Archiv rubriky: Film a divadlo

Jako scenárista filmů Musíme si pomáhat a Horem pádem získal dva České lvy. Podílel se i na filmech, které byly oceněny v Karlových Varech i na Berlinale a vybrány i na festivaly Sundance a Telluride. Velký divácký úspěch zaznamenaly Pelíšky či Šakalí léta, filmy Musíme si pomáhat a Želary byly nominovány na Oskary. Mnohé jeho scénáře vycházejí z povídek Petra Šabacha. Petr Jarchovský často tvoří autorskou dvojici se svým přítelem z mládí, režisérem Janem Hřebejkem, se kterým aktuálně pracuje na trilogii Zahradnictví.

Byl jste „psavec“ od dětství?

Byl jsem od dětství vypravěč a rád a hodně jsem kreslil. Ve druhé třídě jsem začal psát vlastní cestopisný román z Afriky, který byl pouhou záminkou ke spoustě ilustrací s divokými zvířaty. V dospělosti mi zůstaly jen ty slovní komentáře k obrázkům, zatímco obrázky obstarávají jiní lidé –režisér, kameraman, architekt, herci…

Jak vás ovlivnili rodiče?

 Máma pečovala o to, abychom s bráchou v životě něčeho dosáhli a získali vzdělání, táta se s velkým nasazením staral o náš volný čas. Po osmašedesátém definitivně rezignoval na jakékoli budování kariéry ve znormalizované zemi a veškerou svoji energii věnoval nám, svým synům. Vedl mě i bráchu ke sportu. Přihlásil nás na volejbal a sám se stal mnohaletým trenérem. Získali jsme díky tomu smysl pro fair play i pro týmovou práci.

Vedl vás i ke kultuře?

Hodně se zajímal o film a literaturu. Sledoval mé zájmy, a jakmile vycítil, že k něčemu tíhnu, pokusil se mě podporovat. Chodili jsme spolu na výstavy a do kina, doporučoval mi knížky. S velkým zaujetím líčil filmy nové české vlny, které byly v těch dobách na indexu. Nejzásadnějším vkladem ale bylo, že jsem se narodil do rodiny nadšených vypravěčů, kteří čelili realitě tím, že ji převypravovali do často velmi vtipných, ironických historek. Pokoušel jsem se jejich vyprávění přenášet dál, takže mnohé historky vyslechl Honza Hřebejk mnohem dříve, než se stal režisérem. I to je možná jeden z důvodů, proč jsme společně tak propojení a proč nám to tak funguje jako autorské dvojici.

Bylo studium na gymnáziu vaší „startovní čárou“?

Akademické gymnázium se pro mne stalo zásadním bodem obratu. Na základce jsem byl mezi spolužáky vyhledávaným vypravěčem smyšlených dobrodružných příběhů, na gymnáziu jsem své výsadní postavení baviče rychle ztratil. Podobně a lépe disponovaných spolužáků tady bylo víc… Ocitl jsem se mezi kluky, kteří četli poezii, náročnou literaturu, zajímali se o divadlo. Díky nim jsem objevil básníky, jako byl Václav Hrabě, Josef Kainar, Jaroslav Seifert, Jacques Prévert a další. Co zakázal bolševik, to pro nás bylo spolehlivým doporučením, o co se zajímat.

Na které své časné literární pokusy vzpomínáte?

Někdy po druhém ročníku si mě asi všiml můj mnohem průbojnější spolužák Honza Hřebejk. Začali jsme se kamarádit přes muziku. Snili jsme o tom, že založíme kapelu jako spousty podobných kluků a holek v té době. Psali jsme písňové texty stylem já sloku, Honza refrén a do velkého linkovaného sešitu jsme zkusili i divadelní hru – já stránku, Honza stránku, tehdy pravděpodobně vznikalo naše budoucí spoluautorství. Naše osobní přátelství se definitivně potvrdilo na školou organizovaném zájezdu vlakem Družby do Pobaltí, Leningradu a Kyjeva. Tenkrát jsme ve vlaku, který se řítil nocí, četli své verše ve stylu rozervanců Chlebnikova a Jesenina.

Patříte k našim předním scenáristům a ve dvojici s Janem Hřebejkem k předním autorským týmům, to tehdy jste se rozhodli, že půjdete studovat a jednou i pracovat spolu?

Myslím, že už na gymnáziu jsme tušili, že budeme jednou spolupracovat, jen jsme nevěděli jak. Honza byl mnohem dřív rozhodnutý, že bude směřovat k filmařině. Já jsem podobnou odvahu neměl. Šel jsem na pedagogickou fakultu, obor český jazyk a výtvarná výchova. Škola byla neuvěřitelně zpolitizovaná, a zatímco Honza líčil relativní svobodu na pražské FAMU, já jsem si stěžoval na pustinu ducha panující na peďáku. Vyhecoval mě, abych jej následoval. Přihlásil jsem se na stejný obor jako on a přestože své první literární povídky jsem psal až k přijímacímu řízení na FAMU, k překvapení všech jsem byl bez jakékoli protekce přijat. Na filmovou školu jsem vlastně utekl za pocitem svobodného a tvůrčího prostředí, nikoli s konkrétní představou, že se ze mě stane filmař.

Když se dnes podíváte na svou první realizovanou filmovou povídku Dlaždice, vidíte tam nějaké své začátečnické chyby?

Dlaždice vznikla v porevoluční euforii, kdy se pro nás, studenty FAMU, otevřela možnost realizovat své pokusy v nově se utvářející České televizi. Šlo o autentickou příhodu mého táty z dob jeho studií na jaroměřském gymnáziu v padesátých letech. Je to typická prvotina, vstup do profese se vším všudy, tedy i s chybami, ale je v ní už obsaženo to, co se později stalo mojí doménou – oživovat a rekonstruovat vzpomínky druhých. Byl jsem opravdový začátečník, Honza už byl profesně dál, spolu jsme se sešli až u scénáře Trojanova debutu Pějme píseň dohola a od té doby spolupracujeme.

K realizaci filmu je velmi důležité najít producenta…

Měli jsme velké štěstí, že se jím stal náš spolužák a kamarád z FAMU Ondřej Trojan. Produkce se ujal proto, aby pro sebe a své kolegy vytvořil prostor k realizaci jejich děl v relativně svobodném ovzduší, kde zásadní rozhodnutí nejsou prvotně motivována výdělkem, ale uměleckou ambicí. Když už jsme nevěřili, že dokážeme zrealizovat Pelíšky, o které nebyl mezi producenty zájem, Ondřej nás podpořil a neúnavně, po dobu čtyř let, na ně sháněl peníze a koproducenta. Ten film vysloveně resuscitoval. Do natáčení jsme vrhli s velikou energií, která se přenesla na všechny zúčastněné. Nikdy by nás ovšem nenapadlo, co bude následovat a jakého úspěchu u diváků se film dočká.

Dá se to odhadnout dopředu?

Nedá. Vždycky spoléháte na zázrak, ale nikdy si nemůžete být jistí. Když se ten zázrak s Pelíšky stal, mohl Ondřej Trojan zisk z filmu investovat do filmu dalšího, Musíme si pomáhat. Ten sice nezopakoval divácký úspěch Pelíšků, ale měl úspěch u filmové kritiky a především v zahraničí, kde získal amerického distributora a nominaci na Oscara za neanglicky mluvený film. Následovala spolupráce na adaptaci novely Květy Legátové Želary a později filmu Občanský průkaz. Výdělek jednoho filmu financoval realizaci druhého.

Píšete „na objednávku“, když už víte, že bude scénář pravděpodobně realizován, nebo když máte chuť?

Drtivou většinu scénářů jsem na objednávku nepsal. Vznikly z vnitřní potřeby příběh odvyprávět a realizovat. Snažím se psát věci, které se mnou nějak bytostně souvisí, a vždycky doufám, že osloví i kolegy, kteří se rozhodnou s jeho látkou strávit rok, dva svého času. Věnují mu svůj um, zkušenosti a energii a pak teprve může vzniknout film. Pokládám za velké privilegium, že všechny mé autorské scénáře, které jsem dokončil, stály mým kolegům za to, aby je s nasazením a velkou osobní investicí realizovali.

„Zakopáváte“ o náměty v běžném životě?

Většina toho, co jsem napsal, vychází z mých reálných prožitků, nebo z prožitků mých blízkých. Dlouho v sobě nosím situace nebo postavy, které mě inspirují nebo zneklidňují. Pak přijde impulz, většinou v podobě nějaké další situace, a já se zatajeným dechem sleduju, jak se rodí nový příběh. V té chvíli často ani nevím, o čem to celé bude. Snažím se pouze bavit se tím, kam příběh směřuje. Často až později nacházím téma a zpětně mu své vyprávění podřizuji. V první fázi však musí být všechny možnosti otevřené a já s napětím očekávám, kam mě mé postavy zavedou a jak skončí.

Nosíte po kapsách notýsek, kam zapisujete své nápady?

Nápady přicházejí většinou tramvaji, v posteli před usnutím, při denním snění na procházce se psem. Jde jen o to mít stále určitou část mysli nastavenou „na vypravěče“, být zkrátka „na číhané“. Notýsky mám, ale moc si do nich nezapisuji. Občas se v nich objeví nějaký výkřik, šifra, která má podpořit paměť. Pokud si později vybavím, co jsem tím myslel, může to být nosný motiv, základ budoucího vyprávění.

Okruh vašich herců je poměrně stabilní – máte je před očima, když píšete?

Málokdy píšu role hercům na tělo. Abych si ale vyvolal obraz budoucího filmu, obsazuji ve svých představách tzv. Olympany, zvěčnělé titány herecké profese – anebo nedosažitelné herce ze zahraničí, a to napříč epochami. A tak v mých fantomatických představách hrají Vladimír Menšík s Jackem Nicholsonem, Nataša Gollová s Gene Hackmanem, Dana Medřická s Jiřím Hrzánem. Jedním z nejdobrodružnějších okamžiků je pak chvíle, kdy společně s režisérem hledáme skutečné herecké představitele pro dané role.

Bývají podobní těm, na něž jste myslel?

Když jsme kupříkladu obsazovali roli Josefa Čížka ve filmu Musíme si pomáhat, měl jsem na mysli ,někoho, jako je Woody Allen‘, malého neurotického a legračního muže s brejličkami, který je vystaven ohromnému dilematu a fatálnímu rozhodování. Tehdy jsme se poradili s režisérem Jiřím Menzelem, překvapil nás úvahou, že mnohem zajímavější by byl vysloveně mužný a charismatický typ muže, kterého těžká doba vlastně zlomí a on sbírá síly, aby našel svoji ztracenou hrdost a sebeúctu. Odtud pak vedla celkem přímá cesta k obsazení Boleslava Polívky, který v té době přesvědčil o své schopnosti vykročit od komických rolí směrem k úlohám charakterních hrdinů.

Která část vaší spolupráce s režisérem bývá nejkontroverznější?

Největší nervák prožívám ve chvíli, kdy režisérovi posílám první verzi scénáře a čekám, jak na ni zareaguje, zda jej zaujme natolik, že nevyloučí další spolupráci. To už jsme pak na to dva a já začínám věřit, že na konci někdy strastiplné cesty bude film. Scenáristická profese je opravdu těžká disciplína. Mám štěstí na režisérské kolegy, Hřebejka, Trojana a v posledních letech Viktora Tauše, kteří umějí v mých scénářích nalézat to, co je samotné zajímá, těší se na mé pokusy a důvěřují jim.

Jste ochoten akceptovat změny v průběhu natáčení?

Scenárista musí se změnami počítat, a co víc, musí v ně umět doufat a věřit, že změny povedou k lepšímu, jinak ho to bude ničit a hluboce deptat. Já jako scenárista potřebuji ke spoluautorství osobní přátelství s tvůrci, aby se debaty nad látkou stály obohacujícími diskusemi, nikoliv hádkami. Hádat se neumím, různě se hroutím anebo urážím, trpím. Za výsledek musí všichni odpovídat společně, a to jak za úspěchy, tak za chyby. Důležité je, že můžete říci – to se NÁM podařilo, to a to se NÁM nepodařilo. Nikdy jsem neměl důvod tvrdit, že mi něco režisér pokazil, protože vždycky jsem mohl být při tom a mohl jsem se ozvat.

Bývá výsledný film hodně podobný vašim představám po napsání scénáře?

Já vlastně nevím! Tím, že mám možnost být při vzniku filmu od jeho začátku až po konečný střih, se moje původní představa postupně mění a přizpůsobuje. Neprožívám šok při premiéře a nevolám: Proboha, co to má být?!

Jak vznikají vaše scénáře?

První způsobem je jakási destilace mnoha životních zkušeností, drobných historek a příběhů, které se snažím nějak propojit, zachovat poezii a vtip, nalézt v té mnohosti řád a složit z nich mozaiku. Vycházet z různých zdrojů a třeba i životních období. Co je pro jednu generaci komické, může být pro jinou drama anebo tragédie. Takové zdánlivě snadné vršení historek je ale velmi náročný úkol. Pelíšky například měly mnoho verzí a dobře polovina materiálu nakonec skončila pod stolem. Druhou možností je fabulace, kdy se rozvíjí silný nosný motiv jako je tomu v případě Musíme si pomáhat. Sejdou-li se tři silné situace, které se vzájemně podpoří, cesta k výslednému scénáři je poměrně snadná. U tohoto filmu vznikly tři verze, a ani nebyly příliš odlišné. A třetím případem je čistá adaptace, kdy sloužíte autorovi a převádíte literaturu do řeči obrazů, vytváříte dialogy, které se dají hrát, dotváříte postavy a domýšlíte, rozvádíte anebo přizpůsobujete dramatické situace, které se odehrávají v po sobě následujících obrazech na plátně ve vymezeném čase. Takovým případem byly třeba Želary.

Přestože jste v mládí odešel z pedagogické fakulty, k práci pedagoga jste se přece jen dostal, a to na své alma mater. Co vás nejvíc baví na práci s mladými adepty scenáristiky?

Věřím, že se vzájemně inspirujeme a obohacujeme. Prostředí mezi stále mladšími studenty mě snad ještě nějakou dobu uchrání od mentálního okorání. Mám radost, když vidím, že předaná zkušenost někoho inspiruje a nese své plody. Na své studenty, kterým se podařilo uplatnit v profesi, jsem náležitě hrdý.

Která postava z vašich filmů je vám nejsympatičtější?

Postavy jsou jako moje děti. Mají svoje chyby, ale jsou moje.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Direct People www.directpeople.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Když se objevil ve Snowborďácích, bylo mu osmnáct. Jeho start k filmu nemohl být úspěšnější. Nabídky na role přicházely jedna za druhou, za hlavní roli v dramatu Děti noci získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon cenu na MFF v Karlových Varech v roce 2008. Po čase uplatnil i práci, která ho lákala nejvíc – tedy psaní scénářů. Přišla i první režie a úspěch v podobě ocenění filmu Pojedeme k moři, který natočil podle vlastního scénáře. Připravuje svůj druhý film – Na střeše.

Váš první film vás ihned katapultoval k velké popularitě. Byla to z vašeho dnešního pohledu spíš výhoda nebo nevýhoda? Co s vámi tenkrát úspěch udělal?

Výhoda to byla. Hned první tři roky jsem natočil šest filmů, což je skvělej trénink pro někoho, kdo hereckou školu nemá. Čím dál tím víc si uvědomuju, jak velký štěstí jsem prvních pět let měl. Doslova mi to padalo do klína, nejdřív ty divácký filmy a pak přišly i umělecky náročnější filmy. Ani po dvanácti letech nedokážu říct, co se mnou ten úspěch tehdy udělal. Pamatuju si jen to, jak strašně mě práce bavila.

Snowborďáci výrazně ovlivnili vaše další směřování. Kam jste „měl namířeno“ původně?

Chtěl jsem bejt hokejista, překladatel, novinář nebo scénárista. A říkával jsem, že když v tom všem selžu, budu herec. (smích) Dokázal jsem si sebe představit i jako učitele, koneckonců jsem chvilku na Karlovce studoval pedagogiku.

Měl jste nějaké filmové či herecké „geny“? Měli rodiče z vaší volby radost?

Myslím, že jo. Stihl jsem se už na škole trochu projevit, ale ambice věnovat se tomu naplno jsem neměl, proto to rodiče možná překvapilo. Herecký geny má skoro každej, to jestli se stanete hercem je podle mě daný vnímavostí, určitým typem inteligence a tím, jestli ve vás někdo nebo něco vzbudí sebevědomí a touhu jít do toho obrovskýho risku prozkoumat se a pracovat s tím před jakýmkoli divákem.

Jaké školy jste vystudoval a jak na ně vzpomínáte?

Maturoval jsem na Biskupským gymnáziu J. N. Neumanna v Českých Budějovicích. A mám bakaláře z oboru Sociální a masová komunikace. Na jakýkoli moje studium rád vzpomínám, nejradši na gympl.

Dnes jste hercem, režisérem, scénáristou, díky desítkám rolí vás diváci vnímají především jako herce. Přál byste si, aby se to časem změnilo?

Nevadí mi, když jsem vnímanej hlavně jako herec. Zaprvé tomu rozumím a zadruhé je to ta profese, který vděčím i za ty zbylý a za spoustu možností, který mi život nabídl, většina plyne právě z toho.

Při své první práci před kamerou jste neměl herecké vzdělání ani herecké zkušenosti. V čem se to projevilo nejvíc a co jste musel „dohánět“?

Hlavně jsem neznal tu terminologii. Řekli třeba, že na mě švenknou a já vůbec nevěděl, co mi udělaj. (smích)

Stály ve vaší další cestě k úspěchu nějaké překážky, které jste musel překonávat?

Zvykl jsem si na to, že budím spoustu pochyb tou svojí zájmovou, uměleckou i vkusovou rozkročeností. Jsem pořád na hraně a tím nikdy nejsem automaticky košér. To je sice překážka, ale taky velká spása. Jinak si překážky často ani moc neuvědomuju. Pamatuju si, když jsem kdysi hrál hokej poprvé na turnaji s dvacetiletýma. Bylo mi 15, měl jsem 170 cm a asi 60 kilo, kluci mi říkali „Budu“ jako Budulínek. Byl to strašně brutální turnaj, spousta hry do těla a zákeřných faulů, ale hrálo se mi výborně. Pak jsem viděl fotku ze zápasu, kde se radujeme se spoluhráčema z gólu. Vypadal jsem mezi nima jak bonsai hokejisty a říkám jim: „Ty jo kluci, dyť já jsem hrozně malej!“ Do tý doby jsem si to neuvědomoval. I dneska si občas neuvědomuju, do jak velkýho rizika jdu.

Jako herec jste se objevil v desítkách rolí. Byly to role komediální, ale i psychologické, hrál jste v pohádkách, detektivkách i reklamních spotech. V jakých rolích se cítíte nejlépe?

To se opravdu těžko říká. Vždycky, když mám za sebou dramatickou roli, dostanu chuť na komedii a opačně. Film mýho srdce je rozhodně Konfident a nejvíc mě bavilo hrát Vencu ve Všivácích. Nejde ale nemít radost z filmů, který se hrajou pořád a lidi je citujou. Věty z Probudím se včera, Gymplu nebo Lásky rohatý na mě volaj na každý třetí zastávce a na každým druhým baru. Ale poslední dobou na vysněný role úplně štěstí nemám.

Hrál jste i v několika studentských filmech. Co nového přinášejí mladí autoři, tedy i vy, v čem se podle vás odlišují od starší filmařské generace?

To je v podstatě pořád stejný, každá generace má svoje silný a slabý stránky. Mezi mladýma tvůrcema vidím hodně Zelenků a Slámů, alespoň teda stylem, a silně divácky a žánrově zaměřených dobrých řemeslníků. Co jí podle mě chybí, je ten střed, typ talentů jako Svěrák, Hřebejk nebo Alice Nellis, který by dělali kvalitní divácký filmy. Tahle „střední třída“ teprve určí, jestli je to silná generace. Zatím je taková bipolární. Co je pro mě asi nejzajímavější, je to, že jsem dvanáct let dělal s lidma, který byli všichni starší než já a připadal jsem si jako takovej návštěvník v cizím světě. A najednou dělám furt to samý, ale už často s vrstevníkama. To je pro mě opravdu zvláštní pocit.

V mládí jste se věnoval vrcholově hokeji, což je docela velká dřina. Pomohly vám nějaké sportovní návyky ve vaší profesi?

Jsem dochvilnej a nebojím se manťáku, jinak se toho moc použít nedá. V hokeji je zcela jasný, že když máknete, zlepšíte se v podstatě hned. To v herectví nejde, tam jste vázaný na to, jaká práce vám přijde do cesty. A tvorba už je úplně jiná věc. Neděláte jogurt, kterej, když splníte určitý kritéria, tak bude dobrej. Je to možná těžší než život samotnej. Život nemusí dávat smysl, film jo. A ani pak to neznamená, že bude mít u diváků úspěch.

Máte jako herec rád přesné režijní vedení, nebo spíš volnost, možnost improvizace? Jak přísný jste režisér?

Většinou si postavím tu roli tak, jak chci sám, ale pak už mě v ní vede režisér a já poslouchám. Jako režisér jsem nebyl přísnej, ale měl jsem štěstí – to, co jsem od herců chtěl, jsem od nich dostal.

Říká se, že herecká práce je hodně kolektivní, kdežto režisérská spíše osamělá. Vnímáte to také tak? Zaskočilo vás jako režiséra něco, s čím jste nepočítal?

Jako osamělá práce mi přijde obojí, ale s režií mám zkušenost zatím jedinou a skoro nic si z toho nepamatuju. Byl jsem v takovým zvláštním vakuu. Měl jsem během natáčení takovej stres, že jsem zažil naprosto brutální reakci mýho těla – nespavost, klystýr, bolesti hlavy, přestával jsem vidět na jedno oko. Je to ohromná zodpovědnost. Zatím jsem nepřišel na to, co je na tom snadný.

Na čem jako začínající režisér musíte ještě „zapracovat“? Vybíráte si raději mladé spolupracovníky, nebo máte raději ty zkušenější?

Na Pojedeme byli všichni mladý, na Střechu bude tým o něco zkušenější. Mám hrozně moc na čem pracovat. Já bych rád měl přirozenej talent, jako má třeba Jan Pachl, to je až neuvěřitelný. Ale zatím patřím mezi ty, co to maj vydřený. Jako scénárista si věřím mnohem víc, režie je pro mě zatím stres – nepodělat to, co jsem napsal. Ale i když mě to ničí, je to naprosto vzrušující a magická věc a chci jí dělat.

Máte nějakého zkušenějšího kolegu-režiséra, na kterého se můžete obrátit o radu, o pomoc? Je důležité někoho takového mít?

Jo a ne. Mám spoustu těch, kterých se můžu zeptat na radu, ale i to je dost těžký. Pochopil jsem, že když je člověk inteligentní a navíc tvůrčí, tak na věc vždycky bude mít názor a bude do toho projektovat svojí vizi. Ale o to víc se poptávám a snažím se najít nějakej průsečík těch poznatků. Když se navíc chcete pohybovat na hraně a zároveň se neschovávat za festivalovou tvorbu, je to ještě těžší. Snažím se na filmy koukat, učit se z toho a opakovat si dokola, co je to, co chci točit já.

Mrzelo by vás, kdybyste si ze svých tří profesí herec, scénárista, režisér, musel vybrat jen jednu?

To by mě mrzelo. Ať jsem se naučil cokoli o jakýkoli profesi na place, bylo mi to ku prospěchu v tý mojí. Tím, že jsou moje tři profese navíc úzce spjatý, vnímám to jako svojí jedinou skutečnou výhodu před ostatníma.

Scenáristiku jste studoval i v USA, je tam studium tohoto oboru hodně odlišné od studia u nás? V čem? A co vám osobně nejvíc dalo?

Dalo mi to strašně moc. Studoval jsem tam ale krátce, bál bych se generalizovat, natož soudit. Nejčastějc se to shazuje tím, že ty oceňovaný filmy v Americe bohužel nebo naštěstí dbaj na strukturu a osvědčený principy, zatímco v Evropě je to zase bohužel nebo naštěstí víc intuitivní. Když už bych zevšeobecňoval, řekl bych, že evropský tvůrce zajímá víc postava a americký filmaře děj, ale ani to není přesný. U nás se film často zatěžkává vším tím, co o postavě na začátku řekneme, americký filmy jsou v začátku čím dál rychlejší a postava se definuje postupně dějem a rozhodováním se v situacích.

Váš první film Pojedeme k moři, ke kterému jste napsal scénář a byl jste i jeho režisérem, byl úspěšný u diváků i u kritiků, což nebývá moc časté. Čím myslíte, že to bylo?

Nevím. Ale rád bych to věděl a následně zopakoval.

Vkládáte do svých scénářů něco autobiografického, nebo se tomu snažíte vyhýbat?

Zatím jo, ale většinou je to jen nějakej moment nebo motiv, kolem kterýho potom stavím fikci.

Jakého ocenění, kterého se vám dostalo, si nejvíc vážíte?

Největším oceněním pro mě bylo, že se film dostal do kinodistribuce v Německu. To je ohromně těžký, když nemáte německou koprodukci. Ale ze všech cen jsem měl radost. Byl jsem připravenej na průser a lynč, cokoli nad to byl bonus.

Co vás ve filmové branži nejvíc štve?

Občas se u nás tak trošku „sere v koutě“, ale trochu to i chápu. Jinak jsem rád za to, mezi jakýma lidma se pohybuju, mezi českýma filmařema je spousta zajímavých lidí.

Máte nějaký oblíbený filmový festival, na který se pravidelně vracíte?

Mám rád festival ve Zlíně a rád bych se ještě podíval na Sundance. To byl fakt zážitek.

Jak odpočíváte a na jak dlouho „vypínáte“ po dokončení nějakého filmu? Věnujete se vždy jen jedné práci soustředěně, nebo máte raději několik „rozpracovaných projektů“?

Člověk musí mít několik rozpracovaných projektů, oni se dlouho vyvíjí, některý vyjdou, některý ne a člověk nemůže čekat na jeden. I jako herec jsem u spousty projektů často už během vývoje, a tak zapínám dřív a vypínám pozdějc. Ale na tu dobu po vypnutí mám těch věcí čím dál tím víc. Můj brácha Honza mi je navíc teď každý dva roky vyrábí, moje neteře jsou opravdu skvělej úspornej režim pro mojí mysl. Taky jsem rád se svojí slečnou, nebo jedu do Budějc za mamkou. Prostě všechno při starým, jsem samá ženská.

Kromě filmové práce jste i podnikatel. Jakému oboru se věnujete a co vás na tom nejvíc baví?

Hugo Bike jsem před půl rokem prodal, ale dál je sleduju a fandím jim. Teď chystám vývoj jedný aplikace a trošku fušuju do produkce, ale hlavní mojí náplní je příprava filmu Na střeše.

Vystupujete také jako moderátor společenských akcí. Povedl se vám někdy nějaký „zajímavý“ přebrept? Je každý dobrý herec schopen být dobrým moderátorem?

Každej herec asi ne, je to něco jinýho. Pro mě je to především hlavní způsob obživy, ale posledních pět let mě to opravdu baví a klienti jsou spokojený. Přebrepty asi byly, ale nic tak zajímavýho si nevybavím. Párkrát jsem si spletl holčičku s chlapečkem, ale to je takovej moderátorskej evergreen.

Věnujete se charitativním projektům – zaštiťujete nějaký?

Máme s bráchou občanský sdružení Pomáháme sportem, děláme každoročně fotbalovou exhibici. Hodně spolupracuju s českobudějovickou Arpidou a jsem tváří Dne dětské onkologie, ten bude 18. února 2017.

Máte nějaký herecký (režisérský, scénáristický, podnikatelský) sen a snažíte se mu jít nějak naproti?

Chci natočit film Na střeše. Dál zatím nevidím.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

BVV www.bvv.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková, Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Při vyslovení jeho jména si každý vybaví pořad Partička, filmy Krásno, Perfect Days, milovníci divadla určitě i jeho domovskou scénu Činoherní klub. Nikdy však Ondřej Sokol nemluvil tak otevřeně o tom, co všechno jeho úspěchům předcházelo, jak moc záleželo v jeho životě na štěstí a komu vděčí za to, co ve své profesi dokázal.

 

Kdybychom se pokusili vypátrat prapůvod vašeho zájmu o divadlo, herectví, režii, kde se to ve vás vlastně vzalo?

Myslím, že velký podíl na mém pozdějším profesním vývoji měla moje matka, která mě odmalička vodila do divadla. Byl jsem na některé věci dokonce tak malý, že mě tam nechtěli pouštět. Matka byla hodně sečtělá, studovala architekturu, kterou kvůli mně nedodělala a stala se projektantkou, ale vždycky měla k divadlu blízko.

 

Pamatujete si na svůj první „výlet“ za kulturou?

Pamatuju. Nevím přesně, kolik mi bylo, ale byl jsem opravdu malý a byl to koncert Orchestru Václava Hybše. Zpívaly tam všechny tehdejší hvězdy jako Korn, Pilarová, Simonová, Chladil, Vondráčková, a taky si pamatuju na koncert Hany Zagorové. V té době tyhle koncerty hromadně vykupovaly podniky, které musely vykazovat kulturní činnost, ale nikdo tam potom nechodil. My jsme vždycky přišli k pokladně, tam nám řekli, že dvě místa ještě volná jsou, ale sednout si můžeme, kam chceme. Pak už jsme chodili hlavně na premiéry, kde bylo zase vždycky plno, a mě ten svět začal strašně brát.

 

A pohltilo vás to natolik, že jste se chtěl stát umělcem…

Já jsem vyrůstal v Šumperku, takže dlouho bylo mým dětským snem stát se hercem šumperského divadla. I když to bylo částečně taky tím, že v jedné ulici u nás byl takový herecký dům, herci tam sedávali na dvorku, mně se to moc líbilo, přišlo mi to strašně free a fascinovalo mě, že by takhle probíhal můj profesní život.

 

Přesáhly vaše ambice pak i severní Moravu, nebo to přišlo až později?

My jsme s mámou letní prázdniny často trávili v Praze, v létě se hrálo třeba v Maltézské zahradě, v Divadle S. K. Neumanna, v Laterně Magice… A o pololetních prázdninách jsme zase týden chodili do Divadla Na zábradlí, do Činoheráku… Moc se mi ale nelíbilo Divadlo na Vinohradech, kde jsem viděl představení s Jiřinou Švorcovou a přišlo mi to tak nudné, že jsem se rozhodl, že chci dělat malé, studiové divadlo.

 

Co na vaše rozhodnutí stát se umělcem říkalo vaše okolí?

Když jsem na základní škole poprvé prohlásil, že bych chtěl být herec, ponížila mě učitelka před spolužáky tím, že řekla, že je to výběrové povolání a jestli mám pocit, že mě na takovou školu vezmou, tak jsem blázen. Od té doby jsem do těch papírů, kam se psalo, čím bychom chtěli být, radši psal kulisák. Jako druhou variantu jsem si dal leteckého mechanika. Chtěl jsem být i letec, ale nevidím na jedno oko a letec vidět musí, takže to jsem zase obcházel mechanikem. Prostě onemocní herec, já jako kulisák zaskočím, onemocní letec, já jako mechanik… To byla moje cesta, moje povolání „záskokář“.

 

Ale vaše kroky nevedly po základní škole ani na konzervatoř, ani na leteckou školu.

Já jsem na konzervatoř chtěl jít, nejbližší byla v Kroměříži, ale ten rok neotevírali ročník. Naštěstí. Je mi totiž jasné, že bych pravděpodobně skončil někde na oblasti. Ale hlavně si myslím, že by herci neměli studovat tuhle střední školu, protože ve 14, 15 letech ještě nic nevědí a takhle je to povolání definitivní. Můžou být jakkoliv nadšení, ale umí jen jednu jedinou věc, a tu životní cestu by si takhle neměli uzavřít.

foto: Robert Vano

 

Proto jste šel studovat gymnázium?

Ano, a tam jsem se po letech potkal s kamarádem z dětství Martinem Fingerem a založili jsme spolu divadlo. Veškerá moje existence na gymnáziu tak spočívala v přípravách představení, to jediné nás zajímalo. Vlastně jsme pořád jenom zkoušeli, protože všechny naše věci měly jen premiéru, která byla zároveň derniérou. Chodili jsme do dramatického kroužku profesora Medíka, pozdějšího starosty Šumperka, který měl zároveň na starosti kulturní program na různých akcích, takže jsme vytvářeli pásma, hráli detektivku a dokonce jsme museli chodit i na recitační soutěže. S naším přístupem jsme ale taky měli hodně skandálů a zákazů.

 

Jaký byl váš přístup? Bylo to ještě před revolucí, to jste nějak provokovali režim?

Vždycky se to nějak vymklo. Rozmlátil jsem třeba židli na okresním kole recitační soutěže, protože jsem přednášel Čechova a vzal to trochu jako rokenrol. Vzpomněl jsem si na Hendrixe, jak mlátil do kytary, a využil jsem tuhle inspiraci. Z toho byl skandál, že rozbíjím věci. Pak jsme třeba hráli představení, ve kterém byl Martin nějaký poradce přes volný čas a strašně ponížil postavičku policisty… Navíc můj otec byl v Kanadě, což mi tenkrát taky nepřidalo, nesměl jsem třeba chodit ani na besedy s vojáky z povolání, abych nevynesl nějaké informace. Ale já jsem už tehdy věděl, že chci jít na DAMU, kam se dělají přijímačky ještě před koncem školy, a tak jsem stejně kašlal na výuku. Neměl jsem ani ideální vztahy s některými profesory, byl jsem odmlouvavé dítě, a někteří mi to dávali „sežrat“.

 

Na DAMU jste se ale naštěstí dostal…

To ano. Dokonce jsem jel na přípravku 17. listopadu 1989! Měla být druhý den, ale když jsem přijel do Prahy, viděl jsem už v metru, že se něco děje. Tak jsem šel na Albertov, pak s tím davem na Hrad, ale cestou mě to přestalo bavit, protože šli pomalu a já chtěl stihnout divadlo. Tak jsem se odpojil – kdo mohl vědět, jak to dopadne! Druhý den jsme měli poradu s Janem Přeučilem, který nám vyprávěl o herectví a co si máme připravit, jenže k němu přiběhl Martin Sita, něco mu šeptal, a když jsem se pak vrátil do Šumperka, hned jsme založili stávkový výbor. U matky v práci jsme cyklostylovali prohlášení stávkového výboru, kde jsme měli požadavek, že delegace studentů pojede do Prahy. Abychom mohli chodit do divadla, samozřejmě. Tam se sice nehrálo, bylo to hlavně o diskuzích s herci o současné situaci, ale my jsme takhle s Kemrem v Činoheráku dělali revoluci!

 

A stihl jste se vůbec připravit na ty přijímačky?

Měl jsem trochu zpoždění, ale ano. Jen jsem nenáviděl monology a měli jsme mít tři. Takže jsem použil toho Čechova s židlí, to se jim líbilo, a s Martinem jsme rychle nacvičili dva dialogy z her, které se v té době hrály v šumperském divadle. Bylo po revoluci, vedoucím ročníku měl být Pistorius, který předtím nesměl pracovat, a tak se tam přišli podívat všichni ti herci, které jsem nikdy neviděl zblízka a znal je jen z divadel, všechny to zajímalo. Martin mi nahazoval texty, já jsem prošel do druhého kola, ale po něm neřekli moje jméno mezi postupujícími. Naštěstí do toho mého zhrouceného světa vstoupil Adamíra, že se s Pistoriem dohodli, že bych neměl dělat herectví, ale spíš režii. Nebo obojí. Což byla pozvánka do třetího kola. To jsem absolvoval už se čtyřicítkami horečkami a pak jen doma čekal na obálku. Když přišla, pamatuju si, že se mi zatočila hlava a že jsem radostí oběhl Šumperk asi čtyřikrát.

 

A tak jste začal studovat režii i herectví pod Lubošem Pistoriem a Jiřím Adamírou…

A ještě mě učil Viktor Preiss. Ten mě dost dusil, každou připomínku k mému hraní zahajoval slovy: „Ondro, pokud nechceš být jen režisér, tak…“ Ale naštěstí nade mnou držel ochrannou ruku Jiří Adamíra. A stejně „napůl“ se mnou studoval i Martin Myšička. Hodně mě ale naučil právě Pistorius, kterému jsem pořád tvrdil, že chci dělat malé divadlo. A on mě učil to velké. Chvíli to dřelo, ale pak jsem pochopil, že jsem měl opravdu štěstí, že jsem ho potkal. V přístupu k hercům jsem nepoznal za svou kariéru lepšího režiséra. Složitějšího ovšem taky ne. Když mě režíroval, nechápal jsem ho, měl jsem pocit, že jeho požadavky nejsem schopen zvládnout. Zahltil mě informacemi a nic z toho neodpovídalo mojí představě o tom, jak se hraje. Pořád říkal: „Musíte na tom jevišti myslet.“ Po zkouškách s ním jsme byli vždycky všichni vyřízení. Viktor nosil na hereckou víno a Adamíra nosil bolest a utrpení. Viktorova polovina ročníku byla vždycky taková rozveselená, a my od Adamíry jsme byli absolutně zdecimovaní. A to bylo moje obrovské štěstí.

 

Kdo vás ještě na škole ovlivnil?

Učil mě taky třeba Ivan Vyskočil, Ada Fryntová, Libuše Válková na hlas… Lidi, kteří toho tolik uměli a do té doby nesměli pracovat. Ačkoliv mě třeba právě paní Válková dost trápila a pořád mi opakovala, že neumím mluvit a že jsem naprosto ukázkový případ hyperkinetické dysfonie. A tak jsem dřel. Potom ale během třeťáku umřel Adamíra a Pistorius byl čím dál víc nemocný, chodili jsme za ním do nemocnice, a náš ročník dostal Jan Burian. Ten nás ale s Myšičkou trochu opomíjel, a tak jsme si tu režii museli vydupat.

 

Pamatujete si na svoji první inscenaci?

Tehdy se zrušilo studentské divadlo Disk a začalo se hrát v Celetné, kde pro mě nebyly termíny. Tak jsem si našel Euroklub, dnešní Divadlo Radka Brzobohatého, kam nechodili lidi, takže jsme s kolegy jezdili na studentské koleje, chodili po Václaváku a přesvědčovali lidi, aby do toho divadla přišli. Nakonec tam bylo třeba dvacet diváků, ale já jsem je všechny znal. Dokonce jsem tam dostal z nemocnice i Pistoria, jenže ten mi řekl, že je to příšerné. On kvůli nemoci chodil do kopce pozpátku, ale tehdy přede mnou utekl po schodech popředu!

 

A vaše první profesionální herecké vystoupení?

To mělo souvislost s režisérem Petrem Léblem, se kterým jsem se seznámil během školy a který mě hodně ovlivnil. Byl to opravdu génius a až s ním jsem zjistil, že nechci dělat to alternativní, studiové divadlo. Svoji první profesionální inscenaci jsem hrál u něj v Labyrintu, což bývalo Realistické divadlo, dnešní Švandovo, a po ní jsem si v recenzi přečetl: „Zajímavě působí i sympatický výkon studenta scénografie Ondřeje Sokola.“

 

Kdy vás přestali vnímat jako studenta scénografie?

Já jsem tehdy hlavně řešil, kam dál. Sebral jsem sílu a celé to svoje první představení Murraye Schisgala Stenotypisté jsem předělal, zrežíroval jsem k tomu druhou část, ve které jsem i hrál, a jmenovalo se to Stenotypisté a tygr. Petrovi se ta nová režie nelíbila, ale Pistorius mi dal ještě šanci, přišel podruhé a ve svém stavu mě po představení nadšeně nosil po Řeznické, kde jsem domluvil, že můžeme hrát. Slíbil mi, že mi sežene práci jako režisérovi, mezitím mi nabídl práci Petr v Divadle Na zábradlí, i když jsme se hádali a měli rozdílné názory, a já se rozhodl počkat. A tak jsem první rok po škole jezdil s Ivou Janžurovou po zájezdech.

 

To musela být zajímavá zkušenost!

Myslím, že mě to zocelilo tak, že už mě na jevišti máloco zaskočí. Hrál jsem snad úplně všude. I v tělocvičnách nebo ve vypuštěných bazénech, kde byly místo jeviště naskládané stoly, přes ně přehozený samet, takže když člověk špatně došlápl, rozjely se. V Mostě jsme hráli na 70 metrů dlouhém jevišti a druhý den v Plzni na jevišti v kině, které má 3,5 metru. Jezdil jsem po těch nejzapadlejších vesnicích, kde byli místní traktoristé zvědaví jen na Ivu, takže když nevyšla hned na začátku představení, ozvalo se z hlediště: „A kde je Janžurka?!“

 

Nevadilo vám to?

Ne, těch historek bylo mnohem víc a drsnějších. Oni se s manželem, který ta představení prodával, často hádali. Kvůli jedné takové hádce jsem jednou zůstal v nějaké tělocvičně před celým JZD asi deset minut sám na jevišti, zatímco ona hledala rtěnku, kterou měla mít v kabelce a neměla, a uraženě odmítala hrát bez ní. Na místě jsem si vymýšlel desetiminutový monolog… Nebo se nemohli u jedné hry, kterou napsali spolu, shodnout na délce, a tak měly generálky 12–16 hodin, protože se vždycky na něčem zasekli! Nakonec jsme premiéru Hypnotizérovy nevěsty hráli 4 hodiny a 20 minut. Byla to konverzační komedie a bylo tam smrtonosné ticho. Pamatuju si dodnes tu bušení ve spáncích, jak jsme tři čtvrtě hodiny hru uzavírali, osm herců se už na tom vrzajícím jevišti nervózně kymácelo a já místo hlav diváků viděl moře, na kterém na voru odjíždím do hereckého pekla…

 

Zkrátila se ta hra alespoň potom?

To jo, druhý den to trvalo 3,5 hodiny, další repríza jenom tři a pak jsme to stáhli asi na dvě dvacet. Od té doby mi nevadí vůbec nic. Když jsme pak hledali další hru, nechtěli jsme riskovat, že by to zase psali oni dva, tak jsem přišel s Milionářkou Bernarda Shawa. Jenže jsem ji našel jen v takovém zastaralém prvorepublikovém překladu, a tak jsme se rozhodli, že ji přeložíme. A tehdy jsem zjistil, jak moc mě baví překládat.

 

Těch překladů jste pak udělal asi dalších deset a ty hry jste stejně jako Milionářku režíroval. Ale u „Janžurky“ jste nezůstal, že?

On v té době přišel Pistorius s tím, že má něco režírovat v Mladé Boleslavi a dal si jako podmínku, že tam vezmou do divadla mě a pár dalších herců. Začal jsem tam hrát Candidu Bernarda Shawa v příšerné režii Josefa Kettnera, Pistorius chtěl, abych to režíroval já, a tak kvůli mně vymysleli studiovou scénu. A mělo to takový úspěch, že jsme to pak přetáhli na velké jeviště a nakonec jsem tam režíroval tři věci.

 

V druhé polovině 90. let jste tedy pracoval v Boleslavi, ale zároveň jste se studoval ještě FAMU. Dalo se to zvládnout?

Když jsme do Boleslavi nastoupili, tak jsme měli poměrně dobrou pozici a s Petrem Hruškou velký vliv na to, jaké herce tam vzít, takže nás tam bylo hodně z Prahy. Já jsem se po roce rozhodl, že si ještě dodělám FAMU, takže jsme se ráno všichni scházeli na Českomoravské a jeli do Boleslavi, kde byla od desíti do dvou zkouška. Po třetí už jsem byl zpátky v Praze, z Černého Mostu jsem jel metrem na FAMU a tam předstíral, že jsem tam celý den. Ale kolem šesté jsem zase musel z Čerňáku do Boleslavi, protože jsem hrál i 27 představení měsíčně. Mnoho profesorů jsem tak viděl opravdu až na zkouškách.

foto: Robert Vano

 

Jak jste se tam mohl takhle udržet?

Ono to bylo hodně o tom, že jsem musel točit dobré filmy. Já jsem vlastně už na přijímačkách lhal, jak zbožňuju ty dokumentární, i když jsem chtěl točit hrané. Jenže dokument byl tenkrát nejlepší katedra na FAMU a všichni filmoví režiséři chtěli tam. Naštěstí nade mnou držela ochrannou ruku moje vedoucí ročníku Olga Sommerová, přestože jsem svoje dokumentární filmy měl jako jediný ze všech napsané a ti lidi to hráli. Třeba bezdomovci, kterým jsem dal po pětistovce, a oni se naučili, co mají říkat. Všichni spolužáci měli problém s tím, že je podezírali, že je to hrané, jenom já ne… Ale byla to výborná zkušenost, utíkal jsem takhle z toho divadelního ghetta a začal najednou jinak přemýšlet, byl to jiný rozměr. Navíc mě ta škola moc bavila a myslím, že jsem se tam naučil poměrně hodně pro to řemeslo. V dokumentu jsem nakonec objevil i nějaké kouzlo, respektive možná spíš něco, co se mi pak hodilo při filmové práci, ale mojí ambicí vždycky bylo dělat hraný film.

 

Proč jste to po třetím ročníku vzdal?

Protože jsem se dostal do neřešitelné situace. Každý den jsem trávil na cestách mezi Prahou a Boleslaví, můj jediný příjem byl z divadla a do toho se měla narodit dcera. A navíc jsem to ani v divadle neměl jednoduché, publikum moje režie moc nepřijímalo. Udělal jsem třeba inscenaci, ve které bylo prvních 40 minut na jevišti auto, a všichni herci byli uvnitř s porty. Pak zastavili na krátkou přestávku a zase si sedli a jeli. Potom šla dolů opona, a když se zvedla, seděli akorát jinak. A pak zase. A to se tehdy nelíbilo radním, kteří divadlu dávali peníze. Dokonce jsem jednou přišel na představení a tam visel nápis „Porucha opony“. Báli se mi tam potom dát nějakou režii, tak si vymysleli Fráňu Šrámka. Nejhoršího dramatika na světě. Odmítl jsem, ale nakonec jsem pochopil tu hru a udělal jsem Léto. Šrámek byl ze Sobotky, kousek od Boleslavi, a půlka Sobotky se prý naštvala. Já jsem to totiž udělal hodně na hraně, nahá Bára Kodetová ve sprše a mladý básník ji pozoroval… Nicméně to byla moje první inscenace nominovaná na Thálii. Díky nominaci jsme ji hráli Pod Palmovkou, kde to viděl Vladimír Procházka…

 

Předpokládám, že další vaše cesta pak vedla do Činoherního klubu, kde je Vladimír ředitelem…

No po Fráňovi Šrámkovi už to v Boleslavi nešlo udržet. Dali jsme tam hromadnou výpověď a chtěli založit divadlo v Praze. Mělo se jmenovat U Anděla, ale nedostali jsme grant. A právě v té době byl konkurz na ředitele Činoheráku, který vyhrál Vladimír. Shodou okolností odtamtud zase odešla jiná parta, a on mi volal, jestli bych nepřevzal role po Michalu Dlouhém. A tak jsem nastoupil a první sezonu zaskočil jedenáct rolí! Kolikrát jsem se ve dvě odpoledne dozvěděl, co budu hrát, a večer šel na jeviště. Nicméně díky tomu jsem pak mohl trvat na svém požadavku být i režisér, oni mi vymysleli Činoherní miniklub, což bylo sice na velkém jevišti, ale mimo hlavní dramaturgii, já tam zrežíroval Osiřelý západ, posbíral za to několik cen, dostal několik nabídek a všechno se zlomilo. Já jsem vlastně vždycky začínal tak nějak bokem a musel si všechno vydřít.

 

V Činoherním klubu jste už 15 let, pracujete tam dále na nových věcech, ale nakonec jste zabrousil i do jiných než divadelních vod!

Já jsem si po tom prvním Osiřelém západu vybíral mezi několika nabídkami. Jednou z nich bylo Divadlo Na Jezerce, kde jsem pak režíroval hru Zahraj to znovu, Same a následně Prokletí nefritového škorpióna a Válku Roseových. Zároveň za mnou přišel Petr Kracík, jestli bych nechtěl šéfovat v Divadle pod Palmovkou. Ale já jsem si vybral režii Tele Tele, protože jsem si chtěl dodělat FAMU, „dostudovat“ tu školu v praxi. A byl to opravdu ideální způsob, protože ten pořad byl skečový, byly to parodie všech možných televizních žánrů, od zpráv přes publicistiku, dokumenty až po hrané věci a estrády, ale i když se z toho dělala legrace, člověk musel používat prostředky všech těch pořadů. Lepší školu a praxi v oboru jsem ani nemohl dostat. Navíc mě to strašně bavilo a i dobře živilo.

 

Proč jste tedy potom odešel?!
Tele Tele bylo čím dál tím náročnější a navíc Kracík znovu zopakoval svoji nabídku. Natáčeli jsme pondělí, úterý, středu, někdy čtvrtek a potom čtvrtek, pátek, sobotu a někdy i neděli jsme stříhali. Takže jsem pracoval od pondělí do soboty nebo neděle téměř tři roky. Potom už jsem nemohl. Co jsem se mohl naučit, jsem se na tom pořadu naučil. A tak jsem tenkrát kývl na nabídku dělat uměleckého šéfa na Palmovce. Připravil jsem dramaturgický plán celé sezony, vybral další režiséry, hru Kracíkovi i sobě, jenže on se pak začal najednou zapírat a já zjistil, že se tam přijímají noví herci, že podle mých nápadů zrežíroval hru, kterou jsem si vybral, a tak jsem tam stihl udělat jenom Višňový sad. Ten ovšem považuju za jednu ze svých nejlepších režií, která se mimořádně povedla, a rád na ni vzpomínám. Viděla to i spousta zahraničních režisérů a dokonce Rusové mi říkali, že v Rusku tak dobrý Višňový sad neviděli!

foto: Robert Vano

 

Pořád jste ale působil v Činoherním klubu…

To ano, ale v Činoheráku jsem měl jednu režii za rok a půl. A v té době mi nabídli roli v seriálu Ordinace. Já jsem to odmítl, jenže pak jsem přemýšlel, že bych tak zvedl svoji cenu na trhu a při druhé nabídce jsem prostě udělal rozhodnutí s chladnou hlavou. Šel jsem tam opravdu jen kvůli tomu, že budu známý z televize. A musím říct, že se mi to vyplatilo. Producenti Partičky mě pak totiž schválili a přijali do té party jenom proto, že jsem byl známý z Ordinace. Takže ta úvaha nebyla mylná a umožnilo mi to dělat něco, čím jsem prorazil úplně. Navíc pořadem, za kterým si můžu stát a který pro mě má smysl. Bez Ordinace bych prostě nedělal Partičku.

 

Povídat si o Partičce by bylo na celý další rozhovor, jak jste se ale dostal k dalším divadlům? Ve Studiu DVA jste třeba před nedávnem nastudoval muzikál Evita…

Já v Činoheráku dál pokračuju v režiích, od začátku jsem střídal hlavně McDonagha s Mametem, ale celkově je režie v Činoherním klubu nejsouvislejší a nejzásadnější linka mojí práce. Považuju to za to, co má smysl a co bych chtěl, aby po mně zůstalo. No a právě díky práci v tomhle divadle mě oslovil majitel Studia DVA Michal Hrubý, který tam chodil a zbožňoval Ivanu Chýlkovou. Nabídl mi režírovat Hello, Dolly!, potom Vánoční koledu, kde jsem se seznámil s Karlem Rodenem, a na to navázala teď třetí spolupráce na Evitě. Bylo to sice pro všechny hodně náročné, ale myslím, že i tohle se povedlo.

 

Ve vašem životopise najdeme přes třicet dalších režií, nemůžeme ale opomenout ani vaše role herecké. Těch bylo více než padesát a několik i ve filmech!

Nejhorší je, že já si na některé ty role už ani nepamatuju. Ale jsou mezi nimi samozřejmě i ty nezapomenutelné. Třeba Tomáš v Útěku do Budína. To pro mě byla obrovská škola, měl jsem tam nějakých 75 natáčecích dní a odžil si tam kus života. Dostal jsem se k tomu sice náhodou, protože režisér na tu roli obsadil někoho jiného, on nepřišel na natáčení, a tak si vybrali v agentuře mého spolužáka. Jenže já byl vedle něj ve složce, tak pozvali i mě. A tak jsem Petra Kubese připravil o roli. Ale pro mě to byl zase odrazový můstek, protože díky tomu, že mě v tomhle filmu viděli producenti Ordinace, jsem pak dostal roli v seriálu. A hlavně jsem se toho spoustu naučil od Slavo Luthera, což je jeden z největších, i když poměrně dost nedoceněných režisérů. Byla to sice dobovka, za minimální peníze, ale on byl úžasný třeba v záběrování, prostě škola velkého filmu.

 

Dnes jste sám režisérem úspěšného snímku Krásno. Posunul jste se někam v té svojí práci, vidíte nějaký vývoj?

Určitě vidím velký pokrok! Hodně jsem se naučil, věci, které mě překvapily a srážely na kolena v mých prvních pracích mě sice srážejí na kolena pořád, ale už mě tolik nepřekvapují. Myslím, že už vím, co můžu čekat, a mám nějaký odhad. Vím, kam chci směřovat a na čem má smysl pracovat. A mám pocit, že jsem se dopracoval do ideálního stavu a rád bych takhle šťastný zůstal co nejdéle.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková (rozhovor vznikl v roce 2015)

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Čtyřicátník Slávek Horák se půlku života živil natáčením reklam po celém světě. Velmi úspěšně. Pak se rozhodl natočit film Domácí péče. Ten byl dokonce nominován na amerického Oscara. Stačí studovat Filmovou školu ve Zlíně a FAMU v Praze, aby člověk zvládl tohle všechno? Nebo čím to je, že se rodákovi z malého moravského města tak daří?

 

Jaké byly vaše profesní začátky? Kdy vás začala lákat reklamní režie?

S reklamou jsem začínal před dvaceti lety, takže jsem měl výhodu, že se jí tenkrát u nás ještě nikdo profesionálně nevěnoval. Pár dobrých lidí tady bylo, ale rozhodně byl prostor pro další. Někteří se jí chtěli věnovat jen kvůli penězům, což paradoxně dělat nejde, protože pak člověk zákonitě nemůže být dobrý, když myslí jen na to, aby zaplatil hypotéku. Moji spolužáci na FAMU a starší filmoví režiséři zase ohrnovali nos nad konzumním způsobem života, který nás najednou zaplavil. Po prvotním porevolučním nadšení se to změnilo ve zhnusení na konci devadesátých let s tím, že reklama je vlastně oslavou konzumu.

 

Přesto vás „konzum“ na rozdíl od nich chytil, co vás na něm zaujalo?

Ony reklamy byly velmi často velmi hloupé, otravné, takže se jim ani moc nedivím – já taky dodneška většinu reklam v televizi přepínám. Ale existuje malé procento reklam, které jsou kreativní, zábavné a pro režiséra přínosné – věci, které potom vyhrávají reklamní festivaly a ceny – a tyhle jsem chtěl dělat. Samozřejmě, že to nejsou zdaleka vždycky jenom zajímavé věci, které člověk dělá, ale vnitřní směřování, ta touha dělat tvůrčí, výjimečné věci, mě myslím odlišila od režisérů, kteří od reklamy nechtěli nic víc než honorář.

 

Jak jste se vůbec dostal k prvnímu reklamnímu natáčení?

Na první spot si pamatuju přesně, byla to reklama na National Niederlanden, takový poměrně bezvýznamný spotík, který jsem vymyslel jako kreativec v agentuře, kde jsem psal texty. Byl to můj vůbec první scénář, který jsem tam napsal, a hned se podařilo prodat ho klientovi. Což se taky často nestává. Pak se hledal režisér, ale nikdo nemohl, všichni tehdy slavní režiséři něco točili, takže jsem svoje nadřízené v agentuře „ukecal“, aby to zkusili se mnou.

 

A evidentně to dopadlo dobře, protože jste začal točit hodně…

Ano, dopadlo to dobře, a tím pádem se začaly nabalovat další zakázky. Poměrně brzy jsem začal točit i venku a pak už to bylo tak půl na půl. Dělal jsem docela hezké reklamy na Fernet citrus nebo Pilsner Urquel u příležitosti olympiády (ta pak byla nominována na reklamním festivalu v Cannes, dostali jsme za ni Louskáčka). V Rusku jsem dělal reklamu na pivo, kde nakonec hlášky z ní tak zlidověly, že je používali běžně moderátoři v rádiích a televizích, v Koreji to byla zase reklama s dvojníky světových prezidentů v minisukních, což bylo taky hodně populární. Občas se prostě něco chytne.

 

Co je podle vás nejdůležitější, co je základem opravdu dobré reklamy?

Důležité je vložit co nejvíce energie do získání nejlepších scénářů. Když agentura vymyslí dobrý scénář, tak pak přes produkční firmy hledá toho nejlepšího režiséra. Je oslovena spousta lidí, podle jejich prací – showreelu – se výběr zúží na asi pět až deset nejvhodnější kandidátů a ti pak píšou takzvaný treatment, ve kterém se pokusí co nejlépe vysvětlit svoji vizi pro daný scénář ve snaze nadchnout pro ni agenturu a klienta. 

foto: Robert Vano

Jak takový treatment vypadá?

Když jsem začínal, bývaly to tři stránky textu, dnes jsou to padesátistránkové prezentace plné vizuálních referencí a detailního rozboru každého aspektu budoucího spotu. Když má být treatment opravdu skvělý a týká se velké zakázky, o kterou člověk moc stojí, protože jedna taková vydařená zakázka vás může posunout výš a dál obřím skokem, děláte na něm týden. Nezní to jako náročná práce, ale když si uvědomíte, že jenom tak v jednom případu z deseti tu zakázku skutečně nakonec vyhrajete a že jenom jeden scénář z dvaceti skutečně má „career changing“ potenciál, tak to může být často frustrující pocit. Tolik práce nazmar! A to mluvíme pořád jen o získání zakázky, to se ještě nerozjela samotná realizace.

 

Na základě vašich treatmentů jste za svoji kariéru natočil asi sto dvacet reklam, kterou považujete za nejúspěšnější?

Asi celosvětovou reklamu na Lexus, kterou jsem dělal tuším ve čtyřiadvaceti. Pro ni byl rozpočet větší, než jsem měl teď na celý film! Točili jsme ve Francii, v Cannes, postprodukce v Londýně… A přitom šlo o dva technicky relativně jednoduché poetické spoty s auty jedoucími krajinou. Když jsem přijel do Japonska na pre-production meeting, tak jsem mezi všemi těmi veleváženými senior executives v dokonalých oblecích vypadal s blonďatým mikádem a ve skejťáckých kapsáčích trochu nepatřičně. Sice na mě koukali a říkali, že by se v Japonsku nikdy nemohlo stát, aby někdo takový dělal kampaň na nejdražší auto jejich nejprestižnější automobilky, ale nadchli se právě pro můj treatment, pro moji představu, a dali mi volnou ruku při realizaci. Naprosto respektovali moji režisérskou autonomii, což se děje málokdy. Ale o tom to je. Ti nejvyspělejší klienti vědí, že režiséra si najímají ne proto, že nemají čas si to „spíchnout“ sami, ale že to udělá mnohem líp než oni.

 

Co vlastně musí dobrý reklamní režisér umět, co je pro tuhle branži důležité?

Dlouho jsem ani nevěděl, co to ta režie vlastně je. A mám pocit, že lidé, kteří se nezabývají filmem, sami pořádně nevědí, co vlastně režisér – nejen reklamní, ale i filmový – dělá. Většinou si myslí, že je to člověk, který to celé řídí, což je vágní, protože všechno řídí produkce, producent a produkční. Režisér by měl mít, zjednodušeně řečeno, za prvé nějakou vizi. Za druhé by měl vědět, jak ji zrealizovat. A za třetí by ji opravdu měl umět zrealizovat. Mít vizi, vědět, jak ji převést do reálných obrázků a zvuků, to je podle mě ten režijní gen, talent, cit plus samozřejmě to, co se člověk léta učí ve školách, samostudiem a praxí.

 

Film Domácí péče jste sám napsal, režíroval i produkoval. To jste opravdu takový solitér, nikdo vám neradil?

Naopak, mně prospívá nějaká oponentura, vedení dialogu, ale od člověka, který má dostatečnou úroveň a musí být moje krevní skupina. Vzhledem k tomu, že v případě prvního filmu jsem byl producentem já sám, tak sice šlo o stejnou krevní skupinu, ale žádný dialog – ty vnitřní se v tomhle případě nepočítají. Proto jsem měl při psaní filmu dva dramaturgy, potřeboval jsem diskusi, oponenturu od zkušenějších lidí, hlas zvenčí, odstup.

 

A při režii?

Při samotném natáčení mi „producentskou“ oponenturu dělal kameraman Honza Šťastný, kterého jsem si vybral právě proto, že kromě nezbytných technických a uměleckých kameramanských vlastností má taky velký přesah mimo svoji profesi, uvažuje koncepčně, v širokých souvislostech, s jasnou vizí, navíc má obrovský cit pro herce a dost zkušeností z natáčení s těmi nejlepšími filmaři. A ve střižně pak byl mým oponentem střihač Vláďa Barák, a i on je velice zkušený a koncepčně uvažující člověk, který ví, že nejdůležitější jsou obecné přesahy – co vyprávíme, proč to vyprávíme – a že to, jak to vyprávíme, musí sloužit zásadním věcem. Jednoduché. Všichni to vědí, a přesto každý den v televizi a v kině vidíme, že si málokdo tyhle otázky vůbec pokládá, natožpak aby na ně hledal odpovědi.

 

I přes všechny vaše oponenty – nebál jste se přešlapů, chyb, toho, že to třeba nemusí i přes všechnu vloženou energii vyjít?

To ztrojení rozhodujících profesí pro mě bylo zásadní, protože kvůli tomu, že jsem psal o své rodině, o svém rodném kraji, o profesi mojí maminky, jsem jako jediný přesně věděl, jak to má vypadat, co je pro ten film správné. Chtěl jsem, aby když už tam budou chyby, tak aby šlo o moje chyby, protože jsem organickou součástí toho všeho, a ne aby to byly chyby vyvolané výběrovým řízením na názor. Jde o přesně opačný přístup než u reklam, kde schvalovací komise vše poníží na nejmenší společný jmenovatel pro ty nejhloupější, aby tomu všichni rozuměli. Proto spousta reklam vypadá tak, jak vypadá – vlažná voda bez chuti a bez zápachu. Je to výsledek hlasování komise, kde má sekretářka stejný hlas jako režisér. Takhle nic zajímavého, natožpak originálního, nikdy nemůže vzniknout.

 

On bude pravděpodobně i velký rozdíl mezi přípravou reklamy pro klienta a přípravou natáčení velmi osobního filmu…

Rozdíl tam je. U reklamy by to mohlo být poměrně jednoduché, jde o třicet vteřin. Ale rozhoduje o tom opravdu milion lidí, mluví se o tom tři měsíce, a tak je příprava vypiplaná do posledního detailu. Film má dvě hodiny, ale na jeho přípravu není o moc víc času než zase těch pár měsíců – aspoň u mého technicky nenáročného filmu tomu tak bylo. Ale zvládá se to, protože o všem rozhodují většinou jen tři lidé – režisér, kameraman a vedoucí produkce. Diktatura tady funguje mnohem lépe než demokracie, paradoxně pro všechny.

 

A dostáváme se k realizaci, se kterou pak režisérovi samozřejmě pomáhá celý štáb, takže na jeho složení taky dost záleží. Podle čeho jste jej vybíral u Domácí péče?

Štáb byl skvělý, přestože jsem si do něj vzal jen pár lidí, které jsem znal z reklam. Třeba Natálii Steklovou na kostýmy nebo maskérku Adrianu Bartošovou – obě se věnují hlavně high fashion a já je chtěl na venkovský moravský film! To by mi třeba producent – kdybych jím nebyl já – určitě dlouho rozmlouval… Ale bylo to skvělé! Vybíral jsem čistě pocitově, což se mi obecně začíná líbit víc a víc jako univerzální pracovní metoda. Režiséři mají většinou sklony být racionální, všechno si prověřovat, ale to by pak tuhle práci mohl dělat každý, kdo má schopnost racionálně uvažovat. A já se v posledních letech naučil mnohem víc spoléhat na intuici a musím říct, že je to osvobozující. Mám pocit, že jde o nějaký další krok v životě, vyšší level, spojit to racionální a analytické se zkušenostmi a vnitřní intuicí a promíchat to do nějakého bohatšího rozhodovacího procesu.

foto: Robert Vano

Film jste taky poměrně rychle dokončil, i to bylo díky zkušenostem, kolegům, tématu?

Ono to bylo dané tím, že jsem do scénáře nepsal zbytečné věci, tím pádem jsem žádné zbytečné věci ani nenatočil a nemusel o nich ve střižně sáhodlouze přemýšlet. Stříhal jsem velice pečlivě už při psaní, každou scénu, každé slovo. Taky velmi osvobozující metoda!

 

Takže jste měl všechno perfektně rozkreslené, a proto šel střih tak rychle?

To zase ne, neměl jsem žádný story board, nenakreslil jsem si dopředu jediný obrázek. Chtěl jsem se osvobodit od klasického přístupu, kdy režisér scénář rozzáběruje, rozvrhne, kde to bude lepší v detailu, kde v celku, jak se to spojí, jak to bude navazovat, z jakých úhlů se to bude zabírat… Dělá se to proto, aby všichni, od kameramana přes zvukaře, herce až po klienta a agentury u reklamy chápali, co se bude dělat a jak to bude vypadat. Což je správné, všichni se na placu podívají na obrázek a vědí, co se teď bude točit. Mám ale pocit, že v tomhle systému se z toho trochu jako by vytratí život. Že je to sice pěkně natočené, ale neožije to, nezíská to tu další, magickou dimenzi, se kterou potom lidi jdou. I když samozřejmě, když to dělají mistři jako Lynch nebo Scorsese, tak to ožije i z předkreslených obrázků… (smích). Ale já měl pocit, že na tomhle filmu by to tak nedopadlo. Že kdybych ho rozzáběroval, tak bych ho dopředu uzavřel do nějakých studených neživotných přihrádek.

foto: Robert Vano

Jak jste to tedy obešel? Jak jste všem vysvětlil, co se bude dít?

Měl jsem toho za těch dvacet let u reklamy plné zuby, protože tam se rozkreslí úplně každý detail natřikrát, ale zkusil jsem to. Začal jsem to kreslit, ale nějaká neznámá, skoro až fyzická síla mi zastavila ruku, až jsem musel odejít od stolu. Divný moment. Takže jsem se rozhodl dělat druhou, divočejší metodou. To znamená, že se natáčí po scénách a v našem případě na dvě kamery, což je výhodnější. Herci odehráli vždycky celou scénu a my jsme ji snímali ze dvou různých úhlů, tak jak jsme to zrovna cítili. Zase ta intuice, naplno! Samozřejmě tam člověk riskuje, že na placu nebude cítit nic a najednou se zasekne, ale na to je nejlepší poučka – dát kameru na místo, odkud je nejlíp vidět na herce. A tenhle film měl být hodně o hercích.

 

Moc lidí tak dneska ale opravdu nepracuje…

Četl jsem v Buňuelových pamětech, že častokrát měl před filmem všechno dokonale rozkreslené, vymyšlené jízdy, zvláštní záběry, speciální triky, ale pak se mu vždycky stalo, že když přišli první den s kameramanem na plac, tak se tomu zasmáli, zahodili to a začali točit úplně obyčejně podle hesla: „kameru tam, odkud je nejlíp vidět na herce“. Tak jsem si z toho udělal takovou záchrannou poučku, protože jeho filmy miluju. Často je to ale vidět i v českých filmech, že to bylo rozkreslené, že to měli připravené, ale je v tom v podstatě jen řemeslo. A když chcete řemeslo povýšit na nějaký emocionální zážitek, což jsem chtěl − aby si to diváci prožili s herci − tak byl prostě tenhle volnější způsob lepší.

Film jste dotočil, je velmi úspěšný, ale teď, po dvou letech psaní, roce natáčení a stříhání, se musíte věnovat nejvíc třetí, producentské části – jeho prezentaci, objíždění festivalů, velká očekávání jsou také spojena s nominací filmu na amerického Oscara… Je i tohle pro vás zábavné?

Je to úmorná producentská úředničina! Zábavné to snad bude, až na ty festivaly fyzicky vyjedu, až budu v Koreji, Kanadě, Egyptě, prostě až budu konečně zase cestovat po všech kontinentech, kam mě s filmem pozvali. Zatím vyřizuju e-maily, což mě ubíjí strašlivě, ale jako producent to dělat musím – a chci. Jsem zvědavý, jak budou na náš moravský film reagovat lidé z nejrůznějších koutů světa.

 

Uvažujete už mezitím o nějakém dalším projektu? Spoustu lidí jste zaujal a oni teď budou sledovat vaši práci…

Než se vyhrabu z té „producentštiny“ a konečně se vrhnu na něco kreativního, tak myslím, že už všichni dost povolí ve „sledování mé práce“, toho se nebojím. Mám pár nápadů, pořád o nich přemýšlím, hraju si s nimi, vozím je na výlety a promýšlím, se kterým z nich bych chtěl strávit další dva roky života… Ale ve výsledku to nechám na intuici, který nápad bude mou součástí, přiroste ke mně, najde si mě. Nepřipomíná vám to něco (smích)?

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Gábina Vágner

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Le Palais

www.lepalaishotel.com

Korektura textu: Renata Vykusová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Hraje v divadle, v televizi, ve filmu, ví se o jeho velké zálibě v rybaření a cestování. Své sympatie mu diváci projevili i tím, že získal třikrát cenu TýTý, šestkrát skončil na druhém místě. Bývá nazýván Rudolfem Hrušínským mladším, protože přídomek starší patřil jeho otci, přídomek nejmladší má jeho syn. Jeho domovskou scénou je už dvacet let Divadlo bez zábradlí, v televizním seriálu Ulice se jako pan Pešek objevuje téměř denně deset let.

Když jste šel studovat hru na klavír a na akordeon na konzervatoř, měl jste v plánu živit se hudbou? A zahrajete si ještě dnes?

To ne. Chtěl jsem jít na DAMU, a k tomu bylo třeba mít maturitu. Takže jsem ji získal na konzervatoři. Občas na jevišti zpívám, občas jsem i hrál na hudební nástroj, ale ryze amatérsky. Vůbec nechápu, když se dnes podívám do svých not, jak jsem to mohl tenkrát zvládnout. Škola mi dala hodně – třeba to, že místo matematiky a fyziky jsme měli dějiny umění, dějiny hudby, a to myslím, není špatné znát. Harmoniku už dávno nemám, naposledy jsem na ni hrál ve filmu Slavnosti sněženek, ale to pak stejně nahrál profesionál. Na klavír si občas zabrnkám, ale jen tak, pro sebe…

Na rozdíl od svého otce a vlastně i syna máte herecké vzdělání. Je to pro herce důležité, nebo je spíš důležitá „škola života“?

Máte pravdu, můj táta žádnou hereckou školu neměl a myslím, že mu to v životě nikdy nechybělo. Naopak, po určitou dobu na herecké škole sám učil. Pro herce není škola nejdůležitější, ale jsem rád, že jsem ji absolvoval. Měl jsem štěstí, že jsem byl ve třídě profesora Nedbala, který byl nejen skvělým hercem, ale i výborným pedagogem. Přesto mou nejlepší školou bylo angažmá v Činoherním klubu s hereckými kolegy, jako byli Petr Čepek, Jiří Kodet, Josef Abrhám. To mi dalo úplně nejvíc. Proto když se Rudla rozhodl, že herecká škola není jeho prioritou, do ničeho jsem ho nenutil.

Pamatujete si na svou první roli?

To už je tak dávno… padesát let. Hrál jsem v Divadle Komedie a v Divadle ABC ve hře N. Simona malinkou roli poslíčka. Rodiče seděli v hledišti, ale jestli mi pak něco říkali, to už si vážně nepamatuju…

V kterých divadlech jste byl v angažmá?

Moc jich nebylo, jsem docela věrný. Velmi krátce v divadle Ateliér, které později zaniklo. Hrál jsem tam ve dvou komediích v režii Jiřího Císlera. Spolu s ním a Janou Švandovou jsme dostali nabídku přestoupit do Činoherního klubu. Bylo to mé první velké angažmá, zásadní divadlo mého života, vydržel jsem tam dvacet let. Hrála se tam skvělá představení, s báječnými herci i režiséry, bylo neustále vyprodáno. Teď už jsem dvacet let u Karla Heřmánka v Divadle Bez zábradlí. Když jsem tam přišel, začali jsme zkoušet s Veronikou Freimanovou a Janou Švandovou v režii Jiřího Menzela komedii Kdes byl dnes v noci, a představte si, hrajeme ji dodnes.

Hrají se vám lépe komedie, nebo tragédie? Jste režiséry zařazen do nějaké „škatulky“?

Mně se dobře hraje, když je dobrý text, režisér, herečtí partneři. Nezáleží na tom, jestli je to tragédie nebo komedie, i když ty mám o něco raději, protože se mi líbí, když se diváci baví, a ne když sedí, jako zařezaní. Nemám žádnou škatulku, každá nová postava je naprosto odlišná od té předchozí, a já jsem rád.

V Činoherním klubu jste exceloval ve výrazné roli ve hře Obsluhoval jsem anglického krále. Čím bylo pro vás tohle představení výjimečné?

Byl to mimořádně krásný text. V době, kdy jsme hru zkoušeli, premiéru měla v květnu 1989, měla ještě příchuť zakázané knížky vydané Jazzovou sekcí. Dramatizace se Ivu Krobotovi hodně povedla. Měl jsem to představení moc rád, o to raději, že jsme v něm hráli s tátou i se synem tutéž postavu v různém věku. Bylo to jedinkrát v mé divadelní kariéře, kdy jsme se takto potkali.

Ve filmovém přepisu této knihy jste si zahrál hoteliéra. Užil jste si to?

Velice, jako vždycky u filmů Jiřího Menzela. On naprosto přesně ví, co chce, a dovede to hercům srozumitelně sdělit. Obsazuje film vždy těmi, kteří na své role stačí a vědí, jak je zahrát. Je to na filmu znát a ani po letech neztrácí svůj půvab. Zrovna tak mám rád i filmy Postřižiny, Slavnosti sněženek, nebo i film Petra Zelenky Knoflíkáři, kde jsem byl za svou roli nominován na Českého lva, a další…

Zaskočil za vás někdy dublér?

Ani si nevzpomínám. Ve filmu Knoflíkáři si přede mnou zkusil lehnout mezi koleje kaskadér, aby se zjistilo, jestli to přežiju… (smích) Dodatečně jsem si pak uvědomil, že on má sice široká ramena, ale štíhlé břicho. Při prvním pokusu jsem ležel jak prkno, když jsme tu scénu točili potřetí, už jsem se „osmělil“ a zkoušel zvednout hlavu a na tu jedoucí mašinu plivnout. V Postřižinách mě role čeledína docela bolela, ale bylo to příjemné natáčení.

Nejvíce ocenění jste asi získal za svou roli v seriálu Ulice… Může vás při práci na tomto seriálu ještě vůbec něco překvapit?

Ano, diváci mi „přidělili“ svými hlasy tři ceny TýTý a já z nich mám upřímnou radost. Velmi si jejich sympatií vážím. A překvapit mě nemůže skoro nic. Ani způsob práce, který mi velmi vyhovuje. Zvykl jsem si, že se pracuje v jednom zátahu, téměř bez pauzy, často začínáme už v šest hodin ráno. Nejsou tam žádné prostoje, všechno pěkně „odsejpá“. A nepřekvapí mě ani dějové zvraty, protože vím zhruba měsíc dopředu, co mě čeká, takže se mohu připravit v časovém předstihu.

Nezaskočily vás v souvislosti se seriálem nějaké ohlasy diváků?

To každou chvíli. Paní v samoobsluze, když mě viděla, vykřikla: „Pane Pešku, vy jste tak krásnej…“ a nedávno se paní u benzínové pumpy upřímně divila, že jsem pořád ještě naživu… (smích)

Pojďme se ještě vrátit k divadlu. Dostal jste někdy roli natolik obtížnou, že jste z ní chtěl utéct?

Když jsem chtěl z něčeho utéct, tak jsem utekl… Poprat se musím s každou rolí, hra se zkouší většinou dva měsíce a za tu dobu ji musím zvládnout. Někdy se stane, že text je opravdu hloupý, pak odmítám a zkoušet ani nezačínám. Nebývá to často, ale tu a tam se to také stane.

S jakými režiséry se vám nejlépe spolupracuje? Máte rád přesné pokyny, nebo volnost?

Mám nejraději režiséra, který přesně ví, co chce, a který především ctí autora textu. Nelíbí se mi, když si režisér myslí, že je chytřejší než autor a upravuje jeho hru do děsivých podob. Takový režisér ať si raději vymyslí a napíše hru svou. Dnes každý mluví o improvizaci, ale já jsem u divadla skoro padesát let a improvizací je většinou jedna věta, která tam stejně nepadne, i když se třeba divákům líbí. Vybočuje z toho, co autor původně myslel. Nesnáším divadla, kde se improvizuje tak, že po roce od premiéry by hru nepoznal autor, ani režisér. Humor se tam často rozplizne a je spíš k pláči než k smíchu.

A co improvizace na zkouškách?

To je něco jiného. To není improvizace, ale hledání možností. Tam postava vzniká, všechno lze udělat několika způsoby, které se musejí vyzkoušet. Pokud se herec s režisérem shodne, pak se to hledání nestává improvizací, ale součástí hry.

V kolika hrách v současné době hrajete?

U Karla Heřmánka v již zmiňované hře Kdes byl dnes v noci, Blbec k večeři, Bez roucha – tyto tři režíroval Jiří Menzel, v Terase v režii Karla Heřmánka a nejnověji ve hře Kvartet, což je příběh čtyř starých operních pěvců v domově důchodců – děj chvílemi směšný, chvílemi mrazivý… Velmi rád mám představení Neila Simona Bosé nohy v parku v agentuře V. Hanzlíčka v režii Kateřiny Ivákové. Na ně se do divadla vždy moc těším.

Hrajete v pěti divadelních hrách, k tomu film, televizní seriál – nemáte někdy pocit, že je to úplně nadoraz?

Ještě je tam rezerva, vždycky se dá přidat. Věk je neúprosný, ale zatím to zvládám. Jsem rád, že mohu ráno natáčet v televizi, večer divadlo, mezitím si někdy „odskočím“ k filmu. Kromě těchto možností mám docela rád ještě jednu – když mám volno a mohu si jít sednout k řece… V poslední době mám času málo, ale vždycky si ho nějak vyšetřím. Když je to nezbytně nutné, učím se texty i na rybách, ale moc dobře to nejde, zejména když berou…

Jako syn herce jste dobře znal úskalí herecké profese. Nedostatek soukromí, málo volného času… Zaskočilo vás něco?

Vyrůstal jsem vedle táty, viděl jsem nejen rub, ale i líc jeho povolání. Věděl jsem naprosto přesně, do čeho jdu.

Co je pro vás ten „líc“?

To, že se baví diváci, že se bavím já sám jako herec. Když vidím diváky, kteří reagují při premiéře a třeba i při sté repríze, rozumí hře a berou ji. Máme na repertoáru hry, po nichž se při děkovačce hodně aplauduje, dokonce lidé i vstávají, dávají najevo, že se jim představení líbí. Je to moc příjemné, ale slzu v oku už z toho nemívám…

Ví se o vás, že rád cestujete. Která místa na Zemi máte nejraději?

Zemí jsem procestoval opravdu hodně, rád poznávám nová místa. Ze všeho nejvíc mě přitahuje Asie. Moje první cesta do těchto končin vedla do Mongolska, krajina mi tam učarovala. Nádherně průzračné mongolské řeky, dá se z nich i pít, je tam i skvělá rybařina. Byl jsem tam už nejméně desetkrát. Vzpomínám, že jednou jsem se dokonce v jurtě při svitu svíčky učil text Ulice, zatímco ostatní popíjeli. Věděl jsem, že po návratu mám hned povinnosti při natáčení. Ale mám rád i Thajsko, které si pamatuju z dob, kdy tam turistický ruch zdaleka nepronikl tolik, jako dnes. Z Thajska už je blízko i do dalších nádherných zemí – Filipín, Indonésie, Vietnamu či Barmy. Kdo v Nepálu zažije východ slunce nad Anapurnou, nikdy na to nemůže zapomenout.

Vnímáte východní filozofii, dává vám něco do života?

Nevím, jestli dává, ale vždycky se vracím s klidnou myslí a vyrovnaný. Snad je to vlivem buddhistické nebo hinduistické filozofie, člověk se najednou cítí pokorný, uvolněný, na mnoho věcí hledí úplně jinak. Důležité pro mě také je, že na svých cestách vždy na letišti sundávám a schovávám hodinky a vypínám mobil.

Zkoušíte na svých cestách i rybařit?

Pruty si beru vždycky s sebou – kdyby náhodou. Ale speciálně zarybařit si jezdím především do Španělska na řeku Ebro, do Egypta na Asuánskou přehradu, kde chytáme nilské okouny, a právě do Mongolska. Mongolsko mám spojené ještě s jedním zážitkem. Přestože divadlům se při svém cestování vyhýbám, protože si tam jezdím od divadla spíše odpočinout, v Mongolsku jsem jednou navštívil tamější operu. Byl to zajímavý zážitek, ale podruhé už bych nešel… (smích)

Vaše záliba v rybaření vás dovedla i k seriálu Jak na ryby, jímž jste prováděl televizní diváky…

Bylo to nádherné setkání s lidmi od vody. Byl tam skvělý rybář Pavel Tomi, milovník rybaření režisér Bonaventura, ale myslím, že si to s námi užívaly i produkční, které do té doby o rybařině nevěděly vůbec nic. Přicházely také nádherné reakce od diváků, a když seriál končil, dožadovali se pokračování. Nebylo to ale rybaření v tom pravém slova smyslu, byla to práce…

Pochlubte se, jaký je váš největší úlovek?

Na španělské řece Ebro jsem chytil sumce, měl 2,18 m – tedy daleko víc, než já. Bojovali jsme spolu několik hodin, byl jsem určitě unavenější než on. Úplně se mi klepaly ruce, ani jsem si potom nemohl zapálit cigaretu. Sumce jsem pak pustil, a jestli jsem mu něco řekl na cestu? Ne, stejně by mi nerozuměl a já španělsky neumím. Rituálem, který ale dodržuju vždy, je to, že na začátku sezóny vždycky pustím prvního uloveného pstruha zpátky do vody – to mě naučil táta a to dodržuju.

Pletou si vás s ním někdy lidé? A máte z toho radost, nebo vás to štve?

Mě naštve máloco, tohle určitě ne, i když se to párkrát stalo. Někdo si třeba nemůže vzpomenout, který z těch Hrušínských vlastně jsem… Hodně lidí mi říká, že jsem tátovi podobný, hodně zase, že jsem celá máma – takže si s tím hlavu nelámu.

Váš tatínek byl jedním z našich nejlepších hereckých velikánů. Dal vám nějakou radu do profesního života?

Mluvili jsme spolu o mnoha věcech, hlavně na rybách, tam je na to čas. Ale rady do života to nebyly, do toho hereckého už vůbec ne. Táta si vždy na všechno přišel sám a totéž dělám i já. Každou roli se snažím hrát tak, jak nejlépe dovedu.

Pane Hrušínský, na co se nejvíc těšíte?

Na nic, vždyť už je mi sedmdesát let… (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv Rudolfa Hrušínského

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Kdo by neznal Tři oříšky pro Popelku, Arabelu, Dívku na koštěti, či film Kdo chce zabít Jessii?… Tyto i další filmy, které Václav Vorlíček natočil, patří ke klasice naší kinematografie. Ve spolupráci s Milošem Macourkem napsal k mnohým z nich i scénáře. Za své filmy přivážel ocenění z mezinárodních festivalů, vysílací a promítací práva stále kupují desítky televizních stanic mnoha zemí. „Myslím si, že svému řemeslu už rozumím,“ říká Václav Vorlíček. V padesátých letech začal pracovat na Barrandově jako asistent režiséra, později jako pomocný režisér. Svůj první samostatný film – dětský detektivní příběh Případ Lupínek – natočil v roce 1960. V roce 2015 oslavil osmdesáté páté narozeniny.

Vymýšlel jste si jako malý kluk pohádky?

Fantazie jsem měl dost, vymýšlet pohádky mě bavilo. Ale spíše než pohádky to byly hororové příběhy, kterými jsem s velkým potěšením strašil své kamarády. U táborových ohňů jsem býval oblíbeným vypravěčem a šaškem. „Vorlíček, trvalý zdroj neklidu,“ říkával o mně můj třídní profesor.

Proč jste začal přemýšlet o profesi režiséra?

Byl jsem velký fanda do filmů, jak to šlo, seděl jsem v kině. V sedmi letech jsem byl přijat do pražského pátého oddílu vodních skautů jako „vlče“ (pozn. redakce: teprve až ve 12 letech se vlče stává skautem). Můj vedoucí Jaroslav Novák byl civilním povoláním spisovatel, psal dobrodružné příběhy pro kluky a taky napsal námět na film. Námět byl přijat a při jeho realizaci náš oddíl „účinkoval“ jako kompars na letním táboře v roce 1947 – skauti na táboře. Celé natáčení jsem bedlivě sledoval. Běhal jsem za režisérem, za kameramanem a na všechno jsem se vyptával. A tehdy jsem si řekl, že když tak rád vyprávím, mohl bych zkusit vyprávět pomocí obrázků a to byl počátek mého zájmu o „režisérskou profesi“. Zmiňuji to hlavně proto, že skauting a členství v pátém oddílu vodních skautů ovlivnily celý můj další život. 

Myslel jste po ukončení střední školy i na jiná povolání, nebo byl film vaší jedinou variantou?

Rodiče si přáli, abych šel studovat medicínu, tak jsem si ji na přihlášku napsal taky. Ale až za FAMU. A i když mě na FAMU napoprvé nevzali, k přijímačkám na medicínu jsem už stejně nešel. Raději jsem zamířil na Barrandov a poprosil o jakoukoli práci. Byla velká náhoda a pro mě štěstí, že zrovna v jednom štábu chyběl asistent scény, tedy ten, kdo chodí pro kafe a pro herce do šatny. Vzali mě. Tak začala moje cesta k filmu. Dostal jsem se do štábu režiséra Martina Friče, který zrovna točil komedii Bylo to v máji, a já mohl být u toho. Další rok už mě na FAMU přijali.

Co vám tato praxe dala?

Myslím, že pro mě byla stejně důležitá jako studia. Na Barrandově jsem všude vlezl, se vším jsem se seznámil. Prošel jsem si rekvizitárnu, chodil jsem mezi osvětlovače, seznámil jsem se s filmovou technikou i s natáčením hudby. První dva roky jsem ve škole ani nemusel chodit na přednášky, plnil jsem jen zadané úkoly.

O jakém typu filmů jste ve škole přemýšlel? Co jste chtěl jednou točit?

Odjakživa mě bavily komedie, přál jsem si je natáčet. Proto jsem bedlivě sledoval naše komediální herce, abych měl přehled, jak kdo hraje, abych je dobře poznal. Byla to především skupina herců, které stáhl z venkovských divadel do svého divadla E. F. Burian – Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková a Miloš Kopecký. Z filmů, které tu byly k vidění, očíhli ten tzv. anglický humor, tedy blázniviny hrané s vážnou tváří. Věděl jsem, že dokážou zahrát, co budu jednou potřebovat.

foto: Robert Vano

Vaším prvním filmem byla ale dětská detektivka o ztracených loutkách Případ Lupínek. Proč zrovna tento žánr?

Byla to pro mne šance na první samostatný film. Filmů pro mládež se natáčelo ročně několik, ale žánr detektivky chyběl. S dětmi už jsem měl zkušenosti, jako asistent režiséra jsem často dostal za úkol připravit je a nazkoušet s nimi záběr, na což pan režisér většinou neměl „nervy“. Tohle byla moje cesta k samostatné režii. Později jsem v tom filmu nacházel mnoho promarněných příležitostí, které jsem mohl lépe komediálně využít, ale každý začátek je těžký a člověk se učí i zkušenostmi.

foto: Robert Vano

Kde se vzal váš zájem o komiksy, které jste využil ve filmu Kdo chce zabít Jessii? Film vám v roce 1966 vynesl jak velkou přízeň diváků, tak dvě významná ocenění z filmových festivalů v Terstu a Locarnu.

Hned po válce jsem byl na prázdninách v Blatné, odkud pochází můj otec. Byla to americká zóna. Vojáci tam měli celé stohy časopisů, které potom uklízečky odnášely v balících na popelnice. My jsme je hned vytahovali, odnášeli domů a hltali se slovníky v ruce. No a později přišel ten nápad „hodit“ komiksové figury mezi lidi. Potřeboval jsem spolupracovníka a věděl jsem, že Miloš Macourek má smysl pro absurdní nápady. Napsali jsme spolu scénář a požádali o spolupráci Káju Saudka, jehož kreslířský rukopis byl skutečně komiksový. Film byl přijat nečekaně příznivě.

Vzbudil i velký zájem Američanů…

Ano. Na festivalu v Locarnu ho viděl americký producent William Snyder. Přijel do Prahy, koupil práva na remake (nové natáčení) a pozval nás do Ameriky k napsání scénáře pro americkou verzi. Strávili jsme díky tomu tři nádherné měsíce v New Yorku, kde jsme se seznamovali s reáliemi života v Americe. Jejich film ale nakonec nevznikl, protože přišel srpen 1968, do Prahy přijely tanky a americký štáb zmizel a už se nevrátil.

foto: Robert Vano

Váš asi nejslavnější film, pohádka Tři oříšky pro Popelku, neztrácí ani po čtyřiceti letech pro děti svůj půvab, přestože nové generace dětí jsou od těch dřívějších hodně odlišné. Čím myslíte, že to je?

To já vážně nevím. Snad tím, že je to všeobecně známý příběh, zjistil jsem na svých cestách, že velmi podobný znají dokonce i Číňané, a je starý více než 2 000 let. Geniální bylo, že František Pavlíček, který napsal scénář, postavu Popelky změnil – udělal z ní holku, která umí střílet, jezdit na koni, šplhat. Bylo to pojetí moderní, lehce humorné, Božena Němcová by se asi divila. Ale nás to ohromně bavilo a zdá se, že děti to baví také. No a skvělé bylo i obsazení, zejména Libuška Šafránková každého okouzlila. Abych využil i humorné situace, které scénář nabízel, obsadil jsem i tři bezvadné komiky: Vladimíra Menšíka, Helenu Růžičkovou a Jana Libíčka.

Bylo či je vám vyčítáno, že jste Popelku, náš „národní poklad“, prodal Norům, kteří film také natáčejí…

To je úplný nesmysl. Film mi nepatří, nemohu ho tedy prodávat ani s ním nijak nakládat. Norové chtějí film podle nás znovu natočit, požádali mě o osobní spolupráci, ale odmítl jsem. Nebavilo by mě točit totéž znovu. Autorská práva mám, ta za mě spravuje Dilia, ale to je tak všechno. Ve smlouvě je i zakotveno, že pokud bude film někdo znovu natáčet, předloží mi svůj scénář ke konzultaci. Popelka se brzy po premiéře prodala do více než padesáti zemí, stále se kupují vysílací a promítací práva, film už se mnohonásobně zaplatil.

Vaším letitým spolupracovníkem byl až do své smrti Miloš Macourek. Jak jste se poznali?

Byli jsme oba zaměstnáni na Barrandově, on v sekci dramaturgie a scenáristiky, já v sekci režisérské. Zaujal mě jedním filmem pro režiséra Oldřicha Lipského, byl to film plný fantazie, humoru, velmi podobného tomu, který jsem měl rád. Oslovil jsem ho ve vlaku do Zlína, kam jsme jeli na filmový festival, a domluvili jsme se na spolupráci. Oba jsme měli velmi bujnou fantazii, triumfovali jsme se v bláznivých nápadech, fungoval jsem i jako takový korektor, co ještě můžeme a co už ne. Moc dobře jsme si rozuměli. Naším společným zájmem bylo i výtvarné umění, jen těch galerií, co jsme spolu navštívili…

Ve vašich společných filmech se potkávají skutečné postavy s těmi pohádkovými. Byli jste v tomto žánru průkopníky, nebo jste se někde inspirovali?

Říkali jsme tomu „moderní pohádka“. James Bond je také taková moderní pohádka. Udělali jsme z toho žánr. Do moderního světa „vplést“ pohádkové postavy. První byla Dívka na koštěti a pak přišly další – seriál Arabela, Jak utopit doktora Mráčka, Létající Čestmír…

Dáváte hercům prostor k improvizaci, nebo máte svou přesnou představu, na které trváte?

V dobře koncipované komedii se moc improvizovat nedá. Dá se jenom „přisolit a připepřit“, jinak by se mohlo stát, že by vtip, který v jedné chvíli vyvolá smích, mohl později narušit celý další děj. Dobré nápady jsem byl schopen přijmout, špatné jsem rázně odmítal. Výjimkou byl Vladimír Menšík, toho jsem vždycky nechal. I když si něco přimyslel, aniž by to se mnou předem probral, vždycky to „sedlo“. Většinou jsem si vybíral herce, které jsem velmi dobře znal a věděl jsem, co od nich mohu čekat. Byli jsme kamarádi.

Pracoval jste i jako pedagog, učil jste mladé adepty režisérské profese. Co konkrétně jste se snažil je naučit?

Přicházeli s „feliniovskými“ či „bergmanovskými“ představami, měli hrůzu z toho, že když je povedu já, budu je nutit do komedií, když oni chtěli dělat „dušezpytné“ umění. Vedl jsem je k tomu, k čemu jsem poznal, že inklinují, aniž by o tom možná věděli. Snažil jsem se naučit je řemeslo.

Co je v režisérském řemesle to nejdůležitější?

Vyprávět příběh tak, aby „zabral“, aby se uplatnily myšlenky, které tam člověk chtěl vložit. Film patří do kategorie umělecká řemesla, zrovna tak jako třeba čalouník nebo sochař. Slovem řemeslo nijak nepohrdám, naopak, jsem hrdý na to, že své řemeslo znám, že mu rozumím.

Co vás na vaší práci baví, nebo naopak nebaví?

Vyhledávání lokalit k natáčení, to bylo vždycky moc fajn, to mě bavilo. Kvůli pohádkám jsem objel zámky v širokém i dalekém okolí, dokonce i v zahraničí. Královsky jsme se bavili i při psaní scénářů s Milošem Macourkem, to byla vždycky velká legrace. Nad některými nápady jsme se smáli ještě druhý den… Někdy jsme se i pohádali, on byl vztekloun, já spíše kliďas, tak jsem ho nechal vybouřit a jelo se dál. Nebaví mě, když zjistím, že je ve štábu člověk, který si „spletl“ zaměstnání. Když řeknu třeba rekvizitáři, že potřebuju rokokovou panenku a on přinese nějakého „ušmudlaného pajduláka“, tak to opravdu nemám rád. Nepříjemnou zkušenost jsem měl i s moderními formami práce na filmu, myslím tím spolupráci s animátory. Co jsem potřeboval, to „nešlo“, a když to šlo, tak jsem musel hlídat, aby toho zas nebyl nadbytek…

Jak vypadá práce režiséra, když se rozhodne natočit film?

V momentě, kdy je hotový scénář, jsem jediný ve štábu, kdo má film celý před očima, já ho doopravdy vidím. Vím přesně, jak by měly vypadat jednotlivé scény a do té „fazony“ se ho snažím dostat. A to za pomoci lidí, kteří někdy vůbec netuší, co po nich vlastně chci. Pak si sedneme s architektem, řeknu mu své představy a on vybírá místa, která pak spolu objíždíme a vymýšlíme, co je třeba upravit. Pokud jsou k dispozici finance, trvají přípravy do první klapky tak tři měsíce. To už je ale každodenní intenzivní práce se štábem, zvu si jednotlivé profese – maskéry, kostyméry. Vysvětlit, co přesně potřebuji, bývá někdy hodně obtížné. No a samozřejmě také dolaďujeme obsazení menších rolí, ty hlavní už bývají rozhodnuté.

foto: Robert Vano

Co je na vaší práci úplně nejobtížnější?

Poskládat celý film dohromady. Neustále si musím uvědomovat, kde jsou kamery, kde jsou světla, jak to vidím, jak to potřebuji udělat. S tím mi nikdo nepomůže, na to už jsem sám. Baví mě, když to „frčí“, když vyjde počasí. Když pořád sledujete mraky na obloze, je to otrava. Obtížná je i práce ve střižně, kde jsem se střihačem, který je zdatný po technické stránce. Práce s herci je hotová, ale to hlavní teprve čeká. Z většinou tak čtyřhodinového materiálu vznikne 1,5 hodinový film. Je to velmi důležitá a skoro rozhodující práce na filmu, nenechal bych si ji vzít. Špatným střiháním totiž může vzniknout úplně jiný film, než jsem chtěl natočit…

Který světový film je po režijní stránce dokonalý?

Umělecky i dramaticky dokonalý je podle mne americký film Nejlepší léta našeho života. Je o trojici vojáků, kteří se vracejí z 2. světové války domů a o obtížích, které je čekají při začleňování do běžného života. Nádherný film režiséra Williama Wylera. Natočen byl v roce 1946, u nás se nikdy nepromítal. Byl připravený do kin, ale přišel Vítězný únor a film se do kin nedostal.

Baví vás sledovat filmy vašich kolegů? Co děláte rád ve svém volném čase?

Zdaleka nevidím všechno, co u nás vznikne. Předem si vždycky u některé z kamarádek kritiček zjistím, zda na ten který film stojí za to jít se podívat. V mládí jsem hodně sportoval, teď je mým velkým koníčkem čtení. Stále kupuji nějaké knihy, v naší rodině je to oblíbený dárek.

Je nějaké místo, kam se rád vracíte?

Filmový festival ve Zlíně. Byl jsem tam poprvé v roce 1960, když tam uvedli můj první film, a od té doby by se dalo spočítat na prstech jedné ruky, kdy jsem vynechal. Za ta léta už tam mám mnoho přátel, jsou to velmi příjemná setkávání. No a termín vychází tak, že tam každoročně slavím narozeniny.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Vytvořeno ve spolupráci s festivalem Novoměstský hrnec smíchu www.hrnecsmichu.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Hercem byl už jeho prapradědeček Karel Želenský, který byl stejně jako dnes David Prachař členem činohry Národního divadla v Praze. Herecké geny se v rodině předávají z generace na generaci, takže Davidovo rozhodnutí jít studovat DAMU nikoho moc nepřekvapilo. Hamlet, Jago, Faust, Mackbeth, Cyrano – to je jen malý výčet rolí, které vytvořil. Odborná kritika ocenila jeho výkony Cenou Alfreda Radoka i Cenou Thálie. David Prachař je známý i z filmů a televizních seriálů, např. v seriálu Vyprávěj si zahrál podpantofláka Radima Dvořáka. Jeho dabingové mistrovství mu vyneslo v roce 2000 Cenu Františka Filipovského.

Přicházela ve vaší herecké rodině v úvahu i jiná varianta než stát se hercem?

Určitě přicházela. Moje starší sestra se „herecké branže“ ani nedotkla, ani já jsem k ní nepostupoval nějak cíleně. Žádné dramatické kroužky, ani nic jiného. Hrál jsem na hudební nástroje, sportoval jsem, moje zájmy nebyly nijak vyhraněné. Věnoval jsem se různým zábavám, až teprve ke konci střední školy jsem přišel s tím, že budu hercem. Lednové talentové zkoušky vlastně předcházely maturitě na gymnáziu, bylo důležité ji složit, abych vůbec mohl na DAMU nastoupit.

Co vašemu rozhodnutí říkali rodiče?

Úplně nadšení nebyli, hlavně táta doufal, že si vyberu jiné povolání. Ale nijak mě neovlivňovali, nemluvili mi do toho. Rodiče vždycky vidí nevýhody a úskalí profese, kterou sami dělají, takže mě s nimi seznámili a nechali mě, abych si svou cestu svobodně zvolil. Přesně tak jsem to udělal i já se svými dětmi. Je naprosto zbytečné je odrazovat, navíc dnes, pokud mají štěstí, se mohou herecké profesi věnovat i bez dalšího vzdělávání.

Jaká úskalí, jaké nevýhody tedy v herecké profesi vidíte?

Herci jsou velmi často závislí na sympatiích či antipatiích režisérů, dramaturgů a nakonec i diváků. Nemohou si svou práci plánovat, čekají, zda budou obsazeni, a to bývá docela stresující, někdy i ponižující. To je ale vyváženo příjemnými stránkami hereckého povolání, totiž tím, že se mohu setkávat se zajímavými lidmi různých profesí, že mohu sobě i divákům přinášet radost a poznání. Pokud je herec fyzicky a psychicky zdravý, nemusí se obávat předčasného odchodu do důchodu, protože existuje mnoho rolí starých lidí. A zůstat aktivní i v pozdějším věku je také velké plus naší profese.

Jak jste si svou hereckou dráhu na studiích představoval a jaká byla ve vašich začátcích realita? Zaskočilo vás něco?

Ve škole jsme byli dobrá parta, a tak jsem si představoval, že společně přejdeme do nějakého mimopražského divadla a začneme tam hrát tak, jak jsme o tom snili po dobu studia. Jenže se ukázalo, že je to nereálná představa. Ve svých 22 letech jsme byli vyhranění, názory na divadlo i na to, co bychom si přáli dělat, byly úplně odlišné, nedalo se to skloubit. Srdce táhlo každého jinam, rozprchli jsme se. Přišli jsme do různých hereckých kolektivů plni ideálů a byli jsme zaskočeni rutinou i různými vazbami, partičkami. Bylo to hodně odlišné od toho, na co jsme jako mladí lidé byli zvyklí na DAMU.

Takže jste byl zklamán?

Ne tak úplně, ale byly věci, na které jsem připraven nebyl. Mým druhým velkým přáním bylo stát se jednou součástí divadla, které vznikne tou nejpřirozenější cestou – samo od sebe. A tenhle sen, kvůli kterému jsem vlastně do školy šel, se mi po čase splnil, díky revoluci. V roce 1994 jsme s Michalem Dočekalem, jako uměleckým šéfem, přišli do Divadla Komedie, kde jsme se mohli realizovat podle svých představ.

Je mnoho herců, kteří celý, nebo téměř celý profesní život stráví na jedné divadelní scéně. Vy to ale máte jinak. Proč?

Máte pravdu, prošel jsem už mnoha divadly. Někdy to bylo okolnostmi, někdy jsem se sám chtěl někam posunout. Dlouhý pobyt otupuje, tak trochu umrtvuje a změna je vždycky výzvou, startem k něčemu novému. Já intuitivně změnu hledám, nikde jsem dlouho nevydržel. Když mám pocit, že se nějak „nic nového neděje“, začínám hledat dál. Důležité je bránit se pohodlí, najít v sobě sílu změnit zaběhané stereotypy.

Jste členem činohry Národního divadla v Praze. Myslíte, že to je váš vrchol, nebo zase přijde čas a vy budete přemýšlet o jiném angažmá?

Určitě přijde čas, kdy budu chtít hledat dál. Souvisí to i s tím, že Národní divadlo je opravdu velký prostor, který musí člověk fyzicky zvládnout. Ve chvíli, kdy si není jistý, měl by se ukáznit a jít do menšího divadla, které je méně náročné na hlas, pohyb…

Máte každé divadlo, jímž jste prošel, spojené ve vzpomínkách s nějakou povedenou inscenací?

Ano, těch úspěšných byla celá řada, ale přece jen jsou přestavení, která něčím vybočují a na která se nedá zapomenout. Třeba v Divadle S. K. Neumanna, dnes Divadle pod Palmovkou, to byla hra Útěk. Má první opravdová herecká příležitost, scénograficky velmi zajímavé, netypické představení. V divadle E. F. Buriana jsme s režisérem a mým kamarádem Janem Nebeským nastudovali hru Věřitelé. Pamatuji si ji hlavně proto, že měla mít premiéru 17. listopadu 1989, takže jsme ji několikrát odkládali.

Která byla vaše třetí domovská scéna?

Činoherní klub. Tady vzpomenu na Ibsenova Johna Gabriela Borkmana. Byla to myslím velmi povedená inscenace, která mě hodně bavila. Hlavní roli hrál skvěle Petr Čepek. Potom v roce 1994 jsem přešel do Divadla Komedie. Prvním představením tu byl veleúspěšný Hamlet a posledním Les. V roce 2002 byl soubor rozpuštěn a já jsem se stal členem činohry Národního divadla. Tady byl pro mě zatím nejúspěšnější inscenací Cyrano, kterého jsme hráli celých 12 let.

Co oceňujete u režiséra, jaký musí být, abyste si tzv. sedli?

Režisér je vždycky velmi důležitý. Nemám rád, když herce pevně svazuje, řídí každý pohyb, každé gesto a slovo. Pro mne tam musí být složka, která se jmenuje „svoboda“. Musím mít prostor i na vlastní vyjádření. V mém životě byli nejdůležitější tři režiséři. Jan Grossman, kterého jsem potkal, když mně bylo 20 a jemu 70. Náš věkový rozdíl nebyl v jeho práci znát – byl moderní, sečtělý, noblesní. Cítil jsem tvůrčí svobodu, kterou jsem pro svou práci potřeboval. Druhým byl Michal Dočekal. Vyznačoval se precizní režijní přípravou a na vysoké úrovni bylo i jeho estetické cítění. Jeho představení byla speciální vizuální podívanou. A ještě Jan Nebeský. Potkali jsme se spolu v roce 1978 na škole, známe se už téměř čtyřicet let. Jsme kamarádi a „souzníme“.

Robert Vano

Jak se to projevuje?

Rádi se spolu potkáváme při společné práci, na většinu věcí máme velmi podobný názor. Věnujeme se autorskému experimentálnímu divadlu na různých malých scénách. Požádáme vždy o grant, a když ho dostaneme, jdeme do toho. Znamená to i hodně organizačních starostí, hledáme prostory, ale baví nás to a ohlasy diváků i kritiků nám dávají naději, že to neděláme špatně.

K vašim aktivitám patří i pravidelná účast na Letních divadelních slavnostech na Pražském hradě, také zájezdová představení s divadlem Verze, které jste spolu s manželkou a několika kolegy v roce 2014 založil, nemáte toho moc?

Dá se to zvládnout, a já mám diář, bez kterého bych se neobešel. (smích) Není jednoduché to skloubit, ale dělá mi to radost a vejde se mi tam všechno… Když to tak počítám, hraju současně na osmi různých jevištích zhruba v deseti hrách. Herecká paměť je téměř neomezená, i když čím je člověk starší, tím obtížněji se nové texty učí. Ale pak už jsou někde v hlavě zasuté, a když nějakou hru delší dobu nehrajete, stačí si to trochu „oprášit“, a je to tam.

Jste dvojnásobným držitelem Ceny Alfreda Radoka, získal jste i Cenu Thálie, což jsou ceny odborníků. Je to pro vás herecká meta?

Není. Samozřejmě mě těší a je příjemné, když je má práce oceněna, když má smysl a mohu si říci, že ji snad nedělám úplně špatně. Ale hereckou metou je hrát, ne sbírat ceny. Hrát, dokud můžete, dokud vás to baví, dokud přinášíte radost sobě i divákům, dokud si pamatujete text… Jedna z těch cen přišla jako ocenění mé role Hamleta v Divadle Komedie, druhá je za Fausta. Tohle nádherné představení jsme hráli v katakombách na Vyšehradě, to bylo velmi příhodné prostředí, které celé hře dodávalo tu správnou atmosféru. Thálii jsem získal za experimentální představení ve Viole s názvem Novecento. Vypráví životní příběh mimořádného hudebníka, hrajeme tam spolu s Emilem Viklickým a já zde mám možnost využít to, že umím hrát na saxofon.

Nemocné děti, hádka s kolegy, osobní problémy, starosti – nic z toho nesmí divák poznat. Hrál jste někdy „z posledních sil“?

Jako každý herec, také mě to potkalo. Na jevišti mám tolik práce sám se sebou, že na podobné pocity není čas, na jevišti jste „rolí“. Ale stav duše se vždy nějak na hraní promítne, drobnými nuancemi, které divák ani nemusí poznat. Najednou svůj text jinak prožíváte, dotýká se vás osobněji, někdy prostě hraní bolí. V některém psychologickém textu poznáváte i paralely se svým životem. Ve hře Přízraky z roku 1985 říkala třeba Zdena Hadrbolcová: „Otevřu noviny a vidím přízraky.“ A ono je to po třiceti letech stejné, zase můžete otevřít noviny a říct: „Vidím přízraky…“

Hrál jste ve filmech, v televizních seriálech, také nějaké nabídky odmítáte? Hrajete třeba v reklamách, estrádách…?

Estrádám se vyhýbám, opravdu mě nelákají. A různých talk show, už je tolik… Nebaví mě to, nevím, jestli se to divákům líbí. Pořád se někdo někoho vyptává, já tomu říkám „žvandání“. (smích) Jsou to pořady, které moc nestojí, tak si tam všichni sedí a „žvandají“. Připadá mi to zbytečné. Co se týká reklam, hrál jsem jednou v jedné reklamě na pojišťovnu, běžela v zahraničí. Jen jsme tam tak chodili po nějaké oboře, ani jsme nemluvili. Byly to čtyři fajn dny.

Robert Vano

Za dabování hlavní role ve filmu Život je krásný jste získal Cenu Františka Filipovského. Vy jste ale daboval i mnoho dětských filmů…

Dělal jsem to rád, byla to příjemná práce, ale teď už jí není tolik. Z těch dětských se mi líbil Bořek stavitel, když jsem ho viděl poprvé, vzpomněl jsem si na Igráčky. To víte, že si ze mě kvůli tomu kolegové z divadla dělali srandu, jednu dobu jsem totiž také byl takovým Bořkem stavitelem… Při rekonstrukci našeho domu se fyzické práci nevyhýbám, je to pro mne relax, a tak mi dlaně často zdobí mozoly.

Mnoho herců se za prací stěhuje do Prahy, vy jste zvolil opačný směr. Pocítil jste to nějak na své práci?

V autě se za jízdy bezvadně opakují role. (smích) Koupili jsme před lety starý mlýn za Prahou a nějakou dobu jsme tam žili, teď tam jezdíme na víkendy a na prázdniny. Když byly děti malé, bylo na vesnici fajn, za prací se dalo dojíždět. Teď už ale začaly chodit do školy a do různých kroužků, a to bychom mohli být řidiči na plný úvazek, takže jsme se vrátili do Prahy. Tak to přináší život.

Myslel jste někdy na to, co byste dělal jiného, kdybyste se nestal hercem?

Myslel. Byl bych sochařem nebo řezbářem, rytcem. To jsou koníčky, které mě baví a kterým se věnuji, když chci být chvíli sám. Mám nová rydla a dláta, těším se, až bude čas, že zalezu a něco zase vyrobím…

Vzpomínáte na někoho, kdo vám na vaší herecké cestě pomohl?

Na gymnáziu jsme měli učitele občanské nauky a němčiny, jmenoval se František Votlučka. Vždycky své předměty obohacoval i o informace z jiných oborů. Byl velmi sečtělý, inteligentní, pro nás byl přirozenou autoritou. Ale co bylo hlavní, nikdy nikoho nepodceňoval. Dokázal v každém najít jeho kladné stránky, byl velmi dobrým pozorovatelem. Tenhle pan profesor v nás všech vzbuzoval pocit, že jsme osobnosti, že můžeme dokázat cokoliv. Dodával nám sebevědomí a za to jsem mu dodnes vděčný.

Porovnáváte někdy svůj herecký styl se způsobem hraní vašeho tatínka Ilji Prachaře?

Často na něj vzpomínám. Když člověk dělá stejnou profesi jako jeho rodiče, chtěl by se odlišovat, dělat všechno úplně jinak. A já v sobě někdy tátu úplně slyším – uvědomuji si podobnou intonaci, někdy i podobná gesta. Je to příjemné i nepříjemné zároveň. A stejně tak když se dívám na svého syna Jakuba. Také tam vidím některé „rodinné prvky“, které mladá generace ve svých genech přebírá od nás starších. A takhle to půjde dál…

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Pánské obleky Bandi Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Je naším uznávaným a oceňovaným hercem z nejbližší možné ciziny – z Trenčína. Úspěšně vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění. Od 1. března 2005 je členem Městského divadla Brno. Získal prestižní Cenu Thálie v roce 2004 za herecký výkon v muzikálu Hair, v roce 2012 následovala opět Cena Thálie 2011 za dvojroli Jekylla a Hydea ve stejnojmenném představení. Odehrál nespočet muzikálových rolí. O hereckém povolání míní, že mu nabízí nepřeberné množství pohledů na svět nejenom z divadelních prken.

 

Narodil jste se před třiceti pěti lety v Trenčíně ještě v Československu. Co dnes považujete za svou vlast?

Za svou vlast považuji pořád Československo. Trávím svůj volný i pracovní čas v obou zemích. V nejbližších dnech budu skládat slavnostní slib na Krajském úřadě v Brně jako občan České republiky. Takže budu mít občanství české i slovenské. Jinak ale takové to velké vlastenecké, patriotické cítění nemám. Cítím se víc jako člověk než jako občan. Malinko to pramení i z toho, že jsem byl rok na vojně, a když vím, jak taková instituce funguje, radši bych asi opravdu utekl, než čekal na rozkaz „na zteč – vpřed!“ Nechci si z toho dělat legraci, ale je to asi na větší debatu. Kdybych měl odpovědět jednoduše, za svou vlast považuji Česko i Slovensko.

 

Měl jste k herectví blízko již v dětství, nebo se přitažlivost dramatického umění objevila až postupně s přicházejícími lety? 

To je otázka… Byl jsem spíš zakřiknutý a nikdy jsem nebyl velký šoumen. V dětství jsem se v podstatě ani neúčastnil toho „normálního civilního světa“. Chodil jsem do Skauta, pak do Zálesáka, takže jsem byl pořád mimo město. A kromě toho jsem chodil na sportovní školu, takže žádný čas na diskotéky, zábavy a ani na kulturu nezbýval. Jsem z města, které nemá ani divadlo. K umění jsem se dostal přes kytaru, tanec a zpěv. Všechno se to odstartovalo až na JAMU v mých jednadvaceti letech.

 

Vedli vás rodiče cílevědomě ke vzdělání?

Rodiče vycházeli ze mě. Když mě bavilo plavání, chodil jsem na sportovní školu, když mě to omrzelo, šel jsem na normální střední školu, po ní jsem mohl jít na operní zpěv na konzervatoř, pak ale přišla vojna a pak JAMU. Tak nějak to plynulo přirozeně a naši mě ve všem podporovali.

 

V letech 2001 až 2005 jste vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Jaká vlastně byla vaše cesta z Trenčína až do moravské metropole? 

Přes Brno jsem jezdil na letní tábory k Jindřichovu Hradci, na Komáří louku, kde shodou okolností míval soustředění soubor Divadla Husa na Provázku, ale to jsem se dozvěděl až mnohem později. Důležitý moment byl, když mi kámošky z Brna řekly, že se v Brně studuje muzikálové herectví. Tvrdily, že je to pro mě to pravé a že to musím zkusit. Tenkrát jsem se tomu moc smál. Ale když pak v mém životě začaly být myšlenky tohohle druhu aktuální, už jsem věděl, že v Brně něco takového je. Jinak by mě nenapadlo to ani zjišťovat. Cesta k tomuhle všemu ale vedla hlavně přes zpěv, a když jsem v šestnácti letech uviděl v Bratislavě Verdiho operu La Traviata, všechno se to tak nějak překlopilo k tomu, že bych snad v životě mohl směřovat za uměním.

 

Který z pedagogů ve vás zanechal největší stopu a v čem? 

Jako celkově? (smích) Tak jo. První kontakt s učitelem na základce byla paní Hrdinová, tu si pamatuji zásadně. Na sportovní škole učitelka matematiky paní Lišková, ta byla krásná, tu jsem platonicky miloval. Bezva byl taky učitel fyziky a hudební výchovy pan Hlubina. Velkou stopu ve mně zanechal na sportovní škole i první trenér pan Kravec hlavně tím, že to byl prostě idiot. Na obchodní akademii učitelka slovenštiny a literatury paní Pardubická, té jsem se nedokázal nijak vyhnout a hlavně nás vzala na tu operu. Na JAMU už ve mně zanechávali stopu všichni. To mne hodně chytlo a bral jsem od všech maximum, co to jen šlo, v tanci, ve zpěvu i v herectví. Přijala mě do ročníku Jana Janěková, díky které jsem měl pocit, že jsem nepřišel na školu, ale do rodiny, ve které se mohu kdykoliv s čímkoliv na kohokoliv obrátit. Tento pocit mám mimochodem v Brně tak nějak celkově dodnes.

 

Jak se z mladého herce stane jedna z nejúspěšnějších muzikálových osobností? Je to otázka štěstí?

Je to i otázka štěstí, otázka různých shod okolností, ale hlavně v určité etapě života absolutního nasazení pro danou věc, v mém případě to byl muzikál. Ale kdybych tenkrát v sedmnácti nestopoval přes Brno s kamarády, kteří mě provedli po Mozartově ulici kolem budovy JAMU, třeba bych dneska byl nejúspěšnější prodejce rybářského náčiní v Trenčíně, nebo cokoliv jiného…

 

Již přes jedenáct let jste členem Městského divadla Brno. Bylo těžké sehnat angažmá? 

To jsou ty shody okolností a štěstí… Po čtyřech letech studia na JAMU, kdy mi hodně lidí tvrdilo, že muzikál je jenom krátkodobý „boom“ a ptali se, kde a jak se chci vlastně uplatnit, se o tři ulice dál otevíralo nové hudební divadlo a to Formanovými Vlasy. Taky jsem si řekl, že to bude první konkurz, na který za ty čtyři roky v Brně půjdu. A dostal jsem Bergera a za něj Thálii… Kdybych šel na školu o rok později, nebo dřív, všechno mohlo být úplně jinak… Mimochodem Městské divadlo Brno bylo jediné divadlo na světě, které mi po ukončení školy a získání Thálie nabídlo angažmá. Tak jsem to vzal. (smích)

 

Vzpomenete si ještě na své první vystoupení v muzikálu?

Mé první vystoupení v muzikálu bylo v Bratislavě v Divadle Nová Scéna s muzikálem Hair v režii Doda Gombára. Tenkrát jsem byl ve druháku na JAMU a vyrazili jsme ze školy celá parta na konkurz do Bratislavy. Všem to vyšlo. Byl to křest ohněm, neuvěřitelné období plné absolutních i absurdních zážitků a děkuji za to, že to proběhlo právě tak, jak to proběhlo – v Bratislavě, s Dodem a se všemi lidmi kolem. O to větší zážitek to pak byl na Vlasech v Brně, kam jsme se všichni, na čele s Dodem, vlastně jenom přesunuli. Neuvěřitelné období plné neukojitelné radosti, pocitu absolutního naplnění, nevyčerpatelného vzrušení atd. To byl můj start do muzikálu. Hair v Bratislavě a Brně.

 

foto: Robert Vano

Které z divadelních rolí, v nichž jste vystupoval, vám nejvíce přirostly k srdci? 

Woof, Berger, Che, Ježíš, Diesel, křoví v Bouři, křoví v představení Ferdinant d´Este (kde jsem ho fakt i držel, to křoví, myslím…), Jozef, policajt v Šumařovi, Bill Sikes, Jekyll a Hyde, Billy Flynn, Duch, Nick Hurley, Ramon, Don Juan, Johnny Blue, Bert, Marius, Hans Axel z Fersenu, Roger… a mnohé další. Omlouvám se postavám, na které jsem zapomněl.

 

S kým se vám na jevišti nejlépe vystupuje?

S tím, koho to baví a kdo to dělá z přesvědčení a naplno. Hlavně se tedy snažím o to, aby to lidi na jevišti bavilo se mnou. Čímž je snad pak inspiruji k tomu, aby to mě bavilo s nimi, a tak pořád dokola…

 

Dalo by se říci, že kolik herec dostane rolí, tolik prožije životů?

Nevím, nemůžu mluvit za ostatní. Já, herec, žiji jeden život, plný svobody i plný nesvobody, plný otázek a plný odpovědí, plný všeho, co samotný život přináší, tak jako všichni. Žiji jeden život, ve kterém se vžívám do životů jiných, což mě osobně obohacuje v poznání, že nelze vše jednoduše pochopit nebo zařadit a těžko se dá cokoliv hned odsoudit, protože ke všemu v našich životech vede nespočetně moc komplikovaných souvislostí, což bych bez svého povolání asi nikdy nezjistil.

 

Co je pro vás nejvíce opojné? Potlesk publika, nebo zcela něco jiného?

Úsměv mé ženy a dcery a jejich klidný spánek.

 

Jste pracovně nesmírně vytížený. Jak si plánujete svůj běžný pracovní den?

Rád bych si někdy něco naplánoval, to by byla paráda. Ale jak už kdysi řekl Mistr Brodský, vybrali jsme si velmi nesvobodné povolání. Takže jsem tak nějak pořád nachystaný, kde bude potřeba co nazkoušet, zahrát, naučit se… A tak nějak tím vším proplouvám bez jakýchkoliv možností plánování tohoto procesu. Což mi samozřejmě čím dal víc a víc vadí.

 

Nejste muzikály již přesycen, nebo je to s nimi jako s láskou? Dosáhneme-li jedné, už zase toužíme po další?

No, je pravda, že mám teď období, kdy už mi trošku ubývá sil zkoušet pořád nové a nové věci, a to hlavně z toho důvodu, že pak není čas hrát ty nazkoušené. Takže bych se klidně vracel a pořádně si užil to svoje povolání hraním svého repertoáru, abych se toho pořádně nasytil, než to zase opustím, což se momentálně úplně neděje. Ale přesycen rozhodně nejsem. Hudební divadlo mě pořád naplňuje jako pravá láska…

 

Mělo by se ke každé roli přistupovat s pokorou?

Ano, je dobré ke každé roli přistupovat s pokorou. A opravdu si myslím, že by herec neměl jít na jeviště připosraně. Tak to prostě je. Se strachem a pocitem odpovědnosti jdu na jeviště každý den, udržuje mě to v ostražitosti…

 

Tajné přání chová ve svém nitru každý z nás. Jaké je to vaše, které se týká nejenom těch prken, které znamenají svět?

Jakmile to řeknu, už to nebude tajné! A tím pádem to přestane být vzrušující. A právě proto je to tajné. Takže to neřeknu. Co když to je nějaká uchylárna a byli byste z toho vyděšení? Tajné přání je tajné přání. Jinak bych si tak normálně přál, aby nebyla válka.

 

Kde nejraději trávíte své volné chvíle? 

To je opravdu různé. Záleží na tom, v jaké chvíli ta volná chvíle nastane a jak je dlouhá. S rodinou doma, nebo na výletě, s kamarády na pivě, nebo na výletě, nebo na výletě na pivě… Když tak nad tím přemýšlím, tak ale hlavně vždy s někým, s kým je mi dobře a nezáleží až tak moc na tom, kde to je. Zkoušel jsem trávit volné chvíle i sám, ale to je fajn jen chviličku, pak nastává absolutně divný pocit z nemožnosti toho nejobyčejnějšího sdílení. Což jsem si dřív nemyslel, že je tak důležité.

Dovedete si představit, jak v záři reflektorů plyne čas? 

Úplně přesně. V záři reflektorů se během chvíle čas zastaví na sto let, aby hned v další chvíli neuchopitelně uletěl stejných sto let vpřed. Taky umí plynout úplně mimo nás a chce, abychom se na to dívali, jak plyne, a nemohli s tím nic dělat. Někdy plyne i tak, jak chceme my a my ho můžeme držet a smát se mu. Pak zjistíme, že to byl sen, nebo život, nebo čas co uplynulo a plyne ke konci, nebo na začátek?

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text Vladimír Stibor

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Muzikál Antoinetta-královna Francie http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

Le Hotel Group www.le-hotel.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz