Archiv rubriky: Film a divadlo

 

 

 

 

„Mám rád ty, kteří jsou zdravě
suverénní a slušní, vadí mi ti, co jen kritizují, stále si stěžují a nechávají
se vézt.“ Jan Přeučil

 

 

 

 

Málokterý herc je tak výrazný a při osobním setkání zdvořilý a
příjemný. A málokterý herec má životopis, který by vydal na román, nebo
celovečerní film. Jan Přeučil ano. Herectví ho lákalo již od dětství a měl k
němu všechny předpoklady v podobě rodičů, kteří v mládí ochotničili a strýčka,
majitele pražského kina. A přesto jeho cesta k vysněnému studiu na DAMU nebyla
jednoduchá. Zasáhla do ní rodinná tragédie. I přesto všechno nakonec herectví
vystudoval a později ho i vyučoval. O rodině, těžkém dětství a dospívání, o
svých láskách, své profesi, o tom všem jsme si povídali nejprve v brněnské
restauraci BORGO Agnese a později ještě v divadelní kavárně v pražské
Ypsilonce. Jana Přeučila fotil pro náš rozhovor Robert Vano v pražské restauraci
Zlatý had. Do slušivých a perfektně šitých obleků na míru jej oblékala firma
Mejta Zlín, klobouky zapůjčila a umělci některé i věnovala firma TONAK.

 

Při vyslovení vašeho jména se
všem vybaví charizmatická a šarmantní herecká osobnost. Šlechtic mezi herci, o
tom není pochyb. Byl jste už v dětství „svůj“?

Nevím, zda „svůj“, ale byl jsem
malý rošťák s velkou fantazií. Chtěl jsem být vším možným od popeláře až
po zahradníka. Bylo to vlivem mých rodičů, tatínek i maminka od mládí
ochotničili v divadle, a také strýčka Jana Přeučila, který vlastnil tehdy
v Praze kino Bruska. Jako dnes si vzpomínám na první film, který jsem u
něj viděl. Byl to „Laurel a Hardy v cizinecké legii“.

 

Také jste byl členem známého
křesťanského sdružení mladých s názvem YMCA. Co vám toto sdružení dalo?

Sdružení YMCA ovlivňovalo životy
spousty mladých mužů, jak duševně, tak tělesně. A také život můj. Každé setkání
začínalo nějakou sportovní aktivitou a pak se šlo do klubovny. Zde se zapálil
oheň v krbu a povídalo se, diskutovalo o knihách, literatuře, o všem
možném. Tato setkávání určitě modelovala můj další život.

 

Jaké jsou vaše vzpomínky na
rodiče a mladší sestru?

Tatínek byl žurnalista a posléze
také poslanec Prozatímního národního shromáždění. Byl to velmi aktivní a činorodý
člověk. Maminka byla ženou v domácnosti, plně oddaná svému muži. Tatínek
byl pro ni vším, celým jejím světem. Posledním členem naší rodiny byla má
mladší sestřička Marta, která je dnes farářkou. Tatínek vlastnil do roku 1948
nakladatelství Pamír. Vydávaly se zde knihy a také časopis „Mladý konstruktér“,
který byl tehdy velmi populární. Přáním mého otce bylo, abych až dospěji,
převzal nakladatelství a šel v jeho šlépějích. Také s maminkou
plánovali, že mne pošlou na školu do Anglie.

 

Ale všechno bylo nakonec jinak,
ve třinácti letech vám komunistický režim ve vykonstruovaném procesu zavřel
tatínka do vězení. Jak vzpomínáte na tuto dobu?

Byla to velmi zlá doba. Většina
lidí ví, co následovalo po roce 1948. Celý národ ovládli komunisté, všechno se
znárodnilo, všude visela hesla typu „se SSSR na věčné časy“. A všichni co
propagovali demokracii a nechtěli přistoupit na komunistickou diktaturu, začali
být perzekuováni. Tatínek byl velkým obdivovatelem Masaryka, byl osobním
přítelem jeho syna Jana a dopisoval si s Winstonem Churchillem. A to už
byl na tehdejší dobu těžký přečin.

 

Váš otec byl tehdy odsouzen
k doživotí v procesu s Miladou Horákovou. Kvůli tomu se vám
změnil celý život.

Ano, a symbolem třídního
nepřítele se stala Milada Horáková. V tomto hrůzném procesu byl
tatínek odsouzen jako pátý ze třinácti lidí. Dostal doživotí. Za nic. Jen za
to, že měl svůj názor a věřil v demokracii. Všichni odsouzení byli
významné osobnosti, zajímavé dámy, zajímaví muži. Komunismus lidi zdrtil. A já
mu nemohu odpustit tu manipulaci s lidmi, myšlením, lámání charakteru,
věčnou přetvářku a faleš. Jinak se mluvilo doma, jinak v práci, jinak ve
škole. Nic se k nám nedostalo, nic nebylo, jen strach. Komunisté mi
zničili rodinu.

 

Současná generace mladých si nedokáže
ani představit, co všechno se nesmělo a co se naopak všechno muselo…

Jídlo, pivo, montérky a seriály, o
víkendu chata a plná zaměstnanost. To je doba komunismu. Víte, bylo hrozné, jak
se o celém procesu psalo, jak se ti nešťastní lidé stali rázem synonymem zla, byli
škůdci. O procesu vyšla kniha, kde se shromáždily rezoluce, psaly tam například
celé školy, dokonce mateřská školka, aby tito lidé (můj tatínek a ostatní) byli
co nejpřísněji potrestaní. To je hrůzné. A mělo to samozřejmě vliv na celé
rodiny, na příbuzenstvo.

 

Takže došlo i na vás. Byli jste vystěhováni z bytu a místo plánovaného studia
jste se šel vyučit dřevomodelářem. Našel byste na tom alespoň něco pozitivního?

Byl jsem v situaci, kdy jsem
měl mezi dělníky smývat vinu svého otce. Bylo mi třináct, chtěl jsem jít na
herectví, ale to bylo v té chvíli nemyslitelné. Byli jsme vystěhováni do
rozpadlého domku v Rusové u Kadaně. Výměnou se nám podařilo získat malý
suterénní byt v Braníku. A já nastoupil do ČKD Stalingrad Praha na obor
dřevomodelář. Možná v této situaci bylo pro mne takovým malým světýlkem
to, že zde byl divadelní kroužek, který vedl pan Gsöllhofer, který mi slíbil,
že mi pomůže s přípravou na DAMU.

 

A zkoušky na DAMU jste udělal.

A přesto mě nevzali. Minulost se
neodpouští tak lehce. Řekli mi, že si musím dát dohromady osobní záležitosti.
Ale začal jsem se připravovat na další rok, na další zkoušky. V té době se
na sjezdu v SSSR začal řešit kult osobnosti. A snad tato situace ve straně
a Radovan Lukavský mi dopomohli k přijetí. Byl to můj vysněný obor a
otevřel se mi zcela nový svět.

 

Co bylo mezitím s vaším tatínkem?

Za tatínkem jsme směli jednou za
půl roku. A poprvé jsme ho viděli až po dvou letech od jeho nástupu do vězení.
Tenkrát to byl Mírov. Maminka však ten stres, stesk a ponížení nevydržela a
v roce 1959 umřela. Bylo jí devětačtyřicet a mně dvaadvacet. Já ten den
hrál „Strakonického dudáka“ a den následující jsem to musel jít tátovi oznámit
do vězení. Tehdy už byl zavřený v Leopoldově. Dali nám deset minut. Za
zády nám stáli dva bachaři a byl tam mikrofon. Tatínek mi stihl jen říct, že
ten den, kdy maminka umřela, za ním k malému vězeňskému okýnku přiletěl
ptáček. Chvíli tam poseděl a pak odletěl.

 

To jsou ty smutné okamžiky,
které si člověk pamatuje celý život. A vy jste v té době přijal první
angažmá v Divadle Na zábradlí, které na chvíli přerušila vojenská služba.
Odsloužil jste si plné dva roky?

Divadlo na Zábradlí mi doporučil
pan Lukavský. Prožil jsem tam nádherných třiatřicet let. A musel jsem
samozřejmě i na vojnu. Dostal jsem se do Českých Budějovic ke spojařům.
Tehdejší ředitel Jihočeského divadla pan Míka mi zařídil, že jsem tam mohl
hrát. Působil jsem i v rozhlase, kde jsem se naučil rozhlasovému herectví
a navázal kontakty. A tak jsem si ty dva roky odsloužil.

 

V roce 1964 vám po patnácti
letech pustili tatínka z vězení. Byl jste dítě, když ho zavřeli a vrátil
se, když už jste byl dospělý muž. Jak jste se s touto velmi těžkou situací
vyrovnal?

Bylo mi osmadvacet. Museli jsme
k sobě s tatínkem znovu hledat cestu. Ale táta byl velmi citlivý a
ohromný člověk, takže všechny mikroproblémy jsme překonali. Z vězení nám
psával dopisy hůlkovým písmem, ve kterých nás vychovával a radil. Ještě si
vzpomínám, že tatínek měl trest doživotí zpřísněný „tvrdým ložem a propadnutím
majetku“. Dokonce měl být vůdcem povstání, které se
odehrálo v Leopoldově a dostal dva a půl roku navíc. Také nám vyprávěl,
jak tam fungovalo „zakování vězně jako ve středověku“ a k tomu ještě vězně
posypali DDT (přípravek proti hmyzu, který je velmi škodlivý a dnes už zakázaný).
Když tatínka propustili, dostal navíc sedmiletou podmínku. Tak se bál, aby se
tam nevrátil, že raději ani neřídil auto, aby něco náhodou nezpůsobil.

 

Symbolické je, že si váš otec po
návratu z vězení vzal za manželku svoji společnici z někdejšího
vydavatelství Elišku Hruškovou, a vy po letech Evu Hruškovou…

Ano, ano, je to úsměvné. Eliška
byla tatínkova společnice v práci a vím, že už před tím, než ho zavřeli,
si velmi rozuměli. Vzali se a zůstali spolu po zbytek života. Když jsme byli
malí, často k nám chodívala, byla vždy sama a asi měla tatínka ráda už
tehdy. Pomáhala mu i finančně, když bylo nejhůř. Byla to velmi atraktivní dáma.
A tatínek se nakonec dožil skoro devadesáti let. S bývalými vězni-mukly,
se stýkal po celý zbytek života. Všichni vždy vzpomínali, jaký byl náš táta
optimista, jak je držel ve vězení při životě.

 

Ale vraťme se k vám. Vaší
první manželkou a velkou láskou se stala Štěpánka Haničincová, tehdy velmi
populární televizní moderátorka dětských pořadů.

 

Když jsem si Štěpánku bral, měla už
dvě děti. A na naši svatbu se přišlo podívat více jak dva tisíce lidí! Štěpánka
byla tehdy velmi populární žena. Pamatuji si, že táta mě tehdy v dobrém
varoval. Říkal: „víš, že má Štěpánka dvě děti, víš, do čeho jdeš“. Odpověděl
jsem mu, že jsem se vším srozuměn. Bylo to moje první manželství, Štěpánčino už
třetí. Jejími muži byli Petr Haničinec a Jan Valášek.

 

Jak jste vycházel s jejími
dětmi?    

Měla Sašku a Honzíka. Ovšem Saška
si vzala chartistu a emigrovala do Rakouska. Vím, že to Štěpánka nesla velmi
těžce. Vznikalo z toho hodně nepříjemných situací. Poté, co Štěpánka
umřela, mé vztahy s jejími dětmi ochladly. Bylo to dáno i tím, že žili
každý jinde, takže jsme se tolik nestýkali.

 

A potom jste potkal Popelku Evu
Hruškovou, která měla děti pro změnu tři…

Rok jsem byl sám a potom jsem se
začal vídat s Evinkou. A ta mi tehdy řekla, zda jsem srozuměn s tím,
že má tři syny. Byl jsem. Evinka bydlela naproti a měla špatný manželský vztah.
A jak já říkám, navzájem jsme se zachránili.

 

Na mě i mé přátele působíte jako
pár vystřižený z období první republiky. Co děláte pro to, aby váš vztah
byl stále tak pevný?

Evinka je nesmírně hodná a
vzdělaná, citová, umí tři jazyky. Je mateřská a ohromně láskyplná. Jsem
s ní absolutně šťastný. Víte, snažíme se o to, aby ten náš krásný vztah
nezakrněl. Každý den udělat pro toho druhého něco pěkného, vztah se musí
občerstvovat. Já teď cítím doma to teplo rodinného krbu. Cítím z Evinky
lásku, která je jakoby pořád poprvé, jako bychom se potkali dnes. A také si hodně
si povídáme, cestujeme a máme společné divadlo pro děti, kde se realizujeme.

 

Kdybyste měl vybrat z vašich divadelních
představení, která z nich ve vás zanechala nesmazatelnou stopu?

Tak v 60. letech to byl bezesporu „Král Ubu“, kde jsem hrál
protivného kapitána Čuřislava, v inscenaci Jana Grossmana. Potom koncem
šedesátých let to byl Kafkův „Proces“. A ještě rád vzpomínám na hru Fernanda
Arrabala „Architekt a císař Asyrský“.

Na tehdejší dobu to bylo průlomové představení. Možná i proto,
že to v historii českého divadla byla první inscenace, v níž herec na
jeviště vyšel nahý. Potom  se
v Rudém právu objevila zdrcující recenze, kde normalizační kritik Horuda
označil tuto hru za projev západního dekadentního umění, jež
v socialistickém realismu nemá právo na existenci.  A stáhli to z repertoáru.
Nicméně to rozbilo socialistický realismus tehdejších divadel. No a ještě
vzpomínám na Violu, kde jsme hráli „Bláznovy zápisky“ od Gogola. S tímto
představením jsem procestoval kus Evropy. Bylo velmi úspěšné, také proto, že se
zde podařilo uplatnit spoustu protiruských narážek.

 

Několik let jste také
v Divadle Na zábradlí šéfoval činohře, nicméně jste se vrátil zpět
k hraní, proč?

Bylo to v létech 83–87 a byl jsem šéfem činohry. Podařilo se mi
tehdy vytvořit soubor sedmnácti výrazných osobností, mezi něž patřili například
Jirka Bartoška, Pavel Zedníček, Karel Heřmánek, Jana Preissová, Zuzana
Bydžovská, Tereza Brodská a další. Chtěl jsem, aby divadlo sloužilo jevišti,
vytvořit apelativní divadlo, které nenechá diváka v klidu, provokuje ho,
nutí ho přemýšlet, reagovat. Divadlo, které rezonuje! Divadlo, kde se mluví o
tom, o čem se jinak jen tajně špitá. Díky tomu se Divadlo Na zábradlí stalo
takovým malým ostrůvkem svobody a dostalo se do širokého povědomí lidí. A na
lístky se tehdy stály 24hodinové fronty. Ale potom se mi opět zastesklo po
hraní, tak jsem se k němu vrátil.

 

Co vaše filmová kariéra, kterou
diváci, díky dostupnosti televize a internetu, asi registrují více než tu
divadelní?

Když jsem kdysi točil pro Českou televizi „Televizní úsměvy“, nechal si
pan režisér vytáhnout celou moji filmografii. Až jsem byl sám překvapený, co
jsem natočil. Bylo to přes 150 filmů, ať již v hlavní, nebo epizodní roli.
Můj první film se jmenoval „Smrt v sedle“. A ze současných filmů hraji
například v „Bastardech I“ a „Bastardech II“, nebo ve filmu, který se
právě dotáčí s názvem „Zejtra napořád“.

 

O tom jsem slyšela, některé
záběry se točily v Brně, kde bydlím. O čem bude tento nový film?

Je to o mladých lidech, kde já hraji starého a zkušeného strýce Karla a
formou dialogů vstupuji do kontaktu právě s mladou generací. Je to taková,
jak se dnes říká, roadmovie.

 

Kromě vaší herecké kariéry jste
i pedagog. Byl jste vedoucím populárního ročníku spojovaného se jmény jako
Ivana Chýlková, Karel Roden, Jitka Asterová, Eva Holubová, Veronika Žilková, Pavel
Vítek… Potkáváte se s nimi?

Tento ročník si užíval svého vysokoškolského života plnými doušky. Byl to
velmi výrazný ročník a dobrá parta. Všichni byli osobnosti a recesisté a já si
s nimi občas užil, ale co bylo podstatné, všem těmto lidem šlo čistě o profesi.
Byl jsem vedoucím jejich ročníku po celou dobu jejich studia, tedy čtyři roky. A
se spoustou z nich se dnes potkávám, nedávno jsem hrál s Veronikou
Žilkovou v „Cukrárně“, nebo teď třeba účinkuji s Pavlem Vítkem ve „Světácích“.

 

Jaký jste byl pedagog? Na DAMU
jste učil sedmadvacet let.

Pedagogickou činnost jsem nikdy
nepovažoval za práci, byla to moje láska. Poslání pedagoga herectví jsem viděl
spíš v tom, otevřít před adepty knihu, říci jim, co by měli sledovat, kde se
učit, od koho a proč. A stavěl jsem se k nim, jako jejich budoucí starší
kolega. Asi tak.

 

Jak vůbec vnímáte současnou
mladou generaci?

Možná by si dnešní mladí lidé měli uvědomit, že žijí v demokracii. A
že to tak vždycky nebylo. Že mohou svobodně projevovat své názory a mají šanci
utvářet si život tak, jak oni sami chtějí. Mám rád ty, kteří jsou zdravě
suverénní a slušní, vadí mi ti, co jen kritizují, stále si stěžují a nechávají
se vézt. Když bude práce člověka bavit, bude ji dělat s láskou, když bude
svojí profesí posedlý a k tomu bude mít i kapičku štěstí, tak bude i
úspěšný. Ta šance tady je.

 

Co vás v současnosti pracovně
zaměstnává nejvíce?

Společně s Evičkou jsme založili loutkové divadlo Evy Hruškové a
Jana Přeučila. Potřebujeme být v životě platní a toto
divadlo mě i Evinku naplňuje. Má dobrou úroveň a hlavně nás to baví a vidíme
odezvu u dětských diváků. Všechno je v našich rukou. Jaké si to uděláme,
takové to máme. Spolupracují s námi třeba hudební skladatel Zdeněk Barták,
nebo Jiří Chalupa, který kdysi dělal televizní Studio Kamarád.

 

Vím, že jste velmi zaměstnaný muž, co dalšího chystáte pro své
příznivce?

S houslistou Jaroslavem
Svěceným jsme se znovu vrátili ke Gogolovým „Bláznovým zápiskům“. Bude to
představení pro koncertní sály, ovšem v jiné podobě a formě, než bylo to původní,
které jsme dělali před pětačtyřiceti lety ve Viole. Na to se moc těším. Také
hraji v Ypsilonce, kde se cítím jako doma. Je to divadlo, které má svoji nezaměnitelnou
tvář. A cestuji s divadelním spolkem Háta, právě již s výše
zmiňovanými „Světáky“.

 

Je něco, co vám vadí na
současném vývoji v naší zemi?

Tak to je na seminární práci. (smích)
Pořád si říkám, když se tak kolem sebe rozhlédnu, že se nemáme zase až tak
špatně. A mrzí mě, že hodně lidí to nevidí, dokážou pouze reptat, stěžovat si a
domnívají se, že všechno za ně zařídí stát. Ale tak to nefunguje. Ten bolševik
je v nás ještě stále zakořeněný. No, není se čemu divit. Byl tady 45 let. Myšlení
lidí je stále zkostnatělé. Musí se přetavit. Ale všichni by si měli uvědomit,
že život je dar. Nikdo nevíme, jak dlouho tady budeme, tak je dobré si užívat
každý den. A moc si přeji, aby ta naše demokracie, byla demokracií
s velkým D.

 

Velmi děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková

Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz

Doplňky: TONAK www.tonak.cz

Foceno v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Interview proběhlo v brněnské restauraci Borgo Agnese www.borgoagnese.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Cesta za sny je důležitější než samotný výsledek. Proto jsem se
přestal honit za výsledky a zažívám štěstí díky samotné cestě.“ Braňo Polák

 

 

 

 

Herec Braňo Polák, známý například z muzikálů „Děti ráje“, „Carmen“, „Babylon“,
„Radúz a Mahulena“ a „West Side Story“, nebo z filmových „Snowboarďáků“, či ze
seriálu „Proč bychom se netopili“, působí jako člověk, který jde do všeho
naplno a vnímá život jako jednu velkou příležitost. Se vším, co přináší. Říká,
že vše, co dělá, si užívá naplno a je rád, když může jako herec bavit své
diváky. A není důvod mu to nevěřit. To, co říká, je zároveň filozofií jeho
života. Krásné fotky jsou z Radisson Blu hotelu Alcron v Praze, kde
Braňa fotil Robert Vano.

 

Už když jsme se na náš rozhovor domlouvali, bylo zřejmé, že jste nyní časově
velmi vytížený. Logicky se tedy nabízí otázka: Na jakých nových projektech jste
začal od začátku tohoto roku pracovat?

Pokračuji v projektech „Děti
ráje“ a „Carmen“ a zkouším nový multimediální muzikál „Naháči“, kde hraji jednu
z hlavních rolí. Je to o člověku, který si tak trošku hraje na Boha (smích), a je to celkem záhul. Během
dvou hodin neslezu z jeviště a mám hodně textu, který mi moc neleze do
hlavy. Ale ta práce mě baví. Je to dřina, tak doufám, že výsledek bude fajn.
Pořád pracuji na svém snu udělat si své cd a nahrávám nový singl. Pracuji na
něm se zkušeným DJ Neo, tak doufám, že výsledek bude výborný. Třeba to bude i
někdo hrát. (smích

 

Podařilo se vám během tohoto roku věnovat se všem svým plánům, případně
plnit nějaká předsevzetí, tak jak jste měl na počátku roku v úmyslu?

Vždy na začátku roku si řeknu, co
chci udělat a myslím, že se mi to i daří. Jsem hrdý na to, že nekouřím, a abych
nezlenivěl, věnuji se sám sobě po fyzické stránce. Učím se jazyky, vzdělávám se
po couchingové stránce. Ona ta cesta za sny je mnohem důležitější než samotný
výsledek. Proto jsem se přestal honit za výsledky a zažívám štěstí díky samotné
cestě. A jestli se výsledek dostaví, o to větší radost to pak bude. Jenomže
potom si vytýčím zase nový cíl – zkrátka život je vlastně pořád o cestě. Takže
má odpověď je, že ano. Daří se mi v tom, co chci a co si naplánuji.

 

Věnujete se teď více divadelním představením, nebo jste více vytížen
v oblasti filmu?

Film se mi vyhýbá. Ale já tím
vlastně ani netrpím. Patrně mám nějakou nálepku, které se těžko zbavuji. Nejspíše
nesplňuji podmínky režisérů, jenomže já stejně toužím po rolích akčních hrdinů,
a ty se zatím netočí. I když na druhou stranu je mi líto, že jsem si nezahrál
třeba v „Expozituře“, nebo v něčem akčním. Konečně to nejsou jen
filmy, které se pořád vracejí k tématům komunismu. Pamatuji dobu Menšíků,
Brodských, Bohdalek, Janžurek, jaké oni točili úžasné komedie! Myslím, že to by
se mělo točit také dnes. Současný film mi bohužel nic moc neříká.

 

Jaké máte představy o vašem
uplatnění do budoucna? Přestože je to vždy spíše otázkou poptávky,
v jakých projektech byste se vy sám rád objevoval?

Chci se vzdělávat – a tím samozřejmě nemyslím, že chci dělat jen
herectví. Ono je to tak, že kdo chce dělat tento byznys, musí být na levelu
„A“, jinak to moc nemá smysl a člověk spíše paběrkuje. A protože já nechci
skončit jako zhrzený člověk, který si bude stěžovat, chci se vzdělávat třeba
v marketingu a podobně. Uvidíme, co z toho vyleze. Vážím si lidí,
kteří se neustále vzdělávají, ať už je to v čemkoliv, nezastavují se a
jdou dále. Což ovšem neznamená, že bych se musel pořád za něčím honit.

 

Role přibývají a na vašem kontě je nyní už celá řada muzikálů. Širokému
publiku jste se však stal známým především díky filmovým „Snowboarďákům“, nebo
rolí Bonga v seriálu „Proč bychom se netopili“. Byť je vaše tvorba různorodá, jak se vyrovnáváte se „škatulkami“ rolí, do
kterých jste obsazován?

 Já nevím, jestli jsou to škatulky. Mě to vlastně pokaždé baví. Nejsem
zasycen rolemi, proto se necítím jako ve fabrice. A proto mě také to, co dělám,
baví a nejsem třeba přepracovaný. Zatím vše, co jsem dělal, byla neskutečná
zábava. Jak s lidmi na place v divadle, tak i to, co jsem dělal pro
zábavu. A ještě jsem za to dostal zaplaceno. Někdy mi bývá líto herců a
moderátorů, kteří jsou v jednom kole a vlastně úplně ztrácejí
nadšení. Stávají se z nich dělníci a vůbec si to neužívají. Ale na druhou
stranu je pravda, že po finanční stránce jsou zabezpečení. Prostě vše má svá pro i proti a já se chci svým životem
bavit a ne otročit.

 

Která role ve vaší filmové a divadelní kariéře se podle vašeho názoru vymyká
zažité image temperamentního frajera, kterou často ztvárňujete?

Takovou roli jsem patrně ještě
neměl… I když, ve hře „Zkrocení“ jsem hrál mladého
intelektuálního režiséra. Dlouho jsem hledal pro tuto roli výslednou podobu a dodnes
si nejsem jistý, že jsem ji našel, ale hrál jsem to tři roky. Mám rád temperament
a nebaví mě ukecané blbosti a nekonečně dlouhá vysvětlování. To je možná důvod,
proč si s mnohými lidmi z branže příliš nerozumím. Prostě mám rád
akci a zkratku. (smích)

 

Nevadí vám někdy, že jste spojován se seriálovými protagonisty, přestože
jste se proslavil právě rolí v seriálu? 

Přiznám se, že vlastně nevím,
jestli jsem s něčím takovým spojován. I když asi ano, protože mi mnozí chlapi
v posilovně říkají: „Braňo, já tě ve ,Snowborďácích‘ tak nenáviděl… Jakej
tys tam byl hajzl a frajírek…“ Ale pak je třeba úžasné, když si mě lidé spojují
s Bongem z „vodáků“. Spousta lidí už mi řekla: „Mě jsi tam tak
bavil!“, a to mě těší. Protože když už dělám toto povolání, tak chci především
bavit lidi. Což je vlastně i smysl toho, co dělám.

 

V jakém projektu jste zatím nejvíce pocítil zpětnou odezvu od
diváků?

V „Dětech ráje“ se lidé baví
neskutečně a mě to zase neskutečně nabíjí. „Děti ráje“, to je krásný projekt a
začíná to odshora od producenta až ke složkám technickým. Všechno zapadlo, jak
má, a proto to funguje. A bojím se toho, že něco takového už asi nikdy nezažiji.
Řečem svých uměleckých kolegů, že „Děti ráje“ jsou neskutečná blbost, se jen
směji, protože to, co zažíváme na jevišti, oni asi nikdy nezažijí. A vysvětluji
jim, že dělám, co mě baví, a že to negativní, co říkají lidi kolem, mě
nezajímá. Prostě si myslím, že nastal čas být ve stavu štěstí a spokojenosti,
ať se děje co se děje! (smích)

 

Nepřekáží vám někdy při výběru nových rolí postavy, které jste již
hrál? Netoužíte zahrát si někdy roli, do které jste doposud nebyl obsazen, ale
rád byste si ji zkusil?

 

Člověk v Čechách moc na výběr
nemá, tedy pokud třeba nejsem Karel Roden… Takže jsem rád za práci, která
přichází, a snažím se ji vždy odvést, jak nejlépe umím. A až se jednou dostanu
na úroveň třeba Seana Penna, tak si budu vybírat, s kým chci dělat, jak
chci dělat, v jakou dobu chci dělat, objednám si šatnu s vířivkou a
minerální vodou z Alp, a tak podobně… (smích)

 

Kde je možné ve vašem životě hledat kořeny vašeho vztahu
k herectví? Byl jste cíleně veden a podporován v rodině, nebo bylo studium
na divadelní fakultě vaším osobním snem?

Moje babička byla ochotnice a
zpívala v kostele, takže ty kořeny možná pocházejí odtamtud. Já jsem v
dětství navštěvoval různé dramatické kroužky, a tak podobně. Rodiče mi zpočátku
konzervatoř rozmlouvali, jenomže jsou úžasní a sami mě tam nakonec zavedli – a
už to šlo. V dnešní době bych určitě hledal jinou cestu, ale jak říkám
nelituji ničeho. Všechno mě to někam dovede, ať už to bude kamkoliv.

 

Zapochyboval jste někdy, například na počátku své umělecké dráhy, zda
se věnujete té správné profesní a životní cest

Člověk pochybuje pořád a ani já
nejsem výjimka. Jen se učím nějak žít s tím, že to tak je, a že si mohu
kdykoliv vybrat něco jiného. Člověk nikdy neví, jestli to vyjde, ale jde o to,
jak se k tomu postaví. Teď jsem prostě herec, zpěvák, bavič a snažím se
s tou diagnózou žít. (smích)

 

S úspěchem se vám otevřel i „svět celebrit“, protože ať už chcete,
nebo ne, popularita přináší i zvýšený mediální zájem. Jak se srovnáváte
s bulvárem a informacemi, které vypouští do světa?

U nás je to s bulvárem tak trochu
postavené na hlavu. Bulvár se zajímá o lidi, kteří jsou ochotní pro něj hrát
šašky, a tak podobně, ale o lidi, co dělají, se bulvár nezajímá. Ale abych
nebyl pokrytec – dnes bez PR prostě žít nejde. Lidé si vás vybírají pro práci
podle toho, kolik máte fanoušků na Facebooku, kolik článků uděláte, na kolika
večírcích se ukážete, celé je to strašná mašinérie. A je na mně, jestli se tomu
přizpůsobím, nebo ne. Takže ano, toužím po tom být vidět, ale znáte to…

 

Divadelní a filmový svět přinesl slovenskému herci, „odchovanému
slivovicí“, notnou dávku popularity. Není vám vaše popularita občas na obtíž? 

Naopak, mě popularita neskutečně
baví a užívám si, když někdo vůči mně vyjádří jakýkoliv postřeh – ať už je to obdiv,
nebo třeba i nenávist. Je mnoho lidí, co se mě na něco ptají a chtějí poradit,
a to je příjemné. Nezažil jsem nic takového, co by mě nějak moc otravovalo.

 

Býval jste členem úspěšné brněnské hudební skupiny A-TAK. Z jakých
důvodů byla vlastně spolupráce této chlapecké kapely ukončena?

Důvodů bylo hned několik. Především
vyzrálost nás všech a odlišné názory na svět. A samozřejmě naše fanynky, které dospěly
a našly si chlapa pro skutečný život. Ne toho, o kterém jen snily, protože byl
třeba z A-TAKů. (smích)

 

Jak se v této souvislosti díváte na fenomén „rychlého úspěchu“,
který je pro dnešní dobu tak typický? Je podle vás ve světě rychle vycházejících
a stejně rychle zapadajících hvězdiček různých reality show a pěveckých
soutěží, seriálů a pořadů ještě prostor pro kvalitní osobnosti v oblasti
showbusinessu?

Prostor tu je a ukazuje se to i
v praxi. Lidé z těchto soutěží nejsou připraveni stát na jevišti a bývá
to vidět. Páni producenti je využijí kvůli jejich jménu, ale na jevišti už to ošidit
nelze. Pouhý talent nerozhoduje, rozhoduje práce. I když… jeden producent mi jednou
vysvětloval něco jiného, ale o tom nebudu mluvit… Zkrátka současný svět je
příliš rychlý a scházejí mu velké osobnosti. Proto jsem rád, že jsem zažil
dobu, kdy jsme měli idoly, které jsou ještě dodnes považovány za úžasné
osobnosti. Pro mě to byli třeba Michael Jackson, Madonna, Sean Penn, Vladimír Menšík,
Jiří Sovák, Jiřina Bohdalová a další…

 

Nedávno jste se stal otcem prvního syna Teodora. Jak byste vy sám charakterizoval
své otcovství a sebe jako tatínka?

Asi nejsem typický tatínek, který
je se svým synem každý den a to je mi líto. Ale tak to prostě je. Ovšem nic to nemění
na tom, že on je, a vždy bude, láskou mého života. Miluji Teodora nejvíc na světě,
miluji se s ním mazlit, miluji ho přebalovat… Prostě svého syna miluji.

 

U tak malého dítěte je jistě předčasné přemýšlet nad jeho budoucími
talenty a vlohami, ale byl byste rád, kdyby šel syn ve vašich stopách?

Chtěl bych, aby byl především šťastný.
Zní to možná jako klišé, ale na druhou stranu vím, jak je důležité být šťastný
a spokojený. Proto ať už bude čímkoliv, přál bych mu, aby si sám sebe vážil a
byl šťastný v tom, co dělá.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Soňa Matochová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Estée Lauder – Pavel Bauer
www.esteelauder.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foceno v Radisson Blu hotel
Alcron V Praze www.alcron.cz

awa

Jitka Molavcová je osobnost. Jsou lidé, kteří ač toho
v životě už hodně dokázali, zůstávají stále skromní. Jsou studnicí
životních zkušeností a příběhů, nicméně už vědí, o čem je život. A možná proto
na něj pohlížejí střízlivě a lidsky. Tak jako Jitka. Rozhovor s takovým
člověkem vás obohatí. Zjistíte, že slušnost a úcta k lidem, práci a sobě
samé nemusí být jen v pohádkách a románech. Že i takoví lidé jsou mezi
námi. Ale je jich jak šafránu.

 

Působíte 41 let v
jednom divadle, po boku jednoho muže, to je úctyhodný výkon. Nenapadlo vás to
zkusit i někde jinde?

Vzhledem k provozu našeho divadla setrvávám „doma“
a vychutnávám si spolupráci s Jiřím Suchým. Ale samozřejmě nabídky občas
přicházejí a jsou mezi nimi herecké příležitosti, které se jen tak
neodmítají. Například role Ariadny ve slavném barokním melodramatu Jiřího
Antonína přišla od Jaroslava Krčka. Moje umělecká cesta je velmi barevná,
různorodá a tak se mnozí lidé často diví, v jakých žánrech se to objevuji. „Takový
je světa běh, takový je světa běh,“ říká jedna z mých divadelních postav. Rádi
škatulkujeme a škatulky ulpívají, i když obsah už je daleko barevnější.

 

Takže vaše
zařazení do škatulky „komediální role“ není úplně přesné?
Je to tak. Kromě komediálních rolí
hraji například Smrt v dramatické středověké disputaci z r. 1401. Hra je
vzácným a působivým příkladem toho, že se mravní hodnoty mezilidských vztahů ani
staletími nezměnily a že civilizační vymoženosti zdaleka nedokážou odsunout na
vedlejší kolej čisté svědomí, úctu k bližnímu, obětování se druhému. Tato inscenace
s názvem „Oráč a smrt“ v režii R. D. Pařízka a s hudbou J. Pavlici byla v
době svého vzniku r. 1996 nominována na inscenaci roku. V poslední době mám
radost ze spolupráce s Janáčkovým kvartetem a Alfredem Strejčkem na hudebně
literárním projektu „Důvěrné listy Leoše Janáčka“. Ale nezapomínám taky na
dětské diváky, těm jsem věrná už čtyřicet let. Hraji a píšu pro ně pohádky.
Před časem mě děti pasovaly na Pražském hradě na rytířku krásného slova.
Složila jsem slib, že budu chránit dětskou knihu.

V roce 1970 jste s písničkou Hany
Hegerové „Lásko má“ vyhrála pěveckou soutěž Talent. To vám prý změnilo život. Dokážete
porovnat dnešní pěvecké soutěže typu SuperStar právě třeba s Talentem
z tehdejší doby?
Všechno je dneska rychlé. Všichni se za něčím ženeme, pachtíme, stále někam
spěcháme a ta rychlost vede často k povrchnosti. Aby mohlo vzniknout něco
jedinečného, k tomu je zapotřebí trpělivost, bláznivá fantazie, dětská radost a
taky ohleduplnost a slušnost. Ano, tyto staromódní pojmy, na které se zapomíná,
protože jsou nenápadné, neblýskají se tak, nejsou prvoplánové. Všechno
opravdové se rodí pomalu. Začínající zpěváci a herci to mají těžší, než jsme to
měli my a každý se s tím tempem vyrovnává po svém. Záleží na vkusu, štěstí a
taky na vnitřní síle odolávat různým nástrahám. Nehledět tolik na úspěch, prospěch
či zisk.

 

Můj
kamarád si stěžuje, že dnešní doba přeje právě těm, co sázejí na povrchnost a
honbu za rychlou slávou a zisky…
Zisk nás uvězní a sláva je plevel, kterému se daří na každém hnoji. Je velmi
lákavé a taky snadnější, stát se lesklým plíškem, akorát, že o něco dřív
zreznete. Myslím si, že přístup mladých herců a zpěváků je podobný, jako
byl ten náš, ale doba je zkrátka jiná. A teď „babo, raď!“

 

Ovšem vítězství v této soutěži vám
otevřelo cestu k divadlu. Bylo to to, co jste chtěla v životě dělat?

Jako dítě jsem si často hrála na kominíka, který nosí štěstí. Milovala jsem
grotesky Laurela a Hardyho, Charlieho Chaplina. Už tehdy jsem vnímala humor
jako jeden z největších pokladů na světě. Ale přitom mě taky přitahovaly
dramatické příběhy, plné vášně a temných barev.
Když se mě zeptali „holčičko, čímpak bys chtěla být“? Odpověděla jsem „herečkou,
jinak je mi to jedno“. Rodiče mě vodili do Národního divadla na opery. Tosca,
Aida, Rusalka – dodnes prožívám tu překrásnou hudbu spojenou s dramatickými
osudy hrdinek.

 

Vzpomenete si na první setkání s Jiřím Suchým?
Poprvé jsem se v Semaforu ocitla jako divák. Bylo to v prosinci roku 1969,
hráli tenkrát hru „Jonáš a doktor Matrace“. Vidím to jako dneska, seděla jsem
na přístavku u druhé řady, dívala se na pány Suchého a Šlitra a oni si mě nějak
všimli a začali si mě dobírat. Já se tehdy hrozně styděla. Ale byla jsem tím
prostředím a jimi opravdu okouzlená. Za čtrnáct dní na to Jiří Šlitr zemřel.
Takže jsme se vlastně zahlédli jen jednou v životě.

 

A po
soutěži Talent 70 jste se do Semaforu vypravila podruhé…
Bylo to 18. května 1970 v 17 hodin
odpoledne. Přišla jsem tam na konkurz jako velmi slušné děvče s kytarou a v
minisukni. V hledišti seděli Jiří Suchý a Ferdinand Havlík a já zase spustila:
„Už deset let nám láska slouží…“ a z toho hlediště se ozvalo: „Něco rychlejšího
by tam nebylo?“ Tak jsem přidala „Život je jen náhoda“ a oni se chvíli radili a
pak mi nabídli externí spolupráci na rok. Jiří Suchý připravil po odchodu
Jiřího Šlitra nový pořad „Ten pes je váš?“ a nabídl mi, že bych v něm mohla mít
takový minirecitál s kytarou. A tak se i stalo.

 

A v té
době jsem dostala řadu nabídek, natočila písničky, které se houpaly na
různých hitparádách…
Písnička „Hej Tóny“ se dokonce dostala na
první místo, předběhla renomované hvězdy popmusic a moji divadelní kolegové si
mě s velkou chutí dobírali. Atmosféra v Semaforu se mi líbila, byla jazzově
vlídná. A jazz mám ráda. Moje první role už se rýsovala. Jiří Suchý a Ferdinand
Havlík napsali hru „Čarodějky“. A do ní vložili baladu „Svatební košile“ podle
Erbena a nabídli mi roli Panny. Jiří Helekal hrál umrlce, choreografii měl
tehdy Luboš Ogoun. Tahle pochmurná balada byla ovšem semaforsky pojednaná,
takže v ní byl samozřejmě i humor. Představení mělo úspěch. Odehrálo se sto
repríz. Když Jiří Suchý viděl, jaký ohlas „Svatební košile“ má, tak s
Ferdinandem Havlíkem dopsali i další balady, a tak vzniklo slavné představení „Kytice“.
A to pak mělo dalších 650 repríz. Kromě role Panny jsem si zahrála ještě Marii
v baladě „Štědrý den“ a konečně svou první komickou roli – Dorničku ve „Zlatém
kolovratu“. Režíroval ji Jiří Císler.

 

Po
smrti Jiřího Šlitra se Jiří Suchý rozhodl vymyslet nového partnera, oddanou
hospodyni Žofii Melicharovou, a tu svěřil vám. Jak se vám tato role hrála?
Abych pravdu řekla, šlo mi to samo. Asi
proto, že mi semaforská poetika byla od první chvíle jasná a blízká. Humor,
hudba a poezie mě vlastně vedly. Jiří napsal hru „Jonáš, dejme tomu v úterý“
a vymyslel si nového partnera – Melicharovou – která toho stárnoucího kabaretiéra
Jonáše navíc tajně miluje a vzhlíží k němu, je to věrná bytost, se srdcem
na dlani, která by nikdy nezradila člověka, kterého má ráda. No prostě
nehynoucí láska. A ještě ke všemu hraje na saxofon, který se k ní hodí, jak k
praseti kost a taky vaří výborné knedlíky s vajíčkem, které má pan Jonáš tak
rád. A tak se narodil ženský klaun.

Já vás mám z dětství spojenou s
televizním Studiem Kamarád, které jsem tehdy ráda sledovala. Jak vznikla tato
spolupráce?
K tomu mě přizvala Štěpánka Haničincová, která byla tehdy dramaturgyní v Československé
televizi. Spolu s ní a Pepíkem Dvořákem jsme ze začátku ty kabarety otevírali.
Scénáře psal Ondra Suchý. Jeho něžná poetika pro děti byla opravdu pěkná. My
jsme si tam přidávali svoje myšlenky a legrácky a pan režisér nás nechával.
Později se k nám přidávali Ondra Havelka, Láďa Gerendáš a Pavel Zedníček. Bylo
to, jako když si hrají děti na písku, měli jsme z toho obrovskou radost!
Navzájem jsme se vytáčeli a přitom jsme se měli rádi. To bylo podstatné – a
lidi to vycítili. Vznikl tak opravdu rodinný program s písničkami, kde jsme
humornou formou nabádali děti, jak se mají chovat. Ne ale moc poučně, takže to
děti braly a brali to i jejich rodiče. Mnozí na to vzpomínají dodnes. Tehdejší
děti už mají své děti a ty kabarety občas v televizi opakují, takže je sleduje
už nová generace diváků. Myslím si, že „Malé televizní kabarety“ moc
nezestárly. I když trochu jo.

Ale televizní pořady pro děti děláte
stále. V současnosti se objevujete v pořadu „Kouzelná školka“. Můžete
porovnat pořady pro děti dnes a před lety?
Na dětské diváky jsem nikdy nezapomínala. Jsem jim věrná už čtyřicet
let. Práce pro děti mě vrací zpátky do mého dětství. A navíc se od dětí i učím.
Té bezprostřednosti, volnosti, upřímnosti. Odehrála jsem stovky představení po
celé republice, natočila televizní i rozhlasové pohádky, večerníčky, nazpívala
písničky. Píšu pro ně pohádky. Právě mám rozepsaných dvanáct pohádek do
časopisu „Kouzelná školka“. Na každý měsíc jednu.

 

A o čem
jsou vaše pohádky?
O hudebních nástrojích.V pohádkové knize „Kdyby
čert na koze jezdil“, ilustrované vynikajícím Karlem Frantou, se jedna moje
pohádka objevila ve vzácné společnosti Jana Wericha, Boženy Němcové, Václava Čtvrtka,
nebo třeba Františka Nepila. Často si tady uvědomím, jak je důležité děti vést
a podporovat v nich lásku k českému jazyku a k tradicím lidové poezie.

 

Nejsou
dnešní děti více pasivní, než byla třeba vaše generace?
Dnešní dítě jaksi zpasivnělo a spíš čeká,
aby ho člověk bavil. My jsme asi byli aktivnější. Doba padá nejen na nás
dospělé, ale i na děti, které si to ještě ani tak neuvědomují. My už si to
uvědomujeme. Ta technika dokáže člověka úplně pohltit a zahltit. Je to vlastně
báječná hra a já se vůbec dětem nedivím, že počítačům propadnou. Teď ale najít
tu míru, tu rovnováhu. Jak známo, celý svět nefunguje, protože není v
rovnováze.

Kdybyste měla čarovný proutek,
kterým mávnete a splní se to co si přejete, co byste si v této souvislosti
přála?

Já bych ten čarovný proutek použila, jako
kdysi Jiří Menzel na Filmovém festivalu v Karlových Varech.Ten proutek by nás
všechny měl hezky velikonočně vyšlehat, abychom si znovu uvědomili základní
hodnoty lidského života.

 

Jste držitelkou ceny Thálie. Za co jste
ji získala?
Ladislav Županič mi v roce 1994 nabídl hostování v Hudebním divadle Karlín.
Tehdy tam úspěšně řediteloval a měl tu odvahu obsadit mě do amerického muzikálu
„Hello, Dolly!“ Režíroval Petr Novotný a já jsem se v hlavní roli dohazovačky
Dolly Leviové cítila jako ryba ve vodě. Měla jsem pocit, že ji ani nehraju, ale
že jsem Dolly Leviová, rozená Gelegherová.
Jeviště pulsovalo s nabitým hledištěm a vzniklo představení, které ocenili
nejen diváci, ale i odborná kritika. Moc ráda vzpomínám na sedm šťastných
divadelních let.

 

Mohla bych vás nazvat
multiinstrumentalistkou, hrajete na několik hudebních nástrojů, to chce hodně
talentu?
No, talent asi taky. Ale hlavně vás to musí bavit. Od sedmi let jsem se
učila hrát na klavír, pak jsem začala brnkat na kytaru. Na tu jsem se učila
sama, dokonce jsem hrála v noci pod peřinou, abych nerušila. A pak jsem
přibrala (nejen na váze) další hudební nástroje – flétnu, foukací
harmoniku, hrála jsem prostě na všechno, co mi přišlo pod ruku. Třeba i na
hřeben, nebo na trávu. Na saxofon hraju od osmdesátých let minulého
století a dodnes mě to baví.

V pražské
Viole jste se naučila hrát i na gotické nástroje, že?
První polovina devadesátých let mi přinesla
něco, po čem jsem podvědomě už dlouho stonala. Možnost vyzkoušet si jiný žánr.
Přišla nabídka od mých přátel Pavla Jurkoviče a Alfreda Strejčka na účinkování v
pražské Viole v pořadu středověkých textů a písní zbožných, milostných i
darebných. A tady jsem se naučila hrát na gotické nástroje (psaltérium – smyčcový
žaltář, kantele, trumšajt, kastaněty…) a pod vedením Evy Kroschlové
interpretovat filosofické i žertovné texty a zpívat ve starých evropských
jazycích dobové písně.

 

Připadá
mi, že hudba je vaší potravou, lékem na všechno…
Hudba mi opravdu pomáhá zvládat různé
životní přeháňky. Snad nejvíc moje lyra. Je už napohled esteticky dokonalá.
Její jemný zvuk se na mě při hře přenáší a já se cítím naprosto uvolněná. Na
lyrouška se dá hrát i v noci!!! Jsou to zvuky andělské. Neruší, hladí,
zklidňují, přenášejí mě do jiných sfér. Moje ostatní nástroje uvádějí buď do
nálady, do života, nebo do pohybu, ale lyra dává útěchu a klid.

 

Co vás
dokáže zaujmout a pobavit? Sledujete nějaké seriály, chodíte do kina, do divadla
na výstavy?
Nedávno jsem doslova bez dechu sledovala přenosy z mistrovství světa v lehké
atletice v korejském Tegu s vynikajícím výkonem a příkladnou bojovností Barbory
Špotákové. A vidět běhat Usaina Bolta je přímo umělecký zážitek. Divadlo Anfas hostující
v Divadle pod Palmovkou mě zaujalo osobitým a silně emotivním ztvárněním „Evžena
Oněgina“ v režii Pavla Kheka.

 

Máte
nějakého koníčka, něco co vás baví, něco při čem vypnete a odpočinete si?
V minulém století jsem upletla velký
svetr, ve kterém jsem potom spala. Mým koníčkem je výměna žárovek. To mi jde a
přináší radost. Budiž světlo! Ráda spím a nebo se učím. Opakuji si německé
perfektum a préteritum. To je způsob relaxace. Jednou jsem se učila roli v
němčině a opakovala jsem si text, nejen v přírodě, ale i v dopravních
prostředcích. Překvapila jsem tak mnohé cestující, kteří se divili, co si to
brblám. Ja…ja… so ist das Leben.
Nebo si jdu zaplavat. A chodit s batůžkem po polní cestě, mít pohodlné boty,
kolem kvetou kytky, tráva, obilí, stromy, tak to mě naplňuje takovým
zvláštním klidem. Vlastně mi ke štěstí stačí docela málo, všechno to nejjednodušší
a prosté, co člověk svým zásahem nekomplikuje. Divadlo je součástí mého
života. Ovšem za předpokladu zdraví. Těch pravých hodnot v životě je tak
málo.Vlastně pouze život sám a osobní vztahy. Bez ostatního můžeme být. Když to
či ono mám, tak je to fajn, když nemám, tak to nepotřebuji. Tohle když si
člověk řekne, život se značně zjednoduší.

Mate nějaké životní vzory? Hudební, herecké, nebo někoho, kdo vás oslovil?
Mám ráda klauny a komiky. Především humor Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Od
dětství jsem totiž poslouchala jejich dialogy, milovala písničky Jaroslava
Ježka a znala je nazpaměť.
Také Miroslava Horníčka obdivuji. Ctila jsem ho nejen jako herce a autora, ale
i jako výtvarníka.

 

Ano,
slyšela jsem, že dělal koláže…
Dělal překrásné koláže a pod jeho vlivem
jsem začala „vyrábět“ koláže i já. Asi se k tomu někdy vrátím. Zatím na to ale
není čas, i když, to jsou vlastně jenom výmluvy. Je na to čas, ale nemůžu se k
tomu jaksi propracovat. A třeba je to dobře. Ty moje mazanice by mohly někoho
postrašit. Uvědomuji si, že na své umělecké cestě jsem se setkala s osobnostmi,
kterých si opravdu velmi vážím, mám je ráda, smekám před nimi. Ale stejně mě
nejvíc ovlivnili maminka s tátou.

 

Říká
se, že rodina je základ. Jak vy nahlížíte na tradiční model rodinného soužití?
Přece jen je v dnešní době tolik rozvedených lidí, nebo třeba lidí
žijících singl. A i tady vznikají děti…

Ctím rodinu. Ale formy soužití mohou být
různé. Mám pocit, že na formě možná ani tak tolik nezáleží. Podstatný je
naplněný a láskyplný vztah.

Dá se ve vaší branži udržet přátelství,
máte své skutečné přátele, kteří jsou, jak se říká „prověřeni časem“?
Přátelství neovlivňuje profese. Mám přátele a vážím si jich.

 

Nebudu jistě první, kdo vám složí
kompliment, jak dobře na svůj věk vypadáte. Myslíte si, že to jsou geny, nebo
tomu může člověk trochu pomoci? Co všechno ne/děláte pro svoji kondici a
zdraví?
Nejezdím výtahem, sprchuji se studenou vodou a na noc si občas dám oříškovou
čokoládu.
Moje maminka krásně zpívala, takže jsme si spolu doma v kuchyni často
prozpěvovaly a hodně jsme se nasmály. Její smysl pro humor byl jedinečný.

Při
focení jste si to užívala. V čem tkvi vaše pozitivní nálada?
Když se setkám s milými lidmi, jakými byl
tým kolem skvělého fotografa Michala Skramuského, tak se ta pozitivní energie
vzájemně prolne a stane se zázrak.

 

Je něco, co byste si ještě chtěla
splnit?

Nic nového ke splnění nehledám. Spíše se snažím o
prohloubení toho, co je.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Michal Skramuský www.michalskramusky.cz 

Make up a vlasy: Kamila Šimánková

Styling: Lea Winterová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Možná jsem ještě
nedostala takovou roli, která by mě ovlivnila natolik, že bych si její rysy
přenesla přes práh svého osobního života.“ Ivana Chýlková

 

 

 

 

Ivana Chýlková je
česká filmová a divadelní herečka. Po absolvování Státní konzervatoře
v Ostravě byla přijata na katedru herectví Divadelní fakulty AMU
v Praze, jejíž studium dokončila v roce 1985. Po tříletém působení
(1988 – 1991) v Činoherním studiu v Ústí nad Labem hrála dva roky
v Divadle Na zábradlí. Od roku 1993 je členkou pražského Činoherního klubu. Fotografie pro rozhovor zhotovil skvělý Robert Vano ve Francouzské restauraci v Praze.

 

Může být divadelní soubor něco jako druhá rodina
herce?

Určitě ano, ale nemyslím si, že je to úplně správné,
dokonce to může být někdy na škodu.

 

Jak by podle vás měla vypadat ideální spolupráce mezi
hercem a režisérem?

Já nemůžu říct, jak by to mělo vypadat. Můžu říct jen to,
co jsem sama zažila a co považuji za dobré nebo s čím mám dobrou
zkušenost. Pro mě je ideální stav, když si mohu vybrat, s kým budu
pracovat. Vždycky je na vás, jestli si řeknete ano, do toho jdu, nebo ne. Ať už
je to režisér nebo herci, vlastně je toho víc, co rozhoduje, jestli budu
s těmito lidmi trávit svůj čas a kus svého života. A to, jaký titul se
vlastně dělá, mě zajímá skoro až na posledním místě. Já si prostě nedokážu
představit, že bych měla hrát třeba Královnu Alžbětu a nevěděla bych pořádně,
s kým hraji, kdo režíruje a důležité by pro mě bylo pouze to, že mám
hlavní roli. To ne.  Přece nepůjdu dobrovolně do něčeho, čemu nerozumím
nebo z čeho cítím, že mi tam nebude dobře.

 

Takže je dobré čas od času změnit pracovní prostředí a
poznat nové lidi?

Určitě. A platí to nejen v divadle, ale naprosto všude.

 

Nepřijde Vám, že se začalo divadlo v dnešní
hektické době trochu ztrácet? Nemění se spíš už v jakousi továrnu na
kulturu?

No, jak které? Pořád existují divadla, která mají co
nabídnout. Samozřejmě jsou divadla, která se snaží hrnout titul za titulem a
vše šijí horkou jehlou. Ale já osobně bych nemohla takto žít a pracovat. Navíc
se v tom ztrácí úcta k divadelním řemeslům a vlastně i
k divákovi. Divadlo musí těšit, má to být zábava. Tím nemyslím komedie, že
se budeme všichni divoce smát, ale divadlo nás má povznést. Měla by to být
jakási rekreace naší duše.

 

Neustálá změna rolí a charakterů se musí na herci
v jeho osobním životě nějak projevit. Říká se, že čím lepší schopnost
vcítění se do role, tím víc se člověk přibližuje stavu jakési schizofrenie. Jak
může psychiku herce ovlivnit role v seriálu, který se natáčí třeba i několik
let? Máte nějakou podobnou zkušenost nebo to Vám osobně nedělalo nikdy žádný
problém?

Mně osobně se tohle nikdy nestalo. Nemám divadlo jako
psychoterapii, já to dělám opravdu proto, že mě to těší. Mám to pořád stejně
položené, jako když jsem si v dětství hrála na princeznu nebo na učitelku.
Možná jsem ještě nedostala takovou roli, která by mě ovlivnila natolik, že bych
si její rysy přenesla přes práh svého osobního života. Představa, že hraju
roli, kde musím koktat, a pak se po natáčení toho doma nemohu zbavit, je pro mě
docela komická. Nebo ještě lépe, že třeba hraju roli psychopatického vraha a
pak…(smích).

 

Ptám se záměrně kvůli seriálu On je Žena.

Jejda. Tak tohle byla zrovna figura, která mě trochu
minula. Přestože jsem v rámci možností ze sebe vydala maximum, co ta role
nabízela.

 

Mně osobně se to docela líbilo, vlastně to chvílemi
byla vynikající zábava.

(Smích) … Tenkrát jsem si říkala, že jsem pobavila
spousty dětských diváků, asi jste byl jedním z nich. Ne, musím říct, že to
byl vlastně jeden z ukazatelů toho, jakým směrem se budou ubírat české
seriály, a byla jen škoda, že nápad s převlekem ženy za muže kvůli získání
zaměstnání nebyl více rozveden. Vlastně existovala jen jakási synopse, podle
které se pak dělaly další díly, ale bohužel to nemělo dlouhého trvání, protože
se vlastně scénáře psaly na poslední chvíli. Škoda, mohlo to být opravdu moc
dobré. Mělo to chvilkami znaky situační komedie a klidně se to mohlo tímto
směrem ubírat, ale bohužel, jak jsem již řekla, chyběl scénář a pořádná příprava.

Všechno totiž musíte mít přichystané od A do Z a pak
to můžete jít vyrábět, protože víte, co děláte. V tomto případě byl jen
jeden díl a pak se  psalo za běhu. Seriál
se začal vysílat a ještě nebyly dopsané poslední díly. Ale v žádném
případě si nemyslím, že to byla chyba scénáristy, který byl na všechno sám.
Určitě tam vznikl velký tlak skrze brzké zařazení do vysílání, potom je opravdu
těžké v takovém prostředí pracovat. Bohužel dost často o těchto
věcech rozhodovali a pořád rozhodují diletanti, kteří nevědí nic
o herectví, režírování a celkové práci, která kolem toho je. Pouze
zastávají funkce, které jim dávají jakási práva do procesu zasahovat. Myslí si,
že se podívají na televizi a hned všemu rozumí. Je to škoda.

 

Seriál Přítelkyně z domu smutku bylo dílo
z jiného soudku.

No jo. To ale vznikalo se vší péčí a pozorností a
všichni, co se na něm podíleli, pracovali s láskou. Podle mě to byl takový
poslední výkřik. Víte, dnes už nejsou žádní dobří autoři, a jestli nějací jsou,
tak zase není nikdo, kdo by to poznal. A tak jsme se trochu dostali do začarovaného
kruhu. Do televize pronikli, jak já říkám, zelináři, kteří již teď za sebou
mají i nějakou historii, a tudíž mají i pozice, kde rozhodují o něčem,
čemu prakticky vůbec nerozumí. Bohužel je to pořád přešlapování na místě. Ale
já si říkám, když jsme teď tak dole, je šance se konečně od toho dna odrazit.

 

Tak to jsem rád, že to není jen můj pocit.

To je pocit více lidí. Víte, dnes může lidem stačit, co
vidí v televizi, a věřím, že dokážou být i spokojení s tím, co mně
osobně přijde jako absurdní nebo přinejmenším odbyté. Ale také věřím, že si
zaslouží ten bonus, kdy jim bude nabízená zábava  na vysoké úrovni od lidí, kteří své práci
opravdu rozumí, mají co říct, mají se navzájem rádi a respektují se. V tu
chvíli začne konečně většina lidí vidět rozdíl. Máme hodně celebrit, ale
opravdových elit je málo. A s tím se musí něco dělat.

 

Jaký máte teď vztah se svým mužem?

Tak zatím se nerozvádíme. (smích)… U nás funguje
obrovská tolerance.

 

Jste žárlivá?

Já myslím, že nejsem žárlivá. Hlavně proto, že nemůže
nikoho lepšího potkat. Tady jde pokora stranou. (smích)

 

A Jan je žárlivý?

Myslím, že může být úplně klidný. On má velkou výhodu.
Já, když si něco oblíbím, tak to nerada měním, v tom jsem docela
konzervativní. A on je rozhodně můj nejoblíbenější. Navíc je to výjimečný
člověk a opravdu mě dost baví. Nemusím ani chodit na žádné mejdany a párty,
protože mám doma o zábavu skvěle postaráno.

 

Děkuji a bylo mi potěšením se s Vámi osobně
seznámit.

Hodně štěstí.

 

Autor článku: Max Bastien

Oblečení: Axello www.axello.eu

Boty: Tamaris

Šperky: Bisaku www.bisaku.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer

Lokace: Francouzská restaurace, Obecní dům Praha

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Monika Trlidová

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem Profashion

 

 

 

 

„I to hezké i to méně příjemné je vždy výsledkem toho, co jste
někdy sami udělali.“ Miroslav Šimůnek

 

 

 

 

 

Mirek Šimůnek přišel do své
oblíbené kavárny na naši schůzku velmi dobře naladěný, evidentně mu ani nevadilo,
že neměl kde zaparkovat auto, a hned od samého začátku hýřil vtipem. Takového
jsem ho za poslední období nezažila. Že by byl čerstvě zamilovaný, anebo to
způsobila skutečnost, že má stále dostatek pracovních nabídek a je z čeho
vybírat?

Fotografie
pro náš rozhovor zhotovil fotograf Robert Vano v Alchymist Hotel and Spa v Praze.

 

Jsi neuvěřitelně vyrovnaný, čím to
je?

Především pracovními úspěchy a
láskou.

 

Tak přece! Dozvíme se, která dívka
nebo žena to je?

Nehledej za vším vždy ženu.
Samozřejmě je to láska k práci, která mě nesmírně baví. Mám za sebou maratón
společenských akcí, které jsem moderoval a které se povedly. Každého umělce potěší,
když se jeho práce lidem líbí, baví je a mají z ní upřímnou radost. Čeká mě
krátký oddych a pak opět pracovní kolotoč, na který se skutečně těším.

 

Vedle moderování hraješ v úspěšném
televizním seriálu „Cesty domů“.

Ano. Je to sice malá role, ale
velmi zajímavá s obsažným charakterem, jsem lékař internista, ale i prudič, vlezdoprdelka,
egoista, blbec, kariérista, úlisák atd.

 

Patříš k hercům, kteří si záporné
role pochvalují, protože mají alespoň co hrát?

Jistě. Každopádně, když mi kvůli
této roli volal režisér Adamec, kterého si nesmírně vážím, tak mě dopředu seznámil
s tím, koho budu hrát. Dopředu jsem věděl, do čeho jdu. Vzal jsem to, přestože
jde o menší roli, protože mě to baví.

 

Se kterou z těch vyjmenovaných
vlastností se ztotožňuješ?

Doufám, že neoplývám ani jednou z nich.
(úsměv)

 

Inspiroval ses před natáčením v
opravdové nemocnici?

Herci v zahraničí to dělají, ale
jsou po dobu „nasávání role“ finančně podporovaní. Oni zkoušejí předem, vědí,
jaký bude mít ten seriál charakter, kam se bude vyvíjet, mnohdy i jak skončí. V
Čechách se všechno děje nějak tak „náhodně“. Ani nevím, jaký bude mít tato role
prostor. Jdeš na plac a rovnou hraješ, pokud se to nelíbí, tak se to trošku
poupraví a jede se dál. Ale v týmu, který seriál připravuje, funguje lékař
konzultant, který by určitě zasáhl, kdyby se objevilo něco hodně mimo realitu.

 

Je něco, do čeho bys v životě nešel
za žádné peníze?

Mé definitivní „ne“ by zaznělo na
nabídku nahoty. V rámci filmové i modelingové práce mám nastavené určité
hranice. Je pravda, že jsem předváděl pro prestižní módní značky i spodní
prádlo a například ve filmu „Good Murder“, který jsem točil v Anglii, byly i
milostné scény. Ale jak říkám, mám své hranice. Vždy bych také odmítl reklamu
pro výrobek, či firmu, o které nejsem vnitřně přesvědčen. Nemůžu a ani nechci
doporučovat jiným něco, za čím si doopravdy sám nestojím.

 

Pavel Trávníček tě nedávno oslovil
s nabídkou role pro své připravované divadelní
představení. Jak to dopadlo?

Došli jsme k závěru, že bude pro
tuto roli vhodnější někdo starší. Myslím věkem, ne profesně.

 

Na vás dvou mě zaujalo, že máte
hodně společného. Oba jste pohlední, proslavili jste se jako princové, posléze
i moderátoři… našlo by se něco, v čem jste naprosto odlišní?

Bylo mi velmi líto, že jsem nakonec
nevyhovoval potřebám věkové hranice dané role v jeho divadelním představení. S
Pavlem jsem si chtěl opravdu od srdce rád zahrát. Je skvělý herec, bavič, dabér
i moderátor. Toužil jsem být svědkem jeho tvůrčího procesu. Líbí se mi jeho
humor a schopnost odlehčené komunikace s lidmi, kterou rád používám i já sám.
Nedostali jsme se nakonec do fáze intenzivního zkoušení a tak jsem neměl možnost
zjistit, v čem jsme rozdílní. Ale princ jsme byli zaručeně každý jiný. On z
královské rodiny a já z chudých poměrů. Každopádně rozdíl je a zůstane mezi
námi věkový! Promiň, Pavle, ale když už jsem kvůli tomu svému „mládí“ přišel o
roli! (úsměv)

 

Zdá se, že tě to stále mrzí, bereš
to jako podraz?

Ne! To v žádném případě. Ani náhodou.
Co mi to podsouváš?

 

Asi chci vědět, zda ses někdy
setkal s nějakými podrazy?

Snažím se co nejvíce spoléhat sám
na sebe a v důležitých věcech se obklopovat jen lidmi, na které se mohu
spolehnout a kterým věřím. Tak eliminuji možnosti podrazů, které dokážou
člověka srazit na kolena, na úplné minimum. Ale bohužel jsem se nevyhnul těm citovým
podrazům. Dá-li se jim tak říkat. Možná jsem v tomto směru podrazil i já, ale
rozhodně nechtěně, já nikomu nic neslibuji, tak potom je jasné, že to muselo
být nechtěně. Největší podraz ve vztahu je pro mě lhaní, taková ta účelová lež.
Jsem Beran, mám rád věci černobílé a napřímo. Radši pravdu, i když bolí. Jsem silný,
vyrovnám se s tím.

 

Dostali jsme se k partnerským vztahům,
jaké máš nároky na svoji partnerku?

Žádná kritéria nejsou. To přijde
dívka, žena a rázem tě něčím zaujme, ty zpočátku ani nevíš čím, a nádherná
objevná cesta začíná… Žádné přehnané nároky nemám, vím, že ani já nejsem
stoprocentně ideální. Na každém se najde něco, co za moc nestojí, a tady je
potřeba být tolerantní. Já budu chtít, aby ona něco tolerovala mně, a já budu
zase něco tolerovat jí. Vztahy jsou především o toleranci a o oboustranně dobře
nastavené komunikaci. Navíc partneři se navzájem logicky ovlivňují, takže za
pár let mohou být z obou báječní lidé s převahou skvělých stránek.

 

Umím si vedle tebe lehce představit
herečku nebo modelku, mají ale šanci i ženy méně atraktivních profesí, nebo s
těmi se vůbec nestýkáš?

Nedělám rozdíly mezi lidmi z branže
a jinými profesemi. Samozřejmě mi je člověk ze showbyznysu či herectví pracovně
bližší, máme si po stránce problematiky „našeho světa“ víc co říct, ale mnohdy
je naopak zábavnější a zajímavější pohled nestranného člověka, který toho o
naší práci a našem zázemí příliš neví. Každopádně pro mě žena není atraktivní tím,
co dělá, ale jaká je. A co se týče vztahu, na který čekám? Copak láska vám dá
nejdříve vyplnit dotazník? Znáte to určitě sami… to takhle jednou jdete třeba
do sámošky pro rohlíky a u regálu vrazíte do slečny, která si šla pro housky. (úsměv)

 

Jsi idol pro mnoho žen různých
věkových kategorií. Jak se žije krasavcům, jako jsi ty? (Směji se, protože
Mirkův výraz říká, jak moc nechtěl tuhle otázku slyšet.)

Nevím, jak se žije „ošklivcům“. (úsměv)
Jsem senzitivní typ. Mnohdy mě přece jen zaskočí a potrápí jistý způsob
Čechům vrozené závisti, která s sebou nese pomluvy. Dozvídám se o sobě i takové
historky, které bych zařadil do skupiny sci-fi. Nějak vypadat je určitě
podmínka k tomu, abyste dostali práci v modelingu, nebo mohli dělat VIP
společnici, když o to budete stát, ale že by to byla v životě vstupenka kamkoli?
Kdyby to fungovalo tak, že když je někdo hezký, je hezký svět i kolem něj, byli
by všichni bez hezké tváře zoufalí lidé, a tak to přece není. Spíš je to o tom,
přes jak barevná skla brýlí se na svět díváte. Každopádně žije se mi určitě
tak, jak si zasloužím. Věřím na systém příčiny a následku, takže nad tím moc
nepřemýšlím. I to hezké i to méně příjemné je vždy výsledkem toho, co jste
někdy sami udělali. A pojem definice krásy jako takové? No to už je vůbec téma
samo o sobě.

 

Ještě se vrátím k tvým vztahům,
kolik jich bylo vážných?

Opravdu vážné byly dva. Šlo o šestiletý
vztah, kdy jsem se dokonce oženil, ale po dvou letech jsme se rozvedli. Manželka
byla o osm let starší než já, ale to nebyl ten důvod k rozchodu. Zažil jsem s
ní krásné dobrodružství spojené se stěhováním do Latinské Ameriky, rád na to
období vzpomínám, začal jsem tam fotit a točit reklamy. K filmu nebo seriálu
bych se tam tehdy nedostal, neuměl jsem a dodnes neumím španělsky. Ale bylo to
moc fajn.

 

Co se stalo, že došlo k rozvodu?

Nakonec nás asi rozdělilo to, že
jsme každý bydleli jinde kvůli práci. Ona v Americe, já posléze v Londýně. To
rozestěhování vyústilo v rozvod, protože jsme se viděli jednou ročně. A takové
soužití ztratilo logicky smysl, ale zůstali jsme přátelé. Nic dramatického se
mezi námi nekonalo.

 

Čím se v Londýně zpočátku živí
úspěšný herec z Čech? Předpokládám, že dostat se rovnou k hraní je obtížné.

V Londýně jsem dělal barmana v
hotelu a chodil na castingy a nakonec jsem tam natočil dvoudílný televizní film,
kde jsem hrál hlavní roli.

 

Byla to zase práce, která tě
nakonec přivedla zpět do Čech. Ale naučil ses výborně anglicky, u nás převážně
moderuješ, inspiruješ se sledováním nějaké zahraniční talk show?

Na sledování televizí nemám v
současné době příliš čas, ale občas si poslechnu zahraniční talk show na rádiu
LBC, kterou vysílá z Londýna do celého světa a kterou jsem při pobytu v Anglii poslouchal
každý den. Je to rádio, ve kterém nezazní celý den a noc ani jedna píseň.
Moderátoři mluví neustále a musím říct, že je to skutečná škola této profese.

 

Máš nějakého oblíbeného moderátora?

Za skvostného moderátora u nás
považuji pana Václava Moravce. Naprostý profesionál po všech stránkách. Je
nejen skvělým moderátorem, ale i navýsost výtečným znalcem politiky.

 

Většinou si člověk v každém oboru
díky nově nabytým zkušenostem upravuje nebo jinak upevňuje profesní cíle a ambice.
Jaké jsou v současnosti ty tvoje?

Mým cílem je maximální
profesionalita nejen v rámci mé práce. Jde mi především o opravdovost a také o
to, abych se pod svoji práci mohl podepsat. A i když se to nebude každému
líbit, abych mohl se vztyčenou hlavou říct: sorry, ale tohle jsem já. A
pochopitelně, abych to sorry nemusel říkat tomu, kdo mi tu práci svěřil.

 

Co tě teď nejvíc zaměstnává?

Stále je to moderování. Strašně mě
baví hrát si společně s lidmi. Miluji, když se lidé baví a odcházejí s úsměvem
na tvářích. V seriálu „Cesty domů“ mám tu menší roli, proto točím jen pár dní v
měsíci. Je to škoda, protože být v té atmosféře zákulisí je procházka rájem.
Mimo to jsem nazkoušel zájezdovou divadelní hru „Dívčí válka“ s naprosto novým souborem.
U ní se hodně nasmějeme i my sami. Je angažován jedinečný tým herců. Zaměstnává
mě také pohled na profesi jako takovou. Nechci upadnout do stereotypu, miluji
nové pohledy na věci, výzvy, změny, miluji komunikaci s lidmi. Mění se
politické i společenské podmínky světa a spolu s tím i myšlení a reakce lidí. Moje
práce dokáže velmi obohatit, stejně jako spravedlivě i hodně nafackovat. Kromě
toho se angažuji v několika nadačních projektech, jedná se např. o unikátní
počítačový program na výuku jazyků pro dyslektiky, o projekt prevence HIV a
pohlavních chorob aj.

 

Míváš trému?

Tréma je důležitou součástí profese.
Bez ní by nebyl výkon takový. Zdravá tréma je naopak žádoucí. Myslím, že i
největší profík má jistým způsobem trému. Nebo alespoň příjemné chvění. Mně ta
moje míra vyhovuje.

 

Věnuješ se před představením nebo
vystoupením nějakým rituálům pro štěstí?

Míval jsem je. Už si ani nepamatuji
jaké. Ale vím, že jsem je dělal. Postupem času a s přibývajícími zkušenostmi je
jediným rituálem snad jen vštípení dobré nálady, pokud ji právě nemám.

 

Jsi sám hráč? Myslím celkově v životě.
Umíš riskovat?

Umím. Moc dobře. Riskuju rád. Hraju
rád. Hodně také záleží na tom, kdo je na druhé straně toho pomyslného hřiště. Ale
mám zásadu, nehraji si s lidskými city, s důvěrou, respektem a se zdravím.
Pokud někoho zraním, věřte, že je to neúmyslně, všichni jsme někdy zmatení. Co
ale nesnáším, jsou intriky a manipulace. Sám jsem jich zažil až přehršel a jen
to bolí. Rozdíl ale vidím v risku a v hazardu.

 

Když jsi vstoupil do kavárny,
zaregistrovala jsem několik pohledů, které tě provázely ke stolu. Popularita se
dá vnímat jako zrcadlo úspěchů či neúspěchů odvedené práce, nebo také jako
stresující představy o tom, co se asi všechno o tobě říká… Poslední dobou
jsme si o tobě mohli přečíst v bulváru hned několik pikantností. Jak tě
ovlivňuje ztráta anonymity a jak reaguješ na práci
bulváru?

Bulváru? Máš na mysli povětšinou
snůšku smyšleností postavených na dohadech, či na zkreslené realitě jedinců,
kteří se živí negací druhých? Náš systém bulváru oproti leckterým jiným zemím
je bohužel postaven na skandalitě a negaci obecně. Čím větší morální problém,
tím lépe. To je ovšem dáno společností, která tento systém toleruje, nebo si ho
naopak žádá. Narážím tím trochu právě na ty pikantnosti, které se kolem mé
osoby objevily. Navíc byly postavené na pomstě, která nakonec prošla i u renomovaných
novin, které tyto nesmysly prezentovaly. Ztráta anonymity mi nijak zvlášť, až
na výjimky, nevadí. Ovšem pokud mě nepřijde někdo žádat o podpis či fotografii
při vykonávání malé potřeby, nebo mi v restauraci automaticky bez mého vědomí
nenaúčtují takzvanou VIP přirážku, jak se mi už mnohdy stalo.

 

Jak se dívají rodiče na tvoji
hereckou a moderátorskou kariéru, případně jak snášejí bulvární články o tobě?

U nás se o tom nějak moc
nediskutuje, jestli se mi něco povedlo, nebo nepovedlo. Rodiče jsou nadšeni, že
jsem se do něčeho dal, vydržel jsem u toho a také jsem to dostal. Taťka nedává
najevo radost z mých úspěchů, z dílčích vůbec ne, to se musí něco podařit
opakovaně a několikrát za sebou.

 

A už tě pochválil?

Ale jo, myslím, že jo. Já ale na to
chválení nedám, stejně si myslím svoje.

 

Pokud vím, do rodné Jilemnice
jezdíš za rodiči celkem často. Co pro tebe znamená rodinné zázemí?

Má rodina je doslova zázračná. Jezdím
si tam odpočinout. Nabrat dech. Jednou bych sám chtěl mít takovou rodinu a
vztah jako moji rodiče. Vládne tam neuvěřitelná harmonie. Jsem sice kavárenský
typ, ale přesto dávám přednost rodině a dobrým lidem, občas dobíjím baterky i v
přírodě. Možná můžu někomu připadat infantilní, když ve svém věku mluvím o
rodičích jako o mamince a taťkovi. Ale nesmírně se těším na to, až jednou sám
budu otcem. Bude to pro mě vyznamenání. Rodina je pro mě jedna z nejcennějších
záležitostí na světě.

 

Máš ještě nějaká další přání?

Zapomenout na to nepříjemné z mé
minulosti a dívat se na svět novýma optimistickýma očima. Líbí se mi jeden
citát: „Nebuď zajatcem své minulosti, ale architektem své budoucnosti.’“ Snažím
se ho naplnit.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Naďa Jandová www.nadajandova.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v Alchymist Hotel and Spa Praque www.alchymisthotel.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Jsem si vědoma toho, že mám věk na to, abych byla
sama k sobě, ale i ke svému okolí, zodpovědná.“ Jana Plodková

 

 

 

 

Jana je křehká a na první pohled éterická
bytost. Ve skutečnosti ale taková není. Před problémy neutíká a když se nějaké objeví,
postaví se jim čelem a začne je řešit. Vystudovala brněnskou JAMU, obor
herectví. O hercích se u nás traduje, že často létají v oblacích a
praktické problémy jsou jim vzdáleny. Jana přiznává, že kousek bohémství
v sobě má, ale zkušenosti, které momentálně sbírá v zahraničí, ji
vracejí zpět na zem, k větší zodpovědnosti. Nechce žít jen přítomností,
ale investovat i do budoucnosti. Pro naše focení v pražské restauraci Mlýnec zapůjčila oblečení firma Lerros. Fotografie s nádechem svěžesti pozdního jara jsou autorskou prací fotografa Roberta Vana.

 

Vystudovala jste brněnskou JAMU, hrála
v HaDivadle, jak na tu dobu vzpomínáte?

V Brně
jsem strávila devět let a na to se zapomenout nedá. Narodila jsem se
v Jičíně, který je stále mým domovem, ale přece jen je to malé městečko. Proto
jsem šla studovat na brněnskou JAMU. A tady jsem se dostala do angažmá
HaDivadla, kde mám dodnes spoustu kamarádů, tu starou gardu, co drží tento
soubor pohromadě: Janík Sedal, Maruška Ludvíková, Cyril Drozda, Miloslav Maršálek…
Myslím na ně často.

 

Co vás naučili ve škole? Myslíte si, že je herecké vzdělání
v dnešní době pro herce potřebné?

Je a není. Těžko říct. Na škole vás
samozřejmě naučí, jak zacházet s hlasem, s tělem, jakým způsobem přistupovat k
postavám a používat svoji imaginaci, na druhou stranu je potom mnohem
důležitější praxe. A také není nikde psáno, že na herectví musíte mít školu.
Někdo ve vás talent rozpozná a je mu jedno, jestli máte diplom či ne.

 

Jak se k vám dostala nabídka na hlavní
roli ve filmu „Protektor“?

V HaDivadle
jsem hrála v úspěšném představení pana Pitínského „Renata Kalenská, Lidové noviny“
a zde si mě vybrala castingová režisérka Kateřina Oujezdská. Znala dobře Brňáky,
brněnskou scénu a díky roli Kalenské mě pozvala na casting filmu „Protektor“.

 

A vyšlo to! Za roli židovské dívky Hany jste získala cenu České filmové
a televizní akademie Českého lva. Co vám tato cena dala a co naopak vzala?

Nevzala
mi vůbec nic. Naopak. Byla to třešnička na dortu. Díky filmu „Protektor“ jsem
poznala ze všech stran hereckou práci, která mě moc baví, mohla jsem sledovat
celý proces zrodu filmu od začátku do konce. Mohla jsem sledovat práci režiséra
Marka Najbrta, který je skvělý režisér a člověk. O prázdninách spolu budeme
pracovat na novém filmu, tak se na to velmi těším.

 

Prožívala jste nominaci, potěšilo vás to? Přece
jen jste porazila už známé a Českými lvy ověnčené hvězdy.

Nominace
mi udělala velkou radost. A věřte mi, že v té chvíli mi bylo úplně jedno,
zda to vyjde, nebo nevyjde. Už jen ta představa, že jsem v nejužší
nominaci, mi vyrazila dech.

 

Nekoukali na vás ostatní skrz prsty, protože jste „herečka z Brna“?

Ne, proč by měli? Myslím, že tohle
jednou někde někdo řekl a od té doby je to dogma, že Praha a Brno jsou
rivalové. Moje zkušenost to není.

 

Mně také někdy přijde, že se na rivalitu Praha vs. Brno někteří jen
vymlouvají. Máte mezi svými hereckými kolegy přátele?

Samozřejmě. Spolupracujeme spolu,
stýkáme se i mimo práci, asi tak jako ostatní lidé ve svých branžích.

 

Kvůli roli v „Protektorovi“ jste si
nechala obarvit vlasy na tmavo. Nechtěla jste zůstat brunetkou?

Já
nemám k tmavým vlasům obličej. Jsem typ na blond. Chvilku mě to bavilo,
najednou jste někdo jiný. Musela jsem změnit líčení, jinak se oblékat, ale
stejně jsem nakonec skončila zpátky na blond. Takhle to má většina žen. Jedna
barva je jim vlastní a ta je, s menšími přestávkami, doprovází celý život.

 

Ovlivnilo získání ceny vaše pracovní
nabídky?

Přiznám
se, že pracovně to neovlivnilo nic. Naopak, žádné nabídky nechodily. Ve světě,
když herečka získá nějakou cenu, tak se tím pro ni otevírá možnost dostat další
zajímavé nabídky. Tady v Čechách to zřejmě funguje jinak. Asi si říkali, „ta
teď bude drahá…“

 

Jak jste to tehdy řešila?

Člověk
na to nesmí myslet, ale to jde v tomto případě těžko, když vás to živí.
Proto jsem odjela do zahraničí. Abych tady z toho všeho neměla depku, ale
také abych si odpočinula, přišla na jiné myšlenky a oprášila angličtinu. Tak
jsem odjela do New Yorku.

 

Tam jste zůstala dva měsíce a vrátila se
zpátky do Čech. Co vám dal pobyt za oceánem?

S návštěvou New Yorku jsem
koketovala už dávno. A situace, která po „Protektorovi“ a „Zázracích života“
nastala, tomu jen nahrála. Neměla jsem nic, žádný projekt, žádný plán, takže
jsem si řekla, že teď je ta správná doba. A odcestovala jsem. Na New York jsem
si musela zvyknout, nejdříve mě tohle obrovské a hektické město přímo dusilo,
ale postupně, jak jsem ho poznávala, jsem si ho oblíbila. Bydlela jsem
s jedním Čechem a měla jsem tam i přátele, takže nakonec jsem i za tuhle
zkušenost byla ráda. Co mě ale ničilo, byla vzdálenost. Člověk se nemůže jen
tak sbalit a odletět domů na víkend. Proto, když jsem přijela na Vánoce domů,
jsem se už do New Yorku nevrátila. Zůstala jsem doma a rozhodla se čerpat další
životní zkušenosti v Londýně.

 

A proč zrovna Londýn? Jste tam už od února, jak se cítíte tam?

Londýn je přece jen blíž
k domovu, domů se dostanu každý měsíc. Londýn mě nadchl už od začátku. Je
to město, jak má být – barevné, rozlehlé, kulturní. Dělám si zde kurzy
angličtiny kvůli britskému akcentu. A něco mě tady žene k tomu, abych se
učila. Doma bych to nedělala, spíš bych seděla a čekala na práci.

 

Chodíte na herecké kurzy, nebo se pouze
doučujete jazyk? Čeho byste vlastně chtěla v Londýně dosáhnout?

Na herecké kurzy nechodím. Neměla
jsem pocit, že by mě posunuly dál. Do školy chodím kvůli jazyku, abych se
alespoň trochu přiblížila rodilému mluvčímu, nabyla sebevědomí v komunikaci. A
čeho chci dosáhnout? Vlastní spokojenosti.

 

Jak vzpomínáte na seriál „Zázraky života“? Byla to po „Protektorovi“
další větší herecká příležitost? Hrála jste zde gynekoložku, nezatoužila jste
po natáčení po dítěti?

„Zázraky života“ to byl dlouhý čas
strávený v úzkém kruhu lidí. Pohybovala jsem se na hranici zábavy a stereotypu,
který zkrátka po nějakém čase přijde. Naštěstí vždycky rychle přišel a zase
odešel. Nakonec jsem si natáčení velmi užila. Postavy mi do soukromého života
nelezou, tudíž jsem opravdu nepřemýšlela o tom, zdali bych nechtěla či dokonce
neměla mít dítě.

 

Vaše maminka pořádá ve vašem rodném Jičíně charitativní projekt „Dívka
roku“ a vy jí s tím pomáháte. Mnoho známých osobností zde působí bez nároku
na honorář, vy sama akci moderujete. Přiblížíte nám tento projekt?

Maminka se spřátelila se
zakladatelem této soutěže panem Dědkem a ten jí to celé vlastně předal. Jičín
je pro tuto akci dobře situované město. Všude je to na půl cesty. Mamku i její
kolegyňky tato práce moc baví. Dělá radost mladým holkám, a výtěžek z celé
akce jde na mateřskou školku pro postižené děti, tedy to má konkrétní cíl. Co
je naprosto skvělé, že tuto akci podporují herci a zpěváci bez nároku na
honorář. Podle mě je tato akce na vysoké úrovni. Soutěží zde dívky od 13 do 15
let. Když se na ně dívám, jsem překvapená, jakou tato děvčata mají šťávu, jsou
šikovná, mají styl a nebojí se. Jsem z projektu „Dívka roku“ nadšená a
věřím, že do budoucna se najde i větší množství sponzorů, kteří tuto akci
podpoří.

 

Jaké máte vztahy s rodiči? Podporovali vás ve vaší kariéře?

Určitě. Bez podpory vlastní rodiny
by to bylo těžké, zvláště v dobách, kdy člověk tápe, neví co dál.
V tu chvíli je důležité mít zázemí, které já díkybohu mám!

 

Dovedete si představit, že byste nebyla herečka? Co by vás bavilo, čím
byste se uživila?

To nevím, ale určitě by to bylo něco
v umělecké sféře. Občas píšu krátké články, tak snad i tady by se dalo někde
uplatnit. Ale já jsem herečka, takže chci dělat to, co jsem vystudovala, co mě
baví a v čem si myslím, jsem dobrá.

 

Jací se vám líbí muži a co musí splňovat chlap, který by vás zaujal?

Nemám to tak přesně pojmenované – blonďák,
modré oči… to fakt ne. Chemii racionálně neovlivníte. Většinou to mám
tak, že potkám někoho, kdo mě má něco naučit, někam posunout. Pokud si
přestaneme navzájem dávat, rozejdeme se. Takže beru od života to, co dává, a
žiji instinktivně.

 

Zklamala jste se někdy v životě, ať už v někom, nebo
v něčem?

Pokud ano, tak to tak mělo být.
Vždy dojdu k tomu, že jsem to takhle potřebovala a že mě to posune zase
někam dál.

 

Jste racionální, nebo, jak to u herců často bývá – bohém?

Půl na půl. Někdy jsou má
rozhodnutí více emocionální, bohémská, někdy zapojím mozek. Teď v Anglii
více myslím na budoucnost. Jsem si vědoma toho, že mám věk na to, abych byla
sama k sobě, ale i ke svému okolí, zodpovědná. Mám věk na to, aby mi bylo
dobře nejen dnes, ale i za pár let.

 

Kdo je u vás v dnešní době „slušný člověk“, vybaví se vám někdo?

Moji nejbližší přátelé a rodina…
Neslušní se mi vyhýbají.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Mili Dvořáková

Oblečení: LERROS www.lerros.cz

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze
www.mlynec.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Tuhle práci si nosíte s sebou, kamkoli se hnete,
protože materiál pro ni je všude, kde jsou lidi, a vlastně i tam, kde je člověk
sám.“ Jana Paulová

 

 

 

 

O
aktivitu a smysl pro humor nemá Jana Paulová ve svém životě nouzi. Přesvědčuje
nás o tom nejen v představeních, která můžeme vidět v divadle Kalich,
ale i svou zálibou v cestách do dalekých zemí, kde nachází poznání a čerpá
energii. O tom všem vydala knihu, která vyšla ve dvou vydáních. Fotografie
k rozhovoru, pro které herečku oblékala firma Tchibo, jsme pro vás
připravili spolu se skvělým fotografem Robertem Vano v pražské restauraci
Zlatý had.

S hereckou
profesí přišlo do vašeho života mnoho hereckých příležitostí. Které z nich
hodnotíte ve svém životě jako klíčové?

Já žiji přítomností. Když mi někdo položí podobnou otázku,
musím se strašně rozpomínat, co jsem vlastně kdy dělala. A přestože jsem
zahrála kolem tří set televizních, filmových a divadelních rolí (nedávno mi to
v televizi spočítali), klíčové v mém životě byly úplně jiné věci.
Třeba rodina, setkání s některými lidmi, nebo moje cesty.

 

Nevidíme
vás v žádném ze záplavy televizních seriálů. Jak to?

Nabídky do seriálů, které jsem v posledních letech
dostávala, mě nezaujaly natolik, abych dostala chuť do některého vstoupit.

 

Myslíte
si, že hraní v seriálech herce limituje pro volbu dalších rolí ve filmu,
protože si jej diváci zaškatulkují?

To nevím. Jen u těch nekonečných, rychlou jehlou spíchnutých
seriálů herec vyčerpá výrazové prostředky, protože se hraje na první dobrou a
není čas na nějakou tvorbu nebo hledání.

 

Je
mi známo, že jste herectví na nějakou dobu pověsila na hřebík. Co tehdy bylo příčinou
a co vás přimělo se vrátit?

Tenkrát tím definitivním hřebíkem do rakve mého herectví byla
právě práce na takovém padesátidílném seriálu. A ta marnost z toho, že nemůžu
ovlivnit kvalitu předlohy, kterou jsem dopředu neznala, neboť nové díly jsme někdy
dostávali i ráno těsně před natáčením, mi tuhle profesi na docela dlouhý čas
znechutila. K herectví jsem se vrátila díky představení „Natěrač“, které po mně
nazkoušela jiná herečka, a když onemocněla, Pavel Zedníček mě požádal o pomoc.
Od té doby zase hraji, jen už si dávám větší pozor do čeho se pouštím.

Jak
dnes, po letech hereckých zkušeností, hodnotíte váš vztah k této práci?

Jako komplikovaný. Nemám o téhle profesi nějaké přehnané
mínění a už vím, že nepatřím mezi herce, kteří bez ní nemůžou žít. Ale když se
setkám na jevišti nebo před kamerou s výjimečnými herci, nebo
inspirativními režiséry, je to obrovská radost.

 

„Nosíte“
si práci domů?

Tuhle práci si nosíte s sebou, kamkoli se hnete,
protože materiál pro ni je všude, kde jsou lidi, a vlastně i tam, kde je člověk
sám. To byl asi také jeden z důvodů, proč jsem od ní chtěla mít na čas
pokoj a proč občas závidím těm, kteří dodělají práci a mají prostě „padla“.

 

Jaká
je ta role, na kterou čekáte, která by vás opravdu vzala za srdce?

Na žádnou roli nečekám, protože bych se taky nemusela
dočkat. Hrajeme v soukromém divadle a role, které si chci zahrát, prostě hraji,
protože jsem současně i spoludramaturgem těch našich představení. Za deset let,
co s Pavlem Zedníčkem spolu hrajeme, jsme odehráli stovky představení a často
jen ve dvou, takže já nemám na nějaké nenaplněné herecké touhy v sobě ani
místo, ani sílu.

 

Za
srdce vás rozhodně vzalo divadlo. Jste ve stálém angažmá? Na jaká představení
s vámi a kde se mohou diváci těšit?

Divadlo Kalich, jehož jsme už deset let svobodnou součástí,
nám umožňuje realizovat naše nápady a my víme, že na nich producent nesmí
prodělat. Zatím se to nestalo, naše představení mívají kolem dvou set většinou
vyprodaných repríz, takže je spokojenost na všech stranách. Hrajeme už
šestnáctou sezonu „Natěrače“, „Bez předsudků“, „Drahoušky“, „Zamilovat se“ a
teď máme novou „Lásku naruby“.

 

Jak
vnímáte ze svého pohledu vztah diváka a herce během představení?

Divák je pro nás nejdůležitější partner, a protože hrajeme
komedie, dává o sobě, zaplať pánbůh, vědět.

V divadelních
rolích se často po vašem boku objevuje Pavel Zedníček. Jak dlouho už spolu
hrajete a jak se váš herecký vztah vyvíjel?

Je to nejlepší herecký partner, jakého si herečka může přát.
Má obrovský talent a zkušenosti, umí zachránit situaci, ovládnout jeviště, ale
i upozadit se a přihrávat. Zatím jsme si nezevšedněli a čím spolu hrajeme déle,
tím víc si uvědomujeme, jak výjimečné tohle setkání je. A zdá se, že to cítí i
diváci, protože hrajeme pro plné sály a diváci se vracejí.

 

Není
pak pro vás těžší hrát s někým dalším, když do hry vstupují další herci?

Vzhledem k tomu, že máme tu úžasnou možnost vybírat si
další herecké partnery sami, tak hledáme ve stejných krevních skupinách.

 

Po
mé návštěvě vašeho představení jsem si nebyla jistá, zda se držíte scénáře,
nebo zda do představení vnášíte vlastní prvky a „štengrujete“ se s kolegy
na jevišti. Jak složitá je skutečná improvizace na jevišti a jak složité je
improvizaci pouze předstírat?

Kdybychom neimprovizovali, nešlo by hrát představení
tolikrát, aniž by okoralo. Je to živý tvar a divák to musí cítit a stát se jeho
spolutvůrcem. Každé představení je trochu jiné už proto, že jiné je obecenstvo
a i my se každý den sejdeme v jiném rozpoložení. To všechno se na něm odrazí.

 

Herecká
profese dává člověku jistě zabrat především po psychické stránce. Myslím to
tak, že herec musí zvládnout přípravu, soustředit se, předvést skvělý výkon,
stále se od něj něco očekává, neustále je v jakémsi vypětí. A po aplausu
opona padá a člověk se zase musí nějak srovnat a zařadit se do každodenního
života.

Jak
se vám daří udržet si psychickou rovnováhu?

Říkáte to hezky, ale já se takhle neprožívám. Když si člověk
udržuje nadhled sám nad sebou a používá humor i vůči sobě, pak o žádnou
rovnováhu nepřichází.

 

Jste
velmi aktivní žena. Kromě toho, že se vám daří udržet si klidnou a pozitivní
mysl, jste i ve skvělé fyzické kondici. Co pro to děláte?

Kombinuji totální nicnedělání s totální aktivitou. Když
je zima, spím, čtu a šetřím síly a pak zasvítí sluníčko a já vytáhnu kolo,
hůlky, sedák a lezačky a začnu se po světě pohybovat jako zběsilá.

Berete
s sebou na cesty i rodinu? Říkám na cesty, protože o vašich cestách do
zahraničí se nedá příliš hovořit jako o dovolených, spíše jde o cestovatelství.

Jak kdy. Jezdím často sama, protože jsou místa, do kterých
se chci podívat jenom já, a nikdo jiný u nás doma po tom netouží. Takže takové
ty drsné cesty podnikám sama, a když je tam šance na určité pohodlí, tak jezdím
se svým mužem, nebo s mladší dcerou. I když vloni jsme byli s manželem
Milanem v Africe. A když nám tam dali píšťalku, abychom při napadení
divokou šelmou mohli pískat o pomoc, a upozornili nás, že to je silně malarická
oblast, a já antimalarika nechala doma, byla to sice úspěšná, ale přece jenom
zkouška našeho manželství.

 

Jaké
jsou vaše oblíbené destinace a podle čeho si je vybíráte?

Vybírám je srdcem. Letos jsem po šesté projela sama Indií, miluji
Nepál, Mexiko, ale i Ameriku, a vloni jsem pro sebe objevila Afriku. Ale tam si
sama netroufám.

 

Jezdit
na cesty na vlastní pěst je veliká odvaha. Zažila jste i nějaké hodně riskantní
dobrodružství?

Protože cestuji opravdu hodně, tak i těch zážitků je spousta.
O některých píšu ve své knížce „Jak běžet do kopce“.

 

Bez
kterých pěti osobních věcí byste nikdy neodcestovala na, dejme tomu, čtrnáctidenní
pobyt mimo republiku? Vynecháme-li cestovní pas.

Podle toho, kam jedu. Ale třeba do Indie mám s sebou vždycky
cejchu, kterou používám místo spacáku, protože nikdy nevím, kde budu spát, tak
abych měla pocit, že mám kousek svého čistého soukromí, moskytiéru, jednorázové
jehly a antibiotika, kdyby náhodou, prášek na čištění vody a repelent.

Láska
k cestování se projevila i ve vaší literární tvorbě. Co vás přivedlo k psaní?

Píšu si od mládí, jen jsem to neměla odvahu dát nikomu
přečíst. Pak jsem dostala nabídku psát fejetony do jednoho časopisu, a ty se
líbily. Pak přišel vydavatel, že o mně nějaká paní redaktorka napíše knížku, a
já mu nabídla, že ji napíšu sama. A protože nejlepší inspirace je termín,
knížka byla do roka na světě.

 

Uvažujete,
že se budete psaní věnovat dál?

Věnuji se mu dál, jen mi to jde pomalu. Ale pokaždé, když mi
někdo napíše, jak má rád „Jak běžet do kopce“, tak zase dostávám chuť v psaní
pokračovat. Jen si na to musím udělat klid a čas, a to při dvaceti
představeních měsíčně nejde úplně lehce.

 

Až
se znovu rozhodnete pověsit hereckou profesi na hřebík, kam obrátíte svoji
pozornost?

Máme občanské sdružení „Změň můj osud“ a pomohli jsme
postavit internátní školu pro sirotky v jedné z nejchudších částí
Indie. Teď je tam čtyřicet dětí, v lednu jsem je zase po roce navštívila a
dávno mi nic neudělalo takovou radost. Tak si umím docela dobře představit, že
bych tam jednou dožila tenhle život.

 

Jaký je váš názor na aktuálně
diskutovanou problematiku střídavé péče, ačkoliv vy sama jste toto nikdy řešit nemusela?

Já vám na to odpovím ráda, ale tím, že to neřeším, tak na to
nemám žádný vyhraněný názor. Můj názor se mění podle toho, jestli mluvím s někým,
komu střídavá péče jako rodiči vyhovuje, a naopak jsem proti ní, když
nevyhovuje. Já si myslím, že děti mají mít jeden domov, chodit do jedné školy a
mít oba rodiče. Tohle pro mě bylo svaté od chvíle, kdy jsem se rozhodla děti
přivést na svět. Ale protože chápu, že po rozvodu se chtějí o děti starat oba rodiče,
tak je to asi případ od případu a o tom, jak to dokážou všichni zúčastnění
zvládnout. Já jako rodič jsem se snažila vždycky upřednostňovat potřeby dětí
před těmi svými.

 

Daří
se vám aktivně zažívat kulturní život v Praze i sama pro sebe? Jaké akce
si rozhodně nenecháváte ujít?

Mám ráda Pražské jaro a Rudolfinum, a tak si každý rok
uděláme radost a vydáme se na nějaké koncerty, nejraději s Českou filharmonií.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Asistent: Tomáš Durňák www.tomasdurnak.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Make up: Jana Bulínová

Oblečení: Tchibo www.tchibo.cz

Lokace: Restaurace Zlatý had www.zlatyhad.cz

Partner produkce: divadlo Kalich www.divadlokalich.cz

 

 

 

„Když se kouknu
kolem sebe, každá herečka je svá, jako každá žena v jakémkoli jiném povolání.“ Kateřina Janečková

 

 

 

 

 

O tom, že má herečka Kateřina Janečková tvůrčí potenciál, není pochyb. Důkazem
toho je i její nový projekt, televizní pořad Hledáček, na kterém pracuje
společně se svým přítelem Radimem Jírou. Jako herečka si vydobyla svoji pozici
už jako malé děvčátko, které se bez vědomí rodičů přihlásilo na casting a předvedlo
ukázku z nastudované dvojrole Berušky a Ferdy Mravence. Dnes už je z Báči, jak
jí říkají její nejbližší, herečka, která se směle pohybuje nejen na divadelních
prknech, ale také před televizními kamerami.

Katko,
v jakých představeních vás můžeme aktuálně vidět v divadlech?

V divadle Bez
zábradlí ve hrách „Jakub a jeho pán“ a „2x Woody Allen“. V zájezdovém
představení „Láska a párečky“ a v divadle Na rozhraní v „Čertovské pohádce“.
Od září také v Městských divadlech pražských ve hře „Sto roků samoty“.

 

Jaké
role jsou vám blízké a baví vás?

Baví mě hledat cestu ke
každé roli, ale důležité je pro mě také to, s jakým týmem lidí se hra připravuje.
Od toho se pak odvíjí i oblíbenost dané role.

 

Do
některých rolí vás obsazuje také váš otec, Jaromír Janeček, který překládá
francouzské hry. Naskytly se vám také nějaké příležitosti ve Francii?

Ano, pod tátovou režií
jsem měla příležitost zahrát si pěkné role. Z nynějších je to třeba Margot ve
hře „Láska a párečky“, kde alternuji se Simonou Postlerovou. A co se týká Francie
– odmala jsme tam jezdili, takže se francouzsky domluvím, ale ještě nikdy jsem
se tam o práci neucházela, i když mě to často napadlo. Před rokem jsem tam jela
na pantomimický workshop k Eleně Serra a je pravda, že se mě na konci zeptala,
jestli mě nenapadlo tam zůstat, že by se mnou ráda pracovala dál. Přiznám se, že
mi nasadila brouka do hlavy, protože mě ta práce tam zaujala, ale zatím jsem její
nabídku nevyužila. Na jednu stranu bych jela hned, vždycky to byl můj sen, ale
na druhou stranu jsem u nás spokojená a nechci opouštět přítele. Pokusila jsem
se proto najít něco podobného u nás, dala jsem si přihlášku na HAMU a přijali
mě. Co bude dál, to se uvidí.

Jaká
z her, které z francouzského originálu přeložil a režíroval zde
v Praze váš otec, vás nejvíce oslovila a proč?

Z těch tří her
byla každá trochu jiného žánru a oslovily mě všechny. „Šampionky“ mě třeba
zaujaly tím, že jsme si zasportovaly. Hra je totiž o třech běžkyních maratonu,
a většinu představení jsme tudíž byly v pohybu. Já hrála Larigotte, tu
nejmladší, naivní. Naopak ve hře „Láska a párečky“, což je konverzační komedie,
ve které mám roli třicátnice Margot, si můžu zahrát civilně.

 

Myslíte
si, že český divák spíše přijímá a chápe hry od našich autorů, anebo od těch
zahraničních?

Nejsem dramaturg, takže
to nedokážu posoudit. Myslím, že nezáleží na původu autora, ale na hře samotné.
Vnímám ale, že hodně diváků dává přednost komediím.

 

Měla
jste, nebo máte, ambice prosadit se v nějakém zahraničním, nebo
koprodukovaném filmu?

Určitě bych si
v nějakém zahrála ráda, kdyby přišla nabídka. Ale do žádných zahraničních
castingových agentur jsem se zatím nezapisovala.

 

Setkala
jste se s tím, že pokud jste hrála televizní role, mělo to vliv na
možnosti dalších televizních příležitostí? Pokud ano, jaký?

Jestli se ptáte na to,
zda jdu „z role do role“, tak to se mi stalo jedinkrát. Režisér seriálu „Náves“
mi nabídl roli v pohádce „Restaurace U prince“. Jinak nevím, zda mě zvali na
castingy proto, že mě někde viděli. Po seriálu „Ošklivka Katka“ mi přišly
nějaké nabídky, ale ne přímo herecké. Naopak mě prý na některé konkurzy
nechtěli zvát. Mimo té pohádky jsem ale vždy musela projít konkurzem, žádná
nabídka rovnou mi ještě nepřišla.

Domníváte
se, že herci neprospívá, když hraje seriálové role? Že to pak je s obsazováním
do filmu složitější?

Myslela jsem si to před
lety, když u nás začal boom nekonečných seriálů, ale dnes už si to nemyslím. I
když někteří tvůrci filmů si to myslet asi můžou, to nevím. Dnes už se
v podstatě skoro nic jiného, než nekonečné seriály a filmy do kin, netočí.
A herci tak nemají moc na výběr, pokud se chtějí uživit. Platy v divadlech jsou
totiž podprůměrné. Z filmu do seriálu je to ale určitě jednodušší než obráceně.
A pak je to také individuální. Jak sama vidíte, někteří herci jsou všude a jiní,
ač neméně dobří, nepřeskakují z televize do televize a z filmu do
filmu. Řekla bych, že je to také hodně o kontaktech.

 

Máte
právě nyní nějaký zálusk či vyhlídky na filmovou roli?

Rýsují se mi dvě menší
role, ale dokud nemám v ruce natáčecí plán, nechci nic předbíhat. Jsem ale
ráda, že jsem po letech byla pozvána na dva konkurzy na film. Alespoň mi to
potvrdilo, že mě „Ošklivka“ nezaškatulkovala u všech.

 

S přítelem
Radimem Jírou se věnujete novému, společnému projektu. Prozradíte nám o něm
více?

Je to pořad „Hledáček“.
O rekordmanech a rekordech v Čechách a trochu o geocachingu. Zatím jsme ve
fázi, kdy máme natočený pilotní díl a začínáme shánět sponzory. Televize nás
totiž neplatí, nabízí nám pouze reklamní čas a odvysílání pořadu. Bližší
informace najdete na www.hledacektv.eu .

 

Jakou
máte o obsahu „Hledáčku“ představu?

Medailonek o daném
rekordu a rekordmanovi, info okénko o navigačních technologiích a geocachingu, anketa,
soutěž, krátké scénky. Jsme na začátku, uvidíme, co všechno se do pořadu vejde.

Dá
se říci, že je vám blízké i režírování? A uvažujete o tom, že byste se
v této profesi v budoucnu realizovala?

Člověk uvažuje o spoustě
věcí. Záleží na tom, kdy se rozhodne do té dané věci „pustit“. A to teď
necítím, i když nemůžu říct, že bych o režii neuvažovala. Mám v hlavě
jeden projekt propojující činohru s pohybovým divadlem, ale raději bych
v něm hrála, než jej režírovala. Začala jsem kvůli tomu chodit na
akrobacii na šálách, tak abych to mohla uplatnit. Rozhodně ale budu muset najít
režiséra, který bude sdílet moji představu.

 

Jaké
byste řekla, že jsou hlavní předpoklady pro práci herečky?

 To je spíš otázka pro režiséry. Samotnou by mě
to zajímalo. Určitě je důležité se nebát postavit se na jeviště před lidi. Vždycky
jsem si myslela, že je to o talentu, o štěstí a o příležitostech, ale nevím.

 

Vnímáte
vy sama, jako herečka, některé vlastnosti pro tuto profesi jako vysloveně
klíčové?

Ne. Když se kouknu
kolem sebe, každá herečka je svá, jako každá žena v jakémkoli jiném povolání. Některé
jsou „loktařky“, další to zapotřebí nemají.

 

V čem
podle vašeho názoru často herečky svoji profesi podceňují?

To je možná otázka pro
zkušené paní herečky. Já si všímám spousty věcí, ale takovéto otázky si
nekladu.

Co
vy a společenské akce? Jakým akcím a jaké společnosti dáváte přednost?

Nemůžu říct, že něco
upřednostňuji, nebo nesnáším. Záleží na okolnostech každého dne, jestli mám,
nebo nemám chuť někam jít. Člověk má v dnešní době, svým způsobem, spoustu
možností. Když se sejde společnost fajn lidí, je jedno, co to je za akci. Nejlepší
akce stejně bývají ty neplánované.

 

Jak
vypadá váš volný čas? Jak a kde ho nejraději trávíte?

Pro mě je
v podstatě celý život volný čas, jen na mně záleží, jak si ho naplním. A
zatím je pro mě i moje práce způsob trávení volného času, protože mě baví. A naopak,
když někdy není dost práce, cítím se daleko upracovaněji. Ráda trávím čas
s Radimem, podle toho, co si vymyslíme. A také při akrobacii na šálách, kulturou,
lenošením, ve společnosti, cestováním… a tak různě.

 

Jak
si stojíte jako herečka vs. žena v domácnosti? Dáváte přednost kariéře,
nebo přijde na řadu i rodina?

Pojem kariéra a rodina
je dost širokospektrální. Mně by stačilo ke štěstí uživit se a mít rodinu. Beru
věci, tak jak přicházejí, kariéru neumím ovlivnit a na dítě se moc těším. A až
to přijde, možná vám na tuto otázku odpovím. Kdo ví, do jaké míry se mnou
mateřské hormony zatočí.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Karel Pražák

Oblečení: Prospekta
móda, Pařížská 18 www.prospektamoda.cz

Zelené šaty – MALO

Puntíkatý top a bílé
jeansy – Dolce and Gabbana

Šaty se vzorem – Etro

Vlasy: kadeřnictví Toni and Guy

Foceno v restauraci
Fama Gand v Praze www.famarestaurant.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

Domov Milana Lasici, to je světlý prostorný byt zařízený s velkým vkusem kombinacemi prvků starožitných a současných. Milan Lasica nás uvedl do svého pokoje, který byl zařízen částečně jako pracovna a částečně jako obývák. Posadil se do kouta k nízkému kulatému stolku, do pohodlného křesla, pod stojací, krémově hnědou lampu ze šedesátých let.

„Narodil jsem se ve Zvolenu, a když mi bylo asi půl roku, tak se moji rodiče přestěhovali do Bratislavy, takže dá se říci, že jsem Bratislavák, cítím se Bratislávákem. To bylo začátkem 40. let, když mi byly 3 nebo 4 roky. Tehdy v Bratislavě začaly nálety, pamatuji si, jak jsme vždy, když zazněla siréna, chodili do krytu. A potom můj otec usoudil, že by bylo dobré, kdyby mě i matku odsunul někam na venkov, že tam bude klid, protože až přijde fronta, bude to v Bratislavě asi hrozné. No, a tak jsme šli do Pliešoviec, to je taková vesnice na středním Slovensku, ze které pochází můj otec. Tam jsme se šli ukrýt před válkou. Nakonec to dopadlo tak, že tam byla taková mela, že jsme byli asi šest týdnů schovaní ve sklepě. Padaly tam granáty, bomby, zkrátka válka, jak má být. A tady v Bratislavě byl poměrně klid. Takže to mému otci nevyšlo. Po válce jsme se sem opět vrátili a chodil jsem v Bratislavě do školy, vyrůstal jsem jako bratislavské městské dítě a když mi bylo asi deset roků, tak se moji rodiče rozvedli a já jsem šel asi na rok ke své babičce, tam do těch Pliešovic, do té vesnice. Chodil jsem tam i do školy. Takže dá se říci, a to je dost vzácné, že jsem na vlastní kůži zažil i městské i vesnické prostředí. To je, myslím, štěstí, když člověk může tato dvě prostředí, která jsou natolik rozdílná, zažít na vlastní kůži a ne jen jakoby z rychlíku, anebo ze čtení. Vrátil jsem se do Bratislavy, když mi bylo jedenáct let, a od té doby jsem Bratislavan. Prožil jsem dětství dítěte, které si začínalo uvědomovat svůj život právě v těch válečných a poválečných časech. Jako malý chlapec jsem zažil Slovenské národní povstání, konec války, potom to krátké poválečné období, nadějné, potom čtyřicátý osmý rok, kdy se to všechno změnilo – pro naši rodinu k horšímu. A potom 50. léta. To všechno už jsem vnímal velmi intenzivně a citlivě.“

 „Jaké máte vzpomínky na své dětské lásky?“

„Ty vzpomínky jsou velmi mlhavé, ale pamatuji si, že když mi bylo nějakých šest sedm let, tak jsem se velmi zajímal o jedno děvče, které bylo asi o rok mladší, což byl tehdy poměrně velký věkový rozdíl. Byla to dcera našich známých, našich rodinných přátel. Mezi námi se vyvíjely – dá se říct – něžné vztahy. Něžné vztahy, které se projevovaly tím, že jsme se potkávali a vyhledávali jsme si taková zákoutí, kde nás nikdo nemohl najít. Měli jsme taková svoje tajemství a dělali jsme všechno, co k takovému vztahu patří, včetně toho, pokud se dobře pamatuji, že jsme si hráli i na doktora. Už nevím, kdo byl doktor, myslím, že já… No, a potom jsem v tom pokračoval. V tomto typu komunikace. Čím jsem byl starší, tím to bylo intenzivnější…“

 „Kdy jste se začal věnovat textové tvorbě?“

„Texty jsem začal psát, když mi bylo asi devatenáct, nebo dvacet, protože mě lákala muzika, jistý typ hudby, a velmi mě lákalo psát na tu hudbu nějaký text… Anebo jsem psal texty a sám jsem si k tomu dělal hudbu, což dělám vlastně dodnes, protože neumím psát text bez toho, že bych si k tomu sám nezkomponoval melodii. Pravda je, že jsem tu melodii nikdy v životě nepoužil, protože ten text někdo zhudebnil lépe jako já. Většinou se stávaly takové případy, že muzika, kterou na to udělal někdo jiný, byla diametrálně odlišná od mé představy. Často se stalo, že z textu, který jsem já považoval za komický a myslel jsem si, že z něho bude taková rychlá rytmická písnička, veselá, tak na to někdo napsal velmi smutnou muziku a v tom kontrastu z toho vzniklo něco, co bylo nečekané.“

 „A vzpomenete si, kolik bylo těch, kteří zpívali vaše texty, a kdo to byl?“

 „No, podívejte se, já jsem ty texty začal psát jen tak sám pro sebe. Koncem 50. let mě chytila taková vášeň k textařství. Potom, později, mě začali žádat různí zpěváci, abych jim něco otextoval, obvykle na hotovou hudbu. Většinou šlo o hity, které tehdy letěly. Já jsem pak, někdy v druhé polovině šedesátých let, texty přestal psát, protože mě už nebavilo psát slova na takové ty běžné hudební rozhlasové produkce. A pak, v sedmdesátých letech, i kdybych chtěl, tak už jsem nemohl, už jsem neměl šanci se takto uplatňovat… A já sám jsem se
neodvažoval zpívat, i když při našich programech s Julem Satinským jsem měl příležitost. Občas se stalo, že jsem si něco zazpíval, například jsem otextoval takový americký evergreen ,Some of these days‘. I Werich to otextoval, myslím spolu s Voskovcem, a ta píseň se jmenovala ,Některý den‘. Některý den ta, ta, ta…. No, tak na to jsem taky udělal text, i jsem to zpíval v jednom z našich programů, ale jinak jsem neměl pro koho, ale pamatuji si, že byly časy, kdy jsem psal i jeden, dva, tři texty za den. Normálně mě to semlelo, taková vášeň se mě zmocnila… A všechny ty texty se někam rozplynuly, sám je vůbec nemám, protože jsem si nikdy nedělal archiv, a byly na taková bizardní témata. Pamatuji si, že jsem napsal text o pavoukovi, který leze po stěně… a tak. Pochopitelně do tehdejší populární hudby se taková témata nehodila, tam se zpívalo většinou o lásce, ale já jsem tehdy tolik o lásce nepsal.“

„Jakou hudbu poslouchá textař písní Milan Lasica nejradši?“

 „Já mám nejraději swingovou éru, anebo potom takovou tu ,sweet music‘ z 30. let. Asi by bylo dobré vzpomenout nějaká jména, no tak pro mě je, a už asi i zůstane, číslem jedna Frank Sinatra. Kdysi, v padesátém osmém roce, se stala obrovská událost. My, v Bratislavě, jsme měli možnost sledovat vídeňskou televizi a tam byl koncert Elly Fitzgeraldové se skupinou Oscara Petersona. Tehdy byla celá jazzová Bratislava na nohou a já jsem tenkrát získal takovou pásku – magnetofonovou. V té době byly v módě magnetofony značky Sonet a já jsem se dostal až tak daleko, že jsem měl Sonet Duo, na kterém byly ty veliké kotouče, a na něj, už ani nevím odkud, jsem si nahrál jeden koncert z padesátého osmého roku, kde zpívá Armstrong s Fitzgeraldovou a doprovází je Oscar Peterson. A představte si, že teď po čtyřiceti letech jsem objevil nahrávku toho koncertu na CD. Takže jsem si ho hned koupil a vrátil jsem se o čtyřicet roků zpátky…“

Pan Lasica vstal a přešel ke knihovně. Otevřel skleněná dvířka, vyhledal dvě knihy a ukázal je na kameru.

„Moje texty vyšly ve dvou knížkách, jedna je tato: ,Bylo nás jedenáct‘, která vyšla někdy v roce 1985, a tato druhá: ,Písně o ničem‘ vyšla, tady je to i napsané, v březnu roku 1989. Mám to tady poznamenané, protože tady mám napsané: ,tato kniha je moje‘, abych ji nikomu nedal,
aby mi zůstal alespoň jeden exemplář.“

A ještě jednou se nám Milan Lasica pochlubil. Když vylovil z hlubin své knihovny malou, útlou knížečku s francouzským nápisem „Jacques et son maître“. Milan Kundera mu poslal právě tuto knížečku k premiéře jeho hry „Jakub a jeho pán“. Tahle knížka ovšem byla ve francouzštině a logicky byla chloubou Lasicovy knihovny.

 „V doslovu knížky, a to se musím teď pochválit, se píše o tom, kde všude se ta hra hrála a tady se píše: ,v Bratislavě tu hru hrají poslední velcí komičtí herci, které znám, Lasica a Satinský!‘“

Přál bych vám vidět ten rozzářený úsměv, s nímž pan Lasica knížku zaklapl a vrátil na její místo zpět do knihovny.

„Když jsem byl chlapec, tak jsem sbíral všechno, co sbírali ostatní. Po vojně jsem sbíral i známky. Měli jsme takového přítele, který byl v armádě a šel na pár měsíců na nějakou vojenskou školu do Ruska. Posílal nám odtamtud pozdravy a v Rusku měli takové obrovské, velké známky, protože Rusové měli všechno největší. A to byla obrovská atrakce, když jsem ukazoval kamarádům ty známky, každý je chtěl se mnou měnit, za jednu takovou velkou ruskou známku mi vždy dávali několik velmi vzácných známek, takže jsem měl celkem slušnou sbírku, která se ale potom někde rozplynula. Také jsem sbíral, a to byla tehdy velká móda, obaly na žiletky. To vy jste asi nikdy neslyšel, že se sbíralo něco takového.“

„A dnes?“

„Asi před třinácti léty jsem se shodou okolností ocitl v Kambodži, natáčel se tam jeden český film a já jsem v tom filmu hrál. A v tom hlavním městě, v ,Phnompheně‘, jsem se procházel po trhu a tam jsem najednou uviděl slona. Takového, no, snad z nějakého kovu, takový těžký slon to byl, a mně se velmi zalíbil. A protože tam na tom trhu bylo k dostání všechno, ale jen za dolary, tak jsem si toho slona koupil, a když jsem si ho už koupil, tak jsem si namluvil, že mu bude smutno. A začal jsem k němu přidávat další slony, a tak za těch, řekněme, dvanáct let, vznikla taková, dá se říci, sbírka. Mám jich, co já vím, okolo čtyřiceti. A posledního jsem dostal teď od své ženy a podívejte se, je tam napsané ,bouchni mě, zahoď mě, třískni mnou‘, tak to zkusíme…“.
    
Pan Lasica opatrně třísknul plyšovým slonem o stůl, ozval se chechot a jemu zasvítily oči. Ale jakkoli se ústy usmíval, v lesku jeho očí nebylo nic bezstarostného ani veselého. Ba, dokonce jsem měl pocit, že jeho elán, energii i jakési šibalství, na které jsme u něj byli zvyklí v minulých letech, pomalu vytlačuje jakási únava …

„Jaký je váš vztah k filmu jako diváka?“

„Zbožňuji film, dá se říci, že jako divák mám film o hodně raději než divadlo, zatímco jako herec mám raději divadlo než film. Já jsem měl taková období, kdy jsem chodil do kina i dvakrát, třikrát za den. Já jsem zkrátka film vždy zbožňoval, a když jsem byl nedávno v porotě Karlovarského filmového festivalu, tak se mě někdo ptal, jestli to není únavné vidět tolik filmů jako porotce. Ale pro mě to nebylo únavné, protože já se na filmy dívám rád. Díval jsem se tehdy denně možná na čtyři i pět filmů, potom jsem přišel do hotelu a v hotelovém pokoji jsem si ještě zapnul televizi a podíval jsem se na nějaký film. Takže já jsem, dá se říci, filmový fanoušek.“

„Vaše paní manželka má příjmení, které měla za svobodna. Měl jste s tím někdy problém, že se vaše paní jmenuje jinak než vy?“

„Ne, ne, ne. Nikdy jsem s tím neměl problém, akorát jsem zažil jednu takovou příhodu. Když byla má žena velvyslankyní v Rakousku, tak jsme jeli spolu na nějaký takový… no, na takovou cestu po Rakousku, kde se seznamovala s jednotlivými starosty a představiteli jednotlivých spolkových zemí. A přijeli jsme i do Innsbrucku. Přivítal nás starosta Innsbrucku, který si zjistil, že ve slovenštině existuje „prechýlovanie“, a že se neříká Frau Vášáry, ale Vášáryová, a chtěl to dodržet. Přišel k ní a řekl jí německy: ,Srdečně Vás vítám u nás v Innsbrucku, Frau Vášáryová‘ a potom přešel ke mně, podal mi ruku a řekl: ,A vítám i Vás, Herr Vášáryová‘!“

„Myslíte si o sobě, že jste šťastný člověk?“

„Víte co, já jsem jednou někde četl, že štěstí je povahový rys. Někdo je šťastný, protože má takovou povahu. Já bohužel takovou povahu nemám. Ne, že bych měl takovou povahu, že bych byl stále nešťastný, to ne, ale neocitám se v permanentní euforii. Mrzí mě to, ale co se s tím dá dělat… Zkrátka patřím mezi komiky a o komicích se říká, že v soukromí moc zábavní nejsou. Nevím, jestli všichni, ale o mně to rozhodně platí.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text je součástí dokumentu, který byl natáčen v roce 1999. Úplný text najdete v knize „Básníci Evropy“, autor: Jiří Vondrák

 

 

Milan Lasica – divadelní a filmový herec, dramatik, humorista, spisovatel-prozaik, divadelní režisér, textař. Narozen 3. 2. 1940 ve Zvolenu, dětství částečně strávil na venkově, pak v Bratislavě. Od r. 1959 – společně s Júliem Satinským studia dramaturgie na Divadelní fakultě AMU, kabaret v bratislavské TATŘE, autor mnoha divadelních her: „Vojna a mier“ (1960), „Poprava sa nekoná“ (1963), „Večer pre dvoch“ (1966), „Soirée“ (1968), „Výber“ (1969), „Večer pre dvoch“ (1970), „Ako vzniká sliepka“ (1971), „Plné vrecká peňazí“ (1982), „Nikto nieje za dverami“ (1982), „Deň radosti“ + „Náš priateĺ René“ (1986), „Jubiléum“ (1990), „Kam na to chodíme“ (1991), dále řady adaptací, úprav a překladů divadelních textů (Sławomir Mrożek, Václav Havel, Ivan Stodola, Ivan Vazov, John Osborne, Boris Vian atd.). Zejména v 70. letech píše texty pro zpěváky pop music, později pouze pro Petera Lipu a pro vlastní divadelní inscenace. Účinkoval v řadě filmů: „Sladké hry minulého léta“, „Pacho, hybský zbojník“, „S tebou mě baví svět“, „Srdečný pozdrav ze zeměkoule“, „Tři veteráni“, „Vážení přátelé, ano“, „Prodavač humoru“, „Saturnin“ atd.). V současné době vyučuje na VŠMU v Bratislavě a je ředitelem divadla Stúdio S. Často vystupuje v televizi a rozhlase i v České republice. Je častým spolupracovníkem Bolka Polívky a jeho divadla, v němž pravidelně vystupuje („Garderobiér“ aj.).