Archiv rubriky: Film a divadlo

„Pořád se rozhlížím po mimořádných
osobnostech.“ Michal Horáček

Michal Horáček se drží kréda, že jen žít na plno dává
smysl, a podíl risku v tom, na co nebo na koho zrovna vsadí, je vždy 100%,
které je ochoten dát v šanc. A už se mu mnohokrát osvědčilo, že ho intuice
nezklamala a vsadil na „dobré koně“. Aktuálně vsadil Michal Horáček na svoje
životní dílo, zdaleka největší projekt, který kdy udělal, lyrikál Kudykam.
Vysněnou ideu zformuloval, podrobil kritickému zkoumání a vydal se na cestu,
jejímž cílem je naplnit jeviště Státní opery Praha takovými diváky, kteří touží
a dokáží vidět v umění tzv. střípeček, který je součást hledání smyslu
života.

  Vaše největší dílo Kudykam se nápadně podobá
největšímu dílu Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Toto
Komenského dílo ukazuje přemýšlení člověka o poslání v životě a hledání
práce. Postava se v tomto díle vydává do labyrintu světa, jako průvodce se
mu vnucuje Všezvěd Všudybyl a nasazuje mu ohlávku, také růžové brýle, jimiž
vidí idealizované obrázky, a jen koutkem oka vidí pravdu. Navštíví zámek Štěstěny,
tam zjišťuje, že si lidé snaží štěstí naklonit, předejít, pak zase do hradu Moudrost,
ani tam ale není pravda, protože se lidé nechávají oklamat. V ráji Srdce
zase utíká od toho světa pryč do svého srdce, k víře, kde vidí jistotu,
zamýšlí se nad náboženstvím. Tento děj je založený na protikladech. Nejdříve
přetvářka, potom pravda. Je nějaká spojitost Kudykama s dílem Komenského?
Byla tam inspirace? 

Inspirace tam nebyla. Nikdy jsem to nečetl. Motiv
mistra a žáka je ovšem jeden z nejstarších, vcelku nedávno ho rozpracoval
třeba Umberto Eco ve Jménu růže.

Postava Kudykam je specifická v tom, že není
průvodcem z vnějšku. Je součástí mysli každého z nás. V naší hře
provází mladíka jménem Martin, jehož jsem už před dvaceti lety udělal
protagonistou písně V penzionu Svět. Mudruje kdesi v pátém
suterénu a za dveřmi svého pokojíku slyší ten hukot světa….V tom pokojíku má
své jisté nic zlého ho tam nepotká. Ale ani nic extra dobrého. A já jsem si
celé roky říkal, co kdyby vyšel ven a vydal se na cestu? Kudykam je
inspirativní okřídlená bytost, která mu říká: „Zvládneš to!“

Myslíte si, že tento projekt dopadne tak, jako to
bylo s deskou Ohrožený druh? Tu jste vydal pro radost a výsledek byl
fenomenální úspěch.  

Nejdůležitější je radost z tvorby. A
z víry, že umělecké dílo může pozměnit život diváka, čtenáře, posluchače…
Ale to se nedá nikdy zaručit.  Takže je v tom riziko. Prohra by byla jistě
nepříjemná… Mým cílem přitom není, aby se to líbilo. Pojem líbilo se
v mých očích pojí s estrádou. Já po lidech chci, aby potěžkali mé otázky a
nějak si na ně odpovídali. A to není pasivní zábava, ale aktivní činnost, která
může i bolet. A vstupenky nejsou, ve srovnání s muzikály,
levné. Ani nemohou být, protože i náklady jsou vysoké – už jen na živě hrající
dvacetičlenný orchestr řízený dirigentem. V českých muzikálech vám
zpravidla pustí muziku nahranou v počítači… Nadto v Opeře není žádná
zvuková aparatura, takže ji tam musíme dovézt a instalovat. Specifičnost
prostoru žádá i specifické technické řešení, firma Pink Panther si dokonce
najala specialistu z Ameriky, který napřed všechno proměřil a pak sepsal
obsáhlý manuál. A tak bych mohl pokračovat. Věřím, že diváci si odnesou silný
zážitek, a pokud se v tom nezmýlím, bude to pro mne ta největší výhra. Zda
to bude i úspěch ekonomický, to si ovšem netroufám ani odhadnout.

Podobně jako tomu bylo u alba Ohrožený druh, obsadil
jste do Kudykama osobnosti, umělce, ale pro veřejnost nepříliš známé tváře. Takže
úspěch projektu evidentně nestavíte na mediálně známých osobnostech? 

V Kudykamovi se objeví třeba Lucie Bílá. Mám ji
rád a těší mě, že i ona bude vystupovat, ale nestavím na tom projekt. Ani na
účasti Karla Gotta, Dana Bárty, Jany Kirschner, Báry Basikové, Igora Timka,
Anety Langerové a dalších známých osobností. Budou jen hostovat na poměrně
omezeném prostoru. Veškerá tíha bude na Karlu Dobrém, Janu Sklenářovi, Petře
Hřebíčkové, Csoingoru Kassaiovi, Gustavu Řezníčkovi – umělců znamenitých, ale
širší veřejnosti často takřka neznámých. Věřím, že díky jejich výkonům, které
už na zkouškách byly skvělé, si diváci řeknou: Zažili jsme něco zvláštního.
Něco, co v nás doznívá ještě dlouho. Možná se se svými pocity svěří i
kamarádům… To je něco mnohem účinnějšího a podstatnějšího, než komerční
reklama. Na tu se dají úspěšně prodávat spíš prášky na praní.

V čem je skrytá jedinečnost díla Kudy kam? 

To si netroufám soudit. Snad v tom, že libreto
je celé ve verších, které jsou psané tak, aby se daly zhudebnit a zpívat. A
v jedné věci, kterou jsem si jistý: v Petru Hapkovi. On je jedinečným
skladatelem.

Jak dlouho trval výběr interpretů? 

Vlastně léta. Pořád se rozhlížím po mimořádných
osobnostech. Na slavných jevištích i malých klubech. Ale naplno ten proces
začal v říjnu 2008, kdy jsme pozvali už vybrané lidi. Každý
z tvůrčího teamu někoho doporučil. Pozvali jsme je do klubu Boccaccio
nedaleko Prašné brány. Tam si už tihle favoriti vybrali některou z písní,
kterou jsme udělali s Petrem Hapkou, a tu pak předvedli. Z nich
nejméně polovina postoupila dál, vlastně až do samotného Kudykama.

Věra Nerušilová je obsazena v roli jasnovidky.
Dle Vašich slov je jasnovidkou věru zvláštního ražení. Co si pod tímto
definováním má divák představit? 

Má nejhlubší alt ve střední Evropě. Pro specifické
polohy se proto dá její hlas báječně používat. Nadto sama je živlem…

Spolupracuje s Vámi nějak na projektu Vaše
rodina? 

Na tomhle projektu vůbec ne. Teď jsem ve fázi, kdy je
třeba činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Nechci tu svou přenášet na
někoho jiného. To bych se pak mohl na někoho jiného i vymlouvat, a to rozhodně
nechci.

Vaše první album V penzionu Svět má humor a
nadsázku mísící se s melancholií. V jedné písni se zpívá o buřtech,
v další, např. Rozeznávám, je plno hlubokého citu. Ten kontrast
emocí jde výrazně cítit. Těch alb, na jejichž tvorbě jste s podílel je
celkem osm. A album od alba jsou skladby melancholičtější. Už tam není tolik
humoru a nadsázky. Už netoužíte tolik vtipkovat? 

To je proto, že člověk se nějak vyvíjí. Od těch
drzých písní jsem ustoupil k intimnější, vnitřnější poezii. To je asi dané
věkem. I když… Kudykam  je drzejší a komičtější v mnoha svých
stránkách, než cokoliv, co jsem předtím udělal. Takže si třeba i vy přijdete na
své. A kdyby snad ne, nemějte mi to za zlé – dělám prostě co můžu.

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Miloslav Svanovský

Doplňky: Diamond International Corporation

Publisher: Profashion.cz 11/2009

„Velké osobnosti mě inspirují
nepřímo, provokují mě a hlavně mi dodávají víru, že opera taková, jakou ji
vidím ve svých představách, může fakticky existovat.“ Tomáš Studený

Joseph Haydn (1732-1809) je znám
spíše jako autor instrumentálních či rozměrných oratorních děl, významnou část
jeho tvorby tvoří však i opery. Lékárník (1768) na libreto Carla Goldoniho je
jednou z jeho prvních kompozic v tomto žánru. Humorný příběh
vyrůstající z tradice italské commedie dell’arte nabízí řadu možností, jak
originální a přitažlivou formou vytvořit moderní inscenaci plnou vtipu.
Janáčkova opera NDB se tak rozhodla na režijní koncepci nové inscenace vypsat
mezinárodní soutěž pro mladé režiséry, jež proběhla na jaře loňského roku.
Z deseti přihlášených nakonec odborná komise vybrala jako vítězný návrh
režiséra Tomáše Studeného (1976), absolventa operní režie na brněnské JAMU a
v současné době dramaturga brněnské konzervatoře.

Pane režisére, co vás
přivedlo k operní režii?

V mém případě to bylo asi trochu delší, složitější…
Zkusím to říct krátce. Náklonnost k výtvarnu, muzice a zvláště zpěvu mě
provází od dětství a v určitém smyslu asi i nějaké teatrální sklony. To mě
přivedlo na konzervatoř, kde jsem vystudoval zpěv u Inge Švandové-Koutecké. A
právě tato dáma měla na ten směr, který jsem nabral asi největší vliv. Už na
konzervatoři mě začal čím dál víc přitahovat proces vzniku inscenace jako
celek, všechna ta muzika, zpěv, příběh, hraní, rekvizity a kulisy – obdivoval
jsem, jak z toho někdo může nezcvoknout. (Až časem jsem pochopil, že
nemůže…) Posledním a možná spouštěcím momentem byly zkušenosti
z angažmá v Jihočeském divadle. Tam jsem byl ve sboru, s tím, že
občas jsem dělal nějakou „čurdu“. A jak jsem tam tak sledoval jaksi „z druhé
strany“ práci svých některých kolegů, říkal jsem si občas, jak za tohle můžou
někomu dobrovolně platit. No, a tahleta trochu mladická zpupnost mi pak dodala
odvahu, abych se o režii pokusil sám.

Co vás nejvíce
ovlivnilo ve vaší umělecké profilaci?

Nejvíc mě ovlivnili přirozeně lidé, s nimiž jsem se
přímo setkával během studia. Bezesporu doc. Alena Vaňáková, pod jejímž vedením
jsem studoval, ta mi svým přístupem dala velmi mnoho. Taky třeba David Radok,
byť to bylo setkání velmi krátké… Ten seznam by byl dlouhý a patřila by do něj
i řada spolužáků, se kterými jsme do nocí diskutovali a spolupracovali na
inscenacích v Komorní opeře na JAMU.

Máte nějaký svůj
režisérský vzor?

Velké osobnosti mě inspirují nepřímo, provokují mě a hlavně
mi dodávají víru, že opera taková, jakou ji vidím ve svých představách, může
fakticky existovat. Kdyby nebylo géniů, bylo by to jenom nedosažitelné
fantazírování, ale díky nim vím, že to opravdu jde. Svým způsobem mě pohání dvojí typ extrémních zážitků s operou.
Všechny operní manýry, stereotypy, nabubřelost, umělost, faleš, v našich
podmínkách bohužel i řemeslné nedostatky, a navíc ten společenský cirkus kolem,
z toho všeho se mi občas dělá zle. A přesto všechno vím, že někde hluboko
pod nánosem tohohle všeho se schovává krása, která dokáže člověka naprosto
uchvátit.

Co je pro vás při
vytváření koncepce nové inscenace určující a co v průběhu její realizace?

Koncepčně se vždycky snažím o přímý atak diváka. Kouzlo
divadla je v okamžité rezonanci diváků s tím, co se děje na scéně.
Jakmile se do tohoto prostoru dostávají média, která jevištní výpověď
zprostředkovávají a je třeba je nějak luštit (titulky, složitá symbolika,
nesrozumitelná abstrakce), představují pro mě zpravidla překážky, kterých se
snažím zbavit. Jde o to, jaké dílo má člověk před sebou, nemám rád jednoduché
recepty. Snažím se při každé inscenaci hledat originální tvář konkrétního díla,
přičemž zastávám názor, že napsané dílo je materiál, se kterým je potřeba
pracovat. Příliš konzervativní přístup může být stejnou zhoubou, jako
sebestřednost. Během realizace pak dávám bedlivý pozor, abychom nikdy
neochladli, a z tvůrčího procesu se nestala rutinní realizace podle předem
připraveného návodu. To sice mívají zpěváci rádi (logicky, je to pro ně
nejjednodušší cesta), ale výsledek je pak zpravidla totálně mrtvolný. – Aby
bylo jasno, ten „návod“ v podobě režisérovy představy, a to velmi
konkrétní, tu být musí, ale herce-pěvce je nutné nejrůznějšími prostředky neustále
aktivizovat.

Máte nějaký osobitý
přístup v práci s operním hercem?

Nevím
jestli osobitý, ale práce s hercem, má pro mě každopádně jednu
z nejvyšších priorit. K hraní divadla při troše nadsázky
nepotřebujete kromě herce vůbec nic. Snažím se, aby mezi mnou a hercem
probíhala partnerská komunikace a spolupráce na základě porozumění. Mám rád
koncentrovanou až horečnou práci v přátelské atmosféře. Proces zkoušení, je
vlastně společně prožité dobrodružství, při němž by každý měl aspoň trochu
překonat sám sebe.

Co vás přimělo
zúčastnit se režijní soutěže vypsané Janáčkovou operou? Jaký je váš názor na
podobné projekty?

V soutěži jsem viděl obrovskou možnost, jak se dostat
k práci s určitou kvalitativní úrovní a publicitou. Jsem vděčný, že
v Národním divadle Brno někdo vymyslel a uskutečnil takovouhle soutěž, je
to výborná myšlenka. Je myslím dost smutný, že v naší republice je to
momentálně jediná cesta, jak se dostat k režii opery přes konkurz. Všechno
ostatní je otázka známostí a vyježděných kolejí.

Máte s Haydnovými
operami již nějaké zkušenosti?

Mám tři – ta první vypadá skoro osudově. Coby student
konzervatoře jsem ztvárnil roli Mengona ve školní inscenaci jednoaktové
verze Lékárníka v režii zmiňované Inge Š. K. Na JAMU jsem pak
v Komorní opeře asistoval při inscenaci Světa na Měsíci a do třetice jsem
na konzervatoři v Brně překládal do češtiny a režíroval aktovku La
canterina.

Co si myslíte o
Haydnově operní tvorbě?

Haydnovo operní dílo se rozhodně vzpírá jednoduchým závěrům.
Je velmi obsáhlé a propracované. Myslím, že jeho operní tvorba má v rámci
určité konvence vysokou kvalitu. Haydn dává velký prostor dnešnímu
inscenátorovi a zároveň ho přímo nutí něco vymyslet. Bez nosných režijních
nápadů bude opera jako Lékárník mdlá, a možná i trochu nudná.

Jaké je vaše pojetí
Lékárníka?

Růžové – konkrétněji tak, že jsem trochu pozměnil příběh.
Jelikož se opera uvádí v italském originále, hledal jsem logický důvod pro
to, že spolu budou postavy komunikovat italsky. A tak mě napadlo, že Griletta
může být úplně klidně Češka, která je v Itálii třeba na praxi. Od toho se
celé pojetí odvíjí. Jako hlavní vizuální prvek jsme s výtvarnicí Evou
Jiřikovskou zvolili platíčko s ibuprofenem – tak proto ta růžová.

Je vám prostředí
lékárny něčím blízké? Inspirovalo vás něčím její prostředí?

Ke zdravotnictví mám sice poměrně blízko, původně jsem
vystudoval střední zdravotnickou školu, ale že by mě to nějak zvlášť inspirovalo…
Spíš jsem se snažil téhle danosti nějak využít. Žijeme v době, kdy je
farmacie mimořádným byznysem a krmíme se fůrami prášků, potravinových doplňků,
které často ani nepotřebujeme, a když nás trochu někde pošimrá, už polykáme
růžový kamarády. Ale o tom Lékárník samozřejmě není, je to především lovestory.
Úžasná holka – tři chlapi – a drobná jazyková bariéra, takže zaděláno na
legraci.

Sáhli jste
s dirigentem inscenace Ondrejem Olosem po nějaké úpravě Haydnovy
partitury?

Pouze kosmetické. Nejproblematičtější se nám jevila
haydnovská turkiáda ve zpěvu Volpina ve třetím jednání. Tam je použito
prostředku, který se nám jeví z dnešního pohledu nesrozumitelný, a tak
jsme použili alternativu. V originále i v naší verzi se jedná o totéž,
a sice o názvuk orientálního zpěvu, proto jsem přesvědčen, že jsme se
nedopustili nějaké násilnosti.

Komu byste svou
inscenaci doporučil?

Snažím se, aby moje inscenace byly pro každého, kdo je
vnímavý a nepředpojatý. Je to do jisté míry iluze, i já sám jsem asi trochu
předpojatý a pochybuji, že bych byl absolutně vnímavý. Jediná možnost, kterou
reálně mám, je zeptat se vždycky sám sebe: „Líbilo by se mi to? Šel bych na
to?“ Pak zbývá jen doufat, že někdo z publika to bude cítit podobně jako
já.

Joseph Haydn – Lékárník (Lo Speziale)

Divadlo Reduta

Text:
Jakub Kruliš

Foto:
Jana Hallová