Archiv rubriky: Film a divadlo

Od svých deseti let
se pravidelně objevoval v dětských filmových i divadelních rolích, po
dokončení studia na konzervatoři prošel několika divadelními scénami. Když ho
divadlo zklamalo, otočil se k němu zády. Zkusil pracovat v jiných
profesích a posléze zjistil, že se mu po herecké práci stýská. Rád proto přijal
nabízenou roli Harpagona v Moliérově Lakomci. Na podzim roku 2013 stál
Gustav Bubník po téměř dvaceti letech opět na jevišti. Domovskou scénou se mu
stalo malé nuselské Divadlo Bez Hranic, v němž jeho Divadelní Agentura
Globus od loňského roku připravila už tři premiéry a chystá několik dalších
projektů.

Váš profesní život
připomíná tak trochu houpačku. Kde se právě nacházíte?

Chtěl bych věřit, že na cestě vzhůru. Po návratu
k divadlu a premiérách, které jsme během jednoho roku připravili a za
nimiž je schováno mnoho práce, bychom si to, myslím, zasloužili. Vím, že nahoru
vede dlouhá cesta a nikdy není jisté, že se tam člověk vyškrábe, ale snad máme
šanci. Mám radost, že se mi daří i v soukromém životě, ale nechtěl bych to
zakřiknout.

 

Čím teď žijete?

Divadlem. Návrat k němu byl a je nádherný. Hrajeme
Lakomce, Osamělost fotbalového brankáře, Caligulu. Všichni, kteří jsme se na
představeních podíleli, si za nimi stojíme. Potkal jsem úžasné kolegy, dobře si
rozumím se spolupracujícími režiséry. Harpagon byl pro mě první rolí po
dlouhé době divadelního půstu. Trochu jsem se obával, jak to zvládnu, dnes to
představení miluju. Hrajeme ho i pro studenty středních škol, je žádané a má
velmi dobrý ohlas. Caligula měl premiéru nedávno, načasoval jsem ji k 86. narozeninám mého tatínka. Pro mě je to hodně
náročná role, po představení jsem úplně vyčerpaný. Představením Osamělost
fotbalového brankáře, které jsme přetvořili z one man show
v plnohodnotné představení s pěti herci, jsem si udělal radost – téma
sportu je mi hodně blízké.

 

Divadlo Bez Hranic,
kde hrajete, není příliš známé…

Je to mladé, poměrně nové divadlo, najdete ho
v pražských Nuslích. Prý zde bývalo za První republiky jedno
z prvních pražských kin – v patře je ještě promítací kabina i
balkónek. Agentura Globus, jejímž jsem principálem, je od loňského roku jedním
ze tří souborů, které divadlo pravidelně využívají.

 

Co má principál
takové divadelní společnosti, jako je ta vaše, vlastně na starosti?

Všechno. Vybírám hry, připravuji dramaturgický plán,
oslovuji režiséry. Samozřejmě musím vytipovat herce do konkrétních rolí,
zajistit autorská práva, jednat s výrobci dekorací a kostýmů. Vyhledávám
případné partnery představení, mám na starosti i propagaci divadla, případně
jednotlivých představení, spolupráci s prodejními portály a Klubem přátel
divadla, rezervace.

 

Není toho málo…

Ale to ještě není vše. Podávám žádosti o grant, jednám
s úřady – je toho zkrátka na počátku moc. Pevně věřím, že v brzké době
budeme moci přijmout produkční, která by převzala každodenní kancelářské
povinnosti a já se budu moci soustředit pouze na uměleckou stránku naší práce.
Divadlo je velmi složitý organismus, všechno do sebe musí perfektně zapadat.
Pokud chcete, aby všechno dobře fungovalo, je třeba, aby byl v kolektivu
spolupracovníků klid, pohoda, přátelské vztahy. Musím říci, že tohle se opravdu
daří, příjemné a pohodové prostředí, jaké cítím na všech našich představeních,
jsem dávno nikde nezažil.

 

Jaká jsou největší
úskalí vaší práce?

Jsou to samozřejmě finance a udržení rentability divadelního
provozu. Neexistují kvalitní zákony, které by v případě dotování kultury
firmám a podnikatelům umožňovaly odečítat si vložené peníze z daní. Sponzoři
se tedy nehrnou. Donátorů a filantropů, kteří by jen tak z lásky
k umění investovali do kulturních projektů, je stále velmi málo. Když už
někteří jakkoli přispějí, díky jim za to.

 

Pojďme se vrátit na
začátek vaší herecké kariéry…

Myslím, že opravdu důležitým startem bylo, když mě maminka
s babičkou přihlásily do rozhlasového Dismanova souboru, zaměřeného na
recitaci a herectví. Tam jsem získal veškeré základy – techniku mluvení,
jazykovou kulturu, všeobecný přehled. Pracovali tam s námi ti nejlepší
rozhlasoví režiséři, jezdili jsme na tábory, z nichž jsme byli nadšeni, byla
to prostě moje životní šance. Díky tatínkovi¸ úspěšnému hokejovému hráči a trenérovi,
jsem měl velmi blízko i ke sportu, hlavně ke sportům kolektivním – hokeji,
fotbalu, ale hrál jsem třeba i tenis. Sport mě naučil neprosazovat se na úkor
ostatních, respektovat je. To je i u divadla moc důležité. Od táty jsem
k tomu dostal do vínku i určitou zarputilost, snahu dotáhnout všechno do
konce.

 

Čemu jste tedy dával
přednost?

Řekl bych, že jak sport, tak kultura šly u mě ruku
v ruce, doplňovaly se, oboje jsem vnímal jako obohacení svého života. To,
že jsem nakonec zvolil konzervatoř, bylo dáno mým sportovním úrazem, který mi
znemožnil věnovat se sportu na vrcholové úrovni a usnadnil mé rozhodnutí, co
dál.

 

Kdy jste si poprvé
zahrál ve filmu?

Mou filmovou kariéru odstartoval film, v němž jsem
nakonec nehrál! Na základě konkurzu jsem byl obsazen do role Toníka ve slavné
Babičce. Moje účast ale ztroskotala na tom, že jsem tenkrát nedostal povolení
ze školy. Naštěstí si mě paní asistentka zapamatovala, a když pan režisér Ráža
připravoval film Záhada obrazu sv. Šebestiána, obsadil mě do jedné z rolí.
Ve škole jsem to zatajil a mohl jsem natáčet. Následovalo velmi zdařilé a řekl
bych pro Českou televizi ojedinělé sci-fi Odysseus a hvězdy – barevný film
s tenkrát neuvěřitelnými triky, a posléze Chvíle pro píseň trubky – příběh
Markéty Zinnerové, jehož filmová podoba získala v Monte Carlu Zlatou
nymfu.

 

Dětskou filmovou
hvězdou jste se stal i díky seriálům…

Ty dva asi nejznámější byly Boříkovy lapálie a Pan Tau. Ale
spojení dětská hvězda nemám rád. Pro mě byla taková jen jediná – Tomáš Holý. My
ostatní jsme možná byli slavní, populární, ale bylo to i proto, že hrajících
dětí zas tolik nebylo, režiséři o nás věděli a obsazovali nás. Mě hraní bavilo,
vždycky jsem se moc těšil – na natáčení i do divadla.

 

Vy jste hrál
v dětství i v divadle?

Hned v několika. V Realistickém, hostoval jsem i
ve Vinohradském a Národním divadle. Tréma mě tenkrát nesvazovala, bylo mi 12,
13 let. V té době mi po těžké nemoci zemřela maminka a všechny mé
divadelní i filmové maminky mě braly pod svá křídla – s láskou na ně
vzpomínám, ať už to byla Jana Hlaváčová, Jarka Obermaierová, Milena Dvorská,
Jana Dítětová, Růžena Merunková a mnohé další. Měl jsem tenkrát velmi málo
volného času – škola, hraní, sport – a snad i díky tomu jsem tohle těžké
životní období překonal.

 

Pak jste vystudoval
konzervatoř. Co bylo dál?

Ještě během školy jsem hostoval v Příbramském divadle,
v Divadle Jiřího Wolkera a opět v Národním – tenkrát už jsem měl
velký respekt a úctu k hereckým legendám, s nimiž jsem měl tu čest
spolupracovat – sešel jsem se na jevišti s pány Hrušínským, Postráneckým,
Němcem a dalšími. Po ukončení studia jsem hrál dva roky v Kolíně, dva roky
na Kladně, nakonec jsem získal angažmá v Městských divadlech
pražských, kde jsem byl až do roku 1990.

 

Po Sametové revoluci
se dali mnozí herci na podnikání, či se snažili vstoupit do politiky. Co vy?

Vždycky mě zajímalo, jak funguje divadlo z druhé
strany, jak ta kolečka do sebe zapadají. Zahájil jsem studium oboru
Organizace a řízení divadel na FAMU. Brzy jsem ale zjistil, že pro praxi mi to
mnoho nedá. Ze školy jsem odešel, založil Divadelní Agenturu Globus a začal
produkovat první představení, která se hrála v několika pražských
divadlech a na zájezdech.

 

Zaskočilo vás něco ve
vaší nové profesi, přišly problémy, na které jste nebyl připraven?

Mně organizační věci nevadí, jsem takový „úřednický typ“,
mám rád systém a řád, v tomhle žádný problém nebyl. Co mě ale zaskočilo,
byla katastrofální ekonomická situace. Kultura byla opravdu popelkou a
nedostatek financí byla překážka, se kterou jsme se potýkali stále a která
se mnohdy nedala zvládnout.

 

Definitivně jste se
od divadla a herectví odtrhl na konci devadesátých let. Proč?

Právě kvůli penězům. Prodal jsem chalupu a koupil Divadlo
Jiřího Wolkera – pokusil jsem se ho zachránit. Bylo to tenkrát jediné
profesionální divadlo pro dětské diváky. Měli jsme velmi kvalitní repertoár –
české pohádky. Hráli jsme Němcovou, Ladu, Čapka. Spolupracovali jsme se známými
hudebními skladateli, měli jsme kvalitní choreografy, kostymérky. Vyprodáno
bylo na půl roku dopředu. Jenže přišly povodně, ekonomické balíčky, slíbené
granty nedorazily a dětské vstupné dramaticky zvyšovat nešlo. Nedalo se to utáhnout,
divadlo jsme zavírali s velkým smutkem. Tehdy jsem si řekl – končím.

 

Zkusil jste něco
jiného?

Úplně jsem změnil obor. Stal jsem se tiskovým mluvčím a PR
v jedné zahraniční bance a ve finančnictví jsem se pohyboval více než
deset let. Postupně jsem se stal obchodním ředitelem, soukromým konzultantem a
poradcem. Zpočátku to byla velká euforie, později ale rutina. Přestože to bylo
zaměstnání klidnější a jistější, začalo se mi stýskat po divadle. Vracel jsem
se postupně, přes dabing. Opravdovým návratem na divadelní prkna byl pro mě na
podzim loňského roku právě Harpagon.

 

Dabing je disciplína,
která je vám blízká. Jak jste se ji naučil?

Úplně přirozeně. Dabovat jsem začal jako malý, dítě nad tím
moc nepřemýšlí. Žádná teorie, jde to tak nějak samo. Proto později, když jsem
začal učit dabing na vyšší herecké škole, musel jsem si pořádně rozmyslet, jak
pro studenty vytvořit nějaký návod a postup. Dabing je specifický obor, člověk
si musí hlídat spoustu věcí, které je třeba zautomatizovat. Na mnoha hereckých
školách se vůbec neučí, herci ho musí zvládnout za pochodu. Chce to techniku a
pokoru. Jsou skvělí herci, kteří se dabingu vyhýbají, naopak zase tací, kteří
se věnují výhradně dabingu.

 

A vy?

V devadesátých letech tvořil dabing největší část mé
práce. Tenkrát byl „dabingový boom“. Ze zahraničí přicházely kazety, DVD,
filmy, které tu čtyřicet let nebyly k vidění. A tak se dabovalo a
dabovalo. Měl jsem velké štěstí, že mi byli přiděleni dva slavní herci – Tom Cruise
a Charlie Sheen, bylo příjemné a milé nahlédnout do jejich práce. Stal jsem se
jejich „dvorním“ dabérem a jsem jím v podstatě dodnes.

 

Namlouváte i
cizojazyčné dokumenty. Baví vás to?

Zahraniční dokumentární filmy občas namlouvám, k mnohým
z nich také upravuji komentáře a režíruji české znění. Baví mě to moc. Už
od základní školy jsem měl rád dějepis a zeměpis, mému srdci jsou proto
nejbližší historické a cestopisné dokumenty.

 

Vrátil jste se i
k televizním seriálům?

Úplně prvním seriálem po dlouhé odmlce byl sitcom Helena
z roku 2012. Točilo se v ateliérech v Hostivaři, kde jsem před
mnoha a mnoha lety hrál ve filmu Odysseus a hvězdy. Mám z té doby doma
fotografii – já a rezatý kocour Odysseus v mé náruči. A představte si, přijel
jsem na první natáčecí den Heleny, zaparkoval, a zpod vedlejšího auta vylezl
přesně stejný rezatý kocour a zahleděl se na mě. Byl to takový „návrat
ztraceného syna“. Účinkuji i v seriálu Doktoři z Počátků – je to
další „záporák“ v mé filmografii.

 

Máte nějakou vysněnou
roli? Třeba Shakespeara?

Kdo z herců by si nechtěl zahrát některou ze
shakespearovských rolí! Ano, vzhlížím k němu. Na Hamleta už jsem starý,
Romea jsem si zahrál v historické fresce Miroslava Horníčka. Třeba na mě
v budoucnu čeká král Lear – kdo ví. Shakespeare se narodil 23. dubna 1564,
já ve stejný den o 398 let později. I svou divadelní agenturu jsem nazval
Globus podle Globu, slavného shakespearovského divadla.

foto: Robert Vano

 

Máte nějaký sen,
který byste si rád splnil?

Přál bych si, aby představení, která dělám, byla vyprodaná.
Aby se divákům líbila – jejich pozitivní ohlas je naší největší odměnou. Jsem
vychovaný v nejklasičtějším stylu a toho se držím. Dobré bulvární divadlo
je dokonalá profese, ale moje parketa to není. Můj směr je jiný – chci jít
cestou klasického divadla, vybírat kvalitní tituly, které mají určitou
uměleckou hodnotu a přinášejí radost divákům i nám, kteří je pro ně připravujeme.

 

Vracíte se k tomu,
co bylo, bilancujete?

Moc se neohlížím, a pokud ano, pak jen proto, abych se
v budoucnu vyvaroval chyb, které jsem udělal. I špatné zkušenosti mají
svou hodnotu, pokud je člověk dokáže zpracovat. Měl jsem v životě různá
zaměstnání, byl jsem dole i nahoře, ale ničeho nelituji, mělo to tak být. Nemá
cenu se trápit věcmi, které se nedají změnit, snažím se dívat kupředu. Je pořád
co dělat, občas ne všechno vychází, tak to prostě bývá.

 

Kdo vám s tím
vším pomáhá?

Podporují mě moji nejbližší, rodina, a to je pro mne velmi
důležité. Partnerka, která je jednatelkou společnosti, rodiče, kteří jsou
šťastni, že jsem se vrátil k divadlu, tým mých spolupracovníků.

 

Na co se
v nejbližší době nejvíc těšíte?

Na odpočinek. Mám za sebou náročný rok, plný starostí a
práce. Kromě již zmíněných představení jsem pod svou divadelní agenturou rozjel
pravidelnou talk show Aleše Cibulky a v prosinci u nás uvede svou novou
talk show Halina Pawlovská. Další premiéru, francouzskou komedii, jejíž jméno
vám z pověrčivosti nemohu prozradit, chystáme až na březen. Teď bych si
měl najít čas sám na sebe. Konečně vyjedeme s partnerkou na pár
cyklistických výletů, chceme si jít zaplavat, zacvičit do fitcentra, zalyžovat.
Když se najde volná chvilka, chodívám také rád s kamarády na golf – ne
proto, že je to módní záležitost, ale projdeme se v krásné přírodě,
popovídáme si, občas bouchneme do míčku. Je to příjemná vzpruha, kterou už
nutně potřebuju.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení, doplňky
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Vytvořeno ve spolupráci:

Divadelní agentura Globus: www.divadelniagenturaglobus.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel
Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Přestože lásku k herectví
vyvolala u Jana Přeučila komedie, sám se velmi často objevoval v záporných
rolích. Díky své velmi pozitivní a milé povaze se ale i na těchto postavách
snažil najít něco kladného, nicméně s vědomím, že herec musí umět zahrát vše.
Ztvárnil obrovské množství rolí v divadle, filmu, televizi, rozhlasu a dabingu
a většina z nich je nezapomenutelných. Mimo jiné je to jistě i proto, že
se drží hesla, že dobrého herce dělá poctivost, pracovitost, posedlost a
charisma.

 

Kdy jste si poprvé uvědomil, kterým
směrem se chcete profesně ubírat?

Bylo to asi
v době, kdy mé sestře a mně maminka s tatínkem pravidelně hráli loutkové
divadlo. Můj strýček, Jan Přeučil, mě pozval poprvé do svého kina Bruska v Praze
a tam jsem viděl Laurela a Hardyho, to bylo pro mne nezapomenutelné.

 

Kdo vás ve vaší kariéře nejvíce
ovlivnil a čím?

Určitě to
byl můj pan profesor na hereckou tvorbu, člen činohry Národního divadla,
Radovan Lukavský. Celé čtyři roky studia na DAMU nás velice osobitým způsobem
zasvěcoval do tajů herecké profese a hereckého gentlemanství.

 

A co bylo největší překážkou?

Tou bylo
samozřejmě odsouzení mého otce v procesu s Miladou Horákovou, byl
jsem veřejně označen jako „syn nepřítele národa“ a bylo mi řečeno, že musím
smýt vinu svého otce a to konkrétně v pracovních zálohách ČKD Stalingrad
Praha.

 

Nezapochyboval jste někdy o svém
kariérním rozhodnutí?

Ani na
okamžik.

 

Jak jste se cítil při svém prvním
setkání s divadlem?

Poprvé jsem
se setkal s divadlem, když jsem jako pětiletý kluk hrál Knedlíka, ale to se asi
nepočítá. První opravdové kroky jsem udělal v ochotnickém souboru při
odborném učilišti ČKD Praha. Byl jsem pochopitelně nervózní, ale i šťastný, že
mohu poznávat prkna, která snad jednou budou znamenat můj svět.

 

V jakém smyslu pro vás bylo
výjimečné Divadlo Na zábradlí, ve kterém jste prožil třicet tři let?

Divadlo Na
zábradlí bylo v komunistickém režimu určitým ostrovem svobody. Však se
také na vstupenky stály fronty i dvanáct hodin.

 

Na co z tohoto období
nejvíce vzpomínáte?

Vzpomínám na
setkání s řadou osobností, na Jana Grosmanna, na Evalda Schorma, Ladislava
Fialku, na Libora Fáru, všechno to byly špičky ve svých oborech. Ale ten seznam
by byl pochopitelně mnohem delší.

 

Co považujete za zlomový okamžik
své kariéry?

To bylo
určitě mé rozhodnutí vstoupit hned po škole do trvalého angažmá do Divadla Na
zábradlí. Bylo to 1. června 1960.

 

Jak jste se cítil, když jste
poprvé hrál „na západě?“

V roce
1964 jsme poprvé vyjeli do západního Berlína, hráli jsme v Kunstgalerii na
Festivalu experimentálních divadel Krále Ubu, noční představení, přenášela ho
západoněmecká televize do všech koutů Evropy. Ovládlo nás velké nadšení, když
druhý den napsaly kritiky, že neznámí herci z Československa ukázali
západní Evropě, jak se má hrát moderní divadlo.

 

S divadelními soubory,
například se souborem Háta, často cestujete po republice. Vnímáte v jednotlivých
krajích nějaké odlišnosti publika?

Samozřejmě že
v každém městě je jiné obecenstvo, jiné vnímání divadelního představení a
jiná atmosféra. Je to ovlivněno sociálními podmínkami, vzdělaností lidí a jistě
i celkovou kulturní vyspělostí.

 

A jaký vnímáte rozdíl mezi
dětskými a dospělými diváky?

Ten rozdíl
je pochopitelně velký, protože pro dětského diváka se musí hrát každé
představení s plným nasazením. Představení musí být rytmické s celou
řadou různých překvapujících hereckých akcí – s písničkami, hrou
s loutkami a s vtahováním dětí do děje. Pro dospělé diváky se musí každé
představení hrát tak, jako by to bylo poprvé, jako by to byla premiéra.

 

Co vám dává loutkové divadlo,
které vlastníte a hrajete se svou ženou?

Je to pro
mne nová herecká disciplína, nový poznatek. Jsem rád, že si naše divadlo za čtrnáct
let získalo velmi dobrou pověst a že je o ně velký zájem.

 

Využil jste v této oblasti
někdy i obor dřevomodelářství, ve kterém jste vyučený?

Dřevomodelářství
je nádherné řemeslo, které dnes už bohužel zaniká. Celé tři roky učení
v pracovních zálohách ČKD Stalingrad byly pro mne velkou životní zkušeností.
Ale nikdy v životě jsem poznatky, které jsem tam nabyl, nepoužil. Můj život se
naštěstí začal ubírat úplně jinou cestou.

 

Ovlivnil vás v rozhodnutí
založit loutkové divadlo nějak váš otec, který vám je, ještě jako malému,
daroval a rovněž je hrál?

Samozřejmě že
tatínek i jeho loutkové divadlo sehráli svou roli. Ale největším impulsem bylo
setkání s Evičkou, která již delší dobu divadlo pro děti hrála a je
vynikající loutkoherečka. Stále se od ní něco učím.

foto: Lenka Hatašová

 

V čem jsou představení,
která hrajete, výjimečná?

Děláme
divadlo, jak řekl vynikající teatrolog Jan Grosmann, apelativní. To znamená
divadlo, které diváka vede k dialogu jeviště – hlediště. A pak také naše
představení jsou nejen zábavná, ale hlavně poučná – školákům z prvního
stupně základních škol přiblížíme staré pověsti české podle Jiráska, necháme je
nahlédnout i do tajemství řeckých bájí a cestujeme s nimi kolem světa. Na
všech našich představeních s námi spolupracují ti nejlepší tvůrci pro děti
– Martina Drijverová, Jiří Žáček, Jiří Chalupa, Zdeněk Barták, Jaromír Klempíř,
Šárka Váchová a Jaroslav Doležal.

 

Jaká byla vaše cesta z divadelních
prken do televize?

Moje první
zkušenost s televizí přišla v roce 1961, kdy jsem byl jako čerstvý
absolvent DAMU a člen Divadla Na zábradlí obsazen do role Frondosa v inscenaci
Lope de Vegy Fuente Ovejuna. Mojí partnerkou tehdy byla Blanka Bohdanová a
poprvé jsem zaregistroval přítomnost Štěpánky Haničincové.

 

Cítíte se lépe v kladných,
nebo záporných rolích?

Mužů na
šikmé ploše jsem zahrál jak v divadle, ve filmu či v televizi
desítky, mám je rád, ale vždy se snažím najít v charakteru i kladné prvky.
Někdy je to věru těžké. Avšak herec musí umět zahrát vše.

 

Cítíte se lépe před kamerou, nebo
na divadelních prknech?

Mám rád
divadlo i televizi či film, je to moje milovaná práce a věnuji se jí skutečně
na sto procent. Měl jsem složitou cestu ke své profesi, proto ji mám rád ve
všech polohách a každého nového úkolu si vážím.

foto: Lenka Hatašová

 

Nelze nezmínit dabing. Čím je pro
vás toto odvětví specifické?

Bylo období,
kdy jsem dabing dělal hodně, mojí oblíbenou postavou byl například mafián Tano
ze seriálu Chobotnice nebo ředitel nemocnice Chicago Hope. Jeden záporný, druhý
klaďas, ale měl jsem je rád oba.

 

Můžete do dabingu dát i něco ze
sebe, nebo je nutné přesně udržet charakter postavy?

V dabingu
musíte především vycházet z herecké předlohy, ale nějaký prostor pro vaši
fantazii tam rozhodně je.

 

Dlouhou dobu se rovněž realizujete
jako pedagog. Jak jste se k této práci dostal?

K této
profesi mě přivedla profesorka Eva Kröschlová, nabídla mi, že mohu na DAMU učit
jevištní pohyb. Později mě oslovil Miloš Nedbal, abych mu dělal asistenta. Já
sám jsem pak odučil nejméně čtyři ročníky herectví, to je šestnáct let.

 

foto: Lenka Hatašová

 

Proměňují se, za dobu, co
vyučujete, nějakým způsobem studenti?

Každou
nastupující generaci ovlivňuje doba. I studenty herectví. Ti dnešní jsou
otevřenější, nemusí se tak bát svých projevů jako my kdysi a velkou roli hraje
i kontakt se světem a jeho kulturou.

 

Na co se vás studenti nejčastěji
ptají?

Co mají udělat
pro to, aby uspěli a byli ve své profesi šťastní. Ale na to si musí každý
odpovědět sám a svoji cestu si vyšlapat. Já mohu říci jenom pár postřehů ze
svého života. Všichni jsme originály a každý máme svoji cestu jedinečnou.
Zkušenost je nepřenosná.

 

A jakou věc se jim naopak snažíte
nejvíce vštípit vy?

Zdravou
suverenitu a zdravou pokoru, tak jako nám je vštěpoval pan profesor Radovan
Lukavský.

 

Co myslíte, že dělá dobrého herce
dobrým hercem?

Poctivost,
pracovitost, posedlost a charisma.

foto: Lenka Hatašová

 

Vyučujete také rétoriku, jak si
v této oblasti stojí dnešní lidé?

Rétorika je
součástí mé herecké profese a v dnešní době internetu, kdy lidé zapomínají
komunikovat osobně, má nezastupitelné místo. Naštěstí v poslední době se
začíná rétorice věnovat zasloužená pozornost a stav mluvy v českých zemích
se pomalu zlepšuje. Je to běh na dlouhou trať. Každý na sobě musí pracovat sám
a pod odborným vedením, jestliže chce dosáhnout kvalitního projevu.

 

Co považujete za největší
rétorickou chybu?

Nesrozumitelnost,
nevýraznost a celkovou šedivost projevu. A pak také, když mluvčí nedokáže
odpovědět na otázky a mnoha slovy se vyhne podstatě sdělení. Znáte to, mohli
bychom si dosadit bla bla bla… To mne, jako posluchače, doslova uráží.

 

Máte nějaké heslo, kterým se
v životě řídíte?

Umění života
spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne. Tím se oba s Evičkou
řídíme.

 

A co nějaký herecký vzor?

Mými
hereckými vzory jsou Dustin Hoffman a David Suchet. První mě udivuje svým
širokým hereckým záběrem a v každém dalším filmu mě dokáže překvapit.
David Suchet je sice Poirotem, ale jeho těžiště je v divadle a měl jsem
možnost jej vidět v Londýně ve West Endu v inscenaci Cesta dlouhým
dnem do noci. Na tento zážitek nezapomenu. Škoda, že letos hostoval v Austrálii,
to je poněkud z ruky. (smích)

 

A vzor lidský?

Rozhodně můj
tatínek František Přeučil, Tomáš Garrigue Masaryk a Winston Churchill.

 

Máte nějaký oblíbený snímek,
který si vždy rád pustíte?

Studentům
v Banské Bystrici občas pouštím film Životy těch druhých režiséra Floriana
Henckela von Donnersmarcka. Při jeho promítání si vždy uvědomím, jak jsem šťastný,
že mohu žít v této době, a jsem rád, že si i studenti pak uvědomí cenu svobody.
Z profesionálního hlediska mám rád snímek Chorus Line v režii Richarda Attenborougha, který pojednává o posedlosti mou profesí.

 

Jak nejraději relaxujete a
trávíte volný čas?

Velice rád
plavu, mám rád masáže a příjemné chvilky s Evičkou v nějaké milé
kavárně nebo na cestách.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra
Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Helena Třeštíková je bez nadsázky
první dámou Českého dokumentárního filmu a ten jako takový objektivní a
neposuzující je. Uvítala nás ve svém bytě, kde jsou přímé
odkazy na neuvěřitelný život. Nekřiklavě zavěšená Palachova busta nad psacím
stolem, ocenění z všemožných festivalů, fotografie tváří ze známých
dokumentů… Listopad je měsícem České republiky a my všichni jako občané
bychom se více než kdy dřív měli snažit být lidští. Měli bychom si brát příklad
z velikánů naší země, kteří v naprosté skromnosti vytváří velký odkaz, na který
jsme a další Češi budou hrdí.

 

Během své kariéry jste prošla mnohé vrstvy společnosti.
Viděla jste syrové lidství, kruté osudy… Jak potom vnímáte lidskou marnivost?

Jsem asi klasicky žensky marnivá, k tomu bych se
přihlásila. Ale není to snad v nějaké nadměrné formě. A z dokumentaristického
hlediska je marnivost docela zajímavá. 
Nejsem kritik a ani moralista, abych kritizovala něčí vlastnosti. Je to
součást doby, která mě zajímá. Protože to, co já dělám, je určitý typ
kronikářství, a to se nevyhýbá ničemu. 

 

Považujete se za kronikáře?

Ano! To mi tak nejvíce sedí. Všude jsem byla kronikář.
Tábory, škola… ale sama od sebe. Vždy mě to k tomu nějak táhlo. 

 

Nenapadlo Vás tedy psát knihy?

Já se neumím moc vyjadřovat slovem. Psala jsem teď práci o
časosběrném filmu, ryze odbornou, o zkušenostech s touto metodou a musel se
zapojit můj muž, protože mně dělá problém orientace v delších textech. 

 

V současné době vyučujete na FAMU na katedře
dokumentární tvorby. Sama jste tam studovala. Jak vnímáte rozdíl mezi
současnými studenty a vámi v jejich věku?

Doba byla jiná, jiní byli i studenti. Tehdy jsme byli
přiškrceni tematicky a i rozhledem. Dnes studenti mohou cestovat, jezdí na
Erasmus a mají více zkušeností. My jsme byli omezení na náš prostor. To nás
poznamenalo, byli jsme víc při zemi.

  

Stejně si myslím, že Vaše práce bude mít z dlouhodobého
hlediska větší váhu než většina „moderních“ prací.

Je hrozně těžké tohle hodnotit. To rozhodne čas. Dnes
studenti dělají spoustu zajímavých věcí. Daleko odvážnější v tématech. Třeba
politika. Teď běží v České televizi cyklus o expremiérech. Každý si vybral
jednoho. To za nás svobodně nešlo a nesvobodně to nemělo smysl. 

 

Když jsme u politiky, sama jste měla takovou epizodní
roli jako osmá ministryně kultury. Proč to začalo a proč skončilo?

Byla to opravdu epizodní role. V době, kdy mě oslovili,
jsem byla velký filmový aktivista. Pořád jsme řešili něco s politiky a snažili
se prosadit to či ono. A najednou mi někdo nabídl něco ovlivňovat přímo. To je
lákavé. Vypadalo to jako angažmá na půl roku, kvůli předpokládané neuznané
důvěře vládě. Pak se ale našli přeběhlíci, vláda získala důvěru a chystala se
nepěkná věc týkající se financování památek. S tím já nechtěla mít nic
společného. A tak jsem rychle odešla a tím jsem si u některých licí udělala
ostudu. A rekord, který ale pak zlomila paní Peake. Tak už jsem jen stříbrná.
Dnes už to beru s nadhledem. 

 

A co současná politická scéna? Teď byly komunální
volby.

Teď to vnímám docela euforicky. Moje dcera Hanka
kandidovala ve hnutí Pro Prahu 7 a získali 43 procent. Takže s přehledem
vyhráli. Bude z ní radní pro kulturu. Pan Čižinský byl jednička na kandidátce a
to je skvělý člověk a stejně tak všichni okolo něj. Takže jsem opravdu
spokojená. 

 

Prošla jste spoustou životních cyklů. Jak Vás to od
mladé studentky změnilo?

Když jsem se hlásila na FAMU, cítila jsem okolo sebe
velkou nedůvěru. Rodiče si mysleli, že dělat film prostě není seriózní
profese.  Spolužáci z výtvarné školy mi
řekli, že jsem se zbláznila, protože jsem nebyla sebevědomá ranařka. Spíš
ostýchavá a tichá. A s těmito referencemi jsem se do toho pouštěla, ale měla
jsem nejasný pocit, že by to mohlo jít. A když jsem se pak na FAMU dostala, bylo
mi jasné, že to je ono. Lidský vývoj je podstata časosběrného filmu. To mě
formovalo. Režisér dokumentu proniká do nejrůznějších zajímavých prostředí.
Kdybych seděla v ateliéru nad grafikou, tak bych se tam nedostala. Život má víc
vrstev. Asi mě to obouchalo.

 

Když se podíváte zpátky, vidíte nějakou výčitku?

No tak někdy byla těžká období. Když jsem měla malé děti,
bylo to na hraně. Měli jsme paní na hlídání. Můj syn Tomáš jednou prohlásil, že
vzpomínka na dětství je prázdná lednička, ale tedy kecal, to se nikdy nestalo.
Kariéru jsem kvůli dětem přibržďovala, ale pořád jsem něco dělala. Limitující
bylo i to, že člověk prožil část života v totalitě. Ale jinak necítím výčitky. 

 

A po profesní stránce?

Je jasné, že si člověk uvědomuje, co se nepovedlo, ale není
tam nic, co by mě nějak pronásledovalo. Blbým tématům jsem se ubránila. Byla
jsem opatrná, nikdy jsem nedělala nic, co by politicky zavánělo a odmítala jsem
vstoupit do strany. Ale určitě jsem udělala filmy, které když zpětně hodnotím,
nebyly dobré. 

 

Bylo snazší dělat s lidmi před revolucí nebo po
revoluci?

Před revolucí nebudila kamera takovou hrůzu. Nejhorší to
bylo v dobách, kdy začala vysílat TV Nova, a lidi zjistili, že je kamera může
ztrapnit a zesměšnit. To bylo těžké, ale mám pocit, že už to pominulo. Kamery
se zmenšují a už nebudí takovou pozornost. Dnes je symbolem profesionálního
natáčení mikrofon na tyči, zvaný „smeták“.

 

Koukáte se na zmíněnou televizi?

Na zprávy. Můj muž se diví a ptá se, jak to můžu snést a
já odpovídám, že je to můj průzkum společnosti. Abych rozuměla lidem. Ty zprávy
jsou reference o tom, co lidi chtějí a potřebují slyšet a vidět.

 

Měla jste někdy strach z návštěv věznic či skvotů?

To ne… Jen když jsme točili o Katce, pohybovali jsme se
ve zdevastovaných budovách a člověka napadne, že by se něco mohlo stát,
spadnout  strop a tak podobně. Ale
kdybych to moc prožívala, nic bych neudělala. Když jsme zažili rvačky, čekala
jsem, kdy dostanem přes hlavu židlí i my. Já stále věřím, že vždycky všechno
dobře dopadne a vše bude v pořádku. 

 

Neměla jste strach, že se něco stane ze strany natáčených? Katka, její přítel…

Tak já jsem měla pocit, že jsme spojenci. Nepřítel byl ten
vnější svět, ze kterého přicházely většinou jen ústrky, nepochopení. My jsme
přicházeli v míru. Je důležité zmínit, že jsme jim také vždy dali honorář (jako
všem ostatním natáčeným protagonistům). Svět na ně pohlížel a reagoval s
opovržením. My se snažili porozumět. Mám pocit, že narkomani nejsou agresoři.
Jsou spíše trosky, které na velké výboje proti lidem nemají sílu. Nikdy jsem
také nechodila sama. Vždy jsem měla dva muže sebou. Kameramana a zvukaře. 

 

Když Vám René vykradl byt, strach jste nedostala?

Ne, on jen kradl. Nebyl násilník. Ztratily se takové běžné
věci. Mě nejvíc štvalo, že tam byl kabát, co se mi šíleně líbil ze Španělska a
starožitné hodiny po tchánovi. Nepřestala jsem s ním točit, protože ten čin byl
natolik neobvyklý, že ho mohl udělat jen zajímavý člověk.

 

V jakých svých projektech pokračujete?

René se točí dál, Manželské etudy se točí a občas s
Katkou, ale to se moc nevyvíjí. 

 

Obecenstvo v České republice zvyklé na tragické příběhy
Reného, Katky nebo Marcely přijalo Váš největší dokument, „Soukromý vesmír“,
poněkud chladně.

Protože se asi čekalo, že to bude výbušnější. Režiséři
hraných filmů mají promyšlené, jak jejich filmy jdou po sobě. Já v tom nemám
záměr, vše vzniklo postupně a vlastně zcela nezáměrně. Je to náhoda daná
producentskými dohodami o délce natáčení jednotlivých časosběrných filmů. 

 

Neustále pracujete. Jak si najdete čas na relaxaci?

To jo, to určitě. Nejlepší pro mě je dát si kafe a číst
noviny. Nebo jet do domečku na Vyžlovku. Je to překročení hranice a tam mám
chvíli pocit, že jsem daleko od hlučícího davu. Utíkám od centra města. 

 

Jednou jste zmínila, že přestanete natáčet ve chvíli
smrti.

Nejradši bych natáčela i po smrti. Já spíš doufám v to, že
se toho ujmou mé děti a budou pokračovat do další generace. 

 

Máte u českých médií takovou mírně nedotknutelnou
pozici. Ale během ministrování se to otočilo.

Ano, to máte pravdu. Překvapilo mě to. Já měla dobrý vztah
s médii, ale jakmile někdo přičichne k politice, i z tolerovaného člověka se
stane nepřítel. Ale pak se to vrátilo zpět.

 

Přišel okamžik, kdy se zdálo, že nikdo nechápe, co
chcete říct?

Ve spoustě případů, když si přečtete reflexe, máte pocit
neporozumění. Kritici, kteří se zabývají především hraným filmem, si většinou
nedovedou představit jak časosběrný dokumentární film vzniká. Mají pocit, že já
jsem odpovědná za téma a průběh. Nebo to, že jsem odpovědná za fetování Katky. Za
to, že nepřestala. To jsou chvíle, kdy máte pocit, že nejste asi dost
srozumitelný a kvůli tomu nedorozumění vznikl až odpor vůči mě. Mnohokrát jsem
zažila označení hyena a podobně.

 

Katka se promítá na základních školách. Vidí ji tak
různé generace a působí to i jako prevence.

Mám z toho radost. Ta linka odmítnutí na FAMU studenty a
obvinění z hyenismu nutí člověka přemýšlet. Dostala jsem různé dopisy školáků
pro Katku a ona jim odpovídala. I o tom, že natáčení dělala proto, aby se ten
film stal prevencí po ostatní. Mainstreaové filmy jsou k pobavení a zapomnění
na starosti. Já se snažím, aby o mých filmech diváci přemýšleli. Kdo si co
vezme ale nevím a neovlivním. 

 

Zabránilo Vám jméno Třeštíková nějaké práci?

Většinou to spíš pomáhá. Ale třeba jsem se to nikdy
nedozvěděla. Třeba se někdy zavřely dveře a já to ani nevím. Těžko říct. Jestli
na něco přijdu, tak vám to napíšu.

  

Když se diváci a redaktoři ptají na stejné otázky,
existuje otázka, na kterou jste vždycky chtěla odpovědět, ale nikdy se nikdo
nezeptal?

No tak vaše otázky jsou docela inovativní, to pozor. Mě
zrovna nic nenapadá. To bych měla přemýšlet nad nějakou originální odpovědí. 

 

Co předchází výběru tématu?

Vždy je nějaká základní idea. Téma: rozvodovost mladých
párů a pokus sledovat první dny, měsíce a roky manželství. Páry z Manželských
etud jsme potkali náhodou na matrice. Katka měl být projekt o protidrogové
terapeutce a jejích dvou klientkách. Ale Katka byla nejzajímavější.

 

Nastane moment, kdy si řeknete, „už dost“, už mám
hotovo a nebudu tenhle projekt dál točit?

To je dáno producentskými dohodami. Nejsem bohužel sama
vlastním financiérem. Ale je otázka, jestli bych v takovém případě ty filmy
vůbec někdy skončila. 

 

Přeje doba finančně dokumentům?

Ne, je to pořád víceméně stejně špatný.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Václav F. Mensa

Fotografie: Tomáš Škoda
Photography

Produkce
a realizace: Jiří Hofbouer

Poděkování: Heleně Třeštíkové za poskytnutí prostor a zázemí během focení.

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem
Menstyle www.menstyle.cz

„Film je
dobrý tehdy, stojí-li za vstupenky, večeři a poplatek za hlídání dětí.“ To říkal
Alfred Hitchcock a snímky Ivanny Benešové za tyto náklady stojí určitě. Třeba
už jen proto, že se rozhodně nebojí kontroverzních témat a její snímky
přinášejí mnoho námětů k zamyšlení. K tomu všemu ještě založila
vlastní produkční společnost a v hlavě má spoustu dalších nápadů a plánů,
z nichž velká část brzy spatří světlo světa. Inspiraci pro své profesní
plány hledá sama v sobě.

 

Dnes jste
známá mimo jiné díky filmu. Původně jste se však rozhodla studovat ekonomický
obor. Kde se vzalo toto rozhodnutí?

Na manažersko-ekonomický obor jsem šla proto, že jsem se po studiu
na gymnáziu nedostala na FAMU. Není se ostatně čemu divit, protože jsem
neodevzdala domácí práce potřebné k přijímacímu řízení. Zkoušela jsem pak
různé jiné školy, které by mě mohly bavit a být pro mě relativně snadné.
Přijali mě na ekonomku do Brna a na informatiku do Plzně. Nakonec vyhrála
ekonomka, ale popravdě jen proto, že je Brno větší město. I když jsem tam šla
zprvu spíše proto, že to na mě jaksi zbylo, musím uznat, že mě ekonomika začala
rychle bavit, a kdybych nedělala film, dovedu si i v tomto oboru
představit svou budoucnost.

 

Už při
studiu jste se ale začala zajímat o film a měla jste za sebou první snímek. Co vás
k tomu vedlo?

Film jsem chtěla dělat už od studia na gymnáziu, takže ani na
vysoké mě to nepřestalo zajímat. V prvním ročníku jsem se seznámila se
studenty Zlínské filmové školy a
řekli jsme si, že si natočíme celovečerní film. Byla to bláznovina, protože
nikdo z nás neměl dostatek zkušeností. Nakonec jsme na celovečerní film
nesehnali dostatek sponzorů, takže z toho mála, co jsme tehdy dostali,
jsme natočili dva krátké filmy. Jeden z nich, K-on-FLIKT, pak vyhrál cenu za nejlepší režii na festivalu Krišpín.

 

Kde se ve vás
tedy vzala láska k filmu?

Původně jsem hodně uvažovala o divadle. Nejdříve jsem hrála, což
mě bavilo. Pak jsem začala psát scénáře a postupně divadelní hry režírovat.
Časem jsem si ale uvědomila jeden velký nedostatek divadla – a sice, že není
věčné. Cokoli se odehraje, jednoho dne zmizí. Skončí představení a je po všem.
Pomíjivost té práce mi vadila. Navíc film jako médium nabízí mnohem širší
spektrum využití, dá se více pracovat s časem, měnit prostředí a používat
další efekty, které divadlo neumožňuje. Proto jsem se začala zajímat více o
film.

 

Dá se říci,
že vám ekonomie dala něco i do mediální kariéry?

Pomohla. Vím, jak napsat žádosti o dotace a granty, umím pracovat
s čísly, plánovat a připravovat rozpočty a financování projektů. Navíc ono
je to všechno tak trochu propojené v mém životě. Díky studiu ekonomie jsem
se dostala na pozici redaktorky Hospodářských
novin, kde mě naučili psát seriózní články. Pak jsem v redakční
činnosti pokračovala do dalších médií, třeba i do Blesku, kde jsem se zase naučila psát bulvárním stylem. V dnešní
době, kdy si dělám i PR sama, se mi tato zkušenost a kontakty v redakcích hodí.
A tohle všechno začalo právě díky tomu, že mám ekonomické vzdělání. Jinak by
holce bez praxe asi těžko dal někdo šanci v novinách.

 

Již během
prvního ročníku studií jste začala pracovat jako režisérka na TV Nova. Jak jste se k této práci
dostala?

Viděla jsem inzerát, že Nova
hledá režiséra. Ačkoli jsem byla teprve na začátku své kariéry, rozhodla jsem
se to zkusit. Kandidátů bylo tehdy prý asi dvacet, přičemž já jsem byla
nejmladší a s nejméně zkušenostmi. Přijímací řízení bylo ale založeno na
úkolu, který jsme měli zpracovat. Stříhala se upoutávka na novou sezónu Premier League, o čemž já jsem do té
doby neměla vůbec tušení, že existuje a že je to fotbal. Rozhodla jsem se, že
sportovní spot udělám ve filmovém stylu, s dramatickou hudbou, jako by se
jednalo o trailer na nějaký thriller. A nakonec měl můj netradiční nápad úspěch.
Přijali mě a já pro Novu pracovala
dva a půl roku. Byla to super praxe!

 

Během toho
jste se ale věnovala i svým autorským dílům. Realizovat se jen v televizi
vás tedy nelákalo?

Vždycky jsem měla tvůrčí ambice a chtěla dělat své projekty.
Televizi mám ráda a bavilo by mě se v televizní tvorbě více realizovat,
ale ideálně tak, abych točila své autorské pořady. V současné době mám
jeden vlastní autorský pořad, který běží na televizi Harmonie. Jmenuje se Drsný stylista
a spočívá ve změně image obyčejných lidí z davu. S kadeřníkem,
vizážistou a stylistou v jedné osobě Pavlem Filandrem jsme upravili zatím 13
lidí.

 

Čím je tento
pořad výjimečný?

Pavel je ve své roli drsný, nebere si servítky a pravdu říká hodně
natvrdo. I když, abych byla upřímná, kdyby bylo úplně po mém, udělala bych tam
větší akci, drsnější, přehnané a úplně šílené scény. Ale pak by to žádná
televize nepustila a Pavel by asi přišel o všechny klienty. Takže je potřeba se
krotit. Já jsem člověk, který miluje extrémy a rád tvoří tak trochu na hraně… možná
i za ní. To je něco jako můj osobní autorský podpis, takhle věci cítím, že by
měly být, aby ukojily mé tvůrčí touhy. Ale samozřejmě se musím hodně krotit,
protože na své projekty potřebuji sponzory a lidi, kteří to podpoří. A ty hodně
„ujeté“ nápady by mi zkrátka nikdy nikde neprošly.

 

Prvního
výrazného úspěchu jste dosáhla se snímkem Jak
se dělá porno? Co pro vás znamená?

To byl můj školní film, pouze půlhodinový dokument. Zadání ve
škole znělo „natočit dokument na libovolné téma“. A protože točit o památkách,
městech nebo významné osobě, mi přijde strašně obyčejné, vybrala jsem si pro
svůj dokument tuto branži. Chtěla jsem ukázat život a práci pornoherců a
pornohereček tak, jak to skutečně je. V krátkém filmu se sice nedalo
ukázat vše, ale i tak měl film výborné ohlasy. Na první projekci přišlo 426 diváků.
Nevešli se tehdy do sálu, takže část čekala venku a film se promítal nadvakrát.

 

Čím vás toto
téma zaujalo?

Přišlo mi zajímavé natočit školní film z prostředí, o kterém
se všichni tváří, že je nezajímá, a přitom to doma stahují. Každý někdy viděl
nějaký pornofilm. Každý druhý pozná pornoherečku, když si k němu sedne
v autobuse, třeba. Ale všichni se tváří jako největší puritáni, že na to
vlastně ani nekoukají. Nebaví mě tohle pokrytectví. Proto jsem lidi z této
branže chtěla ukázat v tom normálním světle, tak jak to v životě je.
Jejich život není o moc jiný než život většiny lidí. Jen dělají jinou práci.
Ale v hlavě mám další mnohem pikantnější náměty na filmy, než byl tento, jen
čekám na sponzory. Potřebovala bych sehnat nějakého sponzora, který se nebojí,
je stejně bláznivý a ujetý, jako jsem já.

 

Musela jste
nějakým způsobem překonávat svůj stud?

Nemusela. Já se většinou nestydím. A když už se stydím, tak spíše
u věcí, které jsou pro mnoho lidí běžné, ale mně přijdou z nějakého důvodu
divné. Na nahotě a sexu mi nic ke studu nepřipadá, jedná se o normální věc.
Navíc já tam byla pracovat, takže jsem měla myšlenky na jiné věci. Řešila jsem,
aby se natočilo vše, co je potřeba, a aby ten film ve výsledku byl kvalitní.
Jestli je okolo někdo nahý nebo souložící, to nehrálo roli. Důležitý byl
výsledek.

 

Ještě více
jste však do povědomí vstoupila se snímkem Zneužívaný.
Co bylo stimulem pro jeho natočení?

Už delší dobu jsem si chtěla natočit fiktivní dokument a zmást
veřejnost tím, že hlavní hrdina bude působit, jako by existoval skutečně. To se
u Zneužívaného povedlo. Jinak se
samozřejmě jednalo také o můj sen natočit si celovečerní film, který se dostane
do kinodistribuce. A v neposlední řadě to byl také můj absolventský film
na filmové škole. Vlastně – měl to být absolvenťák. Ředitel školy tehdy projekt
mého celovečerního filmu schválil, měli jsme na to i smlouvu. Ale pak, když se
o film začala více zajímat média, se od projektu distancoval, a dokonce měl tu
drzost říci v televizi, že jsem film natočila za zády školy. Přitom scénář
mu ležel dva roky na stole.

 

Film se
nezabývá příliš veselým tématem. Co stálo za volbou tématu?

Každý, kdo mě trochu zná, ví, že moje dětství nebylo vůbec růžové.
Ponižování, nepřiměřené fyzické tresty a izolace od okolí a vrstevníků. Tak nějak
jsem vyrůstala. Pak se ještě stalo to, že jsme v domě žili dva roky bez
elektřiny, topení a teplé vody. Z dětství jsem si odnesla deprese a
trauma, což mě provázelo docela dlouho. Tečku za tím vším jsem vlastně udělala
až filmem Zneužívaný.

 

V jakém
smyslu?

Natočila jsem hodně krátkých filmů a různých videí o nešťastných
dětech, depresích a vnitřní bolesti. Věnovala jsem se tomuto tématu dlouho.
Hodně jsem se inspirovala vlastním životem. Film Zneužívaný byl jakýmsi vrcholem toho všeho. Chtěla jsem lidem
ukázat, jak odporné věci se ve světě dějí a že zkrátka není dobré před tím vším
zavírat oči. I proto jsem zvolila naturalistický styl natáčení a vše odporné ve
filmu také odporně ukazuji. Někdo mě za to odsuzuje, že je to moc. Ale není,
realita a život v těch podmínkách je mnohdy ještě horší než sebeodporněji
natočená filmová scéna.

 

Jaké reakce
ze strany diváků jste zaznamenala?

Filmu byly nejvíce vytýkány technické nedokonalosti. To chápu,
byli jsme studenti druhého ročníku filmové školy, takže se nemůžeme úplně
rovnat profesionálům, kteří stojí za kamerou třeba dvacet let. Na druhou stranu
byli lidé, kteří mi psali právě kvůli samotnému tématu. A byli rádi, že se o
týrání a zneužívání dětí mluví. Na premiéře filmu jsem dokonce viděla několik
uslzených tváří, když film končil. Jsem ráda, že se povedlo vyvolat tím filmem
emoce. A o to mi vlastně šlo. Celá filmová branže je o hře s emocemi. Když
film nevyvolá žádnou emoci a divák odchází z kina se slovy „hm, dobrý“ a
druhý den už neví, o čem to vlastně bylo, je něco špatně.

 

Snímek šel i
do běžné distribuce. Co myslíte, že stojí za jeho úspěchem?

Snímek šel do distribuce, protože jsem si za tímto účelem založila
distribuční firmu. Jinde by zařazení do distribuce stálo peníze, které jsme
neměli. Levněji vyšlo, když jsme si založili vlastní distribuční firmu a
distribuovali po své ose. Najala jsem si na to zaměstnance, rozdělili jsme si
republiku do regionů a každý měl na starosti kina v dané lokalitě. A šlo
to. V kinech jsme tak udrželi Zneužívaného
od září do ledna.

 

Setkala jste
se i s kritikou? Jak jste na to reagovala?

Setkala jsem se s velkou vlnou kritiky. Když pominu faktické
nedostatky, jako že sem tam byl třeba záběr lehce neostrý, což se u
studentského filmu zkrátka občas stane, tak diváci velmi těžko vstřebávali
skutečnost, že film byl vlastně podvod. Hlavní hrdina nebyl skutečný, šlo o
fikci. Můj záměr spočíval v tom, že divák si bude díky článkům, které
vycházely dva měsíce před premiérou v médiích, myslet, že Filip Zahradil
existuje. A na konci filmu se ukazuje, že vše byla fikce. V rámci filmu
ukazujeme i to, jak se samotná fikce v médiích tvoří, jak se
v médiích lže. Byla to hra se vším všudy.

 

Zmátli jste
i samotná média…

Ano, dokonce se nám podařilo v jednom velkém českém médiu
zaměstnat reálně člověka, který neexistoval. Ve skutečnosti to tak bylo a vše
zachycovala naše kamera. Takže vlastně na tom filmu bylo i něco pravého
dokumentárního. Jenže zase to bylo to, co lidem vadilo. Český divák je zvyklý
na to, že buď jde na hraný film, nebo jde na dokument. A nic mezi tím
neexistuje. Jenže třeba ve Spojených státech znají už léta žánr mockumentary,
což je přesně to, co jsem natočila se Zneužívaným.

 

I ve volném
čase se věnujete boji proti týrání a zneužívání dětí. Jak myslíte, že se současná
česká společnost k tomuto tématu staví?

Chápu, že lidé mají mnoho svých starostí a neradi řeší problémy
jiných. Před neštěstím nebo komplikacemi v životech cizích lidí máme
tendence zavírat oči. Podle mě je to ale samozřejmě špatně. Je dobré o těchto
tabuizovaných tématech mluvit a ukazovat je. Já jsem odešla z domova až
v devatenácti letech, s jednou taškou učebnic v ruce. Nic víc
jsem neměla a začínala těžce od nuly. Moje rodina tehdy ještě žila v domě
bez elektřiny a vody, pod jakousi nadvládou tyrana mého otce, který diktoval
všechno, naprosto všechno. Fyzicky napadal moje sestry a maminku, která se
mnohdy octla ve velmi vážném stavu po napadení.

 

Nikdo se do
toho nevložil?

Žádná instituce nebo sociální pracovnice tehdy pořádně nezasáhla.
Vše se začalo řešit až v době, kdy jsem dělala rozhovor do Blesku, mluvila jsem o svém filmu a o
problémech u nás v rodině. Až pak mi volala sociální pracovnice
z Rumburka s tím, že chce z hrozných podmínek zachránit moji
sestru, která stále ještě zůstávala doma s otcem.

 

Co vás vedlo
k tomu, abyste založila produkční společnost?

Mám tým, se kterým pracuji a točím už asi pět let. Když jsme
dělali klip pro Davida Krause, zeptal se mě kameraman, proč vlastně nezaložíme
firmu, když jsme už jeden sehraný tým několik let. Tak jsem řekla, že můžeme. A
za chvíli byla na světě Orange Production.

 

V čem
takové založení produkční společnosti spočívá?

V našem případě to nebylo nijak složité, protože jsme už měli
zaběhlé rituály a relativně stálý tým. Takže jsme jen vyřídili papírově
založení společnosti s ručením omezeným. Obecně je ale potřeba mít
k založení produkční společnosti někoho, kdo shání zakázky, jedná
s klienty, a pak samozřejmě tým, který zakázky realizuje, to jsou kameramani,
zvukaři, střihači a grafičtí pracovníci. Je dobré mít i vlastní techniku,
střižny, zvuková studia a třeba nějaká auta na techniku a převoz herců. Když to
nemáte, dá se vždy něco půjčit, pronajmout.

 

Co si
půjčujete nejčastěji?

Já si pravidelně půjčuji techniku od firem sídlících na
Barrandově, jako je Panalux na
světelnou techniku, a pak samozřejmě Panavision
na kamerovou techniku. Obě firmy mohu všem filmařům jen doporučit, jsou to
opravdoví profesionálové a navíc mají kompletní vybavení a zkrátka všechno, na
co si vzpomenete. Spousta filmařů si půjčuje techniku od menších firem, kde je
to možná o něco málo levnější, ale často se stane, že nějaké komponenty ty
menší firmy zkrátka nemají anebo technika těch firem není v úplně dobrém
stavu. Proto je, podle mého názoru, vždy lepší jít k profíkům, kteří mají
vše kompletní, v super stavu, a případně i poradí s nejrůznějšími
dotazy. I zahraniční produkce si půjčují techniku v Panaluxu nebo Panavisionu
a nechodí do „mini rentalů“.

 

Co
považujete za největší úspěch vaší produkční společnosti?

Nevím, co označit za největší úspěch, protože těch projektů je
opravdu hodně. Dělali jsme videoklipy známým interpretům, loni jsme se
s jedním klipem dostali do top 10 českých a slovenských videoklipů. Točíme
reklamy, za které jsou dobré peníze – i to se v dnešní době, kdy každý
šetří, považuje za úspěch. Teď máme jeden televizní pořad a jednáme o dalších.
Tak snad to vyjde.

 

Hodně se
věnujete animované a grafické tvorbě, z jakého důvodu?

Mám výborné grafiky a animátory, proto se snažím využít jejich
potenciál a shánět i pro ně hodně zakázek. Mě osobně baví více hrané věci, ale
na druhou stranu je při výrobě animovaných zakázek více klidu. Já, jakožto
režisér, si sepíši scénář, předkreslím storyboard a pak už jen kontroluji a
čekám, co tým animátorů a grafiků vytvoří.

 

V jakém
smyslu je to klidnější?

Je to pohodlné v tom, že se nemusíme ohlížet třeba na počasí,
jako je tomu u filmu. Nezařizují se žádné lokace ani herci. Zkrátka se nakreslí
přesně to, co chci. A pochopitelně příjemná je i ta finanční stránka věci,
protože animovaná videa jsou výrazně dražší než klasická hraná. A naštěstí tady
není v oblasti animací a grafiky tak velká konkurence jako třeba při
natáčení videoklipů.

 

Z jakého
důvodu?

Dneska si každý myslí, že když si koupí foťák, který umí točit
videa, jedno světlo a sám si to střihne v nějakém amatérském programu, že
je velká hvězda filmař. Tihle zoufalci pak točí klipy za pár tisíc, čímž berou
práci profesionálům, ničí trh a ceny za klipy srážejí dolů. Že ta videa pak
vypadají hrozně, to už nikdo moc neřeší. Zpěvačka je ráda, že má v klipu
hezký make-up, ale je jí jedno, že má pod nosem stín jako Hitler nebo že obraz
působí ploše. A když se pak ozvu, odpověď od těch lidí je „no, ale za ty prachy
je to pořád dobrý“. Strašný!

 

Z vaší
kariéry musím zmínit i zajímavý fakt, a to že jste fotila pro Playboy, dokonce v centru Prahy.
Z jakého důvodu tato nezvyklá lokace?

Nabídka fotit pro Playboy
přišla zcela nečekaně, ale protože jsem se dříve věnovala i modelingu, řekla jsem
si, proč to nezkusit. Modelingový důchod v té době už klepal na dveře, tak
jsem se rozhodla uchopit jednu z posledních příležitostí tak, aby to stálo
za to. Nerada dělám věci standardními postupy, ráda zkouším něco nového. A to
byl i důvod, proč jsem focení pojala trochu adrenalinově a rozhodla se jej
realizovat v ulicích města. Máme krásné město, tak proč to nevyužít?
Hotely a ateliéry, kde se většina podobných snímků fotí, mi přijdou zbytečně
nudné.

 

Nevadilo vám
svléci se před zraky tolika lidí?

Trochu jsem z toho znervózněla na začátku, to ano. Ale měla jsem
okolo sebe tým lidí, který spoléhal na to, že když už jsem si tu šílenost
vymyslela, že to dotáhneme do konce. Takže jsem musela. Nakonec to ale nijak
strašné nebylo. Naopak mě ten dav diváků docela i bavil.

 

Co pro vás
obecně znamená nahota?

Nahota je součást našich životů, je v ní kus přirozenosti i
bezbrannosti. Nazí jsme si všichni rovni. Ráda ukazuji nahotu i ve filmech, ale
takovou, jaká skutečně je. Když je postelová scéna, nesnáším režiséry, kteří
zakrývají nějaké partie a ukazují jako by jen něco. V reálném životě si lidé
při milostných hrách také neskrývají ty či ony partie. Stejně tak neprahnu po
zobrazování pouze té komerčně krásné nahoty. Pokud nejde o reklamu, která ze své
podstaty dokonalost vyžaduje, velmi ráda ukazuji odhalená i těla nedokonalých
herců.

 

Čím se
v současné době cítíte být kariérně nejvíce?

Režisérem a producentem. Je to proto, že tyto dvě činnosti mě
živí.

 

Co
považujete za svůj největší dosavadní úspěch? 

Byl to asi film Zneužívaný.
A pak samozřejmě skutečnost, že dělám práci, kterou jsem vždycky dělat chtěla.
Na střední škole mi nikdo moc nevěřil, že to dokážu. Na základní škole jsem
řekla, že bych chtěla být herečkou nebo režisérkou, a byla jsem pro smích celé
třídě. Herečkou sice nejsem, až na pár pokusů, ale jako režisérka jsem
spokojená.

 

Na čem
v současné době pracujete?

Teď zrovna mám rozdělaných několik projektů, včera jsem dotočila
charitativní video pro jeden dětský domov, připravuji dvě reklamy. A především
se chystá natáčení druhé série pořadu Drsný
stylista. Dále jednám o cestopise. A v jednom pražském obchodním
centru brzo vyroste můj autorský projekt s názvem Hubneme veřejně! Jedná se o jakousi lidskou výstavu.

 

Co si pod
tím můžeme představit?

Ve velkém akváriu v obchodním centru budou žít obézní lidé 30
dnů. Jejich cílem a soutěžním úkolem bude za tu dobu co nejvíce zhubnout. Takže
taková reality show, ale opravdu reálná, v reálném prostředí, kde se na ně
bude moci přijít podívat každý zblízka. Samozřejmě o tom natočím také televizní
dokument.

 

Na jaké
snímky se vy sama s chutí podíváte?

Mám ráda filmy od Gaspara Noého, což samo o sobě asi už něco
vypovídá. Enter the void nebo třeba Zvrácený jsou super filmy, ale nejsou
pro každého. Baví mě Tom Tykwer, především film Lola běží o život a Parfém:
příběh vraha. Doporučit můžu i snímek Kůže,
kterou nosím od Almodóvara. Osobně nemám moc ráda komedie, preferuji spíše
dramata a vážnou tematiku.

 

Kdo je vám
v životě největší inspirací?

Možná to bude znít hloupě, ale nemám nikoho jako vzor. Nejlepší
inspiraci každý člověk najde v sobě, v tom, co sám prožil a co se
stalo v jeho okolí. Taková inspirace bývá nejsilnější. I proto potřebují
autoři neustále poznávat něco nového a doplňovat si zážitky, aby bylo
z čeho čerpat inspiraci.

 

Děkuji za
rozhovor

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: archiv Ivanny Benešové

Vytvořeno ve spolupráci:

Orange Production: www.orangeproduction.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

IVANNA BENEŠOVÁ JE AUTORKOU UPOUTÁVKY NA PROFESNÍ MAGAZÍN BEST OF:

Vystudoval
Akademické gymnázium
v Praze a v roce 1991 scenáristiku a dramaturgii
na FAMU.
Zabývá se filmovou, televizní a divadelní režií. Už během studií na konci 80.
let zrežíroval ve vlastní produkci dva krátkometrážní snímky Co
všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít, a L. P.
1948. Následně napsal
spolu s někdejším spolužákem Petrem Jarchovským scénář k filmové komedii
debutujícího Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola.
Zlom v jeho kariéře však znamenal až rok 1993, kdy jako režisér natočil svůj
první celovečerní snímek Šakalí léta, který mu vynesl Českého lva a obrovskou přízeň diváků. S koncem 90. let pak přichází
nejúspěšnější období Hřebejkovy tvorby – tradičně spojené se scénáristou
Jarchovským a producentem Ondřejem Trojanem. Natáčí oceňované filmy Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Horem pádem či Kráska v nesnázích. Kromě celovečerních filmů také příležitostně režíruje
v pražském divadle Na Jezerce a občas natáčí také v oblasti reklam a dokumentů.
Je ženatý a s manželkou vychovávají dvě děti.

 

Většinou se vás všichni ptají na aktuální
projekty, já to vezmu ale od začátku. Jaké jste měl dětství?

Pohodové. Moji rodiče
byli středoškolsky vzdělaní úředníci a měli
mě až v pozdním věku. Táta byl v padesátých letech chvíli
zavřený, maminka pořád nemocná, sestry to doma štvalo, tak se brzy
vdaly. Až když jsem se narodil já, přišlo lepší období, kdy naši
splatili dluhy, postavili si chatu a byli více
v klidu. Holky vzpomínaly jen na to, jak byla máma nemocná a
pořád v lázních a táta v práci, takže jsem měl mnohem hezčí dětství
než sestry, protože rodiče na mě už měli čas. V létě jsem
býval na chatě, v zimě na horách, chodil jsem do kroužků, třeba do
výtvarky, rodiče mě podporovali. Vzpomínám si, jakou jsem měl radost,
když mojí paní učitelce z lidové školy umění Helze Weissové Hoškové udělili státní
vyznamenání za zásluhy. Ale to nesouviselo se mnou ani Vladimírem Franzem,
kterého také učila. Společensky to bylo samozřejmě bídné období, ale jako malé
dítě jsem to ještě nevnímal.

 

Studoval jste školu ne zrovna typickou pro
režiséry…

Chodil jsem na gymnázium ve Štěpánské, což
tenkrát nebylo tak elitní gymnázium jako dnes, protože sídlilo přechodně na
sídlišti Petřiny. Hlavním důvodem, proč jsem tam šel, bylo to,
že se tam jako na jediném gymnáziu
v Praze nemuselo maturovat z matematiky, u které jsem tušil, že
mi bude spolu s fyzikou dělat problémy. Maturovalo se z psychologie a
pedagogiky. I když nás bylo ve třídě sedm kluků, tři jsme pak šli na
FAMU. Já, Petr Jarchovský a Dan Wlodarczyk, který teď
například režíroval Příběhy 1. oddělení.

 

Na FAMU jste natočil svůj první film Co
všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít. Proč zrovna tohle
téma?

Parafrázovali jsme název filmu Woodyho
Allena – Co
všechno chcete vědět o sexu a bojíte se na to zeptat. Autorem scénáře
byl můj spolužák ze scénáristiky na FAMU Petr Zelenka.
Ten příběh byl taková patnáctiminutová anekdota, která by vlastně
mohla být součástí Allenova filmu. Je o překladateli, který začne
překládat pornofilmy a zhloupne z toho natolik, že začne cítit potřebu být
překladatelem i doma při sexu s manželkou. Petr Zelenka to
napsal velmi vtipně a jednoduše na realizaci. Natočili jsme to ve dvou bytech
našich tehdejších spolužáků Dana Woldarczyka a Igora Chauna, za dva
víkendy a za peníze mé maminky. Promítalo se to v půlce
třeťáku a já s tím vyhrál festival FAMU. A tak mě postupně začali
brát jako režiséra, ačkoliv jsem režii nestudoval.

 

S Petrem Zelenkou jste hned nato
natočili další film, L. P. 1948…

Ano, tam jsem měl větší autorský vklad
a film byl zase oceněn na festivalu FAMU, následující rok.
Takže díky tomu jsem ve třiadvaceti letech začal jako nevystudovaný
režisér točit pro televizi. Do ČT tehdy nastoupili noví lidé – Čestmír
Kopecký, Kateřina Ondřejková, Petr Koliha – kteří měli zájem dělat
s novou generací, a my jsme byli po ruce.

 

Vaší scénáristickou celovečerní
prvotinou byl film Pějme píseň dohola…

Tenhle film jsme napsali těsně
před revolucí, točil se v roce 1990 a neměl tehdy žádný komerční ohlas. Dnes zajímá lidi třeba tím, že v
něm debutovala Aňa Geislerová, které tehdy bylo třináct. Ale má své
příznivce a ti dnes tvrdí, že od tohoto filmu jsme už nic
lepšího neudělali. Lidé byli tehdy hladoví po filmech,
které tady předtím nemohli vidět, jako Přelet nad kukaččím hnízdem, nebo
naopak erotické filmy typu Emanuella, prostě
konkurence, které mohl český film těžko čelit. Když se trh trochu
nasytil, přišla s velkým úspěchem Svěrákova Obecná škola, po ní Requiem pro panenku, což
byl také velmi úspěšný film.

 

Tehdy jste na druhý pokus s Petrem
Jarchovským udělali Šakalí léta, jak na toto
období vzpomínáte?

Film vycházel z povídky Petra Šabacha,
hudbu složil a nahrál Ivan Hlas a dobře jsme se na
něj připravili. Byl to po filmech Svěráka a Renče první debut za
soukromé peníze. Měli jsme velké štěstí, že se produkce ujal Jiří Ježek a Space films, což byla
v té době taková štika v rybníce, výborná produkce i distribuce.
Jirka, který měl úspěch s Černými barony a Dědictvím, pochází z Hanspaulky, kde se
natáčelo, a proto mu to imponovalo, fandil nám, věřil
tomu a byl tím projektem nadšený. Ale samozřejmě, když
se nám vlastně napoprvé podařilo sehnat takhle ideálního
producenta, měli jsme najednou pocit, že to je běžný standard a
vše i nadále půjde snadno. Ale nešlo. Takže než jsme spojili síly
s Ondřejem Trojanem v úloze producenta,
nějaký ten rok to trvalo.

 

Na co má mít podle
vás režisér talent, co by ho měla
naučit škola a co praxe?

U profese režiséra je takový
paradox, a to nemyslím pejorativně, že režisér vlastně nic umět
nemusí. Ale měl by dobře rozumět těm ostatním profesím. Vrozená by mu měla
být otevřenost a vnímavost pro partnerskou spolupráci. Pokud je režisér
vyhraněná individualita, může mít řadu konfliktních vlastností, ale přesto
musí být schopný koordinovat práci celé řady špičkových profesionálů.

 

Čeho si ceníte na sobě?

Myslím, že umožňuji svým
spolupracovníkům rozvinout jejich vlastní kreativitu. Nemám prostě
ambici kecat do všeho.

foto: Lenka Hatašová

 

Panuje mezi režiséry rivalita?

Já to moc nevnímám. Snad jen
do určité míry. Rozhodně bych nechtěl psát recenze, protože
řada lidí od filmu je lidsky strašně příjemná, ale
jsou to třeba neumětelové a naopak jiní, co jsou
komplikovaní, jsou nadaní, výborní tvůrci. V jiných uměleckých
odvětvích se mi zdá ta rivalita horší.

 

Jak vycházíte s producenty? 

Ten vztah je ze své
podstaty konfliktní, ale to je vlastně mezi všemi profesemi: kameraman
by ještě potřeboval svítit, herci by už potřebovali hrát, producent by
potřeboval, aby výprava nebyla drahá. Aby z toho
nakonec byl výborný film, je potřeba určitý kompromis. Poslední
slovo mívá většinou producent, který hlídá rozpočet. Všechny
konflikty plynou z toho, že nikdo neví, jak to má ve
finále vypadat. Když děláte nějaký lékařský úkon, tak
víte, k čemu se má dospět. U filmu to tak jasné není.

 

Jak
se vlastně film financuje?

Film se financuje vícezdrojově.
Něco z grantů, něco z komerčních televizí nebo z ČT, část
jsou zdroje čistě soukromé. Občas třeba producent sežene
peníze ze soukromého zdroje, ale zjistí se, že podmínky jsou proti regulím ČT.
Producent nesmí být jen kalkulačka na peníze a režisér si nesmí hrát na umělce
za každou cenu. Pak to klape.

 

Váš dlouholetý spolupracovník producent
Ondřej Trojan kdysi prohlásil, že období, kdy točil
s Hřebejkem, bylo pro něj nejlepší období u filmu. Jak
to vnímáte vy?

Tehdy se nám skutečně dařilo. Všechno
začalo Pelíšky. Ondra po tom,
co debut Pějme píseň
dohola
neměl úspěch, založil produkční společnost Total Help Art s Tomášem Hanákem a Jiřím Fero
Burdou, což byla taková sklepácká produkce, která ve spolupráci s ostravskou televizí tehdy dělala
spoustu věcí. Ondra se soustředil na malé formáty – hrané krátké
filmy. A pak se jednou rozhodl, že chce udělat celovečerní
film. A protože ty sklepácké režisérské osobnosti se zrovna pohybovaly v jiných
sférách – Marhoul řídil Barrandov, Šteindler dělal
v reklamách s Halinou Pawlowskou – došlo na nás. Pamatuju si to
přesně, zrovna jsme u nás doma slavili narození Jarchovského druhé dcery a Ondřej se zeptal,
zda něco nechystáme. A my jsme chystali Pelíšky. Tehdy to bylo něco jako Šakalí léta bez písniček,
takový šabachovský film, a Ondřejovi se to líbilo. Na Šakalí léta sice přišlo půl
milionu diváku, dostalo to nějaké České
lvy,
ale byl to velmi drahý film, takže jsme vlastně byli takoví komerčáci, co ovšem
nevydělali. Což není dobrá pozice. Soukromé zdroje se zajímají o to,
zda se vydělalo, a veřejné zdroje zase podporují věci, které nejsou až tak
komerční. A tak jsme nedostali na Pelíšky ani grant.

 

Prý vám tehdy
pomohl režisér Jiří Menzel, kterému jste dal scénář přečíst.

Ano, já ho požádal, aby nám napsal posudek,
doporučující dopis ke grantu, a on napsal, že jednou to bude skvělý film,
ale zatím je v tom ještě schovaný. Což mě tehdy dost
naštvalo! Ale vrtalo mi to hlavou, tak jsem se ho zeptal, jak to myslel.
A on mi řekl, že tentokrát to nemá být o dětech, ale o
rodičích. Děti že mají být v tom filmu jen jako
pozorovatelé. To, co se děje jim, není tak zajímavé jako
to, co prožívají jejich rodiče. A my to seškrtali a vyšel z toho film, který
byl nakonec o 80 procent levnější. Záběry, které byly spojené
s mladými, se měly točit na zábavách, měly tam být tanky
v ulicích, prostě nákladné věci. Takže jsme z toho nakonec
udělali komorní film a to mělo za následek, že nás Česká televize – skupina Pavla
Borovana – podpořila, už to pro ně bylo finančně přijatelné. A
zároveň se ten film stal mnohem lepším.

 

Takže nakonec vám Menzel pomohl…

Ano, Menzel tomu dramaturgicky velmi
pomohl. A Pelíšky měly přes
milion diváků, stal se z nich fenomén a asi náš nejúspěšnější film. A
mezitím jsme přichystali Musíme
si pomáhat, za
který jsme dostali nominaci na Oscara, pak Pupendo, potom Horem pádem. Ondřejem Trojanem režírované Želary byly také nominované na Oscara. To
byla ta šťastná série naší spolupráce. Vypadalo to jako pohádka, která se
finančně zasekla zhruba kolem Krásky
v nesnázích.
Tady se naše spolupráce začala drolit. Udělali jsme takový malý mezifilm –
Medvídek. A
po něm přišel Ondřej s tím, že uděláme U mě dobrý. Ale tam
se ta chemie, která se povedla u Pelíšků a Pupenda, prostě nepodařila.

 

Čím si to vysvětlujete?

Ondřej financoval filmy vždy jeden druhým,
takže pokud to bylo úspěšné a byly granty, tak se to jakžtakž vyplatilo.
Jakmile ale počet diváků klesl, tak to díky tomuto způsobu
financování začalo táhnout produkci dolů. Jinými slovy jsme Ondřeje
uštvali. Ale po dobu těch pěti filmů to vypadalo, že na co
sáhneme, to se musí povést. Tento trend se zarazil u Krásky v nesnázích,
která měla jen asi 270 000 diváků. Což je dneska hodně, ale
tehdy jsme prodělali.

 

Jaký byl váš nejkomplikovanější film?

Šakalí
léta
– první, výpravný a nákladný a stříhal se ještě nůžkami, technicky byl velmi
náročný.

 

Váš nejoceňovanější film?

Pravděpodobně Musíme si pomáhat. A Kawasakiho růže.

 

A nejoblíbenější?

Tak to nemůžu tak lehce říct, ale asi Pelíšky. Přinesly nejvíce
radosti a dají se vidět víckrát.

Jak si vlastně vybíráte herce pro
své filmy?

Trvale spolupracuju s castingovou
agenturou Mirky Hyžíkové, se kterou dělám už dvacet let a známe
se. Výběr herců probíhá jako dialog s lidmi, o nichž
předpokládám, že mají přehled o tom, kdo je použitelný pro film a kde jsou
dobří herci.

 

Existuje nějaký
herec nebo herečka, o kterých můžete říct, že jste
je objevil?
Tak
Aňu objevil Ondřej Trojan. Já bych snad mohl říct, že když jsem
obsazoval jednu dobu Jardu Duška, tak se pak začal více objevovat. Často mi
děkuje za znovunastartování kariéry Simona Stašová. Pan
Menzel mi jednou říkal: Ten tvůj film s tou
Stašovou… Spíš si ale myslím, že jsme některým dobrým hercům dali takové
role, které patří k tomu lepšímu, co natočili. Třeba Jiří Kodet nebo Bolek
Polívka.

foto: Lenka Hatašová

 

Proč se často výrazné dětské
hvězdy nestanou hvězdami i v dospělosti?

Protože v dětství hrajete svojí
spontánností, typem, bezprostředností. Pak přijde dospělost a dostaví se
vlastnosti, které vás brzdí, třeba inteligence. Ale řada herců se
z dětských rolí přehrála do dospělých – Jan Kraus, Mirek Vladyka, Marek
Vašut, Zuzana Bydžovská, Honza Potměšil, Jirka Langmajer… 

 

Co vás na hercích štve?

To má stránku lidskou a profesní. Na
hercích mě štve, když lžou a jsou nekolegiální. S takovým
člověkem už potom nikdy nechci dělat. Lidské vlastnosti jsou spojené
nádoby – dělal jsem s řadou herců, kteří jsou třeba konfliktní, ale jejich
herecký projev je tak unikátní, že to prostě musíte přejít. Já se, až na
nějaké výjimky, s herci nekamarádím. Mám obecně rád tvůrčí lidi
s kreativním přístupem k životu. Třeba práce s Jiřím Kodetem
byla často konfliktní, ale to, co z toho vzešlo, za to stálo.

 

Kdo je v současné době u
nás dobrý režisér?

Určitě Bohdan Sláma, Honza Svěrák,
Petr Zelenka, Marek Najbrt, Robert Sedláček, Pavel Göbl…

 

A filmy, které vás v poslední době
zaujaly?

Třeba zahraniční Nebraska Alexandera Paynea.
Mám rád a obdivuju takovou tu osobní zpověď, kdy je film v souladu
s tvůrcem. To se myslím povedlo třeba Bohdanu Slámovi
ve filmu Čtyři
slunce
nebo Pavlu Göblovi v Odborném
dozoru nad východem slunce.

 

Málokdo ví, že působíte také jako divadelní
režisér. Jak často režírujete na prknech, která znamenají svět?

Na divadle já dělám příležitostná
představení, líbí se mi text, potkáme se na několik týdnů s oblíbenými herci. Na Jezerce mám ideální
podmínky. Kam se ubírá české divadlo, o tom nerozhoduju. Divadelní režie
je pro mě technicky méně komplikovaná, publikum je náročnější.
Herci, kteří hrají v malých divadlech, jsou zvyklí hrát
nablízko, jako pro film. Ale to jsem vypozoroval v Čechách. Na
Slovensku v Národním divadle hrají na
velkých scénách a jsou to také vynikající filmoví herci, jako
třeba Huba, Vašáryová nebo Pauhofová. Prostředky, které používají herci na
velké scéně, nejsou u filmu tolik potřeba. Jde o hereckou techniku. Technika
řeči, pečlivá výslovnost, to je to, čemu pak Miloš Forman říká,
že „zase ti čeští herci recitujou“. Má pravdu, protože tady je
scénický projev jiný – stylizovanější. V americkém divadle se hraje
civilněji.

 

Máte dvě děti,
chtěl byste, aby se vydaly ve vašich stopách?

To teď vůbec neřešíme, syn pěkně maluje, ale je předčasné se
tím zabývat. Vzpomínám si, jak jsme kdysi s Aňou Geislerovou vymýšleli
projev, který měla pronést na Berlinale při předávání ceny za herecký výkon. Předávala
tu cenu ještě s jedním světoznámým hercem, takže ten projev měl nakonec
on, ale stejně jsme si představovali, co by mohla říci, kdyby ji náhodou k
tomu pustili. A psali jsme takovou slohovou práci na téma, proč špičkoví herci
sice milují svoji práci, ale zároveň by ji nepřáli svým dětem. Málokdo z herců
si totiž přeje, aby jeho děti byli také herci. I ti vyvolení mají
období, kdy vyjdou z módy, nebo se v jedné roli provaří
natolik, že je těžké je obsazovat do jiných. Takovým příkladem tady je Vladimír
Brabec a jeho major Zeman. A stejně tak Ladislav Chudík je navždy primář
Sova, Mirek Vladyka učitel Karfík a Ota Šimánek pan Tau. Je
to zkrátka závislé povolání. A režisér do značné míry také.

 

Kdybyste si mohl vybrat, ve které době byste chtěl žít? Které
filmové období vás baví nejvíc?

Vrchol němé americké kinematografie – ­doba Charlieho Chaplina
a Bustera Keatona. Filmařsky šťastné období byla 40.–50. léta, kdy na
filmy chodily desítky milionů lidí, protože ještě nebyla televize. A
dobří byli Italové a Francouzi. Paradoxně 60. léta byla v
zahraničí až na Brity velmi konzervativní, i Oscaři se
dávali muzikálům a výpravným historickým filmům. Naopak u nás 60. léta
ční nad vším a celá řada tvůrců tehdy natočila svá vrcholná
díla. 70. léta jsou u nás poušť, ale Miloš Forman tehdy natočil v
Americe Přelet nad
kukaččím hnízdem. Ale kdybych si mohl vybrat, tak bych chtěl být u toho
začátku Hollywoodu. A pak si ještě koupit parcelu, kde by byla ropa, a nemuset
se lopotit do smrti… (smích)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci: 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Ema
Krahulíková je
úspěšná a neúnavná
muzikálová producentka,
jejíž jméno stojí pod mnohými díly tohoto uměleckého žánru. Na
začátku letošního dubna se podílela i na uvedení muzikálu Antoinetta – královna Francie v pražském divadle Hybernia. A vmísíte-li
se i v těchto dnech na náměstí Republiky do davu zahraničních návštěvníků, všimnete si, že téměř všichni s úctou pohlédnou k průčelí této divadelní scény.

 

Kdy
vás poprvé okouzlilo divadlo a kdy muzikál? 

Divadlo mám ráda od malička. Vzhledem
k tomu, že pocházím z opravdu chudých
poměrů, byla pro mne návštěva divadla velký zážitek a vidět herce na jevišti
byl prožitek na několik dní. Měla jsem možnost jako jedna z prvních
pracovat v produkci Karla Svobody na muzikálu Monte Cristo. Když jsem spatřila Karla Svobodu poprvé, nemohla jsem
ani promluvit. A zažít na vlastní kůži vůni divadelního světa bylo něčím, co mě
poznamenalo na celý život.

 

Co podle
vás odstartovalo boom muzikálových představení v českých zemích? Touha po něčem
novém, vyprahlost či obdiv k tomuto hudebně-dramatickému umění za hranicemi
naší vlasti? 

Podle mne se jedná o dlouho
neprobuzený obdiv k tomuto hudebně-dramatickému umění. Každý divák miluje
jiné téma, melodie, texty, a proto existuje na naší scéně tolik rozličných
představení, aby si každý mohl vybrat podle svého přání.

 

Podle
jakých aspektů vybíráte nová představení?

Mám nesmírně ráda historii, líbí se mi
staré historické příběhy a to mne hodně ovlivňuje při výběru muzikálu. Můj manžel tvrdí, že bych se měla dát
vyšetřit, protože všechny mé muzikály kromě Mary
Poppins končí smrtí.

 

Málokdo
z diváků si dovede představit náročnost vaší práce. Co na volbě a uvádění
nových muzikálů představuje největší dřinu – a zároveň i největší radost, dá-li
se to tak říci?

Uvést nový muzikál je opravdu těžké. Musíte vybrat titul, najít realizační
tým, sehnat sponzory, domluvit se s herci. Velmi důležité je zajistit
reklamu a hlavně prodat vstupenky, takže pracujete sedm dní v týdnu a
deset hodin denně. První radostné okamžiky přicházejí při zkoušení a tvoření muzikálu. Je krásné vidět, jak celek
postupně vzniká, jak režisér vede herce, jak se rodí scéna, jak dopadne první
zkouška kostýmů. Potom náhle přijde premiéra a vy máte radost, jak to na tom
jevišti všechno do sebe pěkně zapadá a hraje.

 

Na
jakém místě stojí inspirace a entuziasmus ve vaší profesi? 

V mé profesi je entuziasmus,
dovolím si tvrdit, samozřejmostí a číslem jedna. Bez něj byste těžko
šel tvořit dílo, kde hraje 42 lidí, kde je 242 kostýmů.

 

Musíte
mít jako
muzikálová producentka právnickou agendu v malíčku, nebo spolupracujete s
profesionálními advokáty a právníky?

Pracuji s profesionály. Myslím si, že každý má dělat to, co
opravdu umí. Jinak by to ani nešlo.

 

Vaše
společnost Musical
Production
dosáhla v loňském roce finančního úspěchu spolu s panem Václavem Pešírem. Je
pravděpodobné, že se zlaté časy muzikálů do české kotliny v dohledné době opět vrátí?

Muzikál je krásná záležitost, věřím, že budou hojně navštěvovány, a to právě proto, že každý nabízí
jiné téma.
Věřím, že zlaté časy opět nastanou.

 

Do
Prahy přivážíte kultovní muzikál Ples
upírů známého oscarového režiséra Romana Polanského. Bude to ve vaší
profesní kariéře tzv. třešnička na dortu? 

Ráda bych tuto třešničku ochutnala,
nicméně stále ještě ladíme licenci. Nic se nemá prozrazovat předem, tajemství
je o to lákavější.

 

Jakými
cestami se bude muzikálový trend ubírat v následujících letech?

To neumím posoudit, vím pouze, že se
divákům převážně líbí původní muzikály, ale také se hodně těší na muzikály
zahraniční, takže si myslím, že konečné rozhodnutí o tom, na která muzikálová představení budou chodit více, zůstane zcela na
nich.

 

Zdá
se vám někdy o tématech a o příbězích, jež čekají teprve na své muzikálové
objevení? 

To se mi opravdu nezdá, nemám na to,
abych pravdu řekla, ani čas. Bohužel jsem utahaná jako kotě, takže večer padnu, sotva popřeji manželovi dobrou noc a spím jako
pařez.

 

Můžete
mi alespoň říci, kdo u nás podle vás v posledních letech píše nejlepší
muzikálové scénáře? 

Ani tady neumím odpovědět, protože
právě muzikál mne naučil na otázku „Co je nejlepší?“ neodpovídat. Ale myslím si zcela upřímně, že
bravurní texty pana Borovce jen tak někdo nepřekoná. Je v tom prostě výborný.

 

Jak
relaxujete a kde nabíráte nové
síly? 

Relaxování docela zanedbávám, ale jsem
velmi šťastná, když se mi podaří během víkendu vidět šest svých vnoučat. Žijí
svým jiným světem, v němž je místo na mnoho nejrůznějších drobných radostí, k
nimž se můžeme jen obtížně vracet. To mě vždy hodně potěší a nabije.

 

Kolikáté
místo by v pomyslném žebříčku muzikálových zemí obsadila Česká republika?

Viděla jsem nespočet muzikálů v mnoha zemích světa, ty naše bych zařadila na krásné druhé místo. A když
uvážíme, kolik je dnes muzikálových velmocí, je to pro naši zemi kulturní
vyznamenání i nevyřčená pochvala, o níž se ví i daleko za našimi hranicemi.

 

Jaké
přání byste si chtěla ještě v letošním roce splnit?

V letošním roce bych měla přání
pro celou naši širokou muzikálovou společnost, abychom hlavně vydrželi, pospolu
tvořili a aby se k nám ke všem vraceli spokojení diváci. Odcházejí-li od nás s dobrou náladou,
určitě to sdělí svým dalším přátelům i známým. Jsou pro nás tou nejlepší
reklamou, zárukou i pro další budoucí léta. 

 

Dalo
by se říci s lehkou nadsázkou, že muzikál je „vlk v rouše beránčím“ mezi
operou, operetou a klasickým divadlem?

Dle mého názoru zcela jistě ano. Obnáší to někdy
„chůzi po tenkém ledě“, nesmírné množství práce, koneckonců i štěstí.

foto: Lenka Hatašová

 

Dáváte
spíše možnost při obsazování hlavních rolí umělcům již mediálně známým, nebo se
zaměřujete i na neokoukané – a jak se nejednou říká s trochou ironie – nadějné mladé tváře?

Při obsazování rolí vždy spolu s režisérem
dbáme na to, aby postava odpovídala charakteru, který je uveden v díle.
Nebojím se obsazovat mladé lidí, kteří teprve na svoji slávu čekají. Mám radost, že jim mohu
dát a nabídnout šanci a oni mohou ukázat, co v nich je nejlepšího. Mládí vždy
prahne po poznání i seberealizaci. Možná o to více, neboť netuší, co je všechno
ještě čeká. Ale odvaze se meze ani mantinely nekladou.

 

Při
řešení výtvarné stránky scény dominuje okázalost i bohatost kostýmů a dekorací, či je někdy přínosnější jiné hledisko?

Snažíme se vycházet z toho, jaký titul zrovna
chceme uvést. Antoinetta byla jasně
dána bohatostí kostýmů, protože ona taková byla, odráží v sobě i stav tehdejší
společnosti, nálad lidí a
obsahuje ve své podstatě jejich myšlení. Dalo by se říci, že mi do těchto věcí hodně mluví
dramaturg. Posléze se však shodneme na stejné vizi.

 

Kdo
ze současných výtvarných umělců je vám nejbližší? 

Nerada bych na někoho zapomněla, ale ráda bych
poznamenala, že výtvarníci, kteří pro
nás pracují, musí nejenom být nebývale zruční, vynalézaví, ale jejich tvorba
musí obsahovat jistý „přesah“, který sice není na první pohled vidět, ale v průběhu
realizování muzikálové scény vždy vypluje na povrch. 

 

Mnohé
čtenáře by jistě zajímalo, jak vypadá váš běžný pracovní den…

Můj pracovní den je v podstatě stále stejný.
Vstávám v šest hodin ráno, vyvenčím své dva psíky westíky, nasnídám se a
jedu do divadla. První věcí, kterou pravidelně udělám, je kontrola prodeje na
příští týden. Potom mívám zhruba čtyři
schůzky před obědem, odpoledne si nechávám na řešení problémů kolem firmy.
Večer jdu na představení a potom jedu domů.

 

Když
se přenesete přes všechna úskalí, jež se kolem tu a tam rozhodně vyskytnou, je
to s muzikály jako s dětmi? Nakonec vám všechny přirostou k srdci? A je
pravdou, že ten, s nímž bylo nejvíce dřiny a zlobení, se stává nejbližším? 

Ano, zcela jistě je to tak. Určitě to znáte z vlastní zkušenosti,
protože nejnovější muzikál či knížka ještě vonící tiskařskou černí v nás
vzbuzuje starosti i neklid, jestli jsme ji přivedli do toho nejvhodnějšího
světa. Poté, co se narodí, už žijí svým vlastním životem a jen málokdy můžeme zasáhnout
do jejich osudů.

 

Jak
je pro tvůrčí
činnost podstatné
dobré rodinné zázemí? 

Rodinné zázemí, o němž se zpravidla příliš
nemluví, je velmi důležité, nejpodstatnější ze všeho. Mám opravdu veliké
štěstí, že můj manžel má pro moji práci úžasné pochopení. Velmi ho obdivuji už
právě proto, že mu každý den předkládám a oznamuji svá rozhodnutí, jež
vyplývají z toho, jak se mi zrovna daří. Jakmile usilovně hledám sponzory
a chodím dva měsíce po schůzkách a výsledek je nulový, trpce oznamuji, že nový
muzikál asi nebude a že nic nemá cenu. Za chvíli na to se něco neočekávaného
stane, vše se v dobré obrátí,
náhle se rozjíždí jako již tolikrát nový muzikál. Manžela vůbec nic z toho
nerozhodí. Dokonce jej podezřívám,
že s tím vším tak trochu dopředu počítal.

  

Když
se nějaké dveře před vámi nečekaně zavřou, zcela jistě se otevřou jiné. Kolikrát v životě se vám to již stalo?

Mám-li se přiznat, a ani to nedokážu přesně
spočítat, stalo se mi to už mnohokrát. Vlastně jako komukoliv z nás. Možná by
mi ani prsty na obou rukách nestačily. V tom spatřuji životní krásu i
optimismus. Neplatí to jen o těch pomyslných dveřích. Mezi zavřenými okny se
také objeví a najde nějaké to okno, které nikdo před vámi nedokáže uzavřít
okenicí a z něhož je vidět do dálky.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno
ve spolupráci:

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

GrandioR
Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE
Hotels Group

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

Vysoký, štíhlý, elegán. Snílek. Ale především
člověk, pro kterého divadlo představuje celý svět. Divadlo Studio DVA, jehož je šéfem, vybudoval z ničeho a po letech mu
opatřil vlastní scénu. „Našli jsme domov,“ říká. S herci se přátelí, i když je
občas šmíruje při jejich výkonech. Stále usměvavý mladý muž denně vítá své
hosty a kolegy v dobré náladě. „Děláme divadlo pro lidi,“ říká a já mu to zcela
věřím, přestože se někomu může zdát, že jsou jeho záměry „komerční“. Řídit
divadlo bez jakýchkoli dotací je nepochybně velké umění a tvrdá práce. On o své
práci hovoří jako o práci snů. Michal Hrubý vás dostane svou upřímností, nápady
a úsměvem.

 

Kdo nebo co ve vás
vzbudilo tak silný vztah k divadlu? 

Byla to především moje
babička, která pro mě byla velkým vzorem a inspirací. Jako malý jsem do divadla
chodil velice často, zvláště do Divadla na
Vinohradech. Když jsem neměl s kým jít, vždy jsem se obrátil na ni. Později, když jsem studoval na DAMU produkci, nebyly už Vinohrady
u spolužáků oblíbené.

 

Z jakého důvodu?

Považovali je
za jakési mainstreamové divadlo. Moji vrstevníci většinou inklinovali k alternativnímu
divadlu.

 

Vás ale oslovil „mainstream“.
Vymykal jste se. Jak to?

Když se řekne mainstreamové
divadlo, většina lidí si představí čistou komerci. Není to ale tak.
Mainstreamové divadlo je pro mne divadlo, které mají lidi rádi, ve kterém hrají
třeba i velmi známé herecké osobnosti, především ale herci kvalitní. Není přece
pravidlo, že kdo je známý, není dobrý herec. Jsme populární divadlo, tak se o
nás mluví jako o komerčním.

 

Vadí vám takové
škatulkování?

Občas mě to zamrzí, ale hlavu
si nad tím příliš nelámu. Tuhle cestu jsem si zkrátka vybral. Pracujeme s
atraktivitou pro diváka, děláme divadlo pro lidi. Nemáme žádné dotace, a tak musíme
pochopitelně velmi důkladně promyslet, jak diváka oslovit, co mu nabídnout. Nemůžeme
si dovolit ho zklamat. Nemůžeme si také dovolit, aby na naše představení přišlo
padesát lidí, to bychom mohli rovnou zavřít.

 

Jak se vám v dnešní
době daří konkurovat divadlům, která jsou dotovaná? 

Je pravda, že patříme k
dražším divadlům, systém je složitý. Existují divadla, která bez dotací opravdu
nemohou fungovat, jako bylo například Pražské
komorní divadlo, které bylo velmi vyhraněné. Jak už jsem říkal, v našem divadle děláme především divadlo pro lidi, pro
širší veřejnost, dá-li se to takto říci.

 

Může tohle být i
důvodem jakési rivality mezi divadly?

Nevím, jestli se tomu dá říci rivalita, já to takto
nevnímám. Víme o sobě. Možná se i trochu vzájemně inspirujeme. Ale nešmírujeme
se. Všem divadlům přeji, aby se jim dařilo. Je ale samozřejmě pravda, že
odněkud k nám divák přijít musí…

 

Máte za sebou první
úspěšnou sezónu ve vlastních prostorách bývalého kina Blaník, dnes tedy divadla Studio
DVA. Co vás po dlouhém
působení v jiných divadlech přivedlo k myšlence „postavit se na vlastní nohy“?

Divadlo Studio DVA funguje už téměř dvanáct let.
Zpočátku to bylo takové kamarádské divadélko bez vlastní scény, založené na
nadšení. Postupně jsme se vypracovali a začali si pronajímat větší divadla, mezi
nimi například Švandovo divadlo, Divadlo Hybernia či Divadlo v Dlouhé. A nyní jsme se jaksi přirozeně dopracovali k naší
první stálé scéně.

 

Splnil se vám založením domovské scény váš sen?

Získali jsme domov a to
je pro mě a herce velmi důležité. Když herci řeknou „u nás“, zahřeje mě to u
srdce. Miluju divadlo, herce, miluju samotnou tvorbu, ten celý proces. Upřímně
ale musím přiznat, že s vlastní budovou jsou spojené mnohé provozní
záležitosti, o které jsem se nikdy nechtěl starat, jako třeba protékající voda
nebo nefungující toalety. (smích) Vlastní
scénu chápu spíše jako logické vyústění toho, na čem jsme dlouhodobě pracovali.

 

Tedy k divadlu Studio DVA, které sídlí v Paláci
Fénix na Václavském náměstí. Proč právě tento název?

Název Studio DVA s námi žije již od počátku.
Když jsme vloni založili vlastní scénu, dlouho jsem přemýšlel jak divadlo
nazvat. Lidé byli zvyklí na název prostoru kino Blaník, po kterém jsme divadlo převzali. Také se nachází v Paláci Fénix, takže i tuto variantu jsem
zvažoval. Lámal jsem si hlavu. Pak ale přišla Ivana Chýlková a říká: „Přece Studio
Dva.“ A bylo to. (smích)

 

Jak velký je váš pracovní tým a jaký byste řekl,
že jste šéf?

Za poslední dobu se mi
podařilo obklopit se skvělými lidmi, kteří mi umožňují věnovat se především
producentské činnosti. Náš nejužší tým je docela malý, do deseti lidí, přesto
velmi výkonný. Snažím se lidi motivovat. Kolikrát přijdu do divadla unavený a
protivný a všiml jsem si, jak tato nálada putuje dál mezi kolegy. Dalo by se
říci, že mě tak trochu kopírují. (smích) Snažím
se tedy do divadla přicházet dobře naladěn. Divadlo
je týmová práce a my jsme navíc všichni přátelé. I když vím, že to zní jako
klišé, je to opravdu tak.

 

Co je tedy vaší hlavní pracovní náplní?

Jako producent zajišťuji
finanční podmínky, jednoduše řečeno sháním peníze, i když to má v kompetenci také
obchodní oddělení. Dále řídím dramaturgický plán, vybírám projekty, hlavně je
vymýšlím a následně sestavuji. Jsem takový snílek.

 

Jak vypadá váš pracovní den?

Do divadla přicházím kolem
poledne. Poté absolvuji různé schůzky a porady, zkoušíme nové programy. Před šestou
hodinou obvykle čekám na herce, abych je pozdravil, protože se na ně těším. A
samozřejmě také na diváky.

 

Máte svou ředitelskou lóži, odkud bedlivě sledujete
představení?

Ano, máme svoji lóži,
kterou uvolňujeme do prodeje minimálně. Je určena pro nás a naše hosty. Občas ale
šmíruju i někde z kraje hlediště. Nesleduju ale samozřejmě každé
představení, to bych časově nestíhal.

 

Myslíte, že herci mají větší trému, když vědí, že
je pan ředitel po očku šmíruje? 

To opravdu nevím, možná
ano. (smích) Nechci se nijak
chvástat, ale opravdu se domnívám, že se máme rádi a panují mezi námi přátelské
vztahy.

 

Zmínil jste, že vítáte jak herce, tak hosty. Jaký
je vůbec dnešní divadelní host?

To právě neustále řešíme s
obchodním oddělením. Opravdu sám nevím. Obecně se lidé chtějí bavit, chtějí se
smát, chtějí v divadle zažívat příjemné chvíle. Snažím se především o to, aby
náš repertoár byl vyvážený. Aby vedle největších komedií mohly fungovat i jiné
tituly jako například Půldruhé hodiny zpoždění
s Danielou Kolářovou a Milanem Lasicou.

 

Jaký byste řekl, že jste divák vy sám? 

Já sám jsem vstřícný
divák. Chci do divadla jít s tím, že se mi to bude líbit. Je to ale pochopitelně
těžké, protože dobře vím, kolik je za tím vším práce. Nechci ale také, aby se
mi vše líbilo jen proto, že to vím. Takže se musím oprostit od všech pracovních
polí, a pokud se mi to ani tak náhodou nelíbí, jsem smutný.

 

Jak to vypadá, když se vám takové představení
nelíbí? Jste schopen i odejít? 

To ne, když se mi představení
nelíbí, začnu sledovat světla a věci kolem. Mám to tak stejně i s filmem, pokud
mě nezaujme.

 

Podle čeho vybíráte herce a tvoříte repertoár? 

To záleží. Často se to
děje na základě toho, že já sám se toužím s někým setkat. Repertoár obvykle
stavíme dle jednotlivých herců. Například jsem se takto toužil setkat s
Danielou Kolářovou či Evou Holubovou. Tak jsem pro ně hledal vhodné tituly. Hlavu v písku zase pro Ivanou Chýlkovou.
Také rád jezdím po světě, něco mě nadchne a už přemýšlím, kdo by to mohl hrát a
jak to vše udělat u nás.

 

Nahráváte mi na další otázku. Kam se jezdíte
inspirovat? 

Různě po světě, převážně
do Londýna, na Broadway a West End. Viděl jsem tak herecké osobnosti, které
znáte z filmu a najednou na ně koukáte ze šesté řady a je to úžasný zážitek.
Najednou z nich spadne to pozlátko, které si myslíte, že mají, a jsou to jen
lidé a vynikající herci. Například Jude Law či Judi Dench. Obrovský zážitek mi
obstaral například Kevin Spacey, který nepatřil mezi mé oblíbené. Na jevišti
byl neskutečný.

 

Je reálné přivést na vaše prkna nějakou takovou
zahraniční hvězdu? 

Myslím, že reálné to je,
samozřejmě je to především otázka finančních možností. Ani bych se tolik nebál
jazykové bariéry, angličtina je dnes poměrně běžná a vše se dá navíc pojistit
titulkovacím zařízením.

 

A co muzikály? Nepatří k vašim oblíbeným žánrům? 

Muzikál mám velmi rád.
Muzikál je ale velmi náročný, je nesmírně těžké dobře zpívat, tančit a hrát
zároveň. Na muzikály jezdím především právě do Londýna a do Brna. Tam to umí. (smích) U nás v divadle muzikály
neděláme, říkáme, že děláme hudební divadlo. Naše hudební projekty jsou někde
na pomezí divadla a koncertu. V tom jsme myslím poměrně jedineční.

 

Jaký je vůbec váš vztah k hudbě? 

Hudbu miluju, ale neumím
zpívat ani hrát na žádný hudební nástroj. K hudbě mě přivedla herečka a
zpěvačka Szidi Tobias, se kterou nás seznámila Ivana Chýlková. Stal se ze mě
vlastně také hudební producent právě díky Szidi, vydali jsme spolu tři CD. Vymýšlíme
koncerty, máme krásné vánoční představení Vánoční
koleda, ve kterém Szidi sice již nevystupuje z časových důvodů, ale původně
bylo připraveno pro ni.

 

Na vašem repertoáru je v současné době přes dvacet
titulů, mezi nimiž se ocitají i autoři, jejichž jméno si mnozí ihned nezařadí. Jak
se u nás daří méně známým autorům? 

My se všeobecně snažíme podporovat
naše autory. Dlouhodobě podporuji například Patrika Hartla, který se
vyprofiloval tak, že výhradně režíruje své vlastní texty. Mám dojem, že
divákovi nezáleží až tolik na tom, jestli je autorem někdo velmi známý. Výjimku
tvoří snad jen nějaký vyloženě zahraniční šlágr.

 

Která hra je vaše nejoblíbenější? Kterou nejvíce
šmírujete?

To je těžká otázka. Každý
projekt jsme dělali s obrovskou péčí. To je jako si vybrat, které z dětí máte
raději. Hello, Dolly! je opravdu
nádherná a podařená věc. Miluju také vánoční představení Vánoční koleda, Děvčátko – Vánoční příběh, tu melancholii kolem,
protože Vánoce velmi prožívám. Letošní Vánoce byly o to magičtější, protože
byly na vlastní scéně.

 

Neustále vymýšlíte nové projekty, vaše hlava
pracuje neustále. Jak ten tok myšlenek vypínáte? 

Jsem introvert, vyhýbám
se velkým společnostem. Vypínám ve chvíli, kdy usedám do auta, bydlím totiž za
Prahou. Cesta mi trvá čtyřicet pět minut a to je ideální doba na srovnání
myšlenek. Rekapituluju si svůj den, který mi končívá obvykle po představení.
Když přijíždím domů, mám čistou hlavu.

  

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: Profesní
magazín Best of www.ibestof.cz

I když balet působí
křehce, je potřeba hodně síly a tvrdého, náročného tréninku, aby bylo možné
odehrát kvalitní představení. A i když na člověka mohou tanečníci baletu
působit poněkud tichým, vážným dojmem, Vlastimil Harapes je jedním z těch,
kteří tuto představu boří. Dokazuje to například ve své poslední roli
v divadle Semafor, kde chytrý a
milý humor provázel už domluvu, jak se budou s Jiřím Suchým vlastně
oslovovat.

 

Kde se u muže vezme
možná tak trochu nezvyklá touha tančit?

To nevzniklo z žádné touhy tančit. Já jsem
z vesnice a jako desetiletý jsem chtěl hrát na housle. Tak mě máma
přihlásila do hudební školy a všimla si, že nabízejí i rytmiku pro děti. No, a
protože já jsem si neustále prozpěvoval a poskakoval, tak si řekla, že to pro
mne bude také dobré.

 

Takže první krok
k baletu?

Nebyl to žádný balet, opravdu jsme tam rytmizovali, tleskali
a tak dále. Potom ve čtrnácti letech se mi housle díky mému učiteli zprotivily.
Naopak paní učitelka rytmiky byla velmi milá a dělala s námi různé besídky
a tak a to mě bavilo. A protože otec režíroval ochotnický divadelní kroužek a
máma dělala s dětmi také besídky, tak mě docela často využili.

 

Takže vás nakonec
ovlivnili ve směřování rodiče?

No, to ani ne. V té škole, kam jsem chodil na rytmiku,
řekli, že si myslí, že mám nadání hudební i pohybové, a aby mě přihlásili na
konzervatoř. A tak jsme odjeli do Prahy, kde jsem udělal na konzervatoř zkoušky.
Tím to začalo a byla to hrůza…

 

Z jakého důvodu?

Protože mě na konzervatoři nejvíce lákalo to, že tam není
matematika, fyzika a chemie. Vůbec jsem ale netušil, že hlavní obor je klasický
tanec, to bylo něco strašného. Vůbec mi to nešlo a také z něj mám na
maturitním vysvědčení trojku a vlastně až v pátém ročníku jsem pochopil,
co se ode mne chce.

 

Ale vytrval jste…

Udržely mě tam lidové tance, ten folklor mi byl příjemný. My
jsme byli ten ročník, který celý natáčel Starce
na chmelu, takže už v těch sedmnácti jsem přičichl i k filmu. Návazně
k tomu mě pozvali na kamerové zkoušky na Markétu Lazarovou, kde už jsem dostal roli. Pak jsem ale měl takové
dilema, jestli nestudovat DAMU a nehrát, že bych se té námahy na konzervatoři zbavil…

 

Čím to, že jste se
nakonec rozhodl na DAMU nejít?

Tím, že natáčení trvalo asi osmnáct měsíců a mně se začalo
po tom pódiu, ale i po té námaze, stýskat. Tak jsem se vrátil, udělal konkurz
do Národního divadla a tak to všechno
začalo. Následně jsem požádal o stáž v Petrohradě, kam jsem byl vyslaný, a
tam mi to docela šlo. Stáž jsem končil Labutím
jezerem.

 

Kdy nastal ten
rozhodující zlom, který vás směřoval právě k baletu?

Když jsem přišel do Prahy, tak do té doby jsem žádný balet
neviděl. S prvním jsem se pak setkal na škole, kdy jsem viděl Bachčisarajskou fontánu, a to se mi
strašně líbilo.

 

Takže vás, dá se říci,
ovlivnila právě škola.

Já jsem až později zjistil, že jsem se narodil ve Lvu, a Lvy,
aby podávali dobré výkony, je nutné chválit. A mě na té škole neustále sráželi
a kritizovali a také jsem měl trému, takže to bych neřekl.

 

A kdy ta tréma skončila?

Když jsem přišel do Národního
divadla, tak jsem si při svém prvním sólu říkal, že to všem ukážu. A tak se
u mě probudila taková ta zdravá soutěživost, třeba v tom, jaký prvek už
dokážu udělat.

 

A na jaký prvek,
který jste zvládl, jste tedy nejvíce pyšný?

Byly to například prvky ve vzduchu, kdy se musíte několikrát
otočit, ale jde i o celou vazbu a logiku, kterou je nutné pochopit. To se
zkrátka nedá tak jednoduše popsat…

 

Zájem o balet není
úplně obvyklý. Jak na to reagovalo okolí?

Mohu třeba vzpomenout na snímek Billy Elliot, kde ten chapec z dělnické rodiny chodil na box,
ale ve vedlejší tělocvičně dívky tančily balet a on se k nim přidal. Řekl bych,
že to je podobný případ jako ten můj. Jenže jeho všichni zrazovali a mě naopak
podporovali a bylo to hrozně milé. A tak to tak asi mělo být. Já jsem
fatalista.

 

Co byste zhodnotil
jako nejtěžší prvek baletu?

To se tak nedá říct. Tohle je umění a tato otázka by patřila
spíš do sportu. Ale tanec je symbiózou všeho. Je o schopnosti umět vyjádřit
hudbu. Smysl tance je zviditelnit hudbu.

 

Co stálo za
rozhodnutím začít se věnovat i choreografii?

Já jsem ji studoval čtyři ročníky, ale studium jsem
nedokončil, protože jsem už začal šéfovat v Národním divadle a říkal jsem si, že by to vzhledem k mé
pozici nebylo fér. Nicméně si myslím, že choreografie je jeden z nejtěžších
oborů, protože najít nějaký adekvátní pohybový jazyk k té muzice, a to vše
ve spolupráci s interpretem, není vůbec jednoduché.

 

Co vám dalo období,
kdy jste byl šéfem Baletu Národního
divadla?

To nejdůležitější, co mi to dalo a co bych radil všem, kteří
se k této pozici dostanou, a vůbec k jakékoli vedoucí funkci, je
diplomacie. Umět jednat s lidmi, pochopit situaci, a přitom být na všechny
stejně zlý a jít vždy po smyslu toho, proč to děláte. A vést k tomu i ty
mladé. A balet je uměním mladých lidí.

 

Pouze mladých?

Říká se, že na balet musí člověk vyzrát, a když to nestihne
do pětadvaceti, tak už to nevyjde. A já jsem první velký úspěch měl právě
v těch pětadvaceti v baletu Romeo
a Julie, kde jsem střídal hned dvě role. Tam právě objevili, že existuje
Harapes.

 

Považujete to tedy za
svou nejzásadnější roli?

Dá se to tak říct. Já jsem třeba nikdy nechtěl tančit prince
v  Labutím jezeře, to nebyl můj sen, ale zpětně uznávám, že princ musí být hezký a já
jsem v té době byl nejhezčí. (smích)

foto: Lenka Hatašová

 

Balet jste i učil…

Ano, nějaký čas jsem vyučoval na konzervatoři.

 

A v čem vaše
role na konzervatoři spočívá nyní?

Jsem umělecký šéf. Takový dohled nad tím, aby se učilo dobře.
Účastním se zkoušek, abych mohl zhodnotit, jak vše funguje. Tam je nejlépe
vidět, jakým způsobem který pedagog vyučuje a jaké má výsledky.

 

Po jaké době dokážete
u člověka poznat talent?

Talent se projeví, ten se nedá naučit. Člověk se samozřejmě
musí naučit určitá pravidla a ten talent se pak projeví v tom, co
s tím udělá. Pílí se dá zvládnout všechno, jsou tanečníci, kteří udělají
všechno správně, ale nedá se na to koukat, protože tam ten talent chybí.

 

Jakým způsobem se
balet během vaší kariéry proměnil?

Já si myslím, že se za tu dobu určitým způsobem propojily
styly a vznikla svoboda v choreografii. Je možné použít cokoli pro to, aby
se vyjádřila myšlenka. Kdysi byla zkrátka neměnná metodika, která například
neumožňovala udělat pohyb jinak.

 

Proměňuje se nějak
zájem publika?

Podle mě publikum nějakým instinktem vycítí kvalitu a krásu.
A člověk má i štěstí, že se zrovna strefí do vkusu publika.

 

Co pro vás znamenal
fakt, že jste šel z divadelního pódia i do filmu?

No tak zaprvé se to dělo zároveň, a navíc já se rád učím
nové věci. Zadruhé u baletu si uvědomujete, že se mu věčně věnovat nepůjde. Bylo
moc příjemné, že už v té době byla ta nabídka širší. Ale měl jsem i jiná
přání, vždy jsem si říkal, že kdybych si mohl vybrat, rád bych si zahrál
v Semaforu.

 

A to se vám
splnilo…

No, na stará kolena se mi to povedlo. Pan Suchý mi zavolal,
že napsal novou hru a že má pro mne roli. Tak jsme se sešli, já si to přečetl a
ta role je moc krásná. Je to role rapsóda, takového vypravěče děje, a myslím,
že je to bezvadné. A vůbec zkušenost setkat se s takovou legendou, jako je
pan Suchý, je něco ohromného. Já jsem mu říkal, že mám akorát problém, jak ho
vlastně oslovovat. Povídal jsem mu: „Chcete, abych vám říkal pane režisére,
nebo pane Suchý?“ No a on mi říkal: „No tak to jsme na tom stejně. Také nevím,
jak vás mám oslovovat.“ Já na to, že mi může říkat Vlastíku, že jsem trochu
mladší. (smích) A on, že to ne. No a
já jsem se zeptal, jestli bych mu nemohl říkat majstro, že když jsem učil na
akademii v Římě, tak majstro tam znamená učitel. A on na to: „Víte co, tak
to uděláme tak, že já vám budu říkat maestro a vy mně také budete říkat
maestro.“

 

Čím je pro vás právě Semafor výjimečný?

Kdo nezažil tu atmosféru, ještě když byli na Václaváku, tak
to nikdy úplně nepochopí. Bylo to úžasné, publikum bylo tak účastné, že mě to naprosto
okouzlilo. A hlavně je to také opak té velké stylizace, která je u baletu. Tady
je naopak příběh vyprávěn v kontaktu s publikem a je to takové
souznění. Jsou to jedinečné písničky, které si dodnes zpívají všichni u
táboráků. To je to, co mě okouzlilo.

 

Jak byste popsal hru jako
takovou?

Já mohu říct už z prvního dojmu, když jsem si to přečetl, že
je to skvěle napsaná hra. Jmenuje se Prsten
pana Nibelunga a všechno tam dělal pan Suchý – ­od hudby až po kostýmy. Takže
je to absolutně jeho dílo a líbí se mi na tom, že je tam jasně znát poetika Semaforu.

 

Jak jste se sžíval se
svou postavou?

Učil jsem se jako blázen a dokonce se mi o tom zdálo. Měl
jsem a stále mám hroznou hrůzu, že to spletu.

foto: Lenka Hatašová

 

Jak se připravujete
na samotné představení?

Tak samozřejmě nejdřív se to musím naučit. Nesmíte na to
totiž pak myslet a vše musí plynout, jako kdyby vás to právě napadlo. No, a
když pak vidíte pana Suchého, jak je ve svém věku neuvěřitelně vitální, energický
a úžasný, tak je to obrovská motivace.

 

Máte nějaké rituály
před představením?

Ty nesnáším.

 

A potýkáte se s
trémou?

Já jsem nikdy trémou netrpěl. Alespoň ne tak, jak to třeba
znám od kolegů. Samozřejmě, že člověk zažívá určité rozechvění, ale to ze mne
spadne, jakmile vstoupím na jeviště. V případě této hry mě navíc baví, že
je tam ta komunikace s publikem. To mám hrozně rád. Já třeba i jezdím s
kolegy na besedy, kde bavíme lidi, vyprávíme jim vtipy. To možná není pro
tanečníky úplně běžné, ale já si to strašně užívám. Vždycky se těším na to, že
třeba přijde na konci ten okamžik, kdy se to opravdu povede, a pak si říkám:
„Teda Harapes, jseš dobrej.“ (smích)

Zmínil jste vitalitu
pana Suchého, vy sám jste velmi vitální. Co je tím vaším zdrojem?

To je dané, to se nedá naučit nebo získat.

A zdrojem optimismu a
dobré nálady?

Jak už jsem říkal, já jsem fatalista. Také myslím, že je
důležité mít v životě určitou pokoru, že ne všechno, co chceme a co máme,
je samozřejmost. Já si myslím, že život je jen náhoda, ale patří k tomu i
to, že připravenému štěstí přeje.

 

Máte ještě nějaký
nesplněný sen?

To byl ten Semafor.
To nebyl sen, ale velké přání, o kterém jsem si vůbec nemyslel, že by se mi
mohlo vyplnit. To, že by si na mne vzpomněl pan Suchý, pro mě bylo tak
absurdní… Takže to mi úplně stačí. Nicméně nebudu se bránit dalším překvapením.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky
BANDI www.bandi.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz