Archiv rubriky: Business

Vystudovala sportovní gymnázium v Českých Budějovicích, poté Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze a v roce 2010 absolvovala magisterské studium na DAMU obor produkce. Je majitelkou a výkonnou ředitelkou společnosti MEDIALOGUE, s. r. o. Těžiště společnosti, již založila v roce 2006, leží v pořádání autorských outdoorových výstav velkoformátových fotografií, pro které vyvinula i unikátní technologii exteriérových prezentačních nosičů. Jejím manželem je známý režisér Jiří Menzel. Kromě časově náročné práce jí čas vyplňuje pětiletá dcerka Anička. O zajímavých projektech, svém muži, nadané dcerce Aničce a lidské jinakosti jsme si s Olgou povídaly v hotelu Alcron.

 

Vystudovala jste sportovní gymnázium, což
mi evokuje spíše dráhu úspěšné sportovkyně. Kde se ve vás vzala touha jít
studovat na DAMU? 

Moji
rodiče zastávali názor, že děti se mají vydovádět a vyběhat. Takže jsem dělala
všechny možné sporty, až jsem zakotvila u lehké atletiky. Té jsem se věnovala
do svých jednadvaceti let. I díky tomu jsem vystudovala sportovní gymnázium
v Českých Budějovicích. Ovšem s příchodem do Prahy se sport a škola
daly těžko skloubit. Navíc jsem nikdy nebyla takový talent, abych dosáhla úplně
nejvýš, nebo bych na to musela opravdu hodně dřít. A to jsem nechtěla. Také mne
odrazoval fakt, že v profesionálním sportu stačí menší zranění a člověk je
vyřazený a musí začít řešit co dál. Proto přišla nejprve žurnalistika a pak
DAMU.

 

Měla jste jako dítě umělecké sklony? 

To
nevím, ale odmalička jsem chodila do výtvarného kroužku, vždy mne bavilo
malování a rodiče nás vedli k umění. Doma jsme měli spoustu literatury,
takže jsem si často listovala zajímavými knížkami a teď si vzpomínám, že jsem
vlastně hodně věcí, s nimiž jsem se v dospělosti potkala, znala díky
knihám už z dětství.

 

Váš manžel Jiří Menzel, je známý režisér
a umělec, i on vás bezesporu hodně ovlivnil a ovlivňuje…

Když
jsem ve svých 22 letech potkala mého muže, tak mne samozřejmě inspiroval
k umění, vysvětloval mi, učil mne, určitě je to jeho zásluha, že se dnes
zabývám tím, čím se zabývám.

 

Co nejdůležitějšího vás manžel naučil,
jakou radu vám dal do života? 

Těžko
bych asi hledala pouze jednu radu. Díky Jiřímu jsem našla cestu k divadlu.
Ale co považuji za důležité, je vztah k lidem jako takový. Pozitivní vztah
k jednání s lidmi jsem si přinesla už z domova a Jiřím se jen dále
prohluboval. I když jsme hodně jiné povahy, mít rád lidi je velmi podstatné pro
práci. Svoji práci vždy dělám s ohledem a láskou pro lidi, nikoliv pro
peníze. Ty jsou vždy až v druhém sledu.

 

Kdysi jste prohlásila, že máte ráda
chaos, platí to stále? 

Já
bych neřekla, že ho mám ráda. To je o povaze a já si myslím, že jsem pořádná,
mám ráda kolem sebe čisto a přehledno. Ale tím, že toho mám skutečně hodně,
jsem zvyklá dělat více věcí najednou, tak v tom pravém slova smyslu jsem
chaotik. Chaos je u mě asi daný povahou.

 

Předpokládám, že v dnešní době není
vůbec jednoduché získávat peníze na různé projekty, investoři si více vybírají,
zvažují, cítíte to také? 

Co se
týká kultury, dlouho jsem opravdu nevěřila takové té „krizi“, ale musím
přiznat, že v tomto roce, ale i v roce minulém, to pociťuji opravdu hodně.
Každá společnost si dnes dobře rozmýšlí, do čeho bude investovat. A jako první
se škrtá v reklamě a marketingu, protože to nejméně bolí. Z hlediska
dlouhodobého to dobře není, ale z krátkodobého to jistý efekt asi má. Je
to lepší, než sáhnout lidem na peníze. A samozřejmě pokud nyní sháním peníze na
kulturní projekty, tak za to nabízím i reklamu. Ale přiznávám, že situace je
dnes složitá a musím vyvinout úsilí desetkrát větší než před lety, aby se vůbec
podařilo něco zafinancovat.

 

Pomáhá vám k tomu jméno vašeho
manžela Jiřího Menzela? 

Jak
kdy a jak kde. Ale u nás překvapivě často i nepomáhá. Někteří jedinci si totiž scestně
myslí, že slavné jméno rovná se bohatství. To je takový ten omezený a většinou
závistivý pohled na věc. Říkají si, ta má jistě peněz dost, tak ať si projekt
zaplatí sama. S tím jsem se už konkrétně setkala. Naštěstí zdravý rozum
stále ještě převažuje.

 

Jaké vlastnosti musí mít člověk, který,
když to řeknu napřímo, „shání peníze“? 

Musíte
být vždy o krok napřed. A o společnosti, kde žádáte o finance, si zjistit
detailní informace a nejenom to, co ta společnost dělá, čím se zabývá, ale i
koho podporuje. Je to opravdu o pečlivé novinářské přípravě. Je dobře znát
marketingové cíle společnosti a teprve potom jí můžete nabídnout mnohem více.
Musíte jí ušít projekt na míru, který jí sedne, musíte splňovat mnoho, mnoho
kritérií, aby se společnost rozhodla s vámi do toho jít. A k těm
vlastnostem – asi těžko by tuto práci mohl dělat introvert a člověk, který má
problém v komunikaci s lidmi. A je pravda, že z 80 procent je to
o dobré, precizní přípravě, mapování trhu, ne každý projekt můžete nabídnout
komukoliv.

 

Často vystavujete na různých netypických
místech, proč jste vzala výstavy z galerií a přesunula je například na
nádraží?

Já
jsem vlastně jako první začala v České republice vystavovat ve veřejném
sektoru. V roce 2006 to byla výstava Yanna Arthuse-Bertranda. Je to
francouzský fotograf, který fotí z výšky – z helikoptéry nebo z balonu
– především přírodu a se svou výstavou putuje po světě. My ji s Jirkou
viděli v Norsku a Jirka mi tehdy řekl, že je to tak pěkné, že bych to měla
přivézt k nám. A tímhle jsem začala. Expozice „Země krásná neznámá“ byla
tři měsíce v plenéru, pod Karlovým mostem a lemovala Kampu až
k Sovovým mlýnům a za tu dobu ji vidělo až milion tři sta tisíc lidí. Což
je údaj samozřejmě přibližný, ale vypočítaný na základě reálných statistik
počtu kolemjdoucích lidí.

 

Takže jste chtěla tuto výstavu
zpřístupnit co nejvíce lidem? 

Ano,
přesně tak. Pokud vynesete umění do ulic, tak výstavu uvidí i lidé, kteří by do
galerií vůbec nepřišli. Nenapadne je tam jít, také to stojí peníze. A tímhle
máte možnost prostřednictvím umění ovlivňovat velkou skupinu lidí. Což je
zajímavé i pro sponzory.

 

Jak je to v současné době
s návštěvností galerií a výstav obecně, chodí lidé? 

Návštěvnost
galerií je nyní zoufalá, lidé si pořádně rozmyslí, kam vynaložené prostředky investují.
Stačí, když si spočítáte, kolik zaplatí pětičlenná rodina za návštěvu kina! To
si raději koupí něco dobrého k jídlu. Ano, čas od času se najde zajímavá
výstava, na kterou přijde dost lidí, ale jinak ta čísla nejsou optimistická.

 

Není to tím, že některé druhy výstav jsou
pro běžné lidi moc „umělecké“?

Člověk
musí najít zlatou střední cestu, protože jak máte něco, co chcete vystavovat
venku, nesmí to být příliš umělecké, nebo okrajové. Lidé tomu potom nerozumí,
nebaví je to, tak nepřijdou.

 

Jakou výstavu vy sama považujete za dobře
zorganizovanou a tematicky zajímavou, ať již u nás, nebo v zahraničí? 

Tak
v zahraničí je takových výstavy mnoho. Stačí se zajet podívat do Vídně.
Ale i u nás je řada krásných a velmi povedených výstav. Napadá mě třeba Karel Malich
v Jízdárně Pražského Hradu. To byla skutečně krásná expozice!

 

Jaká byla vaše organizačně nejnáročnější
výstava? 

Asi
bych nemluvila o výstavě, ale zmínila bych projekt Winton Train, kde jsem byla
v organizačním týmu společnosti, která ke stému výročí narození sira Nicholase
Wintona vypravila speciální historický vlak z Prahy do Londýna. Většina lidí
asi ví, že Nicholas Winton zachránil převážně židovské děti před holocaustem
tím, že je nechal odvézt vlaky z Prahy, z tehdejšího Československa,
do Británie.

 

…a tento muž stále žije a je mu už přes
sto let… 

Letos
mu bylo 104 let! Je to úžasný člověk, stále v dobré kondici, říkám o něm,
že je to „věc Makropulos“! Ale abych se vrátila k projektu. Na počest
přeživších dětí, které se potom vrátily zpátky do republiky, jsme uspořádali
rekonstrukci jejich tehdejší cesty a vezli jsme je společně s jejich
rodinami z Prahy do Británie. Bylo to emotivní, zajímavé, bylo to organizované
především pro studenty a současné mladé lidi, aby se obnovil ten starý, válečný
příběh, který je důležitý i pro dnešní dobu. A musím říci, že to bylo
organizačně extrémně náročné.

 

Jak dlouho ta cesta trvala?

Čtyři
dny, včetně plavby přes Lamanšský průliv.

 

Nastaly i nějaké komplikace? 

Neskutečně
velký problém byl tyto lidi pojistit. Dnes vám pojišťovny nechtějí pojistit
70leté lidi, natož 80 a
více leté. Samozřejmě že tam je pravděpodobnost, že se něco stane, mnohem
vyšší. Nakonec se to povedlo, ale byl to oříšek. Vezměte si, jaké to je, když
jedete ve vlaku den a je vám třicet a oni jeli čtyři dny a byli třikrát tak
staří.

 

To jste museli určitě mít početný tým od
lékařů až po lidi zajištující stravu? 

Samozřejmě
s námi jeli lékaři, kuchaři, kadeřníci, maséři, cestující měli prostě veškerý
servis, všechno nutné k pohodlné přepravě. Včetně toho, že jsme
zastavovali, spalo se například v Norimberku, v Kolíně nad Rýnem a na
trajektu cestou do Anglie.

 

Kdo všechno tímto speciálním vlakem jel? 

Dvaadvacet
„Wintonových dětí“ s rodinami, studenti a další lidé, kteří se na projektu
podíleli. Ten vlak byl skutečně plný.

 

Podle čeho si vybíráte „témata“ výstav? 

Dříve
to bylo tak, že jsem jezdila po světě, dívala se, co kde je, co bych mohla do
Prahy přivézt. V současné době vzhledem k ekonomické situaci
přemýšlím naopak. Obrátila jsem systém práce a spíše se dívám po společnostech,
která co dělá a co by je mohlo zajímat. A projekty se snažím sestavovat na tělo
konkrétní firmě, konkrétním lidem.

 

Chodí investoři do projektů opakovaně?

Určitě
ano, síť spolupracujících firem je důležité budovat, ne vždy se všem hodí to,
co zrovna dělám, ale je potřeba se o své partnery starat. Takže jim mimo
samotný projekt, produkt, nabízím ještě reklamu, možnost se seznámit třeba na
vernisážích s někým zajímavým, s nímž by se běžně nepotkali. Musím
nabídnout mnohem více, než dostanu.

 

Je nějaká výstava, kterou byste ráda
uskutečnila? 

Je
jich několik a já bych je nerada prozrazovala, protože bych chtěla být první,
kdo je přiveze.

 

Působíte velmi nezávisle a emancipovaně,
jste skutečně taková? 

Nedávno
to velmi pěkně řekla moje máma: „Ona si ta Olinka vždycky dělala, co chtěla.“ A
je pravda, že jsem zvyklá už ze sportu, že nic není nemožné. Moje povaha, což
mi řekl i astrolog Antonín Baudyš starší, je více mužská než ženská. A já to
sama cítím. Ženy jsou takové, že většinu situací přijímají a berou si
z toho to, co dostanou. Ale muži jsou ti, kteří situace tvoří.

 

Máte téměř pětiletou dcerku Aničku, Jak
zvládáte péči o dceru a tolik práce dohromady? 

Bez
mojí mámy by to nešlo. Je to můj anděl strážný, byla plně k dispozici do
doby, než Anička začala chodit do školky. Bez ní bych nemohla studovat a
pracovat. Na počátku, když se Anička narodila, jsme měli chůvu, ale nešlo to.
Pořád jsem koukala na hodinky, bylo to stresující. Takže moje máma, která je
stále vitální, se po dohodě s tátou rozhodla na čas přestěhovat za mnou do
Prahy. Rodiče žijí v rodinném domě v Písku, takže táta tam zůstal
přes týden sám a máma jezdila domů pouze na víkendy. A jsem jim oběma za tuto
pomoc vděčná. Ted už Anička chodí do školky, takže máma vypomáhá pouze
v případě nemoci, nebo když potřebuji někam odjet.

 

Rozpoznáte, zda Anička zdědila něco po
vás, po rodičích? 

Je
pravda, že má velmi dobře vyvinutý hudební sluch, krásně tancuje a hudbu vnímá.
Máme doma pianino, už jsem zkoušela najmout učitelku, ale zatím to k tomu
úplně nebylo, takže jsme to odložili na září. V létě jsem byla s Aničkou
na dětském táboře, kde byla možnost si vydělat nějaké papírové penízky a něco
si za ně koupit. A Anička si za ně koupila flétničku a sama si na ni hraje, i
když to vlastně pořádně neumí. Myslím, že je důležité jakoukoliv činnost dítěti
neznechutit. A stejné je to i ve sportu. Anička se naučila sama plavat, ale jen
díky tomu, že se sama rozhodla, my ji k ničemu nenutíme. A také výborně
lyžuje. Měla učitele, který se jí každé dopoledne věnoval, zatím co já jsem
byla na běžkách. Aničce různé aktivity nabízíme a spíše pozorujeme, jakým
směrem se vydává a co ji baví.

 

Jak byste nesla, kdyby se z Aničky
stala třeba kadeřnice? Nebyla by to pro vás životní prohra?

Není
nic horšího, než projektovat své nenaplněné ambice do dítěte. A pokud by dítě
bylo šťastné jako kadeřnice, tak ať je třeba kadeřnice. Důležité je, mít rád svoji
práci. Určitě bych své dítě podporovala, kdybych viděla, že to, co dělá, ji
baví a je v tom dobrá. Ale také bych se snažila jí nenásilně nabídnout i
jiné alternativy, pokud bych cítila, že má na víc.

 

Před lety, po porodu Aničky, jste byla
pod obrovským mediálním tlakem. Dnes, zdá se mi, se situace zklidnila. Myslíte
si, že si lidé prostě na „jinakost vašeho vztahu“ už zvykli? 

Je mi
to vážně jedno. Bylo to tehdy velmi nepříjemné. Pouze nejbližší okolí vědělo,
jak to je. A je opravdu hrozné, když se vám do vašeho života plete bulvár.
Bulvár je pro spoustu lidí zajímavý, atraktivní a není pro něj zajímavá pravda.
Pochopila jsem, že cokoliv vysvětlovat je nesmysl, protože si stejně napíší to,
co chtějí, co má čtenost. Jakmile se odlišujete, ať již pozitivně, nebo
negativně, tak je na vás více vidět, snáze se do vás střílí.

 

A jaký postup jste zvolila u Aničky, ví,
kdo je její tatínek a jak se věci mají? 

Anička
odmalička ví, kdo je její táta a ten se o ni také stará a jako skvělý táta
funguje. To, že se naše cesty v určitém směru rozešly, je věc druhá.
Nadmíru důležité je však zachování dobrých a přátelských vztahů. To je totiž
to, co dítě vnímá. A myslím si, že je dobré, když před dítětem člověk nelže,
protože věřím, že se to v budoucnu vymstí a ono pak dostane ránu, kterou
nečeká. Anička to chápe dobře. Byla u nás na návštěvě holčička, která se jí zeptala:
„Aníí, ty máš dva tatínky?“ A ona na to: „Ne, proč?“ A tím to skončilo. Takže
evidentně bylo vidět, o čem se doma rodiče baví. Nejdůležitější je, aby byla v pohodě.
Vše ostatní je podružné.

 

Děkuji za rozhovor!

 

 

Text:
Dita Brančíková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Styling:
Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Make
up a vlasy: BOMTON STUDIO JALTA

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Spolupráce na produkci: Michaela Rálišová

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Věnuje se mnoha
formám uměleckého projevu a nejraději je spojuje v „syntézu vizuálních umění“.
„Jsem solitér,“ říká žena s ohromným talentem, uměleckým vkusem i
podnikatelským cítěním. Jedna z prvních umělkyň u nás, která měla své
webové stránky a dokázala se prosadit v zahraničí. Její obrazy jsou
vystavené v Itálii či Švédsku a její šaty oblékaly kromě jiných tři roky Českou Miss. Kniha fineartu s jejím
oděvem na téma Český lev a obrazem se
nachází v národních knihovnách v New Yorku a ve Florencii.
Pracovitost, nadání a odvaha zkoušet nové věci a spojení umožnily Heleně Kroftové Leisztner dosáhnout v umění velkého uznání a získat mnoho ocenění.
Mezi nimi například prezentace ČR na Mezinárodní
výstavě současného umění 27 zemí Evropské unie v Paříži a Mezinárodní ceny za moderní umění
v Itálii v roce 2011, kam byla nominována Akademie výtvarných umění v Římě.

 

Zkusila jste také herectví v divadle Rubín, pracovala jste
v diplomatických službách, vedla umělecký soubor. Která z vašich
činností vás naplňuje nejvíce?

Záleží na tom,
v jakém životním období. Cítím nutnost zkoušet stále nové a nové věci,
možná i proto, že mě život nechal nahlédnout hluboko do své stinné stránky. Chci
toho zkrátka hodně stihnout. Necítím se být tak úplně oděvní návrhářkou, i když
jí samozřejmě jsem. Vždy jsem
navrhovala jen umělecké, tematické a scénické oděvy. Mám ráda každou ze svých
činností a nejraději je vzájemně propojuji. Vše souvisí se vším.

 

Když mluvíme o propojení, kdo
nebo co vás propojilo s uměním?

Umění, především
malování, jsem se věnovala odmalička. Velkou zásluhu na tom měla moje babička
Božena Kubová, uznávaná výtvarnice. Už jako dítě jsem se pohybovala
v uměleckém světě, takže volba mé profese nebyla pro okolí překvapením.
Vždy jsem ale zároveň pociťovala nutnost racionálního zaměstnání, které by mě
nejen uživilo, ale hlavně mi umožnilo styk s lidmi. Mám na lidech totiž
jakousi závislost.

 

Kloubí se tedy ve vás duch umělce a
racionálně uvažující ženy. Byl to důvod, proč jste se rozhodla vystudovat Vysokou školu ekonomickou? 

Ano, do určité
míry zajisté. Kdysi jsem byla velmi ráda za to, že jsem si tu svou ekonomiku
dokázala obstarat sama. Dnes je ale zase doba, kdy je upřednostňovaná
profesionalizace. Tedy doba, kdy by se umělec měl věnovat především umění a mít
na něj prostor a klid a ostatní by mu měli poskytovat servis jako PR či
marketing.

 

Foto: Lenka Hatašová

Vy jste si vždy tyto věci obstarávala a
dále obstaráváte sama. Neubírá vám to na prostoru pro tvorbu? 

Zabezpečuji si
vše sama, od nápadů až po realizaci, PR, marketing, choreografii přehlídek,
moderování a další nezbytnosti. Poslední dobou ale přemýšlím o tom, že možná nastal
čas oslovit ke spolupráci někoho mladého, kdo má třeba i jiný pohled na umění,
není zaujatý a hlavně má nové kontakty, kterých se nebojí využít. 

 

Kterou dobu byste označila ve své kariéře
za umělecky nejplodnější?

Rozhodně po roce osmdesát
devět, kdy jsem odcestovala na osm let do zahraničí. Žila jsem například půl
roku v Thajsku, Španělsku, Brazílii, Střední Americe, Itálii, především
tam, kde jsem mohla uplatnit svou znalost španělštiny. V zahraničí se dalo
tenkrát mnohem rychleji prosadit. Byla jsem navíc pro ně i trochu exotická,
protože jsem pocházela z komunistické země.

 

Myslíte, že se zahraniční zkušenost promítá i ve vašem uměleckém
projev

Určitě. Mnoho zkušeností se
promítá v mé tvorbě a tato je jedna z nich. Například život na jihu,
především v Itálii a Španělsku, jsem opravdu milovala. Jejich otevřenost
se přenesla na mě a snad je to i znát v mé tvorbě. Jsem obrovský
extrovert.

 

Vaše obrazy představujete netradičně například
na módních molech, za zvuku pečlivě vybrané hudby s krásnými modelkami a
přesně propracovanou choreografií, kdy motiv obrazu je aplikován na variabilním
oděvu. Stává se z toho tedy celkově velký umělecký zážitek.

Spojuji vše, co
mám ráda. To je vrchol mého uměleckého projevu. Modelky tak můžou představit
nejen šaty, ale i obraz, se kterým se různě natáčejí a tančí, a dávají tak
lidem možnost vše vidět z více úhlů. A o to přece v životě jde. Myslím,
že mě takový projev naprosto vyjadřuje. Living art. Stále v pohybu a ve
stálém propojení. (smích)

 

Hlavním tématem vašich
perokreseb a olejomaleb je žena. Co vás na ní fascinuje?

Žena mě odjakživa
zajímala, zvláště její psychologie a její schopnost vnímat mnoho věcí najednou.
To muži nemají a možná je to i lepší. Také je tu samozřejmě téma reprodukce,
tedy žena jako matka. Mnoho obrazů vyjadřuje i moji budoucnost, dokážu si
v nich číst, příběh přichází poté. Cyklus se nazývá Colours of Woman a vyjadřuje prostřednictvím aktů

s holografickým
efektem ty nejniternější pocity žen včetně například typů orgasmu, ke všem
obrazům mám vlastní poezii. Mottem výstavy je „Podvědomí je Bohem každému
z nás.“

 

A co žena-feministka? 

Já osobně určitě
feministka nejsem. Proto si ani nemyslím, že by se něco takového dalo
z mých obrazů vyčíst. Žena mě zkrátka jen fascinuje. Ale feminismus určitě
neodsuzuji, v dnešní době je to zcela normální a doba si to téměř
vyžaduje. Já jsem ale jiná generace.

 

Jaký vidíte
rozdíl mezi muži a ženami ve vlastní seberealizaci? 

Jde více o charakter, tedy přístup k ambicím. Pokud
jsou, pokud je touha se stále vyvíjet, pak žena má při stejné touze většinou ještě zátěž běžných,
umořujících povinností. U mužů vidím, že se mohou více koncentrovat na své ambice,
nemluvě o neskutečné převaze mužů ve všech lukrativních oborech a pozicích.

 

Často využíváte formu kaleidoskopu. Co
vás na něm baví? 

Kaleidoskop je krásná forma,
tolik barev a svým způsobem zmatku, přesto klid a symetrie. Přesně tak jako
život sám.

 

Jaké barvy a jejich
kombinace najdou nejčastěji místo ve vašich obrazech?

V obrazech
mě baví všechny barvy světa. Ty vyjadřují pohyb, který je pro mě základem. Když
budu ale konkrétnější, mám velmi ráda mučenkově fialovou, tedy zářivou barvu.
Modrá a zelená jsou barvy přírody a ty mám také velmi oblíbené. Jednu dobu jsem
se zaměřila na rudou v kombinaci s fialovou. Toto spojení mě
fascinovalo, zdálo se mi podněcující a erotické. Kterou barvu ale ráda na
obrazech nemám, je hnědá a černá. Ty ve mně evokují všechen design minulého
režimu a ten byl velmi špatný ve své realizaci.

 

Jaká byla spolupráce s takovou
institucí, jako je Česká Miss? Měla jste volnou ruku nebo jste se musela řídit
instinktem někoho jiného?

S Českou Miss jsem začala spolupracovat,
když ji založila slečna Michaela Maláčová v roce 2005. To byla naprostá
tvůrčí svoboda. Logo je v národních barvách, a tak jsem navrhla přesně takové
barevné spojení v extravagantním oděvu společně s logem EU. Samozřejmě,
že tmavé barvy byly tabu. Chtělo to něco moderního, mladého, nového, sexy. Vytvořila
jsem lehký, ekonomický národní oděv, který poté nahradil národní kroj, dívky
se s mými šaty poté prezentovaly na Miss Earth, Miss Universe
nebo Miss International. Též oděv se
znakem českého lva jako symbol české lvice, ve kterém uspěla Renata
Langmannová. Národní symboly v oděvu jsem používala od roku 1988 v e
svém vlasteneckém projektu s názvem z našeho znaku Praga Caput Regni – Rei Publicae, jehož
část jsem přenesla na slavnostní zahájení Mezinárodního
bienále současného umění pod záštitou Václava Klause, kde byly i oděvy na
téma Prahy. Bohužel mi šaty začaly kopírovat jiné návrhářky.

 

Kdybyste neměla takovou nemilou zkušenost, myslíte, že
byste se dnes věnovala oděvnímu návrhářství více?

Moc mě to bavilo, ale určitě
ne. Nejsem člověk, který by se uzavřel v jednom kruhu a věnoval se jedné
činnosti. Baví mě to stálé propojení. Ale tato zkušenost mě poznamenala naprostým nepochopením, že
toto někdo dokáže. V zahraničí se autorství samozřejmě respektuje, nejen
pro velké finanční postihy, ale vzájemnou slušnost.

 

Jak vzpomínáte na
své setkání s bývalým prezidentem Václavem Klausem?

Bylo to krásné setkání, neb umění opravdu spojuje
nespojitelné. Setkali jsme se v rámci gala zahájení Mezinárodního bienále současného umění v Národní galerii v roce 2005, které bylo pod záštitou pana
prezidenta. Personifikovala jsem jeho úvodní projev, který je v katalogu, vytvořila
jsem oděvy na téma Praha – matka měst, zahrada Čech a Caput Regni – Rei Publicae.

 

Jak vzpomínáte na své setkání s bývalým prezidentem Václavem Klausem?

Bylo to krásné setkání, neb umění opravdu spojuje nespojitelné. Setkali jsme se v rámci gala zahájení Mezinárodního bienále současného uměnív Národní galerii v roce 2005, které bylo pod záštitou pana prezidenta. Personifikovala jsem jeho úvodní projev, který je v katalogu, vytvořila jsem oděvy na téma Praha – matka měst, zahrada Čech a Caput Regni – Rei Publicae.

U modelu Praha srdce
Evropy byl zřetelný efekt pohybu bušícího srdce v oděvu se znakem
Prahy, dívky stály po boku pana prezidenta, a vzadu dolaďující obraz. Národní galerie je pro mne posvátným
chrámem umění a historie a tato extravagantní možnost byla nezapomenutelným
momentem modernosti doby.

 

Vytvořila jste také několikery svatební šaty.
Používala jste zajímavou techniku vázání. Jak vás to napadlo?

Moje šaty jsou
většinou spíše uměleckým dílem, tedy žádná konfekce. Tím pádem správně říkáte
„vytvořila“ a ne navrhla či ušila. Šaty se svázaly na uzly, aby tak vytvořily
něco jedinečného. Neměly žádné švy, žádné knoflíky či podobně. Látka se zkrátka
nastříhala a poté svázala. Zní to jednoduše, ale efekt byl ohromný. Také oděv
na třicet způsobů je čtverec sešitý jen třicet centimetrů na jednom místě, ve
všem je variabilita a ekonomický přístup.

 

Kde hledáte inspiraci pro
své umělecké vyjádření?

Inspirace pochází
zevnitř, tedy ze mě samé. Nevnímám to tak, že když je mi zle, tvořím. Spíše
naopak, tvořím, když se cítím dobře. Když mě to chytne, pak nevidím, neslyším.

 

Spojujete především vizuální umění, ale
důležitá je při vašich prezentacích i dobře zvolená hudba. Inspiruje vás třeba
i ona?

Hudba je pro mne
velmi důležitá, ale především právě při výstavách a prezentacích. Často vybírám
Smetanovu Mou vlast pro oděvy na téma
vlajek a národních symbolů, protože ta se vždy líbí, hlavně
zahraničním zákazníkům. Pro cyklus Colours
of Woman do hloubky zasahující hudbu Carmine
Meo od Emmy Shapplin. Když ale tvořím, mám raději ticho.

 

Pamatujete si, kdy jste prodala svůj první
umělecký výtvor, obraz či šaty? A do čeho jste svůj první vydělaný honorář
investovala?

Nebylo mi snad
ani dvacet let. Byla to perokresba Karla IV. a dostala jsem za ni asi šest set
korun. To byla v osmdesátých letech velká částka. Peníze jsem dala
mamince.

 

 Kde si může zájemce vaše obrazy,
fotografie či šaty koupit? 

Momentálně nejsem
přímo vázaná na žádnou galerii. Obrazy jsou k vidění například
v muzeu v Itálii nebo ve Stockholmu. Tam se ale neprodávají, pouze
vystavují. Mám ateliér vedle Průhonického parku, kde si organizuji různá
komorní setkání a svou tvorbu předvádím včetně videoprojekcí. Samozřejmě k tomuto
účelu také využívám své webové stránky.

 

Řekla byste, že stát dodává dostatečnou podporu kultuře a
umění?

Stát bohužel umění a především
mladé umělce příliš nepodporuje. Dnes je to opravdu složité, každá instituce má
svůj limitovaný rozpočet. Existují ale stále nestátní společnosti, a dokonce i
mecenáši, kteří umění podporují. Vytvářejí tak různá stipendia, granty či
soutěže, kterých mladí mohou využít jak finančně, tak i k získání nových
kontaktů a k medializaci.

 

Co všechno člověk
na volné noze může získat a co postrádat?

Získá svobodu, více kontaktů, nezdržuje se plněním příkazů,
je flexibilní, může si vybírat. Postrádá práci v kolektivu, tedy vzájemnou komunikaci,
která je inspirující, dále systémovost týmové práce, dokončenost, takzvaný zavřený
šuplík. Celkově asi pracuje více.

 

Co vás na světě
podnikání nejvíce fascinuje? 

Objevování nového, riziko, ale v podmínkách slušného
společenství. Zdejší neplnění slíbeného je neskutečně demotivující, ale u
mladých to nenacházím.

 

Přednášíte také o své profesi pro různé kluby.
Předpokládám, že jako extroverta vás tato činnost baví a naplňuje. Je to tak?

Ano, styk s lidmi je pro
mě opravdu důležitý. Už jako průvodkyni při studiích mi došlo, že bez lidí
kolem sebe mě život bavit nebude. Přednáším převážně pro uzavřenou společnost,
VIP kluby a muzea, diplomaty. Lehce se věnuji jakémusi curriculu, poté se
předvede některý můj variabilní model a obraz. Většinou tvořím obrazy v 3D
efektu, takže se rozdají brýle a lidé si ho můžou v tomto efektu
prohlížet. Dávám také hodně prostoru otázkám. Víte, život umělce je svým
způsobem velmi osamělý.

 

Samota ale jistě není vaším životním tématem ani tématem
vaší tvorby. S kým nejčastěji trávíte svůj volný čas?

Volného času nemám příliš. Podílela
jsem se také na založení občanského sdružení při Národním muzeu umění žen ve Washingtonu, kde působím
v představenstvu. Pomáháme prosadit se mladým umělkyním ze všech oborů,
včetně například nevidomých sochařek. Jsem také členkou Fóra žen. Miluji tanec, odpočívám na lyžích a na golfu. Začal
s ním můj manžel, a tak jak už to tak bývá, přidala jsem se i já. Trávíme
ho tedy převážně spolu nebo s naším synem. Možná právě proto je zelená
také má oblíbená barva. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana
Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Make-up
a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best Of www.ibestof.cz

 

 

Na palubách airbusů a boeingů
společnosti Emirates můžete potkat
Lindu Mensovou, která po šesti letech práce u společnosti Emirates Airline, dosáhla výborného kariérního postupu a stala se
vedoucí palubního personálu. V angličtině přesně: senior flight steward. O
tom jaká jsou pravidla a pracovní podmínky jmenované společnosti, o psaných i
nepsaných pravidlech na palubách letadel se dozvíte v našem rozhovoru.

 

Na základě čeho si
podle vás lidé obvykle pracovní pozici letušky či stevarda vybírají? Proč jste
si vy sama vybrala právě tohle povolání?

Důvody, proč se lidé chtějí stát letuškami či stevardy, jsou
různé. Všichni ale mají společnou lásku k cestování, setkávání se a
poznávání s novými lidmi – ať už kolegy, nebo zákazníky – a poznávání
nových kultur.

 

Je vaše práce nějak
věkově limitována?

Letušce musí být v době nástupu k Emirates alespoň 21 let.

 

Jaký může letušku čekat
u společnosti Emirates kariérní
postup?

Emirates nabízí spoustu skvělých možností  růstu.
Od létání v economy class, kde začínají všechny letušky, přes prémiové
třídy – business class a first class – a dále až k vedoucí roli na palubě
– SFS (Senior Flight Steward / Stewardess) či PUR (Purser), nebo se může stát i
školitelem při výcviku palubní posádky v Emirates Aviation College, kde učí nové členy palubní posádky, a
může se samozřejmě dostat i dále do pozic v managementu. Všechna povýšení
mají svůj základ v pracovních výsledcích a schopnostech člověka, nikoliv
v době strávené u společnosti. Během kariéry letušky dochází
k pravidelným kontrolám a reportování, které pomáhá sledovat její
výsledky.

 

Vnímáte ve své práci nějaká omezení,
se kterými je potřeba počítat?

Členové
palubní posádky společnosti Emirates
musejí dosáhnout do výšky alespoň 212 cm, když stojí na špičkách. Důvod je
jednoduchý – musejí totiž zvládnout otevřít přihrádky nad hlavami cestujících,
kde je uloženo bezpečnostní vybavení a příruční zavazadla. K tomu nesmí
mít žádná tetování, která by byla viditelná ve chvíli, kdy má na sobě uniformu
společnosti Emirates.

 

Komu byste tuto práci vůbec
nedoporučovala a proč?

Být letuška
je velmi náročná práce a člověk musí být flexibilní, musí být schopný pracovat
ve stresu a časové tísni a přitom zůstat přátelský a usměvavý.

 

Čím je specifická uniforma letušky Emirates a co znamenají její
zvláštnosti? Proč všechny letušky musí používat červenou rtěnku?

Uniforma
letušek Emirates je navržena tak, aby
byla pohodlná a moderní a zároveň odrážela určité charakteristiky tradičního
ženského blízkovýchodního oděvu. Červená rtěnka pak perfektně doplňuje červenou
čepičku a další červené detaily uniformy letušek.

 

Jaké má letuška povinnosti vůči
cestujícím a naopak?

Letuška je
na palubě, aby pomáhala cestujícím a poskytovala jim servis, který zrovna
potřebují, měla by co nejvíce zpříjemňovat jejich cestu a zajistit jim bezpečí.
Musí jim také být schopna pomoci vyřešit jakékoliv zdravotní obtíže. Pasažéři
pak musejí respektovat pokyny členů palubního personálu.

 

Jak probíhá standardní příprava
letadla na jeho odlet před nástupem cestujících?

Po přistání
v cílové destinaci se celé letadlo čistí a uklízí po předchozím letu a je
připraveno na další. Tým Emirates se
také ujistí, že letadlo projde technickou prohlídkou.

 

 

Na co musíte brát zřetel a čemu
věnujete při nástupu cestujících zvýšenou pozornost?

Palubní
posádka se vítá s cestujícími a stará se o jejich pohodlí a bezpečí a to
vše s úsměvem. Věnujeme pozornost všem našim cestujícím, nicméně extra
péči věnujeme pasažérům se speciálními potřebami, tedy matkám s malými
dětmi, seniorům, postiženým lidem. Také dáváme pozor na pasažéry, kteří
vypadají, že jim není úplně dobře, a v případě potřeby dohlédneme na to,
aby je po přistání viděl lékař.

 

Je pro běžného cestujícího možná
návštěva kokpitu? Za jakých podmínek to možné je?

Ne, běžným
cestujícím není dovoleno navštívit kokpit.

 

Vedete si pravidelně nějaké
statistiky o letu?

Ano, vedu.
Jelikož cestujeme tak často, je snadné zapomenout, kde všude jsme byli, takže
je nezbytné, abychom si o letech vedli záznamy. Piloti a palubní posádka
společnosti Emirates si vedou vlastní
letecké deníky v souladu s mezinárodními předpisy a standardy.

 

Jak řešíte případné zdravotní
problémy cestujících na palubě letadla a jak je to na letadlo vybaveno z hlediska
podání první pomoci?

Každý člen
palubní posádky Emirates projde
kurzem první pomoci, aby byl schopen pomoci pasažérům v případě nouze.
Každé letadlo má standardní vybavení pro poskytování první pomoci, nicméně
v případě závažnějších zdravotních komplikací na palubě může kapitán
rozhodnout o nouzovém přistání na nejbližším letišti, kde pak daného pasažéra
předá do péče místních lékařů.

 

Už jste měla na palubě i nějaký
porod?

To se mi
zatím ještě nikdy nestalo, ale jsme školení i pro takovéto situace.

 

Asi není vždy snadné vyjít
s cestujícími za různých okolností. Jste na to nějak speciálně trénované?

Již při
náborech hledajíEmirates zaměstnance,
kteří jsou oddaní, otevření, nápomocní, přátelští a orientovaní na službu
zákazníkovi.

Palubní
posádka Emirates musí odvést
prvotřídní zákaznický servis na každém letu. Každý kandidát by měl prokázat
pozitivní přístup a empatii k druhým, pochopení pro jiné kultury a
schopnost přizpůsobit se novému prostředí a lidem, flexibilitu a motivaci
zvládnout náročný pracovní program, kvality nezbytné k práci
v souladu se zásadami a posláním Emirates
– to jsou profesionalita, empatie, progresivita, vizionářství a kosmopolitní
život.

 

Je odbavení palubního personálu na
různých letištích odlišné? V čem nejčastěji a kde jsou i nějaké vyloženě
neobvyklé podmínky?

Palubní posádka
musí projít standardní procedurou odbavení včetně pasové kontroly a
bezpečnostní prohlídky stejně jako jakýkoliv jiný cestující. Nicméně když
spěcháme mezi jednotlivými lety, dostáváme maximální možnou podporu při
absolvování těchto procedur, abychom byli připravení a čekali na cestující ve
chvíli, kdy nastupují na palubu.

 

Máte přehled, kolik má společnost Emirates aktuálně letadel? Ve kterých typech
nejčastěji létáte? Čím jsou rozdílné jejich interiéry?

Emirates v tuto chvíli provozuje 201
letadel airbus a boeing se širokým trupem. Máme také největší flotilu Airbusů A380 na světě. Každý letoun má
svá specifika, a tedy každý člen palubní posádky je školen na určitý typ
letadla. Já jsem vyškolená na Airbusy
A330, A340 a Boeingy 777. Nicméně společně s růstem společnosti Emirates budeme brzo všichni vyškoleni i
na Airbusy A380.

 

Podle čeho se rozděluje, co má která
letuška v letadle na starosti, a kdo to určuje? Podle čeho se stanovuje
počet letušek na letadlo?

Purser,
který dohlíží na palubní posádku a je vedoucím na palubě každého letu, určuje
jednotlivé role. Navíc je každý člen palubní posádky školen na práci
v jednotlivých cestovních třídách.

 

Kde jsou letušky a stevardi ubytováni
a za jakých podmínek? Znáte se většinou spolu?

V Dubaji
bydlí všichni členové palubní posádky v bytech poskytovaných Emirates. Naše byty jsou skvělé, je to
pohodlné místo k životu, které je navíc plné zábavy. Jsou blízko letišti a
jezdí sem speciální autobusy Emirates,
které nás vozí na letiště na čas našeho letu, což je velmi užitečné. Emirates má partnerské hotely
v každé z mnoha destinací, kam létá, kde je potom ubytovaná posádka. Emirates má přes 17 000 členů
palubní posádky, takže na každém letu potkáte nové kolegy, což je věc, kterou
na své práci opravdu miluji.

 

Kdo jsou nejčastěji klienti společnosti
Emirates a do jakých destinací létají
spoje nejčastěji?

Emirates létá do 134 destinací na šesti kontinentech
skrz svůj uzel v Dubaji a naše letecká síť se neustále rozšiřuje. Jelikož
všichni cestující létají do svých cílových destinací přes Dubaj, je toto město
logicky naší nejrušnější destinací. Cestující se společností Emirates jsou lidé nejrůznějších
národností, náboženství a společenského postavení. Jsou to jak obchodní, tak i
volnočasoví cestující, kteří cestují kamkoliv po světě, kde objevují nová místa
nebo navštěvují svou rodinu a přátele.

 

Jak vypadá obvykle volný čas letušek?

Lidé
z palubní posádky jsou u Emirates
z celého světa a mají nejrůznější záliby a oblíbené způsoby trávení
volného času. V Dubaji chodím ráda nakupovat, na pláž, sportuji a trávím
čas se svými přáteli. Pokud máme volný čas mezi jednotlivými lety v naší
destinaci, tak se ji snažíme prozkoumat, jak nejvíc to je jen možné.

 

Je mi známo, že se věnujete sportu.
V jakém rozsahu a které sporty pěstujete?

Byla jsem
vychována k lásce ke sportu, takže je mám ráda opravdu všechny. Ráda hraji
tenis, lyžuji, běhám, plavu a mým nejnovějším sportem číslo 1 je nyní triatlon.

 

Podporuje Emirates sportovní aktivity svých zaměstnanců?

Emirates má mnoho sportovních klubů pro své
zaměstnance a jejich rodiny. Zmínila bych jen ty, jichž jsem členkou – klub
lyžování a snowboardu, tenisový klub a  triatlonový klub.

 

Máte ve sportu nějaké větší ambice?

V tuto
chvíli se připravuji na švýcarský Ironman
Zurich, který se uskuteční 28. července, a na mexický Ironman Cozumel 1. prosince. Mým cílem je, jako pro každého
triatlonistu, nominovat se na světový šampionát v triatlonu
v havajské Koně.

 

V jakém směru je pro vás vaše
profese největší perspektivou a rozšířením vlastních možností? Co zajímavého
vám přinesla tato pracovní příležitost do života?

Od chvíle,
kdy jsem se přidala k týmu Emirates,
jsem procestovala spoustu míst, o kterých jsem dříve jenom snila. Každý den je
jiný. Jiná místa s jinými lidmi, což je velmi zábavný a zajímavý způsob
života. Jako člen palubní posádky si člověk neustále rozšiřuje obzory a může se
stávat čím dál sebevědomějším člověkem se stále větším pochopením vůči ostatním.

 

Spojeny s cestami jsou také
pozdravy z dálky. Posíláte klasické pohlednice?

Strašně ráda
posílám i dostávám pohledy, takže ano, pohledy posílám. Když jsem začínala
létat, posílala jsem deset pohlednic z každého místa, kam jsem se
podívala. Nyní po šesti letech stále posílám pohledy své rodině a přátelům.

 

Jak dlouho pracujete u Emirates?

K Emirates jsem se přidala v srpnu
2007. Svou práci mám stále moc ráda i po těch šesti letech.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Emirates Airlines, archiv Lindy Mensové

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

While you are on a board of Emitates Boeing or Airbus fleet you can meet Miss Linda Mensova. Having six years´ experience on board she has achieved an excellent position in her career: a senior flight steward. Learn more in our interview about the rules and working conditions in this company, or the written and unwritten rules on board of a plane.

 

Why do people decide to become flight attendants? Why have you decided to become a cabin crew member?

There are various reasons why people want to become flight attendants. But generally there is a common love to travel, meet and interact with new people (colleagues, customers) and learn about new cultures.

 

Is there an age limit for your job?

Emirates cabin crew must be at least 21 years old when they join.

 

What are the possible career paths for a cabin crew member at Emirates? Is there any chance for career growth?

Emirates offers amazing opportunities to grow –from the Economy cabin, where all Emirates Cabin Crew begin, through to the premium cabins (Business Class and First Class) and beyond – to a leadership role on the aircraft– as an SFS (Senior Flight Steward/ess), PUR (Purser); or even becoming trainers at Emirates Aviation College-Cabin Crew Training – teaching new cabin crew; and maybe even into management positions. All promotions are based on performance and competence not length of time served. Regular reports throughout their career help monitor crew performance

 

Are there any restrictions for working as a member of a cabin crew?

Emirates cabin crew members must have an arm reach of 212 cm while standing on tiptoes. There is a simple, practical reason for this – they need to be able to open and close the overhead lockers where safety equipment and luggage are placed. In addition crew must not have any tattoos which would be visible whilst wearing the Emirates uniform.

 

Who would you not recommend this type of job to and why?

Being a cabin crew member is a very demanding job and you need to be flexible, be able to work under stress and time pressure while remaining friendly and keeping a smile on your face.

 

What are the specifics of an Emirates’ cabin crew uniform? Do the details signify anything in particular? Why do all Emirates female cabin crew members use red lipstick?

Emirates’ cabin crew uniform was designed to be comfortable and modern while reflecting certain characteristics of the outfit of traditional Middle Eastern women. The red lipstick perfectly complements the iconic hat and other red details in the cabin crew uniform.

 

What are the cabin crew’s obligations towards passengers and vice versa?

The cabin crew is there to assist the passengers and to meet their needs in order to make their journey as pleasant as possible and must ensure safety of our passengers. The cabin crew must be able to assist passengers in the event they have any health problems. Passengers must respect the guidelines presented by the cabin crew.

 

What are the standard procedures for preparing the plane for a flight before passengers start boarding?

After landing at the final destination, the entire aircraft is cleaned from the previous flight and is neatly dressed up. The Emirates team also ensures the aircraft undergoes a technical inspection.

 

What is your role while the passengers are boarding? What do you need to pay attention to?

Cabin crew greet customers, welcome them, ensure their comfort and safety and all this done with a smile. We pay attention to all our customers, however extra care is given to special needs customers (mothers with infants, elderly, customers with disabilities). We also pay attention to customers who don’t look 100% well and ensure they are attended to by ground medical services to discuss their medical concerns.

 

Is it possible for a regular passenger to visit the cockpit? Under which conditions might this be possible?

No – regular passengers are not allowed to visit the cockpit.

 

Do you keep your own flight log in which you note the statistics of each of your flights?

Yes, I have one. As we are traveling so often, it can be hard to remember exactly where we’ve been so it is essential to keep a record of our flights. Emirates’ pilots and cabin crew members keep their own flight logs, in line with international regulations and standards.

 

How do you handle medical issues of passengers and how is the aircraft equipped in terms of first aid.

Each Emirates cabin crew member undergoes a first aid course to be able to help the passengers in case of an emergency. Every aircraft has standard first aid equipment; however, in the case of a more serious medical issue occurring on board, the captain can decide to make an emergency landing at the nearest airport, where the passenger is handed over to local physicians for further medical assistance. (Please refer to link for information on Cabin Crew Training .

https://www.emiratesgroupcareers.com/english/Careers_Overview/cabin_crew/crew_training_career.aspx)

 

Has anyone given birth on board an aircraft on which you were flying?

So far I have not been on such a flight but we are trained even for such an occurrence. 

 

It is perhaps difficult to get on well with all of the passengers all of the time. Are you trained for these kinds of situations?

When recruiting, Emirates seeks dedicated employees, who are open-minded, helpful, friendly and service-oriented.

Emirates Cabin Crew must deliver exceptional customer services experience on every flight. Candidates should demonstrate:

• A positive attitude and empathy for others
• Strong cultural awareness and the ability to adapt to new environments and people
• Flexibility and the motivation to manage a demanding work schedule
• Qualities necessary to live up to the mission and values that Emirates holds in high regard – Professional, Empathetic, Progressive, Visionary, Cosmopolitan

To be a cabin crew member you have to have a happy disposition, even when under pressure, otherwise you would struggle. I really enjoy meeting and looking after our passengers from all over the world – it is one of the interesting parts of my job.  I think the biggest tool I can use is my smile – if you share a smile, you almost always get one back.

And yes, we also have training on how to deal with difficult passengers.

 

In this training, emphasis is on communication between pilots and cabin crew and the importance of resolving conflict onboard. Conflict management techniques are highlighted in order to prevent any on board situation from worsening.

 

Are the check-in processes for the cabin crew different at various airports? Are there any unusual procedures at some airports?

Cabin crew must go through a standard check-in procedure, including passport and security check just like any other passenger travelling.  However, when rushing between flights, we are helped through as quickly as possible so that we are ready and waiting on the flight for when the passengers arrive onboard.

 

How many aircraft does Emirates have? In which types have you flown the most often? What are some of the differences between the various types of aircrafts?   

Emirates currently operates 201 wide-bodied Airbus and Boeing aircraft. We also operate the biggest fleet of A380s in the skies – 35 and we have a further 55 on order. Each aircraft has its specifics and therefore each cabin crew member is specially trained for a particular type of aircraft. I am trained for A330, A340 and B777, however with the growth of Emirates soon all of us will be also trained for A380.

 

Who determines the roles of each cabin crew member on board, and according to which criteria? What are the criteria for determining the number of cabin crew members on board?

The Purser, who oversees the cabin crew and is the manager onboard each flight who appoints the roles. Furthermore, each member of the cabin crew is trained to serve a particular cabin class.

 

What does the accommodation for the cabin crew members look like? Do you all know each other on every flight?

In Dubai all cabin crew members live accommodation that is provided by Emirates. The crew flats are great and are a comfortable and fun place to live. It is close to the airport and there are dedicated Emirates buses that take us to the airport in time for our flights, which is very useful. Emirates has partner hotels in each of its many destinations where cabin crew members stay. Emirates has over 17000 cabin crew members, so you always meet new colleagues when you fly, which is something I enjoy about the job.

 

Who are Emirates’ passengers and to which destinations do they travel to most often?

Emirates travels to 134 destinations on 6 continents via its hub in Dubai and our route network is still expanding. As our passengers travel to all destinations via Dubai, that makes it then naturally our busiest destination. Emirates passengers are people of various nationalities, religions and social backgrounds. They are both business and leisure passengers travelling anywhere in the world to explore new places or visit their families and friends.

 

What does the cabin crew usually do in their free time?

Cabin crew members are from all over the world, each with different hobbies and ways to spend their time. In Dubai, I like to go shopping, visit the beach, play sports and hang out with friends. When we have free time between flights at a destination, we try to explore it as much as possible.

 

I know that you are passionate about sport. Which sports do you do?

I was brought up playing sports so I love all of them. I like to play tennis, ski, run, swim and my newest sport No. 1 is triathlon.

 

Does Emirates support the sporting activities of their employees?

Emirates has numerous sport clubs for staff and family members. Let me mention just those where I am a member – Emirates Skiing and Snowboarding Club, Emirates Tennis Club and Emirates Triathlon club.

 

Do you have any major sporting ambitions?

At this moment I am training for Ironman Zurich, Switzerland on 28^th Jul this year and Ironman Cozumel, Mexico on 1st Dec also this year.  My goal, as any triathlete, is to qualify for the Ironman World Championships Kona, Hawaii.

 

What new things have you learned as a cabin crew member and what interesting opportunities in life has this profession offered to you?

Since joining Emirates I have travelled to places I had only dreamed of before.  Every day is different; a different place with different people, which is an exciting and interesting way to live.  Being a cabin crew member broadens your horizons and allows you to be a much more confident and understanding person, I think.

 

Do you send postcards from your trips?

I love to send and receive postcards, so yes I do send postcards. When I started flying I used to send 10 postcards from every place I went to. Now six years later I still send postcards from new destinations to my family and close friends.

 

How long have you been working at Emirates?

I joined Emirates in Aug 2007. I still enjoy the job as when I started 6 years ago.

 

Thank You.

 

 

 

 

„Osobními daně. Možná by některé čtenáře zajímalo, co to vlastně je.“ Mgr. et Ing. Petr Frisch

 

 

 

 

Petr Frisch vystudoval Fakultu mezinárodních
vztahů Vysoké školy ekonomické a Právnickou
fakultu Univerzity Karlovy. Šestnáct let se věnuje daním, z toho patnáct
let daním fyzických osob. Během své kariéry prošel řadu nadnárodních
poradenských firem, v posledních šesti letech vedl oddělení osobních daní
v PricewaterhouseCoopers a
v Mazars. V letech 2010 a
2011 byl vyhlášen Daňařem roku ve své specializaci. V červnu 2013 se osamostatnil
a spolu s manželkou Magdalenou otevřel vlastní poradenskou společnost, Pro Factum Consulting, jedinou
společnost v Česku specializovanou na osobní daně a daňové řízení.

 

Proč jste se rozhodl pro otevření vlastní společnosti? Nebylo by zázemí
nadnárodních firem pro vás jistější?

Jistější by to určitě bylo, pokud
bych hledal typ práce, který se dá nazvat úřednickou prací. Velké nadnárodní
společnosti jsou kolosy, kde se zejména dbá na dodržování pravidel daných
centrálou a vlastní iniciativě, nápadům a hlavně specifickým problémům
jednotlivých zemí mnohdy není věnována dostatečná pozornost. Mne naopak lákalo
rozvíjet v Česku nové daňové služby a jiný, mnohem otevřenější a
důvěrnější přístup ke klientům.

 

Říkáte, že se zaměřujete na osobní daně a na daňové řízení. Skutečně je
to oblast, které se u nás nikdo takto speciálně nevěnuje?

Je několik společností, které
mají týmy věnující se osobním daním nebo daňovému řízení. Nikde ale tyto
oblasti netvoří většinu aktivity tak jako u nás. Obvykle tvoří 5 až 10 %
obratu. U nás tvoří 85 % výnosů! Zároveň jsme jediní, kdo tyto dvě oblasti provázal.
A konečně, přicházíme se službami, které dosud nikdo na českém trhu nenabízí,
jako je expatriate management, family office, zajištění se proti nákladům
daňové kontroly nebo daňový automat.

 

Společnost vedete a řídíte společně se svou ženou. Je rodinná firma ten
správný model pro daňové poradce?

Myslím, že je to perfektní model
pro služby, které poskytujeme našim klientům. Jsou mezi nimi vrcholoví
manažeři, majitelé soukromých firem, ředitelé a ředitelky lidských zdrojů, sportovci
nebo umělci. Pro všechny tyto lidi jsou daňové záležitosti jen jednou
z mnoha administrativních oblastí, které musí v životě řešit. Jejich
soukromé a pracovní záležitosti se často prolínají a nelze je oddělit. Jako
rodinná firma jsme pro ně důvěryhodnější než velké poradenské společnosti, kde
jsou jen jednou z mnoha zakázek. Kromě toho, jako klient přece nechcete
svěřovat informace o svém zdravotním stavu, finančních a majetkových poměrech
nebo daňových záležitostech někomu, kdo se každý rok vymění!

 

Nedá mi to nezeptat se, jak lze skloubit práci a osobní život.

Lze to. Moje žena je člověk,
kterému mohu plně důvěřovat a se kterým se výborně doplňujeme. Ona je právník,
já ekonom. Je nejen velmi inteligentní, ale mívá skvělé nápady a odhad na lidi.
Se svojí společenskou povahou a občas až beraní urputností je v podnikání
perfektním partnerem. O výkladu daňových termínů se někdy tak trochu
přetlačujeme, ale i to je ve prospěch našich klientů. Pokud si svůj názor
obhájím před ní, vím, že jsem na jednání s finančním úřadem výborně připraven.

 

Mluvíte o daních. Můžete mi říci, jak máme porozumět rozdílu mezi
účetním a daňovým poradcem?

Ano, i když obě dvě profese se
často prolínají. Velmi dobrý účetní může být i lepší volbou než daňový poradce.
Účetní zpracovává výpisy z účtů, faktury, účtenky, pokladní doklady a
další dokumenty a popisuje tím finanční stav firmy. Většinou zpětně. Daně jsou
širší oblast.

 

V čem jsou daně širší?

Vychází sice z účetnictví,
ale jen tam, kde je ho povinnost vést. U zaměstnanců, majitelů firem nebo lidí
investujících do akcií, obrazů nebo nemovitostí již účetnictví nestačí. Nehledě
na to, že v současné době tyto činnosti neprobíhají pouze v České
republice. Čím dál více Čechů obchoduje s akciemi na zahraničních burzách,
je vysíláno k výkonu práce do zahraničí, kupuje si v zahraničí
nemovitosti nebo si tam otevírá bankovní účty. To vše s sebou nese daňové
následky.

 

Mezi účetními je převaha
žen. Je to podobné i v daních?

Pokud jde o oblast mojí hlavní
specializace, osobní daně, pak určitá podobnost existuje. Začínající muži – asistenti
daňových poradců – chtějí pracovat na fúzích, akvizicích, převodních cenách a
podobných velkých projektech. Ženy – asistentky nebo daňové poradkyně – jsou
pečlivější, mají větší smysl pro detail než pro velké plány, cítí větší
odpovědnost za zakázku. Oblast osobních daní je jim bližší než oblast fúzí a mezaninových
úvěrů.

 

Kdo patří mezi vaše
konkurenty?

Na našem segmentu trhu se pohybují čtyři velké mezinárodní
společnosti a asi dvě nebo tři další firmy s nadnárodním rozsahem, které
považujeme za konkurenci. Na druhou stranu, oblast osobních daní u nich bývá
často neprávem opomíjena. Mezi našimi velkými konkurenty panuje názor, že oddělení
osobních daní je dobré mít, ale do velkých projektů jim nemají moc co mluvit. To
je ohromná chyba.

 

Proč?

Vezměte si, že pokud taková společnost získá audit velké
české firmy, namátkou třeba Škody Auto,
pak se auditoři baví nejvíce s hlavní účetní, v lepším případě
s finančním kontrolorem nebo ředitelem. Ale ti, kdo zpracovávají osobní
daně, se setkávají se členy představenstev a dozorčích rad. Až toto velké
poradenské firmy pochopí, mohou se stát skutečnými partnery svých klientů. Do
té doby budou jen jednou z mnoha dodavatelských firem.  

Čím je pro vás oblast daní
a účetnictví nejpoutavější?

Zejména tím, na co se v naší společnosti
specializujeme. Osobními daněmi. Možná by některé čtenáře zajímalo, co to vlastně
je. Řečí zákona to je daň z příjmů fyzických osob, daň z příjmů
právnických osob, pokud se týká daňové uznatelnosti, a pojistné na sociální
zabezpečení a zdravotní pojištění. V obecné řeči jde o vše, co se týká
lidí. Odměňování, benefitů, postavení jednatele, managementu, vlastníků firem,
pracovníků vyslaných z jedné země do druhé a podobně.

 

Jak byste tuto část
definoval ze svého úhlu pohledu?

Podle mne je to ta nejúžasnější část daní. Řešíte při ní
skutečné problémy a ne jen účetní souvztažnosti. Jak máme nastavit systém
odměňování, aby byl pro naše zaměstnance motivující, ale zároveň nákladově
šetrný? Jak máme vyřešit situaci, kdy jsme vyslali našeho zaměstnance do Mnichova
spolu s rodinou a manželka vyslaného zaměstnance otěhotněla? Co musí naši
manažeři udělat, když se jim centrála v Paříži rozhodla dát akcie mateřské
společnosti? Jak mám naplánovat odchod z firmy, kterou jsem vybudoval, a
převést ji na děti? Dcera má letní brigádu, má nějaké daňové povinnosti? Chtěl
bych se pomalu stahovat ze své rodinné firmy, koupit si vilku v Andalusii
a trávit tam zimu – jak to mám udělat? To jsou otázky, jejichž řešení nás
uspokojuje víc, než jak vysoká má být opravná položka na manka a škody
v maloobchodě.

 

Nakolik můžete být ve svém
oboru tvůrčí?

Velmi. Je ale potřeba rozlišovat mezi kreativitou za
hranou zákona a tvůrčím využíváním všech možností, které daňový zákon umožňuje.
První jmenovanou věc bychom nikdy neudělali a klientům, kteří by takový postup
požadovali, bychom doporučili využít služby někoho z našich konkurentů.
Ale tvůrčí využívání všech možností daných zákonem je něco jiného.

 

Můžete mi uvést příklady,
na kterých si to můžeme ukázat v praxi?

Náš klient potřeboval omezit náklady, ale protože to byla
rodinná firma stejně jako my, chtěl se do poslední chvíle bránit propouštění.
Vypracovali jsme mu zcela nový systém odměňování, který kombinoval paušální
cestovní náhrady, práci z domova a práci v kanceláři. První dvě
zmiňované věci vytvořily takovou daňovou úsporu, že nebylo nutné propustit ani
jednoho zaměstnance. Přitom zaměstnancům zůstal zachován jejich čistý příjem.

 

Jaká kreativita se může
promítnout u klienta zahraničního?

Dalším mým klientem byl Angličan, který se rozhodl prodat
svoji firmu a přestěhovat se do Česka. Jeho motivace byla hodně zvláštní –
miluje kulturu, umění a vážnou hudbu. To vše v Praze je a navíc se odtud,
snáze než z Londýna, dostane do opery v Drážďanech, divadla
v Ostravě nebo do Vídně a Salzburgu. Britské a české daňové předpisy jsou
hodně rozdílné. Takže jsme si spolu sedli a naplánovali jsme, co a kdy udělat
tak, abychom minimalizovali daně v obou zemích. Dům v Londýně byl
prodán před vystěhováním z Británie, a tak byl osvobozen od daně, ale
archivní sbírku vína jsme prodali až po přestěhování se do Prahy, a tím jsme ji
opět od daně osvobodili. Kdybychom víno prodali před vystěhováním a dům naopak
po přestěhování, klient by musel v Británii a v Čechách zaplatit
několik set tisíc liber na daních.

 

A tento způsob plánování
funguje i u českých osob, které se z Česka nikam nestěhují?

Ano.

 

Potom by se ale zdálo, že
názory některých politiků, že daně pro bohaté se musí zvýšit, má reálné
odůvodnění.

Tak to možná na první pohled vypadá, ale zdání klame.
Pokud by se zavedla daň pro bohaté, a ona se již vlastně formou solidární daně
od ledna letošního roku zavedla, pak většina lidí s vyššími příjmy změní
formu příjmu nebo se z Česka odstěhuje.

 

Co myslíte tím, když
říkáte, že změní formu příjmu?

Třeba to, že místo mzdy obdrží podíl na zisku daněný jen
15% daní. Více lidí také využije výdajových paušálů pro podnikatele nebo obě
tyto možnosti zkombinuje.

 

Zbyl by tedy podle vás v Česku
někdo, kdo by vyšší daně platil?

Zbudou dobře placení zaměstnanci mezinárodních firem. Ti
na své výplatní pásce najdou menší čistou mzdu a budou tlačit na své
zaměstnavatele, aby jim snížený příjem dorovnali. A ti toho dosáhnou tak, že
buď sníží zaměstnanost, nebo přesunou sídlo firmy jinam. Zvyšování jakýchkoli
daní v Česku je dnes hrou s negativním součtem a v době
počínajícího oživení je to ekonomický zločin.

 

Takže progresivní daň
nepodporujete, rozumím tomu správně?

Nepodporuji. Celý problém popsala velmi výstižně moje
žena v roce 2003 v týdeníku Profit. Dovolím si ji volně citovat. Existují jen dvě podoby spravedlnosti. Buď
přispějí všichni stejně, každý dá na veřejné služby tisíc korun, nebo se
přispívá stejným dílem a každý dá třeba 20 % svého příjmu. To známe ze škol
nebo z domova. Rovná daň z hlavy, kdy všichni platí stejně bez ohledu na
svůj příjem, je utopie. Je sice velmi spravedlivá, ale také zcela nesolidární.
Progresivní daň je naopak zcela nespravedlivá, ale je tak solidární, že hraničí
s vyvlastněním. Proto je jedinou rozumnou cestou kompromis. Tím je
současná rovná sazba daně, která je jak spravedlivá, tak solidární. Je to velmi
jednoduché.

 

Dobře, ale je potřeba na
daních vybrat dostatek prostředků na plnění veřejných zájmů a služeb, výstavbu cest,
provoz škol a zdravotnictví,…

To máte zcela jistě pravdu. Podle mého názoru již dnes
vybírá stát dostatek prostředků. Jejich rozdělování je ale jiná otázka. Mám velmi
rád bonmoty politiků, které ukazují, jak moc nerozumí oblasti, za kterou
zodpovídají. Minulý rok prohlásil ministr Kalousek, že švédské veřejné služby
za rumunské daně fakt mít nemůžeme. Na první pohled velmi jasné a mediálně
vděčné vyjádření. Jenže pokud se podíváte na švédský daňový systém, zjistíte,
že 95 % osob platí ve Švédsku menší nebo stejné celkové odvody na daních a
pojistném jako u nás! A švédské veřejné služby stále nemáme…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Jaroslav Tatek

Oficiální
stránky společnosti Pro Factum www.profactum.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Vytvořeno ve spolupráci s profesním magazínem Best
of www.ibestof.cz

 

 

 

„Na restart kariéry nemusíme čekat do doby, kdy docílíme určité pracovní mety ředitele či manažera, ale jde třeba o přechod do jiného oboru či o začátek podnikání místo stálého zaměstnání.“ Tomáš Jindříšek

 

 

 

 

 

Tomáš Jindříšek je managing
partner a spoluzakladatel agentury Dark
Side. Předtím působil deset let jako ředitel OgilvyInteractive, internetové
divize mezinárodní reklamní sítě Ogilvy. Tomáš je rovněž předsedou
představenstva Asociace direct
marketingu, e-commerce a zásilkového obchodu. Marketingové komunikaci a
internetu se profesionálně věnuje od roku 1998, pravidelně přednáší a
publikuje, působí jako člen řady odborných porot a aktivně se zapojuje do
projektů pro významné značky. Jeho koníčkem je pomoc obecně prospěšnému
sektoru, mimo jiné působí jako člen rady Konta
Bariéry, předseda představenstva neziskové organizace Jahoda a je duchovním otcem projektu Darujspravne.cz.

Můžete vystihnout
moment, kdy jste věděl, že internet a oblast nových médií je pro vás ta správná
cesta?

Nějak to vyplynulo ze situace kolem roku 2001. Náhodou. Vzpomínám
si, že dva měsíce předtím, než jsem nastoupil do velké reklamní agentury, jsem
viděl kultovní film Po čem ženy touží
s Melem Gibsonem a říkal jsem si, že prostředí reklamní agentury je neuvěřitelný
svět. Tehdy jsem byl projektový manažer v počítačové firmě, kde jsem se
čerstvě věnoval internetu, a přemýšlel jsem o tom, zda ten film je fikce, nebo pravda.
Realita se zas tak moc nelišila. (smích)

 

Jak přišlo rozhodnutí
založit agenturu Dark Side?

Bylo to vyzrálé rozhodnutí po deseti letech na řídící pozici
v mezinárodní agentuře Ogilvy. Spojil
jsem se se správnými parťáky a domluvili jsme to za čtyři měsíce. Řada lidí se
mě teď ptá, jaký je to velký rozdíl „být ve vlastním“, ale upřímně, já tam tak zásadní
rozdíl nevidím. V korporaci jsem měl velkou svobodu a řídil jsem ji „podnikatelsky“,
i když nebyla moje. Vlastní agenturu zase řídím jako manažer a ne jako
vládce tvorstva. Mám moc schopné a nadšené kolegy, kterých si vážím, a to mě
motivuje. Držím se citátu Davida Ogilvyho o zaměstnávání lidí, kteří jsou větší
než vy, abyste neměli firmu plnou trpaslíků.

 

Nevstoupili jste na trh
ve zrovna podnikatelsky příznivé době, i přesto se vám podařilo uspět. Nebyl to
trochu risk?

Vlastně to byl plánovaný risk. Někdy je dobré jít proti proudu
a vsadil jsem na to, že v době krize se naopak bude více hledět na
efektivitu a zkušenosti lidí. U nás všichni včetně managementu pracují na
projektech klientů. Takže za stejnou investici klient dostane více. A funguje
to, po roce a půl na trhu děláme pro řadu významných firem. Jak se
s nadsázkou říká, i na válce vždy někdo vydělá. Takže ke krizi se dá
přistupovat aktivně.

 

Co byste poradil lidem,
kteří chtějí začít nyní podnikat v internetovém byznyse i mimo něj?

Nejde tolik jen o znalosti a technologie, někdy se na to příliš
upínáme. Stále jsme součástí komunikace zaměřené na lidi a schopnost naslouchat
a pochopit byznys model našich klientů je pro mě důležitější než být jen
odborníkem, který nekouká nalevo a napravo. Nechci mentorovat, ale někdy mi
chybí trochu vzájemné úcty a pokory.

 

Jak vidíte budoucnost
českého internetového trhu? Myslíte, že je ještě co objevovat?

Já osobně se učím každý den a pořád mě fascinuje, kolik je
toho nového. Udivuje mě, že někdo s dvouletou zkušeností občas řekne, že
už se vše naučil. (úsměv) Vše se
propojuje, už není žádné off-line a on-line. Většina lidí dnes žije intenzivně
v obou světech, a jak říká známý autor sci-fi: „Budoucnost už je nyní“. Jen se na ni musíme umět dívat. Zajímavé je, že řada lidí v byznysu se mě
ptá, zda ten který koncept už někdo realizoval, a je to tedy prověřené. Ti
správní se mě ptají, zda budou první, kteří to zrealizovali. A těch je logicky
vždy méně. 

 

Drží český trh krok
s tím zahraničním?

Jak v čem. Jsou dokonce oblasti, které i předčí. Třeba
v komerčním světě sociálních sítí jsme velmoc. Vznikla tu řada globálních
projektů, jako je třeba Social Bakers,
největší portál se statistikami a analýzami ze sociálních sítí, nebo projekt Brand Embassy, systém na zákaznickou
péči na sociálních sítích.

 

A teď k vaší profesní
kariéře… Který moment byste popsal jako vrchol kariéry? Nebo teprve přijde?

Vrcholů jsem zažil mnoho a věřím, že ještě přijdou další.
Vnímám svou kariéru jako série drobnějších i větších radostí a úspěchů a logicky
občas i proher a to mě baví. Nechci opakovat klišé, že cesta je cíl, ale já to tak mám. Potkávám příliš
úspěšných lidí, kteří pořád pospíchají, aby se měli lépe a dosáhli toho či
jiného, a pořád se dívají na ty úspěšnější a ne tolik na ty, které nechali za
sebou. Vzpomínám si, jaké mi děda ve svých osmdesáti letech vyprávěl příběhy, a
říkám si, co budu vyprávět já.

 

Dark Side společně se společností HR Spectrum přichází s konferencí Restart kariéry. Co vás přimělo
k zapojení do takového projektu?

Je to především osobní zkušenost. Na restart kariéry nemusíme
čekat do doby, kdy docílíme určité pracovní mety ředitele či manažera, ale jde třeba
o přechod do jiného oboru či o začátek podnikání místo stálého zaměstnání.
Troufám si říci, že se jedná o nejzajímavější konferenci roku, kde se
nebudou přednášet jen poučky a strategie, ale jednoduše životní příběhy osob,
které nějakým způsobem restart kariéry absolvovaly.

 

Na co se mohou
účastníci těšit a co jim konference přinese?

Jsou to především osobnosti, které pracovaly
v různých oborech. Iveta Radičová, která se od profesorky sociologie dostala
k pozici premiérky a kandidátky na prezidentku SR. Dalšími prezentujícími jsou
například Pavel Turek, bývalý manažer týmu McLaren
Mercedes, Jana Žižková, bývalá CEO SAS
Institute, Václav Dejčmar, spoluzakladatel DOX a majitel Czechoslovak
Models, Inéz Cusumano, bývalá vrcholová manažerka, Evžen Cekota, kouč, Jiří
Pavlíček, bývalý generální ředitel Johnson
& Johnson, Aleš Michl, přední ekonom, Jozef Banáš, ekonom a top manažer,
Libor Malý, který vybudoval LMC, nebo Božena Jirků, bývalá redaktorka ČT.
Konference je postavená především na osobních příbězích těchto osob, které
účastníkům přinesou reálné zkušenosti a inspiraci nejen pro jejich dosavadní
kariéru, ale i životní směr.

Pomáháte i ve veřejně
prospěšném sektoru. Můžete nám krátce představit organizace, které podporujete?

Je jich více. Konto
Bariéry, Nadace Terezy Maxové, Jahoda, která pomáhá dětem na Černém
Mostě, a další. Vypadá to asi rozsáhle a altruisticky, ale tak to není. Baví mě
to a zase tolik času to nezabere, je to v rovině kontaktů a mnohdy propojování
kontaktů z komerčního a nekomerčního světa. Líbí se mi nová vize světa,
která vznikla na harvardské univerzitě, a aplikuje ji Nestlé ve svém společensky odpovědném přístupu, že ziskový a neziskový
svět by neměl fungovat principem vítězů a poražených, ale zcela partnersky.

 

Připravujete neziskové
projekty i v rámci Dark Side?

Ano, tak nějak to propojuji, šetří to čas. Děláme třeba
některé weby a marketingové poradenství.

 

Kde si myslíte, že je
potenciál v pomoci neziskovému sektoru?

Profesní dobrovolnictví je v plenkách. Kolik je
marketérů, obchodníků, právníků, manažerů a dalších specialistů, kteří mohou
zdarma poskytovat své služby neziskovkám? Nic moc to nestojí, a přitom
z toho řada lidí může mít podobný zážitek jako třeba z kultury či
sportu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Ivona Novotná

Foto: archiv Tomáše Jindříška

Korektura: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Vybavení hotelů a poskytované služby jsou u nás mnohdy na mnohem vyšší úrovni, než tomu je ve srovnatelných kategoriích hotelů v metropolích, jako jsou třeba Paříž, Madrid, Řím.“ Ing. Miroslav Vacek

 

 

 

 

Ing. Miroslav Vacek je
mužem činu. Finanční oblast vyměnil za nejistou notu hoteliérství, když se
v roce 2006 po pár měsících odpočinku rozhodl spolu se svojí ženou koupit,
opravit a začít provozovat rodinný hotel. Dle svých slov k tomuto oboru „jaksi
podvědomě tíhl“. V jednom má ale majitel krásného čtyřhvězdičkového hotelu
Alwyn v pražském Karlíně jasno. Vynikající
restaurace a profesionální a především příjemný personál je to, co je na hotelu
nejcennější.

 

Co vás přivedlo na dráhu
hoteliéra?

Dalo
by se říci, že náhoda. Po revoluci v roce 1989 jsme založili
s několika kolegy z finanční oblasti společnost, kterou jsme na
začátku tohoto tisíciletí poměrně úspěšně prodali. Vyvstala otázka, co dál. Chovat
se jako rentiér a užívat si života, anebo se poohlédnout po nějaké dobré
investici. Nicnedělání mě ale bavilo jen pár měsíců. Možná, že nějak podvědomě
jsem k hoteliérství tíhl. Začal jsem se tedy vážně zajímat o možnosti
investice do nějakého pražského hotelu, a tak jsme v roce 2006 koupili karlínský
hotel Beseda Bonsai, který jsme
přejmenovali na hotel Alwyn.

 

Předpokládám, že jste alespoň
sebemenší zkušenost z této oblasti měl. Radil jste se například
s nějakým odborníkem, než jste do tohoto vlaku naskočil?

Vážně
jsem neměl žádné zkušenosti. Jen se mi zkrátka líbila ta myšlenka. Samozřejmě
jsem se poradil se ženou, ale že bych se nějak výrazně radil s někým
z této oblasti, to ne. Možná to bylo tenkrát z naší strany trochu
bláhové, ale dnes už můžeme s klidem říci, že se nám riskovat vyplatilo.

 

Risk je zisk. Tedy alespoň
ve vašem případě. Opravdu jste neměl obavy, že se to bez zkušeností nemusí
povést?

To
víte, že jsem měl své momenty nejistoty. Byli samozřejmě lidé, kteří nás
odrazovali a strašili, že je to obor podnikání, kde se musí člověk vyznat a být
v práci každý den, včetně sobot a nedělí. Vsadili jsme ale na to, že když
se k lidem budeme slušně chovat my, oplatí nám to stejně.

 

Smekám před vaší odvahou.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se ve vedení hotelu a jeho provozu zorientoval?

Nejsem
na to zdaleka sám. Původně jsem si myslel, že na řízení provozu hotelu budeme se
ženou sami, samozřejmě s tím, že nám na klíčových místech pomohou
kvalifikovaní zaměstnanci. Nakonec hotel pohltil všechny členy naší rodiny, zeť
se přidal okamžitě a po něm postupně i starší a mladší dcera. Orientujeme se
tak nějak stále za provozu. Naše motto je, že si to děláme tak, jak by se nám
to coby hostům líbilo. Rádi cestujeme, a tak jsme i my často hosty
v různých hotelech.

 

Rodinný business může mít
vedle svých nepochybných výhod i svá úskalí. Jak se s tím pasujete vy jako
ředitel?

Ano,
možná ve firmě, kde nemáte rodinné příslušníky, si můžete dovolit být o něco
málo přísnější. Na druhou stranu my si toho nemusíme ani tolik říkat, protože
se známe a dalo by se říci, že i smýšlíme podobně. Určitě ale musím využívat
více diplomacie. (smích)

 

Zásadní posty ve vašem
hotelu zastávají vaši blízcí. Jak řešíte například rodinnou dovolenou? Můžete
se ve všech ohledech spolehnout na své zaměstnance?

To
je právě to, o čem jsem mluvil. Vsadili jsme na lidi, ke kterým se snažíme
chovat férově, a oni nám to oplácejí svou loajalitou. Dnes můžeme úplně bez
problémů celá rodina odjet na dovolenou a nechat chod hotelu na našich
zaměstnancích, kterým naprosto důvěřujeme. Samozřejmě i oni za tu dobu museli
projít jakýmsi sítem. Dnes ale máme takový personál, na jaký jsem pyšný.

 

Co je pro vás důležitým
faktorem při vybírání nového zaměstnance?

Stěžejní
zaměstnanci nám byli doporučeni a já jsem za to vděčný, protože jsme takto získali
výborného šéfa restaurace. Ostatní zaměstnanci, například náš šéfkuchař, který
s námi pracuje od začátku, prošli konkurzem nebo si je přivedli jejich
šéfové. V konkurzech jsme dávali přednost mladým lidem, a to i těm, kteří
ještě neměli požadovanou délku praxe, projevovali ale neutuchající snahu se
něco rychle a dobře naučit. Nedělalo nám problém dát příležitost někomu, kdo do
této branže přišel jako my. Také máme smlouvu s jednou hotelovou školou, jejíž
studenti k nám chodí na praxi. Někteří z nich u nás po škole zůstali.

 

Jak moc je dnes těžké najít kvalitního a loajálního zaměstnance? 

Těžké to jistě je. Hraje v tom ale roli více faktorů. Například, že nyní žijeme v období krize. Domnívám se, že lidé – a to i v Praze, která není krizí zasažena jako jiné regiony – si začali práce více vážit a chtějí si ji udržet co nejdéle. V rámci našich možností se snažíme, poskytnout jim opravdu dobré pracovní podmínky, aby fluktuace našich zaměstnanců byla minimální. A to se nám zatím daří.

 

Kde jste hledali inspiraci k názvu hotelu?

O jménu jsme přemýšleli poměrně poctivě. Radili nám, aby hotel začínal na písmeno „A“, a tak se rychleji zobrazoval ve vyhledávačích. Před několika lety jsme s rodinou navštívili Las Vegas, kde se právě otevíral hotel Wynn, který se nám všem nesmírně líbil. Nakonec rozhodlo i to, že máme báječného psa, který se shodou okolností jmenuje stejně jako dnes hotel, tedy Alwyn.

 

Jak velké změny jste kromě názvu v hotelu udělali?

Hotel byl po povodních v roce 2002 částečně rekonstruován, nefungovala ale restaurace, protože bývalý majitel již neobnovoval úplně zničenou kuchyň. My jsme v roce 2007 provedli totální rekonstrukci celého vnitřku budovy. V podstatě nezůstal kámen na kameni. Vybavení si vzala na starosti moje žena. Vše, co v hotelovém a restauračním interiéru uvidíte, je tedy její zásluha.

 

Místo hotelu je
skvělé, v klidné lokalitě, přesto je to do centra kousek dál. Jak
hodnotíte vaši lokalitu a proč jste si vybral právě tohle místo?

Když jsme si dělali průzkum této lokality
v návaznosti na naší potenciální investici, samozřejmě jsme si prohlédli
dostupné plány rozvoje Karlína. Všeobecně se dalo očekávat, že vzhledem
k povodním, které tuto oblast hodně zasáhly, se v dalších letech Karlín dočká
dramatického rozvoje. Na to jsme vsadili. Začalo se sem stěhovat hodně firem.
Věřili jsme, že business klientelu si podchytíme, ovšem tu turistickou jsme
ještě neznali. Z počátku jsme tedy měli v pracovních dnech plno a o
víkendu jsme měli čas na větší úklid a opravy. Od té doby, co jsme začali
spolupracovat s nejdůležitějšími ubytovacími servery, začalo se nám dařit
i s turistickými klienty a dnes máme vytíženost vysokou i přes svátky a
víkendy. Ne všichni totiž touží být celou dobu svého pobytu v historickém a
hektickém centru. Navíc v centru se často do hotelů příliš neinvestovalo,
takže za vysokou cenu nemusíte dostat takovou kvalitu jako u nás.

 

Součástí hotelu Alwyn je vynikající restaurace, kde si
každý najde jídlo podle své chuti a kde organizujete různé společenské akce či podniková
setkání. Dalo by se tedy říci, že business klientela je stále to, na co sázíte?

V současné době máme obsazenost hotelu výbornou
a dalo by se říci, že je to tak půl na půl, tedy 50 % business a 50 % turisté. Jak
jsem již zmínil, internet nám velmi pomohl najít a oslovit turistickou
klientelu. Přímo ale například nespolupracujeme s žádnou cestovní
kanceláří. Pokud jsou lidé spokojeni, řeknou si to mezi sebou, doporučí nás
známým, nebo dokonce napíší pěknou recenzi na nějaký hotelový server.

 

To je asi
ten nejlepší marketing, jaký můžete mít. Jaká je vlastně vaše marketingová
strategie? Jak moc vás například tyto recenze inspirují? 

Naše marketingová strategie je jednoduchá a finančně
nenáročná. Jsou to právě naši hosté. Snažíme se o to, aby se u nás cítili dobře
a poskytnuté služby byly na vysoké úrovni. Recenze na náš hotel samozřejmě
sleduji a většinou se z nich raduji. Pozitiva mě těší a občasná negativa
beru především jako inspiraci ke zlepšení.

 

Využíváte ke svému
marketingu také v dnešní době tolik oblíbené slevové portály?

Nic
takového nevyužíváme. Snažili se nám nabídnout takové služby v restauraci, ale
nám to nezapadalo do naší marketingové koncepce. Myslím si, že kvalita a
kvantita jídel, které u nás host dostane, plně odpovídá ceně, kterou musí
zaplatit. Kromě toho nemám pocit, že koncepce slevomatů přivádí restauracím
budoucí stálé klienty. Jdeme svojí cestou, hledáme všechny možnosti, jak
neustále rozšiřovat skupinu stálých klientů. 

 

Inspirujete se při
vedení hotelu v zahraničí? A jak se vám daří tuto inspiraci využívat v praxi?

Určitě se inspirujeme v zahraničí. Provoz
hotelu i restaurace jsme založili na vzoru malého rakouského rodinného hotelu.
Snažíme se konkurovat domácí atmosférou a stabilitou personálu. Téměř tři roky
u nás nedošlo k výraznější změně zaměstnanců a na to sázíme. Klienti,
kteří se k nám vracejí, už znají jménem naše zaměstnance v restauraci
i hotelový personál. Když se ubytujete v síti velkého hotelu, tak vás ta
anonymita pohltí. Pokud ale vyhledáváte něco osobnějšího, jsme tu my.

Velmi se nám také líbí síť hotelů Sofitel, což je
ale úplně o něčem jiném. Náš oblíbený je například ten v Marseille, který
je položen přímo u vjezdu do přístavu, takže noční výhledy jsou úchvatné. Také hotely
sítě Sofitel
v Amsterodamu či Mnichově jsou velmi hezké.

 

Z jakých zemí k vám
nejčastěji jezdí hosté?

Naši hosté jsou z různých koutů světa. Nedávno
jsem to počítal a samotného mě to velmi překvapilo, dosud jsme měli hosty
z devadesáti dvou zemí. Vyhledávají nás především Němci, Rakušané či
Slováci, kteří tento model rodinného hotelu znají a mají ho rádi. Většinou
nedobré zkušenosti při rezervacích máme s klienty z Ruska či Číny, kteří
si u nás objednávají dlouhodobé pobyty a ty pak následně často ruší. Možná je
to způsob jak získat vízum do České republiky, nevím. Rádi to ale samozřejmě nemáme.
Jinak oblíbenost nebo neoblíbenost klientů v žádném případě nespojujeme
s konkrétní zemí. Vždy to je o lidech a všude, stejně jako u nás, se
najdou i tací, které bychom jako hosty hotelu či restaurace již potkat
nemuseli. Naštěstí za pět let naší existence takových hostů bylo minimum.

 

Vzpomenete takového
hosta? 

Největší problém jsme měli jednou s hostem z Jihoafrické
republiky, který přijel přesně v den, kdy byla v ČR vyhlášena prohibice.
Bohužel pro něj, nemohl totiž být bez své whisky. Chodil si tedy shánět po
okolí dostupný alkohol a potom v noci, opilý, obtěžoval naše hosty
v hotelu. Klepal na pokoje a budil je. Ovšem přes den, kdy byl střízlivý,
byl neskutečně milý, takže mu bylo těžké něco vytýkat. Navíc on si stejně
nepamatoval, co v noci dělal.

 

Stále se spekuluje o
tom, že začnou hotely kvůli krizi krachovat nebo se tak už stalo. Co si o tom
myslíte?

My
jsme do tohoto businessu přišli už v době začínající ekonomické krize.
Nemám tedy srovnání, abych mohl říci, jak nás tato krize zasáhla. Náš business přesto
stále roste, což je dobře. Opravdu to ale neumím srovnat, možná, že bychom
rostli rychleji.

 

Dalo by se tedy říci, že
už to s vaším hotelem může být jen a jen lepší.

Myslím
si, že v mnoha případech se úroveň služeb u nás ve srovnání se zahraničím
podceňuje. Vybavení hotelů a poskytované služby jsou u nás mnohdy na mnohem
vyšší úrovni, než tomu je ve srovnatelných kategoriích hotelů v metropolích,
jako jsou třeba Paříž, Madrid, Řím. Jinými slovy my se musíme na čtyři
hvězdičky nadřít mnohem více než stejně hvězdičkový hotel v centru Paříže,
který těží jen ze své lokality. Ale s tím zatím nic nenaděláme.

 

Jak se podle vás
projevuje v hotelu skutečná kvalita služeb?

Vše
začíná u zaměstnanců. Pokud nemáte kvalitní personál, nemůžete dosáhnout
příjemného prostředí a adekvátního servisu.

 

Co považujete pro váš
hotel za největší ocenění?

Pro
mě osobně je to odraz naší hotelové restaurace. Je hezké a důležité mít své
čestné umístění například ve výběru pana Maurera
(pozn. redakce: Maurerův Výběr Grand-restaurant je v současné době jediný
nezávislý průvodce nejlepšími a nejzajímavějšími restauracemi v ČR). Ovšem nejvíce mě
teší ocenění od našich hostů, kteří naplňují naši restauraci přes den a stále
se vracejí. Když k nám přijdete v poledne, restaurace praská ve švech.
To je pro mě opravdu největší ocenění, protože to vlastně hodnotí lidé, kteří
restauraci důvěrně znají. Stejně tak mě velice těší i ocenění našeho hotelu na
ubytovacích serverech, které tvoří vyjádření klientů. Na booking.com jsme dosáhli známky 9 z 10, což je vynikající, a
podobné je to i na ostatních webových stránkách.

 

Vaše pozice ředitele
a majitele jistě přináší vysoké pracovní nasazení. Jak vypadá váš pracovní den? 

Myslím,
že docela normálně. Většinou se ženou přijedeme kolem deváté hodiny ráno a ve
čtyři hodiny odpoledne odcházíme. Je pravda, že mezi tím je to hodně
intenzivní. Zvláště v období, kdy se ona snaží pomáhat naší starší dceři
s dětmi. Vždy se ale mohu zcela spolehnout na zetě, který zajišťuje provoz
hotelu, restaurace i konferenčního sálu, a na naše zaměstnance. Víkendy
v hotelu netrávíme. Naše lokalita není taková, aby k nám chodili
turisté do baru či restaurace.

 

Jak se udržujete ve
fyzické a psychické pohodě?

V mládí
jsem závodně běhal 400 metrů. Bohužel jsem se zranil a přešel jsem na trojskok.
V něm jsem překvapivě dosáhl svých nejlepších úspěchů, například třetí místo
na akademickém mistrovství Čech. Jinak hrával jsem tenis a dál běhám, i když
jsem po dvojnásobné operaci menisku.

 

Co vás na vaší práci
nejvíce baví?

Je
za námi něco vidět a děláme to na svém a po svém. To mě nejvíce naplňuje. A
také fakt, že nám do toho nemůže nikdo mluvit. Tedy kromě našich klientů
samozřejmě. (smích)

 

Jaké jsou vaše profesní
vize do budoucna?

Spousta lidí se nás ptá, co budeme dělat, až se hotel
zaběhne a bude fungovat „sám“. Není to přeci velký hotel, máte 24 pokojů,
říkají. S každým rokem ovšem nabíhají nové a nové věci, které musíme řešit,
takže mám pocit, že neustále nestíháme. Obavu z toho, že bychom se se ženou
začali nudit, určitě nemám. Největší výzvou pro nás bude jednou předání hotelu
našim dětem. A na to se těším. Budu šťastný, když jim budeme moci předat
kvalitní a fungující business. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořen ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Ve všech svých restauracích jsem vždy vařil. Je pro mě nesmírně důležité být v kontaktu se svými zaměstnanci.“ Maurizio Marino

 

 

 

 

Elegantní majitel vyhlášené italské restaurace v srdci Prahy Maurizio Marino je mužem činu. Když před dvaceti lety přijel
jako turista do našeho hlavního města, okamžitě pochopil, že když se objeví
příležitosti, musí se „chytit pořádně za pačesy“. Založil několik italských
restaurací, kde naleznete tu opravdovou italskou atmosféru, výbornou kávu,
příjemný personál a hlavně pravou italskou kuchyni. Kuchař, podnikatel a
překvapivě i milovník tradičních českých jídel vás okouzlí, stejně tak jako
jeho restaurace Locanda Marino
v srdci Prahy.

 

Vlastníte jednu z nejlepších italských restaurací
v Praze. Pocházíte ale ze slunné Sicílie, což by vám mnohý z nás
jistě mohl závidět. Co vás zaválo do země bez písečných pláží a šumu moře?

Dá se říci, že náhoda. Na
začátku devadesátých let jsem přijel do Prahy na dovolenou a v té době zde
nebyly žádné italské restaurace. S přítelem jsme okamžitě vycítili
příležitost, a tak jsme se rozhodli zůstat a založit naši první italskou
restauraci Taverna
Toscana. Později jsme restaurací měli více, celkem tři.

 

Zdá se, že se nebojíte riskovat. Nebál jste se tak zásadní životní změny? Přece jen provozovat business v nové zemi jako cizinec může mít svá úskalí.

Na Sicílii v té době nebylo a vlastně doposud stále není mnoho pracovních příležitostí. Když tedy příležitost vycítím, chytnu ji pevně za pačesy. Jedině tak se dá něčeho dosáhnout. Riskovat se nebojím.

 

Vy sám jste ale výborný kuchař, takže k tomuto oboru máte blízko. Postavíte se za kuchařský pult i ve svých restauracích?

Samozřejmě. Jsem vyučený kuchař a vaření miluji. Ve všech svých restauracích jsem vždy vařil. Je pro mě nesmírně důležité být v kontaktu se svými zaměstnanci. Navíc jim ukážu přesně, jak se co vaří, tedy dle opravdové italské kuchyně. Zkoušíme různé chutě a společně se tak na menu podílíme.

 

Jak to myslíte? Italská kuchyně se tolik liší?

Jistě. Itálie je velká a každý region má jinou kuchyni. Například sicilská kuchyně je založená především na konzumaci ryb a třeba lilku na jakýkoli způsob, na parmezánu nebo s těstovinami. Mám ale spíše na mysli italskou kuchyni, kterou dnes v Praze najdete na každém kroku. Spousta italských restaurací by si ani nezasloužila říkat si „italská“. Dobrých italských restaurací je v Praze kolem dvaceti. Těch rádoby italských je okolo sto dvaceti.

 

Jak takovou ne příliš italskou restauraci vnímáte? Do
jaké míry to ovlivňuje váš business?

Všechno tkví v chuti. Mnoho
těchto ne zcela italských restaurací vlastní například Jugoslávci či Albánci.
Ti mají rádi pikantní kuchyni, hodně česneku a těžších krémových chutí, stejně
tak jako Češi. To ale není prává italská záležitost. Italská kuchyně je mnohem
jemnější, naturální, ne tolik slaná a hlavně dietní. U nás připravujeme čistě
italskou kuchyni. 

 

Každá žena ráda uslyší, že se u vás může dosyta najíst
a nebát se o svou linii. V čem se skrývá vaše tajemství?

Základem naší kuchyně jsou
čerstvé ingredience, ale především způsob úpravy pokrmů. Vše totiž děláme na
páře bez jakéhokoli koření. Ani sůl obvykle nepoužíváme, a když, tak pouze
mořskou. Jak ale říkám, takto lze chutně připravovat pouze pokrmy ze zcela
čerstvých ryb či zeleniny. 

 

Jak je těžké získat v Praze italské potraviny?

V České republice můžeme
koupit téměř veškeré potraviny, ale to jen proto, že jsme restaurace. Běžný
občan tady nekoupí kvalitní těstoviny nebo parmezán. Necháváme si ingredience
vozit i z Itálie, hlavně ryby a sýry.  

 

Jaký máte názor na tuzemskou kuchyni? Nemyslím, že se
řadí mezi ty zdravé a už vůbec ne dietní.

Českou kuchyni mám velmi rád.
V zimě chodím alespoň jednou týdně na svíčkovou nebo guláš. V létě se
mi zdá česká kuchyně příliš těžká. Je pravda, že je hodně rozdílná od té
italské.  

 

Co vy sám vaříte nejraději a kdo vaří u vás doma?

Rád vařím ryby. Když jsem
přišel do České republiky, ryby se zde téměř vůbec nejedly. To se naštěstí
změnilo, dnes je velmi oblíbený například mořský vlk, kterého v naší
restauraci děláme na mořské soli a je vynikající. Moje tříletá dcera miluje
moje vaření, takže každou neděli vaří doma táta.

 

O Italech u nás panují různé představy až předsudky.
Vždy upravení dle poslední módy, život je jedna velká siesta a tak dále. Jak
tohle vnímáte?

Ještě jste zapomněla, že co
Sicilián, to mafián. (smích) Ano, už
jsem to slyšel vícekrát. Někteří se dokonce diví, že pracuji, když jsem ten
mafián. A já chodím každý den do práce. Lidé jsou tu ale jinak velmi milí a
vstřícní, mám to v Praze opravdu rád. Dalo by se říct, že jsem napůl Čech,
protože v Praze žiji již více než půl svého života. 

 

Při návštěvách Itálie jsem vždy měla pocit, že si
jídlo umíte pořádně vychutnat, zvláště s dobrým vínem. Kolik skleniček
k večeři se v Itálii obvykle vypije?

Ne tolik, kolik si asi
myslíte. Tady se pije mnohem více. Jistě vás překvapím, když vám řeknu, že Češi
si oproti Italům potrpí na kvalitní víno. Moji italští hosté si například
k večeři objednají vino della casa,
tedy rozlévané víno. Čeští hosté vypijí raději méně, většinou ale vybírají víno
kvalitních značek.

 

To mě vážně překvapujete. Není to možná spíše otázka
tolik oblíbeného českého snobismu než opravdové znalosti?

Vůbec ne. Češi jsou
překvapivě opravdu znalí italské kuchyně a kvalitního vína. Dříve to tak
nebývalo, ale situace se změnila k nepoznání za posledních dvacet let.
Například když svým italským hostům nabídnu prosciutto
di parma (pozn. redakce: parmská šunka) nebo prosciutto di san Daniele, ne každý
okamžitě ví, co mu nabízím. Český host už tyto pokrmy obvykle zná.

 

Jak hodnotíte situaci v dnešním restauratérství u
nás? Přece jen se zde nutně musela projevit ekonomická krize.

Ano, ekonomická krize se
samozřejmě podepsala. V dnešní době je ale i poměrně silná konkurence.
Musíme se tedy soustředit především na kvalitu. Personál navíc stojí
v České republice mnohem více než před deseti lety. Dříve jezdili Češi
vydělávat do zahraničí, dnes zůstávají doma, kde mají lepší podmínky. Naopak
sem ale zase začali za prací jezdit cizinci i ze západní Evropy, karty se
prostě obrátily. To je ale pro mou restauraci paradoxně dobře, protože takto si
mohu dovolit zaměstnat převážně italský personál, což restauraci dodá také na
své italské identitě. V současné době tvoří Italové osmdesát procent mých
zaměstnanců.

 

Najít kvalitní personál se může stát během na dlouhou
trať. Jaké kritérium je pro vás nejdůležitější
při výběru nových zaměstnanců? 

Úsměv a ochota. To je základ
dobrého servisu. A také samozřejmě dobrá znalost toho, co nabízí.

 

Jak hodnotíte servis v českých restauracích?

Mrzí mě, že to musím říct,
ale mnohdy je to katastrofa. Obsluha není k hostům milá a to naprosto
zastíní třeba i vynikající jídlo a tvrdou práci kuchyně.

 

Jak se tedy podle vás
projevuje v restauraci skutečná kvalita služeb?

Především personálem, protože
ten vytváří atmosféru, příjemné prostředí, to kýžené ambiente. Kvalitní a dobré jídlo z čerstvých ingrediencí je samozřejmě
také důležité, ale prostředí musí být čisté a příjemné. Pokud se
v restauraci cítíte dobře, už vám tolik nezáleží na tom, co máte na
talíři. (smích) Samozřejmě také
lokace je velmi důležitá. Naše restaurace se nachází v centru Prahy, v
pěší zóně, takže zde máme klid a navíc máme zahrádku přímo před restaurací, což
je velká výhoda pro přilákání kolemjdoucích.

 

Vytvářet příjemnou
atmosféru musí být jistě i velká investice, restaurace se musí neustále
udržovat. Jak se s tímto faktem vypořádáváte?

To je pravda, neustále
investujeme do interiéru a vybavení. Pokud chceme, aby se k nám hosté
vraceli nebo aby přišli ti, kteří u nás ještě nebyli, musí to u nás dobře
vypadat. Talíře, sklenice či příbory musí být stále jako nové.

 

Jak jste již zmínil,
v letní sezóně především díky vaší lokaci u vás převažují spíše zahraniční
hosté, přesto máte bohatou klientelu z tuzemska. Jaká je vaše marketingová
strategie pro získávání nových klientů?

Příliš nevěřím inzerci za
velké peníze. Nejlepší reklama je, co si naši hosté řeknou mezi sebou.

 

Kde jste hledal inspiraci k názvu vaší restaurace Locanda Marino?

Locanda je název jedné staré italské restaurace a Marino mé příjmení.

 

Jaké jsou vaše profesní vize do budoucna? Považujete se spíše za „kuchaře“ nebo businessmana?

Nedá se říci, že jsem vyloženě jen businessman. Naše strategie je ale taková, že restauraci koupíme, vybudujeme ji, zajistíme klientelu a poté restauraci prodáme. Důvod je prostý. Když vybudujete novou restauraci, dva až tři roky dobře funguje, protože je to něco nového a lidé jsou zvědaví. Po nějaké době se ale začnou například v okolí otevírat další a další restaurace, a klientela se tak pochopitelně začne rozptylovat. V Praze je příliš restaurací.

 

To je zajímavé. Měla jsem pocit, že restaurace je
spíše vaše srdcová záležitost. Něco si vymazlíte a potom to opouštíte. Nemrzí
vás to někdy?

Nemrzí. Takhle to zkrátka
funguje a je to jediná možnost, jak v této oblasti přijít k nějakému
důstojnému finančnímu obnosu. Možná v tom hraje roli i fakt, že mám rád
výzvy.

 

Jak se obvykle chová nový majitel? Udělá například
přestavbu interiéru i jídelníčku anebo spíše naváže na vaše nápady a záměry?

Často se nový majitel snaží
restauraci zásadně změnit, ale to bývá chyba. Když něco funguje, nemá se do
toho příliš zasahovat.

 

Co máte na své práci
nejraději?

Nejvíce mám rád kontakt s lidmi. Neustále potkávám nové
tváře, se kterými si vydržím povídat a povídat. Jsem takový typický Ital, stále
mluvím. (smích)

 

K tomu potřebujete jistě i dostatečný přísun
dobré kávy. Kolik šálků denně vypijete?

Přibližně patnáct. Kávu
miluju. V Itálii je naprosto normální, že pijí kávu i děti. Vzpomínám, jak
mi maminka říkala, že mi máčela už v roce a půl cukr do kávy na ochutnání.
Káva má v Itálii opravdu velkou tradici.

 

Ke kávě často patří i cigareta. Jste částečně
nekuřácká restaurace. Jak vnímáte možný návrh na celkový zákaz kouření
v českých restauracích? Myslíte, že je naše společnost na něco takového
připravená?

Přesto, že jsem kuřák,
preferuji nekuřácké restaurace. Máme se ženou malou
holčičku a rád chodím tam, kde se nekouří. Pokud se kouření zakáže
všude, je to lepší, než když se někde kouří a někde ne.  

 

Co myslíte, že musí
člověk mít, aby byl dobrým šéfem?

Jsem na své zaměstnance
hodný. Někteří moji zaměstnanci jsou se mnou celých dvacet let. Prošli se mnou
několika restauracemi. Předpokládám tedy, že jsem dobrý šéf. Jsem totiž jako
jeden z nich.

 

Vaše pozice majitele
i kuchaře jistě přináší vysoké pracovní nasazení. Jak se udržujete ve fyzické i
psychické pohodě?

Pracuji denně dvanáct hodin. Trochu cvičím a odpočívám o
víkendech. Ty se snažím trávit převážně s rodinou.

 

Neláká vás někdy
vrátit se na rodnou Sicílii? Přece jen, nemáme tu moře ani parmezán…

Vůbec mě to neláká. Jak už
jsem zmínil, mám to tady opravdu rád, vlastně jsem takový napůl Čech, protože
zde žiju už spoustu let. Navíc se mi líbí zdejší klima a není tady stres. Na
Sicílii je neustálý provoz a je těžké najít práci. Je to v podstatě Afrika.
Sicílie je nádherná země na letní dovolenou u moře, ale ne na život. Ten je tam
příliš těžký. Ne jako v České republice. Tady je to tranquillo a to mám rád.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Locanda Marino www.locandamarino.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Nesnažíme se o nadčasovost, ale usilujeme o to, abychom
jeli na současné vlně.“ Ing. Michal Vošahlík

 

 

 

 

 

Dříve vcelku
minoritní obor, dnes velmi rozšířený, ale stále populární především mezi lidmi
povahově spíše introvertními. To je profese IT manažera, které se mimo jiné věnuje
i Michal Vošahlík, spoluzakladatel internetového magazínu pro stylové muže Menstyle. Nutno podotknout, že k introverzi
má Michal na tisíc světelných let daleko. Je to velmi vtipný a bystrý mladý
muž, který ve všech směrech s jistotou ví, co především k muži jako
takovému patří. Naším rozhovorem to lze jen doložit. Stylový manažer, který
spoluzaložil stylový magazín Menstyle a který nikdy neslevil ze svých cílů.

 

Co všechno
spadá do oblasti IT?

Jedná
se o několik samostatných profesí s konkrétními rozdíly mezi nimi. Do oblasti
IT náleží nejen správci počítačových sítí, správci aplikačních softwarů,
obligátně známí programátoři a softwaroví architekti, ale i databázoví
specialisti, testeři, vedoucí vývoje, analytici a konzultanti v IT, projektoví
manažeři v IT, kreativci, neboli grafici. A potom jsem já. (smích) Já prezentuji, obhajuji a
konečně i prodávám práci druhých, práci ostatních jmenovaných profesí
z oboru IT.

 

Jak se
programátorům daří v oblasti komunikace, když se soustavně koncentrují na
svoji činnost, která je, dá se říct, odděluje od kolektivu?

Obvykle
špatně. Někteří z nich mají takovou povahu, že by klidně mohli dělat vědu
někde ve svém kabinetu na akademii věd, soustavně dvanáct hodin denně pracovat,
nekomunikovat, nemít sociální kontakt.

 

Patří to tedy i
k charakteristice lidí, kteří si vybírají tuto práci?

U
lidí, kteří si volí tento obor, se taková specifika vyvíjejí v podstatě už
od základní školy. Když vezmu jen programátory, tak to většinou bývají kluci,
kteří nemívali pochopení kolektivu, neobklopovali se nikdy příliš mnoha
kamarády, koncentrovali svoji pozornost na zcela jiné zájmy. Všichni ostatní
volí sporty, holky, party přátel. Tohle ale většina z programátorů, které
znám, nikdy nevyhledávala a dosud nevyhledává. Realizují se totiž ve své práci
a většinou v ní vynikají.

 

Do jaké míry se
jedná o tvůrčí práci?

Spíše
se o tvůrčí práci nejedná. Tvůrčí by měli být softwaroví architekti.
Programátor rozumí tomu, co dělá, proč to dělá a k čemu to potom bude, ale
po pravdě se spousta programátorů věnuje spíše nekreativní práci. Jsou
nastaveni spíše na úkolovou práci.

 

Nepromítá se to
pak i do jejich osobního života, nedostatek kreativity?

No,
asi vím, kam míříte… (smích) Myslím,
že tihle lidé nakonec zůstávají sami a že jim to vyhovuje. Jakmile nemusí vyjít
ven, mít sociální interakci, jsou spokojení.

 

Na manažery
jsou ve firmách kladeny určité požadavky, i co se vizáže týká. Mám pocit, že u
IT manažerů to tak není, jako by se jich to netýkalo.

Předpokládám,
že mnohým z nich schází motivace měnit se k nějakému vzoru, vyvíjet
se v oblasti své image. To odhaduji, nechci generalizovat. Věřím, že oni,
uzavření do sebe a svého světa, se zase na lidi, kteří o sebe dbají a svou
image řeší, dívají stejně tak „přes prsty“ a nechápou, proč této kratochvíli a
marnosti věnují svůj čas.

 

Existují nějaké
komunity, ve kterých se lidé z oblasti IT scházejí, sdružují?

To
existují, ale jsou virtuální. (úsměv)

 

Vaše práce je
ovšem mnohem sociálněji založená, protože vy, jak jsem si všimla, kontakt
s lidmi vyhledáváte…

Pracuji
jako produktový manažer a mnohdy řeším i obchod, takže pro mne je komunikace
s lidmi kritická. Nevýslovně rád se s lidmi stýkám. (úsměv)

 

Jak dělíte
práci strávenou u počítače a mezi lidmi?

Nemohu
dlouho sedět u počítače. Za prvé mě to nudí, za druhé mě z toho nelidsky
bolí oči. Potřebu komunikace mám docela velkou, takže kontakt s lidmi v pracovním
i soukromém životě vyhledávám. Počítač je pro mne pracovním nástrojem, ale rozhodně
ne předmětem relaxace.

 

Může u někoho
vzniknout druh závislosti na počítači?

Určitě
ano. Patří to k tak zvaným nemocem moderní doby. 

 

Moderní doba
přinesla spoustu možností na internetu a jednou z nich je internetový
magazín Menstyle, který spolu se svým
kolegou Michalem Novákem provozujete. Kde byl počátek jeho vzniku?

S Michalem
jsme kamarádi z vysoké školy. Menstyle,
který najdete na stránkách www.menstyle.cz, jsme spolu začali připravovat už v bakalářské
etapě v prváku, tedy v roce 2004. Rozhodli jsme se tak pro jednu z nejméně
doporučovaných podob vzájemné spolupráce, tedy podnikání mezi přáteli. (úsměv) Magazín jsme profilovali tak,
aby nás samotné bavilo jej číst. Žádný z pánských časopisů, které jsme do té
doby znali, nás neuspokojoval. Všude se psalo o autech, o ženských nebo o
různých úletech, ale nikdo nepsal z chlapského pohledu o trendech, módě,
bytovém designu a společenském dění.

 

Jak máte
s Michalem rozdělenou práci, starost o magazín?

Michal
dře těžkou koncepční práci, zatímco já na značku Menstyle balím slečny. (smích)
Ale ne tak úplně, po pravdě profil magazínu vzešel z našich společných
vizí, o obchod a investice jsme rovněž pečovali rovnoměrně, ale například
technické provedení magazínu je nutné považovat za zcela Michalovu práci. Jsem za
jeho práci a přínos nesmírně vděčný.

 

Jaké druhy
článků patří k nejčtenějším, o co je největší zájem?

Většinou
edukativní články, které učí české muže prostřednictvím trendů prezentovaných
světovými muži.

 

Jaká klíčová
slova jsou v magazínu Menstyle
nejvyhledávanější?

Slovo
Michal? (smích)

 

V pozici,
kdy dáváte čtenářům informace, jste si jistě vědom dopadu na čtenáře, kterého
informace ovlivňují…

Menstyle nepublikuje
žádná kritická sdělení, nevěnujeme se politice, světovým událostem ani jiným těžkým
tématům. Vkládáme malá sdělení, která nikomu zásadně nezmění život. Třeba
trendy.

 

Jaká je podle
vás nejlepší reklama pro konečného zákazníka, který se rozhodne inzerovat na
internetu?

Mimo
konvenční reklamu, za niž považuji pronájem reklamní plochy ve formě bannerů,
preferuji i virální reklamu a guerilla marketing prostřednictvím sociálních
sítí, blogů a magazínů. Odvažuji se tvrdit, že výsledek takto pojatých kampaní
je sice nejistý, ale některé takové experimenty s reklamou považuji za
mimořádně zábavné a účinné.

 

Co po nás
v rámci mediální komunikace a propagace moderní doba chce? Co bychom
neměli podceňovat, chceme-li zasáhnout čtenáře na internetu?

Nechci
promlouvat v marketingových zaklínadlech, jichž jsou plné učebnice, ale
věřím, že médium nebo iniciátor sdělení by měl co nejvíce souznět
s cílovou skupinou nebo zainteresovanou částí veřejnosti. Menstyle zná své čtenáře, píše přesně
pro ně a neusiluje o to, psát pro jiné. Dalším důležitým atributem mediální
komunikace současné doby je trendovost. Naše články v magazínu Menstyle jsou poplatné době, nelze je
považovat za nadčasové, po přečtení je nikdo nevyhledává a po několika letech
jsou dokonce nečitelné. Nesnažíme se o nadčasovost, ale usilujeme o to, abychom
jeli na současné vlně.

 

Máte nějaké
měřítko či přehled o tom, jak moc lidé čtou a jak by měl čtivý text vypadat?

Čtenost
magazínu Menstyle měříme četností unikátních
a opakujících se návštěv v různých časových intervalech. A protože oba
s Michalem Novákem pocházíme z technických univerzit, zaznamenané
údaje vášnivě analyzujeme různými zvrhlými statistickými aparáty. (smích)

 

Jakou výhodu má
elektronická verze magazínu oproti tištěné podobě?

Pro
vydavatele znamená elektronická verze nižší náklady na její publikování a
vhodnější příležitosti pro obměnu zpráv nebo reklam. Pro čtenáře je
elektronická verze magazínu nepochybně pohodlnější, neboť ji může číst za
různých okolností na různých zařízeních.

 

Jak podle vás
lze nejlépe motivovat čtenáře, aby se vraceli?

Vyrazit
jim dech a srazit je do kolen bezuzdně strhujícími články doplněnými
splendidními fotografiemi. A to umíme jen my z Menstyle. (smích) Ale
popravdě důležité je nezpronevěřovat se důvěře a očekávání čtenářů, tedy
neměnit profil, vizi a positioning magazínu a nescházet z nastoupené cesty.

 

Jak se vám
osvědčil nový design magazínu Menstyle,
který jste před nějakou dobou aplikovali? Jak čtenáři reagovali na změnu a jak
obecně citliví jsou čtenáři na změny designu či obsahu?

Úsilí
o to, nezpronevěřit se očekávání čtenářů je vlastně implikováno tím, že čtenáři
jsou velmi senzitivní na změny v grafice a v obsahu. Nový design je postavený
na soudobých trendech, čtenáři jej přijali a na nový způsob ovládání magazínu,
který je odvozen od nového grafického uspořádání, si zvykli.

 

Co patří
k vašemu obvyklému vybavení, když vyrážíte na pracovní schůzku?

Oblek.
Smrtonosně svůdný oblek. (úsměv)

 

Vyhlížíte velmi
mladě. Není to nevýhoda?

Ano,
je to nevýhoda. Někdy se na mě na obchodních jednáních dívají dost nedůvěřivě.
Jednou se nejmenovaný ředitel nejmenované firmy nechal slyšet, že s panem
Vošahlíkem jednat nebude, protože mu schází třicet let do chlapa. (smích)

 

Děkuji za
rozhovor.

 

 

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem ARIA www.ariahotel.net

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Backstage:
http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

 

„Zákazník opustil honbu za
výkonem a parametry, což byla doména řekněme let 2000–2008, a přešaltoval na
motorky cestovní, hodně módní retro styl nebo „café racer“ – volný čas na pohodový
výlet.“ Vladimír Přibyl

 

 

 

 

Vladimír
Přibyl začínal v domácích potřebách
v oboru prodeje a zásobování, také se živil obchodováním s jízdními koly,
nicméně to nikdy nebyl jeho koníček. Motorky si ho však našly  a dnes patří k zakládajícím členům dovozců všech motorových vozidel. Je předsedou
motocyklové sekce a velmi poutavě nám povyprávěl, jak to u nás bylo, je a bude
s motocyklovým trhem.  A také
jak funguje jeho motocyklový „gang“.

 

V
Česku je registrováno něco kolem milionu motocyklů s průměrným stářím skoro 30
let, skutečně všechny existují?
V České
republice se v současné době nachází asi 970 tisíc motorek. Když před
dvěma lety udělali humbuk s vyřazováním vozidel, tak
se z toho část vyřadila. Z těch 970 tisíc jich jezdí pouze tak 350
tisíc kousků. Proto taky to příšerné průměrné stáří více než 30 let. Protože je
tam pořád registrována spousta mrtvých duší, kde nejsou ani motorky, ani jejich
majitelé.

 

Chcete
říci, že ti už nejsou mezi námi, ani motorky, ani jejich majitelé?
Jasně, nejsou
ani ty motorky, ani ti majitelé. A protože u nás neexistuje tzv. zákonný způsob
vyřazení vozidla – to znamená, že úřad by vozidlo mohl vyřadit sám, tak to
vlastně nikdo není schopen vyřadit. Motorka neexistuje, nikdo ji nemá a majitel
už většinou nežije, ale z registru ji nikdo nevyřadí.

 

Takže
ta motorka tam někde lítá v oběhu?
Nelítá, ta
motorka už není. Je to skutečně evidence mrtvých duší. Registr vozidel rovná se
evidence mrtvých duší. (smích)
Samozřejmě dokud někdo nezjistí, že ty duše jsou opravdu mrtvé, dokud to
nevyřeší legislativně – „nebyl jsi třikrát nebo pětkrát na technické prohlídce,
tak buď to vozidlo dočasně vyřadíš, nebo ti ho vyřadíme trvale z moci
úřední“, tak to tam bude pořád. Pořád to bude stárnout, jestli mi rozumíte.
Proto je zde ten šílený údaj 31,5 let průměr stáří. Když se podíváte na
skutečné značky, které jsou v provozu, zjistíte, že průměrný věk se
pohybuje maximálně kolem 10 let. A žádné množství veteránů, byť jsme bývalá
motocyklová velmoc. Z toho to ale plyne, protože motocyklů v  padesátých
a šedesátých letech byla strašná spousta.

 

Takže
my jsme bývali motocyklová velmoc?
No jasně. Než
soudruh ministr Čepička prohlásil, že do socialismu na motorce nepojedeme. (smích) Strana a vláda začala podporovat
vývoj automobilů a motocykly usnuly v sedmdesátých letech, ustal skoro
jakýkoli vývoj.

 

Opravdu?
To je škoda, ne?
Následujících
20 let se tady vyrábělo to, co kupovalo Rusko nebo spíše SSSR, Kuba a Jižní Amerika.
Miliony kusů byly produkovány v nezměněné podobě a byly exportovány do
těchto zemí. V okamžiku, kdy přišel rok 1989-90, trh se narovnal a
zjistilo se, že to najednou není komu prodávat. Takže dnes z těch slavných
značek Jawa a ČZ, které vyráběly miliony motocyklů, už není nic.

 

Dnes
kdybyste se zeptal lidí na české značky, vybaví si asi jen tu Jawu. Jinak samé
zahraniční….
Jawa má
kupodivu dobré jméno i ve světě. Ale s tím, co v současnosti nabízí,
nemá šanci nijak výrazně uspět.

 

Počátek
vašeho vztahu k motorkám se datuje od roku 1992. Jak se to stalo?
V té době
jsem se živil tím, co jsem dělal za doby minulé – jízdními koly. Předtím jsem
pracoval v domácích potřebách v oboru prodeje a zásobování. Takže
jsem logicky přešel k soukromému podnikání. Nikdy to však nebyl můj
koníček. Byla to jen práce, nikdy jsem nebyl velký cyklista. Spíš to bylo o
technice, motorky zde za socialismu neměly žádnou perspektivu. Nereálná
záležitost. Takže jsem nakonec vybudoval během dvou let firmu, kterou jsem
přenechal jiným. A podepsal jsem smlouvu s Yamahou.

 

Když
vstoupila Yamaha na náš trh, vy jste se stal jejím šéfem, je to tak?
Uvedl jsem
v život zastoupení značky a do roku 2006 jsem tomu velel.

 

Takže
čtrnáct let, to je hodně dlouho!
Je, to máte
pravdu.

 

Čím
se zabýváte v současnosti?
Díky tomu, že
jsem začínal brzo, jsme založili svaz. Byl jsem jeden ze zakládajících členů
dovozců všech motorových vozidel. Říká se tomu „dovoz automobilů“, ale rozumí
se tím všechna motorová vozidla. Sekce jsou automobily, motocykly, nákladní
automobily a dokonce i autobusy.

 

Takže
jste šéfem Sdružení dovozců automobilů (SDA). Jak takový svaz funguje?
Slovo šéf bych
nepoužil, protože se jedná o sdružení právnických osob. Máme sekretariát,
pětičlenný výbor volený ostatními členy. Jednou za dva a půl roku máme volby a
vítězové zasedají právě v tomto výboru, jednou za půl roku jeden předsedá a
čtyři jsou členové výkonného výboru. Nyní předseda nejsem. Ale jsem předseda
motocyklové sekce, kde funkce není rotující.

 

A
v motocyklové sekci se taky volí?
Zde se volí
pouze v případě nespokojenosti, zatím se volilo jen jednou, a protože jsem
si dovolil jít k zubaři, tak mě zvolili. (smích)

 

A od
té doby se to „s vámi táhne“! (smích)
Ano, od té doby
se to se mnou táhne. Je to samozřejmě funkce čestná.

 

Takže
za korunu?
Ani za korunu,
prostě zadarmo.

 

A
mimo práci pro SDA máte ještě na starosti italské značky pod hlavičkou firmy
A-Spirit. Jaké motorky zastupujete?
V současnosti pracuji
ve firmě A-spirit, která zastupuje asi dvacet zahraničních motocyklových značek,
z toho pouze šest vyrábí motocykly. A to Aprilia, Moto Guzzi, skútry 
Piaggio, Vespa, Gilera, a Scarabeo . A na Aprilii bude tuto sezonu
závodit Karel Abraham
a vypadá to, že i Lukáš Pešek. Uvidíme, ještě to není stoprocentní. Však
začátkem března v Praze na MOTOSALONU v Letňanech mohou návštěvníci
Karlovu motorku vidět „naživo“.

 

Jak
si stojí právě Aprilia?
Aprilia si
stojí na poli silničních závodních strojů velmi dobře. V prestižních
závodech Superbike získala vloni již podruhé titul mistra světa se svým modelem
RSV4 a na mistrovství silničních motocyklů dřívějších kategorií, mimo třídy
Moto GP, ve sto pětadvacítkách ani dvě stě padesátkách neměla konkurenci. Teď
je zrušili a nahradili novými kategoriemi, tak uvidíme, jak to dopadne. V současnosti
se Aprilia v těchto závodech nejvíce angažuje v „CRTčkách“. Ostatně
v této kategorii sedlá v letošním roce Aprilii také Karel Abraham.

 

Jak
se v loňském roce dařilo prodeji nových motocyklů na českém trhu?
Upřímně,
nedařilo. Nedařilo se nikde v Evropě. Relativně ten největší propad máme
za sebou. Loni propad prodejů nebyl nijak dramatický, řekněme do 10 %.
Předcházející léta to bylo horší. Bohužel v té ekonomicky silnější Evropě,
neboli na jih a na západ, byly propady větší. To se promítlo i k nám,
protože tlak na prodej přebytku zboží byl velký. Pak už to nabízí každý za
cokoli a kamkoliv, jen aby se toho zbavil. Naštěstí ta naše značka je relativně
soudná a výrobu zarazila včas. Když jsem viděl, co se stalo u ostatních, tak
nás to tolik nebolelo. Ale samozřejmě pro ně to taky znamenalo, že na čtyři měsíce
zastavili výrobu. Ale je to tak rozhodně lepší.

 

Jaká
byla loni nejprodávanější motorka na českém trhu?
Otázka je, co
nazveme slovem motorka. Nejprodávanější motorka… Když se budeme bavit o
kategoriích, tak to rozhodně byly cestovní motorky. Ale s největší
pravděpodobností vyhrála kategorie skútr. Nemám to úplně nastudované a nechci
být špatným odhadcem. Propad trhu se projevil hlavně v motorkách, a ne
tolik ve skútrech. A pokud se projevil, tak v neznačkových. Ty značkové
kupodivu, řekl bych, mírně posílily. Díky tomu, že je to levný dopravní
prostředek, koupila spousta lidí svým dětem namísto auta skútry. Pokud bydlí
někde, kde musí denně dojíždět do práce, je jako dopravní prostředek výrazně
méně nákladný na provoz, protože jeho provozní náklady se pohybují na podobné
úrovni jako „prostředky hromadného ničení“, neboli veřejná doprava.

 

Je
možné vypozorovat posun v chování kupců motorek?
Já bych řekl,
že posun je jednoznačný. Zákazník opustil honbu za výkonem a parametry, což
byla doména řekněme let 2000–2008, a přešaltoval na motorky cestovní nebo na hodně
módní retro styl.

 

Jako
že správný motorkář musel mít žihadlo?
Ano. Spousta
zákazníků pochopila, že se stejně nemá kde svézt. Devadesát pět procent
zákazníků ty parametry nemá kde využít. A ti, co je dokážou využít, hazardují
se životem. Tedy doména 90. let byla spíš kategorie Chopper, začátek 21.
století byl ve znamení honby za těmi maximalistickými parametry. Dnes se
zákazník odklonil ke stylu, řekněme „café racer“ – volný čas na pohodový výlet.

 

Patří
sem i zmiňovaný skútr?
To ne, skútr je
dopravní prostředek. Skútr není motorka pro radost.

 

Jak
byste tedy popsal skútr?
My
z hlediska marketingu byznys velmi výrazně rozdělujeme na „to, co je pro
radost“ a „to, co je dopravní prostředek“. Mezi to patří i motorky. Ne tedy
zrovna naše, ale výrobci jako třeba Yamaha, Honda a ostatní japonští výrobci
mají motorky typu „dopravní prostředek“. To znamená 125, 250 na denní ježdění.
To je úplně jiná skupina lidí než ta skupina, která si kupuje motorku pro
radost.

 

To
jsou „ty vymazlený“?
Tak. To jsou ti
lidé, kteří si to rádi chodí leštit do garáže, kupují si na to „žlutý šroubeček,
kevlarový blatníček, tady frézovanou páčku brzdičky“. Je to jejich koníček, je
to jedna skupina lidí a ta se odehrává ve vyšší střední třídě a výš. Tedy lidí,
co peníze mají a budou je mít vždy, protože jsou schopní a dokážou si příjmy
udržet za všech okolností a jsou v pozici, kdy suma 250–300 tisíc není pro
ně zásadní a mohou si ji bez problémů dovolit.

 

Ale
díky nové legislativě, která umožňuje držitelům oprávnění skupiny B řídit i
lehké motocykly a mopedy do 125 ccm, určitě vzrůstá zájem o skútry…
Ano, to máte
pravdu. Jak jsem řekl, je to výborný dopravní prostředek a díky nové
legislativě se určitě zvedne i jeho prodej. Mimo to dnes i větší města jako
třeba Praha nabízejí pro skútry a motocykly neomezené parkování ve všech
parkovacích zónách zdarma.

 

Říkáte,
že vymizela jedna vrstva motorkářů. Která?
Dříve zde
bývala i silná skupina motorkářů, byla to ta nižší střední a střední vrstva,
která dnes úplně odpadla. To byly ty motorky, co se pohybovaly mezi 100 a 200 tisíci. Tato
střední třída zaznamenala v posledních třech letech největší propad
prodeje.

 

Ze
statistik je patrný nástup mnoha levných značek z Asie, je to tak?
Nástup mnoha levných značek z Asie je u nás už dobrých deset let a právě
naopak poslední dobou jdou hodně dolů. Takže to určitě není nástup. Je to
jednoduché. Lidé, kteří si kupují tyto levné věci, peníze fakt nemají. Jestli
se něco prodává, tak to jsou dražší značkové věci. A to platí i o motorkách. To
znamená, že bezejmenné značky mají větší propady.

 

A
kdy byl tedy jejich boom? Co byste doporučil zájemcům, kteří zvažují koupi
relativně levného stroje neznámé značky?
Jejich úspěch
byl v letech 2002–2008. To byl moment, kdy velmi nízkou cenou, byť za výrazně
nižší kvalitu výrobku, byli schopní oslovit. Nechci nikoho urazit, oni se také
zlepšují, ale s tím rostou i jejich ceny. Nemůžete vyrobit levně dobrou
věc. Vždy to musíte někde ošidit. Nikdy to není o tom, že rozdíl mezi jedním a
druhým motocyklem nebo skútrem by byla jen nálepka na nádrži. V některých
případech to tak je, ale těch případů je strašně málo. Většina velkých
světových značek také vyrábí v čínských továrnách, ale protože si musí
udržet kvalitu, tak ani na těchto výrobcích není poloviční cena prostě reálná. Nikdy
ten rozdíl není tak, že když něco stojí 50 tisíc, tak od té „no name“ asijské značky
to stojí 25 tisíc. Je to vždy na něčem ošizené a posléze se to vždy vymstí.
Když si koupíte takto levný stroj, říká se: „Levný, posléze dvakrát drahý“, a
to jednou, když ho chcete udržet v chodu, a podruhé, když se ho snažíte
prodat jako ojetý.

 

…nebo
levný, dvakrát kupovaný…
Ano, tak
nakonec zjistíte, že ono to nefunguje až tak dobře, pořádnou službu to nedělá,
neustále do toho vrážíte nějaké peníze a po třech letech zjistíte, že se to
nedá prodat. Když to sečtete, dojdete k tomu, že kdybyste si koupil relativně
dražší značkovou věc, tak jste ušetřil. Ztráta je výrazně menší.

 

To
by si lidé měli uvědomit. Myslíte, že ta doba nastala?
Spousta lidí si
to už uvědomuje. Ta euforie z  levných asijských značek už myslím pominula.
Než dát třicet, tak dám raději padesát za něco, co opravdu funguje. Víte, u
dražších věcí by se mělo více hledět na kvalitu. U trička je to jedno. To
dělám taky, když jezdím na motorkové výlety. Koupím si levné tričko, ponožky a
pak to cestou házím rovnou do koše. Nikdy však ne motorku. (smích)

 

A
jaký vývoj prodeje očekáváte v letošním roce?
Když budu
optimista, tak řeknu, že to nebude horší. Když budu optimista. Jinak se obávám,
že to horší bude. Byť si nemyslím, že naše ekonomika se bude nějak výrazně
propadat. Naopak si myslím, že bude stagnovat. Myslím si, že malinko je to způsobené
mediální fámou. Mám určitou představu o tom, jak fungují média, a jsou trošku
kontraproduktivní. Nejdříve vyrobí dramatickou nafouknutou krizi – a to se
v žádném případě nedá nazývat krizí….

 

To
mi říkal právě i pan Pavel Kohout, se kterým jsem dělala rozhovor před vámi, že
skutečnou krizi jsme ještě nepoznali.
Pan Kohout je
určitě vzdělaný člověk, a když se podíváme na krizi třicátých let minulého
století, vypadala úplně jinak. Nyní není žádná krize. Média podporovaná
určitými skupinami to takto vytvořila, takže lidé vzali za záchrannou brzdu a
přestali žít nadoraz. To je na jednu stranu dobře. Na druhou stranu to
ekonomiku zbrzdí. Vyrábíme na to, co lidé ještě nevydělali, OK, to je nějaké
množství peněz. No jo, vyrábíme víc. Jednou se to musí někde zastavit a malinko
i vrátit zpět. A to je ta fáze, kde jsme teď. Lidé se zasekli… píst se zasekl,
začíná se vracet a nikdo neví, kam až lidé budou ochotni ten píst svého dluhu stlačit
zpět. Mám spoustu známých, kteří mají strojírenské továrny, oni dnes zakázky
mají a fungují. Ta doba, kde se jim zakázky scvrkly, oni neměli co vyrábět a
museli posílat lidi domů, tak ta doba dnes není. Stačí se podívat na silnice,
kolik jezdí kamionů.

 

Obecně
mezi lidmi jsou peníze, je to vidět v obchodních domech, jak lidé nakupují
a mají plné koše…
Ano, krize
není. Jen už jsme se dostali do horní úvratě toho dluhového pístu, kdy se lidé
zarazili. Někdo nafoukl mediální kampaň a samozřejmě média jim v tom
pomohla. Teď media „bulej“, že jim inzerenti nedávají tolik peněz, protože
nemají. (smích) Vrátilo se jim to
jako bumerang, což se dalo předpokládat. Podobně tomu bylo s návody „jezděte
do Německa, protože je to tam levnější a kvalitnější“. A nic z toho není
pravda. Takže my teď musíme přečkat toto období. Myslím si, že budeme rádi,
když si řekneme, že jsme na nule. Vzhledem k tomu, že vidím, co se děje
v okolní Evropě, která má na naši republiku zásadní dopad, nebude to
procházka růžovou zahradou.

 

Jak
jsme na tom v porovnání s okolními zeměmi?
Vedeme si
relativně dobře. Německo, Rakousko jsou na tom také relativně dobře. Já bych
řekl, že mor se šíří od jihu, Španělsko, Řecko, Itálie, Portugalsko. Bude to
mít vliv, zbavit se jich nemůžeme, to už je nevratné, nějaké zpětné
rozdělování, tomu nevěřím, k tomu nemůže dojít. Takže západní Evropa
přibrzdí.

 

Jaké
jsou ceny motorek v Česku v porovnání s ostatními zeměmi?
Já bych řekl,
že jsou po přepočtu prakticky totožné, snad vyjma nějakých lokálních
doprodejních akcí.

 

Takže
se nevyplatí kupovat motorky v zahraničí?
Může se vám to
povést, ale stejně já znám případy, že ojeté motorky se odsud vyvážejí. Právě
proto, že střední třída motorek vypadla, ceny se strašně stlačily dolů a dnes
se motorky střední kategorie vozí ven. Ne že by se nic nepřivezlo, ale není to
hojně. Nikde se nevedou statistiky, kolik ojetých motorek se vyvezlo ven. Máme
informace jen od prodejců, že hodně motocyklů z bazarů šlo do Německa,
Rakouska. A to proto, že ceny ojetin jsou lepší u nás, než jsou u nich na trhu.

 

Jak
se loni vyvíjely ceny nových motocyklů a jaký vývoj čekáte letos? Na čem bude
záviset?
Poslední tři
roky bych řekl, že ceny šly dolů. Hodně to zapříčinilo zpevňování koruny, ovšem
to už nejspíš nebude trend letošního roku. Obávám se letos zvýšení DPH o 1 %, u motorky je to taky znát. U
200tisícové jsou to dva tisíce. Ceny půjdou mírně nahoru, nikoli zásadně, ale
v řádu jednotek procent.

 

A
teď trošku odlehčíme, na jaké motorce jezdíte a co byste si přál mít doma v garáži?
Co já si přeji
mít v garáži, to tam mám! (smích)

 

Jé,
to je dobré…a to je co?
To je Moto Guzzi Griso 1200 8V.
Pozor ne Gucci, ale Guzzi – žádné kabelky a parfémy! (smích) A to mám už samozřejmě několikátou. A protože už nepatřím
mezi mladíky, je to přesně to, co potřebuju: žádnej velkej výkon, dobrej
podvozek, nenutí mě to závodit a krásně se při tom svezu.

 

Máte
na Motocyklu roku svého favorita? Může se to prozradit?
Říct se to
může, ale přiznám se, že žádného favorita nemám. Těžko soudit, co z toho
je nejlepší. Mě nejvíc oslovil Norton v kategorii „Nightbiků“, to je, řekl
bych, krásná věc. Ale jenom proto. A protože je to značka mého mládí.

 

Norton
je tuším anglická značka, že?
Ano, anglická značka.
Oživili ji nedávno, podle vzoru Triumphu. Triumph je taky bývalá zkrachovalá
anglická značka, které ožila asi po 25 letech a dnes docela slaví úspěch. Tak
si myslím, že tohle je další pokus, jak to zkusit i s jinou značkou. Ale
musím, říct, že ta motorka je hezká.

 

A
jak vypadá?
Taková retro
klasika.

 

Motocyklová
sekce SDA je spolupořadatelem veletrhu MOTOSALON.  Co znamená pro veletrh záštita SDA?
Záštita SDA je
společná dohoda importérů na společné akci. Pokusím se to zjednodušit: Je to
zcela pragmatická záležitost, kdy se  „dohodneme“, že tohle bude námi
podporovaná výstava a je v zájmu členů se jí zúčastnit, abychom netříštili
síly na jiné výstavy. Dnes se jich tolik nekoná, ale byly doby, kdy byly i tři
čtyři motorkové výstavy. Já si pamatuji Motovelo, Motojaro, Motoshow a další a
žádná z nich nebyla motocyklová výstava. Protože dva vystavovali zde, tři
támhle, a když jste chtěla vidět vše, musela jste obejít čtyři výstavy. Což ve
finále mělo takový důsledek, že na výstavy chodilo málo lidí. Takže my tím říkáme,
tato výstava bude pod naší zárukou a gescí svazu a to je ta výstava, které
byste se měli v první řadě zúčastnit, protože to bude nejprestižnější
výstava. Samozřejmě to neznamená, že na jiné výstavy nemůžou.

 

Jaký
je váš vztah k sociálním sítím?
Využíváme je,
komunikujeme na nich, ale nejsou pro nás nástroj na prodej. Jsou vhodné na
podporu image a na to, že značka na lidi tzv. „nekašle“. To znamená, že když se
vás tam někdo na něco zeptá, odpovíte mu, udržujete komunikaci, ale sociální
sítě jsou nástroj k úplně něčemu jinému. Jako pozvánka na výstavu nebo
předváděcí akci je to dobré. Myslím si, že ta tam patří, ale prodej nového
zboží na sociálních sítích nemá co pohledávat, spíše tím naopak uživatele
otrávíte.

 

A
kde se nejlépe prodá nové zboží?
Je to úplně
jednoduché, musíte vyrazit za lidmi. Třeba výstava. Dostat se k těm lidem.
Akce typu předváděcích jízd v nákupních centrech, sbírání kontaktů na
lidi, kterým motorka není cizí. A jim se věnovat, přímo konkrétním lidem. Ne polepit
si nástěnku letáky a čekat, že někdo přijde.

 

Udělal
jste si někdy pořádný motorkářský výlet?
Já dělám výlety
pořád. Kdybyste věděla, kde já všude byl, to by vám ten článek nestačil.

 

Kde
jste byl nejdál? Na motorce.
Nejdál? Asi
v Austrálii. Měsíc. Napříč Austrálií. Začínali jsme nahoře v Darwinu
a končili jsme v Brisbane, jedenáct tisíc kilometrů.

 

Na
jaké motorce?
To jsem měl
tenkrát Yamahu TDM 850.

 

Předpokládám,
že cestujete ve skupině?
Mám partu
kamarádů, se kterou jezdím po světě. Cestovali jsme po Severní Americe, Aljašce,
Jižní Americe, máme projeté také Peru, Chile a Bolívii.

 

Spíte
po motelech?
Ano, nebo taky
někdy pod stromem, když to nejde jinak. (smích)

 

Kolik
vás jezdí?
Jak kdy,
v rozpětí osm až šestnáct.

 

Jste
takový gang, že?
Gang ne, když tak bezzubej gang. (smích)
My si jezdíme pro radost.

 

Jak
dlouho trvá takový výlet?
Tak tři týdny
nejméně. My to jezdíme posledních deset každé dva roky.

 

Měl
jste někdy nějakou havárii?
Havárii jsme
měli všichni někde. Loni v Bolívii jsem trefil náklaďák. (smích)

 

Já
zase když jsem dělala zkoušky na řidičák, tak jsem trefila trolejbus…
No vidíte to! (smích) Zatím jsme to všichni ve zdraví
přežili. Z těch velkých výletů nejhezčí asi bylo Peru. Vůbec Jižní Amerika
je krásná. Máme systém, jeden rok jedeme velký výlet a druhý rok si děláme jen
takový malý po Evropě. A když řeknu „malý“, tak to je Slovinsko, Chorvatsko,
Albánie, Řecko a zpátky Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko a domů. No a
to se dá udělat za dvanáct dnů.

 

Takže
vy jste tělem i duší motorkář?
No jasně, vždyť
říkám, že to dělám, protože mě to baví, ne? (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Dita Brančíková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem ALWYN www.alwynhotel.cz

Veletrhy Brno, a.s. www.bvv.cz

Motosalon
www.bvv.cz/motosalon

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz