Archiv rubriky: Hudba

Je charismatická, velmi pracovitá a odvážná. Své první písně začala skládat ještě jako žákyně základní školy, na veřejnosti zpívá od školky, tenkrát to bylo na vítání občánků. První desku připravovala více než devět let – jmenuje se Rotující nebe a zazněla tu jedna z jejích nejznámějších skladeb Láska v housce. Vystudovala Pedagogickou fakultu v Liberci a poté Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, obor muzikál. Je známa nápaditými hudebními klipy, které si většinou sama vymýšlí. Hraje na klavír, kytaru a flétnu, pracuje střídavě u nás a v USA, kde začíná sklízet první úspěchy. U příležitosti ME v basketbalu žen v Praze složila a nazpívala basketbalovou hymnu. Snaží se pomáhat při realizaci různých charitativních projektů, spoluzaložila Nadační fond GRÁCIE – Vlasy pomáhají.

Jak se jmenovala vaše první kapela?

V dětských sborech jsem zpívala už jako malá, od patnácti let zpívám s kapelami. Ta první se jmenovala Modré houpačky. V roce 2001 jsem se stala frontmankou rockové kapely Calathea, s níž jsme vystupovali především po Evropě a českých klubech. Další skupina, Blind Angie, vznikla o sedm let později. Původní doprovodnou sestavu, už pro mne jako Olgu, jsme složili na základě castingu v televizi Stream, byl to velmi zajímavý a nakonec hodně úspěšný pokus. Dnes zpívám se svou již obměněnou kapelou a jsem nadšená, jsou jako moje rodina (David Csenge, Veronika Mrázová, Miloš Knopp a Jan Danda).

Kterou písničkou jste pronikla do pozornosti posluchačů?

Je zajímavé, že první krůčky na cestě k popularitě jsem udělala ne jako zpěvačka, ale jako herečka. Bylo to především prostřednictvím dvou televizních seriálů – Ošklivka Katka a později Vyprávěj. Role Patricie v Ošklivce byla záporná a myslím, že podruhé už bych do toho nešla. Jako herečce mi to nevadilo, ale jako zpěvačka jsem potom musela mnoho posluchačů, ale i pořadatelů, přesvědčovat, že to nebylo o mně… Přišlo i pár epizodních rolí ve filmu, v divadle, muzikály – Golem, Dracula, Mamma Mia, Angelika, Mýdlový princ. Mezi písničkami jsou zatím největšími hity Láska v housce, K výškám, Jsem optimista, Dark day. A také duet s Karlem Gottem Dál za obzor.

Sama sebe označujete částečně za písničkářku, jste autorkou většiny písní, které zpíváte. Jsou v nich konkrétní, nebo vymyšlené příběhy?

Vždycky mě inspiruje nějaký příběh ze života, nebo moje osobní zkušenost. Pro svůj zkušební, tréninkový text jsem si vybrala téma Červené karkulky. Píseň se jmenuje V lese se smráká a nakonec se tak povedla, že jsem ji dala na desku Chuť svobody. Stačí, když mě zaujme věta – z jiné písničky, z filmu, z knihy, námětů mám fakt dost. Hned si je napíšu, schovám – v telefonu mám kolem 600 nahrávek, stačilo by, kdybych je dokončila… (smích)

Napsala jste i pohádku…

Jmenuje se O ztracené duši, je to taková hudební pohádka. Už ji mám napsanou, jen ji zrealizovat. Děj se posunuje prostřednictvím písniček, jde to jednodušeji. Je v ní i písnička Jsem optimista, ta už si svou cestu k posluchačům našla i samostatně.

Máte velmi nápadité, propracované, extravagantní klipy. Kdo je vymýšlí a jak dlouho jejich realizace trvá?

Většinu námětů si píšu sama, realizace trvá kolem dvou až tří měsíců. Zatím poslední klip Dark Day trval trošku déle, dala jsem si hodně záležet. Chtěla jsem trochu šokovat, zaujmout extravagancí – je to takový souboj černé a bílé královny a měla jsem velkou radost, že píseň opravdu zaujala. Po svém nasazení bodovala sedm týdnů v prestižní hitparádě Billboard.

Usilovně a úspěšně pracujete na tom, abyste se prosadila v Americe. Proč je to pro vás tak důležité?

Snažím se posunout ve své profesi a něco nového se přiučit. Naše země je malá, po dvou letech koncertování se začínám vracet na stejná místa a člověk trochu stagnuje. Amerika pro mne znamená stanovit si „vyšší cíl“, zkusit něco nového, zjistit, jak to dělají jinde. Je to pro mne taková „čerpací stanice“… (smích) Vzácným darem navíc je to, že se podařilo prosadit mou písničku do rádia. Po malých krůčcích postupuju dál – chystá se tam má druhá písnička, získala jsem pracovní vízum. Je to velká motivace.

Udělala byste se svými dnešními zkušenostmi na počátku své kariéry něco jinak, abyste byla dál?

Spíš lituji toho, co jsem neudělala. Mrzí mě, že jsem zpočátku neměla odvahu, že jsem odmítla nabídky, protože jsem si netroufla, měla jsem pocit, že nejsem dost připravená. Kdyby se dal vrátit čas, určitě bych do toho šla dříve. Skládala jsem od třinácti let, ale dlouho jsem se styděla a svou první písničku jsem vydala až v sedmadvaceti letech. Teprve když jsem zjistila, že se to někomu líbí, stydět jsem se přestala… (smích)

Aby člověk uspěl, potřebuje nejen talent a snahu, ale i štěstí. Máte pocit, že jste měla v něčem štěstí?

Určitě. Vždycky, když „vyšlu“ nějaký dotaz či přání, přijde mi do cesty člověk, kterého potřebuju, který mi na mé cestě pomůže. Raději si dávám vyšší cíle, ty malé se pak zdají jednodušší. Člověk ale musí chodit štěstí naproti. Když jsem jako holka vyrůstala u nás v Osečné, záviděla jsem dětem z Prahy, že mají lepší šanci jít do České televize na konkurzy do dětských pořadů. Se mnou by do Prahy neměl čas nikdo jezdit. Když byla příležitost, do Prahy jsem se přestěhovala.

Stává se vám, že když zpíváte nějakou píseň delší dobu, nejraději byste ji nějak „opravila“?

I to se stává. Někdy dokončím písničku, ale třeba v jednom místě se rozhodnu pro jiný verš a dodnes mě to trochu dráždí. Nebo časem zjistím, že měla být delší, ale to už je pozdě. Často mám písničku napsanou „na první pokus“. Jsem optimista byla hotova velmi rychle, potřebovala pro dokončení jen pár slov, která chyběla. Bývá to taková inspirace, říká se tomu flow – člověk se do toho ponoří a všechno jde úplně přirozeně, lehce. Ale mám i písničku, u níž jsem se před koncem zasekla a nemohla s ní pohnout. Nakonec jsem ji téměř za rok dokončila, ale stále mám pocit, že je taková urputná a mohla být lepší.

Která je vaše nejpovedenější?

Tajně budu doufat, že teprve vznikne. Budu se o to stále s láskou pokoušet. Nejlepší by bylo, kdyby to byl rovnou světový hit, to by bylo báječné. (smích)

Konzervatoř jste vystudovala až po vysoké škole, měla jste za sebou i první koncerty. Jak dopadlo vaše soukromé porovnání praxe a teorie, kterou jste získala ze školy?

Na konzervatoř jsem nastoupila až po VŠ, proto jsem mohla některé ročníky tzv. přeskočit, nebo pospojovat, takže jsem zde nestudovala šest, ale pouze čtyři roky. Na samém začátku mi dovolovali zároveň vystupovat, pak se ale pravidla zpřísňovala, myslím, že to není správné. Poradit se s pedagogy, poprosit o konkrétní radu, když člověk v něčem tápe, by bylo velkým přínosem. Podle mě je velká škoda, že není studentům umožněno ve škole probrat své zkušenosti a vyslechnout názor učitele.

Vzpomínáte si na nějakou radu, kterou jste od svých pedagogů získala a která se „hodila“?

Měli jsme skvělého učitele herectví Jaroslava Pížla, který nás učil improvizovat a být co nejpřirozenější, to je úplně zásadní přístup. Pamatuji si jeho radu, že když je někdo sebevědomý, nebojí se odkrýt obličej: neschovává se za vlasy, za sluneční brýle apod. Od jiného, amerického kouče na kurzech herectví v USA, jsme dostali radu, že nikdo nechce pracovat s někým, s kým jsou problémy. Takže se snažím, aby se se mnou dobře pracovalo.

Díky hlavní roli ve filmu Tacho z prostředí automobilových závodů jste se dostala ke svému velkému koníčku – závodní jízdě rallye. Co bylo třeba natrénovat proti běžné jízdě?

Spoustu věcí. Soustředěnost, rychlé brzdění, rychlé přidávání plynu. V běžném provozu je to tak najemno, tady se musí bleskově. Kdybych byla profesionální závodník, měla bych čas na testování, což je důležitá součást přípravy, takhle testuju auto málo a někdy skoro až v závodě. Mám mnoho aktivit a autosport teď, bohužel, trochu šidím.

Jste známa mnoha adrenalinovými aktivitami: potápění, plavání se žraloky, thajský box… Je něco, na co si netroufáte? Máte z něčeho strach?

Vůbec mě neláká bungee jumping, paragliding. Ráda bych si udělala pilotní průkaz, ale zatím si netroufám. Třeba v pevnosti Boyard to bylo hodně náročné, ale velmi jsem se bavila.

Je pro vás rozdíl zpívat na koncertu a v muzikálu?

Obrovský. V muzikálu jsou si všechna představení podobná, a samozřejmě být musí. Na koncertech zpívám své písničky, které jdou z mé duše, takže tam mohu hodně improvizovat. Přizpůsobuju se náladě diváků, prostředí. Mohu si vlastně dělat, co chci, a taky to dělám. Ptám se posluchačů, kterou chtějí slyšet písničku, různě měním pořadí. Koncert je živý organismus.

Míváte ještě před vystoupením trému?

Většinou už ne, jen před velkými akcemi. Teď mě 19. října 2018 čeká velké Forum Karlín, bude to můj největší samostatný koncert, jaký jsem kdy dělala. Záleží mi na něm, určitě jsem trošku nervózní, ale zároveň extrémně natěšená. Stejně jako když sedí v publiku rodiče, nebo nějaká důležitá televize.

Zmínila jste Forum Karlín…

Bude to velká show, plná náročných choreografií, krásných kostýmů, světelných a ohňových efektů. Při podobné koncertní show před sedmi lety Rotující nebe jsem zpívala zavěšená na hrazdě, teď mě čeká při zpěvu akrobacie v kruhu. Trénuju už půl roku, a všichni, kteří mi pomáhají, vytvořili skvělý tým. Přejeme si, aby výsledek stál opravdu za to a posluchače ohromil. Snažíme se pro to udělat maximum.

Je o vás známo, že se věnujete i aktivitám na pomoc lidem, kteří to potřebují, stala jste se mimo jiné zakladatelkou nadačního fondu GRÁCIE. Co je jeho účelem a jak se mohou lidé zapojit?

Nadační fond GRÁCIE sbírá vlasy od lidí, kteří se je rozhodli darovat, a vyrábí z nich paruky, které dostávají potřební – pacienti po chemoterapii, nemocní alopecií. Zájemci mohou přispět i penězi, protože výroba je finančně dost nákladná. Za rok a půl od vzniku nadace už jsme předali 16 paruk, máme dalších dvacet zájemců, kteří na ně čekají. Byl to nápad můj a mé kadeřnice, která se s podobnou aktivitou setkala v Itálii. Přišlo nám to báječné, vždyť vlasy jsou poklad a ustřižené většinou končí v koši. Nijak se nekazí, takže lidé přinášejí i ustřižené copy, schované třeba léta v šuplíku…

Vaším dvorním fotografem je Michal Skramuský. Jak jste se našli?

Osobně mě s ním seznámila Zuzana Jandová, která s ním nafotila sérii nádherných fotografií, ale už dlouho před tím jsem jeho práce obdivovala na Instagramu. Potom jsme se během krátké doby několikrát náhodně potkali, a pro mě to bylo znamení. Naplánovali jsme první focení na písčitých plážích Žlutých lázní. Pamatuji si, jak jsme v zápalu focení nechtěně do písku zahrabali brýle a jak dlouho jsme je potom hledali…

Čím vás jeho fotky tak zaujaly?

Každá Michalova fotografie má v sobě neuvěřitelné kouzlo, má velký dar vidění. Dokáže najít v člověku to krásné a do fotky to obtisknout. Během krátké chvilky ze mě udělá ženu-vampa, vznešenou dámu, obyčejnou holku. Asi nikdy jsem si nepřipadala uvolněnější a sama sebou než při práci s ním. Jeho fotky zároveň působí velmi smyslně.

Máte nějakou společnou „fotografickou příhodu“?

Když jsme jednou fotili se živou orlicí, ona se do něj úplně „zamilovala“ a nechtěla mu slézt z ruky…

Olgo, jste velmi aktivní a pracovitá žena, dovedete si sama sebe představit na mateřské dovolené?

Dovedu. Pocházím z velké rodiny, jsme čtyři sourozenci, samozřejmě si děti přeju a plánuju. Na mateřskou bych šla v pohodě. Protože dva z mých sourozenců jsou malí, vyzkoušela jsem si péči o ně a vím, že i s prckama bych byla schopna tvořit, a občas si odskočit na koncert…

Čeho byste chtěla v životě dosáhnout?

Přála bych si mít zdravou a šťastnou rodinu, kariéru, s kterou budu spokojená. Uvidím, jestli dokážu skloubit všechny své aktivity, pěvecké i herecké, u nás i v zahraničí, ale každopádně se o to pokusím. Zpěv je má láska, herectví je zábava.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Michal Skramuský

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková, Michal Skramuský

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Vystudoval dirigování na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, získal stipendium na Internationale Bachakademie ve Stuttgartu. V průběhu kariéry spolupracoval s mnoha orchestry zvučných jmen, nastudoval na tři desítky oper, účastnil se prestižních hudebních festivalů u nás i v zahraničí. Lákají ho i multižánrové projekty, v nichž se spojuje pop, rock nebo jazz s klasickým symfonickým tělesem, s nimiž sklízí u diváků a posluchačů velké úspěchy. Spolupracuje s Českou televizí i Českým rozhlasem. V roce 2013 za svůj přínos evropské kultuře získal Evropskou cenu za uměleckou a kulturní činnost, kterou uděluje Evropská unie umění, a v roce 2015 byl za zásluhy o propagaci hudby ve světě oceněn Cenou za mír Fondem podpory, rozvoje a propagace myšlenek míru.

Prozradíte něco o svém hudebním zázemí?

Moji rodiče pocházejí z velmi chudých poměrů a já jsem široko daleko jediný profesionální hudebník. Oba ale rádi poslouchali po večerech klasickou hudbu, a jakmile zazněly první tóny, už jsem prý utíkal pro vařečku, abych mohl dirigovat do rytmu. Maminka mi už v „prenatálním stádiu“ zpívávala árie z Rusalky, proto snad patří tato opera k mým nejoblíbenějším. Táta si přál, abych se stal jako on knězem, maminka ze mě chtěla mít zubaře. Ale můj hudební talent, který jsem dostal od Boha, je přiměl dopřát mi hudební vzdělání. Když mi bylo šest let, koupili mi klavír.

Proč jste studia dirigování upřednostnil před hudebním nástrojem?

Moje cesta za vytouženým snem, tedy studiem hry na varhany, byla komplikovaná. Jako syn kazatele Církve bratrské jsem neměl šanci přihlásit se na umělecký obor, takže jsem po gymnáziu zvolil Vysoké učení technické v Brně, obor lékařské přístroje. Ale už v průběhu studia jsem jako zpěvák uspěl v konkurzu do Brněnského akademického sboru. Tenkrát tam dirigovali Lubomír Mátl, nejlepší sbormistr v republice, a Petr Altrichter, který proslul později jako šéfdirigent Filharmonie Brno. Úplně mě fascinovali, rozhodl jsem se, že budu dirigentem. Stal jsem se sbormistrem Mužského pěveckého sboru Kyjov, v jehož repertoáru byly především lidové písně, a postupně jsem s ním nacvičil i náročnější skladby Janáčka či Förstera.

Vzpomenete na svůj první koncert, který jste oddirigoval?

Na to se nedá zapomenout. V roce 1977 jsem uspořádal vánoční koncert, Rybovu mši v jednom husitském kostele v Kyjově. Pozval jsem své přátele a známé hudebníky a byl to velký úspěch. Jako vystudovaný inženýr jsem poté vyhrál konkurz na 2. sbormistra Vojenského uměleckého souboru v Táboře, a odtud už vedla moje cesta na Janáčkovu akademii múzických umění, obor dirigování. Ale ani na varhany, na které jsem hrával u nás v modlitebně, jsem nikdy nezanevřel.

Co musí dirigent umět navíc proti hráči na hudební nástroj, aby mohl obstát?

Každého hráče, který svůj nástroj rozezvučí do krásné podoby, si nesmírně vážím. Dirigent musí rozumět problematice všech nástrojů, aby nevyžadoval něco neuskutečnitelného. Určitě by měl být dobrým psychologem a rozpoznat nejvhodnější postup při práci s konkrétním orchestrem. Velmi důležitá je přirozená autorita a hlavně pevný interpretační názor získaný hlubokou znalostí partitury.

Jaká skladba je pro dirigenta vrcholem?

Pro mne je pomyslným vrcholem každá nadcházející skladba či koncert. Nemluvím ale o obtížnosti, ta je jen „o hlavě“.

Zkoušíte si doma dirigovat nanečisto? Jak dlouho vám trvá seznámit se s novou skladbou?

Jako začátečník jsem si doma opravdu dirigoval. Dnes už mám gesta tak zažitá, že na ně nemusím myslet a „jde to samo“, to je stejné jako třeba při řízení auta. Studium nové skladby závisí na její délce: studium opery kolem tří týdnů, symfonie týden, předehry den. Většinou skladbu studuji dopředu a pak se k ní vracím, protože pokaždé nacházím nové věci, které jsem předtím neviděl.

Dirigenta mají lidé spojeného s určitým vnějším vzhledem, s oblečením. Vystoupil jste někdy v něčem extravagantním?

Koncerty klasické hudby mám vždy spojené s frakem, a to je pro mě neměnné, ať už diriguji v Berlíně nebo v Kotěhůlkách. Vnímám to jako úctu k autorům i k divákům, nelíbí se mi, když dirigent vystupuje jen v černé košili či obleku. Jiné je to, když diriguji různá spojení klasické hudby s rockem, popem, jazzem. Když jsem dirigoval v Obecním domě v Praze Rockquiem na motivy Mozartova Requiem, sehnal jsem si takovou košili, jakou nosil Mozart.

Vaše společná vystoupení s rockovými kapelami nebo třeba jazzový repertoár v podání symfonického orchestru mohou být za trochu extravagantní považována. Co vás na tom nejvíc baví a jak reaguje publikum?

Jsem moc rád, že se tato spojení uskutečňují a dochází k propojení a přibližování těchto stylů. Vždyť přece existuje jen dobrá a špatná hudba, ať je to jakýkoliv žánr. Po 20 letech dirigování klasické hudby je to pro mne fantastické odreagování, například Rockquiem, Elvis Presley na Hawaii, Barbra Streisand, Ella Fitzgerald, či KEKS slaví 35 let. Mohu se úplně „odvázat“ a publikum to miluje.

Klasická hudba a populární hudba. Proč je spojení těchto žánrů málo běžné a proč vy se o to pokoušíte?

V průběhu života se mi dostalo do rukou několik LP desek či CD zachycujících spojení nejlepších hudebních skupin s filharmoniemi, byl to ohromný zážitek. Nevymyslel jsem to, ale bavilo mě to a jsem rád, že jsem si to mohl zkusit. A navíc je to krásná nenásilná forma, jak přibližovat mladým lidem klasickou hudbu, když škola, bohužel, v tomto směru totálně zklamala.

Míváte před vystoupením trému?

Na začátku kariéry je nervózní každý dirigent, ale postupem času tréma ustupuje. Vzpomínám, jak jsem jako student 2. ročníku JAMU poprvé předstoupil před 80členný orchestr. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, kam se dřív koukat, na co se zaměřit. Chce to čas. Dnes se na každý koncert těším a užívám si ho, jak to jen jde. I kdyby mi bylo sebehůř, na pódiu nikdo nepozná, že jsem nemocný. Jsem v tu chvíli v jiném světě, úplně „mimo“. Kdybych to mohl vyjádřit sportovní terminologií – jsem v euforii. Jediný malér, který může dirigenta potkat, je „prošvihnout“ představení. To je potom hodně drahé, naštěstí se mi to nikdy nestalo.

Vaším současným domovským orchestrem je Česká komorní filharmonie Praha, mimořádně úspěšná i v zahraničí, především v Německu. Co je největší předností vašeho souboru?

Česká komorní filharmonie Praha je zvláštní už svým nástrojovým obsazením, které se liší od klasických obsazení. Přestože jde o komorní obsazení, troufáme si hrát skladby, určené pro velký orchestr, samozřejmě v úpravách šitých „na míru“. Pod mým vedením jsme natočili pro anglickou firmu ALTO tři CD se skladbami autorů 18. století, které jsem našel v hudebních archivech. Uvedli jsme je i na obnovené premiéře na koncertech.

Máte v paměti nějaké své mimořádně úspěšné vystoupení?

Před několika lety mi v neděli večer volal ředitel Jihočeské komorní filharmonie, že jim onemocněl dirigent a právě začínají zkoušky na čtvrteční koncert ve Vídni, složený ze skladeb soudobých rakouských skladatelů. Prosil mě, zda bych se dirigování takhle narychlo ujal. Jednalo se o flétnové koncerty, doprovázené špičkovými flétnisty z Rakouska, mimo jiné účinkoval i sólo flétnista Vídeňských filharmoniků. Nabídku jsem přijal, koncert dopadl výborně. Největší poctou pro mě byla gratulace sólistů, kteří za mnou po koncertě přišli.

Získal jste mnohá ocenění – který umělecký počin máte ve svém pomyslném osobním žebříčku nejvýš?

Snad bych mohl vypíchnout pozvání dirigovat turné po Německu a Belgii se skladbou Carmina Burana, kterého se mi dostalo před 18 lety. Od té doby každoročně dokážu svým pojetím této skladby vyprodat takové sály, jako je sál Berlínské filharmonie, Hamburské filharmonie či Bozar v Bruselu.

Řídil jste mnoho hudebních těles, může si dirigent stoupnout před neznámý orchestr a dirigovat?

Za těch 30 let praxe mohu s čistým svědomím říci, že orchestr během deseti minut pozná, kdo před ním stojí a platí to i naopak. Když vás pozvou hostovat k cizímu orchestru, máte většinou tak dvě až tři zkoušky na nastudování koncertu. Podle mne je práce dirigenta z 80 % záležitostí psychologie a zbytek záležitostí techniky. Vždycky se snažím orchestr inspirovat, jít na jeho maximum. Jeden můj profesor říkával, že mám dar vytáhnout z nich i to, co v nich není…

Může naopak špatný dirigent pokazit vystoupení výbornému orchestru?

Nemůže, protože výborný orchestr si špatného dirigenta nevšímá…

Měl jste nějaké vzory? A naopak, pomohl jste vy sám některým začínajícím dirigentům?

Mým vzorem byli vždy Leonard Bernstein a Herbert von Karajan. Jejich nahrávky jsem denně poslouchal, byli mi velkou inspirací. Když jsem žil v Českých Budějovicích a stal se šéfdirigentem budějovické opery, učil jsem zároveň na zdejší konzervatoři. Mimo jiné jsem pomohl vychovat dva výborné žáky – Davida Švece a Martina Pešíka, oba se v současné době výborně prosazují a já z toho mám velkou radost.

Vracíte se někdy do míst svého dětství, do Kyjova?

Vracím se tam rád, po Kyjově se mi často zasteskne. I když už tam nikdo z mé rodiny nežije, mám tam spoustu přátel a spolužáků. V roce 2017 jsem dostal Cenu starosty města Kyjova a ke svým 60. narozeninám oddirigoval Mou vlast. Mnoho pamětníků ještě vzpomíná, jak jsem coby mladíček vedl zdejší Mužský pěvecký sbor, zvou mě na koncerty, „hýčkají“ si mě. V Kyjově se cítím „jako doma“.

Procestoval jste celý svět. Existuje země, kde jste ještě nedirigoval, a dirigovat byste chtěl?

Měl jsem naplánované koncertní turné po Latinské Americe, bohužel kvůli politické situaci v některých zemích (Argentina, Peru), z toho nakonec sešlo. Mrzí mě to, ale zatím to nevzdávám, třeba k tomu ještě dojde.

Máte i nějaké nehudební koníčky, kterým se věnujete? Jste praktický člověk, nebo je hudba celým vaším životem?

I díky tomu, že jsem původně vystudoval technickou školu, dokázal jsem si v bytě či na chatě udělat kompletní elektrorozvody. Táta mě naučil používat kladívko, sekyru, cirkulárku, hoblovku i míchačku. Protože jsem se několikrát stěhoval, předělával byty i zveleboval chaty, moc se mi to v životě hodilo. Mezi mé koníčky patří živý kůň, kterého jsem koupil mladší dceři a na kterém si rád zajezdím, sjezdové lyžování a tenis.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. Studoval v Drážďanech, Madridu a absolvoval mistrovské kurzy v mnoha zemích světa. V roce 2005 vystoupil poprvé na Pražském jaru. Od té doby ještě pětkrát. Stal se laureátem různých světových soutěží, otevřely se mu koncertní sály např. v Moskvě, Petrohradu, v Buenos Aires, v Tokiu či Kjótu, Kodani, Barceloně, Alžíru, Pretorii, Amsterdamu či po celém Německu. Každoročně absolvuje sto padesát koncertů doma i v zahraničí. Natočil téměř dvacítku CD. Nejnovější deska Supraphonu Vivat tango, na níž účinkuje spolu s akordeonistou Ladislavem Horákem, získala v New Yorku na základě hlasování posluchačů titul „Nejlepší violoncellové CD roku 2014“. Založil úspěšné Prague piano trio, pravidelně vystupuje s Plzeňskou filharmonií, kde je rezidenčním sólistou. Pod taktovkou šéfdirigenta Tomáše Braunera s nimi natočil kompletní dílo Bohuslava Martinů pro violoncello a orchestr. Podle zahraničních kritik má jeho hra perfektní techniku a strhující výraz.

Proč jste si vybral zrovna violoncello?

Paní učitelka ze ZUŠ, tenkrát tzv. „lidušky“, mě na základě fyziognomie předurčila ke hře na klavír. Jenže ten by se do naší garsonky nevešel. Cello bylo „náhradním řešením“. Začal jsem hrát v pěti letech.

 

Bylo od počátku jasné, že to někam dotáhnete?

Hraní mě bavilo a měl jsem i příjemnou zpětnou vazbu od lidí kolem. Jenže jsem byl líný cvičit, a tak mi dala paní učitelka takříkajíc nůž na krk – nechtěla se dívat, jak svůj talent zahazuju a nechtěla mě více učit. V tu chvíli jsem se zařekl, že jí ukážu a vyhodit se nenechám. Začal jsem poctivě cvičit. Byl to rozhodující moment v mém profesním životě. Rozhodl jsem se, že udělám maximum pro to, abych byl dobrý, nejlepší. Začal jsem se postupně zlepšovat, vyhrávat soutěže, získal jsem velkou motivaci. Nutno říci, že vykoupenou mnohahodinovou každodenní dřinou a podpořenou skvělými kantory.

 

Jak se postupně vyvíjela kvalita vašeho nástroje?

Nástroj se mění s růstem dítěte tak, jako například boty. (smích) Je to finančně náročná záležitost, takže se nástroje zpočátku půjčují ve škole. Své první cello jsem dostal od rodičů až na hudebním gymnáziu, kam jsem po základní škole nastoupil, ale odkud jsem po dvou letech odešel těsně před tím, než by mě vyhodili. Učit se matematiku a fyziku mě nebavilo. Chtěl jsem cvičit na cello. Přešel jsem na konzervatoř a odtud potom na HAMU. A můj nástroj byl stále kvalitnější. Mé současné cello stavitele Johannese Bíny z roku 1886 je skvostem. Jsem na něj hodně opatrný, mám ho rád, pořád ho opečovávám. Je to jako moje druhá žena. (smích)

 

Ve kterých cizích zemích jste studoval a podle čeho jste je vybíral?

Kromě konzervatoře a HAMU v Praze jsem studoval v německých Drážďanech a také ve španělském Madridu. Dnes už to není tak jako dříve: kdo chtěl být dobrý, musel jít studovat do Ruska. Rozdíly se stírají, jsou otevřené hranice a přístupný internet. Studenti si sami mohou vybrat, který interpret či pedagog jim vyhovuje. Našel jsem si violoncellistu, který učil v Drážďanech, kam se mi snadno dojíždělo, a později, v rámci studentského výměnného programu Erasmus, jsem studoval také semestr v Madridu. Přiznám se, že tady jsem volil spíše podle místa. Španělsko je nádherná země, kterou jsem toužil poznat. Dnes se tam vracím každoročně na koncertní turné.

foto: Robert Vano

 

Kdy jste svá studia ukončil?

Studuji vlastně dodnes. Poznal jsem mnoho pedagogů po celém světě, dokážu poznat, kdo mi vyhovuje, kdo je pro mě přínosem, kdo mi může pomoci. Objevil jsem pro sebe pedagoga, který mě nesmírně inspiruje. Je to americký violoncellista Lynn Harrell – pro mě naprosté zjevení. Po dlouhém váhání jsem mu napsal a dnes jsem jeho soukromým žákem. Naše hodiny probíhají prostřednictvím Skype. Jsou sice sporadické, ale pro mě úžasné.

 

Jaké jsou vaše současné profesní aktivity?

Jsem sólovým cellistou na volné noze. Nevnímal jsem to jako risk, prostě jsem se rozhodl a šel jsem do toho. Díky zázemí maminky jsem měl až do svých 24 let jistotu, mohl jsem cvičit, dřel jsem doslova jako kůň. Nikdy jsem nehrál v orchestru, odtud je pak cesta k mé vysněné sólové hře komplikovaná. Hraji koncerty sólové, kdy jsem na pódiu sám, dueta s klavírem, s harfou, akordeonem. Hráváme i s manželkou, violistkou Kristinou Fialovou, nebo s doprovodem orchestru. S harfenistkou Kateřinou Englichovou jsme vydali úspěšné CD u anglického labelu CUBE.

 

Violoncello a akordeon, to je docela zvláštní spojení. Jak vás to napadlo?

Napadlo to hudebního skladatele Jiřího Temla. Noty pak přinesl mému kamarádovi Ladislavu Horákovi, který učí na konzervatoři, a ten mi nabídl spolupráci. Spolu se skladbou J. Temla vzal na zkoušku i další noty, opusy Astora Piazzolly, argentinského skladatele, který oblékl tango do nového kabátu – zahrnuje prvky jazzu i klasické hudby. To mě nadchlo. Naše spolupráce vyústila ve velmi úspěšnou nahrávku Vivat tango, která vyvolala úžasnou odezvu i nové nabídky z celého světa.

 

Vy máte úspěchů celou řadu…

Ocenění ze soutěží, úspěšné kritiky z celého světa či pozvání na významná podia se nevyrovnají tomu, že mohu dělat to, co mě baví. To je pro mě odměna. Celá kariéra je samozřejmě založena na úspěších, které člověka posunují a přinášejí mu nové příležitosti.

 

Které třeba?

Třeba turné v Číně, kde vystoupím se španělsko-slovenskou kytaristkou Miriam Rodriguez Brüllovou. Trochu se bojím žabích pařátků ke snídani (smích), ale jinak se moc těším. S Miriam je velmi pohodová spolupráce, což je hodně důležité. V současné době natáčíme CD. Další velkou nadcházející příležitostí je koncertní šňůra v Japonsku, které je známé tím, že se tam k muzikantům klasické hudby chovají opravdu krásně, což je jednou za čas docela příjemné. Škoda, že je to tak daleko. Byl jsem v Japonsku šestkrát a rád na to vzpomínám. Spolu s Láďou Horákem se chystáme na koncerty v New Yorku a okolí. Radost je jezdit na koncerty do Španělska, horkokrevní Španělé dokážou hudbu ocenit a připravit neskutečné ovace. Čeká mě další vystoupení v Alžíru, v Německu, v Jižní Africe, Bulharsku, Švýcarsku, Slovinsku. Miluji cestování.

 

Když tolik cestujete, je možnost vidět vás i u nás?

Data koncertů jsou na mých webových stránkách. Mám okolo 150 koncertů ročně, o něco víc než polovinu z toho v Čechách. Přes tak velké množství koncertů jsem psychicky v pohodě. Důležitý je pro mě humor. Na komorních koncertech, kdy pořadatelé vyžadují moderaci, mi dělá velkou radost, když mohu posluchače rozesmát. Nabíjí mě to, dodává energii. Při hraní se neusmívám, mám při tom totiž blbý profil (smích), ale snažím se o oční kontakt s publikem. Mám to rád. Padají bariéry a lidé ztratí pocit, že jsme vážní „frakouni“.

 

Jednou z met pro hudebníky je účast na Pražském jaru. Třásly se vám ruce, když jste tam hrál?

Ruce se mi netřásly, já si hudbu užívám vždycky, ať hraju kdekoliv. Ale když jsem byl poprvé v roce 2005 osloven, měl jsem obrovskou radost. Šanci jsme měli dva mladí violoncellisté, já jsem měl více štěstí. Díky tomuto koncertu, který byl úspěšný, se mi podařilo získat o dva roky později záskok za skvělou cellistku, která byla indisponovaná. Během 14 dnů jsem se naučil její repertoár a zahrál s velkým úspěchem ve Dvořákově síni. Štěstí přeje připraveným a náhoda může změnit celý profesní život. Stalo se tak.

 

Také se vám někdy něco nepovedlo?

Snažím se neužírat se tím, co už nemohu změnit a raduju se ze života. Negace házím bezvýhradně za hlavu. Nepamatuji se, že bych něco pokazil nějak zásadně. Jsem hodně precizní v přípravě a snažím se, aby mi nikdo nemohl vytknout, že jsem něco podcenil. Vždycky chci ukázat, jak jsem se se skladbou popral, jak jsem si pohrál s detaily, jak překvapím posluchače tím, že uslyší, co ještě nikdy lépe neslyšeli. Jsem velmi pozitivní člověk. Život je krátký, tak proč si ho kazit. To je filozofie, kterou jsem převzal od svých prarodičů. Mám je moc rád.

 

Spolupracujete i s Českým rozhlasem?

Často. Nahrál jsem tam hodně hudby, řekl bych, že tak 25 hodin. Je to odlišné než na koncertech. Pokud při natáčení něco pokazíte, můžete to zopakovat, na druhou stranu je třeba hrát perfektně a nadčasově, protože nahrávka zůstane navždy v archivu. Důležitá je spolupráce s hudebním režisérem, na ní závisí zdar celé nahrávky. Jakmile se rozsvítí červené světýlko, člověk se ze sebe snaží dostat maximum.

 

Poznáte podle poslechu svou hru?

Většinou ji bezpečně poznám. Podle prstokladů, detailů či glissand – každý hráč má svůj osobitý styl tvorby tónů, téměř nezaměnitelný. Ale také se mi jednou stalo, že jsem dlouze v autě při poslechu rádia přemýšlel, kdo skladbu hraje a v duchu probíral všechny možnosti, kdo by to mohl být, až hlasatel oznámil, že jsem to byl já. Trochu si tedy oponuji. (smích)

 

Kteří hudební skladatelé nejvíc komponovali pro violoncello?

Byli to hlavně romantici – Dvořák, Brahms, Schumann, ale i klasicistní Beethoven, který má nádherné Sonáty. U nás je určitě nejznámější Dvořákův violoncellový koncert. Mám ho na repertoáru od svých patnácti let, tenkrát jsem ho nacvičoval čtyři měsíce devět hodin denně. Čím víc jsem ho hrál, tím méně jsem si uvědomoval jeho obtížnost a víc a víc si užíval krásu hudby. Zajímavé jsou i některé skladby soudobých autorů. Nesmím zapomenout na Bacha, prazáklad všeho krásného v hudbě.

 

Když nacvičujete novou skladbu, postupujete vždy stejně?

Většinou ano. Koncertů mám mnoho, pro nastudování koncertu s orchestrem mi musí stačit nejdéle tři týdny. Nejprve si při cestách letadlem či vlakem prohlížím noty, dělám si zápisky o prstokladech, promýšlím, jak tóny zahrát co nejlépe. Rád si skladby i naposlouchám, tím si je ukládám do mechanické paměti. Když si sednu k violoncellu, skladbu už vlastně znám.

 

Cvičíte opravdu každý den?

Když vynechám jeden den, nic se nestane. Týden už je problém, ale dá se během několika hodin dohonit. Pro lidské tělo není přirozené sedět v pozici hráče na cello, proto někdy práci vynechávám záměrně. Důležitý je relax, osvěžení. Se svou ženou, violistkou, cvičíme SM systém, jsou to cviky na prevenci a léčbu bolesti zad, pomalé cviky na způsob jógy. Plavu a rád jezdím na motorce.

 

Máte rád hru s orchestrem?

To je úplný vrchol pro každého muzikanta, na žebříčku sólisty to nejlepší. Pokud hraju s orchestrem, jsem „vyvolený“. Hraju společně s 80 muzikanty, kteří když zahrají forte, běhá mi mráz po zádech, je to úžasný pocit. Dramaturg, který mě zvolil, mi dává velkou důvěru, což je závazek i radost zároveň. Srovnatelně úžasný pocit zažívám, když hraju třeba Bacha na pódiu v kostele s nádhernou akustikou.

 

Musel jste kvůli své profesi něco oželet?

Sestra mé ženy Petra je řádovou sestrou v klášteře. Z našeho pohledu se musela vzdát mnohého – jenže ona to cítí jinak, nic jí nechybí a je šťastná. Zvolil jsem si svou cestu a ničeho nelituju. Užil jsem si a užívám život, a že nemůžu hrát fotbal? Mám cello. Nelyžuju, abych si nezlomil ruku – to by byl konec. Ale místo toho můžu plavat, jezdit na kole. Jsem zdravý, ženatý, nemám dluhy, mám několik přátel, které mám opravdu rád a mám milující rodinu.

 

Máte nějaké přání, čeho byste chtěl dosáhnout?

Chci hrát co nejlépe na cello, a pokud přijdou nějaké zpětné vazby ve formě dalších významných světových pódií, budu rád. Vím, že přijdou, protože všechna energie, kterou člověk vynaloží správným směrem, se mu jednou vrátí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky: www.nouzovsky.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Říká se, že hudba je jen jedna, Petr Malásek se jí věnuje v celé šíři. Není mu cizí hudba klasická, populární, ani filmová či scénická, jeho největší hudební láskou je ale jazz. Jako autor složil hudbu ke dvěma stovkám filmů, televizních či divadelních inscenací, jako klavírista vystupuje v jazzových klubech se svými kamarády ze skupiny František Kop Quartet. V komorních recitálech i na koncertech ve sportovních halách doprovází Lucii Bílou či Martu Kubišovou. Dva roky také působil jako pedagog na konzervatoři, z časových důvodů ale tuto práci opustil. „Nemám rád stereotypy, baví mě improvizovat,“ říká Petr Malásek, jenž je synem slavného klavíristy a skladatele Jiřího Maláska.

Kdy jste si poprvé všiml klavíru?

Odjakživa byl běžnou součástí naší domácnosti, vnímal jsem ho stejně, jako stůl či skříň. Občas jsem uhodil do kláves, ale nějaké hudební geny ve mně nejspíš byly, protože ta melodie dávala smysl. Měl jsem velmi romantické dětství, bydleli jsme za Prahou, uprostřed lesů. Učil jsem se pohybovat v přírodě, lézt po stromech. Vánoční svátky jsme trávili na horách v chatě Českého hudebního fondu v Krkonoších, kam se sjížděli muzikanti z celé republiky. Tam si mě všiml profesor Pavlík z teplické konzervatoře a domluvil se s rodiči, že mě naučí základům hry na klavír. Byly mi čtyři roky.

Takže to nebyl tatínek, s kým jste začínal?

Táta na to neměl čas. Odjížděl brzy ráno, vracel se pozdě večer. Přestěhovali jsme se do Prahy, až když mi bylo šest let. Byla to pro mě velká změna, neměl jsem tam kamarády, ani babičku s dědou. A začal jsem chodit do hudebky. Pak už to šlo jedno za druhým. Po dokončení základní školy konzervatoř a po ní HAMU, obor skladba. Jako dítě jsem měl jiné plány, chtěl jsem být popelář, fotbalista… No, nakonec jsem skončil jako hudebník. (smích)

Byl jste při hře na klavír pilným žákem?

Zpočátku moc ne. Měl jsem sice přísnou paní učitelku, ale co se cvičení týče, byl jsem lenoch, jako asi každé dítě. Na mé hře to ale moc znát nebylo, asi jsem měl fakt nějaký talent, zvládal jsem to. Za to, co jsem se v té době naučil, vděčím především mamince, která se mnou trpělivě sedávala u piana. V té době už jsem docela úspěšně proplouval různými soutěžemi a říkal jsem si, že být muzikantem je pohodový život. Trémou jsem nikdy netrpěl a je to tak vlastně dodnes. Těším se, ale nijak mě to nesvazuje. Vždycky jsem měl takovou muzikantskou sebedůvěru.

Byla pro vás studia obtížná?

Byla to trochu schizofrenie. Studovala se klasická hudba, jenže já v té době už pošilhával trochu jinam. Psal jsem scénickou hudbu, hrál jsem jazz. Jezdil jsem s kapelami, stal jsem se externím členem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, tzv. TOČRu. Hráli v něm samí renomovaní hudebníci, byl jsem šťastný, že mě oslovili, když jim onemocněl pianista. Byla to pro mě skvělá příležitost.

Zbýval vám vůbec čas na školu?

Své školní povinnosti jsem samozřejmě musel plnit, ve škole se o mých aktivitách vědělo a o to víc sledovali, jak si vedu, jak pracuji. Nic mi neodpustili, nic jsem nedostal zadarmo. Bylo to krušné, tvrdé a hodně náročné, ale zvládl jsem to, i za cenu probdělých nocí. Z té doby mám v sobě dril, naučil jsem se makat, a to se mi později velmi hodilo.

Zažil jste narážky na to, že jste „protekční dítě“? Jak jste se s tím vyrovnal?

Zažil a mrzelo mě to. Zdálo se mi to nespravedlivé, protože jsem nikdy žádné protekce nezneužil, táta by to ani nedovolil. Snažil jsem se dokázat světu, že něco umím, že na sobě pracuji. Když se mi něco povedlo, všichni to brali jako samozřejmost, když ne, odsoudili to jako neschopnost protekčního syna.

Snažil jste se být jiný než táta, odlišit se?

Po tátově smrti jsem dostal spoustu nabídek, abych pokračoval v jeho díle, abych se vydal stejným směrem. Vždy jsem to odmítal, chtěl jsem pracovat jinak, po svém. Udělal jsem jedinou výjimku. Když táta zemřel, měl nedokončenou desku. Byla by škoda, kdyby nevyšla, proto jsem nahrál pianový part do skladby, kterou zbývalo natočit. Nikdy jsem o tom nemluvil, věděli to jen tátovi spolupracovníci. Deska vyšla pod jeho jménem.

Vzpomenete si na nějakou důležitou otcovskou radu?

Vzpomínám na dvě. Táta vždycky říkával: „Chlapče, střez se „esmerald“ – dej si pozor na zpěvačky, tanečnice a herečky.“ Tou radou se sám řídil a jeho manželství bylo šťastné. Já jsem si herečku vzal. (manželkou Petra Maláska je herečka Dana Morávková – pozn. red.) Moje manželství je také šťastné, myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem v životě udělal… (smích) A k profesi? Když jsem se rozhodoval, zda pro život zvolit matematiku nebo hudbu, protože oboje mě bavilo, táta mě k hudbě nasměroval slovy, že jako hudebník budu mít jednodušší vojnu. To mě zlomilo…

Zabýváte se hudbou mnoha žánrů…

Ta šíře mě baví. Jeden den hrát v O2 aréně, druhý v klubu, třetí třeba v Konzerthausu ve Vídni. Několik let jsem se živil jako studiový muzikant. To jsme třeba celý den hráli zavření v nahrávacím studiu, střídaly se styly, zpěváci, skladatelé – bigbít, rokenrol, klasika, jazz… Vše muselo být čisté a dokonale zahrané. Svůj ideál jsem našel ve spojení jazzu a klasiky. Když na sobě člověk pracuje třeba v rámci jazzu, otevírá se mu tím hudební cesta kamkoliv. Je jen věcí zkušenosti, vkusu, způsobu hraní, kde trochu ubrat, aby z jazzu bylo rázem country, či něco jiného.

Jakými hudebními uskupeními jste v životě prošel?

Nikdy jsem neměl ambice na sólovou klavírní dráhu, těší mě spolupracovat s kamarády na nějakém společném projektu. V devatenácti letech jsem dostal nabídku do TOČRu, to bylo mé první angažmá. Poté jsme v roce 1985 založili s několika muzikanty studiovou skupinu Horká linka, která hraje dodnes, i když už dávno nejsem její součástí. Před dvaceti osmi lety vzniklo seskupení Jazz Press kvartet. V průběhu let se někteří hudebníci obměnili, ale já, bubeník Pavel „Bady“ Zbořil a saxofonista František Kop jsme zůstali dodnes. Dnes se skupina jmenuje František Kop Quartet, když vystupujeme v jazzových klubech, nebo Skupina Petra Maláska, když doprovázíme Lucii Bílou nebo Martu Kubišovou.

Co vás na hraní v klubech nejvíc baví?

Mám to tam rád, protože tam vzniká blízký kontakt s lidmi, je tam cítit jejich bezprostřední reakce. Scházejí se tam posluchači s velmi podobným hudebním vkusem, přicházejí za hudbou, nikoliv za námi. Bývají to často cizinci, kteří o nás nic nevědí a my je musíme „dostat“. Vlastně začínáme každý den znovu. Je to očistné a člověk tam nikdy nezpychne. Přicházíme si to užít, zahrát si s dobrými lidmi, tedy za zážitkem, nikoliv pro peníze, ty v jazzu nejsou…

Jako klavírista potřebujete publikum, jako skladatel klid a samotu. Co je vám bližší?

Mně jde právě o tu kombinaci. Já jsem takový „introvertní extrovert“. Když jsem přes den zavřený v pokoji a něco skládám, jdu večer mezi lidi, za kamarády, a je mi fajn. Když jsem naopak dlouho mezi lidmi, jsem trochu nesvůj a vyhledávám samotu. Takže si to pěkně kombinuju, kompenzuju, a to mě moc baví. Jsou samozřejmě období, kdy je potřeba dokončit nějakou větší práci, takže jsem stoprocentní skladatel, pak zas přijde koncertní šňůra a já se stávám „na plný úvazek“ hráčem, řidičem, účetním, manažerem – co je potřeba. To je ten muzikantský život.

Kolik času musí zkušený klavírista věnovat cvičení?

Snažím se, aby to byla nejméně hodina denně, ale často víc. Mám svůj ustálený způsob. Začínám stupnicemi, etudami, pak přijde na řadu většinou Bach, poté jazz… Někdy mám méně času, někdy se mi do něčeho nechce, ale bývá to hodně podobné. Když mám něco prezentovat před lidmi, musím si být jistý, že to zvládnu zahrát dokonale. Říká se, že když člověk necvičí jeden den, pozná to jen on sám, když dva dny, pozná to manželka, a když týden, poznají to všichni. Často si místo knihy vezmu do ruky partituru, hudbu si pustím do sluchátek a učím se od „mistrů“. Mohu klidně poslouchat několikrát totéž, vždycky v tom najdu něco nového, je to takový hezký svět…

Jste jako skladatel schopen skládat hudbu na požádání, nebo jen když „máte náladu“?

Spousta věcí mě napadá třeba při jízdě na kole, při procházce, v autě. Hudba je abstraktní věc, nevymýšlím rovnou tóny, nejdřív je třeba promyslet koncepci, klíč k uchopení úkolu. U scénické hudby vidíte film a máte víc možností, jakou melodií ho doprovodit, kde jít s příběhem, kde jít proti němu. A potom, když už víte kudy, sednout ke klavíru a „vyplnit notami“ úseky děje, je už ta menší práce. Bylo by hezké skládat podle nálady, respektovat své pocity, ale většinou vám to termíny nedovolí, není na to čas. Časem jsem zjistil, že není nutné vždycky něco zažít, aby člověk mohl složit hezkou melodii.

Skládání hudby k filmům je ve vaší skladatelské práci vaším „hlavním oborem“?

Zatím ano. Složil jsem hudbu už zhruba ke dvěma stovkám titulů – filmů či divadelních her. Je to tak 6–8 titulů ročně. Jsou režiséři, kteří mají o hudbě konkrétní představu, ale i takoví, kteří mi dávají naprostou volnost a vyberou si třeba ze dvou nabízených variant. Na moc dlouhé rozmýšlení to většinou není, když je natočený film, kompletní hudba musí být tak za 3 týdny hotová. Baví mě, že moje hudba má možnost film dotáhnout, dodat mu nový pohled, novou interpretaci, i když samozřejmě vím, že hudba zmizí spolu se zmizením filmu.

Používáte ke své práci počítač?

Jsem z takové „přelomové generace“, která v průběhu života zažila obrovský posun v informačních technologiích. Dnes už si nedovedu představit, že jsem si ve filmové střižně se stopkami v ruce zapisoval úseky filmu a musel si zapamatovat nálady, děj. Počítače tuhle práci náramně usnadňují, na druhou stranu je to jen stroj. Nápad, vizi, to za vás neudělá. Pomůže při rozepisování not, ale skládání hudby mi jde lépe s papírem, tužkou a gumou…

Máte jako interpret rád improvizaci, nebo se raději držíte přesných plánů?

Doprovázel jsem léta na klavír paní Hanu Hegerovou a ta mě improvizaci naučila. Měla svůj koncert perfektně postavený, byly tam jakési neměnné opěrné body, a všechno ostatní se mohlo měnit podle nálady, okolností. To bylo bezvadné, vlastně co koncert, to originál. Nové verze vznikají mnohdy i tím, že zpěváci něco zapomenou, přeskočí, a mou ctižádostí je zaimprovizovat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Vznikají nové, vtipné věci a někdy jsme byli sami překvapeni, kam to „došlo“.

Co vás paní Hegerová ještě naučila?

Začínal jsem u ní, když mi bylo 26 let, nějaké zkušenosti už jsem měl. Přesto právě ona byla pro můj profesní život úplně zásadním člověkem, kterého jsem potkal. Naučila mě, jak se staví dramaturgie koncertu, aby lidé odcházeli nadšeni, naučila mě jednat s pořadateli, s technikou. Byla to pro mne velká škola a jsem vděčný, že jsem paní Hegerovou mohl zblízka pozorovat při práci. Byla dokonalý profesionál. Dodnes máme krásný vztah, a i když se rozhodla svou pěveckou kariéru ukončit, občas ji doma s kapelou „přepadneme“ a bývají to krásné a nezapomenutelné chvíle.

V současné době doprovázíte Lucii Bílou a Martu Kubišovou, což jsou dvě naprosto odlišné osobnosti. Není to pro vás komplikace?

Každá z nich je samozřejmě v civilu úplně jiná, ale jejich muzika je překvapivě podobná. Když zpívají šansony, je to pro mne téměř stejné. V komorních vystoupeních velký rozdíl mezi nimi není a vždycky je to krásný zážitek. Samozřejmě jiné je to u megakoncertů Lucie Bílé, kde se na přípravách podílí kolem tří set lidí, dokonale sehraných profesionálů, kde všechno musí perfektně „klapnout“. To je pro mě výjimečný pohled na projekt, kterých se běžně nezúčastňuji.

Jdete svým úkolům naproti, vyhledáváte je, nebo spíše čekáte, až vás někdo osloví?

Úkolům jdete naproti tím, jak se vyrovnáte s úkolem předchozím. Když něco pokazíte, může se stát, že další nabídka už nepřijde. To si člověk musí dobře hlídat a to je také další pravidlo, které mě paní Hegerová naučila. Ať hraju v koncertním sále pro několik stovek diváků, či pro pár lidí v klubu, ať skládám hudbu k filmovému trháku nebo pro ochotníky, vždycky to dělám naplno, tak, jak nejlépe dovedu. Málokdy jsem se z nějakého úkolu omluvil a bylo mezi nimi i několik takových, u nichž vůbec nebylo jisté, jak to celé dopadne.

Vaše manželka je nejen herečkou, ale i choreografkou, potkali jste se pracovně při nějakém projektu, na který rádi vzpomínáte?

S manželkou jsme spolupracovali na několika divadelních představeních, nejraději vzpomínáme na baletní pohádku Čertoviny, kterou jsme spolu dělali pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Zkoušelo se v době, kdy byly synovi asi čtyři měsíce. Dana ho brávala s sebou do divadla, kde ho vždycky někdo povozil v kočárku, já jsem doma skládal hudbu. Říkali jsme si, jak by bylo krásné, kdyby se představení hrálo ještě v době, až syn povyroste a bude mít z toho rozum. Naše přání se splnilo, představení se hrálo ještě asi devět let a Péťa ho viděl mnohokrát.

Co vás ještě kromě hudby baví dělat ve volném čase?

Hudba není jen můj koníček, hudba je jedna z důležitých součástí mého života. Kromě ní tam patří i má rodina. Miluji čas strávený s nimi. Pořád jsme někde rozběhaní, takže když se sejdeme, užíváme si to. Snažíme se někam vyjet, něco zajímavého zažít. Jinak také rád chodím na houby, jezdím na kole, na motorce cestou necestou, ale moc času mi na to nezbývá, takže je to pro mě svátek.

Na co se v budoucnu těšíte?

Čím jsem starší, tím více se mé plány týkají mimo jiné klasické hudby, je to takový můj návrat do „hlubších vod“. Stála na začátku mé kariéry, pak jsem ji trochu opustil. Snad nedostatkem zkušeností, kvůli lákadlům, která mě čekají. Teď zjišťuji, že v těch jednodušších formách jsem už všechno řekl, začínám si stavět úkoly výš. Pokorně se vracím ke kořenům, k vážné hudbě. Mám rozpracovaný smyčcový kvartet, houslový koncert, věřím, že je dokončím a v budoucnu k nim ještě něco přidám.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-4-2015.html

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

„Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ To říkal Modest Petrovič Musorgskij a dala by se tak zjednodušeně popsat i práce Davida Uličníka, kterého lidé znají zejména jako muzikálového herce. V současné době ho můžete vidět především v divadle Hybernia. Nicméně není to jen o tom. Svůj aktuální koncertní program IN CONCERTO nastudoval se skladatelem a multiinstrumentalistou Jiřím Škorpíkem. Kromě toho je též členem nepřehlédnutelného vokálního uskupení 4TET.

Foto: Robert Vano

Jaké povahové vlastnosti by podle vás měl mít dobrý hudebník?

Úplně stejné, jako každý jiný „dobrý“ člověk. Muzikant je přece jenom člověk.

 

Co byste sám sobě „do vínku“ přidal, či co naopak odebral?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Snažím se žít s tím, co jsem a kdo jsem.

 

Kdy získala hlavní roli ve vašem životě hudba?

Hudba měla v mém životě vždy své výsostné místo, nicméně hlavní roli získala až ve chvíli, kdy jsem se jí začal živit a tedy se jí mohl věnovat naplno a profesionálně.

 

Pracoval jste ale i jako popelář či ošetřovatel, jak na toto období vzpomínáte?

V mládí jsem si vyzkoušel mnoho různých profesí, některé jen jako brigády, ale na tom není nic výjimečného. Ano, zkoušel jsem si vydělávat, jak to šlo a popelář byl pouze jednou z těch prvních brigád ještě v „teenagerovském“ věku. Těch profesí bylo ale mnohem víc. Maloval jsem byty, prodával autodíly, pletl košíky a ošatky na chleba, rozvážel suroviny po pekárnách, pracoval jako ošetřovatel v nemocnici… Vzpomínám na ta léta rád, byly to krásné a bezstarostné časy, kdy člověk přirozeně cítí, že toho pro spokojený život mnoho nepotřebuje a štěstí nehledá v majetku, slávě ani moci.

 

A jak tedy vzpomínáte na zlom, kdy jste se začal živit hudbou?

To období bych nazval jednoduše – euforie! Psal se rok 1996 a já získal menší roli v muzikálu Vlasy. Během měsíce jsem ukončil pracovní proces ve slibně se rozjíždějící firmě v Kroměříži, přestěhoval se do Prahy a cítil se jako král. Tenkrát nás přišlo do Prahy za muzikálem Vlasy velké množství a byl to opravdu silný „cast“. Musím říct, že všichni jsme prožívali úžasné časy plné radosti, očekávání, nadějí. Financí mnoho nebylo a většina z nás měla často hodně hluboko do kapsy, ale to nám naši euforii nedokázalo pokazit. Naplňoval nás pocit, že teď už se nám bude žít skvěle, můžeme jít za svým snem, že naše země směřuje vstříc skvělým zítřkům a nic špatného se už nemůže stát…

Foto: Robert Vano

Začal jste chodit na hodiny zpěvu na konzervatoř, co vám to dalo?

Nazval bych to asi procitnutí! Až teprve tam jsem pochopil, co je to skutečná pěvecká práce, co obnáší věnovat se zpěvu na profesionální úrovni. Do té doby jsem ke zpívání přistupoval jen s nadšením a velmi amatérsky.

 

Myslíte si tedy, že je nutné trénovat hlas pod odborným vedením?

To je stejné, jako byste se ptala třeba profesionálního gymnasty, jestli je nutné trénovat pod vedením trenéra. Samozřejmě je to nutné! Hlasivky jsou svaly a je třeba jim věnovat pravidelnou a plnou péči pod vedením trenéra, kouče, pedagoga… V naší zemi stále ještě nejsou kritéria tak přísná, jako na Západě. U nás se pěvecká profese stále bere dost na lehkou váhu a stále se jí živí lidé s přístupem i výsledky amatérů a prochází jim to. I to se však pomalu zlepšuje a jednou i zde bude profesionální přístup nutností.

Foto: Robert Vano

Jak tedy obecně o svůj hlas pečujete?

Jak jsem říkal, hlasivky jsou svaly a ty potřebují pravidelný trénink pod zkušeným vedením, ovšem potřebují také relaxaci, dostatek spánku a veškeré další sounáležitosti skrývající se pod odborným pojmem „hlasová hygiena“. Obecně platí, že čím vyšší hlas, tím větší péči je třeba mu věnovat.

 

Pohybujete se mezi různými hudebními styly, v čem vnímáte svůj největší potenciál?

Svůj největší potenciál má každý člověk sám v sobě, bez ohledu na to, jakému oboru se věnuje. Tedy i já vidím svůj největší potenciál sám v sobě, ve svém myšlení.

 

A co si nejvíce užíváte?

Prožívám život plný změn, zvratů, barev a prožitků. Líbí se mi, a tedy mohu odpovědět jednoduše: „Nejvíc si užívám život.“

 

Byl jste několikrát nominován na cenu Thálie, co to pro vás znamená?

Ceny Thálie slouží k ohodnocení a ocenění práce jednotlivce, souboru i divadla a pochopitelně také k jejich zviditelnění a stejně je vnímám i já. Samozřejmě jsem velmi potěšen, že mou práci komise Thálií vnímá a již několikrát ji ocenila nominací. To je velmi milá a dobrá motivace k další práci.

Foto: Robert Vano

Během krátké doby jste účinkoval v těch nejvýznamnějších dílech Leonarda Bernsteina u nás i v zahraničí. Jak k tomu došlo?

Genius loci…? Asi při mně stála štěstěna a já byl ve správný čas na správných místech.

 

Co pro vás po tom všem Leonard Bernstein znamená?

Pro mě je to největší hudební génius dvacátého století.

 

Která z těchto rolí pro vás byla nejzásadnější?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Každá role mi něco nového dala, něčemu novému naučila, přinesla poznání. Když jsme studovali Mši, prvně jsem spolupracoval s dirigentem, sbormistrem a se zpěváky ze zahraničí a poznal opravdu špičkový přístup k naší profesi. Mši jsem si následně zahrál ještě několikrát a vždy to byl obrovský zážitek. Tony ve West Side Story byl pro mě velkou výzvou pěveckou a hlavně hereckou a dal mi hodně zabrat. V roli Candida v groteskní opeře Candide jsem byl poprvé postaven před úkol uzpívat velkou roli bez mikrofonu a rovnou ve Státní opeře Praha. To byla asi ta největší výzva.

Foto: Robert Vano

Je pravdou, že Bernsteinovu Mši si letos opět zahrajete?

Je to tak a já z toho mám velkou radost. Právě pracujeme na novém nastudování tohoto nádherného hudebně-scénického díla a letos nás čeká přibližně deset vystoupení s Vojtou Dykem v hlavní roli celebranta. Moc se na to těším!

 

Jakým způsobem se obecně k rolím nejčastěji dostáváte?

Stejně jako většina lidí – přes konkurzy. Jinou cestu neznám.

 

Jak se připravujete na konkurzy?

Vzhledem k mému pravidelnému tréninku nijak zvlášť. Jde hlavně o udržení psychické rovnováhy, zachování klidu. Udržet nervy, to je nejdůležitější na každém konkurzu, protože obecně platí, že nikdy to není úplně pohodová záležitost.

 

Co je pro vás stimulem pro přijetí role?

Máte na mysli, co je pro mě rozhodující, jestli roli přijmu, nebo ne? Musí mě něčím oslovit – příběhem, hudbou, vývojem a charakterem postavy… Něco mě musí zaujmout, vzít za srdce.

Foto: Robert Vano

Jakou roli sehrává ve vaší práci tréma?

Trému prožíval a prožívá asi každý. Myslím, že nejdůležitější je, naučit se s ní žít a pracovat, prostě ji přijmout jako součást pracovního života. Tréma nemusí být špatným průvodcem, pokud vás „nastartuje“, rozproudí adrenalin a zbystří všechny smysly. Pokud však tréma člověka zcela paralyzuje, což jsem pochopitelně také zažil, je to moc špatné a zničí vše. Pak ze sebe nedostanete ani padesát procent toho, co umíte, a výsledek je tudíž katastrofální.

 

Vnímáte svou profesi více jako zábavu, nebo jako náročnou práci?

Má profese mě stále baví a stále mi přináší radost, což je pro mne velmi důležité, nicméně musím přiznat, že chvílemi je to docela tvrdá a náročná práce.

 

Nakolik máte v muzikálech prostor pro improvizaci nebo pro promítání své osobnosti či postoje do postavy?

Divadlo je věc domluvená a obzvláště hudební divadlo má svou přesnou formu, která je do značné míry dána formou hudební a hudebním aranžmá. Vlastě by se dalo říct, že mnoho prostoru pro improvizaci zde není a já se vždy snažím držet formy, která mi byla dána autory. Tedy do improvizace se zde rozhodně nepouštím. Prostor je pouze v uchopení postavy a já se samozřejmě snažím vždy přinést něco ze sebe.

 

Dokázal byste v muzikálu spolupracovat i s kolegy, kteří by vám vůbec nesedli?

Samozřejmě i to se člověku v divadle přihodí. Pokud je ale profesionál, dokáže se nad osobní záležitosti přenést i v zákulisí divadla, o jevišti ani nemluvě…

 

Dá se podle vás dělat hudba pro peníze?

Ano dá, úplně stejně, jako každý jiný obor. Koneckonců mnoho jedinců nám to dnes a denně dokazuje v médiích, byť se tváří velmi „zasvěceně“.

Foto: Robert Vano

V počátcích své kariéry jste prožíval euforii. Jak je tomu dnes?

Dnes už jsem trochu starší, věci prožívám jinak. (smích)

 

Jste sám na sebe přísný?

V určitých fázích svého pěveckého života jsem na sebe byl přísný až příliš, což se ne vždy ukázalo být správné. Dnes už na sebe tolik nenakládám a snažím se taky žít „normální“ život.

 

Která muzikálová role pro vás obecně byla tou nejvýznamnější a proč?

Mou nejzásadnější rolí byl určitě Jean Valjean. S ním jsem na jevišti prožil ty nejkrásnější a nejsilnější momenty. Bylo to od prvního konkurzu až po poslední derniéru neopakovatelné a kouzelné dobrodružství. Ta postava mi přinesla obrovskou spoustu radosti, prožitků a vnitřní krásy a já si toho nesmírně cením a vážím. Krásných rolí mám za sebou mnoho, ať už to byl Tony, Candide, John v Miss Saigon, žalobce Tinvil v Antoinettě, to jsou všechno nádherné role, ale nevím, jestli se to soužití s Valjeanem dá někdy překonat.

Foto: Robert Vano

Jakým způsobem byste popsal pocity, když vstoupíte na pódium?

Je to ta chvilka soustředění a elektrizujícího napětí, jako když hokejista čeká na vhazování.

 

Jak se cítíte v rovině populární hudby?

Jako Neználek na měsíci…

 

A co pro vás znamená opera?

Opera je pro mne jako hora, na kterou jsem se vydal, ale na její vrchol nevystoupal. Když jsem se rozhodl z rozumových pohnutek sestoupit, cítil jsem velké zklamání a hořkou pachuť prohry. Časem se mi naštěstí podařilo oné pachuti zbavit a ocenit správnost svého rozhodnutí. Dnes se na tu horu obdivně dívám s klidem v srdci.

 

Máte nějakou vysněnou roli?

Mám, ale ta nesouvisí s mou prací. Rád bych hrál dobrou roli ve svém vlastním životě až do závěrečné opony.

 

Velkou částí vaší kariéry je 4TET. Co pro vás tato spolupráce znamená?

4TET je vlajkovou lodí, která mi dává možnost podnikat průzkumné cesty, výpady, výlety do jiných světů a vždy se mám kam vrátit. Je jako domovský přístav, kam se vždy rád vracím a vím, že tady jsem doma v bezpečí.

Foto: Robert Vano

Jak vznikají nápady na vystoupení s 4TET?

Pokud mluvíme o jevištních nápadech, ty vznikají velice spontánně, většinou na zkouškách. Hudební nápady pochopitelně tvoří Jirka Škorpík sám, ve své domácí dílně, a jsou to hlavně jeho vize, nápady a představy. Tady žádný prostor pro improvizace není, vše je pevně dáno a psáno.

 

Co myslíte, že stojí za vaším úspěchem?

Za úspěchem 4TET stojí mnoho různých okolností. Na začátku to byla především síla osobnosti Jiřího Korna, který se za 4TET plně postavil, ale to by bylo málo bez geniálního aranžmá Jiřího Škorpíka. Určitě zde hraje velkou roli i fakt, že naše hlasy spolu souzní a v neposlední řadě i to, že jsme mužským kolektivem a veškeré problémy, vypjaté situace či třenice jsme se naučili řešit.

 

V jakém smyslu vás obohacuje spolupráce s kolegy z 4TET?

Ve smyslu souznění s kolektivem. Je dobré a důležité, když se člověk naučí potlačit své osobní ambice a vize ve prospěch společenství, tedy celku.

 

Kam byste byl rád, aby se vaše kariéra obecně vyvíjela?

Asi bych svou životní i profesní cestu nenazýval slovem kariéra, ono mi to zní trochu nelibozvučně. Je to prostě „cesta“ a já budu moc rád, když má cesta bude mít směr a budu schopen po ní jít.

Foto: Robert Vano

Posloucháte sám sebe?

Jen když je to nezbytně nutné pro práci.

 

Je někdo, s kým z branže byste si chtěl zazpívat?

Nemám takové touhy, ani sny. Rád zpívám se svou kytarou…

 

Co pro vás znamená úspěch?

V našem západním světě má slovo úspěch jiná kritéria a jiná měřítka než v jiných částech světa, třeba v jihovýchodní Asii. Myslím tu část Asie, kterou ještě západní civilizace úplně nepřetvořila k obrazu svému a nevnutila jí náš hodnotový žebříček… Já se spíše kloním k oné východní filozofii a materiální hodnoty, bohatství, slávu, moc, to vše bych ponechal trochu stranou a úspěch bych s tím neztotožňoval a rozhodně bych jej v těchto dimenzích neměřil! Míru úspěchu vidím v tom, kolik času člověk prožije skutečně šťastný, kolik radosti a úsměvů rozdá a dostane zpět, kolik času prožije opravdu sám se sebou v přítomném okamžiku, kolik času prožije s těmi nejbližšími, kolik lidí s ním tráví dobrovolně svůj čas prostě „jen tak“… Honba za „úspěchem“ v našem západním měřítku mi přijde malinko komická a historie již mnohokrát potvrdila, že je to jen chiméra, fata morgána, něco, co se rozplyne dřív, než člověk zavře oči.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html

Vytvořeno ve spolupráci:

Muzikál Antoinetta-královna Francie 

http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

andel’s Hotel Prague http://www.viennahouse.com/en/andels-prague/the-hotel/overview.html

angelo Hotel Prague http://www.viennahouse.com/en/angelo-prague/the-hotel/overview.html

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ně. Nejprve začínal jako „cocktail pianista“, ale dnes si troufne i na větší koncert. Je to talentovaný zpěvák a klavírista, je nevidomý, avšak svůj handicap bravurně kompenzuje svým talentem, schopností komunikovat s publikem a svým životním entuziasmem. Honza lidem radí: „Je důležité najít si něco, co člověka baví, co mu jde a má na to talent. Pro mě je snem to, že se živím hudbou.“

Když jste začal pomýšlet na hudební kariéru, napadlo vás někdy, že by vás mohl váš handicap nějak omezovat?

Nemyslím, že by mě handicap omezoval v hudbě, možná jsem se naopak na hudbu více soustředil. Od mala mě klavír a jeho zvuk velmi lákal a přitahoval. Už první lekce klavíru mě velmi bavily a to stejné platí i o zpěvu. V praktické rovině mé profese mě handicap bezesporu omezuje. Při cestách na hudební vystoupení a koncerty potřebuji asistenci, to samé platí o úpravě a kontrole zevnějšku. V restauracích a hotelech, kde také hraji, mi pomáhá personál.

Pražskou konzervatoří prošly tisíce studentů, vy jste však byl historicky první nevidomý absolvent. Šel jste to jen zkusit, nebo jste tomu pevně věřil?

Přijímací zkoušky na konzervatoř jsem šel zkusit a zároveň jsem vždycky věřil, že se hudba stane mojí profesí. Zkoušky jsem dobře složil, ale k řádnému studiu jsem jako nevidomý nebyl přijat. Jednoduše proto, že nikdo z profesorů neznal noty v Braillu a já jsem těžko mohl číst ty v černotisku. Škola mi ale nabídla možnost studovat jednotlivé předměty s komisionální zkouškou na závěr. Takto jsem vystudoval první dva ročníky konzervatoře.

Probíhaly přijímací zkoušky standardním způsobem, nebo vám vyšli nějak vstříc?

Zkoušky jsem složil zcela běžným způsobem. Tenkrát zkouška probíhala tak, že uchazeči šli nejprve na zkoušku ze zpěvu a ti, kteří uspěli, pokračovali ve zkoušce z hudební teorie. Písemný test mi četla profesorka hudby a zaškrtávala za mě odpovědi, pochopitelně před komisí. Zkoušku z rytmu a intonace jsem skládal jako každý jiný.

Jak dokážete číst noty v Braillově písmu a zároveň hrát na klavír?

Hrát na klavír a zároveň u toho číst braillské noty pochopitelně nelze. Ale já jsem se noty v Braillově písmu nikdy neučil, protože hudba, kterou hraji, není téměř vůbec v braillském notopisu zapsána. Já jsem si od dětství byl jistý, že bych rád hrál a zpíval populární hudbu. Z tohoto důvodu jsem také nechtěl studovat na Deylově konzervatoři pro nevidomé v Praze. Obor populární hudba se tam nevyučuje. Naštěstí mám absolutní hudební sluch, takže jsem hudební teorii studoval již na základní umělecké škole v Brně, kde jsem tenkrát žil, a asi od třetí třídy jsem chodil na klavír a zpěv do běžné umělecké školy. Hudbu studuji za pomocí sluchové analýzy.

Jak si pomáháte s orientací prstů na klaviatuře?

Myslím, že dnes už nijak. Při koncertech se musím soustředit v první řadě na zpěv a na komunikaci s publikem, kdybych měl u toho myslet ještě na ruce, bylo by to poznat. V každém případě ale dát dohromady zpěv a klavírní doprovod a nekoukat na to, není úplně snadné.

Používáte nějaké technické vymoženosti, například při skládání textů?

Já sám texty ani hudbu neskládám, jsem interpret. Před několika lety jsem natočil CD, které mi připravil skladatel Tomáš Kympl a několik textařů např. Tomáš Belko či Míra Kuželka. Jinak většinou zpívám a hraji převzaté věci, které se snažím interpretovat svým způsobem, nechci nikoho napodobovat. Techniku používám hodně, denně počítač, vyřizuji emailovou poštu. V současné době mi velmi pomáhá ozvučený portál pro nevidomé FriendlyVox, který vymysleli lidé ve firmě Turboconsult mého táty. Pomocí FriendlyVoxu používám YouTube, Wikipedii, denně čtu na počítači noviny a mohu si vyhledat rozhlasové stanice, filmy atd. Pochopitelně používám kazetový magnetofon, CD přehrávače, diář pro nevidomé, mobilní telefon i pevnou linku.

Máte absolutní hudební sluch. Není to v některých situacích spíš nevýhoda?

Myslím, že to není nevýhoda. Absolutní hudební sluch mi pomáhá nejenom v hudbě, ale i v životě. Nevýhodou snad je, že slyším špatně naladěný klavír třeba i jen o půl tónu, někdy také slyším až moc snadno, když někdo nezpívá čistě. V běžném životě mi absolutní hudební sluch pomáhá poznat, že něco není v pořádku, například magnetofon nehraje jak má, motory letadla hučí jinak, mimochodem tím jsem jednou dost vyplašil sestru.

Jste vnímán nejen jako zpěvák se širokým hudebním záběrem, ale také jako výborný pianista. Cítíte se být něčím víc?

Rozhodně se cítím více být zpěvákem než klavíristou. Zpěv jsem konec konců vystudoval jako svůj hlavní obor. Na klavír hraji rád a dost dobře na to, abych mohl pracovat v pražských hotelech jako „cocktail pianista“. V žádném případě bych ale nemohl hrát klavírní koncerty. Jsem rád zpěvákem i klavíristou. Po koncertě jdu rád do některého z hotelů, kde celý večer jenom hraji na klavír. A naopak, po pár večerech s klavírem se vyloženě těším na pódium a na potlesk publika.

Svět přijal několik umělců s podobným osudem, kteří se dostali až na vrchol. Jak si myslíte, že je vnímají čeští posluchači?

Myslím, že Ray Charlese, Stevie Wondera a Andreu Boccelliho vnímají jako skvělé muzikanty a zpěváky, které shodou okolností spojuje fakt, že nevidí. Já jsem také rád, když mě lidé vnímají jako zpěváka a klavíristu a ne pouze jako nevidomého člověka. Mám to sice kvůli svému handicapu těžší, ale vím, že i tak lidem na koncertech přináším radost a zábavu a to mě těší.

Jak jste se cítil při svém prvním koncertu před publikem?

Před publikem hraji mnoho let, většinou se spíš jednalo o hudební doprovod na společenských akcích než o samostatný koncert. Svůj první opravdový koncert jsem shodou okolností zahrál v Lázních Jáchymov, kde jsem byl na léčebném pobytu po komplikované zlomenině nohy. Zmínil jsem se tam, že jsem zpěvák a klavírista a od vedení lázní jsem dostal nabídku, abych pro hosty zahrál koncert. Mají tam krásné křídlo a nabídka mi udělala velikou radost. Tento první lázeňský koncert pro mě mnoho znamenal. Měl jsem sice trému, ale zároveň jsem byl šťastný, že sedím u klavíru a hraji pro plný sál. Věděl jsem, že koncerty budu hrát velmi rád. Od té doby moje spolupráce s Lázněmi Jáchymov pokračuje a já se tam rád vracím.

Myslíte, že máte proti ostatním zpěvákům výhodu, že své publikum nevidíte a tudíž můžete mít menší trému?

V tom, že nevidím publikum, žádná výhoda není. Naopak je mnohem těžší navázat kontakt s publikem pouze hlasem, moderací a pocitem, co se vlastně v sále děje. Toto mají ostatní zpěváci mnohem snazší, navazují kontakt očima a to jim hodně pomáhá. Na druhou stranu vím, že kontakt s publikem umím navázat, to není záležitost pouze zraku. Je mnoho zpěváků, kteří jsou při zpěvu zahleděni do sebe, někdy je to typické pro jazzové zpěváky. Během druhé nebo třetí písně nebo skladby cítím, jak publikum začíná reagovat a jak se vytváří kontakt mezi námi. Trému většinou nemívám, nebo aspoň ne velkou. Snad jen když hraji v novém sále, mi chvilku trvá, než se s neznámým prostředím seznámím a začnu se tam cítit dobře.

Jak můžete cítit, jaká panuje v sále atmosféra?

Atmosféru v sále vnímám naprosto přesně. Už ve chvíli, kdy vstupuji do sálu a sedám ke klavíru, většinou cítím, jaké budu mít publikum. Někdy se lidé baví a zazní jen krátký zdvořilostní potlesk. Naštěstí většinou jsou lidé soustředění, vřele mě přivítají a já poznám, že se na koncert těší. V tu chvíli se na koncert moc těším i já a hraju a zpívám s energií a chutí. Jsem moc rád, když publikum začne živě reagovat, tleskat, případně si trochu zpívat a energie diváků a moje se propojí a je z toho krásný zážitek pro nás všechny.

Považujete hudební doprovod za jistou duševní oporu, nebo vám nevadí být na pódiu sám?

Vzhledem k tomu, že jsem nejprve začal hrát sólové koncerty, cítím se v nich jistý. Když jsem začal hrát s doprovodem, chvíli mi trvalo, než jsem si na jiný způsob přípravy a provedení koncertu zvykl. Jsem rád, že mi dva skvělí instrumentalisté, bubeník Jaro Helešic a Tomeš Smetana na kontrabas nebo basovou kytaru, nabídli spolupráci. Publikum se zájmem sleduje, jak jsme sehraní a jak náš koncert šlape. Rád střídám sólové koncerty a vystoupení s doprovodem.

Zažil jste někdy při vystupování nepříjemnou situaci?

Snad jen několik technických problémů těsně před koncertem, mikrofon, který nebyl ozvučený, nepohodlná židle u klavíru, případně dlouhé čekání na můj vstup v rámci velkého koncertu. Asi dvakrát se mi stalo, že jsem zapomněl slova u písně nebo omylem začal zpívat jinou sloku, z toho jsem ale po chvíli vybruslil.

Lidé na vás velice pozitivně reagují, čím si myslíte, že je dovedete oslovit?

Děkuji vám za uznání. Myslím, že se lidem líbí to, že celý program hraji a zpívám naživo bez jakéhokoliv podpůrného zvuku nebo efektu. Je mnoho muzikantů, kteří používají při produkci počítač a předvolbu, a když na chvíli odejdou, hudba stále hraje. Já se snažím jít jinou cestou. Zpívajících klavíristů není mnoho a i to je možná moje výhoda. Pochopitelně jsou také lidé zvědaví, jak zahraji a zazpívám, když na to nevidím. Na každý koncert se pečlivě chystám, připravím program i moderaci. Každé vystoupení se snažím odehrát s maximálním nasazením a energií a myslím, že to publikum ocení.

Zatím jste vydal pouze jedno album. Pracujete na druhém?

V roce 2007 jsem vydal album Některý lidi, které pro mě připravil hudební skladatel Tomáš Kympl. Na druhé desce zatím nepracuji, ale rád bych připravil další album. Není pro mě lehké nalézt hudebního skladatele a textaře. V prosinci roku 2015 jsem s režisérem a kameramanem Jirkou Divišem a herci Petrou Horváthovou a Radúzem Máchou natočil klip, ve kterém zpívám píseň Eltona Johna Your Song. Elton John je mým velkým vzorem a inspirací a jsem rád, že se klip lidem líbí.

S kým byste si jednou chtěl zahrát?

Popravdě řečeno, já jsem teď velmi spokojený s tím, že mi hudební spolupráci nabídli dva skvělí instrumentalisté. Pokud se ptáte na velké hudební vzory, rád bych si jednou zahrál právě s Eltonem Johnem, na jehož podzimní koncert v Praze se už moc těším. Další muzikant, který mi je velmi blízký, je britský bubeník a zpěvák Phil Collins, s ním bych si také rád zahrál.

Co vás v kariéře posouvá vpřed?

Každá nová příležitost mě určitě posouvá v hudební kariéře dál. Nejprve jsem hrál v pražských hotelech jako „cocktail pianista“. V každém novém hotelu nebo restauraci jsem se snažil, abych tam obstál. Dnes hraji pravidelně v restauraci Mlýnec, v hotelu The Mark a v hotelu Hilton Old Town. Mám to tam rád a jsem šťastný, že mohu pracovat v tak hezkém prostředí. Co se týče koncertů, tak každá nová nabídka mi přináší nové zkušenosti, ať hraji koncert v lázeňských domech, na společenských akcích, kongresech nebo na setkáních pro seniory, vždycky se v hudební kariéře posunu dál.

Co byste vzkázal lidem, kteří by chtěli v něčem prorazit, ale nemají potřebnou sebedůvěru?

Myslím, že je důležité si najít něco, co člověka baví, co mu jde a má na to talent. Jenom talent ale nestačí. Když muzikant cvičí a chodí pravidelně hrát, sebedůvěra přijde sama. Je štěstí, když je práce zároveň i koníčkem. Pro mě je splněným snem to, že se živím hudbou.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Darina Blatská

Foto: archiv Honzy Jareše

Oficiální stránky: www.honzajares.cz 

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of