Archiv rubriky: Film a divadlo

 

 

„Na dabingu považuji za jednu z nejtěžších věcí dokázat přirozeně
nadabovat humor.“ Simona Postlerová

 

 

 

Simona Postlerová pochází z Plzně z divadelnické rodiny, její otec byl
režisér, matka herečka, bratr je také herec. Dalo by se říci, že prkna, která
znamenají svět, jí byla předurčena už od dětství, nicméně v mládí to spíše
vypadalo, že z ní bude gymnastka. Změna přišla po gymnáziu. Rozhodla se,
že chce jít ve stopách svých rodičů a být herečkou. Vystudovala herectví na DAMU
a už během studií hostovala v Národním divadle,
kde následně získala stálé angažmá. Od roku 1992
má domov v Divadle na Vinohradech a hostuje v několika dalších divadlech. Momentálně
zkouší na Vinohradech nový muzikál a připravuje se na Shakespearovské
slavnosti, kde představuje královnu Alžbětu v Richardovi III.

 

Ač byl tatínek režisér a
maminka herečka, vy jste nejprve žila osm let sportovní gymnastikou v oddílu
Baníku Ostrava. Neměla jste již odmalička touhu poznat prkna, co znamenají
svět?

Rodiče byli od kumštu a samozřejmě
se u nás doma o divadle bavili. Nemůžu říct, že by mne divadlo nezajímalo, když
v takovém prostředí vyrůstáte, tak vás to musí ovlivnit. Ale v době
dospívání jsem dělala gymnastiku, takže jsem to neřešila. Navíc rodiče byli
málo doma a vzpomínám si, že jsme si s bratrem občas povzdechli, že nám
tato profese bere rodiče. Naše dětství s Lexou bylo vlastně takové smutné.
A teprve až na gymnáziu jsem se rozhodla, že to zkusím, že chci být herečkou.

Začala jste tedy studovat na DAMU v Praze…

… ano a úplně jsem se do toho
ponořila, začalo mě to brát. Četla jsem si jednotlivé hry, přemýšlela o postavách,
vlastně mne přitahovaly postavy, jejich charaktery a způsob, jak na ně, jak je ztvárnit,
protože to chce vždycky vlastní pohled, vlastní názor. To je herectví a to je
na tom to nekrásnější, vlastní svoboda. Vždy jsem se vydala ven, do přírody na
procházku, nasávala čerstvý vzduch a cítila se tak nějak zvláštně dobře. Tehdy
jsem si uvědomila, že tohle je práce, kterou chci dělat.

Jaké máte vzpomínky na
studia na DAMU, žila jste si studentský život, nebo jste byla pilná studentka,
která se nerozptyluje „zábavou“?

Studium na DAMU má svá specifika,
ale studenti, ať jste na jakékoliv škole, jsou si podobní. Takže do třetího
ročníku jsem si žila typickým studentským životem. Ono vůbec přijetí na DAMU
mne hrozně vzalo, byla jsem dojatá a potěšila jsem i rodiče. Pamatuji, jak jsem
to prožívala s mou nejlepší kamarádkou, která žije momentálně
v Holandsku. Protože jsme bydleli v Ostravě, nastěhovala jsem se
k babičce do Vršovic. Babička mne měla moc ráda, ale začaly tam trošku
problémy s dědou, přece jen měl rád svůj klid, takže jsem nakonec odešla
na kolej. Až když děda umřel, tak jsem se opět vrátila k babičce.

Říkala jste mi, že jste si na začátku studia vůbec nevěřila.

No jo, ale to je normální, věčné
pochybnosti, i dnes s každou novou rolí začínáte od nuly. Ale jisté zkušenosti
a spolupráce s výbornými herci nebo režiséry vám dodají větší sílu i odvahu, takže
se víc zabýváte rolí, charakterem, než samy sebou. To je příjemný.

A kdy jste začala cítit, že na to máte, že jste opravdu talentovaná?

Já říkám, že talent je dar. Ale k
němu je zapotřebí i trochu štěstí. Protože existuje spousta vynikajících a
nadaných herců, ale stále nepřišlo to štěstíčko. Ve třeťáku jsem dostala
nabídku na záskok do Státní opery za tehdy těhotnou Zoru Jandovou. Režisér
Miroslav Macháček si pozval čtyři holky z DAMU a čtyři
z konzervatoře. Ale nevyšlo to, roli tehdy získala Eva Horká. Nicméně jsem
dostala dopis, že mě vedou v patrnosti, že jsem pro ně něčím zajímavá.
Tehdy mne to ale nijak nemrzelo. Potěšilo mne už to, že jsem byla „ve hře“. No
a chvíli na to jsem obdržela další dopis, kde mi byla nabídnuta role Haničky
v Lucerně v Národním divadle.
Zvládla jsem ji na tři zkoušky.

To vám muselo udělat velkou radost…

Myslela jsem, že se radostí
zblázním, byla jsem nesmírně dojatá a šťastná. Kněžnu hrála paní herečka Jana
Hlaváčová, účinkovaly tam tehdy už herecké hvězdy František Němec nebo Alois
Švehlík. Zažila jsem tam třeba Josefa Kemra, Vladimíra Ráže a další velké
herce.

 

V ročníku vás bylo třináct nadaných a dnes známých herců. Poznala
jste zde svou velkou lásku Ivana Trojana…

Byli jsme skvělý ročník a všichni
jsou dnes známí a obsazovaní herci – Bára Hrzánová, Martin Dejdar, Petr Vacek,
Petr Jančařík, Petra Lustigová, Mirek Táborský, Rostislav Čtvrtlík – s posledními
dvěma jmenovanými máme narozeniny ve stejný den, devátého listopadu, takže jsme
měli vždy důvod ke společné oslavě. Rostík nám ale minulý rok zemřel. A Ivan
Trojan, to jsou krásné a romantické vzpomínky, chodili jsme spolu šest let.

 

Vraťme se nyní k Národnímu divadlu. To je přece obrovský úspěch,
hrát v Národním ještě během studia na DAMU. Spousta herců na takovou příležitost
čeká léta. Co to udělalo s vaším sebevědomím?

Tak určitě mi to dodalo chuť a
energii do práce. Navíc jsem později dostala po Janě Hlaváčové roli kněžny.
Bylo mi pouhých dvaadvacet. Tehdejší ředitel Lukeš se rozhodl, že kněžna musí
být mladá, protože Jirásek v knize napsal „mladá kněžna, co panství
zdědila“. (smích) A měla jsem svoji
velkou první hlavní roli. A byla jsem za to velmi ráda. V Národním divadle
jsem byla pět let, až do roku 1992.

 

Na jaké role v Národním divadle dodnes
ráda vzpomínáte?

Na všechny. Opravdu. Ale pokud bych
měla několik vyjmenovat, tak třeba v osmdesátém devátém, to byl Zlý jelen. Hra Jirky Menzela. Velká
nadsázka. Bylo tam hodně dialogů s Rudolfem Hrušínským, který mi říkal:
„Simono, jen odpovídejte, nehrajte“. Velká škola pro přirozenost. Pak moje
milované Nebezpečné vztahy v režii
skvělého Ladislava Smočka, se kterým jsem se ještě několikrát potkala ve
Vinohradském, v Činoherním Klubu i v Ungeltu. Nádhera.

Pak vás přetáhla Jiřina Jirásková do Divadla na Vinohradech…

Ano, jsem zde doma. Je to moje
divadlo, však už tady hraji dvacet let. A jsem Jiřince Jiráskové velmi vděčná,
stala se i kmotrou mého syna Damiána. Když mě brala, tak jsem byla
v sedmém měsíci. Čekala jsem tehdy prvorozenou dceru Janu Magdalénu. A té
šel zase za kmotra pan Kemr. Byla to vlastně taková souhra náhod. Zkoušeli jsme
spolu jednu hru a on mne najednou chytl za ruku a odvedl bokem a říká mi:
„Simono, ty jsi samodruhá“. Úplně mě tím překvapil. Hned následující den jsem
šla k lékaři a zjistila jsem, že jsem těhotná. Na začátku třetího měsíce.
Zeptala jsem se ho, jak to poznal, a on řekl, že z očí.

 

V jakých rolích vás nyní
můžeme v divadlech vidět?

Na Vinohradské domovské scéně hraji
v Ideálním manželovi Lady Chilternovou.
Dále vystupuji v Jistě, pane
ministře jako Annie, ve Zkoušce
orchestru jsem Klavíristka. A pokud se přijdete podívat na Brouka v hlavě, tak tam ztělesňuji
Marcelu Champsboisy. No a nesmím zapomenout na Muriel Tateovou v Apartmá v hotelu Plaza, které skvěle
režíroval Martin Stropnický. Kromě toho účinkuji ještě v Branickém divadle, ve
francouzské komedii Příbuzné si
nevybíráme, a v Tenorovi na roztrhání,
Herci jsou unaveni a Fatální bratři. Nově zkouším ve Vinohradském
divadle muzikál a v létě budu hrát v rámci Shakespearovských slavností v Richardovi III., v režii Martina Huby.
Takže se nenudím.

 

Která z těchto rolí není vůbec blízká vašemu naturelu?

Určitě Apartmá v hotelu Plaza, je to strašně výjimečná role. Hraji
velmi ostýchavou ženu Muriel, kterou se pokouší svést slavný hollywoodský
producent Jesse Kiplinger. Tohle je role, která se mi hraje neskutečně dobře. A
naopak Marcela Champsboisy v Broukovi
v hlavě je zase můj naturel.

 

Zdá se mi, že máte štěstí na velké role.

Když se ohlédnu zpět, mám velké
štěstí na hlavní role, to máte pravdu.

 

Jako Porcie v Kupci benátském jste hrála dvojroli a převlékala se za muže, jak
vás bavilo tohle „divadlo“?

To nebyla dvojrole, Porcie se pouze
převlékne za jistým účelem za chlapce. To víte, zajímavý úkol, bavil mě způsob
práce, jak zapomenout na ženské fígle, přitom jsem vlastně pozorovala situace
žensky. Samozřejmě jistá nadsázka a krásné verše.

 

Baví vás záporné role?

No jasně, v každé postavě je toho
namícháno. Nejsou věci jednoznačné, záleží, co převáží, na okolnostech, jak
jsou situace vedeny nebo chápány. Najednou se objeví zloba, ale třeba z
neštěstí, z mindráku anebo čistý úmysl. To je pro mě zajímavé.

 

Chodíte na konkurzy?

Na konkurzy nechodím. Mám stálé
angažmá, občas někde hostuji. Ale jen tímhle bych se samozřejmě v dnešní
době neuživila. Herectví je krásná práce, ale není zase tak výjimečně
honorovaná. Proto hodně dabuji a v současné době hraji v seriálu Cesty domů. Je mi tam dobře, baví mě to.
Navíc mám vedle sebe skvělé lidi, hrají tam se mnou Láďa Potměšil, Alois
Švehlík, Jitka Smutná. Ale někdy je to náročné, obzvláště na čas. Musíte být
třeba v kuse 16 hodin na place. A ráno opět v pět na značkách. Smích.

 

V čem vidíte zásadní rozdíl mezi
filmovou a divadelní prací?

Rozdíl je a není. Musíte mít
vnitřní silnou energii tam i tam. Vědět o roli jako celku též úplně stejně, film
točíte na přeskáčku, musíte přesně vědět spojitosti, ale v prostředcích se
práce liší. Na divadle musíte naopak hodně vyzařovat, ve filmu by to bylo
přehnané. Kamera vezme každé hnutí mysli, je těžké mít vnitřní napětí a zároveň
svůj projev utahovat.

 

Máte dost příležitostí i v dabingu,
nesetkáváte se se závistí?

Ne, spousta herců dabuje. A pokud
mi někdo závidí, tak o tom nevím. Mám dabing moc ráda, Pronikat do herectví
někoho jiného. Na dabingu považuji za jednu z nejtěžších věcí dokázat přirozeně
nadabovat humor.

 

Vím o vás, že máte ráda hudbu,
zpívala jste i v soutěži České televize Duety. Jak na tento pořad vzpomínáte?

Zpívám velmi ráda, hudba mě
uklidňuje a i proto obdivuji muzikanty a skladatele. Nabídka zpívat v Duetech mne potěšila. Jednalo se o osm
párů, z nichž jeden z páru byl profesionál a druhý laik. Mým profesionálem
byl Petr Kolář, s nímž jsem zpívala různé žánry. Umístili jsme se na
druhém místě, což bylo pěkné.

 

Musela jste zpívat i
v nějaké divadelní roli?

Ano, v roce 2003 v muzikálu Chicago
v Karlíně. Ale byla jsem za tuto zkušenost ráda. Hrála jsem Velmu
Kellyovou a měla jsem zde jedenáct písní. Nebo role v
divadelní hře Šampionky.
Tam byly krásné písně od Mikyho Jelínka, které jsem zpívala s Michalem Malátným
ze skupiny Chinaski. Pak jsem ještě hrála v muzikálu Donaha u nás na Vinohradech. 

 

Váš
manžel, Zdeněk Hrášek, je muzikant, jazzman. Máte ráda jazz?

No jéje. Těžká muzika, ale úžasná.
Manžel také skvěle hraje flamenco.

 

Kde jste se seznámili?

Potkali jsme se při mém angažmá
v Národním divadle. Zdeněk tam skládal hudbu k některým představením.
V devadesátém prvním jsme měli svatbu.

 

Čím se zabývají vaše dvě děti, dcerka
Jana Magdaléna a syn Damián? Myslíte si, že budou mít také „umělecké geny“?

Nevím, vše se ukáže, je ještě čas,
máme teď před sebou jiné úkoly.

 

Nejste
pravidelnou návštěvnicí večírků a společenských akcí, o kterých se píše v
bulváru. Spousty herců toho ale hojně využívají, řídí se heslem „o kom se
nemluví, jako by nežil“… 

No tak jo. (smích) Nevyhledávám večírky, nemám na ně čas. A vlastně mě večírek
pro večírek nebaví. Ale jsou fajn příležitosti setkat se třeba pracovně a
spojit i to příjemné, třeba s milými lidmi v divadle.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano  www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer www.pavelbauer.cz

Vlasy: Táňa Klevetová – Toni and
Guy www.toniandguy.cz

Šaty: Svatební salon Magique Moment
www.magiquemoment.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu
Alcron Praha www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„… je opravdu
tak nutné mít celý život pevné nervy a chladnou hlavu? Řekla bych, že právě
občasným „praskáním“ a „zahříváním“ se dané zoceluje.“ Tereza Kostková

 

 

 

 

 

Divadelní prkna a televizní kamery, to není ani
zdaleka totéž a vůbec není snadné přecházet z jedné pozice do druhé. Ovšem
obojí se daří bravurně kombinovat Tereze Kostkové. Dle výsledků práce, kterou
odvádí, by se dalo říct, že se tato dáma umí postavit jakýmkoliv výzvám.
Ba dokonce, že je k životu nutně potřebuje.

Předchází vás pověst otevřeného a srdečného člověka, při
focení pro náš rozhovor jsem se přesvědčila o tomtéž. Jak byste sama sebe
zařadila povahově? 

No tak…
kompliment vám vyvracet nebudu! Samu sebe znám pochopitelně pestřeji a
důvěrněji, než zahrnují ta dvě slova. Znám celou škálu svých emocí i jejich
vývoj v čase. Ovšem s ohledem na kouzlo ženského tajemství to nehodlám svěřovat
stručnému lakonickému popisu. I proto, že tak žádného člověka postihnout nelze.
Možná něco málo víc vyleze zpoza řádků a jak mě kdo bude vnímat, záleží stejně
ještě z velké časti na čtenáři, takže i tak bude obrázek trochu zkreslený, ale
třeba se sytější konturou. Tož si pojďme povídat… 

 

Jak hodnotíte spolupráci s fotografem Robertem
Vanem?

 …že
jsme si podle všeho „padli do oka“! Je vysoce profesionální, příjemný a
současně svižný. Neříkám rychlý, to by mohlo zavánět ledabylostí a to on není.
Prostě ví, co chce, a jakmile to má, jde dál! Skvělé!

 

Řekla bych, že máte s Robertem určitě společnou
vlastnost, kterou je umění vyprávět zážitky. Jaká témata jste cítila, že máte
společná? 

Aniž jsme si
dlouze povídali, tuším, že je to chuť a touha žít život a vnímat ho v plné šíři
a hloubce.

 

O které etapě vašeho života byste řekla, že „by vydala
na román“? 

Často to
říkám lidem, kteří mi něco vyprávějí, a já s otevřenými ústy naslouchám.
Kapitoly našeho života – jak přicházejí postupně – dávají nám zvyknout a
přizpůsobit se (nikoli vždy souhlasit) natolik, že jsme s tím více méně nějak
srozuměni, ačkoli to pochopitelně žijeme a řešíme intenzivně. Ale pokud vám
někdo uceleně vypráví kompaktnější část „svého příběhu“, to máte kolikrát pocit,
že „to je na román“ a „jak se to dá zvládnout!?“. Tedy nechci nic sugerovat,
takhle to prostě vnímám já. Sebe tudíž neposuzuji, „nenatáčím“, ale
pozoruhodných příběhů znám nespočet. A řekla bych, že každý jen trochu
nezatracený život na román je!

 

Všimla jsem si, že velmi trváte na svém vizážistovi
Pavlovi Bauerovi z Estée Lauder, který vás často doprovází. Souvisí to
s tím, že spíše nemáte ráda změny a experimentování? 

Ó nikoli. Proti změnám natož experimentům nic nenamítám. Ale to umí Pavel taky. Mám dva takové
dvorní: Pavla a naši společnou kamarádku Magdu Souškovou. Pokud nemohou, mám v
záloze ještě pár profíků. Ale telefon Pavla s Magdou vytočím vždy první. Je to
dáno i tím, že životní román už naše vztahy posunul do kapitoly přátelství.
Přítel profesionál je báječná kombinace!

 

Patříte mezi ženy, které bez make upu nejdou otevřít ani
pošťačce? 

Nepatřím. Bez make upu prosím ovšem NEROVNÁ se neupravená. Voda, mýdlo, hřeben, lehká
vůně to předchází i cestě s odpadky. 

 

Pamatujete si, čím vás jako malou fascinovalo divadlo?
Je to dnes totéž, nebo jste časem našla ještě něco působivějšího? 

Fascinovaly
mě šatny, šminky, prach, kostýmy na ramínku, paruky, zakouřený klub, herci
pobíhající že šatny do maskérny, a zvláštní temno a vůně portálu. Až
později jsem pochopila, jak velké kouzlo se skrývá na jevišti, když hlediště
potemní a otevře se opona. Někdy, občas… najednou. Svět skutečného původního
prostředí divadla by mělo chránit UNESCO.

 

Jak hodnotíte české divadelní publikum po stránce
zájmu o divadlo? 

Není to špatné. A diváci nejsou hloupí. Naopak! Dramaturgie divadel by je
neměla podceňovat. Vidím značný rozdíl mezi Prahou a ostatními lokacemi. Praha
je zmlsanější a někdy – teď paušalizuji, ať mě kvalitní pražský divák nechytá
za slovo – povrchnější. Je to i tím, že má hojně na výběr, jak v přeplněném
supermarketu. Takzvaný „venkov“ je vděčný, uznalý a velmi vnímavý na kvalitu.
Chodí i na těžší kusy a umí je náležitě ocenit. Ale musím
říct, že díky Viole i mým inscenacím na Palmovce znám i velmi vytříbené pražské
diváky. 

 

Jaký je váš názor na míru aplausu? Třikrát a dost?

Ne ne,
diváci jsou spontánní, umí se skvěle bavit… a nikoliv mezi sebou… Děkovaček
máme vždycky hodně a nezřídka standing ovation. To hlavně mimo Prahu. A co mě
dostalo, zažila jsem s Gazdinou robou
i stojící dětské publikum při školním představení. To bylo fascinující a víc
než jakýkoli honorář!

 

Jak se psychicky srovnáváte s tou dávkou emocí,
které prožijete takříkajíc v koncentrované formě a pak vše skončí, opona
spadne. Mohou ty sinusoidy mít dlouhodobě nějaký dopad, nebo spíš myslíte,
že člověk „zodolní“? 

 Ne, to
je profese. Patří to k divadlu… mám to ráda. Vidíte, nikdy jsem o tom moc
nepřemýšlela. To je to postupné přizpůsobení se „svému románu“. 

 

Jaký máte návod na to, zachovat si pevné nervy a
chladnou hlavu? 

A je opravdu
tak nutné mít celý život pevné nervy a chladnou hlavu? Řekla bych, že právě
občasným „praskáním“ a „zahříváním“ se dané zoceluje. 

 

Řekla byste, že k herecké profesi patří nějaká
specifická vlastnost, bez které se ta práce prostě dělat nedá? 

Bez potřeby
sdělení, jisté formy chuti být viděn, slyšen. 

 

 Když stojíte před rozhodnutím, jakou zvolit pracovní
nabídku, dokážete být rozhodná, nebo prožíváte dilema? Pokud ano, jakých
nabídek se vaše dilema nejčastěji týká? 

Dilema znám
– třeba do chvíle, než danou nabídku spatřím v širším kontextu, než zohledním
VŠE, co zohlednit potřeba je. To je velmi často hlavně čas. Nebo priority
nabídek v dlouhodobějším hledisku. Hlídám si, abych ta prostředí různě dělila,
myslím televizi versus divadlo. Všechno má svůj čas a prostor. Když dobře „naslouchám“
situaci, rozhoduji se pak lehce a jasně.

 

Sama jste zažila, jaké to je přeběhnout z jedné
televize do druhé. Jak se na tento televizní boj o „vaše“ tváře díváte vy z
pozice herečky a moderátorky? 

Opravdu,
vyjma papírů popsaných novináři, žádné „přeběhnutí“ není. Dohodla jsem se v
přátelské atmosféře, že skončím s jednou (mě velmi milou, leč už podle mě
vyhranou postavou) a přijala jsem nabídku na roli jinou. Nejsem tváří jedné
televize, jsem herečka a moderuji. Přijímám či odmítám nabídky. Toť vše. A
nejsem zdaleka jediná. Ty časy jakési nepsané exkluzivity jsou pryč. Televize
si pouze hlídají, aby postava v dlouhodobém seriálu nehrála v jiném současně
běžícím dlouhodobém seriálu na jiné soukromé stanici (na ČT to nevadí). A to je
logické. Je to v podstatě i v zájmu herce. Velká řada mých kolegů točí tam a
onde a někdy se to prolne. Jsme malý rybníček, je tu pár stanic.

V jakém věku byste řekla, že by měl
herec ukončit kariéru? Kdy je ten správný čas? 

Herec sám od
sebe neskončí nikdy. Každý skutečný herec chce „na jevišti umřít“. Nemyslím
doslova, ale herectví – pokud jsou síly a zdraví, pochopitelně aspoň trošku –
nemá důchod. 

 

Neuvažovala jste někdy se svou znalostí
francouzštiny o hereckých možnostech třeba ve Francii? 

Jojo, to by
mě bavilo. V jednom filmu jsem se i mihla a dokonce pár vět mluvila. Tak
uvidíme, třeba někdy někde ještě „zašprechtím“…tedy „zaparlím“. 

Jaký je váš názor na možnosti českých herců
v zahraničí? 

Nevím, nemám
s tím zásadnější zkušenost, každé tvrzení by bylo jen odhadem, tušením, ale tak
nějak tuším, že štěstí v tomto případě sehrává mnohem zásadnější roli než na
mateřské půdě.

 

Jste skutečně žena činu, velmi aktivní. V jaké
z rolí se v poslední době cítíte nejlépe? Doufám, že úspěšně směřuji
k rodině a roli maminky…

Samozřejmě!
To je už pět let moje nejkrásnější „hauptka“ (Pozn. redakce: hlavní role.)!

 

Kde jste si v životě nejvíce prověřila vaše
organizační schopnosti? 

Prověřuji je
neustále a každodenně u chodu rodiny a práce. A hodně jsem se naučila během tří
let v pozici tajemnice divadla. 

 

Absolvovala jste nějaké kurzy rétoriky? Případně, byla
byste ochotna sama je pořádat? Tím narážím na váš obdivuhodný řečnický talent! 

Hoho! To
nevím. O učení jsem – ač vystudovaný pedagog – zatím neuvažovala, ale čistě
teoreticky nebylo by to mluvení, co bych vysvětlovala – naopak! „Nutila“ bych
každého, kdo se chce dobře vyjadřovat, pěkně v tichu, mlčky číst. 

 

V jakých oblastech cítíte, že byste se právě nyní
ráda vzdělávala a rozvíjela? 

Už je to
nějaký čas, kdy jsem přestala život tolik rozdělovat na oblasti. Takže odpověď
zní: tak nějak komplexně. Ale přece jen jednu oblast vytknout mohu, ať
neřeknete: jsou to jazyky! 

 

Kdo jsou lidé, kteří na vás mají či měli v životě
největší nároky? 

Moji rodiče
a… já sama. 

 

Z čeho se nejraději těšíte? 

Odpověď
vtěsnám do slov vypůjčených od básníka Otokara Březiny: ze slunce, země, vod a
tajemství ohně… 

 

Jste pověrčivá? 

…zbavuji
se tohoto zlozvyku, kdy už ani nevíme proč, ale prostě se něčeho bojíme, že se
to tak říká. Na znamení věřím, ale ta nejsou součástí lidové slovesnosti…jsou
proměnlivá a skrytá, jako ve své podstatě každý z nás.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a
produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz

Oblečení: Le Chaton www.lechaton.cz

Make up: Pavel Bauer,
Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasy: Veronika
Soukupová – Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Tanečníci musí být s hudbou
sžití natolik, aby divák měl pocit, že hudbu vidí.“ Vlastimi Harapes

 

 

 

 

Každý
redaktor, který kdy dělal s Vlastimilem Harapesem interview, bude se mnou jistě
souhlasit, že patří k neobyčejně pozitivně laděným lidem. Jeho neustálé
prozpěvování, umění ocenit druhé, pozornost a opravdový zájem doslova rozsvěcí
každý okamžik. To už má asi člověk v sobě a u sólisty baletu, který tak
silně jako on, promlouval formou klasického baletu k divákům po celém
světě, tomu nemůže ani být jinak.

 

Hned
z kraje si dovolím vám gratulovat k ceně Thálie za celoživotní
mistrovství v oboru tanec a balet, kterou jste nedávno obdržel v Národním
divadle! Našel jste pro tuto krásnou cenu doma nějaké zvláštní místo?

Ano, myslím, že je
dobré, že si cena našla své místo a těším se z ní. Každá doba přináší něco
jiného a například pět Televizních rolniček (pozn.
redakce: jednalo se o diváckou cenu v oboru tanečním 1984–7) si našlo místo na chodbě. (smích) Abyste rozuměla, všechna místa
v mém bytě na Malé Straně, kde žiji již čtyřicet let, jsou obytná a na
chodbě je police s knihami. Každá doba si přináší své úspěchy a každá cena
má své místo.

 

Je
těžké smiřovat se s tím, že sólista baletu a šéf baletu jsou funkce dnes
již, alespoň v tom prvním případě, v nenávratnu?

To ne, já jsem
fatalista. (smích) Jako sólista jsem
skončil, když se mi dařilo. Nečekal jsem, kdy to nepůjde. Odešel jsem
v nejlepším. Šéfa baletu jsem dělal celou řadu let a naposledy také
v Bratislavě, kde jsem přijal práci na dva roky. Nyní se věnuji přednáškám,
moderování v rádiu, sem tam nějakému divadlu, a ve své podstatě si užívám
důchodu a mám rád svůj klid, ve smyslu tom, že mám čas na věci, které má rád.
Takže navštěvuji galerie, divadla a jak jste viděla, navštívil jsem křest
magazínu Best of, takže si užívám i společenského života. Tohle je období,
které člověka nepřekvapí. Víc mě překvapilo a znejistěl jsem, když jsem měl
zhruba po třicítce a stal se mi úraz. Zlomenina, která mě na několik týdnů
zcela vyřadila z „provozu“. A tehdy mě napadaly věci jako – co se mnou
bude? Co budu dělat, když už nebudu moct tančit? Naštěstí jsem se mohl na
divadelní prkna vrátit a ve své kariéře sólisty baletu pokračovat.

 

Do
jaké míry zasáhla do vašeho života politika?

Když jsem začal
profesionální dráhu, přišli mi říct, že by bylo pro mě lepší, kdybych vstoupil
do strany. To bylo v šedesátém devátém roce, kdy byl u moci Dubček, a já
si říkal, že to bude asi dobrý, tak jsem vstoupil. Proto, když mi už několikrát
nabízeli, ať kandiduji do senátu, tak jsem řekl ne. Nešel bych tam už z té
podstaty. A jsem přesvědčený, že by to tak mělo všeobecně být, že by se
dřívější členové komunistické strany neměli hlásit do politiky. Ať už tam byli
z jakýchkoliv důvodů.

 

Chodili
vás do divadla kontrolovat? Cítil jste se pod drobnohledem, nebo naopak ne?

Asi všichni byli
nějakým způsobem kontrolováni. Nicméně i politici mají a měli rádi umění. Jedna
věc mě ale zaujala: Když byl později na představení prezident Husák a já byl
druhý den pozván na Hrad, všiml jsem si, že ho nikdo neoslovoval soudruhu, ale
pane prezidente.

 

Přesvědčil
jste se v Rusku, když jste měl možnost srovnávat po celém světě, že
skutečně oni jsou v baletu největší špičky?

Je to tak. Ruská
baletní škola je skutečně fenomenální záležitost, až kulturní bohatství.
Italové mají balet také velmi rádi, ale blíže mají k opeře. Bezvadný vztah
k baletu mají Dánové. Královna sama dokonce navrhuje kostýmy. Legenda dánského
baletu August Bournonville se podílel
na vývoji baletní techniky a vytvořil velmi specifický styl klasického baletu.

 

Řekl byste, že některá
baletní představení jsou doslova povinná? Pohorší vás, když vám někdo řekne, že
nikdy neviděl například takovou klasiku, jakou je Labutí jezero?

Vůbec ne! Takové generalizování a posuzování nemám rád, dokonce to
nesnáším. Vyrůstal jsem v době, ve které neustále někdo říkal co je dobré
a co je špatné. Každého volba je, co se rozhodne vidět, anebo dělat. To často
dělají lidi, kteří tančí modernu, tak ošklivě mluví o klasickém baletu,
odsuzují a posuzují ho horem dolem. Klasika je základ, to je profese a pak ať
si každý dělá, co chce.

 

Jak se díváte na
zpracování některých klasických baletních variací?

Kupříkladu nyní mohou diváci shlédnout Popelku v Národním divadle v Praze. Tato Popelka už s naší klasickou Popelkou nemá příliš mnoho společného.
Spíše připomíná styl My Fair Lady, kdy princ udělá z Popelky
princeznu způsobem, že jí dá příležitost žít v lepším světě, udělá
z ní první dámu. Je to vlastně obdoba amerického snu. Příběh ztrácí na
svém charakteru.

 

Jaká role vám nejvíce
seděla, či naopak neseděla?

Když je člověk zaměstnaný, tak musí tvořit bez ohledu na to, zda se mu to
líbí, nebo ne. Ale na volné noze už bych si vybíral. Labutí jezero nebyl můj sen nebo styl. Osud to ale „zaonačil“ a
bylo to, jak to bylo. Lákala mě choreografie Francouze Maurice Béjarta, ale nikdy jsem neusiloval prosadit se tam, ani na žádném
konkurzu, ale bylo to to, co se mi líbilo a co jsem chtěl dělat. Možná, kdybych si důsledněji šel za svým, tak bych
asi dělal to, po čem jsem víc toužil, ale to bych asi musel emigrovat, a tak
dobrodružnou povahu zase nemám. Proto říkám, že jsem fatalista.

 

Může to působit trochu smutně. Jaký jste z podstaty člověk?

Jsem fatalista, ale ne smutný. (smích)
Řekl bych, že spíše veselé povahy. Mám rád lidi a rád si zpívám, vidím život
optimisticky. Mám strašně rád, když se moje dobrá nálada odráží i v okolí.

 

Jak byste popsal smysl
vyjádření tancem?

Smyslem tance je vizualizovat hudbu. Tanečníci musí být s hudbou
sžití natolik, aby divák měl pocit, že hudbu vidí. V rádiu jsem se setkal
dokonce s tím, že mi volal posluchač, který je slepý, jestli by mu někdo mohl
popsat, co se na tom jevišti děje, když se tančí. Jak si to má představit.
S tím jsem se setkal poprvé a myslím, že by bylo mimořádně zajímavé, kdyby
se někdo naučil tlumočit takto postiženým lidem baletní představení. Dodnes mi
vrtá hlavou, jak by to mohl někdo dokázat. Což by mohl jen ten, kdo balet umí a
rozumí mu.

 

Jak často vysíláte
v rádiu?

Téměř každý týden dělám noční Mikrofórum.
Předtím jsem tam býval ráno v pořadu Dobré
jitro a to bylo od pěti do osmi hodin. Celý tříhodinový program jsem si
připravoval sám.

 

Jak jste si s takovýmto
úkolem poradil?

První hodinu jsem vysílal sám, od pěti do šesti jsem oslovil veterináře,
protože jsem si říkal, že lidi co mají pejsky, tak je ráno venčí, než půjdou do
práce, a ty by to mohlo zajímat a pak od sedmi do osmi už to není tak strašně,
tak tam už jsem si pozval hosta, který byl ochotný vstávat. Takto brzy ráno
přišla třeba milá paní Stella Zázvorková, a řada dalších. (úsměv)

 

Musel jste někdy
v práci zvednout hlas či křičet?

Řekl bych, že minimálně. Většinou to nebylo potřeba. Nekřičel jsem, ale
pouze jsem informace „důrazně sděloval“. Úplný kliďas nejsem, ale je pravda, že
kdo křičí pořád, ten pak není slyšet a nikdo ho nebere vážně.

 

Protančil jste doslova
celý život. Co si tak ještě nejraději zatančíte?

Už jsme spíše pohodlný, moc toho nenatančím. Ale zatančím si občas společenské
tance, třeba valčík, tango nebo jive atd.

 

Jak se vám dařilo
kombinovat tanec a herectví? Bylo to pro vás zpestřením?

Ve filmech jsem hrál většinou když jsem se zranil a nemohl jsem tančit.
Nebylo v tom nic jiného. Balet je náročný a provázely mě různé zdravotní
indispozice, které mi ale jinak dovolovaly hrát ve filmech. Díky své vizáži
jsem to měl jednodušší, protože to byl důvod, proč mě zvali na kamerové
zkoušky. A k tanci jsem se pokaždé vrátil.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert vano www.robertvano.cz

Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz

Styling: Jaroslav Mejta

Obuv: Salamander www.salamander.cz

Vlasová úprava: Michal
Zdeněk, Vlasové studio Vavruškovi www.vavruskovi.cz

Foceno v areálu BASTION PRAGUE RESTAURANT www.bastion-prague.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2012.html

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Chtěl bych operu přiblížit mladým lidem a ukázat jim, že může být více
pohledů nahlížení na operu.“ Rocc

 

 

 

 

Roka Rappla, vystupujícího pod uměleckým jménem Rocc, nelze přehlédnout.
Je osobitý, tak jako je osobitý jeho způsob jednání a komunikace. Svým věkem (nar.
1979 v Lublani, Slovinsko) zcela neodpovídá představám o „šéfech“, přesto
se nedávno stal uměleckým šéfem Státní opery Praha a
také opery Národního divadla. Bez talentu by to však nešlo. Je slušný, příjemný
a při focení a následném rozhovoru s ním byla legrace. Gotický styl (který
je dílem vizážistky Mili Dvořákové z AVON Cosmetics a Veroniky Soukupové
z kadeřnictví Honzy Hlaváčka – vlasy vyčesané nahoru a kouřové oči), který
si pro focení zvolil, je jeho oblíbený. Jen před odchodem nesměle špitnul: „Prosím,
mohli byste mi zklidnit můj vlas, mám večer Opera“.

 

Poprvé jsem vás zaregistrovala jako šéfa opery v Národním divadle
v Brně (NDB). Ale vy jste už dříve vystudoval operní režii na JAMU. Nicméně
vaše první cesta do Brna vedla přes Leoše Janáčka, je to tak?

Vlastně ano. Vždy mě bavil tanec a
také hudba. Zlomovým okamžikem ale pro mě byla Pucciniho Turandot, opera, kterou jsem viděl v Lublani, když jsem studoval na
gymnáziu. Protože to byla koprodukce se Salcburkem a Nice, chtěl jsem
tuhle operu vidět i tam. Přes francouzské velvyslanectví jsem si objednal
lístky do Nice, ale oni to popletli a objednali mi je na Janáčkovu operu Z mrtvého domu. Hrozně mě to tehdy
naštvalo a demonstrativně jsem na představení nešel. Odjel jsem domů.

 

Ale vždyť jste známý jako velký obdivovatel Janáčkova díla!?

Tehdy jsem jím ještě nebyl. Když jsem
se však vrátil domů, začal jsem se o Janáčka více zajímat a najednou jsem
zjistil, že se mi jeho dílo moc líbí, že mne oslovuje. V tomto spojení Turandot a Janáček jsem se rozhodl
studovat operní režii a posléze operní scénografii. Protože to ve Slovinsku
nebylo možné, hledal jsem varianty v zahraničí. A právě přes Janáčka jsem se
dostal do Brna a na JAMU.

Čím si vás získala opera Turandot?

Bylo to spojení hudby, divadla, výtvarna a pohybu. A právě Pet Halmen to
jako režisér a výtvarník ve své estetice skvěle propojoval.

 

Kde jste v Brně bydlel?

Víte, já mám neustálou potřebu se
stěhovat. Během mého studia a posléze i práce jsem bydlel na Kounicových
kolejích, na Astorce a posléze v různých podnájmech
od Žabovřesk až po Bystrc, hned naproti zoo.

 

To vás ráno museli budit svým křikem paviáni. Také bydlím v Bystrci u zoo.
(smích)

Nejenom paviáni, ale kdybyste slyšela,
jak tam řvali lvi!!!

 

Takže jste se asi brzy stěhoval o dům dál…

Já jsem taková cirkusácká duše.
Sbalím si kufr a jsem o dům dál. Nemám s tím žádný problém. Když jsem
jeden čas žil v Curychu, tak jsem bydlel na takové divoké ulici, Langstrasse –
všude drogy a prostitutky, ale také umělecká studia. Během studií jsem hodně
cestoval a to jsem pak ke konci v Německu už
bydlíval po hotelích, vyšlo to nakonec lépe.

 

Co říkali na váš odchod do České republiky vaši rodiče?

Naštěstí mám ještě sestru a ta má
dvě děti, takže je můj odchod tolik nezasáhl. Vídáme se většinou dvakrát do roka.
Jednou přijedou oni, jednou jedu domů já. Na našem vztahu to nic nemění. Pořád
je to moje rodina a vždy když se vidíme, tak si máme co říci a je to jako
bychom se viděli včera. Na druhou stranu jsem rád, že jsem se od maminčiny
sukně „odštípl“ ve správnou chvíli a že si můžu žít svůj život tak, jak chci
já.

Co si zachováte ve svých vzpomínkách na Brno, kromě neustálého
stěhování a řevu lvů a paviánů?
Určitě toho bude velmi mnoho. Spolupráce s tehdejším šéfem opery
Tomášem Hanusem, s nímž mě přes všechnu rozdílnost mnohé spojovalo. Šéfem opery
jsem se po jeho odchodu stal i proto, abych dotáhl některé společné projekty,
jako byla třeba opera La Dafne. Brno, to je
pro mě i Leoš Janáček a jeho festival, po němž se mi tady v Praze stýská.
Také Zelňák a Parnas – a vila Tugendhat!

Co podle vás Brnu chybí?
Řeka v centru, voda v centru.

Když byla v Praze v roce 2002 voda
v centru, tak se to většině obyvatel nelíbilo. Ale rozumím vám. Nicméně
Brnem přece protéká Svratka?
V Lublani i v Praze protéká centrem řeka, ale Svratka tady
v Brně, to není městská řeka. Řeka má být tepnou města, Svratka je jakási
temná a zpustlá. Ale na druhé straně je Brno dokonale urbanisticky vystavěné.

Takže máte rád vodu, moře…
…spíš se rád sprchuji, miluji vodu ve sprše. (smích)

 

Teď se vás zeptám na něco, na co se vás určitě ptá každý… Proč si
říkáte Rocc?
To jsem získal v Brně na JAMU. Takže vidíte, to je další věc, která mě
pojí s Brnem. Moje paní profesorka Marie Mrázková, která mě učila operní
herectví, si záměrně špatně zapisovala mé jméno. Jmenuji se Rok Rappl a ona
vždy psala pouze Rocc. Když jsem ji opravoval, říkala mi, že to budu jednou mít
jako vzpomínku na ni. Je to můj talisman.

V historii NDB jste byl nejmladším
šéfem opery. Co byste odpověděl na případné výtky, že jste na funkci šéfa
nezkušený?
Jsem narozený ve znamení Střelce a v roce 2009, zrovna v den mých
narozenin, jsem uspěl v konkurzu na tuto pozici. Bylo mi třicet let. Myslím, že
věk není v některých případech zase až tolik podstatný. Pro mě není věta
„jsi příliš mladý“ argumentem, protože preferuji týmovou spolupráci. A snažím
se obklopovat lidmi, kteří mohou mou „nezkušenost“ vyrovnávat. Tím se ale v
žádném případě nechci zbavovat zodpovědnosti. Vždy musí být jedna zodpovědná
osoba. Je to o společné komunikaci. Někdy si musím dávat pozor na mluvené
slovo, přece jen jsem cizinec. A když i vy říkáte, že jsem mladý, tak to nemohu
vnímat jinak, než jako kompliment. (úsměv)

 

Já to také jako kompliment myslela, protože předpokládám, že tak
zodpovědnou a vysokou funkci byste jako „mladý a neschopný“ sotva mohl získat.
Takže přichází v úvahu pouze varianta „mladý a schopný“. Nabízí se otázka:
A co čeština, jak rychle jste se ji naučil?

Když jsem přišel poprvé do Brna,
znal jsem pět vět. Do půl roku už jsem mluvil plynně. Je to slovanský jazyk a
naučit se ho mi nedělalo problém. Ale ten přízvuk prostě mám a občas musím, jak
se říká, „vážit slova“.

 

To vám, podle mých vlastních zkušeností, musí jako Střelci určitě dělat
potíže.

V pozici, kde jsem dnes, se to musíte naučit. I když máte duši
rozevlátou, plnou plánů a kreativity. Na poradách jsem moderátor a snažím se
s kolegy každou situaci a problém nějak vyřešit. Nemohu myslet jen na sebe
a své představy, chci věci konzultovat s ostatními.

 

Co se vám za dobu vašeho působení v Brně povedlo?

V Brně jsem byl v divadle
vlastně od roku 2008 do roku 2010. Určitě to byl Janáčkův festival, který má
velké ohlasy i v zahraničí. Festival byl mimořádný, lidé tam chodili rádi.
V rámci festivalu jsme tak mohli udělat projekty, které bychom jinak
nezorganizovali. Měli jsme několik velice úspěšných premiér, poslední byla La Dafne. A to je stále mému srdci nejblíže.

 

Proč jste odešel z Brna do Prahy?

Byl jsem osloven panem ředitelem
Ondřejem Černým, skvělým to člověkem a ředitelem. Bylo to naprosto otevřené
jednání, které jsem probral s ředitelem Národního divadla v Brně,
Danielem Dvořákem. Přišla nabídka, která se neodmítá – stát se uměleckým šéfem
Státní opery Praha a posléze obou pražských
operních domů pod hlavičkou Národního divadla. S panem ředitelem Dvořákem
jsme však stále v kontaktu.

 

Tak to jste boss!

Nevnímám se jako boss. I ředitel je
vlastně „služebníkem“ celého tohoto aparátu. Jsme servisní složka divadla.

Co osobně očekáváte od spojení obou oper?
Především vidím šanci profilovat v rámci jednotné dramaturgie tři mimořádné
operní budovy, z nichž každá má své specifikum. Ale nerad bych vymezoval jejich
dramaturgii ve stylu – tady bude pouze česká opera, zde světový repertoár a
Mozart pouze ve Stavovském. Vždy bude záležet na dílu samotném a jeho inscenačním uchopení. Dramaturgie bude identifikovaná tematickými
okruhy – klasická česká opera, světová klasika, Mozart a jeho současníci i
předchůdci, také bych rád pravidelně uváděl operu pro děti a vůbec se nebráním kvalitní klasické operetě.

 

Kdo tvoří váš tým?

Je to velmi spolehlivý tým ve
složení: šéfdirigent Tomáš Netopil, šéfdramaturg Pavel Petráněk a šéf umělecké
správy Jana Horčičková. Celý soubor opery Národního divadla má cca 500 umělců a
dalších zaměstnanců. A myslím si, že mám velmi dobrý vztah s ředitelem ND
Ondřejem Černým, oba dva jsme naprosto na jedné vlně.

 

Na čem teď pracujete?

Myslíte kromě práce v Opeře? (úsměv) Tam bývám tak od deseti od rána
do cca dvou v noci, potom spím a ráno zase s úsměvem do práce.
K tomu pak nové režie: Elektra
v květnu v Brně a v září tohoto roku Pelléas a Mélisanda v Praze.

 

Na co a kam byste pozval mě – dívku operou „nedotčenou“, ale toužící
poznat operu jako takovou?

Repertoár Národního divadla,
Stavovského divadla a Státní opery je vskutku mimořádně pestrý a bohatý,
myslím, že každý si najde své oblíbené představení. Krom kmenového repertoáru
vyvíjíme nové formy hudebního divadla, v každé nové sezoně připravíme
novou původní premiéru žijícího skladatele. Takže: řeknete, na co máte
v danou chvíli chuť, a rádi vám poradíme.

 

Jste zakladatelem skupiny „postopera forma“ se zaměřením na
post-dramatickou hudebně-divadelní estetiku. Co si mám pod tímto pojmem
představit?
Mám rád underground, miluji experimenty, je ve mně kus rebela. Chci klasickou
operu doplňovat novými formami. Postopera je vlastně jiné nahlížení na hudební
žánr. Opera je spojena s divadlem a dramatičnem. První opery byly v nedivadelních
prostorách jakousi multimediální instalací, nebo happeningem. Zajímavý byl také
třeba projekt Alice Nellis v Bohnicích – Les Enfants Terribles.

Je pravda, že jste trošku jiný šéf i vizáží. Když se mistr etikety
Ladislav Špaček při našem focení pro magazín Best of, kde vás poprvé potkal,
dozvěděl, že jste šéfem Opery, byl upřímně překvapen, kde máte oblek, kravatu…
On mne viděl v extrému. Gothic styl jsme měli nachystaný právě na
focení s Robertem Vanem. (smích)
Ale ani v běžném pracovním životě nechodím v kravatách. Chtěl bych
operu přiblížit mladým lidem, ukázat jim, že to není zakonzervovaná věc, že
opera dokáže vzbudit emoce, předvést krásu, umožnit plnohodnotný zážitek.
Ukázat jim, že pohledů na operu může být více. Příkladem je třeba také můj
poslední projekt pro brněnskou operu La Dafne.
Jedná se o první operu, která kdy byla zkomponována (r. 1598).
Její hudební složka se prakticky nedochovala, tudíž to byla naprosto volná
rekonstrukce a mohli jsme si ji udělat, jak jsme chtěli.

Čím se bavíte mimo práci, jaký je váš život?

Pouze přemýšlím a filozofuji, toť
můj největší koníček! A jestli se ptáte na můj osobní život, tak radši „no
comment“.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Mili Dvořáková – AVON
Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika Soukupová www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu
Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Fotografie z backstage zde: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2011.html

 

 

 

 

„To, jak člověk působí osobně a jak přes kameru, v tom
je rozdíl.“ Petr Nikolaev

 

 

 

 

Profese
režiséra s sebou přináší mnohá úskalí a především velkou prověrku umění práce
s lidmi, tvůrčím týmem, předpokládanými podmínkami a dispozičními
možnostmi. Pro režiséra Petra Nikolaeva představoval takovou prověrku historický
film Lidice. O tom, jak probíhalo
natáčení a jaké osobní důvody vedly Petra Nikolaeva k realizaci tohoto
projektu, se dozvíte v našem rozhovoru, který je podtržen režisérovým
silným životním příběhem. Petra
pro náš rozhovor v areálu zahrady Kinských v Praze fotil Robert Vano
a oblékala firma BANDI VAMOS.

 

Na
čem je postaven dobrý film? Je to vždy jen o hercích?

Dobrý film je postaven
na celé řadě elementů, které vytvářejí jakousi synergii. Film je kolektivní
práce, a pokud není na základních postech ta správná parta, tak pochybuji o
výsledku.

 

Slyšela
jsem o termínu „mít vyčerpaný výraz“ a to překvapivě přímo od herce, který
takto definoval sám sebe. Jaké máte s tímto faktem u herců zkušenosti vy?

Jsou herci, u kterých
tomu tak skutečně je a většinou jsou to právě ti herci, jejichž výrazná
osobnost převažuje to, že by jim to někdo vytýkal. Když jsem natáčel
s Jiřinou Bohdalovou, která patří k nejlepším herečkám a které si
nesmírně vážím, měl jsem u ní opačnou zkušenost. Právě ona si uvědomuje tu
výzvu a přistupuje k hraní s určitou nervozitou a nasazením současně.
Když se nějakému herci podaří překvapit, tak to všichni vidí a právě to je
spojené s osobní odvahou a vynalézavostí současně.

 

Když
se vrátíme k filmu Lidice, které
scény v něm považujete za nejobtížnější?

V tomto případě žádná
scéna nebyla fádní. Pro mě byla velmi těžká scéna popravy a scéna, kdy brali
matkám děti. Nebylo to obtížné v tom, že by se natáčení těchto scén organizačně
nějak lišilo od zbytku. Ale měl jsem hrůzu, aby ta forma, jakou to budu
filmovat a vyprávět, byla ta správná. Dlouho jsem nevěděl, jakým způsobem to
posadit, vzhledem k tomu, že dané věci musí být ukázány naplno, ale
současně se nesmí přehoupnout do stereotypu toho, jak se takové scény točí.

 

Jakou
jste zvolil metodu?

Nakonec jsem se rozhodl
pro určitý pseudodokumentaristický postup. Věděl jsem, že není možné přivádět
děti do tak strašné situace opakovaně, protože ony nerozlišovaly mezi fikcí a realitou.
Použil jsem několik kamer, abych scénu zvládnul napoprvé a mohl ji sestříhat
z více úhlů.

 

Máte
nějaký návod či recept na to, jak vyvolat podobné situace při natáčení?

Ne, to nemám. Mám
recept na to, jak situaci nechat proběhnout technicky, zachytit a sestříhat.
Není v tom až taková inscenace. Ta se inscenuje na divadle a já jsem
bytostně filmový režisér, ne divadelní.

 

Jaké
shledáváte klíčové rozdíly mezi divadlem a filmem?

Divadlo stojí hodně na
textu a na projevu celé postavy, zatímco herec u filmu musí mít především oči.
Když někoho „nemá kamera ráda“, byť je to výborný herec, tak mu to není moc
platné.

 

Jak
mám rozumět termínu – když někoho nemá kamera ráda?

Je rozdíl, jak člověk
působí osobně a jak přes kameru. Špatně se to vysvětluje. Herec může být ve
skutečnosti nevýrazný, ale v televizi je jeho výkon obdivuhodný. Jde o
určitý dar.

 

Jak
to tedy provádíte při castingu?

Tam se s herci jen
pozdravím, ale pak už je sleduji pouze přes kameru. Věřím jen tomu, co vidím a
co mi zprostředkuje kamera.

 

Chodí
na castingy opravdu všichni herci?

Pro některé je docházení
na castingy ponižující a pak jsou herci, kteří ač jsou velmi populární, dokážou
se o tu svoji roli „porvat“ s jinými kandidáty, považují to za výzvu. Čím
je herec populárnější, tím je obtížnější až delikátnější zvát jej na casting.
Ale má to své opodstatnění.

 

 

Do
jaké míry jsou herci svolní měnit kvůli roli svou image? Ptám se také proto, že
zrovna v Lidicích měl Karel
Roden stejné vlasy na začátku i na konci filmu, kdy jeho milenka měla již
šedivé vlasy. Docela mě to překvapilo.

Málokterý herec si
nechá sáhnout na svou image. V případě Karla šlo o to, že současně točil
další čtyři filmy, ale nepopírám, že je škoda, že to s těmi vlasy takto
bylo. Není to o tom, že bych si to nepřál. Ta patka do kriminálu skutečně moc
neseděla a v závěru by měl mít vlasy šedivé. Ale chápu i to, že jakákoliv
změna image představuje pro určité riziko. V tomto směru jde o kompromisy.

 

 

Jak
početný štáb je pro vás optimální?

Štáb je orchestr
složený z lidí, kteří mají za úkol vytvořit iluzi autenticity. Nemám rád
takový ten „Hollywoodský cirkus“. Upřednostňuji malé štáby. Mám radši „malou
údernou jednotku“.

 

Je
těžké sehnat pro film všechny rekvizity a technologie?

Není to těžké, spíše
drahé. Díky tomu, že se do Čech pořídila spousta věcí pro velké americké filmy,
které tu následně zůstaly, tak je možné čerpat z fantastického zázemí. Lidi
tady filmovat uměli, ta tradice tady je a navíc se k nám přes zahraniční
zakázky podařilo dodat moderní technologie, ať už rekvizity, tak výrobní
postupy. Štáboví profesionálové, kostyméry a maskéry počínaje, jsou na velmi
vysoké úrovni a často i mladí lidé jsou během velmi krátké doby schopni připravit
pro natáčení profesionální podmínky.

Kdo
z vaší „filmové rodiny“ s vámi do tohoto projektu šel?

Tím, že film byl již
rozeběhnutý a já jsem jej kvůli nemoci režisérky Alice Nellis převzal dva
měsíce před natáčením, tak jsem tam ze svých lidí neměl nikoho, kromě skriptky.
Pro mě to byl tým neznámých lidí, což bylo zajímavé, inspirující a současně také
vysilující.

 

Cítil
jste, že se vás tento film vnitřně nějak víc dotýká?

Dotýkalo se mě to
hodně, protože můj dědeček byl v době Heydrichiády popraven. Bylo to asi
tři neděle po tom, co byli popraveni lidičtí muži. Nebylo to v přímé
souvislosti s Lidicemi ale v podstatě ze stejného důvodu. Dědeček byl
český vlastenec, legionář, důstojník. Na veřejnosti se vůči nějakému
kolaborantovi vyslovil ve smyslu, že ještě bude líbat zemi, po které chodil tatíček
Masaryk. Na základě toho byl uvězněn a popraven v Kounicových kolejích. Takže
tuto výzvu jsem vzal kvůli němu. Považoval jsem to za příležitost určité
odplaty vůči lidem, kteří ho zavraždili. Navíc jsem tento film režíroval ve
věku, kdy byl popraven. Bral jsem to velmi osobně a to byl také jeden
z důvodů, proč mi to vzalo tolik energie a proč jsem se zaťal, i když už
jsem se cítil na pokraji sil.

 

O
jakém projektu budete hovořit v příštích rozhovorech?

Připravuji film na
motivy životního osudu Františka Mrázka. Tam jsem také koproducentem projektu.

 

Proč
jste se rozhodl právě pro tento projekt?

Okolo tohoto tématu se
točím již tři roky. Nejsem scénárista, ale dělám to na základě toho, že jsem na
tohle téma nikoho lepšího nenašel, kdo by to udělal.

 

Jak
hodnotíte českého diváka a do jaké míry vás ovlivňuje?

Myslím si, že jsem
především vděčný divák já sám a snažím se, aby se to, co dělám, líbilo i
ostatním. Odhadnout, co pofrčí, čím se zavděčím, to lze jen těžko. Film už je
od povahy takový.

 

S jakými
pocity jste šel do natáčení filmu Lidice
a jaké máte pocity nyní?

Doufám, že náš rozhovor
je poslední velký rozhovor, který na toto téma dělám, protože mě jak téma, tak
i hovory o něm dodnes trochu traumatizují. Jsem rád, že to už mám za sebou.
Stálo mě to mnoho sil a jsem rád, že jsem zase vykročil k novému projektu.

 

Kolik
materiálu se natočí v poměru s tím, co se použije?

Asi tak jedna ku
patnácti. Pak je otázka, na kolik kamer se točí.

 

Pochopila
jsem, že raději točíte na více kamer?

Ano, to mám kvůli
střihu raději. Někdo to nemá rád, ale já to dělám.

 

Kolik
času pak trávíte ve střižně?

Záleží na způsobu
spolupráce se střihačem. Měl jsem ve zvyku sedět ve střižně od začátku do konce
a považoval jsem to za základ. Dnes vím, že to není nezbytné.

 

Jak
se vám pracuje s hudbou pro film? Jakými procesy prochází?

To je další velké téma.
Hudba je hrozně nebezpečná věc. Snažím se k ní přistupovat s největší
obezřetností. Když vezmete skoro jakýkoliv obraz a vezmete skoro jakoukoliv
hudbu, tak je to zajímavější, ale neznamená to, že to je dobře. Existuje málo
návodů, které vás přivedou k souladu s filmovou hudbou. Hudbu je
potřeba velmi pečlivě zvažovat, obrazně řečeno jakoby na lékárnických vahách.

 

Používáte
existující hudbu?

Použil jsem ji jednou a
to bylo ve filmu A bude hůř, kde jsem
použil pouze existující hudbu do úplně celého filmu a měl nad tím absolutní
kontrolu. Je to snadnější.

 

Když
jste v areálu Pražského hradu pro film Lidice
natáčeli scénu Heydrichova hudebního vystoupení, přišel se na natáčení podívat i
prezident Václav Klaus?

Nepřišel se podívat.
Ale myslím si, že kdyby se to natáčelo za úřadování prezidenta Václava Havla,
tak ten by se podívat přišel.

 

Takže
vás to zklamalo?

Ne. Nezklamalo. Myslel jsem si, že možná přijde, ale
když nepřišel, tak mě to nepřekvapilo

 

Jaký
máte vztah k Praze jako rodák z pražského Starého Města, který část
svého života dýchal ovzduší Francie?

Jsem lokální patriot.
Když jsem nad tím tak přemýšlel, tak Praha je pro mě na prvním místě. Narodil
jsem se na Štvanici, cvrnkal kuličky Na Františku, chodil hrát čáru na Kozí plácek…
A tady jsem prožil dětství. Kdykoliv je k tomu nějaká příležitost, tak se
tento můj vztah k Praze snažím nacpat i do svých filmů. Například ve filmu
Báječná léta pod psa, kde je střihový
začátek, běží pejsek a to je ta krajina mého dětství, místa, o kterých jsem
mluvil.

 

Jaká
místa jsou pro vás srdcová hned po Praze?

Na prvním místě jsem
Pražák, na druhém Pařížan a na třetím jsem z České Kanady, kde mám
chalupu.

 

Kde
to máte v Paříži rád?

V místech, kde
jsem žil a to je čtrnáctý obvod. Za tu dobu, kdy jsem tam žil, tak skoro ke
každé čtvrti se mi váže nějaká vzpomínka. Mám rád jejich zvláštní nekonečné
metro, kanál St. Martin, zapomenuté bary, ve kterých jsem byl jako doma… Paříž
je velmi intenzivní město.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv
zapůjčila firma Bandi Vamos www.bandi.cz

Styling: Eva Šebestová

Foceno v zahradě Kinských v Praze www.nm.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Člověk je tvor nenasytný a
herectví je nekonečný hlad po něčem novém a lepším.“ Jan Révai

 

 

 

 

Životní
příležitosti, které herec, a příležitostně i dabér Jan Révai proměňuje, nesou s
sebou současně také jakési pomyslné životní mezníky. Nacházet a přijímat výzvy,
jako tomu je zrovna v jeho případě, je skutečně inspirativní. Přesně
v tom smyslu, že když něco chcete, tak toho dosáhnete a když už něco
děláte, tak naplno. S Janem Révaiem jsme se sešli v pražském hotelu
Radisson Blu Alcron, kde ve spolupráci s Robertem Vanem, týmem z AVON
Cosmetics a s BANDI VAMOS vznikla série stylových fotografií.

 

V jakém
rozsahu se aktuálně věnujete tanci a herectví?

Herectví je mou
profesní náplní, věnuji se jí téměř denně, takže v rozsahu maximálním. (úsměv) Tanec jsem v podstatě
pověsil na hřebíček, ale díky představení Zpívání
v dešti v Libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde hraji Cosmu Browna,
jsem se konečně naučil stepovat. Takže jsem se opět začal trošku hýbat.

 

Pociťujete
v uvedených profesích sám u sebe nějaký vývoj?

V obou stále
stoupající a nabízející vždy překvapivé momenty, které mi připomenou, že nikdy
není pozdě a že se nikdy nepřestanu učit.

 

Existují
těžké a lehké role?

Jsou role, o kterých se
nemusí říkat, že jsou těžké, protože těžké jsou. Ať už díky autorovi, textu či režisérovi. A lehké nejsou
žádné, protože na každou se musíte připravit.

 

Dokážete
předem odhadnout, že nabídnutá role je pro vás ta pravá?

Jste-li dobrý herec,
každá role je pro vás ta pravá. Samozřejmě pokud se diametrálně nelišíte věkem,
typem nebo fyziognomií. Také je na místě soudnost a pokora. Ale v herectví
je možné vše.

 

Už
jste se v tom někdy zmýlil?

Myslím, že jsem měl
doposud velké štěstí, takže zatím ne.

 

Máte pocit, že vaše životní
příležitosti jsou současně i jakýmisi životními mezníky?

Stoprocentně.
Hlavně když vezmu začátek mé profese. Můj první projekt, muzikál Drákula,
odstartoval mou profesionální taneční dráhu, stejně tak jako film Rebelové filmovou. Poté si mě našlo
Docela velké divadlo Litvínov a já konečně rozšířil své působení na jevišti o
činoherní role. A tak vše na sebe hezky navazuje.

 

Jaký je váš vztah k okolí, které vás
coby herce stále pozoruje? Jste pod drobnohledem, což zasahuje i do soukromí.
Není to někdy nepříjemné?

Nepříjemné
je jedině to, jaké se občas o sobě dozvím lži z tisku. To potom možná ovlivní i
to okolí, ale lidé, kteří mě znají, tak vědí, kde je pravda. Byť jsem v tomto
malém rybníku malá ryba, občas mě to procento pozornosti, které mi média
věnují, dost naštve.

 

Děláte někdy totéž, pozorujete lidi,
kategorizujete je?

Rozhodně
lidi rád pozoruju. Často jezdím MHD, to je docela pestré panoptikum. Kategorizaci
se asi taky nevyhnu.

Na základě čeho si vytváříte názor
na lidi?

Na základě
jejich chování a vlastní intuice.

 

Když vás někdo zklame, dokážete mu
odpustit, nebo je to pro vás zásadní konec?

Někdy si až
nadávám, jak zapomínám. Ale to bude tím, že si radši pamatuji ty hezké
věci. Ale
odpouštět by se mělo.

 

Jaká kritéria máte na své profesní
okolí, tedy na kolegy?

Dochvilnost,
pravdivost a lidskost, prostě slušnost.

 

Kdo
z hereckých partnerů byl pro vás ve vaší kariéře nejvíce klíčový?

Budu se opakovat, ale
rád. Byl to Boris Rösner. Byl mým prvním obrovským partnerem na jevišti Divadla
pod Palmovkou. A měl jsem možnost z něj čerpat, nasávat a učit se. Děkuju
mu za to.

 

Za kým z branže byste dnes šel pro
radu týkající se opravdu složité role a vyžadující odbornou konzultaci?

Mám to
štěstí, že jsem pracoval se spoustou lidí, na které se mohu spolehnout. První
by byl asi ruský režisér Jurij Galin, nebo Jan Kačer.

Jsou k sobě kolegové v tomto ohledu
vstřícní?

Nyní hraji v jednom z mých nejoblíbenějších představení a tím je Láska a párečky, kde jsme se na jevišti sešli
neskutečně vyrovnaní, hraví a právě vstřícní k sobě i k postavám. Až si říkám,
že je to asi výjimka. Ale vše je o lidech.

 

Máte
pocit, že přiměřeně k věku jste si splnil své ambice?

No, ambice jsou jedna
věc a přání druhá. Myslím, že s ambicemi jsem už dávno skončil. Teď je na
řadě práce a schopnost se k ní nějak postavit, nezamrznout a nespokojit se
s dočasným úspěchem. Ovšem přání mohou být nekonečná a ta si necháváme pro
sebe. Sny, ambice, přání jsou v této profesi málokdy splněné do posledního
puntíku. Povede-li se vám někdy něco, po čem jste toužili, okamžité nastupuje
další nesplněné přání, a tak je to pořád dokola. Člověk je tvor nenasytný a
herectví je nekonečný hlad po něčem novém a lepším.

 

Co
byste doporučil herci-začátečníkovi, aby v této profesi zásadně
nepodceňoval?

Selský rozum, intuici a
rady a připomínky.

 

Co
soudíte o riziku škatulkování seriálových herců?

To je jednoduché. V době,
kdy vás veřejnost vidí denně na obrazovkách, pomalu v každém plátku a je
vás všude plno, tak vás někdo zabalí do takovéhle škatulky. Protože zrovna
hrajete v seriálu. Na počátku tohoto seriálového boomu, myslím vlastní
české tvorby, byla spousta herců, kteří se tomu vyhýbali a tvrdili, že se takto
nikdy nezaškatulkujou. No, a podívejte se dnes. Škatulkování je blbý výraz
produkcí, které vás neobsadí jinam, protože jste teď zrovna moc vidět, anebo
hrajete na jiné komerční stanici. Vás se to ale v podstatě netýká, protože
každý herec dělá pouze svou práci a váží si toho, že vůbec nějaká je. Proto mně
osobně tzv. škatulkování vadí. Ale zřejmě s tím nic neudělám. Navíc to
značí, že někdo, kdo vás takhle označí, nemá vůbec o vaší pracovní vytíženosti
přehled.

 

Jaké
jsou vaše zkušenosti s dabingem?

Velice řídké a vtipné.
Jednou za čtvrt nebo půl roku si mě zavolá pan režisér Michal Vostřez a obsadí mě do poměrně velké či těžké
role. Vždy když přijdu, tak se ho ptám, jestli ho to ještě nepřestalo bavit,
takhle se mučit. Ale on zase rád mučí lidi, takže si se mnou dá tu práci a
výsledek je pak dobrý. Ale ambici tohoto rázu jsem nikdy neměl. Namluvil jsem i
pár dokumentů. Je to bezvadná zkušenost. Ale nejvíc mě na tom baví to, že je to
právě jen občas.

 

Osobně
mě láká dozvědět se něco o vaší rodině a o vašem původu. Oficiální zdroje
hovoří o uherském rodu, ale s velkou nepřesností. Povíte nám více?

Nepovím, protože sám o
tom moc nevím. Nechávám si tuto zálibu ve zkoumání rodokmenu až na důchod.
(úsměv)

 

Kdybychom
se chtěli dozvědět více o vás, jako o člověku, kde byste sám začal?

Asi na začátku.
Prostřední novorozenec v dělnické rodině. Trochu hyperaktivní, milující
zvířata, dobrodružství a přírodu. Citlivý, ctižádostivý, nebojící se rizika. Posléze
potrestaný, poučený a vděčný. Dnes šťastný, zamilovaný, milovaný a těšící se na
vše, co přijde.

 

Věříte
tomu, co se říká o manželství, že to druhé bývá lepší?

Nevím, to slyším
poprvé. Ale asi na tom něco bude, uvidíme. (úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI
VAMOS www.bandi.cz

Make up: Mili Dvořáková
AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika
Soukupová www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Profesionalita se v herci vyvíjí
tam, kde je jí sám obklopen.“ Zdeněk Podhůrský

 

 

 

 

Je
několik věcí, které bych do Zdeňka Podhůrského rozhodně neřekla: Že je tak
citový člověk, že má obrovskou soudnost a pokoru, že mu už bylo padesát let! a
že dokáže fantasticky zaujmout nejen oko fotografa Roberta Vana, který zhotovil
v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze opravdu velkou sbírku fotografií pro náš rozhovor. Perfektní styling zajistila firma Bandi Vamos a AVON Cosmetics. Mohu
vám garantovat, že tento rozhovor vám servíruji s velikou chutí a radostí
z toho, že u nás máme takovéto umělce!

 

Když jsem vás naposledy viděla
v roli šerifa v muzikálu Robin
Hood, který se hraje v pražském divadle Kalich, tak ve mně tato role
rozhodně vzbudila otázku, zda vás režiséři nekategorizují.

Když
jsem studoval herectví na DAMU, byl jsem neustále obsazován do rolí milovníků a
to se pak na čas přenášelo i do filmu a televize. Ale já jsem byl v těch
rolích nešťastný, připadalo mi, že není co hrát a vadilo mi, že jsem obsazován
kvůli svému vzhledu. Takže když přišly první záporné role, z těch
výrazných to byl Černý princ v pohádce Zdeňka Trošky O princezně Jasněnce a létajícím ševci a hned vzápětí u Zdeňka Syrového
role padoucha Chata v kovbojce Cesta
na Jihozápad, byl jsem blahem bez sebe. A přeneslo se to pak i do dabingu,
tam jsem také v osmdesáti procentech dabovaných rolí nějaký ten podlý
živel a záporák. Já mám tento typ rolí rád.

 

 Vnímáte sám sebe jako vhodného
pouze pro určitý typ rolí?

Nemyslím
si, že bych byl vyhraněným hercem jen pro určité role, ale jsem si vědom, že tak
na mnohé režiséry nejspíš působím. Ale nedávno jsme nastudovali se společností
Anife Vyskočilové konverzační komedii Oskar.
Je to nesmírně vtipně napsaná hra, kde mám neskutečné množství textu a ryze
komediální roli, mimochodem, touto rolí se proslavil vynikající komik
Louis de Funès. Ohlasy jsou velmi pozitivní a mně se
to hraje moc dobře. Takže ono to s tou vyhraněností nebude tak horké. Moc
rád bych si někdy vyzkoušel televizní sitcom, to je žánr, který mě baví, ale
musí být dobře napsaný. U nás je tento žánr zatím v plenkách.

 

Jak byste vy sám zhodnotil vývoj
vaší herecké kariéry?

Já
jsem po škole (v osmdesátých letech) šel z filmu do filmu. Obsazovaly mě
v té době jak domácí, tak tehdejší zahraniční produkce. Točil jsem po boku
hvězd, jako jsou Michael York, Mario Adorf, Iris von Berben atd. Byl jsem několik
let členem avantgardního souboru Pradivadlo, kde mým kolegou byl tehdy například
Pepík Carda. Hostoval jsem v Praze ve Stavovském divadle, v Divadle E.
F. Buriana, v Kolínském divadle a dalších. Měl jsem spoustu práce u filmu,
zkrátka to byla skvělá doba. A pak přišla sametová revoluce a najednou se vztahy
mezi lidmi u divadla i u filmu začaly hrozně měnit (určitě stejně, jako i v jiných
oborech), nastoupila neuvěřitelná dravost a ti, co byli předtím rudí až za
ušima, byli najednou zářivě modří a dostávali se na rozhodující posty. A mně se
z toho dělalo nanic a řekl jsem si, že touhle cestou už jít nechci.

 

Změna, která přišla do vašeho
života, byla radikální?

Vše
jsem ze dne na den ukončil a opustil a šel jsem prodávat obrázky mé tehdejší
přítelkyně, později ženy, na Karlův most. Vydržel jsem to téměř dva roky. Kolem
mě procházeli denně známí z branže, kteří zpočátku nevěděli, jak se ke mně
stavět – poměrně známý herec najednou prodává na ulici nějaké obrázky, ale
postupem času se se mnou dávali do řeči a pak už si ke mně často chodili stěžovat
na změněný umělecký svět. Nakonec jsem ale stejně podlehl dvěma zásadním
nabídkám, které mne vrátily do divadla. Jednou z nich byl avantgardní
projekt Laterny Animaty, tou druhou byl muzikál Krysař Dana Landy. K divadlu se mi návrat podařil, ale
k filmu zatím nijak zvlášť. Prošvihl jsem ten nástup po devadesátém roce,
kdy se dávaly dohromady skupiny kamarádů a známých, a už jsem se prostě
nezařadil. Ale nevzdávám to. (smích)

 

Myslíte si po vašich zkušenostech
v podnikání, že lze nějaké podnikání kombinovat s hereckou profesí?

Máte
asi na mysli galerie a restauraci, že? S galerií jsem začal po zkušenostech na
Karlově mostě, v tom zmíněném divadelním mezidobí. Tatínek, jak už to tak
v této zemi bývá zvykem, po své smrti zcela zapadl, ačkoli byl vynikajícím
loutkářem, uznávaným po celém světě. Já vyrůstal v atelieru, kde se
scházela výtvarnická elita, a zanechalo to ve mně hlubokou stopu. Koketoval
jsem dokonce i s loutkařinou, ale táta mi to rozmlouval, bál se abych nebyl
nešťastný. Velice dobře znal moji neklidnou povahu, a tak jsem nakonec tedy
skončil na herectví. Ale přesto jsem společně s obrázky na Karlově mostu
velmi úspěšně prodával i své vyřezávané marionety.

 

Umění si zkrátka našlo místo ve
vaší seberealizaci. To je hezké, že to přišlo tak samo.

Po
tátovi ve mně zůstala láska k výtvarnému umění a vrhnout se do první
galerie, kterou jsme otevřeli s mou bývalou ženou, mi přišlo zcela přirozené.
Je výborná malířka a já chtěl pro její obrazy důstojné prostředí. Navíc jsem
měl spoustu kamarádů známých výtvarníků – Emmu Srncovou, Ivu Hüttnerovou, Josefa
Flejšara, Jaroslava Fišera, rodinu Radovu a další, a tak jsme otevřeli, tuším,
že první galerii čistě naivního umění u nás. Byl to dobrý záměr v dobrou
dobu. Po třech letech začala galerie neuvěřitelně fungovat a postupně jsme v Praze
otevřeli další dvě. Jenže jsem na to nebyl sám, staral jsem se o PR a o výstavy,
ale vlastní prodej a chod galerií měla na starosti partnerka. Jenže čím víc
jsem začal hrát v divadlech, pracovat v dabingu (jako herec, režisér
a úpravce českého znění v dabingu – například Pulp Fiction, Mělký hrob, Trainspotting,
Pátý element… atd.), tím jsem měl méně času na podnikání, navíc přišel rozchod
s partnerkou a ten obchodní aktivitu galerií znatelně přibrzdil.

 

Proč jste se pak pustil zrovna do
gastronomie?

Otevřením
restaurace jsem si splnil další sen. Všichni přátelé mi to rozmlouvali, ale já
si nedal říct a musel jsem si to vyzkoušet. Odřízl jsem se na půl roku od
showbusinessu, uzavřel se v malé zapadlé Žižkovské uličce a trávil tam
denně 10–12 hodin. Mým snem bylo, mít hezkou útulnou restauraci, plnou přátel a
hostů. Jenomže pracovat v ní navždy, to jsem přece jen nechtěl. Mám ještě
hodně divadelních a uměleckých snů. Ale ono to jinak skutečně nejde. Kdykoliv
jsem opustil restauraci a pak se do ní po jednom či dvou dnech vrátil, byla to
katastrofa. Podnikání vyžaduje práci na plný úvazek, musel bych nechat divadla,
muziky, a to jsem ochotný nebyl. A tak jsem podnikatelské aktivity ukončil a věnuji
se pouze herectví, muzice se svou kapelou Underhill a jako koníček mi zůstává i
nadále focení. Herci umí zahrát všelijaké role, včetně galeristů nebo majitelů
restaurací, ale takové role mají konec, kdežto ta skutečná povolání jsou
navždy. A na to je herecká povaha, řekl bych, příliš svobodomyslná.

 

Jak se v herci vyvíjí jeho
profesionalita? Je posílena spíše v divadle, nebo ve filmu?

V tomto
mezi divadlem a filmem určitě není rozdíl. Profesionalita se v herci vyvíjí
tam, kde je jí sám obklopen. Herecká profesionalita je absorpce generačních
zkušeností a etiky, a kde zrovna není nějaká taková zkušenost po ruce,
nastupuje cit, a kde není pro tuto profesi cit, nikdy nemůže být řeč o
profesionalitě. V dnešní době se vytrácí určitě kvůli televizím
seriálovým továrnám, kde to, co nazýváme profesionalitou, je ve skutečnosti
jejím opakem, ale o tom bychom mohli debatovat velmi dlouze.

 

Jak tedy vnímáte profesionalitu sám
u sebe?

Já
prošel školou, která přes všechna negativa své doby, měla spoustu kvalitních
profesorů. Byla to starší garda, která nám předávala své zkušenosti a divadelní
etiku. Když mi umřel otec, měl jsem hrát večer představení ve Stavovském
divadle. Volal jsem své profesorce a zároveň kolegyni Regině Rázlové, co se
v rodině stalo a že večer do divadla nepřijdu, že se musí představení
zrušit, nebo že musí hrát někdo jiný. Hrozně mě tehdy zepsula a řekla mi, že to
nepřipadá v úvahu, a že hrát budu, nejen kvůli kolegům v divadle, divákům,
ale i kvůli sobě. Pomohla mi tehdy pochopit mnohé z herecké profese i
profesionality.

 

Jste srdcem raději divadelním
hercem? Pokud ano, čím si vás divadlo získalo?

Na
škole mi pan profesor Přeučil předpovídal skvělou filmovou kariéru, a musím
říct, že mne v té době film bavil mnohem víc než divadlo. Ale myslím, že
to plynulo i z určité vnitřní nevyrovnanosti a nejistoty. Film, když něco
pokazíte, dává možnost opravy, divadlo vám tu šanci nenabízí. Ale nejistota po
letech zmizela a já se na jevišti cítím dobře, naopak, baví mě ten adrenalin
neopakovatelnosti. Určitě za to vděčím i muzikálům. Je to žánr, který mám
hrozně rád a ve kterém jsem se, myslím, našel.

 

Lze vůbec z divadla chodit
s čistou hlavou?

Určitě
nejde chodit s čistou hlavou do divadla. Ovšem tam si ji alespoň na
okamžik vyčistíte, tam z vás všechno spadne – starosti, nervy, dohady. Pro
mě je každé představení úžasný relax. V té běsné, chaotické a zrychlené době se
vlastně i pro mě zastaví čas a já nemám na práci nic jiného, než si užít roli a
pobyt na jevišti.

 

Vnímáte mezi divadly nějakou
rivalitu, která se následně promítá i do vztahů herců k jednotlivým divadlům?

Řekl
bych, že něco takového panuje spíše mezi vedením divadel, je to dnes tvrdý
konkurenční boj. A herci si ani nemohou dovolit takový přepych, jako je
rivalita vůči jinému divadlu, protože se může stát, že se v něm v příští
sezóně budou ucházet o roli. On je ten náš „rybníček“ hrozně malý a pro herce
je příležitostí skutečně málo…

 

Podáte
herecký výkon, divadlo skončí, ukloníte se a najednou se ocitnete v klidu.
Vyžadují tyto změny vypětí práci s psychikou?

Je to role od role a
den ode dne. Někdy se vám zdá, že jste vyždímaná jako hadr na podlahu, jen si
sednete u svého stolku v šatně do židle, civíte na sebe do zrcadla a ptáte
se, jak dlouho to ještě vydržíte… A pak jsou momenty, kdy vám to vůbec nepřijde,
kdy vás představení naopak tak nabije, že nemáte co řešit.

 

Jak
hodnotíte české publikum?

To je docela
komplikovaná otázka, protože je hrozně velký rozdíl mezi pražským publikem,
oblastním publikem a publikem v jiných velkých městech. Já zažil publikum
minulé éry, které chodilo do divadel konspirovat proti společnému nepříteli –
proti komunismu a proti Sovětskému svazu. Dnes se lidé chodí do divadel hlavně
pobavit. Ale obecně máme dost vnímavé publikum, a kupodivu není zcela nakažené
televizními seriály, reality show a filmovým průmyslem. Ovšem skvělé publikum
jsou zahraniční sousedé – Slováci. Tam když jedeme, vždy končí představení
standing ovation. Jsou mnohem otevřenější a natěšenější.

 

Chodí
na představení podobné publikum, nebo dochází i k překvapením?

Nejen podobné, často chodí
i stejné. Například na muzikál Robin Hood,
ve kterém také hraji, přišla jedna divačka již jedenáctkrát. Ale rozumím otázce.
Víte, v hereckém žargonu je takový krásný příměr na publikum, které sedí
jak pěna a nereaguje na nic, ač se herci snaží sebevíc – to se pak říká „dnes
jsou v hledišti Holanďani“, jako že nerozumějí češtině, a proto nereagují
a netleskají. Nejednou se nám stalo, že při hraní víkendových dvojáků, kdy se
hraje od 14:30 a pak ještě od 19:00, přijde ve stejný den na každé představení úplně
jinak naladěné publikum. Jednou jsou to třeba právě ti „Holanďani“, ale při druhém
představení pro změnu diváci nádherně spontánně reagují, a jindy zase třeba
publikum po celou dobu ani jednou nezatleská, nezajásá, ale na konci
představení tleská jako o závod a nechce pustit herce z jeviště.

 

Existuje
podle vás ideální dárek pro herce-muže za představení, když pro ženy-herečky
obvykle volíme květiny?

Ono je to jedno, hlavně
že něco dostanete. V tu chvíli je to pro každého fajn pocit, je to
k potlesku odměna navíc.

 

Jaké
kulturní akce si jako rodilý Pražák nenecháváte ujít?

Výstavy, koncerty,
taneční festivaly, divadla. Praha nabízí hrozně moc akcí, tolik, že se
v tom člověk obtížně orientuje, ale snažím se alespoň některé zajímavé akce
nezmeškat. Například jsem hrozně rád, že jsem před rokem (nebo dvěma – hrozně
to letí) viděl baletní večer bratrů Bubeníčků. Pracují převážně jen
v zahraničí, bylo to ojedinělé, že se ocitli v Praze, a byla to vážně
nádhera.

 

Necítíte,
že je ve vaší profesi složitější najít si partnera?

Ne! Naopak! Tato
profese skýtá mnohem větší výběr partnerů a partnerek! (úsměv) Ale teď vážně, je to asi těžší po stránce důvěry. Herec je
profesionální lhář, musí umět zahrát zcela přirozeně i tu největší lež, a partner
to ví. Například žárlivost se v takovém vztahu rovná katastrofě.

 

Do
jaké míry vám nevadí, když jste ve středu zájmu médií? A prožil jste si i
nějaké nepříjemné chvilky?

Média – bulvár,
negativní reklama také reklama. Herec je exhibicionista a být středem pozornosti
je i v jeho zájmu. Bulvár je součástí showbusinessu, je to tak desítky let
nastavené i v zahraničí a po celou tu dobu probíhá i boj umělců s ním.
Nemám pocit, že bychom se v tom lišili od ostatních zemí a že by naše
klima bylo horší. Je to spíše o tom, že čtenáři takových plátků musí umět
v bulváru prosévat informace a nesmějí ho brát ve všem vážně. Tím ovšem
nechci říct, že prostředky, které někdy naši bulvární novináři volí, nejsou
někdy skutečně zarážející.

 

Co
soudíte o tom, že se umělci vůči bulváru nemohou nijak právně bránit? Nebo
myslíte, že nějak ano?

Bránit se dá právně, ale
zatím je to nerovný boj. Pokuty za nepodložené a poškozující informace nejsou momentálně
pro vydavatelství dostatečnou hrozbou. Věřím ale, že se i u nás nakonec podaří nastavit
určitá etická pravidla, která budou dodržována. A že se pak čtenáři skutečně
budou lépe orientovat v psaných informacích, přestanou je zajímat nesmysly
a budou vyžadovat podložené informace. (smích)
No jo, dobrý fór, já vím.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Bandi
Vamos www.bandi.cz

Make up: Mili Dvořáková
AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz

Vlasy: Veronika
Soukupová – kadeřnictví Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Foceno v hotelu Radisson
Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Nedávno jsme si povídaly
s kamarádkou a říkaly jsme si – my vlastně co chceme, to můžeme a nic
NEMUSÍME. A to je přece krásné“. Eva Hrušková

 

 

 

Herečka Eva Hrušková je dnes
velmi šťastná v manželství s Janem Přeučilem. Nebylo tomu tak ale vždy.
Jako sedmnáctiletá dívka získala vysněnou roli Popelky, která jí přinesla
velkou popularitu. Zatímco její sláva stoupala, v osobním životě už tolik štěstí
nenacházela. Přišlo první nezralé manželství, druhé poznamenané alkoholem,
třetí nešťastné a nakonec i tatínkův dobrovolný odchod ze světa. Přesto všechno
vychovala tři šikovné a úspěšné syny a ve věku, kdy jiní už na lásku téměř
nevěří, se bláznivě zamilovala. Se svým současným manželem založili divadlo pro
děti a užívají si života více než kdy jindy. Podobnost osudů Evy Hruškové a
Jana Přeučila je až zarážející. Možná právě proto jsou dnes spolu tak
spokojeni. Setkání, které proběhlo v pražské restauraci Zlatý had, kde
tento milý pár fotil Robert Vano, bylo inspirující a motivující.

 

Se svým manželem Janem Přeučilem
si život opravdu užíváte. Mezi vaše velké záliby patří i cestování. Kde všude
jste už byli?

S Jeníčkem hodně a rádi
cestujeme. Ona vlastně i naše práce je cestování. Máme společné divadlo pro
děti, takže jezdíme po celé České republice. Ale vás zajímá, kde jsme byli i
mimo naši milou republiku. Když se ohlédnu pár měsíců zpět, v září jsme
byli v Barceloně, v říjnu v Miláně a nedávno v Basileji,
kterou jsme proložili Luhačovicemi, kam jezdíme moc rádi do lázní. Navíc mi Jeníček
věnoval k výročí našeho manželství romantickou cestu vlakem Orient Express.
To bude jistě nádherné! Mojí oblíbenou autorkou je totiž Agatha Christie. Když
jsme například naposledy navštívili Londýn, byli jsme se podívat i na dům
Hercula Poirota. Naše cesta Orient Expressem se uskuteční příští rok v květnu.
Už se na ni velmi těšíme.

 

A co Asie? Ukazovala jste nám krásné
šperky od kamarádky, která po ní cestuje a fotí…

Asií jsem cestovala sama. Byla to
moje poznávací cesta a hodně jsem tehdy fotila a dovezla si spoustu náramků,
náušnic a krásných přívěsků, které vyrábějí příslušníci tamějších chudých kmenů.
Tím, že si turisté jejich výrobky kupují, je vlastně podporují a pomáhají jim.
A já jimi potom ještě obdarovávám své kamarádky tady u nás. Moc se mi líbilo také
v Thajsku a v Singapuru, už i proto, že jsou tam všichni velmi milí a
maličcí. Tak jsem si tam přišla jako doma. (smích)

 

G. B. Shaw na dotazy, proč si oblíbil
malou Stellu, odpovídal v legraci: „Z toho všeho zla jsem si vzal to
nejmenší.“ Znáte to?

Samozřejmě. A ještě přidám jeden
citát od Miroslava Horníčka. Ten říkával: „Co je malé, to je milé, a když to
není milé, tak je toho alespoň málo.“

 

Tak to je vtipné. Jste matkou tří dospělých synů. Jak vnímáte dnešní
zrychlenou dobu, kdy se většina komunikace odehrává přes emaily a mobily?

Co se organizačních věcí týká, tak
to beru jako úžasnou věc. Protože tím, že je nás hodně, musíme náš čas organizovat
společně. A pomocí mobilu a internetu je to nejjednodušší. Nejstarší syn dostal
svůj první mobil v šestnácti letech a velmi nám to všem pomohlo. Dříve,
když se někde zdržel, jsem šílela strachy. Takhle o sobě dal alespoň vědět. Já
to beru tak, že právě internet a mobily lidi spojují.

 

Takže jste také propadla kouzlu
Facebooku?

Nedá se říci propadla, ale mám ho.
Díky němu jsem našla spousty starých známých, s nimiž jsem se léta
neviděla. Já ten civilizační vývoj beru z té lepší stránky. Takhle to
prostě funguje. Kdysi si posílali lidé vzkazy po poštovních holubech, pak se
týdny vozily dopisy poštovními vozy, poté přišla letecká pošta, dnes je tady
mail a sociální sítě. S rodinou a přáteli se vídám stále stejně a žádný
internet nebo mobil mi v tom nezabrání, pouze mi pomůžou lépe si všechno
rozvrhnout a zorganizovat.

 

To je rozumný
názor. Vývoj člověk nezastaví, takže by si z něj měl vzít jen to nejlepší.
Souhlasíte?

V tom
s vámi souhlasím. Vezměte si třeba nakupování. Hodně nakupuji přes
internet. A když se potřebuji na něco zeptat, zeptám se přátel na Facebooku a
oni mi poradí, dají tipy.

 

To musí mít
vaši kluci radost, že mají maminku, která je akční a přátelská k moderním komunikačním
technologiím. Když si vezmu většinu žen ve vašem věku, tak ty jsou rády, že umí
zapnout a vypnout počítač?

Já myslím, že
kluci to ani tak nevnímají. Berou to jako hotovou věc. I třeba proto, že máme
rodinu rozházenou po světě a jinak bychom o sobě asi nic nevěděli.

 

A co vlastně
vaši synové dnes dělají?

Nejstarší Zdeněk
žije v Plzni, je herec a je mu 31 let. Prostřední Vojtěch (25) studuje na
ČVUT železniční dopravu a nejmladší Pavlík (20) je zase prvním rokem na filmové
škole FAMO v Písku.

 

Nemrzelo vás
někdy, že nemáte holčičku?

Mrzelo mě to asi
první minutu po tom, co se narodil první syn. Ale pak jsem si řekla, jak jsem
hloupá a hned mě to přešlo. S kluky mám skvělé vztahy, neumím si
představit, že by dali přednost jiné rodině před tou naší. Máme se všichni
rádi. Všechno musí být v rovnováze.

 

Ale pojďme
k vašemu dětství. Kde jste vyrůstala?

Vyrůstala jsem
v Ratibořicích, v Babiččině údolí, v České Skalici, kde se
nachází stará Barunčina škola. Je to tam nádherné, opravdu pěkné prostředí.
Rodiče bydleli v Hradci Králové a žili v ateliéru, proto jsem jako
malá holčička žila u babičky. Až v sedmi letech jsem se přestěhovala
k rodičům. Tam se mi nelíbilo, stýskalo se mi po babičce. Ale měla jsem
malou sestřičku Janičku, kterou jsem milovala, takže jsem si časem zvykla. Přesto
na období mezi sedmi a patnácti léty nevzpomínám moc ráda. V Hradci jsem
se necítila doma. Děti tam byly kruté a dávaly mi najevo, že jsem se
přistěhovala. Prolomilo se to až na gymnáziu. Byli jsme jazyková třída, což
byla pro mě do budoucna velká výhoda.

 

A kdy jste
začala mít herecké ambice, dá-li se to tak v dětském věku nazvat?

Takový první krok
do hereckého světa se odehrál, když mi bylo jedenáct let. Maminka mě tehdy
přihlásila na konkurz do pořadu Štěpánky
Haničincové „Hledáme písničky pro děti“ a z 1 200 účastníků vybrali šest
dětí a já byla mezi nimi. Od té doby jsem natáčela v televizi stejnojmenný
cyklus. Chodila jsem samozřejmě i do
hudebky, a protože moji rodiče zpívali, tak ke zpěvu vedli i mě. V hudebce mě
učila maminka pana Jaroslava Svěceného, který je dnes naším rodinným přítelem.
A po gymnáziu jsem šla na loutkařinu na DAMU do Prahy, kde už jsem zůstala.

 

Jak je to
všechno propojené. Štěpánka Haničincová, tehdy nesmírně populární moderátorka
pořadů pro děti, byla manželkou vašeho nynějšího muže Jana Přeučila. Jak jste
ji tehdy vnímala?

My děti jsme se se
Štěpánkou moc nevídaly. Točily jsme jiné pořady, Štěpánka zase ty své. Se
Štěpánkou jsem se potkávala, až když jsme se s manželem a s prvním synkem přistěhovali
do domu na Vinohradech, kde se svým mužem Janem Přeučilem bydlela.

 

Vraťme se
ještě k vaší krásné roli. Když vám bylo sedmnáct, přišla Popelka…

Od jedenácti let jsem
se objevovala v televizi, proto už tam o mně něco věděli. A když se pak paní
režisérka Vlasta Janečková chystala točit Popelku, napadla jsem ji já. Roli Popelky
jsem vlastně dostala k Vánocům. Psal se rok 1968 a moji rodiče mi scénář
dali pod stromeček. Jako dnes si pamatuji, že jsem byla hrozně zvědavá, jakou
roli tam asi hraji. Listovala jsem scénářem a hledala své jméno. A byla to role
hlavní, přímo Popelka. Radost to byla tehdy obrovská.

 

A co jste
říkala na prince, Jiřího Štědroně, v té době populárního krasavce?

Líbil se mi jako
princ a obdivovala jsem ho – byl chytrý, distingovaný a byl to pěkný chlap.
Dodnes se vídáme, hrají spolu s Honzíkem Přeučilem v divadle Ypsilon.
Vzpomínám si, že jsem před ním tehdy měla velký ostych. Ve scénáři stálo, že ho
mám jemně hladit po hlavě. To pro mě bylo velmi intimní. Byla jsem najednou
v blízkosti dospělého muže, kterému bylo už 27 let, a já byla ještě skoro
dítě. Paní režisérka mi tehdy řekla: „Tak si Evo představ, že hladíš kocoura.“

 

 

A zabralo to?

No, abych se
přiznala, ani moc ne. Ale natočili jsme to a pohádka měla obrovský úspěch.

 

A jaký byl váš
život „po Popelce“? 

Tehdy jsem ukončila
gymnázium, odmaturovala a pak šla na rok do loutkového divadla DRAK
v Hradci Králové – to pro mě byla nezapomenutelná škola. Pak jsem udělala
zkoušky na DAMU na loutkářskou katedru. Tam jsem prožila krásný kus života. Jako
asi každý vzpomínám na studia moc ráda.

 

Kdy jste
založila vlastní rodinu?

Poprvé jsem se
provdala příliš brzo a po dvou letech jsme se rozvedli. První dítě, syna, jsem
měla na tehdejší dobu pozdě, ve 28 letech, až ve druhém manželství. Ale o co
později jsem začala, o to později jsem skončila. První dva syny mám se Zdeňkem
Rohlíčkem, který byl mojí láskou, ale byl to vztah komplikovaný a poznamenaný
alkoholem. Alkohol také zapříčinil Zdeňkův smutný konec. Třetího chlapečka mám z manželství
s Jiřím Pavlem Křížem. Měla jsem ho ve 39 letech a jsem za něj moc ráda. Příroda
mě totiž připravila o první dítě, a to v sedmém měsíci. Takže jsem si to
poslední užila a vlastně si tím prodloužila mládí. (úsměv)

 

Měla jste tři
syny, ale v manželství jste spokojená nebyla. Nicméně nakonec jste toho
pravého prince přece jen našla. Bylo vám 48 let a přišel Jan Přeučil,
s nímž jste už více jak deset let velmi šťastná. To je přece krásný konec
pohádky, která nebyla vždy tak romantická, nemyslíte?

Opravdu jsem si
nemyslela, že mě ještě taková láska a tolik štěstí potká. Jeníček se Štěpánkou
bydleli ve stejném domě jako já s druhým manželem. Štěpánka měla zdravotní
problémy a za poměrně smutných okolností umřela. Já neprožívala právě krásné
období svého života. Byla jsem nešťastná a trápila se. A Jeníček v té době
také. Takže jsme tak nějak k sobě našli cestu. Nejdříve jsme si jen
pomáhali a podporovali se a postupně náš vztah přerostl ve velkou lásku. Je to
můj anděl strážný, uvaří mi čaj, když mi je zle, má smysl pro humor. On je
neskutečně hodný člověk. Rozumí si s celou mojí rodinou a podporuje mě ve
všem, co dělám. I když většinu věcí děláme společně.

 

Jako například
vaše divadlo pro děti?

Ano, máme Divadlo
Evy Hruškové a Jana Přeučila. Je to (nejen) loutkové divadlo a putujeme
s ním po republice. Písničky nám skládá Zdeněk Barták, slova Jiří Chalupa,
který kdysi připravoval televizní Studio
Kamarád. Spolupracují s námi třeba spisovatelka Martina Drijverová,
Jiří Žáček nebo Jaromír Klempíř, který skládal pro Karla Gotta.

 

Jaká
představení hrajete? Co vlastně dnešní mládež baví?

Prvním
představením byla pohádka Šípková Růženka.
Nastudovali jsme také Staré pověsti české, potom Pražské pověsti nebo Řecké
báje, abychom děti i vzdělávali. Pořady jsou kontaktní, určené dětem na
prvním stupni základní školy. Děti jsou pořád stejné.

 

Kdybyste měla zrekapitulovat
svůj život, co vám v životě pomohlo a co vás naopak dostalo na kolena?

V životě
jsem hodně energie věnovala vzdělání, to vás nikdy nezklame. (úsměv) A co mě dostalo na kolena? Snad
jen zrada blízkého člověka, nebo naopak jeho nemoc či špatný konec. Samozřejmě
mě hodně zasáhla dobrovolná smrt mého tatínka, který odešel v poměrně
mladém věku. Ale bylo to jenom moje utrpení. Ještě hůř jsem nesla, když starším
synkům zemřel jejich tatínek – to bylo moc smutné, protože si vlastní trápení
ještě násobíte tím jejich dětským smutkem.

 

Váš manžel mi
v rozhovoru řekl, že lidé, kteří se berou ve vašem věku, už mají své
hodnoty utříděné a vědí, co od života chtít. Co byste od života chtěla dneska vy?

To zní trochu
bilančně. (smích) A já ještě všechny
věci takhle srovnané nemám. Ale tuhle jsme si povídaly s milou herečkou
Valentinou Thielovou a říkaly jsme si – my vlastně co chceme, to můžeme a nic
NEMUSÍME. (smích) Potřebuje to nějaké
vysvětlení? Já myslím, že ne…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita
Brančíková

Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz

Oblečení: ETRO, Giorgio Armani, Brunello Cucinelli www.profpektamoda.cz

Foceno
v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

„Trh
a dokumentární film nejsou přátelé. Čas od času, a spíše v cizině, se
stane, že se z dokumentu stane trhák. Ale to musí být téma, které zahýbá
celou společností.“ Olga Sommerová

 

 

 

 

Lidské osudy lze zapsat
do našich pamětí mnoha způsoby. Bulat Šalvovič Okudžava například dokázal
v jedné krátké básni vystihnout celý ženský život. Způsob, kterým zaznamenává
osudy a sociální situace Olga Sommerová, je také literární, ale především
filmový. Jako filmová dokumentaristka měla skvělého učitele, svého druhého
muže, Jana Špátu. Olga je žena s velkou odvahou a otevřeností. Její
vřelost najdete v krásných lvích očích, v očích matky-ochranitelky
lidských práv a svobod. O profesi a o životě jsme si s Olgou Sommerovou povídaly
v krásném a stylovém prostředí pražského hotelu Radisson Blu Alcron, kde
pro rozhovor zhotovil fotografie skvělý fotograf Robert Vano.

 

Jaká témata považujete
ve své dokumentární tvorbě za klíčová a proč právě ta?

Klíčová
jsou ta témata, která právě potkávám, včera i dnes. Své filmové děti jsem
pustila do světa a hořím těmi, které se právě rodí. Jsem jako kočka, která
odkojí koťata a nevadí jí, že jsou rozdána dobrým lidem. A když se podívám do
minulosti na své dřívější vrhy, první, co mě napadne, je, že jsem byla
obdarována setkáními s výjimečnými inspirativními lidmi, jedno, jestli
obyčejnými, nebo slavnými.

 

Která sociální témata jsou
podle vás společností podceňována a opomíjena?

Čím
dál víc si uvědomuju, jak jsou u nás opět opomíjena ženská práva. Symbolem toho
je naše jednopohlavní vláda. Ta je světovou raritou, nemá obdoby ani ve třetím
světě. Vracíme se zpátky, za bolševika nebyla taky jediná žena ve vládě.
Vládnoucí muži nejsou s to umožnit ženám-matkám místa s kratší
pracovní dobou, zkrátka podpořit zaměstnanost matek s malými dětmi, do
jejichž vzdělání společnost investovala finanční prostředky i pedagogické úsilí.
Tím se společnost připravuje o schopnosti žen, které vystudovaly střední a
vysoké školy.

A
tím se taky brzdí populační růst, ženy si pak velmi rozmýšlejí, jestli chtějí
porodit další děti. Zkrátka
samičky nejsou v naší demokratické společnosti hájeny a podporovány. Je mi
taky líto žen samoživitelek, těch, které bojují každodenně o přežití, když jim
otec dětí řádně neplatí alimenty. Toto je aktuální sociální problém, v němž
společnost nedokáže velkoryse pomoci.

 

Jaké sociální
problematiky se dle vašeho soudu dlouho nezbavíme, jelikož v dané oblasti lidé
stále dokola dělají stejné chyby?

V roce
2006, tedy šestnáct let po vzniku demokratické společnosti, nabyl platnost
zákon o domácím násilí. Už ta váhavost svobodné společnosti, jak si poradit se
společenským fenoménem, který v patriarchální společnosti panoval od věků
a trvá dodnes. Domácímu násilí je vystavena každá pátá žena, je to tedy
problém, týkající se především žen. Ženy jsou dnes sebevědomější, mají
teoretickou, a někdy i praktickou šanci na pomoc, ale je to stále málo.
Váhavost policie už způsobila, že mnohé ženy přes marné volání zemřely.

 

Jaké lidské osudy vás
vždy nejvíce zasáhnou?

Nejvíc
mě zasáhly osudy statečných mužů a žen, kteří se postavili brutálnímu
komunistickému režimu, strávili dlouhá léta v bolševických lágrech, a
nakonec je naše společnost odměnila ubohými penzemi, tlustou čarou za zločiny
komunismu, kdy až na výjimky nebyl nikdo z prokurátorů, soudců či
sadistických bachařů odsouzen. Jenom to dvacetileté přehazování horkého
bramboru, zákona o třetím odboji, je ostudou poslanců ve všech parlamentech od
revoluce. A druhá věc, a to je moje celoživotní téma, je bolest rodičů, kteří
přežili svoje děti. Vím, že je to vis major, nevíme, kdy na nás osud ukáže
prstem, a nikdo z nás není na tuto krutou ránu připraven. Moje máma
pochovala dva syny, a proto jsem před pěti lety natočila film Přežili jsme svoje děti. Ztrátu dítěte
považuju za největší a nevyléčitelnou bolest, kterou nám osud přihraje do
cesty.

Co si přejete, aby
divák viděl ve vašich dokumentech „mezi řádky“?

Vždycky
si přeju, aby divák spolu s mými hrdiny prožil katarzi, a uvědomil si, že
zůstat sám sebou, nezradit sám sebe, je šance, kterou není radno promarnit.

 

Do jaké míry jste ve
své práci ovlivněná tvorbou vašich dvou manželů, Vladimíra Sommera a Jana Špáty?

Můj
první muž, skvělý skladatel Vladimír Sommer, prohloubil moji lásku k vážné
hudbě. Ta se taky stala osnovou mé filmové práce, protože film se nepodobá ani
literatuře, ani divadlu, ani výtvarnému umění, ale je totožný se strukturou
hudebního díla. A Jan Špáta byl pro mou generaci geniálním dokumentaristou,
kameramanem a režisérem v jedné osobě, naučil mě dramatickému pojetí
dokumentárního díla.

 

S Janem Špátou
jste natočila hodně filmů. Na které období vašeho společného života máte
nejsilnější vzpomínky?

Největším
životním zážitkem je láska. A ta naše byla osudová. Natočila jsem s ním
jako s kameramanem pětadvacet filmů, a učila se za pochodu filmařině. Byl
moje druhá FAMU.

Doma
jsme snad nemluvili o ničem jiném než o jeho a mých filmech. Pamatuju si, že
často místo slova život řekl slovo film. Náš život se nedal rozdělit na práci a
na soukromí, obojí splývalo v celek. A naše děti, Jakub a Olga, byly
tohoto filmařského běsnění přítomny, proto jim asi nezbývalo nic jiného, než že
se oba stali filmaři. Když jsme pak oba po revoluci učili na FAMU, zahltilo
toto další téma náš příbytek. Byli jsme spolu jako dva soukromě hospodařící
rolníci od rána do večera.

 

V jakém směru jste
spíše kritičkou manželovy tvorby?

Nejsem
jeho kritičkou, jsem jeho obdivovatelkou.

 

Když zavzpomínáte na
své začátky ve filmové dokumentaristice a srovnáte je s tím, jak pracujete
dnes, v čem se nic nezměnilo a kde naopak cítíte radikální změny?

Nezměnila
se moje zodpovědnost k tématu a k touze, abych film natočila, jak
nejlépe dovedu. Nezměnila se moje potřeba říci světu svůj názor. Jinak se
změnilo skoro všechno. Především
technologie, z natáčení na pětatřicítku jsme volným krokem přešli
k videu a potom k digitálnímu záznamu. Z patnáctiminutových
filmů pro kina na hodinové filmy pro televizi, a to byl úplně nový úkol, jiný
rozsah. Když jsem opustila, byť nuceně, celuloid, ulevilo se mi. Už jsem neměla
jen trojnásobek, ale nekonečné množství materiálu, a zbavila jsem se stresu,
kdy v kameře běžel drahý celuloidový pás, a před ní se odehrávaly děje,
které jsem nepotřebovala. Najednou mohla kamera snímat nekonečně dlouho a já
mohla čekat, že se udějou věci, které jsou autentické a tudíž krásné a dojemné.
Kromě nové technologie se taky změnila doba. Z krunýře cenzury jsme
vstoupili do prostoru nekonečných možností, čekala na nás témata, která byla
předtím zapovězená.

Devadesátá léta byla zlatým věkem dokumentárního filmu,
měli jsme svobodu tematickou i estetickou. Když se vypotřebovala zakázaná
témata, bylo třeba přistoupit k obsahově a tematicky rafinovanějším
dokumentárním výpovědím. Navíc ze světa začala do Čech proudit zcela jiná
pojetí zahraničního dokumentu, který byl pro nás také inspirací. Tedy až na
množství vynaložených finančních prostředků, které jsou ve výsostných
zahraničních dílech neporovnatelné s našimi českými.

 

Kdybychom zde mohli
čtenářům popsat jakýsi pracovní postup, jak dokumentarista volí téma, realizuje
projekt od A do Z, jakými procesy dílo prochází?

Na
začátku je nápad, myšlenka, téma, pro které zahořím. Ke mně přicházela témata
ze vzduchu jako bacily, kterým jsem podlehla. Anebo se zjevila v rozhovoru
s přáteli, anebo jsem se o nich dočetla v novinách. Seženu producenta
neboli peníze, napíšu námět, a vymyslím, jakými cestami půjdu. Nejdůležitější
ale je stanovit si myšlenku, kterou chci vyslovit, a za níž po celou dobu tvorby
filmu půjdu. Dokumentární film obvykle nemá příběh, je to esej, v němž
nahlížím jedno téma z různých stran. Musím získat hrdiny svého filmu a
zapálit je pro věc.

Při natáčení mnoho předpokládaných situací nevyjde, ale
Štěstěna přinese ještě víc těch, o nichž jsem neměla tušení. Natočený materiál
si nechám přepsat do literární formy a potom s jednotlivými záběry hraju
domino, přeskupuju je do tvaru, který musí být logický, dramatický a
emocionální. Jdu do střižny a tam začíná skutečná tvorba díla, jako když
skladatel píše symfonii, nebo básník svou nejpravdivější báseň. Pracuju
s hudbou, s ruchy, se slovem, s obrazem, který je třeba
korigovat, aby byl krásný. Na konci je premiéra, při níž vím, že to poslední
dítě je moje nejmilejší. Když skončí titulky, myslím už na to, jak porodit
další dítě.

 

Do jaké míry je trh
příznivý pro realizaci dokumentárního filmu?

Trh
a dokumentární film nejsou přátelé. Čas od času, a spíše v cizině, se
stane, že se z dokumentu stane trhák. Ale to musí být téma, které zahýbá
celou společností. U nás musíme doufat v přízeň veřejnoprávní České
televize a Státního fondu, který podporuje kinematografii. Ti do filmu peníze
dávají, ale zpět je nedostávají. A činí tak bohulibě pro osvětu společnosti,
proto, aby nezahynul fenomén dokumentárního filmu, který je pro reflexi života
společnosti navýsost potřebný, anebo spíš nutný.

 

Přinesla vám
v osobním životě vaše práce někdy nějaká omezení?

Když
jsem byla přítomna nějaké fantastické události, a neměla s sebou kameru,
skoro jsem si ji neužila, jak jsem litovala toho, že ji nemůžu zaznamenat. A
když jsem s sebou tu kameru měla, neužila jsem si té situace, protože jsem
pořád sledovala, jestli to kameraman nebo kameramanka dobře natočí, jestli vidí
to, co já, jestli je v tom správném úhlu, kde je to nejzajímavější. Tahle
profesionální deformace mi brala radost z pozorování, a vlastně jsem si tu
radost dopřála až ve střižně, když se úlovek podařil.

 

Jakou pracovní
příležitost považujete ve své kariéře za stěžejní, klíčovou?

Že
jsem mohla poznat skvělé lidi, politické vězně padesátých let, když jsem točila
cyklus Ztracená duše národa. A potom
židovské odbojářky a ženy, které prošly Osvětimí, hrdinky mého filmu Sedm světel.

 

Jaké pracovní nabídky
zásadně odmítáte a proč? 

Netočím
publicistická a bulvární témata.

 

Zdá se, že jste ve
svých názorech jen velmi málo ovlivnitelná. Kdy jste začala diskutovat otázky
feminismu a jak si tento směr získal vaše sympatie?

Od
dětství mě bolela nespravedlnost. A ženská práva byla skoro celý můj život
pošlapávána. Když jsem si to ve svých pětatřiceti letech uvědomila, vytáhla
jsem do boje a nebylo cesty zpět. Nejdřív jsem na to téma začala točit filmy, a
když se začaly ozývat ženy, nadité nespokojeností se svým postavením doma i ve
veřejném životě, zjistila jsem, že jsem šlápla na bolavé místo společnosti. Potom
jsem se začala k diskriminaci žen vyjadřovat veřejně, mimo svou profesi.
Film O čem sní ženy vytryskl jako
potřeba pojmenovat zkušenost mou i mých přítelkyň. Ten obrovský ohlas, který způsobily
pak moje knihy, byl jasným signálem, že je cosi shnilého v českém
patriarchálním státě, byť se už nově honosí erbem svobodný a demokratický.

 

Uvažujete o tom, že se
někdy aktivně angažujete v politice? 

Moje
místo pro angažmá je zdola, z občanské společnosti. Jako politička bych si
nemohla dovolit říkat pravdu. A proč bych opouštěla svou profesi, když je to
nejkrásnější povolání na světě?

 

Kde ráda trávíte svůj
volný čas? 

V přírodě.
Příroda nelže, tam nabývám dojmu, že svět je v pořádku.

 

Zdá se, že jablko
nepadlo daleko od stromu, co se vaší dcery Olgy týká. Jak hodnotíte její práci
ze svého úhlu pohledu?

Jsem
nadšená jejím nadšením pro dokumentární film. Cením si její pracovitosti a jsem
okouzlená jejím talentem. Pro mě je v současné chvíli, tak jako byl kdysi
její otec, nejlepší dokumentární kameramankou, a proto ji taky náležitě
využívám pro své filmy.

 

Do jaké míry se
pracovně potkáváte?

Natočila
jsem s ní jako s kameramankou osm filmů. Protože je sama režisérkou,
ví, co má točit, a protože ráda drží kameru v ruce do úpadu, vezu se na
její mladé energii jako na pohodlném voze. A já jí zase supluju pedagogické
konzultace, které neměla, protože nemohla studovat na FAMU.

 

Na jakých projektech
v současné době aktivně pracujete?

Natočila
jsem životopisný film o slavné gymnastce Věře Čáslavské poté, co žila patnáct
let v ústraní. Teď mě čeká střižna. Souběžně jsem vstoupila do zcela
nového projektu České televize, kdy známí lidé pátrají po svých předcích podle
rodokmenu, který pro ně sestaví genealogové. Sama jsem si taky zapátrala
v rodokmenu Ester Janečkové, jejíž rod jsme spolu objevovaly, a musím
říct, že chápu vzrušení historiků, když někde vykopou neznámý poklad.

Nikdy
jsem podobný film nedělala, jsem vděčná, že mi ho osud přistrčil, protože jsem
přesvědčená, že každý den se má člověk naučit něco nového.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text
a produkce: Michaela Lejsková

Make
up a vlasy: Pavel Bauer – Estée lauder www.esteelauder.cz

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno
v hotelu Radisson Blu Alcron Praha www.alcron.cz

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

O Jiřím Suchém by se dalo říci, že je jakýmsi hudebním průvodcem – pro to, jak dokáže různé životní situace, i ty absurdní, proměnit ve fantastický hudební počin. Jak by také ne, když právě životem Jiřího Suchého prošla pěkná řádka fantastických osobností a nezapomenutelných umělců, kteří spolu s ním přenesli pojem „umění‘ do toho pravého smyslu slova a posledních několik generací významně ovlivňují a formují značnou část hudební i divadelní scény. Přesně tam, kde si dovolím tvrdit, si úplně každý najde to, co je mu blízké.

 

Kdy jste vůbec začal uvažovat o skládání textů?

Od začátku jsem chtěl být komikem. Byl jsem grafik začínající v Propagační tvorbě, a protože jsem se chtěl realizovat jako komik, tak jsem si musel napsat texty sám. Měl jsem štěstí, že se mi to podařilo. Šance jsou pro každého stejné i dnes, a pokud se chcete prosadit a děláte svoji práci, jak se říká srdcem, tak ta šance při troše štěstí tady je.

 

Kdy se vám daří skládat, když jste tolik zaneprázdněný?

Pracuju pořád pod tlakem. Kdyby mi vadil stres, tak bych se musel zastřelit, protože jsem ve stresu pořád. Tak jsem ho proměnil v takový ten zdravý stres, který je jakýmsi hnacím motorem. Jsem zvyklý psát i v šatně během představení, napsal jsem tak celou řadu textů. Je to můj způsob života. Největším trestem pro mě by bylo, kdybych se musel nudit.

 

Jak se vám spolupracuje s takovým množstvím žen? 

Jsem rád obklopen především ženským elementem. Dobře se mi s nimi žije. Jinak bych psal texty pro chlapy.

Mohlo by se zdát, že jsou ženy těžištěm vaší inspirace?

Žena jako taková se mi prolíná vším. Od samého začátku. Od pramínků vlasů až po Mam‘zelle Nitouche, kterou hrajeme dnes.

 

Vědí dotyčné dámy, že byly pro vás inspirací? Říkáte jim to?

Písně píšu spíš abstraktně než konkrétně. Tím chci říct, že to, co píšu, není ozvěnou mého života. Můj život běží jinudy.

 

Jakých sedm rad byste dal svému mladšímu já?

Já bych mu neradil. Ani mně nikdo příliš neradil, a když, tak na to nejužitečnější jsem si stejně přišel sám. Chyby a omyly, které mě během života neminuly, to byly velmi cenné lekce.

 

Co přichází první – hudba, nebo text?

 V úvahu přicházejí obě možnosti. Snad přece jen o trochu častěji píšu nejdřív text a pak ho teprve zhudebním. Ale to platí dnes, kdy si hudbu dělám sám. Dřív jsem obvykle dostal od skladatele (většinou to byl Jiří Šlitr a po něm Ferdinand Havlík) noty a pokyn: piš!

 

Je divadlo Semafor vašim pracovištěm i útočištěm současně?

 Dá se to tak říct. 

S jakými úskalími se v rámci provozu nejvíce potýkáte?

Dříve to byla ideologie, které jsme nepřišli na chuť, a tak jsme ji nehlásali, což bylo tehdy důvodem k postihům nejrůznějšího kalibru. Dneska jsou to finance, to je ostatně taky ideologie. Ale zvládáme i to.

 

Jakou byste si přál budoucnost Semaforu?

Lepší než byla mnohdy minulost. Ale zase ne o moc lepší. Těžkosti zocelujou.

 

Komu jednou v Semaforu chcete předat „štafetu“? Jde to vůbec?

Tímhle problémem se začnu zaobírat, až budu stár. Zatím je mi teprve osmdesát.

  

Máte v řadách spisovatelů nějakého svého klíčového autora, který vás i inspiroval?

Ano. Jsou to ovšem spisovatelé mé generace: Voskovec a Werich, Vítězslav Nezval.

 

Uvažujete o tom, že byste znovu publikoval starší nahrávky ze Semaforu, které jsou dnes tak těžko k sehnání?

Nepřestáváme vydávat CD, DVD, všechny mé minulé texty vyšly knižně (dvacetidílná „Encyklopedie Jiřího Suchého!“). Je pravda, že je to za čas rozebráno, ale vydáváme stále dál.

 

Vrátil byste se i ke klasickým gramofonovým deskám v rámci starších věcí, které byste chtěl oprášit?

Proč ne?

Máte oblíbenou písničku ze svého repertoáru, kterou si rád zpíváte?

Písničky ze svého repertoáru zpívám na jevišti, doma pro sebe ne. A dneska je jich téměř 1 400. Z nich bych možná vybral padesát, které jsou mi bližší. Ale na úvahy tohoto druhu mi nezbývá čas.

 

Máte někdy chuť některé své úspěšné texty i po letech třeba předělat? Jde s tím vůbec takto naložit?

Přímo předělat, to ani ne, ale občas mě po nějaké době napadne lepší slovo v textu, a tak ho zkrátka vyměním.

 

Co vám udělalo za poslední dobu největší radost?

Že žiju.

 

Co vy a hudební trendy, sledujete je? Ovlivňují vás?

Ne příliš. Ve své tvorbě jsem konzervativní. Neboli dělám to, co jsem se v života běhu naučil. Kdysi jsme se s Jiřím Šlitrem pokoušeli o tzv. big beat. Ale pak jsme si řekli, ať si ho hraje generace, která si ho vymyslela, že to bude umět líp. Nechtěli jsme jet jaksi po vedlejší koleji. A tak jsme se vrátili k tomu, co jsme se naučili. A to platí dodnes. Plné divadlo je nám důkazem, že to, co dělám, má stále své publikum.

K našemu interview jste zvolil oblek z látky esterhazy, který pro vás ušila firma Mejta Zlín. Byla tato volba otázkou aktuálního módního trendu, nebo se Vám líbí z nějakého osobního důvodu?

Esterhazy – pro tenhle vzor jsem měl vždycky slabost. Už v roce 1962 jsem do téhle kostky oblékl postavu kabaretiéra Jonáše. Ale aby to nebylo tak jednoduché, vybral jsem si dnes šedou esterhazy látku, ale pak jsem dodatečně změnil rozhodnutí na hnědou. A teď jsem se rozhodl, že si objednám další oblek, a sice tentokrát to bude – šedá esterhazy.

 

Na co se mohou příznivci vaší tvorby aktuálně těšit?

Úporně pracuju na swingovém muzikálu (opět se tedy označuju za konzervativního tradicionalistu). Bude se jmenovat „Hodiny jdou pozpátku“. Samozřejmě, že to píšu hlavně pro Jitku Molavcovou a pro Jiřího Suchého, neboli pro sebe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

S Jiřím Suchým jsme se sešli v divadle Semafor v Dejvické ulici v Praze. Včetně grafik na stěnách, které maloval mistr sám, je jeho autorskou tvorbou také opona. Tapety dolaďující interiér jsou doslova posety texty, které jsou nám tak důvěrně známé. Právě tam vás, milé čtenáře, srdečně zveme. Za humorem, laskavými slovy, pohlazením po duši.

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: David Špidlen www.bodzlomu.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:

Oblek: Mejta Zlín www.mejta.cz

Lokace: divadlo Semafor, Praha – Dejvice www.semafor.cz

NOVA www.doma.cz

Top Tep www.toptep.cz

Menstyle www.menstyle.cz