Archiv rubriky: Film a divadlo

Pokud
se máte setkat s tak výjimečnou hereckou osobností, dopředu tušíte, že to
bude setkání příjemné, které vás i nějakým způsobem obohatí. Setkání se
Stanislavem Zindulkou ovšem všechna takováto očekávání dalece předčilo. Jeho
nadšení pro hereckou profesi je skutečně obdivuhodné a jeho životní energii a
optimismus by mu mohla spousta lidí závidět. To vše dohromady z něj dělá
osobnost, u které je označení „Pan“ herec skutečně na místě.

 

Začnu
tedy od dětství, vaši rodiče se věnovali herectví…

V době
mého raného dětství, nebo ještě za první republiky, byly skoro ve všech
městečkách ochotnické soubory. V Jilemnici dokonce dva. Táta v jednom
takovém hrál a režíroval, maminka občas zpívala, takže jsem se přes ně dostal k divadlu.

 

Je
tedy říct, že to byli přímo oni, kdo vás k této profesi přivedl?

Nedá
se to tak přímo říci, ale asi to tomu napomohlo. Myslím, že jsem to v sobě
měl někde zakódované.

 

Máte
navíc specifický vztah k vůni divadla…

Vůně
divadla mě okouzlila, když jsem poprvé asi ve svých pěti letech účinkoval s jilemnickými
ochotníky. Dostal jsem se do zákulisí a ucítil jsem tu nádhernou vůni tělky.
Úplně mi učarovala a přitahovala mě jako magnet. Dá se říci, že jsem se v pěti
letech stal jakýmsi čichačem. (smích) Ale čichačem velice ušlechtilé
divadelní vůně. Vydal jsem se za ní a putuji za ní stále.

 

A
stále vám voní?

Vůně
se změnila, ale divadlo je stále divadlem. Divadlo prostě musí vonět. A já si
stále za tím svým snem, který jsem si uskutečnil, šlapu.

 

Nepřemýšlel
jste někdy, že jste měl zvolit jinou kariéru?

Ne,
opravdu nikdy.

 

Vystudoval
jste DAMU. V jakém smyslu vnímáte studium jako prospěšné pro hereckou
profesi?

Myslím
si, že je to rozhodně prospěšné, zejména pokud má člověk štěstí na výborné
kantory. V době mého studia učili báječní herci, například Jiří Plachý,
Karel Höger, Vlasta Fabiánová, a tak bych mohl jmenovat ještě dlouho. Navíc tam
byli perfektní kantoři odborných předmětů, jako byla jevištní řeč, šerm,
hlasová či pohybová výchova. Pokud má člověk výborné pedagogy, tak se divadlo
naučí naplno milovat a naplno a ze všech sil mu sloužit. A tohle štěstí já jsem
měl.

 

Myslíte
si, že se od dob, kdy jste začínal, herecké povolání nějak změnilo?

Když
jsem začínal, tak vlastně existovalo jen divadlo, a tak trochu film a rozhlas a
z plenek se teprve batolila televize. Zcela nový fenomén, který časem
pozměnil dynamiku herectví. Přeměna herectví se uskutečnila i novým a často až
překotným rytmem doby. Stejně tak i styl herectví a způsob mluvy ­– často ke
škodě. Zcela zmizela nápovědní bouda, kterou jsem já ještě ve svých začátcích
zažil. Změnil se způsob líčení, a tak dále. Ale prapodstata tohoto povolání – komediantství
v tom nejlepším slova smyslu, naléhavost citového sdělování a vytváření
charakterů – ta zůstala.

 

Jaké
největší překážky jste musel ve své kariéře překonávat?

Dělat
umění není jako dělat šroubky. Ne vše se podaří, i když tomu věnujete sebevětší
píli a pozornost. Takže člověk se často dostává do krizí, nebo se potká s režisérem,
se kterým si nerozumí. Je toho mnoho. Ale to je na té kumštýřské cestě zcela
obvyklé. Člověk se musí stále o něco rvát. To není pozvolná poklidná procházka,
ale velice dramatický běh, kde občas trochu zakopnete, nebo se netrefíte tam,
kam si přejete a občas nedoběhnete včas, ale stále to někam směřuje a někam se
posunuje. Navíc překážky, které se vám postaví do cesty, zaviňuje čas od času i
politická situace.

 

V jakém
smyslu je to podle vás právě politická situace?

Jakýkoli
režim, byť i jen s něžným totalitním nádechem, se vždycky kumštu trochu
bojí. Člověk byl často postavený před určité dilema, ve kterém musel udělat
něco, co mu bylo proti srsti. Ale to vždycky nejde, protože když je člověk v totalitním
režimu velice poslušný, tak se mu to v kumštu vymstí. Kumšt vás zradí,
protože vy jste zradili kumšt.

 

Jak
jste se vyrovnával s dobou, kdy jste nemohl veřejně vystupovat?

To
postižení nebylo tak stoprocentní, protože jsem zůstal v divadle. Sice
jsem byl omezen pracovně i jinak, museli jsme si utáhnout opasky, ale bylo to
lepší, než si pokaňkat duši. Ale byl jsem normálně obsazován a tím pádem jsem
měl to hlavní – nemusel jsem opustit profesi. A dělal jsem si vlastní pořady,
se kterými jsem jezdil po republice. Takže v podstatě jsem nestrádal a
neztratil jsem vlastní spokojenost. Nikdy.

 

Přejděme
k veselejším věcem. Na kterého režiséra ze své kariéry nejvíce vzpomínáte?

Já
jsem měl výjimečné štěstí na výborné divadelní i filmové režiséry. Jedním z nich
byl třeba Karel Kachyňa – režisér seriálu Vlak dětství a naděje. On byl
vyložená filmová i režisérská špička a od něho jsem se toho moc naučil.
Zjednodušeně se dá říct, že mě naučil základní filmovou abecedu. Ale těch
režisérů, které bych mohl jmenovat, byla spousta. Vladimír Michálek, Ladislav
Smoček, Gregory Abels, Pavel Rímský, Milan Pásek, Petr Vajgl, Jiří Krejčík,
Otakar Vávra, Karel Smyczek a v posledním filmu režisérka Agnieszka
Holland. U herectví strašně moc záleží na štěstí a součást toho štěstí je, že
se potkáte s báječnými partnery a hlavně s báječnými režiséry. Na tom
člověk může růst. A tohle štěstí mě potkalo.

 

Zmínil
jste Vlak dětství a naděje, jakým způsobem vás tento seriál ovlivnil?

To
byl vlastně takový můj první veliký televizní úkol, dá se říci filmový. Před
tím jsem samozřejmě točil filmy, ale nikdy jsem nedostal takovou obrovskou
hereckou plástev, jako byla role v tomto seriálu. Pro mě to tedy mělo
jakýsi zásadní umělecký a životní význam. Myslím, že mě to vyneslo o jakýsi
stupínek výš a taky jsem se díky tomuto seriálu dostal více do povědomí diváků.
Ale hlavně jsem se opravdu moc naučil. A to nejen od Karla Kachyni, ale i od
hereckých kolegů. Byli to herci, které jsem do té doby vídal jen na divadle či
ve filmu a teď jsem stál vedle nich.

 

Další
významnou rolí byla ta ve snímku Babí léto, za kterou jste získal Českého lva.
Tušil jste dopředu, že by tento snímek mohl být tak úspěšný?

Člověk
má někdy takzvaně „správný čuch“ a já si myslím, že u tohoto filmu byly všechny
podmínky pro to, aby dopadl dobře. Zaprvé vynikající scénář Jiřího Hubače, ve
kterém byly role psané přímo na tělo – pro mne, Stellu Zázvorkou a Vlastíka
Brodského. No a samozřejmě i to obsazení samotné bylo výjimečné. Setkal jsem se
se skutečnými bardy divadla a filmu. A v neposlední ředě za tím stojí také
znamenitý režisér.

 

Jak
jste si to natáčení užívali?

Jako
lahůdku, protože tam ještě navíc došlo k tomu, že jsme se vůbec poprvé
sešli v práci s dlouholetým kamarádem Vlastíkem Brodským. Poprvé jsme
tak mohli zúročit náš krásný vřelý vztah. Řekl bych, že to přátelství je z
filmu přímo cítit.

 

Při
natáčení filmu Odcházení jste se zase setkal s Václavem Havlem. Jak na vás
zapůsobilo toto setkání?

To
je taková řada velkých pozitiv, která jsem si snad ani nezasloužil. Zrovna
nedávno jsem přemýšlel o tom, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na
takových báječných projektech. No a takovou perličkou bylo to, že si mě pan
Václav Havel obsadil do svého filmu. To pro mě mělo mimořádný význam. Zaprvé
proto, že je to trochu jiná poetika scénáře, a tudíž tomu bylo svým způsobem
podřízeno herectví. Každý neznámý úkol je pro kumštýře hozená rukavice, kterou
ale musí umět nějak zvednout. Druhá věc byla osobnost Václava Havla. Vždy jsem
ho pokládal za zcela mimořádnou osobnost a to jak v kulturním, tak
politickém světě a hlavně ve světě čistého étosu. Během natáčení pak vzniklo
jakési přátelství a já jsem si mohl naplno ověřit, že moje představy a mé
vysoké mínění o něm nebyly falešné.

 

Podle
čeho si vybíráte role?

Základem
je dramatický text. Nerad bych hrál v něčem, co nikam nemíří. Vždy to musí
být nějakým způsobem zajímavé. Například nyní v Řeznické chystáme hru,
která se zabývá židovskou otázkou, otázkou viny a odpuštění. Je to trochu
depresivní, ale člověk si musí uvědomit, že každý den nesvítí slunce, a že na
to dokonce ani nemáme nárok. Ale na druhou stranu nesmí zapomenout, že slunce
svítí, i když je zamračeno.

 

Vidět
jsme vás mohli i v „nekonečném“ seriálu Ulice. Co vás přimělo k tomu vzít
roli v tomto seriálu?

To
bylo období, kdy jsem zrovna neměl žádné velké filmové nabídky a měl jsem
poměrně volno. To byl jeden důvod. Za druhé se mi v té době zdálo, že nepatří
mezi ty úplně nejhorší seriály. A za třetí si myslím, že člověk by měl zkusit
všechno. Navíc jsem byl zvědavý, jak to v takovéto televizní inscenaci
funguje ­– je to jiný postup, jiná práce. Byl to skvělý trénink paměti. Chtěl
jsem to zažít a i vyzkoušet, jestli to zvládnu. A nelitoval jsem. Nicméně rok a
půl v tomto seriálu mi stačil a poprosil jsem, aby mě nechali umřít.

 

Zmínil
jste texty, jakým způsobem se role učíte?

Na
to se velmi těžko odpovídá. Ovšem, že mám určité své metody. Zaprvé mám zatím
vycvičenou paměť. Ta se totiž, stejně jako třeba atletika, musí trénovat. Navíc
bych řekl, že mám zatím schopnost maximálního soustředění – v herecké
branži se tomu říká okruh veřejné samoty. Často s sebou vozím různé texty,
které si čtu ve všech volných chvílích. Nevadí mi, že v restauraci nebo v tramvaji
je hluk. Samozřejmě, že to také vyžaduje určitý režim a životosprávu. Cvik,
cvik, cvik a vůli, vůli, vůli.

 

Existuje
v herectví něco, čeho jste se obával či stále obáváte?

V herectví
je velice důležitá jistá rovnováha mezi sebevědomím a skromností. Nezapírám, že
jsem se velmi často obával výsledku, že jsem měl v tvůrčím procesu určité
propady, kdy jsem začal třeba pochybovat, že to dotáhnu tam, kam bych chtěl.
Ale zároveň jsem nesměl ztratit důvěru sám v sebe, že to zvládnu. Ale nikdy
jsem si nemyslel, že to jde samo a ono to taky samo nejde. A v momentě,
kdy si člověk začne myslet, že už všechno umí, tak začne prohrávat. Člověk
nesmí ztratit sebedůvěru. A když se něco nedaří, hlavně nepropadnout do
deprese, ale zatnout zuby a dřít.

 

Vnímáte
tedy sám sebe jako úspěšného?

Myslím,
že párkrát jsem odvedl kvalitní uměleckou práci. Já se tedy málokdy sám sobě
líbím a ani se na sebe s nijak velkým nadšením nedívám, ale přitom vím, že
se některé věci povedly a že tak vznikla určitá hodnota. A to je zmapované i
kritikou i obecenstvem. Myslím, že se za ledacos nemusím stydět.

 

Musel
jste dělat během své kariéry nějaká zásadní rozhodnutí?

Po
čtyřech letech svého prvního angažmá v Hradci jsem dostal nabídku do pražského
divadla Rokoko. To bylo záviděníhodné, že oblastní herec dostane tak brzy
možnost jít do Prahy. A já jsem to nepřijal. To by dnešní mladý herec vůbec
nepochopil. Ale pro mě to bylo rozhodnutí, kterého jsem nelitoval. Já jsem to
nepřijal z jednoho důvodu, necítil jsem se ještě dost zralý. Říkal jsem
si, že ještě málo umím a že na to prostě ještě nemám. Tehdy jsem to nevzal a
nelituji. Nasbíral jsem zkušenosti, které by mi nikdo jiný nedal.

 

Myslíte,
že jde herectví dělat pro peníze?

No
tak spousta herců to tak má. Jdou ze seriálu do seriálu, jsou všude stejní a
dělají to pro peníze. Ale za tři roky o nich nebude nikdo vědět, když do
dalšího seriálu nepůjdou, a také se toho moc nenaučí. Ale tak je to asi v každém
povolání. Třeba i v kantořině je to podobné. Kantor, který se chce pouze
uživit, je špatný kantor. Samozřejmě, že člověk chce být oceněný, a když
dostane za dobrou práci dobře zaplaceno, tak je to v pořádku, ale peníze
nesmí být tím hlavním důvodem.

 

S kantořinou
máte vlastní zkušenosti, vyučoval jste na konzervatoři a máte spoustu velmi
úspěšných žáků. Na koho z nich nejvíce vzpomínáte?

Já
vzpomínám nejvíc na ty, které málo vidím. Samozřejmě nemohu opomenout Libušku
Šafránkovou, Oldřicha Kaisera a Dášu Veškrnovou, ale s těmi se poměrně
často setkávám, takže na ně nemusím až tak vzpomínat. Ale vzpomínám často i na
ty, kteří třeba neuspěli, protože v divadle spousta věcí záleží na štěstí.
Na štěstí, které hraje u divadla velikou roli. Jenomže na štěstí musí být
člověk dobře připraven. Divadlo je rizikové povolání. Staří herci říkali, že
jen jednou kolem vás jede bílý kůň, a když na něj nenasednete, tak už jede
hnědý valach, a když nenasednete ani na něj, tak pak jede ten pohřební.

 

Jeden
z vašich synů je také hercem, stanuli už jste spolu někdy na pódiu či před
kamerou?

V jednom
filmu jsme spolu hráli otce a syna. Nyní je můj syn mým hereckým partnerem v inscenaci,
kterou zkoušíme v Řeznické, takže tam se poprvé setkáme na jevišti jako
kolegové.

 

A
jak se vedle svého syna cítíte? Je to jiné než s ostatními herci?

Ještě
to není zcela ideální, je to zajímavý fenomén. Je to úplně jiné a člověk se
musí zbavit věcí jako je rodičovský aspekt a vlastně i vzájemný ostych. To je
třeba zlomit, to tam nemůže zůstat a dá to trochu práci.

 

Působíte
jako nesmírně vitální a pozitivní člověk. Kde čerpáte energii?

Tak
zdání klame, někdy bývám pěkně unavený, ale umím odpočívat. No a ta energie,
tak člověk v tomhle věku nikdy neví, jak to s ním bude zítra, ale já
jsem měl asi štěstí genetické a to je podle mě také důležité. Navíc jsem byl
vždy cílevědomý a vůle mě hnala dopředu. A nejpodstatnější je ta přímo vášnivá
chuť dělat to, co dělám. Práce mě nabíjí, těším se na ni, a rád se v tomto
smyslu rvu a snažím se být, pokud to jde, pozitivní. Vždyť je to nádherné
povolání, které samo tu náladu probouzí.

 

Děkuji
za rozhovor

 

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Spousta lidí si osobnost Ivana Vyskočila
spojuje spíše s vážnějšími filmovými tématy. Je to škoda, protože Ivan
Vyskočil je v komediální pozici skutečnou zárukou dobré zábavy. O tom se
ostatně přesvědčíte už při osobním setkání. Jedná se o člověka, který kolem
sebe šíří kladný náboj a i při profesním rozhovoru vás dokáže opravdu dobře
pobavit.

 

Pocházíte z pražského Žižkova, ovlivnila
vás nějak tato svérázná čtvrť při výběru pozdější kariéry?

Žižkov měl takový svéráz, že to
skoro určitě každého člověka formuje. Ta čtvrť měla neobyčejné kouzlo.
Nezapomeňte, že já pamatuji, když se nahoře v ulici objevil modrý vůz
s koňmi – to byl poštovní vůz, který rozvážel balíky. A na ulici Husitské,
kde dnes jezdí autobusy, byly stáje pro pivovarské koně. Mělo to zkrátka kouzlo
doznívající první republiky.

 

Jak vás tedy tato doba formovala?

Tehdy ještě fungovaly na Žižkově
skupiny takzvaných pásků, ale dlužno poznamenat, že tahle galerka měla jakousi
svou profesionální čest, že neexistovalo, aby někdo mlátil malého kluka, ale
taky to, že když jsme se prali nebo nadávali a šel kolem někdo dospělý, tak
jsme okamžitě přestali. Tehdy to bylo jiné. Dneska stačí slyšet děti
z mateřské školky a jste překvapení, co z nich padá. A když jim něco
řeknete, tak vás jejich rodiče budou honit po soudech. Ale tehdy bylo naprosto
normální, že holič vyběhl a seřezal nás páskem. Nikdo si nestěžoval a mám
dojem, že z nás vyrostli docela slušní lidé. Když šla maminka kolem mě,
tak mi vždycky nějakou „flákla“ a já jsem vždy věděl za co. Takže určitě mě
tato čtvrť ovlivnila, ale musím říct, že nijak umělecky zrovna nepůsobila.
Ovšem maminka pokaždé, když jsem někoho parodoval, říkala, že skončím u
komediantů, a stalo se. Maminka má zkrátka vždy pravdu.

 

A kdy jste tedy vy sám začal o herectví
uvažovat?

Ono se zkrátka v dětech, kterým
se říká třídní šašek, nějak urodí to, že neustále potřebují diváka. Prostě se
chtějí předvést. A když pominu nějaká ta školní představení, tak to byla 60.
léta, kdy přicházela nová filmařská vlna. Tehdy ještě neexistovala konzervatoř
a filmaři, když hledali typy, které by se jim hodily, chodili po školách. No a
já jsem jim padl do oka a začal jsem točit svůj první film Místo v houfu – to byly povídky.

 

Objevili tedy váš talent?

To nebyla otázka ani tak talentu
jako štěstí. A vždycky, když mluvím o hereckém štěstí, musím zmínit, jak je
důležité být ve správné chvíli na správném místě. Dám vám příklad. O
prázdninách, když byli všichni pryč, se stalo, že sem přijel jugoslávský
režisér, který potřeboval nutně točit. Šel za svým kamarádem – dramaturgem
z televize, ať mu pomůže někoho najít. V té době jsem já byl zrovna
na titulu časopisu Ahoj, protože jsem
hrál ve filmu Mladý muž a bílá velryba.
No a on přišel a říkal tomu svému kamarádovi, že prostě strašně potřebuje
mladého českého herce. On zrovna nesl časopis Ahoj v ruce, ukázal na něj a povídá: „A co tohohle?“ No a já,
ačkoli bych byl normálně na prázdninách, jsem byl náhodou v Praze. Oni
večer zavolali, jestli bych nemohl přijet, tak jsem dorazil, dohodli jsme se a
já jsem začal točit film Sarajevský
atentát. Náhoda to byla neuvěřitelná, neměl jsem žádného agenta, prostě to
byla klika. A ta se mi poslední dobou nějak vyhýbá. (smích)

 

V jaké fázi a z jakého důvodu jste
se tedy rozhodl pro studium na DAMU?

No, když vaše kariéra takto skoro
samovolně začne, tak si řeknete, že co jiného by vlastně měl člověk dělat. A
měl na to vliv i Láďa Potměšil, protože když jsme byli spolužáci na gymnáziu, on
hrál v Divadle E. F. Buriana. No a Láďa mě do toho divadla dovedl, protože tam sháněli herce na nějakou malou roli. A tam jsem se poprvé dostal do divadelních prostor a v předklonu jsem tam potkával různé herecké kapacity. A to mě samozřejmě také obrovsky okouzlilo.

 

A jaké jste měl pocity při svém prvním
divadelním představení?

To si opravdu nepamatuji. Nicméně
moje zcela první divadelní představení jsme hráli ve škole. Hrál jsem tam
s kamarádem Chaloupkou, což byl syn motocyklového závodníka. On hrál
soudce a já starostu. No, a když se ptáte na pocity, tak to bylo úžasné. Sice
jsme tam asi lítali jako pominutí, ale mysleli jsme si, že jsme mistři světa a
byli jsme z toho naprosto vzrušení. Takže tohle první představení, to bylo
báječné.

 

Můžete popsat, jak se vaše osobnost během
vaší kariéry na divadelních prknech proměnila?

Já jsem s divadlem spjatý od
té doby, co jsem odešel z divadelní akademie. Nastoupil jsem do Činoherního klubu a poté jsem točil
poměrně hodně filmů, většinou samé velké role. Pokaždé je to něco jiného, buď
vám ta role sedne, nebo naopak. Jako když si vzpomenu, že jsem na absolventském
představení hrál advokáta. To muselo být něco strašného, protože jsem měl hrát
starého chlapa v době, kdy jsem ještě ani pomalu nevěděl, jak starý chlap
vypadá.

 

Co nejraději hrajete?

Já obecně rád hraji komedie a
často mě zároveň potěší i urazí, když někdo přijde, a říká: „To my jsme
nevěděli, že to takhle umíte. Takhle jsme vás ještě neviděli.“ Ne, že bych na
to byl nějak zvlášť pyšný, ale myslím si, že to docela umím.

 

Které divadelní angažmá nebo role pro vás
byly nejzásadnější?

To se asi takhle nedá říct, ale
faktem je, že já prostě mám rád, když vám hlediště odpovídá, když se lidé smějí
a baví. Já mám strašně rád Louise de Funèse a jeden z jeho prvních filmů
byl Oscar. To je původně divadelní
hra, kterou jsem i já sám později hrál, a když člověk cítí ohlasy
z publika a ví, že ta komedie je pěkná, že to není žádná prvoplánová
hloupost, že to má svůj vývoj, tak to mě strašně uspokojuje. Teď jsem také
režíroval francouzskou hru, která se jmenuje Mafie a city. A nemusím o tom vykládat nic víc, než že je tam
krásný podtitul: Mám říci svému
kamarádovi, že spím a chodím s jeho dcerou, když můj kamarád je kmotr
mafie?

 

A jaká filmová či seriálová role pro vás měla
největší význam?

To není ani tak o rolích jako
lidech, se kterými jsem se setkal. Třeba když jsem potkal Pavla Landovského,
tak jsem na něj jen třeštil oči, co všechno je možné. Byl to živel, někoho
takového jsem v životě nepotkal. Zasvěcoval mě do všeho možného včetně
žen. A takových kolegů byla spousta. No a nejen díky nim jsem si také zahrál ve
spoustě filmů, které vyhrály spoustu cen.

 

Jak jste si užíval ocenění?

Poprvé jsem ty ceny viděl, když
byla výstava 60 let československého filmu. A byly to ceny z celého světa.
Paradoxně se mi ale často stává, třeba mohu uvést film Poslední propadne peklu, kde jsem měl jednu z hlavních rolí,
že na plakátu jsou uvedeni všichni, i ty nejmenší roličky, ale moje jméno tam
chybí. A to si říkám: kruci, to tam asi někdo proti mně něco má, asi jsem na
černé listině. (smích) Já se tomu
tedy směji, protože mě zaplať pánbůh ješitnost nijak zvlášť nepoznamenala, ale
někdy to člověku přijde docela líto.

 

 

Zanechávají na vás jednotlivé role nějakou
stopu?

Já si myslím, že tahle otázka by
měla být položená spíš opačně. Protože vy vždycky necháváte v každé roli
stopu ze své osobnosti. Člověk nemůže něco dělat, aniž by měl nějaké své
vlastní zážitky. Já vždycky říkám, že herci, kteří nejezdí tramvají, nemohou
hrát lidi. Protože to, jak jednotliví lidé vystupují a chovají se, to musí
člověk stále nasávat. Také musejí umět vycházet ze svých zážitků, svých lásek,
své rodiny… To prostě jinak nejde. Ale že by člověk hrál padoucha a večer šel
někoho „odkrouhnout“, to si myslím, že se neděje. (smích)

 

Kdybyste mohl vrátit čas, je nějaká role, do
které byste se nepouštěl?

Určitě, takové za mnou jsou také.
Ono totiž kromě jiného strašně moc záleží na atmosféře. Na tom, jak se
k vám chová okolí. Například někteří dirigenti mě zvládli vystresovat tak,
že jsem nedokázal zazpívat ani hoří, a někteří byli tak v pohodě, že mi
řekli, ať zpívám a že se mi přizpůsobí, a šlo to skvěle. Z člověka
okamžitě spadla tréma. Já jsem sice říkal, že nejsem žádný zpěvák, ale to
normální herecké zpívání zvládnu, a to některým nestačilo.

 

Jakým způsobem vás herectví ovlivňuje
v soukromém životě?

V soukromém životě mě to
příliš neovlivňuje. Je to úžasné v tom, že koníček je vaším povoláním.
Vždy, když se mě lidé ptají, co dělám ještě mimo herectví, tak si uvědomuji, že
v tom herectví je taková příležitost až nějakého klukovského užití si.
Lezl jsem po skalách, jezdil na koni, šermoval, mám řidičák i na autobus a toho
je spousta… Ke všemu přičichnete a dostanete se tam, kam se normální lidé
nedostanou. A to je na tom to hrozně zajímavé.

 

A naopak nějaká negativa?

Jsou i různé negativní věci.
Třeba když se bavíte s nějakým děvčetem a ono vám řekne, že to na ně
hrajete. (smích) To by mě
v životě nenapadlo, v tomto případě je člověk sám za sebe. No a pak
se setkáváte s tím, že vás lidé docela rádi vidí, což je hrozně příjemné,
ale dávám si třeba pozor na to, abych nepředbíhal někoho ve frontě. Zaprvé to sám
nemám rád a zadruhé, jakmile se člověk ozve, tak jen slyší: „No to si myslí, že
když je ten herec…“ Ale já jsem normální člověk. (smích) Takže to má vždycky různé polohy.

 

Takže se dá ale říci, že si svou popularitu
užíváte?

Víte, že docela ano? Přesto, že
v poslední době se nikde moc neobjevuji, tak tomu až nevěřím, jak mě lidé
stále poznávají. A to je příjemné, lhal bych, kdybych říkal, že ne. Ale často
se mě přátelé, kteří nejsou z oboru, ptají, jestli mi to nevadí, že na mě
každý kouká, ale to k tomu zkrátka patří.

 

Může to být někdy i zábavné, ne?

Měl jsem i zábavnou historku. Jel
jsem autobusem s holkou, která se mi šíleně líbila, a já jsem si říkal, že
až vystoupíme, tak ji zkrátka oslovím. V tom se na mě nalepil takový ten
člověk „jé, to jste vy, a co tak děláte…“ On do mě hučel a řval na celý
autobus, takže já jsem se u toho tak nějak kroutil, no a když ta krásná holka
vystoupila, tak jsem honem vystoupil za ní. Ještě než jsem otevřel pusu, tak se
na mě otočila a říká: „To je ale nepříjemné, když vás cizí lidé oslovují na
ulici, že jo?“ No a já jsem sklapl a ona odešla.

 

Kdo z vašich kolegů je vám největší
inspirací, koho nejvíce uznáváte?

No tak z kolegů bych nejvíce
uznával Ronalda Reagana. Protože ten zničil Sovětský svaz. (smích) Nicméně musím říci, že s kolegy opravdu nemám problém.

 

Objevujete se i na režisérské pozici. Co vás
přivedlo k této další tváři divadla?

Když jsem nastoupil do divadla Metro, často jsem pracoval
s Gustavem Skálou. No a on byl úžasný v tom, že to skvěle uměl s lidmi.
Občas, když jsem byl moc kreativní, tak mi říkal: „Ne, to nejde, celá kráva do
polévky nepatří.“ No a díky němu jsem najednou zjistil, že by mě to strašně moc
bavilo. Že to vědění, co se na tom jevišti má dít, mám.

 

Byla pro vás tato nová pozice těžká?

Na režisérské pozici jsem měl
nakonec větší trému než při hraní, protože jsem si říkal – jsou tu výborní
herci a teď mě mají poslouchat a je to vůbec dobře? A došla mi tam také jedna
věc, že herci jsou potvory a já k nim samozřejmě také patřím. (smích) Po představení jdou dozadu a tam
kouří cigarety a povídají si o tom, jaký ten režisér je a není, a režisér tam
za nimi nemůže a je takový osamocený.

 

Jak byste popsal svou osobnost režiséra?

 Já jsem pro získávání autority cestou dobra,
ale myslím, že se to někdy nevyplácí.

 

Uplatníte v režii nějakým způsobem své
herecké schopnosti?

Samozřejmě, moje režie je herecká.
Já nejsem režisér, který by byl pro nějaké velké změny a chtěl z klasiky
dělat nějaké inovace typu „budeme hrát tradiční hry v hokejových dresech a
všechno bude jinak a za každým druhým slovem bude sprosté slovo“. Tohle já
nesnáším. Nejsem nijak prudérní, ale určité věci by zkrátka měly mít svůj účel.
A když je nějaká inovace jen režisérská schválnost, tak mě to popudí tak, že i
odejdu.

 

Jak si tedy vybíráte témata?

Když něco dělám, tak mě to musí
určitým způsobem oslovit a přiznávám se, že mě oslovují obzvláště konverzační
komedie. Je to stejné jako s malováním. Já rád maluji a rád se dívám na
obrázky, ale musím vidět, co na tom obrázku je, a to nehledě na to, kdyby to
byla abstrakce.

 

Jste také jedním ze zakladatelů herecké
asociace. Co stálo za nápadem něco takového zrealizovat?

Tak to by bylo na hodně dlouhé
povídání. Měla to být profesní organizace, něco jako lékařská komora. Ale musím
říct, že to bylo v mnoha směrech spojeno s velkým zklamáním
z politiky. Už tehdy jsem poznal, že to s námi nemyslí dobře.

 

Jste také spoluzakladatel Ceny Thálie…

Ano, jsem jedním ze zakladatelů Ceny Thálie a jako velký úspěch považuji
a připisuji si to, že ačkoli nám nikdo nevěřil, dnes by tam každý chtěl
předávat ceny. Jsem také strašně rád, že v té první Thálii jsme předali cenu za celoživotní dílo panu Jaroslavu
Kemrovi. On nikdy žádnou cenu nepřijal, ale od nás ano. A to považuji za svůj
životní úspěch. Ale dnes jsem rád, že si kolegové z asociace vzpomenou a
pošlou mi lístek.

 

Co je pro vás v životě největší
inspirací?

Neptejte se mě na to. (smích) Oni mě všichni považují za
hrozného proutníka, ale tak to není, i když ženy mám rád a samozřejmě mě také
inspirují. No a naprosto upřímně, my herci se koneckonců živíme tělem a ženy
mají na člověka takový vliv, že zřejmě asi nevypadám na svůj věk.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací
Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publischer: magazín Best of www.ibestof.cz

Tvorba hudby,
produkce muzikálů, to vše si rozhodně žádá značné manažerské schopnosti a
obchodního ducha. Janek Ledecký rozhodně čas nemaří a svoje úsilí proměňuje
velmi produktivně. Vlastnosti, které jsou mu v uměleckém světě předností,
projevují se řadu let také v muzikálové tvorbě. Svého tvůrčího ducha
vdechl do nového muzikálu Iago, který
má za cíl špičkovou úroveň provedení oslovující širokou diváckou obec. V našem rozhovoru se ohlížíme i za hudební tvorbou. Stejně tak se po
dvaceti letech ohlédnul i Janek Ledecký, který s kapelou Žentour natočil nové album. Máme se na
co těšit. A co teprve o vánocích!

 

Od doby, kdy jste
vstoupil do hudební branže, uteklo již hodně vody. Jaký to byl „proud“?

Jak kdy, ale většinou to docela frčí. Někdy až moc.

 

Co obvykle následovalo, když jste s Žentourem před dvaceti lety natočili album?

Když se dotočí album, následuje dotočná. Dřív trvala třeba čtrnáct dní. Tentokrát jsme to zkrátili na jednu noc. Asi si toho času nějak víc vážíme.

 

Nové album Žentouru je na světě. Prožíváte nostalgii?

Ani trochu. Ale baví mě to moc. A doufám, že nezůstanu sám.

 

Vyžadovalo vydání
takového alba nějaké zvláštní ekonomické podmínky?

Současné nahrávací technologie umožňují ten luxus nezávislosti
na „kamenných studiích“. A to jsme s Honzou Černým využili úplně doslova.
A točili jsme ve dřevě. U Honzy na chatě.

 

Jak je to pro vás
dnes složité ve srovnání s tvorbou alb před oněmi dvaceti lety?

Složité je napsat dobré texty sám za sebe a přitom na sebe
všechno neprozradit. Ale to tak bylo vždycky.

 

Když se rozhlédnete,
po čem byste v hudbě toužil dnes, opakovat se vaše příležitost?

Je to pořád stejný. A posílám každý den poděkování někam
nahoru, že zrovna já mám tu kliku a můžu dělat to, co mě baví.

 

Která z vašich
písniček čekala na světlo světa nejdéle?

Nejdéle? Nejdéle čekají ty, co jsem ještě nenapsal.

 

Vedl jste si někdy
nějaké statistiky?

Kdepak. Ale mám svého účetního a ten, když nedávno procházel
platby za představení Hamleta, tak mi
volá a povídá: „Janku, hádejte kolik lidí už u nás a ve světě dohromady vidělo
toho vašeho Hamleta? Už přes milion.“
To je prima, ne?

 

Pamatujete si, kdo
vám nejlépe prospěl dobrou radou v počátcích hudební kariéry? Dáte vůbec
na dobré rady?

Bylo mi devatenáct a jeden kamarád mě vzal do hanspaulské
hospody Houtyš. A tam u jednoho stolu seděli bráchové Tesaříci, Ivan Hlas,
Ondřej Hejma a další. Podávali si kytary dokola a hráli muziku, kterou jsem
nikdy v rádiu neslyšel. A já si řek – tak to je přesně to, co chci dělat.

 

Co pro vás znamenala
sólová dráha?

Absolutní svobodu. A současně absolutní zodpovědnost. Začalo
to albem Na ptáky jsme krátký a já
jsem pochopil, že když si umím napsat muziku i texty, jsem zcela nezávislý. A
na každý projekt si můžu vybrat jiné muzikanty.

 

Jakým způsobem jste
si vedli s kapelou management?

U Žentouru to měl
na triku Honza Černý. Dělal to skvěle, ale ubíralo mu to tvůrčí síly. To je
vždycky dilema. Když si najmete manažera, trvá to dost dlouho, než zjistíte,
jestli vás posouvá dopředu, nebo potápí. A pak už je většinou pozdě.

 

Jak se vaše
zkušenosti v této oblasti rozvíjely dál? Mám totiž takový dojem, že jste
velmi schopný manažer, a to u umělců není pravidlem.

Vypadá to tak. Ale radost z toho fakt nemám. Napsat
muzikál mi zabere tak třetinu času a energie. Zbylé dvě třetiny věnuju tomu,
abych ho dotáhl až na jeviště. A to je dost vyčerpávající. A navíc mě to baví
čím dál tím méně.

 

Jak vás ovlivnila
rozličná ocenění, která jste obdržel sám či spolu s kapelou? Která hrála
jakou roli ve vašem životě?

Ocenění jsou prima. Ale to kouzlo končí, když po větě: „A
vítězem se stává…“ dáte lepší nebo horší řeč. Pak už se na to jenom práší někde
na poličce. Třeba za Hamleta jsem
nikdy žádné ocenění nedostal. I když za předváděčky na americké Broadwayi jsme
dostali grant organizace TRU, která vybírá v rámci podzimních přehlídek
tzv. stage readingů ten nejlepší. Ten grant spočíval v tom, že jsme
dostali prachy na předváděčku v lepším divadle a s lepším obsazením.
Takže jsem měl tu možnost pracovat s lidmi, lidmi kteří hráli hlavní role
v Mamma Mia, Lion King, Rent, Aida a Chicago.

 

Myslíte si, že jsou u
nás profesionálové obecně dostatečně ceněni?

To je na dlouhou diskuzi o tom, kdo je opravdu profesionál a
co znamená dostatečně. Na to neexistuje objektivní měřítko.

 

Co je podle vás
nejlepším měřítkem pro hudebníka? A o co by měl každý hudebník usilovat
především?

On sám. Aby dělal, co ho baví, a dělal to co nejlíp. A
poměřoval se s těmi nejlepšími. Momentální přízeň médií a publika je
zavádějící. Finalisti Superstar by
vám mohli povídat…

 

Řekl byste, že si
hranice nastavuje hudebník sám, nebo jsou mu dány okolnostmi, podmínkami trhu
či něčím dalším?

Jediné hranice, které existují, si člověk vymezuje sám. A to
platí ve všech oborech. Samozřejmě, že máte kapku rozdílnou startovní čáru,
když se narodíte jako prvorozené dítě u Rockefellerů než jako dvanácté děcko
v rodině bombajského nosiče vody.

 

Jak si může úplný
laik představit realizaci muzikálového projektu od A až do Z?

Pro mě je nejzásadnější přijít na to správné téma. Tím
myslím téma, které bude tak inspirativní, že se to bude psát samo. Pak si
seženu všechny související materiály a tak rok se tím probírám. Pak si napíšu
takovou hrubou kostru libreta s vyznačenými hudebními čísly. A pak
střídavě píšu muziku a texty. Když jsem hotov, je potřeba dát dohromady tvůrčí
tým – režiséra, scénografa, kostýmního výtvarníka, choreografa…… a hlavně producenta,
který na to sežene prachy.

 

Na jaká úskalí
nejčastěji narážíte?

Nespolupracuju s žádným divadlem napojeným na státní
rozpočet. Takže na to musím sehnat peníze. Anebo někoho přesvědčit, aby si je
sehnal a šel do toho rizika. Protože riziko je to vždycky.

 

Pro jakého obchodního
partnera je muzikál ideální nebo nějakým způsobem vhodnou investicí?

Investice je to jako každá jiná. Můžete vydělat majlant, anebo
taky prodělat kalhoty. Ale spojení s dobrým titulem je prestižní. A to je
ten bonus navíc.

 

Co nového na scénu
přinese váš aktuální projekt Iago?

Ukážeme, jak vypadá skutečná profesionalita v tomhle
oboru. A že zábava pro širokou diváckou obec se dá dělat i na té nejvyšší
úrovni.

 

Proč právě Iago, proč
ne Othello?

Chtěl jsem se vymanit z toho stereotypu chlapíka, co se
v herecké šatně před představením natírá krémem na boty. A navíc to
představení řídí Iago, ne Othello.

 

Dáváte lidem obvykle
volnou ruku, nebo si spíše věci hodně hlídáte, anebo děláte sám?

Dávám tu nejvolnější ruku. Ale současně se snažím, aby než
se do toho pustí, pochopili mou vizi. A vybírám si zásadně prima lidi,
k jejichž dosavadní práci mám hluboký respekt.

 

Máte mnoho zkušeností
s médii. Jak hodnotíte vytváření mediálního obrazu našimi novináři a do
jaké míry s ním může člověk sám něco dělat?

Mám pocit, že se role médií ve vytváření mediálního obrazu
trochu přeceňuje. Že největší podíl na tom má každý sám za sebe. A už vůbec
neplatí, že kdo není v médiích – a to se myslí v bulvárních – jako by
neexistoval. Jenom se podívejte na ty kapely, na které chodí tisíce lidí, jako
Kryštof, Chinaski, Divokej Bill… A to už nemluvím o Lucii, Kabátu nebo Teamu. O
těch se nedočtete ani řádku. A existují až až. Naopak příklad Ivety Bartošové
dokazuje, že ani když se objevujete v bulváru šestkrát do týdne, tak vám
to lístky na koncert neprodá. Já osobně si myslím, že Iveta neexistuje. Že je
to jenom virtuální mýtus vytvořený a obratně živený našimi politiky, aby si
lidi na venkově v hospodě povídali o ní a nevzali vidle do ruky… Škoda,
máme tu takovou hezkou tradici defenestrací. Politici vždycky potom aspoň na
chvíli zkrotnou.

 

Podařilo se vám vždy
prožít nebo zakusit všeho, po čem jste kdy toužil?

Naštěstí ne. Alespoň když to hodnotím s odstupem času.
Ono se fakt nedá sedět jedním zadkem na patnácti židlích. Možná na dvou třech,
ale dá to fušku. Ale vážně – to, co dělám, mi umožňuje zažít za rok to, co by
jiným vystačilo na celý život. Posílám za to poděkování někam nahoru.

 

Zima má pro vás
určitě velké kouzlo hlavně ve spojitosti s vaším vánočním projektem. Jaké
postřehy jste získal z koncertování Sliby
se maj plnit o Vánocích?

Napsat desku, která se usadí v předvánočních
domácnostech tak hluboko a trvale, je zázrak. Vánoční turné jezdím posílen o
Nostitz Quartet, což je exkluzivní smyčcový kvartet, který se po zbytek roku
pohybuje s klasickým repertoárem po všech světových pódiích. Letos to
turné pojedu už po patnácté.

 

Čemu ve svém životě
věnujete největší pozornost?

Poslední dobou si čím dál víc hlídám, jaké informace a jaké
lidi si k sobě pustím. Čas letí a už se mi párkrát stalo, že dočtu knížku
a řeknu si: „No, dva dny v tahu a je dobrá tak maximálně na podložení
gauče.“ S lidma je to podobný. Někteří vás obohatí a energii dodají.
Někteří vás jenom vycucnou jak vysavač. Nebo upír.

 

Jan Neruda kdysi
řekl: „Čas prý
rovná se ceně peněz, ano, ale peníze nerovnají se času. Bez peněz možno vždy
ještě mnoho učiniti, bez času nic“. Jaké máte z jeho slov vlastní
pocity?

Měl recht! 

 

Co je pro vás
nejlepší časovou investicí?

Pořádně si ten čas užít. Nezabít ho.

 

Řekl byste, že na
něčem lpíte?

Na životě. Zatím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI  www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

Jiřímu Menzelovi se na
školním vysvědčení sice neblýskaly samé jedničky, občas se na něm dokonce vyskytly
i podprůměrné známky. Ovšem jako režisér Jiří Menzel se ve skutečném životě dokázal
blýsknout natolik, že lesk jeho práce zasáhl obrovské množství lidí. Filmová
tvorba diváky vždy nějak ovlivní. Tvorba Jiřího Menzela, kterou nám po desítky
let s noblesou servíruje, nás nejen ovlivňuje – jakým způsobem a do jaké
míry, to už je otázkou pro každého z nás, ale také v nás zůstává.
Filmy Jiřího Menzela jsou určitým způsobem hřejivé a upřímné, stejně jako
osobní setkání s ním.

 

Co je pro režiséra jeho největší profesní prověrkou? 

Když se film povede. Je ke koukání a není blbej.

 

Jaké jsou podle vás pro tuto profesi zásadní předpoklady? 

Musíte to umět a musíte vědět, proč to děláte.

 

Máte pocit, že se vám některé etapy života opakují? Popř. které to jsou
a jak si to odůvodňujete? 

Nemám ten pocit.

 

Co vám vaše práce zrcadlí? 

To nevím. Neuvažuju tak.

 

Jaký je váš názor na spolupráci více režisérů na jednom filmu? 

Že to nejde. Režisér musí být jen jeden.

 

O čem si nejraději popovídáte s jinými režiséry? Jaká bývají vaše
nejčastější témata? 

Dřív to bylo o holkách, později o jídle a teď o nemocech.

 

Do jaké míry a v čem, případně s kým, svou tvorbu srovnáváte? 

Nesrovnávám. Dělám si to svoje.

 

Jakým způsobem si vybíráte lokace pro natáčení? 

Na to jsou odborníci. Local manažeři.

 

Cestujete někdy za účelem poznání nového prostředí, které vás zajímá ve
spojitosti s nějakým natáčením? 

Ne. Cestuju za zábavou a rekreací.

 

V jakém prostředí bývá natáčení komplikované? 

Kde je moc lidí a moc rámusu.

 

Divák často srovnává knižní předlohu s natočeným filmem a troufám
si říct, že většina lidí hodnotí vždy lépe knižní podání. Jaký je váš názor? 

Většinou je to pravda.

 

Nakolik měníte během
natáčení scénář?

Jak je potřeba. Někdy
nemusíte, jindy vám podmínky natáčení tu změnu nabídnou.

 

Pokud jde o změny, jak
se v nich cítíte vy sám, ať už jde o změnu postoje, názorů, nebo třeba
životního stylu?

O tom nepřemýšlím. To
je práce pro uměnovědce.

 

V jakém procentu
jste u svých filmů cítil nutkavou chuť je po dokončení nějak změnit?

Ve sto procentech.

 

Jaký způsob volíte,
abyste se od této potřeby a určitého trápení odpoutal, když je jasné, že změny
jsou již nemožné?

Vykašlat se na to.

 

Jistě vás oslovují i
samotní herci se zájmem o role ve vašich filmech. Jak často jde o shodu a pak
opravdu točíte?

Nejsou tak blbí. Vědí,
že bych je vyhnal.

 

Trefí se do odhadu pro
obsazení lépe režisér, nebo herec?

Jenom režisér.

 

Co obvykle odpovídáte
lidem, když chtějí znát váš názor na to, jaká role by jim seděla?

Že to nemůžu vědět.

 

Co potřebujete o herci
vědět, abyste si byl jistý, že to je pro vybranou roli ten pravý?

Musím vědět, jestli
bych s ním jel na prázdniny. Pokud ano, není o čem přemýšlet.

 

Vaše filmy diváka rozličným
způsobem ovlivní. Jakým způsobem ovlivňují vaše filmy vás?

Jak to mám vědět?
Nešťourám se v sobě.

 

Kdo je podle vašeho
názoru nejzpůsobilejší dávat recenze? Na čí recenze se vždy nejvíce těšíte a
vyhledáváte je?

Nevyhledávám je. Je to
zbytečné. Důležitý je názor lidí, kterých si vážím.

 

Bojujete někdy
s pocitem nejistoty? Kdy například?

Bojuju! Pořád!

 

Jaký je váš názor na
vytváření mediálního obrazu v ČR?

Nemám na to žádný
názor.

 

V jakém směru
byste od základu změnit české uvažování?

O něco takového by se
snažil jen nafoukaný trouba.

 

Jak je tomu ve vaší
profesi s průběžným vzděláváním se? Je nějaký směr, který byste
v rámci studia doporučil rozvíjet?

Dělám, jak umím. Tuhle
otázku dávejte povahám složitějším.

 

Jakému studiu či
samostudiu jste se naposledy věnoval vy sám?

Byl jsem a jsem
dodneška špatnej žák.

 

Jak vzpomínáte na váš
studijní pobyt v Paříži?

S láskou.

 

Kde jste se poprvé
setkal s Milanem Kunderou a jaké máte na toto setkání vzpomínky?

Ve škole. Přednášel nám.

 

Jak vnímáte tvorbu
Milana Kundery?

Je to skvělý autor.
Jeden z nejlepších českých (a francouzských) spisovatelů.

 

Čím vás obohatil
z lidského hlediska v osobní rovině a čím jako autor?

Měli jsme společný
vkus, co se týče děvčat. Jako autor je na mne moc náročný.

 

Které své oblíbené
autory považujete za nadčasové a proč?

Bohumila Hrabala.
Protože je to Bohumil Hrabal.

 

Podle jakých pravidel
žijete?

Nemám pravidla.

 

Čím měříte úspěch?

Velikostí ostudy.

 

Kdybyste mohl svému
mladšímu já dát nějakou radu, jak by zněla?

Buď svůj a nenech se
zblbnout snoby!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Make up: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

David Matásek je český
filmový, divadelní a seriálový herec a hudebník, který letos oslavil kulatých
padesát let. Je absolventem pražské konzervatoře a divákům se vryl do paměti
jako Kendy z populárních „Básníků“. V letech 1984–1991
byl hercem na volné noze. V té době se objevil ve Studiu Bouře jako Cassio v
Othellovi. Od roku 1991 byl členem činohry Národního divadla, kde hrál např. císaře
Nera v Racinově hře Britannicus. V roce 1995 nastoupil do Divadla Komedie, kde
vystupoval mj. jako Petruccio ve Zkrocení zlé ženy. Roku 2002 se vrátil zpět do
činohry Národního divadla. Účinkoval také v seriálech Redakce, Letiště a v
projektu Přešlapy. Dříve se věnoval hudbě, byl členem skupin Orlík a Hagen
Baden. Dnes už hudbu spíše poslouchá a jak říká: „rambajz ať dělají mladí“.
Zato propadl skútrům, speciálně Vespám. S kamarády pořádají srazy „vespařů“
a pro snazší komunikaci s podobnými nadšenci si dokonce založil i facebookový
profil.

 

Co
vás momentálně nejvíc naplňuje? Ať už po stránce pracovní, soukromé, či v oblasti
koníčků…?

Jsou
teď prázdniny, tak relaxuju, snažím se hodně spát a sportovat a ne úplně se mi
obojí daří. Taky mám resty v literatuře, některé knížky od Ježíška jsem si
vzal teď na chalupu. Tím spíš, že mě ještě čeká v srpnu filmování
s Honzou Svěrákem. Já jsem člověk, který se pořád dívá dopředu, stále něco
plánuju, těším se na nové zážitky, lidi, místa. Paměť mám, pánbůh zaplať,
dobrou, ale nebaví mě se ohlížet a sentimentálně vzpomínat. 

 

Co
se vám vybaví při slově konzervatoř?
Už
je to tady! Jsou to takové útržky, není divu po tolika letech, ale rád si
připomínám tu atmosféru, kdy bylo všechno před náma. Bylo to jistě nejvíc dáno
věkem, nepřipouštěli jsme si žádné problémy, celý svět nám ležel u nohou, a
jaké pak bylo překvapení, že tomu tak není. Ale v té podivné normalizační šedi
jsme měli občas pocit, že jsme samostatně myslící bytosti s právem na
názor nebo na omyl. Aspoň někteří profesoři nám ten pocit dávali.

 

Kdy
jste se stal opravdu hercem? Kdy jste si hrdě začal psát toto slovo do kolonky
povolání?

To
je těžké. Jsou dny a situace, kdy si ani dnes nejsem tak úplně jistý, jestli
jsem zvolil dobře. Jsem v podstatě spíš introvert a celý ten kolotoč okolo mi
nedělá moc dobře. Pak přijde zkouška, představení, nebo jen krátký okamžik a vím,
že jsem tady správně. Lidi se smějí, pláčou nebo si chtějí jen tak popovídat o
tom, co právě viděli. Nebo jedu z natáčení v taxíku a řeknu si: má to
smysl. Ale věřte, nějak moc to nežeru.

 

Začínal
jste v Národním divadle, později jste přešel do Divadla Komedie, dnes
působíte opět ve Zlaté kapličce. Jste tam spokojený?

Spokojenost
je pro moji práci smrt. Pořád se musíte snažit. Ne nějak úporně, ale pořád. Jak
si začne herec být moc jistý sám sebou, je to jeho konec.

 

Vaše profese je určitě, alespoň co se týče divadla, podhodnocená a nutí tak herce brát role v seriálech, muzikálech a živit se i jinak. Nemá to nějaké jiné řešení?
Určitě má. Já jsem v poslední době udělal několik zásadních rozhodnutí a věřte, nebylo to jednoduché. Prostě jsem si řek´, že nějakou práci nevezmu, bylo to hodně lukrativní, ale za cenu, že se skoro neuvidím s dětma, že se zase na čas stanu inventářem obýváků, veřejným majetkem. Tak jsem to nevzal. Je mi padesát, něco jsem zažil, ale ještě chci jít dál. Zkusit něco nového. A to musíte odbočit z dálnice, vydat se pěšinou a do hor. Tam čeká dobrodružství. Doufám, že mi osud tuhle troufalost neoplatí nějakou ťafkou a já za rok nebudu mít na složenky, ale jinak to nejde.

 

Hrál
jste ve více než šedesáti filmech, seriálech, pohádkách a podobně. Na které
natáčení či výsledek vzpomínáte nejraději a proč?

Já
svoji práci neměřím výsledky. Vzpomínám radši na lidi, s kterými jsem
dělal, na atmosféru, na nové věci, které jsem se musel naučit. V tomhle
směru bylo skvělé setkání s Karlem Kachyňou, s rodinou Berousků, zkoušení
Fausta v Gorlici. Na průšvihy zapomínám, v tom jsem šťastná povaha,
normálně to vytěsním. 

 

Cítíte
se lépe na prknech, která znamenají svět, nebo před kamerou?
To
s těmi prkny je kec. Neznamenají vůbec nic. V tom je naše povolání
skvělé, že záleží na nás, co který večer znamenají. Jestli moře, nebo finanční
burzu či palác. Ale jinak jsou to obyčejná černá prkna, někdy hodně tvrdá. 

 

Jak
moc rozdílné je herectví na jevišti a při natáčení?
Každé
představení, každý film má svůj styl. Nebo by měl mít. Taková ta obecná
nápodoba života je nuda a moc tvorby se tam neužije. Já se nebráním ničemu,
když to má smysl. A jestli hraju na kapesníčku v divadle v Řeznické,
nebo v Národním, obojí vyžaduje maximální soustředění. Při filmování
hodinu a půl čekáte, rozptyluje vás kdeco a pak někdo zařve jedem, něčím vám
klapnou před nosem, je akce a teď se ukaž, sokolíku! Je to jako rozdíl mezi maratónem
a stovkou. Teď, anebo nikdy.

 

Vžíváte
se hluboce do svých rolí, potřebujete se plně soustředit, nebo jste schopný
odehrát cokoliv a kdykoliv?

No,
nejsem úplně ten maximální prožívač, rozervanec, co se musí po představení
léčit v Bohnicích. Je to profese, a tak se to taky musí brát, jinak bych
se asi fakt zbláznil, při tom kvantu práce. Ale rád si na chvilku před představením
zalezu někam do koutku, jen tak si mumlám pro sebe, nebo si dám pár kliků. To
je můj rituál. 

 

Je
nějaká role, která na vás silně zapůsobila a které jste se těžko vzdával?
Těžko
říct. Spíš se těším na nové zkoušení, na nové lidi. Ale rád jsem hrál Mefista
v už zmíněném Faustovi na Vyšehradě. Pro tu atmosféru v podzemí
Gorlice. Pak asi Skillinga v inscenaci Enron. Kvůli ekonomickým
mechanizmům, které jsem musel pochopit, aby je pochopili i diváci. Také Oberona
kvůli kamarádům, s kterými jsme Sen hráli. Je toho dost.

 

Z vašich
posledních divadelních počinů jmenujme například Večírek podle scénáře Michala
Suchánka a pod režií Ondřeje Sokola, kde hrajte nepříliš úspěšného zpěváka. Proč
na tuto hru mají diváci jít?

Je
to krutá hra o všedních věcech. Nic vznešeného a povznášejícího. Hubou po
betonu, bych to charakterizoval. Ale Michal je neskutečně chytrý a vtipný
člověk a Večírek je toho důkazem.

 

Další
novinkou je Ohlušující pach bílé v Kolowratu, kde hrajete bratra Vincenta
van Gogha, Thea. Čím je zajímavá tato hra?

Gogh
byl magor, ale zároveň génius. Tyhle charaktery lidi milují. Tedy v životě
jistě ne, ale na plátně nebo v divadle. A tahle hra se na tento fenomén
dívá trochu jinak. Je to spíš o psychiatrii než o malířství. Spíš o hlavě a
běsech uvnitř než o mukách tvorby. 

 

A
konečně vaším nejnovějším počinem je film Ondřeje Sokola Krásno, kde
ztvárňujete recepčního. Jak se vám s tímto režisérem natáčelo?
Neuměl
jsem si představit, jak debutant režisér bude zvládat i hraní. Ondra má ve
filmu i velikou roli, a tak jsem byl zvědav, jestli se z toho nezblázní.
Ale on si to dost užíval! Věděl naprosto přesně, co chce, aby bylo na plátně a
co tam máme dělat my. A to není úplně běžné, to mi věřte. 

 

Čím
je podle vás tento film zajímavý?
Jednoznačně
scénářem. Není to jen proto, že vím, jak moc je předloha autentická, jak moc se
obou protagonistů týká, ale i pro tu zvláštní nadsázku, která se k tématu
zdánlivě nehodí. Ale jen zdánlivě. No, nechci moc prozrazovat….

 

Co
pracovního vás čeká po prázdninách?

Kromě
pohádky s Janem Svěrákem ještě sitcom Paní Beranová, pak začneme zkoušet
s Davidem Drábkem v Národním, to bude naše první spolupráce a o to
víc se těším. A v říjnu doufám vyjde natáčení s Robertem Sedláčkem v
Českém století. 

 

Jistý
čas jste tíhnul k muzice. Věnujete se jí v nějaké formě stále?
Ne.
Rambajz ať dělají mladí.  

 

A
jste sám hudebním nadšencem? Chodíte na koncerty? Posloucháte hudbu doma?
Ne
víc, než průměrný konzument. Na koncerty chodím, ale v kotli už mě
neuvidíte. 

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaký
je váš oblíbený žánr? Ovlivnil vás někdo nějak zásadně svojí tvorbou?
Frank
Zappa. Textům jsem nerozuměl ani náhodou, ale fascinovala mě ta hudební
barevnost, naprostá samozřejmost, s jakou přecházel z jednoho stylu
do druhého. A ta virtuozita! Texty jsem začal vnímat až mnohem později, i dnes
jsem z toho jelen. 

 

V posledních
letech jste propadl skútrům Vespa, jezdíte na nich dokonce i do divadla. Proč
právě tahle značka?
Protože
je to legenda. Dokonalý design, nezaměnitelný styl, možná trochu snobárna, ale
spolehlivá krasavice. Všichni ostatní přišli až po Vespě. 

 

Jak
se na takovém stroji vůbec jezdí po Praze?
Parádně.
Pokud není sněhová kalamita, nebo mínus dvacet, neznám lepší a rychlejší
dopravní prostředek. Zácpy a parkování neřeším, krásně si provětrám hlavu a
jsem všude včas! 

 

Neláká
vás třeba i vyšší kubatura, jiná značka?
Po
Praze určitě ne.  

 

S ostatními
milovníky Vespy se prý pravidelně scházíte, jak jste se k nim dostal?
Máme
svůj klub, svého prezidenta, svoje srazy. Nerad se účastním organizované
zábavy, ale tohle mě naprosto chytlo. Letos máme už třetí ročník, uprostřed
prázdnin, na koupališti Džbán. Vloni se nás sjelo přes padesát jenom
z Čech, Moravy a Slezska. K tomu ještě vespaři ze Slovenska, Německa,
Rakouska a Itálie. Tři dny totální jednostopé magořiny.

 

Nejde
jenom o Čechy, jak se všemi komunikujete?

Vespa
nezná jazykové bariéry. A po půlnoci je to jedno. Italsky i německy, rukama i
nohama si sdělujeme zážitky z cest po Evropě, my se totiž na těchto
strojích vydáváme i do zahraničí, se stanem a spacákem. To je totiž ta správná
romantika. 

 

Jste
tedy taky pravidelným návštěvníkem Facebooku a podobných sociálních sítí?
Chvilku
mi to trvalo, než jsem si založil svůj profil, ale nutnost rychlé domluvy při
přípravě srazů a cest mě donutila. Dnes postuju a lajkuju úplně běžně.  

Foto: Lenka Hatašová

 

Komunikujete tímto způsobem například i s vaší nejstarší dcerou?

Ne, nejsme přátelé ve FB slova smyslu, já jsem její táta a ona moje dcera, my se spolu normálně bavíme. Ale někdy od ní dostanu i LIKE. To potěší.

 

Máte
tři děti, dá se říct, že některé z nich zdědilo umělecké geny?
Tak
umělci jsou všechny, teď záleží, jak s tím naloží. Třeba Ben je komediant,
tam to vidím nejprůkazněji. Ale budu mu to rozmlouvat.

 

I
vaše dvě malé děti časem vyrostou, vám je 50 (i když na to nevypadáte), jak sám
sebe vidíte za nějakých deset, dvacet let?

Jak
se na Vespě řítím Prahou, abych stihl nějaké své báječné představení. Byl jsem na
lekci hot-jógy a mám to jen tak tak. Takže nezdržujte, prosím.(úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

„Etapa obsazování filmu je jedna z nezábavnějších a nejnapínavějších, protože každá chyba se následně při natáčení vymstí. “ Ondřej Trojan

 

 

 

 

 

Ondřej Trojan je český filmový i divadelní herec, režisér
a producent. Pochází z herecké
rodiny, otec Ladislav Trojan a bratr Ivan Trojan jsou známí čeští herci.
Původně studoval na Pedagogické fakultě obor
matematika – chemie, ale ze školy odešel, protože ho nebavila. Po absolutoriu na pražské FAMU debutoval
snímkem Pějme píseň dohola. Jeho druhý
celovečerní film Želary byl jedenáctkrát nominován na ocenění Český
lev a na amerického Oscara. Ondřej Trojan se také věnuje divadelní režii
a herecké práci a to zejména v legendárním pražském Divadle
Sklep. Zahrál si i několik drobných rolí ve filmech Cesta z města,
Skřítek, Správce statku, Gympl nebo The Decadent Visitor. Jako producent
spolupracoval zejména s režisérem Jana
Hřebejkem – např. Pelíšky,
Musíme si pomáhat, Pupendo,
Horem
pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek,
U mě dobrý. Jeho posledním celovečerním filmem
byl Občanský průkaz. Je zakladatelem
vlastní produkční a obchodní společnosti Total HelpArt.

 

Narodil jste se na Silvestra, v den, kdy se
každoročně slaví. Jste životní optimista?
Když mám dobrou náladu, tak ano.

Pocházíte z uměleckého prostředí, tatínek je známý herec Ladislav Trojan,
mladší bratr taktéž herec, populární Ivan Trojan. I vaše maminka Olga má
umělecké geny…
Máma byla také herečka, amatérská, stejně jako později já. Pak si vzala tátu,
přestěhovali se do Prahy a povili mě. Jen co jsem byl odstrčen od prsu, šupal
jsem do jeslí a máma do práce. To tehdy bylo běžné. Šla dělat zdravotní sestru.

 

Vy jste šel původně studovat matematiku a
chemii, obory, které mají k umění hodně daleko, to proč?
Protože jsem byl chytrej. Být puberťákem v 70. letech, to člověk před
sebou neměl nijak zvláštní perspektivu v tom, co by tak asi mohl dělat. A
vlastně, co budu dělat, mi tehdy bylo jedno, koneckonců za vše se braly zhruba
stejný prachy. Ale měl jsem skvělou partu v divadle Sklep, pořád jsme
někam jezdili, a to bylo to, co mě bavilo a naplňovalo. Vedle toho jsem dělal
brigády, což byl zdroj obživy. Takže já v těch 70.–80. letech nějaký sen,
kam bych se chtěl vyvinout, neměl. No a na druhé straně táta, který moji
chytrost přeceňoval, sám byl se studiem trošku na štíru, tak si myslel, že bude
dobré, když bude v rodině alespoň jeden lékař. Považoval to za ušlechtilé
povolání.

 

…no ano, ale proč jste teda šel na matematiku a
chemii?
Protože jsem se na tu medicínu nedostal. Vůbec jsem se na přijímačky nepřipravoval.
No ale došlo mi, že když se nikam nedostanu, tak budu muset jít na vojnu a to
se mi nechtělo. Tak jsem hledal, kde v srpnu vypisuji druhé kolo
přijímacích zkoušek. Byl to pouze pajdák. A já chtěl obor chemie, která mě
bavila, jenže ta byla v kombinaci jen s matikou nebo brannou výchovou…

 

A dostudoval jste to?
Ne. Ve čtvrtém ročníku se tam probíral už jen marxismus a
leninismus, učitel musel být uvědomělý člověk, jinak nebyl jejich. Neměl jsem
sílu docházet na ty komunistický bláboly. Krom toho, dva roky jsem chodil na
vojenskou katedru, ale protože jsem byl trochu zlobivej, tak mě z ní před
závěrečným soustředění vyhodili, takže moje perspektiva nebyla moc růžová.

 

Prý jste byl u průzkumníků?
Ano, to jsou ti, co šmejdí v týlu nepřítele a prozkoumávají terén.
První informaci, kterou jsme se od soudruhů vyučujících náčelníků dozvěděli,
byla, že průměrná životnost průzkumníka v příští atomové válce je spočítána na
šest vteřin. Tak jsem si říkal, zda má vůbec smysl tuhle vojenskou katedru
dělat. (smích) Taky nás učili, že v zimě,
si má průzkumník na nepřátelském území chytit vránu a udělat si z ní
polívku a v létě chytit zmiji a udělat si ji na másle a kmínu. (smích) Jak se chytá v zimě vrána a
kde vzít v létě máslo a kmín, mi zůstalo utajeno.

 

Vaše cesta na FAMU však nebyla přímá, nejdříve
jste se stal rekvizitářem na Barrandově. Myslíte, že vám i tato práce pomohla
při přijímacích zkouškách na obor filmová a televizní režie?
Můj život se odvíjel od Sklepáků, kamarádil jsem se s Milanem
Šteindlerem a Tomášem Vorlem, kteří už režii na FAMU studovali. Přes ně jsem se
dostal mezi další famáky, kteří mi pomáhali s mými filmečky, který jsem
natáčel, když jsem se připravoval na přijímačky. Vedle toho jsem musel každý
půlrok k doktorovi s nějakou chorobou, abych se vyhnul vojně. No a
při tom jsem dělal rekvizitáře na Barrandově, což bylo fajn, protože jsem mohl
být při natáčení přímo na place. Tuhle profesi mi kdosi poradil s tím, že to je
ideální průprava, protože rekvizitáři byli za komančů ve škatulce dělnická
profese, což mi, jako dělnickému kádru, nahoní při přijímačkách body.

 

A nahonilo?
No napodruhé mě vzali.

 

Na FAMU jste natočil film Sedm, který vás,
mladého, začínajícího režiséra, představil ve filmové branži. O čem to bylo?
To byla taková parodie, půlhodinové cvičení, na motivy filmu Sedm
statečných o sedmi udatných revizorech městské hromadné dopravy. Revizoři byli
pro mě v té době něco dost odpudivého, asi jako příslušníci PS VB, tedy
Pomocná stráž veřejné bezpečnosti. Já z nich ve filmu udělal monstrózně
kladné hrdiny. Hráli v tom Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi, Karel Roden, Marek
Vašut, Martin Dejdar, Tomáš Hanák takové ty tehdy populární herecké hvězdy.
Hráli revizory jako o život. Hordu zlotřilých falešných revizorů nakonec
přemůžou tak, že si přivolají na pomoc policajty, jejichž náčelníka hrál Jirka
Bartoška. Byla to velmi pěkná spolupráce. A také můj první hraný film, kterým
jsem na sebe upozornil a který se všemožně pokoutně promítal za velkého
diváckého zájmu. Ve filmových kruzích se tak o mně začalo mluvit jako o mladém
talentovaném režisérovi.

 

Proč jste potom přerušil pátý ročník?
Začal jsem natáčet celovečerní film Pějme píseň dohola. Na Barrandově za
časů perestrojky vzniklo pár nových ambicióznějších dramaturgických skupin,
které byly schopny prosadit si mladé šikovné režiséry rovnou ze škol, což bylo
za normalizace prakticky nemožné. Takže jsem měl štěstí a prošlápnutou cestu
sklepáky Vorlem a Šteindlerem, kteří debutovali rok přede mnou.

 

Jak vzpomínáte na toto natáčení?
Ta skupina, která mě oslovila, byla dramaturgická skupina pro děti a
mládež. Oslovili mne s látkou, kterou napsalo duo Jarchovský-Hřebejk.
Příběh byl z dětského pionýrského tábora o pubertálních láskách, rituálech,
o prvním zkoušení různých neřestí a o buzeraci ze strany dospělých. Já vůbec
netušil, zda to tak, jak to kluci napsali, budu umět natočit. Asi měsíc jsem
scénář za dozorování a skřípění zubů scénáristů upravoval a pak jsem kývnul, že
bych to vzal. Já jsem v té době byl dost aktivní protikomunistický
odbojář, šiřitel petice Několik vět a podobně, a tak jsem během podzimu 1989
přepisoval ještě jednu tajnou, diverzní verzi scénáře, kde jsem se víc
soustředil na podobenství mikrosvěta tábora s makrosvětem ČSSR. Zostra
jsem se do komoušů navážel, ať si film pak klidně daj do trezoru. Ale přišel
listopad, prasklo to, a já měl v ruce ten rozkuchaný diverzní scénář,
který kdybych realizoval, tak bych vlastně kopal do mrtvol, což tehdy dělal
kdekdo. Takže jsme film ještě jednou přepsali a nakonec i natočili. Do dneška
se docela často promítá při různých festivalech a jednorázových akcích. Občas
někde zaslechnu, že je to nejlepší film, který trojice
Jarchovský-Hřebejk-Trojan natočila. (smích)

 

A jaké to tehdy, těsně po revoluci, mělo ohlasy?
V kinech to byl tehdy příšerný propadák. Čerstvě po revoluci lidi
vůbec nechtěli chodit na české filmy, nota bene z pionýráku. Byli hladoví po
amerických filmech.

 

Avšak pro tento film jste zároveň objevil
herečku Aňu Geislerovou. Jak k tomu došlo?
Pořádali jsme v pražském Radiopaláci konkurz. Přišly snad dva tisíce lidí,
den kobylek, zima a déšť. Na tohle jsme nebyli připravený. Řešil jsem to tak,
že jsme lidi z ulice pouštěli jedněmi dveřmi dovnitř a já jsem je třídil
ano – ne, takže většinu jsme zase vyšoupli na chodník. Spílali nám přeukrutně.
Aňa prošla tímhle cedníkem, ale když na ni později přišla řada, odmítala
naprosto sveřepě plnit moje pokyny, takže jsem ji vyhodil. O několik dní
později, v situaci, kdy jsem neměl obsazeny všechny dětské role, jsem se
podíval na VHS záznam z toho konkurzu. Znovu jsem ji uviděl a risknul jsem
to. Vlastně se dostala do filmu z nouze, ale nikdy jsem toho nelitoval.

 

Za svůj život jste zatím natočil tři celovečerní
filmy. Druhým byl velmi úspěšný snímek Želary,
který byl dokonce nominován na Oscara. Očekával jste takový úspěch?
Úspěch se dopředu zkalkulovat nedá, to je lichá představa. O to
radostnější byl telefonát amerického distributora, který mi zavolal, že chce
okamžitě koupit Želary do distribuce, protože budou americkou Akademií
nominovány. Zhruba za měsíc se jeho slova potvrdila. Já jsem si Oskary dal už
jako producent, s filmem Musíme si pomáhat, takže atmosféru jsem znal,
nicméně když jsem tam jel též jako režisér, byl jsem přece jen o poznání
nervóznější, zvlášť, když náš distributor věřil, že to vyhrajeme.

 

Byli jste v Americe na slavnostním
předávacím ceremoniálu, takže ho můžete posoudit a porovnat s naším Českým
lvem…
To je dost neporovnatelný, od příjezdu limuzínou, přes příchod do sálu po
červeném koberci, sáhodlouhý ceremoniál, až po závěrečnou slavnostní večeři.
Zábavný samozřejmě je, když se člověk potká třeba u mušle s Jackem
Nicholsonem. Zároveň je ovšem třeba zmínit, že kategorie cizojazyčných filmů je
jakási zdvořilostní odbočka, na kterou není upřena masivní mediální pozornost.
Přesto ale svoje diváky jsme v sále měli, bylo moc fajn, když nám chodili
blahopřát k filmu, když nám drželi palce. V Americe je film
nejsledovanější součásti kultury. Není nic divného potkat před pokladnou na
lístky třeba 80letou babičku. Škoda, že u nás to tak nechodí. To by se českému
filmu vyšlapovalo mnohem veseleji.

 

Jak si vybíráte herce pro vaše filmy?
Různě, podle toho co je to za film, většinou člověk začíná hlavní rolí a potom
doplňuje ty ostatní postavy. Hodně záleží třeba na tom, zda mají hledané
postavy být spolu v harmonii, nebo v kontrastu.

 

A jaký jste režisér?
Vzpomínám si na režiséra Kachlíka, což byl na FAMU můj ročníkový pedagog.
Komanč to byl, jako všichni tam, ale patřil k těm snesitelnějším. Na konci
druháku seděli všichni pedagogové z katedry režie v projekci a místní
technik jim pouštěl naše televizní cvičení. My studenti, jsme se klepali na
chodbě, jestli prolezeme do dalšího ročníku. Když to skončilo, šel s námi
ten technik na pivo a povídá mi: „Když dokoukali to tvoje dílo, tak Kachlík na
to: ,on ten Trojan moc točit neumí, ale umí se obklopit dobrými lidmi‘. To mě
nadzvedlo, tak jsem se na něj otočil a povídám mu: ale pane profesore, to je
přece hlavní práce režiséra!“. Myslím, že se umím opravdu obklopit kvalitním
štábem a že jeho kolektivní energii umím soustředit správným směrem.

 

Kdo všechno vám mluví do obsazování herců pro
vaše filmy? Stalo se vám někdy, že jste se s ostatními nemohl domluvit na
obsazení některé z rolí?
Etapa obsazování filmu je jedna z nezábavnějších a nejnapínavějších,
protože každá chyba se následně při natáčení vymstí. Mám rád v tomto
procesu oponenturu, dialog, minimálně se scenáristou a castingovou agenturou.
Faktorů při obsazování klíčových rolí je spousta, nakonec se ale vždycky musím
rozhodnout sám. Ale já vlastně nikdy nebyl v pozici, že by mi někdo
výrazně mluvil do obsazování rolí.

 

Není to jeden z důvodů, proč jste se
nakonec stal producentem? To, že vám nikdo do ničeho nemluví…
Ano. Já se stal producentem proto, že si chci dělat věci po svém a taky si
za ně nést zodpovědnost. Točit filmy je dost riskantní byznys, když se ale
práce zadaří, je to velmi povznášející pocit. Navíc producent na rozdíl třeba
od režiséra, stihne daleko více práce. Režisér po natočení filmu, pak ještě
několik měsíců sedí ve střižně a pracuje na dokončení filmu, producent může
paralelně pracovat na více projektech.

 

Jak se pozná schopný producent?
Podle výsledků.

 

Co je hlavní náplní práce producenta?
Výběr látky pro realizaci, shánění peněz a dávání kompatibilních lidí
dohromady. Taky musí mít komunikační schopnosti a nebát se riskovat.

 

Jako producent stojíte za známými a úspěšnými
filmy, jako jsou například Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Želary, Horem
pádem, Kráska v nesnázích nebo Medvídek.
Sázíte na schopné partnery?
Bez schopných partnerů by ty filmy nebyly úspěšné. Film je práce
kolektivní, založená na tvůrčím umu hlavních profesí, na kvalitním organizačním
zázemí a na homogenní, pracovité a soustředěné práci těch ostatních okolo.
Vždycky je to skládanka, kterou řešíte podle toho, jaký film připravujete a jak
a kde ho budete natáčet. Třeba u Želar jsem potřeboval mít postavený štáb,
který bude do nepohody, kde jedna profese v případě nouze je schopna zaskočit
za druhou. Techniku nám do hor tahaly traktory a koně, točili jsme v nepřístupných
místech, kde nám zabralo třeba dvě hodiny dostat se na místo určení. A když
jsme se tam vyškrábali, začaly padat kroupy. Štáb musel být skutečně zocelený.

 

Je o vás známo, že rád děláte filmy s dvojicí
Jan Hřebejk a Petr Jarchovský…
S Honzou a Petrem jsme společně udělali osm celovečerních filmů. Bylo to
moje nejkrásnější období u filmu. Přesto všechno jsme se zcela přátelsky
dohodli, že si od sebe dáme pauzu. Některé zažité postupy se zautomatizovaly a
to bývá v tvůrčím procesu spíš na škodu. Změna rozbíjí zavedená klišé,
jeden každý z nás si vyšlapává svou pěšinku po svém. Je to úlevné i
drásající, protože ta společně prožitá, velice emotivní léta se nedají vymazat.
Nikde není psáno, že se ty pěšinky zase někdy neprotnou.

 

Platí stále, že když režírujete, raději sáhne po
již osvědčených tvářích?
To záleží na tom, o jakou jde látku. Například Želary, historický film s vysokým
rozpočtem a silným příběhem, si o zajímavé známé obsazení říkal. V mém
posledním celovečeráku, Občanském průkazu, hrají mladí kluci máničky, jak se
generaci ze sedmdesátých let s dlouhými vlasy říkalo. Nejdřív jsem zkoušel
kluky z konzervatoře, ale byli příšerní. Bejt mánička, to byl postoj,
vzdor, to se nedá předstírat, rebelii musí mít člověk v krvi. Tak jsem do
hlavních postav obsadil neherce a teprve k nim jsem hledal další postavy,
které je obklopují, což je trochu složitá skládanka. Potřeboval jsem zkrátka
takové herce, kteří umí hrát civilně, aby film působil jednotně, pravdivě. K tomu
je někdy divadelní průprava na překážku. Namíchat mezi neherce herce má ovšem
tu výhodu, že herec je schopný dát scéně rytmus a také dokáže přirozenou
autoritou, když není fouňa, neherce uklidnit. U neherců je třeba si ohlídat,
aby nezačali hrát. (smích) To potom
skáčou z jedné polohy do druhé a postava nedrží pohromadě.

 

Vnímáte rozdíl mezi herci divadelními a
filmovými?
Někteří herci, jsou naprosto skvělí na divadle, ale přes filmové plátno z nich
to jejich charisma prostě nevyzařuje. Najednou je zrazují ty nejúspornější
věci, oči, gesta, mimika. Anebo i cit pro prostorové vnímání, kde stojí kamera,
kde spoluhráči, odkud svítí na scénu světlo. Něco z toho se dá naučit, ale
přirozený talent ve filmu působí přesvědčivěji než vybroušená technika. Najít
skutečně dobrého filmového herce není úplně jednoduché. Proto režiséři rádi
sahají po těch osvědčených, zvlášť když si s nimi rozumí i lidsky.

 

Baví vás měnit „zaškatulkované“ herce?
Na to já se úplně třesu. Třeba Aňa je toho krásným příkladem. Když začala
hrát ve filmech, rychle si vybudovala škatulku frackovité, rozjívené holky a já
jí v Želarech nabídl osudovou postavu mladé doktorky, která má za sebou
dramatickou životní zkušenost. Ona tu postavu musela vytvořit, nemohla sahat do
svého zajetého rejstříku. V Občanském průkazu jsem jí nabídl roli životem
utrmácené osudu vzdorující socialistické matky. Aňa je typ herečky, která je
aktivní a nenechá se jen vodit. Takové herce mám rád.

 

Sledujete současnou českou kinematografii? Kdo
je pro vás v dnešní době schopný režisér a které filmy považujete za
skutečné povedené?
Moje upřenost na českou tvorbu během posledních pěti let dost upadla. Filmů
je sice hodně, ale těch, na které se těším, nemnoho. Asi to teď vypadá, že se
vymezuji vůči svým kolegům, z nichž mnozí jsou opravdu vynikající, ale já
tento stav nevnímám primárně jako selhání tvůrčí. Nejen český film se zmítá v bludném
kruhu a já vidím několik důvodů. Tak za prvé dnes může natočit film téměř každý,
technologie se zjednodušila natolik, že lze natočit film na mobil, což s sebou
nese nárůst hmoty na úkor kvality. Taky se u nás zřetelně neoddělila klubová a
mainstreamová scéna. Tak jdou diváci na film, který patří do klubového kina a
pak jsou třeba zklamaní. Film byl kdysi levná lidová zábava a dnes je skrzevá
drahé vstupné jedna celá sociální vrstva od kin odříznutá. Lidi si stahují
filmy doma, mladí sedí u počítačů, žijí život přes sociální sítě.

 

Další velký problém určitě nastal v letech 2002 a 2003, kdy z České republiky odešly takřka všechny zahraniční produkce. Jak jste to vnímal vy?
Všude jinde v zahraničí pro ně vymysleli tzv. pobídky, tedy to, že jim 20 procent toho, co utratí a zdaní, stát vrátí zpět. Ale u nás nebyla vůle udělat něco podobného s odůvodněním, že je to nesystémový krok. Což je svým způsobem pravda, ale co je lepší, mít alespoň něco nebo nemít nic? Dnes se tato oblast trochu zlepšila, ale filmový průmysl se k nám nežene, jak ze setrvačnosti, tak i z důvodů, že systém našich pobídek je zatím spíše zmatečný. S tím souvisí odliv peněz i zkušených profesionálů. Místo toho, aby se finance otáčely z projektu do projektu, se všelijak přerozdělují a rozdrobují. Z tohoto všeho vyplývá jakýsi schizofrenní mišmaš, kdy se točí buď levná sociální dramata, na která se dají sehnat peníze z Fondů, nebo bezuzdné a veskrze pitomé taškařice. Navíc snaha distributorů a producentů, prezentovat jakékoli klubové dílko jako rodinnou komedii, odhání podvedené věrné diváky českých filmů z kin. Doufám, že nový zákon o kinematografii tento stav brzy zlepší.

 

Jak byste charakterizoval „dobrý film“?
Film, na který se rád podívám po pěti deseti letech, nikoli jen ze sentimentu.

 

Hodně lidí si myslí, že taková herecká esa, jako byli například Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský nebo Vladimír Menšík se dnes už nerodí. Jak to vidíte vy?
Na jednu stranu to byli úžasní herci, to bezesporu, ale zároveň v tomto poměřování velkou roli hraje právě sentiment, nostalgie. Je to jako debata o tom, jestli čutal do meruny líp Pepa Bican nebo Pavel Nedvěd. Hodně lidí si taky myslí, že estrády s Dvořákem a Bohdalovou bylo to nejlepší, co se kdy v televizi urodilo. Co se nedá změřit, nedá se ani srovnat. Pravda je, že kinematografie v šedesátých letech byla jak po finanční tak i po obsahové stránce jedním z nejsvobodnějších období. Tento rozkvět přinesl mnoho talentů jak před tak za kamerou. Kinematografie devadesátých let se stavěla na nohy po stránce ekonomické takřka od nuly. A nemálo těch nejlepších z šedesátých let v tomto novém prostředí neuspěla.

 

Jak moc využíváte PR kampaně pro vaše filmy?

Před lety jsem cítil sílu PR. Dnes už ji tolik nepociťuju. Před
deseti lety se točilo méně filmů, nabídka nebyla tak rozdrobená a zájem
novinářů byl živější. Dnes se novináři ptají na různé blbosti typu veselých
historek nebo ještě lépe nějakých pikantností kdo kde s kým, nemají k filmu
skutečný vztah, vydavatel je tlačí do bulváru. Pokud postavíte film na méně
známých obličejích, nemáte PR prakticky na čem stavět. Spolupracovali jsme léta
s jednou agenturou a před třemi lety jsme se rozešli. A dnes si říkám, že
jsem měl odejít o dva roky dříve. Bylo to hezké období, které se už ale
nezopakuje. Dneska jsou média tak zpovykaný, že chtějí všechno dodat na klíč,
rozhovory ve formě tištěné i zvukové, fotografie, ukázky. Seberou si tu
nachystanou DVD placičku nebo flešku a jak to leží-běží, tak to otisknou nebo
pustí v tom kterém rádijku, kde moderátor čte námi připravené otázky a k tomu
přilepí hotový záznam rozhovoru. Přijde mi to smutné a zcela odosobnělé.

 

Jaký je tedy dnešní film?
No dneska je to taková holomajzna. Umělecké filmy jsou tak přešpekulované,
že jsou mnohdy takřka nepoživatelné a ty ostatní… on se ten příběh nějak
nadrtí a lidi, jak jsou zvyklí na dnešní seriály, tak se u toho něco schroupe,
něco se pobryndá… Já mám předplacené všechny filmové kanály, všechno na co se
dá koukat. Ale třeba celý měsíc brouzdám a nemůžu si vybrat. Takže se dostávám
do situace jako v mládí, kdy jsem vůbec nekoukal na bednu. Teď to mám podobné.
Tak se raději dívám na golf, nebo na snooker, což je naprosto strnulý sport.
Dva chlapi chodí kolem velkého zeleného stolu s šesti ďourama a píchají
klacíkama do barevných kuliček.

 

No já to viděla a přemýšlela jsem, kdo se na to
může koukat, takže teď už to vím. Ondřej Trojan!
Já u toho relaxuji, občas si klimbnu, ale jen občas a jinak tam vždy někomu
fandím. (smích)

 

Dokážete poznat, zda vás lidé nevyužívají?
Aby se člověk někam posouval, tak má potřebu hledat nové lidi, čímž hrozí,
že se občas spálí. Ale já už něco na tacháči mám, takže číst v lidských
charakterech mi jde, myslím, docela dobře. Je to věc zkušenosti a praxe. Horší
je, když letité přátelství zastře mou obezřetnost. Prokouknout, že vás už
nějaký čas využívá někdo, komu jste věřil, je poněkud bolestivé.

 

Spolupracujete se známým divadlem Sklep. Čím pro
vás Sklep byl a je?
My jsme tím divadlem v časech pubertálních maskovali naše hlavní
koníčky, jakými bylo poflakování se po hospodách, běhání za holkama či
poslouchání hudby. Sklep je pro mě srdcová záležitost, lůno i prs, ze kterého
dodnes čerpám inspiraci, přátelství i životní postoje.

 

A místo, kde se potkáváte s přáteli, říkal
jste, že nejste typ na „internetovou komunikaci“…
Našel jsem si jistá venkovská, ale i zahraniční místa, kde se potkávám s přáteli,
s kterými se potkávám rád. Úplně bez televize a všech těchto věcí. A taky
na golfu. To zas chodíte po zeleném pažitu a sem tam železnou zahnutou holí
mlátíte do mrňavého tvrdého bílého balónku.

 

Máte dva syny, co dělají?
Moji dva synové Tadeáš a Matyáš se nepotatili, oba dva se vrhli do byznysu,
studují a podnikají.

 

Váš bratr i jeho žena jsou herci, obsazujete
často rodinné příslušníky?
Já mám od pradávna ke své rodině jakýsi pracovní ostych. Svému tátovi (Ladislav
Trojan – pozn. red.) jsem nabídl dvakrát velkou roli, ale nakonec mi
vlastně spadl kámen ze srdce, když k tomu z časových důvodů nedošlo.
Svého tátu mám rád na divadle, ale nejsem si jistý, zda bych ho uměl vést ve
filmu. A trochu podobný ostych mám i s bráchou. I když s ním jsem
natáčel třeba Želary nebo, jako producent, ještě Medvídka. Znám každý jeho
pohyb, gesta, jak chodí, mluví. Ono hodně režisérů to má obráceně, právě tím,
že rodinu dobře znají, tak ji obsazují rádi, ale já v tom mám nějakou
plachost. A tak si to někdy vyčítám, že společně více nespolupracujeme. Ale
táta je sekáč, je mu osmdesát, jde z jedné role do druhé, na chalupě seká
dříví, reje zahradu, udržuje se ve formě.

 

A co teď chystáte?
Teď aktuálně vlastně nic konkrétního jako režisér nechystám, i když se
občas nějakými nápady zaobírám. Víte, já tomuto „chystacímu“ procesu nějak
neumím jít naproti. Že bych třeba řekl nějakým lidem, aby mi zkusili něco
napsat. V tomhle jsem jako režisér na zabití! Pro mě to bylo nejlepší na
FAMU, vždy když se blížilo nějaké cvičení, tak jsem prostě musel něco natočit.
Ale jinak s mojí společností Total HelpArt pořád něco děláme, připravujeme
jeden hraný film do kin, dva animované filmy máme roztočené, další filmy
připravujeme do výroby, pro televizi jsme točili cyklus Na stojáka a máme
rozdělané nové nápady, že bych se nudil, to rozhodně ne.

 

Takže vy nad sebou potřebujete bič…
Ano, jako režisér nad sebou potřebuji bič.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem ARIA www.ariahotel.net

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

„Odvaha naší rodině nikdy nechyběla, nevadí
nám riskovat, a když to dál nejde, tak prostě vstát a jít dál a jinudy.“ Lenka
Průšová

 

 

 

 

 

Rozhovor s Lenkou
Průšovou ukázal, jak silný může být vliv prostředí, v němž vyrůstáte. Lenka
pochází z rodiny doktora Jana Pixy, známého moderátora a scenáristy, který
dlouhá léta pracoval v České televizi.
V dědečkových stopách se potom vydal i Lenčin tatínek a nakonec i Lenka se
svojí sestrou. Po studiu na Střední průmyslové školy sdělovací techniky, kde
studovala produkci, chvíli pracovala v televizním zpravodajství, ale pak se
rozhodla pro rodinnou firmu mimo obor. V roce 2011 přišel zlom. Lenka se s
celou rodinou rozhodla zprodukovat dětský muzikál. Tak vznikl rodinný výpravný
muzikál Kapka medu pro Verunku, kde
se Lenka stala produkční a producentkou v jedné osobě. 

 

Lenko,
mohla byte nám objasnit svoji rodinnou „anamnézu“?
U nás je to
jednoduché. Pocházíme z rodiny Pixů, doktora Jana Pixu jistě všichni
znají, to byl děda z tatínkovy strany. Děda byl známý televizní moderátor
a autor, říká se o něm, že byl taky otcem televizních soutěží a táta vystudoval
na FAMU scenáristiku. S dědou se podílel na spoustě zábavných pořadů ještě
v ČST před osmašedesátým rokem. Děda byl v redakci zábavy, táta dělal
pro mládež. A mamka je herečka, studovala státní konzervatoř a za mlada hrála
v několika filmech. Její maminka byla pro změnu zpěvačka a její táta byl
známý básník, novinář a spisovatel. Jenže po osmašedesátém nemohl nikdo
z naší rodiny svoji profesi dělat a děda i táta museli odejít
z televize. Všichni ale u profese zůstali. Rodiče jezdili po republice
s pořady pro děti a šlo jim to výborně. Děda sem tam psal pro televizi nějaké
soutěže, jezdil s několika pořady, konferoval různé akce. 

 

Jaká
byla původní profese vašeho dědečka Jana Pixy?
Děda byl
vystudovaný právník, ale hrozně rád psal a dělal ochotnické divadlo. A protože
nikomu v naší rodině nechybí odvaha, jednou prostě sebral nějaké svoje nápady
a náměty a zašel za Jaroslavem Dietlem do začínající Československé televize. Dietlovi se to hrozně líbilo, a tak si tam
dědu nechal.

 

Vzpomínal
doma někdy na slavného scénáristu Jaroslava Dietla?
Děda vzpomínal hrozně rád na všechny a na všechno ve svém životě, ale přesto
byl strašně skromný, nevytahoval se. A když o čemkoli mluvil, nikdy tam nebyla
nějaká zášť. Nikdy si nestěžoval, že nemohl dělat to, co chtěl. Mluvil o všem
tak, že takový je prostě život, že přináší různé vzlety a pády, a všechno, co
dělal, dělal hrozně rád. I instalatéra, přestože manuálně nebyl děda nikdy moc
zručný. Měl obrovský nadhled a všechno bral s humorem. Nikdy na nikoho
nenadával, nikdy nikoho nepomlouval. Před několika lety napsal krásnou
vzpomínkovou knížku Na přeskáčku a ta
je přesně taková, jako byl děda.  

 

A
tatínek, předpokládám, se asi do televizní branže dostal díky dědečkovi?
Ani ne tak díky
dědečkovi jako spíš tomu kouzlu prostředí, ve kterém vyrůstal. Tenkrát nebyl ve
svém oboru nikdo známější než děda. Televize tehdy měla jenom jeden program a
většinu zábavy a soutěží moderoval on. Táta byl známý syn známého otce, což
nevím, jestli mu vždycky pomohlo. On je to spíš takový danajský dar, protože
pořád všem musíte dokazovat, že na to máte, že nejste jen protekční děcko.  

 

Můžete
zavzpomínat na pořady, které tehdy dědeček dělal?
No… těch bylo
dost, já je ani neviděla, a proto je neznám. Tehdy se totiž málo co
zaznamenávalo jako dneska. Všechno se jelo na živo. Vím, že dělal Deset stupňů ke zlaté, Hádej hadači, Desetkrát odpověz, Pokus pro
dva. S Hlasem mého kraje se
jezdilo po celé republice a o tom děda hodně mluvil, protože tam vznikala
spousta kuriózních situací. Vím, že dělali s tátou i na několika silvestrovských
pořadech. Z pozdější doby si určitě vzpomenete na Šest ran do klobouku. Děda položil základ v podstatě všem zábavním
soutěžním pořadům, které se dodnes v různých obměnách dělají. 

 

A
aby toho nebylo málo, tak vaše maminka měla hrát původně Popelku…
Ano, to měla.
Byla v nejužším výběru. Samozřejmě, že ji tehdy hodně mrzelo, že tu roli
nedostala, ale vždycky s uznáním říkala, že Libuška Šafránková byla na tu
roli lepší a že to byla krásná a neobyčejná Popelka.  

 

A
sleduje Popelku v televizi, když ji každý rok dávají na Vánoce?
Ale jo, teď už
jo. (smích) Vyprávěla nám, jak
probíhaly kamerové zkoušky. Pro německého koproducenta se musely natočit tři scény,
a to v kostýmech, v dekoracích. A tak mamka vlastně natočila tři
známé scény – s koněm Juráškem, se sovou Rozárkou, když za ní Popelka
přijde rozlousknout oříšky, a hlavně scénu na zámku, když se Popelka poprvé
setká s princem. Musí to být těžké, dostat tu naději a pak nic. Mamka
totiž byla a pořád je strašně krásná ženská. Hrála pak ještě například v televizní
v inscenaci Carmen a to o ní
krásně psali, že je česká Catherine Deneuve. Jenže pak přišel zákaz pro celou
rodinu. Pro děti pak hrála úžasně, to si ji pamatuju. Děti má ráda a byla i
výborná maminka. Se sestrou nikdy nezapomeneme na naše dětství. Hodně si
s námi hrála, zpívala, četla nám, opravdu hodně se nám věnovala a teď se
stejně ráda věnuje i všem čtyřem vnoučatům. My jí asi ani nikdy pořádně
nepoděkovaly. Tak maminko naše drahá, děkujeme, ten klid a pohodu máme
v sobě na celý život.

 

Kdy nastal ten zlom, kdy
jste se vy i vaše sestra rozhodly, že půjdete ve šlépějích svých rodičů? 

Já jsem nikdy
neuvažovala, že bych dělala něco jiného. Bylo to tak automatické, jak tím žila
celá rodina. Tam nikdo nedělal nic jiného. A naši se navíc snažili nás do všeho
zapojovat, my jsme jezdili na různá představení s nimi, strašně nás to
bavilo. Předvánoční čas jsme celé dny trávili v divadelním klubu Srdíčko v Hybernské ulici, kde naši
hráli pět představení denně pro děti. Milovali jsme to a poznali strašně moc
lidí od kumštu – Michala Davida, Ivetu Bartošovou, Karla Zicha, Ivana Mládka, u
našich začínala i Leona Machálková.

 

Takže jste byla
předurčena k tomu, zůstat u kumštu…
V takové rodině opravdu nemáte pocit, že by existovalo ještě něco jiného. Takže já jsem od svých dvou
let chtěla být režisérka. Odmalička jsem všechny režírovala, terorizovala, že
mě všichni nesnášeli. (smích) Později
jsem chtěla být po tátovi spisovatelka, jednu dobu jsem psala, ale to
organizování všech mi jde lépe. Naši nevěděli kam mě dát do školy, a tak jsem
nakonec vystudovala filmovou průmyslovku v Panské, kde byl přímo obor
produkce.

 

Cítím z vás, že
máte se sestrou velmi pěkný vztah. A co vlastně sestra dělá?
Sestra chtěla být vždy po
mamce. Je taky strašně krásná ženská a navíc byla vždycky roztomilá a vtipná,
krásně improvizovala. Navíc je chytrá, a proto začala psát. To zdědila po
dědečcích a po tátovi, napsala všechny texty i k našemu společnému
muzikálu Kapka medu pro Verunku. Úžasné
texty, každý to říká, má dar. Kristýnka vystudovala střední pedagogickou školu. Ona je umělecky nadaná na všechno,
zpívá, hraje na klavír. Učila chvilku ve školce, motá se to kolem dětí a umění.
A i když se občas hádáme a sem tam spolu nemluvíme, máme se strašně moc rády.
To je vztah na celý život. Asi jediný. (smích)
Od narození do smrti a za to vděčíme rodičům. Vždycky se snažili, abychom měly hezký
vztah.

 

Váš společný projekt
se sestrou se nazývá Myš & Maš. Kdo
přišel s nápadem založit hudební skupinu pro děti?
To si vymyslela
Kristýnka. Jde o hudební skupinu pro děti, která funguje už pět let, čímž
navazuje na práci, kterou dělali rodiče. Ségra napsala texty k písničkám,
hudbu složil kamarád Petr Doležal a udělali cédéčka, leporela, našla si
k sobě asi šest lidí a ti začali vystupovat. Kristýnka to „menežovala“. U
nás v rodině totiž máme jednu vlastnost, že se strašně neradi po někom
opičíme, něco kopírujeme. Radši si vždycky vymyslíme něco vlastního. Jenže to
má jednu chybu. Pak nám každou chvíli někdo nápady sebere a začne dělat totéž.
Ale my máme aspoň dobrý pocit, že některé lidi inspirujeme. (smích)

 

A kdy jste se do
projektu zapojila vy?
My to máme na období –
spolu a bez sebe. Teď už doufám, že bez
sebe nikdy nebude, protože víme, na koho se spolehnout, komu věřit. Po mojí
mateřské jsem potřebovala změnu, byla jsem doma deset let, i když jsem vždycky
něco organizovala. Kromě rodiny u nás v Senohrabech veškerou kulturu a
akce pro děti. Kristýnka mi nabídla, ať jí pomůžu s Myšmašem. Tak jsem sháněla vystoupení, a protože jsem i technik,
zvučila jsem, vozila jsem je. Vůbec mě nelákalo stát na jevišti, ale nakonec k
tomu tak nějak došlo. Začala ségra a pak i já. Náhodou. Musela jsem narychlo
zaskočit, protože bylo hodně práce a málo lidí. Fungovalo to asi dva roky.
Ségra jezdila s Petrem Kutheilem já s Fandou Pytlounem a ještě
s námi jezdili Adéla Zejfartová a David Bouša. Bylo to moc hezké období.

 

V čem
je Myš & Maš jiný, než jsou
ostatní skupiny pro děti?
Hlavně tím, že
to dělají mladí lidé. A není to divadlo. My si po vzoru našich rodičů
s dětmi zpíváme a hrajeme. Je to taková improvizační estráda, což je nám
vlastní. Ve školkách jsme to navíc doladili výchovně. Máme například pořad Jak
se vaří kniha. Povídáme si s dětmi o tom, jak se vyrábí knížka. Je to
takové hodinové hraní si na spisovatele a malíře a děti se u toho vyblbnou.
Zpívají a tancují s námi. Jak už jsme říkali, máme své písničky, které složila
Kristýnka na jména dětí, což byl opět její originální nápad. Máme třeba
písničku o Bořečkovi, Terezce. Ale základem pořadů je to, že se kluk a holka
dohadují, kdo je lepší. Nakonec zjistí, že je to jedno… ale to jen pro děti, my
holky si totiž myslíme, že jsme lepší, protože je to pravda. (smích) 

 

Tohle
byl krůček, abyste se vrhla do projektu, který stojí celý na vaší rodině –
muzikálu Kapka medu pro Verunku. Kdy jste se rozhodla, že uděláte
muzikál pro děti?

Tu pohádku
napsal děda před
třiceti lety nám, svým vnučkám. Natočil ji potom v roce 1984 jako
rozhlasovou hru Krůpěj medu pro Verunku. My jsme si ji pak dovolili
změnit na kapku, protože jsme měli obavy, že by děti dnes asi ani nevěděly, co
je to krůpěj. Takže muzikál se
jmenuje Kapka medu pro Verunku. Plánovali jsme s tátou udělat z
pohádky film. Jenže život je hodně o náhodách. 

 

Takže
takhle se zrodil nový dětský muzikál…

Tak jednoduché
to ale nebylo. Když jsem přišla do Myšmaše, bavila jsem se s klukama
a říkali, že oni rádi skládají hudbu a že by je to bavilo, udělat nějaký
muzikál. Fanda Pytloun a Petr Kutheil jsou totiž muzikáloví herci a zpěváci,
takže muzikál milují. Řekli jsme si s tátou proč ne, proč z Verunky
neudělat muzikál. Sebrala jsem námět, stejně jako tehdy děda a vlezla jsem drze
do Divadla Hybernia. Tam byl tehdy
šéfem pan Michal Izakovič a ten k mému velkému překvapení říká: „Tak jo,
já vám ten prostor dám, můžete tady hrát, neděle jsou vaše.“ Samozřejmě pomohlo
asi i dědečkovo jméno.

 

Nedostala jste
strach, když jste se najednou ocitla v Hybernii,
na prknech, která znamenají svět?
No jémine, točila se
nám z toho hlava, protože když člověk přijde do velkého divadla, zjistí,
že takovou velkou pohádku už nelze hrát v šesti lidech. Takže to narostlo
do obřích rozměrů s velkými jmény a konkurzy. Dostalo se to někam jinam,
což jsme původně neplánovali. Ale byla to hozená rukavice, a i když jsme neměli
vůbec žádné zkušenosti, řekli jsme si, že do toho praštíme. Naši byli úplně
nadšení, protože pro ně je to satisfakce za všechna ta léta, co nemohli nic
dělat. Dědeček se bohužel té satisfakce nedočkal. 

 

Jak
je to dlouho, co zemřel?
Teď je to osm
let. Brali jsme to jako poctu jeho práci, znovuzrození jeho jména. On by měl
určitě strašnou radost, kdyby to viděl. I to, že rodina v tom pokračuje. 

 

Lidé
si často pletou producenta a produkčního. Co je náplní práce producenta, tedy
náplní vaší práce?
U nás to dost
splývá. Jsme menší kolektiv a každý musí dělat všechno, protože nejsou peníze
na velký štáb. Takže já jsem hlavně produkční. Producent má být v podstatě
nejvýš. My jsme se na začátku dohodli, že budeme pracovat a vystupovat jako
kolektiv se stejnými pravomocemi. Jenže vždycky někdo musí mít poslední slovo.
Když přijdou spory, někdo musí rozhodnout. A protože já neskládala, nepsala,
ale všechno jsem organizovala, tak to poslední „ne“ padlo na mě. Producent by
se měl taky starat hlavně o to, aby na vše byly peníze, zařizovat vše po
stránce ekonomické a vše a všechny má stmelovat. To je aspoň tedy moje
představa. 

 

Je těžké sehnat
peníze na dětský muzikál? Člověk by si řekl, že na děti by sponzoři mohli
slyšet.
To rozhodně. Finance
byly největší kámen úrazu od počátku. Mysleli jsme si, že na projekt pro děti a
navíc s ekologickou tematikou je seženeme snadno. Napřed nám všichni hodně
slibovali, ale pak zjistili, že to hrajeme ve velkém divadle a že tam máme
zvučná jména, a začali to brát jako komerční projekt. To už pak nikdo nebere
jako něco, čemu by se mělo pomoct. V dnešní době se pomáhá hlavně
v neziskové sféře, což samozřejmě chápu. My jsme si mysleli, že čím to
bude větší a čím víc budeme vidět, tím víc bude i pro sponzory reklama
zajímavá, ale mýlili jsme se. Ani žádné granty se nepodařilo sehnat. Většina
lidí vůbec nevěřila, že to dotáhneme do konce. Ale teď je to aspoň celé naše
dílo, nikomu nic nedlužíme a splnili jsme si svůj sen. A producenty se stala
nakonec celá naše rodina.

 

Byla
jste někdy pod skutečným stresem? Přeci jen, práce na velkém muzikálu na známé
divadelní scéně a poprvé…
Měla jsem dvě
krize. První byla, když jsme zjistili, že fakt neseženeme peníze. Na mě
s tátou leželo to rozhodnutí, jestli jdeme dál, nebo jestli to stopneme.
Tehdy jsme si řekli: „Jestli to stopneme, tak už to nikdy nedotáhneme. Peníze
evidentně neseženeme, můžeme to mít v šuplíku další roky, kdekdo nás
předběhne.“ Tak jsme si spočítali nejnutnější náklady, osekali jsme je, co to
šlo, a řekli jsme si: Jdeme do toho.

 

A ta
druhá krize…
…ta přišla
v posledních třech týdnech zkoušek. Měla jsem pocit, že se to
v životě nemůže dozkoušet. Bylo týden před premiérou a nikdo to neuměl!
Táta je však neuvěřitelně citlivý člověk a umí cítit problémy v kolektivu.
On tehdy vstal a s takovým emotivním projevem před celým tím davem na
jevišti řekl pár vět, aby ty lidi na jevišti motivoval. Řekl jim, že to je
kolektivní práce, že si jich nesmírně vážíme a že záleží na každém z nich,
jestli se to povede dotáhnout. Neuvěřitelným způsobem se mu podařilo je všechny
nadchnout. Mám pocit, že ti lidé to udělali jen kvůli němu. Za tohle si táty
nesmírně vážím, hrozně bych v tomto chtěla být jako on, protože on je
velká osobnost, dokáže lidi držet pohromadě. Doufám, že spolu s ním jsem
byla jako on – ostatně je to můj celoživotní cíl, být jako táta.

 

Co byste byla ráda,
kdyby si děti z tohoto muzikálu odnesly?
Jiné hodnoty. Je to
možná klišé, ale děda byl ještě stará škola a uznával jiné hodnoty než ty,
které se v dnešní době preferují. Uznával přátelství, skromnost,
toleranci. A nejen že nás tou pohádkou jako děti učil, ale vlastně tou
myšlenkou předběhl dobu. Každá pohádka má lidi pod řádky něco naučit, něco
říct. Ta naše učí děti chovat se k sobě hezky. A nejen k sobě, ale i
k přírodě, učí je pokoře a tomu, že společně toho dokážou víc. A tak to nakonec
bylo i s přípravami muzikálu. Společně nám to šlo mnohem líp a je to na
výsledku vidět. Teď už i podle reakcí dětských diváků můžeme posoudit, že to
opravdu funguje.

 

Když
se zpětně podíváte na Kapku, je něco,
co byste udělala jinak?
Skoro všechno. (smích) Ne, jen vím, že teď už půjde vše
rychleji. Zpětně vidím, že jsme se zbytečně zdržovali. Na jednu stranu je to
vypiplaný, ale udělali jsme i množství chyb. Neznali jsme lidi, prostředí. Teď
už víme, na koho se spolehnout, jak si usnadnit práci. Že bych něco udělala
jinak? To by člověk udělal vždycky. Ale tak se to nedá brát.  

 

Vy
jste si vlastně udělali velký muzikál, známá jména, na oblíbené divadelní scéně
a za své vlastní peníze. To se vidí a slyší málokdy…
My si to chceme
udržet, nechceme dělat mraky věcí, jeden muzikál za druhým. Chceme jen, aby
všechno to, co budeme dělat, bylo kvalitní, vkusné a inteligentní. Chceme, aby
u toho byli zajímaví lidé. A nemusí to být vždycky ti nejznámější – i když…
Napřed jsme známá jména vůbec nechtěli, ale zjistili jsme, že bez známých jmen
je PR i reklama daleko těžší. 

 

A
jak a kdy jste se k tomu dopracovali?
Když jsme
začali pracovat s Braňo Polákem. On do toho začal cpát trochu tu komerci,
o kterou jsme až tak nestáli. To je problém naší rodiny – máme někdy docela
dobré nápady, ale neumíme je prodat. A Braňo nás postavil nohama na zem a řekl:
„Jestli to chcete prodat, tak takhle to dál nepůjde. Musíte obsadit do muzikálu
alespoň dva známé špičkové zpěváky.“ A tak jsme začali pátrat. Báru Basikovou
znal František Pytloun z Karlína, tak se jí zeptal – a dohodli jsme se.

 

Další
známé jméno je Kamil Střihavka. Jak jste přemluvili jeho na zcela neznámý
projekt?
S Kamilem
Střihavkou to byla náhoda, zkusili jsme to taky přes Fandu. Oslovili jsme ho,
on z počátku říkal: „Mě nezaplatíte,“ ale pak si přečetl scénář a strašně
se mu to zalíbilo. A zrovna u něj věřím, že to je jedna z jeho věcí,
kterou dělá opravdu rád, přestože by třeba nemusel. Zlatovlasého krále Jiříka
hraje výborně. Ten když vejde na jeviště, polovina ženských padá pod židle. (smích)
Vím, že devadesát procent maminek chodí na Kamila. (smích) Má obrovské charizma.

 

Muzikál hrajete už
téměř rok. Jaké máte další plány, nejen s Kapkou?
Zatím jsme produkovali
jednu menší hru Jiřího Štědroně Jsme tým.
Je to vtipná komedie, autorská, z divadelního prostředí o jednom vzestupu
a pádu. Hraje tam kromě Jirky Štědroně i Jirka Zonyga nebo Daniela Kroftová a
Markéta Zehrerová. Pak máme ještě Kulturáček
na Bílé hoře, kde se snažíme rozjet kulturu nejen pro děti. O to se stará kromě
Myšmaše hlavně moje sestra. A pak
chceme dál zůstat v Hybernii, hrát
Kapku a na jaro 2014 je
v přípravách muzikál Kladivo na čarodějnice.
Kladivo se už hrálo, ale teď ho celé
předěláváme, táta jako dramaturg se do toho obul, bude to velmi zajímavý
politický psychologický thriller, bez potoků krve. Přerežíruje to celé Lumír
Olšovský. A pak na podzim 2014 plánujeme další autorskou věc, zase muzikálovou
pohádku pro děti i dospělé, bude výborná a autorský tým bude opravdu
excelentní. Název zatím neprozradíme. A mezitím se chceme vrátit
k zábavným pořadům, ve stopách dědy. Plánujeme zatím dva s Big bandem Felixe Slováčka, první už
koncem tohoto roku. Naše rodina toho má v šuplíku za ta léta opravdu
hodně, takže pokud budou síly a teď už opravdu i nějací sponzoři…

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Dita
Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Make-up: Jitka
Štičková

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín
Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Jeviště je zázračné! Když na ně vstoupíte, dostanete se do jiné hladiny.“ Daniela Zbytovská

 

 

 

 

 

Když je herečka své
práci oddaná, hned se to na ní projeví. Samozřejmě na té její roli. Daniela
Zbytovská tvoří trojici seskupení Malé(h)ry
spolu se svojí dcerou Nikolou Zbytovskou a Bárou Seidlovou. Představení pro
děti i dospělé diváky je obohacující především svým vtipem, nadsázkou a
atmosférou, kterou okolo sebe herečka šíří a která je skrz naskrz pozitivní!

 

Jak vlastně herec
vnímá sám sebe před hledištěm plným diváků?

Mohu mluvit samozřejmě jen za sebe. Jak sebe vnímám? Nijak.
Prostě tam jsem, jsem šťastná a diváky vnímám jako součást sebe sama. Necítím,
že bych měla něco „předvádět“. Cítím, že musím dát prostor tomu, co mnou má
projít, co nás má spojit. Mě – herce – a diváka. Pokud do toho nezapojím
vlastní ego, pocit vlastní důležitosti, a nechám pokorně energii plynout, ke
spojení dojde a jsou to nejkrásnější okamžiky v mém životě.

Někdy si před představením prohlížím diváky v hledišti
skulinou v oponě a v duchu jim děkuji za to, že se kvůli nám oblékli,
upravili, že jsou ochotni věnovat nám dvě hodiny vlastního života! Neberu to
jako samozřejmost.

 

Už vás někdy dovedla
reakce nějakého diváka rozhodit?

No, teď teda nechci machrovat, ale nevzpomínám si. Většinou
jsou všichni k zulíbání. Ale možná jsem si těch reakcí, které by mě mohly
rozhodit, jen nevšimla!

 

Můžete o sobě říci,
že máte na spolupráci herec – divák nějaký fígl, svoje vlastní know-how?

Lásku. Každý z nás touží být milován, touží po troše
pozornosti a pohlazení. Já diváky miluji jen za to, že jsou. Bezpodmínečně.
Dávají mi velký dar, a to, že mohu dávat a oni to přijímají. Mám pocit, že
člověk, který dává, by měl poděkovat tomu, kdo jeho dar přijme. Návod nemám, vycházím ze sebe. Ale v každém představení
nějaké to „obtěžování“ diváka máme. Zatím nám to prochází, no uvidíme za pár
let!

 

Když dnes spolu
s vaší dcerou Nikolou a Bárou Seidlovou tvoříte trio, umíte si představit,
že byste měla hrát monodrama?

Ale jo, jenomže už by se mi nechtělo. Je mi s nimi na
jevišti nádherně! A nejen na jevišti, i v životě. A jak říkal režisér
Peter Scherhaufer: „Ve třech, to už se dá hrát divadlo.“

 

V čem se od
svých kolegyň odlišujete?

Tak to je těžká otázka! Každá jsme jiná, a přesto je mezi
námi něco silného, společného, co nás spojuje. Každá z nás má mimo herectví
i spoustu drobných talentů. Já ráda píšu, a tak jsem autorkou našich scénářů, i
když mi do toho holky samozřejmě hodně „kecají“.

 

V čem se
doplňujete a co považujete za nepostradatelný a důležitý prvek mezi vámi?

Každá z nás má něco, co té druhé chybí. Důležitý prvek
je asi to, že spolu nesoupeříme, ale energii, kterou bychom použily k soupeření,
používáme k vytvoření společné vize. A pak si říkáme pravdu. Říkáme si to,
co si opravdu myslíme. Zní to banálně, ale zkuste říct někomu, co si opravdu
myslíte! Mnohdy to nesnesou ani ti nejbližší, a přitom je to jediný způsob, jak
vytvořit krásný vztah.

 

Jak jste na tom
s vlastní touhou odlišit se?

Všichni jsme jedineční, každý z nás má jedinečný otisk
prstů, jedinečné vnímání světa, jedinečný přístup k životním situacím, ale
přesto tvoříme jednotu, jeden celek. Každý z nás je důležitý. Hraje
neopakovatelnou „vesmírnou“ roli. Nemusíme mít potřebu se odlišovat, protože
každý jsme originál.

 

A co kopírování,
patří to nějakým způsobem do života herce obecně a do vašeho konkrétně?

Kopírování není jen doménou herce. Jsme masírováni rodinou,
školou, médii, abychom byli takoví, jaký už byl někdo, kdo byl uznán za hodného
obdivu. Ale každá kopie Marilyn Monroe, Alberta Einsteina, nebo Bolka Polívky
zůstane kopií a nikdy nepřinese nic nového. Je krásné nechat se inspirovat, ale
zachovat věrnost sobě samému.

 

V obchodních
vztazích se někdy stává, že vzniknou i přátelské vztahy. Chodí to tak na
divadle i mezi diváky a herci?

Chodí! Máme spoustu kamarádů a známých z řad diváků nebo
třeba pořadatelů z různých divadel, kam jezdíváme hrát. Vždycky se už na
ně těšíme, jsme zvědavé, co je u nich nového, zajdeme si na skleničku nebo na
oběd.

 

Jak brzy musíte být
v divadle, abyste zvládla vlastní přípravu?

Fyzicky chvilku, duševně jsem v divadle dlouho před
představením. Ale pokud hrajeme dětská představení, kde jsme si určily i role
dopravců a techniků, kteří staví scénu, musíme být v divadle nejméně dvě
hodiny předem. Je to vlastně taky taková forma koncentrace. Běhání
s kovovými tyčemi, montování, vybalování rekvizit… a taky pěstování
pokory a uznání těm, kteří za nás na ostatních představeních tyto práce dělají.
Je dobré si to vyzkoušet!

 

Kdo vám
v zákulisí obvykle pomáhá, koho nutně potřebujete mít k dispozici?

V některých inscenacích máme jen osvětlovače a zvukaře,
do jiných jsme si přibraly hostující herce-kamarády z jiných divadel, a
tak je celá produkce v zákulisí mnohem náročnější a už tam potřebujeme
„partičku“ kluků, kteří něco spustí, něco podají, někde vykouknou…  

 

U jakých lidí je
škoda, že nejsou vidět, a jejich práce se přitom na divadle opravdu cení?

To si zkoušíme dnes a denně na vlastní kůži! Mít svoje
divadlo je totiž zábava na plný úvazek! Těch profesí je hodně! Některé zvládáme
lépe, jiné hůř, na některé musíme opravdu povolat odborníky! Za tím, že herec
ve výsledku stojí na jevišti a diváci mu tleskají, je práce těch, kteří divákům
dali vědět, že se vůbec nějaké představení koná, těch, kteří mu prodali lístky,
těch, kteří ho uvedli do divadla, těch, kteří tam uklidili. Když píšeme scénář,
přemýšlíme o každém slově, na jevišti to pak vypadá jako bravurní ostrovtip
herce. Většinu diváků zase tolik nezajímá, kdo texty píše, mají pocit, že za
vší tou parádou stojí jenom herec. Nebo práce kostýmní výtvarnice, která musí
respektovat nejen to, aby kostýmy byly výtvarně dokonalé, aby splňovaly funkci,
kterou mají, ale ještě řešit hysterii hereček a někdy i herců a režisérů. Ve
výsledku přijdete na to, že divadlo mohou dělat jen lidé, kteří ho milují, ať
už tam zastávají jakoukoli profesi!

 

Můžete říci, že hraní
pomáhá nějakým způsobem i práci s vlastní psychikou? Jako to například
uvedl Jan Přeučil, kterému pomohlo jít na jeviště v den, kdy zemřela
Štěpánka Haničincová. Jak to vidíte vy?

Jeviště je zázračné! Když na ně vstoupíte, dostanete se do
jiné hladiny. Vaše energie se přeladí na jiné vysílání, jako rádio. Vaše osobní
problémy ztratí svoji důležitost, dokonce i tělesné problémy ustupují do pozadí.
Nejeden herec se během představení zbaví třeba rýmy nebo chřipky. Vidím to tak,
že vše, co na jevišti hrajete, prochází přes vaši „duši“. Ale je pro mne hodně
zábavné zahrát si protiklad toho, kdo opravdu jsem, protože mi to umožní určitý
nadhled a nadsázku a mohu postavě dát i rozměr naděje. Z druhé strany si
pocitově vyzkouším, jak se asi takový člověk cítí, a v běžném životě ho
dokážu víc pochopit a přijmout. Třeba všechny ty zhrzené paní, které si svoje
peklo vytvářejí evidentně samy svým pocitem vlastní důležitosti a přesvědčením,
že ony to všechno vědí nejlépe! Někdy se s takovými osobně setkám a řeknu
si: „No tak ty půjdeš na jeviště!“ Paradoxní je, že se ta dotyčná na jevišti
nepozná a směje se, jak je ta postava trapná, a pak nám přijde ještě poděkovat,
jak moc se pobavila! Tak si říkám, kolikrát někdo takové zrcadlo nastavil mně a
já se vůbec nepoznala!

 

Jak moc je podle vás
herec psychicky odolný člověk?

Tak, jak si to dovolí. Naše myšlenky vytvářejí náš život. Co
si myslíme, to jsme a neplatí to jenom v herectví!

 

Patří k herectví
i určitá rozmařilost, přecitlivělost? Nakolik ji vnímáte ve svém hereckém okolí
a nemyslím tím zrovna nejbližší holky.

Vnímám své kolegy pozitivně. Mají otevřený určitý kanál a
jsou vnímaví a přemýšliví. Když denně stojí na jevišti a manipulují se svými
city a pocity, je jasné, že mohou být přecitlivělí a reagují třeba neadekvátně
situaci. Proto je potřeba si své role vybírat, milovat je a taky hodně
odpočívat. Chodit do přírody a nechat se od ní inspirovat. Můj děda říkal, že
les je pro něho chrám, kam chodí rozmlouvat s Bohem. Já to tak taky cítím.

 

Kdo je autorem názvu Malé(h)ry? Má název nějaký svůj příběh?

To je hodně stará historie! Kdysi jsme dělali jedno
představení pod uměleckou agenturou. Bylo inspirováno knihou pana Vyskočila.
Tak se nám ten název hodně zalíbil. No a je to venku! Snad nás nezavřou za
krádež slovní hříčky! Já jsem si potom ten název nechala a hrála pod ním
divadlo jednoho herce. Tenkrát sama v režii Petera Scherhaufera. A čekala
jsem, až mi holky, mé současné nejlepší kamarádky a kolegyně, dorostou!

 

Když hrajete pro malé
děti, prožíváte to odlišně než večerní představení pro dospělé?

Ne. Forma je samozřejmě úplně jiná, základ stejný! Děti jsou
velké duše v malých tělech. Někdy jsou ty děti mnohem vyspělejší než my
takzvaně dospělí a máme se od nich co učit! Učit se opravdovosti, kreativitě a radosti
ze zdánlivě obyčejných věcí. Ráda pro děti hraju i píšu. Teď jsem napsala knihu
pohádek, kde jsou hrdinové negativní bytosti, třeba čert, vodník, strašidlo
nebo ježibaba. Společným jmenovatelem je to, že v každé této „příšeře“
dřímá kousek dobra, a pokud ho probudíme, stanou se z nich nádherné
bytosti. A tak je to i s námi dospělými v životě! V každém
z nás je kus dobra, jen ho probudit! Jsem dětem moc vděčná, že mě učí
probouzet v sobě to dobro a vidět svět jejich očima!

 

Čí život je podle vás
nejvíce obohacen, ten hercův, nebo divákův?

Toho, kdo si dovolí ho žít naplno! Je jedno, jestli je to
herec, nebo divák, nebo třeba prodavač v cukrárně!

 

O co se lidé, kteří
divadlo nevyhledávají, nejvíce ochuzují?

Pokud někdo divadlo nevyhledává, asi ví proč. Má k tomu
své vlastní pohnutky a dělá dobře, když je následuje. Potřebuje ke svému životu
třeba úplně jiné věci než divadlo. Toho, kdo do divadla chodí rád, jistě
obohatí setkání. Setkání s lidmi v hledišti i na jevišti. Uvědomí si,
že je součástí procesu hraní si, že se společně s někým může zasmát nebo
že není sám, když mu dojetím ukápne třeba slza! Anebo jen jednoduše zapomene na
své běžné denní starosti. Divadlo je prostě magie!

 

Jakým metrem podle
vás divák měří? A vy diváky?

Metr do divadla nenosím! Je to pro mne zbytečný krám! (smích) A diváci? To už je na nich!
Myslím si, že stejným metrem, jakým měříme sebe, měříme i své okolí.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up:
Michaela Lejsková

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Zlatý Had v Praze www.zlatyhad.cz

Divadlo
Male(h)ry www.divadlomalehry.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Herec by neměl být ten, co touží
být oslavován a milován, ale ten, co touží oslavovat a milovat!“ Nikola
Zbytovská

 

 

 

Než se vydáte na kávu do kavárny či na
jiné veřejné místo a pustíte se do rozhovoru s přítelem, pořádně se okolo
sebe rozhlédněte, jestli není v blízkosti Nikola Zbytovská, která by tak
mohla postřehnout některou z vašich peprných úvah. Mezi oblíbené činnosti
herečky patří soustavné zapisování postřehů a tuto snůšku zápisků pak inscenuje
do divadelních her, ve kterých můžete spolu s ní vidět její matku Danielu
a kolegyni, herečku Báru Seidlovou. Tyto tři dámy tvoří divadlo zvané Malé(h)ry, kde můžete zažít vše, co je o
nás o lidech, o tom, co je ze života.

 

Jak pohlížíte na rozdíl mezi
činohrou a alternativním divadlem?

Záleží na tom, co si pod alternativou představujeme.
Já osobně jsem v takové alternativě vyrůstala! Občas, když jsem doma něco
hledala, třeba koště, maminka se na mě vyčítavě podívala a řekla: „Myslíš kouzelné
zrcadlo?“ Zmizelo jako rekvizita do Sněhové
královny. „Kde je napařovač na knedlíky?
Ten stříbrný?“ „Myslíš královskou korunu?“ A tak jsem si zvykla v obyčejných
věcech vidět to neobyčejné a smířila se s tím, že všechno nemusí být tak, jak
vás to učí ve škole, že to může být i jinak a že záleží jen na naší fantazii,
jak daleko se necháme unést. Pro mě tedy alternativní divadlo představuje
vlastní, osobitý přístup. Nevylučuje to činoherní herectví. Naopak, dobrý
základ herectví je pro alternativu nezbytný! Je to jako s tím koštětem!
Kdybychom nevěděli, že je určeno k zametání, celý vtip udělat z něho kouzelné
zrcadlo by neměl smysl!

 

Mohla byste
našemu čtenáři ještě nějak jinak přiblížit pojem alternativní divadlo?

Pojem „alternativní“ je zavádějící, protože se tím
označuje všechno, co není tak zvaně klasické, to, co se vymanilo ze starých
vyježděných kolejí. U nás to například znamená, že si texty píšeme samy a samy
děláme celou produkci. Jsme vždy inspirovány příběhy svých známých, kamarádů a
třeba i lidí, kteří kolem nás projdou na ulici. Chceme, aby divadlo bylo
odrazem života, který žijeme dnes. Ačkoli jedna píše, druhá režíruje, třetí chystá
scénář pro osvětlovače a shání sponzory, stejně nakonec všechno děláme všechny
tři. Některé profese, které jsou pro chod divadla potřebné, jsme se naučily za
pochodu. Takže v něčem jsme opravdu „velmi alternativní“ a neznalost například
produkčních zákonů nám umožňuje cestou pokus-omyl-pokus-„hurá funguje to“ přicházet
na vlastní pravidla.

 

Jste docela
mladá herečka, jak to máte s nabíráním zkušeností? Kde nejvíce čerpáte?
Všude. Všude, kde se dá. Postupem času jsem zjistila, že čerpat se dá z každé
situace a z každého člověka. Nic a nikdo totiž
není nezajímavý. A paradoxně ti „nejméně zajímaví“ bývají nejzajímavější.
Obyčejnost je v dnešním světě opravdu výstřední. Protože když všichni touží být
neobyčejní, ten obyčejný vynikne.

 

Těžíte něco
pro svoji profesi z každodenního setkávání s lidmi, ze společenského dění?
Často si říkám, že nikdy nejsem dost pohotová, abych
zaznamenala na papír všechno, co přes den vyslechnu. Zaposlouchat se do hovoru druhých je hodně inspirující.
Vytahuji papír a tužku a některé útržky hovorů si zapisuji. Ale stává se mi, že
jsem někdy překvapená, když tak mluvím a mluvím a mluvím, co za „ perly“ ze mě
občas padá. Perly – čti blbosti. Projede mi
hlavou: „Doufám, že tady u vedlejšího stolu nesedí někdo, kdo píše nový scénář.“
A pak si vytáhnu notýsek a ty největší „pecky“, co
ze mě vyletěly, si zaznamenám.

 

Patříte k
lidem, kteří mají dobrou paměť, nebo bez zápisníčku obrazně řečeno nevyjdete z
domu?
Zatím si pamatuju. Ale bez notýsku, papírku, staré
účtenky a tak dále nevycházím. Pokud nemám, kradu ubrousky.

Co jiného se čas od času v takovém
vašem zápisníčku objeví a k čemu poznámky obvykle slouží?
Když připravujeme novou inscenaci, často si třeba vzpomenu:
„Jejda, jak to ta paní v obchodě říkala o těch slevách?“ A běžím hledat
notýsek, papírek, starou účtenku nebo ukradený ubrousek…

Prostřednictvím své práce mnohdy
člověk nachází i sám sebe. Platí to i u vás?
Na sto procent. Jako v každé profesi, kterou děláte
rádi. Nejde ani tolik o konkrétní profese, ale o to, aby se člověk zabýval
právě tím, co ho těší, baví a na co má talent.
Je jedno, jestli vaří, uklízí, sází kytky, nebo hraje divadlo. Pokud člověk
dělá to, co miluje, vždycky se v tom najde.

 

Kolik ze svého času celkem věnujte
práci?

Slovo práce zní jako něco, co člověk nedělá rád.
Inspiruje mě přísloví: Dělej, co máš rád, a už nikdy
v životě nebudeš pracovat. Nevidím rozdíl
mezi prací a volným časem. Na procházce v
lese si říkáme texty na zítřejší představení. V hospodě u stolu nás při obědě
něco napadne. Něco, na co jsme čekaly třeba několik týdnů! Nejlepší nápady
totiž přicházejí tam, kde na ně nečekáme. A
tak jsem si zvykla na ně nečekat. Když to
„nejde“, tak jdu prostě na kafe. Mám podezření, že tvůrčí nápady mají kavárnu
rády. Tak se „obětuji“ a na to kafe chodím často. Všechno se prolíná a vytváří něco, čemu říkám můj život.

 

Bez jakých
předpokladů si svoji hereckou dráhu vůbec neumíte představit?
Bez volné nohy. Základní předpoklad je svoboda.

 

Jak je tomu u vás v oblasti komunikace
 divákem? Jak ji navazujete na jevišti?

Jediná možnost jak navázat kontakt je pro mě milovat
své diváky. Pak už to jde všechno samo.
Vždycky jsem přišla na to, že dospělý člověk je vlastně „velké dítě“. Taky si
rád hraje, a když cítí, že je v bezpečí, povolí si uzdu. Na každém
představení si vybereme některého z diváků, kterého kontaktujeme. Někdy se na
začátku trochu stydí, ale pak svou roli vezmou tak vážně, že se na konci
představení vyskočí i uklonit. Herec by neměl
být ten, co touží být oslavován a milován, ale ten, co touží oslavovat a
milovat.

 

Vyhledáváte
komunikaci s divákem i po představení či úplně mimo divadlo? Z jakého obvykle
důvodu?
Často se nám stává, že potkáme své diváky po
představení v kavárně. Dáme se s nimi do řeči a z původně divadelních témat
přejdeme i na jejich rodinné radosti a starosti. Ve městě nás zastaví divák, který s námi spolupracoval, a
volá: „Já jsem Vraťa! Ten, co si od vás přebíral hrnec špaget při představení. První
řada, sedadlo 3!“ Často si sedadlo 3 nebo 4
dávají diváci mezi sebou k narozeninám. Ale
ten chudák, co dárek dostane, netuší, co ho čeká… Na jeviště nemusí! Ale stejně
je středem pozornosti… (smích)
Své diváky máme rády i mimo hlediště. Vždyť jsou to
ti, kteří se na nás přišli dobrovolně podívat, dvě hodiny se na nás dívali a
ještě nám zatleskali!

Jaké jsou
vaše postřehy, vztáhnu-li to na porozumění diváka tématu, na které bylo to
které představení zaměřeno?

Na divácích to poznáme už během představení podle
reakcí. Naše hry jsou napsány podle skutečných příběhů, které se dějí kolem nás,
a tak se můžeme sami sobě zasmát nebo se nad sebou i trochu zamyslet.

 

Za Ludvíka
XVI. si lidé chodili do divadla spíše pobrečet než porozumět příběhu. Kapesník
byl nutnou součástí vybavení návštěvníka. Jak to podle vás má dnešní divák?
Dnes nosí divák v kapse spíš mobilní telefon než
kapesník. V dnešní době jsou lidi strašně
sami a touží po spojení se stejně smýšlejícími lidmi nebo alespoň po pochopení.
Hledají sami sebe, hledají smysl života. Touží po
tom, aby jim někdo dával naději. A taky se touží zasmát a podívat se na své
problémy z nadhledu. I ty nejtragičtější situace mohou na jevišti vyznít
komicky a obráceně.

Foto: Robert Vano

 

Máte někdy chuť diváky za něco
napomenout nebo jim něco doporučit, poradit?
Ne! Každý má právo na své reakce a názory. Já mohu ovlivňovat jen ty svoje.

 

Některé potenciální návštěvníky divadla
může odradit to, že se o umění příliš nezajímají, mohou si myslet, že mu
neporozumí. Na co byste je nalákala, jak byste zlomila takové případné
přesvědčení?
Není třeba nic lámat. Stačí je pozvat jednou, třeba
zadarmo, na dobré představení. Pak už se vracejí sami.

 

Co se vy konkrétně snažíte divákovi
přinést, zprostředkovat?
Divadlo je taková forma meditace. Je to vzájemná
výměna energií mezi herci a diváky. Když je to tak, jak to má být, měl by být z
vás a diváků jeden celek. V podstatě jde o radost, o hru – hraní si.

 

Jakou přidanou hodnotu přináší
divadelní představení vám osobně?
Radost a hraní si.

 

Čím vás divadlo svazuje a čím naopak
osvobozuje?
Ničím nesvazuje a osvobozuje mě tím, že mohu život
vidět i jinak než racionálně a uvědomit si, že kolem existuje tolik věcí, které
ještě nebyly vědecky prokázány a pojmenovány, ale ovlivňují náš život. A tak
méně věřím zaběhnutým pravdám a víc pohádkám. To, co je možné v pohádkách,
je totiž možné i v našem běžném životě! Stačí tomu uvěřit a hned se začnou dít
zázraky!

 

Čím může
svázat a osvobodit diváka?

Diváka
může svázat, když si vybere žánr nebo inscenaci, která neodpovídá jeho naladění
a vkusu. Musí sedět v divadle dvě hodiny a dívat se na to! Pak ho možná
osvobodí panák tvrdého alkoholu v divadelním baru. V lepším případě ho ale taky
může osvobodit to, že uvidí své problémy z nadhledu, že jsou třeba i jiné
způsoby, jak je řešit. Uvědomí si, že v nich není sám a že je třeba někdo, kdo
mu rozumí.

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up:
Michaela Lejsková

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Zlatý Had v Praze www.zlatyhad.cz

Divadlo Male(h)ry www.divadlomalehry.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

 

 

„Bez dobrého scénáře je skoro vyloučené natočit dobrý film.“ Jan Hrušínský

 

 

 

 

Jan Hrušínský se
dlouho nerozhodoval, zda bude svoji profesi vykonávat na prknech, co znamenají
svět, jak se u nás říká. Zpětně podezírá svého otce, který se v divadle a
ve filmu zapsal do našich srdcí jako fenomenální herec, Rudolfa Hrušínského, že
dráhu nalajnoval právě on. Láska k divadlu je v rodině Hrušínských
bez pochyby vryta hluboko do srdce. To pozná každý z vás, kdo navštíví Divadlo Na Jezerce, kde můžete
oblíbeného herce vidět naplno prožívat jeho divadelní role. Užijte si to,
protože co představení, to originál, neopakovatelný zážitek a je to tak trochu
i na vás, divácích, jaký bude.

 

Když se řekne herecká
příležitost, čím tento pojem byl pro vás na začátku kariéry a čím je nyní?

Na začátku kariéry touží každý herec co nejvíc hrát, touží
po slávě a popularitě. Po letech, pokud tohoto cíle dosáhne, touží po soukromí
a větším množství volného času. U mě to je úplně stejné.

 

Vnímáte dostatek
hereckých příležitostí?

Zaplať pánbůh, ano. Nabídek na filmy sice nemám tolik jako
dřív, ale přece jen čas od času nějaké jsou. Nemám žádné vysněné role ani
přehnané ambice. Netoužím se uštvat natáčením tří filmů najednou, jako to kdysi
dělal můj táta. Splnil se mi velký sen založením vlastního Divadla Na Jezerce. Zajímá mě především jeho kvalita, dramaturgie a
vše, co s tím souvisí. To je ambice, která mě naplňuje víc než hraní
velkých rolí.

 

Řekl byste, že
s určitými obdobími se točí či hrají spíše specifické věci, nebo je
dostatečný výběr žánrů?

Myslím, že v současném českém filmu chybí především
kvalitní komedie, které u nás vždy dominovaly a patřily k tomu nejlepšímu,
co bylo v naší kinematografii natočeno. Na filmy s Vlastou Burianem
nebo Oldřichem Novým se rádi díváme dodnes, zatímco na takzvané umělecké filmy
či velká dramata z té doby se většinou už nedá dívat. Stejně tak komedie
ze šedesátých let typu Limonádový Joe, Světáci, Rozmarné léto,
Pane, vy jste vdova, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Penzion pro svobodné pány, Dívka na koštěti a desítky dalších
zvyšují dodnes sledovanost všech televizních stanic a programů. Z počátku devadesátých let bych rád zmínil např. Šakalí léta, Obecnou školu nebo Pelíšky. Zkrátka filmy, které přinášejí radost.

 

Jak dlouho dopředu
obyčejně dostáváte scénář v divadle a je to jiné u filmu?

Většinou s delším časovým předstihem. Například muzikál
Já, Francois Villon jsme Na Jezerce připravovali více než dva
roky, než se začalo zkoušet. Ale může to být i obráceně. Naši novinku, komedii Práskni do bot, přinesl Jan Hřebejk
v listopadu a v lednu jsme už zkoušeli. Ve filmu je to podobné. Někdy
s vámi počítají už při vzniku scénáře a jindy vám nabídnou roli takřka ze
dne na den. Záleží ale vždy na kvalitě scénáře.

 

Jak u vás probíhá
příprava na roli, její nastudování?

Standardně, jako v každém jiném divadle. K uchopení
role každý herec přistupuje po svém a nejdůležitější je samozřejmě konečný
výsledek. Na Jezerce dbám na to, aby
herci, kteří u nás přijmou roli, měli čas se jí stoprocentně věnovat. To
pokládám za důležité, stejně jako přátelskou atmosféru při zkoušení. Hraje-li
se s radostí, je to vždy na výsledku vidět a mám zkušenost, že divadlo bez
radosti je s prominutím volovina.

 

Podle jakých kritérií
vyhodnocujete spolupráci? Osvědčil se vám vlastní odhad na lidi, nebo se u vás
spíše vyvíjel se zkušenostmi?

Postupem let jsme Na Jezerce
vytvořili určitý tým spolupracovníků, ať už tvůrčích, nebo těch, kteří tvoří
zázemí divadla, na které je spolehnutí, kteří jsou profesně opravdu na výši a
se kterými je radost trávit tolik času. Zatím se do divadla těším právě na tyto
kolegy. A samozřejmě na diváky. Bez nich by to celé nemělo žádný smysl.

 

Herecká branže vám
byla představována již od malička. Uvažoval jste, že byste snad dělal něco
jiného, nebo to byla jasná volba? Kdy bylo rozhodnuto?

Neuvažoval. Chtěl jsem být hercem, a když na to dnes myslím,
tak zpětně podezírám tátu, že mě k tomu nenápadně nasměroval. Sám se
narodil svým rodičům po představení v zákulisí štace, na které právě hráli,
a od dětství žil divadlem a filmem.

 

Jak vzpomínáte na
doby, kdy jste začal nahlížet do zákulisí natáčení?

Když se dívám na řadu tátových filmů z šedesátých let,
vybavuji si scény, u kterých jsem byl jako kluk přítomen a které jsem mohl
sledovat „zezadu“. Hrozně mě to baví a vidím vždycky více situace, které se
tenkrát děly za kamerou, než samotný filmový příběh, který už většinou znám
skoro nazpaměť. Atmosféra filmového natáčení je pro mě dodnes senzační věc.

 

V jakém směru je
podle vás natáčení filmu nejošemetnější pro herce? S čím by měl každý
raději dopředu počítat, a vyhnout se tak zklamání?

Podle mého názoru se většinou všechno odvíjí od kvality
scénáře. Bez dobrého scénáře je skoro vyloučené natočit dobrý film. Ale poznat
podle textu, jestli film bude dobrý, je těžké, stejně jako je těžké poznat
dobrou divadelní hru a její výsledek u diváků.

 

 

Patříte k lidem,
kteří mají spíše velká očekávání, nebo jste v tomto směru rezervovanější?

Žádná velká očekávání nemám. Beru život takový, jaký je, a
doufám, že stojím nohama pevně na zemi.

 

Měl jste
z některé ze svých rolí později nějaké dilema? Pohlížel jste na ni s odstupem
jinak?

Občas mi bývá vyčítána role ve filmu Jiřího Menzela
z roku 1974 Kdo hledá zlaté dno.
Ve filmu se hodně pracuje, sype se písek, jezdí náklaďáky a buduje se přehrada.
Ale nebyl to kolaborantský film typu Hroch,
Vítězný lid či Vstanou noví bojovníci nebo filmové epizody Majora Zemana. To ne.
Ten film neměl dobrý scénář, přestože dialogy zachraňoval Zdeněk Svěrák. Víte,
ono ale hodně záleží na tom, kdo kritiku pronáší. Kdo si pamatuje, co páchala
komunistická strana v době normalizace, neměl by tento film nikomu
vyčítat. Jistě ho mohl Menzel odmítnout natočit. Nevznikly by ale později Postřižiny, Slavnosti sněženek, Na samotě
u lesa či Konec starých časů.

 

Divadelnímu herectví
se věnujete od studií nepřetržitě. V jakých divadlech jste hrál?

První role jsem dostal od táty v Národním divadle už jako kluk. Po konzervatoři jsem přijal angažmá
v Činoherním studiu v Ústí,
kde vznikly např. Tři sestry, Goldoniáda či Vášeň jako led. Odtud jsem šel do pražského Realistického divadla, po revoluci Na Zábradlí, hrál jsem také v Divadle V Řeznické,
opět několikrát v Národním divadle,
v Divadle ABC, několik let u
Karla Heřmánka v Divadle bez zábradlí a v roce 2002 jsem založil
svoji Divadelní společnost a Divadlo Na Jezerce.

 

Když porovnáte, jak
se vám kde hrálo, co ke kterému divadlu tak nějak patřilo za specifika?

Všechna ta divadla měla svou nezaměnitelnou atmosféru a
každé bylo pro mě svým způsobem důležité. Jako kluk jsem v ND stihl
slavnou hereckou gardu Národního divadla,
jako například Olgu Scheinpflugovou, Karla Högera, Jiřího Steimara, Danu
Medřickou, Ladislava Peška, Vlastu Fabiánovou a další. Hrál jsem tam také
s Janem Třískou, se kterým jsme o 40 let později více než dvěstěkrát hráli
Na Jezerce v krásné hře Yasminy
Rezy Kumšt. Rád vzpomínám také na období
v Ústí nad Labem, kde jsme byli společně s Leošem Suchařípou, Jirkou
Schmitzerem, Miluškou Šplechtovou, Marií Spurnou a mnoha dalšími. Stejně rád
někdy myslím na Hello Dolly a Polskou krev, které jsme hráli víc než
deset let v Divadle V Řeznické.
A samozřejmě Divadlo Na Jezerce. To
si užívám nejvíc… Tady miluju opravdu všechno. Kolegy, zaměstnance i diváky. Jezerka je radost i trápení. Přesně tak,
jak to má být.

 

Jaké máte zkušenosti
ze zahraničí, kde jste navštívil divadla? A jaká jsou podle vás
v porovnání s naší scénou?

Myslím, že české divadlo zbytečně vzhlíží v německém
modelu osmdesátých a devadesátých let. Nesouhlasím s tvrzením některých
současných divadelníků, že německé divadlo je náš vzor. To se v padesátých
letech říkalo o sovětském divadle a bylo to stejně strašné. Myslím, že
v českém divadle je na co navazovat a v herecké i režijní tvorbě
můžeme být na mnoho věcí z dvacátého století hrdí. Viděl jsem mnoho
představení třeba v Londýně a zdá se, že se divadlo na západě vrací spíše
k tradičním hodnotám kvalitních hereckých výkonů a skvělých autorů. Režie
tam tolik neexhibuje a spíše pokorně slouží autorovi. Alespoň
v představeních, která jsem si jako divák vybral, tomu tak bylo.

 

Jak hodnotíte
divadelní publikum ve smyslu, že přichází různí návštěvníci na jedno a totéž
představení. Musí být zajímavé z pohledu herce porovnávat jejich reakce…

Máme Na Jezerce
zkušenost s diváky, kteří na různá představení přicházejí opakovaně, a
strašně nás baví jejich reakce. Například ve hře Práskni do bot často slyšíme dopředu jakousi nápovědu toho, co bude
za vteřinku. To miluju a fakt si to na jevišti s Radkem Holubem, Martinem Sittou
a Vaškem Liškou užíváme.

 

Do jaké míry může
divák ovlivnit repertoár divadla?

Na Jezerce nijak.
Dramaturgie vzniká podle reálných potřeb divadla jako celku, a protože máme
stabilně dobrou návštěvnost, nemusíme se divákům podbízet. Takové divadlo by mě
ani nebavilo. Chci, aby se divákům líbilo to, co se líbí nám.

 

Jak pohlížíte na
oceňování hereckých výkonů u nás?

Občas jako na ne zcela čestný obchod, kde se různá ocenění
účelově používají k získání takzvaných kulturních grantů a dotací všeho
druhu.

 

Co je podle vás
měřítkem úspěchu?

Kvalita divadla, kvalita tvůrců, kteří s vámi
spolupracují, dlouhá životnost jednotlivých inscenací a stabilní zájem
veřejnosti o vstupenky na konkrétní divadlo.

 

O jaký dosažený
úspěch za vaší kariéry jste nejvíce usiloval?

Aby byl můj táta, kdyby mohl přijít, s Divadlem Na Jezerce spokojen.

 

Jakým směrem je herec
ve svém soukromí nejvíce ovlivněn svojí profesí?

Většina těch opravdu dobrých herců, které jsem v životě
poznal, byli svou profesí naprosto prostoupeni a herectví zcela splývalo
s jejich osobností. To, že si nosí divadlo s sebou často i do svých
domovů, je daň, kterou lásce k divadlu obětovali.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Divadlo Na Jezerce: www.divadlonajezerce.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz