Archiv rubriky: Film a divadlo

Když se
řekne Josef Dvořák, některým z nás se vybaví vodník, některým hlas Boba a
Bobka a někomu zkrátka divadlo. Mně se po tomto rozhovoru vybaví především osobnost
s obrovským zápalem pro herectví. Člověk, který si umí užívat kouzlo
všedních dní, který se rád směje, má rád pohádky a pro spokojenost diváka udělá
maximum. Zkrátka člověk, který si rozhodně vybral správnou profesi.

 

Vaše druhé
křestní jméno je trochu nezvykle Voloďa. Jak jste se k němu dostal?

Dědeček se vrátil z 1. světové války z ruského zajetí a tohle
jméno si prosadil. Na matrice jsem ovšem Vladimír.

 

Jméno si tedy prosadil dědeček. A jak vás ovlivňovala rodina ve vaší kariéře?

Vůbec nebyli divadlem nadšeni. Ovšem když mě poprvé maminka viděla v televizi, tak se s mým povoláním smířila.

 

Kdy jste si
uvědomil, že se chcete věnovat divadlu a herectví obecně?

Rodiče hráli divadlo ochotnicky, tak jsem to okoukal. 

 

Jak jste se
vy sám poté cítil při vstupu z ochotnické scény do té profesionální?

Začínal jsem v ústeckém Kladivadle
pod Pavlem Fialou a Jiřím Císlerem a můžu říct, že žádný přerod jsem
nezaznamenal.

 

Trpěl jste
v těchto počátcích, nebo trpíte stále ještě, trémou?

Musím říct, že čím dál tím víc. Stárneme, blbneme…

 

Uvažoval
jste někdy o jiném povolání?

Nevzpomínám si, že by tomu tak bylo.

 

Vyučil jste
se ovšem původně automechanikem. Co vás k tomu vedlo?

Láska k motorům. Automobilovým a motocyklovým závodům.

 

Využil jste
nějak zkušenosti z učení ve snímku Jáchyme,
hoď ho do stroje, kde jste automechanika hrál?

Kdepak, filmaři vidí automechaniky jinak než šéf autodílny.

 

Kde myslíte,
že jste přišel ke svému legendárnímu vypravěčskému talentu?

Za tím vším stála maminka. Maminka vyprávěla s takovou kadencí,
smíchala několik příběhů dohromady, jediná ona se pak vyznala v tom, co
vypráví, ale zákazníci v obchodě ji nadšeně poslouchali.

 

Kdo vám byl
ve vaší kariéře, kromě maminky, největší inspirací?

Neměl jsem před sebou žádný vzor. Jen jsem se díval okolo sebe.

 

Tedy ani nikdo
nejvýznamnější?

Jak jsem řekl, nevzpomínám si.

 

Co
nejzásadnějšího jste se musel ve své kariéře naučit?

To, že představení se musí večer odehrát, ať se děje, co se děje.

 

Jedním
z vašich životních mezníků bylo divadlo Semafor. Jak vzpomínáte na toto své působení?

Byla léta hubená i tučná. Semafor
mi vyhovoval. Měl jsem ho rád, protože to bylo autorské divadlo a podporovalo a
pěstovalo autorské herectví. Vzpomínám na řadu kamarádů, se kterými jsem tam
hrál.

 

Další
významnou kapitolou je pak dabing, milují ho nejen děti. Co pro vás tento typ
práce znamená?

Musím uznat, že především překvapení. Překvapilo mě, že nadabované
postavičky měly u diváků takový úspěch.

foto: Lenka Hatašová

 

Jak se vám
vůbec dabují kreslené postavičky?

Mám výhodu, že všechny figurky napřed namluvím a potom se teprve
kreslí nebo animují.

 

Nikdo vám už
také nikdy neodpáře postavy vodníků. Proč myslíte, že vám právě tyto role byly
tak často přidělovány?

Jsou herci, kteří hrají jednoho prince za druhým, jednu princeznu
za druhou… Mně zkrátka byli přiděleni vodníci.

 

Jak se v
pohádkových rolích cítíte?

Báječně. V divadle pro děti hrát moc neumím, ale televizní a
filmové pohádky mám rád.

 

Jak vnímáte
současné pohádky?

Teď nevím, jak přesně odpovědět, protože staré a současné pohádky
dělím pouze na dobré a špatné.

 

Která role
obecně byla pro vás nejvýznamnější?

Mám kliku, že naprostá většina rolí, které jsem hrál, jsem hrál s
chutí a vzpomínám na ně rád nejen já, ale i diváci.

foto: Lenka Hatašová

 

A kterou
jste si tedy nejvíce užíval?

Naši vlajkovou loď S Pydlou
v zádech a její protipól Hřbitov pro
cizince.

 

Co vás
vlastně přesvědčí k tomu, abyste přijal roli?

Jsem váhavý střelec a nad každou nabídkou dlouho a dlouho uvažuji.
A důvodů pro a proti je velká spousta.

 

Jsou vám
bližší kladné, nebo spíše záporné pozice?

Já miluji „klaďáky“. Sympaťáky, postavy, které šíří optimismus a
se kterými je sranda.

 

Oblíbená je
vaše role z Cirkusu Humberto. Vy
osobně máte ale k prostředí světských také velmi kladný vztah. Kde se ve vás
toto nadšení vzalo?

Patrně máme stejnou krevní skupinu. Světští jsou úžasně poctiví ve
své profesi.

 

Na kterého
režiséra pak nejvíce vzpomínáte a proč?

Asi na Františka Filipa, Jaroslava Dudka, Jirku Císlera, Evalda
Schorma, na Miloše Horanského, na Pavla Fialu…

 

Diváky svými
výkony nejčastěji bavíte. Co pobaví vás? Co rozesměje?

Těch věcí je plno. Třeba náš pejsek, když ho doma pozoruji, jak
filozofuje a snaží se o to, aby ho bez rozdílu milovala celá rodina.

 

Jste
principálem Divadelní společnosti Josefa
Dvořáka. V čem přesně spočívá práce principála?

V tom, že obratně všechny povinnosti převádí na druhé a celé
vedení nechává tomu, kdo tomu rozumí, a to je moje žena Jája.

 

A co vás
vůbec vedlo k založení Divadelní
společnosti?

Celý život jsem dělal autorské divadlo a byl jsem vybízen k tomu,
abych si roli přizpůsobil svému naturelu. Patrně to je důvod založení vlastního
souboru.

 

Jak se v
této pozici vy sám cítíte?

Báječně.

 

V čem tkví
vaše největší zodpovědnost?

Snažím se, aby diváci odcházeli z divadla spokojeni, a jsem pro to
ochotný udělat všechno. Aby je nevyprovázela myšlenka: „Tak tady jsem byl
naposled.“

 

Manažerem Divadelní společnosti je vaše žena,
kterou jste již zmínil. Jak funguje tato spolupráce?

Nejenom manažerem, ale i srdcem společnosti je Jája. A jestliže někdo
vede bez jakékoli dotace divadelní podnik 25 let, tak už jen tento fakt
vypovídá o jeho schopnostech.

 

Nosíte si
tak díky tomu práci i domů, nebo se od ní dokážete oprostit?

Žijeme divadlem dvacet čtyři hodin denně, a to ne proto, že
musíme, ale že chceme. Pravda, občas zajedeme na chalupu, na dovolenou, na
fotbal, na tenis, za dětmi, kterých máme hromadu, ale i tam se často debata
stočí na divadlo.

 

Podle čeho
vybíráte tituly, které vaše společnost uvede?

Nemůžeme si dovolit propadák, nemůžeme si dovolit investovat do
představení, které bude divácky neúspěšné, to by nás položilo.

 

A který z
těch, jež jste do současné doby realizovali, máte nejraději a proč?

Za léta, co hraji divadlo, jsem odehrál několik tisíc představení,
desítky titulů. Nechám to na vás. Vyberte si vy.

 

Na
divadelních prknech se objevujete už opravdu dlouhou dobu. Mění se nějak
publikum?

Mění se všechno, nejenom publikum. Mění se doba, mění se vztahy
mezi lidmi. Jsem rád, když se něco nebo všechno, co je kolem nás nové, může
objevit i v divadelním představení.

 

Jací jsou
dětští diváci?

Hrajeme divadlo tak, abychom pobavili i dětské dušičky, které k
nám zabloudily.

 

Jak vnímáte
obecně současný zájem veřejnosti o divadlo?

S každým novým vynálezem, ať to byl film, nebo televize, se
vyrojila proroctví, že se blíží zánik divadla. Nic takového se nekonalo a
nekoná. Diváci divadlo potřebují víc, než si řada proroků myslí. Jenom nesmí
své věrné nudit. V tu chvilku by mu patrně opravdu hrozil zánik.

 

Chodíte vy sám
do divadel?

Čas od času. Naposledy jsem byl v Mladé Boleslavi na představení Muži v ofsajdu. Byli vynikající. Sám se
málokdy při představení směji nahlas, ale po tomto představení žena prohlásila,
že mě léta neslyšela takhle se chechtat.

 

Jak hodnotíte
současná divadelní představení?

Tak tolik jich zase nevidím, abych je mohl hodnotit.

 

A co nynější
seriálová produkce? Sám koneckonců máte velkou seriálovou praxi…

Každý titul si najde své diváky. Řada lidí sleduje seriál večer co
večer, řada mu nemůže přijít na jméno. Ale protože seriály sledují stovky tisíc
diváků, nedivte se, že nastal takový seriálový boom.

 

Máte velmi
rád Bohumila Hrabala. Čím vás fascinuje?

Od doby, kdy se mi dostala do rukou jeho první knížka, zařadil
jsem ho mezi největší spisovatele. Jsem pyšný na to, že jsme v Semaforu dokázali na úřednících, kteří
na nás dohlíželi, vyvzdorovat možnost zahrát si jeho Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Bylo to v době, kdy jeho
jméno bylo na indexu. Mimo jiné proto, že panu Hrabalovi by byla letos rovná
stovka, vrátili jsme Taneční na
jeviště.

 

Jste velmi
vitální a energický člověk. Co pro to děláte?

Bojím se, že vás zdání klame. Otázku, jaký jsem, položte mé ženě.
Když jí třeba řeknete, že jsem komik, možná se vás zeptá, jak jste na to
přišla.

 

A co vás
dokáže nadchnout?

No vy mi dáváte. Těch věcí je spousta. Ale mimo jiné mi stačí,
když vidím vedle sebe člověka, který má radost ze života a dokáže tím nakazit
ostatní.

 

Máte ještě
po mnoha letech hraní nějaký kariérní sen?

Zahrát si s panem Jindřichem Plachtou, panem Marvanem, Vlastou
Burianem, Adinou Mandlovou, Hugo Haasem v čemkoli, co oni vyberou, anebo
jen tak sedět v rohu na židli a pozorovat je. Z osobností, které uznávám,
pak nemohu zapomenout ještě pana Jaroslava Haška. Teď mě napadlo, jéžiš, to by
byly fejetony, kdyby byl mezi námi.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

GrandioR Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le-Hotels Group

Oblečení, doplňky a obuv:  Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Pokud se s Irenou Žantovskou osobně setkáte, odnesete si příjemný pocit ze schůzky s opravdu milým, dobrým a inteligentním člověkem. Ale už když poznáte její tvorbu, je vám jasné, že za ní musí stát výjimečná osoba. Je zajímavé seznámit se s tím, jaké faktory její osobu i její práci ovlivňovaly a směřovaly.

 

Původně jste začala studovat na Vysoké škole chemicko-technologické. Proč jste zvolila právě tento obor?

Ten obor jsem si nevybrala, ten mi byl vybrán, protože to bylo ještě za totalitního režimu. Vzhledem k tomu, že moji rodiče měli politické „škraloupy“, musela jsem po gymnáziu volit technický obor, protože na humanitní jsem, byť s vyznamenáním z humanitních předmětů, nedostala doporučení. A jelikož jsem z Pardubic a tam byla Vysoká škola chemicko-technologická, tak jsem zvolila právě ji – obor ekonomika a řízení.

 

Studium jste úspěšně zakončila, ale oboru jste se nikdy nevěnovala. Co stálo za rozhodnutím stát se posluchačkou na DAMU?

Byla to jakási kompenzace k technickému studiu, které mi nevadilo – musím říct, že v některých aspektech mě dokonce i bavilo – nicméně nebylo tím mým vyvoleným snem. Tak jsem hledala určitý protipól, a protože už v dětství jsem se zabývala recitací a přednesem a na gymnáziu jsem psala poezii a dokonce jsem získala nějaké ceny za literaturu v tehdejších studentských soutěžích, tak jsem na Vysoké škole chemicko-technologické založila amatérské divadlo. Byl to divadelní soubor Visuvadlo – divadlo poezie, se kterým se nám pak podařilo obstát velice dobře na vysokoškolských i celostátních soutěžích. Takže jsem se pak, když jsem končila, dostala do takové zvláštní situace – buď jsem mohla přijmout nabídku do Výzkumného ústavu paliv v Běchovicích, nebo se rozhodnout vrhnout se do toho po hlavě a jít za divadelním snem. No a já jsem se rozhodla. Nastoupila jsem jako lektorka dramaturgie do divadla Drak, což je loutkové divadlo v Hradci Králové, a odtud byl už po roce jen krůček k tomu, absolvovat na DAMU činoherní režii.

 

A volba oboru tedy byla od začátku jasná?

Ano, volba režie byla jasná. Dokonce jsem to měla postaveno tak, že kdyby se mi režie nepovedla, žádný jiný umělecký obor bych nestudovala. Rozhodně jsem nikdy neměla touhu být hercem, dokonce si myslím, že to nikdy nebylo ani v mých osobnostních předpokladech. Naopak, když mě jednou jedinkrát donutili stát na prknech v divadle Drak, kde režisér Krofta říkal, že rozpohybuje i dřevo, zjistil, že u mě se mu to vážně nepovede. Já opravdu vnímám a znám divadlo pouze z druhé strany – o to víc si pak svých kolegů a kamarádů herců a hereček vážím. Je to těžká práce.

 

DAMU jste tedy úspěšně zakončila, jak vzpomínáte na svůj první realizovaný projekt?

První projekt jsem realizovala už v roce 1991. Jednalo se o absolventské představení v Disku – adaptace Čechova. Představení bylo úspěšné, dostali jsme za ně i určitá ocenění a vycestovali jsme s ním i na festival do Francie. Bylo to celé příjemné, celá doba byla taková nadýchnutá. Bylo to po revoluci – koneckonců právě ty revoluční roky jsem zažívala na DAMU a pamatuji si, jak jsem právě z DAMU odvážela revoluční materiály do Pardubického kraje na svou bývalou alma mater. Byly to hezké roky.

 

V roce 1991 jste se stala režisérkou a uměleckou šéfkou činohry Divadla F. X. Šaldy. Bylo těžké prosadit se tak krátce po studiu?

Vzhledem k tomu, že se v té době měnily určité stereotypy, příležitosti asi přicházely rychleji. Kromě toho, já už jsem v té době nebyla taková ta absolventka po první vysoké škole, ale měla jsem za sebou dvě vysoké školy i zkušenost s vedením, byť tedy amatérského, souboru. Navíc už jsem v době studií uskutečnila dvě profesionální režie.

 

Musela jste hledat nějaký svůj směr, nebo jste od začátku věděla, kam a jakým způsobem se chcete ubírat?

Možná to někteří lidé vědí od začátku do konce. Já si ale myslím, že jak se vyvíjí člověk a lidský život, jaké zažívá osudy a příběhy, směřování a umělecká témata, která ho zajímají, se samozřejmě mění. Já jsem začínala jako režisérka existenciálních věcí. Navíc jsem byla ve své době nejmladší ženou, která režírovala v Národním divadle. Bylo to v roce 1993 a jednalo se o režii Strinbergova Tance smrti. Takže jsem začínala na takovýchto těžkých tématech. Nicméně zajímala mě i moderní činohra s interpretačním herectvím a vlastně i s různými metodami a různými postupy interpretace textu.

 

Takže jste poté přešla i k odlehčenějším tématům?

Postupně, jak člověk stárne, se mu pohled rozšiřuje i do jiných žánrů. Jak život těžkne, tedy alespoň v mém případě to tak bylo, bere více na milost komediální žánry a více chápe, že umění nemá jen tu poznávací, vzdělávací a objevnou funkci, ale že i ta funkce určitého potěšení z estetického zážitku může určitý typ diváků naplňovat. Proto jsem se věnovala i komediálním věcem a odtud byl už jen krůček k tanečně-hudebnímu divadlu, k muzikálu a vlastně jsem v poslední době skončila u opery a u baletu. Dokonce u baletu na libreto z vlastní poezie. Takže určitý oblouk v tom asi skutečně je, ale témata se vracejí.

 

Co vás tedy dokáže přesvědčit, abyste si nějaké téma vzala k režii?

Já se věnuji věcem, které většinou souvisejí se vztahy a s postavením žen jako takových. To mě zajímá a vždy zajímalo. Sama na sobě jsem si zkusila, že to někdy není lehké, když se žena pohybuje v některých mužských profesích. Dnes už to tak nevypadá, žen režisérek je hodně a obecně je pro ženy otevřenější i celkový svět. Ovšem ještě na začátku devadesátých let to tak úplně nebylo. Zkrátka mě zajímá ženská úloha ve světě a to nakonec vyústilo i v dlouholetou spolupráci s Dášou Bláhovou na projektu Intimního divadla.

 

Zohledňujete více hledisko diváka, nebo své vlastní pojetí?

Já myslím, že režisér musí vždy začínat od sebe, protože představení je obrazem jeho názorů, jeho zkušeností. Já nicméně rozhodně nepatřím k lidem, kteří by říkali, že je divák nezajímá, mě zajímá velmi. Dokonce i v doktorské práci jsem se zabývala divadelním publikem – moje doktorská práce byla vlastně sociologická studie toho, jak dnes lidé chodí do divadla, proč chodí do divadla a jaké faktory je ovlivňují, když si určité divadelní představení vybírají. Ale stejně, jako tvůrce vždycky musím primárně začít u sebe.

 

Existuje nějaký prvek ve vaší divadelní režii, který byste označila za svůj rukopis?

Doufám, že to je určitá magie, která se snad v představeních prolíná, určitá potřeba budování jevištních obrazů a také se specializuji na práci s hercem.

 

Asi nejvíce vás diváci mají spojenou s hrou Monology vagíny. Co podle vás stojí za jejím úspěchem?

Monology vagíny mají dnes téměř sedm set repríz. To si myslím, že je nejen v českém prostředí velmi unikátní záležitost. Určitě to souvisí s aktuálností tohoto tématu a také s tím, že autorka Eve Ensler se věnuje problému, který se dotýká nás všech, problému, který může být uchopen velmi populisticky, ale autorce se povedlo téměř harmonicky vyvážit všechny ty záludnosti tématu – na jedné straně jeho atraktivitu a na druhé straně jeho závažnost.

 

Všechny tři vaše nejznámější inscenace z Intimního divadla se zabývají mnohdy velmi citlivými ženskými tématy a spousta kritiků i diváků je považuje za feministické. Jak to vnímáte vy?

Já na ně takový pohled nemám, a to proto, že je otázka, co označíme slovem feministický. Pokud bychom slovem feministický mysleli určité politické linie, tak pak rozhodně ne. Pokud bychom tímto slovem označili jakousi touhu ženy po naprosto rovnoprávném postavení, po schopnosti vymezit se v dnešním světě, pak možná ano. Nejen moje divadlo, ale celá moje životní éra je o tom, že se snažím najít si ten svůj koutek světa, svůj kousek vymezeného působení, ve kterém se neptám na to, jestli to má dělat žena, nebo muž, ale zkrátka to má dělat člověk, který se k tomu cítí být více povolán, kterého to baví, kterého to zajímá. Tyto inscenace bych nazvala spíš emancipačním než feministickým divadlem.

 

Co si myslíte, že je nejdůležitější vlastností a schopností, kterou musíte při svém povolání ovládat?

Já při své práci musím sama za sebe, ze svých vlastností nejvíce ovládat svůj temperament a takovou určitou nechuť ke komunikačním hrám. Protože dokonce i přesto, že v tom druhém zaměření – pedagogickém – jsem komunikační manévry často učila, k tomu mám nechuť ve svém pracovním a osobním životě. Nicméně režisér není jen ten umělec, který by šel za svou ideou, ale divadelní režisér musí získat a přesvědčit spolupracovníky. Není to malíř, který si vystačí sám se sebou. Je to člověk, který ke svému sebevyjádření potřebuje jiné lidi, protože on se vlastně sebevyjadřuje skrze někoho jiného, a aby to mohl dělat, musí mít jisté psychologické předpoklady i manažerské vlastnosti.

 

Mohl by tedy být temperament překážkou?

To přímo ne. Když jsem začínala, měla jsem problémy se svou ženskostí, protože když je ,,temperamentní“ muž, je to roztomilé. Když někteří režiséři křičeli a rozčilovali se, bylo to umělecké zapálení, kdežto když totéž udělala žena, tak byla hysterka. Právě v tomto smyslu je schopnost sebekontroly a vnímání zpětné vazby něco, co se učí celý život.

 

Co pro vás znamená kritika a jak se s ní vyrovnáváte?

Když jsem nedávno dělala doktorsko-dizertační práci na divadelní fakultě, jeden z oddílů byl věnován tomu, jestli diváci dají na kritiku a co si z ní vlastně pamatují. A musím říct, že česká divadelní kritika z tohoto hlediska nedopadla, vzhledem k míře své autority, příliš dobře. Ono není někdy jednoduché rozlišit, kde končí subjektivní názor, kde začíná opravdu umělecká kritika a kde se propojuje s určitými zájmy a přechází do neoznačených reklamních materiálů. Z tohoto hlediska se v ní dnes není jednoduché orientovat. Nicméně já si vlastně stěžovat nemohu, například Monology vagíny byly nominovány na Radokovu cenu, i když samozřejmě soužití umělců s kritickou obcí, včetně osobních vztahů a někdy až animozit, jistě není bez jiskření. Vždycky to ale souvisí s kontextem, ve kterém je konkrétní kritika poskytnuta.

 

V jakém smyslu vnímáte tuto práci jako náročnou?

Já bych řekla jednu věc, která nesouvisí s uměním, ale souvisí s obtížností režijní práce jako takové. Ve svých začátcích jsem si nikdy nedovedla představit, jak fyzicky, zdravotně i psychicky ta práce náročná je. Takže to je jeden z hodnoticích aspektů, v jehož smyslu se pochválím za každou režii, která se mi podaří – že jsem to zvládla. Má poslední inscenace, která měla premiéru v říjnu v Divadle v Celetné – jednalo se o představení z textů Václava Hraběte s Honzou Potměšilem a Karlem Růžičkou u piana – tak u té jsem se opravdu pochválila, že se vůbec energie, aby představení vzniklo, ještě našla.

 

Musíte si tedy od divadla někdy oddechnout?

Osobně jsem to zhruba po deseti letech práce, kdy jsem se věnovala jen divadlu a režírovala jsem okolo pěti věcí za sezónu, promíchala s pedagogickým přístupem. Takže dnes už si divadlo a témata vybírám a trvá mi to i delší dobu, než se rozhodnu, že se opravdu do něčeho pustím.

 

Byla tedy za rozhodnutím začít učit jakási touha po změně?

Byla to obava, že kdyby se člověk vrhal z jedné režie do druhé, mohl by si otupit chuť a touhu po této činnosti. Já jsem jako pedagog začínala na soukromé herecké škole, takže vlastně u branže. S budoucími herci jsem připravovala absolventská představení. Ale postupně mě více začala zajímat celá společnost, jak se jakási teatralizace a principy spektáklu přenášejí i do života kolem nás, a začalo mě lákat vyjít z krunýře divadelního prostředí do širšího světa. Proto jsem začala vyučovat rétoriku a sociální komunikaci, postupně na několika vysokých školách.

 

Jak si v oboru rétoriky a sociální komunikace stojí dnešní studenti?

Já cítím takový určitý oblouk, protože když jsem před deseti lety začínala učit rétoriku a sociální komunikaci, řada studentů byla velmi dychtivá a uvědomovala si tu obrovskou sílu slova a toužila se v této oblasti zdokonalit. Také neměli téměř žádnou přípravu ze středních škol, bylo to pro ně něco, co má určitou magii, určité kouzlo a úlohu, kterou to v jejich osobnostním vývoji může hrát. Dnes bych dokonce řekla, že v určitých okamžicích je cítit jisté pozastavení se nad tím, kam až to oblouznění slovem a ta moc slova může společnost nebo její fragmenty zavést. Takže si myslím, že z toho obdivu k rétorice už je takový obezřetný postoj a že dnešní, často již poučení, studenti daleko více uvažují o tom, jakým způsobem to umění mluvit používat. Bohužel něco, s čím jsem se dřív nesetkávala vůbec, ale dnes se to již sporadicky objevuje, je určitá nechuť a nedůvěra k rétorice jako takové. Jako kdyby rétorika mohla být prostředkem, který „kazí“ společnost, jako kdybychom to nebyli my, naše charakterotvorné vlastnosti a naše schopnost nechat se ovlivnit.

 

V jakém smyslu vás naopak mohou studenti překvapit mile?

Jednak mě překvapují studentky, protože si myslím, že určitá emancipace je ve společnosti znatelná – schopnost prosadit se je u studentek o mnoho vyšší než dříve. Dokonce mohu říct, že to, o co emancipace studentek nabývá na síle, jakoby někteří studenti muži naopak ztráceli. Jako kdyby se ty role trochu obracely. Také se mi líbí, že současné studentky, které přicházejí na vysokou školu, jsou už v podstatě dospělé ženy. Vědí, co chtějí, a dovedou si studia velice racionálně strukturovat. Často se setkávám i se studenty, kteří například studují souběžně dvě vysoké školy, což chápu jako výraz generace, která si uvědomuje, že se o sebe bude muset umět postarat. Uvědomují si, že vzdělanost je jak zajímavá, tak nezbytná.

 

Jaké chyby podle vás lidé obecně dělají v komunikaci?

Vždy je těžké říci něco obecně. Ale velmi často se setkávám s tím, že čím více mluvíme o komunikaci a komunikujeme, tím více máme tendenci komunikovat jen sami sebe. Neustále mluvíme a učíme se o tom, jak respektovat druhého a jak zacházet s komunikačním partnerem, ale většina z nás komunikuje pouze svoje problémy, zajímá je jejich vyjádření a v podstatě tu schopnost naslouchat partnerovi zvládáme pouze teoreticky. V praktickém životě bych řekla, že dovednost ponořit se do druhého jako by se i vytrácela.

 

Stala jste se rektorkou Akademie managementu a komunikace AMAK. Co pro vás tato práce znamená?

Akademie managementu a komunikace je samostatné vysokoškolské vzdělávací středisko, které realizuje programy akreditované na mateřské univerzitě. Ta není česká, je to univerzita Meziregionální akademie řízení personálu v Kyjevě. My přinášíme bakalářské, magisterské a doktorské programy v oborech, které jsou zde poptávané a odborně nás zajímají. Pro mě osobně je to nová výzva a nová zkušenost.

 

Je tedy právě poptávka důvodem, proč jste zvolili toto zaměření?

To také, ale samotné obory jsou samozřejmě vybírány i s osobním zaujetím. Například majitel školy je svým zaměřením psycholog s dlouholetou zkušeností a to je jeden z důvodů, proč psychologie patří – vedle například managementu, sociologie či mediálních studií – k vlajkovým lodím naší školy. Ostatně propojení se zahraniční univerzitou, která má řadu dalších poboček po celé Evropské unii i mimo ni, zakotvení v síti odborných institucí, je pro nás také velmi zajímavé.

 

Jste aktivní i v publikační činnosti. Jaká kniha pro vás byla nejzásadnější?

Já se v rámci publikační činnosti věnuji zejména odborné literatuře – zabývám se rétorikou, komunikačními studii a technikami narace, které se dnes z dramatických umění přelévají i do mediálního prostředí. Mám za sebou třeba několikera skripta a nyní mi vyšla studie s názvem Divadlo jako komunikační médium. Jinak autorsky mám za sebou též knihu poezie, která se jmenuje Zahrada soch a ze které jsme připravili autorský balet spolu s nositelem Thálie Vladimírem Gončarovem.

 

Existuje nějaký obor, ve kterém jste ještě neměla možnost se realizovat, ale ráda byste to vyzkoušela?

Určitě existuje. Ráda bych někdy vyzkoušela televizní nebo filmovou režii. Již jsem režírovala několik klipů, například s Ewou Farnou, a získala jsem cenu na festivalu Zlatá Praha za televizní zpracování hudebního projektu, ale k tomu samotnému autorskému filmu jsem se ještě nedostala, i když autorské náměty v šuplíku mám. Ale je to určitý nedostatek času a zatím i jakási liknavost, můj umělecký motor tady v těch obrátkách ještě nedospěl do takových potřeb a nutkání, abych všechno ostatní odhodila kvůli jedinému snu. Ale tak, jako se někdo připravuje na penzi, slibuje si cestování, houbaření a rybaření, tak já si slibuji, že si opravdu udělám ten čas, abych si autorský filmový scénář napsala a pak se o jeho realizaci pokusila.

 

V jaké pozici – pedagožky, literární autorky, či režisérky ­– se cítíte nejlépe?

Já se nejlépe cítím v pozici spokojeného člověka a pak také spokojené manželky a spokojené matky, protože si myslím, a tady se možná mohu odchylovat od některých těch ,,feministických“ představ, že osobní a rodinný život je nejen nedílnou součástí života každého z nás, ale pro mě osobně je zároveň i základnou. A pokud ta základna stojí na pevných nohách, pokud rodinné a zdravotní zázemí vytváří člověku dobré předpoklady, potom se může svobodně rozlétnout do pracovních a uměleckých či zájmových sfér. I když na druhé straně nevylučuji, že někdo může být tak samostatná osobnost, že se prostě poutá sám k sobě.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Michaela Lejsková

Vytvořeno ve spolupráci s pizzerií Locanda Marino www.locandamarino.cz

Akademie managementu a komunikace: www.amakcz.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Okouzlující mladý
herec, který to umí rozbalit nejen na jevišti či před kamerou, ale také
například na koni. Skromný milovník koní nás poutá k obrazovkám v nejednom z
našich předních seriálů. Přesto tvrdí, že fanoušků není nikdy dost. Po studiu
na JAMU se nebál vyzkoušet různá zaměstnání, než přišly skutečné herecké
nabídky. Jednou z nich je i vysněné angažmá ve Vinohradském divadle. Často přirovnáván k herci Belmondovi se
Martin Kraus jistojistě řítí do našich diváckých srdcí.

 

Narodil jste se
v Praze, ale záhy jste se s rodiči přestěhovali na statek na Orlicku, kde
chováte koně. Jak se „kluk od koní“ dostane k herecké profesi? 

Od malička jsem se válel smíchy u filmů s Jean-Paulem Belmondem. Už v
šesté třídě jsem o něm psal slohovou práci na téma „Popis mého hrdiny“. Po
maturitě jsem pochopil, že strojařina, kterou jsem studoval, nebyla ta správná volba.
Odcestoval jsem tedy s kamarádem do zahraničí a vzal si s sebou knihu právě o
Belmondovi. Inspirovala mě natolik, že jsem se začal připravovat na zkoušky na
umělecké školy DAMU a JAMU. Zní to asi dost dětinsky, ale tím spojovacím můstkem
byl pro mě opravdu J. P. Belmondo.

 

Právě k
charismatickému Belmondovi jste často přirovnáván. Milostná scéna s vámi je
jistě snem mnohých vašich hereckých kolegyň. Jak takové choulostivé momenty
před kamerou vnímáte vy sám a kolik už jste jich zažil? 

Takových scén nebylo zatím mnoho, nicméně už jsem měl tu čest. Kolem takové
scény je obrovské množství lidí, tágo s mikrofonem vás šimrá po hlavě, maskérky
suší čelo, vlastně to není nic moc příjemného. Raději mám scény typu rvaček.

 

Neříkejte, že
sám jste rváč. Rozhodně tak nepůsobíte. Co vás na nich baví?

Jsem temperamentní člověk, který chvíli neposedí. Celý život se hodně
věnuji sportu. Jezdím parkury na koních a motocross. Když jsem byl mladší, miloval
jsem akrobacii a v pádu ze schodů jsem byl nejlepší. A tak si raději milostné
scény užívám s člověkem, kterého opravdu miluji, a před kamerou raději spadnu
třeba ze židle. (smích)

 

Jak vzpomínáte
na svá studentská léta na brněnské JAMU? 

Neměnil bych ani vteřinu z těch čtyř let, které jsem ve škole „problbnul”.
Tím nechci pochopitelně studium herectví vůbec shazovat. JAMU je náročná škola
jak fyzicky, tak po stránce psychické a to vás může úplně odrovnat. Nicméně
kluka od koní se strojní průmyslovkou obrovsky naplňovala a dělala ho šťastným. Připadal jsem si jak Alenka v říši divů. Co může být lepšího než studovat obor,
který vás opravdu baví a zajímá?

Foto: Lenka Hatašová

 

Škola vás tedy
bavila. Ale co samotná herecká profese? Jaká v ní nacházíte úskalí? 

Největším úskalím je pro mě vždy ta úplně první klapka s režisérem.
Většinou až na place zjistím, co po mně vlastně žádá. Což je pochopitelně
hlavně moje chyba, přestože se před natáčením obvykle několikrát sejdeme. V
dnešní době se už herecké zkoušky před natáčením moc neorganizují a je to
veliká škoda. Povídat si o postavě u kávy nemá, alespoň pro mě, smysl.

 

Krátce po škole
jste nastoupil do angažmá v divadle na Vinohradech. Jak jste se
k účinkování na této uznávané scéně dostal? Čím jste zaujal?

Mám dojem, že zpočátku to bylo hlavně díky Zdeňku Zelenkovi, který už se
mnou během studia natočil dva projekty, ze kterých poté sestříhal pětiminutové DVD.
Něco jako medailonek Martina Krause. Dodnes jsem mu nesmírně vděčný. Měl jsem
kliku, že ještě než jsem dostudoval, jsem měl možnost postavit se před kameru s bardy,
jako jsou třeba pan Abrhám, Viktor Preiss či Jiřina Bohdalová. Takže když ostatní
obesílali divadla e-mailem, já nakoupil několik obálek, vložil do nich
zmiňované DVD s životopisem a obeslal divadla. Obálka se dostala na stůl Martinu
Stropnickému, který ihned reagoval a pozval mě na schůzku. Troufám si říct, že
s panem Stropnickým jsme si zkrátka sedli, hlavně lidsky. Takže jsem dostal
nabídku na hostování a posléze i angažmá na této skvělé scéně.

 

Poměrně rychle
jste se dostal do povědomí diváků a stal se vytíženým hercem na divadle i ve
filmu. Jak vypadá váš obvyklý herecký den?

Jelikož nebydlím v Praze, ale kousek od Orlické přehrady, hodně času trávím
na cestách. A když máte být v šest ráno na place, znamená to pro mě poměrně
časný budíček. Polknu jedno kafe doma, skočím do auta a osmdesát kilometrů si
opakuji text nebo zapnu Petra Jandu a hulákám si s Olympicem až do Prahy.
Přijedu na plac, polknu druhé kafe a jdu se do maskérny nervovat. Pokaždé mám
trému, ale už je to lepší. Končím kolem šesté večer, a pokud neúčinkuji ve večerním
představení nebo mě nečeká noční natáčení, řítím se z Prahy domů, abych stihnul
klobásu u Cukráku. Maj ji tam nejlepší! (smích)

Foto: Lenka Hatašová 

 

Co máte na své
práci nejraději? 

Adrenalin a lidi kolem sebe.

 

Máte nějaký
herecký idol? 

Belmondo. Jak jinak. (smích)

 

Na jakou roli,
kterou jste ztvárnil, jste za svou kariéru nejvíce pyšný? 

Mám dojem, že vše, co jsem zatím nějakým způsobem ztvárnil, by mohlo být
vždycky lepší. Hlavně se sám na sebe nemůžu dívat. Na druhou stranu se ale musím
pochlubit, mám totiž poměrně hodně dobrý pocit z inscenace Červená, kterou hrajem s Mirkem Etzlerem v Divadle v Řeznické.

 

Jste k sobě
kritický. Na jakou „laťku“ byste jako herec chtěl dosáhnout?

Přál bych si, aby mě diváci a kolegové měli opravdu a upřímně rádi. Mám
dojem, že to je pro herce to nejpodstatnější.

 

V seriálu na Primě hrajete zápornou roli Dana Pánka.
Je to pro vás výzva, nebo se cítíte v roli „klaďase“ lépe? 

Rozhodně je to výzva. Mám dojem, že jakákoliv postava, která nějakým
způsobem vybočuje z davu, je pro herce zajímavá z hlediska jejího uchopení.

 

Co je pro vás
důležité, když se rozhodujete, jakou roli přijmete v seriálu či filmu? 

Je nutné si přece jen uvědomit, že začínající zajíc, jako jsem já, musí
hlavně hrát a hrát a hrát. Netvrdím, že bych vzal všechno, ale jsem zatím v
pozici, kdy jsem rád, že mám vůbec možnost tolik pracovat.

 

A jak je to s
divadelními rolemi? Podle čeho si je vybíráte? 

Nedávno se mi dostal do ruky scénář již zmiňované Červené od Johna Logana. Nemusel jsem hru ani číst. Co u mě
rozhodlo, byli lidé, kteří se na této produkci podílejí. A když zazněla jména
jako právě Mirek Etzler a Viktor Polesný, neváhal jsem ani vteřinu.

 

 

Kde se vlastně
cítíte lépe – před kamerou, či na jevišti? 

Nejlépe se cítím na koňském hřbetě. Kdybych jen tak hrál, jako jezdím. To
by pak bylo v pohodě na všech frontách. (smích)

 

Jste skromný. V
uměleckém světě jsou přece potřeba ostré lokty. Nebo se mýlím? 

Ale vůbec ne! Já nechci mluvit jak pan farář z našeho kostela, kam chodím
jen na Vánoce, ale nejdůležitější je pokora, být zkrátka tak nějak lidský. A to
nejen v herecké profesi. Když jste namyšlený idiot, musíte být hodně dobrý,
abyste v jakékoli profesi mohl obstojně fungovat. A ani tak to nebudete mít
lehké.

 

Jaká je vaše
vysněná role a jakou roli byste v žádném případě nepřijal? 

Každá role je pro mě výzva a snažím se jít do všeho naplno, ať se jedná o
film, seriál, či divadlo.

 

Chodíte rád do
kina? Na jaké filmy? 

Do kina moc nechodím. Když už, tak na nějaký nový český film. Momentálně mě
upoutal film Příběh kmotra s naprosto
geniálním Ondřejem Vetchým v hlavní roli.

 

Zahrál jste si
také v pohádce Kouzla králů. Pokud
byste uměl kouzlit, co byste si vykouzlil? 

Takový ubrousek z pohádky Obušku z
pytle ven by nebyl úplně marný.

 

Jak snášíte
pozornost fanoušků? Neobtěžuje vás někdy? 

Mám dojem, že v tomto oboru není fanoušků nikdy dost, a kdo tvrdí jinak,
tak je… (smích)

 

Většina mladých
umělců upřednostňuje bujarý život ve velkoměstě. Jak to, že vás Praha
nezlákala?

Tak to neznáte náš venkov. Brzy zjistíte, že pokud se jedná o bujarost, tak
Praha je slabý odvárek. Všichni tady máme horkou krev a milujeme život. K tomu
všemu je zde lepší vzduch a více zeleného prostoru, ve kterém máme možnost se
schovat a v porovnání s ruchem velkoměsta i dobře relaxovat. Přesto Prahu
miluju a myslím, že fakt, že jsem se narodil v Praze v Podolí, se ve mně
úplně nezapře.

 

Herecká profese
je nevyzpytatelná. Co byste dělal, kdybyste nebyl hercem? 

Na našem statku chováme čtyřicet koní, takže i když zrovna nehraju, pořád
mám co dělat. Než jsem dostal první hereckou nabídku, už jsem skoro nastoupil
jako řidič s rozvozem pečiva. Vždycky je co dělat, musí se jenom chtít. Nepatřím
mezi ty, kteří si přejí umřít na jevišti. Ale upřímně přiznávám, že herectví mě
hrozně baví. A určitě bych svůj život neměnil.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Výrazově zajímavý
herec s poutavým hlasem. Tak na první dobrou působí herec Michal Dlouhý.
Podíváte-li se pozorněji, najdete zarytého optimistu, sportovně založeného
muže, který rozhodně nežije ze vzpomínek, ale z toho, co mu přináší
příležitost každého dne, který bezvadně proměňuje. Stejný postoj má i ke svým
divákům – nabídnout jim prožití každé chvíli, která se nabízí, chytit šanci na svůj
vlastní rozvoj za pačesy.

Do jaké míry váš
životní styl ovlivňuje, že jste si vybral zrovna tuto profesi?

Řekl bych, že ta profese si vybrala mě. (úsměv) Od dětství jsem se okolo herectví nachomýtal, a tak nevím,
do jaké míry jsem strůjcem. Ale vliv to na mě má.

 

V jakých
situacích to pociťujete?

Má to své plusy i minusy. Bohužel ztráta soukromí, to je
někdy velmi omezující, a jsem měřen dvojím metrem. No a výhodné to je
v tom, že se ke mně třeba na úřadě chovají vstřícněji a mileji. A takových
věcí bychom našli spoustu.

 

Jak k vám
přicházejí role? Usiloval jste třeba o nějakou?

Nejsem zklamaný, že by mi něco nevyšlo, protože jsem nikdy o
role neusiloval. Zvažuji to, co přichází. Měl jsem a mám v životě štěstí,
protože jsem otevřený tomu, co přichází, a těším se z věcí, které fakticky
jsou, než bych se trápil z toho, co nemám. Je to jednoduché a v tom
jsem spokojený.

 

Působíte velmi
vyrovnaně, to je inspirativní!

Proto tady v jedné hře dělám instruktora life-coachingu.
(smích) Jsem ze sportovní rodiny a to
se mně hodně odráží v povaze.

 

Jaké ve vaší rodině
dominovaly sporty?

Maminka je mistryně světa z padesátého sedmého z
Bělehradu v házené, ještě pořád, protože po ní další děvčata nevyhrála. Táta
hrál taky házenou a basketbal a při tom se poznali. Maminka je dvanáctkrát
přeborník republiky, šestkrát vítěz Evropského poháru, bratr hrál hokej, než
vůbec potkal film. Já jsem hrál tenis, fotbal, volejbal. Kladný vztah ke sportu
mi zůstal.

 

Jak byste nesportovce
namotivoval ke sportu?

Takhle, skoro každý člověk chce sportovat. Někdo na to má
trpělivost, jiný ne. Pak je to také otázkou talentu. Znám mnoho lidí, kteří
nemají talent, ale naučili se to tak, aby ve sportu našli smysl. Řada lidí nemá
trpělivost – chtěli by, ale vůle není. Rada asi na to také není. Mně ale sport
velmi obohatil život a jistě je pro člověka přínosem. Mně například přinesl
manželku, rodinu. (úsměv)

 

Na naše focení jste
dorazil na kole. Razíte novou cestovní metodu?

Na inovačním kole, podotýkám! Nechal jsem si ho předělat na
elektro kolo. Když s sebou taháme děti, tak je to už dost náročné. Takže na
zdolávání kopců jsem si opatřil čtyřstupňovou výpomoc. Mám ale mnohem větší
radost z „vyšlápnutého“ kopce. (smích)
Kolo používám ve městě docela často. Je to velmi praktický dopravní prostředek.

 

Jste velmi obsazovaný herec. Jak to dokážete
zvládnout?

Záleží na obsahu role. Může být náročnější časově, anebo
přípravou a ledacos se dá skloubit dohromady. Pak fungují takové zákony, že
když není práce, tak není, a když je, tak se jí přivalí hodně. Pokud je to
únosné a dá se práce zkombinovat, tak se do ní pouštím.

Foto: Lenka Hatašová

 

Do vašeho hereckého
života patřil i váš bratr Vladimír. Jak se srovnáváte s jeho odchodem?

Není den, kdy bych o bratrovi nemluvil nebo na něj nemyslel.
Takže je vlastně se mnou stále a já nemám pocit, že by někam tak úplně odešel.
Neodešel. Je tu dnes a denně. Na obrazovce, v rozhovorech. Nesmutním.
Naopak, jsem rád, protože lidi, na které zapomenete, pro vás asi nic
neznamenali. On je tu stále, nezapomíná se na něj a to je naplňující.

 

Nevěděla jsem, jestli
vám nebude vadit, když se na něj budu ptát…

Ne, nevadí. Já jsem vždy vše negativní přetočil na
pozitivum. Je to sice citlivé téma, ale v tom pozitivním slova smyslu.

 

A to hrajete ve hře Kurz negativního myšlení! (smích)

No a tam jsem přesně proti tomuhle, co říkám. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Patříte k dochvilným
hercům?

Já se do divadla těším, že si odpočinu od celodenního zmatku
a jeho děje. Divadlo odpoutá od všeho ostatního. Jsou herci, kteří potřebují
koncentraci hodně dopředu. To byl třeba bratrův případ. Měl sociální fobii a
připravoval se na to, že půjde před lidi. Na jednu stranu se připravoval a na
druhou se tím zabíjel, protože prožíval obrovské nervy.

 

Jaký přístup režiséra
vám vyhovuje?

Vyhovuje mi, když si rozumíme a režisér přesně ví, co chce.

 

Byla pro vás některá
role hodně zvláštní, nebo ovlivnila vás?

Takhle nad tím nepřemýšlím. Herectví velmi miluji, ale
zrovna tak bych to mohl okamžitě přestat dělat a nebude mně to vadit, protože k tomu
nejsem připoutaný. Můj život je o nezávislosti. Klidně bych mohl dělat cokoliv
jiného, pokud bych v tom byl šťastný.

 

Jak vzpomínáte na
film Sametoví vrazi? Ani tak silný
scénář vás neovlivnil?

No ovlivnil mě tak, že za tou Rudnou, kde se to stalo,
chodím hrát tenis a občas s jedním z vyšetřovatelů. (úsměv)

 

Co si myslíte o
tématu toho filmu?

Nejraději bych točil něco veselejšího, protože je toho všude
plno. Komedie je mnohem těžší napsat i zahrát, je jich málo a myslím, že by to
bylo k většímu užitku. Sametoví
vrazi jsou rekonstrukce skutečné události. Byl to opravdu skvěle napsaný
scénář, jaký se objeví jednou za uherský rok. Ale jistě stojí za pozornost
točit filmy, u kterých se diváci mohou bavit a třeba i rozvíjet.

 

Jak to můžete sám ze
své pozice dokázat?

Díky této práci můžete lidi směřovat. Jako herci jim ukážeme
komedii. Ale ta komedie může být i chytrá, k zamyšlení, přínosná. Odejdou
a zůstává jim to v hlavě. A v tom je smysl toho, co děláme – kultura.
A zrcadlo našeho národa.

 

Pozvěte čtenáře na
něco pozitivního do divadla… (úsměv)

Kurz negativního
myšlení! (smích) Tuhle hru
hrajeme ve Švandově divadle již
dlouho. Nebo Kdo je tady ředitel –
hra, která je hezkým odrazem dnešní doby a má více než 200 repríz, totálně
vyprodané představení. Je to podané formou humoru. Ačkoliv autor Lars von Trier
píše spíše depresivní věci, tak udělal tuhle hru, která vlastně vznikla na
základě sázky s přáteli, že napíše komedii. Bezvadně se mu to povedlo! A
když se ho nějaká redaktorka ptala, jaké to bylo psát pro změnu komedii,
odpověděl, že v životě větší depku neměl. (smích)

 

Cítíte z té hry,
proč měl autor tento pocit?

Je to v tom. Lidé celou dobu řvou smíchy, ale
v podstatě je to smutný, protože ten příběh je jeden velký podvod.
Respektive o podvodech, které jsou schopni lidé vymyslet. Válka Roseových je taky taková drama-komedie o tom, co se všechno
může v životě dít. Jak moc se lidi můžou milovat a jak moc nenávidět.

 

Jak se vám daří
pracovat s emocemi? Nevykolejí vás na jevišti občas něco?

I to divadlo je život a snadno se to může stát. V tu chvíli,
kdy herec hraje, žije životem té postavy. Pokud se stane něco neobvyklého, tak
je to součást příběhu, který žiju já. Vše je založeno na realitě.

Foto: Lenka Hatašová

 

O jaké hře s vysokým
počtem repríz můžete, kromě zmíněné komedie Kdo
je tady ředitel, hovořit?

Chvála bláznovství
měla více než tři sta. V tom jsme hráli s bráchou.

 

Nehrozí
v takových případech stereotyp?

Naštěstí je to hraní obohacené i o jiná představení a
nehrajeme to denně, což by asi bylo na zblbnutí. Volno mezi hraním hraje také
důležitou roli.

 

Vraťme se ke hře
Kurz negativního myšlení. Tu hrajete
celou na invalidním vozíku. Jaké z ní máte postřehy?

Takové, že lidé s tímto hendikepem mají úplně stejné
starosti jako lidé zdraví. Je to o umění připustit si, jak věci jsou.

 

Jak se daří to, aby
se na premiérách ukázal i autor, pokud je žijící, a jaký význam má pro vás
kontakt s autorem hry?

Když je možnost, rád se sejdu, ale moc často k tomu
nedochází. Ale například autor Kurzu
negativního myšlení tu byl vloni. Pokud to nejsou žijící čeští autoři, jsou
přítomni zřídkakdy. Herce přítomnost autora příliš neovlivní, ale mohou
vzniknout střety s režisérem. I to se stává.

 

Dokážete odhadnout,
co a jak se bude líbit?

Většinou je pravděpodobné, že se bude líbit věc, ve které
hraje seskupení herců, kteří už spolu dohromady měli úspěch. Například v Rokoku (pozn. redakce: Městská divadla pražská) hrajeme už pět let Gogolovy
Hráče, kteří mají za sebou sto šedesát repríz, a strašně moc jsme si přáli na to
navázat. Tak jsme hledali něco, co by zapadlo. Až přišel Petr Svojtka s novým
scénářem hry November. Novou hrou
navazujeme na nynější úspěch Hráčů. Stejná parta, výborné představení a velká šance na úspěch se nám potvrdila.
Inteligentní humor, hra k zamyšlení, zasmání, s podtextem…

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak se vám prolínají
žánry na divadle a před kamerou?

Teď poměrně hodně. Nedávno to byl doktor-gynekolog, pak
zkorumpovaný policajt…

 

Stalo se vám někdy,
že na vás lidé reagovali negativně kvůli nějaké vaší roli?

No tak… nereagují negativně, protože jsem hodně zafixovaný
jako princátko, takže ten první dojem nejspíš omilosrdňuje ty vrahy a zločince,
které jsem hrál po princích. (smích)
Pamatuji si ale, když hrál Josef Vinklář Cvacha v Nemocnici na kraji města – tehdy televize lidi ovlivňovala tolik,
že mu tu nesympatii k doktorovi, kterého hrál, dávali celkem pocítit. Ale
doba je dnes jiná a lidé se umí více odpoutat.

 

Jaký máte vztah
k disciplíně, jako je dabování?

Měl jsem vždy štěstí na dobré herce. Mezi mé oblíbené patří
Michael J. Fox. Pak Brad Pitt, Ben Affleck nebo Keanu Reeves. Jsou to sympaťáci
a současně je to hodně inspirativní z toho hlediska, že oni se
k filmu dostanou častěji než my u nás a je šance od nich hodně pochytit.
Někdy si to pouštím i opakovaně.

 

Patříte mezi snílky,
nebo jste spíše realista?

Nelítám moc v oblacích. Spíš beru život, jaký je, a
hledám v něm to dobré. A pokud není, tak se snažím udělat vše pro to,
abych i z nepříjemností získal dobrou zkušenost.

 

Jedním ze splněných
snů je jistě vaše rodina. Jaké jsou vaše dvě holčičky?

Na ně jsem strašně hrdej! Doma ze mě dělají chlapa, prince,
krále. S dětmi mého bratra, dvěma chlapci, se báječně doplňují. Z druhé
strany zase klukům trochu nahrazuji tátu, který už tu pro ně není. Rodina mně
dělá radost a přináší naplnění.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2013.html

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foto: Lenka Hatašová

Původní české seriály jsou na našich televizích stále populárnější. Jako koncoví konzumenti však často ani nepřemýšlíme nad tím, jací lidé za jejich vznikem vlastně stojí. Dnes můžete nahlédnout do profese producentky. Klára B. Follová se ovšem nezaměřuje jen na seriálovou produkci, její záběr je mnohem širší, a přestože se jedná o velmi náročnou práci, zvládá ji skvěle, a to především díky své pečlivosti, lásce k oboru, nadšení a obrovskému zápalu pro věc.

Foto: Lenka Hatašová

 

V jaké fázi svého života jste se rozhodla stát producentkou?

Někdy v průběhu studia na gymnáziu, kdy jsem se rozhodla, že se přihlásím na FAMU.

 

A kde jste se tedy vůbec poprvé s tímto povoláním setkala?

Opět na gymnáziu, kdy jsem se začala hlouběji zajímat o filmařskou práci. V té době jsem také poprvé přičichla k dění kolem filmu. Začala jsem totiž pracovat na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

 

Vystudovala jste Katedru produkce FAMU a mediální studila na UK. V té době už jste si tedy byla jistá, že se chcete zaměřit přímo na produkci?

Po gymnáziu jsem se dostala na FAMU a fakulta sociálních věd byla v té době mojí druhou volbou, pokud by to nevyšlo s FAMU. Mediální studia jsem vystudovala při práci jako takový bonus až po skončení FAMU.

 

Neuvažovala jste někdy o jiném oboru z mediální branže?

Mám zkušenosti z novinářské a producentské oblasti. O jiném oboru zatím neuvažuji. Ale kdo ví, třeba jednou…

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Co vám studium pro vaši profesi dalo? Myslíte, že je v tomto případě nezbytné?

Myslím, že jak producentem, tak novinářem se člověk může stát i bez příslušné školy. Jen to asi bude mít poněkud složitější.

 

Co bylo vaším prvním realizovaným projektem? A jak na tento projekt vzpomínáte?

Mým prvním angažmá v produkci byla již zmiňovaná práce na filmovém festivalu v Karlových Varech, když mi bylo patnáct. První článek mi vyšel v časopise Premiere, když mi bylo osmnáct. Byl o filmu Tanec v temnotách od Larse von Triera.

 

Zaměřujete se na výkonnou produkci a na kreativní produkci, v čem se tyto obory odlišují?

Zjednodušeně řečeno – výkonný producent má na starosti realizaci, zatímco kreativní producent tvůrčí obsah.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Který typ produkce je vám bližší?

To nedokážu říci. Nejraději propojuji obojí.

 

S jakými projekty se nejčastěji setkáváte?

Aktuálně se věnuji zejména televizním seriálům.

 

Co vás přesvědčí, abyste se na nějakém projektu začala podílet?

O tom rozhoduje řada faktorů. Například téma projektu, budoucí spolupracovníci, jeho realizovatelnost, ale samozřejmě také moje aktuální vytíženost.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Musíte projekty vyhledávat sama, nebo jste přímo oslovována?

Někdy stojím u zrodu projektu jako například v případě pražského kulturního centra MeetFactory, které jsem spoluzakládala. Někdy zrod projektu iniciuji sama jako v případě připravovaného dokumentárního filmu TRANSit, jehož jsem producentkou. Někdy se k projektu dostanu ve fázi, kdy už je rozjetý, jako v případě seriálu Gympl s (r)učením omezeným.

 

Máte zkušenost i s mezinárodní produkcí. V čem je odlišná od té české?

Bohužel zejména ve finančních možnostech.

 

V čem přesně spočívá práce producenta?

Producent je vždy hlavou konkrétního projektu – zodpovídá za financování, kvalitu projektu, jeho zrealizování, ať už jde o film, seriál, nebo třeba reklamu.

 

Kolik lidí se celkově podílí na produkci? Třeba konkrétně seriálu Gympl?

Úzký produkční tým Gymplu včetně mě tvoří deset lidí. Celý štáb včetně hlavních herců potom kolem pětasedmdesáti lidí.

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Na mojí práci je krom jiného zábavné také to, že každý den je jiný. Těžko se tedy popisuje ten běžný.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

V čem spočívá spolupráce producenta se scénáristy?

Budu-li mluvit o televizi, kreativní producent je mimo jiné šéfem tvůrčího týmu, to znamená, že zodpovídá za výsledný scénář. Výkonný producent pak zodpovídá zejména za realizaci. Jde o práci v tandemu.

 

Nakolik můžete zasahovat do finální podoby filmu či seriálu?

Výsledná podoba filmu nebo seriálu podléhá schválení producenta.

 

V čem se liší seriálová a filmová produkce?

Nejzásadnější rozdíl je v tom, že nezávislý filmový producent si zajišťuje financování projektu sám, zatímco v rámci televize pracuje producent se svěřenými penězi.

 

Co je na práci producenta nejtěžší?

Možná to, že musí být neustále a za každých okolností připraven improvizovat a hledat řešení. V této práci je totiž vždycky ve hře obrovské množství proměnných.

 

A co by dobrý producent nikdy neudělal?

Nepodváděl by.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké povahové vlastnosti by měl kvalitní producent mít?

Kuráž, vytrvalost, pečlivost, zodpovědnost, mentální odolnost, flexibilitu.

 

V čem je vaše největší zodpovědnost u projektu?

V rámci televizní práce, které se aktuálně věnuji nejvíc, zejména v zajištění co nejlepšího poměru ceny a výkonu. To znamená vyrobit co nejlepší produkt za co nejméně peněz. Jak prosté…

 

V jaké fázi se může producent začít považovat za úspěšného?

Měřítka úspěšnosti jsou vždycky velice subjektivní. A v tomto oboru to platí ještě víc než v jiných.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Jakou pozici mají v tomto oboru ženy?

Myslím, že v médiích je pozice žen lepší než v jiných oborech. Třeba v televizi Nova je více žen producentek než mužů producentů.

 

Který projekt pro vás byl ve vaší kariéře nejzásadnější a který jste si nejvíce užila?

Spoustu zkušeností jsem získala za svého působení v televizi Nova a hodně jsem si užila práci na seriálu Gympl, kde se sešla opravdu skvělá parta lidí.

 

Jak vypadá v produkci stav, kdy jste vy sama opravdu spokojená?

Všechno hladce funguje, na place je pohoda a já se můžu těšit na výjimečně dobrý výsledek.

 

Foto: Lenka Hatašová

Co nejzásadnějšího jste se v rámci své kariéry producentky naučila?

Těžko říci, co konkrétně bylo nejzásadnější. Přece jen jde o dost komplexní obor. Podle mého názoru je ale kromě praktických znalostí podstatná například odvaha – prostě se nekrčit u zdi a stát si za svým názorem.

 

Dokážete ještě sledovat filmy či seriály jako běžný divák?

Samozřejmě se ráda nechám pohltit filmem nebo seriálem, který mě opravdu zaujme. Svou profesi vnímám zejména ve chvíli, kdy sleduji film nebo seriál, který se mi nelíbí – pak mám tendenci určovat chyby, které vedly výsledku, který je podle mě nepovedený.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Co byste poradila lidem, kteří by se této profesi chtěli věnovat?

Pilně pracovat, mít vlastní názor a vydržet.

 

Pracujete raději ve velkém týmu, nebo individuálně? V jakém smyslu se to liší?

Při práci v týmu se člověk setkává s řadou různých názorů a nápadů, což je příjemné a inspirativní. Takže asi v týmu.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Máte nějaké motto, kterým se řídíte?

Charles Bukowski: „Svět patří těm, co se neposerou.“

 

Kdybyste mohla dát nějakou kariérní radu svému mladšímu já, co by to bylo?

Neboj, všechno bude.

 

Kde čerpáte jako producentka inspiraci?

Z filmů, knížek, seriálů, u svých přátel, u svého manžela…

 

Jedná se o psychicky náročné povolání. Jak relaxujete?

Nejraději kdekoliv v přírodě, kam nedosáhne signál mobilního telefonu.

 

Dokážete se tedy od práce zcela oprostit?

Vzhledem k tomu, že jde o poměrně intenzivní a vyčerpávající práci, je to občas nezbytné. Telefon nevypínám nikdy, ale jsem šťastná, když občas vyrazím právě třeba někam do lesa, kde není signál. (smích)

 

Co pro vás vůbec práce producentky znamená?

Práci i koníčka zároveň.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Věnujete se i novinářské práci, co vám dává toto povolání?

Poslední dobou se věnuji spíše producentské práci. Psala bych ráda, ale na to bych už potřebovala svůj vlastní klon. (smích)

 

Chcete se tedy psaní nějak intenzivněji věnovat v budoucnu?

Uvidíme. Třeba na to ještě někdy dojde.

 

Máte nějaký profesní sen či přání?

Mým snem je stanout jednou v čele některé z velkých mediálních firem.

 

Děkuji za rozhovor.

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com  

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Ivana Follová www.ivanafollova.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Foto: Lenka Hatašová

Gabriela Filippi je česká herečka
a moderátorka.
V roce 1989 se zúčastnila soutěže krásy Miss Československo. V roce 1984 ukončila studia na Konzervatoři Brno – obor balet, na téže škole
vystudovala obor hudebně dramatický. Na počátku 90. let studovala hudebně
dramatický obor také na konzervatoři v Praze. Před dvěma roky založila
Léčivé divadlo, kterému věnuje v současné době většinu svého času. Jejím
mužem je Pavel Karoch, s nímž vychovává dvě děti, dceru
Sofii a syna Gabriela.

 

Máte krásné, zvučné, italsky znějící
jméno. Máte v Itálii rodinu?
Přestože moje jméno zní italsky a ve
Florencii se tak jmenuje každý druhý, je ryze české a pochází z Vysočiny. Mám rodokmen
udělaný až do 12. století. Pochází ze jména Filip a v jistém období došlo k jeho
polatinštění.

 

Připomeňme si vaše působení v prvním
ročníku znovuobnovené soutěže Miss Československo, které jste se zúčastnila
jako sedmnáctiletá dívka. Jak na toto období vzpomínáte?
V roce 1989 to byl opravdu první ročník Miss. Setkání s „velkým“ světem. Rozhovory,
televize, má tvář na titulních stránkách časopisů. Poprvé jsem se setkala s
tzv. slávou. Bylo to příjemné. Začala jsem točit v Brněnské televizi, na
Slovensku, ale přestože jsem měla nabídky na modeling do Paříže, nejela jsem.
Věděla jsem, že chci dostudovat konzervatoř a věnovat se herectví. Profesně mi
to ale příliš neprospělo, dlouho jsem byla mezi lidmi z profese zařazená
jako Miss, tedy že patřím do světa modelingu a ne herectví. Beru to ale jako
životní zkušenost, období, které mělo být a které mi něco dalo. Bylo mi tehdy
skutečně pouhých sedmnáct let, byla jsem nejmladší, přijela jsem tam jako
vyjukaná holka ze Žďáru a během pár dnů jsem byla Miss Moravy. (úsměv)

Kdo vás do soutěže přihlásil?
Studovala jsem v Brně na konzervatoři a přihlásila
mne moje profesorka herectví. Tenkrát to byla zcela jiná soutěž, než vidí lidé
na obrazovkách a v médiích dnes. Akce se konala v Ostravě. Vzpomínám si, že se kolem
mne děla spousta věcí, na které jsem nebyla vůbec zvyklá, natož připravená.
Před finále mi tehdy Karel Gott a Jirka Bartoška přišli interně říci, že
to vypadá, že budu v první trojici.

A jak jste dopadla?
Myslím, že jsem byla sedmá. Více
porotců bylo ze Slovenska. Nečekala jsem to, ale dnes už si uvědomuji, že každá
„prohra“ je skvělá. Je to výzva, šance k transformaci. A hlavně už je to 24 let,
tak je legrační na to i vzpomínat.

Kdybyste měla porovnat tuto soutěž tehdy
a dnes. V čem se lišila?
Tehdy mi šaty na Miss navrhla a ušila moje kamarádka Hanka, byla jsem v
nich jako Maková panenka. (smích)
Dneska už to jsou prestižní salony a značky, známí návrháři, které děvčata
oblékají. Je v tom velký marketing. Výhrou nám byly ony plavky, v nichž jsme vystupovaly.
(smích) Dnes už je to profesionální
záležitost. My jsme tam šly jen tak, vše se odehrávalo v tělocvičnách, kde nás
předvybírali. Bylo to takové „Hoří, má panenko“ v roce 1989. Vzpomínám si,
že když jsem dosedla jako Miss Morava na trůn, tak se mnou dělal rozhovor pan
Vala a já tam udělala jakési faux pas, ale Brňáci mne tehdy hrozně podporovali
a podrželi. Ze všech děvčat jsem byla nejmenší, taková holka, takové „jojo“ a
najednou to „jojo“ sedělo na trůně. Dnes už jsou dívky na všechno připraveny mnohem
lépe.

Zůstala vám z té doby nějaká přátelství?
Vídám se s porotcem Janem Hartmanem, choreografem a tanečníkem. S ním se
přátelím dodnes. Také s Vandou Volfovou, novinářkou, která tam přijela dělat
rozhovory. Ale neměla kde bydlet, tak jsme spaly na jedné posteli. Ještě tam
byla dnešní moderátorka Viola Ottová, s níž se občas potkáme. To je asi tak
všechno.

 

Vystudovala jste herectví, ale říkáte,
že jste měla „Miss“ stále v zádech…
Ano, bylo to tak. Šla jsem například na kamerové zkoušky k režisérovi
Polesnému a on byl překvapen, že umím hrát, měl mě zafixovanou jako Miss. A že prý
jsem na Miss chodit neměla. Ale na druhou stranu zase ať přijedu kamkoliv s mým
divadlem, tak všude jsou ke mně milí a vzpomínají právě na moji účast v Miss a
na to, jak mi fandili. Takže to má svá pro i proti.

 

Nedávno jsem vás viděla v pořadu
Prostřeno. Vaříte ráda?
Byla jsem oslovena produkcí a bylo mi řečeno, že si tam budu moci uvařit,
co budu chtít. A vzhledem k tomu, že to sleduje obrovské množství lidí, jsem na
to kývla, protože to pro mne byla velká příležitost předat něco ať již z léčivého
divadla, nebo ze zdravé výživy, které se věnuji. A polévka miso se pak prý
hezky prodávala. 

 

Dnes se zabýváte Léčivým divadlem, ale
na která představení ze svého repertoáru vzpomínáte nejraději?

Hrála
jsem krásné role. Ofélii, Ondinu, nevěstu v Krvavé svatbě, Soňu z Každý má
svého Leona a mnoho dalších. Nejraději jsem hrála Agátu v Činoherním klubu a
Isabelu Kastilskou s Ernestem Čekanem. V divadle jsem hrála okolo čtyřiceti
rolí a v televizi také tak. Sice si pak diváci nejvíce pamatují třeba Trhala
fialky dynamitem, ale byla jsem i Almou Mahlerovou nebo Růženkou Fibichovou a
každý rok na Štědrý večer recituji ve Vánočním koncertu ze Senátu na ČT 2. To
je taková odměna v mé práci. 

 

Jak jste se dostala k Léčivému divadlu?

Již v
dospívání jsem hledala smysl života. Když jsem byla zhruba ve věku, jako je
dnes má dcera, tj. 14–15 let, říkala jsem si, zda je smyslem života pouze se
dobře vdát, mít děti a kariéru. Jestli pouze v tom spočívá i smysl mého
života. Když jsem byla sama na podnájmech, dostala jsem se ke knížce kouzel a
meditací a´začala jsem zkoušet všechno možné. Hledala jsem v kostelech, kde mi
bylo krásně a pak přicházely různé životní kalamity a díky tomu i mnohá
prozření. Hltala jsem duchovní literaturu, přála jsem si pomáhat ostatním a vše
se mi začalo pomalu odkrývat.

 
Kdy jste dospěla k rozhodnutí Léčivé
divadlo zrealizovat?
Když člověk žije tímto způsobem života, tak se rozvíjí, vyvíjí a
potkává lidi, kteří ho na jeho cestě posunují. A tak jsem se potkala s J. Frankem,
autorem Radixové medicíny, a MUDr. Vogeltanzem, etikoterapeutem, kteří mě
přesvědčili, abych vytvořila Léčivé divadlo. A od té doby jsem v jednom
velkém kolotoči, ale krásném. Když člověk pochopí, co je jeho životním úkolem, pozná
to třeba podle toho, že vše se daří, je tomu přáno. A tak je tomu i s Léčivým
divadlem. Nemáme dotace, a tak jsem vděčná, když se našimi partnery
rozhodnou stát i některé firmy a my pak můžeme vydávat i CD s mystickými
tématy. Právě jsem natočila se zpěvákem Patrikem Kee první CD meditací. Mám
z něj velkou radost, protože spolupráce s Patrikem je skvělá. 

Foto: Lenka Hatašová

Co je smyslem tohoto divadla?

Probouzet
v lidech radost, poodkrýt roušku smyslu života. Že my sami jsme tvůrci našich
dnů – svými myšlenkami, činy a skutky. Hraji divadelní hry, které toto kouzlo v
lidech probouzí, díky silným, emocionálním příběhům. Jsou to skutečné
příběhy. Jeden z těch příběhů je o ženě, která komunikuje s anděly. Inspirovala
mne Lorna Byrne, která napsala knihu Andělé v mých vlasech. Když jsem její
knihu četla, tak jsem tam našla tolik prožitků totožných s mými, že jsem si
řekla, že spojím její a mé zážitky a vytvořím z toho divadelní hru. Lidé
prostřednictvím tohoto příběhu zjistí, že na tomto světě nejsou úplně sami, že
jsou zde i andělé a že s nimi mohou komunikovat. 

 

Další vaše hra je o jasnovidném chlapci,
který komunikuje s duchy zemřelých lidí…
Ano, přináší poselství o tom, jaké to je, když člověk zemře. Chlapec vidí
do toho druhého světa, do kterého my standardně nevidíme. Skrze tohoto chlapce
si uvědomíme, že náš život nekončí, ale naopak pokračuje. Poselstvím příběhu je
myšlenka, že nemůžeme dělat jakékoliv lumpárny, protože přijde zúčtování. Jak
člověk zaseje, tak také sklidí. Dříve nebo později.

 

Mohou do hry vstupovat i diváci?
V první části si zvu hudební hosty,
tam diváci ještě nevstupují, pokud si sama nevezmu do hry děti. Když jsou v
sále i děti, zahrají si se mnou. Ale ta druhá část už je jiná. Je tam vždy
nějaký duchovní host a diváci mohou reagovat dotazy, svými názory, mnohdy to
jsou zajímavé diskuse, kde se vytrácí hranice mezi jevištěm a hledištěm. Moji
hosté jsou úžasné osobnosti, které svým přístupem a svou prací morálně
ovlivňují klima naší společnosti. Nemohu je vyjmenovat všechny, ale např. RNDr.
prof. Anna Strunecká, CSc., autorka knih Doba jedová, MUDr. Jan Hnízdil, celostní
lékař, Igor Chaun, duchovní režisér a mnoho dalších.

 

Jaký typ lidí k vám na představení
přichází?

Diváci,
kteří jsou zvyklí chodit do divadla a svou duši kulturně povznášet. Anebo
již hledající a probuzení lidé. Všichni tam najdou pro sebe smysl své
návštěvy. Mnoho diváků nám pak píše své osobní prožitky, některé dopisy jsou i
uveřejněny na našich stránkách. V Divadle Lávka, kde Léčivé divadlo
hraji, říkají, že moji diváci jsou laskaví a milí. (úsměv) 

 

Foto: Lenka Hatašová

Jaké jsou reakce?
Krásné. Zpětná vazba je veliká i díky Igoru Chaunovi, který mnohá má
představení natáčí a lidé pak mohou záznamy vidět na Goscha TV, nebo na www.lecivedivadlo.cz, včetně našich stránek na
Facebooku. Nedávno měl premiéru můj nový pořad Doteky Léčivého divadla. Jedná
se o komponovaný pořad s hudbou, praxí, uměleckým přednesem a hosty na dané téma.
Snažím se zvát i nepříliš známé osobnosti, ale také lidi, kteří třeba pomohli mnoha
dalším lidem, mají v sobě spoustu lásky a moudrosti, ale málokdo o nich ví. Jak
víme, média věnují pozornost jiným tématům a i v tom se odráží stav naší
společnosti, ale to by bylo na dlouhé povídání.

 

Proč si myslíte, že se lidé dnes více upínají
k duchovnu?
Upínání není ideální slovo. Ti lidé, kteří se zabývají otázkami mezi
nebem a zemí, jsou většinou už lidé, kteří vědí, jsou zralí, moudří, prozřeli.
Až budeme odcházet z tohoto světa, nevezmeme si s sebou domy, auta, peníze, ale
svůj vnitřní poklad – kolik lásky jsme dokázali během života dát, nakolik jsme
se zabývali druhými. A s těmito poklady budeme pokračovat v životě po
životě. Mnozí z nás jsme svou pozornost od hledání ve vnějším světě
zaměřili již do hledání ve svém nitru. Impulsem mnohdy bývají ztráty, nemoci, stavy
bolesti. To všichni známe, jsme líní a teprve tehdy, kdy už nevíme jak dál,
začneme pátrat. Myslím si, že kdyby se hodně věcí učilo ve školách, kdyby se
principy reinkarnace učily od malička, tak by spousta lidí byla opatrná na to,
jak žijí. A my bychom pak žili své životy vědomě, zcela přirozeně ve prospěch
jedince, ale i společnosti jako takové a smrt by pak nebyla hrůzou, ale
plynulým přechodem. 

 

Foto: Lenka Hatašová

Co vám vadí na chování lidí v dnešní
době?

Že
nevychováváme své děti v lásce, svým vlastním příkladem, aby pak děti mohly
tuto lásku nést dál, chovat se k sobě s úctou a respektem. Že malé děti mají
přístup k pornu, perverzi, násilí. Že svým dětem nevysvětlujeme, že není
normální spát s každým. Místo abychom se svými dětmi mluvili, tak jim nasadíme
antikoncepci, ať je klid a dělej si, co chceš. Potom už nejsme lidé
vědomí, s darem duše, ale chováme se pudově jako zvěř. A z toho pak se stane,
že se narodíte, a celý život řešíte, proč vás to táhne k alkoholu a do kasina. Vadí
mi, že se neustále rozvádíme, protože nevydržíme s žádným partnerem, protože to
už vyžaduje respekt, úctu, vzájemnou toleranci, ale k té nás nikdo nevede.

Dostala jste někdy skutečně dobrou radu,
které se ve svém počínání držíte?

Těch
je mnoho, ale napadá mě – chovej se k druhým tak, jak by sis přála, aby se
chovali oni k tobě. A že je nutné hlídat si své myšlenky i slova, která
tvoříme, protože tak si můžeme proměnit celý náš svět.
 

Říkáte, že váš manžel je také duchovně
založený. Jak reagují na duchovno vaše děti?
Moje děti v tom vyrůstají. Není to tak, že bych žila dva životy, jeden doma
a druhý v Léčivém divadle, to je součást mého života jako takového. Moje děti
mi kladou otázky, inspirují mne. Velkým inspirátorem je momentálně syn Gabriel.
Dcera Sofie měla období, kdy moje myšlenky velmi přijímala, ale teď zrovna se
trochu zpěčuje. Ovšem já vím, že když potom se mnou není, tak svým přátelům
pomáhá podobným způsobem. Je teď trošku vzdorovitější. Žádného andílka nyní
doma nemám. (smích)

Podle čeho jste dala jména vašim dětem? Syn
se jmenuje Gabriel po vás?
Ne, podle archanděla Gabriela. A Sofii vybíral jméno manžel. Je to jméno,
které vyjadřuje moudrost. A to jsme ani v té době nevěděli, že je to královna
andělů.

Kolik her má v současné době vaše Léčivé
divadlo na repertoáru?
Dvě hry – Andělé v mém srdci a Chlapec, který viděl pravdu. Dále uvádíme
Doteky Léčivého divadla – komponovaný pořad s hudbou a slovem a Probouzení
– řízenou meditaci hudbou a slovem. A již se pomalu tvoří něco nového, ale
na jaké téma si s dovolením nechám pro sebe.

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak často hrajete?
Mívám i 16 představení měsíčně, musím
říct, že touha po těchto představeních je obrovská. Je to pro mě krásný pocit,
když nás budou miliony, tak to tady probudíme. (smích) Velmi mi pomáhá má kolegyně Šárka Hudečková, která představení
domlouvá, bez ní už bych to nezvládala. V Praze hraje Léčivé divadlo v Divadle
Lávka a Doteky Léčivého divadla můžete navštívit v Art Space v Řetězové 7, obojí
v centru Prahy.

 

Podle čeho si vybíráte své hosty, kteří
v divadle vystupují?
Musí to být lidé, kterým důvěřuji natolik, že si je dovolím představit
lidem, kteří důvěřují mně. Abych nepředstavovala někoho, za kým si nestojím,
někoho, za něhož neručím. Jsou to vědci, lékaři, umělci, lidé, které já
obdivuji a pro něco si jich vážím. Tito lidé mají svůj obrovský spirituální
přesah a vyprávějí svůj vlastní duchovní příběh. Je nás spousta, každý
potřebuje jinou cestu. Když si před publikum stoupne profesorka Strunecká,
která napsala Dobu jedovou, žena, která má obrovské zkušenosti a znalosti a
anděly se zabývá už léta, je to pro posluchače obrovská inspirace, že i
oni mohou vyjít na cestu poznání. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Make up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblčení: IVKO www.ivko-stefan.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

K elitě našich
předních herců bez pochyb patří Petr Štěpánek, kterého můžeme vídat v řadě
pražských divadel, seriálů i filmů. Slyšet jeho hlas z dabingu či vysílání
rozhlasových her. Praha, coby jeho rodné město, je pro něj srdcovou
záležitostí. Ale ne zdaleka jedinou. Jeho srdce patří především přírodě a láska
k ní je jedním z důvodů, proč se i on vážně zamýšlí nad tím, jak
uvážlivě hospodařit a chránit tak současně prostředí, ve kterém žije.

 

Jak se vám daří
regulovat energii v životě?

V životě je to o umění udržet si rovnováhu a umět se dobíjet.
Kdo to neumí, je strašně ochuzený a většinou si to pak vybírá svoji daň na našem
zdraví. V podstatě by nás mělo nabíjet i to, co nás vybíjí. Naše práce
například, která nás může tzv. vyšťavit, ale pokud je úspěšná, musí nás
současně naplnit a těšit. Takže nám nikdy nemůže energii jen vzít. Návrat
energie pak bývá i třikrát větší.

 

Jakým způsobem se vás
v životě dotklo téma optimalizace energie v domácnosti?

Díky tomu, že se člověk v energetice málokdy dobře
orientuje, přichází naprosto zbytečně o mnoho peněz. Na naší neinformovanosti jiní
úspěšně bohatnou. Já měl to štěstí, že jsem se setkal s jedním velice
zajímavým člověkem, který mně otevřel oči, a zjistil jsem – s hrůzou jsem
zjistil – kolik mohu ušetřit, kolik platím naprosto zbytečně. Odpovědi na
otázky tohoto charakteru dává také společnost Centropol a spolu s odpověďmi přichází možnosti mnohem větší
efektivity.

 

Jaké energetické
zdroje využíváte?

Využívám mnoho různých energetických zdrojů. Například na
chalupě mám tepelné čerpadlo. Já jdu velmi s dobou! (úsměv)

 

Můžete hovořit o tom,
že to znamená najet na úsporný režim?

Je zajímavé, že se každý soukromník snaží šetřit. Vezměte si
například vodu. Všichni šetří a výsledek toho je, že nám ji neustále zdražují. A
úsporný režim doma? Jistě funguje. A přitom to pro mě neznamená žádná omezení. Zhasínat
jsem se naučil. Dokonce než odejdu z domu, myslím i na to, zda jsou
zavřená okna.

 

Jste pověrčivý?

To bych neřekl. Věřím na to, že se vše přelévá. Ať už je
naše energie jakéhokoliv charakteru, přelévá se nám z pracovního do
osobního života a dál a pak zase naopak. Proto je nesmírně důležité všechno vyvažovat.
Držím se hesla: kdo se bojí, nesmí do lesa!

 

Máte návod, jak se
v životě nebát?

Strach je široký pojem. Může mít mnoho podob, ale hlavně může
mít také pozitivní vliv v tom smyslu, že přináší současně pozornost,
zodpovědnost a respekt. Přirovnám to například k mému koníčku, myslivosti.
Když máte v ruce zbraň, která dokáže zabít. Ten strach se mění na
zodpovědnost. Přístup se mění a jeho proměna má pozitivní dopad.

 

Přesto, že jste se
narodil ve velkém městě, vás to táhne ven do lesů, kde také trávíte čas také
jednou ze svých zálib, tedy myslivostí?

To je sice pravda, ale narodil jsem na Vinohradech a už ten
název čtvrti se dotýká přírody. Ostatně v době mého dětství vypadala Praha
docela jinak. Tehdy mnohé čtvrtě okolo Prahy vůbec neexistovaly. Když
s námi šla máma na procházku, šli jsme do polí a to jsme bydleli na
Vinohradech.

 

Jaký je váš vztah
k přírodě, půdě?

To je na velkou knihu. Přírody si vážím a hořce snáším
špatné zacházení s ní. Příroda je schopna obnovy jen do určité míry, takže
není divu, že se bouří a že bychom se jednou mohli divit, až se začne bránit.

 

Jak prožíváte proměnu
Prahy s odstupem let?

Vstřícně. Když si uvědomím, jak je to nádherné město, jak
asi působí na turisty, pro mne je to jedno z nejnádhernějších měst na
světě. A nedám na něj dopustit.

 

Jako herec jste často
pod světelnými proměnami. Na jevišti pod ostrým světlem, v zákulisí tma.
Jaký je váš vztah ke světlu a tmě?

Světlo a tma, to je fantastický fenomén! Ve světle všechno
funguje úplně jinak než ve tmě. Už jste někdy byla úplně po tmě? Smysly
najednou fungují jinak, člověk více zbystří a je sám překvapený, jaké sám
v sobě nachází zdroje jakéhosi světla, schopnosti orientace. Současně jde
o uvědomění si důležitosti obého. Chodit třeba v lese po tmě, to je něco
nádherného. Zvuky mají jinou kvalitu. Jistě je člověk i obezřetnější,
opatrnější.

 

Máte návod na to, jak
zvládat přechody z extrémů, jako je herecký výkon a nasazení na jevišti, a
pak, spadne opona, zase je ticho a vše se dostává do opačné roviny?

Ideální způsob, jak se s tím srovnat, je nechat vše
doznít. Dát tomu svůj čas. Snažit se vyhýbat extrémům, protože
z dlouhodobého hlediska by jinak tuto práci žádný herec nemohl dělat.

 

Na co se spolu
s vámi můžeme těšit v pražských divadlech, ve kterých hostujete?

Spolu se Zlatou Adamovskou teď zkoušíme v divadle Ungelt v režii Viktora Polesného novou
hru V lese černém hlubokém. Je to něco
mezi detektivkou a thrillerem, je to herecky moc zajímavé. Dále mě mohou diváci
vidět v Ungeltu ve Vzpomínky zůstanou, v ABC v rozkošné hře Dobře rozehraná partie. V Rokoku, hraji hru na téma eutanazie,
v Karlíně v Noci na Karlštejně.

 

Jaký je váš vztah
k divadlu a jaký k filmu?

Osobně jsem toho názoru, že divadlo je základem naší profese.
Divadlo vám umožní prožít během dvou hodin jeden život. A film, to je velice
citlivá práce s kamerou, takže každé má svoje.

 

Jak se vám hraje
v malém Ungeltu, když to srovnáte
s velkými scénami?

Protože hraji skoro každý večer v jiném divadle, musím
používat úplně jiné výrazové prostředky. V Ungeltu stačí mrknout a všichni vědí, že se se mnou něco děje. Když
hraji v Karlíně a chci udělat
údiv, musím udělat dva kroky dozadu, aby si toho vůbec někdo všiml. Každý
prostor vyžaduje trochu jinou techniku a to mě na tom také baví.

 

A co rozhlas? Jaký
máte k této formě hraní a sdělení vztah?

Je to velice krásná disciplína. Tam vám nepomůže
fyziognomie, detail, kostým… Nic. Tam máte jen mikrofon.

 

Jak pohlížíte na
změny v dabingu, které přinesla moderní doba?

Když jsem daboval před lety nějaký film, velkou roli,
daboval jsem ji týden po půl dnech. Někdy jsem ten film mohl dokonce vidět celý
dopředu. Nyní je to tak, že přijdu do studia a za hodinu a půl, maximálně
hodinu a tři čtvrtě jdu domů. Tak si představte tu rychlost.

 

Když srovnáte
výsledek, jaké z něj máte pocity?

Pocity mám bohužel smutnější. Většinou na konci práce říkám,
že teď bych si to dal na čisto.  

 

Nastal podzim a spolu
s ním i sluníčko bývá vzácnější. Jak toto období různých nečasů prožíváte?

Miluji každé roční období. Ale když trvá něco příliš dlouho…
Poslední roky mám pocit, že zima už není zima a že se umí šíleně táhnout a dokáže
přeskočit rovnou do léta, a tak přicházíme o krásu jara. Loňský rok je toho
příkladem. Víte, já si pamatuji čtvero ročních období jinak a dnes, mám obavu,
je to právě zmíněný varovný prst přírody, který na nás ukazuje. Jediné, co se
mi na podzimu zachovalo, jsou jeho barvy. Já být malířem, určitě bych maloval
jen podzim. Například kolik odstínů žluté nám dokáže ukázat, to se jindy
nevidí.

 

Umíte si takové
zdlouhavé období nějak kompenzovat?

Umím. Třeba někam vycestuji. Ale nemyslete si, že byste mě
našla ležet na pláži. To možná jeden dva dny. Raději mám sluníčko jako
společníka při poznávacích pobytech.

 

Byl jste vždy takto
dobrodružně naladěný?

Celý život, ale nikdy jsem nemohl jezdit. Což se změnilo až
v roce 1989.

 

Po čem jste po
otevření hranic nejvíc toužil, o čem jste uvažoval?

Uvažoval jsem nejvíc o tom, proč mi není dvacet, abych měl
víc času stihnout všechno, co jsem si do té doby jen přál. Vzal bych bágl a dva
nebo tři roky by mě tu nikdo neviděl.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci se společností Centropol www.centropol.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Herec Martin Zounar
se do povědomí diváků nejvíce zapsal jako kladný hrdina. Nyní však dostal
možnost vyzkoušet si i výjimečně negativní postavu a dokázal, že ani s tím
nemá žádný problém. Právě na tom se skvěle ukazuje jeho herecké nadání, protože
pokud máte možnost se s ním setkat, zjistíte, že je to velice příjemný a
pozitivní člověk. K herectví přistupuje s úctou, a když o něm mluví,
celý se rozzáří a v jeho očích můžete doslova vidět nadšení.

 

Kdy jste si poprvé
uvědomil, že se chcete ubírat směrem k herectví a moderování?

Já si myslím, že herectví je začátek a moderování k tomu
vždycky nějak přijde. Nicméně původně jsem chtěl být veterinář. Maminka je
lékařka, a tak jsem tíhl k jakémusi samaritánství. Navíc jsem měl spoustu
zvířat a to mi zůstalo do dneška.

 

Působil na vás tedy nějak váš otec (pozn. redakce: herec Miroslav Zounar)?

Táta mě do ničeho nenutil a ani já sám jsem nevnímal, že bych měl jít v nějakých šlépějích. Přišlo to tak nějak samo a ve 14 letech jsem dělal první zkoušky na konzervatoř. Ty jsem neudělal. Ne tedy, že bych neudělal talentovky a další věci, které pro herectví byly asi směrodatnější než to, jestli mám jedničku z matematiky, ale zkrátka to nevyšlo a já jsem musel počkat ještě rok a pak jsem se na konzervatoř dostal.

 

A nezbrzdilo vás to
nějak?

Nakonec to vlastně bylo štěstí, protože jsem se sešel
s báječným ročníkem. Jsem ročník Majda Bočanová, Tereza Brodská, Míša
Jílková, Nela Boudová a další, takže poměrně silná parta. Navíc jsem měl dva
roky pana profesora Vinkláře. I když už je v Pánu, tak na něj velmi často
myslím a dá se říci, že on byl ta největší síla, která mě k tomu herectví
nakopla. Já jsem od přírody poměrně pudový člověk, nad ničím zdlouhavě nebádám,
zkrátka to, co mi zavoní, tak za tím jdu. Někdy to možná není úplně ideální
volba, ale jsem člověk, který to tak prostě má. Miluji věci, co voní, co jsou
živočišné a mají emoce.

 

Otec vám tedy do
profese nijak nemluvil?

My jsme se s tátou v rámci herectví potkali až při
práci a v té době jsem ještě netušil, že tak brzy odejde, protože bychom
spolu určitě měli krásná představení. Ale v té době to prostě nějak nešlo
a nějak jsme se herecky neshodovali. Samozřejmě vnímal můj vývoj a byl rád, že
jsem v Národním divadle a že
mohu vyrůstat vedle naprosto legendárních herců, jako byl pan Kemr nebo Boris
Rösner a další. Nicméně já jsem měl vždy rvavější přístup než táta. Nebyl mi
úplně inspirací, ale byl jednoznačně člověkem, který mě naučil slušnému chování
v divadle, a díky němu dokážu uznávat řád věcí. A řekl mi, a to dodržuji
dodnes, že musíte znát řemeslo.

 

Co tedy znamená znát
řemeslo?

Divadlo má zákony, které fungují, ať se jedná o vstup do
vrátnice či chování k šatnářkám, garderobiérkám a tak dále. Divadlo
je zkrátka velký útvar a je potřeba se v něm umět pohybovat a být slušný. Člověk
je sice na jevišti, ale stále je jen součástí a ten výstup na jevišti mu všichni
lidé kolem umožňují. Jsem rád, že mě táta naučil, že v divadle jsou
všichni tým.

 

Hodnotí vás i tento
tým?

Málokdo vám upřímně řekne, jaké bylo představení, ale
uvaděčka vám to poví stoprocentně. Ona ta představení vidí devadesátkrát. Jsou
to upřímní lidé, kteří divadlo milují. Jsou tam třeba čtyřicet let a vidí herce
růst. Je moc důležité si to uvědomit. Myslím, že když k celé této
atmosféře mladí lidé zavoní, tak je to musí strašně bavit.

 

Co vám dala pro
pozdější kariéru konzervatoř, kterou jste zmínil?

Většinou se říká, že na konzervatoř člověk jde, protože
neumí češtinu a matiku. Je to pravda, já jsem v tom byl velmi slabý. Ale
musím říct, že za těch šest let studia v rámci předmětů, které jsme tam
měli, jako dějiny divadla či rozbor dramatu, získal člověk velký rozhled. Občas
lituji, že jsem na některých přednáškách nedával víc pozor. Učili nás vše od
dějin divadla po psychologii. A když člověk zůstane v těch věcech sám a
dostane domů scénář, nejde o to ho jen přečíst, ale je třeba vytvořit si o něm
nějakou představu a vidět nějaký celek. A je důležité si uvědomit, že každý
režisér vidí každou věc jinak.

 

Myslíte, že je tedy
konzervatoř postačující vzdělání?

Konzervatoř vám dá základ do mnoha oborů. Myslím, že je to
velice dostatečné vzdělání v rámci herectví, a myslím si, že vás naučí i
určitému způsobu studia, které je k této profesi nezbytné. Musíte se stále
učit texty a k tomu je nutné jim dobře porozumět.

 

Jste příznivcem
moderního režisérského pojetí?

 Já nejsem příznivcem toho
dělat věci přes hlavu. Myslím, že česká klasika má být taková, jaká je, a nemá
se hrát ani v džínách, ani v igelitu. Ale to neznamená, že pojetí
nemůže být originální. Je důležité udržet charakter postav. Vekslák do klasiky
prostě nepatří.

 

Už v 16 letech
jste nastoupil do Národního divadla,
v jakém smyslu vás toto angažmá ovlivnilo?

Myslím, že mě absolutně a jednoznačně naučilo úctě a pokoře.
To ovšem neznamená, že by člověk neměl být bojovný a prostě jen dávat, ale měl
by cítit pokoru k tomu, že tam je, že to něco znamená. Už jen to, že ho
přijali a že tam může hrát. Národní
divadlo pro mě bylo nejkrásnější období a úžasná věc, kterou mohl mladý
člověk zažít.

 

Jaký to tedy byl
pocit stát vedle hereckých bardů?

Nádherný. To prostředí je samozřejmě kruté v tom, že
lidé vám nedají nic zadarmo, vyžadují, aby věci fungovaly, a vám se to
samozřejmě občas nedaří. Ale to, co má člověk hrát, by uhrát měl – je na to
vybrán. Mám úžasné zážitky z tohoto klasického, dobrého divadla
s nádhernou mluvou, jasnými pohyby, geniální muzikou – jsem moc rád a
vděčný, že jsem to mohl zažít.

 

Jak to probíhalo
v zákulisí?

Já si třeba vzpomínám, jak Slávek Sejk s Vladimírem
Rážem přemýšleli ještě tři vteřiny před tím, než měli svou větu, jestli jim
dovezli na chalupu uhlí, a nabádali nás, že bychom měli hrát rychle, protože je
hokej. A já jsem do toho měl takovou trému, že jsem nemohl říct ani slovo.
Pamatuji si také, že vždy, když jsme vycházeli s panem Rážem na scénu,
říkal: „Tak chlapečku, jestli máš nějaký talent, tak to zkus.“

 

Asi nejvíce jste do
povědomí ovšem vstoupil se seriálem Chlapci
a chlapi…

To je omyl, já jsem předtím natočil seriál Bylo nás šest s titulní písničkou
Dalibora Jandy Oheň, voda, vítr ví.
Hrál jsem tam s Majdou Bočanovou, Honzou Šťastným, Ivanou Chýlkovou a dalšími.
Tam jsme se přes noc dostali do povědomí a teprve poté přišli Chlapci a chlapi.

 

Chlapci a chlapi jsou ovšem bezesporu nejznámější a nejvíce
reprízovaní. Co pro vás tento seriál znamenal?

Každopádně to pro mě byla veliká zkušenost, roční práce, rok
z domova a rok pod taktovkou vynikajícího režiséra Sokolovského. Ač je
prezentován v různých souvislostech a spojován s různými názory, tak
já ho opravdu vnímám jako jednoho z nejlepších režisérů, které jsme měli.
Stejně tak jako Jirka Adamec, který je hodně svérázný, ale jsou to oba lidé,
kteří dokážou herce vést. Nicméně když se vrátím k Sokolovskému, tak ten
razil heslo: „Lepší menší efekt, než velký defekt.“ On řemeslo neuvěřitelně
zvládal, byl perfektně připravený.

 

Jak vzpomínáte na
dobu, kdy se seriál začal vysílat?

Já jsem v době, kdy se seriál začal vysílat, byl už tři
měsíce na vojně, takže se mi to skloubilo. Celou tu seriálovou popularitu jsem
zažíval v kasárnách. Nicméně byl jsem v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, což byla fešácká vojna,
kdy jsme jezdili na zájezdy a vystupovali pro vojáky a poměrně hodně jsme
čadili, což tehdy znamenalo, že jsme poměrně často bez opustky utíkali. To byla
krásná vojna.

 

A jak tedy vidíte seriál
zpětně?

Až nyní, s odstupem třiceti let, člověk zjišťuje, že
v tom seriálu nejde jen o to „sloužím socialistické vlasti“. Jsou tam
vážné příběhy, které by se odehrávaly i dnes, kdyby ta vojna byla, a já se
musím přiznat, že takový půlrok vojny bych každému klukovi přál. Myslím, že by
jim to prospělo. Já jsem taky zažil na vlastní kůži šikanu, když mě na umývárně
zmlátili hadicí, protože jsem nechtěl vyprávět, jak se točilo s Vejmělkovou,
ale i to je škola života. Tak to prostě je.

 

Seriály jsou i dnes
vaší doménou, jak se to odráží na vaší popularitě?

Myslím, že zásadně, protože seriál je věc, která má
sledovanost minimálně jeden a půl milionu diváků. Lidé si vás trochu
s rolí ztotožňují a je to běh na dlouhou trať, protože sledují, jak se
vaše postava vyvíjí. Já jsem vesměs hrál poměrně kladné hrdiny a jsem rád, že
mi nyní Lenka Hornová, producentka Ordinace,
dala jinou polohu. Je obdivuhodné, že měla tu odvahu do toho se mnou jít.

 

Proč zrovna odvahu?

Tady nejde o herectví, ale o to, že kombinace Zounara na
veskrze zápornou roli je opravdu nezvyklá. A ačkoli jí všichni říkali, že se
zbláznila a že takový kladný „český Honza“ se na tu roli nehodí, tak si to
prosadila a i reakce diváků jsou většinou pozitivní. Je zvláštní jak lidé ty „záporňáky“
svým způsobem milují. Baví je dívat se na to, co zase ten Švarc vyvede. A
protože mě, alespoň doufám, lidé nevnímají negativně, tak vidí, jaký jsem, a
vůči tomu mohou pozorovat hereckou práci. Ta postava se musí tvořit.

 

Jak jste se tedy na
tuto postavu chystal?

Když jsem se na tu roli připravoval, tak jsem asi měsíc
přemýšlel o tom, jaký člověk to bude a jaké výrazivo bude používat, protože to
opravdu nejsem já. Ke každé postavě si musíte sami vytvořit určitou historii,
to vám dramaturgové nedají. Jde o to, proč se tak chová, protože sám od sebe
člověk není zmetek. Myslím, že se ta postava povedla, že to funguje, a jsem za
to rád.

 

Kromě herectví vás
lidé mají spojeného s gastronomií a televizními pořady tohoto typu. Jak
jste se dostal k této oblasti?

Musím říct, že přes maminku, protože strašně dobře vaří. Táta
byl ještě k tomu nadšený rybář a navíc jsme měli poměrně hodně návštěv,
takže se stále něco kuchtilo a já jsem vždy vnímal a strašně miloval tu
atmosféru a to mi zůstalo. Udělal jsem skoro pět set dílů Prima vařečky plus další kuchařské pořady, a tak jsem se seznámil
se skvělými lidmi, kteří to skutečně umí. Sním o tom, že bych si zařídil malou
restauraci, jen o třech stolech. Vyzkoušel jsem si i restauraci velkou, která
sice dodnes funguje, ale pro mě to tehdy bylo velmi náročné a skoro mě to stálo
život. Dnes už vím, že na restauraci si člověk nemůže půjčovat. Ale fakt je
ten, že by u mě většině lidí určitě chutnalo, protože vařit jsem se naučil
velmi dobře. Když nic jiného, tak jsem se tomu deset let opravdu intenzivně
věnoval.

 

Jakým směrem se tedy
podle vás ubírá česká gastronomie?

Musím říct, že česká kuchyně je jedna z vůbec
nejlepších na světě. Nemůžeme vše soudit podle pořadů, ve kterých se navštěvují
restaurace, protože ty jsou vytipované, aby to bylo divácky zajímavé. Se
svíčkovou člověk nezvítězí na japonském festivalu, to nejde, jsou tu i další
věci, které naši zemi dokážou prezentovat a dávat jí tvář. Česká jídla jsou
jasná a výrazná. Třeba knedlík je skutečný pojem.

 

Podřizujete své vaření
nějak aktuálním trendům?

To ne, podřizuji to své chuti.

 

Nějaký čas jste se
realizoval i v podnikatelské sféře. Co vám toto období dalo?

Do herectví nic, do života peklo a velmi nerad na to
vzpomínám. Pro život to znamenalo uvědomění si svých vlastních nedostatků a
toho, že na určité věci nemám. Mám sice vynikající nápady, které fungují, ale
nefunguji v nich já.

 

Co vůbec považujete
za největší zlom ve své kariéře?

Podle mě to byl moment, kdy jsem se přestal herectvím trápit
a začal se bavit. Zjistil jsem, že když to budu dělat dobře, tak mě to bude
těšit, a když by to nešlo, zkrátka budu muset dělat něco jiného. Je to strašně
osvobozující pocit. Jsou mnohem důležitější věci na světě, kterých si jako
povolání a poslání vážím. Ale v herectví něco předáváte, je krásné, když
se vám podaří dát smích, pláč, dobrý pocit, něco, co lidi zaujme…

 

Je tedy podle vás
herectví společensky prospěšné?

Myslím, že je to geniální věc v tom smyslu, že lidé
jsou schopni vnímat živého tvora. Ne na plátně, ale živého člověka, který jim
předkládá příběh. Je to kniha, kterou nemusíte číst, ale stačí poslouchat a
vnímat. Dokážete na dvě hodiny vtáhnout člověka do textu, který napsal geniální
autor. Je to jedna velká kniha, u které nemusí člověk obracet stránky. Může si
jen sednout, koukat, poslouchat a být.

 

Podle čeho
rozlišujete své schopnosti, podle čeho si na co troufáte?

Troufám si na všechno. To je právě ta největší výzva, že
můžete cokoli. Můžete chodit po hlavě, jezdit na kole, viset za nohu, když to
dáte. Zkrátka cokoli, když to dáte.

 

Kde čerpáte
inspiraci?

Jak člověk chodí po ulici, vnímá život, který běží kolem
něho, a všechno ho inspiruje. Mohu třeba říci, že taxikář ze seriálu Vyprávěj opravdu existuje.

 

Zvládáte i přes
vysoké tempo hrát s nadšením a radostí?

Mohu vám říci, že se mi kolikrát nechce. Ale stačí, aby
člověk vyšel na jeviště, a pohltí vás to. Ale i když jsem unavený, tak
samozřejmě jako každý druhý mám hypotéku a malé dítě a jsem nezaměstnaný.
V podstatě mě nikdo nezaměstnává. A buďto budu fungovat, pracovat a budu
ve formě, nebo nebudu mít nic. Takže i to je takový motor, který vás žene.

 

Co je pro vás v tuto chvíli nejdůležitější?

Dcera. Je pro mě smysl života. Když už někomu dáte život, tak ten váš jde velmi do ústraní, protože lidé by se měli snažit, aby ten nový člověk žil život pěkně. Aby vyrůstal a aby vás měl – tátu a mámu. To je pro mě v tuto chvíli nejpřednější věc na světě.

 

Jak byste popsal svůj mediální obraz?

Když si vezmete jméno Martin Zounar, tak o mě vždy psali ve spojení například restaurace – problém, potíže se slinivkou a podobně. Vždycky to byl bulvár a víte, to není můj mediální obraz. To jsou snůšky polopravd a názorů lidí, kteří mě neznají. Nicméně někdo mě má rád a váží si mě a někdo mě nenávidí. Tak to prostě je. Ale časem to přestanete vnímat, protože tím se nemůžete řídit.

 

Jaký je váš aktuální
životní styl?

V tuto chvíli se ubírám poměrně sportovním směrem.
Myslím, že to je dobře, protože člověk zkrátka stárne. Díky tomu se cítím
strašně dobře a myslím, že mi to zůstane. O to lépe si pak navíc omluvíte
určité prohřešky. A samozřejmě je v mém životě divadlo, které miluji.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Augustine www.theaugustine.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Literát takového
formátu, jako je Jiří Suchý, patří k lidem, kteří se příliš neohlíží, aby
žili ze vzpomínek. Jeho neustávající činností je každé další dnešní
představení, snaha naplnit sál divadla Semafor,
psát poutavé a současně ekonomicky únosné hry, které mají především společné
to, že se lidé v divadle budou smát. Ostatně to mají jeho diváci napříč
generacemi společného. Rozplakat dokáže prý i cibule. A tak s laťkou sám
sobě vysoko nasazenou nepřestává Jiří Suchý usilovat o naši radost a smích.

 

Jaké ctnosti, jimiž
jste byl obdařen, v životě nejvíce uplatňujete a staly se
nejužitečnějšími?

Že bych byl obdařen větším množstvím ctností, nelze říct.
Ale pár jich mám. A dvě si hýčkám. Velkorysost, neboli mávnutí rukou nad malichernůstkami
– malé věci řešte ruky mávnutím se
dokonce zpívá v jedné mé písni – a pak trpělivost.

 

Kolik byste napočítal
lidí, měl-li byste počítat opravdové přátele ve vašem životě?

Vím bezpečně o třech. Ale asi jich bude i víc.

 

Dá se práce a
přátelství úspěšně kloubit? Jak se to propojuje vám?

Jeden z výše uvedených přátel je Jitka Molavcová. A
spolupracujeme už třiačtyřicet let.

 

Máte to z domu
do divadla doslova kousek. Kde trávíte v poměru více času?

Je to asi jedna ku jedné.

 

Patříte k lidem,
kteří usínají s čistou hlavou, nebo stále analyzujete a tříbíte nové
nápady?

Už jsem se naučil usínat s čistou hlavou.

 

Jak se vám po letech
ředitelování divadla Semafor daří
udržet programovou nabídku?

Viďte.

 

Ani Semaforu se nevyhnula značná finanční
omezení. Jak se to odrazilo na provozu divadla?

Museli jsme stáhnout z repertoáru sedm her a nahradit
je jinými, ve kterých místo 26 účinkujících je jich jen pět nebo tři. 

 

Vaše představení
navštěvují diváci různých generací. Co podle vás ale mají společného?

Chodí k nám diváci, kteří se potřebují občas zasmát.

 

Jaké role se vám
hrají nejlépe a které jsou pro vás problematičtější?

Jelikož si píšu role sám, píšu si takové, které mě baví
hrát.

 

Zažil jste nějakou roli, kterou jste hrál vyloženě nerad?

Obvykle jsou to role z her, které už jsou na repertoáru mnoho let.

 

Můžete říct o nějakém semaforském představení, že je kontroverzní?

Jestli je kontroverzní to představení, které jsem považoval za skvělé, a publikum rozhodlo, že tomu tak není, pak jsem to zažil za třiapadesát let Semaforu třikrát.

 

V jednom
dokumentu, který byl z Osvobozeného
divadla, jsem slyšela Jana Wericha říkat: „Po smíchu přichází pláč. Ale nad
čím chcete plakat?“ Povedlo se někomu rozplakat vás na divadelních prknech, a
pokud ano, proč to bylo?

Pláč na scéně není zrovna má doména. Dojetí občas ano.
Například když Jitka Molavcová zpívá píseň Můj
pes.

 

Je těžší lidi
rozplakat, nebo rozesmát?

Rozesmát. Rozplakat dokáže i cibule.

 

V divadle Semafor jste režisérem a je asi zbytečné
ptát se, jak se lidem pod vaším vedením pracuje. Ale co jiný režisér,
z čeho by u vás jako herce měl největší radost a v čem byste
naráželi?

Pokud bylo třeba řešit nějaký problém, pak to byla
skutečnost, že jako autor jsem měl jinou představu, než měl režisér. Ale
nakonec jsme se vždycky dohodli.

 

Těší vás, když se s vámi diváci a přátelé chtějí po představení vidět? Někdy slýchávám, že herci jsou unavení a je to pro ně obtěžující…

 Po představení se snažím brzy zdrhnout, pokud možno zadním
vchodem.

 

Kdo přišel na nápad
vyrobit tapety z vašich textů a polepit jimi divadlo?

Je to nápad pana profesora Meleny, autora interiéru našeho
dejvického divadla.

Ve foyeru mohou hosté
divadla vidět kostým Voskovce a Wericha. Jak jste k němu přišel?

Divadlu ho věnoval Filip Voskovec, který v našem
divadle pracoval jako jevištní technik. Ty kostýmy z Vest pocket revue jsem objevil ve staré skříni na venkovském sídle
rodiny Voskovců na Sázavě.

 

Uvažoval jste někdy o tom, že byste v domě pana Wericha vy sám žil?

Ne.

 

Je pravda, že jste byl nějakou dobu osobním řidičem pana Wericha?

Nabídl jsem mu řidičství na nějaký čas, když jsme se zbavili našeho společného tajemníka,
který ho třikrát týdně vozil do nemocnice. To se stalo po našem mnohaletém přátelství.

 

To zní jako příběh ze Sicílie…

Zbavili jsme se ho. Byl to vůl a zloděj a tak si koledoval o výpověď.

 

Jakým způsobem vám
Jan Werich ovlivnil život? V čem si jej připomínáte vy sám?

O tom jsem už napsal nesčetné množství článků do novin a
s bratrem Ondřejem dokonce i knihu. Nelze se totiž o tom rozepsat jinak
než sáhodlouze.

 

Jak jste se cítil
s Janem Werichem v soukromí, u něj doma na Kampě?

Z počátku tréma, později přátelská atmosféra.

Jakými věcmi se
v domácím prostředí rád obklopujete, uchováváte si je?

Nejrůznějšími předměty, které mi nabídl život a které mě
něčím zaujaly. Ledacos se poztrácelo, ale to nejdůležitější schraňuju jako oko
v hlavě.

 

Patříte k lidem,
kteří si soustavně své nápady zapisují? Nosíte zápisník?

Ukládám si nápady do počítače, a když píšu novou věc, tak
tam občas zalovím.

 

Jak uspokojivě a
dostatečně z vašeho pohledu se hrají vaše písničky v rádiích?

Český rozhlas 2 si
denně vzpomene na naši starší písničku. Náš současný repertoár se ale do
sdělovacích prostředků dostane jen zřídka.

 

Které písně kdy
nejvíce podléhaly cenzuře?

Písničky z roku 1968. Člověk to zní hrdě, Proti
všem, Pudivín a další. Jejich
názvy už dnes něco napoví jen těm, co si pamatují.

 

Co reklama a texty
písní – bylo potřeba ji propojit, jak se vám s tímto elementem pracuje?

Protože mým původním povoláním byla reklamní grafika a
pracoval jsem v ateliérech Propagační
tvorby, mám k reklamě kladný poměr. V roce 1960 jsme s Jiřím
Šlitrem napsali písničku Barvy – laky,
což byla asi jediná reklamní píseň v dobách reálného socialismu.

 

Jaký je váš názor na
současné autory divadelních textů a na jejich texty samotné?

Divadlo mě zaměstnává tolik, že je mi odepřeno sledovat
práci jiných textařů. Ale občas zaznamenám i vynikající práce a občas hrozný
slátaniny. Ale není mým zvykem veřejně komentovat práci mých profesních kolegů.

 

Jaká zahraniční
tvorba vás nejvíce láká a dříve i přitahovala?

V šedesátých to byly americké songy, které vysílala
stanice AFN Munich. Dneska sleduji
britské a americké muzikály.

 

Jste hodně komunikativní
člověk? Řekl byste to sám o sobě?

Jestli být komunikativní znamená, že si rád s každým
povídám, tak jsem komunikativní.

 

Za jakým účelem vás
lidé nejčastěji obecně vyhledávají? Patříte k „lidem-vrbám“?

Kupodivu vrbou už jsem daleko míň, než jsem býval. Asi je to
tím, že si mé okolí uvědomuje, že mám svých starostí dost. Jinak jsem denně
vyhledáván za účelem autogramů.

 

Jak vypadal váš vztah
s Milošem Formanem před projektem Dobře
placená procházka a jak po jeho uskutečnění?

Před projektem Dobře
placená procházka byl Miloš Forman stálým hostem neboli štamgastem
v hledišti Semaforu a po
projektu taky. Akorát nás teď dělí ten oceán, takže se vídáme, když jeden
z nás oceán překlene.

 

Co byste tvorbě pana
Formana vytknul, pakliže by šlo o konstruktivní kritiku?

Nic. Tvůrcům jeho formátu se nevytýká.

 

Jakých věcí si
nejdříve všímáte na projektech jiných lidí?

U každého díla mě zajímá hlavně to, s jakým úsilím a
s jakou poctivostí bylo vytvořeno. A teprve o hodně později jeho
nedostatky. Vím z vlastní zkušenosti, že se všechno nemůže podařit, a vím
taky, jak je snadné nad tím ohrnovat nos.

 

Kdo jsou lidé, kteří
vám v životě zásadně pomohli? V jakém vztahu k vám byli či jsou?

Byli to zpočátku úředníci, kteří pomohli na svět Divadlu Na Zábradlí a jiní zase Semaforu, byli to dokonce i lidé ve
vysokých stranických funkcích KSČ, kteří z lásky k našim písničkám
dokonce občas zrazovali stranu. Byl to ale i mecenáš, který když nás postihla
nemilost magistrátu, věnoval nezištně divadlu značné částky. A jsou to dodnes
diváci, kteří se večer seberou a jdou do konzervativního, a tudíž nemoderního
divadla, aby tu prosmáli zbytek dne.

 

Na co upínáte svoji
mysl v poslední době nejčastěji?

Na příští sezónu, pro kterou bude třeba napsat novou
komedii.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s divadlem Semafor www.semafor.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Herecká profese je pro herečku Báru Seidlovou tou správně vybranou životní náplní. Jak je toho sama důkazem, najít si práci, která vás po všech stránkách těší a přináší vám pocit radosti, je důležité a vždy se to vyplatí. Vždyť přeci každý úspěch by se měl měřit tím, zda je člověk šťastný. V tom případě je Bára Seidlová velmi šťastná mladá dáma.

 

Co myslíte, že obyčejně herce k divadlu nejvíce táhne? A jak je tomu u vás?

Za ostatní herce mluvit nemůžu, můžu mluvit jen za sebe. To, co táhne mě, je nepojmenovatelné. Někdo tomu říká touha, někdo poslání. Každý z nás má nějaký talent, a když se jím necháme vést, dovede nás tam, kam patříme. Když jsme tam, kam patříme,jsme šťastní.

 

Jak se vám pendluje mezi
filmem a divadlem? Jaké si odnášíte
z čeho zkušenosti?

 Jsou to dvě odlišné cesty k jednomu cíli. K divákovi. Ta divadelní je osobní, přímá a v daný okamžik se nedá nic zašvindlovat. Můžete s divákem komunikovat tady a teď.
Ve filmu záleží na mnoha faktorech, nejen na herci. Jak film ve výsledku bude vypadat a co si z něj divák odnese, je jednou pro vždy dané. Druhá repríza se nekoná.

 

Jaké zkušenosti
považujete za přenosné
a které nikoliv?

Jakákoli zkušenost se hodí, ať už pozitivní, či negativní. To, co se naučím na jedné straně, na druhé můžu použít.

 

Na co se všechno dá
v zákulisí
„narazit“?

Na
technika, na zapomenutou rekvizitu, na železnou tyč z úplnějiného představení. Dá se narazit do zdi, protože
je tam většinou tma. Na kolegu, který
se spěšně převléká z kostýmu do kostýmu, na jiného, který neví „co teď bude“, na zoufalou kolegyni, která
hledá pásek, protože jí na jevišti padaj kalhoty. Na plechový kýbl s vodou – protipožární opatření, na ohryzky, ubrousky, nedojedené svačiny a na uklizečku, která čeká a doufá, že už konečně skončíme, protože to všechno po nás musí uklidit a chce jít před půlnocí spát.

 

Vytoužila jste si v divadle
něco konkrétního?

Toužila jsem po divadle, ve kterém
se budu moci svobodně vyjadřovat. A splnilo se mi to prostřednictvím divadla MALÉhRY, díky němuž si můžu dál snít a plnit všechny sny.

 

Jak se vám kdy sehrávalo
s kolegy a jak je tomu nyní
s vaším
triem?

Nedá se to srovnávat. To, že jsme my tři spolu, se stalo. Věřím, že nic v životě není náhoda a všechno má svůj smysl. Že se člověk třeba ocitne mezi stejně naladěnými lidmi a z práce se vám stane dobrá zábava. Tak jsem si uvědomila, že není ani tak důležité, co děláte, ale s kým to děláte. Rozdíl je už jen v tom, že s kolegy jsem se musela sehrávat, s holkama nemusím. Funguje mezi námi jakési vnitřní propojení, takže si, nejen na jevišti, rozumíme možná i bez „mrknutí oka“.

 

Dokážete se vždy
naladit na představení
tak, jak potřebujete? Nebo je
to otázkou toho, jaký
jste měla den?

Jeviště je magické. Jaký jsem měla den, je úplně jedno. Je to jiný svět, jiná energie a všechno zvenku jde stranou. Užívám si to. Většinou se těším do divadla i na diváky, a tím mám vlastně celý den hezký. Je to ocenění a dar, že je nám někdo ochoten věnovat večer a přijít se na nás podívat.

 

Do jaké míry
patří k profesionalitě
herce nedat na sobě nic znát,
když hraje, ačkoliv
má třeba
velké vnitřní
trápení?

S trápením se dá skvěle pracovat! Je to energie,
emoce. Herec žije tím, že přetváří své vlastní emoce. Je to jedna a tatáž energie, negativní, či pozitivní, takže se třeba trápení dá velice snadno přetransformovat a funguje to
jako bezvadná terapie. Pro mne i pro diváka. 

 

Řekla byste, že
někteří
herci jsou předurčeni
pro nějaké
konkrétní
role a jiní jsou třeba
úplně
univerzálně
použitelní
na jakékoliv role?

Ne. Záleží to jen na tom, čemu oni sami věří. Omezení neexistuje vně, je jen v naší hlavě. Čemu věříme, to dokážeme. Předurčením našich schopností jsou naše touhy a sny.

 

Čím se herec nejlépe
a nejdéle vryje do povědomí
veřejnosti?

 Tak nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Myslím, že o to až tolik nejde.

 

Co obnáší život
celebrity po mediální
stránce?

Jéžišmarjá, co já vím…? Třeba psát tenhle rozhovor?

 

V jakém
bodě je pro vás
svět médií
nutným zlem?

Proč se bavit o zlu, když se můžeme bavit o dobru? Třeba o tom, že média mohou lidem zprostředkovat informaci, že se někde děje něco hezkého. Jsem ráda, že díky médiím můžu dávat vědět o tom, co dělám, třeba pozvat lidi do divadla. Všechno má dvě strany, nic není jen černé, nebo bílé. Záleží jen na vás, z jakého úhlu se díváte.

 

Dokážetepředem
odhadnout reakce veřejnosti na ten
který článek,
rozhovor?

Neřeším to. Píšu, co si myslím. Někoho to potěší, někoho to naštve, to záleží na jeho přesvědčení. Každý má právo na svou reakci.

 

V kterém
bodě v životě
jste zažila opravdu tréning
odhadu na lidi?

Asi mě to teprve čeká. Čím jsem svobodnější, čím víc si dělám to, co chci, tím víc odvahy potřebuji.

 

Jakým směrem
jdou představení,
která si volíte,
a jakou váhu v té
volbě má
vaše rozhodnutí?

Představení jdou přesně tím směrem, jakým jdeme my. Co potkáváme, co zažíváme, jak na to reagujeme…
Všechny tři se na inscenaci podílíme rovným dílem. To, co budeme hrát, je dané tím, co se kolem nás děje, co lidé nejvíc řeší. Každá máme talent na něco jiného a vzájemně se v těch talentech podporujeme a respektujeme.

 

Máte za cíl
něco konkrétního
skrze svoji profesi veřejnosti sdělit?

To jsou
možná moc silná slova. Chtěla bych jen, skrze divadlo, film, cokoli, co budu vytvářet, dávat lidem naději, že je možné následovat sami sebe a důvěřovat své síle. A že v každém z nás dřímá obrovský potenciál, jen se ho nebát využít. Největší radost mi udělá, když za námi po představení přijde divák nebo divačka s rozhodnutím, že i on dokáže to, co dokázala postava v naší inscenaci, třeba „že ten kopec prostě sjede“!!

 

Co si sama berete od diváka,
který vám
ať už
verbálně,
či neverbálně
něco přináší?

Co bych
byla bez diváka! Dává mi možnost, že mám pro koho hrát, a já ji bezostyšně využívám.

 

Vnímáte
kontakt herce a diváka jako dostatečný?

Pokud mi
ten kontakt přijde nedostatečný, slezu z jeviště a jdu se k nějakému divákovi přiblížit fyzicky. Funguje to.

 

Setkáváte
se někdy se zneuznáním
herecké profese?

Každý se pohybujeme v určité „rezonanci“. To, co si myslíme, se nám potvrzuje. Fungujeme jako vysílač a přijímač. Co vysíláme, se nám vrací. „Stejná frekvence“. Pokud si budu myslet, že herecká profese je nedostatečná, zcela jistě se mi to zvenku bude potvrzovat. A tak si raději kontroluji své myšlenky a přemýšlím o těch pozitivnějších věcech. Určitě se najde někdo, kdo pochybuje o smysluplnosti herecké profese, ale v mé rezonanci se, doufám, nepohybuje.

 

Co myslíte, že
veřejnost o herectví
neví, nebo má
v něčem
o něm mylnou představu?

Dnes mi
paní za přepážkou vyprávěla, jak jí její syn nechtěl uvěřit, že jsem na poště podávala balík, když jsem přece v televizi! Herec je úplně normální člověk, pohybuje se v televizii na poště.

 

Se svým divadlem MALÉhRY
cestujete po republice. Kde všude jste byly s
kolegyněmi a jaké
máte reakce diváků
z menších měst?

Reakce
diváků mi dělají radost. Projíždíme celou naši vlast a říkáme si, jak je vlastně krásná. Kdybych dělala jinou profesi, na některá místa bych se ani nedostala. Takhle vím, že všude se dá něco hezkého objevit, něco příjemného zažít, něco dobrého sníst.

 

Jaké netradiční
zážitky si samy, coby „vozitelky“
zážitků,
odvážíte z cest?
Jací jsou u nás
lidé hostitelé?

Jako
hostitelé jsou různí, ale vesměs se setkáváme s úžasnou pohostinností. Někde nám dokonce upečou dort, koláče nebo buchty. Jestli to tak půjde dál, nevejdeme se do kostýmů. Každý divadelní zájezd pojímáme jako výlet. Náš manuál: navštívit místní informační centrum, vybrat výlet a nějakou hospodu… tím je o zážitky vždycky postaráno.

 

S čím v životě
jste se kdy neuměla rozloučit?

Pokud
jsem se s něčím rozloučit neuměla, nakonec jsem musela, abych zjistila, že i bez toho se dá žít.

 

V jakém
směru u sebe vnímáte
největší
posun?

Člověk má na sobě pořád co odhalovat, pořád ho něco překvapuje a posouvá dál k dalšímu řešení sebe sama. Jako když se cibule svléká ze slupek. Takžeposun zatím vnímám od slupky ke slupce.

 

Na co se sama u sebe chystáte
v blízké
době? Co je vám
výzvou, na čem
budete pracovat?

Na další slupce!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz