„Kdo
jsem? Pořád hipísák, i když prošedivělej, kterej jednou dělá film, pak píše
knihu, do toho divadlo, a když ho to přestane bavit, tak si zazpívá. Je
v tom skryté to hipísácké heslo ,rozdávat kytky, rozdávat lásku‘. Šedesátá
léta mě ovlivnila úplně ve všem.“ Jiří
Vondrák

 

 

Činnost
Jiřího Vondráka je opravdu rozsáhlá. Píše knihy, točí dokumenty, připravuje
divadelní představení, má svůj vlastní pořad v televizi a také dělá do
muziky. Možná vám jeho jméno není příliš povědomé. Nicméně až si přečtete, za
čím vším stojí, určitě zjistíte, tak jako já, že jeho tvorbu vlastně znáte.

 

Můžu
se hned na úvod zeptat, jak se z Jiřího Vondráčka stal Jiří Vondrák? 

K tomu se váže taková
vtipná historka. Kdysi mi přišly nějaké peníze, které však, jak se později
zjistilo, patřily Jiřímu Vondráčkovi, bratrovi Heleny Vondráčkové. Já měl tehdy
své divočejší období, tak mě to potěšilo, týden jsme s klukama pařili a užívali
si. No a pak jsem to několik měsíců musel vracet. Tudíž jsem na své rodné
příjmení Vondráček zanevřel a nazval jsem se Vondrákem. Navíc jsem měl kámoše
Poláka a Bodláka a Vondrák k tomu líp seděl. Ale jak říkám, když jde o
umění, tak jsem „velkej“ Vondrák, ale jak se jedná o prachy, tak se smrsknu a
je ze mě Vondráček.

 

To
zní rozumně. A neměl jste s tím problém třeba v úředním styku?

Zpočátku ano, protože
samozřejmě všechny doklady mám na Vondráčka, ale jak se vžil ten Vondrák, tak
mi dopisy a pošta začaly chodit na Vondráka. A už si i na poště zvykli.

 

Potkáme
se, neznáme se, a vy mi chcete sám sebe představit. Jak by takové představení
probíhalo? 

Pořád hipísák, i když
prošedivělej. Jednou dělám film, pak píšu knihu, do toho divadlo, a když mě to
přestane bavit, tak si zazpívám. Je v tom skryté to hipísácké heslo
„rozdávat kytky, rozdávat lásku“. Šedesátá léta mě ovlivnila úplně ve všem. Od
muziky přes poezii až po módu. Společnost mladých lidí tehdy proměnila celý
svět. Moji rodiče kdysi něco poslouchali, pak přišla zlatá šedesátá a celé to
smetla. Byla to revoluce, volnomyšlenkářský styl. Najednou se objevili černoši,
nové země – Indie, Kréta… Vtrhlo to prostě do klidných vln tehdejšího světa. Je
to celý můj život.

 

Ale
přece jen tato doba s sebou nesla i jistá negativa – třeba drogy a s tím
spojené uvolněné mravy, to vám nevadilo?

V té době to byla velká
euforie a nikdo netušil, co tvrdé drogy dokážou. Dnes mám raději hlavu čistou.
Pamatuji si na takový tehdejší pokřik: „uzené plíce vydrží více“, a
v tomto duchu se to neslo. Lidi experimentovali. Zkoušeli LSD, nikdo
nevěděl jaký je to sajrajt. Beru to tak, že všechno má svůj vývoj.

 

Když
jsem v práci vyslovila vaše jméno, sdělil mi můj kolega, že vás zná, že na
vás chodil „trsat“! Vy jste i vystupoval? To jsem netušila!

Kdysi jsem založil
s klukama bigbítovou kapelu „Syntéza FRJ“ (folk, rock, jazz). Hrávali jsme
na zábavách, ale byla to dřina. Takže asi z tohoto období si mne může
kolega pamatovat. Anebo, ještě mě napadlo, si mě možná pamatuje z éry mého
„zaměstnaneckého poměru“. To bylo poprvé a naposledy, co jsem byl zaměstnanej.
Dělal jsem na Kulturním a vzdělávacím středisku (OKVS). Tehdy byly zakázané
diskotéky. Já dělal na Kosmákové, což byl v té době jedinej klub, kde ty
diskotéky byly povolený, ale dopředu muselo být schválený, co se bude hrát. Pamatuju
si, jak tam vtrhla policie a hned „zavolej nám šéfa, máničko!“, měl jsem totiž
vlasy do pasu. A já jim tehdá nabídnul čaj s rumem, kterej si páni
policisté dali několikrát. Pak začali mít nějaké připomínky k repertoáru a
já na ně: „soudruzi, ale vždyť jste pili alkohol“!!! Vydržel jsem tam 9 měsíců.
No a od té doby jsem svobodný umělec. A popravdě, jak se říká, že když jsi na
volné noze, že jsi svobodnej, tak to tak vůbec není. Na volné noze jsi vlastně
nesvobodnej. Musíš si sám shánět práci, všechno platit, není to legrace.

 

Vaše
publikační činnost je také poměrně rozsáhlá. S jakou knížkou jste se
nejvíce nadřel a která se vám psala nejlépe?

Spíše to vezmu z tohoto
pohledu: Nejprodávanější knížka, kterou jsem napsal, byla o Mirkovi Donutilovi.
Prodalo se jí více než 50 tisíc kousků. Vzpomínám na to jako dneska, bylo to v osmdesátým
devátým, kdy Mirek jezdil hrát stávkujícím studentům. Jeli jsme tehdy spolu do
Ostravy, a Mirek, duší i tělem vždy herec a muzikant, napodoboval
charakteristické rysy Poláků. Vystihl je tak dokonale, a tak vtipně, že jsem
musel na dálnici dvakrát stavět, protože jsem prostě pro smích neviděl na
cestu. Řekl jsem mu, že tohle určitě musí být zaznamenáno pro budoucnost. A tím
vznikla kniha plná historek z našich cest.

Takže z tohoto pohledu se
mi tahle knížka psala nejlépe. Ovšem nejvíce a nejdéle jsem se nadřel s „Básníky
Evropy“. I když to mě zase moc bavilo. Jezdil jsem za nimi skutečně po celé
Evropě a zabralo mi to šest let. Nejdříve to totiž běželo v České televizi
jako 13dílný cyklus a posléze z toho vznikla knížka. Rád také vzpomínám na
„Pohádky z Dobráčkova“. Psal jsem je pro mého, tehdy malého syna Jirku.
Podnikal jsem zrovna v kultuře, což pro mě nebylo zrovna snadné období.
Seděl jsem jeden večer doma a Jiřík za mnou přišel a říkal: „tatínku, já mám
hrozné sny, povídej mi pohádku“. Tak jsem si k němu sedl a začal si vymýšlet
takový příběh. A malý poslouchal a poslouchal, a když jsem skončil, řekl mi:
„tatínku, už je to dobré, už se mi zdají krásné sny“. A tak vznikla knížka se třinácti
pohádkami. Nakladatelství Paseka mi ji vydalo během jednoho měsíce.

 

Máte
dvě děti, dnes už dospělé, Jirku a Kristýnu. Jdou ve vašich šlépějích?

Mám dvě skvělé děti.
Kristýnka studuje v Sofii ekonomii a velice ji to baví, je jí 25 let.
Jirka je s námi doma, je mu 17 a chodí na gymnázium. Kristýnka, když byla
malá, zpívala ve skupině Pastelky. Ještě s dalšími holčičkami zpívaly
písničky Pavla Kováře na texty Jiřího Žáčka. Holky za éru Pastelek uskutečnily
asi 300 vystoupení, natočily 2 CD. Byl to takový bigbít, ale byly populární.
Dodnes mi chodí maily od lidí, kteří chtějí jejich cédéčka.

 

Čemu
se věnuje manželka? Je ze stejného oboru?

Moje žena je krásná ženská a
je tajemnicí na JAMU. Jsme spolu již třicet let, což je opravdu dlouhá doba, a
jak já tvrdím, vždy je potřeba hodně tolerance a pochopení, obzvláště při mé
práci, kdy jsem hodně na cestách. Ale zase na druhou stranu, jsem-li v Brně,
tak se snažím být se svojí rodinou co nejvíce. S Kristýnkou jsem prožíval
Pastelky, s Jirkou podnikáme dobrodružné výlety – sjíždíme řeky, slézáme
hory, prostě děláme to, co by měl každý syn se svým tátou zažít a vlastně ty
naše „pohádky“ takhle prožíváme doopravdy. Už i proto si myslím, že mám se
svými dětmi opravdu krásný vztah.

 

Máte
za sebou pěknou řádku dokumentárních filmů. Kdybyste měl zavzpomínat, který ve
vás zanechal nesmazatelnou stopu?

Natočil jsem okolo 120 filmů
a dokumentů. Každý ve mně něco zanechal, je to kousek mého života, vždy
s něčím spjatý. Ale třeba hrozně rád vzpomínám na francouzského skladatele
a zpěváka Huguese Aufraye. Autora takových pecek jako jsou „Slavíci z Madridu“
či „Sbohem lásko“. Já s ním natočil tři filmy. On byl několikrát u nás
v Čechách a já zase u něj doma. Byl první, kdo do „šansonové Francie“
dotlačil Boba Dylana. Vyprávěl mi příběh, jak šokoval Salvadora Dalího.
K jeho narozeninám, které Salvador slavil ve velkém stylu, mu daroval obyčejnou
dýni. Nainstaloval do ní však rozbušku. Dalí dýni převzal a zvolal „sláva
surrealismu“ a dýně praskla a ohodila celé osazenstvo. Dalí byl prý tehdy úplně
nadšený.

 

Slyšela
jsem, že Hugues Aufray v době svého pobytu v Brně uskutečnil
v Divadle bratří Mrštíků svůj koncert?

Je to tak. Ke svým téměř osmdesátým
narozeninám zde vystoupil v rámci šansonového festivalu, který jsem tehdy
pořádal. Velice rád na tento počin vzpomínám. Bylo to moc krásné, vystupovala
tam s ním třeba i naše Lenka Filipová.

 

…a
co Bulat Okudžava, prý jste ho na počátku 90. let navštívil na jeho chatě kdesi
u Moskvy?

Bulat a taky Vysockij
byli ruské legendy a zakazovaní umělci. Bulat měl rád Čechy, české umělce, měl
tady spoustu kamarádů. V říjnu 1995 přijal Bulat mé pozvání a uskutečnil u
nás, v Brně a Praze, dva své vůbec poslední koncerty. Z těchto
koncertu vychází i limitovaná série CD a hodinový záznam České televize.

 

Jaké
dokumenty jste tvořil v poslední době?

V hlavě mám teď film o
Bobovi Frídlovi. Je to hodnej a skromnej člověk, byl první kdo u nás, ještě za
totáče zpíval Boba Dylana, jeho život je velmi pohnutý a určitě
dokumentaristicky zajímavý. Myslím, že jsme dobří kamarádi a rád bych o něm něco
pěkného udělal. A potom jsem natočil velký dokument k osmdesátinám Jiřího
Suchého. Řekl bych jeden z nejcitlivějších filmů, co jsem kdy udělal. Měli
by ho dávat asi v září. Mluvil jsem i s Markétkou Suchou, manželkou
Jiřího Suchého, která nikdy neposkytovala rozhovory. Je to vzdělaná a příjemná
žena, profesorka češtiny a velká divadelnice. Vyvrátila některé mýty, které o
jejím muži kolují. Mluví tam také velice otevřeně Suchého syn Jakub, který má
se svým tátou velice něžný a krásný vztah. Mám z tohoto dokumentu opravdu
dobrý pocit a věřím, že se lidem bude líbit.

 

Je
mi známo, že máte v televizi také svůj pořad, který se jmenuje „Folk a kolem“.
V čem je jiný než podobné pořady?

Jednou za tři týdny ve středu
mám tento pořad na ČT2, kam zvu své hosty, s nimiž si povídám a nechávám
je tam zahrát a zazpívat. Mými hosty byli třeba Vlasta Třešňák, Jirka Dědeček,
Neřež s Marií Rottrovou, Hana Robinson, Wabi Daněk, Žalman. Pořad je jiný
v tom, že všichni hrají písničky od toho druhého. Přál bych si, aby mými
hosty byli také Bob Frídl a Gérard Pitiot, kterého bych rád pozval do Čech.

 

Ještě
si vzpomínám, že v Divadle Huse na provázku jste v roce 1989 uvedl
populární představení s názvem „Skutečně jsem nechtěl ublížit nikomu“.
Ublížil jste někdy někomu?

To bylo první představení,
které jsem dělal s Vladimírem Morávkem pro dospělé a vyvolalo to tehdy
velký skandál mezi „starýma provázkářema“. Ty to fakt naštvalo, bylo to hodně
drsné představení na tehdejší styl, který se v tomto divadle hrával.
Napsal jsem si k tomu poezii i hudbu. Ve zkratce – byly to rady otce
nenarozeným dětem, celé se to odehrávalo za dlouhým stolem plným symbolů. Byla
to poezie Jiřího Ortena, ale často mnou zhudebněná. A takhle si to asi opravdu
nikdo nepředstavoval. Za rok a půl to mělo 70 repríz, což na tento typ divadla
byl rekord. Pěkně to vyjádřila jedna novinářka: „Fujtajbl, to bylo nádherné!“ A
nakonec z toho ještě byla historicky poslední vinylová deska vyrobená
v ČR.

Ale k vaší otázce – ano,
ublížil jsem, ale určitě nevědomky a neúmyslně. Jednou jsem škaredě urazil
jednoho pana vrátného, který nás nechtěl pustit za holkama na kolej. Byl jsem
na něj hodně zlej a mrzelo mě to, už když jsem mu to říkal. A on si přitom jen dělal
svoji práci. A potom na mě tak smutně koukal. Tohle mě trápí dodneška. Fakt.

 

To věřím…

Ale vzal jsem si ponaučení a
dnes, když cestuju po světě a natáčím se starejma pánama bigbíťákama, tak jsem na
ně strašně hodnej. Fakt!

 

Tak to jste mě potěšil! A
děkuji vám za zajímavý rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: www.ibestof.cz

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Foceno v restauraci
Mlýnec v Praze www.mlynec.cz

„Bylo
by báječné, kdyby se každý držel toho, že správný umělec má mít rád umění
v sobě a ne sebe v umění. Pro politiky by to mělo platit dvojnásob.“
Vlastimil Harapes

 

 

 

 

 

Vlastimila
Harapese, krále českého baletu, známe v mnoha podobách především proto, že
je také skvělý herec, zpěvák a choreograf. Také on sám soudí, že měl štěstí na
opravdu dobré filmové role, a já si dovolím říci, že kroky pana Harapese šly „krok
v kroku“ se skvělými příležitostmi, které dokázal proměnit nejen díky
tvrdé a usilovné práci, ale především díky své empatii a umění dát na to, jak
se v rámci svých rozhodnutí v dané situaci cítí. Pro rozhovor jej oblékal
salon Richter’s Style Jitky Richtrové, doplňky a obuv Salamander a poděkování patří restauraci Mlýnec,
která je gastronomickou ozdobou hlavního města Prahy.

 

Od
chvíle, kdy jste se stal ředitelem baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě,
jste ustavičně na cestách mezi Prahou a Bratislavou. Co si obvykle vozíte
z cest, když zapřemýšlím, kolik jste se nacestoval po světě?

Já si vždy z měst, která
jsem kdy navštívil, vozil obrazové knihy vázající se k historii toho
kterého města. Možná je to překvapivé, ale nikdy jsem sám nic nefotil, jak už
to na cestách obvykle bývá, protože fotografování mi nic neříká.

 

Máte
rád historii a s tím související životopisné příběhy?

To je literatura, která mě
zajímá. Když se mě lidé ptají, zda bych si vybral znovu stejné povolání, tak
říkám, že ne. Nelituji toho, co bylo, protože můj život byl zábavný a pestrý a
kromě baletu jsem se zabýval i zpěvem a herectvím. Ale stejné povolání bych si
znovu nevybral, protože si neumím odmyslet to všechno, co o této profesi vím. Říkám
to proto, že se mě ptáte, zda mám rád příběhy. Když jsem přemýšlel, čím bych
chtěl být, tak bych chtěl dělat psychologa nebo psychiatra. Zajímají mě příběhy,
protože často zapříčiňují různé lidské stavy a situace, ze kterých se lidé
potřebují dostat. Umím si představit, že bych se mohl realizovat v tomto
směru.

 

Vedou
vás k tomuto názoru i vaše pracovní zkušenosti?

Práce šéfa baletu není jen o
tom, aby vybral titul, který se bude dělat, a rozhodl s jakými interprety
a tvůrci, ale hlavně to je o diplomacii. To nejsložitější je jednání
s lidmi.

 

Na
jaká úskalí nejčastěji narážíte?

Narážím na to, že u divadla
každý myslí především na sebe. Lidé často přicházejí s představami, které
jsou na úkor někoho jiného.

 

Takže
si nutně udržujete určitý nadhled hlavně z jakého důvodu?

Přesně tak. Nikdy se
s nikým ze souboru nekamarádím a příliš se s nikým nestýkám. Protože
ať dotyčný chce nebo nechce, vždycky to pak sklouzne do osobní roviny a samozřejmě
že pak čeká nějaké výhody pro sebe. Podle mě to nejde.

 

Jaká
základní kritéria by měl člověk mít, chce-li se baletu věnovat?

Pokud se bude chtít věnovat
baletu klasickému, tak tam jsou velmi přísná kritéria, hlavně estetická. U
moderního baletu není estetika natolik rozhodující. Moderní tanec dává možnosti
i těm, kteří nejsou tak ideálně narostlí. U klasiky, pokud se přísná kritéria
nesejdou, tak tam ta chyba je už pořád.

Myslela
jsem, že základem pro všechny je zvládnutí klasiky?

Klasika je profese. Když
zvládnete tu profesi, pak si můžete vybrat podle toho, jaký taneční styl chcete
dělat a co je vám blízké. No a v lepším případě, s kým chcete
spolupracovat.

 

Foto: Petr Bartoš

 

Vnímáte,
že se některá baletní představení hrají méně a myslíte si, že je to škoda?

Myslím si, že většina lidí
se v našem oboru chová macešsky k věcem, které jsou staršího data.
Nedávno jsem to viděl v Moskvě. Rusko je kolébkou baletu a to je
neoddiskutovatelné. Kdo si čichnul k divadlu, tak ví alespoň, kdo to byl
Marius Petipa, když ne nikdo jiný. To je podobné jako u opery. Když ji někdo
úžasně provede, tak to nikdy není staré. Na Carmen, Louskáčka, Labutí jezero
nebo Šípkovou Růženku či Dona Quijota budou lidé chodit vždycky. Galerie
starého umění také přece nerušíme. Postavíme moderní, třeba hned vedle, ale
galerie zůstávají.

 

Balet
bezesporu diváci vyhledávají právě proto, co jim chtěl autor tvorbou říci,
nemýlím-li se?

City jdou v tanci
vyjádřit nejlépe. Náklonnost, odpor, sympatie, nesympatie, mezilidské vztahy.
Ale filozofie už těžko. V baletu se promítají fantastické příběhy. Většinou
příběhy bez projevené řeči. Dobře vybraná hudba a choreografie jsou tak silné,
že se stanou řečí a promlouvají k vám, a v tom je to umělecké poslání.

 

Kdy
si myslíte, že je nejvhodnější začít s baletem, pokud se někdo rozhodne
profesionálně se mu věnovat?

Mám
svoji zkušenost, že jsem začínal ve čtrnácti letech. Můj osobní názor je, že to
nebylo špatně, protože o to déle jsem zažil dětství. Vidím to teď, když jsou
děti na konzervatoři od deseti let, že penzum vyučovací látky, které ty děti
musejí zvládnout, je v podstatě velmi náročné, protože mají normální
školní předměty a k tomu různé formy tance. Tráví ve škole celý den a
dovolím si říct, že to vydrží opravdu jenom silné nátury. Mně pět let stačilo a
pak jsem měl to štěstí být na stáži v Sankt-Petěrburgu u Alexandra Ivanoviče
Puškina. Do třídy se mnou tehdy chodil skvělý Michail
Baryšnikov, který později emigroval do Ameriky.

 

Setkal
jste se s tímto názorem i ve světě, že je lépe začít s baletem
později, než míní mnozí rodiče?

Trvá dlouho navyknout tělo
na tak velkou námahu, a tak carské Rusko například začalo trénovat děti od
deseti let. Výběr dětí pro balet je v Rusku velmi přísný.

 

Překvapuje
mě, že jste začal s baletem až ve čtrnácti letech a přitom jste ho
dělal vrcholově. Zdá se mi to docela pozdě.

A ještě mi to vůbec nešlo a
pořád jsem propadal. Právě v tom klasickém tanci. V deseti letech
jsem chodil na housle, ale můj učitel mi je velmi zprotivil – neměl jsem štěstí,
byl přísný. O rok později jsem začal hrát na klavír. Ve čtrnácti rodiče
konzultovali s vedením hudební školy co se mnou a poslali mě na
konzervatoř, protože se u mne více projevovalo nadání pohybové. Souhlasil jsem.
Na konzervatoř jsem byl přijat, ovšem tam jsem šel hlavně kvůli tomu, že mě
ubezpečili, že nebudu mít matematiku, fyziku a chemii. Vůbec to nebylo proto,
že bych chtěl tančit. Neměl jsem ani žádnou představu, protože jsem balet nikdy
neviděl. První rok jsem doma brečel, protože to bylo nesmírně těžké, a prosil
jsem, že se radši budu učit matiku, když mě vezmou zpátky na gymnázium. Jestli
jste viděla film Billy Elliot, tak já jsem byl přesný opak jeho osudu. Můj osud
byl zvláštní. Kluk z vesnice, který měl tři sestry, které se
k tančení vůbec neměly, jde sám na konzervatoř, aby se následně stal
prvním sólistou a národní divadlo bylo jeho, na celou kariéru.

 

Jaké
role jste nejraději tančil?

Tančil jsem všechno rád, ale
více právě ty dramatické role: Romea, Macbetha, Mercutia a třeba i Spartaka.

 

Co
byla ve vaší profesi ta obzvlášť silná stránka, která měla pro vás osobní i
společenský význam?

Sdělnost tanečního projevu.
Kdybych jen tančil, získal bych si přízeň pouze určité skupiny lidí, která má o
balet zájem. Velkou roli sehrála televize, kde jsem se začal ukazovat. Diváci
mi začali psát spoustu dopisů, v nichž mi sdělovali, že přese mě objevili
balet, že si k němu našli cestu a začali ho chápat, stali se návštěvníky
baletních představení. Stal jsem se pro mnoho lidí jakýmsi můstkem, což považuji
také za jednu ze svých silných stránek v baletu, že jsem k němu
dokázal přivést lidi.

 

Děkuji
za rozhovor.

Vlastimil Harapes (* 1946) byl od roku 1966 členem a od
roku 1971 sólistou baletu Národního divadla v Praze. V letech 1987–1989
sólistou a šéfem baletu Laterna magika, od roku 1990–2002 působil ve
funkci uměleckého šéfa baletu ND. Během své více než dvacetileté aktivní
činnosti tančil stěžejní mužské role, například Prince v Labutím
jezeře, Romea i Merkucia v Romeovi a Julii nebo Careviče v Ptáku
Ohnivákovi. Hostoval také na významných zahraničních scénách. Kromě
baletu se věnuje i herectví. Ztvárnil role ve filmu (Den pro mou lásku,
Operace mé dcery) i na divadle. V roce 1998 získal čestné členství a
čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000
mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu G. Mahlera za baletní
výkony.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Petr Bartoš

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:

Salamander: www.salamander.cz

Richter’s style: www.richterstyle.cz  

Restaurace Mlýnec: www.mlynec.cz

 

 

 

 

 

„Chtěl
jsem sám něco sdělit, ale především najít sám sebe.“ Cayetano Soto

 

 

 

 

 

V listopadu 2009 měl úspěšný choreograf
španělského původu Cayetano Soto premiéru celovečerního baletu „Carmen“ v Dortmundu.
Na premiéru téhož baletu se mohou těšit diváci Janáčkova divadla v Brně od
února 2010. Sotova Carmen je současnou baletní inscenací s nevídanými krokovými
variacemi, zvedačkami, akrobacií, výbornou kompozicí a působivými obrazy. Energií
nabitá choreografie není pouhým tanečním uchopením známé opery Georgese Bizeta,
nýbrž se vrací zpět k literárním kořenům, k novele Prospera Merimée „Carmen“.
Vznikl tak balet vrhající zcela nové, originální světlo na ženu, která svou
touhu po svobodě prožívala tak důsledně, že za ni dala v sázku svůj život.

Pracoval
jsi v USA, Brazílii, v Německu, v Holandsku a teď jsi navštívil i Českou
republiku. Pozoruješ na baletním sále nějaké rozdíly ve stylu práce? 

Taneční technika je všude zhruba
stejná, i když pochopitelně každá země je trochu jiná. Třeba tanečníci ve
Španělsku jsou víc temperamentní a v Brazílii zase neuvěřitelně přirození.
Nikdo jiný se neumí pohybovat tak, jako brazilský tanečník.  Ale v podstatě žádné velké rozdíly nevidím,
taneční svět je smíchaný a naprosto univerzální.

 

Musí
mít tvoji interpreti klasické taneční vzdělání, nebo ti stačí jen talent?

Určitě musejí mít klasické
taneční vzdělání, bez toho nejde nic. I když dělám moderní věci, klasický balet
je pro mě základ.

 

Jaké
tanečníky potřebuješ pro svoji práci? Popiš mi ideálního tanečníka.

Jeho rodiče pocházejí z
Brazílie, má duši Španěla, pracuje tvrdě jako Američan a má disciplínu Němce.

 

Jak
se stal z tanečníka Sota choreograf Soto?

Choreografie byla prakticky
můj cíl už od začátku školy.

Můžeš
prozradit, jestli jsi měl na začátku nějaký choreografický idol?

Všechny „Velké“! To byl
vlastně důvod, proč jsem vůbec začal tancovat, když jsem chtěl tančit jejich
balety. Ale choreografovat jsem nezačal proto, že bych chtěl být jako oni.
Chtěl jsem sám něco sdělit, ale především najít sám sebe. Cayetana Sota. Ale ty
chceš slyšet nějaké jméno…tak dobrá. Ten největší. Mistr Jiří Kylián. 

 

Co
pro tebe znamená tanec jako umělecká forma?

Tanec je jediné umění, které
dokáže pohybovat s prostorem. To je základní kámen mé práce. Nejde mi o to,
něco pantomimicky sdělovat divákovi jako v klasických baletech, ale chci naopak
rozpohybovat prostor, který je pak pro mne uměleckým médiem. Proto nepoužívám
patetickou gestikulaci klasických baletů.  

 

Jaký
je tvůj názor na současný trend v tanečním umění, smazávat rozdíl mezi mužem a
ženou, ve světě módy zvaný unisex?

V mnoha svých kusech jsem
ani já nekladl velký důraz na rozlišení pohlaví, dívky u mne nikdy neobouvají
špičky, i kostýmy jsou často stejné. Nezáleží mi moc na tom, jestli je tanečník
dívka nebo chlapec, důležité pro mne je, co mezi nimi je, jaký lidský vztah
ovlivňuje jejich jednání. V případě Carmen je to jiné. Tady má mýtus ženy a mýtus
muže tak obrovskou váhu, že se to nedá nijak obejít. 

 

Pojďme
tedy ke tvému novému baletu Carmen. Diváci, kteří znají operu Carmen, budou
podobně jako v opeře očekávat velké scény, líbivá sóla a vášnivé duety. Na co
by se měli připravit ve tvé inscenaci.

 

Já nepracuji podle operního
libreta, vycházím z původní předlohy románu Prospera Merimeé. Některé postavy
se oproti opeře v mém baletu neobjevují, jiné zase přibyly. Objevil jsem v
původní předloze více scén a detailů, které se lépe hodí pro taneční
zpracování. Rozhodně by tedy nikdo neměl očekávat baletní přepis opery. Mám
sice představu o celku, ale zatím s tím materiálem pracuji na sále, výsledek
nemůžu popsat, protože se k němu teprve musíme propracovat. I k těm vášnivým
duetům.

 

Carmen
je něco jako superžena, symbol erotiky, „la femme fatale“ a také trochu děvka,
čím je pro tebe?

Carmen je charakter ženy,
který se vyskytuje v každé kultuře a také ve vícero divadelních inscenacích,
jen ve Španělsku se zrovna jmenuje Carmen. Já vidím Carmen jako ženu, která jde
pevně za svým cílem, ale přitom má v sobě něco humorného. Takto ještě Carmen
přede mnou nikdo nepředstavil. Když se setkáme s něčím tragickým, zkoušíme to
zlehčit, překonat to humorem. Taková bude moje Carmen, ale ať si nikdo nemyslí,
že půjde o veselohru.     

 

A
co toreador Escamillo jako supermuž? Všiml jsem si při zkouškách, že si z jeho
postavy děláš legraci.

Ano, ale není to parodie,
jen v prvním jeho výstupu jsem se nechal inspirovat fotkou rodičů, kteří jsou u
takového toho billboardu s toreadorem, kde chybí hlavy a kde se každý může
vyfotit. Potřeboval jsem to dominantní hudební téma zlomit, a kromě toho na té
postavě něco směšného je. Pokud si chce někdo dělat z jakékoli kulturní tradice
srandu, měl by podle mě z této kulturní tradice pocházet a já jsem Španěl,
takže vše je v pořádku. Kromě toho, já rád diváky překvapuji novými pohledy na
postavy a děj, u mě nedostanou naservírováno to, co čekají. Ve většině operních
inscenací najdeš často všechna klišé najednou, všechny ty vějíře a kastaněty…
to je parodie.

 

Zasadíš
někam děj, myslím do nějaké doby nebo do konkrétního prostoru?

Ne, že bych to chtěl
úmyslně. Řekněme, že se to odehrává ve Španělsku v neurčitém čase. Za nějakou
dobu se automaticky projeví časovost divadelního kusu, třeba naše kostýmy
vycházejí z návrhů módních návrhářů. Ale v současné době by divák neměl poznat,
jestli je to minulost, přítomnost nebo budoucnost.    

 

V Česku
byl kdysi velmi populární taneční film Carmen z dílny režiséra Carlose Saury s
Antoniem Gadesem, kde ani tak nešlo o děj, ale o tanec, konkrétně o flamenco.
Inspiroval tě nějak tento pohled?

Neřekl bych, že mne ten film
inspiroval k tomu, abych udělal balet, i když ten film znám moc dobře, viděl
jsem ho, když jsem byl ještě malý kluk. Ale s tím flamencem máš pravdu. Moc
miluji flamenco a je to moje inspirace.

 

Máš
toho na svůj věk dost za sebou, Mnichov, Stuttgart, Augsburg, Santa Fe, Sao
Paulo, Dortmund.  Se kterým souborem se
ti nejlépe pracovalo?

Strašně rád jsem pracoval v
Sao Paulu, protože jsem tam našel výrazné osobnosti, ze kterých energie přímo
stříká. V průměru byli starší než třeba tanečníci ve Stuttgartském baletu.
Nechci to nijak zvlášť hodnotit, ale je velký rozdíl, jestli pracuješ s mladými
nebo se staršími tanečníky. Dosud jsem naštěstí nezažil soubor, se kterým bych
už pracovat nechtěl.

 

V
Brně jsi zatím strávil dva dny, jak na tebe zapůsobil zdejší soubor?

Výborně, opravdu. Dokonce
tak dobře, že se mi ani nechtělo hned odjíždět. Už se na tu práci s nimi moc
těším.

 

Viděl
jsi v Brně i něco jiného, co tě zaujalo?

Zaujaly mne tramvaje. Jdu po
skoro prázdné ulici a kolem jezdí tramvaje plné lidí. Tak jsem si říkal, že v
Brně se život odehrává asi v tramvaji. Tak jsem se hned musel projet… a možná
se bude můj příští balet pro Brno hrát v tramvaji.   

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

 

Dortmund, 18. 09. 2009

 

(Pozn. autora: rozhovor byl
veden v angličtině, výrazem tanečník je myšlena také tanečnice.)

  

Cayetano Soto 13.02.1975

Autor
článku: Rudolf Kubičko

Zdroj:
Národní divadlo Brno

 

 

 

 

 

“
Řekněme, že potřebuji mít v životě řád a vím, co znamená, když
v situacích, které mě potkávají, hledám to pozitivní.“ Braňo Polák

 

 

 

Když
jsem poznala herce a hudebníka Braňa Poláka osobně, tak mě setkání s ním vyloženě
burcovalo k tomu, charakterizovat jej slovem „magnetizující“. Ani jako
divák, ani jako osoba vedoucí s Braněm dialog, jsem se neubránila tomu,
abych se nechala unést jeho silnou energií a slovenským temperamentem. Jednoduše
řečeno, Braňo Polák je přesně ten typ člověka, který z vás dostane emoce a
vtáhne vás s sebou do děje. Takové herce naše divadelní prkna potřebují a za to
jim patří naše divácké standing ovation.

 

Jsou
role, ve kterých se vidíte sám a pak ty, do kterých by vás obsadili ostatní. Setkává
se vaše představa o hereckých rolích s nabídkami, které dostáváte?

Lidé, kteří mě najímají na
hraní, si mě vybírají podle typu. Tím chci říci, že skutečně představuji určitý
typ, ale často se toto zařazení neshoduje s tím, co mě láká, a to je
akčnost. Osobně mám rád akční věci, akční filmy. Je to snad i tím, že jsem
Slovák a mám ten typický temperament.

 

Jak
to vlastně ve vašem případě probíhá na castingu?

Na castingy moc nechodím,
protože je to vždy průser a to v tom smyslu, že se castingu bojím. Přišel
jsem na castingy a dělal ze sebe frajírka a to byla jen póza. To může herce
snadno zradit. Až Petr Nikolajev, který mě obsadil do seriálu „Proč bychom se
netopili“ takto přesně zjistil, že jsem docela jiný člověk, než ten navenek
působící frajírek.

 

To,
co vyzařujete, se slučuje také s tím, že o sebe velice dobře pečujete. To
je určitě výhodou, nemyslíte?

Když se o sebe člověk nějak
stará, aby vypadal, mnohdy to přináší nálepku povrchnosti. Protože lidé ještě
stále nejdříve vidí tu schránku člověka.

 

Pocházíte
ze Slovenska, ale já slyším skvělou češtinu. Přestal jste slovenštinu používat?

Tu používám, tedy zde v Praze,
jen když se rozčílím a chci si zanadávat. Tak do toho dám svůj slovenský
temperament a to byste se divila těm jadrným výrazům. (smích)

 

Jak
zvládáte po představení psychiku, když jdete z extrému do extrému,
obrovský výkon několik hodin a pak klid. Můžete pak vůbec normálně odpočívat?

Většinou jde člověk s kolegy
někam do baru a v podstatě se utlumí společným drinkem. Kdysi jsem chodil
na každou párty. Jenže to jsem už velmi omezil. Jednak cítím své energetické
rezervy, a vím, jaké to je, když se nevyspím, a také hodně mých kamarádů má
dnes už děti a jsou odstěhovaní za Prahu. Tělo by chtělo na mejdan, ale rozum
velí odpočívat.

 

No
vidíte, a já si říkala, že vedete bujarý život.

To už je dávno pryč. Dříve
ano, ale dnes už upřednostňuji svoji pohodičku doma.

 

Doma,
kde vás předchází pověst pořádkumilovného chlapa?

To je pravda, tuhle jsem
dokonce v noci myl okna. (smích) Pravdou je, že mám rád pořádek jak doma,
tak v životě.

 

Vraťme
se k vaší profesi. Řekněte mi, jak moc zásadní roli může ve vašem hereckém
životě sehrát například režisér?

Měl jsem štěstí, že jsem
potkal například Petra Nikolajeva, který režíroval seriál „Proč bychom se
netopili“. To je fantastický člověk. Řekl bych takový náš táta, ale on je mladý
a mohl by se urazit, tak v uvozovkách „táta“. Například jsme se ráno před
natáčením sešli a on nás všechny objal a políbil, všem se individuálně věnoval
a byl velmi kamarádský, velký kliďas. Náš výkon tím šel nahoru taky díky té
jeho vlídností.

 

Zdá
se, že režisérova povaha je pro natáčení docela klíčová.

Jsou režiséři, kterých se
člověk bojí, protože na lidi řvou. V tu chvíli se můžete zatnout, začít se
bát a pak se všechno dělá hůř. Takže s Petrem Nikolajevem se mi pracovalo
skvěle, rád na to vzpomínám a věřím, že to bylo jedno z nejlepších
natáčení i v jeho životě. Režisér má velkou moc navodit atmosféru a toho
si je Petr Nikolajev bezesporu dobře vědom.

 

Co
najdeme na vašem nočním stolku, budeme-li tam tedy hledat nějakou literaturu?

Tam najdete tři knížky.
Jedna z nich má titulek Jak myslí milionáři. Je o finanční gramotnosti, o
které jsme přesvědčený, že by se měla vyučovat na základních školách. Ani já
nemám přirozený talent finanční gramotnosti a knihy tohoto charakteru učí lidi,
jak uvažovat o svých finančních prostředcích. Ta druhá je od Warrena Buffetta.
Warren je dlouhodobě druhým nejbohatším mužem Ameriky a i zde jde o zářný
příklad finanční gramotnosti, ale nejen o ni. Dotýká se také způsobů výchovy
dětí, což se mě jakožto otce týká a zajímá mě to. Ta třetí je od Jacka
Canfielda. Je to filosofická knížka o způsobu myšlení. O tom, co si člověk
přitahuje do života tím, jak myslí, co si přeje a co komu přeje.

 

Vypadá
to, že máte na stolku samé knihy poměrně náročné na čtení. Souvisí to
s nějakým řekněme tematickým obdobím vašeho života?

Řekněme, že potřebuji mít
v životě řád a vím, co znamená, když v situacích, které mě potkávají,
hledám to pozitivní a rád se vzdělávám. Ale mám tam i nějaký ten bulvár. (smích) Jsem přesvědčený o tom, že
tím, že jsem věřící, to mám v životě snazší, protože formu svým přáním dávám
tím, že se modlím.  Ono to ani není to klasické modlení, spíš
prosba a poděkování za to, čeho se mi dostává a za všechno, co je kolem mě – moje
rodina a kámoši a můj syn Tedík. A tak si myslím, že člověk má být vděčný za
to, co dostává, a mně se toho dostává požehnaně. Tak jsem za to šťastný.

 

Jak
to máte se svými přáními?

Od některých jsem odrazován,
jinde je mi přáno, ale já si jdu vždy za svým.

 

Jako
například?

Vždycky jsem v sobě měl
to, že jsem snil, a neumím si představit, že bych nebyl snílkem. Ale současně
jsem realista. A příklad? Například pocházím ze slovenské dělnické rodiny a
hrozně moc jsem snil o konzervatoři. Všichni mě od toho odrazovali, dokonce mi
dali špatné známky, abych se na konzervatoř do Bratislavy vůbec nehlásil. Ale
já se tam stejně dostal. Zrovna do ročníku, kde byla například Dara Rolins a
spousta dětí populárních lidí. Z toho jsem byl trochu nervózní, protože já
to zázemí měl úplně jiné. Ale šel jsem si za svým. Snil jsem o kapele, a když
to shrnu, přišlo to a hrál jsem a zpíval jsem. Prožil jsem si tři nádherné
hudební roky s chlapeckou kapelou.

Myslíte
si, že chlapecké kapely jsou také otázkou trendu?

Dneska na chlapecké kapely
kdekdo nadává, neuznává je. Ale je to dobou, a ta pro chlapecké kapely už skutečně
pominula. Dnes chtějí posluchači zase něco jiného a jdou si za tím. Fanynky
vyrostou s jednou muzikou a poté jdou za jinou muzikou. Mě to strašně
bavilo. Každý den jsme makali na choreografiích, písničkách, kostýmech, prodali
jsme hodně desek, cestovali jsme.

 

Jaký
byl takový ten váš největší splněný herecký sen?

Měl jsem sen zahrát si ve
Vinohradském divadle. Podařilo se mi to a stál jsem na prknech vedle velké
herečky Jiřiny Jiráskové. To pro mě bylo jako splněný dětský sen! Ale jakmile
se splnil, tak jsem se toho až lekl, a říkal si, že stát vedle takových velkých
lidí chce svůj čas. A protože jsem byl velice nervózní, rozklepal jsem se. Cítil
jsem respekt a pokoru, honilo se mi hlavou, jak jsou tihle lidé daleko, daleko
přede mnou. Navíc jako Slovákovi se mi hůř improvizovalo. Teď hraju v „Dětech
ráje“, kam jsem si například přinesl spoustu svých nápadů, se kterými se shodoval
i názor režiséra. Ale to už je zase něco docela jiného. Jak prostředí, tak hra,
tak obsazení.

 

Po
shlédnutí muzikálu „Děti ráje“ mohu říci, že jde také o umění udělat show pro
lidi. Je skvěle přijímána diváky, ale dle mého názoru je vzácné, vidět tento typ
show, nebo vůbec nějakou show, a to je škoda.

Proto možná na toto
představení chodí diváci, kteří ho viděli i čtyřicetkrát a vícekrát. S těmito
lidmi by to mohl být zajímavý rozhovor – proč to dělají, proč na představení
tak často chodí. Plno Čechů se tomu brání a spíše to bere, že je to pod úroveň,
dělat show třeba i na koncertech. Umělci přijdou zahrát, poté zahrají, poděkují
a odejdou. Ale vzpomeňme třeba na Lucii Bílou a její vystoupení při finále „Česko
Slovensko má talent“. Ta show byla fascinující a strhla publikum. Lucie měla
fantastické šaty a s její vervou a se silou, kterou ona v sobě má,
může udělat skutečně působivou show. Není jediná, ale bohužel jedna
z mála, kdo show opravdu umí udělat.

 

Láká
vás skládat vlastní hudbu?

Pracuji na tom, ale je to
dlouhá cesta. Nejsem v tom experimentátor, vím, co chci a jdu si za tím.

 

V
čem aktuálně hrajete?

Děti ráje, Carmen, Monsieur
Amédée, Někdo to rád horké, Někdo to rád v kině… 

 

Někdo
to rád v kině?

To jezdíme s Vlastimilem
Harapesem a Uršulou Klukovou hrát zájezdové divadelní představení, které je
taková trochu duchařina.

 

A
co vy a manželství? Jste muž na ženění?

Zatím ne. Pocházím
z úplné rodiny a nesmírně si toho vážím a mám k manželství úctu. Ale
jak vnímám z okolí tu vysokou rozvodovost a komplikované vztahy, musím se
přiznat, že to má na mě jakýsi vliv a zatím se do ženění neženu. Je pravdou, že
mám dítě, takže mám i rodinu. Tedík vyrůstá ve vztahu rodičů, kteří spolu
skvěle vycházejí, vytvářejí pro dítě dobré prostředí, ale jako manželé se
nevidí. Přesto, doufám, to na něj nemá dopad. Alespoň se o to já i Dita snažíme.

 

Tak
to vypadá, že dáváte svým fanynkám stále šanci. Je to prostě dané, že svobodní
umělci jsou pro své fanynky mnohem více atraktivní.

Nemohu nesouhlasit! (smích) Doba je hrozně zrychlená a
ohrožuje vztahy. Je to tak. Pamatuji si dobu, kdy jsem napsal dopis děvčeti, na
které jsem si myslel, a než jsem ho poslal, než vůbec přišel, než mi ta slečna
odepsala, tak to trvalo třeba týden. A musel jsem čekat celou věčnost, než jsem
se dozvěděl, zda má vůbec zájem. Dneska mají lidé vyřešené své vztahy během pár
kliknutí sms. Úplně jinak se lidé poznávají, jinak řeší problémy, a dost často
zbrkle. Postrádám v tom atmosféru napětí, těšení se, které vyžaduje jistou míru
trpělivosti.

 

Vypadá
to, že jste také trochu romantik.

Ženy se trochu změnily, jsou
emancipovanější, chlapi ze sebe dělají chlapáky, aby se líbili, a schovávají
svoji citlivost a smysl pro romantiku. Ve finále se všichni ochudí o to, co by
skutečně chtěli, o to, po čem touží. Protože v tom, jak hledají lidé ideálního
partnera, mnohdy hledají vlastně sami sebe.

 

Co
třeba partnerka ze stejné branže?

No to už vůbec ne.

 

Proč
si to myslíte?

V první řadě nám
umělcům, hercům, jde o to, abychom měli práci, byli vidět, prorazili. Podle mě
partneři ze stejné branže budou řešit podobné problémy a v tom vztahu se
velmi brzy mohou začít utápět. Kdybych hledal, tak někoho na stejném levelu,
ale ne ze stejné branže.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text a produkce: Michaela
Lejsková

Foto: Petr Bartoš

Partner produkce: kavárna
Mlýnská, Praha 1, Malá Strana

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Věřím, že si mladí lidé do Janáčkovy opery mohou najít cestu. A tak se
jim ji snažím vkusně a kvalitně vydláždit.“ Ondřej Havelka

 

 

 

 

 

 

Jedním z vydařených divadelních počinů režiséra Ondřeje Havelky je
opereta Netopýr, podaná vtipnou až avantgardní formou. Jak ožívá opereta
Netopýr v Národním divadle Brno, mohou diváci vidět od 2. ledna 2010. Osobně jsem operetu zhlédla a kritickým okem zhodnotila už první
předpremiéru, která se konala v prosinci 2009. A tak se s vámi čtenáři chci podělit
nejen o dojmy své, ale hlavně o ty autorovy, který si přeje přiblížit se tímto
dílem divákovi stylem sobě vlastním.

 

Proč první předpremiéra a předpremiéra, jako tomu bylo v případě
Netopýra?

Je to taková rutina, která se dnes
už celkem běžně praktikuje. Poprvé jsem o tomto slyšel ve spojitosti se starými
hollywoodskými filmy. Když se dělaly například komedie, sestříhala se nejdřív
první verze, týden se promítala někde v okresním městě a tím se zjistilo, jak
diváci reagují. Potom byl film odnesen znovu do střižny a přestříhán do finální
podoby. I v divadle se to takhle dělává a smyl takových předpremiér je v tom,
že se vyzkouší různé věci před publikem a posléze se uvedou do ideální podoby.

 

Jak to vlastně budete dělat, když teď už nebude v Brně? Pracovně vás
bude vázat Praha. Kdo je asistentem režie, vaše pravá ruka?

S tím si lámu hlavu od první
předpremiéry. Částečně zasvěcený člověk pohybující se v kultuře, jako jste
vy, očekává, že bych takového člověka měl mít. Já samozřejmě v Brně asistenta
režie mám. Není to ovšem ten typ stabilního spolupracovníka, jakého mívají
velcí světoví režiséři, kteří své asistenty vysílají, aby za ně absolvovali
téměř celý zkušební proces. Oni sami se objeví pouze na úvodní explikaci a pak
dorazí až na hlavní zkoušky. To je určitě velmi pohodlné, ale mě by to asi
nebavilo. Vlastně ne, za ty prachy bych nudu tohoto druhu nějak překousl! Ale
abych se vrátil k vaší otázce. Udělám to tak, že vypracuji podrobný text, obsahující
všechny změny, korektury a připomínky a předám jej mému asistentovi. Jaromír
Brych je totiž zkušený divadelník a myslím, že si s tím poradí.

 

Asi v polovině děje se odehrává ples. Najednou přijde obrovský hudební
kontrast a hraje se Frank Sinatra. Kde se tam vzal a proč?

V rámci plesu ve druhém dějství
Netopýra bývá zvykem, že se vkládá ještě nějaký kousek navíc, nějaké extempore.
Viděl jsem třeba Londýnskou inscenaci, tedy na DVD, kterou dirigoval Placido
Domingo. Do programu vstupují dvě anglické komediální zpěvačky s piánem a
předvedou tam svoje číslo. Lidi se baví a k mému velkému překvapení předvedou
další dva kousky. Říkal jsem si, že to je docela hodně, ale pak přišel skutečný
šok – Dr. Falke uvede dalšího hosta plesu a vstupuje Charles Aznavour ve
smokingu a Placido Domingo ho doprovází v jakémsi francouzském šansonu. A
teprve pak se zase vrací k Netopýrovi. Takže toto se běžně dělává. A já si
říkal, že by mě něco takového taky bavilo. Pak jsem si uvědomil, kolik lidí ze
souboru umí na něco hrát, a tak se zrodil nápad, o kterém už ale víc
neprozradím.

 

Nebál jste se, že když diváky tímto způsobem jakoby vytrhnete z
klasiky, zda to zpracují?

V případě Netopýra se nebojím
ničeho. Pro mě Netopýr není nic závazného. S takovouto operetou lze udělat
cokoliv, hlavně když je to vkusné a lidé se baví.

 

Jaké byly vaše nejtěžší okamžiky na zkouškách?

Velká divadla mají své dlouho
dopředu vytvářené harmonogramy, pracovní řády, odbory. Nejvíce jsem bojoval s
tím, když jsem chtěl větší flexibilitu. Ta se bohužel velmi těžko uvádí do
praxe, když zaměstnancům jde víc než o umělecké dílo o uhájení svých
zaměstnaneckých práv. Tahle skutečnost mě trápí, ničí, znechucuje. Další
problém byl v samotném principu operety, kde aktér musí být nejen zpěvákem, ale
i hercem. To pro některé operní pěvce byla úplně nová situace. Mým úkolem tedy
bylo dovést zpěváky, kteří nikdy divadlo nehráli, k přirozenému hereckému
projevu. Přiznávám, že mě to stálo strašně sil. Právě tím, že bylo málo času a já
se věnoval hlavně tomu herectví, mi trochu unikl v závěru zkušebního procesu
pohled na představení jako na celek. Ale to se dá ještě dotvořit. Hlavně, že
většina aktérů je ve svých rolích moc dobrá. A vše nasvědčuje tomu, že je to
baví a to je nejlepší předpoklad pro to, aby si se svými party bravurně
poradili.

 

S čím konkrétně myslíte, že zpěváci sami nejvíce bojovali?

Říká se tomu přirozená existence na
jevišti. Uvedu příklad situace, která se stala právě na první předpremiéře. Na
pódiu se nechtěně rozbila sklenička. Na podlaze najednou leží střepy a
samozřejmě divák v tu chvíli kouká jen na to, kdy na ně šlápnou, kdy si někdo rozřízne
nohu, zkrátka vnímá tu situaci naprosto přirozeně. Ne tak nezkušený herec,
který neví co s tím, chodí opatrně okolo, dělá jako že nic. Já být na jejich
místě, normálně bych běžel pro smeták a lopatku, pořádně bych to rozmáznul a
tím z toho udělal vtip, klauniádu, odklidil bych sklo a diváci by byli šťastní,
že se před jejich očima děje něco naprosto autentického. Na tohle jsou herci v
malých divadlech úplně přirozeně zvyklí. Jenže operní pěvci tu zkušenost nemají,
a tak hráli dál, bojí se, že se někdo pořeže, následně přijde situace, kdy jim
chybí jedna sklenička a od tohoto jednoho okamžiku se najednou začne vše
hroutit. A to jsou věci, se kterými bych potřeboval ještě pracovat, aby si s
tím účinkující dokázali poradit, aby se naopak radovali z toho, že jim osud
přinesl nečekanou autentickou situaci.

 

Tak jako to známe z vašich vystoupení s Melody Makers?

Přesně tak. Když hrajeme s kapelou,
vyloženě se těším, že se stane nějaká nečekaná situace, jednoduše se něco
přihodí. Protože já na to okamžitě reaguji, začnu si s tím hrát a publikum
vidí, že to je nestrojené a že jsme spontánní. Diváci se tím baví také, jsou
šťastní, že se před nimi nikdo nepřetvařuje, a to je nová dimenze performance,
pro mne vlastně nejdůležitější. Ale tohle operní pěvec nezažívá, není na to
trénovaný. Když vstupuji do světa opery, beru to na vědomí, respektuji to, ale
zároveň se nehodlám tomuhle světu přizpůsobovat. Chtěl bych jej infikovat
trochu jiným divadelním myšlením…

 

V Netopýrovi je obsazení pouze brněnské, nebo zde i někdo hostuje?

Je zde hodně hostů. Třeba Aleš Briscein,
prvotřídní tenorista, který zde hraje hlavní roli, je všestranný umělec,
ostřílený i z muzikálů a operet. Díky jeho talentu, umění a vysoké
profesionalitě má Netopýr vynikající úroveň. V roli Falkeho uvidíte Svatopluka
Sema. Dále vynikající Pavla Vykopalová, která je momentálně v Brně v angažmá,
hraje a zpívá postavu Rosalindy. Pak uvidíte Jiřího Sulženka, Martina Zbrožka a
mnohé další výborné interprety.

 

Do role ruského prince Orlovského jste obsadil ženu, jaký k tomu byl
důvod?

Princ Orlovský je klasická „
kalhotková“ role napsaná pro alt, vždycky ji tedy zpívaly altistky. Existují
inscenace, kde to zpívali barytonisté o oktávu níž. Já jsem se rozhodl jít
cestou klasickou. Jak to Strauss napsal, tak jsem to zachoval.

 

V jedné pasáži je ohlášena typicky česká písnička, která je následně
zazpívána česko-německy. Nebojíte se, že se snese kritika a tato pasáž může být
pro Čechy až urážející?

Ale v originálu je to také s
tímto textem. Šlo o parodii na fakt, kolik bylo ve Vídni Čechů a na to, jak se
tam ty jazyky vzájemně patlaly.

 

Vzhledem k tomu, že jste v Brně nastudoval Netopýra také s typickým
brněnským hantecem, dá se s tímhle nastudováním někde vůbec hostovat? Mohli by
tomu lidé rozumět a zasmát se tak, jako tomu je právě v Brně?

Myslím si, že divadlo takhle zatím
neuvažuje. Představení je limitované češtinou. Netopýr je ve světě většinou
hrán v originálu.

 

Myslíte, že třeba pražské publikum by neporozumělo?

Ono toho hantecu je tam jen trochu
a pak, pražské publikum by, myslím, bylo naopak nadšené, že si lidé v Brně umí
ze sebe udělat legraci. Spíš se zeptám já vás, co si myslíte vy, protože po
představení se názory různily. Od těch, kteří by hantec klidně postrádali, přes
ty, kteří vyslovili obavu, že se brněnské publikum snad i urazí, až po ty,
kteří to naopak vítali.

 

Anebo se naopak zapojí. Osobně jsem měla během představení pocit, že si
přejete brněnského diváka zapojit.

No jasně! Extempore, která jsem
vložil do textu k tomu mají vést. Pro mě je to normální věc. Já jsem odkojený
Ypsilonkou a vždycky jsem více inklinoval k novátorským divadlům než k divadlům
klasickým. A tak jsem si říkal, že by publikum mohlo potěšit pár výpadků,
odboček a úletů. Ale člověk si nikdy nemůže být jistý, jak na to divák bude
reagovat.

 

Cesta, myslím, byla nasměrovaná dobře, jen se prolínala s až drzými
místy a já osobně, kdybych neznala vaše vystoupení s Melody Makers a váš styl
humoru, bych s rozpaky stravovala, co jste tím chtěl říct. A proto se možná
objevily i nějaké rozpaky ze strany diváků.

Už na začátku, kdy jsem se sešel s
vedením divadla a mluvili jsme o mých představách, jsem jasně řekl: jestli
očekáváte klasickou inscenaci, tak já do toho nejdu. To bych neuměl a ani by mě
to nebavilo. Šel jsem do toho s tím, že to udělám tak, jak si myslím, že by to
mohlo oslovit mladé publikum. Zde musím vyzdvihnout, že mi divadlo vyšlo
vstříc, když jsem si přál, aby Ondřej Suchý napsal nové zpěvní texty. To
považuji za jednoznačně nejúspěšnější tah.

 

Ráda bych vám pochválila volbu kostýmů, které se opravdu povedly. Kdo
je jejich autorem?

Kostýmní výtvarnice se jmenuje
Kateřina Štefková. Je to mladá dáma, která pracuje už dlouhá léta v pražském
divadle Na zábradlí. Kateřina přichází také spíš ze světa avantgardního
divadla. Z kostýmů jsem nadšený, protože přesně asociují dobu a přitom mají
ironickou nadsázku.

 

Co byste chtěl vzkázat divákům, kteří budou z vašeho Netopýra v
rozpacích?

Pavla Vykopalová, která je skutečně
skvělá umělkyně a se kterou pracuji už na čtvrté inscenaci, viděla před
několika týdny poprvé můj koncert. Když odcházela, řekla mi, že teprve teď
pochopila, o čem přesně na těch zkouškách mluvím a jak to myslím. Takže budou-li
někteří na rozpacích, nedá se nic dělat. Prostě jsem nechtěl vytvořit tuctovou
inscenaci, takovou jaká byla už před dvaceti, padesáti, sto lety. Já jsem si
chtěl hrát!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Ondřej Havelka absolvoval obor herectví na Divadelní fakultě Akademie
múzických umění v Praze (1978) a obor operní režie na Janáčkově akademii
múzických umění v Brně (1988). Po absolutoriu studia herectví působil šest let
v pražském divadle Studio Ypsilon. Brzy se prosadil i jako filmový a televizní
herec. Úspěšná herecká tvorba mu přinesla i čtyři hlavní role ve filmech a dvě
hlavní role v televizních seriálech. Po Sametové revoluci začal pracovat i jako
scénárista a režisér v televizi.

Z nejdůležitějších filmových prací:

1995 – Mezzosoprano Magdalena Kožená (TV dokument – scénář a režie)

1998 – Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský (celovečerní film – scénář a
režie)

2008 – Magdalena, menší film o velké zpěvačce (scénář a režie)

2009 – Poslední mohykán (hudební portrét Jiřího Traxlera – scénář a
režie)

 

Jako režisér vytvořil čtyři divadelní muzikálová představení:

1988 – La Caffeteria – C. Goldoni, A. Hoffmeistrer, J. Ježek (Studio
Ypsilon)

1990 – Tenhleten Manhattan – M. Vačkář, na motivy povídek Woodyho
Allena (Divadlo Reduta Praha)

1993 – Má férová Josefína – M. Vačkář, na motivy V. Vančury (Hudební
divadlo Karlín)

2007 – Muži v ofsajdu – K. Poláček, M. Vačkář, O. Havelka (Městské
divadlo Mladá Boleslav)

 

Už od studentských let se věnuje interpretaci jazzové a populární hudby
20. a 30. let jako zpěvák, tanečník a stepař Originálního pražského
synkopického orchestru, s nímž natočil šest alb. Pro tento orchestr napsal a
spolurežíroval stylizovaný hudební dokument, který získal na festivalu
televizní zábavy v Montreux v roce 1991 „Stříbrnou růži”. Jako scénárista,
režisér a většinou i interpret vytvořil 18 hudebních klipů. Jeden z těchto
klipů – Děkuji, bylo to krásné – získal ocenění na Czech Grammy 1995 jako „Klip
roku”. Jiný – Jingle Bells – byl zakoupen a vysílán na MTV-Latin. V roce 1995
založil vlastní swingový bigband Melody Makers, se kterým v současné době
vystupuje. Do dnešní doby vydal sedm CD alb a jako scénárista a režisér
vytvořil tato koncertní show: Pocta Georgi Gershwinovi (1998), Jen pro ten
dnešní den (1999), Příběh jazzu (2000), Vzpomínky na hvězdný prach (2001),
Blues v srdci mém (2002), Sladce i žhavě (věnováno Bingu Crosbymu, 2003),
Ohlasy písní zámořských (2004), Ondřej Havelka a jeho Melody Makers tentokrát
zcela ROZVRKOČENÍ z písní Jaroslava Ježka a pánů V+W (2005), Opět něco starého
avšak fungl nového (2007). V roce 1996 mu Akademie Czech Grammy udělila titul
„Jazzman roku“.

 

Operní režie:

2004 – Martin Smolka: Nagano, hokej v opeře (Národní divadlo Praha)

2006 – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Janáčkova opera Národního
divadla Brno)

2006 – Vladimír Franz: Zlatovláska (Národní divadlo Praha)

2008 – Giacomo Puccini: Gianni Schicchi a Ruggero Leoncavallo:
Komedianti (Janáčkova opera Národního divadlo Brno)

2008 – Giacomo Puccini: La Bohème (Státní opera Praha)

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Oblečení: Vývoj Třešť www.vyvoj.cz   

Doplňky: Bisaku www.bisaku.cz  

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk  

Make up: Alexandra Dejdarová

Publisher: Profashion 1/2010

 

 

 

 

„Jsem
stále na cestách, ale práce operního pěvce už taková je.“ Csilla Boross

 

 

 

 

Csilla
Boross je od sezony 2008/2009 sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno.
Její pěvecké kvality umocňuje herecké nadání. Svými výkony strhává publikum k
nadšeným ovacím. Brněnským divákům se už představila např. v hlavní roli Taťány
v Evženu Oněginovi či jako Lady Macbeth v opeře Jachet, nebo jako Cio-Cio-San v
Madama Butterfly, v hudebním nastudování Jaroslava Kyzlinka a pod vedením režiséra
Jiřího Nekvasila, za kterou obdržela Cenu Thálie.

 

Jak
se žije jednou nohou doma v Maďarsku a druhou v České republice?

Především jsem velmi
šťastná, že jsem sólistkou Janáčkovy opery. Je tu vynikající ansámbl, který
spolu výborně vychází jak na scéně, tak mimo jeviště. Ale zpět k otázce: život
mezi dvěma zeměmi není jednoduchý. Jsem stále na cestách, ale práce operního
pěvce už taková je. Momentálně zpívám v Maďarsku, Německu a v České republice
také v Praze.

 

Je
to vaše první Madama Butterfly?

Ano, je to mé první setkání
s touto postavou. Upřímně řečeno, měla jsem z této role obavy, především pro
její psychické aspekty. Její osud je to nejhorší, co se ženě může stát. Životní
láska ji opustí a jako vrchol všeho jí chtějí vzít její dítě. Tragédie!

 

Jsou
vám bližší postavy typu Lady Macbeth, plné odhodlání jít za svým cílem za
každou cenu, anebo spíše podobné Cio-Cio-San?

Musím přiznat, že dávám
přednost rolím, jako jsou Tosca, Violetta, Aida a samozřejmě Cio-Cio-San, tedy
postavy, které jsou pronásledovány osudem. Ale na druhou stranu Lady Macbeth v
mé interpretaci má také svou citovou stránku, je také pronásledována osudem –
ztratila své dítě, což je pro ženu nejbolestivější a změní jí to život navždy.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Publikováno ve spolupráci s Národním divadlem Brno 2009

 

„To, že režíruje herec, môže
byť výhodou len vtedy, ak sa vie vzdať predstavy, že vec má vyzerať práve tak,
ako by ju sám zahral.“Emil Horváth

 

Viem,
že máte blízky vzťah k americkej tzv. broadwayskej dramatike. U nás mala dlhý
čas nezaslúžene povesť čohosi, čo balancuje na hranici bulváru, produktu presne
vystrihnutého podľa momentálneho záujmu a vkusu publika.

Americká dramatika je možno
špecifická tým, že do veľkej miery spája divácky atraktívnu tému, dobre
napísaný príbeh (fabulu), ale súčasne aj skvelé dialógy a perfektne
vypointované a pritom uveriteľné situácie s veľmi dobrým psychologicky
fundovaným základom. Napokon vyrástla na takých autoroch ako Eugene O´Neill,
Tennessee Williams alebo Thornton Wilder. A potom, prostredníctvom hereckej
školy Lee Strasberga, je silne ovplyvnená ruskou dramatikou, predovšetkým
Čechovom. V skutočnosti je americká dramatika veľmi bohatá a rôznorodá. Hry
Edwarda Albeeho či Sama Sheparda sú možno náročnejšie a psychologicky
komplikovanejšie, ale nechýba im humor. A Neil Simon je fenomén sám o sebe –
ako autor množstva hier je úspešný a populárny naozaj na celom svete, a pritom
jeho hry sú zväčša tragikomédie – divadelníkmi považované za najťažší žáner. Sú
to skutočne silné príbehy, no pritom príbehy malých ľudí, s ktorými sa divák
dokáže identifikovať, a ktorých problémy pozná, chápe, a často i sám zdieľa.

 

S
Neilom Simonom ste sa už stretli.

Áno, a to niekoľko krát.
Režíroval som jeho hry. Na bratislavskej Novej Scéne v roku 1991 vtedy novú,
čerstvo preloženú fantastickú hru „Stratení v New Yorku“ (Lost in Yonkers). V
tom istom roku za ňu Simon dostal Pulitzerovu cenu a súčasne Tony Award , teda
dve najprestížnejšie ocenenia za literatúru a divadelnú hru v USA. Neskôr som
réžijne pripravil minimuzikál „Každý má svojho Leona“ (They´re Playing Our
Song), nesmierne zaujímavú hru, vychádzajúcu zo skutočného príbehu výbušného
mileneckého vzťahu textárky a hudobného skladateľa. Neil Simon sa na Slovensku
často uvádza, a nie len preto, že sa po roku 1989 uvoľnilo embargo na
broadwayskú dramatiku, jeho hry sú veľmi kvalitné aj v kontexte súčasnej
európskej drámy. Viete, možno je to tým, že nie sú takpovediac defetistické,
nenájdete v nich chmúry a ťažké myšlienky, hoci prinášajú často bolestivé
životné témy. Sú zdravo optimistické, a to mi je blízke – ako hercovi a
divadelníkovi, aj ako človeku.

 

Aj
„Zlatí chlapci“ sú tragikomédiou, a navyše z divadelného prostredia…

Áno, hercov sa tento
problém, povedzme táto téma bytostne dotýka. Každý z nás, čo večer vychádzame
na javisko, sa určite občas prichytí pri myšlienke, že na toto ja už nemám…
kondičku, pamäť, silu. Ale viete, tá hra nie je len o dvoch stárnucich hercoch,
je o stárnutí ako takom. Problém stárnutia populácie je dnes veľmi ožehavý,
aktuálnejší ako kedykoľvek predtým. Téma starého človeka, odsunutého zrazu
kamsi na vedľajšiu koľaj, jeho nedocenenie spoločnosťou, hroziaca izolácia…, a
situácia, keď je človek takpovediac fyzicky donútený vycúvať zo svetského
diania a byť už len akýmsi pozorovateľom v pozadí, to je na prvý pohľad pre
divadelnú hru príliš ťaživé. Ale práve v tom je Neil Simon výnimočný autor,
rieši to totiž humorom, nerobí z tých dvoch obete, odkázané na dožitie, práve
naopak, ukazuje ich tvrdohlavý a často smiešny zápas o návrat na výslnie, aby
ich nakoniec zmieril v očistnom sebapoznaní. Jeho humor nie je sarkasticky
krutý, ale ani príliš láskavý. Je to zdravý humor citlivého pozorovateľa a
výnimočného znalca rozkolísanej ľudskej psychiky.

Foto: archiv Mahenova divadla

 

Ste
hercom aj režisérom. Ako sa prelína vaša skúsenosť v týchto profesiách a
takpovediac „funkciách“?

Mám takú zásadu, že pokiaľ som
hercom, konsekventne sa držím svojej profesie. Snažím sa empaticky vcítiť do
predstavy režiséra o mojej postave, pochopiť, o čo mu ide, a potom ju chcem
obohatiť ako herec – svojím myslením a svojím výberom výrazových prostriedkov.
Práca režiséra je iná už preto, že v momente, keď predstúpi pred hercov, má
istý náskok. Už pol roka o tej hre premýšľa, študuje a číta, rozpráva sa o tom
s dramaturgom, scénografom. Je to dlhá príprava. To, že režíruje herec, môže
byť výhodou len vtedy, ak sa vie vzdať predstavy, že vec má vyzerať práve tak,
ako by ju sám zahral. Isteže, ako režisér sa neviem odosobniť, budem to vždy
len ja, moje myslenie, moja predstava o veci – často hercom predohrávam, ale
vždy emóciu alebo význam, nie to, ako to majú zahrať. Je to spôsob efektívnej
skratky, myslím si, že tak herec rýchlejšie a presnejšie pochopí, o čo mi ako
režisérovi ide. Napokon sú odtiene emócií a významov, o ktorých sa nedá príliš
rozprávať. Na samotného herca nechám aké prostriedky si zvolí, na naplnenie
toho, o čo mi ide.

 

Viac
ráz ste režírovali inscenáciu, v ktorej ste aj sám hrali. Aký je to pocit?

Viete, v televízii môžete
natočiť výstup, a potom sa na to pozrieť, v divadle to nie je možné. Najťažšia „kategória“
je režírovať hru a súčasne v nej hrať. Často je to aj veľmi zábavné. Ako „objektívny
faktor“ robíte hercom sparingpartnera, ale súčasne aranžujete celý výstup. A
potom príde chvíľa, keď sa do toho výstupu musíte „vmontovať“ ako postava –
partner rovnocenný ostatným na javisku. Často mám čo robiť, aby som svojich
kolegov „dobehol“. Je to, ako keď odštartujete maratón, zahodíte štartovaciu
pištol, prezlečiete sa, prezujete a vybehnete…, ale až desať minút za
ostatnými. Práve to ma nesmierne vzrušuje, ten okamih, keď končím ako režisér
za stolíkom, a stávam sa hrajúcim režisérom.

 

Nakoniec
– na začiatok. Ako ste sa vlastne ako herec dostali k réžii?

Musím sa priznať, napriek
tomu, že otecko bol herec, sám som o štúdiu herectva neuvažoval. Strednú školu
som končil v roku 1964, vtedy sa ešte vypĺňal taký dotazník, že o akú vysokú sa
mladý človek zaujíma. Ja som si „zaškrtol“ medicínu, bavili ma prírodné vedy, a
ako druhú – filmovú réžiu. Lenže po nejakých konzultáciách som zistil, že by
som nemal šancu. Nemal som ani 18 rokov, nespĺňal som kritériá – na filmovú
réžiu brali ľudí starších a zrelších, tak som sa prihlásil do Bratislavy na
herectvo a úspešne som prešiel talentovkami. Ale hneď v lete po skončení prvého
ročníku som dostal úlohu vo filme „Každý mladý muž“, a režisérovi Pavlovi
Juráčkovi som sa zveril, že by som chcel prestúpiť na filmovú réžiu. Réžia sa
študovala len na FAMU v Prahe a prestup z jednej školy na inú sa podaril len
výnimočne. A Pavel mi povedal: „Vieš, to by bola škoda. Keď už si raz tam, tak
to dokonči, ako režisér budeš mať výhodu, keď budeš vedieť ešte niečo iné…“
Držalo ma to až do tretieho ročníka. Súčasne som ale dostával stále
zaujímavejšie ponuky a herecké príležitosti, aj v televízii a vo filme, a
nakoniec prišlo aj hosťovanie v Národnom, tak som to rozhodnutie stále
odkladal. K prvej divadelnej réžii som sa dostal až ako mladý herec v Martinskom
divadle. Dramaturg Igor Galanda vedel, že ma to ťahá k réžii, tak mi ponúkol,
aby som so zaslúžilými kolegami hercami zrežíroval Gogoľovu „Ženbu“. Súčasne
sme s Ondrejom Šulajom (vtedy mladým dramaturgom, dnes renomovaným scenáristom)
inscenovali Vampilovovu hru „20 minút s anjelom“. Obe inscenácie sa
stretli s veľkým ohlasom, lenže v tej dobe som už bol ako herec veľmi „vyťažený“.
Neskôr som prešiel na bratislavskú Novú scénu a napokon v roku 1983 do
Slovenského národného divadla. U nás v divadle som ako režisér dostal
príležitosť v roku 1990, vybral som si Camusovho „Caligulu“. A od tej chvíle už
dvadsať rokov intenzívne striedam profesie herca a režiséra.

 

 

Foto: Pavol Juráš

Zdroj: Národní divadlo Brno

 

„A najednou se objeví
paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale
která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená.
Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které
děkuji.“ Jaromír Janeček

 

 

Režisér Jaromír Janeček je jedním z průkopníků francouzského dramatického
umění v Praze. Na Národní třídě v klubu Rock Café zrealizoval
v malém, zprvu nedivadelním prostoru Studio Saint Germain, které věnoval
francouzské dramatice. Tuto svoji silnou stránku proměnil v příležitost
nabídnout českému divákovi francouzské hry, které sám vybírá a překládá. Jednou
z nich je i monodrama Noëlle Chateletové Žena Vlčí mák. Především spolupráce
s herečkou tak špičkového formátu, jako je Hana Maciuchová, je bezesporu ideou
a událostí současně. Pojďte společně s nimi nahlédnout do zákulisí, kde
vzniká kultura divadelního umění.                                                              

Jaromíre, jakou cestou vstoupila do vašeho života zrovna tato hra?

Hra se ke mně dostala
prostřednictvím ředitelky SACD v Paříži, což je něco jako naše DILIA –
divadelní, literární a audiovizuální agentura.  

 

Podle čeho paní ředitelka usoudila, že by tato hra mohla být zajímavá
pro české diváky?

Text hry Žena Vlčí mák je monolog
dámy, které je sedmdesát let a prožívá poslední etapu svého života. Chodívá do
kavárny, kde si všimne, že tam každý den sedává elegantní starší pán. Pojmenuje
si ho „Muž tisíce šál“, protože má každý den jinou šálu. Jednou tento gentleman
pozvedne svůj šálek kávy a tímto gestem ženu pozdraví.

 

Příběh pojednává o těchto dvou lidech, ale bez přítomnosti dotyčného
muže?

Ano, tento příběh je monodrama.
Vypráví nám ho jediná herečka. Jednoho dne se žena dozví, že někdo nastražil na
ulici blízko její kavárny bombu, která explodovala. Okamžitě si událost spojí
s „Mužem tisíce šál“ a běží se podívat, co se stalo. Vchod do kavárny je zničený,
ale sál je netknutý. Najednou žena ucítí, že se někdo dotkl její ruky. Je to „Muž
tisíce šál“, který se jí ptá, zda se sem také přišla po explozi podívat. Vniká
nový vztah. Žena se ve svém pokročilém věku zamiluje jako „malá holka“. Začíná
prožívat něco, na co již dávno zapomněla, co už ve svém věku považovala za
nemožné.

 

Jak probíhal casting na obsazení takové role?

Žádný casting neprobíhal, potkal
jsem paní Hanu Maciuchovou, povídali jsme si o tom, co právě děláme. Já jsem jí
řekl, že tuto hru právě překládám a ona projevila zájem si ji přečíst. Pak mi
asi po dvou měsících zavolala a řekla mi, že se jí hra velmi líbí, a že by si
ji ráda zahrála. 

 

Je Hana Maciuchová ženou, která vás po tolika letech u divadla dokáže
něčím zaskočit?

Navrhla mi, zda můžeme začít
zkoušet za rok a půl, v květnu roku 2010. Říkal jsem si, co já vím, co bude
v roce 2010. Téměř jsem to vypustil z hlavy, až jsem si na jaře 2010 všiml
titulků v novinách, že Hana Maciuchová končí v seriálu Ulice.
V dubnu mi zavolala, a v květnu jsme opravdu začali zkoušet. Přiznám
se, že mě tato odpovědnost a spolehlivost u tak populární a vytížené herečky
zaskočila. 

 

Volba spolupracovníků je přece plně ve vaší kompetenci. Jak je možné,
že tuto odpovědnost a spolehlivost považujete za tak neobvyklou?

Protože jsem se s ní u současné
mladé generace divadelníků příliš často nesetkal. Zajímá mě, zda spolu dnes vůbec
mohou spolupracovat lidé, kteří svoji kariéru začínají a ti, kteří jsou na
jejím vrcholu. Je to samozřejmě individuální, ale podle mých zkušeností jsou generační
rozdíly diametrální. Ani ne tak v názorech, ale právě v té
spolehlivosti, pokoře a dochvilnosti. Diskuze končí ve chvíli, kdy mám
s někým něco domluvené a ten člověk přijde pozdě nebo nepřijde vůbec a
ještě se cítí dotčený, když si všimne, že se mi to nelíbí. A najednou se objeví
paní Hana Maciuchová, která by možná mohla mít právo nechat na sebe čekat, ale
která se chová absolutně profesionálně, na zkoušky přijde vždy včas a připravená.
Byly to pro mě tři měsíce nádherné práce s úžasnou osobností, za které
děkuji.

 

Paní Maciuchová, když vás režisér Jaromír Janeček oslovil s hrou
Žena Vlčí mák, jak u vás probíhal proces rozhodování?

Jaromíra jsem neviděla řadu let,
ale vnímala jsem jeho existenci u divadel. Hrál, režíroval, tleskala jsem jeho
překladatelské práci. Je to velmi pracovitý člověk a jistě také úspěšný,
protože v divadlech se aktuálně uvádí mnoho jeho her. Před téměř dvěma
lety mi dal přečíst hru Žena Vlčí mák a mně se zdála velmi, velmi zajímavá.

 

Žena v této hře je starší než vy. I tak vás hra oslovila?

Přestože dáma v té hře je o
něco starší, nevadí to. Ve hře nejde o věk, ale o stav duše jedné Marty.

Proměnou. Je to života běh jedné
dámy, která od života už nic nečeká. Zavřela dveře. Žije poklidný život a náhle
se s někým setká. Oslovuje mě, co se s takovým člověkem stane, když
v tomto věku potká někoho, kdo ho zaujme. Jak se mu zbystří smysly, a jak
i Marta sama říká, že již zapomněla, co je nedočkavost. Jaké to je, na někoho
čekat. Jaká je to radost, sdělovat si s druhým zážitky, nebo dostat od
muže dárek, a jaké to je, když žena dostává dárky často. Poprvé poznává všechny
slasti života. Tématem naší hry je objevovaný fakt, že rozlet duše brzdí stáří.

 

Je tato hra pro vás srdeční záležitost či výzvou?

Pokud jsem se pro tuto hru rozhodla
a jedná se o monodrama, znamená to, že kromě Jaromíra, který mi věnoval čas a
nazkoušel to se mnou, už mě nikdo nezachrání. Na jevišti budu jen já sama, a
pokud bych se v té roli nějak necítila, nerozuměla jí, nebo mi přišla
zbytečná, tak bych to nedělala.

 

Dává monodrama prostor pro improvizaci?

V této záležitosti se
improvizovat nedá. Hra je tak přesně vystavěná, že si ani nedovedu představit
druh improvizace na daná témata. Autorka Noëlle Chateletová zpracovala Ženu
Vlčí mák zajímavě a znale.

 

V jakém případě je pro vás jako herečku improvizace nezbytná?

Není pro mne nezbytná, ale může být
vzrušující! Vrátím se k natáčení seriálu Ulice, protože tam jsem
improvizaci zažila. S kolegy Martínkem Hofmanem a Rudolfem Hrušínským jsme
rychle docenili naše situace, které jsme hráli, a společně jsme je dokázali
improvizačně pointovat. Pak je to rozkoš!

 

Jak probíhala organizace a zařazení této hry do vašeho pracovního
schématu?

Byla jsem v plné práci při
natáčení Ulice, když jsem hru Žena Vlčí mák poprvé četla, a tak jsem se Jardy
zeptala, jestli na mě počká. Domluvila jsem se s producentem Ulice a
naplánovala si čas tak, abychom potom novou hru mohli zkoušet.

Předchází vás pověst, že jste organizačně velice schopný člověk.

Abych pravdu řekla, to je věc,
která mě sužuje. Kdyby mi někdo organizoval čas dle mých představ, budu ráda.
Mít svého vševědoucího agenta, je můj sen. Ale musím to dělat já, protože vím
nejvíce o všech svých povinnostech, vím nejlépe, jak moc jsem unavená a co
všechno potřebuji pro práci a svůj osobní život. Vytvářet itinerář povinností
pro každý den mě ale nebaví. Čas, který bych mohla věnovat sobě, ztrácím
produkcí.

 

Patří to také k tomu, co sama očekáváte?

To je ještě jedna věc. Protože já
nemám určité věci ráda, nedělám je ani svým přátelům, známým či kolegům. Krást
někomu životní čas je podle mě neomluvitelná chyba. Pakliže se pro něco
rozhodnu, zařadím si to do pracovního plánu, a mám-li někam přijít včas, tak
přijdu včas. Nechci nasazovat psí hlavu mladé generaci, ale myslím si, že jsou
velmi časo-plaší. Patnáct minut sem nebo tam jim nedělá problém. Ale jiným ten
problém mohou způsobit a to je bezohledné.

 

Jak vypadá ideální kompenzace nabitého programu, který máte?

Stěhuji se do přírody, nebo na
dobrý oběd s přáteli. Ráda chodím do divadla jako divák. Vyhlédnu si
představení, která chci vidět, ale míjím se s termíny třeba rok. Stejně
jako s koncerty. Ale jsme věrná posluchačka stanice Vltava a díky jejím
pořadům mám hudební přehled. Úžasné koncerty nahrají a já je pak po čase mohu
slyšet.

Děkuji za rozhovor.

 

Autor textu: Michaela Lejsková

Foto Janeček: Václav Čvaňhal

Foto Maciuchová: Archiv Rock Café

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou
výkonů herců a hry samé.“ Zuzana Slavíková

 

 

 

 

 

Nejedna malá holčička
si přeje být herečkou. Toto přání Zuzana Slavíková jako malá vůbec neměla. A
přesto dnes perfektně ovládá umění, jak dostat diváka do hry! Obsazuje hlavní role divadelních
představení jak v Praze, tak v Brně. Centrem dění paní Slavíkové je
dnes především divadlo, dabing a rodina.

Foto: Zbyněk Maděryč

 

Jak vypadají zkoušky
v Mahenově divadle pro „přespolní“?

Úplně normálně, akorát musíte ráno dřív vstát. Zezačátku
jsem pokaždé dojížděla, ke konci mi to vyšlo tak pěkně dohromady i s divadlem
v Praze, že jsem mohla v Brně zůstat. Ale byly i náročné dny, třeba
když jsem měla ráno  zkoušku v Brně, pak
jsem jela do Prahy na představení a hned po něm se zase vracela na noc do Brna.
Ale tak koneckonců jezdí spousta lidí a nemusí jít o herce. Většinou to není
tak hrozné, protože teď v poslední době toho sice bylo víc, ale jinak jsem
jezdila do Brna asi čtyřikrát do měsíce.

 

Už se na vás přijeli
příbuzní podívat?

Rodina? Ne, kdepak, proč by měli? (smích) I když
vlastně  maminka byla. Můj muž má hodně
práce a beztak mě zná jako své boty. Ne, moment! Jsem hrozná, vždyť muž mě
viděl na druhé premiéře. A děti do divadla moc netahám, aby si moc nezvykaly.

 

Nestojíte o to, aby
se držely rodinné tradice?

Ne, můj otec (herec Oldřich Slavík – pozn. red.) měl kdysi
stejný názor. Moc se mu to nevyšlo. Já jsem jako malá nechtěla být
herečka, všechno vyplynulo tak nějak samo. Prostředí divadla je ale pro malé
dítě lákavé. Mé dceři se líbí, že jsou v divadle kostýmy, že se herečka namaluje,
že je z ní princezna. Ale pravda, co vlastně divadlo je, jí uniká. Když
budou děti chtít, tak se k herectví stejně asi dostanou, ale není potřeba
to zbytečně podporovat.

 

Vybíráte si mimo své
stálé angažmá role podle toho, jak se vám líbí nebo nelíbí?

Záleží i na tom, o jakou hru jde, kdo budou mí
spolupracovníci… Může se stát, že hra sama je zajímavá, ale zjistíte, že s
lidmi, se kterými byste musela spolupracovat, byste si nerozuměla. Ale důležité
jsou také časové důvody.

 

Co je vám nejmilejší hrát?

Jak u čeho. Když je hra historická, můžete si ještě o
postavě zjistit něco mimo a udělat si vlastní názor. Když je naopak hra moderní
nebo s neznámými charaktery, potřebujete navést.

 

Jak to vypadá, když
se připravujete na roli, máte nějaké vlastní rituály?

Všechno nasávám postupně na zkouškách v divadle. Samozřejmě
před tím si text přeříkám, ale doma si leda po večerech si zopakuji monolog.
Většinou je u nás rachot a na učení nemám klid. Navíc text role je spojený i
s určitými pohyby.

 

A dovedla byste tedy
váš part odříkat, i kdybyste jen seděla u stolu?

přemýšlí Asi ano,
určitě. Ale moje paměť je taková, že do týdne po závěrečném představení se mi
z hlavy všechno vykouří.

 

To nezní, jako že
byste byla nějak zvlášť spjatá se svou rolí.

To se bavíme jen o samotném textu. Ale je pravda, že role
pro mne končí oponou na konci večera. Divadlo domů netahám, zbláznila bych se.

 

Nebavíte se doma o
práci?

Trochu ano, ale spíš že mě někdo vytočil, nebo že byli
naopak bezva lidé na představení. Ale tím to hasne, doma je doma a práce je
práce. Doma jsou jiné starosti, děti, škola…

 

Liší se nějak
zkoušení na seriálovou roli oproti rolím divadelním?

Televizní role se nezkouší, ale rovnou se točí. Přijdete a
zkoušíte jen hned před záběrem, je to úplně jiný systém.

 

A co vás baví víc?

Jsem divadelní herečka, divadlo je pro mne základ. Ale práce
v televizi, v dabingu nebo v rozhlase je pro mne radost.

 

Nevadí vám, že za
nadabovaným hlasem nejste vidět?

Ne, ani mi to nevadí v rozhlase. Rozhlas mám vůbec moc
ráda.

 

Mluví se do mikrofonu
jinak než na pódiu?

Určitě. Interpretační pravda musí být na konci stejná, ale
prostředky jsou jiné. V rádiu nemůžete třeba řvát jako na jevišti, kde vás
naopak musí lidé slyšet i ve třetím pořadí.

Foto: Zbyněk Maděryč

 

Může se stát, že vaše
snaha v divadle prostě nevyjde?

Můžete se snažit jak chcete, ale pak to divák nemusí
pochopit nebo se mu vaše provedení nemusí líbit.

 

Poznáte to?

Diváci jsou pokaždé jiní, odezvu z hlediště vidíte.

 

A je to tím, že chodí
obecenstvo vždy v jiném složení, nebo děláte něco jinak vy?

Nevím. Od toho je to divadlo – teď a tady, něco jako živý
organismus. Nikdy nevíte dopředu, jak představení dopadne. Ale je pravda, že
když začnou lidé reagovat od začátku, celé představení se nakopne a hraje se
hned radostněji, aniž by si to člověk uvědomil. A naopak, když není
z hlediště žádná odezva, hned si říkáte, co je špatně, jsou unavení?
V tom je ale krása divadla!

 

Vnímáte rozdíl i
v tom, jak se vám která role hraje?

Jsou role, které máte raději, i role, které vyloženě ráda
nemáte. Nikdy to nedovedu říct dopředu. Může se stát, že chystáme skvělou hru,
ale něco se během zkoušení stane, nebo si k ní uděláte špatný vztah. Platí
to i naopak, když si nakonec zamilujete hru, která vypadala všelijak. Ale lidem
se líbí, vám také, uvědomíte si, že jste se pletla. Je to nevyzpytatelné.

 

Míváte trému?

Vždycky. Je jedno, jestli jde o malou nebo velkou roli. Nic
se proti tomu dělat nedá, jen se s tím smířit, žádné rozdýchávání se nebo
představování si někoho na záchodě mi nepomáhá.

 

Umíte improvizovat?

Nerada, nerada…

 

Bývají dny, kdy se
vám do práce nechce?

No jistě, zvláště v zimě. Ale vstávání není to
nejhorší. Spíš když jsem odpoledne doma a mám pak vyrazit na večerní
představení, venku je hnusně. Nejvíc pak obdivuji samotné diváky. Místo aby
seděli pěkně v teple doma, jdou do nečasu ven, aby se na nás mohli koukat,
ženy s sebou tahají lodičky na přezutí. To je nádhera.

 

Jste nějak
v kontaktu s fanoušky? Třeba přes váš profil na Facebooku?

Já mám nějaký Facebook?

 

Nevíte to?

Ne, já se s počítačem vůbec nekamarádím. Zvládnu tak
mail, ale jinak počítač vnímám jako žrouta času, dokonce i když se používá
k práci. A co ten Facebook?

 

Shromažďují se na něm
vaši obdivovatelé, máte v profilu datum narození, fotky z nejrůznějších
rolí…

Nepovídejte, to je vtipné! Já bych si sama takovou reklamu
nikdy nedělala, přijde mi to laciné, ale tohle je dobré. Proto si třeba nikdy
nebudu psát o práci.

 

To se ale snadno
vykládá, když k vám vždycky tak nějak sama připlave.

To mi manžel říkal taky: „Ty vlastně nic dělat nechceš, a
přesto ti všechno vyjde.“ Ale já nemám ani svého agenta.

 

A je pravda, že nikdy
netoužíte po nějaké konkrétní roli?

Ano. Ale to je právě moje štěstí, dostávám krásné role, o
něž se přitom nemusím drát.

 

Jak vnímáte
konkurenci mezi brněnskými divadly?

Mezi herci myslím nikdy rivalita nebyla. Brno je
v dobrém slova smyslu malé město, divadel je tady pár a každé jinak
zaměřené. Nechápu, proč by si měla překážet.

 

Máte nějakou
představu o tom, jak se třeba dnes k divadlům a herecké produkci staví
brněnští studenti Janáčkovy akademie múzických umění?

Ach, studenti JAMU! Za to, co teď tady řeknu, mě budou
všichni nenávidět. Ale od revoluce je u nás nenávist vůči velkým kamenným
divadlům uměle živená, jediná správná jsou malá alternativní divadla.

 

Opravdu?

Podle mne ano, říkám to takhle otevřeně, ukamenujte mne. Je
to podle mne velká chyba.

 

O co jde?

Já jsem ze staré školy. Kantoři nás hnali jak do kamenných,
tak do alternativních divadel. Viděli jsme všechna představení a znali jsme
všechny herce. Jenže jsem před několika lety zažila brněnské studenty herectví,
jak v maskérně říkali: „Jé, tu babu znám.“ Byla to kolegyně, která je
v tom divadle třicet let! Je to ostudné, trapné, profackovala bych je. Ale
asi to není jen jejich vina, něco je někde špatně.

 

A co by to mohlo být?

Mockrát se ukázalo, že z velkého divadla je jednodušší
přejít do menšího, hrát na malý prostor nebo ubrat můžete vždycky. Ale kdo je
zvyklý na malý prostor, ten velkou scénu prostě neutáhne. Ve škole nám říkali:
„Zprznit se můžeš vždycky, ale napřed se nauč pořádně řemeslo.“ Obávám se, že
dneska je největší avantgarda udělat představení úplně normálně.

 

Jak vypadá normální
představení?

Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou
výkonů herců a hry samé. Dnes jsou už i velká divadla celkem experimentální a
já si nejsem jistá, že je to správně. Do velkého divadla jdou lidé proto, že
tam chtějí vidět velké divadlo. A do malého divadla jdou, když chtějí vidět
moderní drsné věci, které se nehodí mezi zlaté portály. Vzájemné shazování se
je jen znakem naší malosti a omezenosti a za tím si stojím, tečka.

 

Takže myslíte, že
nějaká drsnější konkurence mezi divadly je zbytečná?

Nemohu zase říct „vezměte se všichni za ruce a mějte se
rádi“, ale podle mne má v sobě každý žánr něco zvláštního a přitažlivého.
Je zbytečné se hádat, co z toho je nejlepší. Člověk si musí být vědom
toho, co umí, a nesmí shazovat ostatní. Je to tak jednoduché! Studenti sice
nadávají, ale podívat se do toho divadla nejdou a ochuzují se tak. Ti
nejmoudřejší lidé kolem nás nikdy nekritizují, protože jsou skromní.

                                               

Vždycky jste si tohle
myslela?

Jasně že ne, jako každý docházím ke spoustě věcem až
s přibývajícím věkem. Když jsem vyšla ze školy, byla jsem také velmi
kategorická a starší kolegové jen pokyvovali hlavou, že mě to jednou přejde. A
už je to tady! Tedy ne úplně, ale snažím se na spoustu věcí dívat
s nadhledem.

 

Udržujete se nějak
hlas a vzhled?

No, moc na sebe nedbám. Cvičit bych měla, ale já o tom hodně
mluvím a skutek utek. Syn mi říká: „Matko, starej se trochu o sebe, lidé tě
občas poznají, tak nemůžeš chodit pořád v teplákách.“ Já na to ale kašlu.

 

Poznávají vás lidé na
ulici?

Asi občas ano. Ale abych kvůli tomu o hodinu dřív vstávala.
Do civilu se nelíčím skoro vůbec a navíc nenávidím převlékání. V tomhle je
moje zaměstnání prostě nanic. Jen si to představte. Ráno vstanete, převlečete
se z pyžama do civilu. Jdete na zkoušku a převlečete se do zkušebního. Pak
zpátky do civilu, nedejbože jdete točit. Tam se převlečete do kostýmu a když se
točí různé obrazy, tak klidně vícekrát. Pak zase v civilu odjedete do
divadla, kde na sebe navlečete další kostým a po konci představení opět civil.
Dojedete domů a skončíte v pyžamu. Vždyť to je úchylné!

 

Dvoje převlékání
byste si ušetřila, kdybyste nespala v pyžamu.

Já už to řeším tak, že v těch teplákách a triku, které
nosím doma, nasednu do auta a jedu rovnou do divadla.

 

Pro spoustu holčiček
zní takové převlékání jako splněný sen.

No ale je to strašné. Ještě si k tomu přidejte, že bych
se měla stejným způsobem líčit. Mně se samozřejmě líbí, když se o sebe ženy
starají. Jen na to sama nemám energii a raději si ráno přispím.

 

Často zmiňujete, kdo
má jaké znamení horoskopu. Přikládáte tomu v osobním životě nějaký význam?

Tak asi jako každá ženská. (smích) Věřím, že nějaká síla
mezi námi je. Jednou mi jeden léčitel pomohl s krční páteří, když všechno
ostatní selhalo. Ale horoskopy nečtu a na šťastné a nešťastné dny nevěřím.
Dlouho jsem si chtěla nechat udělat astrologický horoskop na děti, abych si
třeba mohla říct, na co si jednou s nimi dát pozor. Ale žádného astrologa
neznám a teď už jsou děti velké a beztak jsme to všechno prošvihli. Ale o
budoucnosti bych nic vědět nechtěla, jsem fatalista a co se má stát, to se stane.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Autor článku: Lucie Vaškeová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Make up: Alexandra Dejdarová

Produkce: Michaela Lejsková

Poděkování: Národní divadlo Brno, divadlo Reduta

Zdroj: Profashion 4/2010

 

 

 

„Neodměňuji se. Pro mě je odměnou
můj život.“ Chantal Poullain

 

 

 

 

 

Budete-li hledat
člověka laskavého, s životním optimismem, vydejte se všude tam, kde můžete
potkat Chantal Poullain. Nebo ještě lépe, zapojte se společně s ní do projektů,
kterým dává duši a jméno a které přinášejí hlubší smysl. Chantal má to štěstí,
že bydlí na Praze 1, kde jsme fotili a kde také veřejnost může využívat
krásných prostor hřiště, které převážně vybavila firma Kompan. Francouzská rodačka je inspirativní a osobitou ženou, bezesporu
zrozenou pro lásku ke všemu, co dělá a kým je.

 

Nadace Archa Chantal je vizí, která má svoji historii. Co předcházelo
vzniku tohoto projektu?

Archa Chantal funguje již 17 let.
Zabývá se zlepšováním nemocničních prostředí, ve kterých jsou hospitalizované
děti. Každý náš projekt má svoje kouzlo. To kouzlo spočívá v tom, že umožňujeme
dětem, aby se v nemocničním prostředí cítily co nejlépe, aby jim to, co je
obklopuje, rozjasnilo mysl, nebo dokonce odpoutalo jejich psychiku od
skutečnosti, že jsou v nemocnici. Děti tak nejen zaměstnávají svoji mysl a
začínají tvořit, ale jsou klidnější a jejich myšlenky se ubírají pozitivním
směrem. Když je psychika pozitivní, tak je léčba mnohem lépe přijímána.

 

Jaké je to know how, kterým jste docílili úspěchu?

Po konzultacích s lékaři,
psychology a se všemi kompetentními lidmi vymýšlíme celé prostředí od A až do Z
sami.

 

Rozhodla jste se uskutečňovat projekty s jasným zaměřením. Jak to
vypadá v praxi?

Jedná se o tematické světy.
Například o svět loutek, svět lodí, svět parků, svět zvířat… Záleží hodně na
tom, do jakého prostředí projekt realizujeme. Například svět zvířat a loutek
nemůžeme vytvořit na oddělení psychiatrie, kde by mohl děti spíše rušit. Jedním
z posledních projektů Nadace Archa Chantal je pavilon pro děti a dorost v
Psychiatrické léčebně v Praze – Bohnicích. Výtvarný projekt jsme nazvali Náš
svět.

 

Jak se Vám daří realizovat projekty po úřední stránce?

Ze začátku bylo dost těžké
přesvědčit lékaře, že barvy mají v nemocnicích své místo a opodstatnění. Říkali
mi, že do nemocnice patří bílá. Po několika zrealizovaných projektech ale
začali vnímat naše návrhy jako velmi pozitivní. Často jsme rovněž konfrontováni
s památkáři, kteří nás hodně limitují i v rámci interiérů. Jejich rozhodnutí
podléhá překvapivě mnoho věcí.

 

Kde jsou největší rezervy? A může se do podpory zapojit třeba i
veřejnost?

Nadace Archa Chantal je velmi
skromná a na stálý úvazek zaměstnává pouze dva lidi, všichni ostatní
spolupracují externě. Na naše projekty samozřejmě potřebujeme finanční
prostředky, ale i materiál. Například potřebujeme-li věci jako jsou závěsy,
nábytek nebo hračky atd., tak vítáme i takovou pomoc.

 

Jste žena, která má rozhodně veliký šarm. Jak se Vy sama díváte na
ženský šarm?

Myslím že šarm je to, co žena
přirozeně je. Pro mě je šarm nonšalance, to co máte v očích, to kým jste, vaše
nestrojené chování, že se nesnažíte být jiná, než jste. Když jste sama sebou,
můžete mít na sobě cokoliv, ovšem oči a výraz řeknou nejvíc, a vy tak
vyzařujete šarmantní auru. Na ženě je bezpochyby přitažlivé, když má své
tajemství.

 

Vidím, že nosíte ráda krásné šperky. Mají některé z nich zvláštní
význam?

Každý šperk, který mám, má svůj
význam. Zvláštní vztah mám k akvamarínu. S bývalým manželem Bolkem jsme
měli svatbu přímo na jevišti v Baltimore v USA. Jedna rodina se rozhodla
uspořádat velkou svatební oslavu u nich doma a tam mi dali krásný prstýnek s
akvamarínem. Byl to rodinný šperk, který jsem dostala pro štěstí. Představte
si, že ten akvamarín jsem ztratila v době, kdy náš vztah s Bolkem skončil. Bylo
to velice smutné a dlouho mě to trápilo. Když jsem pak v klenotnictví Aurum
uviděla podobný šperk s akvamarínem, pohnulo to mými city a vybavily se mi
krásné vzpomínky.

 

Máte jako správná Francouzka ráda i jiné doplňky?

Ráda podtrhuji to, co mám na sobě,
zajímavými doplňky, jako jsou šály, brýle a klobouky. Můj styl života ovšem
tuto moji zálibu omezil, protože jsem neustále na cestách, v divadle, v autě, a
při takovém hektickém rytmu života si pokaždé nemůžu jen tak vzít klobouk.
Klobouk se musí nosit. Musíte s ním být sžitá, jako by byl vaší součástí.
V tom je to kouzlo a klobouk pak sluší každé ženě.

Líbí se mi muži v kloboucích.

 

Jezdíte ještě na koních?

S koňmi jsem vyrůstala. V podstatě
jsme se na koni narodila. Můj děda měl koně a o koních mě všechno učil. Jezdila
jsem bez sedla, spala jsem s nimi, naučila jsem se jim rozumět. Proto dnes koně
nemám, jelikož vím, jakou péči takový kůň potřebuje. Kdybych se mu mohla
věnovat denně, tak ano. Ale vím, že to nejde, a nemám srdce vlastnit koně jen
pro pocit, že ho mám.

 

Vypadáte, že jste žena, která se nebojí překážek. Jaká překážka Vás
dokáže zaručeně odradit?

Překážkou pro mě je, když přestanu
dělat to, co dělám, s láskou. Vždy mě zastaví můj instinkt, na který hodně dám.

 

Čím se nejraději odměňujete?

Neodměňuji se. Pro mě je odměnou
můj život. Všechno, co dělám, a to, proč to dělám. Život je odměna.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Foto: Tomáš Bém

Produkce a text: Michaela Lejsková

Podporovaný projekt: Nadace Archa
Chantal www.archa-chantal.cz

Partneři produkce:

KOMAPAN www.kompan.cz

Estée Lauder www.esteelauder.com

Žofín Garden www.zofingarden.cz

Klenoty Aurum www.klenotyaurum.cz

Dantes www.dantes.cz  

Doma.nova.cz  www.doma.cz

Menstyle.cz www.menstyle.cz