Archiv rubriky: Hudba

 

Chtělo
by se říci, že je téměř na vrcholu kariéry. Je však jasné, že o tomto muži
ještě uslyšíme. Devětadvacetiletý barytonista Filip Bandžak má za sebou laureátství
v mnoha prestižních světových soutěžích. Vystudoval náročnou Ruskou akademii múzických umění (GITIS) v Moskvě a
od té doby jeho kariéra a láska k oboru prudce stoupá. 

 

Kdy
jste si uvědomil, že máte skvělý hlas, kterého je „v koupelně škoda“?

Rozhodně to nebylo
ze dne na den. S hudbou jsem se začal sbližovat od útlého věku. Už ve
svých čtyřech letech jsem přišel ze školky s tím, že chci chodit na housle…,
a tak jsem se po vzoru svého dědečka začal učit hrát na housle na tehdejší Lidové
škole umění, kde jsem později navštěvoval i literárně-dramatický kroužek, začal
jsem zpívat v tamním dětském pěveckém sboru, hrál v několika orchestrech. Velice
rád jsem chodil do Kühnova dětského sboru, kde jsem záhy zpíval titulní roli
dětské opery Brundibár, se kterou
jsme vystupovali i v Berlíně a ve Varšavě. To vlastně byly mé první pěvecké
krůčky v zahraničí, poté i v pražském Národním divadle.

 

Kolik
vám bylo let?

Deset. Nešlo ale o
nějak velké role. Díky nim jsem však získal mnoho zkušeností a ukázal jsem, že
se v tomto prostředí umím pohybovat. S Kühnovým dětským sborem pod
vedením nezapomenutelného pana profesora Chvály mám krásné vzpomínky nejenom z
letních soustředění, ale i z našich zahraničních vystoupení, především pak
z Francie, Španělska, Singapuru, Malajsie…

 

Nepřišel
jste tímto tak trochu o dětství? Měl jste čas i na obyčejné klukoviny?

To víte, že nepřišel. Dětství
jsem si perfektně užíval, v té době ještě moc nebyly ani počítače, ani internet.
Většinu volného času jsem věnoval svým koníčkům. Ale do toho jsem
s kamarády jezdil na kole, chodili jsme k sousedům na třešně, lezli
po stromech. Měl jsem krásné bezstarostné dětství, rychle ale uteklo.

 

Takže
mimoškolní aktivity ve vašem mládí hrály v umění důležitou roli?

Určitě. Myslím, že je
to skvělé, že jsem měl možnost už odmala chodit na různé kroužky, mnohému jsem
se tam naučil, jako vystupování před publikem, určité sebekázni, přesnosti, jak
se učit texty… Mohl jsem si vybrat, co chci dělat, čím se zabývat. Vyzkoušel
jsem si to. Moc bych přál všem dětem, aby tuto možnost měly a rodiče jim
umožnili do kroužků chodit, rozvíjet to, co je baví, vedli je k umění, které
tak obohacuje.

 

Bylo
tedy jasné již odmalička, že se budete věnovat hudbě? Nebo vás lákalo i něco
jiného?

Nejspíš to bylo jasné.
Co si pamatuji, vždy mne přitahovala zejména vážná hudba. Začalo to hrou na
housle, později na klavír a jen co jsem doma objevil nahrávky Beethovena,
Mahlera, Mozarta, Čajkovského, nebyly přede mnou v bezpečí, představoval
jsem si, že jsem ve filharmonii, dokolečka jsem si dost nahlas pouštěl Mozartovu
Malou noční hudbu a hrál spolu
s orchestrem… Po letech, když jsem se měl rozhodnout, co dál, bylo vlastně
rozhodnuto – zvítězila vážná hudba. Tedy nejprve zvítězilo gymnázium a až poté
profesionální studium hudby. Na akademii jsem se potom začal plně věnovat
opernímu zpěvu.

 

Co
říkali rodiče na to, když jste přišel a oznámil jim, že se chcete živit operním
zpěvem?

Jednoznačně mě podporovali.
Dohodli jsme se, že si nejprve udělám gymnázium, abych měl dost času se
rozhodnout. Přitom jsem ale většinu volného času trávil hrou na housle, v orchestrech,
chodil jsem na dramatický kroužek, zpíval ve sboru, v divadle. Takže víc a víc
jsem se věnoval hudbě. Podpořili mě i ve výběru studia v zahraničí, na
Ruské akademii múzických umění, kde jsme studovali nejenom operní zpěv, ale i
herectví a veškeré disciplíny s tímto spojené, včetně šermu, baletu, ale i
muzikálu a operety. Měl jsem velkou možnost si vše vyzkoušet a opravdu si
vybrat.

 

Ano,
jste snad jediný Čech, který tuto školu vystudoval. Jak jste se na Ruskou akademii
múzických umění dostal?

Bylo mi, myslím,
jedenáct, když jsem v Národním divadle vystupoval v inscenaci Rigoletta, kde
jsem se seznámil i s národním umělcem Tatarstánu, barytonistou Eduardem
Treskinem, s nímž jsme později začali spolupracovat. Jednou se mne zeptal,
zdali bych se nechtěl ucházet o studium na Ruské
akademii múzických umění, na světoznámém GITISu, v Moskvě. Tehdy mi bylo
sedmnáct a myšlenka, že bych mohl studovat současně jak herectví, tak i zpěv na
jedné z nejlepších škol na světě, mě tehdy velice nadchla. Stejně jako
všichni ostatní jsem prošel všemi koly výběrového řízení a vyšlo to. Díky svému
předcházejícímu vzdělání a rozdílovým zkouškám jsem byl přijat do druhého
ročníku. Podařilo se mi získat ruské stipendium na celou dobu studia a tím
možnost v Rusku studovat.

 

Ruské stipendium. Bylo složité ho získat?

Bylo
to dost náročné. Tento typ stipendia, které se mi podařilo získat, byl téměř
výlučně poskytován na studium převážně přírodních věd a navíc většinou jen na
část studia. Z Čech jsem tam byl sám, a jak mi říkali, tak ani přede mnou a ani
po mně nikdo jiný z Čech tento obor nevystudoval. Můj studijní program na
akademii v té době stál desítky tisíc dolarů, takže bez stipendia bych si
o studiu mohl nechat jen zdát a ani úspěch ve výběrovém řízení by mi nikterak
nepomohl.

 

Jak na to období vzpomínáte?

Velice
rád. Pravda, v té době se na mne tady v Čechách koukali tak trochu
jako na blázna, divili se, proč právě zpěv, proč právě do Ruska a navíc na tak
dlouho, občas se mne i ptali, co jsem provedl. Nicméně, měl jsem velké štěstí
na pedagogy, možnost se poznat s legendami vážné hudby, se světoznámými
pěvci, stát vedle nich na jevišti, s režiséry, herci, s klasikou klasiky,
dostal jsem výbornou průpravu pro další profesionální život. Měl jsem možnost
poznat úplně novou kulturu, naučit se nový světový jazyk.

 

V čem je tedy tamní kultura jiná?

Téměř
ve všem. Především Rusko je multikulturní. V zemi žije mnoho národů a
národností, které se promíchaly, ovlivnily jedna druhou, každá oblast je jiná,
svá, se svými zvyky a tradicemi. Nemalý vliv má i velikost země, rozlohou
největší na světě. Jednoznačně velký vliv má jazyk. Ať přijedete do
sebevzdálenější oblasti, všichni znají ruský jazyk, jsou sečtělí, znají své
klasiky, zabývají se hudbou, rádi zpívají, hrají na hudební nástroje již od
útlého dětství, celkově jsou vedeni ke kultuře, milují divadlo. Rádi se baví
všichni dohromady, udržují si své tradice. Rusko je velice barevné, je to
krásná země nejenom přírodou, ale i lidmi. Pokud byste tam ale hledali památky
našeho typu, zámky či hrady, kostely, moc šancí nemáte. Stavby čím dál na východ
od nás jsou většinou doposud ze dřeva.

 

Jezdíte do Ruska i dnes?

Ano,
jezdím. Poměrně často tam vystupuji.

 

Jaké je ruské publikum? Je pravda, že má k opeře jiný
vztah?

Řekl
bych, že publikum je jiné. Je vnímavější, spontánnější. Opera je v Rusku
velice populární. Každé město má svůj operní soubor, stálé diváky, podporu, tím
i přístupné vstupné. Divadla jsou většinou vyprodána do posledního místa. Lidé
často překonávají značné vzdálenosti, aby se mohli podívat na své oblíbené
pěvce, umělce. Mnoho programů v televizi i v rádiu je věnováno kultuře,
vážné hudbě, mladým interpretům, kteří dostávají v médiích značný prostor,
existují programy zabývající se čistě kulturou, a to jak federální, tak i
místní.

 

Do Ruska jste přijel v sedmnácti letech, to znamená, že ve
škole jste se povinně rusky již neučil. Jak jste se tam dorozumíval?

Měl
jsem ruštinu krátce na gymnáziu jako nepovinný předmět, přijímací zkoušky byly
v angličtině. A když jsem přiletěl do Moskvy studovat, byl jsem schopný se
zorientovat na letišti, nakoupit si, objednat si něco v restauraci…, ale
jak si například na koleji říci o prostěradlo či povlečení na polštář, to byla
jiná. Bydlel jsem tehdy v pátém patře, samozřejmě bez jakéhokoliv výtahu a
„babuška“, která vydávala ložní prádlo, sídlila ve druhém. Na pokoji jsem si
v mém obřím akademickém slovníku našel potřebná slovíčka a prchal směrem
dolů, abych jí vysvětlil, co že to chci. Po cestě jsem ale potkal spolužáky,
prohodil s nimi pár slov a mohl jsem se vrátit hledat znovu, jak že se to
řekne. Občas pomohla pantomima, angličtina málokdy, jedině když jsem narazil na
jiné zahraniční studenty. Někteří cizinci na tom ale byli ještě hůř. Jakmile se
začali usmívat, bylo to jasné… Naštěstí toto období netrvalo dlouho. Česky
kromě mě nikdo neuměl, anglicky málo kdo a francouzsky téměř nikdo. Takže
jediným jazykem byla ruština.

 

Co pro vás tedy bylo nejtěžší? Byl to právě ten jazyk?

Ne,
jazyk to asi nebyl. Bylo mi sedmnáct, v té době jsem celkem dobře mluvil
dvěma jazyky, takže přechod nebyl až tak těžký. Navíc ruština byla všude kolem.
Dnes, zpětně, bych řekl, že asi nejtěžší bylo zvyknout si na jinou kulturu, jiné
zvyky, jiné vzdálenosti, vztahy mezi lidmi, náročnou školu, ohromnou konkurenci
mezi spolužáky, kteří byli velice talentovaní, takže prosadit se mezi nimi
nebylo nikterak lehké, především první dva roky jsem na sobě musel tvrdě
pracovat. Většina spolužáků se do školy dostala na druhý a další pokus,
studovala již druhou vysokou školu, takže byli výrazně starší a zkušenější než
já.

 

A jak vypadal studijní program?

Byl
vskutku náročný. Do školy jsme chodili šest dnů v týdnu, tedy včetně
sobot, často i svátků, začínali jsme v deset hodin dopoledne a obvykle končili
v jednu hodinu ráno, pokud v ten den nebylo představení. Dopoledne jsme
většinou trávili hlavní režisérskou částí s přípravou nových inscenací pod
dohledem vedoucí ročníku prof. Rozetty Němčinské, ihned poté
byly dvě hodiny zpěvu pod vedením pěveckých pedagogů. Mne po celou dobu studia
vedli prof. Světlana Varguzova a sólista Velkého divadla v Moskvě, barytonista
Jurij Věděnějev. V odpoledních hodinách navazovaly teoretické přednášky, večer pak šerm, akrobacie, tance a na závěr dne
hodiny soudobé historie, dějin divadla, filosofie, základů režisérské práce.

 

Takže s vámi v ročníku studovali také operní režiséři?

Ano.
První tři roky s námi studovali veškeré herecké disciplíny
včetně šermu, nebo třeba baletu, ale také základy operního zpěvu, aby získali
představu, co naše práce ve skutečnosti obnáší. Ve vyšších ročnících jsme my,
pěvci, vystupovali v jejich režisérských prvotinách, nad rámec našeho
studijního plánu. Pro všechny to ale byla obrovská a cenná zkušenost, my se
naučili základy jejich profese a oni naší.

 

Zní to velmi náročně. Zvládal jste to?

Počátky byly vskutku kruté, ale časem si na ten režim
zvyknete, nepřijde vám to, o to víc, když děláte to, co vás opravdu baví. Operní
zpěv, co do přípravy a náročnosti, je srovnatelný s jakýmkoliv vrcholovým
sportem. Musíte ustát fyzickou a psychickou zátěž, tvrdě pracovat, obstát
v obrovské konkurenci a být vždy ve skvělé formě a připraven. Mohu-li se
ohlédnout, pak škola byla celkově opravdu náročná, dala mi vskutku dobrý
základ.

 

Měl jste v Rusku čas i na něco jiného?

Moc
času nebylo. A pokud byl, trávil jsem ho převážně v divadle, občas
v cirkusu. Jako studenti akademie jsme všude měli vstup zdarma.

 

Do cirkusu? To vás lákalo?

Ruský
cirkus je úchvatný. Je to zcela něco jiného, než jsem znal z Čech. Kromě
šapitó mají v Rusku téměř v každém větším městě klasický stálý
kamenný cirkus. Navíc můj spolubydlící na koleji studoval obor režisér cirkusu,
velmi rád jsem ho doprovázel. V době, když jsem studoval, se tento obor
vyučoval jen na třech místech na světě, takže studovat tento obor bylo velice
prestižní.

 

Domů jste ale jezdil poměrně často, protože jste si tady
dodělával další vysokou školu. Jakou?

Nebylo
to až tak často. V Čechách jsem vystudoval psychologii. Abych mohl obě
studia skloubit, požádal jsem o individuální studijní plán, do Čech jsem tedy
létal pouze skládat zkoušky, na praxe, odborné výcviky. Jsem velmi rád, že jsem
tuto možnost měl.

 

Natrvalo do Čech jste se tedy vrátil v roce 2005?
Nepřemýšlel jste, že byste v Rusku zkusil svou kariéru?

Ano.
Sice jsem již během studia dostal nabídku na vystupování ze Stanislavského
divadla v Moskvě, ale v té době jsem chtěl především dostudovat
vysokou školu v Čechách, proto jsem se ihned po ukončení studia na
akademii vrátil domů, do Prahy. A navíc jsem se v té době začal
připravovat na mezinárodní dráhu a na soutěže. Velmi rád se ale do Ruska vracím.

 

Jaké druhy kariéry si může operní pěvec zvolit?

Myslím,
že má dvě základní možnosti. Buď být „na volné noze“ a po nastudování
repertoáru hostovat na různých scénách, nebo se zaměstnat a působit převážně v jednom
divadle. Já jsem si po krátkém angažmá prozatím vybral první možnost. Tomuto
rozhodnutí ale předcházelo porovnání se s „konkurencí“ na mezinárodní úrovni,
na soutěžích. Právě zde jsem se prvně seznámil nejenom se svými budoucími kolegy,
ale dostal jsem se i do povědomí publika, porotců, kteří jsou většinou
z věhlasných operních domů, intendantů, dirigentů, hudebních agentů…
Později jsem se s nimi setkával i na mezinárodních festivalech.

 

Takže pokud někdo na mezinárodních soutěžích neuspěje, pak
neuspěje ani v branži?

Myslím,
že se to takto říci nedá. Jsou vynikající pěvci, kteří se nikdy žádných soutěží
neúčastní. Jsou pěvci, kteří jsou na scéně skvělí, ale na soutěži před porotou
nemají „svůj den“ a to je odradí od dalších soutěžních klání. Je bezesporu
velký rozdíl vystupovat před publikem, které přišlo na představení či koncert,
na svého oblíbeného pěvce, na kulturní zážitek, anebo před porotou pod určitým
tlakem velké konkurence, přísné odborné komise, kdy máte pouze jednu šanci
uspět. Já si ale myslím, že soutěže jsou výbornou zkušeností, kdy máte
neopakovatelnou možnost zjistit, jak na tom opravdu jste, kde máte rezervy, a porovnat
se s konkurencí.

 

Jak se na takovou soutěž člověk dostane? Může se přihlásit
každý?

Záleží
na tom, o jakou konkrétní mezinárodní soutěž se jedná. Každá soutěž má totiž
jiná pravidla. Ohraničující je, například, věková hranice, pokud se nejedná o soutěže
bez omezení. Do některé soutěže se nejprve zasílají nahrávky, do jiných
probíhají předkola. Například do největší Mezinárodní pěvecké soutěže CIVC v Číně
byly přihlášeny desetitisíce pěvců, z nichž po několika kolech bylo
nakonec vybráno sedmdesát ze všech kontinentů. Na mnohých soutěžích platí
pravidlo, že pokud máte čerstvé laureátství, můžete v soutěži nastoupit přímo
do druhého z posledních tří kol. Pak jsou také soutěže laureátů, to jsou
soutěže jen pro laureáty jiných soutěží.

 

Život operního pěvce je tedy poměrně náročný. Baví vás tato
přísná pravidla stále dodržovat?

Bezesporu
je takový život náročný. Za ty roky jsem si ale již zvykl a pravidla mi nepřijdou
až tak přísná. Vždy máte na výběr. Záleží čistě na vás, co si vyberete, kde
máte svůj cíl. Navíc každému typu hlasu vyhovuje jiné zacházení.

 

A co pověstné syrové žloutky před vystoupením? Co pomáhá vám?

Pořádně
se vyspat a dobře se najíst.

 

Kolik hodin denně zkoušíte?

To
především záleží na tom, kde se právě nacházím a zda se právě připravuji na
koncert, či zda zkoušíme nějaké nové představení. Pokud právě nezkoušíme, pak
zhruba hodinu až dvě denně. Obvykle zkouším ve speciálně upravené zkušebně, v
divadle. Několikrát týdně pracuji s klavíristkou nad novým repertoárem.

 

Pijete třeba alkohol? Nebo je to pro váš hlas příliš
nebezpečné?

Ne, nepiji,
jen velice výjimečně, tehdy končím u první skleničky vína. Během sezóny dost
pracuji a cestuji, udržuji se ve stálé kondici. Často sedím za volantem, což
alkohol zcela vylučuje.

 

Máte v tomto shonu také čas na svou rodinu?

Určitě,
bez toho to nejde. Rodina je pro mne pevnou oporou, aktivně mě podporuje, fandí
mi, sdílí se mnou veškeré úspěchy i zaváhání. Vyrostl jsem v Čechách, pokaždé
se velice rád vracím, ač třeba jen na pár dnů. Většinu svého volného času se
snažím trávit společně se svou přítelkyní, která má pro mou práci velké
pochopení, většinou mne doprovází. Má práce je po všech stránkách náročná,
proto si ji bez zázemí a podpory svých nejbližších neumím představit.

 

A stíháte i nějaké své koníčky?

Ano,
ale ne až tak často. Velice rád jsem s bratry, rád si zajdu na něco
pěkného do divadla, odreagovat se do tělocvičny, hodně čtu, pravidelně se
setkávám s kamarády z dětství.

 

Jak vypadá váš pracovní den?

Na
tuto otázku není jednoznačná odpověď. Záleží, na co se právě připravuji, na
konkrétním programu. Vedle zpívání a s tím spojeným cestováním, se
účastním různých společenských akcí, schůzek, snažím se pomáhat i potřebným
lidem, dětem, účastním se charitativních akcí, rád lidem přináším radost.

 

Máte svého agenta? Nebo zájemci kontaktují vás?

Spolupracuji
s několika zahraničními agenturami, jejichž prostřednictvím mne zájemci kontaktují,
v České republice je to společnost Richards Group.

 

Jak tedy takový začátek kariéry probíhá?

Asi
jako ve všech profesích. Studujete, postupně si vytváříte představu a pak
přijde realita, tedy praxe, která je úplně jinde. Některé ideály se postupně mění,
jiné rozplývají. Vše se pozná teprve ve srovnání. Když stojíte na scéně vedle
svých kolegů, zkušených profesionálů, pak teprve cítíte, že na sobě musíte
opravdu tvrdě pracovat, abyste ve svém oboru mohli něčeho dosáhnout. Navíc
musíte být soudný a nehnat se hned za vším. Je třeba pečlivě si vybírat, co je
právě vhodné pro váš hlas, repertoár přizpůsobit jeho vývoji.

 

Na mezinárodních pěveckých soutěžích jste získal mnoho cen,
které si vážíte nejvíce?

Všechny
jsou velice cenné. Každá z nich pro mne představuje neopakovatelnou zkušenost, setkání
s velice zajímavými lidmi, radost z vítězství, umístění na světové špičce.
Prvním bezesporu velkým vítězstvím jistě bylo vítězství na Mezinárodní
pěvecké soutěži Antonína Dvořáka, kterou jsem získal již v roce 2006
v Karlových Varech a největším v Číně z roku 2008, kde se tato mezinárodní
pěvecká soutěž koná jednou za tři roky pod záštitou Ministerstva kultury Čínské
lidové republiky a za velkého zájmu celorepublikových médií. Předkola probíhala
téměř rok a termín zahájení soutěže byl naplánován ihned po sportovní olympiádě
v Číně a i tato soutěž byla nazývána olympiádou – operní.

 

Operní soutěž v Číně. Jaký byl váš nejsilnější zážitek?

Nejsilnější zážitek?
Publikum na finále, které bylo vysíláno nejenom na všech místních programech,
ale i na celorepublikovém televizním kanálu, včetně závěrečného koncertu
finalistů, ale především ta chvíle, kdy na nejprestižnějším místě, hned vedle
vlajky pořadatelské země, Číny, zavlála na počest mého úspěchu vlajka česká,
před všemi ostatními velikány, jako je USA, Kanada, Rusko ….

 

Kde
v současné době zpíváte?

Nyní v pražském Národním
divadle, v Rakousku, Rusku a Finsku. V příští sezóně bych měl
vystupovat ve Francii, v Estonsku, Maďarsku, Kazachstánu a v Itálii.
V Čechách mě kromě koncertních vystoupení čeká hostování nejenom v Praze,
ale i v Libereckém divadle F. X. Šaldy.

 

Posloucháte
ve volném čase hudbu? Pokud ano, jakou?

Samozřejmě že ano. Dost
to záleží na náladě, prostředí, kde zrovna jsem. Hodně cestuji, takže si často
pouštím hudbu právě v autě, kdy převládá jazz a klavírní koncerty F.
Chopina, nebo violoncellové skladby J. S. Bacha. Rád ale poslouchám skladby od interpretů
různých žánrů.

 

Plánujete
letos nějakou dovolenou?

Určitě a už se na ni
moc těším. Slibuji si ji už několik let. Určitě si udělám volno alespoň na
týden, který bych chtěl strávit s přáteli, s rodinou. Vyrazíme někam
do přírody, k vodě, nejspíše v České republice, která má tak krásná
zákoutí i místa, kde jsem ještě nikdy nebyl.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Filip vystoupil na 2. profesním setkání magazínu Best of

http://www.ibestof.cz/zajimavosti/2.-profesni-setkani-magazinu-best-of-.html

 

Text: Michaela
Svobodová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS www.bandivamos.cz

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 „Dnes pro lásku, mír, bratrství
lidí a k pochopení, co svět potřebuje, je třeba změnit vědomí, dosáhnout změny
stavu. Zpočátku se zdálo, že svět změníme uměním, ale nyní je realita taková,
že svět se musí změnit sám.“ Donovan Philips Leitch

 

 

Jedním z těch, kteří prožili své umělecké
nanebevzetí už za života a navíc ve věku bezmála mladistvém, byl v době našeho natáčení
padesátiletý symbol hippie hnutí šedesátých let –Donovan. Svět si po jeho
vstupu na hudební scénu zpíval jeho písně v Americe, Číně, Japonsku i v Evropě
stejně tak, jako písně Beatles, s nimiž se přátelil. Jeho první hit „Catch the
Wind“ se stal hymnou řady písničkářů. U nás na motivy pouhého názvu napsal
jednu ze svých nejkrásnější písní Vladimír Merta („Chtít chytit vítr“). S novým
textem ji zpívali v Praze na Karlově mostě Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou („Ježíšek“).
Na rozdíl od Huguese Aufraye, jehož písně u nás proslavil nejvíce Waldemar
Matuška, si věhlas a slávu vydobyly Donovanovy písně ve své původní podobě.
Snad tomu bylo tak i proto, že jeho písně zcela překvapivě a neočekávaně vyšly
oficiálně v roce 1969 v socialistickém Československu. A ačkoli vyšly na LP
desce s příšerným obalem z obyčejného tvrdého papíru, mezi mladými lidmi
kolovaly jako poklad největší. Písně z téhle desky nemohli mít všichni, deska
vyšla jen v omezeném nákladu, a tak se písně kopírovaly na pásky magnetofonů
Sonet Duo a později i B3. Mnozí si tuhle gramofonovou raritu schovávají dodnes.
Donovan byl pro nás, tehdy šestnácti, sedmnáctileté úžasným zjevem. Byl hvězdou
pro písničkáře, ale i pro rockery (pardon, pro beatniky a bigbíťáky, rock ještě
neexistoval, alespoň ne terminologicky), vždyť na jeho deskách spoluúčinkovali
takoví muzikanti jako Jimmy Page (Led Zeppelin), Jeff Beck, či Paul McCartney
nebo George Harrison!

Písničkáře, pověstného svými
protiválečnými postoji a názory, pozvali organizátoři v roce 1984 do Prahy, do
Paláce kultury, aby zahrál na „Mírovém koncertě“. Donovan přijel a na zvukové
zkoušce předal organizátorům koncertu repertoár písní, které hodlal příštího
dne zpívat. Měly zaznít skoro všechny jeho slavné písně od „Catch the Wind“ až
po „Colours“, včetně protiválečné písně „Universal Soldier“, tedy „Univerzálního
vojáka“. Jenže, ouha, v textu se odsuzují všichni vojáci! Ale oni byli vojáci špatní,
zlí a útoční – tedy ti imperialističtí a pak byli ti dobří, hodní a bránící
mír! A stejně tak byla i válka špatná a dobrá. Nebylo tedy možné Donovanovi povolit
zpívat ideově pochybenou píseň! Zástupci stranických orgánů jej ústy pořadatelů
vyzvali, aby píseň textově upravil dle požadavků socialistické ideologie. Což
Donovan, pochopitelně, odmítl. Než by se s cenzory dohadoval, „Univerzálního
vojáka“ odmítl hrát a místo něj přes noc v hotelovém pokoji napsal zbrusu novou
mírovou píseň. Jmenovala se „Living on Love“.
Rozhovor s Donovanem jsme dělali u něj doma v Irsku, poblíž Corku.

Ani dnes nevím jak, ale Donovanův dům jsme nakonec našli. Přiřítili jsme se
malebnou irskou přírodou po úzké asfaltce podél dlouhé kamenné zdi a vpálili si
to otevřenou starobylou kovovou bránou na ohrazenou louku přímo doprostřed, kde
stál docela jednoduchý, světlý jednopatrový dům. Přestalo pršet a vysvitlo
slunce. Doopravdy! Zastavili jsme u vchodu do domu se zpožděním jedné a půl hodiny.
Otevřely se dveře a po schůdcích scházela pěkná postarší paní s malými dětmi.
Odpověděla nám s úsměvem na pozdrav a odjela nenápadnou fordkou. A ve dveřích
se objevil Donovan!

„Hallo
boys!“ usmál se a pozval nás dál.

Drobný štíhlý muž v černých kalhotách a
černém svetru s docela znatelným předkusem a slavnou hřívou dnes mírně prošedivělých
a trochu prořídlých vlasů. Drobnými krůčky nás doprovodil do kuchyně. Trochu
zestárlý kluk, napadlo mě, protože přes všechny vrásky ve tváři vůbec nepůsobil
dospělým dojmem. A už vůbec ne dojmem hvězdy, či legendy. Naše omluvy s úsměvem
a pochopením vyslechl, když jsme však dopíjeli kávu, nadhodil, že ze slíbených
čtyř hodin nám zbývá už jen jedna a půl. Kameraman Bobo Vejslík naštěstí zatím,
co jsme popíjeli kafe a domlouvali se na obsahu a tématech otázek, točil už
detaily a interiér místnosti, kterou určil Donovan k natáčení. Kameraman tím částečně
náš dokument zachránil, protože jinak milý a přátelský písničkář nás opravdu po
necelých dvou hodinách vypoklonkoval.

Když bylo vše domluveno a podepsaná
smlouva, přesunuli jsme se na místo natáčení. Vešli jsme do nízké, žlutohnědé
přízemní místnosti se dvěma okny, kterými přes zatažené záclony pronikalo svými
paprsky slunce. Vešli jsme do jiného světa. Do světa fantazie, buddhismu, pohádek,
poezie a doby, která mohla začít kdykoli, skončit kdykoli, do doby, která nezná
konce, protože pro sebe nikdy neměla dost času.
Donovan se sklonil ke krbu, kde bylo vše nachystané na podpal.

„Uděláme si oheň, ne?“

Zapálil oheň a dvě tenké indické
tyčinky. Místnost ovládla vůně orientu. Pocitu nadpřirozeného míru a klidu přihrávalo
tiché praskání ohně. Donovan se posadil do jogínské polohy s nohama zkříženýma
pod sebou. Široká pohovka byla pokryta velkými červenými polštáři a přehozem s červenočernými
vzory. Úzké okno za jeho zády, které začínalo metr od země a táhlo se až
bezmála ke stropu, bylo zakryté ručně háčkovanou záclonou s bíločernými
svislými pruhy. Prostou lampu na mosazné tyči stínil skleněný klobouk složený ze
zelených a červených kousků. Obdélníkovou, kanárkově žlutě vymalovanou místnost
opticky zvětšovalo velké benátské zrcadlo v mohutném zlatém rámu.

Můj první dotaz se týkal první písně, kterou kdy slavný písničkář zpíval, pokud
si ji pamatuje.

„Jistě, mám to zkusit s kytarou? Tady je,“ přikývnul
s úsměvem Donovan, vzal kytaru a zazpíval starou dětskou píseň:

„Žila, byla babka, která spolkla mouchu
nevím, proč tu mouchu spolkla, pravděpodobně umře.
Žila, byla babka, která spolkla pavouka,
který v ní škrábal, lechtal.
Pavouka spolkla, aby chytil mouchu
nevím, proč spolkla tu mouchu, asi umře.
A nakonec to bylo tak, spolkla krávu,
aby chytila kozu, kozu spolkla, aby chytila psa,
psa spolkla, aby chytil kočku,
kočku spolkla, aby chytila ptáčka,
ptáčka, aby chytil pavouka,
který se v ní třepal, škrábal ji a lechtal,
pavouka spolkla, aby chytil mouchu,
asi umře, žila, byla babka, která spolkla koně,
je mrtvá pochopitelně.“
            
„Je to dětská píseň, ale filosofická,“ dodal
Donovan, když dozpíval a odložil nástroj vedle sebe. Protože nám kvůli našemu
opožděnému příjezdu nezbývalo mnoho času, další natáčení byl pouhý rozhovor, v
němž mi odpovídal klidně na otázky a říkal to, co sám považoval za potřebné
sdělit.
    
„Vaše písničky jsou něžné, klidné,
romantické. Jste také takový?“

„To
je introverze, myslím, že mluvíme o introverzi. Když jsem byl malý, měl jsem
obrnu, kvůli válce, takže jsem byl nemocný, byl jsem sám, hodně sám, ale
chodíval jsem do školy, plaval jsem, byl jsem aktivní dítě, ale přesto jsem se
jaksi uzavíral do sebe, introvertně. Teď je těžké říci, proč je jedno dítě
introvertnější než druhé. Možná proto, že pro mě byla důležitá poezie. A také
moje povaha, vzhledem k mému astrologickému znamení, je velmi introvertní. Ano,
býval jsem velmi introvertní, ale pořád jsem byl bláznivé dítě, bláznivý -náctiletý
a měl jsem rád rock´n´roll, opravdu.“

„Jaké vzpomínky máte spojené se svým
mládím?“

„Moje mládí začalo, když jsme se v roce 1955, kdy mi bylo deset let, přestěhovali
ze skotského Glasgowa do Anglie. To byla doba „Rock Around the Clock“, Elvise
Presleyho, Buddy Hollyho. Pro mě to byl obrovský rozdíl. V Glasgowě bylo
všechno šedivé, v Anglii zelené. Žili jsme na venkově. Chodil jsem do anglické
školy. Bylo to dost těžké, protože jsem mluvil se skotským přízvukem. V Anglii
jsem potkal spoustu nových přátel a setkal jsem se s rock´n´rollem – s Buddy
Hollym, s Everly Brothers. Takže jsem v Anglii chodil do školy a stal jsem se,
myslím, rokenrolovým modem („MOD“ – mladý člověk, který v šedesátých letech
nosil barevné oblečení a jezdil na skútru). To ovšem bylo až dlouho po tom, co
mi bylo čtrnáct či patnáct let. Mládí jsem strávil v Anglii. Samozřejmě velkou
změnou pro mě byla střední škola. Na střední škole jsem poznal Milese Davise,
Jacka Kerouaca, Allena Ginsberga, Woodyho Guthrie, Joan Baez, Picassa, Matise,
Braquea, a když mi bylo patnáct, stal jsem se beatnikem.“

„Jaká byla láska v šedesátých letech a
jaká je teď? Mohlo by se vrátit hnutí „Dětí květin“?“

„Vyrostli
jsme, protestovali proti válce a podporovali ekologii, a naši rodiče jako by
spali. Naše generace je chtěla od základu probudit, protože spali a nic neviděli.
Ale země byla jedna, všichni lidi na zemi byli jedno a my jsme měli poslání. A
když jsme šli po ulicích, mysleli jsme, že to je ono. Ovšem když někteří autoři
– já, John Lennon, Leonard Cohen, Neil Young a George Harrisson, když jsme
hledali správnou cestu, našli jsme otázku, otázku jak probudit spícího. Četli
jsme buddhistické knihy a východní filosofii, a najednou jsme zjistili, že
jediný způsob jak probudit spícího je ten, že spící se musí vzbudit sám. Takže
mít lásku, bratrství, mír a harmonii na celém světě nebyla nějaká ideologie nebo
politický manifest, bylo to probouzení, byla to změna vědomí. A jediný způsob,
jak změnit vědomí, je změna jedince, ne masy. Nelze změnit masu, změnit se může
každý jedinec a jeho vlastní pohled – meditací a sebepoznáváním. Na začátku
šedesátých let to byl sen. Dnes pro lásku, mír, bratrství lidí a k pochopení,
co svět potřebuje, je třeba změnit vědomí, dosáhnout změny stavu. Zpočátku se
zdálo, že svět změníme uměním, ale nyní je realita taková, že svět se musí
změnit sám. To je ten rozdíl, to jsem zjistil. Ale toto zjištění je pozitivní,
protože teď pochopitelně my, padesátníci, lidé středního věku, děti šedesátých
let, v šedesátých letech jsme byli dětmi, nyní jsme základ my. A některé
myšlenky šedesátých let jsou používány dnes, v letech devadesátých. Doufáme, že
probouzení přichází. Takže ten rozdíl je sen a praxe.“

„Jaké máte rád obrazy?“

„Velice se mi líbí série Picassových obrazů kytary. A jeho sochy kytary. Byl
jsem v muzeu v Atlantě na soukromé výstavě Picassa a vidět Picassovy papírové
sochy a obrazy bylo skvělé.“

„Vidíme tady Alfonse Muchu,“ upozornil
jsem na jeden z obrazů, který visel na čelní stěně.

„Taky
se mi líbil, když jsem byl mladší. Koupil jsem jej, když mi bylo osmnáct. Také
mám rád „tanka“ obrazy z Tibetu.“
    
„A víte, že Mucha byl Čech?“

„Ano.
Jistě.“

„Proč jste ho koupil?“

„Mucha
mě velice zajímal. A také Gustav Klimt a Egon Schiele.“

„Co čtete teď, v této době, v těchto
dnech?“

„Autobiografii Alice B. Toklas od Gertrudy Steinové. Znáte ji, spisovatelka,
bohémka, která žila v Paříži ve 20. letech. A ještě čtu další tři knihy –
„Joseph“, „Cambo – hrdina s tisíci tvářemi“ z mytologie; no a taky čtu poslední
knihu Colina Wilsona „From Atlantis to the Sphynx“. Takže někdy čtu tři, čtyři
knihy najednou.“
    
„Je nějaká kniha, ke které se vracíte?“

„Ke všem knihám Hermana Hesse, ale myslím, že nejradši mám jeho knihu „Siddhartha“.
Mám její nový překlad a ten je výborný.“

„Když jsme přijížděli, bylo vždy jedním
z témat rozhovorů, kdo jakou poslouchá hudbu. Jakou hudbu poslouchá tvůrce
mnoha světových hitů? Čím se inspirujete u jiných písničkářů a muzikantů? Jaký
žánr je dnes blízký někdejšímu průkopníku docela nového žánru, kterým folk v
šedesátých letech bezesporu byl?“

„Poslouchám
New Age hudbu. Překrásné. A stále také posloucháme Boba Marleyho.“
    
„Které muzikanty považuje za své přátele?
S jeho povahou a přístupem k životu a práci – k muzice, bych odhadoval, že to
budou ti, s nimiž je schopen tvořit. Nedlouho před naším příjezdem se na trhu
objevil léta očekávaný titul nové desky – „Sutras“. Odhadoval jsem, že to budou
právě doprovodní muzikanti, kteří se podíleli na vzniku téhle nádherné kolekce nových
písní. Bezmála tomu tak bylo.“

„Hraju
s přítelem ze šedesátých let Danny Thompsonem, hrál baskytaru na „Sutras“, a taky
občas hrávám na kytaru s přáteli z Dublinu, ale ne profesionálně, pouze
amatérsky. Teď jsem ale už dlouho nevystupoval. Někdy jezdím za starými přáteli
s kytarou, třeba Noel Redding z „The Jimi Hendrix Experience“, žije v Irsku,
takže jsme spolu hráli. Ovšem většinou hraju sólově až do chvíle, než připravím
desku. Pak si muzikanty zavolám.“

Někdy v roce 1967, v době, kdy už měl za
sebou část svých největších hitů jako „Sunshine Superman“, „Mellow Yellow“, „Atlantis“
či „Jeniffer Juniper“ se Donovan začal bouřit proti zvyklostem a staromódnímu puritánství
na folkové scéně. Studovat východní filosofie začal již dřív, meditoval, a kromě
beatu a folku svých kolegů poslouchal hlavně jazz a to, čemu se dnes říká „world
music“, a tak se cítil být připravený na to, aby přivedl buddhismus do rock´n´rollu
a pop music vůbec. Do konce úžasných šedesátých let zbývaly tři roky, když
spolu se všemi čtyřmi členy Beatles odjel do Indie za Maharishi Mahesh Yogim.
Hodiny
společně meditovali, hráli na sitár a šest týdnů skládali nové písně. Zde se
sblížil s Paulem Mc Cartneyem a hlavně s Georgem Harrisonem. S ním trávil času
nejvíce. Hráli na kytary, improvizovali, doplňovali své hudební nápady. Jednou
spolu seděli na rákosových střechách dvou malých domků a přehrávali si nové
hudební motivy. Donovan si broukal za doprovodu sestupných kytarových akordů
jakousi melodii. George jeho pobrukování zastavil, aby je zopakoval. Donovan
poslechl. „Hohó, Done, to by mohl být hit!“ – prorokoval George. A nemýlil se.
„Hurdy Gurdy Man“ se vzápětí stal světovým hitem číslo jedna po celém světě. Se
členy Beatles se po návratu z Indie stýkali i nadále na různých koncertech i večírcích.
Na jednom takovém marihuanou opojném večírku potkal Donovan dlouhovlasou
smutnou dívku – svou osudovou lásku – Lindu Lawrencovou. I tomu byl přítomen
George Harrison.

„Byl to výjimečný čas. Byli
jsme slavní a zničehonic jsme se vším skončili a jeli do Indie. V šedesátých
letech jsme tomu říkali „dropping-out“ (odskok, úlet, ale nemělo to nic
společného s drogami). Přišli jsme do ášramu a učili se meditovat. A stálo to
za to. Měli jsme kytary a já jsem tam napsal album „Hurdy Gurdy Man“, oni
napsali „Bílé dvojalbum“… ano, Beatles ho napsali v Indii. Tenkrát jsme si byli
velice blízcí. Komunikovali jsme spolu hrou na kytaru, jedli vegetariánská jídla,
žili jsme v Indii několik týdnů a co bylo překvapující, každého z nás to
změnilo, hodně změnilo. Sem tam si dnes píšeme, ale neviděli jsme se dlouho. Je
to už dávno. A navíc žiju v Irsku a to je příliš daleko. Někdy jezdím za
Georgem, ale jen jednou za čas. Těsné kontakty neudržujeme. (George Harrison zemřel v listopadu 2001 v Los Angeles – poznámka
autora.)
Rockoví muzikanti mají rádi mé písně, protože přicházím s dobrými riffy. Jako například
v „The Season of the Witch“. Akordy jsou jednoduché. A navíc pokaždé je to jiný
žánr. Točím to vždy na španělce. Někdy v tom ovšem slyším jazz, klasiku, folk,
etnickou, světovou hudbu, nebo něco japonského. Slyším zvuky, a když slyším rock,
slyším elektrickou kytaru. Hodně rockerů má rádo moje rockové písně – „Hurdy Gurdy
Man“, „Season Of The Witch“. Mám rád blues, jazz a mám rád rock. Většinou mě
lidi mají za trubadúra, romantického trubadúra, ale rock mám rád.“

„Na
desce Sutras hrají dost tvrdí rockoví muzikanti, jak cítí jemnou folkovou, či
spíše řekněme duchovní hudbu, bylo jim třeba něco vysvětlovat?“

„Na „Sutras“ je producentem Rick Rubin, který nahrával už s Tomem Pettym a jeho
Heartbreakers i s Red Hot Chili Peppers. Rick ty muzikanty znal, hrají hardrock,
ale i balady a je potěšení sledovat rockera, jak hraje s akustikou. Je to
užitečná změna. Ale pro mě to bylo lehké. Totéž právě dělám i v životě –
experimentuji s různými styly.“

„Po čtrnáctileté pauze přišel Donovan s
novou deskou. Jak dlouho a jak vznikaly písně pro album „Sutras“?“

„Tři roky. Album „Sutras“ jsme tvořili přes tři roky. A to i přesto, že Rick původně
plánoval udělat to během několika týdnů, jak jsme to dělávali v 60. letech.
Fascinoval ho však proces vzniku písně. Takže jsem napsal sto písní během
jednoho roku a pak jsme vyhazovali, vyhazovali, zkoušeli jsme rockové, jazzové,
blues, etnickou, world music i keltskou hudbu. Obrovská spousta stylů… Ale
písní ubývalo, až bylo jasné, že uděláme takové album. Takže to byl dlouhý
proces. Psal jsem spoustu písní – jednu denně. Byla to zajímavá práce, pro mě
nezvyklá. Rick byl jako trenér a já byl atlet a psal písně ve skvělé atmosféře,
zajímavé. Trvalo to tři roky, ale ne v jednom zátahu.“
 
„Váš vztah k východním kulturám a
náboženstvím byl patrný už v dobách vašich uměleckých počátků. Jaký je dnes, po
desetiletích poznávání, zrání a stárnutí?“

„Myslím, že jsem „keltský buddhista“. Uvnitř v sobě mám keltství, které je zviditelněním
cesty tak jako to v mytologii a buddhismu je meditace. Náboženství, to je podle
mě něco jako organizace; zatímco duchovní cesta je záležitostí jednotlivce.
Právě proto je buddhismus tak
přitažlivý pro umělce. Protože cesta je jedna. Jeden člověk – jedna cesta. Ale
velká náboženství tvoří mnoho lidí, příliš mnoho lidí ve skupině, a já jsem se
nikdy nedokázal hlásit ke skupině, protože mám svou vlastní cestu. Takže si
myslím, že všechna náboženství světa mají v sobě cestu, je na každém, jestli ji
najde. Je to jako ta mytologická cesta. Náboženství je pro masu nesmírně důležité.
Ale mnohem důležitější je duchovní cesta pro váš vlastní život. Máte svou
vlastní cestu. Rozdíl je v tom, že moje představa náboženství je cesta individua.
Hrdinská cesta, kterou půjdeme.“

„Kde je váš domov?“

„Domovem je mi Irsko. Duchovním, hudebním i fyzickým domovem. Jsem Kelt.
Pocházím z téhle země a cítím se tu dobře. I když hodně cestuji, domov mám
tady.“

Děkuji
za rozhovor.

 

text, námět, scénář + režie:
Jiří Vondrák
produkce: Pavel Loffelmann
vedoucí výroby: Darina Levová
vyrobili: Free Art rec. + EMUR FILM
pro ČT Brno

(pozn.redakce: celý rozhovor
najdete v knize Básnící Evropy, autor: Jiří Vondrák)

Vlastním jménem Donovan Philips Leitch –
narozen 10. května 1946 v Glasgowě, ve Skotsku.

1965
– vystoupení na folkovém festivalu v Newportu pro 18 000 diváků píše „Catch the
Wind“ (23. v americké hitparádě). 30. 6. 1966 vychází „Sunshine Superman“ (věnovaná
Lindě Lawrence), přátelství s Beatles, zejména s Paulem McCartneym a Georgem Harrisonem,
1967 – pobyt 6 týdnů u Maharishii Yogi spolu s Beatles. Georgie Harrison se
nechal ovlivnit Donovanem při práci na albu White double. 1970 – na radu
právníků, aby kvůli daním strávil alespoň rok mimo Anglii, odjíždí na celoroční
turné, přichází vyčerpání a zhroucení na začátku kariéry – po pěti letech
úspěchů. Manželství s někdejší dívkou Briana Jonese (Rolling Stones) – Lindou Lawrence,
vyženil syna, 1972 – první filmová role: „The Pied Piper“ („Krysař“), kde hrál
hlavní roli. Napsal hudbu k filmu „Brother Sun, Sister Moon“ (režie Franco Zeffirelli),
dále herecká role ve filmu „If It’s Tuesday, This Must Be Belgium“ („Jestliže
je úterý, musíme být v Belgii“). V době tvůrčí krize 1971–72 žije dva roky
na osamělé farmě jako poustevník, v roce 1972 se stěhuje do velkého domu na
kraji Londýna, staví nahrávací studio, má dvě dcery Lindu a Astrelly, se starší
vystupoval v San Remu na festivalu. 1974 – hudba z dvanáctého studiového alba
„7Tease“ použita pro muzikál, od roku 1974 žije v Kalifornii, první Zlatá deska
za SP „Sunshine Superman“. Vydal 25 původních alb. V 70. a 80. létech nebyl příliš
aktivní, v r. 90 začíná pracovat – telefonicky se hlásí Rick Rubin – producent.
V r. 1996 vydal (po čtrnácti letech) CD „Sutras“.

 

 

 

 

 

„Obklopuji se pouze lidmi, se kterými se mi
dobře spolupracuje“. Hana Robinson

 

 

Když Hanka studovala na prestižní hudební škole Berklee College of Music v Bostonu, netušila, že se její život
najednou, ze dne na den, změní. Vyřčená diagnóza jí na čas rozmetala všechny
plány. Hanka se však nezhroutila, naopak se rozhodla bojovat a vrhla se osudu
v ústrety. A tak je dnes na světě její vlastní autorské album Brouk v hlavě, s nímž chystá
šňůru koncertů. O vážné nemoci, manželství, nové desce a muzice, která ji
v současné době drží nad vodou, jsme si povídali v hotelu Radisson
Blu Alcron.

 

Od doby, co vyšlo album Ohrožený
druh, uteklo hodně vody. Jak vzpomínáte na spolupráci s Michalem
Horáčkem na tomto albu?

Na toto období vzpomínám velmi ráda.
S Michalem Horáčkem jsem spolupracovala po návratu z Anglie. Album Ohrožený druh mi přineslo obrovskou
zkušenost, práci s profesionálem a hlavně pěkné šansonové písně. Pak také
koncertní šňůru, s níž jsme vystupovali a cenu Anděl, kterou jsme za desku
získali. Navíc jsem se během spolupráce na albu potkala se spoustou zajímavých
lidí.

 

Teď jste ale vydala svoje vlastní autorské album Brouk v hlavě.

Ano, je to moje prvotina a jsem na ni velmi pyšná. Jsou zde jazzové a
šansonové skladby, sama jsem si napsala hudbu i texty, CD zprodukovala a vydala. Aktuálně mám naplánovanou sérii
koncertů, ve které představím naživo své
Hana Robinson Trio, vlastní tvorbu, ale i vybrané písně právě z alba
Ohrožený druh.

 

Jak byste
charakterizovala vaši vlastní tvorbu?

Asi jako lehce bluesovou, šansonovou, jazzovou, ale
i ironickou, k zamyšlení.

 

Popište mi,
jak skládáte jednotlivé písničky?

To je různé. Někdy přijde
například melodický nápad při řízení auta, který si nahraju do telefonu a pak
doma v klidu rozpracuju. Jindy mě zase napadne nějaké hezké slovní
spojení, které si ihned zapíšu na papír. Většinou ale sedím jen tak u klavíru a
z broukání vzejde nápad a z nápadu píseň.

 

Čí tvorba
vás při skládání ovlivňuje, odkud čerpáte nápady?

Od dam, které hrají na
piáno, jako například Diana Krall, nebo Carol King. Poslouchám jazz a klasickou
hudbu, ale také hodně rádio, abych měla představu o různých žánrech. To je pro
skladatele důležité.

 

Máte kolem
sebe lidi, s nimiž se vám dobře spolupracuje?

Ano, já už se obklopuji
pouze lidmi, se kterými se mi dobře spolupracuje. To byla v hudbě první
větší lekce, kterou jsem se naučila, a není tomu dávno. Jinak to ani nejde,
s nesprávnými lidmi nejste s to vyprodukovat dobrou muziku.

 

Jak vnímáte konkurenci ve vašem oboru?

Konkurence je
v pořádku, protože vás nutí se neustále zlepšovat a to je dobře.

 

Vraťme se ještě k vašemu studiu na světově
proslulé hudební škole Berklee College of Music v Bostonu. Můžete mi popsat
jeden den v této škole?

Ráno
dvě dvouhodinové „classes“ o harmonii a tzv. „ear training“. Třídy jsou malé, většinou
kolem deseti studentů. Po krátkém obědě hodina klavíru a další „classes“,
například o tom, jak se píše písnička, nebo něco z mého oboru – hudební
business a management. Po škole následuje samozřejmě cvičení na klavír a domácí
úkoly, ty jsou na denním pořádku. A večer v mém případě práce v baru
do pozdních nočních hodin.

 

Co vám dalo studium v Bostonu?

Nejenom
studium na Berklee College of
Music, ale především samotný život v USA mi
dodal velkou životní disciplínu. Nemohla jsem si například dovolit jít večer do
baru a další ráno prospat, protože jsem musela buď do práce, nebo do školy. V USA
se hodně pracuje, a pokud chcete něčeho dosáhnout, nesmíte zahálet.

 

Vím, že Ameriku máte hodně ráda. Co se vám tam
během vašeho pobytu líbilo?

Bylo to
určitě nejkrásnější období mého života. Obdivuji jejich pozitivní přístup
k věcem, to jejich „keep smiling“. U nás se na to sice většina lidí dívá poněkud
s despektem, ale myslím, že je to lepší, než ty stále nespokojené
obličeje, které často vídám v Čechách. Celkově je v Americe jiná pracovní
morálka, jejich systém je nastavený tak, že Američané dělají věci tak, jak se dělat
mají. Dodržují pravidla. Je tam všechno jednodušší. Jsou pracovití a výkonní. Když
se ti daří, tak ti to přejí, nebo to alespoň tak vypadá.

 

A vadilo vám
tam vůbec něco?

Někdy ty jejich zákazy. Takové někdy až směšné věci
jako třeba „nevystupujte do rybníka“. Také je tam dost fastfoodu a tlustých
lidí, ale když si to uvědomím, tak vlastně u nás také.

 

Vraťme se do roku 2009. Tehdy jste zažila štěstí v podobě svatby a
pak, čtyři měsíce po svatbě, vám zjistili roztroušenou sklerózu. Jak na toto
období vzpomínáte?

Několik měsíců po svatbě mi
najednou na několik dní ochrnuly ruce a nohy. Ihned jsem vyhledala lékaře,
tehdy v Brně neurologa, který mě poslal na magnetickou rezonanci. Už před
několika lety jsem měla podobné problémy, ale teprve tehdy vyřkli diagnózu –
roztroušená skleróza. Takže veškeré štěstí mi to rázem zastínilo. Myslela jsem,
že všechno končí. Navíc to lékaři člověku příliš podrobně nevysvětlí, a tak musí
hledat informace na internetu, což je zrádné. Dočte se tam věci, které se ho
vůbec nemusí týkat, ale srazí ho na zem. I když toto onemocnění není
v současné době vyléčitelné, lze
jeho aktivitu u mnoha pacientů výrazně zpomalit.

 

Co jste si o nemoci sama zjistila?

Když nebudu počítat katastrofické
scénáře, tak teď vím, že touto chorobou podle odhadů trpí na celém světě na dva
a půl miliónu lidí a v České republice je přibližně deset tisíc nemocných. Toto
onemocnění nejčastěji postihuje mladé lidi, ale může se projevit již v dětství,
nebo naopak až v pokročilejším věku. V materiálech jsem se dočetla, že je
to „nemoc s nenápadným začátkem a nepředvídatelným průběhem“. Nemocní mohou mít
na začátku pocit, že neovládají své tělo, pociťují únavu, obtížně se pohybují,
mají potíže se zrakem, nebo jim ochrnou ruce a nohy jako mně. Typický nemocný
vlastně neexistuje. Proto je někdy těžké nemoc diagnostikovat. Což byl i můj
případ. Trvalo léta, než lékaři zjistili skutečnou diagnózu. Nemoc je velmi
individuální, u každého probíhá jinak, ale v žádném případě neplatí, že musí
mít hrozný závěr.

 

Asi největším zklamáním se pro vás v tom nepříjemném období stal
vlastní manžel. Člověk, od kterého byste očekávala podporu a pomoc. Napadlo
vás, že to nezvládne?

Nenapadlo. Bylo mi to vážně líto,
protože jsem tomu svazku věřila, manžela jsem velmi milovala. V době, kdy jsem začala mít zdravotní
problémy, jsme se zrovna měli stěhovat z Brna, kde jsme tři čtvrtě roku
bydleli, zpět do Anglie. Protože jsem se ale začala léčit v Praze,
vyvstaly pochopitelně logistické problémy, které vyústily v rozvod. Když
se nad tím zamyslím, manžel byl vlastně srab. Neustál to.

 

Kdo vám naopak nejvíce pomohl?

Samozřejmě rodiče. Ti mě drželi nad
vodou. A přátelé.

 

Co vás motivovalo, abyste nepropadla sklíčenosti a lítosti nad nepřízní
osudu?

Moje profese, na kterou jsem se
upnula. Naštěstí ale nejsem člověk, který propadá beznaději, i když mu není
zrovna nadržováno.

 

Jak pokračujete s léčbou v současné době?

Zařadila jsem se do programu, v němž se testují nové léky. Je to
výzkumný program prováděný v Centru roztroušené sklerózy ve Fakultní
poliklinice na Karlově náměstí v Praze. První dva roky není jisté, jestli
berete placebo, nebo účinný lék. V následném pětiletém programu, do kterého
jsem se před rokem přesunula, se již lék podává a zkoumá se jeho dávkování.

 

Plynou vám z toho nějaká omezení?

Nesmím teď například otěhotnět. A
to mám před sebou ještě čtyři roky. Ale díky tomu jsem začala spolupracovat s
nadačním fondem Impuls, který se
snaží o této nemoci všestranně informovat veřejnost a samozřejmě pomáhat těm,
kteří jí trpí. Nadační fond funguje již dvanáct let a za tu dobu uspořádal desítky
besed, dražeb, koncertů, vše na podporu výzkumu této nemoci.

 

Jak
reaguje okolí, když hovoříte o své nemoci?
Dnes už o své nemoci hovořím otevřeně,
i když vím, že tak mohu přijít o práci. Lidé mají pochopitelně obavy, jestli
ještě můžu odvést za klavírem dobrou práci. Poprvé jsem o této nemoci a svém
životě otevřeně mluvila v pořadu Před
půlnocí před dvěma lety. Byla bych ráda, kdyby se veřejnost nenásilnou
formou o této nemoci dozvěděla více.

 

Stalo se vám,
že jste o nějakou práci opravdu přišla?

V podstatě ano, ale nechci se k tomu
vyjadřovat.

 

Z vašeho
nepovedeného manželství jste si ale přece jenom něco odnesla – hezké příjmení.
Vím, že to není asi to, co byste očekávala od manžela, ale Hana Robinson zní
prostě dobře.

No, to opravdu není to, co by měl chlap po sobě
zanechat. (smích) Ale nic s tím
nenadělám.

 

Možná je to
jméno osud. Robinson Crusoe ve známé knížce se také musel potýkat
s nepřízní osudu…

… a nakonec si také zvykl a nebylo to ani tak
hrozné. Myslím, že člověk si zvykne na ledacos.

 

Co vás
v současné době těší?

Stále ještě
prožívám euforii ze svého autorského alba. Máme také naplánovaná skvělá
vystoupení jako například koncert s kapelou No Name v Brně,
v pražské Lucerně vystoupíme s Duke Ellington Orchestra či opět
v Brně v Divadle šansonu u Jirky Vondráka v představení Mě to tady nebaví. Ale jinak mě to tady
baví. (smích)

Děkuji za
rozhovor.

 

Oficiální stránky Hany Robinson
www.hanarobinson.cz

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Šaty: Salon Magique Moment www.magiquemoment.cz

Styling: Jana Masluková a Mária Halahijová

Make up: Pavel Bauer http://pavelbauer.cz/

Vlasy: Kadeřnictví Toni and Guy – Táňa Klevetová www.toniandguy.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michael Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Představte si
v Lucerně ty balkony. Tak z nich visely obrovský trenýrky s kapsama na
obrovským laně. A to byla ta pověstná poslední kapka. Bolševik šílel.“ Vladimír Mišík

 

 

 

Vladimír
Mišík je český muzikant, zpěvák, kytarista a zakladatel rockové skupiny
ETC. Svou tvorbou ovlivnil celou řadu umělců ať už z hudebního, výtvarného či
literárního prostředí. S kapelou ETC je, přes mnohé personální změny a dvouletý
zákaz činnosti v 80. letech, stále na scéně. Prošel si dvouletým martýriem, kdy
vážně onemocněl a byl upoutaný na invalidní vozík. Doktoři a víra ho však znovu
postavili na nohy. V roce 2010 vydal své zatím poslední album Ztracený podzim s nímž momentálně
koncertuje po celé republice. O bolševikovi, muzice, nemoci a nové desce jsme
si s Vladimírem Mišíkem povídali v hotelu Radisson Blu Alcron.

 

Po
čtyřiceti letech vychází reedice vašeho nejpopulárnějšího alba Kuře v hodinkách. To jste si
nadělil k vašim pětašedesátinám?

To je shoda okolností.
Vyšlo to čistě náhodou zrovna v době, kdy jsem slavil 65 let. Celá deska
je remasterovaná – zvuk je upravený současnou moderní technikou. Pouštěl jsem
si to doma na bednách a zní to naprosto soudobě, jakoby to ani nebylo nahrané
před čtyřiceti lety! Vzpomínám si, jak jsme to tehdy s klukama nahrávali
na čtyřstopý magnetofon. A míchačky byly opravdu náročné.

 

Jak
jsem už zmínila, nedávno jste oslavil pětašedesátiny. Narodil jste se 8.
března, na Mezinárodní den žen. Ovlivnilo toto datum nějak váš život?

Nikdy jsem tento svátek
neprožíval, je to sice původně americký svátek, ale u nás si ho komunisti
přivlastnili a zprofanovali ho a dostal úplně jiný význam. Továrny, kanceláře,
„zábava“. Nic pro mě. Snad možná, když jsem donesl nějaké ženě květinu, dostal
jsem láhev. To bylo na tom asi to jediné pozitivní.

 

Vzpomenete
si na úplně první kapelu, kterou jste založil?

Já prošel tolika seskupeními… Ale první byl Uragán,
to si pamatuju! Byla to amatérská skupina v době, kdy jsem se učil
truhlářem. Ale taková první ve smyslu profesionální kapely, to byli Matadors.
Tam jsem byl do doby, než jsem nastoupil na vojnu. Pak tam přišel z tehdejšího
Flamenga Viktor Sodoma. A jeden čas byla tato skupina považována za nejlepší
českou beatovou skupinu. Já po Matadors a po vojně zpíval v orchestru Karla Duby a pak jsme
založili kapelu New Force. Ta se rozpadla také osmašedesátým rokem.

 

Pamatuji
si vás ze skupiny Blue Effect. Jak došlo k jejímu vzniku a proč tento
název?

S některými kluky,
s nimiž jsem tuto kapelu zakládal, jsem se znal už z dřívějších
kapel. Ale Blue Effect vznikli v roce 1968 a hráli jsme ve složení
Radim Hladík, já, Jirka Kozel, Vlado Čech a Miloš Svoboda. No a tehdejší doba
byla plná symbolů, to určitě víte, takže i my jsme si dali název Blue Effect
z recese. Všichni ze skupiny měli modrou knížku.

 

Ale
vy jste přece na vojně byl…

Byl. Ale jen na tři
měsíce, protože jsem astmatik. Takže já jediný mám knížku šedou!

 

Váš
hit Sluneční hrob se dostal do
povědomí současné mladé generace díky filmu Pelíšky,
kde se stal ústřední melodií. Potěšilo vás to?

To víte, že ano. Je to
povedená písnička. Na koncertech ji hráváme dodnes, ale v D, protože v E
už ji nevyzpívám. Takhle vysoko to tady vytáhne snad už jen Karel Gott. (smích)

 

Pak
jste hrával s dalšími kapelami: Flamengo, Formace Nova, Energit Luboše Andršta…

…až do roku 1974, kdy
jsem založil ETC, tedy správně Vladimír Mišík & ETC, kde už pak bylo jedno,
když někdo odešel. (smích) S Flamengem
jsme začali natáčet naši nejúspěšnější desku Kuře v hodinkách, ale v tehdejších dobách byla výrobní
lhůta rok. Takže když deska vyšla, Flamengo už neexistovalo. Rozpadlo se
z důvodů normalizace a kvůli odchodu některých členů do pop-music. Nicméně
deska byla velmi dobře hodnocená kritikou i posluchači. Dodneška boduje
v různých žebříčcích. Otextoval nám ji básník Josef Kainar.

 

Uděláme
teď takovou malou odbočku a podíváme se na vaše dětství. Jaké bylo?

Jaké člověk může mít
dětství, když se narodí takřka v padesátých letech? Vyrůstal jsem v době
komunistických procesů a ostnatých drátů. Nic jiného jsme neznali. Moje maminka
pracovala na americké ambasádě. Tatínek nebyl. A já byl od mládí rebel. Do
školy jsem chodil v pruhovaném tričku a džínách, žvýkal jsem. Takže mě
nevzali do Pionýra. Nesl jsem to tehdy těžce. Chodili tam všichni mí spolužáci.

 

Jak
se maminka dostala k práci na americké ambasádě

Moje maminka mě počala
s americkým důstojníkem v době těsně po válce. Žila s ním nějaký
čas v Německu a až když byl odvelený pryč, tak se vrátila do Prahy. Mého
otce už nikdy neviděla. Padnul v Koreji. No a díky všemu tomuhle se
maminka uchytila na americké ambasádě. Nicméně já dlouhou dobu nevěděl, jak to
s mým tátou bylo. Pravdu mi maminka řekla, až když už jsem byl větší. Bála
se, abych někde něco neřekl. Byla to zrovna nejhorší možná doba a já byl přece
jen malej kluk.

 

Byla
matka v kontaktu s rodinou vašeho otce?

Jistý čas ano. Babička
s dědečkem posílali balíčky s oblečením, psali dopisy. Maminka
všechno, co se týkalo táty, zničila. Opět v tom hrál roli strach. Ta doba
byla hrozná, stačilo podezření, že udržujete nějaký kontakt se Západem a bylo zle.
Takže jako vzpomínku mám opravdu jen pár fotek. Víc nic. Maminku celá ta doba
ovlivnila. Nikdy si už nikoho nenašla a to byla mladá holka. Zhroutila se a
několikrát pobývala i v nemocnici.

 

Ta
doba poznamenala spousty rodin. Po válce jste údajně měli takové „veselé“
bydlení…

Dnes, když na to
vzpomínám, tak se musím smát. Tehdy to ale zase tak směšné nebylo. Bydleli jsme
v rozděleném bytě. Byl to byt tři plus jedna a já tam s maminkou
obýval pokoj o velikosti sedmnácti metrů. Dále tam žil pan Hejhal a
v dalším pokoji rodina akademického malíře pana Bílka i s babičkou. Takže
dohromady nás tam bylo osm v jednom bytě. A nakonec se Hejhal odstěhoval a my
získali jeho pokoj, který byl větší a lepší. No, a aby to bylo ještě víc
zamotané, tak pan Bílek vyměnil pokoj s jednou starší osmdesátiletou paní,
která se za nějakou dobu odstěhovala ke svému milému, taky asi osmdesátiletému dědečkovi. A ještě stihli uspořádat svatbu. Díky tomu
se nám podařilo získat i tento pokoj a konečně jsme měli větší byt. Ale to bylo
až v roce 1974.

 

Takže
po celá ta léta jste žili v jednom bytě s různými nájemníky?

Ano. Nakonec se maminka
vrátila na Slovensko, odkud pocházela, a já se oženil a nastěhoval si k sobě
svou první ženu. V roce 1975 se nám narodil syn Martin a podařilo se nám
konečně získat celý byt pro sebe. Jenže začalo období, kdy přišel zákaz, já měl
deprese a to všechno s sebou přineslo i rozpad našeho vztahu s mou první
ženou Katarínou. Odstěhoval jsem se. Nicméně dnes máme dobré vztahy. A
prvorozený Martin žije s námi, sice ne v bytě, ale ve stejném domě. A
před dvěma roky se k synovi přistěhovala i moje první žena. Takže tam teď
bydlíme všichni, dalo by se říct, pod jednou střechou.

 

Máte
tři děti. Co dnes dělají? Potatily se?

Martin je výtvarník,
grafik a tvůrce webových stránek, také muzikant, hrával ve skupině Tata Bojs,
spolupracoval s Anetou Langerovou. S druhou ženou Evou máme ještě
Barunku, té je dnes 26. Vystudovala HAMU u Borise Hybnera, alternativní divadlo.
Našemu Adamovi je 14 a momentálně udělal zkoušky na státní konzervatoř, obor
herectví. Už se ale objevil několikrát ve filmu, například v Krásce v nesnázích a teď hraje
v seriálu, který běží na ČT1 – Život
je ples. Adam se potatil asi nejvíc. Hraje
ve skupině Colorblinds a už vydali jedno CD.

 

V osmdesátých
letech jste dostal zákaz činnosti. Na zdi v Praze-Holešovicích se tehdy
objevil nápis: „Nechte zpívat Mišíka“. Nápis prý byl opakovaně zamazáván, ale
objevoval se tam pořád znovu. Jak na tuto dobu dnes vzpomínáte?

Bylo to v letech
1982 až 1984 a
ten nápis byl na vratech Bohemky. Ano, objevoval se tam pořád dokola. STB tehdy
vypracovala zprávu, že rocková muzika není muzikou socialistickou a že narušuje
mládež. Moje texty byly otevřený a dravý, takže bolševikům vadily. Je pravda,
že jsem v té době byl bohém se vším všudy. Zpíval jsem si co jsem chtěl, když
jsme jezdili komponované koncertní programy, tak jsem improvizoval, což bylo
pro tehdejší společenské klima neúnosné. Vždy na každém koncertě byl někdo, kdo
nás „kontroloval“, takže se informace o tom, že jsem nedodržoval jejich
pravidla, dostala tam, kam měla. Navíc všechna práce byla domlouvána přes
státní agentury, které začaly všechny kapely a osoby „rekvalifikovat“.

 

To
vypadalo jak?

Součástí
rekvalifikačního procesu byl politický pohovor. A tam se vás třeba zeptali, kdo
je současný ministr zemědělství Albánie. Když jste nevěděl, tak vás zrušili.

 

Bylo
u vás něco, jako pověstná „poslední kapka“, nebo jste režimu vadil tak nějak z
podstaty?

V roce 1981 natočil
režisér a kameraman M. Čvorsjuk dokumentární film se
mnou a o mně, který jsme lidem promítli při našem koncertě v Lucerně – na
trencle.

 

Tak
to mi prosím trošku přibližte. Jak na „trencle“?

Představte si
v Lucerně ty balkony. Tak z nich visely obrovský trenýrky s kapsama na
obrovským laně. A to byla ta pověstná poslední kapka. Bolševik šílel. Vlastně
jsme to promítali na tu zadnici. Výsledkem byl dvouletý zákaz činnosti. Pár
měsíců po nás zakázali Pražský výběr.

 

Kdybych
si měla představit „zákaz“, jak vypadal ten váš?

Na agentuře mě už
dopředu varovali, že se nad naší kapelou stahují mračna. Abychom si dávali
pozor. Takže jsme sice trošku přibrzdili, nezpívali jsme provokativní texty,
ale tehdy tady stačilo být normální. Takže mi nakonec jeden takovej
„spolupracující“ z agentury řekl, že by se to dalo vyřešit. Čímž
samozřejmě myslel spolupráci s STB. Setkali jsme se v Redutě, kam přišel
už kovaný agent-estébák. Jako argument mi uvedl, že „Elvis by také bez spolupráce s CIA
nebyl Elvisem“. Spolupráci jsem odmítl.

 

A
dělo se něco?

Asi po třech měsících
mě strýc mé manželky zkontaktoval s člověkem, který se nějak představil,
ale jméno nebylo pravé. Ten mi nabídl, že zjistí, co by se dalo dělat. Myslel
jsem tím, zda by šlo vystupovat, aniž bych musel podepsat spolupráci
s STB. Dotyčný mi potom volal, že se sejdeme na veřejném místě, před Bílou
labutí. Tam ke mně přistoupil, odvedl mě za roh – pravděpodobně aby vyvolal
napětí, a tam mi sdělil, že se to domluvou řešit nedá. Verdikt zněl: do
zapomnění.

 

Jak
jste takovou situaci nesl, čím jste se živil?

Byl to dva roky dlouhej
večírek. Říkali jsme tomu „den otevřených dveří u Mišíků“. Naštěstí jsem měl
nějaké peníze, které jsem získal za desku z tantiém,
takže jsem přežíval. Co také má člověk dělat, když mu chybí muzika. To, co ho
celý život živí a co umí. V podstatě jsem se stal takovým pankáčem „no
future“. Ke konci toho období jsem občas někde něco zazpíval, třeba na folkovém
festivalu. Dostal jsem honorář na paragon, jako že si slečna koupila záclony.
Až když se v Rusku dostal k moci Gorbačov, tak se trochu povolilo i u
nás. Zavolali mi z Pražského kulturního střediska, že můžu začít
vystupovat. Z mých čtyřiceti písniček mi povolili dvanáct textů. Což ovšem
na koncert nestačilo, takže jsem hned na prvním koncertě opět porušil
socialistická pravidla. (smích)

 

Jste
spokojený s tím, jak se společnost dnes vyrovnává s odkazem komunismu?

Víte, myslel jsem si,
že budou vymírat. Ale vidím, že mají pořád dost silnou základnu a to už tam
nejsou jen ti staří, ale co je smutnější, přidávají se k nim mladí. Jeden
čas jsem byl v České národní radě jako poslanec a protože KSČ je stále legální
strana a nebyla nikdy postavena mimo zákon, tak komunisti jsou neustále ve
sněmovně. Je to asi tím, že ač tento režim byl lidskej úpadek, spoustě lidí to
vyhovovalo. Měli práci, co jíst a víc je nezajímalo. Byli rádi, že se stát
postará. Já jen doufám, že současná mladá generace už na tuhle pomýlenou
ideologii neskočí.

 

Proč
vám říkají „Legenda“?

Vymyslel to Olin
Nejezchleba, že prý už jsem na scéně fakt dost dlouho. Tak se to mezi kamarády
ujalo. Ale je to legrace.

 

Před
pár lety jste byl hodně nemocný. Jak jste se z toho všeho dostal? Silná
vůle, nebo šikovní lékaři?

Jako muzikant jsem na
svůj zdravotní stav příliš nedbal. Od mládí mám astma, k tomu se přidala
cukrovka, a nakonec jsem skončil půl roku na vozíčku. Odvápňovaly se mi dolní
končetiny, nárty a okolí kotníků. Najednou mi začaly otékat nohy, nemohl jsem
pořádně chodit. Bolelo to. Ocitl jsem se v nemocnici u diabetologa doktora
Zamrazila. To bylo moje jediné štěstí. Ten totiž okamžitě poznal, o co se
jedná. Tehdy prohlásil, že se na nohy už postavit nesmím a to minimálně dva
roky. Diagnóza zněla Charcotova osteoartropatie.

 

Jak
to ovlivnilo vaši práci a koncertování?

Když mě po čtrnácti
dnech pustili z nemocnice, jel jsem hned na nasmlouvaný koncert.
Samozřejmě na vozíčku. „Odberlil“
jsem se do auta, odjel jsem na místo, kde mě kluci přehodili na vozejk a třeba
v kulturáku mě museli vynést až do druhého patra.  

 

A
jak jste se cítil jako vozíčkář?

Filip Smoljak natáčel
dokument o lidech, co jsou na vozíčku, ale pracují a podnikají. Přizval mě,
abych se projektu zúčastnil. Takže jsem se s tím prostředím trochu
seznámil. Oblíbil jsem si velká nákupní centra, která jsou vozíčkářům nakloněna
a uzpůsobena. Projížděl jsem se tam a cítil se lehce dekadentně a euforicky. Na
vozíku jsem naštěstí byl jen půl roku a zbytek času jsem strávil o berlích.
Setkal jsem se ovšem s pánem, který měl podobné onemocnění jako já, ale
měl smůlu. „Charkot“ je totiž těžce diagnostikovatelná nemoc. Pán šel na
ortopedii, kde mu nohy pouze zrentgenovali a nic nenašli, a než zjistili
správnou diagnózu, tak se mu to v noze všechno přelámalo a je nadosmrti
invalida. Musí nosit boty zvané plechovky. Takže mám vlastně velké štěstí.

 

Nyní
jste už v pořádku a opět na scéně. Hudebně oscilujete od rocku
k folku, občas s náznaky country a reggae, jaká je vaše poslední
deska?

Naše poslední deska se
jmenuje Ztracený podzim. Je to směs
rocku, folkrocku, jsou tam pomalé písničky, lyrické polohy atp. V kapele
máme jednu zásadu, které se držíme. Nedbáme stylů.

 

Proč
Ztracený podzim?

Když jsem po dvou
letech opět začal chodit, tak se mi psychicky i fyzicky ulevilo a zase mě
začalo bavit skládání písniček. Výsledkem je Ztracený podzim. Jako důchodce mě nadchla stejnojmenná básnička od
Emila Boka a nazval jsem tak celé album. S kapelou jsme začali zkoušet,
naskočila chemie, dostavilo se vzrušení.

 

Opět
na scéně ve složení Jiří Veselý, Pavel Skála, Petr Pokorný, Jiří Zelenka,
Vladimír Pavlíček, nebo jsou nějaké změny?

Přesně v tomto
složení. Ale na albu spolupracovalo více lidí. Mistr zvuku Tomáš Jakl, který
album natáčel, Lukáš Martinek, který album smíchal a Vladimír Pecha, který
zajistil finální mastering. Na albu vystupuje i celá řada hostů: na violoncello
hraje Jaroslav Olin Nejezchleba, zpívá Pavel Bohatý, dechová sekce ve složení
František Kop, Jiří Hanzlík, Pavel Herzog a Martin Líska.

Kdo
vám otextoval písničky?

Texty pocházejí od
několika autorů – kromě mých se zde objevují texty Josefa Kainara, Františka
Gellnera, Marka Ebena, Jiřího Dědečka, Vlastimila Třešňáka, nebo již zmíněného
Emila Boka.

 

Opustil
jste velké vydavatelství. Je to v dnešní době lepší cesta?

Pro nás ano. Desku
vydal náš manažer, kamarád, muzikant a zvukař Šimon Kotek – 100% promotion. Po
zaplacení všech nákladů, což dělalo asi dva tisíce prodaných
kousků, jsme se dělili téměř rovným dílem. Do dnešních dnů jsme prodali už
deset tisíc kusů. Pro srovnání – u velké firmy
dostanete patnáct procent pro všechny. Takže
když si to spočítáme, tak na jednoho vyjdou dvě procenta. V jisté
době mělo smysl a logiku být pod křídly nějakého vydavatelství. Dnes jsme rádi,
že je to takhle, máme nad vším dohled, a co si uděláme, to máme.

 

To
je velmi slušné. Takže vás v současné době živí koncertování?

Samozřejmě
koncertování, ale v různém složení. Buď s ETC, nebo
s Variabilním triem, což je takové improvizované trio složené pokaždé
z různých muzikantů. Měsíčně máme cca 8 až 15 koncertů.

 

Kam
se chodíte odreagovávat?

Na gauč. Nebo si čtu,
také rád sleduji v televizi detektivky. V rámci zdravotních procházek
sednu do tramvaje, ta mě doveze na nějaké místo, tam si udělám zdravotní
kolečko a zase frčím zpátky, někdy tramvají, někdy pěšky. A pokud se cítím
unavený, tak si v nějaké hospůdce dám malé pivo a pak pokračuju. Stal se ze mě chodec. Ale jinak jsem
veselý důchodce.

 

A
nepřemýšlíte, že byste udělal další desku?

To víte, že přemýšlím.
Vždycky, když ležím na gauči s kytarou a brnkám si písničky. Už jich mám
několik nachystaných.

 

Co
vás v poslední době štve a co vám naopak dělá radost?

Mrzí mě, že si někteří
lidé dělají z politiky pouhý byznys a přitom by to měla být správa věcí
veřejných. Na druhou stranu jsem rád, že mám fungující rodinu, kde se máme
všichni rádi, že ještě stále koncertuji a je o nás zájem a dokonce na nás chodí
mladá děvčata. To mě nabíjí.

 

Děkuji
za rozhovor

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Fotografie z backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2012.html

 

 

 

„Aranže, interpretace na jevišti, volba písní a soulad barev hlasů. To vše,
a ještě mnoho dalšího, vytvořilo originální celek, kterému obecenstvo udělilo
právo na existenci.“ Jiří Korn

 

 

 

 

Hudba je lék – slyšela jsem z úst mnoha lidí. V tom případě není
Jiří Korn jen oblíbeným zpěvákem, ale také „hudebním lékařem“. A jak se
písnička stane hitem? Rozhodně to není prvoplánové, jak tvrdí muž, jehož
dochvilnost je pověstná, a jenž je v mnoha ohledech velmi precizní,
spolehlivý a cílevědomý. Zcela jistě jsou to zásadní vlastnosti, bez kterých by
svého profesního úspěchu jen těžko dosáhl, natož jej udržel s laťkou stále
velmi vysoko nasazenou.

Která z vašich činností vás stála nejvíce úsilí?

Myslím si, že úsilí musí člověk vynaložit při jakékoliv práci, protože
samotný talent nestačí. Zpívat jsem chtěl už od dětství. Začínal jsem v dětském
sboru a v mém případě tomu bylo tak, že jsem se musel hodně snažit a spoustu věcí
naučit. Takže má nejvíc vydřená činnost je asi má profese. Nutno dodat, že mi ta
dřina ani tak nevadila, protože mě bavila.

 

Do jaké míry jste jako sólový zpěvák zasahoval do své hudby a textů?

Měl jsem štěstí, že jsem vždy spolupracoval s lidmi, kteří svoji práci
velmi dobře uměli. Mnoho skvělých textů mi napsal Zdeněk Borovec, který byl mým
blízkým přítelem a znal mě. Do textů jsem nezasahoval nikdy. Spíše jsem vybíral
muziku.

 

Jak vlastně probíhá zpěvákův výběr písniček? Na čem závisí jeho volba?

To je otázka vkusu a doby, ve které tvoříte. Každý chce být hodně současný,
což se někdy povede, ale někdy taky ne. Na výběr skladeb má vliv celá řada
okolností, včetně toho, za jakým účelem skladbu vybírám. V každém případě musím
vybrané skladbě především věřit. V případě původní tvorby je alfou a omegou
volba skladatele.

 

Když dostáváte od svých posluchačů zpětnou vazbu, odráží se v ní to, co
jste svou tvorbou chtěl projevit?

To je otázka spíše dlouhodobější. Když jsem se slyšel poprvé, byl jsem
hodně překvapený, protože výsledek na nahrávce byl jiný, než jak jsem jej
vnímal ve skutečnosti. To, jaký má ta která skladba dopad, to určitě není z mé
strany cílené. Cílené věci často bývají bez emocí.

 

Jak vzpomínáte na festival „Grand Prix“ v Paříži, kde zvítězila písnička
Robinson? Bylo to vaše první hudební
ocenění?

Této soutěže jsem se zúčastnil díky Josefu Kolínovi, který Robinsona napsal. Nejel jsem do Paříže s
nějakými ambicemi a o to víc jsem byl překvapen, že jsem vyhrál. Tenhle počin
byl poměrně dost nabíjející do další práce.

 

Mohl to být jeden z klíčových momentů ve vašem životě?

Mohl to být jeden z klíčových momentů, kdybych tam byl zůstal.(smích) Ale přiznám se, že mě to tehdy
ani nenapadlo.

 

Jste hudebník, který se rád vrací na pódia s kolegy, se kterými na nich začínal?
V jakých případech to děláte?

Tyto návraty vznikaly spíše kvůli úmyslu dramaturgů v rámci televizních
pořadů, nebo požadavkem pořadatelů akcí a koncertů. Ne vždy je možné takovou nabídku,
a to z mnoha důvodů, přijmout. Mezi mé občasné návraty patřilo účinkováni s
Rebels. Některé návraty jsou častější. Například účinkování s Helenou Vondráčkovou.
Občas se také vracím k některým mým skladbám z dávné minulosti.

 

Jak se vám s Helenou spolupracuje? Působíte oba dva velmi profesionálně a
z mé zkušenosti jste dochvilní!

No tak ne, že by Helena byla nedochvilná, ale občas se jí přijít pozdě
povede. Já mám nevýhodu v tom, že jsem všude dřív. A čím jsem starší, tím víc
se předbíhám. Dnes už někdy přicházím dřív i o hodinu. (smích)

 

„Nelynčujete“ pak opozdilce?

Všichni vědí, že chodím včas a někdy ještě dřív. Ale jsou i nenapravitelně
pravidelní opozdilci a o nich vím, že je nepředělám. V takovém případě je lepší
být tolerantní a to myslím, že jsem.

 

Kdy vás potkala první muzikálová zkušenost?

Má úplně první muzikálová zkušenost se odehrála ve Vídni, kam mě angažovala
choreografka Irene Mann von Cramm. Bylo to díky tomu, že jsem s ní předtím mnohokrát
spolupracoval v Baden Badenu na hudebních pořadech. Muzikál se jmenoval „Hans
Andersen“ a musel jsem ho nastudovat v němčině. Andersen (to byla má role)
naštěstí nebyl Němec, takže můj akcent nevadil. (úsměv)

 

Jaký je váš vztah k jazzové hudbě?

Já mám vůči jazzu příliš velký respekt, než abych se do něj pouštěl nejen
jako hudebník, ale i jako posluchač.

 

Nedávno jsem se bavila s pořadatelem jedné Miss, se kterým jsme došli k
závěru, že mužů zpěváků je u nás nedostatek a že už neví o nikom zajímavém, kdo
na jeho Miss ještě nevystupoval. Máte stejný pocit, že muži zpívají méně?

Jestliže tomu tak skutečně je, může to být tím, že muži mají snadnější
přístup k jiným profesím, které je uživí. V tomto směru mají ženy daleko méně příležitostí
a musí se více směrovat na profese, ve kterých se mohou prosadit. Je možné, že
je mnoho talentovaných zpěváků v pozicích, které by kvůli zpěvu nikdy
neopustili. Ale to je opravdu jen nepodložená spekulace.

 

Dá se podle vás profesi zpěváka naučit?

Pokud chybí základní předpoklady, například hudební sluch, je to nemožné.
Bylo by to, jako kdybyste učili prase létat. Ale jak víme, zpívat může každý. Jde
jen o to, kolik lidí to bude chtít poslouchat.

 

Vzhledem k tomu, že jste se sám dříve věnoval stepu, nemáte pocit, že jde
spíše o trend? Stepování je vidět méně a méně…

Step je poslední dobou u nás na pokraji zájmu, ale v Americe, kde má step
své základy, bude fungovat stále. U nás máme ohromně talentované stepaře. Třeba
Tomáš Slavíček, který byl již ve dvanácti letech mistrem světa a
několikanásobným mistrem republiky ve stepu. Ale je fakt, že poptávka po
stepařích je menší.

 

Aktuálně vás můžeme vidět vystupovat s vokálním kvartetem 4TET. Mnoho lidí
mě opravuje, ať nevyslovuji čtyřtet, ale fourtet, nebo také kvartet. Takže
musím za „kovářem“, aby mi potvrdil, co je správně. (smích)

Logicky to lidi svádí vyslovovat fourtet, ale správně je opravdu čtyřtet.
Na název jsme přišli docela náhodou. Autorem je Jirka Škorpík, který při psaní
not napsal 4TET a náš manager to přečetl jako čtyřtet. Nám se to tak zalíbilo,
že jsme tuto kombinaci začali používat. Někdo by řekl kvartet, fourtet, ale my máme
český čtyřtet! (úsměv)

 

Kdy vznikla prvotní myšlenka založit 4TET a na základě čeho?

Myšlenka byla moje a to v souvislosti se vzpomínkou na dětský sbor.
Připravoval jsem sólový koncert k albu TEP, který byl plný pohybu a tance. Do koncertu
jsem chtěl zařadit i nějaký protipól. Dlouho jsem snil o vícehlasém vokálním
zpěvu. Proto jsem oslovil Jirku Škorpíka, kterého jsem poznal v muzikálu, a
spolu s ním jsme začali o mém přání diskutovat. Jirka Škorpík pak přivedl
Dušana Kollára a ten Davida Uličníka. Nastudovali jsme jednu skladbu a k tomu jednu společně s dětským sborem. Teprve asi po roce, kdy
jsme vymýšleli a zkoušeli další písně, jsme začali samostatně vystupovat na veřejnosti.

 

V čem vnímáte, že v tomto případě bylo kritérium pro úspěch?

Aranže, interpretace na jevišti, volba písní a soulad barev hlasů. To vše,
a ještě mnoho dalšího, vytvořilo originální celek, kterému obecenstvo udělilo
právo na existenci.

 

Uvažovali jste někdy o změně seskupení, třeba o novém členu?

Neuvažovali a je to naprosto vyloučeno. Najít hlasy, které spolu budou
souznít a fungovat, to je pro mě v rámci změny nemyslitelné. Pokud se někdo
z nás rozhodne odejít, tak se 4TET rozpadne. O tom jsem přesvědčený.

 

Jakou píseň jste si v tomto složení zkusili zpívat jako první?

Naše první píseň byla „How Deep Is Your Love“.

 

Podle čeho si vybíráte nové skladby?

Vždycky někdo přijde s nějakým tipem a pak záleží na tom, jestli se
shodneme.

 

Jste ve výběru dominantní?

Ne. Jsem tolerantní a jsou věci, které akceptuji. Vždycky to nejvíce záleží
na Jirkovi Škorpíkovi, protože je to on, kdo musí napsat aranž. Na něm vždy necháváme
rozhodnutí.

 

Vaše vystoupení ozvláštňujete o vtipné prvky a tak je tomu i v případě
písně Thriller. Jakými procesy
procházel vznik této písně?

4TET byl osloven do jednoho z TV pořadů. Chtěli jsme připravit něco od Michaela
Jacksona, kterého všichni obdivujeme, a Jirka Škopík navrhl právě Thriller s tím, že je vhodný pro
případnou 4TETovskou taneční choreografii. Netušili jsme, jaká tragédie
Jacksona postihne. Píseň jsme připravovali přibližně 2 roky před tím.

 

Kolik máte v tuto chvíli za sebou veřejných vystoupení se seskupením 4TET?

Přiznám se, že statistiky jsem si nikdy nevedl. Všechno vždy hrnu před
sebou. Statistika 4TETu je ale určitě vedená naším manažerem. Tuším, že to je
asi okolo 200 celovečerních koncertů a k tomu vystupování na akcích různého
druhu a v TV pořadech.

 

V čem jsou vaše vystoupení technicky nejnáročnější?

Příprava probíhá stále stejně. Koncert většinou začíná v 19 hodin a v 17
hodin máme zvukovou zkoušku. Asi technicky nejnáročnější je pro nás dopravit se
na místo a zpět. Během vystoupení je pro nás prioritou, abychom se při zpěvu
slyšeli – tedy kvalitní odposlechový aparát s kvalitním zvukařem.

 

Jak se vypořádáváte na pódiu s tím, co se na společenských akcích děje před
pódiem, tedy s případným hlukem? Dovolí si vás vůbec publikum rušit?

Ale to víte, že ano. Občas se to děje, zvláště na firemních akcích, kam si
přijdou lidé primárně popovídat. Dříve jsme zpívali na jeden mikrofon a to bylo
složitější. Dnes máme každý svůj, proto je síla zvuku trochu lepší. Ale i tak
potřebujeme poměrně klid. Počítáme s tím, a pokud se to děje v nepřiměřené
míře, tak se prostě sebereme, poděkujeme a jdeme pryč. Ale to se naštěstí stalo
jen jednou a už je to dávno.

 

Pokud jste takový odchod z jeviště kvůli hluku demonstrovali, co se dělo
pak?

Tehdy to bylo nejmenované setkání lékařů na závěr roku. Byla to chyba
pořadatele, který těsně před tím, než jsme šli na jeviště, otevřel raut.
Vlastně si v tom hluku nikdo ani neuvědomil, že zpíváme. V polovině druhé
skladby jsem zpívání zastavil, poděkoval za „pozornost“ a odešli jsme. Myslím,
že jim to nevadilo, protože o nás vůbec nevěděli. Měli jsme si pak celý večer o
čem povídat. (smích)

 

Jak hodnotíte společnost, která přichází na společenskou událost, v rámci
vhodného oblečení? Mnozí hosté své oblečení vůbec neřeší, ale jak k tomu přijde
umělec, který pro něj dělá program?

Až se jim stane, že někam přijdou a nebudou vpuštěni, tak si to budou muset
rozmyslet. (úsměv)

 

Preferujete, ať už ve stepu či zpívání, spíše sólo, nebo je pro vás lepší
vystupovat s někým dalším? Vystupujete vůbec ještě sólově?

Někdo je raději sólistou, já mám rád, když je na jevišti víc lidí. Mám
pocit, že je vystoupení pestřejší. Proto i rád vystupuji se 4TETem. Asi nejsem
tak úplně sólista.

 

Pokud máte svůj vlastní styl, ač mnohdy výstřední, v čem je tento styl
neměnný?

V tom, že mě oblékání baví!

 

To, že se oblékáte vkusně a nápaditě, je otázkou vašeho citu, nebo máte
svého návrháře?

Pakliže k tomu nemáte vlohy, což muži většinou nemají, tak je dobré najít
si někoho, kdo vám poradí. V mém případě to je Marie Marková a Jan Bouška, akademický
malíř. Baví mě s nimi modely i vymýšlet, ale poslední slovo má vždycky Mařenka.
A já cítím, že je to tak správně.

 

Jakých oděvních doplňků máte co do počtu nejvíce?

Přiznám se, že už ani nemám přehled, co doma mám. Spoustu věcí má Mařenka v
krabicích, naprosto přesně si pamatuje, kde co je.

 

Sbíráte něco? Třeba hodinky?

Hodinky? (smích) Hodinky se mi
líbí moc, teď mám nový nádherný kousek značky PERRELET. Mám také rád boty, ty
jsou pro mě důležité. Nebo tašky, pásky, brýle… , ale člověk je stejně vždy
něčím omezován. Především se takové sbírky hodně prodraží. Takže nesbírám, ale
užívám si toho, co mám rád.

 

Naposledy jsem vás zahlédla v jedné z menších rolí ve filmu Hranaři. Toužíte se objevit ještě v
nějakém filmu?

U nás jsou branže jakýmsi způsobem uzavřené a režiséři si do svých filmů
chtějí obsadit herce. Já nejsem herec, ale zpěvák a tím je to vyřešené. Je to také
o tom, jak fungují castingové agentury, které tyto nabídky dělají. Řekl bych,
že všechny role, které mě potkaly, jsou jaksi souhrou náhody. Ale film mám moc
rád a určitě bych se rád zase v některém objevil, tak uvidíme. Ale že bych mohl
něco zahrát, to se neodvažuji říct, protože tolik zkušeností nemám. Je to spíše
otázka, jak by si s mým potenciálem poradil režisér.

 

Ve filmové pohádce Honza málem králem
vás údajně daboval Michal Pavlata. Slyšela jsem, že v době, kdy se dělaly postsynchrony,
jste byl mimo republiku. Jak to bylo?

Tento princip není nic neznámého. To se stalo mně, stalo se to i Katharině
Hepburnové a stane se to ještě mnoha dalším. Představa pana režiséra Bořivoje Zemana
byla prostě jiná. Já jsem se mu líbil typově, ale na dabování se rozhodl pro
Pavlatu. To mě sice strašně mrzelo, ale to je život.

 

Během vánočních svátků nám tuto pohádku servírují takřka pravidelně. Díváte
se také?

Už je to hodně dávno, co jsem ji naposledy viděl.

 

Mnoho kolegů z vaší branže si osvojilo i profesi moderátora. Neláká vás to?

K moderování musíte mít určité schopnosti a drzost, a to já nemám. Mluvit spatra
je něco jako improvizace v jazzové hudbě, o které jsme mluvili. Práce s výrazy
a barvou hlasu. Když hodnotím ze své pozice moderátory, tak jsem velmi kritický.
Moderování odmítám. Raději budu zpívat.

 

Úplně odbočím od profesního tématu. Zajímalo by mě, co jako velmi
interesantní a předpokládám, že také náročný muž, považujete na ženách za
zvláště přitažlivé?

Myslím, že každý muž, ale i žena, dá na první dojem. Ten se může časem
zkorigovat na základě vzájemné komunikace. A co do vzhledu, mám rád ženy, ze kterých
vyzařuje pečlivost. Spíše se mi líbí sportovní typy žen. Ale jinak se žen
strašně bojím. Jsem opatrný. Proto jsem se dvakrát oženil. (smích)

 

Kteří lidé ve vašem životě na vás mají největší nároky?

Mé děti. A za to jsem rád.

 

Zdá se mi, že jste člověk velmi klidné povahy, až bych řekla, že spíše
nekonfliktní, zvládající stresové situace. Co byste v tomto směru o sobě řekl
vy?

Zatím jsem jako neaktivní sopka. Ale výbuch není vyloučen a může přijít
kdykoliv.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Styling: Radka Sirková
a Anna Tušková

Na míru zhotovené kalhoty a bunda značky
Chatty www.chatty.cz

Cestovní kufr značky Rimowa

Oblečení a boty značky Dolce & Gabbana

Svetr Yves Saint Laurent z obchodu Simple
Concept Store

Kabát Pietro Filipi

Smoking a boty Prada

Doplňky vlastní pana Korna.

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of  www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Rozhodně nejsem
příznivec starých pořádků, ale mám pocit, že před revolucí byla atmosféra na
diskotékách a koncertech spontánnější, živější.“ Jiří Neumann

 

 

 

Zajímalo
mě, jaký úhel pohledu má ze své profese DJ Jiří Neumann, jehož hraní, stejně
jako hraní mnohých jiných Djů, má svá specifika. Jeho oblíbenou hudbou, kterou
s oblibou pouští také v rámci svých videopárty, jsou 80. a 90. léta,
dnes tzv. „oldies“. Od roku 1996 jej také můžete zažívat obklopeni skvělou
atmosférou Lucerny, která doslova praská ve švech. Jak se dělá atmosféra, která
vás strhne? Na co lidé nejvíce reagují a čím je DJ pro lidi, kromě jakéhosi
zprostředkovatele hudby? Na to nám Jiří, který vnímá hudbu doslova všemi
smysly, odpověděl v našem interview.

 

 Čím
je vaše hraní specifické?

Když jsem v roce
1983 vymýšlel svoji první diskotéku, měl jsem pocit, že skladby, které budu
hrát, musí být co nejnovější – zkrátka to, co se v té chvíli točí
v hitparádách. Stejný pocit se mě držel při každé další akci po celá
osmdesátá léta. Tato podvědomá „nutnost“ hrát vždy jen nové věci mě opustila
zhruba v polovině let devadesátých, kdy jsem zjistil, že většina „nové“
hudby už mě vůbec nebere. Tak jsem se vrátil tam, kde jsem začal. Na většině
akcí jsem hrál pouze hity z osmdesátých a poloviny devadesátých let. A
s příchodem satelitu do naší domácnosti jsem se začal zajímat též o klipy
z osmdesátých let. Když to shrnu, moje hraní je specifické třemi faktory.

 

Jak
vypadá „vaše parketa“ které se držíte?

Za prvé, zásadně
nehraji novinky, ale pouze „vykopávky“ z osmdesátých a devadesátých let. Za
druhé, všechny skladby hraji i s příslušnými videoklipy, z nichž
některé jsou velmi vzácné. A za třetí, nehraji české skladby, protože většina
českých popových „výtvorů“ z osmdesátých a devadesátých let mi připadá
(mírně řečeno) nehezká.

 

Výběr
hudby jistě navazuje na určité období popového boomu. Vnímáte toto období jako
nejsilnější, co se popu týká?

Hudební publicisté se
neshodují na tom, kdy přesně nastal největší popový boom. Pro mě osobně byl
tento boom právě v osmdesátých letech (hlavně v jejich první
polovině). A to je pro mě základním kritériem pro výběr hudby na 80´s & 90´s
videopárty.

 

 Má
křivka poslechovosti tohoto žánru nějaké výkyvy závislé na dalších faktorech?

Podle mých dlouholetých
zkušeností nejen jako DJe, ale i jako programového ředitele pražského Radia 1
(v období 1991–1998), jedním z hlavních faktorů pro úspěšnost nějaké
skladby je melodie. Netýká se to samozřejmě úspěšnosti všech skladeb, ale
drtivé většiny z nich. Když je skladba melodická (nemám na mysli
podbízivá), je to první krok k tomu, aby zájem o ní po pár týdnech
nezmizel a aby si ji posluchači (návštěvníci diskoték) žádali i po mnoha
letech. To podle mého názoru také souvisí s tím, že posluchači ztrácejí zájem
o většinu současné popové hudby, která velmi postrádá melodické nápady.

 

Dá
se říci, že posluchači vaší hudby jsou spíše nostalgičtí, a tak se na párty
s nimi vídáte opakovaně?

V první řadě se dá
říci, že nostalgický v posledních létech začínám být já. Ale to je zřejmě
dáno postupujícími léty (jsem ročník 1965). A mám pocit, že svou nostalgickou
náladu přenáším i na své posluchače. To pomůže často vytvořit zvláštní
atmosféru celého večera, kdy se já i moji posluchači úžasně bavíme a přitom je
ve vzduchu zvláštní smutný duch časů dávno minulých. Možná je zrovna toto důvod,
proč se velká část návštěvníků na mé akce opakovaně vrací.

 

Jakým
způsobem vlastně obměňujete či ozvláštňujete své hraní?

Když jsem v roce
1996 začal se svými „oldies“ párty v Lucerna Music Baru, v duchu jsem
si říkal, že se během osmdesátých let hrálo na diskotékách několik tisíc
skladeb, tudíž budu mít opravdu z čeho vybírat a také budu moci playlist
svých akcí velmi často obměňovat. Ale už během prvních dvou let jsem zjistil,
že návštěvníci mých 80´s párty jsou velmi konzervativní. To znamená, že
jakýkoliv pokus o obměnu nebo ozvláštnění měl za následek to, že za mnou
neustále chodili návštěvníci a chtěli pořád dokola zhruba 100–150 „nejprovařenějších“
hitů. Dnešní situace vypadá zhruba tak, že přibližně 60 hitů musím (povinně…)
odehrát na každé své akci a zhruba 50 jich můžu obměňovat.

 

Co
vás přivedlo poprvé k hraní v Lucerně?

Ve zmíněném roce
1996 jsem působil jako programový ředitel (a spolumajitel) prvního soukromého
rádia ve východní Evropě po pádu komunismu, pražského Radia 1. Toto rádio
spolupracovalo s většinou pražských rockových klubů. A mezi těmito kluby
byl samozřejmě i Lucerna Music Bar. V té době byly hlavně v Británii
v módě kytarové kapely typu Blur, House Of Love nebo Oasis. Tyto kapely
měly své následovníky i v Čechách. Jedním z nich byla i skupina
Shannen Grey, která mi v té době přišla velmi zajímavá. S touto
skupinou jsme v té době uspořádali v Lucerna baru jakýsi komponovaný
večer, kdy se střídalo živé hraní Shannen Grey s videoklipy, které jsem
pouštěl já. Ohlas na videoklipy byl takový, že mi pronajímatel Lucerna baru
nabídl další spolupráci. Nejprve na dobu určitou a po neskutečném úspěchu
prvních akcí se naše spolupráce rozeběhla natolik, že jsme akce rozšířili i do
znovu obnoveného klubu Futurum na Smíchově a spolupracujeme dodnes.

 

Jaké
jste měl pocity z prvního hraní v Lucerně a jak se na to díváte dnes?

Při prvním hraní jsem
měl pocit, že prostředí Lucerna baru se hodí pro operetu nebo pro varieté,
které tam za první republiky bylo. Přišlo mi, že je to nejméně vhodné prostředí
pro diskotéku (ať už popovou, nebo rockovou) jaké jsem si kdy mohl představit. Brzy
se ukázalo, že to je velmi mylná představa a dnes si společně s posluchači
pochvalujeme krásný interiér, který jde perfektně k téměř jakékoliv muzice.
Klobouk dolů před panem Ing. Vácslavem Havlem, který palác Lucerna postavil.
Jedna věc se ale nezměnila. Když jdu dnes hrát, mám stejnou trému jako
v roce 1996 a celou cestu do Lucerny se mi v hlavě honí stovky
variant playlistu. I manželka mi občas říká, že takhle nepříjemného a nevrlého
manžela má vždy jen v pátek nebo v sobotu odpoledne (když se chystám
do práce).

 

Považujete
se spíše za konzervativního člověka?

Jsem velmi
konzervativní člověk, kterému trvá velmi dlouho, než dokáže přijmout jakoukoliv
novou věc, ať už je to novinka technická, nebo něco nového v osobním
životě. A uvědomuji si, že se to týká též přijímání nových lidí do své
blízkosti nebo třeba poslechu nějaké nové hudby.

 

Dokážete
si v soukromí ještě pustit hudbu, třeba při jízdě autem či relaxaci?

V soukromí si
pouštím hudbu neustále, ale striktně se vyhýbám skladbám, které hraji na svých
akcích. V praxi to vypadá tak, že si klidně (a rád) pustím desku The Works
od skupiny Queen, ale již při vložení CD do přehrávače vynechávám skladby Radio
Gaga a I Want to Break Free, ze kterých už mi po letech „naskakuje vyrážka“.
Mám obrovský archív desek od 60. let do současnosti, takže k poslechu se
dát vždy najít něco, při čem se dokonale odreaguji.

 

Nejste
někdy poslechem hudby přesycen?

Poslechem hudby
přesycen nejsem, dávkuji si ji přesně podle svých potřeb. Jsem spíše přesycen
množstvím hudby, které se objevuje na trhu. Bývaly doby, kdy jsem alespoň
rámcově stíhal sledovat, co vychází. Dnes je toho hlavně díky digitálním
technologiím tak neskutečné množství, že si sleduji své oblíbené kapely a na
víc mi téměř nezbývá čas. Takže pokud poslouchám nějaký nový objev, je to skoro
vždycky na popud některého mého kamaráda, který mě k poslechu nové kapely
dotlačí. Velmi často mě k novým kapelám přivedou mé dcery.

 

Jsou
někteří interpreti, kteří už se vám vyloženě „ohráli“?

Nejde ani tak o
interprety, jako o konkrétní skladby. Samozřejmě si doma nepustím Modern
Talking nebo Bad Boys Blue. Ale Depeche Mode, A-ha nebo R.E.M. si bez problému
pustím. Jen vynechám Personal Jesus, Take on Me nebo Losing My Religion…

 

Může
DJ zažít ve své práci pocit vyhoření? Zpozoroval jste něco takového u některého
kolegy?

Samozřejmě že DJ může
zažít pocit vyhoření. I já sám jsem měl párkrát k vyhoření velmi blízko.
Ale když už situace dospěla tak daleko, že jsem byl rozhodnut, že končím,
proběhla najednou 80´s & 90´s videopárty tak naplno, divoce a v parádní
atmosféře, že jsem si sám sobě říkal: „Proboha, proč bys tak úžasnou práci (a
koníčka v jednom) věšel na hřebík.“ A tak jedu dál…

 

Navštěvujete
své párty s kolegy z branže navzájem?

Pokud občas navštívím
nějakou jinou párty je to víceméně náhoda, rozhodně to nedělám cíleně. Ale když
už tam jsem, neubráním se určité profesionální deformaci. Podvědomě si neustále
říkám: „Tohle ten DJ udělal dobře, tohle udělal špatně, tohle bych udělal úplně
jinak atd.“ Zkrátka – nedokážu se úplně „odpojit“ a bavit se naplno.

 

Jak
vypadá vaše obvyklá příprava na večerní hraní?

Příprava probíhá
z 99 procent v mé hlavě, která (jak už jsem popsal výše) několik
hodin před akcí „šrotuje“ na plné obrátky. Ve chvíli, kdy začnu hrát, ze mě většinou
vše spadne a jedu jako robot do půl páté ráno. Také si odpoledne před akcí
musím jít alespoň na dvě hodinky lehnout a z domova odcházet s plným
žaludkem.

 

 Jako
DJ jistě musíte čerpat určité zkušenosti z pozorování lidí kolem sebe. Dá
se říct, že tato práce sebou přináší také získání lepšího odhadu na lidi?

To je skvělá otázka. Já
osobně si myslím, že mám odjakživa poměrně přesný odhad na lidi. Tento odhad mě
také mnohokráte zachránil před potencionálními průšvihy v mém profesním i
osobním životě. Ale nikdy jsem si nepoložil otázku, zda na tento odhad měly
vliv zkušenosti z mého pozorování návštěvníků na 80´s & 90´s videopárty
a mé snahy napojit se na jejich momentální náladu při tvorbě momentálního
playlistu. Je velmi pravděpodobné, že ano.

 

Jak
hodnotíte naši společnost v rámci schopnosti bavit se.

Rozhodně nejsem
příznivec starých pořádků, ale mám pocit, že před revolucí byla atmosféra na
diskotékách a koncertech spontánnější, živější. Je to samozřejmě také dáno
velikostí nabídky tehdy a dnes. Dnes je nabídka tak obrovská, že je velký
problém si vybrat, kam večer zajít a jestli vůbec někam zajít. Ale člověk je ve
své podstatě většinou bytost líná, takže velké procento lidí raději zůstane
doma a v teplákách sleduje třicátou pátou reprízu nejprovařenějších filmů
nebo estrád. Jsem rád, že se to netýká celé společnosti, že alespoň určité
procento je zvyklé chodit do divadel, kin, galerií, diskoték a koncertních
sálů.

 

Jak
by podle vás měl vypadat a chovat se ideální DJ?

Za léta, kdy se snažím
muzikou bavit lidi, jsem získal jednu zásadní zkušenost. Zní to možná drsně,
ale DJ na diskotéce nesmí být vychovatel. Musí hrát to, co od něj návštěvníci
diskotéky v tu danou chvíli očekávají. Jakmile se rozhodne zahrát něco, co
stylově do dané akce nezapadá (i když doma u CD přehrávače byl z té
skladby nadšený), skoro vždycky přeruší pracně vybudovanou atmosféru. Je to
přesný opak DJe rozhlasového. Po celých osm let, kdy jsem seděl za mikrofonem a
vytvářel hitparádu alternativního Radia 1, jsem se snažil otevírat posluchačům
oči a seznamovat je s kvalitní hudbou z celého světa. Ovšem
z devadesáti devíti procent to byla hudba, kterou bych si ani na rockové
diskotéce nedovolil zahrát.

 

Jaké
faktory považujete při svém hraní za nejvíce omezující?

Dříve jsem považoval za
omezující nekvalitní hudební a obrazovou aparaturu. Od té doby, co má Lucerna Music
Bar jedno z nejlepších vybavení v republice, toto omezení padlo. Takže
pokud mě nebude s přibývajícím věkem zlobit zdraví, není snad nic, co by
mě při mém hraní omezovalo.

 

Co
hraní ve dvou a více, máte s tím zkušenosti?

V éře mého
působení v Radiu 1 jsme spolupracovali na mnoha koncertech a festivalech,
kdy jsme se běžně střídali v hraní s mnoha kolegy. Ale od té doby, co
jsem rozjel 80´s & 90´s videopárty, jsem si zvykl celou akci vždy odehrát
celou sám. Je to dáno tím, že chci, aby byla naplněna moje představa o tom
kterém večeru, a sám si chci ručit za kvalitu hraní. Kdybych hrál s někým
napůl, mohlo by se stát, že by každý z nás hrál zcela jiným způsobem a
celý večer by se dramaturgicky zcela vymknul kontrole. A perfektní dramaturgie
je hledisko, na kterém si dávám opravdu záležet.

 

Na
co lidé nejvíce pozitivně reagují?

Když budu pragmatický,
lidé nejvíc pozitivně reagují na čistotu a úpravu klubu, na přijatelné ceny vstupného
a nápojů, na co nejlepší dopravní dostupnost klubu. Ale to hlavní, co vyvolává
pozitivní reakce návštěvníků, je příjemné a slušné vystupování ochranky,
barmanů, DJe, šatnářek – zkrátka veškerého personálu.

 

Máte
osvědčený způsob, jak lidi zvednout ze židlí?

Když jsem o něco výše
popisoval, že existuje určitá skupina skladeb, kterou musím zahrát pokaždé,
jsou to přesně ty skladby, které lidi ze židlí spolehlivě zvednou. Já tomu už
léta říkám „smrtící série“. Některé skladby této série zůstávají, některé se
v průběhu let obměňují. Ale vím, že když je šikovně poskládám za sebou,
Lucerna bar se promění ve vroucí kotel.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Michaela
Neumannová

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Řekla bych, že domácí scéna se nesetkává s přílišnou podporou hudebních médií.“ Victoria Velvet

 

 

 

 

Rodačka z Kapského Města je ženou vybavenou obrovským temperamentem. S fotografem Robertem Vanem jsme se shodli, že kdyby se znovu natáčel film Včera, dnes a zítra, Victoria by hravě uspěla jako hlavní hrdinka Sophia Loren. Řekněme, že když vejde do místnosti Victoria Velvet, místnost je plná! Plná úžasné energie, kterou Victoria proměňuje (domníváme se, že pouze zatím) na své hudební dráze. Krásné fotografie vznikly ve spolupráci se skvělými profesionály z AVON Cosmetics, kadeřnictví Honzy Hlaváčka a hotelu Radisson Blu Alcron.

 

 

Podle jakých aspektů jste si vybírala svůj hudební styl a jak byste jej definovala?

Vyrostla jsem snad na všech stylech od Boba Dylana po Gipsy Kings. V České republice jsem začínala jako zpěvačka R´N´B scény a dostala přezdívku R´N´B královna, která mě doprovází doposud, ačkoliv se tomuto stylu už nevěnuji. Asi jsem musela ale také trochu dospět, naučit se být pokornější a také se znovu najít. Velkou inspirací jsou pro mě určitě velká světová turné, která jsem absolvovala. To sleduje asi každý muzikant a snaží se z toho něco pochopit, načerpat. Každopádně mou hlavní motivací je dát to nejlepší ze sebe českému publiku, snažit se mu co nejvíce přiblížit, ale přesto zůstat sama sebou. Teď se věnuji taneční muzice, která nyní vládne světu.

 

Jaké jsou, podle vašeho úsudku, na naší hudební scéně pro váš žánr příležitosti?

Postupně jsem se propracovala k jinému stylu hudby, než jaký ode mě znáte z předešlých let. Sedí mi nyní více dance, a v současné době pro živá vystoupení připravuji i zcela jinou show s muzikanty, možná i trochu latino rytmy, pořádný odvaz.

 

Vystupujete také v zahraničí?

Ano, čas od času. Vystupovala jsem např. v Jižní Koreji, Japonsku, Švýcarsku, Brazílii, na Slovensku. Vystoupení v zahraničí se od těch v České republice odlišují. Nedá se mluvit ani o podobnosti. Bývají to koncerty pro minimálně 2 000 lidí, či soukromé párty, nic mezi tím. Naprosto všichni reagují, fandí, jsou součástí, pro umělce je to dokonalé prostředí a podpora. To tady opravdu mnohdy na vystoupeních chybí…Dnes si všichni umělci stěžují na nezájem publika, na jeho náročnost, na to, že je dnes vše samozřejmé. V zahraničí ne, tam se cítím opravdu „chtěná“, jako královna. (úsměv) V současné době bych se ale chtěla věnovat především domácí scéně, která je pro mě důležitá a na prvním místě.

 

V jakém směru nejvíce srovnáváte zahraniční hudební scénu s tou naší?

Řekla bych, že domácí scéna se nesetkává s přílišnou podporou hudebních médií. V zahraničí možná více podporují domácí umělce. V Čechách nastal příliv zahraničních interpretů na úkor těch domácích, lidé do klubů na české interprety nechodí, ti mají v sálech prázdno. Zato každý se dnes snaží přitáhnout zahraniční interprety, a kapely a promotéři se předhánějí ve jménech ve snaze vydělat. Ale je to samozřejmě i záležitost koncertů velkých hvězdných jmen, dnes si lidé spíše ušetří na vstupenku na svůj letitý světový idol a omezí pak domácí scénu, jdou spíš na 2–3 velké koncerty za rok, než aby se šli každý týden pobavit do klubu.

 

Kdo vás na vašich vystoupeních doprovází, kdo jsou vaši spolupracovníci?

Jednoznačně má dlouholetá manažerka a přítelkyně Lucie Brožová a v neposlední řadě agentura ALL STARS AGENCY s. r. o. a SeeJay Radio.

 

Jaké „kousky“ z vašeho repertoáru hodnotíte jako nejpovedenější?

Určitě singl „Hotel California“ z prvního CD, který měl obrovský úspěch a hrál se opravdu všude. Dále „Boneshakin‘ Hot“ tato skladba byla opravdu povedená, natočil se k ní úžasný videoklip a na této skladbě pracovali opravdu ti nejlepší producenti na světě, jako je např. Patrik Lorretzon. Mezi mé oblíbené patří také song „Secret“, na kterém jsem spolupracovala s producentem Michaelem Burianem.

 

Máte zkušenosti s tím, že jste na některé písničky hodně sázela a očekávaný úspěch se nedostavil a naopak?

Myslím, že mě toto zjištění teprve čeká. Připravuji pro mě zcela netradiční skladbu, která je mou srdcovou záležitostí, ale nevím, jak ji lidé přijmou…Budu doufat, že jich bude mnoho na podobné vlně. (úsměv)

 

Co vy a duety? 

V nedávné době jsem spolupracovala s Michalem Burianem, pro skladbu „Secret“ ještě chystáme i videoklip, a v dávné době jsem natočila singl „Zmrzlina“ s Kristinou či „Pěkný kulový“ s Martinem Kociánem. V současnosti s managementem spolupracujeme na nových spojeních – třeba se mi splní i některý můj sen. (úsměv)

 

V čem se podle vás odlišujete od svých kolegyň, čím si myslíte, že jste ojedinělá?

Myslím si, že snad úplně vším. (úsměv) V České republice žiji od svých čtrnácti let, pocházím z Jižní Afriky. Maminka pochází z Namibie a táta je Čech. Můj vzhled, díky mamince, je exotický a tím pádem se od svých kolegyň odlišuji. Nikterak se nemůžu „přiživit“na výkonech svých rodičů, jako některé moje kolegyně, protože moji rodiče nejsou muzikanti, ani slavní zpěváci, které by milovaly celé generace posluchačů. Na druhou stranu si myslím, že mě mají ráda média. Nechci si nic namlouvat, ale jsem nekonfliktní člověk a snažím se s každým vyjít.

 

S kým se nejčastěji srovnáváte, poměřujete svůj výkon?

Já hodně obdivuji zpěvačku Beyoncé Knowles. Ona je úžasná! Má neuvěřitelný hlasový rozsah a její vystoupení jsou na obrovské úrovni. Ví, jak se na vystoupení profesionálně připravit. Ví přesně, co chce a tvrdě si za tím jde.

 

Jak hodnotíte české publikum na živých vystoupeních?

Nedávno jsem odpovídala na podobnou otázku. To, co jsem zažila při svém turné v Asii, už asi nezažiji, ale všechno je dobou, třeba budou lidé zase veselejší a bezstarostnější a budou z nich víc tryskat emoce. Dnes je opravdu divná doba… Myslím, že davové šílenství prožívá jen skromná řádka interpretů a kapel, která je momentálně na výsluní.

 

Jak jsem si sama mohla všimnout, na svých vystoupeních rozhodně nepodceňujete svoji image a outfity. Kdo se na této tvorbě podílí a z čeho vycházíte?

Většinou si vše navrhuji sama. Když si nejsem jistá, poradím se stylistou, ale on ve finále doladí opravdu jen malé detaily. Inspiraci získávám u různých zahraničních umělců. Hodně sleduji módní trendy, přehlídky, které navštěvuji a to nejen v České republice.

Není to jednoduché, samozřejmě to vyžaduje spoustu času, především v nočních hodinách. Někdy se mi hodně stýská a radši bych si s malým doma hrála, ale to prožívá asi každá máma…Jsem jako dvě osoby v jedné. Potřebuji k životu obojí a vždy si říkám, že je na tom možná některá jiná maminka ještě hůř. Snažím se se synem být co nejvíce.

 

Navštěvujete své rodné Kapské Město?

Přiznám se, že jsem své rodné město delší dobu nenavštívila. Není to snad tím, že bych na něj zanevřela, ale celá má rodina žije tady se mnou. Takže není tolik důvodů tam často jezdit. Jižní Afrika je krásná země a určitě ji zase navštívím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika Soukupová www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Hudba by prostě měla zůstat láskou, ne ,musem‘.“ Markéta Foukalová Tošovská

 

 

 

Markéta má
nádherný hlas. Je to hudebnice, která muziku cítí srdcem. Dělá to, co ji baví a
odmítá kompromisy. Skupina Lanugo, s níž zpívá již šest let, jí dává svobodu
a volnost, kterou k životu potřebuje. K tomu má milujícího manžela,
krásného syna a druhé miminko na cestě. Zatím se jí daří elegantně propojovat
rodinu i práci. Setkání s Markétou a Robertem Vanem, který pro náš rozhovor Markétu fotil v restauraci Zlatý had na pražské Malé Straně, bylo velmi milé.

 

Máte
krásný hlas, to samo o sobě si říká o profesi zpěvačky. Předpokládám, že jste
se zpívání věnovala už od dětství.

Děkuji vám za poklonu. Skutečně
jsem se zpěvu věnovala už od dětství. Nejdřív v pěveckém sboru, potom na
individuálních hodinách. Po gymnáziu jsem se dostala na konzervatoř. Už od
třinácti jsem ale zpívala po různých kapelách.

 

Byl někdo z vaší rodiny také úspěšný
v muzice? Máte po někom geny?

V naší rodině se
hudba vždycky pěstovala jen jako zábava, něco co udělá dobrou náladu a spojí
všechny dohromady. Láska k hudbě, kterou jsem kolem sebe vnímala, na mně
nechala nepochybně své stopy.

 

A kde se vzala vaše láska k jazzu?

Jazzu jsem se
začala věnovat trošku náhodou, i když se říká, že nic není náhoda. Přivedla mě
k němu profesorka konzervatoře Lída Nopová. Dál jsem pokračovala už sama,
začala jsem zpívat jazzové standardy a potom sama vymýšlet písničky inspirované
jazzem, soulem a popem. Jazz pro mě znamená způsob uvažování. Hra s tóny v
rámci určitých pravidel, zkoušení různých cest, ne jít pořád tou stejnou. Je to
inspirativní a dobrodružné.

 

Tak to určitě sledujete současnou jazzovou
scénu. Kdo ze současných jazzmanů se vám líbí?

V dnešních dnech
už se jazzu téměř nevěnuji, snažím se ale pořád sledovat, co se děje. Skvělí
muzikanti se vždycky točili kolem Vyšší odborné školy Jaroslava Ježka, kterou
vedl Jaromír Honzák a v současnosti je pod dozorem jazzové zpěvačky Miriam
Bayle. Z líhně této školy vyšel Ondřej Pivec, Vertigo Quintet, Points atd.
Kolem těchto partiček se ale motá spousta dalších zajímavých formací a
osobností, např. Muff, Bucinatores, Beata Hlavenková, Matěj Benko, Luboš Soukup…

 

Je pro vás osobně těžké se muzikou živit?

Ano, bohužel je.
Já osobně jsem se před odchodem na rodičovskou dovolenou zpěvem uživila.
Uživila se i spousta mých kolegů. S celospolečenským utahováním opasků ale
došlo i na utahování v oblasti kultury a hudby. A to je v kombinaci s úpadkem
hudebního průmyslu, lidskou pohodlností a nepodporou veřejnoprávních médií
naprosto smrtící kombinace.

 

Nicméně i přesto jste u hudby zůstala…

Vše je ale i v
osobním nastavení. Mně například po narození syna došlo, že nechci dělat v
hudbě, kterou mám tak ráda, moc kompromisů. Není to žádné definitivní
stanovisko, ale v této chvíli to tak cítím. Rozhodla jsem se tedy věnovat se
pouze své kapele Lanugo a to samo sebou nepřináší žádné horentní výdělky. Jsem
ale spokojená. Vloni na podzim jsme vydali vlastním nákladem naše druhé album
pod názvem 2011. Křest desky se konal na Nové scéně Národního divadla.
Exkluzivní prostor, skvělá atmosféra. CD má unikání grafický design, kdy každý
kus je originál. Vybrali jsme si k sobě kreativní mladé tvůrce, grafické
designéry Ex Lovers. Desku jsme nahrávali v námi pečlivě vybraném studiu Sono.
Zkrátka děláme věci tak, jak nejlépe za daných podmínek umíme. A já věřím, že
lidi to z naší nálady a hudby ucítí. Hudba by prostě měla zůstat láskou, ne ,musem‘.

 

Vaše skupina se nazývá Lanugo. Proč právě tento
název a jak se kapela formovala?

Lanugo je
medicínský název pro ochmýření miminka v matčině lůně. Evokuje to, aspoň pro
mne, určitou nevinnost a nezatíženost. Má kapela Lanugo je i po šesti letech,
co spolu hrajeme, něco upřímného a opravdového. Jdeme si svou cestou. I když má
někdo z nás jasnou vizi, Lanugo je prostě takový malý živočich, který si
nakonec stejně udělá, co sám chce. Takže z rychlý písničky je nakonec krásná
balada a není co řešit.

 

Kde jste se s kolegy ze skupiny
seznámili?

S klukama jsem se
poprvé potkala právě na už zmíněné Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka. Jsme
spolužáci.

 

Co posloucháte ve volném čase?

Se svým synem moc
volného času nemám, ale mám ráda třeba muzikanty a kapely jako jsou Florence
and the Machine, James Blake, Little Dragon, Sigur Rós, Friendly Fires, Fink,
Feist, a mnoho dalších spíše alternativních či indie kapel a osobností.

 

Vaše plány
pro nejbližší období? Koncerty, turné, nebo třeba natočení klipu?

S Lanugem máme mnoho
plánů. Vzhledem k tomu, že jsme natočili novou desku, uvažujeme i o natočení klipu.
Čeká nás krátké jarní turné, v létě snad nějaké festivaly. Situaci ale trochu
zamotává to, že se mi v květnu má narodit další potomek, takže když budu moct,
budu zpívat, co to půjde. Snad mi to rodina dovolí. (úsměv)

 

Texty
vašich písní bývaly v angličtině. Jak se vám zpívá česky?

Na první desce jsou až na
jednu výjimku textu Josefa Kainara všechny písně anglicky. Nová deska 2011 je
ale celá bez výhrady česká. Na češtinu nedám dopustit. Je to můj rodný jazyk,
kterému zkrátka do všech nuancí rozumím. Takže určitou neohrabanost češtiny
beru na milost. 

 

Máte rodinu, malého syna, koncertujete…
Máte čas i na něco jiného, nebo vás hudba a rodina plně zaměstnávají?

Na prvním místě,
jak už jsem naznačila, je moje rodina. Dál se věnuji, spolu se spolužačkou a
skvělou zpěvačkou Zuzkou Kropáčovou (ex S.O.I.L., nyní Performing Tomatoes)
vedení dětského sboru BezNot. Je to radost a obě se Zuzkou věříme, že si malé
čtyřleté zpěváčky vychováme do velkého sboru, kdy budeme moct dělat zase něco
kreativního, a tak trochu na pomezí.

 

Čekáte
druhé dítě, máte představu, co všechno se tím změní?

S jedním dítětem a skvělým manželem
se dá rodina, hudba, vystupování a cestování po koncertech docela dobře
zvládnout. Otázka je, jaké to je se dvěma dětmi. Uvidíme…

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Mili Dvořáková

Foceno v restauraci Zlatý had
v Praze www.zlatyhad.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Ze škatulky ,rychlokvaška ze
SuperStar‘ se dostává opravdu těžko. Snad se mi to začíná dařit“. Ben Cristovao

 

 

 

 

 

Ben Cristovao je mladý,
dynamický umělec, který se s nasazením sobě vlastním pouští do všeho, co mu současný
showbusiness nabízí. Do SuperStar se přihlásil spíše jen z hecu, ale uspěl.
Díky tomu se mu otevřely dveře tam, kam by se asi jinak jen stěží dostával.
Tancuje, zpívá, vydává desky a hraje v populárním televizním seriálu Ordinace v Růžové zahradě. Odlišuje se nejen svým talentem, ale i barvou pleti a to
se u nás někdy neodpouští, což již také zažil na vlastní kůži. Spolu
s autorem fotografií Robertem Vanem jsme se sešli v pražském hotelu
Radisson Blu Alcron, kde jsme si velmi otevřeně popovídali o tom, jak to
v hudebním světě chodí.

 

 

V čem dnes, již
s odstupem, vidíte klady a zápory soutěže SuperStar?

 Kladem
je možnost dostat se rychle do povědomí lidí, být populární a s tím pak souvisí
i všechno další. Pro další část veřejnosti, ale i lidi ze showbusinessu, je
záporem nálepka „ten ze SuperStar“. Rychlokvaška.

 

Jak jsem pochopila, živit se
zpěvem (na rozdíl od většiny účinkujících v této soutěži) nebylo vaším
hlavním cílem. Na rovinu, co je vašemu srdci bližší? Hudba, nebo tanec?

 Před
SuperStar jsem nezpíval nijak profi. Spíše jsem si jen tak broukal
v koupelně ve sprše. Takže paradoxně navštěvovat hodiny zpěvu, pracovat na
hlasovém fondu a učit se správnému dýchání jsem začal až po SuperStar. Dnes se
to snažím obojí propojit. Ale bližší mi je určitě tanec.

 

Aby toho nebylo málo, začal
jste fušovat do řemesla i hercům. Nedali vám to někteří v Ordinaci „sežrat“, že vy, ač neherec, jste
dostal roli Maxe Suchého, syna hlavního hrdiny primáře Suchého?

Vůbec
ne. Nikdo mi nedal nic sežrat. Všichni se ke mně chovají přátelsky a vstřícně. Mnozí
z mých, můžu-li to tak říct, hereckých kolegů jsou dnes již legendami.
Tady se ukázala výhoda mého známého obličeje. Kdybych nebyl známý, tak bych
tuto roli těžko dostal. Ale jsem za ni rád.

Jak se cítíte jak herec?

 Ordinace je pro mě herecká akademie. Já se zde učím hrát.
Takže zatím jsem student herectví.

 

Moje maminka se do vás během
SuperStar skoro zamilovala a dokonce vám posílala hlasy. Jak široké bylo
spektrum vašich fanynek?

Tak
to jí poděkujte. (úsměv) Dnes už je
spektrum mých fanynek mnohem širší. Dříve to byly pouze teenageři, teď
v souvislosti s Ordinací se
věkový průměr zvedl. Tady se zase hodně projevila ta nálepka „SuperStára“. Tato
soutěž je pro holčičky a vy se ocitnete v šuplíku, z něhož se pak
těžko dostáváte.

 

Jak snášíte zvýšený zájem o
vaši osobu?

Beru
to jako součást toho, co dělám. Lidé mě poznávají a to samozřejmě nejenom kvůli
mým schopnostem, ale také proto, že jsem jiný, mám jinou barvu kůže. Teď, co
hraji v Ordinaci, tak je ten
zájem spíše pozitivní. Lidé mě zastavují na ulici, ptají se mě na to, co bude
dál v seriálu. To je milé.

 

Setkal jste se někdy s negativními
projevy kvůli barvě vaší kůže?

Setkal,
mám více nepříjemných zkušeností, ale jedna byla taková zásadní. Slavili jsme
narozeniny mé tehdejší přítelkyně, bylo to v jedné hospodě. Vedle u stolu
seděla parta nabušených kluků, u kterých hned poznáte, že chtějí vyvolat
konflikt. Vadí jim to, že jste jinej. Jedno jestli černoch, mulat, nebo gay.
Prostě jinej. Tak tito na mě začali pokřikovat a vydávat zvuky, kterými mě
chtěli urazit, něco ve stylu „vrať se na strom, ty opice“. Přátelé se rozhodli,
že půjdeme pryč, bylo to opravdu nepříjemné. Ale najednou k nám jeden
z nich přišel a řekl mi, že nikam nepůjdeme, dokud si já nekleknu a
neřeknu, že se stydím za to, že jsem černoch. V tu chvíli už nešlo, nic
nedělat. Začala rvačka, naštěstí se mě zastali mí přátelé, ale přiznám se, že
jsem byl opravdu štastnej, když přijela policie. Nikdy jsem neviděl policii tak
rád, jak tehdy.

 

Tak to muselo být hrozné. Co
vám tato skutečnost dala, nebo vzala?

Nic
mi nevzala, věděl jsem, že takoví lidé jsou a vždycky budou a že jednou se
s nimi potkám. Ale strach jsme měli všichni, to ano. Díky tomu jsem začal
chodit na kickbox, abych se v případě nejhoršího uměl bránit.

 

Takže byste si teď už uměl
poradit…

Teď
je to zase těžší v tom, že kdybych dal nějakému takovému náckovi ránu, tak
z toho hned bude skandál, protože jsem známej. Hned by mě žalovali a
z obyčejné rvačky by bylo bůhví co. Takže jsou prostě místa, kam už raději
nechodím.

 

A to jsou jaká místa?

Na
hokej, na fotbal, do horších hospod, všude tam, kde se setkávají skupiny lidí,
kteří vyvolávají rvačky a konflikty. Tam zkrátka nechodím. Nevyhledávám
zbytečně problémy. Ale tehdy, při tom konfliktu, jsem byl panna nepolíbená. (úsměv) Dnes už bych se zachoval jinak.

 

Jak to máte s rodinou? Maminka
je bloňďatá Pražanda…

…a
tatínek pochází z Angoly. Do mých čtyř let jsme do Angoly jezdili, ale
potom se naši rozvedli. Mamka se podruhé vdala a našla si super chlapa, který
je už třináct let mým tátou a se kterým si skvěle rozumím. Mamka je také skvělá,
mám ještě ségru, které je jednadvacet a studuje scenáristiku v Americe. A
nesmím zapomenout na malého brášku, který žije tady s námi.

 

Jaké jste byl dítě?

Byl
jsem hyperaktivní a netrpělivý, což mi neumožňovalo se učit na hudební
nástroje. Ale na druhou stranu jsem měl vždy respekt z rodičů. Vážil jsem
si jich. Doma jsem byl slušný a hodný. Zlobil jsem pouze ve škole. (úsměv) Ale zase ne tolik, abych měl
třeba dvojku z chování. Se sestrou jsme měli a máme super vztah.

 

Co jste studoval?

Studoval
jsem německé gymnázium a potom anglo-americkou vysokou školu, obor diplomacie a
mezinárodní vztahy.

 

Kdybyste se, čistě teoreticky,
měl přihlásit do jiného soutěžního pořadu, než je soutěž pěvecká, na jaké téma
či v jaké kategorie byste rád soutěžil?

To
vám teď neřeknu, jsem nepředvídatelný. Nikdy nevím, co mě napadne, pro co se
rozhodnu, takže záleží na okamžiku, na konkrétní situaci…

 

Jste člověk, který má rád risk?

Určitě
rád riskuji, to jo.

 

Co vyjadřujete ve svých písních
nejčastěji a jaký pro to volíte způsob? Kdo jsou vaši fanoušci?

Zpívám
hlavně pro mladé lidi, takže i hudba a texty tomu odpovídají. Něco ve stylu
„jsme mladí, pojďme ven a bavme se“. Takhle teď vypadá moje první deska a v podobném
stylu je i ta druhá. Mám producenta v Torontu, sestra tam žije a má
spoustu kontaktů, tak mi ho dohodila. Je fakt třída.

 

Zpíváte rád duety? V čem
shledáváte jejich náročnost a naopak výhodu vůči sólovému zpívání?

S Monikou
jsme nazpívali duet, který jsme vydali loni v říjnu. Ale já nejsem typ na
duety. Střihnout si takhle občas nějaký to ano, ale že bych vydal desku duetů,
no tak to asi ne. (úsměv)

 

S Monikou tvoříte pěkný
pár, jak jste spolu vlastně dlouho?

S Monikou
jsme se seznámili v SuperStar a jsme spolu… no, už to budou dva roky.
Monika sice bydlí v Brně, ale každý týden je několik dní v Praze a
bydlí u mě. A já zase občas jezdím za ní na návštěvu k jejím rodičům.

 

Nežárlíte na sebe, oba dva jste
velmi atraktivní, to k tomu přímo svádí?

Já
jsem žárlivý dost a myslím, že i Monika. Ale to snad ke každému vztahu patří.

 

Ale vraťme se k vaší práci.
Bez jakých vlastností myslíte, že se dobrý zpěvák neobejde?

Určitě
je to charisma. V dnešní době, kdy světem vládne internet, všechno je
zrychlené, je podstatným prvkem „show“. Prostě to není jen o zpěvu. Vždy mě
vytáčí, když někteří chytrolíni říkají například o Madonně, že neumí zpívat, že
to je jen o show. Jasně, že když zpívá a u toho tancuje a skáče, že to občas
ujede, ale komu ne? Nicméně když jsem ji pak slyšel jen s kytarou, bylo to
čisté. Ta ženská už je na scéně třicet let a hlas má vytrénovaný.

 

Když cestujete do zahraničí,
třeba do USA, vozíte si domů inspiraci?

Můj
producent říká takovou chytrou větičku „kolo znovu nevymyslíš“. Když prostě
něco funguje, je to zajeté, tak proč to měnit a vymýšlet novinky? Takže
samozřejmě si ze států vozím inspiraci, protože oni jsou prostě úplně někde
jinde, ať vezmu klipy, sound, přístup k fanouškům. Ale nesnažím se
vymýšlet věci, které před mnou už někdo vymyslel. A líp.

 

Myslíte, že je vůbec možné
udržet si při tom množství hudby na trhu udržet přehled o populární hudbě?

Tak
na české scéně není problém mít přehled, protože tady se zase nedělá tolik
věcí.

 

A co se vám na naší scéně líbí?

Tak
Petr Hapka je skvělý, nebo Tomáš Klus, také Vojta Dyk je obrovský talent a
Matěj Ruppert. Ty bych dal na světovou úroveň. A legendou je stále Karel Gott.
Zaslouží si jí být. Byl dlouho dobrej, je vlastně stále dobrej, má velikou
fanouškovskou základnu. Umí se chovat. Je to mistr a člověk by k němu měl
mít úctu už jen pro to, co všechno dokázal.

 

Chodíte na muzikály?

U
nás ne. Ale v Londýně, to je něco jiného, je to zážitek.

 

Máte chuť někdy poslouchat
docela „jiný šálek kávy“, než je zrovna hudba, kterou nejčastěji posloucháte či
produkujete?

Posloucháme
s Monikou rádi jazz, zpěváky jako je Jimmy Colon, nebo pak Stinga, Steveho
Wondera, Michaela Jacksona, Noru Jones, Alicii Keys…

 

Při tom, jaký máte přehled o
současné hudbě, vás asi jen tak někdo nenachytá, ale co třeba hudba staršího
data, jak ta vás ovlivnila, jestli vůbec nějak?

Určitě
vás ovlivní to, co v dětství poslouchají rodiče. Mamka poslouchala
Beatles, Aerosmith, takže tady se orientuji. Ale teď poslouchám současnou
muziku.

 

Jste mistrem světa ve
snowboardingu? Kde jste se naučil tak dobře jezdit na prkně?

Když
mi bylo jedenáct, tak naši koupili byt ve Špindlu. Mamka jezdila deset let
závodně na lyžích. A já se z lyží tak nějak přemístil na snowboard. To
bylo někdy v roce 2000.

 

Jakých úspěchů si na závodním poli ceníte nejvíce?

No,
tak určitě prvního místa v Českým poháru 4×4. Ale jsem hlavně rád, že se nemusím
stydět za to, jak jezdím. Černoch na sněhu, to bylo nejdříve pro některé
pozdvižení, ale nakonec jsem jim zatnul tipec. (úsměv)

 

Jak hodnotíte podmínky pro
snowboarding v České republice?

U
nás jsou dobré podmínky pro snowboarding, tedy když je sníh. Jinak Česká
republika je v centru Evropy a kamkoliv můžu zajet. V létě jsme byli
na ledovci.

Jezdíte stále závodně?

Už
nejezdím. Měl jsem úraz, otřes mozku a přestaly mi fungovat krční svaly. To byl
pro mě asi ten zdvižený prst od toho tam nahoře. Na závodech se lidé často
hecují a dělají věci, které jsou vyloženě nebezpečné, nebo věci, na které
jednoduše nemají. Jen aby se ukázali.

 

K vaší image patří i váš
vlastní styl oblékání. Jak se u vás ten styl vyvíjel?

Vždy
mě bavila móda. Už od dětství. Oba dva s Monikou máme rádi módu, když někam
vyrážíme spolu, tak se snažíme sladit. Dneska na focení mám tričko
s želvama Ninja a sako. (smích)

 

Jak reagujete, když si vás
vezme do parády bulvár?

Trápí
to hlavně Moniku, je citlivá a některé věci si hodně bere. Já jí pořád říkám,
že bulvár musí psát negativně, protože dobrý věci by nikdo nečetl. Sám mám tunu
špatných zkušeností, ale je mi to jedno. Když někdo chce napsat něco blbého,
tak to napíše. Ale pokud by to už překročilo hranici, tak si to vyříkáme!

 

Jste gentleman?

To
jde asi v ruku v ruce s věkem. Karel Gott, nebo Jiří Kanyza jsou
gentlemani. Já doufám, že budu gentleman. Není to jen o chování, je to všechno
dohromady. Ale baví mě ten pojem, ta myšlenka být gentleman. (úsměv)

 

Jakými lidmi se rád
obklopujete?

Mám,
jako asi každý, své kamarády. A pak rodinou. Tím, že hodně cestuji, tak mám spousty
přátel v Americe a v Londýně.

 

Máte nějaký recept na dobrou
náladu?

Je
to v hlavě. Jak si to tam uspořádám. Já si pořád říkám, jak jsem na tom
dobře. Že mám zatím v životě štěstí. Na rodinu, přátele, lidi, kteří mi
pomáhají. Říkám si, že je skvělé, že si můžu dělat věci po svém, že by mohlo
být i hůř. Takže jsem vlastně permanentně šťastný. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text:
Dita Brančíková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Make
up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz