Archiv rubriky: Film a divadlo

Narodila se v roce 1986 v Praze do rodiny producenta Pavla Nového. Již ve svých čtyřech letech se objevila v malé roli ve filmu Čarodějky z předměstí. Maturitu získala v roce 2007 na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře, v roce 2009 získala titul DiS. Proslavila se jako herečka divadelních, televizních i seriálových rolí. Popularitu jí přinesly především role v seriálech Ordinace v růžové zahradě, První republika. O herectví si myslí, že je především o svobodě. Je to největší cíl i sen, kterého může člověk i herec dosáhnout.

 

Všechny rozhovory zpravidla začínají dotazem na dětství, zda bylo krásné, šťastné a zda předurčilo vše následující? Jak tomu bylo u vás?

Když se řekne dětství, hned se mi vybaví prarodiče, chalupa v Kounicích, ovocný sad, kde jsem tátovi pomáhala trhat jablka. Dědeček byl filmový architekt. Vzpomínám na jeho dílnu a její vůni. Vyráběli jsme spolu nejrůznější drobnosti, nebo jsem trávila hodiny pozorováním, jak řeže na cirkulárce nebo dělá jinou chlapskou práci. Také vzpomínám na malou půdičku, kterou mně a sestře babička zvelebila na náš tajný holčičí úkryt. Několikrát za den jsem se převlékala za princeznu, kuchařku, podnikatelku nebo učitelku a babička mě vždycky nechávala se vyblbnout, i když věděla, že ten binec, co po mě zůstane, bude muset dlouho uklízet. Ráda vzpomínám na dovolené v Bulharsku s mamkou a druhou babičkou, jak jsem milovala banicu (bulharská slaná buchta), nebo smažené malé rybičky, vyjedla jsem jim podle mě celé moře. Skoro všechny moje dětské vzpomínky jsou hodně vázané na čas strávený s úžasnou rodinou.

 

Kdo může za to, že jste se stala divadelní, filmovou i televizní herečkou? 

Od malička jsem byla hrozně živá a ráda jsem pořád něco předváděla. Asi za to mohou rodiče, že to ve mně podporovali a nebrzdili mě. Táta mě brával na natáčení a já mohla zblízka vidět herečky a herce a všechen ten mumraj okolo, a to bylo skvělé. Atmosféra filmu a natáčení mě prostě dostala. Chodila jsem do dramatického kroužku a pak jsem se přihlásila na hereckou konzervatoř. Dodnes jsem našim vděčná, že mě podporovali a nechali mě naplnit si svůj sen. I když museli vědět, že to nebude lehké.

 

Vracíte se někdy ve vzpomínkách do let svých studií? Kdo z učitelů či profesorů na vás nejvíce zapůsobil? 

Ano, často. Náš ročník HDO konzervatoře byl podle mě výjimečný. Sešla se super parta lidí, která měla chuť studovat a společně tvořit. Ale hlavně se z nás stali kamarádi, kterými jsme dodnes. Vždycky když vidím některého ze svých spolužáků v televizi nebo na divadle, tak jsem šťastná a pyšná. Spolužačka Maruška Doležalová teď za svůj blog dostala cenu Magnesia Litera, měla jsem s ní hroznou radost, Honza Cina má skvělou kapelu a když mohu, chodím na jejich koncerty. Honza Hoffman exceluje v Divadle Komedie, atd. Mám je všechny ráda.

 

Zahrála jste si jako malé děvče ve svých čtyřech letech ve filmu Čarodějky z předměstí. Ještě vám z tohoto natáčení něco utkvělo ve vzpomínkách? Pak jste hrála i jiných v pohádkách, např. v Jezerní královně.

Z Čarodějek si toho opravdu moc nepamatuji, ale když jsem natáčela Jezerní královnu, tak těch vzpomínek bylo samozřejmě víc. Poprvé jsem tam potkala svojí nejlepší kamarádku Nikol Štíbrovou. Tehdy jsme spolu trávily čas otravováním lidí ze štábu a utíkáním asistentce, která měla na starost malé herce. Skončilo natáčení a s ním i naše dětské kamarádění. Po letech jsme na sebe náhodou někde narazily (myslím někde nad skleničkou vína) a už se neopustily.

 

Pět let jste se objevovala v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Co všechno vám tato role přinesla?

Bylo mi osmnáct a zrovna jsem končila první ročník konzervatoře. Nova mi nabídla roli ve svém nejúspěšnějším seriálu. Byla jsem šťastná. Brala jsem to hlavně jako velkou zkušenost. Učila jsem se pracovat před kamerou, taky jsem se musela učit hrozně moc textů v krátké době a zvládat tu práci při škole. Také pravidelně platit účet v cateringu. Bylo to občas hodně náročné. Pravdou ale je, že kvůli krátkému času na přípravu a až příliš rychlému natáčení na tu pravou hereckou práci čas nebyl. Lepší už to bylo na seriálu Hop nebo trop, ale co znamená, když s hercem režisér opravdu pracuje a vysvětluje svou představu, jsem zažila až po pár letech před kamerou. Při natáčení seriálů Vyprávěj a První republika s mým manželem jsem měla konečně pocit, že mě někdo v mé práci a herectví posouvá dál.

 

Na elektronických sítích se píše, že jste zažila vzestupy i pády? Mohu se zeptat, vplouváte již do klidnějších vod?

Dá se říct, že jsem již vplula. Poznala jsem a vzala si mého manžela, trochu už konečně dospěla. K práci a hlavně k médiím už přistupuji trochu jinak – rozvážněji, opatrněji. Uvědomuji si, že nic není zadarmo, že když chci uspět, musím hodně pracovat a být trpělivá. Ale také vědět, že život není jenom práce. Je taky o odpočinku, přátelích, rodině a zábavě. Musí se to namíchat, jinak by to byla asi hrozná nuda.

 

Vraťme se k vaší televizní tvorbě. Jak se vám zamlouvá postava Klaudie v seriálu Vyprávěj? Je to váš „šálek kávy“, nebo k ní občas cítíte výhrady?

Tenkrát hledali postavu, jejíž hlavní charakteristikou bylo: kamarádka, která by tě nikdy nenechala ve štychu, trochu střelená, ale suprová holka, holka do nepohody… To se mi na ní strašně líbilo. Dělalo se mi to hrozně dobře. Můj manžel, aniž by mě dřív znal, ukázal svůj dar odhadnout lidi. Musím říct, že mně někdy dost děsily některé retro modely a šílené disko účesy, ale brala jsem to s humorem. Nakonec jsem si tu roličku vážně užila. Možná i díky tomu, že to byla vedlejší role a hlavní pozornost byla vždycky na někom jiném.

 

Nelze opomenout seriál První republika. Po prvních dílech bylo slyšet mnoho chvály. 

Děkuji. Byla to pro mě zatím asi nejzásadnější role. Bylo to jiné než na všech předchozích filmech a seriálech, které jsem točila. Nejen díky práci s manželem, který seriál režíroval. Byla to docela velká role a chtěla jsem zúročit všechno, co jsem uměla, a dokázat si, že ji zvládnu. Práce na té roli mne strašně bavila. A přestože jsem si myslela, že už něco umím a že jsem před kamerami už něco zažila, každý den jsem se učila nové věci. Bylo to neuvěřitelně motivující. Milovala jsem to natáčení – dobový seriál v nádherných kostýmech, byla jsem jako v tom dětském snu. Cítila jsem se šťastná. Bylo to opravdu krásné natáčení a já doufám, že se s Magdalenou ještě potkáme.

  

Platí i u vás, že kolik ztvárníte rolí, tolik de facto prožijete životů?

Hmmm… zajímavá otázka.

 

Nacházíte čas na odpočinek a jsou alespoň někdy chvíle, kdy můžete na nějakou dobu na vše zapomenout a věnovat se sama sobě? 

Díky tomu, že nemám stálé angažmá, jsem většinou pánem svého času. Jezdím zájezdová představení, a tak si můžu do značné míry o práci rozhodovat sama. Samozřejmě musím myslet na to, že je potřeba platit složenky, ale má to výhodu, že když potřebuji vypnout nebo vypadnout, tak si prostě v některém z nadcházejících týdnů to volno udělám. Taková svoboda mi vyhovuje. I proto svoji práci miluji.

 

Hrajete v současné době i na divadelních prknech? 

Hraji dvě hry v zájezdovém divadle Karla Soukupa. Jsou to komedie Mafie a city a Příběh jednoho hradu – obě v režii Ivana Vyskočila. Zkoušení bylo hodně zábavné. I na představeních a v zákulisí si užívám hodně legrace. S kolegy jako Lukáš Langmajer, Karel Zima, Jarmil Škvrna, Ernesto Čekan nebo Anička Kulovaná to jde prostě samo. V květnu bych měla mít premiéru hry Zdeňka Podskalského Liga proti nevěře. Tu pro změnu režíroval můj muž a myslím, že se hra opravdu povedla. Je to solidní komedie s detektivní zápletkou, plná bonmotů a průpovídek na téma partnerského života. Na jevišti stojím s Míšou Kuklovou a Ivo Šmoldasem.

 

Pro každou náročnou práci, uměleckou nevyjímaje, je rodinné zázemí nesmírně důležité. Určitě je tomu tak i ve vašem životě. 

Samozřejmě. Bez podpory rodiny by byl život, a to nejen ten pracovní, hodně smutný. Já mám to štěstí, že ve své rodině cítím obrovské zázemí a mám velkou oporu i v manželovi. Takže mohu klidně říct, že jsem šťastný člověk. Ať už se v mém životě stane cokoliv, vím, že budou stát vždycky při mně.

 

Můžete prozradit, které herecké projekty se před vámi na nejbližší období rýsují? 

Mám hodně divadelních termínů, takže letos zase procestuji celou republiku. Co se týče natáčení, tak s kamarádkami Nikol Štíbrovou a Martinou Pártlovou točíme pro nově vznikající internetovou televizi zábavný pořad o autech z pohledu žen, jak jinak. Jmenuje se to Dámská jízda a začne se vysílat od června. Trávím teď hodně času jeho přípravou, samotným natáčením a postprodukcí. Jsme takové holky pro všechno, takže si ten pořad v podstatě celý vyrábíme samy. Musím přiznat, že mě baví učit se nové věci a nestát jen před kamerou. Teď už vím jak sestříhat konkrétní téma tak, aby vyprávění mělo rytmus a dávalo smysl, kam postavit kameru, abychom v ní byly vidět celé a ne jen kousek hlavy.

 

Procestovala jste řadu zemí. Do které z nich byste se chtěla vrátit? 

Rozhodně do Ameriky. V březnu jsem měla přesně ten měsíc, kdy jsem si svou práci zařídila tak, abych mohla na více jak tři týdny odcestovat do Miami studovat angličtinu. Nechala jsem si doporučit od hereckých kolegů studijní agenturu Intact, která vše perfektně zajistila a já jsem prožila pár týdnů zlepšováním své angličtiny a zároveň skvělou dovolenou.

 

Má-li si člověk splnit jakýkoliv sen, musí se naučit snít. Pak jsou i všední dny mnohem bohatší. Nebo se mýlím?

Jsem toho zářným příkladem. Chtěla jsem být herečkou a jelikož jsem se nenechala odradit prvními neúspěchy a měla podporu rodiny, teď žiji tak, že si snažím svůj sen plnit. Těch snů mám více, takže se těším na každý nový den.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel Kortan

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-8-2014-2.html

Černo bílé šaty: Marie Zelená – módní návrhářka www.mariezelena.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le-Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Proti vůli rodičů a navzdory učitelům, kteří ji s lítostí v hlase připravovali na to, že není dost krásná a že tedy asi příliš hereckých příležitostí nedostane, si Iva Janžurová už dávno získala srdce tisíců diváků. Jejich Janžurka. Za velkého potlesku ve stoje vstoupila v dubnu letošního roku do Dvorany slávy TýTý, objevuje se ve filmu, v televizi i na divadelních jevištích. Po roce v oblastním divadle v Liberci dostala angažmá ve Vinohradském divadle, odkud v r. 1987 přešla do Národního divadla, kde působí dodnes. Ve své nejnovější divadelní roli královny Alžběty II. sklízí úspěchy jak u obecenstva, tak u odborné kritiky. Přestože ji většina lidí vnímá jako herečku komediální, uspěla i v dramatických rolích. Na její Štěpu v Petrolejových lampách se nedá zapomenout…

 

Chodívala jste jako dítě s rodiči často do divadla?

Musím se přiznat, s rodiči jsem byla v divadle jednou jedinkrát. To když mě při příležitosti bratrovy promoce vzali v Praze do Národního na Lucernu. Ale že by to byl pro mne nějaký ohromující zážitek, to si vážně nepamatuju. Podruhé jsme se s rodiči „potkali“ v divadle v Pelhřimově, kam se přijeli z mé rodné Žirovnice podívat na zájezdové představení Vinohradského divadla na hru Skřivánek, kde jsem hrála roli sv. Jany z Arku. Tenkrát už na mě byli pyšní a ani stopa po tom, jak moc nechtěli, abych se stala herečkou.

 

Proč vám tolik bránili?

Vlastně ani nevím, maminka si nejspíš myslela, že to je povolání, u kterého bych přišla k mravní úhoně, nic pro její Ivušku. Od malička jsme s mými dvěma staršími bratry doma připravovali rodičům divadelní představení, takové improvizace, komponované programy, na které se těšili a u kterých se výborně bavili. Protože jsem byla nejmladší, pověřovali mě bratři rolemi, které sami hrát nechtěli. Byla jsem soused, nebo pes, nebo co bylo potřeba. Náramně mě to bavilo, a když přišel čas, bránila mi maminka v mé cestě k herecké profesi neúspěšně.

 

Jakou jste měla představu o své herecké cestě?

Každá dívka si představuje romantickou cestu od školních lavic k ohromným rolím a velké slávě… Už ve škole jsem pochopila, že takhle to asi nebude. Když mi pan profesor Štěpánek v dobrém úmyslu vysvětloval, že nejsem hezká a moc rolí asi nedostanu, příjemné mi to nebylo, ale připravila jsem se na to. Vlastně jsem idealisticky počítala s tím, že půjdu hrát někam do venkovského divadla a tam budu přispívat rozvoji kultury – něco jako „zapadlí vlastenci“. (smích)

 

Když jste po ročním angažmá v oblastním divadle dostala nabídku hrát na Vinohradech, byl to pro vás šok?

Bylo to překvapení, ale asi to pro mne nebyl tak jednoznačný pocit štěstí. Šéf Vinohradského divadla Pistorius a režisér Dudek mi nepřijeli hned nabídnout místo, původně se jen chtěli podívat, ale hrála jsem Marii v Topolově Konci masopustu a ta role pro mne byla jak ušitá. Uspěla jsem, ale nabídku přejít jsem zvažovala. V Liberci jsem měla mnoho krásných rolí, bylo téměř jisté, že v Praze jich zpočátku tolik nebude. Bylo mi ale naznačeno, že podobná šance jen tak znovu nepřijde, a tak jsem se rozhodla. Přišla jsem do nádherného divadla, za nádhernými rolemi a nádhernými kolegy.

foto: Robert Vano

 

Na ty bych se vás ráda zeptala – ke komu jste vzhlížela, kdo vám tenkrát podal pomocnou ruku?

Hned na prvním zájezdu, ještě o prázdninách před sezónou, jsem složila z papíru kornoutek a nabídla ho Jiřině Jiráskové pod popel u její cigarety. Podívala se na mě a svým hlubokým hlasem pronesla: „Ty jsi ale slušné děvče…“ A od té doby si mě vzala „pod křídla“. Dostala jsem se do prominentní herecké šatny, kde byly kromě Jiřinky i Nina Popelíková a Karolína Slunéčková, po čase přišla ještě Hana Maciuchová. Byla jsem v souboru nejmladší, kandrdas. Všichni na mě byli moc hodní, hýčkali mě, a to bylo pro mě hodně důležité. Jako první titul byla nasazena čerstvá hra od J. Dietla Slečnu pro jeho excelenci, soudruzi a já hrála titulní roli. Pamatuji si, jak pan Brodský sedával v portále a říkal, že se na mě musí dívat, jak skvěle hraju… To bylo to hýčkání.

 

Pochybovala jste někdy o svých schopnostech?

Vždycky, když se mi zdálo, že se mi tak úplně nedařilo, jsem si našla nějakou příčinu, ale nikdy ne, že nemám talent… (smích) Bývala jsem na sebe naštvaná a nemohla jsem se dočkat, až to příště budu moct napravit a vylepšit. Za celou tu dobu třiadvaceti let jsem byla na Vinohradech v péči nemnoha režisérů, významný byl režisér Dudek, ale nejpřínosnější pro mě byla spolupráce se Stanislavem Remundou, který se velmi umanutě zasazoval o uplatnění svých objevů a poznatků z divadelní tvorby. Začala jsem ho obdivovat, a tak se přihodilo, že jsme se sblížili na celý život. Potom už mi spolupráce s ostatními režiséry tolik neladila, ale už jsem věděla proč. A párkrát, když jsem cítila, že mám určitě pravdu, dovedla jsem se proměnit z mírumilovné dívky ze Žirovnice i v bojovnici, která se umí bránit.

foto: Robert Vano

 

Když jste po více než dvaceti letech odcházela do Národního divadla, nebyla to pro vás radost a smutek zároveň?

Když jsme s Martou Kubišovou veřejně a s kyticí v ruce podpořily Alexandra Dubčeka a když v posledním dílu seriálu Píseň pro Rudolfa III., v němž jsem účinkovala, zazněla píseň Modlitba, symbol odporu proti sovětské okupaci, a já ve dvojici s J. Hrzánem pronášela repliky, jejichž zvukový záznam okamžitě zmizel z povrchu země, podobně jako noviny Zítřek, do kterých jsem napsala tři „nepřátelské“ fejetony, začala jsem mít problémy. Normalizační ředitel Zdeněk Míka mi v zahoustlé normalizaci začal dělat vyložené naschvály. Stahoval hry, v nichž jsem hrála, když jsem chtěla odejít, vyhrožoval, že si nikde jinde neškrtnu. Už to nebylo to Vinohradské divadlo, do něhož jsem kdysi přišla.

 

Jak se vám to tedy nakonec povedlo?

 S velkou nadějí jsem přijala záskok v Národním divadle, ale s podmínkou angažmá. Do Národního jsem měla přejít v čele s Františkem Pavlíčkem a dalšími třemi kolegy už kolem roku 1969, ale politické události to tenkrát zastavily. Povedlo se to až v roce 1987 a já jsem byla spokojená. Tenkrát mi řekli, že když odejdu, můj Slávek už nebude režírovat, on mě však přesto vřele podporoval.

foto: Robert Vano

Bylo třeba se Národnímu divadlu svým herectvím nějak přizpůsobit?

Trochu ano a chvíli to trvalo. Ne snad prostorem, jeviště je u obou divadel přibližně stejné, ale než někteří noví kolegové přijali můj způsob bytí na jevišti. Nebyla to ta dílna, na kterou jsem byla blaženě zvyklá. Pan režisér Hudeček mi jednou řekl: „Ty si umíš ty repliky tak rozehrát, aby se tomu lidé smáli, ale tady se takhle nehraje.“ To mě zarazilo, všimla jsem si, že jeden kolega mi dokonce „skočil do řeči“, aby nenechal doznít mou repliku. V souboru už byly zažité preference některých členů, to jsem nečekala… Ale postupně jsem si zvykla. Úplně ve své kůži jsem se v Národním divadle začala cítit až po několika letech.

 

Přizpůsobujete se na jevišti svým partnerům, nebo spíš oni vám?

Podvědomě se přizpůsobuju spíš já, i když vytuším pro sebe zajímavější cestu, protože mám ráda, když hraju v souladu, to je pro vyznění každé inscenace to nejlepší. Jsou ale šťastné náhody, kdy se na jevišti sejdete s partnery a režisérem naladěnými na stejnou vlnu, a to jde potom samo. Báječně se mi hrálo s mým mužem, naše jevištní partnerství jsem si opravdu užívala. Podobně kdysi Na zábradlí s Evou Holubovou a Zuzankou Bydžovskou v Kočičí hře. Nebo dnes v Mikve s kolegyněmi v ND a samozřejmě s pány v Audienci. Teď je mou skvělou partnerkou v divadle Kalich Jana Paulová ve Sbohem, zůstávám, i s ní zažívám pocity harmonického bytí na jevišti. A tam mám také velké potěšení hrát s dcerou Sabinkou ve hře Na mělčině.

 

A co mladí v Národním divadle, jak se vám hraje s nimi?

Je tam několik velmi talentovaných mladých hereček a herců, s nimiž je zajímavé se setkávat. Jejich způsob hraní je často obdivuhodný. Nesou si v sobě ducha doby, podvědomě do svého hraní zapojují současnost, mladost, líbí se mi je sledovat, chodím se na ně dívat.

 

Většina herců říká, že nejraději mají svou poslední hru, platí to i u vás?

Je to spíš taková fráze, říkává se to. Ale tentokrát to pro mne opravdu platí. Ve hře Audience u královny, kde hraju Alžbětu II., k níž přicházejí na návštěvu jednotliví ministři, se se všemi cítím báječně, a to je nádherný pocit. Je to hra plná vtipných replik, a i když vycházejí z anglických reálií, snažili jsme se, aby byly pochopitelné všem. Hra je pro mě zajímavá i tím, že Alžběta se na přeskáčku představuje ve věku 69, 25, 38, 86 a 66 let, což je ovšem velmi náročné na kostýmy, paruky. Mám sehraný tým za malou záclonkou hned v portále, který mi pomáhá s rychlým převlékáním. Říkám všude, že si připadám v těch chvilkách jak auto, které zajíždí na přezutí pneumatik do depa… (smích)

Vy už jste v Národním divadle jednu Alžbětu hrála…

Ano, ale to se vůbec nedá porovnat. Toto je moderní hra současného autora Marie Stuartovna, hra, v níž jsem hrála Alžbětu I., byl básnický Schillerův text o dramatickém konfliktu dvou královen. Při jedné z repríz tam na mne spadly kulisy, doufám, že podobná zkušenost se mi tentokrát vyhne.

 

Kulisy vás tenkrát docela vážně poranily, vstupujete od té doby na jeviště obezřetněji?

Myslela jsem, že se od té doby budu na jevišti pozorně rozhlížet, ale nakonec jsem to hodila za hlavu. Hra mě vždy tak pohltí, že na podobné obavy zapomenu. Jen při hře Richard III., kdy se na lanech zdvihal velký klavír až do provaziště a já jsem stála přímo pod ním, jsem moc příjemné pocity neměla.

 

Velké úspěchy jste slavili i s vaším rodinným divadlem…

Slávek Remunda pořádal zájezdová představení už v době, kdy jsem na Vinohradech ještě nebyla. Po seriálech Eliška a její rod a Píseň pro Rudolfa III. jsem získala rychle popularitu a on mě přizval jako tzv. medvěda, (smích) tedy herce, který přitáhne diváky… (Když kdysi do města přijel cirkus, vždycky se prošel principál s medvědem ulicemi, aby navnadil diváky.) Postupně jsme začali hrát ve dvou, hledali jsme vhodné hry, ta úplně první se jmenovala Básník a kočka. Pamatuji si ohlas z premiéry v Čáslavi, hráli jsme naplno, lidé se smáli, tleskali na otevřené scéně, ohlas byl velký. To mě k zájezdování připoutalo na desítky let.

 

Vy jste ale psali i své hry…

Oba jsme byli psaví, Sláveček měl plnou zásuvku svých pokusů a nápadů, takže jsme to zkusili. Začala jsem písničkou, pak už jsem se pletla i do děje. On psal velmi vtipné dialogy, já jsem vymýšlela příběh. Jako autoři jsme se hodně dohadovali, hašteřili – bylo to tvůrčí, úžasné, ráda na to vzpomínám. Rodinné divadlo už asi neobnovíme, bez Slávka a mého bratra Pavla, který nám vydatně pomáhal a už také zemřel, by to nebylo ono. Dnes jezdím na četné zájezdy s divadlem Kalich. Ale to už jsou takové „nóbl“ zájezdy, pro herce víc než pohodlné. Zatímco ve svém divadle jsme si dělali všechno sami, tady s námi jezdí technici, garderobiérka, postarají se nám o kostýmy, o všechno.

 

Odehrála jste více než stovku filmových rolí, je některá pro vás ze všech nejmilejší?

Těžko bych vybírala, bylo jich opravdu ne asi stovka, ale mnoho a většinu z nich jsem hrála s velkou radostí. Přestože mě diváci vnímají především jako komediální herečku, měla jsem velké štěstí, že jsem mohla žánry střídat. Vděčná jsem byla za vážnou dramatickou roli ve filmu Kočár do Vídně, vzpomínám na jednu vzdálenou tetu, která řekla mé mamince: „Kdyby ta vaše holka nezahrála už nic jiného než Štěpu v Petrolejových lampách, stálo to za to…“ Lidé si hodně pamatují Světáky, několik manželských komedií, sestru Huňkovou z Nemocnice na kraji města.

 

Některé scénky, v nichž jste hrála, téměř zlidověly…

Měla jsem štěstí i na partnery. Vím, že diváci milují mou silvestrovskou scénku s Jiřím Hrzánem na kolečkových bruslích – to byla velká legrace i pro nás. Stáli jsme na nich poprvé a ukázalo se, že je to úplně jiné, než co jsme uměli na ledě na normálních bruslích. Uspěli jsme s Felixem Holzmannem se scénkou Včera, dnes a zítra, nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že se jí budou smát i mladí, kteří v době jejího vzniku ani nebyli na světě… Vzpomínám i na naši „cizojazyčnou konverzaci“ s Jiřím Císlerem v pořadu Luďka Nekudy, ale scének bylo daleko více, s Milošem Kopeckým, Jiřinou Bohdalovou a dalšími.

 

Za své výkony jste získala mnohá ocenění, kterého z nich si nejvíc vážíte?

Když jsem letos v dubnu vstoupila do Dvorany slávy, ohromil a potěšil mě aplaus, který mi diváci připravili, úplně mi to vyrazilo dech a nikdy na to nezapomenu. A bylo to dokonce na jevišti Vinohradského divadla! Ale nejvíc si paradoxně cením ceny, kterou jsem nakonec nedostala – byla to nominace na cenu za nejlepší herecký výkon na prestižním festivalu v Cannes. Unikla mi o jeden hlas, toho si opravdu vážím.

 

Co vás na vaší práci nejvíc baví, co je na ní nejkrásnější?

Naše profese je většinou velká dřina, i když to tak nevypadá. Probdělé noci, v nichž místo spaní přemýšlím o své roli, nejistota, zda jdu správným směrem, dlouhé hodiny, v nichž některou scénu v sobě zpracovávám. Přesto v poslední době nejvíc miluji čas zkoušek, to hledání! A mohu-li to dělat spolu s kolegy, kteří to cítí stejně, s kterými pátráme společně a v souladu, jsem nejšťastnější…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Národní divadlo www.narodni-divadlo.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Vystudoval herectví
na DAMU a filmovou režii na FAMU. Už od dětství účinkoval v mnoha
filmových rolích, lidé si ho nejčastěji pamatují jako Honzíka v populárním
seriálu Arabela. Jeho cesta
k herecké profesi se mu proto zdála přirozená. Jako autor a režisér se
podílí na televizních dokumentech zejména o slavných osobnostech, režíruje
pořad s vyhlašováním Cen Thálie, má za sebou několik úspěšných televizních
filmů, především komedií. Moderuje v rozhlase, věnuje se fotografování i
pedagogické práci. Je synem herečky Gabriely Vránové a profesora matematiky
Jiřího Kepky.

 

Které vlastnosti,
zděděné po rodičích, vám pomohly ve vaší profesi?

Díky tátovi mám v sobě určitou racionalitu, systém,
máma mi určitě předala emoce, kterých má na rozdávání. Oboje ve své práci
využívám.

 

Vaši kariéru asi
„nastartovala“ Arabela…

Ano, i když v několika dětských filmech jsem hrál už
předtím. Přišla obrovská popularita, seriál měl velkou sledovanost,
s dnešní dobou nesrovnatelnou, protože tenkrát nebyl výběr televizních
stanic. Bavilo mě to, docela mi to šlo, a tak jsem si říkal, proč ne… Dostal
jsem příležitost v dalších rolích, třeba v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře, ve filmu Maska, v různých dětských pořadech. Býval jsem v televizi
skoro obden. Bral jsem to jako práci, se kterou jsem neměl problém. Bylo to
lepší než chodit do školy, i když ještě lepší bylo volno…

 

Která z vašich
profesí je vám bližší?

Jsem narozený ve znamení Vah, je to takové vyvážené. Obě
profese mě baví a potřebuji je. Herectví a režie nemají k sobě tak blízko,
jak si lidé představují, člověk musí zapojovat jinou hemisféru mozku. Chybělo
by mi jedno i druhé. Nejlépe se cítím, když mohu být režisérem i hercem či
moderátorem zároveň. Povedlo se mi to třeba v seriálu Ondřejova filmová škola, to mě bavilo.

 

Kdy jste poznal, že
jen herectví vás neuspokojuje?

Už v Disku na DAMU jsem začal zjišťovat, že herectví je
pro mě omezující, že by mě víc bavilo pracovat tvořivěji, ne podle pokynů. A
tak jsem se přihlásil ještě na FAMU. Napoprvé jsem nebyl přijat, takže jsem
v klidu dokončil DAMU, a když mě napodruhé vzali, začal jsem studovat
vlastně znovu, od 1. ročníku. Naším absolventským představením v Disku
byla úspěšná inscenace Mirákl od
Škvoreckého, to představení jsem miloval. Měli jsme s ním velké plány, ale
sešlo z nich – spolužáci se rozutekli, můj život byl přesměrován jinam.
Protože jsem začal studovat, musel jsem odmítnout mimopražské herecké nabídky. To
jsou takové křižovatky, které určují další směr. Tím mým se stala režie.

 

Jak na studia
vzpomínáte?

Velmi rád. Na obou školách jsem měl velké štěstí na pedagogy.
Na DAMU to byli Boris Rösner, Jana Hlaváčová, Jaroslav Satoranský, na FAMU byl
mým učitelem Dušan Klein. Začátky na DAMU nebyly lehké, každý předpokládal, že
už jsem málem hotovým hercem, ale já neuměl skoro nic. Nedařilo se mi, a
protože jsem na neúspěchy nebyl zvyklý, rychle jsem ztrácel sebevědomí. Za to,
že jsem po roce chytil dech, mohu poděkovat Borisi Rösnerovi, který mě podržel
a pomohl mi.

 

Byly oba kolektivy
spolužáků stejné?

Úplně jiné. Na DAMU tvoří herci v partě, je to týmová
hra, kolektivní práce, kdežto na FAMU jsou především sólisté, osobnosti. Každý
se zavře ve střižně a pracuje sám.

 

Když se dítě
úspěšných rodičů vydá stejnou cestou, převažují spíše pozitiva, nebo negativa?

Řekl bych, že je to půl na půl, možná, abych byl
spravedlivý, mírně převažují pozitiva, takže 60 : 40. Ale těch čtyřicet je
hodně krutých, každý předpokládá, že jsem měl všechno jednoduché, že jsem se
všude dostal protekcí, že můj profesní život je sluncem zalitý. Všechny věci
nejsou černobílé a je snadné dělat soudy. Musel jsem se s tím srovnat, ale
není lehké přijímat podpásovky, které nečekáte. Dodnes mě to pronásleduje.

foto: Robert Vano

 

Ovlivnila vás v něčem
maminka?

Získal jsem díky ní lásku k poezii, máma ji miluje.
Pokusil jsem se poezii zviditelnit, se střídavými úspěchy. Náš film Království poezie Gabriely Vránové se
setkal jak s absolutním nadšením, tak s absolutním odmítáním tohoto
žánru jako takového. Zkusili jsme netypické, moderní pojetí – žádný patos,
chvění břízek zalitých slunečním oparem, ale skutečné procházky krajinou,
setkávání s konkrétními básníky, kteří k ní měli vztah. Milovníci
poezie byli příjemně překvapeni, skoro šokováni tím, jak civilně, obyčejně se
dá podobné téma pojmout.

Posluchači vás mohou
pravidelně slýchat v Nočním
Mikrofóru. Ponocování vám nevadí?

Nevadí. Daleko horší je vstávání do pořadu Dobré ráno, kde se začíná ráno od pěti.
Ale zvládám to. Mikrofórum Českého
rozhlasu Dvojky moderuji každé úterý, hosty vybírám většinou mezi lidmi ze
svého oboru a především takové, které dobře znám, s nimiž souzním. Aby
hovor volně plynul, upustil jsem od přesně připravených otázek, živé vysílání
musí být založeno na schopnosti vzájemné empatie. Baví mě to, zanedlouho budu
mít sto padesátého hosta.

 

Jak jste se dostal ke
svému velkému koníčku – fotografování?

Dovedl mě k tomu táta, který mi půjčil svůj starý
fotoaparát. Mými tématy jsou hory, města, moře, miluju nefotografovatelné
atmosféry. Naučil jsem se být při focení neviditelný, a to mi umožňuje fotit
to, co chci. Z mých fotek vznikly dvě knížky, nejprve Kumštýři na vodě, což je kniha fotografií z vodáckého
prostředí. Vodákem jsem se stal po absolvování vodáckého kursu na DAMU. Fotoknihu
jsem vydal ještě jednu, má název Příběhy
fotografií. Jsou to fotky doplněné popisky, takovými fejetony, takže je to
skoro literární knížka.

 

Pořádáte také nějaké
výstavy svých fotografií?

Musím se pochlubit. Nedávno jsem s Magistrátem Prahy 9 připravil
výstavu svého projektu Tramvaj č. 8.
V Dopravním podniku zaujala, rozhodli se v ní pokračovat, chystáme
další díl, doplněný o video. Z ohraničené výstavy na magistrátu se stala
stálá expozice v Dopravním podniku, a dokonce sílí hlasy, zda bych
nenafotil ještě tramvaje č. 22, 26… (smích)

 

S tím asi trochu
souvisí váš další počin Ondřejova filmová
škola. Co k tomu prozradíte?

Na FAMU přicházely dva typy studentů. Ti, kteří četli
povídky a chtěli je zfilmovat, což byl třeba můj spolužák Jiří Strach, a
„vizualisté“ s kamerou, což jsem byl já. Ondřejova filmová škola byl 33dílný televizní seriál, vlastně
taková učebnice filmování. Po jejím odvysílání jsem cítil tak velký zájem a
nadšení lidí, že jsem ji vydal na DVD. Je to taková ucelená příručka, pro
zájemce o film ideální. Spolupodílel jsem se na její podobě a zároveň jsem byl
jejím průvodcem.

 

Jste režisérem
televizním, filmovým i divadelním. Jaký je mezi tím rozdíl?

Mezi televizní a filmovou režií není už rozdíl skoro žádný.
Obrovsky odlišné technologie se v současné době potkaly a směřují dál
stejnou cestou. Někdy se dokonce až po natáčení rozhoduje, zda film půjde do
televize, či do kina. U divadelní režie je to jiné. Člověk je tam trochu
opuštěný, tým je menší, klidnější, stres není permanentní, jako u filmu, ale
nastává až tak 14 dní před premiérou. Film má více možností, divadlo je trochu omezenější
– kulisy, efekty. Mě víc baví film, u divadla se nedá střihat… (smích)

 

Ve vašich filmech
hrají ti nejlepší čeští herci. Jak je získáváte?

Velkou výhodou je pro mne to, že je znám od dětství. Věří mi,
takže mám dveře otevřenější, i když roli hraje spousta různých okolností.

 

Jaký je podíl herců a
režisérů na úspěchu filmu?

Jak kdy. Někdy je podíl režiséra minimální, někdy je téměř
nulový podíl herců. Ale platí to i naopak, někdy mohou průměrné dílo vytáhnout
herci nahoru. Třeba u televizní komedie Stará
láska nerezaví jsem měl na herce opravdu štěstí. Viktor Preiss, Libuše
Šafránková, Radek Holub a další, byl jsem pyšný, když jsme získali ocenění za nejúspěšnější
televizní komedii roku. Psal se rok 2003, byl pro mne velmi zdařilý. Na
mezinárodním festivalu Křišťálové srdce v Poděbradech jsem také získal
cenu a vypadalo to, že začíná má cesta k vrcholu. Jenže nezačala,
následující rok byl úplně neúspěšný…

 

Mnohdy ale ceny neznamenají
úspěch u diváků…

To máte pravdu, nedá se to odhadnout a někdy výsledky
sledovanosti ukážou, jak my, filmaři, jsme úplně mimo. Řešíme věci, které
diváky nezajímají, umělecky hodnotný film je převálcován druhořadým seriálem…
V konfrontaci s tím si někdy říkám, jak vlastně filmovat. Nechci
točit film jen pro intelektuální smetánku, film, který nikoho nezajímá, nechci
se ale ani divákům podbízet komerčními, spotřebními filmy bez jakékoliv
hodnoty.

 

Máte nějaký
režisérský sen, který zatím nelze realizovat, třeba kvůli penězům?

Přál bych si natočit opravdu kvalitní western, příběh
z americké historie 19. století. Chtělo by to opravdu velkou koprodukci,
ale věřím, že se mi to jednou podaří. Námět už v hlavě mám, ale k napsání
scénáře potřebuji impuls ve formě konkrétního časového horizontu, konkrétního
příslibu. Neumím psát do šuplíku, na někdy…

 

Jak dlouho dopředu,
než padne první klapka, už režisér na filmu pracuje?

Pokud má před sebou hotový scénář a sehnané peníze, tak
zhruba rok. Je třeba sestavit štáb, první se oslovuje kameraman a architekt. A
potom je třeba domluvit obsazení, vybrat vhodná místa, všechno připravit…

 

Co je na režisérské
práci protivné, co vás nebaví?

Obhlídky. Sedět v autě, neustále vystupovat,
nastupovat, pořád spěchat… Popojet autem kilometr a znovu, a to celé třeba
měsíc. Zní to směšně, ale je to hrozná otrava.

 

Vaším asi
nejviditelnějším televizním projektem je slavnostní předávání Cen Thálie. Jak
náročná je příprava takového pořadu?

Dělám ho už pět let a pokaždé říkám, že naposledy. Jsem
členem prezidia Herecké asociace, a když mě Vašek Postránecký požádal, vzal
jsem to jako svou stavovskou povinnost. Není to můj šálek kávy, je to úplně
jiná profese. Každý rok mě tam něco překvapí, je to živý přenos, nikdy nic není
tak, jak bylo naplánováno. (smích)

Všechno je domluvené, ale nic není jisté. Když vypadne mikrofon, když se
ocenění příliš rozpovídají… Tři měsíce na tom intenzivně pracujeme, poslední
měsíc denně, a stačí jedna maličkost a všechno se zhroutí. Snažím se pracovat
s maximálním nasazením, ale některé věci neovlivním, nazkoušet se nedají. Na
mě je to až příliš velký adrenalin, a to mě nebaví…

foto: Robert Vano

 

Zažil jste při
předávání cen nějakou hodně dojemnou chvíli?

Velkou radost jsem měl, když byla mezi prvními oceněnými naše
rodinná přítelkyně, vynikající ostravská herečka Zora Rozsypalová. Měla
problémy s režimem, nemohla natáčet filmy, cítil jsem to jako velké
zadostiučinění a moc jsem jí to přál. A úplně nejsilnějším zážitkem pro mne
bylo předávání ceny Luďku Munzarovi v roce 2012. Jeho nádhernou děkovnou
řeč nikdy nezapomenu.

 

Zasahuje vám vaše
práce i do soukromí?

Hodně. Neumím to oddělit. Přemýšlím o své práci i o
dovolené, je to tak propojené, že vlastně ani nevím, jestli pracuju nebo
odpočívám.

 

Jste znám jako velký
milovník Karla Čapka…

Točím v televizi dokumenty o slavných osobnostech,
Karel Čapek patří k mým favoritům. Mám knihovnu plnou jeho knih, chybí mi
jen málo titulů. Natočil jsem o něm už pět dokumentů. Obyčejný svět Karla Čapka zaznamenal velký úspěch u odborné poroty,
získal nominaci na Elsu, a to mi udělalo radost. Chystám o něm nový dokument (Dopisy od Karla Čapka), chci se vydat
na cestu do Anglie a konfrontovat jeho cestopis se současnou podobou míst,
kterými procházel. Mimo jiné se angažuji také v nadačním fondu Čapkova
Strž, což je nezisková organizace na podporu Památníku Karla Čapka ve Staré
Huti u Dobříše.

 

Co je pro vás
měřítkem úspěchu? Na který svůj počin jste hrdý, když se ohlédnete zpět?

Vždycky se snažím držet laťku tak, abych se nemusel stydět. V roce
2009 jsem natočil nejsledovanější pořad České televize, jeden z dílů
seriálu 3 + 1 s Miroslavem
Donutilem. Dodalo mi to sebejistotu, že to snad ještě umím…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Eva Procházková

Vytvořeno ve spolupráci:

Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura textu: Vladana Hallová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Narodil se
v roce 1960 v Moravské Třebové, ve znamení Blíženců. Má tři starší
sourozence a od malička se uměl prosadit. Rád se předváděl, zajímal se o hudbu,
věnoval se sportu. Vyzkoušel divadelní prkna v Plzni a Praze, moderoval v Rádiu
Vox i v Prima jízdě, nejvíce se
ale zaměřil na dabing. Je majitelem dabingového studia PRO-TIME Praha a také
úspěšným dabérem. U mnoha filmů je podepsán pod režií českého znění, propůjčil
svůj hlas desítkám zahraničních herců. Zdeněk Mahdal je otcem tří synů a malé
dcerky.

Co ovlivnilo vaše
rozhodnutí stát se hercem?

Měl jsem nespočet zájmů – sportoval jsem, moderoval školní
akce, bavila mě hudba… dělal jsem spoustu věcí a nic pořádně. Když jsem se
rozhodoval, kam na střední školu, vybral jsem si SPŠ filmovou
v Čimelicích. Už jen název mi imponoval, tak jsem to zkusil. Čimelice byla
dobrá škola života. Domů bylo daleko, naučil jsem se spoléhat sám na sebe, a to
se mi později moc hodilo. Při praktických cvičeních jsme se tam seznamovali
s profesionální technikou – někdo musel režírovat, někdo dělal produkci,
někdo stál za kamerou a někdo musel hrát. To jsem býval já. Partnerkou mi byla
krásná spolužačka Adriana, dnes Sobotová. Tahle zkušenost mi pomohla
v rozhodnutí studovat dál herectví. Vydal jsem se do Brna na JAMU.

 

Jak na dobu studií v Brně
vzpomínáte?

Vždycky jsem měl štěstí na učitele. Na JAMU byli mými
pedagogy Jarda Dufek a Zdena Herfortová. Byli skvělí, ale v prvním ročníku
jsem měl namále kvůli špatné mluvě. A tak jsem se ve dvaceti vydal na
logopedii. Jarda Dufek mi tehdy řekl: „Mahy,
rozhébé tu držku, dyť se tím dá docela slušně vydělat!“ Po letech jsem mu
musel dát za pravdu. Byli jsme početný ročník a většina z nás u herectví
zůstala, což nebývá pravidlem. Na škole jsme tancovali, šermovali, stepovali,
recitovali, dřeli dějiny divadla, každou středu jsme byli vojáky na vojenské
katedře a po večerech jsme se bavili… Absolvoval jsem rolí mladého Werthera a z
nabídek, které mi přišly, jsem zvolil Divadlo J. K. Tyla v Plzni.

 

Kudy vedla vaše
divadelní kariéra nastartovaná v Plzni?

Na Plzeň nedám dopustit. Většina mého profesionálního
„poprvé“ se stala právě tam. Vojnu jsem absolvoval v Armádním uměleckém
souboru a pak, když jsem cítil touhu po změně, jsem vyrazil do Prahy. Pod
vedením režiséra Jana Buriana, dnes ředitele Národního divadla, který také
přišel z Plzně, jsem se představil v roli Dona Carlose ve Schovávané na schodech v divadle J.
Wolkera. Postupně přicházely nabídky na moderování různých akcí, stal jsem se
moderátorem Radia Vox, začal jsem s dabingem. Hrál jsem postupně
v Karlínském divadle, v Divadle Jiřího Wolkera, v ABC. Ale mé
mimodivadelní aktivity byly již tak rozsáhlé, že něco muselo ustoupit.
Ustoupilo divadlo.

 

S kterými hereckými
kolegy se na jevišti potkáváte nejraději?

Jsem vděčný za všechny kolegy, se kterými jsem měl tu čest
stát na jevišti, od každého jsem se snažil něco naučit. Smutné je, že mnoho
z nich už tu dnes není… Kromě herců jsem měl možnost potkat se
v živém vysílání i s mnoha významnými osobnostmi naší politiky,
kultury, vědy. Dovolte mi zavzpomínat na Karla Svobodu. Přišel jednou do rádia
a ukazoval nám auto, které si opatřil v Německu. Když viděl obdiv
v mých očích, pronesl: „Je ti třicet
Mahy, mně padesát. Až ti bude také tolik, to auto si koupíš, ale já si tvých
třicet už nikdy nekoupím… Vyměnil bych docela rád.“

 

Máte nějaké vzory, někoho,
kdo vás nejvíc naučil, nejvíc vám pomohl?

Jednou, ještě na základní škole, jsme šli na besedu o nové
české pohádce Tři oříšky pro Popelku,
kde zazářil Pavel Trávníček, náš rodák. Tenkrát jsem si poprvé uvědomil, jak
musí být krásné rozdávat lidem radost. Po letech jsme se s Pavlem sešli jako
kolegové. Moc mi pomohl, bez něj bych nenadaboval ani řádek… Celý život mi
někdo pomáhal. Díky kolegům jsem se vždycky dostal o stupínek výš. Když má
člověk štěstí, potká správné lidi ve správný okamžik. Všichni, kdo mi pomáhali,
potřebovali mou práci. Snažil jsem se nezklamat je.

 

Jaké bylo vaše
nejzajímavější setkání s filmem?

Těch setkání nemám zase tolik, že bych mohl psát paměti, ale
rád vzpomínám na svůj debut za bolševika na Barrandově ve filmu Dynamit v režii mého spolužáka
Milana Cieslara. Nikdy jsme s ním neudělali díru do světa, ale je to velmi
dobře profesně odvedené dílo. Vždycky je nejzajímavější to, co bylo poprvé a
pak taky to, co bylo naposled. A to jsou především řady seriálů, které jsou
sekundu po odvysílání vlastně staré a mrtvé. Nedávno jsem se mihl
v seriálu Kriminálka Modrava, to
bylo velmi příjemné natáčení v krásné šumavské přírodě.

 

Musel jste se někdy
kvůli roli naučit nějakou dovednost – třeba sportovní, nebo kaskadérskou?

Ke sportu jsem měl vždy blízko, ale minulo mě v dětství
jezdectví. A jízda na koni byla nutností už u mého debutu a využil jsem ji v dalších
projektech. Lásku ke koním jsem sice nezískal, ale jezdit jsem se jakžtakž
naučil. V seriálu Znamení koně
se pohybuju velmi blízko koní, ale naštěstí ne v jejich sedle.

 

Kdo vás přivedl
k dabingu, jak jste se to naučil?

Po premiéře Slaměného
klobouku v Karlíně, kde jsem alternoval s Pavlem Trávníčkem, se
mě zeptal, zda bych nechtěl dabovat. A když jsem nadšeně přikývl, odvedl mě
v klubu ke stolu, kde seděly dvě dámy. „Hele,
tohle je Mahy, chce dabovat, Maruno, nauč ho to,“ řekl jedné z nich. Byla to
Marie Fronková, režisérská legenda českého dabingu. Strávil jsem ve studiích
s Marií dlouhá léta za mikrofonem a máme za sebou stovky, ne-li tisíce
filmů. A jestli se dá dabing naučit? Většina herců si s ním hravě poradí.
Chce to postřeh, okamžitou paměť, dril. Jen vám to divák musí věřit, a to se
naučit nedá.

 

Kdy jste v práci
nejspokojenější, co vás nejvíc baví?

Pokaždé, když přijde odezva. Potlesk, pochvala. Když někomu
svou prací udělám radost. To mě baví. A když to občas přijde, pomůže mi to přehoupnout
se i přes lživé výmysly bulváru, kterých většina herců není ušetřena.

 

Co považujete za svůj
největší úspěch?

To si netroufám hodnotit. Rád dělám radost okolí, ale i
sobě. A jsem vděčný, že jsem se mohl potkat se všemi zajímavými hosty
v době mého vysílání ať už v rádiu, či posléze deset let v televizi,
kde jsem moderoval Prima jízdu. Tam
jsem odvysílal stovky hodin živě a to byl ten správný adrenalin.

 

Jaký je váš denní
pracovní režim?

V době svého nejproduktivnějšího věku jsem měl diář
plný na tři týdny dopředu, mezery jenom na přejezdy, večerní vysílání končilo
v jednu v noci, ráno v osm už jsem daboval… Žilo se rychle, dnes je
to klidnější, tohle bych už nevydržel. Ale těch deset, někdy i víc hodin denně
stejně strávím prací, většinou ve svém studiu.

 

Má některé
z vašich dětí vztah k herecké či dabérské práci?

Nikdy jsem jim to nezakazoval, ale naštěstí po tom žádné
z nich nikdy netoužilo. Víte, s těmi dětmi to je těžké. Když se najde
nějaký talentovaný kluk nebo holka, může se stát, že tráví ve studiu i dvanáct
hodin denně, nestíhá školu, z rodičů se stávají taxikáři… Bývá to nápor na
život celé rodiny.

 

Co všechno obnáší
rozhodnutí mít vlastní dabingové studio?

Založit si dabingové studio není problém, po Praze je jich
jako máku. Jenomže je důležité mít práci. Musíte mít prostě štěstí a pomoci
mohou i dobří kamarádi. Navíc práce s umělci je balancování na hodně
tenkém ledě. Mnohdy je klientům jedno, jak to mluví, hlavně, že to mluví. Tam
člověk ale nesmí sklouznout, aby se za svou práci nemusel stydět.

 

Spolurozhodujete o
dabingových režisérech, účinkujících?

V devadesátých letech jsem zrežíroval stovky filmů a
seriálových epizod a tehdy ještě platilo, že za obsazení odpovídá režisér. Dnes
je situace jiná. Každá televize touží být originální a jen proto, aby byla
jiná, změní i zavedené hlasy pro hollywoodské hvězdy, většinou ne
k lepšímu. V našem studiu mluvím pouze do toho, komu ten či onen film
dáme k režii a pak už jen věřím, že pracuji s absolutní špičkou, že
mí lidé neudělají ostudu sobě ani mně. Do obsazení jim u nás nikdo nemluví.

 

Splnilo se to, co
jste od založení studia očekával?

S prací je to jako na houpačce, jeden televizní kanál
získáte, dva další ztratíte. Je třeba maximálně omezit chyby, pracovat rychle,
kvalitně a pokud možno úplně zadarmo. (smích)
Pak můžete mít studio plné třebas na léta dopředu. V současnosti vyrábíme
české verze pro pět satelitních kanálů, paradoxně pro žádnou televizi, která
sídlí v Čechách. Je to i o různých vazbách, tvrdý byznys. Ale vyrábíme DVD
tituly přímo pro hollywoodské zadavatele, které posléze odvysílají všechny
spřátelené české televize, takže se o nás přece jen dovíte.

 

Co si myslíte o
nátlakové akci některých herců v dabingu? Zkomplikovalo vám to jako
majiteli dabingového studia nějak situaci?

Po roce, co tato akce trvá, se prokázalo, že tudy cesta
nevede. Dabingová studia rozhodně nejsou místem, kde se o penězích pro dabing
rozhoduje. Samozřejmě nám to zkomplikovalo situaci. Ale daleko míň než kolegům,
kteří věří svým předákům, že je vše na dobré cestě, že odměna přijde. Nepřijde.
A mě to mrzí, protože jsou to mí kolegové, velká část mí kamarádi. Jsem jediný
herec coby majitel studia, nepřidávám se tam ani tam, ale je mi smutno.

foto: Robert Vano

 

Který z herců,
které dabujete, je vašemu naturelu nejbližší? Potkal jste se s některým
osobně?

Osobně? Kdepak. Tihle herci mívají miliardy diváků, a že by
je zajímal zrovna český dabing, si nemyslím. Nejvíc mi asi sedí Nicolas Cage. Původně
hlavně žánrem filmů, kde hrál – Skála, Conair apod. Blízko mám i ke
Costnerovi, paradoxně i Eddiemu Murphymu, protože je těžký na dabing a to mě
baví. Jinak z té plejády hollywoodských hvězd jsem asi měl na plátně před
sebou snad většinu, pochopitelně se střídavými úspěchy. Měl jsem tu čest
propůjčit svůj „drsný hlas“ i šavlozubému tygru Diegovi v Době ledové… (smích)

 

Můžete se s námi
podělit o nějaký nezapomenutelný přebrept v dabingu?

Dabovali jsme film, který
začíná scénou na pohřbu. A nejmenovaný kolega v roli faráře okolostojící
oslovil: „Drazí zesnulí…“. Herec to
načetl, režisér to přeslechl, zvukař při mixu myslel asi na jiné věci a
vylisovalo se 7 000 kusů DVD. Pak skončila legrace.

foto: Robert Vano

 

Máte čas věnovat se
svým koníčkům? Co vás baví, jak relaxujete?

Můj tatínek byl ředitelem Restaurací a jídelen. Nepil,
přestal kouřit, a podobný život vedou i moji sourozenci. Takže je na mně, abych
to za naši rodinu trochu „vylepšil“. Baví mě, když se sejde víc lidí, ale ne
třeba při sledování fotbalu, ale tam, kde je to pro mě nejpřirozenější –
v restauračních zařízeních. Sice mi na tento koníček moc času nezbývá, ale
to je můj relax. Chodím také hrát tenis, ale po každé návštěvě kurtu mě začne
něco bolet. To po restauraci nemívám.(smích)

 

Cítíte se být nejvíc
hercem, dabérem nebo podnikatelem? A jak byste si přál, aby to bylo třeba za
deset let?

Nic nedělat a vydělat si, to je takový můj nesplněný sen…
Ale vážně. Dělat můžete vždycky jen to, co vám život dovolí. Jsem rád hercem,
když mi náhoda přihraje příležitost. Jsem rád dabérem, když jsem měl štěstí, že
jsem se k tomu přimotal jak slepý k houslím. A baví mě podnikání, byť
v tomhle „Klondajku“ je to výraz více než nadnesený. Ale kdo chce
s vlky výti…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a doplňky: Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz

andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Umělecký šéf divadla Studio
DVA se věnuje střídavě divadelní,
filmové a televizní režii. Ve filmu debutoval komedií Taková normální rodinka, napsal několik velmi úspěšných divadelních
her, které sám režíruje, filmové scénáře a dvě knihy. Obě byly v původních
nákladech rychle rozebrány, proto se na pultech knihkupectví objevily už
v druhém dotisku. Patrik Hartl pochází z Olomouce, žije v Praze
a nebýt filmu The Doors, patrně by se
stal lékařem.

 

Jak jste se dostal
k divadlu?

Bylo mi šestnáct, když jsem viděl životopisný film o Jimu
Morrisonovi. Chtěl jsem být jako on – stejně se česat, oblékat, stejně žít. A
protože on studoval v Los Angeles filmovou režii, rozhodl jsem se, že budu
taky režisér. Moje žena, se kterou jsem už tehdy v šestnácti chodil, mě ale
upozornila, že mě bez zkušeností na FAMU určitě nevezmou, takže jsem to vzal
oklikou přes divadlo. Ve vývěsce olomouckého divadla jsem si přečetl, že
vyhlašují konkurs na roli Smítka do hry Marná
lásky snaha, přihlásil jsem se a vzali mě.

 

Bez jakékoliv
průpravy?

Ano, nikdy jsem podobné zájmy neměl, do žádného dramatického
kroužku jsem nechodil. Hrál jsem v divadle tři roky, ale brzy se ukázalo,
že herectví nebude moje cesta. Hrál jsem prostě blbě. Napsal jsem ale svou
první divadelní hru Čekání na Kamilu
a uvedl jsem ji v Hudebním divadle v Olomouci. Sám jsem ji režíroval
a taky jsem v ní účinkoval. Diváci se smáli, brali to jako parodii,
přestože já to myslel úplně vážně. To mi bylo sedmnáct. Studoval jsem tenkrát
na Anglickém lyceu v Olomouci, ale moc jsem do školy nechodil. Kantoři byli
velmi tolerantní, věděli, že se nikde neflákám, s učením jsem problémy
neměl, takže jsem bez problémů odmaturoval. Na FAMU mě naštěstí přijali hned
napoprvé.

 

Co na to vaši rodiče?

Zpočátku je to šokovalo, o divadle ani o filmu jsem nikdy jako
dítě s žádným výrazným zájmem nemluvil. Ale viděli, že hodně pracuju a
baví mě to, takže mě respektovali a podporovali. Do té doby jsem přemýšlel o
plastické chirurgii, kterou dělal můj táta. Vždycky říkával, že se na to budu
hodit, že mám šikovné ruce. Lepil jsem totiž často miniaturní papírové a
plastové modely. Práce operatéra by se mi líbila, jen mě znervózňovalo, že táta
byl neustále cítit desinfekcí. A to mi nevonělo.

foto: Lenka Hatašová

 

Jak jste se vrátil
zpátky k divadlu?

Vystudoval jsem filmovou a televizní režii. Jednou jsem
točil film s Janou Krausovou a Janem Kačerem. Jana mě doporučila, abych
režíroval ji a Karla Rodena v komedii Otevřené
manželství. Producent Michal Hrubý tenkrát zakládal divadlo Studio DVA a
oslovil mě. K divadlu jsem se vrátil po čtyřech letech hry na filmaře. Teď
už patnáct let píšu divadelní texty, režíroval jsem kromě v našem divadle
taky třeba ve Viole nebo v Divadle V Celetné. Ale moc divadelní prostory
nestřídám. Dnes už režíruju jen ve Studiu DVA vlastní komedie.

 

Píšete hry, scénáře,
knihy, režírujete – střídáte v určitých intervalech své profese, nebo je
děláte souběžně?

Střídám. Neumím dělat dvě věci najednou. To nezvládám. Věnuju
se vždy jen jednomu příběhu, na který se musím plně soustředit. Střídám to po
etapách, mám práci pečlivě naplánovanou po měsících, zhruba na dva roky
dopředu. Napsat divadelní hru mi trvá přibližně čtyři měsíce, až ji dopíšu,
budu se věnovat režii. Pak zkusím napsat knihu. Na to se moc těším.

 

Jak získáváte náměty?

Já ani nevím, potkávají mě samy. Musí se mě osobně dotýkat,
musí mě bavit. Potřebuju si být jistý, že se jimi chci zabývat. Teď právě píšu
divadelní hru, jsem přibližně v polovině. (pozn. red. – psací stůl P. Hartla
je plný malých nalepovacích papírků s poznámkami) Přál jsem si psát
něco hodně holčičího – o módě, o dietě, o manželství, o lakování nehtů – takový
dívčí svět. Dobře ho znám, mám hodně kamarádek a s manželkou jsme spolu už
opravdu dlouho, od jejích patnácti let. Všechno jsme prožívali společně. Bude
to komedie a bude se jmenovat Čtyři
sestry.

 

Co znamená být
uměleckým šéfem vašeho divadla?

U nás je to hodně specifické. Já totiž netoužím po žádných
funkcích, neměl jsem nikdy chuť někoho řídit nebo určovat, co má kdo dělat.
Takže jsem-li tázán, jdu se třeba na práci kolegů podívat a řeknu svůj názor. Když
se objeví nějaký tvůrčí problém, řeším ho. Režiséři v našem divadle mají ale
naši plnou důvěru a do jejich práce bez požádání nezasahuju.

 

Jste spokojen
s tím, jak vaše divadlo dnes vypadá, nebo ho chcete někam posouvat?

Mám pocit, že naše koncepce je správná, skoro bych řekl ideální,
velmi si vážím enormního zájmu a úspěchu u diváků. Zároveň nechceme ustrnout a samozřejmě
s Michalem Hrubým a nejbližšími spolupracovníky přemýšlíme, jak dál.
Vlastně jsem zvědavý, co se z našeho konceptu ještě vyvine. Vybudovali
jsme divadlo v Paláci Fénix na Václavském náměstí, od roku 2004 žije METROpolitní léto hereckých osobností na Letní scéně Vyšehrad, pořádáme zájezdová
představení po celé republice. Netuším, jak bude vypadat budoucnost. Myslím, že
není třeba expandovat. Spíš se soustředit na kvalitu. Doufám, že se společně
s diváky máme na co těšit…

 

Jak vás vítají diváci
v oblastech?

Diváci v regionech jsou zpravidla velmi vřelí, my se od
počátku snažíme, aby naše představení na zájezdech byla co nejkvalitnější, a
tím jsme myslím přeskočili konkurenci. Naší nejcennější devizou jsou
pochopitelně špičkoví herci. Někdy bývají v oblastech kontroverzněji přijímány
hry modernější, drzejší, provokativnější. Spíš se líbí lehčí, zábavné komedie.
To je logické.

 

Vzpomenete si, koho
ze slavných herců jste režíroval jako prvního?

K prvním slavným hercům, kteří se mnou nechali
režírovat, patřili Boris Rösner a Emília Vášáryová, bylo to ještě na FAMU. Bylo
mi ani ne dvacet. Zaujal je můj scénář, myslím, že se jim líbila i zarputilost,
se kterou jsem do toho šel. Točili zdarma, oba byli exponováni v Národních
divadlech, nebylo pro ně lehké najít týden času na filmování. Nejvíc je asi
přesvědčilo to, že budou hrát spolu. Přestože se dobře znali, do té doby se při
společné práci nesešli. Měl jsem velké štěstí. První scénu jsem s nimi točil
v posteli… (smích)

 

Na co si musí režisér
dávat pozor?

Aby nebyl líný a připravoval se poctivě na zkoušky. A
nechoval se k lidem jako hovado. Když režíruju svou hru, musím si navíc
dávat velký pozor, abych v sobě oddělil autora a režiséra. Musím vidět
text jinýma očima, očima realizátora, abych byl schopen škrtat, měnit,
zasahovat do hry, kterou jsem napsal. Musím se ji snažit jako režisér vylepšit.

 

Může být režisér
hercům kamarádem, nebo si musí udržovat odstup?

Jsme tu všichni kamarádi a pro mne je to velká výhoda.
Nechci nic nařizovat, nechci herce do ničeho nutit, jsme na stejné lodi. Jsem
velmi přístupný diskusi, na divadle mě baví, že je to tvůrčí kolektivní práce. Většinou
mám poměrně přesnou představu, kterou ostatním vysvětlím a snažím se je
přesvědčit. Aby to dělali ne proto, že musí poslechnout režiséra, ale proto, že
sami cítí, že to tak bude nejlepší. Pokud o tom nejsou přesvědčeni, vyžaduji,
aby mi odporovali, aby říkali své pocity – zabýváme se tím pak společně.

 

Je nějaký herec,
s nímž byste rád spolupracoval, ale zatím jste neměl příležitost?

Leonardo di Caprio. (smích)
Je intenzivní, opravdový, nebojí se jít do extrémních poloh, mohlo by to být
prima.

 

Pojďme na chvilku
k vašim knihám – co vás přivedlo k psaní?

Náhoda. Švagr viděl mé divadelní hry a vybídl mě, ať zkusím
napsat román, že ho vydá. Zaujalo mě to, do té doby mě to nikdy nenapadlo.
Zkusil jsem napsat první kapitolu, líbila se, šlo to snadno, a tak jsem knížku
za tři měsíce dopsal. Překvapilo mě, jaká radost je psaní knihy. A taky to, jak
vřele byla přijata.

 

Je manželka vaší
první čtenářkou?

Ano, její názor je pro mě důležitý, nad jejími připomínkami
se zamýšlím. Při psaní jsem sám, a proto je první čtenář klíčový, konfrontuje
mě s vnímáním ostatních lidí.

 

Vaši hrdinové jako by
přitahovali trapasy. Je to schválně?

Trapno mě baví. Je komickým momentem, kterému se lidé smějí,
ale zároveň je v něm i hluboká pravda a má v sobě vždycky i smutek.
Každého odhaluje, nikdo nechce být trapný. Trapno druhých osvobozuje, uvolňuje
vlastní problémy. Někdy je dokonce ku prospěchu i vlastní trapno. A vždycky je k
smíchu. Ano, je to můj záměr.

 

Jsou ve vašich
knihách nějaké autobiografické prvky?

Je jich víc. Každá postava jsem tak trochu já. I když
samozřejmě jen částečně. Například v románu Malý pražský erotikon má jedna z postav, Marta, obsedantně
kompulzivní poruchu. I já mám jisté prvky této psychické poruchy, přesně jsem
věděl, co Marta prožívá. Odmalička jsem až patologicky opakovaně kontroloval,
jestli jsem zamknul dveře, jestli jsem vypnul plyn, jestli neteče
v koupelně voda… Někdy jsem se kvůli té poruše dostal i do svízelně
komických situací. A tu zkušenost jsem přetavil do příběhu, který v knížce
zažívá Marta.

 

Proč by si lidé měli
vaše knížky přečíst?

Protože jsem se je snažil napsat tak, aby se čtenáři
necítili sami, když je čtou. Aby cítili, že na planetě Zemi je nás víc, kteří
si rozumíme, kterým je spolu dobře a máme společné problémy. A abychom se jim
společně zasmáli. To by bylo super.

 

Na svých webových
stránkách zvete čtenáře do klubu „Nebuď sráč“, který je inspirován vaší první
knihou. Jaký jste zaznamenal ohlas?

Úkolem, který je třeba splnit, je nahý přeběhnout
Staroměstské náměstí nebo podobný veřejný prostor. Dokázat si, že člověk pod
tíhou svých sociálních a společenských rolí nekornatí, že je schopen udělat něco
bláznivého. Že se dokáže osvobodit od vážného a zodpovědného pohledu na sebe
sama. Sám jsem se stal prvním členem toho klubu. Byl to velký zážitek, euforie,
byl jsem nadšený. Je to velmi osvobozující pocit, dokázal jsem popřít strach
z toho, že se zesměšním. Byl to jeden z největších zážitků mého
života. Myslel jsem, že nás poběží stovky (smích),
ale zatím jsem zaznamenal jenom dva nové klubové členy… Ohlasy jsou veliké, ale
skoro nikdo nemá odvahu běžet.

 

O čem bude vaše
příští kniha?

To nemůžu prozradit. Námět už mám, ale je to tak dobrý a
náročný nápad, že nevím, jestli ho zvládnu zpracovat. Snad si na něm nevylámu
zuby. Opravdu nevím, jestli se mi podaří ten nápad přeprat a sestavit do
příběhu. Když „vyhraju svůj boj“, začnu psát v září a pokud budu úspěšný,
v říjnu příštího roku by se kniha mohla objevit v prodeji.

 

Prozradíte tedy
alespoň, o čem bude vaše nejbližší divadelní premiéra?

Když jsem napsal pro Evu Holubovou one woman show Hvězda, přišel za mnou Bob Klepl a napůl
ze srandy, napůl vážně, mi navrhnul, jestli bych nenapsal podobnou „Hvězdu“ i
pro něj. Zeptal jsem se ho, o čem by to mělo být, a on mi řekl, že hrozně rád
uklízí, nejraději vysává. To mě nadchlo. Psaní mi šlo úplně samo. Vznikla komediální
one man show Vysavač o zamilovaném
uklízeči z nákupního centra. Mám z té inscenace i excelentního
hereckého výkonu Boba velkou radost. Už jsme dozkoušeli, teď dopilujeme detaily
na zájezdech a na začátku července nás čeká slavnostní premiéra na Vyšehradě v rámci
METROpolitního léta hereckých osobností.

 

Zdá se, že všechno
vám jde hladce, nikde žádné problémy…

Pokud to nejde hladce, je něco špatně. Neprožívám žádná
tvořivá muka, práce mi jde většinou opravdu docela lehce, ale musím poctivě
makat. Hodiny a hodiny, disciplinovaně. Nemůžu se flákat. Ale taky někdy
narazím. Třeba vloni jsem začal psát komedii, a když jsem po dvou měsících
intenzivní práce došel do půlky, přestala mě bavit, nechtělo se mi psát dál.
Tak jsem ji vyhodil. S lehkým srdcem, ulevilo se mi, že jsem to dokázal.
Než se s tím trápit, je lepší látku zavrhnout a jít dál. Když mi bylo šestnáct,
začal jsem jen tak pro potěšení malovat. Táta mě dovedl k vynikajícímu olomouckému
malíři Miroslavu Šnajdrovi, který mě učil natahovat plátna. A ten mi řekl –
vzpomínám na to dodnes: „Jedna
z nejdůležitějších věcí, které se musí člověk naučit, je mít odvahu
přemalovat obraz na bílo, když začne cítit, že je špatný…“ Tím se snažím
řídit.

 

Máte velmi
specifický, nezaměnitelný smích, dokonce zdokumentovaný na YouTube. Jste
optimista, smějete se rád?

Nejsem tak úplný optimista, spíš realista, ale rád se na
věci dívám z té veselejší stránky. Všichni zemřeme, život určitě pro
žádného z nás v tomto ohledu nedopadne dobře, to je nezpochybnitelný fakt.
Jde o to, zda se k smrti prosměju nebo protrápím. Já svým smíchem vlastně
smrti vzdoruju.

 

Čemu se smějete
nejčastěji?

Možná to bude znít hloupě, ale teď právě svým vlastním vtipům,
které vymýšlím do nové divadelní komedie Čtyři
sestry. A doufám, že se budou při jejím sledování později podobně smát i
diváci. Já vím, že to zní domýšlivě, ale kdybych se těm vtipům nesmál já sám,
už ze zkušenosti vím, že by se jim nesmáli ani ostatní. Takže vymýšlím, dokud
sám sebe nerozesměju. A to často nejde úplně lehce. Představuju si ale, jak se
budou v divadle té komedii smát davy atraktivních sekretářek. A to mě v
práci povzbuzuje. Na divadle mě vůbec ohromně baví, když se lidé smějí a
tím dávají najevo, že mi rozumí, že nejsem sám. To je úžasný pocit. Nemám rád v divadle
ticho. Z toho je mi úzko.

 

Co vás motivuje a
žene kupředu? Co vás donutí usednout k práci?

Když nepracuju, jsem nervózní a protivný. Třeba dovolenou
zvládám dost špatně. Nevím proč. Prostě mě zdržuje od vymýšlení, které mě
strašně baví. A tak třeba brzo ráno u moře vstanu, od pěti do osmi píšu, a když
se pak ostatní probudí, můžu se v klidu a bez výčitek svědomí věnovat
rodině a odpočinku. Do práce se nemusím nutit. Spíš se někdy musím nutit
nepracovat.

 

Na co jste pyšný,
když se ohlédnete?

Největší radost mám z toho, že jsem objevil, že mě baví
psát knížky. A že čtenáře baví je číst. To je, myslím, moje životní štěstí. A
taky jsem pyšný na svého syna Hynka a svou ženu, se kterou mi je dobře. To je
velká výhra.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Narodil
se v Hošticích u Volyně. Ve francouzském Dijonu absolvoval středoškolská studia
na Lycée Camot. V roce 1978 dokončil pražskou FAMU – obor filmová a televizní
režie. Je nejúspěšnějším režisérem českého filmu za posledních dvacet let. Jeho
filmy shlédly miliony diváků ve více než třiceti zemích světa. Velký úspěch
sklidila přehlídka Troškových dětských filmů na I. Mezinárodním filmovém
festivalu pro děti a mládeže v Petrohradě. Pro televizi připravil několik
hudebních snímků, v Národním divadle inscenoval Verdiho operu Don Carlos, ve Státní opeře Dvořákovu Rusalku, Bizetovu Carmen. Nelze opomenout jeho režisérské vedení v muzikálu Janka Ledeckého
Hamlet. Z jeho filmografie jsou
nepřehlédnuté filmy jako trilogie Slunce,
seno, Kameňák, pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí. O všech dalších
Troškových dílech by se dalo psát ještě dlouho. Sám režisér říká, že je pro něj
nejcennější smějící se a šťastný divák, jeho láska.

 

Měl
jste v dětství kolem sebe své blízké, kteří vás obklopovali svou pozorností i
láskou?

Určitě.
Měl jsem krásné dětství. Oba rodiče byli ze stejné vsi, takže tu bylo
příbuzenstvo z obou stran, babičky, prababička, houf tetiček a strýčků,
sestřenic a bratranců, prostě jedna velká a hlavně veselá rodina, která o
všechnu drobotinu neuvěřitelně pečovala. Jsem moc rád, že se dodnes rádi
scházíme a držíme skvěle pospolu. A potom milovaná paní učitelka Homolková,
která nás děti přímo hýčkala a byla krásná a voněla.

 

Byl
jste klukem, pro něhož byly lumpárny pravým eldorádem, nebo jste patřil ke
studijním typům?

Byl
jsem sice temperamentní dítě, ale nezlobil jsem. Ani jsem se nikdy nepral.
Školu jsem miloval, paní učitelka byla nejen pro mě, ale pro všechny školáčky úžasná
osobnost, kterou jsme prostě zlobit ani nemohli. Vstřícná, laskavá, milá, do
ohně bychom pro ni skočili. Seděl jsem vždy v první lavici u stolku, abych
jí byl co nejblíž, a hltal každé její slovo. A co řekla, bylo svaté. Byl to
zákon a hotovo. Pečlivě jsem se vždy všechno naučil jen proto, abych paní
učitelku nezarmoutil. V podstatě taková první velká dětská láska.

 

Co
vás v mládí nejvíce rozesmávalo?

Jako
děti jsme vždy po vyučování pásli za humny krávy. A to byly chvíle veselých
her, pohody, nezbedného skotačení, volnosti. Vymýšleli jsme spoustu nevinných
rošťáren, stavěli si bunkry, ať to bylo v rokli či ve větvích nízké
borovice, ve stohu nebo ve stodole, v zimě jsme řádili na saních či na
lyžích na stráních nad vesnicí a to všechno se neobešlo bez radosti a smíchu.
Rád jsem chodil do místního biografu u nás na faře a samozřejmě miloval filmy
s Vlastou Burianem, Voskovcem a Werichem, grotesky s Frigem, Laurelem a
Hardym a Chaplinem.

 

Kdo
z filmových českých či světových komiků byl nejbližší vašemu naturelu?

Určitě
Vlasta Burian.

 

Dalo
by se připustit, že v každé humorné situaci je zároveň i cosi tragického?

Ano,
a platí to i obráceně. Zažil jsem několik podobných situací, kdy ve vážné
chvíli jsem měl co dělat, abych se nerozesmál. Snad tou největší byl rozptyl
popele manžela Helenky Růžičkové u nich na zahradě. Přijelo mnoho smutečních
hostů, řečnilo se, vzpomínalo, hrály se Jirkovy oblíbené skladby, dojemné.
Vedle mě stojící Helenka mi najednou šeptla: „Neřvi a dávej pozor. Je tu spousta lidí, ať nám ještě něco neukradnou.“
No a smějte se na pohřbu!

 

Je
smích alespoň malou jistotou, že se nám žije dobře?

Ony
jsou věci k smíchu veselému a k smíchu smutnému, bezmocnému. Ale člověk
by si měl svou dobrou náladu udržet za všech okolností, nepropadat chmurám a
snažit se usmívat se na svět, i když ten se k němu nechová zrovna
přátelsky. S úsměvem jde opravdu všechno líp. Zkuste se usmívat i na
docela cizí lidi, které potkáte na chodníku. Budou překvapeni, mnohým se
rozjasní tvář, usmějí se také. Musíme si ve svém malém světě, ve kterém
dennodenně žijeme, úsměvy pěstovat a rozdávat. Je to velice záslužná a přímo
charitativní činnost!

 

Nelze
se nezeptat, co vás přivedlo k režisérskému řemeslu? 

Nadšení
z filmu jako takového. U nás v Hošticích byla silná ochotnická scéna,
hrávali jsme divadla, kombinovaná pásma k nejrůznějším výročím, prostě
další radost. Ale film, to bylo kouzlo, magie, to byla pravda. V páté
třídě jsem se rozhodl, že budu také natáčet filmy a hotovo. Naši se mi smáli,
mysleli, že je to chvilkové poblouznění malého kluka, ale já si hned
z knihovny vypůjčil všechny knížky o filmu a naučil se je skoro zpaměti.
Hlavně kniha inženýra Řehořka Nová škola
amatérského filmu, to byla moje bible. Vidíte, na FAMU nám ji pak doporučil
i pan režisér Bořivoj Zeman, který mě učil. I přes protesty babiček a tetiček,
že půjdu mezi ty komedianty do Prahy, kde se jen zkazím, jsem si šel za svým.
Plakala babička, která ze mě chtěla mít učitele, plakala druhá babička, která ze
mě chtěla mít kněze. Rodiče mi nic nepřikazovali, ani nezakazovali, říkali, je
to tvůj život, per se s ním. A věřte, neměnil bych. Film je pro mě stálá
radost, živá voda.

 

Byla
léta filmových studií pro vás tím nejlepším, co jste mohl zažít? 

Samozřejmě!
Nemusel jsem se trápit matikou, chemií, fyzikou a geometrií, které jsem
z hloubi duše nenáviděl, ale studoval jsem si to, co mě bavilo. Proto na
besedách se studenty říkám svou definici štěstí – když se tvoje práce stane
tvým koníčkem a koníček tvou prací! Byla to pohoda, učili mě opravdoví
profesionálové a mistři filmového umění, setkával jsem se s oblíbenými
herci, které jsem znal jen z kina nebo televize, s nadšením pronikal
do tajů filmových kouzel.

 

Kdo
z vašich profesorů byl natolik významnou osobností, že byste se bez jeho vlivu
možná stal něčím jiným?

Z těch,
kteří odešli ještě před mým příchodem na školu, bych jmenoval pány režiséry
Václava Kršku a Martina Friče. A z těch, se kterými jsem měl tu čest se
seznámit, již zmíněný Bořivoj Zeman, Karel Kachyňa, Toníček Moskalyk, František
Filip, Petr Weigl, Václav Vorlíček, Otakar Vávra, Věra Plívová-Šimková, Oldřich
Lipský, Jaroslav Balík, Antonín Kachlík, Jiří Sequens či Ludvík Ráža. Každý byl
jiný, každý byl profík, každý mě obohatil svým přístupem k filmovému
příběhu. Stejně tak lidi, kteří nás učili ostatní předměty od filmové
architektury přes masky, kostýmy, hudbu, střih, prostě všechno, co film dělá
filmem.

 

Natočil
jste mnoho filmových děl. Ke kterým z nich se nejvíce vracíte? 

Přiznám
se, že se na své filmy po uvedení do kin už nedívám, nevracím se k nim. Jestli
jsem viděl dvakrát Poklad hraběte Chamaré,
Andělskou tvář a Čertovu nevěstu a to vždy třeba při kontrole vysílací kopie nebo na
nějaké přehlídce, tak to je moc. V životě mě nenapadlo si svůj film pustit
doma na DVD. A taky je ani doma nemám, vždycky když je potřebuji někam poslat
nebo jimi někoho obdarovat, jdu si je koupit do obchodu.

 

Rád
bych věděl, není-li to nemístná otázka, jaká vnitřní síla vás neustále žene
dopředu? 

Je
to radost ze života a z lásky k lidem. Mít rád člověka je další
veliká a pravdivá definice štěstí. I když se najdou neřádi, mávnu rukou a jdu
dál. Velikou hnací silou a inspirací je mi vážná hudba (pořád ji poslouchám),
literatura a historie (pořád čtu), příroda (pořád někde courám) a dobré jídlo. (smích) A hlavně dobří lidé, bez nich to
prostě nejde.

 

Může
být všeobecně známý optimista jako vy uvnitř i trochu pochybovačný skeptik? 

Někdy
možná může, ale i kdybych na něco nahlížel skepticky, vždy mi to vydrží tak dvě
minuty. A to si ještě fandím. Už šestnáct let nečtu žádné noviny a nekoukám na
zprávy v televizi. A podívejte, jen kvetu… Můžu zapochybovat, jestli to či
ono je správné či ne, také to řeknu, je-li třeba, ale nepustím si to do svého
života.

 

Kdysi
dávno jsem viděl v kině francouzskou komedii Zelená kobyla, film, v němž se lidé nenáviděli natolik, až se
milovali. Chtěl byste natočit a přivést na svět podobný příběh? 

Ona
vlastně Slunce, sena… jsou podobná.
Furiantství, justy, zlomyslná radost, ale ty rychle vyprchají a to dobré
v člověku stejně převáží. Aspoň v mých představách a přáních.

 

Zažil
jste někdy během natáčení něco, co by vás vyvedlo z míry? 

Jsem
velice klidný, trpělivý člověk, byť jsem ve znamení býka a jen tak něco mě
nerozhází, ale nesnáším šlendrián. Za celou svou filmařskou praxi jsem vybuchl
jen dvakrát a to kvůli neprofesionální práci profesionála. Po třech přátelských
upozorněních dotyčným jsem zastavil natáčení a poslal je okamžitě z placu
do Prahy. A už nikdy jsem s nimi nespolupracoval.

 

Je
těžší v dnešní hektické době film natočit, nebo na něj sehnat peníze? 

To
druhé, sehnat peníze. I když mám za sebou několik známých a divácky úspěšných
filmů, přesto si mnohdy připadám jako student, který právě vylezl ze školy a
škemrá o peníze na svůj film. Bohužel. Ale díky paní producentce Daně Volákové
a Míše Flenerové ze společnosti Fenixfilm to vždy dopadne dobře, i když i pro
ně je to mnohdy nadlidský výkon.

 

Slyší
sponzoři a mecenáši na jména herců, nebo je dokáže přesvědčit zajímavý a
neobvyklý scénář? 

Jak
kdo. Spíš bych řekl, že dají na známá jména, scénář si přečte málokdo. Nemají
na tu tlustou knihu čas, proto si jen přečtou dvoustránkový námět, nebo si
nechají odvyprávět, o čem to je. A také díky režisérově předchozí tvorbě,
kterou znají, vám dají důvěru a svěří peníze.

 

Všeobecně
se píše v médiích, že současný divák je trochu otupělý. Je však něco, po čem
dychtí a prahne? 

V
rozhovorech s diváky, co by chtěli vidět, nebo na co by šli do kina, se
převážná většina vyjádří pro komedie a pohádky. Toho nehezkého a nelaskavého
mají v životě víc jak dost, stačí televizní noviny, což je vlastně černá
kronika, jak říkají. A po náročném pracovním dni se ještě pak jít podívat do
kina na další trápení, vraždy, nelásku, živoření, rozervaná nitra
v nejistotách se zmítajících individuí, čehož mají v televizi víc jak
dost – to hraničí kolikrát až s masochizmem.

 

Na
čem, není-li to tajemstvím, v nynější době pracujete? 

Píšeme
scénář k veselohře ze současného malého města podle námětu jednoho diváka.
Poslal mi ho a mě tak potěšil a osvěžil, že jsme si řekli, že ho v létě
natočíme. A zároveň od dalšího šikovného diváka jsme dostali zajímavou pohádku,
takže po veselohře se budeme věnovat jí.

 

Existuje-li
sedm divů světa, je na světě alespoň pár míst, která je překonávají a kam
Zdeněk Troška nejraději jezdí? 

Rozhodně
je to domov. Moci se vracet na známá a drahá místa, kde jsme prožili
nejkrásnější chvíle, co víc si přát. Pro mě je nejkrásnější věcí na světě les.
Ráno, v poledne, večer, v každé roční době. Les a pak řeka Volyňka
pode vsí, kde jsem se učil plavat a kde voda dodnes voní dětstvím. A tou třetí
věcí je moře. Věčnost i pomíjivost, od věků do věků, nekonečno.

 

Jaká
největší umělecká výzva před vámi dosud leží?

Já
to takhle neberu, nedělám si žádné dalekosáhlé plány. Zabývám se tím, co mi
právě přijde pod ruku a co mě zrovna osloví. Ale abych snil o něčem extra?
Hlavní je dělat filmy pro lidi, potěšit je, rozesmát, dát jim dobrou náladu.
Možná se zdá, že je to málo, ale opak je pravdou. To je to nejtěžší vůbec,
natočit film, ke kterému se budou lidi stále vracet, vezmou ho za svůj a budou
se jím těšit a znát ho zpaměti. Nic bych si nepřál víc, než aby moje filmy
běžely v televizi v cyklu Filmy
pro pamětníky a pokaždé přinesly radost a pohodu. Ano, chtěl bych natočit
pohádkovou operu Antonína Dvořáka Rusalka;
to je takové mé skryté přání.

 

Spisovatel
Jaroslav Hovorka z Kampy ještě nedávno říkával: „Můj pacient, má láska.“ Co říkáte vy jako režisér? „Můj divák, můj host, co nemá smíchu nikdy
dost,“ nebo zcela něco jiného? 

Ano,
máte pravdu. Divák je prvořadý, není nic důležitějšího. Má přednost před všemi
festivaly a cenami. Co je do filmu, který se mine s divákem? Film bez
diváka nemá smysl, jako by nebyl. Proto naprosto nechápu vedení naší Filmové
akademie, která zrušila jedinou platnou cenu – Cenu diváka. Vždyť jen podle
prodaných lístků v kinech se nechá změřit divácký zájem, stejně jako ve
sportu čas, rychlost, metry, góly. A nějaké lehce zmanipulovatelné až podvodné
mailové hlasování pár desítek či stovky těch a oněch, co to je? Výsměch a
urážka normálního diváka. Ano, můj divák je můj vzácný host, má láska. Je to
pravda, jediná a veliká. A smějící se divák pak ta největší.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Vladimír Stibor

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci:

Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz

Hotel Andel’s Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

Hotel Angelo Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura
textu: Vladana Hallová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz

Dětské sny,
ve kterých se zamýšlíme nad svým budoucím povoláním, většinou zůstávají jen
úsměvnou vzpomínkou. Josef Jelínek v sobě však už jako malý objevil
umělecké nadšení a v tomto duchu realizoval celý život svou kariéru.
V současné době se tak může pochlubit více než 860 výpravami a množstvím o
ocenění, ze kterých můžeme jmenovat například cenu Thálie. Přestože si uznání cení,
největší odměnou je pro něj divácké nadšení a spokojenost těch, se kterými
spolupracuje.

foto: Robert Vano

 

Jak
vzpomínáte na svůj vstup do uměleckého světa?

V mém případě to byla nejdříve vlastně zábava. Tou zábavou se mi
stalo kreslení. Vedli mě k němu rodiče a to nejen z toho důvodu,
abych dělal něco smysluplného, ale abych také objevoval něco hezkého.

 

A objevil
jste to?

Jistě. Umění jsem vnímal jako něco nádherného. A k tomu pak ještě
navíc přišlo divadlo. Já jsem se do Národního divadla dostal už jako malý kluk.
Byl jsem členem baletní přípravky, což mě nějak dvakrát nebavilo, ale bavilo mě
to prostředí jako takové a třeba i to, že jsem mohl křičet v Prodané nevěstě.

 

Co to pro
vás znamenalo do pozdější doby?

To je to, co mě ovlivnilo a vyvolalo ve mně touhu vytvářet si nějaké
vlastní divadélko. Tam to celé začalo. Přeoblékal jsem loutky, které jsem
dostal k Vánocům, maloval jsem si kulisy… Byl jsem tím posedlý. Dítě to
ovšem nebere nijak vážně, byla to prostě hra. Vedle toho jsem zvládl základní
školu, a když se pak uvažovalo, co dál, tak díky souhře náhod a možná třeba i
talentu jsem se dostal na uměleckoprůmyslovou školu, kde se v té době vychovávaly
takzvané technické kádry. Nebo možná ne kádry, ale lidé, které absolvování této
školy opravňovalo k tomu, že mohli dělat jevištního technika, malíře
dekorací, kašéra, maskéra, vlásenkáře… Jenže mně to nestačilo.

 

Jaké jste
tedy zvolil další kroky?

Právě tam už se začalo projevovat, že mě lákají kostýmy a že chci
dělat scénografii. Takže utekly čtyři roky, já jsem odmaturoval a udělal
přijímačky na DAMU. Shodou okolností, bylo to v šedesátém osmém roce,
profesor, který mě angažoval, v prosinci zemřel. Katedru převzal profesor
Vychodil z Bratislavy. Mně se strašně líbil jeho rukopis. Jednoho dne mi
oznámil, že přestane učit v Praze a nabídl mi, abych ve studiu pokračoval
v Bratislavě. A já jsem šel.

 

Jak vypadal
váš život po této změně?

V Bratislavě jsem ukončil divadelní fakultu a pak už to letělo.
Už během studia jsem hostoval v divadle ve Zlíně, tehdy Gottwaldově, moje
věci se tam líbily a já jsem dostal angažmá. Ale paralelně už jsem dělal
v Praze, Brně, Bratislavě, v tehdejší Jugoslávii nebo Polsku. Ale tak
nějak běžely roky a všimli si mě z Národního divadla a dostal jsem angažmá
tam.

 

Takže
zásadní kariérní zlom?

Pět let jsem tam hostoval a dvacet let jsem byl v angažmá.
Později jsem fungoval i paralelně se Státní operou. No a poté jsem zvládl
hostovat v Severní i Jižní Americe, v Monte Carlu, Německu, Rakousku, Španělsku
či Velké Británii, ale k tomu stále běžela česká i slovenská města. A
protože kostýmy jsou potřeba jak v divadle, tak i v televizi a filmech,
na kterých jsem začal dělat, tak jsem se zase dostal do jiné oblasti.

 

Na jaká
díla nejvíce vzpomínáte?

Je toho spousta. Spolupracoval jsem například s Petrem Weiglem,
Antonínem Moskalykem nebo Zdeňkem Troškou…

 

V čem
je tato práce specifická?

Všechno to člověku rozšiřuje obzor a je jasné, že víc si vás všimnou
ve filmech nebo televizi, než v divadle. Obzvlášť třeba v oblastním
divadle. Ale myslím si, že kdybych to nedělal, tak bych nebyl tím, kým jsem.
Nelze věci jen tak jednoduše odlišovat a kategorizovat.

 

Kolik děl
jste tedy do současnosti zpracoval?

Celkem to dělá asi 860 výprav, takže něco už o tom asi vím, nebo bych
alespoň měl. Všechno se to postupně proměňuje. Trendem poslední doby jsou
muzikály. První jsem oblékal Hamleta
a nyní naposledy Antoinettu. Je tedy
pravda, že činohra dělá jakási hudební představení, ale muzikál je specifický.

 

Jaké angažmá,
vzhledem k tomuto úctyhodnému číslu, pro vás tedy bylo nejzásadnější?

Národní divadlo. Právě to Národní divadlo, protože předtím jsem dostal
velmi dobou přípravu.

 

Co pro vás
bylo tou přípravou?

To byl ten již zmíněný Zlín, kde jsme si s kolegy, kteří byli
zároveň přáteli, hodně pomáhali a hodně jsme toho zrealizovali. Nebýt jich, tak
by si mě lidé z Národního ani nevšimli. A díky té přípravě, těm základům,
jsem si to pak mohl skutečně užívat. Byly to optimální podmínky a lidé na
vysoké řemeslné úrovni.

 

Dovedlo vás
to i k mnoha oceněním…

Právě díky tomu jsem získal zlatou na Pražském quadriennale nebo
Českého lva a pak Thálii za přínos pro českou kulturu. Cen jsem dostal hodně i
venku, ale v dnešní době to člověk zas až tak moc už nebere. Nicméně tyto
tři pro mě byly skutečně nejvýznamnější.

 

Takže ceny
nejsou tou nejdůležitější odměnou. Co jí tedy je?

Největší odměnou je, když se to líbí, a když si to ti lidé, se kterými
to realizujete, užívají. Na prvním místě pro mě je to, abych nezklamal důvěru
toho, kdo si to u mě objednal. Důležitým a největším partnerem je pro mě
režisér.

 

V jakém
smyslu?

To je člověk, se kterým do toho jdete, člověk, který vás má
zmapovaného, a který ví, proč si vás bere. A to vzbuzuje určitou naději, že by
mohlo vzniknout něco zajímavého. Ale také to není pravidlo. Můžete do toho jít
na maximum a nějakým divným řízením osudu to prostě není ono. Každý si tyhle
věci musí občas uvědomit, aby si nebyl moc jistý, protože pýcha předchází pád.

 

Jak se
proměňuje vaše profese za dobu, co se jí věnujete?

Mění se estetika a mění se měřítka. To, do čeho já jsem vstoupil, tak
to byla podle mě velmi poctivá řehole. Hlavně díky tomu s kým jsem
spolupracoval. Já jsem měl vždy štěstí na úžasné režiséry, u kterých bych si to
nemohl dovolit nějakým způsobem flákat. Bylo to vyčerpávající, ale bylo to
opravdu poctivé. Já se obávám, když sleduji dnešní trendy, tak že je to ve
stylu za každou stranu šokovat. Někdy je to až nevkusné a nechutné. To moje
parketa není, takže se vyhýbám spolupráci s lidmi, o kterých vím, že bych
si s nimi nerozuměl. Je to trápení a život nestojí za to, abych si ho
něčím takovým komplikoval.

 

Kdo je pro
vás dále, kromě režiséra, při vaší práci zásadní?

Je strašně důležité obklopit se těmi, kteří tu práci realizují.
Protože bez nich to nejde. Musíte s nimi umět komunikovat. Umět vysvětlit,
co chcete. Tak jako je dobré, když režisér řekne vám přesně, co chce, tak
musíte umět i vy předat svou myšlenku dalším lidem. To, co vy v sobě
vytvoříte, musíte umět poslat dál. Musíte svou představu tlumočit podle
grafického návrhu, který je dostatečně čitelný. Z toho návrhu musí ta
řemesla, která se na tom podílejí, vytvořit to, co lidé ocení a co se líbí.

 

Jakým
způsobem reagujete na kritiku?

Kritika je od toho, aby člověka nějakým způsobem zhodnotila. Ale někdy
je tak neobjektivní, že se to nedá brát vážně. Pro mě je nejdůležitější reakce
diváka. Když po premiéře a nastane standing ovation, tak je to ta nejlepší
odměna za veškerou práci.

 

Jak vypadá
postup vaší práce?

Na prvním místě jsou rozhodně termíny. Ty jsou svazující, a když je
nedodržujete, tak to ohrožuje všechno. Další významnou roli pak hrají finance.
Musím udělat třeba nákup materiálu tak, aby se zvládlo zaplatit i všechno
ostatní. Samotná příprava je pak už hraní. Tohle je řemeslo, kalkulování,
diplomacie a vymýšlení. Je to docházení, kontrolování a hlídání. Navíc já jsem
ten typ, který do všeho stále mluví a tvaruje. Třeba už je hotový prototyp a já
to stále upravuji, zdobím a dodělávám. Zkrátka pomáhám. (smích) Kapitola sama pro sebe jsou pak zkoušky. Dřív třeba
interpreti nebyli tak vytížení, ale dneska je neuvěřitelně těžké všechno
skloubit, protože mají spoustu jiných závazků. Někdy mám už trochu pocit, že je
to nad moje síly, nicméně já u těch zkoušek musím být.

 

Co vás tedy
nejvíce inspiruje?

Na to se nedá nějak obecně odpovědět. Člověk zkrátka musí mít fantazii
a otevřené oči. Pán Bůh mi fantazii asi nadělil a bez toho by to nešlo. Začalo
to už tím, že jsem si moc rád hrál. Já se od té doby podívám na nějaké věci a
hned se mi představivost rozjede naplno. Moje práce je mámení a šálení a já
musím vymýšlet věci, které jsou levné, ale efektní. Protože lidé, diváci, mají
rádi podívanou a podívaná musí být adekvátní předloze.

 

V jakém
smyslu?

Když to bude nějaké drama z nuzného prostředí, tak tam asi
nebudou flirty a štrasy. Ale když je to příležitost, kde se právě tohle hodí,
tak to já jsem doma. Dovedu si s tím pohrát a strašně si to užívám. Navíc
dřív nebyly tolik dostupné materiály, ovšem dnes seženete všechno, ale to mě
nezajímá. Já se snažím dělat věci jinak. Nicméně to nejde bez dobrého týmu. A
když to ty lidi navíc baví, tak vzniknou neuvěřitelné věci.

 

Hodnotíte
třeba oblečení lidí na ulicích?

Když máte oči otevřené, tak si ze všeho vezmete příklad. Ale co je
zajímavé, dřív jsme na ulici vídali šeď a nevýrazně oblečené lidi. Divadlo
sloužilo k tomu, aby se to rozzářilo a byla show.

 

Takže tohle
je podle vás nyní jiné?

Dnes, třeba když si vezmete módní návrhářství, jsou to extrémy. Pak
máte pocit, že to je divadlo na druhou. A když to pak vidíte na ulici, tak vám
to evokuje venkovní karneval, cirkus a vkus, nebo nevkus, jde tak nějak
stranou. Nic není tabu a všechno se může. Občas se vám z toho zvedne
žaludek. Právě to ovšem také tak trochu souvisí s divadlem. Nemůžete jít
do protipólu, že to bude nudné. To nejde, takže člověk musí najít tu schopnost
toho správného vyjádření. Je to hledání…

 

Jak těžké
je skloubit představu režiséra a svou?

Když dopředu vím, že to nebude fungovat, tak to utnu. Mě mnohem víc
než rychlé rozhodnutí třeba uspokojuje, když vidím, že se dlouho hledá, ale má
to smysl a logiku. Nejhorší setkání je s člověkem, který si neví rady.
Obzvláště když se blíží stanovený termín. Ale hrozné také je, když je všechno bezva,
pohoda, zalité sluncem a přijde oblékaná zkouška a vy zjistíte, že to nějak
nefunguje. Že v těch kostýmech dělají herci něco, co tomu kostýmu ubližuje
a ve spojení se scénou to nefunguje. Je to špatné i v případě, když pracujete
s někým, kdo je se vším spokojený a vy vidíte, že to není ono…

 

Stává se
vám to často?

Všechno je to na jednu stranu subjektivní. Někdy já si rvu vlasy, jak
je to hrozné a všichni kolem jsou nadšení, anebo já jsem nadšený a všichni
přehnaně řečeno zvrací. (smích)
Hercům nebo interpretům musíte sloužit a nesmíte jim nějak uškodit.

 

Který
kostým by pro vás nejvýznamnější?

To se tak nedá říct, já jsem vždy zamilovaný do toho, co aktuálně
dělám.

 

Zabýváte se
nějakým způsobem i módou jako takovou?

Moc ne. Já jsem zaměřený na divadlo. Mám rád velké věci. Nikdy jsem
nic nedělal jen s jedním člověkem. Rád si připravuji kompozice, obrazy,
pracuji s barvami… Jednou z mála výjimek je třeba Hanička
Zagorová, ale jinak se tomu spíše vyhýbám.

 

Jakým
způsobem se nejčastěji dostáváte k inscenacím?

Daný titul vám nabídne obvykle divadlo. Mám nabídky už i na konec
příštího roku s tím, že to je titul, který je přesně pro mě. Už jsem
nějakým způsobem zkrátka zapsaný. Znají můj styl a to je něco, čeho já si
vážím. Člověk by neměl být za každou cenu krkavec. Mě to prostě musí bavit.

 

Takže byste
nedokázal pracovat na něčem, co vás nijak neoslovuje?

Ne, opravdu ne. To je trápení. Když je člověk mladý a začíná, tak si nemůže
dovolit odmítat, ale nyní už to vidím jinak.

foto: Robert Vano

 

A co pro
vás tedy znamenal jeden z vašich posledních muzikálů Antoinetta?

To byla příležitost ukázat vše, co jsem v sobě za ty roky
nastřádal. Chtěl jsem vytvořit něco vkusného, elegantního a zároveň dech
tajícího. Fakt, že právě tímto způsobem byly kostýmy v recenzích
komentovány, pro mě byl odměnou. Důležité je uvědomit si, že když zpracováváte
něco, co se týká konkrétních událostí, tak také musíte dodržet fakta té doby.
Musí to například evokovat tu osobnost tak, jak je známá z obrazů. To byl
i tento případ. Byla to práce náročná, ale obrovsky jsem si ji užíval.

 

Jste hodně
zapálený pro svou práci. Najdete si čas i pro relaxaci?

Já jsem neuvěřitelně aktivní člověk. Musí mi být hodně špatně, abych
seděl a byl v klidu. Ale když už mám volněji, tak se snažím jezdit do
našeho rodinného domku za Prahu a tam se hrabu v hlíně. Na jednu stranu mě
také těší, že chvíli umím relaxovat tím, že nedělám nic. Ale jen chvíli.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Muzikál Antoinetta http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Milý,
pohodový, charismatický. Miluje divadlo, miluje koně a nesnáší, když ho někdo
jakkoliv omezuje. Svou vlastní cestu si rád nachází sám. Věnuje se lyžování,
jachtingu, sportovní střelbě na asfaltové terče. Tenis hraje už skoro 40 let –
začal s ním v době, kdy neměl dostatek herecké práce a musel se
spokojit jen s malými rolemi. To už je ale pryč. Od roku 1996 je členem
Divadla na Vinohradech, účinkuje i v několika dalších divadlech. Vídáme ho
v televizi, uspěl i jako tanečník. Jeho maminka Dana Medřická, jedna
z nejlepších hereček své doby, měla pravdu, když mu říkávala: „Vašíku, tvůj čas přijde…“ Herectví má
v genech – slavným hercem byl jeho dědeček Václav Vydra starší i jeho
tatínek Václav Vydra mladší. On sám získal přívlastek Václav Vydra nejmladší.
Na své rodiče vzpomíná s láskou. Dali mu to nejlepší, co mohli – šťastné
dětství a víru v sebe sama.

Platí o
vašich profesích pořadí divadlo-koně-zbraně, nebo je pořadí důležitosti ve
vašem srdci obráceně?

Na střílení mi v poslední době nezbývá čas. Ze střelce,
který intenzivně trénoval, jsem se stal svátečním střelcem. Pokud si najdu
chvilku, zajedu si vystřelit, úplně jsem to ještě nezapomněl. Koně a divadlo
jsou tak napůl, obojí je pro mě důležité. Jak koním a aktivitám s nimi
spojeným, tak divadlu a ostatní své herecké práci, dávám prakticky všechen svůj
čas. No a ještě nesmím zapomenout na svou ženu Janu Bouškovou. (smích)

 

Je pravda,
že ke koním přiběhnete kdykoliv, do divadla na představení půl vteřiny před
tím, než je pozdě, a tím znervózňujete své kolegy?

To že se o mně říká? (smích)
Tak dramatické to snad není. Je pravda, že většinou pospíchám, a to jak ke
koním, tak do divadla. Jen nevidím důvod trávit v budovách divadel více
času, než je nezbytně nutné. Myslím, že kolegové si už mohli zvyknout, dělám to
takhle celý život. Nikdy jsem nepřišel tak pozdě, že by se rušilo představení,
a to ani tehdy, když jsem byl nemocný. Dokud se mohu hýbat, hraju. Jednou
jedinkrát jsem nestihl představení a muselo se zrušit, když neodletělo letadlo
z Bratislavy. Nevzalo mě s sebou ani jiné letadlo, patřící
ministerstvu vnitra, přestože jsem prosil. Nepomohli mi, vůbec se se mnou
nebavili. Tenkrát mě to moc mrzelo.

 

Přicházelo
vůbec v úvahu, abyste se v tak slavné herecké rodině stal něčím jiným
než hercem?

Asi ne, musel jsem tím nasáknout. Možná kdybych měl nějaký výrazně
vyhraněný zájem v jiném oboru a vydal se tím směrem. Rodiče by mi určitě
nebránili. V dětství jsem nechodil do žádného dramatického kroužku, nikde
jsem nevystupoval, i když divadlo jsem důvěrně znal, protože rodiče se mě
nesnažili od něj nijak izolovat. Herectví nebylo mým snem, bez nějž bych si
život nedovedl představit, ale postupně se jím stávalo. Pro studium na
konzervatoři jsem se rozhodl po reálném zvážení svých možností. Nebyl jsem
technicky zdatný, neměl jsem rád matematiku, zdálo se mi, že konzervatoř je pro
mne to pravé útočiště.

 

Tak jako
většina mladých herců i vy jste začínal v oblastním divadle. Jak na tu
dobu vzpomínáte?

Rád. Po dvou „hostovačkách“ ve Vinohradském divadle jsem podepsal
angažmá v Divadle Jaroslava Průchy
Kladno-Mladá Boleslav. Hrál jsem tam sice necelé dva roky, ale vyzkoušel jsem
si mnoho zajímavých rolí. Seznámil jsem se tam se svou první ženou, našel
spoustu kamarádů a skvělých kolegů, s nimiž se dodnes rád potkávám. Potom
jsem odešel na vojnu a po vojně jsem přijal angažmá v Městských divadlech
pražských. 

 

Kterými
dalšími divadly jste prošel?

V Městských divadlech pražských jsem strávil krásných 15 let.
Zpočátku jsem mnoho příležitostí nedostával, tak jsem se rozhodl, že se zabavím
jinak. V té době jsem se hodně věnoval svým koníčkům; měl jsem čas na
tenis, lyžování, koně… Kolem roku 1982 se to začalo lámat a já šel z role
do role, spousta jich opravdu stála za to. V roce 1996 mi tehdejší
ředitelka Divadla na Vinohradech Jiřina Jirásková nabídla angažmá, které jsem
s radostí přijal a jsem tam dodnes. Zároveň hraji v Divadle bez
zábradlí u Karla Heřmánka v představení Blbec k večeři. Hrajeme tu hru ve stejném složení už téměř
dvacet let, nedávno jsme oslavili sedmistou reprízu. Je to úžasná komedie,
která nás baví. Další herecké příležitosti mám v Hudebním divadle Karlín a
hraji také asi v osmi představeních agentury Harlekýn. Tam se velmi často
na jevišti potkávám se svou ženou, což nás oba těší.

Byla nějaká
zásadní role, představení, při kterém jste si uvědomil, že divadlo je pro vás
ta správná životní cesta?

Nemyslím, že to bylo dáno nějakou rolí. Když jsem začal hrát, věděl
jsem, že to je to, čemu se chci v životě věnovat. Neměl jsem touhu hrát
v nějaké konkrétní budově, v konkrétním divadle. Jsem přesvědčen, že
dobré divadlo se dá hrát kdekoliv, záleží na tom, s kým hrajete a co.

 

Házel jste ve
svém mládí rodičovské rady za hlavu a chtěl si dělat všechno po svém, nebo na
některé rady dodnes vzpomínáte a držíte se jich?

Své rodiče jsem miloval a jako herců jsem si jich obrovsky vážil,
jejich rady jsem rozhodně za hlavu neházel. Spíše jsem se před nimi styděl a
měl jsem trému. Když se přišli podívat na mé představení, to pro mě byla teprve
premiéra. Především, když tam seděla máma. Nikdy mi nesrážela sebevědomí,
snažila se mě vždy povzbudit a podpořit, dobře věděla, jak moc je to pro herce
důležité. Bez sebevědomí je těžké vyjít na jeviště, být hercem. A navíc dobrým.

 

Vzpomenete
si na nějakou maminčinu konkrétní radu?

Jedna byla zásadní. Máma mi říkávala: „Vašíku, nehraj!“ Myslela tím, že herec nemá své role hrát, ale
žít! Často si na to vzpomenu. Dodala mi sebevědomí i tím, že mi slíbila, že
když uvidí, že to k ničemu není, tak mě od divadla „požene svinským
krokem“. Což neudělala, takže jsem usoudil, že to není tak hrozné. (smích) S rodiči jsem se nikdy
nechtěl poměřovat, ale když jsem potkal kominíka a chytil se za knoflík, přál
jsem si, aby ze mne byl dobrý herec.

 

Jako herec
hrajete v činohře, muzikálu, ve filmu, v TV seriálech a inscenacích,
dabujete, čtete komentáře, vyprávíte vtipy… Co je pro vás nejobtížnější?

Pro mě bylo nejobtížnější ještě před pár lety tancovat. Sice jsem si
to v několika málo rolích vyzkoušel, ale když jsem se nechal přesvědčit a
kývl na účinkování ve StarDance, neměl jsem vůbec představu, co tancování
s partnerkou na parketu vlastně obnáší. Kolik dřiny, potu mě čeká… Ale
chytlo mě to, objevil jsem něco, co jsem do té doby neznal. Několik let jsme
potom s mou taneční partnerkou Petrou Kostovčíkovou jezdili na různá
vystoupení, byli jsme vyhledávanými předtanečníky nebo půlnočním překvapením.
Ale život šel dál, Petra se vdala, má dvě malé děti… a má taneční kariéra je u
konce. (smích)

 

Kde se
nejčastěji učíte své role?

Většinou až na zkoušce. (smích)
Když mi někdy náhodou teče do bot, tak třeba i při jízdě autem, nebo i
v posteli před usnutím. No, na koni ne… Když jedu na koni, nejsem tam sám,
jsme tam spolu a povídáme si… V současné době mám v hlavě asi třináct
rolí. Jestli se mi pletou? To opravdu ne. Oblékám si roli s kostýmem.

 

Kromě již
zmiňovaných aktivit jste si vyzkoušel i profesi spisovatelskou. Jaká to byla
zkušenost?

Napsal jsem knížku Můj rok
s koňmi o svých zážitcích a prvních zkušenostech s komunikací
s koňmi a jsem spoluautorem biografie o mé mámě. Knížka se jmenuje Vaše Dana Medřická. Máma byla kdysi
kýmsi oslovena s nabídkou, že o ní napíše knihu, jenže nebyla
s textem spokojená. Přemluvil jsem ji, ať své vzpomínky začne psát sama.
Co bude dělat, až bude sedět v apartmá v Madridu, a její Artemio bude
v práci… A ona opravdu začala psát.

 

A kniha
byla na světě?

Bohužel stačila napsat sotva dvacet stránek. Odmítl jsem pak všechny nabídky
i od renomovaných autorů s tím, že knihu napíšu sám – cítil jsem to jako
dluh. Několik let se nedělo nic a já jsem měl výčitky. Když jsem měl po deseti
letech napsané dvě stránky, pochopil jsem, že takhle to nepůjde. A najednou mi
osud přivál paní Spisarovou, která chtěla o mámě napsat článek. Řekl jsem jí,
že nebude psát článek, ale knihu. Dohodli jsme se, já jí poskytl všemožné
materiály, doplnili jsme je vzpomínkami máminých kolegů a já jsem připojil i
vzpomínky vlastní. Svou část knihy jsem nakonec zvládl napsat za osm hodin
cesty letadlem z Las Vegas do Prahy.

 

Co jste
cítil, když jste hotovou knihu o své mamince držel v ruce?

Byl jsem šťastný a hrdý. Měl jsem velkou radost. Byl jsem přesvědčený
o tom, že si najde hodně čtenářů. A našla.

Foto: Robert Vano

 

Jste
populární herec, z televize (např. z různých seriálů) vás dobře znají
i lidé, kteří běžně do divadla nechodí. Jak zvládáte svou popularitu?

Je to o zvyk, ale mě to těší. Prakticky nikdy jsem se nesetkal
s konfrontací nebo s nepříjemnými reakcemi. Lidé mě třeba na ulici osloví,
pozdraví, usmějí se. Bývají milí a přátelští. Je to asi i tím, že se nijak
nepovyšuju, chovám se normálně. Vzor jsem měl doma – velcí herci, jako byli
moje máma a táta, si na nic nehrají. Nepotřebují nic předvádět sobě ani
ostatním, mluví za ně to, co dokázali. A takoví byli moji rodiče. Mám mnoho
krásných zážitků s diváky, někdy dostávám kytku i „za mámu“.

 

Jak došlo
k tomu, že jste byl obsazen do hlavní role v Kameňáku? Váhal jste,
když vám byla nabídnuta?

Většinou dostávám komediální role, těch vážných jsem si mnoho
nezahrál. Není to moje volba, herec si moc vybírat nemůže. Je to otázka důvěry
režisérů, kteří si ho „zaškatulkují“, těžko se z toho hledá cesta ven.
S režisérem Troškou jsem pracoval už v pohádkách Z pekla štěstí,
věděl jsem, že je to dobrý režisér a věřil jsem mu. Je pravda, že když mě
oslovil s nabídkou a přečetl jsem si poprvé scénář, trochu jsem zaváhal.
Když jsem ho ale četl podruhé, to už jsem věděl, že mou partnerkou bude Jana
Paulová, kývl jsem. První natáčecí den mě přesvědčil, že jsem se rozhodl správně.
Natáčení bylo moc fajn. Vznikl film, který oslovil mnoho diváků.

 

Počítal
jste i s negativními ohlasy, které vám budou vyčítat účinkování
v lidové komedii?

Proč? Nemyslím, že to byl tak hrozný film, jak ho prezentovali
kritici. Je to film, který má pobavit, rozesmát a potěšit. Film založený na
vtipech. A to je, skoro bych řekl, nový žánr, docela typicky český. Někteří
lidé odsoudí cokoliv, kritizovat je snadné. Znal jsem to, když jsem začínal
účinkovat v reklamě. Odpovídal jsem prostě – je to otázka nabídky a
poptávky, zúročení popularity, za kterou stojí spousta práce. Každý se přece
může svobodně rozhodnout, zda se bude nebo nebude dívat, televize má tlačítka
ON/OFF. Totéž platí o pořadech Vtip za
stovku a Prostřeno, u kterého
s Janou čteme komentář.

 

Co ovlivnilo
vaši lásku k divadlu je jasné, ale co ovlivnilo vaši lásku ke koním?

Mám rád romantiku, dobrodružství, knížky s Old Shatterhandem byly
mou oblíbenou četbou. Poprvé jsem seděl na koni – mám to zdokumentované na fotografii
– když mi byly čtyři roky. Byl bronzový a stále stojí ve Valdštejnské zahradě.
Když mi bylo dvacet, přivedla mě ke koním má známá a já začal jezdit. A když
pak po létech na statku, kam jsme jezdili, pro mě najednou nebyl kůň na
půjčení, koupil jsem si svého. Tehdy mi bylo 42 let. Kobylka Nelly byla
sedmiletá a nebyla úplně zdravá. Spoléhal jsem na odborníky, myslel jsem, že
nebude problém ji uzdravit, jenže to bylo čím dál tím horší. Začal jsem
postupně pronikat do problematiky péče o koně, nejen nemocné. Jde hlavně o to,
jak těmto „nemocem“ předcházet.

 

Kolik času
koním věnujete?

Hodně. Snažím se najít si co nejvíce času jak pro své čtyři koně, tak
na pomoc koním, kteří to potřebují. Stal jsem se ředitelem obecně prospěšné
společnosti, která se zabývá vzděláváním v oblasti celostní péče o koně,
zároveň nabízíme možnost rehabilitace a nápravy různých potíží a deformací
kopyt koní. Není to jednoduché. Nabízíme informace, osvětu i dovednosti, ale u
některých lidí to vede mnohdy až k nenávistným reakcím. Když vidím, co je
v péči o koně většinově považováno za normální, běžné nebo dokonce
prospěšné, je mi smutno.

 

Určitě máte
i hezké zážitky…

Obrovskou radost mám z toho, když se lidé chtějí vzdělávat a
dozvědět a naučit se něco nového a nebojí se být „jiní“. Když se nám povede
pomoci koni, nad kterým už někdo zlomil hůl, vím, že to stojí za to. Jinak taky
pořádám s kamarády i pravidelné akce pro koně a jejich lidi – parforsní
hony na umělé stopě, nebo třeba tradiční memoriál generála Custera. A i když
jsou to akce organizačně hodně náročné, pořád mě baví. A nejen mě. Je to naše
radost, dobrodružství a adrenalin.

 

Pokoušel
jste se podnikat v oblasti prodeje zbraní, ale neuspěl jste. Co se stalo,
a proč většina herců, kteří se dali na podnikání, nedopadla zrovna nejlépe?

Herectví asi není ta nejlepší kvalifikace pro podnikání. Byl jsem
hodně naivní, důvěřivý, nerozuměl jsem zákonitostem obchodování. Pokusili jsme
se s mými dvěma společníky podnikat v oblasti, která nás bavila, a
zpočátku jsme si vedli docela úspěšně. Jenže jsme byli amatéři, neuměli jsme se
správně ekonomicky chovat, k tomu přišel nový zákon o zbraních a střelivu,
díky němuž se obchod se zbraněmi na půl roku pozastavil. A to nás definitivně
položilo. Měli jsme velké finanční ztráty, byla to hodně bolestná zkušenost, i
když z dnešního pohledu k nezaplacení. No, je to za mnou.

 

Kdybyste
měl jmenovat své přednosti a neřesti, které mají vliv na vaši práci, co byste zmínil?

Asi jsem cílevědomý, mám sociální cítění i určitou trpělivost a do
jisté míry i tah na branku. Hodí se mi to v mé herecké práci, ale zajímavé
je, že jsem si to nejvíc uvědomil až u koní. Při práci s nimi jsem přišel
i na to, že na nic se nesmí spěchat, všechno chce svůj čas. Snažím se, ale mám
toho hodně a času je málo… Moje žena Jana tvrdí, že jsem časový i finanční
optimista – těžko říct, zda je to dobře nebo špatně. Říká se o mně, že mám
„srdce na dlani“. Když někomu věnuji důvěru a udělám první krok, může se stát,
že budu zklamán. Také se mi to občas stává. Ale když věnuji důvěru tomu, kdo za
to stojí, vyplatí se to.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Ve své zatím
nejznámější roli Popelky ztělesňovala Eva Hrušková neuvěřitelně milou a
dobrosrdečnou bytost. Nebylo to však pouze rolí. Ona sama přesně taková je.
Možná i proto si pro své pozdější kariérní směřování vybrala loutkoherectví a
v dnešní době tímto způsobem předává radost i poučení dětem. Eva Hrušková
loutky doslova miluje a nejvíce si užívá to, že jim může vdechnout život.

 

Co stálo za rozhodnutím,
že jste si po maturitě vybrala na DAMU studium loutkoherectví, i když jste měla
zkušenosti jako klasická herečka?

Nejprve
jsem dělala zkoušky na DAMU, ale, jen tak mimochodem, moc jsem se na ně
nepřipravovala, daleko víc jsem se těšila na studium dějin umění a dějin
divadla. Tam mě nevzali, ale dostala jsem nabídku od Jana Dvořáka, ředitele
loutkového divadla DRAK v Hradci Králové, a na rok jsem tam šla jako elévka. Ta
profese se mi tak zalíbila, že jsem se rozhodla ji dělat dál. A rozhodně
nelituji.

 

Bylo obtížné se na
obor loutkoherectví dostat? V čem spočívaly přijímací zkoušky?

Na
tyto zkoušky jsem se připravila pečlivě, moc mi pomohla jednoroční praxe v
divadle. Byla to opravdu zatěžkávací zkouška, ale hodně jsem se tam naučila.
Poznala jsem, že loutkoherectví je veliká dřina a opravdu výsostná profese,
občas nedoceněná.

 

Takže pak už jste po
klasickém herectví netoužila?

Moje
volba byla správná, celý život dělám profesi, která mě baví, to mám veliké
štěstí. Normální herečkou jsem být nechtěla, ale občas dělám i tuto práci. Na
jevišti, či v dabingu.

 

Co je v oboru
loutkoherectví nejtěžší se naučit?

Bylo
nutné si uvědomit, že loutkoherectví je hodně technická disciplína. Musíte
kromě hereckého výrazu také něco zvládat silou – loutky bývají těžké, někdy
složitě ovladatelné, ale to divák nesmí poznat. Například černé divadlo bývá fyzicky
velice náročné, ale moc o tom nemluvíme. Každého, kdo loutky dělá, to baví, tak
proč bychom si stěžovali? Loutkoherectví se nedá dělat proti své vůli, nenosí
ani slávu, ani ocenění. Musíte tu profesi milovat, abyste ji mohli dělat.

 

Jak se cítíte, když
držíte v ruce loutku?

Loutky
miluji. Hlavně takové, které mi nechají prostor pro moji fantazii. Třeba
loutky, které řeže náš kolega a kamarád Jaroslav Doležal – Praotec Čech nebo
Kněžna Libuše – v jeho podání nemají obdoby. A já jim ráda dám život. Takový,
který mi loutky nabídnou. Dám jim k jejich tělu hlas a pohyb, ale všechno
vychází z nich. Šikovné ruce dají život čemukoliv, podívejte se na děti, jak si
hrají s předměty, jak je oživují. Mají fantazii a hravost a to asi zůstává i
nám loutkářům.

 

S manželem
vlastníte loutkové divadlo, co bylo stimulem pro jeho založení?

Nazkoušeli
jsme první pohádku – Šípkovou Růženku
a mysleli jsme si, že bude jediná. Ale pak nás napadlo, udělat také něco pro
pobavení a „dovzdělání“ dětí a vyprodukovali jsme druhé představení Pověsti české, napsal je pro nás Jiří
Chalupa a hudbu složil Zdeněk Barták. Úžasné loutky vyřezal Jaroslav Doležal a
my tohle představení hrajeme už jedenáct let. S radostí a všude, kde se dá. Po
celé republice.

 

Co bylo v počáteční
fázi vůbec nejtěžší?

Žádné
těžkosti si nepřipouštíme, i když samozřejmě nějaké jsou… Ale to bych musela
hodně přemýšlet. Snažíme se všechno otočit ve svůj prospěch. Bývají problémy s granty,
tak jsme se na ně přestali spoléhat a všechna představení děláme ve vlastní režii.
Jsme pak svobodnější a vlastně nemáme „šéfa“, to je skvělý pocit.

 

Jaký je dnešní zájem
dětí o loutková divadla?

Děti
by o loutkové představení zájem měly, ale jde o to, kdo jim tuto možnost
poskytne. Maminky a babičky je do divadla vodí. Někdy i zbytečně brzy. Já si
myslím, že hranice tří let by se neměla porušovat. S ročním dítětem do divadla
chodit nemá cenu… Snad jenom jako doprovod staršího sourozence a být připraven
s ním odejít, když přestane zvládat. My hrajeme v divadlech a kulturních
domech, které pořádají představení pro školy a pro školky. Tady nejvíc záleží
na paních učitelkách, jaké představení si z nepřeberné nabídky vyberou. Po
revoluci byla situace dost těžká, každý si myslel, že dělat divadlo pro děti je
to nejlehčí, co může být. A také to tak vypadalo. Takovíto umělci nám vlastně brali
práci a kazili pověst. Naštěstí pořadatelé a paní učitelky, které o výběru
zhusta rozhodují, se už nedají napálit a vybírají kvalitu. A ano, máme hodně
představení, děkuji za optání.

 

Kde tedy nejčastěji
získáváte loutky?

Loutky,
jak už jsem zmínila, nám k většině představení vyřezal výtvarník Jaroslav
Doležal. K jedné pohádce nám vyrobila romantické loutky Šárka Váchová, její
Šípková Růženka je opravdu kouzelná.

 

Jak často si nové
loutky pořizujete?

Loutky
máme na každé nové představení. Máme tedy doma celou galerii historických
postav: Vlastu i Šárku, Praotce Čecha, Kněžnu Libuši, Čerta i chudého studenta
z Faustova domu…

 

Kolik lidí se na
takovém představení podílí?

Spolupracujeme
s opravdovými špičkami, které naše kultura pro děti má – s Jiřím Chalupou, se
spisovatelkou Martinou Drijverovou, se Zdeňkem Bartákem, Jaromírem Klempířem…

 

Podle jakých
měřítek si vybíráte spolupracovníky?

Jak
jsem řekla, vybíráme si pouze špičky. Zastáváme názor, že divadlo pro děti by
mělo být co nejlepší, ne nějaký chudý příbuzný divadla pro dospělé. Vždyť my
děti na divadlo připravujeme a je na nás, jestli se v dospělosti do divadla
vrátí, nebo zůstanou u televize anebo v hospodě.

 

Jak dlouho trvá
představení nazkoušet?

Jak
kdy a podle toho, kolik nápadů kdo má. První pohádka – Šípková Růženka – trvala s přestávkami půl roku. Ale to jsme se
teprve seznamovali a hledali cestu, jak to divadlo uchopit.

 

Co je pro vás
největší inspirací?

Nápady
přicházejí, když je hlava otevřená, a tak se ji takovou snažíme udržet stále.
Máme štěstí, že jsme na to dva a mluvíme o tom, co chceme dělat, co by se mělo
hrát příště… Plánujeme další pohádku, ale až bude hromádka plná.

 

Vaše představení
jsou hodně kontaktní. Je těžké přimět děti ke spolupráci?

Naprosto
ne. Děti jsou připravené spolupracovat. Ve školce i ve škole jsou přece
dotazovány a učeny k reakcím. A my v tom pokračujeme. Je to skvělý prvek, který
v divadle pro dospělé není tak výrazný a mnohdy může být křečovitý, když se
obecenstvo na spolupráci necítí. My naopak spolupráci využíváme nejen k
pobavení, ale i vzdělání dětí.

 

Nepřemýšleli jste
někdy o inscenacích pro dospělé? Je něco takového v tomto stylu vůbec možné?

Loutkové
inscenace pro dospělé existují, jistě jsou úspěšné, co já vím, dělá se to ve
Francii a možná i jinde. My tam nemíříme.

 

Jak se vám
spolupracuje s manželem? Netrpíte někdy ponorkovou nemocí?

Naprosto
ne. Že se na jevišti dohadujeme, to ano, ale to není ponorka, to je střet
názorů. A vždycky to vyřešíme pro dobro věci. Představení je živý organismus, a
kdyby byl pořád stejný, zajde na nudu. Naše představení žijí a mění se s
publikem.

 

V čem shledáváte
výhody spolupráce mezi manželi?

Můžeme
probírat věci kdykoli máme čas nebo náladu. Třeba když jdeme na večeři nebo
plavat nebo na výlet. Pořád po sobě můžeme házet nápady a některý se třeba
uchytí.

 

Myslíte, že vás v
tom, že hrajete pro děti, nějak ovlivnil fakt, že vás lidé mají nejvíce
spojenou právě s pohádkami?

Televizními
pohádkami to začalo. Pak jsem pro sebe objevila loutky a pak teprve divadlo pro
děti. Asi to tak mělo být, protože se mi to líbí, jak to je.

 

Co pro vás pohádky
znamenají?

Pohádky?
Popravdě, četla jsem je synům, ale brzy jsme přesedlali na Příběhy pro potěchu duše,
abychom si měli o čem povídat. Mám raději příběhy, které dětem poskytnou místo
pro fantazii.

 

Jak se cítíte, když
se s odstupem času díváte na legendární Popelku?

To
je tak dávno. Jsem ráda, že jsem ji natočila, byla to fajn zkušenost. V té době
bych nějakou filmovou roli jistě brala, ale jak je vidět, tahle byla hodně výrazná,
i když to tenkrát tak nevypadalo.

 

Jak se vám
spolupracovalo s legendami jako Dana Medřická nebo Jan Tříska?

S
Janem Třískou jsem se při natáčení nepotkala. Ale Dana Medřická se mi moc
líbila, byla vtipná, veselá a hodná. Uvědomila jsem si, jak někdy filmový a
televizní obraz klame. A to jsem ještě zdaleka nevěděla, že něco takového budu
mít doma. Nebo si myslíte, že Jan Přeučil je nějaký zloun?

 

Hrála jste si jako
malá na princezny?

Ani
ne, naštěstí v patnácti přišla v televizi první a pak jsem si jich pár zahrála.
A také jsem za hodně princezen zpívala. To už jsem byla starší a zpívala jsem
za princezny, které byly mladé a krásné. To mě moc bavilo, protože hudbu skládali
skvělí autoři: Otmar Mácha, Ladislav Simon či Vadim Petrov.

 

Kdyby vám nyní
někdo nabídl v reálném životě tři kouzelné oříšky, vzala byste si je?

No
jasně, oříšků není nikdy dost. A co v nich? Zdraví pro všechny, štěstí a
přátelství, víc člověk nepotřebuje.

 

Co pro vás znamená
štěstí?

To,
co je teď.

 

V případě, že by
přišla nabídka na filmovou či seriálovou roli, souhlasila byste?

Už
jsem souhlasila: Tomáš Magnusek mi nabídl roli v seriálu Stopy života, tam hraji roli pro mě hodně netypickou, však uvidíte.

 

Jste i velmi nadaná
zpěvačka, jak už bylo zmíněno. Kde myslíte, že se tento váš talent vzal?

Divadlo
hrála už moje prababička, která mi jako malé neustále zpívala. A moji rodiče
byli oba zpěváci a ochotnické divadlo hráli také. U nás se pořád zpívalo. Moje
sestra Jana je výborná swingová zpěvačka, ta došla nejdál. (smích)

 

Věnujete se i
dabingu. Co vám tato práce dává?

Dabing
je skvělá disciplína, člověk se musí tak soustředit, že si z hlavy vyžene
všechny nežádoucí myšlenky, to je na tom bezvadné. Dělat travesti, aby hlas
pořád zůstal hlasem a nestal se z něj skřek, to chce taky pořádnou dávku cviku
a řekla bych i vkusu.

 

Mluvíte několika
jazyky, co vás přimělo k jejich studiu?

Na
gymnáziu jsem chodila do jazykové třídy, skoro samé holky, a my jsme to měly
jako koníčka. Čím víc jazyků, tím lépe. Měly jsme latinu, která nám pak pomáhala
ve studiu dalších jazyků. Jsem ráda, že jsem panu profesorovi Koupilovi mohla
po letech při setkání na výročí školy poděkovat. Jeho předmět mě provází celý
život.

 

V jakém smyslu
vnímáte znalost cizích jazyků jako největší plus?

Člověka
znalosti osvobozují, můžete bez problémů cestovat, cokoli si přečíst, domluvit
se. Když jsem byla ještě na gymplu, moje maminka mi dávala přečíst nějaký návod
k použití a říkala, že česky to tam není. A já: To je jedno, já si nějaký jazyk
vyberu. A tak to je. Máte pořád víc možností se dorozumět.

 

Kdybyste se mohla
vrátit v čase, udělala byste ve své kariéře něco jinak?

Řekla
bych, že ne. Byla jsem celý život dost přemýšlivá, takže moje kroky byly vždy
naplánované. V osobním životě bych se obešla bez několika tragédií, ale ty se „odplánovat“
nedají, ty musí prostě člověk přijmout.

 

Jak relaxujete a
nabíráte energii?

Četba.
Četba. Četba. A pak různé akce s manželem – cestujeme, chodíme po Praze,
setkáváme se s našimi kluky, s rodinou, s přáteli…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make up: Pavel Kortan

Vytvořeno
ve spolupráci:

Oblečení:
Infinite www.infinite-infiite.com a Marie Zelená Fashion www.mariezelena.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel
Grandior www.hotel-grandior.cz

LE
Hotels Group

Korektura
text: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Mohou-li
se prolnout v jedné umělkyni slovanské kořeny, vznešenost i vracející se hrdá
krása francouzské královny Antoinetty v současném muzikálu v divadle Hybernia,
náklonnost k lidem i touha po hledání pravdy v každém všedním dni, lze mluvit o
štěstí. Nejenom zpěvačka Iva Marešová, ale zároveň i muzikantka, herečka to
neustále ve své různorodé tvorbě dokazuje.

Pocházíte
z Hradce Králové? Jak se díváte po letech na své rodné město? 

Hradec
Králové mám moc ráda. Všude kolem je spousta lesů a krásné přírody, poměrně
blízko do hor, které miluji. Ráda se sem vracím za svou rodinou. Rodné město
vždy zůstává pro člověka rodným městem. 

 

Jste
narozena ve znamení Kozoroha, ovlivňuje vás toto znamení dodnes? 

Do
jaké míry mě zasáhla skutečná pozice hvězd v den mého narození a do jaké míry
mě ovlivnily psané informace o tom, jaký je člověk narozený v Kozorohu?
Netuším. Nedávno jsem četla v jedné knize, že nejvíce nás ovlivňují ty
hvězdy, které máme jako částečky ve své krvi a proudící okolo našeho
srdce. To je krásná představa.

 

Můžete
vzpomenout na své hudební kořeny a na své první pěvecké začátky? 

Můj
tatínek je zpěvák a v muzikantském prostředí jsem vyrůstala odmala.
Původně jsem chtěla být kytaristka, ale můj hlas se ve mně ozýval stále častěji
a bylo třeba toto volání následovat. Velký zlom pro mě znamenalo seznámení
s hudbou skupiny AG Flek a se zpěvačkou Blankou Táborskou. To pro mne byla
velká inspirace. S jejich písněmi jsem vyhrála královehradeckou soutěž
Talent, pak už následovaly další a další zkušenosti a příležitosti. Když si
představím své hudební kořeny, vidím strom, který má korunu hustou a zelenou a
jeho kořeny vypadají naprosto stejně jako ta koruna. Jsou rozsáhlé a prorůstají
do celé Země. Ale hlavní kořen, z něhož se všechny ty další rodí, je slovanský.
Stále častěji si to uvědomuji. Jsem Slovan. Je krásné poznat a přijmout tu
sílu.

 

Byla
to vzrušující doba, když jste zakládala kapelu Deset očí? 

Každá
doba je pro mě něčím vzrušující. Stejně tak i doba, kdy jsme založili Deset
očí. Tvořili jsme, skládali písně, hledali sami sebe. Natočili jsme krásnou
desku. Poznala jsem díky tomu také mnoho úžasných lidí, které vídám dodnes. To
je na tom asi to nejvzácnější. A také jsem díky koncertování se skupinou Deset
očí poznala Michala Pavlíčka, což byl pro mě další velmi zásadní moment
v mém životě.

  

Říká
se o vás, že jste zpěvačkou, současně herečkou, kytaristkou i skládáte texty.
Čím jste nejvíce?

Dříve
bych jistě odpověděla, že jsem zpěvačka s důrazem na to slovo. Dnes si ale
uvědomuji, že jsem především lidská bytost. Lidská bytost, která si je vědoma
daru, se kterým může nakládat. Pochopila jsem, že je velmi důležité, abych
tento dar užívala s láskou, pokorou, otevřeným srdcem a vědomě. O to
se snažím.

 

Kdo
byl pro vás největším uměleckým vzorem?

V mém
životě jsem potkala mnoho učitelů. Nebyli všichni umělci, přesto mě však
setkání s nimi inspirovalo a inspiruje dodnes. Mnoho z nich mi
pomohlo dospět k sobě samé. Ke své vnitřní pravdě a k pochopení, že
jediné, co je opravdu důležité, ať už v životě nebo v umění, je
pravda. Skutečná vnitřní pravda, se kterou se rozhodnete věci vyjadřovat.

 

Jak
je důležitá zkušenost? 

Zůstaneme-li
u zpívání, zkusila jsem mnoho cest a vím, že pro mě osobně není důležité a ani
možné být populární za cenu toho, že budu dělat kompromisy a ústupky
z toho co cítím a o čem jsem bytostně přesvědčená. Vím, že já musím být
v souladu sama se sebou a dělat jen to, o čem vím, že udělat mám a mohu.
Jedině pak mohu být šťastná. Proto je pro mě vždy velkou inspirací a radostí
potkat či vidět člověka, kterému stojí za to v dnešní době vyjádřit svou
pravdu a mít otevřené srdce. Ať už jako hudebník, malíř, spisovatel, či řidič
nebo pekař. To pro mne platí v celém životě, nejen v hudbě. Stačí se
malinko odchýlit a už mi to dá srdce a tělo dosti jasně najevo.

 

S
vaším jménem je spjato působení v muzikálech v Divadle Ta Fantastika. Který z
nich na vás nejvíce zapůsobil? Dokáže role člověka změnit? 

Každá
role se může člověka hluboce dotknout a posunout ho dál, pokud o to ta osoba
stojí a dovolí to. Já každou roli brala jako další posun v životě nejen
uměleckém. Z archetypů postav, které ztvárníte, se dá načerpat mnoho
zkušeností, esencí, energie a to vše pak můžete využít pro svůj život. Já to tak
dělám a děkuji za všechny příležitosti. Mluvíte o Divadle Ta Fantastika. Byla
to pro mne nádherná doba. Potkala jsem tam výjimečné osobnosti, kterých si
velmi vážím a dodnes se těším z jejich přátelství. Také jsem však potkala
ve svém životě lidi, kteří nedokážou být na tomto světě s úctou, pokorou a
láskou k druhým. To vše pro mne bylo nesmírně inspirativní a formovalo mě
to a za všechna tato setkání ze srdce děkuji. Nejsem schopna říci, který
z muzikálů Fantastiky na mě zapůsobil nejvíce. Každý pro mne dnes znamená
velkou část mne samé a každá ta část je pro mne stejně důležitá.

 

Jak
vypadá vaše současná tvorba? 

Momentálně
prožívám další podstatnou část své cesty v divadle Hybernia. Vzpomínám na
úžasnou roli Lucrezie v muzikálu Lucrezia
Borgia, kde jsem poprvé pracovala s režisérem a choreografem Liborem
Vaculíkem, který dnes patří mezi mému srdci nejbližší přátele. Momentálně
hrajeme v Plzni v Divadle J. K. Tyla jeho představení Freddie the King of Queen, se kterým se
v lednu chystáme i do Hybernie a které má obrovský úspěch. V Divadle
Hybernia také hraji v muzikálu Antoinetta
– královna Francie roli Antoinetty. Díky Antoinettě jsem měla možnost
potkat tolik úžasných, vědomých a otevřených lidí, jako asi ještě při žádné
jiné spolupráci. Bohužel již nemohu osobně poznat pana Vrbu a pan Hubače, kteří
jsou autory textů a libreta, nicméně mohla jsem se poznat například
s Jiřím Škorpíkem, jenž je dle mého názoru hudební génius a složil
k tomuto představení nádhernou a velkolepou hudbu. Jsem vděčná za tato
setkání.

 

Považujete
muzikál za jedno z největších dramatických umění? 

Nevím,
co na to odpovědět. Co je největší dramatické umění? To může být třeba pohled
na oceán, nebo pro někoho to může být narození dítěte, pro jiného nádherný
film. Největší dramatické umění je možná život každého z nás, a pokud
bychom se na svůj život dokázali podívat tímto způsobem, asi bychom se více
milovali a dokázali snáze vidět ve všem to krásné.

 

Působíte
v kapele 999? Kdo z vašich přátel hudebníků je vám nejbližší?

S kapelou
999 momentálně nehrajeme, ale setkání s jejími hudebníky pro mne bylo
velkým, splněným snem. Do této chvíle stále spolupracuji s kytaristou
Michaelem Vašíčkem, se kterým jsme spřízněné duše. Intenzivně se teď ale věnuji
především duu s famózním běloruským akordeonistou Aliaksandrem Yasinskim.
V naší hudbě saháme hluboko ke svým slovanským kořenům. Někdy přizveme do
tria právě i Michaela Vašíčka na strunné nástroje. Letos 21. 12. máme
v této sestavě vánoční koncert v pražském Jazz Docku. Moc se těšíme a
čtenáři magazínu Best of jsou samozřejmě srdečně zváni.

 

Kde
nacházíte inspiraci pro tvorbu svých textů? Dalo by se obrazně naznačit, že
jste kdesi v sobě určitě musela objevit básnickou duši? 

Občas
cítím, že mám začít psát, a tak to jen udělám. Často mi píší texty také moji
přátelé a blízcí, kteří se psaní věnují intenzivněji než já sama.
V podstatě, kdykoliv je třeba text k nové písni, objeví se. Buď
z mého pera, nebo z pera některého z mých přátel.

 

V
letošním roce jste nazpívala s kapelou Čechomor i skladbu Tady jsem doma. Byla to práce něčím výjimečná? 

Se
skupinou Čechomor hostuji jako zpěvačka průběžně již déle než dva roky. Zažila
jsem s nimi mnoho krásného a také jsem díky nim znovu nalezla své
slovanské kořeny.

 

Mohla
byste alespoň několika slovy vzpomenout na spolupráci s hudebníkem Michalem
Pavlíčkem?

Setkání
s Michalem pro mne bylo, jak už jsem zmínila, zásadní v mém životě.
Je to výjimečný muzikant a skvělý člověk. Díky němu jsem začala chápat rozsah daru,
který mohu užívat a také rozsah svého hlasu. Každé společné zpívání s ním
je pro mne nesmazatelným zážitkem. Jeho hudba mne vždy vede. Vůbec nemusím
přemýšlet, co mám dělat, jak co zazpívat, je to jen čirá přítomná zkušenost,
čistá srdeční práce.

Muzikál Antoinetta – královna Francie. foto: archiv muzikálu

 

Je
váš pracovní diář na příští rok již plný? A co vás čeká v nejbližších týdnech? 

Na
příští rok máme již naplánovaná představení v plzeňském Divadle J. K.
Tyla, dále také v Divadle Hybernia, koncerty s Aliaksandrem a
chystáme další nové představení v Divadle Hybernia. V nejbližších
dnech se chystám na koncerty se skvělou zpěvačkou Leonou Gyöngyösi 13. 12.
v Betlémské kapli, dále se skupinou Ready Kirken a Viktorem Dykem 17. 12.
v Pardubicích, také chystám svůj již zmiňovaný koncert v Jazz Docku 21. 12.
a samozřejmě mě čeká Antoinetta.

 

Při
plném uměleckém vytížení je důležité i odpočívat. Máte někde své oblíbené
místo, kde je vám nevýslovně dobře a kde zároveň přicházejí i nové tvůrčí
nápady? 

Nejraději
odpočívám v přírodě. Ideálně odjedu úplně sama do lesů, nebo do hor, vypnu
telefon, čtu si, vařím si dobrá jídla, piji červené víno, nebo griotku a pak
zase chodím po horách. Na počasí nezáleží.

 

Ohlédnete-li
se za pomalu končícím rokem, jaký vlastně byl? 

Kdybych
to měla shrnout, rok 2014 pro mne byl po okraj naplněný novými setkáními. Tolik
čistých a otevřených lidí se objevilo v mém životě a to mě naplnilo
nesmírným optimismem i přesto, že pár mých nejbližších z něj nadobro
odešlo. Uvědomila jsem si koloběh života a smrti a rovněž to, že je dobré
vědomě dovolit životu, aby se skrze mne projevoval. 

 

Skončeme
naše povídání trochu netradičně a úsměvně. Je vám někdy ze všeho hraní a
zpívání do zpěvu? 

Ano,
je. Ale dlouho mi trvalo, než mi došlo, že zpívám právě pro to, aby mi bylo do
zpěvu.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text:
Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci:

Muzikál
Antoinetta – královna Francie:

http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel
Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

LE
Hotel Group www.le-hotels.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková a Martina Jandová

Publisher: Profesní Magazín
Best of www.ibestof.cz