Archiv rubriky: Business

Znalost
cizích jazyků je v dnešní době obrovsky důležitá. A byla to právě touha se
v této oblasti zdokonalit, která přiměla Milana Šváru vycestovat do
zahraničí, což následně formovalo jeho další profesní směřování. Při práci na
vlnách Atlantiku si splnil sen a také si uvědomil, co od života dále očekává a
co je pro něj důležité. Nakonec se vrátil do domovského přístavu, do České
republiky, a svou současnou kariéru bere jako závod, ve kterém chce dostatečně
zúročit dosavadní trénink a uspět. 

Kdy se u vás
probudila touha realizovat se v hotelové branži?

První impuls přišel zřejmě od mé matky, která se dlouho v restaurační
a hotelové branži pohybovala, a tak jsem měl mnoho příležitostí okusit
atmosféru hotelů. Bylo pro mě vždy inspirativní vidět, jak se jednotliví zaměstnanci
dokážou starat o hosty. V tu dobu jsem si ovšem takovou odpovědnost a
odbornost u sebe nedokázal představit.

Vystudoval
jste střední hotelovou školu. Co vám toto studium dalo pro vaši kariéru?

Byla to jedna část skládanky, kterou člověk musí absolvovat. Pět
let studia hotelové školy mi poskytlo dostatek času k tomu, abych se
rozhodl, jakému odvětví hotelové branže se budu věnovat. Dalších pět let mě pak
utvrdilo v tom, že jsem se spletl. (smích)
Skutečný profesní život a profesní realita začíná až po studiu.

Poté jste
ovšem odjel studovat do zahraničí. Proč jste se tak rozhodl?

Mé rozhodnutí bylo jednoznačné. Studium jazyka a konkrétně
angličtiny. Po absolvování pohovoru na pozici, o kterou jsem stál, mi bylo
řečeno, že mé jazykové schopnosti nejsou dostačující, a to byl začátek mého
zvažování cesty do zahraničí.

V jakém
smyslu považujete zahraniční školy odlišné od těch českých?

Je to již delší doba, co jsem naposledy seděl na přednášce, ale
zahraniční školy mě lépe seznamovaly s praktickými příklady nežli
s teoretickými. Přednášející byl většinou profesionál z praxe, který
s námi diskutoval o konkrétních situacích. Toto jsem dříve v českém
školství nezaznamenal. Vypracovávání vlastních návrhů na řešení nejrůznějších
situací vás pak přiměje se nad nimi více zamyslet a zároveň si o nich něco
přečíst.

Na jaké
první pozici jste se ve svém oboru realizoval?

Mé první skutečné zaměstnání bylo na pozici kuchaře.

Jakým
způsobem a podle jakých kritérií jste hledal první zaměstnání?

Tenkrát byl mým hlavním kritériem hotel s dobrým jménem,
kvalitním zázemím zahraniční společnosti a viditelnými investicemi do kvality
služeb pro hosty. Tehdy to byl pětihvězdičkový hotel Dvořák v Karlových Varech, kde jsem několik měsíců pracoval
jako kuchař, než jsem vycestoval do zahraničí.

Jak jste se
při těchto začátcích cítil?

Mám sportovního ducha a vždy chci podat maximální výkon. V tu
doby jsem nebyl zdaleka zkušený na to, abych jej mohl podávat, a zbývalo mi
tedy jen dělat více než ostatní, abych zkušenosti získal co nejrychleji a mohl
se cítit lépe.

Nějakou dobu
jste se realizoval na zaoceánských lodích. Proč jste zvolil právě je?

Lodě pro mě měly několik důvodů a tím prvním, nejzásadnějším byla
exotika této práce. Byl to sen, který se mi splnil, jelikož jsem mohl cestovat
na místa, kam bych se nikdy nepodíval, učit se v mezinárodním prostředí,
získat dril skvěle fungující společnosti Royal
Caribbean a zároveň si vydělat velmi pěkné peníze, což umožňoval tehdejší
dolarový kurz. 

Čím je práce
na zaoceánské lodi specifická?

Velmi krátce. Zaměstnanci jsou armáda poskytující perfektní
služby.

Netrpěl jste
zpočátku mořskou nemocí či klaustrofobií?

Trpěl, tedy tou mořskou nemocí. Myslel jsem si, že loď, která
uveze tři tisíce pasažérů a sedm set zaměstnanců, se nemůže na moři houpat.
Mýlil jsem se, osmi- až desetimetrové vlny Atlantického oceánu rozhoupou a
takový kolos.

Nakolik se to
liší od práce v běžném, neplovoucím hotelu?

Je tam jedna zásadní věc, kterou si člověk uvědomí, až když je na
lodi. Tedy já si to uvědomil, až když jsem tam byl. Po práci na pevnině
pověsíte uniformu na hřebík a jdete domů. Jdete tam, kde je to vaše, kde si
můžete dělat, co chcete, kde chcete a kdy chcete. Na lodi je neustálý dril, kdy
člověk pracuje cca 12 hodin denně a po práci loď jen tak neopustí. Je její
součástí v případě nenadálých situací. Ano, chodili jsme v přístavech
ven, ale s vědomím toho, že se musíme za pár hodin vrátit a jít zpět do
služby. Pracovalo se sedm dnů v týdnu po dobu sedmi měsíců.

Proč jste se
rozhodl s tímto typem práce skončit?

Absolvoval jsem dva kontrakty, tedy 14 měsíců nepřetržité práce a
života na lodi, a uvědomil jsem si, že pro svůj život potřebuju mít onu svobodu
se po práci sebrat a jít relaxovat mimo své pracoviště. To byl hlavní důvod,
proč jsem si po celou dobu práce na lodi šetřil finanční prostředky na cestu do
Austrálie, kam jsem odjel studovat a pracovat.

Co vám toto
období vaší kariéry dalo?

Díky práci na lodi jsem získal představu o tom, jak má správně
vypadat práce ve službách a jak se mají zaměstnanci chovat k hostům, aby
je učinili spokojenými. Také jsem zjistil, jaké to je pracovat v kolektivu,
kde je 32 různých národností, a naučilo mě to velkému respektu a toleranci ke
svým kolegům. Když jsem posléze pracoval jako manažer restaurace a dostal jsem
do rukou životopis číšníka se zkušenostmi na zaoceánské lodi, přijal jsem ho
téměř bez pohovoru, jelikož jsem měl důvěru v jeho kvality.

Kdybyste se
mohl znovu vrátit do svých kariérních začátků, postupoval byste stejně?

Naprosto stejně.

Co byste
obecně poradil mladým lidem, kteří by se hotelnictví chtěli věnovat?

Ve službách je potřeba mít srdce, které je ochotno s radostí
pomáhat jiným, i když zrovna člověk nemá náladu. To je zásadní postoj, se
kterým musí člověk před hosta předstupovat. Profesní dovednosti se dají naučit.

Co byste
označil za největší „školu“, když pomineme studium?

V tomto případě se musím opět vrátit ke zkušenostem
z lodi a k mé práci v Austrálii. Byla to škola života, kde mi každý
den přinášel nové výzvy, které nyní beru jako samozřejmosti spojené s naší
profesí.

Z jakého
důvodu jste se rozhodl pro návrat do České republiky?

Mám rád životní styl, který jsem v České republice měl a mám.
Myslím, že by nám jeho rozmanitost mohl leckdo závidět, ale jak se říká –
nelitujeme toho, co jsme nikdy předtím nezažili. A tak pochybuji, že Australané
budou mít radost z pálení čarodějnic, Indové z vyjížďky na kole a Jamajčané
z lyžování.

Co vás po
návratu nejvíce překvapilo?

Možná je to otřepané, ale byli to lidé. Konkrétně zatrpklí,
podráždění a neustále si stěžující lidé. Byl to takový celkový dojem
z toho, když se člověk po sedmi letech vrátí ze zemí, kde se k sobě
umějí lidé chovat tolerantněji a své problémy řeší s větším nadhledem.
Mohl jsem srovnávat několik kultur a toto je něco, na čem u nás musíme ještě
zapracovat, aby se nám zde žilo lépe.

Jak náročné
bylo poté sehnat v České republice zaměstnání?

Já jsem na nic nečekal, jelikož jsem se bez práce vždy cítil
nesvůj, a do nového zaměstnání jsem nastoupil do jednoho měsíce po návratu.
Vzhledem ke zkušenostem, co jsem měl, a výběru povolání jsem neměl se získáním
práce problém.

Za svou
kariéru jste vystřídal několik luxusních českých hotelů. Co vás vedlo ke
změnám?

Pokud mám být upřímný, tak to byl vždy kariérní růst a tomu
odpovídající finanční ohodnocení.

Vnímal jste
mezi jednotlivými hotely výrazné odlišnosti, nebo si byly svým způsobem podobné?

Hotely, ve kterých jsem pracoval, než jsem nastoupil do současné
pozice, si byly velmi podobné. Kultura mezinárodních hotelových řetězců je
téměř totožná.

Co pro vás
znamená vaše současná pozice generálního ředitele Designhotelu Elephant?

Znamená pro mě start závodu, ve kterém chci uspět, jelikož jsem
pilně trénoval. Designhotel Elephant
byl do této chvíle spícím klenotem, který je potřeba vyleštit a využít jeho
plný potenciál.

Čím je pro vás
tento hotel výjimečný?

Je to onen nevyužitý potenciál, který se díky svému novému
majiteli a jeho investicím do tohoto projektu již ukazuje. Skloubením produktu,
lokality, kvalitních služeb a dobrých obchodních dovedností našeho týmu již
vstupuje mezi silné hráče pražského hotelnictví.

Hotel je
designový. Co to v tomto konkrétním případě znamená?

Z mého pohledu je to určité nevšední charisma a styl hotelu
jako celku. Záleží na vkusu každého hosta a většinou se za slovem design skrývá
něco nestandardního.

Co znamená značka LE Hotels, se kterou se Elephant nově spojuje?

Jedná se o nově vzniklé seskupení tří hotelů patřících stejnému
vlastníkovi. LE Hotels Group vzniklo
zejména z důvodů vzájemné provázanosti služeb a prezentace těchto hotelů. 

Co je cílem a
náplní tohoto seskupení? 

Cílem je optimalizace nákladů, kde například obchodní a rezervační
oddělení pracuje pro všechny tři hotely. Vytváří se tak možnost přeprodeje
kapacit v jiném hotelu, pakliže poptávaný hotel je již plně obsazen.

Jaké jiné hotely
patří do skupiny? 

Jsou to Grandior Hotel Prague,
Grand Majestic Plaza a Designhotel Elephant Prague. 

Nabízíte i
catering. Lze ho využít i mimo hotel?

V tuto chvíli se soustředíme na nastavení procesů v rámci nově
otevřeného baru a restaurace v hotelu Grandior.
Cateringové služby ve větší míře nyní nejsme z důvodů nedostatečné vybavenosti schopni
pokrýt samostatně. Dokážeme však případné cateringové akce zajistit v rámci spolupráce
s našimi subdodavateli.

Je v hotelu nějaká
inovace, kterou byste rád zmínil?

Nemyslím si, že jdeme inovativní cestou, ale cestou podpory lokálního
trhu, kdy hotel podporuje české výrobky a dodavatele. Ať už se to týká vybavení
pokojů, či restaurace, z devadesáti procent je vše navrženo a vyrobeno v ČR.
Inovací, kterou bych zmínil, je použití kvalitních materiálů, jako je například
vysoce kvalitní bezpečnostní a zátěžový vinyl na podlahách v konferenčních
sálech a restauraci. V dalších veřejných prostorách používáme kámen.

Jak vypadá
běžný pracovní den generálního ředitele?

Na začátku každého dne si procházím hotel, zdravím se s hosty
a zaměstnanci, kontroluji, zda jsou všichni na svých místech a s patřičným
úsměvem na tváři. Také se zajímám o chod hotelu během večera. Poté následuje
každodenní ranní meeting se všemi manažery jednotlivých oddělení, kdy se řeší
operativní záležitosti na celý den. Poté se již věnuji schůzkám s klienty,
dodavateli a pravidelným interním meetingům. Samozřejmě, že to celé je
obklopeno povinnostmi vůči majiteli, provozními povinnostmi a nemalou část
tvoří komunikace a kontakt s hosty.

Kolik hodin
denně vám práce zabírá?

Běžný den mi zabere deset hodin. Nyní, když otevíráme nové části
hotelu, je pracovní doba delší.

Kterou část
své práce máte nejraději?

Má předchozí pozice obchodního ředitele ve mně ponechala nejlepší
pocit z nového potvrzeného obchodu. Pokud jsme v prodeji našich
kapacit úspěšní, je spokojený jak majitel, tak i zaměstnanci, kteří svou
spokojenost přenášejí na hosty. Samozřejmě jsem velmi rád, pokud je zpětná
vazba od hosta pozitivní, jelikož to nám přináší další a další hosty. 

S jakými
obtížemi se musíte nejčastěji potýkat?

V současné chvíli jsou to zejména provozní záležitosti, které
se týkají funkčnosti hotelu. S rozrůstajícími se kapacitami čelíme vyšším
nárokům na technické vybavení a to znamená větší finanční investice.

A co naopak
vnímáte jako největší odměnu za svou práci?

Mou odměnou je tato práce, dobří kolegové a hosté, kteří mi po
svém odjezdu poděkují s tím, jak se jim u nás líbilo.

Jak se
cítíte, když ráno vstupujete do hotelu?

Myslím, že podobné pocity prožívá herec kráčející na pódium, jehož
cílem je tleskající divák. On by to nedokázal bez podpory svých kolegů a bez
diváků by jeho vystoupení nedávalo smysl.

Kdo jsou vaši
nejčastější hosté?

V současné chvíli zaujímají horní příčku v návštěvnosti
turisté vyhledávající nejlepší poměr mezi kvalitou a cenou. Nespokojí se
s málem, ale také nevyžadují luxus. Je to ideální kombinace jak pro
turisty, tak v této době i pro korporátní klienty. V rámci národností
vedou Rusové, Australané, Angličané, Němci a severské státy.

Které vaše
služby jsou nejžádanější?

U nás jde především o ubytování s dobrou snídaní. Přidané
služby jako přístup k internetu, která je tou nejžádanější, poskytujeme
zdarma.

Jakými kanály
hotel v zahraničí propagujete, abyste přilákali turisty?

Odpověď na tuto otázku by byla velmi rozsáhlá, jelikož každý trh
si žádá jiné aktivity a jiné komunikační kanály. Jednoduše vzato se jedná o B2B
prodeje přes cestovní agentury anebo B2C prodeje přes online kanály.
V rámci kongresové turistiky jsou to zahraniční cesty, internetové portály
a spolupráce s lokálními agenturami.

A jak to
funguje v České republice?

V rámci ubytování je podíl českého trhu minimální. Zde
poskytujeme spíše naše konferenční kapacity, které nabízíme lokálním firmám a
agenturám.

Sledujete
nějak hodnocení hotelu například na serverech TripAdvisor či Booking?

Ano, řekl bych neustále.

Do jaké míry
se jimi podle vás turisté řídí?

Myslím, že zde mohou hovořit konkrétní čísla. Za posledních třicet
dnů navštívilo stránky našeho hotelu na TripAdvisor
14 300 potenciálních hostů. Je to obrovské číslo a kvalitní komentáře zde
mají veliký vliv na finální výběr hotelu. Sám se jimi při cestování řídím. 

Jak vnímáte
Prahu coby turistickou destinaci?

Praha není jen matkou měst, ale perlou měst. Cestoval jsem hodně a
viděl spoustu míst a měst, ale Praha, pokud ji tak mohu popsat, je magická a má
své kouzlo. Myslím, že odsud odjíždějí hosté spokojeni, a potvrzují mi to
pokaždé, když mám možnost se s nimi o Praze bavit.

V čem
vidíte naopak největší mezery?

Praha potřebuje jednoznačně zvýšit svou marketingovou činnost
v zahraničí a více se „ukazovat“. Myslím, že pokud bude magistrát dobře
investovat do těchto činností, mnohonásobně se to jemu i občanům Prahy vrátí.

Co je pro vás
osobně největší motivací k práci?

Vidět za sebou pozitivní čísla v obsazenosti a tržbách hotelu,
která mají rostoucí tendenci.

Podle jakých
kritérií vybíráte zaměstnance?

Já většinou nedám na první dojem. U mě se jedná a celkový dojem,
který získám během osobního pohovoru. Člověk, se kterým se bavím, mě musí
zaujmout svým postojem k práci, přístupem k hostovi a musí ve mně
vyvolat pocit, že si s ním mám o čem povídat. Jedná se většinou o lidi,
kteří mají celkový rozhled a vědí, čeho v životě a své profesi chtějí
dosáhnout.

Dokážete
rychle poznat člověka, který vyhovuje vašim představám?

Bohužel nedokážu a již jsem se o tom několikrát přesvědčil ať už
v tom negativním, či pozitivním slova smyslu.

Jaké
odlišnosti vnímáte v hotelnictví v České republice a ve světě?

Myslím, že by se české hotely měly více otevřít zahraničním
zaměstnancům. Vytváří to pozitivní mezinárodní prostředí, kde se dá předejít
spoustě kulturních předsudků a nedorozumění mezi hosty a zaměstnanci. Myslím,
že ve srovnání se zahraničím zde tato věc chybí.

Co ještě by
si měly vzít české hotely od těch světových a naopak ty světové od českých?

Češi jsou ve své podstatě a ve většině případů dobří pracovníci,
kteří znají své povinnosti a je na ně spolehnutí. Díky tomu máme smysl pro
organizovanost a čistotu. Ne vždy tomu tak je v zahraničních hotelech a
například v námi oblíbených destinacích jako Řecko, Itálie, Španělsko,
Egypt jsou hygienické standardy na nižší úrovni než u nás.

Jakým
způsobem a jakým směrem se podle vás hotelnictví v současné době vyvíjí?

Jdeme správným směrem. Klademe důraz na servis a přístup
k hostům. Snažíme se zdokonalovat hotelové služby celkově, i když to
v posledních letech nebylo vzhledem k důrazu na snižování nákladů
jednoduché. Nyní se začíná lépe dýchat a Praha v rámci roční obsazenosti
rostla. Bohužel na úkor průměrné ceny, ale to bylo zapříčiněno konkurenčním
bojem hotelů a narůstající kapacitou. Pokud nás nepřekvapí nenadálé události,
jako jsou povodně, sopečné mraky nebo teroristické útoky, které mají na
cestování zásadní vliv, měl by se cestovní ruch vyvíjet pozitivně.

Jakou
největší proměnu jste zaznamenal za svou kariéru?

Pokud se jedná o proměnu týkající se mě osobně, tak to bylo
období, kdy jsem se z operativy hotelu, to znamená manažerské pozice
v rámci restaurací, začal věnovat obchodu pro hotely. Co se týče
hotelnictví celkově, tak to bylo v roce 2008, kdy se Praha dostala
z pozice jednoho z nejdražších evropských měst na pozici jednoho
z nejlevnějších evropských měst v rámci ubytování. Toto bylo
zapříčiněno ekonomickou recesí a boomem nově otevřených hotelů v Praze.

Podle jakých
kritérií si vy sám vybíráte hotel?

Je to asi v tomto pořadí – lokalita, cena, hodnocení hostů.

Kam
nejraději vyrážíte na dovolenou v Česku a kam v zahraničí?

V rámci České republiky je to slapská přehrada, kde je
v létě obrovská možnost aktivit, nebo je to okolí Nového Jičína, odkud
pochází moje manželka. Ze zahraničí jsou mými nejnavštěvovanějšími místy
rakouské Alpy nebo italské moře.

Děkuji za
rozhovor

Text: Petra
Kuncová

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve
spolupráci s hotelem Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

a GrandioR Hotel
Prague www.hotel-grandior.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jako první žena na světě získala světově
nejuznávanější kadeřnické ocenění Grand Trophy AIPP. Magazín Estetica
Modacabello ji zařadil mezi patnáct největších světových inspirací. Je to žena, která rozhodně neusíná na vavřínech. Svůj
kadeřnický salon založila v roce 2001 a díky svému talentu, kreativnímu stylu
práce a samozřejmě i manažerským schopnostem se brzy stal vyhledávaným místem,
známou a respektovanou značkou.  Je to mimořádná osobnost, která dokázala
vybudovat obdivuhodnou kariéru, ale ani při tom všem nikdy nezapomněla, jak moc
důležitá je v životě rodina a láska.

Kdy se u vás
objevila touha stát se kadeřnicí?

Kadeřnicí jsem chtěla být od mala, česala jsem nejdříve panenky a
postupně celou rodinu, zkrátka každého, kdo se nechal. Dokonce si vzpomínám na
sen, když jsem byla v páté třídě, že budu mít růžové kadeřnictví na samotě a
budu tam jezdit na koni. (smích)

A kde
myslíte, že se ta touha objevila?

Měla jsem tři vysněná zaměstnání – cirkusačka, policajtka anebo
kadeřnice. Ale kde se to objevilo, nevím.

Jak důležité
je podle vás pro kadeřnický obor studium? Může se třeba dobře uplatnit i
samouk?

Škola je základ, může motivovat, ale i odradit. Vždy záleží na
kvalitě školy nebo jednotlivých vyučujících. Jako každá práce je i tento obor o
praxi a tam je velká potřeba samotného studia – začíná to držením nůžek, dále
jednotlivé techniky – ať stříhání pánských střihů přes hřeben, nebo natáčení
vlasů na natáčky. Získáte tím praxi. Sám se člověk naučí málo, musí se neustále
vzdělávat, musí se inspirovat.

Vzpomenete
si na svůj první profesionální účes? O co se jednalo?

V osmé třídě jsem stříhala kamarádku, ale jestli myslíte první
účes v salonu? Tak to si bohužel nepamatuji…

V jaké době
jste se tedy začala považovat za profesionálku?

Ani teď si nepřipadám jako úplný profík. (smích) Jsem perfekcionistka a mám neustálou potřebu se vyvíjet a dál
se učit.

Získala jste
mnoho ocenění. Které je pro vás nejcennější?

Každé má svou váhu, nemohu říci, že některé je nejcennější.

Jako první
žena světa jste obdržela prestižní ocenění AIPP
Grand Trophy. Díky čemu se vám to podle vás podařilo?

Vždy je to trochu o štěstí a hlavně o správném týmu. Tým hraje
obrovskou roli a já se snažím vybírat ty nejlepší z oboru.

Jak se první
takto úspěšná žena cítila?

Samozřejmě pocit to byl úžasný – slyšet své jméno a přebrat cenu,
vidět své jméno vedle ostatních kadeřnických hvězd. Ale jinak je to stále
stejné. Naopak udržet se na vrcholu je mnohem těžší, než se na něj jednou
dostat.

Nakolik
náročná pro vás cesta k tomuto ocenění byla?

Spíš to považuji za štěstí. Fotky jsem posílala do soutěže již od
roku 2004. Získala jsem nejprve druhé místo v jedné kategorii, další rok jsem
stejnou kategorii vyhrála a cena nejvyšší přišla o další čtyři roky později.

Magazín Estetica Modacabello vás zařadil mezi
patnáct největších světových inspirací. Co pro vás znamená být světovou
inspirací?

Těší mě to, je to výzva… Chci stále inspirovat!

Byla jste
ovšem i kreativní ředitelkou asociace Haute
Coiffure Francaise pro Českou republiku. V čem tato pozice spočívá?

Na této pozici již od konce minulého roku nejsem. Je to hodně
práce s organizací školení a show a já bych se chtěla více věnovat akademii,
salonu a svému týmu na saloně.

Pro
společnost L’Oréal Professionnel jste
vytvořila nové techniky barvení a pomůcek. Co pro vás bylo v tomto smyslu
motivací?

Byla to pro mne výzva. Nechala jsem se inspirovat svým okolím,
přírodou. Neustále se snažím rozhlížet kolem sebe, mít přehled o módě a nových
trendech. Snažila jsem se vymyslet techniky i pomůcky, které budou jednoduché a
efektivní.

V jaké fázi
jste se rozhodla otevřít si svůj vlastní salon?

Vždycky jsem chtěla vlastní salon, cestovala jsem a snažila se
získat zkušenosti. Ale hodně mi pomohl Milan Dočkal, spolumajitel salonu, že se
do toho pustil se mnou. Pomáhal najít ty správné prostory, vše zařídit, hodně
mě v tom podpořil.

Měla jste
zpočátku obavy?

Naopak se bojím snad víc nyní než na začátku. Na začátku jsem
věděla, že si musím najít schopné kadeřníky a snažit se je naučit pracovat
podle mých představ a nastavených standardů. Salon se hezky rozjel. Teď je to
již přes dvacet zaměstnanců, takže mnohem větší zodpovědnost.

Co se tím
pro vás změnilo?

Hlavně to byla neuvěřitelná práce, vlastně nekončící. Ze začátku
jsem byla na saloně každý pracovní den od rána do večera a o víkendu jsem měla různá
focení nebo školení, show… Bylo to hodně náročné.

Podle čeho
jste vybírala lokalitu pro svůj salon?

Určitě jsme chtěli najít prostory v centru, aby byl salon dobře
dostupný. Trvalo to asi rok, než jsme našli ten správný. Předtím tam bylo
kadeřnictví, takže to bylo vhodné, mohli jsme využít stávající rozvody.

Co myslíte,
že stojí za tím, že se salon řadí mezi špičku v České republice?

Neustálá práce, rozvoj a snaha o perfektní výsledek. Snažíme se
dělat věci naplno, hledat nové cesty a nezastavit se na jednom místě. Neustále
investujeme zpět do salonu, rozvoje zaměstnanců a nových projektů jako nyní
například do Akademie salonu, která
funguje třetím rokem.

Podle čeho
jste volila podobu interiéru salonu?

Hlavními požadavky byla čistota, jednoduchost, ale současně měl
prostor působit teple. Adam Slabý splnil všechna naše kritéria, a když jsme
salon rozšiřovali a dělali re-design salonu, byl opět jasnou volbou. Skvěle se
s ním pracuje, má skvělý smysl pro detail a funkčnost.

Co je nutné
pro dobrou funkčnost salonu?

Pro mne je to čistota prostoru a současně jeho praktičnost. Nemám
ráda přeplácané věci – jak v interiéru, tak ve vlasech. Všechno musí
skvěle zapadnout do sebe.

A na jaké
estetické prvky jste nejvíce pyšná?

Jednoduchost, kombinace dřeva a skla, moderní, čisté, a přitom
útulné.

Co bylo
kritérii pro volbu designéra?

Společně s Milanem máme stejný vkus, dívali jsme se na zahraniční
realizace a hledali jsme někoho vhodného u nás. Myslím, že Adama našel právě
Milan.

A jakou roli
hrála volba barev? Co jste jimi chtěla sdělit?

První salon byl propojením červené a dřeva-zebrana. Nyní jsme
zvolili dřevo-masiv a k němu právě černé sklo. Obě varianty na mě působí teplým
útulným dojmem a současně vyzařují čistotu prostoru.

Dá se váš
salon využívat i pro nějaké další akce?

Každý rok pořádáme v rámci Designbloku
takový koktejl s vlasovou přehlídkou a dokonce koncertem. Posledně nám zpívala
Anna K. Jinak v salonu probíhají také školení v rámci Academy Lab Petra Měchurová.

Kdo jsou vaši
zákazníci?

Různí lidé, různé sociální skupiny… Myslím, že jsou to však lidé,
kteří mají rádi kvalitu.

Jaký je
poměr mužů a žen?

Přibližně 80 % žen a 20 % mužů.

Jaká jsou
aktuálně nejpopulárnější přání zákazníků?

Moc to není u nás v Čechách jako například ve Spojených státech,
kdy chodí do salonu klienti s obrázky celebrit. U nás jsou požadavky opravdu
různorodé. Občas někdo přijde s konkrétním trendem například v melírování, ale
jedná se spíše o výjimky.

Čeho se
snažíte při práci se zákazníky docílit?

Účes musí především klientovi slušet. Musíte se na něj podívat v
celku – na jeho životní styl, dále na jednotlivé rysy a kvalitu vlasů a také v
neposlední řadě, co od účesu očekává. V každém případě střih musí vydržet, musí
být kvalitní. Chování kadeřníků musí být profesionální a stejně tak konzultace a
samotné provedení služby.

Jak by se
měl zákazník, který od vás odchází, cítit?

Úžasně, znovuzrozeně, pozitivně a šťastně. Měl by se cítit
krásnější.

Jaká je filozofie
vašeho salonu?

Snažíme se jít neustále dopředu, růst a jít s dobou, hledat nové možnosti.
Samozřejmě při zachování hlavních priorit: kvalita odvedené práce, preciznost,
vytvořit co nejlepší střih, aby účes vyžadoval co nejméně starostí s úpravou,
dále profesionalita zaměstnanců s proklientským přístupem.

A co vaše
osobní filozofie?

Kvalita, zodpovědný přístup a radost z práce. Myslím, že ať člověk
dělá cokoli, měl by to dělat s láskou a na sto procent.

Podle čeho
volíte kosmetiku do salonu?

Je to kvalita produktů. Z barev L´Oréal Professionnel – mají ohromný sortiment, kvalitní barvy,
skvělý styling, který funguje. Kérastase
Paris – pro mne opravdu nejlepší péče na vlasy se skvělým vývojovým
centrem, na produkty se mohu vždy spolehnout. A Bio Ionic – fény, kulmy, žehličky a kartáče – skvělý výsledek a
šetrnost k vlasům. Takže mi z toho vychází kvalita a šetrné produkty k vlasům.

Jak vůbec
takový výběr probíhá?

Je za tím zkušenost.

Dá se podle
vás koupit dobrá kosmetika i v běžném obchodě, nebo je lepší nechat si nějakou
doporučit přímo v salonu?

Určitě najdete i v obchodě produkty, které budou vyhovovat. Ale
kadeřník je odborník, který má za sebou léta praxe, školení, ví přesně, jaký
produkt zvolit pro jaký výsledek. A to jak u barev, tak u péče o vlasy. V obchodě
si sice přečtete, že je produkt určen například na suché vlasy, ale kadeřník s tím
pracuje denně, ví, co s čím jak zkombinovat a naopak. Ví, jestli vaše vlasy
potřebují výživu zevnitř, nebo zvenku vlasu. To bez správné diagnostiky nezjistíte.

Podle čeho
volíte styl jednotlivých kolekcí, které pravidelně vytváříte?

Ovlivňuje mě móda a trendy. Také samozřejmě to, jaké mám životní
období a co zrovna prožívám. Dávám do kolekcí opravdu hodně ze sebe.

Kde čerpáte
inspiraci?

Všude kolem sebe. Móda, architektura, příroda. Hodně se dívám
kolem sebe a nasávám do sebe jednotlivé pocity, maličkosti, kterých si všimnu.

Otevřela
jste si vlastní školicí Akademii Petra
Měchurová, o které jste se již zmínila. Jaký je zájem ze strany studentů?

Školení a vzdělávání jsou první věci, na kterých se šetří, pokud
nejsou peníze, takže období krize moc nepomohlo. Musíme se snažit mít co
nabídnout, mít skutečnou kvalitu. Ale myslím, že se nám daří. Akademie funguje
již třetím rokem, vytváříme nové semináře, hodně se zaměřujeme i na semináře individuální
a semináře na míru. Oslovují nás i celé salony, že potřebují proškolit přesně
nějakou dovednost. Takže neustále rosteme a chtěli bychom se do budoucna více
zaměřit i na zahraniční kadeřníky.

Co přesně
vaše akademie nabízí?

Nabízí kurzy jak kadeřnické, tak i manažerské a kurzy osobního
rozvoje. Jsme schopni zaškolit od základních technik po složitější,
kreativnější a současně pomoci i s rozvojem salonů, s vedením, jak podpořit
perfektní servis, prodej… Nabízíme kurzy skupinové i individuální. Jsme schopni
vytvářet semináře na míru, podle přesných požadavků klienta. Zaměřujeme se na
praxi – aby si studenti techniky současně i osvojili, aby věděli jak na to.
Pracujeme s nákresy, postupy, videi a podobně.

Jak vůbec
vnímáte aktuální kadeřnickou generaci?

Cítím hodně návrat k tradicím, ke klasickému řemeslu. Vnímám to
velmi pozitivně.

Podle čeho
si vybíráte kolegy, se kterými budete spolupracovat?

Máme několik kol v rámci přijímacího řízení, které zahrnuje
důkladný pohovor, psychologické testy a praktickou část. Také se snažím
pracovat se svou intuicí, která mě nikdy nezklamala.

Dokážete na
první pohled poznat skutečný kadeřnický talent?

Na první pohled ne, potřebuji alespoň krátkou spolupráci, kdy
vidím více než jeden účes. Na jednom účesu můžete vidět preciznost, přístup k
práci, čistotu práce, cítění kadeřníka. Ale na zhodnocení talentu potřebuji čas
a víc praxe.

Kdo vás tedy
napadne, když se řekne kadeřnický talent?

Napadne mě celá mezinárodní kadeřnická špička. (smích) Jak hodně cestuji, vážím si opravdu
mnoha kadeřníků, kteří mají podle mého obrovské nadání.

Co podle vás
dělá dobrého kadeřníka?

Láska k práci, nadšení a poctivý přístup.

Podle čeho
by měl zákazník kadeřníka vybírat?

Podle citu. Zákazník musí odcházet od kadeřníka spokojený.

Jakým způsobem
vybírá kadeřník zákazníka, pokud to tedy také tak funguje?

Možná svým stylem, kterým se profiluje. Tím láká klienty, kterým
se daná práce líbí.

Musíte se
stále nějakým způsobem vzdělávat?

Pořád se učím. Sleduji nové trendy, práci ostatních kadeřníků,
módu, učím se nové techniky. Svět jde neustále dopředu a vy musíte s ním,
musíte na sobě pracovat neustále.

Jak
reagujete na to, když chce zákaznice vytvořit takový účes, který jí podle vás
určitě nebude slušet?

Zkusím nabídnout něco jiného. Najít nějaký účes, který se bude
líbit nám oběma.

Jste
dvojnásobná maminka, jak zvládáte skloubit práci a rodinu?

Těžko, ale miluji děti i práci. Ať dělám cokoli, snažím se to
dělat na plno. Když jsem v práci, pracuji, když jsem s rodinou, věnuji se jim
na sto procent.

Jak pečujete
o vlasy svých dětí a jak o své vlastní?

Jsem velmi praktická a tak přistupuji i k péči o vlasy. Snažím se
mít kvalitní střih, který vyžaduje co nejméně péče. Používám kvalitní produkty.
Občas zvolím výraznější změnu, ale opravdu ne moc často. A stejně tak i u dětí.

Co děláte,
když chcete své vlasy opravdu hýčkat a povzbudit?

Nechám si v salonu udělat vlasový obřad. Skvěle si odpočinu u
masáže a vlasy se krásně zregenerují.

Jsou české
ženy z kadeřnického hlediska něčím specifické?

České ženy mají převážně jemné vlasy. Jsou spíše klasičtější,
preferují ženské střihy, hlavně delší s objemem. Moc neexperimentují.

Jak se
kadeřnická branže proměnila za dobu, co se v ní realizujete?

Kvalita kadeřníků jde nahoru. Je více možností, jak se vzdělávat,
hledat inspiraci, a to řemeslu určitě pomáhá.

Máte ještě
nějaké kariérní přání?

Mé kadeřnické sny a přání se mi víceméně splnily. Teď jen neusnout
na vavřínech, stále se snažit, mít co nabídnout, zůstat zaslouženě na vrcholu.

A nějaký
životní sen?

Být šťastná a dávat radost. Milovat a být milovaná.

Děkuji za
rozhovor 

Text: Petra Kuncová

Foto: archiv Petry Měchurové

Oficiální stránky: Petra Měchurová – Hair Design www.petramechurova.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková a Milan Dočkal

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Milada Karasová
je známá jako bývalá ředitelka a majitelka první modelingové agentury u nás, Czechoslovak Models. Nebála se tehdy
udělat první krok k úspěchu a toho také dosáhla. Objevila dnešní
světoznámé top modelky, prosadila svou agenturu mezi zahraniční konkurencí a
dokázala ji udržet při životě až doposud. Svět modelingu má svá úskalí a jen ti
nejvytrvalejší ho přežijí.

Foto: Lenka Hatašová

Kdysi jste
začínala jako modelka. Proč jste od této kariéry upustila?

Já jsem začala
fotografovat v 17 letech s Milanem Šárou, který mě objevil na Máchově
jezeře. Ve 22 letech jsem po porodu dcerky šla na konkurz do ÚBOKu a ten
jsem vyhrála. Modelku, neboli technickou pracovnici, jak se nazývala tato
činnost, jsem dělala do 35 let a pak pracovala jako průvodkyně pro Čedok a Autoturist. V roce 1988 mě oslovili Francouzi, zda bych s nimi
nechtěla spolupracovat pro modelingovou agenturu Madison Models, a já kývla, bylo to něco nového. Problém byl
jazykový, měla jsem pouze němčinu, a tak jsem musela dohánět angličtinu.

Pro modelingovou
agenturu jste dělala tzv. scouting. Co si máme pod tím představit?

Vyhledávač nových
tváří, který musí umět komunikovat a vidět, zda je dívka fotogenická, a poradit
jí.

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak a kde jste
jako „skaut“ modelky vyhledávala? 

Začínala jsem
v řadách modelek, které jsem znala z veletrhů, výstav, z ÚBOKu,
Liberce. V mém diáři je cca 120 jmen dívek, které jsem oslovila, aby se šly
představit na casting pro Madison Models.
Pak to byly diskotéky, plesy, prostě kde byla koncentrace dívek.

Objevila jste například Evu Herzigovou, Pavlínu Němcovou,
Simonu Krainovou, Terezu Maxovou a Danielu Peštovou. Čím jsou tyto dámy
unikátní a zajímavé?

Každá něčím
jiným, ale všechny jsou absolutní profíčky a já si jich nesmírně vážím. Šly do
světa, když jsme o modelingu ještě nic moc nevěděly, a ustály tu konkurenci a
prosadily se.

Foto: Lenka Hatašová

Myslíte, že „to
něco“ dnešním dívkám chybí?

Chybí jim pokora
a chuť něco dokázat, mají vše za samozřejmost.

Co vás poté vedlo
k vybudování vlastní modelingové agentury?

Měla jsem podporu
agentury Madison Models a ti mě
inspirovali.

Kdo s vámi
stál u zrodu firmy?

Byla jsem sama a
pak se ke mně přidala Iveta Štěrbíková, která pracovala na ÚBOKu, kde jsem měla
sídlo.

Založila jste
vůbec první českou agenturu u nás. Nebylo to příliš riskantní?

O tom jsem
nepřemýšlela. Já jsem do té doby byla na volné noze, toto byla hozená rukavice.
Musela jsem se naučit rychle ekonomicky myslet a umět rozlišit obrat od zisku,
což mnoho agentur později nepochopilo a zkrachovaly.

Foto: Lenka Hatašová

Je podnikání jako
podnikání, nebo se v modelingu nějak liší?

Modeling má své
zákony, třeba že zahraničí vám platí až po minimálně třech měsících a to musíte
respektovat. Nejtěžší bylo najít správný počítačový soubor, aby se dal na tuto
činnost napasovat.

Jak se od dob
založení vyvíjel a měnil svět modelingu?

Začínala jsem na
zelené louce, modeling jsme se učili všichni za pochodu. Devadesátá léta měla
své hvězdy a tam se točily veliké peníze, což s postupem času upadalo.

Bylo těžké udržet
krok se světem? 

Určitě, do dneška
se nepoužívají například třídy, do kterých byly dívky v zahraničí zařazeny
a podle kterých měly honoráře. Zde záleželo na šikovnosti manažera, kolik dívka
dostane. Dívky u nás nejsou většinou profesionálky, ale studentky, u kterých se
musí respektovat školní povinnosti, což v zahraničních agenturách
neexistuje. Tam je k dispozici od rána do večera.

Foto: Lenka Hatašová

V jakém
období se agentuře nejvíce dařilo a co toho bylo příčinou?

Nejkrásnější léta
byla od roku 1990 do cca 2000. Byla recese, peníze se točily. 

Mezi jednotlivými
agenturami často panuje rivalita. Jak probíhá tzv. přetahování modelek?

Nechutně, já jsem
takto přišla o Lindu Vojtovou, kdy si jí na focení všiml fotograf a doporučil
Elite, která přesvědčila maminku, že jí bude u nich nejlépe. Paradox je, že šla
do zahraničních agentur, které byly již domluveny od nás. Dnes je již opět
v jiné agentuře, asi jí nebylo nejlépe. Já jsem to většinou obrečela,
protože do dívky investujete i citově.

Takže modelky
přebíhají ke konkurenčním agenturám?

Občas, ale
většinou se vrátí.

Jakými způsoby
vaše agentura vyhledávala modelky?

Na ulici, na
diskotéce, na plesech, dělali jsme konkurzy, spolupracovali s Bravo Girl a tak dále.

Byla agentura
zaměřena na určitý typ modelek?

Měli jsme široký
záběr – topky, klasické, komerční dívky, zvláštní typy, ale i děti, real people
na reklamy…

Co mužští
manekýni?

Jak řekl Robert
Vano, mají jedny rodiče, jako děvčata, tak musí být též krásní. Měl pravdu. On
rozjel u nás mužskou divizi, kdy kluci vyjížděli do zahraničí. Ale bylo to
s nimi daleko komplikovanější než s dívkami.

Oslovovala jste i
vy sama dívky na ulici? Jaké bývaly jejich reakce?

Ráda, reakce byly
vždy pozitivní, protože jsem byla známá a agentura měla dobrý kredit. Tak nikdy
nebyl problém, když dívka chtěla.

Foto: Lenka Hatašová

Co musí dívka
mít, aby vás zaujala? 

Zajímavou tvář,
oči, lícní kosti, výšku a pěkné nohy.

Jaká je
preferovaná věková hranice?

V zahraničí
chtějí mláďata, už i od 14 let. Já sama preferuji starší dívky, pro klienta
jsou již více použitelné.

Když má dívka
krásný obličej, vysokou postavu, ale je při těle, přemlouvají ji agentury, aby
zhubla?

Samozřejmě, ale
musí vidět, zda to jde, jak má širokou pánev. Dnes ale dobře pracují i plus
size modelky, které jsou ideální na focení katalogů.

Podle čeho mohou
dívky poznat, že se jedná o dobrou agenturu? 

Agentura za dívku
vše hradí – testy, setkarty, cesty – a dívka to splácí, až když začne
vydělávat. Též je nutné se podívat, jak je agentura dlouho na trhu a co má za
sebou.

Čím se vaše
agentura odlišovala od ostatních?

Byla první, měla top
modelky, dobrý výběr dívek, široký záběr na trhu a hlavně serióznost.

Jak se agentura
starala o své modelky?

Důležité bylo,
aby se modelka cítila v agentuře dobře, věřila jí a měla svou bookerku,
která má zájem jí pomáhat v kariéře. Je to vždy o lidech.

Liší se nějak
české a zahraniční požadavky na modelky?

Dnes již skoro
ne, pouze zahraničí požaduje profesionálky, které budou v agentuře
minimálně měsíc k dispozici, a musí být jazykově vybavené.

Jaké typy modelek
například mají šanci prorazit u nás, ale v zahraničí již ne?

Samozřejmě je to
vždy o typu, který zrovna v zahraničí požadují. Jsou dívky, které dobře
pracují na domácím trhu, ale ven se nemají šanci dostat, protože jim něco
malinko chybí.

Soutěž Czechoslovak
TopModel slibuje vítězce příležitost proniknout do světa vrcholového
modelingu. Samotná zprostředkující agentura jí to zaručit nemůže?

Soutěže se dělají
hlavně proto, aby byl nábor nových dívek a aby agentura byla vidět.

Foto: Lenka Hatašová

Nyní jste svou
agenturu prodala jinému majiteli. Co vás vedlo k této změně?

Bylo mi 60 let,
když jsem agenturu prodala. Dala jsem si to jako dárek k narozeninám. Už
jsem byla unavená a též zklamaná z těch mláďat, která jsou úplně jiná než ta,
co v devadesátých letech začínala. Chybí jim úcta k profesi, zajímá
je pouze materie.

Jak hodnotíte
svůj odchod z vrcholového postu v topomodelingu s
odstupem a co jste tehdy prožívala?

Jenom pozitivně,
každá doba si nese své, ztrácíte lidi, ale opět vám přicházejí noví a to je
super.

Máte nějaký návod
na to, jak se umět rozloučit, jak přijmout fakt, že něco končí?

Těšit se na nový
život, který přináší opět plno nových podnětů, radovat se z dětí, kterých jsem
si moc neužila, což si vynahrazuji. A taky se věnovat trochu sobě, což těch 20
let fakt moc nešlo.

Děkuji za rozhovor.

Text: Darina
Blatská

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve
spolupráci s Designe hotelem Elephant www.hotel-elephant.cz

a hotelem
Grandior www.hotel-grandior.cz

Make up a vlasy:
Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Provoz malého
pekařství – další splněný sen jedné z mnoha žen toužících po nezávislosti.
Dobrotám z její dílny lze jen těžko odolat. Stejně jako to nejlepší ze
sebe vkládá do své práce, tak v jejích koláčích, dortech a dalších
produktech končí nejlepší suroviny. Členka projektu ŽENY s.r.o. představuje bez
pochyb báječný příklad, jak rozvíjet řemeslo a drobné podnikání, inspirovat
nejen mnohé další ženy, ale také své zákazníky, kteří poctivou práci rádi
ocení.

Z čeho vzešel váš
podnikatelský záměr mít vlastní pekařství?

Vždycky
jsem ráda pekla a vařila a vždycky jsem si říkala, že bych se tím jednou chtěla
nějakým způsobem živit. Před pár lety jsem se pak dostala do situace, kdy mě
bývalá práce už nenaplňovala, ale měla jsem malé dítě, takže hledání nové práce
bylo trochu složité. Zároveň jsem v té době pochopila, že život je příliš
krátký a vzácný na to, aby člověk dělal něco, co ho nebaví, trávil čas někde,
kde se necítí dobře, a s lidmi, se kterými být nechce. Tyto okolnosti mě
postupně nasměrovaly k tomu, otevřít si vlastní pekařství.

Jaké kroky jste
nejdříve podnikala, než jste do podnikání vstoupila?

Vzhledem
k tomu, že jsem neměla v tomto oboru žádné zkušenosti a ani jsem
předtím nikdy nepodnikala, mé první kroky byly zcela zřejmé – zjišťovala jsem,
o jaký typ živnosti jde, jestli potřebuji vlastní provozovnu, nebo zda bych
mohla začít péct z domova, a jakou formu podnikání si mám zvolit.

Čemu jste věnovala
nejvíce pozornosti a s odstupem se to vyplatilo a naopak?

Vždy
výběru zaměstnanců, to je podle mě nejdůležitější, pokud člověk nepodniká pouze
sám na sebe. Trochu méně pozornosti jsem vždycky věnovala číslům, protože na to
mi už nějak nezbýval čas. Některé věci mi díky tomu docházely trochu později,
než možná měly.

V oboru jde
často o snahu odlišit se. Jak je tomu ve vašem případě?

Já
nemám potřebu se nějak vymezovat vůči komukoliv jinému, včetně konkurence.
Věřím, že když člověk dělá to, co ho baví a na co má vlohy, dělá to dobře, rád
a poctivě, tak si své zákazníky vždycky najde. Moje ambice měla spíše jinou
motivaci – odjakživa jsem měla slabost pro koláče a v Praze mi vždycky
chybělo místo, kam bych si mohla na dobrý koláč zajít. Proto jsem je začala
péct. (úsměv)

Které produkty
pekařství Simply Good patří mezi základní?

Jsou
to právě různé druhy koláčů – od kynutých českých (respektive hlavně
moravských, protože pocházím z Moravy), přes moje nejoblíbenější
drobenkové koláče s poctivou vrstvou náplně a spoustou máslové drobenky,
až po ty trochu sofistikovanější jako např. francouzské ovocné, cheesecaky nebo
americké páje. Kromě koláčů nabízíme také domácí dorty, různé druhy muffinů a náš
sortiment postupně rozšiřujeme i o slané výrobky – quiche, slané muffiny,
obložené housky a chleby.

Foto: Adéla Bartoníčková

Jsou některé
produkty, se kterými jste z nějakého důvodu sklidila mimořádné úspěchy?

Dlouhodobě
jsou velmi oblíbené naše frgály a také české a moravské koláčky. Z koláčů
slaví asi největší úspěch makový koláč a sezonní jahodový koláč s rebarborou,
z dortů taktéž sezonní jahodový dort s mascarpone.

Jakou kapacitu jste
schopni zvládnout a do jaké míry jste s tímto rozsahem spokojená?

Po
otevření naší vlastní prodejny v listopadu 2013 (do té doby jsme fungovali
jako internetové pekařství) jsme se dostali už blízko hranice naší kapacity, přestože
jsme v loňském roce přestěhovali výrobu do větších prostorů. Z toho
důvodu jsme také již v loňském roce omezili spolupráci v oblasti
gastro. Momentálně zásobujeme vlastní obchod, máme cca 10 stálých gastro
zákazníků, několik pravidelných a řadu nepravidelných firemních zákazníků a
stále se rozrůstající počet koncových zákazníků, kterým naše koláče rozvážíme
po celé Praze. Nějaký prostor pro růst samozřejmě ještě máme, ale žádnou další
velkou expanzi rozhodně neplánuji. Spíše než o kvantitu mi jde o zachování
kvality, a to se v té naší podobě dá dělat jenom do určitého objemu. Nemám
potřebu zahltit našimi koláči celou Prahu, případně republiku. Po těch
náročných 3,5 letech mi jde momentálně hlavně o to, aby naši zákazníci stále
dostávali kvalitu, na kterou jsou zvyklí, a abych já měla trochu víc času na
odpočinek a svého sedmiletého syna.

Jak velké prostory tento
druh podnikatelské činnosti vyžaduje?

V případě
potravinářské výroby nejde ani tak o velikost prostoru, jako spíše o jeho
členitost – většina procesů musí být oddělena. My jsme začínali v prostoru
velkém cca 80 m², což pro začátek stačilo, momentálně je naše výrobna velká cca
120 m².

Máte pocit, že třeba
na podmínky skladování surovin nebo produktů jsou vznášeny nějaké neúměrné
požadavky ze strany hygieny?

V určitých
případech mi trochu přehnané přijdou, ale chápu, že motivací je ochrana
zákazníka. Problém je v tom, že splnit úplně všechny požadavky je, myslím,
schopný málokdo. Takže jde spíše o to, jak který zástupce kontrolního úřadu
k předpisům přistupuje – pokud někdo chce, najde nějaký problém vždycky. V našem
případě se každopádně snažíme ideálnímu stavu co nejvíce blížit – ani ne tak
kvůli úřadům, ale kvůli zákazníkům.

Kterých surovin spotřebujete nejvíce a které
se vám těžko shání?

Nejvíce
samozřejmě másla, mouky, vajec, cukru, tvarohu, bio citronů, vanilky, ořechů a
třtinového cukru. Neproblematičtější pro nás od začátku bylo shánění bio
citronů a v létě kvalitního sezonního ovoce jako jsou jahody, lesní
borůvky a maliny.

Jak se ve vašem pekařství zavádějí nové
recepty?

Všechny
nové recepty nejdříve zkouším já a poté je ochutnávají lidé kolem mě – hlavně
moje rodina a zaměstnanci. Málokterý recept funguje napoprvé, takže většinou
každý recept několikrát upravuji a zkouším až do té doby, kdy se většina shodne
na tom, že už je to „simply good“. (úsměv)
Poté recept naučím své zaměstnance.

Máte nějakou
ochranu proti tomu, aby vaše výrobní postupy nebo recepty nekopíroval někdo
jiný?

Mou
jedinou ochranou je výběr zaměstnanců – snažím se vybírat si takové
spolupracovníky, u kterých vnímám toto riziko jako minimální. Nicméně já
netrpím žádnou velkou paranoiou – věřím na „Boží mlýny“ a na to, že každému se
všechno v životě vrátí – to dobré, i to zlé. A jsem si jistá, že
kopírování druhých nikdy nikomu štěstí nepřinese. Alespoň ne
z dlouhodobého hlediska.

Jak se rozvíjí vaše
aktivita v oblasti cateringu?

V této
oblasti v současné době žádné velké ambice nemáme. Myslím, že cateringových
firem je v Praze možná až moc a my zatím na takovéto aktivity nemáme
kapacitu. Ale spolupracujeme se dvěma cateringovými firmami, kterým občas
dodáváme naše výrobky na jejich akce. A do budoucna samozřejmě není vyloučeno,
že naše služby rozšíříme i o tuto oblast.

Které
vůně z vaší pekárničky máte osobně nejraději?

Tak
v tomto mám naprosto jasno – úplně nejúžasnější vůně se pro mě line
z naší pece tehdy, když pečeme malinové muffiny s bílou čokoládou. A
hned potom je to vůně kynutých koláčků.

Foto: Adéla Bartoníčková

Má chod pekárničky nějakou
stanovenou dobu, nebo pečete také na směny, takřka non stop?

V současné
době už jsme se dostali na takřka non stop provoz. Jedinou výjimku představuje
prozatím sobota – to je jediný den, kdy zatím nepečeme. Chtěla jsem mít od
začátku alespoň jeden den úplného volna.

Bez jakých
vlastností si toto řemeslo neumíte představit?

Bez
pracovitosti, pokory, mlsného jazyka a dobrého srdce.

Jste soutěživá?

Vůbec
ne. Jak už jsem zmínila, nemám vůbec žádnou potřebu se porovnávat
s druhými.

Co je pro vás v podnikání
důležité?

Svoboda.

Udělala byste s odstupem
času dnes něco jinak?

Ne.
Všechno v životě beru jako zkušenost. Chyby se snažím pochopit a poučit se
z nich tak, abych je už příště neopakovala. O moc víc se minulostí
nezabývám.

Chodíte i vy někdy
„na mlsanou“?

Dvakrát
denně. (úsměv) Každé ráno a každé
odpoledne. (úsměv)

Děkuji za rozhovor.

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
archiv Hany Šemíkové

Vytvořeno
ve spolupráci s pekařstvím Simply Good: www.simplygood.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Mít tah na branku je
zásadní vlastnost žen v řídících pozicích. Přidejte k tomu přirozenou
a velmi dobrou organizační schopnost, empatii a cit pro komunikaci. Máte před
očima Helenu Plívovou, ženu podobnou těm, pro které jsou překážky výzvou, můžete
se na ně spolehnout a mají vždycky v rukávu pár docela povedených
kreativních nápadů. Není tomu náhodou, že zrovna Helena řídí projekt ŽENY s.r.o. Právě takové dámy svět
potřebuje. Hybnou sílu trhu, osobních vztahů a duševního rozvoje.

Foto: Lenka Hatašová

Řídící pozice přináší
velký objem práce. Jakým způsobem si sama členíte rozsah svých činností?

Rozsah určují cíle, mí klienti a „zákazníci“, jejich zájem a
dané priority. Naštěstí mám v tomto ohledu dvě výhody. První je, že mě
skutečně baví dělat věci alespoň trošku jinak a ne každý úkol stejně, stále
však s jediným cílem – dělat věci tak, abych s nimi byla spokojená
nejen já, ale především naši klienti, klientky, zákazníci a zákaznice. A druhou
výhodou je, že jsem se díky projektu ŽENY
s.r.o. dostala poprvé v životě do situace, kdy dělám prakticky stoprocentně
a sama za sebe věci intuitivně a také mnohem jednodušeji.

Co je potřeba pro to,
aby člověk dospěl k nejlepšímu tvůrčímu myšlení?

Tvůrčí myšlení je u mě o pochopení a ztotožnění se. O dennodenní
potřebě a drilu sypat nápady z rukávu. Ale nepovažuji se rozhodně za
žádného skutečného umělce. Mě k nejlepším nápadům přivedou pevně dané
termíny a dokonalá znalost všech detailů záměru či zadání. A pak je třeba
odvahy. Odvahy přinášet myšlenky. Odvahy přemýšlet jinak. Toužit inspirovat a neustále
překvapovat.

Jaké kreativní výkony
považujete za svoji kariéru za stěžení, nejvíc vás ovlivnily?

Nejvíce jsem pyšná na náš web www.zenysro.cz
a náš claim Milujeme posedlosti žen. V mojí kariéře je to de facto poprvé,
co jsem sama pro sebe – pro náš vlastní projekt – vytvořila zadání i řešení.

Foto: Lenka Hatašová

Dělala jste si
průběžné průzkumy? Jaké názory jste považovala při přípravách za důležité?

Průzkumy
dělám dennodenně a vlastně již dvacet let své praxe. (smích) Jsou to denní průzkumy podstaty přemýšlení lidí, analýzy
toho, jak vnímají sebe a svou realitu. Jak chápou nové informace a jak je
přijímají. Jak se podle nich řídí sami, ale i jakým směrem jsou vedeni trendy.
Ale s každým novým úkolem musí přijít i hlubší sonda do daného tématu,
nezbytný je aktuálnější a detailnější přehled o dění v daném segmentu. To
vše mi pak pomáhá směřovat myšlenky a krystalizovat z nich ty, které jsou
nové, novátorské, jiné.

Celý projekt
stojí na tom, co je ženám vlastní. Hovoří jejich jazykem, srdcem i myšlením.
Inspiruje je v naší společné realitě. Ale s obrovskou nakažlivou energií,
kterou mohou předávat jen spokojené šťastné ženy dalším ženám.

Když chcete poznat
kreativitu jiného člověka, jak na to jdete?

Dávám mu sice volnější zadání, ale s určitými limity.
Není umění vytvářet originální dílo podle sebe. Umění je v mém chápání a
profesi vytvářet tu samou věc stokrát jinak. Stokrát jinak zkusit ztvárnit to
jedno jediné.

Vaše pozice obnáší
především týmovou práci. Co se vám v řízení lidí nejlépe osvědčilo?

Nechovat se tak, jak by se to nelíbilo ani mně. Co nejvíce
říkat věci na rovinu. Mluvit o věcech fakticky, ale i s porozuměním. Chválit
za to, v čem jsou dobří. Říci si na rovinu, co je třeba zlepšit.

Foto: Lenka Hatašová

Komunikovat na rovinu
nejsou vždy lidé schopni. Bylo to pro vás vždy přirozené, nebo jste se to
musela naučit? Případně jak na to?

Rozhodně jsem
se to musela naučit. Popravdě – učím se to pořád. Měla jsem přespříliš empatie
a pochopení a přirozeně jsem se vyhýbala negativním hodnocením nebo informacím,
kterými bych mohla někoho „zarmoutit“ či nesplnit jeho očekávání. Musela jsem
pochopit, že fakta jsou opravdu lepší než omáčky a nevyřčené skutečné pocity či
informace. Nejprve hlavně pro mě, ale postupně jsem zjistila, že i pro druhé. A
jak na to? Vnitřně si neustále připomínám, že vztahy jsou o důvěře a pravdě.
Učím se říkat věci, tak jak je vnímám, ale co nejvíce fakticky, snažím se vždy
přijmout i to, že ostatní je nevnímají stejně. Jenomže jde o „moje na rovinu“,
tak proč kličkovat? Pokud je to, co říkám, poctivé, pravdivé a přímé, je to o
mé snaze komunikovat fér. Pak věřím, že toto jsou schopni vycítit i členové
mého týmu.

Co je podle vás
nejlepší motivací zaměstnance?

Ocenění dobré práce vždy, když byla dobrá práce odvedena, a
bonusy za dobrou práci pokaždé, když to situace umožňuje.

Co by měl ovládat
ideální koordinátor?

Musí sám chtít vědět. Vědět o všem. Musí umět organizovat. Musí
ho bavit zodpovědnost, ne si jí sám sobě přitěžovat. Musí rád komunikovat,
plánovat a musí mít zájem o výsledek.

Akce jakého rozsahu
máte sama za sebou, pro naši představu?

Za svou praxi
jsem koordinovala mnoho projektů od strategií, plánování a exekuci nadnárodních
kampaní přes natáčení reklamních spotů, zajišťování několikadenních imageových
focení, až po produkci eventů, guerillových kampaní a tiskovou produkci. Mojí
srdeční záležitostí jsou české značky a měla jsem tu čest podílet se na
znovuoživení takových značek, jako je Dermacol
nebo Želetava. Nejvíce mě baví
zážitkové eventy a s hrdostí a láskou vzpomínám na akce realizované
v obchodních centrech OC Nový
Smíchov a Palác Flóra, kde jsem
koordinovala fashion a lifestylové akce pro desítky tisíc lidí. Svůj osobní sen
v podobě vlastního plesu jsem si splnila realizací prvního Plesu reklamy na Žofíně.

Jak je srovnáváte?

Nesrovnávám. Každá akce je pro mě důležitá. Žiju pro ni a
poctivě dělám maximum.

Máte nějakou
osvojenou metodu jak koordinované akce vyhodnotit?

Jediným měřítkem je pro mě výsledek. A ten je buď dobrý,
nebo špatný. A se špatným se nesmiřuji a smiřovat nebudu. A pokud nějaká akce
špatně dopadla, vyhodnocuji příčiny, abych se ponaučila pro příště. No a
samozřejmě se snažím neopakovat stejné chyby.

Foto: Lenka Hatašová

Máte své zkušenosti
také jako moderátorka. Jak se na moderování nejlépe připravit a kde myslíte, že
moderátoři nejvíce podceňují nebo naopak přeceňují svoji roli?

Moderování? U mě je to spíše prezentování. A v tom
případě musím mít vlastní důkladnou přípravu. Vlastní texty, vlastní slidy,
vlastní tok myšlenek. Teprve pak si mohu dovolit mluvit spatra, protože je
jedno, co přesně jsem napsala na slidech, ale podstatu vždy dokážu říci i
jinými slovy, bez hledání taháku.

Jaká gesta jsou při
moderování nejúčinnější pro zesílení dojmu?

Nezaměřuji se na gesta. Neučím se body language. Věřím na
pohledy do očí a blízkost k posluchačům.

Máte návod na udržení
pozornosti?

Humor. A pauza na kávu.

Když se účastníte
eventů, na kterých jste hostem, co jsou věci, kterých si hlavně všímáte, anebo které
vás cíleně zajímají?

Kochám se propracovanými detaily. Nejvíce si užiju nenucenou
a jakoby neorganizovanou zábavu. A miluju sdílené nadšení. Díky své profesi
sleduji i detaily, které možná ostatní nevnímají. Kdybych měla mluvit
konkrétně, tak si hodně všímám hostesek, zda jsou tam do počtu či zda tam
skutečně pracují, zda je personál ochotný, jestli nepískal mikrofon a zda se
moderátor nepřeříkával při vyslovení jmen partnerů akce. (smích)

Jako marketér a
kreativec máte raději spolupráci s rozličně zaměřenými klienty, nebo je
nějaké téma, které je o něco víc vaše parketa?

V tuto chvíli žiju a dýchám naším vlastním projektem,
který je určený ženám. Podnikavým ženám, které chtějí být ženami, a v tom,
co jsou a umí, se chtějí realizovat. A vychází to ze mě, z mé podstaty. Nic
lepšího jsem si nemohla přát!

Co rozhodně je vaše
parketa, je řídit projekt ŽENY s.r.o. V
jakém bodě jste se pro něj nadchla a rozhodla?

Nadchla jsem se pro něj ve chvíli, kdy jsem se sama odvážila
plnit si své vlastní sny, stavět projekt na poctivých vlastních názorech a
převzít za to absolutní zodpovědnost. A to se stalo po dvaceti letech praxe
v marketingu a marketingové komunikaci, kdy se snažíte plnit sny a
zodpovědně realizovat projekty hlavně svých klientů a jejich cílových
zákazníků.

Foto: Lenka Hatašová

Jakou strategii jste
zvolila pro tvorbu tohoto projektu?

Probudit v každé ženě zájem o sebe o samu. A o nás
všechny dohromady. Pokusit se je inspirovat, motivovat a přinášet jim nové
možnosti, otevírat nové dveře. Jít do toho s nimi.

Čeho chcete
v projektu dosáhnout?

Co se týče projektových cílů, věřím, že do roka nebude
podnikavé aktivní ženy, která by o našem projektu nevěděla. A ze všech těch žen
se bude chtít každá druhá realizovat ve své posedlosti – a to ať již v přímém
spojení s námi, nebo i bez nás.

A jinak? Aby se naše ženy mohly realizovat a nacházely
možnosti a podporu nejen ve velkých městech, ale i v odlehlých regionech.

Jakým způsobem je
tento projekt životaschopný, tedy byznysuschopný?

Našly jsme
díru na trhu s obrovským potenciálem. K nadšeným ohlasům od žen, které se
do projektu zapojují, se nyní přidávají partneři a klienti, kteří také pochopili,
že projekt postavený na sdílení důvěryhodných doporučení, informací založených
na reálné zkušenosti a nezlomné sounáležitosti žen má mnoho forem využití. Což
pro ně v konečném důsledku znamená také potenciální a efektivní oslovení
klíčového segmentu.

Na jaká úskalí
narážíte?

Nedůvěra mužů. Nedůvěra žen v sebe samotné. Občas se
potkám i s tím, že si někdo myslí, že můžeme být rádoby sdružením
feministek. Ale kdo nás pozná či se opravdu podívá na to, co děláme, ten, věřím,
pochopí, že muže potřebujeme a milujeme. (úsměv)

Co by si podle vás
měly ženy o sobě samotných uvědomovat?

Že je nám
dána větší míra emotivnosti a že to může být výhoda. Že se nemusíme srovnávat
s muži, abychom si něco dokazovaly. Že můžeme být samy pro sebe na prvním
místě a neznamená to, že jsme sobecké a bezohledné. Že nemůžeme a nemusíme být
ve všem stoprocentní. Že když dáváme, měly bychom také dostávat. Že
v ženách a v jejich spojení je obrovská síla.

Foto: Lenka Hatašová

Jakou vnímáte
souvislost mezi vnitřní rovnováhou a vytvářením vnější image?

Určitě je to
přímá úměra. Čím je člověk spokojenější, tím harmoničtěji působí. U mě to také
tak funguje. Nicméně to rozhodně není jediný parametr, který ovlivňuje vnější
image. A pak si myslím, že existuje velký rozdíl mezi tím, jak svou image
vnímáme my samy a jak nás vnímají ostatní. Je dobré získávat zpětnou vazbu od
okolí a pracovat s ní. Já jsem si třeba dlouhou dobu myslela, že působím
pozitivně, otevřeně a vcelku přátelsky pro své kolegy. Doslova šokujícím
nesmyslem pro mě bylo, že jsem zjistila, že se některé mé podřízené skoro
klepaly, když měly vejít ke mně do kanceláře… Vždyť jsem nikdy nekřičela, nikoho
nepranýřovala, nesnažila jsem se „jít po někom“ a už vůbec ne nikomu „mýt
hlavu“ za jeho chyby… A ejhle! To bylo rozčarování. (smích)

Co vás zajímá na
lidech, se kterými obchodujete, a jakým způsobem o nich získáváte potřebné
informace?

Zajímají mě
nejen jejich cíle, ale také hodnoty, které vyznávají, v co věří a co je
pro ně důležité. Jak komunikují, jaké jsou jejich priority, ale zajímám se i o
ně samotné, o jejich život, koníčky, náladu… Pokud je to možné, poptávám se na
reference a samozřejmě si zmonitoruji vlastními dostupnými cestami dosavadní
aktivity. Ale nikoho nelustruji a dopředu nesoudím. Dám na vlastní názor a
poctivě mě zajímá všechno to, co může přispět k rozvoji našeho vztahu a
přispět k dobrému obchodu. Hodně se zajímám nejen o očekávání naší budoucí
spolupráce, ale i o background dílčích projektů. Pomáhá mi to více pochopit a
dále nasměřovat naši spolupráci.

Vraťme se ale
k projektu ŽENY s.r.o. Roste vám
před očima. V jakém směru i za tu krátkou dobu vaše představy předčil?

V obrovském
spontánním zájmu českých žen. To, že si nás většinou našly právě už díky
osobním doporučením. Tedy díky šeptandě, na kterou jsme vsadily. Ne díky nějaké
masírce v médiích, nějakým prodejním trhákům či díky milionům, které se
často investují do komunikace, aby vás či váš produkt vůbec někdo zaregistroval. Ani milionové rozpočty, ani reklamní
masírka. Z očí do očí, z úst do úst, každá každé. Kdekoli se
prezentujeme či se objevíme, a to i v malých městech či vzdálených
regionech, zaznívá „á, už jsem o vás slyšela“. A to je prostě po šesti měsících
naší existence boží!

Foto: Lenka Hatašová

Kolik lidí tento
projekt soustavně zaměstnává na plný úvazek, případně externě?

Celý náš team čítá nyní včetně všech externistů i
subdodavatelů cca 40 osob.

Máte nějaký fungující
systém společné komunikace při takovém množství spolupracujících lidí?

Pravidelné týdenní statusy a jasně stanovené zodpovědnosti členů
teamu. Ovšem nic tak dobře nefunguje jako jednoduché pravidlo – mít dobré a
zkušené lidi na správných místech.

S jakým
přístupem lze dosáhnout nejlepšího výkonu?

Důraz na výsledek s jasným stanovením priorit a
rozdělení dílčích úkonů. Objasnění okolností a podstaty projektu a postupu.
Sdílené nadšení a zápal pro projekt.

Jaký myslíte, že je
nejlepší způsob, jak přesvědčit lidi?

Férový přístup s pádnými argumenty. Hodně pomůže i
vrozený dar nejen umět mluvit, ale především dokázat promlouvat k lidem.

Jakého člověka jste
sama v sobě objevila za dvacet let praxe?

Neobjevila jsem nic zázračného. Moje multifunkčnost se jen
zdokonaluje a jsem ráda, že vlastně stále objevuji něco nového, v čem se
můžu dál rozvíjet, co mě baví, nakopne a že mám obrovskou chuť pokračovat.

Jakých vlastností si
nejvíce ceníte na druhých lidech?

Pracovitosti,
pravdivosti, nadhledu, humoru a loajality.

Foto: Lenka Hatašová

Máte návod na to, jak
zvládnout emočně vypjaté situace?

Neřešit a
nereagovat hned. Spolknout první rychlou myšlenku, která se dere ven. Občas mi
to dá pořádně zabrat, ale osvědčilo se mi vyspat se a řešit věci druhý den. Prostě
odložit svou reakci a začít to řešit s odstupem a s chladnou hlavou. Někdy
udělám to, že se z toho vypíšu. Sednu si k e-mailu, celé si to
s klávesnicí vyříkám, ale neodešlu. Druhý den to ani nečtu, smažu to a
začnu raději od začátku. (úsměv)

S odstupem času,
co pro vás znamená pojem „kariéra“?

A co to je kariéra? Dosažený pracovní post? Pokud ano, tak
to pro mě znamená možnost vlastního rozhodnutí, nicméně s pocitem obrovské
zodpovědnosti za všechno a všechny ostatní.

Považujete se za
úspěšnou?

Ano,
považuji. Dělám práci, která mě naplňuje, která mě baví. Mám mnoho klientů,
kteří dokážou mou práci ocenit. Mám skvělý tým, který dokáže zabrat a vypořádat
se prakticky s čímkoli. Za manžela mám chlapa do ráje i nepohody, se
kterým plánujeme oslavu desetiletého výročí svatby, a máme krásnou zdravou
dceru. Není nic, co bych považovala za větší úspěch. (úsměv)

Jsou stále některé
věci, o kterých se potřebujete ujišťovat? Platí takové to rčení, že čím je člověk
schopnější, úspěšnější, tím více o sobě pochybuje?

Jednoznačně.
Pochyby mě udržují v pozoru. Nejhorší je myslet si, že jsem vševím. Ale
kdybych se začala topit v pochybách, nebyla bych schopná přijímat
zodpovědnost a vést lidi. Takže si s těmi pochybami spíš snažím rozčeřit
vodu, ale hned zase začít plavat.

Foto: Lenka Hatašová

Svoji kariéru jste
budovala s malým dítětem. Jak na tu dobu, kdy přišlo dítě do vašeho života,
vzpomínáte? Co se zásadně změnilo?

Všechno se
změnilo. Všechno bylo jinak a hlavně jsem se cítila jako nejnemožnější manažerka
na světě. (smích) Dítě jsem měla ve
dvaatřiceti, tedy coby dospělá žena jsem sama sobě byla pánem, vše šlo podle
mě, vše jsem si dokázala zorganizovat – soukromí i svou práci. Závislá jsem
byla jen sama na sobě. Rodinu jsem vždycky chtěla, sama jsem ze tří dětí, ale nikdy
jsem o rodině neuvažovala tak, že mít dítě znamená přijít o půdu pod nohama, o
aktivní život a práci, o něco, co máte rádi a čeho se musíte vzdát. A to se
stalo. Nejdříve rizikové těhotenství a pak vlna mateřství mě solidně vykolejila.
Sladký růžový uzlík způsobil totální obrat. Zmizely zamilované rituály i práce.
Změnily se mi hodnoty, přibylo nečekaně obrovské štěstí, ale taky strach a do
té doby neobjevená síla, výdrž a schopnost „obětovat se“.

Když se mi hormony
uklidnily, s dcerou i manželem jsme se sehráli a multifunkční schopnosti i
naplňující práce se vrátily. Ale byl to opravdu mazec. Pamatuji si, že když
jsem se po téměř roce potkala se svými bývalými klientkami na kávě, neuměla
jsem vlastně ani mluvit. Nebyla jsem schopná reagovat na běžné věci,
nedocházely mi souvislosti. Témata hovoru mi byla cizí a neznámá.

Jakou nejlepší radu
byste si tehdy dala, abyste vše zvládla třeba ještě lépe?

Být v klidu a
hlavně nepanikařit. A nikam nespěchat. Přijmout lépe změny a brát pozitivně
svou novou roli. A dokázat přijmout pomoc, nebo spíše si o ni bez výčitek umět
říci.

Jak nakládáte
s vlastním volným časem?

Vlastního
volného času moc nemám. Dříve jsem ráda a hodně cvičila, mojí drogou byl
spinning a aerobic. Myslím, že je na čase se k němu vrátit. (úsměv) Protože jinak vážně ani moc toho
pravého času pro sebe nemám. Každou chvíli se snažím nějak využít. Ale díky
tomu, že bydlím za Prahou, každý den trávím poměrně dost času v autě.
Nepouštím si rádio ani cédéčka. Miluju ten klid a pozorování dění kolem.
Jenomže i to trvá jen chvilku, hned pak vytáhnu diář a při stání na červenou si
dělám přípravy na jednání či píšu další nápady.

Když chcete uvažovat
o svém vlastním rozvoji, jakou cestu volíte, co vás osobně oslovuje?

Nejraději se
potkávám s novými lidmi, s jejich názory a zkušenostmi. A pak jsem se
rozhodla vystudovat marketingovou komunikaci. Už na základce jsem byla šprtka a
učení mě prostě baví. Návrat do školních lavic byl sice trošku boj, ale i to mě
nesmírně obohacuje. Jinak díky rozličnosti a zaměření mé práce nemám rozhodně
nouzi o přísun stále nových aktuálních informací a podnětů a z toho všeho
ve mně hodně zůstává.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilnadr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

a projektem ŽENY s.r.o. www.zenysro.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Martin Heřmanský je charismatický mladý
muž. Vztah k legendární značce Harley-Davidson
měl už od dětství. A tak jako pro většinu lidí z branže, i pro něj byla tato
značka symbolem svobody, nezávislosti a Ameriky. Proto když přišla nabídka
zúčastnit se výběrového řízení na regionální pozici u H-D, neváhal. A
v náročném konkurzu uspěl. Dnes je ředitelem „Harleye“ pro střední a
východní Evropu. Co všechno tato pozice obnáší, jak se liší zákazníci
v jednotlivých zemích nebo jaký drží společnost dress code, o tom všem
jsme si povídali jednoho odpoledne v hotelu Neruda.

foto: Lenka Hatašová

 

Jak jste se vůbec dostal k motocyklům a
potažmo k značce Harley-Davidson?

Značku Harley-Davidson jsem začal vnímat již jako náctiletý kluk díky
kultovním americkým filmům. První osobní zážitek s harleyem jsem měl
v roce 1990, kdy jsem pracoval jako student na hotelovém baru
v anglickém Brightonu. Jednoho dne přijela skupina patnácti lidí na motocyklech
H-D a ubytovala se u nás na víkend. Já pak asi půl hodiny obdivně obcházel
každý stroj na hotelovém parkovišti, ale strach mi nedovolil si sednout.
V tu chvíli mě samozřejmě ani nenapadlo, že bych někdy mohl být součástí
něčeho tak velikého. Po návratu z Anglie jsem dál chodil na vysokou školu,
pak pracoval v automobilovém průmyslu a veškerý svůj volný čas jsem
věnoval volejbalu, který jsem závodně hrál. Motocykly šly naprosto mimo mě. Je
ale pravda, že harley kdesi hluboko v mé hlavě zůstal a tiše si žil svým
životem.

A kdy to vypuklo? Kdy jste se stal
skutečným ředitelem regionálního zastoupení H-D pro střední a východní Evropu?

Domnívám se, že
každému z nás se alespoň jednou za život poštěstí být ve správný čas na
správném místě, a přesně toto se stalo mně. Bylo mi nabídnuto se zúčastnit
výběrového řízení na regionální roli u nejmenované americké firmy. Popravdě
řečeno se mi moc nechtělo, ale poté, co padlo jméno Harley-Davidson, jsem už
neváhal ani vteřinu. Šel jsem do toho a podařilo se mi ve velmi náročném
mezinárodním konkurzu uspět.

foto: Lenka Hatašová

Tato práce je bezesporu náročná na čas, vy
sám máte dvě malé děti, daří se vám skloubit čas věnovaný práci a čas věnovaný
rodině?

Je pravda, že má práce vyžaduje poměrně
dost cestování, takže jsou období, kdy mě doma moc nevidí. Když jsem
v České republice, snažím se dětem a rodině věnovat maximální množství
volného času i za cenu toho, že jsem v podstatě vzdal veškeré koníčky,
hlavně pak sport. Čas strávený s dětmi a možnost být u toho, jak vyrůstají,
mi to tisíckrát vynahrazuje.

foto: Lenka Hatašová

Dá se ve vašem případě použít rčení, že
„moje práce je mi zároveň koníčkem“?

Tak to zcela jistě ano. Je až
neuvěřitelné, jak snadno a jak moc je tato značka schopna naprosto přirozeně
člověka oslovit a následně totálně pohltit. Možná to bude znít jako klišé, ale
do práce se těším každé ráno, i když vím, že mě čeká těžký den. To se mi nikdy
předtím nestalo.

foto: Lenka Hatašová

Jak vypadá váš běžný pracovní den s
„Harleyem“?

Každý den je v zásadě
trochu odlišný, záleží na tom, v jaké části světa se zrovna nacházím.
Například včera jsem byl v Praze a po příjezdu do kanceláře mě čekala
rychlá kontrola e-mailů, jejich vyřízení a porada s týmem. Po ní konferenční
hovor s Robem Lindleym, šéfem H-D pro Evropu, Střední východ a Afriku, na
téma současného vývoje motocyklového trhu v regionu střední a východní
Evropy, prodejních výhledů do konce roku a hospodářského výsledku naší pobočky.
Odpoledne jsem s kolegou Bobem diskutoval plán komerčních školení našich
dealerů a také geografický rozvoj dealerské sítě v Polsku. Večer, před
odletem na meeting do centrály v Oxfordu, jsem s naším marketingovým
managerem Michalem procházel průběžné výsledky naší podzimní marketingové
kampaně H-D Riders Wanted. Prostě žádná nuda.

Jezdíte na motorce do práce a máte svůj harley?
Jaký model?

Já se snažím
jezdit na motocyklu, co nejvíce to jde, je to pro mě obrovský relax a útěk od
každodenních starostí. Do práce na motocyklu samozřejmě jezdím často, šetřím
tak spoustu času a nervů. Jezdím totiž přes centrum a na motocyklu je snazší se
vyhnout dopravním zácpám. Až donedávna jsem měl jeden z nejoblíbenějších
modelů naší touringové řady – Road
King Classic. Nyní jej měním za
zcela nový model pro rok 2014. Ještě nemám úplně jasno, zdali to bude Street Glide nebo Electra Glide Ultra
Limited. Jeden je pohodlný koráb
na polykání kilometrů, druhý model je spíše stylový stroj pro trochu agilnější
jízdu. Který z nich to bude, se rozhodnu v nejbližší době. Oba modely byly
součástí nedávného největšího produktového launche v dějinách značky pod
názvem Projekt
Rushmore a technologicky se
jedná o dokonalé motocykly, které nastavily laťku v segmentu Touring hodně vysoko.

foto: Lenka Hatašová

Značka H-D působí obecně na lidi svobodným
a bezprostředním dojmem. Projevuje se to i ve firemní kultuře regionálního
zastoupení H-D?

Setkávám se s
názory, že hlavní pracovní náplní zaměstnanců H-D je ježdění na motocyklech.
Tak to samozřejmě není. Harley-Davidson je akciová společnost kótovaná na NYSE a
každoročně se za své aktivity a výsledky zodpovídá akcionářům. Jedná se tedy o
tvrdý byznys, ve kterém přežije jen ten nejlepší, a toho se pouhým ježděním
logicky nedá dosáhnout. Na druhou stranu, korporátní kultura Harley-Davidson je skutečně unikátní fenomén, který se buduje již 110 let. Na světě neexistuje
mnoho firem jako H-D, kde se tak výjimečným způsobem kloubí aspekty
korporátního prostředí globální společnosti s hodnotami vyznávajícími
svobodu jednotlivce. Právě tyto hodnoty se následně přenášejí do pracovního
nasazení, chování a jednání našich zaměstnanců.

foto: Lenka Hatašová

V čem se třeba odlišujete od běžných
kanceláří nadnárodních firem?

V čem
konkrétně se odlišujeme od běžných nadnárodních firem, je těžké generalizovat,
nicméně jedna věc mě napadá okamžitě – dress code. I zde hraje svoboda zcela
zásadní roli, je prakticky na každém zaměstnanci, jak a v čem chodí do
práce nebo na pracovní schůzky. Nikdo nám nepředpisuje upnutá saka a límečky ke
krku, tudíž logicky nejčastěji chodíme v džínách a značkovém oblečení H-D,
jako jsou trika, košile, mikiny. Milujeme naše legendární kožené bundy. Dalším
specifikem firemní kultury H-D je způsob řízení. Oproti velkým nadnárodním
firmám je firemní hierarchie horizontální, nikoli vertikální. Pro nikoho
z nás tedy není problém zvednout telefon a zcela přirozeně zavolat
komukoliv z nejvyššího vedení firmy jak v Evropě, tak v USA. To
si skutečně ve většině jiných firem stejného významu a velikosti nedokážu
představit.

foto: Lenka Hatašová

Jsou všichni na zastoupení H-D pro střední
a východní Evropu motorkáři? Kolik zaměstnává lidí?

Všichni
mí kolegové na motocyklu samozřejmě jezdí, ve firmě nás je sedm.

Vaše motto výročních oslav bylo: „Už 110
let kašleme na krize.“ Opravdu se u vás nedávná ekonomická krize neprojevila?

Motto „Už 110
let kašleme na krize“ vymyslel Jarda Vavřina, jeden z majitelů pražského
dealerství a organizátor pražských oslav. Nevztahuje se ale pouze k nedávné
ekonomické krizi, nýbrž reflektuje na celou historii 110 let značky. Firma si
za uplynulé více než století prošla několika krizemi. Jedna z největších
se dostavila v roce 1969, kdy byl Harley-Davidson na 12
let prodán firmě AMF. Tato ani žádná jiná krize nás nedokázala dostat na
kolena, naopak jsme z nich vždy vyšli posíleni. Zásadní roli v tom
hrál další fenomén, který žádná jiná značka na světě nemá – naši zákazníci. To
oni svou loajalitou a vášní ke značce, jejíž logo si mnoho z nich
tetuje na vlastní tělo, v těžkých časech Harley-Davidson drželi a
posunuli jej vždy o kus výš a dál. Nedávná ekonomická krize se samozřejmě na
prodejích značky v ČR projevila, ale v porovnání s ostatními hráči na
trhu pouze nepatrně. Naši zákazníci jsou prostě nejlepší na světě a jejich síla
zafungovala i u nás.

Kolik motocyklů letos prodáte v regionu v
porovnání s rokem 2012?

Od roku 2009, kdy naše pobočka pro střední
a východní Evropu vznikla, prodeje a tržní podíl Harley-Davidson jak v ČR,
tak v celém tomto regionu každoročně rostou a letošní rok nebude výjimkou.

foto: Lenka Hatašová

Který z trhů spadajících pod vaše
zastoupení má největší perspektivu?

My nedělíme
region podle tržních perspektiv. Každý trh, na kterém působíme, má svá
specifika, ke každému z nich přistupujeme zcela individuálně, ovšem se stejným
nasazením a zájmem. Zákazník totiž musí získat stejný zážitek se značkou, ať je
v Praze, nebo v Tallinnu. Česká republika má ve spojení s Harley-Davidson v Evropě výjimečnou pozici díky své jedinečné historii. První
dealer zde byl otevřen již v roce 1924 a na přelomu 20. a 30. let byl tak
úspěšný, že ČSR byla druhým největším trhem značky na světě po USA. Subjektivně
mohu dodat, že i v dnešní době patří čeští dealeři k těm
nejkvalitnějším v regionu, svým zákazníkům rozumí a značkou dlouhá léta
žijí. Z hlediska prodejního objemu je naším největším trhem logicky
Polsko, kde značka za posledních pět let zaznamenala výrazný nástup.

foto: Lenka Hatašová

Jak se liší zákazníci na jednotlivých
trzích? Jsou jiní třeba v Polsku, pobaltských zemích a u nás?

Jako všude
jinde v životě, ani u H-D nenajdete dva zákazníky, kteří by byli zcela
identičtí. Pohybujeme se mezi homogenními skupinami heterogenních osobností. Někdo
rád pije pivo, někdo zubrovku, někdo spí rád pod širákem a někdo zase výlučně
v pětihvězdičkovém hotelu. Všechny zákazníky však spojují dvě věci – již
zmiňovaná vášeň ke značce H-D a osobnostní rys zvaný individualita. Právě naše
motocykly jsou pro ně jednou z možností, jak svůj individuální postoj ke
světu dát najevo. Všimněte si, že málokdy narazíte na dva stejné modely H-D. 90
% našich zákazníků si je upravuje podle svých představ. Customizovaný stroj nám
o svém majiteli hodně napoví.

V současnosti máte v Česku pět dealerů.
Myslíte, že by se jich uživilo ještě více?

Pro zákaznicky
orientovanou značku, jakou je Harley-Davidson, je velmi důležitý termín dostupnost.
Naší ambicí je zajistit pro naše zákazníky správné produkty za správné ceny a
na správných místech. Budování dealerské sítě v tom hraje klíčovou roli.
Chceme být dostupní, ale nikdy na úkor investic našich obchodních partnerů, a
to ani těch nových, ani těch stávajících. Jdeme cestou spíše menší, ale
kvalitní a profesionální dealerské sítě, kde je každý zákazník vítán a
stoprocentně obsloužen, nežli cestou kvantity – tzn. mnoho dealerství, která
mezi sebou bojují o přežití. Výsledkem je vždy oslabení pozice značky, jak to
můžeme vidět na mnoha případech u prodejců aut nebo i u některých motocyklových
značek.

foto: Lenka Hatašová

Plánujete rozšíření dealerské sítě? Jak je
to v ostatních zemích?

Naše konkrétní
plány do budoucna nejsem oprávněn sdělovat, bezezbytku platí ovšem to, co jsem
odpověděl na předchozí otázku. Obecně – pokud vyhodnotíme, že některý trh má
potenciál k absorpci dalšího dealera, což povede k posílení naší tržní
pozice a lepšímu uspokojení zákaznických potřeb, budeme pochopitelně připraveni
naší síť v regionu rozšířit.

foto: Lenka Hatašová

Několik posledních let bylo z hlediska
marketingu hlavně ve znamení sportsteru jako nejdostupnější řady pro vstup do
světa H-D. Budete v tom pokračovat, nebo chystáte změnu strategie?

Marketingové
zaměření na sportster mělo své opodstatnění. Kolem značky Harley-Davidson totiž koluje několik mýtů. Jedním z nich je cena, o níž si řada
lidí myslí, že začíná na půl milionu korun a výše. A jsme opět u té
dostupnosti. Na konkrétních případech sportsteru jsme trpělivě mýtus nedostupné
ceny bořili a musím říci, že výsledky našich aktivit mě osobně mile překvapily.
Některé naše nápady byly dokonce převzaty ostatními zastoupeními H-D
v Evropě jako příklady dobré praxe. Co se týká změny marketingové
strategie, nemohu odpovědět, neboť naše konkrétní plány do budoucna nejsem
oprávněn sdělovat. Dá se ovšem tušit, že díky letošnímu představení zcela
nových touringových modelů v rámci Projektu Rushmore
budeme marketingově velmi aktivní i na tomto poli. Zákazníci se mají na co
těšit.

foto: Lenka Hatašová

Nedávno jste představili novinky pro rok
2014. Už jste se na nich projel? A která vás nejvíc oslovila?

Letos jsem se
stihl projet na většině novinek a musím říci, že naše product development centrum
v Milwaukee udělalo obrovský kus práce. Rádi říkáme, že vyrábíme motocykly
navržené motorkáři pro motorkáře, a u Projektu Rushmore to
platí dvojnásob. Vývoj trval čtyři roky a za tu dobu jsme mluvili
s desítkami tisíc našich zákazníků na všech možných místech světa a
sbírali zpětnou vazbu o jejich přáních a očekáváních týkajících se našich
touringů. Výsledek stojí za to. Road
King Classic, Street Glide nebo Electra Glide Ultra
Limited jsou v současnosti
nejlepšími motocykly na dlouhé cestování. Už se těším na jaro.

Děkuji za rozhovor

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Jaká je podle vás ideální příprava či profesní
průprava pro člověka na řídící pozici?

Z mé
vlastní zkušenosti mohu říct, že pro mě osobně byly pro další rozvoj důležité
dvě firmy. Nejprve japonská
firma OKI, ve které jsem pracoval 5 roků na pozici technického manažera. Byla
to pro mě velká zkušenost, naučil jsem se tam samostatnosti a odpovědnosti za
svá rozhodnutí. Měl jsem např. za úkol vyhledat v Čechách a na Slovensku
firmy, které budou pro zařízení firmy OKI zajišťovat servis. Dvě firmy, které
jsem tehdy doporučil, tuto činnost vykonávají dodnes a to ve firmě OKI již přes
15 let nepracuji. Druhá byla firma NOKIA. Ta se dnes sice potýká
s problémy, ale v době, kdy jsem tam byl zaměstnaný jako manažer pro
střední a východní Evropu, byla na svém vrcholu. Např. systém interních školení
pro zaměstnance umožňoval plynulou návaznost jednotlivých modulů školení a tím
neustálé zvyšování kvalifikace. Stalo se mi, že na jednom marketingovém školení
v Londýně nám školitel, mimochodem přední anglický profesor, sdělil, že minulý týden na toto téma školil Billa Gatese. Firma
NOKIA si v té době najímala ty nejlepší odborníky, kteří nám předávali
nejaktuálnější informace ze svých oborů. Spolu s tím fungovala i rotace na
jednotlivých pozicích v rámci různých oddělení ve firmě. To byla ta
nejlepší škola a zároveň motivace pro další odborný růst.

Které profesní zkušenosti považujete ve své kariéře za stěžejní?

Za
nejdůležitější považuji ochotu stále se učit novým věcem. Jsem vzděláním
technik, ale když jsem začal pracovat v současném oboru, uvědomil jsem si,
že bez základních znalostí z medicíny se s lékaři nedomluvím. Začal
jsem si tedy po večerech studovat anatomický atlas a po nějaké době zjistil, že
už lékařům rozumím, když používají odborné termíny, které mi do té doby nic
neříkaly.

Foto: Lenka Hatašová

Ještě než došlo k fúzi, pracoval jste pro
samostatnou společnost FUJINON, nyní FUJIFILM. Jaké zásadní změny jste
zaznamenal?

V roce
2005 jsem se stal ředitelem firmy FUJINON. Tato firma byla dceřinou firmou
firmy FUJIFILM. Měl jsem na starosti prodej endoskopické techniky v České republice
a na Slovensku. V roce 2011 došlo k fúzi obou firem a od té doby mám
na starost divizi, která se zabývá prodejem stejného portfolia, ale nově již
pod značkou FUJIFILM. Přechod k firmě FUJIFILM pro mě znamenal i stěhování
z pronajatých prostor do budovy, která firmě FUJIFILM patří. Došlo
samozřejmě i k obměně mých japonských
nadřízených, kteří ale i nadále sídlí v německém Düsseldorfu, kde se nachází evropská centrála firmy. Zatímco v minulosti
můj nadřízený, viceprezident firmy FUJINON, častěji jezdil do Čech, nyní já
více cestuji do Německa. Další změny spočívaly
v přechodu na systémy a procesy firmy FUJIFILM. Takže změn bylo opravdu
hodně.

V jakém směru máte ve své pozici potřebu
rozvoje a kreativity?

Domnívám
se, že člověk se musí rozvíjet neustále. Nesmí ustrnout, ale naopak se stále
snažit přicházet s něčím novým. Jedině tak může uspět a posunout se dále.

Jak vypadá váš obvyklý pracovní den?

K mé
práci patří schůzky se zákazníky. Tyto schůzky je potřeba v předstihu
naplánovat a během jednoho dne je často nutné se v rámci České republiky a
Slovenska přemístit i na velké vzdálenosti. Samozřejmostí je pak účast na lékařských kongresech doma i
v zahraničí, kde na stánku naší firmy můžeme zákazníkům představit novinky
v našem oboru. Často také zveme přední zahraniční odborníky, aby některé
z nových metod předvedli formou live demonstrace na některém
z lékařských pracovišť. Jako příklad mohu uvést prof.
Yamamota, předního odborníka na léčbu a terapii
tenkého střeva, kterého jsme před několika lety pozvali k live demonstraci
do Fakultní nemocnice v Hradci Králové a jeho výkon jsme přes satelitní
spojení přenášeli na lékařský kongres do Luhačovic. Lékaři mohli na dálku jeho
práci nejen sledovat, ale rovněž mu klást své dotazy. Pro mě osobně to znamená, že jsem měl již
možnost shlédnout mnoho lékařských vyšetření včetně terapeutických zákroků
prováděných jak našimi,
tak i předními zahraničními lékaři u nás i ve
světě.

Foto: Lenka Hatašová

S kým dalším jste v úzkém pracovním
kontaktu, a které další obory se vás nejblíže dotýkají?

V rámci
endoskopické techniky jsem samozřejmě v kontaktu s lékaři, kteří tato
vyšetření provádějí a to jak v nemocnicích, tak v soukromých
ambulancích. Převážně se to týká oboru gastroenterologie a bronchoskopie. V případě
nemocnic jsou to dále pracovníci z odborů zdravotnické techniky a
managementu nemocnic.

Jaké se vám daří hospodařit s časem?

Když se
občas dostanu do časového skluzu, vzpomenu si na školení Time Management, které jsem před mnoha lety absolvoval. Například při přípravě
výběrových řízení, kterých se naše firma účastní, je termín odevzdání pevně dán, a proto je důležité si na začátku stanovit priority a dílčí
termíny pro přípravu jednotlivých částí projektu.

Jak jste na
počátku svého profesního života vnímal pojem kariéra?

Ve svém
prvním zaměstnání jsem pracoval na pozici výzkumného pracovníka. To bylo ještě
před rokem 1989 a o nějaké kariéře jsem tehdy určitě neuvažoval. Výsledky své
práce jsem tehdy publikoval na odborných konferencích, ale samozřejmě jen
v rámci států tehdejšího východního bloku. Na jedné konferenci
v Budapešti moje práce zaujala amerického profesora, který tam také
přednášel. Pozval mě na mezinárodní konferenci do Nashvillu. Náklady měla plně hradit americká strana a já dokonce obdržel
letenku. Můj tehdejší šéf si mě pozval a řekl mi, jak si můžu vůbec troufat jet
něco přednášet do USA, když mi není ani 30 roků. Nikam jsem tehdy nejel, ale
můj příspěvek byl vybrán do sborníku konference a ten mi pořadatelé zaslali. To
bylo na jaře 1989. Počátkem 90. let se
otevřely nové možnosti, přešel jsem k japonské firmě OKI a uvědomil si, že
mám před sebou mnohem větší možnosti osobního rozvoje.

Foto: Lenka Hatašová

Jaký
význam má pro vás kariéra dnes? Cítíte rozdílný postoj?

Z dnešního
pohledu mohu konstatovat, že do osobního rozvoje a tím i postupu v kariéře
musí nejvíce přispět každý sám za sebe. Ten, kdo pouze čeká, jak věci dopadnou
a nijak se sám nesnaží přispět svými nápady a výsledky k tomu, aby se něco
mohlo udělat lépe, rychleji a podobně, se daleko nedostane.

Máte radu pro své začínající kolegy, jak
dosáhnout nejlepšího úspěchu?

Samozřejmě
platí, že být aktivní se vyplácí. Mohu uvést příklad jednoho ze svých zaměstnanců.
V době, kdy jsme vystavovali na výstavě PRAGOMEDICA v Praze, na náš stánek
kromě lékařů přicházela i řada studentů. Dva z nich se přišli zeptat, zda
by pro nás nemohli pracovat jako brigádníci a nechali na sebe kontakt. Později
jsme potřebovali na konferenci pomoc na stánku firmy a já se studentům ozval.
Velmi ochotně se zapojili a pomáhali nám i v dalších aktivitách. Já tak
měl možnost je sledovat po delší dobu, a když dokončili školu, nabídl jsem jednomu z nich místo ve
firmě.

Jakou radu byste dal svému mladšímu já?

Nebát se
i zdánlivě nemožných výzev a nevzdávat se. Pamatuji si, jak jsem ve firmě NOKIA měl na starosti část projektu
v Turecku. Stalo se, že jsem nechal včas dopravit naši technologii do
Istanbulu, aby mohla být instalována dle plánu. V Praze mě však zastihl
telefonát našich techniků, že turečtí celníci bedny se zařízením otevřeli a pak
je ponechali několik dní pod širým nebem svému osudu. Bohužel to bylo v době prudkých dešťů a zařízení se tak zcela
zničilo. Pojišťovna nám sice škodu uhradila, ale od našeho zákazníka hrozilo
velké penále pro nedodržení termínu instalace. Ihned jsem kontaktoval našeho
subdodavatele v Norsku a informoval ho o tom, co se stalo. V termínu,
který se původně zdál jako nereálný, nám po mém naléhání vyrobili nová zařízení a expresně letecky
je dopravili na místo. Tentokrát už naši technici
asistovali i u proclení zásilky a vše se stihlo v původním termínu.

Foto: Lenka Hatašová

Jakou inovaci v tomto oboru považujete za
neúžasnější a proč?

V roce
2006 naše firma, jako první u nás, předvedla v motolské nemocnici
v Praze metodu transnasální gastroskopie. Jedná se o vyšetření žaludku
ultratenkou sondou, při kterém je sonda pacientovi do zažívacího traktu
zavedena nikoliv ústy jako obvykle, ale nosním průduchem. Vyšetření tehdy
předvedla japonská lékařka, která na naše pozvání přijela do Prahy. Dnes tuto
metodu u nás nabízí asi 20 lékařských center. Vyšetření je mnohem šetrnější
k pacientovi, lékař může po celou dobu zákroku s pacientem
komunikovat a díky pouze lokální anestezii nosní sliznice může pacient např. hned po zákroku řídit motorové
vozidlo. Jedním z předních odborníků na tuto metodu u nás je MUDr.
Anna Jungwirthová ze Sanatoria sv.
Anny – EGK s.r.o. v Praze. Ta o metodě spolu se svým manželem dokonce napsala
knihu, která pro velký zájem vyšla i v anglickém vydání.

ím byste nejlépe mladé lidi motivoval pro váš
obor, čím je může zaujmout?

S rozvojem
vědy a techniky se rozšiřují možnosti vyšetřovacích metod v medicíně. Na
obsluhu a nastavení dnes stále složitějších lékařských přístrojů jsou zapotřebí kvalifikovaní pracovníci. V současné době je možné tyto znalosti získat na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Absolventi studijního
programu Biomedicínská a klinická
technika získají nejen technické, ale i lékařské znalosti, což je velmi
důležité. Mladí lidé tak mají možnost se dostat do kontaktu s posledními
poznatky vědy a techniky. V roce 2013 uplynulo 30 let od vynálezu videoendoskopu, tedy zařízení, kterým lékař pozoruje obraz vnitřních orgánů lidského těla na monitoru.
Předtím existovaly pouze fibroskopy, kde bylo možné takový obraz pozorovat jen
pomocí okuláru. Ve vědě a technice je to relativně krátká doba, ale můžeme zde
vidět velký rozvoj nových metod díky pokrokům při výzkumu a vývoji nových
zobrazovacích a terapeutických zařízení.

Foto: Lenka Hatašová

Na řídící pozici jste se jistě setkal
s řadou nelehkých úloh. Co vy sám považujete za nelehké úlohy?

Vzpomínám
si, že jsme v 90. letech měli na veletrhu Invex v Brně ukázat první
barevnou LED tiskárnu firmy OKI, která uměla tisknout 6 stran za minutu na
jediný průchod papíru. To tehdy nikdo jiný neuměl. Požádal jsem o včasné
zaslání vzorku tiskárny, ale jak už to tak bývá, dostali jsme ho večer před
ranní premiérou na výstavě, navíc spojenou s tiskovou konferencí. Vzorek
dorazil porouchaný a já ho s techniky přes noc zprovoznil. Tiskárna
vzbudila velkou pozornost a byla tehdy oceněna prestižním Křišťálovým globem. Opět
tedy platí – nikdy se nevzdávat předem.

Vaše práce vám umožnila doslova procestovat
celý svět,
což může
znít atraktivně. Ale jaká
je realita?

Je
pravdou, že při mých služebních cestách jsem měl možnost navštívit velkou řadu
zemí. U firmy NOKIA jsem absolvoval až 100 letů ročně. Často se nejednalo o
lety tam a zpět, ale odletěl jsem např. z Prahy do Düsseldorfu, z Düsseldorfu do Helsinek, z Helsinek do Londýna, z Londýna do
Budapešti, z Budapešti do
Istanbulu a teprve pak zpět do Prahy. Tady si teprve uvědomíte, kolik času, kromě
vlastních jednání, musíte strávit na letištích, v taxících a na hotelech. Na to, abyste se
při takové cestě ještě podívali na nějaké pamětihodnosti, většinou moc času nezbývá.

Foto: Lenka Hatašová

Ovšem cestování se vašeho života dotýká i
soukromě, protože jako cestovatel rád fotografujete. Podle čeho si určujete cíle
svých cest?

Učarovaly
mi pouště, o kterých si řada lidí myslí, že jsou to jen pustiny, kde je písek a
nic víc. Realita je však jiná. I uprostřed pouště můžete najít úžasná místa
jako je oáza s artézským pramenem, solné jezero, kde se můžete vykoupat
anebo skalní město s bizarními soutěskami a skalními kresbami a rytinami starými až 10 000 let.
Tím, že se nacházíte v poušti mimo veškerou
civilizaci, a tedy i mimo
dosah mobilních telefonů a internetu, začnete i jinak uvažovat. Musíte se
přizpůsobit místním podmínkám. Při
pobytu na Sahaře jsem například používal šáš (tuarežský šátek). Je to asi 4 m
dlouhý kus látky omotaný kolem celé hlavy, který vás dokonale ochrání před
slunečními paprsky. Pokud začne foukat vítr s pískem, stačí ho jen
přehrnout přes nos a ústa. První,
čeho si na poušti všimnete, je úžasné a ničím nerušené ticho. A noci pod jasnou
hvězdnou oblohou, kterou neruší žádná světla měst, jsou zkrátka
nezapomenutelné.

Cestujete na lehko?

Na
výpravy za dobrodružstvím cestuji jen s báglem na zádech, ve kterém mám
ale vše potřebné od spacáku až po fotovýbavu. Velmi důležitý je ale plán cesty
a vědět předem maximum informací z dostupných zdrojů o cílové lokalitě.

Kdy se vám stalo fotografování koníčkem a jaké
kouzlo v něm spatřujete?

První
fotoaparát jsem dostal v deseti letech. Byl to takový jednoduchý přístroj,
ale focení mě chytlo a postupně jsem přecházel na dokonalejší značky a těch
jsem postupně vystřídal celou řadu. Filmy a fotografie, tehdy samozřejmě
černobílé, jsem si vyvolával sám doma ve fotokomoře v koupelně. Na
fotografování je úžasné, že umožňuje zachytit okamžik, atmosféru anebo událost,
které se už nemusí nikdy opakovat.

Foto: Lenka Hatašová

Co a proč se na svých fotografiích snažíte zachytit?

Nejčastějším
tématem mých fotografií je krajina. Každá fotografie má přitom svůj příběh,
který se snažím navodit již jejím názvem. Více podrobností pak mám možnost ke
každé fotografii sdělit v katalogu, který k výstavám vydávám.

Jak dlouho trvalo, než jste uskutečnil svou první výstavu?

Každou
výstavu je nutné plánovat asi s ročním předstihem. Je to dáno zejména
plánem výstav jednotlivých galerií. Pokud se jedná o nový cyklus fotografií, je nutno počítat i se zpracováním předloh jednotlivých obrázků a
výrobou velkoplošných panelů. V případě cyklu Expedice Sahara, který má 40
fotografií, tyto práce zabraly asi čtvrt roku.

Kde všude jste vystavoval?

V posledních
čtyřech letech jsem měl sedm samostatných výstav v Praze, Brně a Liberci. Na příští rok plánuji dvě
výstavy a to v Praze a ve Znojmě.

Jaké máte pocity z realizovaných výstav?
Kam vás jejich realizace posunuly?

Nejvíce
mě potěší odezvy návštěvníků mých výstav, ať už osobně, anebo v návštěvní
knize. Stává se, že na výstavě padne nabídka na možnost další výstavy. Každý
rok také vydávám vlastním nákladem kalendář s tematikou cyklů mých
výstav. Čtyři z mých obrázků již také byly vydány jako pohlednice. Podle
zpráv, které mám, se dobře prodávají a to je asi ta nejlepší odměna

Vzpomínáte na nějaký zvláštní příběh
z vašich cest, který vás mohl
sblížit s
někým
naprosto cizím, utkvěla vám
taková situace
v paměti?

Z mých
cest mám množství různých zážitků, včetně např. zemětřesení v Turecku v roce 1999. Ale během výpravy na Saharu,
při které jsme dvěma terénními vozy najeli přes 4 000 km, jsme jednou
nocovali v naprosté pustině na hranici Alžíru a Libye. Hranici zde
představuje jen čára na mapě. Rozdělali jsme jako obvykle z dovezeného
dřeva oheň na čaj, když jsme náhle z dálky uslyšeli hluk a viděli se blížit
světla dvou terénních vozů. Byli jsme v tu dobu opravdu mimo veškerou
civilizaci, mimo jakékoliv komunikace, kde někoho potkat, natož v noci, je
velmi neobvyklé. Auta dojela až k nám, vystoupili z nich Tuaregové
s puškami, obstoupili nás a stále na nás mířili. Vše probíhalo v naprostém tichu a my nevěděli, co se bude dít. Je to přepadení, únos, nebo co… Pak se vše
vysvětlilo, byli to pohraničníci (bez uniforem), kteří hlídají imigranty
přicházející z centrální Afriky a mířící dále na sever a do Evropy. Popili s námi čaj a zase zmizeli
ve tmě. Na takové okamžiky se nedá zapomenout…

Foto: Lenka Hatašová

Nejste nakonec nejraději doma? Jak vnímáte svoji
vlast ve srovnání s jinými zeměmi?

Teprve
když člověk procestuje kus světa, dovede náležitě ocenit, jaké krásy máme u nás doma. Často se stává, že kolem nich procházíme, aniž si je uvědomujeme. Já sám jsem takto objevil poutní cestu
z Prahy do Hájku. Jedná se o téměř 300 let starou poutní cestu, kterou
původně tvořilo 20 výklenkových kaplí. Do dnešní doby se jich zachovalo jen jedenáct
a jsou postupně opravovány. Kaple této cesty fotím již několik let
v různých ročních obdobích a chystám na toto téma výstavu.

Co vás v poslední době potěšilo či dokonce nadchlo?

Moje
dcera Michala letos dokončila magisterské studium historie. Přál bych jí, aby
se tomuto oboru, který ji velmi baví, mohla věnovat i v budoucnu.

Čtete rád? K jakým knihám se nejčastěji
vracíte?

Čtu
velmi rád již od mládí. Nejvíce knih jsem přečetl na vojně, kde na to byl čas.
Byla to v průměru jedna kniha za týden a často se jednalo i o rozsáhlé
severské ságy. K mým oblíbeným autorům patří Mika Waltari, Haruki Murakami
anebo Arthur C. Clarke.

Co vás inspiruje v životních vizích?

Když
jsem byl mladší, měl jsem ještě jednoho koníčka a to bylo dopisování si
s osobnostmi, které ve svém
životě něco dosáhly. Ve
svém archivu tak mám dopisy od Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda, Thora Heyerdahla, Kurta Vonneguta, Arthura C. Clarka, Jacquese
Cousteaua, Geralda Durrella, dalajlamy a mnoha dalších. Někteří z nich už nežijí, ale všichni z nich
ve svém životě měli cíl, za kterým šli, a proto něčeho dosáhli. Takových lidí si
velmi vážím.

Děkuji za rozhovor.

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.com

Make up: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Korektura
textu:
Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Její tvář je známá z televizní obrazovky, kde se téměř čtyři roky úspěšně
věnovala moderaci politického pořadu. V roce 2004 byla spolu s bývalým
generálním ředitelem TV Nova Vladimírem Železným zvolena poslankyní Evropského parlamentu.
Netají se obdivem k bývalému prezidentu ČR Václavu Klausovi, a nyní se s jeho
podporou pokouší o získání křesla v Poslanecké sněmovně Parlamentu České
republiky. Je matkou dvou dcer, manželkou úspěšného podnikatele a kromě politiky
se věnuje byznysu, který se pod jejím vedením rozrostl i za české hranice. Jana
Bobošíková vzbuzuje emoce a i díky tomu má stále pocit, že její občanské
aktivity mají smysl.

Vystudovala jste ekonomiku zahraničního obchodu na VŠE. Ale svou kariéru
jste začala jako novinářka. Vaše první angažmá směřovalo do tehdejší
Československé televize. Na jakou pozici a s jakými ambicemi jste nastupovala?

Byla jsem přijata na pozici, kterou
jsem získala v konkurzu, do pořadu Hospodářský zápisník. Stala jsem se
externí redaktorkou pro Pražský večerník, takže jsem několik měsíců točila dětská
pískoviště počůraná od psů a polámané stromky, tedy témata komunální politiky.
Vše se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku, když přišla v listopadu ’89
revoluce. Vzhledem k tomu, že už jsem měla malinkou praxi a zároveň jsem nebyla
tváří známou z komunistické obrazovky, jsem okamžitě dostala fantastickou
příležitost a začala se věnovat politice a ekonomice.

Jaká byla výše měsíční odměny na vaší výplatní pásce?

Toto si opravdu nepamatuji, ale
vzhledem k tomu, že jsem byla externistkou, pobírala jsem takzvané „dlaňovky“ v
řádu stokorun. A první plat na stálý pracovní poměr byl něco málo přes tisíc
korun.

Po deseti letech v médiích jste se v ČT vyšvihla na pozici ředitelky
zpravodajství. Jak veřejnoprávní zpravodajství vidíte nyní?

Dlouhodobě se netajím tím, že
veřejnoprávní zpravodajství neplní svou funkci. Pro mě osobně neposkytuje
komplexní informace, ale já to nevnímám nijak úzkostně. Informace, které
potřebuji, si hledám sama jinde.

Hrdě říkáte, že jste byla špičková televizní moderátorka, a to v souvislosti
s pořadem Sedmička na TV Nova. Jaké bylo vaše osobní kritérium pro pocit
spokojenosti s odvysílaným pořadem?

Mé osobní kritérium se mi podařilo
naplnit. A spočívalo v tom, že veškerá fakta, jež byla v tomto pořadu
odprezentována, byla pravdivá. Nikdy jsem se nemusela za nic omlouvat, ani nic uvádět
na pravou míru. Pro komerční televizi je jednoznačným kritériem sledovanost. A ta
za mého působení rostla a mnohokrát dosáhla přes milion diváků.

V souvislosti s pořadem jste byla dokonce vyslýchána policií. To pro vás
musel být moment, kdy jste se musela cítit kriminalizována za dobře odvedenou
práci. Věříte, že už se po deseti letech tyto policejní praktiky změnily? A je
v naší zemi opravdu zajištěna svoboda slova v souladu s naší ústavou?

Svoboda slova není něco, co by bylo
trvale zajištěno. Může být zapsána v naší ústavě, ale musí se o ni
každodenně bojovat. Orgány činné v trestném řízení se mi tehdy pokusily dát
náhubek. Ale i v současné době jsem stále svědkem toho, že nám náhubek dávají i
některá soukromá média. Například nám cenzurují inzerci. Boj za svobodu slova
tedy vnímám jako neustálý proces a jsem ráda, že žiji v zemi, kde už není ze
zákona svoboda slova kriminalizována.

 Mohla by existovat nabídka z českých médií, kterou byste byla v současné
době ochotna alespoň zvážit?

U mě platí: Nikdy neříkej nikdy. Takže…
Nevím. Nyní dělám práci, která mě baví a angažuji se tak, jak mě to uspokojuje.
Ale ráda přijímám výzvy a ráda se pouštím do nových věcí.

Ze strany médií jste přešla do politiky. V roce 2000 jste sice byla
poradkyní tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Václava Klause,
ale jako první volební kandidaturu jste zvolila tu do Evropského parlamentu, nikoli
do českého. Proč?

To bylo v roce 2004 a já už v té době
dělala téměř čtyři roky Sedmičku. Dostala jsem nabídku na kandidaturu do
Evropského parlamentu ve chvíli, kdy mě televize bavila, živila, pořad byl
sledovaný, ale už mi nepřinášel nic nového. A najednou přišla výzva, jak se
posunout někam dál a změnit svůj život. Tak jsem tu příležitost vzala a využila
ji.

Když se dnes vrátíte k těm pěti letům v Bruselu, vypusťme Lisabonskou
smlouvu nebo otázku Benešových dekretů, co pro vás bylo kromě politických
otázek největším zklamáním?

Shrnula bych to tak, že mě velmi
zklamalo vidět na vlastní oči absolutní odtrženost evropských elit od běžných
občanů. Prosazování jednotného poslaneckého platu, který zaručoval
neopodstatněně stejně vysoký plat pro všechny, stejně jako výhody v důchodovém
zabezpečení. A pak ta věčná otázka náhrad a bonusů pro europoslance. Já jsem
náhrady vždy používala k tomu, k čemu sloužily. Tedy ke slušnému ubytování a
slušnému cestování. A ne, abych bydlela ve třech v nějakém krcálku, jen proto,
abych si ušetřila eura do vlastní kapsy. Vždyť v době, kdy opravdu hodně
pracujete, máte právo i na život. A já jen proto, že rubáš nemá kapsy a kvůli
nějakému euru, nechtěla zahodit nejlepší léta mého života tím, že bych s někým
cizím sdílela pokoj a vozila si salám z Česka. Takových poslanců ale bohužel
pracuje v Bruselu či Štrasburku většina. A nejen tam. Zřejmě i proto mám stále
takovou potíž se v politice uplatnit. Víte, kolikrát jsem slyšela větu: Paní
kolegyně nikomu neříkejte, že bydlíte v hotelu a lítáte letadlem! Vždyť když
pojedete autem, tak jsou za to mnohem vyšší náhrady.

I proto se z vás stal euroskeptik?

Do jisté míry ano. Protože Evropský
parlament je takovou esencí úřednické moci, mocenské korupce a pokrytectví.
Takže do určité míry to vliv určitě mělo.

Mnoho lidí vás má ve škatulce zarputilá kariéristka a „neúspěšná kandidátka
na nejrůznější pozice“. Na prezidentku ČR, na ředitelku ČT a Českého rozhlasu,
senátorku, primátorku hlavního města Prahy. Jaký je váš pohled?

Jestliže člověk založí politickou
stranu, tak je naprosto logické, že s ní chodí do voleb. A jestliže je
nespokojen se stavem médií, je naprosto logické, že se snaží tento stav změnit.
Takže já fakt, že se při své občanské práci neustále pokouším, ať už na poli
veřejnoprávních médií nebo politiky, něco prosazovat, považuji za naprosto
přirozený. A to, že je mé snažení lemováno prohrami, z toho já si nic nedělám.
Protože mně každý proces přináší nová poznání.

Neměla
jste někdy chuť to tady v Čechách zabalit a odstěhovat se na druhý konec světa?

Nikdy. Mám naši zemi ráda. A neumím si představit
ani krajní situaci, jež by mě k této úvaze byť jen nasměrovala. A já vůbec
nechci uvažovat o krajnostech nebo extrémech. Mám zde rodiče, zázemí, práci,
mohu cestovat kamkoli po světě, ale domů se vracím vždy moc ráda.

Kromě vlastního politického bloku, s nímž se poprvé pokusíte získat
voličské hlasy, abyste mohla prosazovat své názory v Poslanecké sněmovně
Parlamentu ČR, máte také úspěšně rozjeté podnikání. Co vám tedy přináší peníze?

Angažuji se v politice, a také se živím
prací. V rámci naší rodinné firmy jsem se chopila vedení kosmetické divize. V
této divizi se v současné době staráme o distribuci pěti globálních
kosmetických značek. Je to něco, co mi dělá radost, protože to dělá lidi
šťastnější, a ženy se díky naší práci samy sobě líbí. Jsou šťastné, když je
nalíčíme nebo jim změníme barvu pleti nástřikem, díky němuž vypadají opáleně.
Kosmetický byznys je to, v čem jsem se svým způsobem našla. Jako bývalá
novinářka a špičková moderátorka jsem byla neustále v nějakých maskérnách. A
samozřejmě jsem se už tehdy zajímala o to, čím mě líčí a jak mě líčí. Viděla
jsem ty rozdíly na obrazovce, když mě líčil jiný vizážista, použil jinou
kosmetiku nebo jinou techniku líčení. Vyzkoušela jsem tedy i na vlastní kůži,
čeho lze prostřednictvím pěkného líčení bez plastických operací nebo jiných
úprav docílit, a jakou mi to dělá radost.

Od politiky a novinařiny ke kosmetice. To je vcelku diametrální skok.

Tento byznys šel zhruba před třemi lety
náhodou kolem nás, neboť jedna globální značka hledala distributora, protože se
jí místní distributor vzdal. A my se k tomu nachomýtli úplně náhodou a rozhodli
se zainvestovat peníze z předchozího byznysu, který jsme prodali. My znamená manžel, já a naše starší
dcera Jana. Spadli jsme do kosmetiky úplně po hlavě, o její distribuci jsme
nevěděli vůbec nic a naše začátky tomu také odpovídaly. Profesionální
kosmetický svět se tehdy musel asi trochu pousmívat, protože jsme určitě dělali
jasné chyby. Nicméně jsme se s nimi poprali, velmi si tento segment oblíbili a
v současné době jsme ve fázi, kdy zastupujeme pět kosmetických značek, dodáváme
produkty do ČR, SR i dalších zemí střední a východní Evropy.

Jak
hodnotíte tuto oblast podnikání, do které jste vstoupila?

Našimi
klienty jsou velké kosmetické řetězce luxusní kosmetiky, salony, vizážisté,
drobní prodejci, kosmetická studia i malé parfumerie. Já to vnímám jako byznys,
který je prostě hezký. Mě, jako ženu, činí šťastnou, protože činím šťastné
ženy, dívky i starší dámy kolem mě. Například moje maminka, která zkrášlování
nikdy moc nedala, se nyní občas nechá ráda nalíčit. A to je pro mě taková milá
odměna. Obě naše dcery si dokonce kvůli nástřikům vypěstovaly postavy, aby samy
mohly být modelkami pro propagaci samoopalovacích nástřiků.

Říkáte, že podnikání v kosmetice je v rodinné firmě vaší doménou. Jak to
vše stíháte?

Ze začátku jsme kosmetickou divizi řídili
společně s manželem a dcerou. Počátkem roku 2013, kdy ještě nikdo nevěděl, že
přijdou předčasné volby, se dcera rozhodla přijmout nabídku od jednoho z našich
britských obchodních partnerů, aby jim řídila byznys v USA. Manželovi začal
růst investiční byznys v Rusku, kde nyní tráví více času než doma. A tak se
stalo, že jsem tu na to zůstala sama. Navíc na mě trochu podezřívavě zkoušeli
otázku, zda mě tady s tím vším mohou vůbec nechat. Jako: zvládneš to, můžeme
odletět? Já se tehdy trochu, ale zdravě naštvala, jak si to moji nejbližší
vůbec mohou myslet. A tak jsem se do té práce opřela. V současné době máme za
posledních sedm měsíců nárůst ve stovkách procent. Byznys kosmetiky mě prostě
chytil, baví mě a dávám dalším lidem práci. Síť našich odběratelů rychle roste
a mě to opravdu těší. Ne proto, že jsem své rodině dokázala, že to zvládnu, ale
třeba i kvůli speciálním projektům, na nichž se může naše společnost podílet.

Jaké možnosti tento segment tedy dále nabízí?

Třeba velmi důležitý a prospěšný
projekt, jenž se věnuje ženám, které procházejí léčbou rakoviny. Radíme jim,
jak by se měly líčit. Pomáháme jim i v tak těžkém životním období učinit je
veselejší a sebevědomější. Takové ženy prožívají šílené problémy, ale i přesto
chtějí vypadat jako ženy! Vím, že to neustále opakuji, ale já jsem strašně
ráda, že pracuji v odvětví, které dělá lidem radost. Například v létě jsme
zařídily hlídání pro děti kolegyň, jejichž děti chodí do mateřských školek. Ty
jsou přes prázdniny zavřené, a tak jsme se o ně postaraly. A vidět ta malá
děvčátka, jak zkoumají šminky a líčení a chtějí se proměnit alespoň na chvilku
v princezny, bylo prostě krásné a přinášející úsměv. Dělám tvrdý byznys, který
je vysoce konkurenční. Pro mě má přidanou hodnotu té voňavosti, krásy a
radosti.

Zaměstnáváte odborníky na obchod a marketing?

Obojí si řídím sama, ale také si nechám
ráda poradit. Když se řekne obchod a marketing, tak to zní šíleně tvrdě. Jsou
to dvě tvrdé ekonomické kategorie. Ale já osobně trvám na tom, že ekonomie je
behaviorální věda, a tak k ní i přistupuji. K tabulkám, číslům i kreativitě potřebujete
také určitý feeling, emoci a mít pro to cit. Dle mého názoru nejsou obchod a
marketing jen souhrnem určitých znalostí, které se naučíte ve škole. Pojímám
řízení obou těchto důležitých aspektů podnikání s tím, že je třeba mít
zkušenosti a umět zapojovat ty správné emoce.

Jaké máte ve svém podnikání cíle?

Když skáču do neznámé vody, mým prvním
cílem je plavat v té vodě co nejlépe. Což znamená pracovat co nejlépe, čerpat
každou zkušenost, protože ta voda je neznámá a já ji musím nejprve poznat. S tímto
jsme šli my do odvětví kosmetiky. Věděli jsme, že je to byznys, který může být
profitabilní, ale neuměli jsme jej. Proto docházelo v počátku k chybám, které
ale naštěstí, jak se nyní ukazuje, nebyly nijak fatální. Takže doteď jsem si
cíle nedávala. Ale nyní jsem si již trochu jistější, vidím ten nárůst a profit,
a můj cíl je naprosto jasný. Letos ztrojnásobím a příští rok zdvojnásobím.

Vždyť ale nyní pracujete na předvolební kampani. A dle vašeho přístupu k
byznysu je jasné, že ani ve své kanceláři asi nenecháváte vše na svých
spolupracovnících. Máte někoho, komu jste kosmetický byznys na pár týdnů mohla
svěřit?

Mám svou asistentku, které naprosto
věřím. Spolupracovala se mnou ještě před tím, než jsem odešla do Evropského
parlamentu. Když jsem pracovala v Bruselu, byla ředitelkou mé kanceláře, a v
tuto chvíli se vrátila po mateřské dovolené. A to na místo mé osobní asistentky
jak pro obchod, tak i pro marketing. Ona je člověk, kterému naprosto věřím. I
dnes, i zítra se musím věnovat byznysu, ale díky ní vím, že ve firmě pod jejím
vedením nedojde k žádným zásadním chybám. Strategická rozhodnutí nadále dělám
já, neboť nechci po lidech kolem mě, aby za mě rozhodovali. Přesouvám na ně asi
více zodpovědnosti, ale rozhodně ne klíčová rozhodování. Ta si neustále
nechávám ve svých rukou.

Když
dojde na rozhodování v zásadních věcech ohledně vašich aktivit či práce,
licituje s vámi manžel, radí vám nebo vše nechává zcela na vašem úsudku?

Manžel
mě nikdy nepřesvědčoval, abych něco nedělala. Ale je schopen mi vždy ze svého
pohledu obě stránky mého rozhodování – tedy slabé i silné – rozkrýt, probrat je
a finálně zhodnotit. O mnoha rozhodnutích už víme dopředu, jak dopadnou – třeba
jako má kandidatura na prezidentku ČR – ale zároveň víme velmi dobře, proč
určité kroky dělám. Zatím jsme se ještě nikdy nedostali do situace, kdy by mi
můj muž řekl: Tohle, prosím tě, fakt nedělej. Vždycky spíš nakonec dojde na
větu: Jestli ti to za to stojí, jdi do toho a já tě podpořím. A stejně tak
funguji i já pro svého muže. Například při jeho investičních rozhodnutích
říkám: Já za tebou stojím.

Jste přece jen hodně silná žena, vzbuzující emoce napříč
nejen politickým spektrem, ale i naší společností. Jste sebevědomá, energická,
nekompromisní a dominantní. Souhlasíte s tímto mediálním obrazem?

Sebevědomá
ano, energická ano, nekompromisní někdy – pokud mi jde o hodnoty, které
prosazuji. A dominantní? To si nemyslím. Na to vždy musí být dva.

Nebojíte se, že váš manžel může lidem, kteří nevědí, jak
to u vás doma funguje, připadat jako „podpantoflák“?

Můj
muž je u nás doma hlavou rodiny. A rozhodně není žádný podpantoflák. Absolutně
respektuje, co dělám, a je jediný člověk na světě, který zná i mé slabší
chvilky. Ví, že jsem bojovná, odvážná a strašně pracovitá. A ano, někdy až
přehnaně urputná. Ale právě jen můj muž ví, jak se dokážu trápit, když se mi
něco nedaří nebo nepovede. Ale o tom je partnerství. Život běží nahoru, dolů, a
dva se mají navzájem podporovat v dobrých i horších časech. Stejně jako on
podporuje mě, podporuji i já jeho. A nám je vlastně úplně jedno, co si o nás
myslí někdo jiný. My jsme pár, s dětmi a rodiči jsme rodina, a snažíme se držet
a podporovat navzájem. Já jsem na svou rodinu – nechci říkat – pyšná, ale strašně
hrdá. Mám fantastické zázemí, a rodina je fantastický výsledek mého života.
Kdyby se mi v životě nepovedlo vůbec, ale vůbec nic, jakože se mi toho už hodně
povedlo, tak moje rodina je moje pýcha.

Kdy míváte slabé chvilky?

Přicházejí
tehdy, kdy přicházejí podpásové útoky, kterým musím čelit, ale nemůžu se jim
adekvátně bránit.

A býváte někdy unavená?

To
víte, že ano. Ale prozatím ne tak, že bych měla chuť všeho nechat. Motor pořád
běží, chci fungovat, pracovat, tvořit a bojovat.

Opravdu vám ještě nikdy nepřišlo na mysl, že byste se
nejraději vše hodila za hlavu, sedla si na zahradě do křesla a nechala věci
běžet bez vašeho přičinění? Nebo chcete vydržet, dokud nedosáhnete svého cíle?

Život
na plné obrátky jedu už 49 let, tak uvidíme, jak dlouho mi bude motor sloužit.
Já jasně daný cíl žádný nemám. A jelikož se nebojím změn a výzev, což si u mě
lidi mohou vykládat různě, mám stále co podnikat a čím se zabývat. Vystudovala
jsem zahraniční obchod, pak jsme neměli peníze, a tak jsem rok uklízela. Najednou
šla kolem mě televize, do toho jsme podnikali, několikrát jsem měnila místo,
šla jsem do politiky, teď jsem rozjela firmu. Když kolem mě projde zajímavá příležitost,
jež se mi bude zdát zajímavější, než to, co právě dělám, tak ji popadnu.
Protože toto je můj život a ten za mě nikdo žít nebude. Zůstávám si v tom svém,
a jen se mění okolnosti. Věřím na poctivou práci, věřím na odvahu a věřím ve
svobodného lidského ducha. Protože pokud je člověk odvážný a má vlastní svobodu
v sobě správně nastavenou, může si splnit všechny své sny. Já mám štěstí na
životního partnera a to považuji za klíčové.

Děkuji za rozhovor.

Text: Lucie Vítková

Foto: archiv Jany Bobošíkové

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Problematika finanční
gramotnosti a dostatečné informovanosti je každodenním tématem každého z nás.
Ekonom Pavel Kohout, který v roce 2007 spoluzaložil společnost Partners,
se ve svých publikacích, přednáškách i konzultacích snaží tuto problematiku
řešit, najít z ní cestu. Daří se mu to velmi dobře a to z podstaty té,
že mu není přítomnost ani budoucnost našeho národa lhostejná. Jistě vás o tom
přesvědčí v našem rozhovoru. Troufám si říci, že se coby autor v mnohém
podobá Karlu Čapkovi. Což se jeví jako velice sympatický fakt!

Když jste se rozhodl
ještě jako student pro ekonomický směr, měl jste už tehdy sklony
k odvážným vizím?

Ne, ani zdaleka. Pouze jsem se chtěl stát geniálním
vývojářem ekonomických modelů, vydělat miliony, mít klid a věnovat se dalšímu
vývoji modelů. Až na ten klid se mi to podařilo.

Jak došlo
k založení společnosti Partners?

To bylo velice jednoduché. Několik lidí mělo ve správnou dobu
správný nápad – a podařilo se jim, aby se sešli, domluvili a odhodlali
k akci.

Jaký rozsah činnosti
má společnost Partners nyní?

Máme zhruba 3 600 poradců, asi 340 000 klientů,
nabízíme 390 různých finančních produktů, 26 klientských center, na centrále zaměstnáváme
přibližně sto zaměstnanců a náš provizní obrat v roce 2012 byl 1,4
miliardy korun. Objem daní, které naše společnost, její zaměstnanci a poradci celkově
zaplatili do státního rozpočtu, nedokážu spočítat, ale uživily by možná jedno
menší ministerstvo. Počet děkovných dopisů, které jsme za toto všechno obdrželi
od ministerstva financí, se rovná nule.

Co vás na práci
v Partners nejvíce těší?

Především lidé. Nikde jinde, kde jsem pracoval, neexistovala
podobná atmosféra.

Druhá věc je práce. Její výsledky. Když mi klient po letech
řekne, že díky správnému doporučení ušetřil kupu peněz s levnější
hypotékou. Anebo když se podaří zachránit klienta před finančním podvodníkem
nebo nepřiměřeně rizikovou investicí. Podvodníci bohužel řádí, je jich hodně,
jsou zcela bezohlední a Česká národní
banka nemá kapacity, aby je stíhala.

Čím se Partners odlišují od ostatních
společností, které nabízejí obdobné služby v oblasti finančního
poradenství a investování?

Mohl bych mluvit o našich unikátních počítačových systémech
nebo o produktovém výboru, který filtruje podvodné nebo hazardní produkty. Mohl
bych uvést nejširší nabídku produktů na trhu, firemní školení a podobné věci.
Ale napadá mě něco podstatnějšího. Klíčové osoby, které byly u vzniku Partners, se k tomuto kroku
nerozhodly kvůli kariéře a zbohatnutí. Většinou už tito lidé měli za sebou
bohatou kariéru a byli i finančně zabezpečení. Partners jsme založili proto, že jsme chtěli mít dobrý pocit.
Pocit, že to budeme dělat lépe, než se to dělalo doposud.

O jakou službu je
statisticky největší zájem?

Investice, hypotéky, životní pojištění: nejdůležitější
trojice. Ostatní věci jsou doplněk.

Jaká nejčastější
doporučení dáváte začínajícím finančním poradcům?

Naši nováčci dostávají tolik rad, že jim jde z toho hlava
kolem. Já jim dávám hlavně dvě. Za prvé, buďte profesionálové. Jste ve
finančních službách, takže musíte znát termíny a principy, musíte sledovat dění
a vědět, co to znamená. Když budete mít dobrý profesní základ, včetně témat,
která nutně nepotřebujete, budete působit sebevědoměji. A klienti vám budou
věřit, neboť budou mít důvod.

Za druhé, udržujte kontakt s klienty. Mluvte
s nimi pravidelně. Když zuří finanční krize, je kontakt o to
důležitější.

Čím může příchod
finančního poradce obohatit chod průměrné domácnosti?

Především může ušetřit hodně peněz. Levnější hypotéka, lepší
investice. Pokud se poradci podaří zachránit klienta před finančními
podvodníky, může to znamenat hodně.

Jak jste reagovali na
trh v době hospodářské krize? Bylo potřeba nějakých opatření i ve vašem
oboru, firmě?

Mírnili jsme paniku klientů – aby bezhlavě neprodávali akcie
a jiné cenné papíry levně během paniky. Aby investovali, pokud mají peníze,
dokud byly akcie levné. Ti, kteří nás poslechli hlavně během let 2008–2009,
nyní nemusejí litovat.

Co může široká
veřejnost dělat pro zlepšení vlastní finanční gramotnosti?

Tři jednoduché věci. Číst, počítat a přemýšlet. Celkem
jednoduché. Možná se nabízí otázka, co číst. Proto jsem napsal učebnici
finanční gramotnosti, kterou možná kromě dětí ocení i jejich rodiče. A chystám
se na druhý díl pro pokročilejší.

Jak vy sám hodnotíte
úroveň občanů z hlediska finanční gramotnosti a k jakým závěrům vás
přivádí statistiky společnosti Partners,
které předpokládám vedete?

Je poněkud lepší než před pěti lety, což je zřejmé
z faktu, že ubývá katastrofálních případů domácností předlužených vysoce
úročenými spotřebitelskými úvěry. Ale pokud jde o investice, tam se většina
občanů stále velmi těžce orientuje. Proto také různí finanční podvodníci mají
žně. A zatímco slovo „fond“ je pro mnoho občanů stále symbolem tunelování
z 90. let, lidé radostně sedají na lep různým jiným podvodníkům – ačkoli
již dobrých patnáct let nikdo nevytuneloval žádný fond.

Jaké jsou možnosti
zhodnocení peněz?

Nelze něco paušálně doporučovat. Nemohu veřejně dávat tipy,
to by bylo asi stejně málo seriózní, jako kdyby lékař veřejně chválil léky na
předpis.

Do čeho byste doporučil lidem investovat, řekněme v řádech deseti-, statisíců korun, aby se jim taková investice vyplatila?

Záleží na čase: zda se jedná o investici na rok, na pět let, nebo ještě na delší dobu. U investic na rok je to jediný případ, kdy mohu něco doporučit paušálně, bez zkoumání finanční situace klienta: Jde-li o částky v desítkách nebo stovkách tisíc korun, neřešte nic a uložte si peníze na spořicí účet.

Ale pokud jde třeba o deset milionů, doporučení by bylo úplně jiné. Stejně, jako kdybychom investovali „pouhých“ sto tisíc na deset let.

Jaký existuje podle vás nejúčinnější způsob, jak by si měl finanční poradce získat a udržet klienta?

Jednoduše. Říkat klientům pravdu. Neoblbovat, když to řeknu hodně přímočaře.

Kdy jste začal publikovat, jaká byla vaše první kniha a co vás k psaní vedlo?

Začal jsem psát denní burzovní komentář, tuším, v roce 1994 a psal jsem až do roku 1996. Byla to drsná doba tunelování a podobných dost otřesných věcí. V roce 1998 jsem napsal první knihu – Peníze, výnosy a rizika. Byla to vlastně taková „mainstreamová“ učebnice, kterou jsem si začal psát hlavně sám pro sebe, abych si utřídil myšlenky a dal dohromady souhrn nejlepší tehdejší praxe. Z dnešního hlediska je tato kniha již z větší části zastaralá, ale všechny finanční učebnice z té doby jsou již dnes poněkud zastaralé.

Váš rozvoj v tvůrčím psaní na odborné téma nabyl na obrátkách a na trh se kromě řady publikací dostala nedávno kniha zvaná Úsvit. Koho jí chcete oslovit a koho překvapivě oslovuje?

Už více než deset let jsem členem různých poradenských
sborů, které se točí kolem veřejných financí, penzijního systému, veřejných
zakázek a podobně. Ať už vládla pravice, nebo levice, vždy to bylo
v zásadě stejné. Došel jsem k jednoznačnému a silnému názoru, že
politický systém v této zemi je chybně navržen počínaje samotnými základy.
Nejde o to, vyměnit politiky – pokud je špatný systém, vše bude fungovat
špatně.

Jsem zvyklý řešit problémy tak, že nejdříve zkoumám, jak se
s podobnou situací vypořádali jinde a v různých historických a
společenských podmínkách. Došel jsem k závěru, že Ústava Spojených států amerických funguje dobře již přes dvě stě
let. Nabízí se jednoduchá a logická myšlenka adaptovat ji do českých podmínek.
Bude to fungovat. Není důvod, aby nefungovalo.

Máte s touto
knihou nějaké větší ambice, vy nebo někdo jiný?

Já jsem jen autor, který tuto knihu napsat musel, protože
téma muselo ven ze mě. Sám netoužím být předsedou vlády, prezidentem ani
ministrem, ani ničím podobným. Zejména být členem vlády znamená stres a totální
ztrátu soukromí do konce života.

Jak si myslíte, že by
nová ústava mohla pomoct České republice?

Konec vládních krizí, kupříkladu. Spojené státy prožily i
občanskou válku, ale nikdy, ani jednou, neměly vládní krizi a předčasné volby.
Není to totiž ani možné, ani nutné. Dále dělba zákonodárné a výkonné moci. Aby Poslanecká sněmovna už nebyla jen sborem
pasivních kejvalů, kteří bezmyšlenkovitě hlasují pro každý vládní návrh zákona.

Jaké další kroky se
chystáte v souvislosti s publikací dělat dál?

Je třeba sdělit veřejnosti, že marasmus, který již trvá tak
dlouho, je zbytečný. Je třeba určitá organizační práce, kterou nemohu dělat
sám.

Od roku 2009 jste
členem NERVu (pozn. redakce: Národní
ekonomická rada vlády). Kdo jsou
lidé, kteří tvoří tým NERVu?

Jde o velmi rozmanitý soubor osobností. Od praktiků, mezi
něž se řadím, až po akademiky a intelektuály. Myslím, že za každého mluví jeho
práce. Ale podotkl bych jednu málo známou věc. V jednotlivých pracovních
skupinách fungují lidé, kteří nejsou veřejnosti známí, ačkoli dělají hodně
záslužné práce. Inženýrka Miloslava Pošvářová, abych uvedl jedno jméno. Kdyby
se podařilo prosadit její návrhy, stát by ušetřil nejméně miliardy ročně. Možná
desítky miliard.

Jak často se
setkáváte a při jakých obvykle příležitostech?

To se velmi liší podle okolností. Někdy hodně často, jindy
spíše sporadicky.

Jaké výsledky práce
NERVu považujete za nejhodnotnější, největší přínos společnosti?

Bezpochyby výsledky subkomise pro boj proti korupci. Zejména
ty, které budou teprve zveřejněny. Umožnily by ušetřit makroekonomicky významné
sumy.

Kolik časového
prostoru členům účast zabere a jak je tato práce hodnocena?

Je hodnocena dobrým pocitem. Čas jsem nikdy nepočítal.

V jakém směru máte zájem pracovat na zlepšení ekonomické situace v ČR?

Rád bych přispěl ke skutečnému praktickému prosazení některých protikorupčních technik. Když je řeč o boji proti korupci, často se tím má na mysli trestní stíhání. To je špatně. Jenom naprosto zanedbatelný podíl korupčních případů dospěje do stadia, kdy se něco začne vyšetřovat. Možná desetina procenta. Malé ryby, obvykle. Proto lidé nemají většinou ani zdaleka tušení, jak je korupce vlastně strašlivě drahá. Když se u někoho najde krabice s několika miliony, lidé si mohou říci: „No, to je toho pro pár milionů, stát to nezruinuje.“

Za prvé, nejde o těch pár milionů, ale o škody, které jsou nepřímé a možná stokrát větší. Škody v podobě předražených nebo úplně zbytečných zakázek.

Za druhé, většina korupčních případů nejenže není
vyšetřována, ale veřejnost se o nich nikdy ani nedoslechne. Opencard, sKarta,
tunel Blanka, zvlněné dálnice, letouny CASA, toto všechno není ani špička
ledovce. Je to jen špička té špičky.

Proto je podstatná prevence korupce. V první řadě
minimalizace výdajů státu. Koruna neutracená je koruna neukradená. Pouze
minimální stát je opravdu funkčním prostředkem proti korupci. To za prvé.

Za druhé, v nezbytně nutných případech je třeba zavést
takové systémy a metody, které organizační cestou omezí rizika korupce. Lze
odstranit různé konflikty zájmů z rozhodovacích struktur. Také je nutno
posílit kontrolu. Jestliže například na Ředitelství
silnic a dálnic pracuje v odboru kontroly kvality několik osob
v předdůchodovém věku za mzdy kolem patnácti tisíc měsíčně, nelze se divit
zvlněným dálnicím. Dále jde o to, jak jsou psány smlouvy se zhotoviteli. Je to
řada detailů, které v celkovém součtu dávají velká čísla.

Může běžný občan
nějak zasahovat do Rady, podávat návrhy, nebo jde o uzavřený tým?

Ano, běžný občan může podávat návrhy. Ale málokdo to dělá.
Občas se někdo přihlásí, že ví o možném zlepšení. Ale velmi často se nakonec
zalekne své vlastní odvahy. Omluví se, že má rodinu a že nechce přijít o práci.

Na vašich oficiálních
stránkách často publikujete články k aktuálním tématům. Jaká témata si
volíte a proč?

Každý se může podívat na www.novaustava.cz.
V poslední době, v souvislosti s knihou Úsvit, se více věnuji politickým tématům. Stále více jsem
přesvědčen, že za hospodářské problémy mohou nedostatky politického systému.
Systémové věci – neustálé papouškování fráze „je to v lidech“ je hloupost.

Jaký je váš názor na
zavedení eura v ČR?

Výborný nápad – až Česko bude asi tak na 90 procentech
hospodářské výkonnosti Německa. Tedy asi tak za padesát let. Možná za třicet,
pokud se podaří udělat něco s korupcí.

Co podle vašeho
průzkumu zemím se zavedenou měnou euro přineslo užitečného a co jim naopak
vzalo? Můžete uvést nějaký příklad?

Nedávno byl publikovaný výzkum, že Německo a Finsko ušetřilo
na dluhové službě paradoxně díky krizi. Jak totiž klesá důvěra
v rizikovější země, kapitál se přelévá na sever a zvyšuje ceny dluhopisů
uvedených zemí. Dražší dluhopisy znamenají nižší úrokové sazby, a tím i
levnější obsluhu dluhu, levnější hypotéky a tak dále. Studie proto uvádí, že
platby do záchranných fondů se Německu nakonec vyplatí.

Ale víte co? U nás tento efekt nastal také. Ani nemusíme mít
euro a platit do záchranných fondů.

Závažnější jsou nepříznivé efekty eura. Většina členských
zemí nezažila bankovní krizi v poválečném období. Do deseti let po
zavedení eura je naopak problém jmenovat zemi, která krizí netrpí. Slovinsko
trpí snad první bankovní krizí od roku 1873. Stačilo pár let nepřiměřeného
úvěrového růstu kvůli předčasnému zavedení eura.

Na vašich stránkách
je počítadlo veřejného dluhu ČR. Na základě čeho se čísla mění, kdo takové
počítadlo vymyslel?

To je dílo Aleše Michla, výborného ekonoma a kolegy
z pracovní subkomise NERVu pro boj proti korupci.

Jaká z aktivit
vám bere nejvíce času?

Vstřebávání informací. Denně trávím nejvíce času studiem
různých statistik a článků. Dále jsou to maily a telefony, ať už z firmy,
z médií, nebo odjinud. Psaní článků a knih je až na třetím místě. Poměrně
málo mám schůzek a různých zasedání, což je dobře, protože pro většinu lidí
jsou to největší požírače času.

Jakou radu byste dal
svému mladšímu já?

To zní jako námět pro hollywoodský film typu Back to the Future. Nevím, můj případ
byl velmi výjimečný. Ale pokud se mě dnes studenti ptají, co bych jim
doporučil, říkám vždy dvě věci. Nespokojte se s tím, co se učí ve škole.
Kdo má samé jedničky, ten není ve skutečnosti nejlepší. Pouze nejlépe odpovídá
prototypu „vzorového studenta“, který sice ovládá vše na výbornou, ale
v ničem není opravdu skvělý. Myslím, že je cennější v jedné
disciplíně extrémně vynikat a ostatní věci zvládat průměrně, než být ve všem
„na výbornou“. Jedničkářů jsou miliony, extrémních talentů je v milionu
několik jedinců.

Ani Einstein neměl ze všeho nejlepší známku, což byla šestka
ve švýcarském systému známkování. Z francouzštiny měl například trojku.
Alan Turing nebyl dobrý v klasických jazycích, v řadě předmětů byl
lajdák a nevynikal v čistotnosti a v úpravě, ale jeho učitel naštěstí
poznal extrémní talent na matematiku.

Ta druhá věc: naučte se něco konkrétně použitelného, něco
praktického, co málokdo umí. Kdekdo dnes umí slušně anglicky, základy
účetnictví a základy práce na počítači. Naučte se něco víc. Kromě angličtiny
nějaký méně obvyklý jazyk. Hodí se španělština, italština, ve svém bývalém
zaměstnání jsem byl rád za ruštinu. Anebo něco ještě neobvyklejšího: arabština,
turečtina, hebrejština. Vynechte čínštinu, chcete se snad učit pět tisíc znaků
nazpaměť?

Technicky založeným doporučuji: naučte se programovat. Už
jenom taková maličkost, jakou je Visual Basic v Excelu, vás posune o ligu
výš nad běžné kancelářské krysy. Ohromíte šéfa, dostanete prémie a budete
povýšeni, přitom při vynaložení poměrně skromného úsilí.

Pokud jste opravdu talent na programování, zvládněte vývoj aplikací na iPad, iPhone nebo Android. Nezaměstnanost pak už navždy zůstane slovem, které se bude týkat jiných lidí než vás.

Prostory přízemních
kanceláří společnosti Partners na
Václavském náměstí, alespoň co jsem si tak všimla, zdobí krásné fotografie
z vaší vlastní fotoprodukce. Kdy se u vás zájem o fotografování probudil?

Už dávno, v dětství. Měl jsem i svoji temnou komoru.
Pak jsem dlouho neměl čas. S příchodem digitální technologie se otevřely
možnosti, které dříve nebyly, takže jsem se ke starému koníčku vrátil. Chodím
na výstavy a snažím se učit od velkých mistrů.

Co se snažíte ve
fotografii nejčastěji zachytit? Používáte při tom nějakou zvláštní techniku?

Soustřeďuji se na opomíjené detaily. Například města.
V Praze každý fotí Hradčany. Jak ale vyfotografovat notoricky známé téma,
aby to vypadalo jinak a lépe? To je oříšek. Jak jít neobvykle na Eiffelovu věž
nebo na londýnský Tower Bridge? To je intelektuální zadání. Stisknout spoušť je
už jen to nejmenší.

Dále myslím, že jsem docela dobrý v industriální
fotografii: auta, letadla, lokomotivy, zvláště parní, lodě. Nejsem zatím dost
dobrý v ponorkách, ale to je jen věc tréninku.

Občas dělám krajinky, portréty nebo zátiší, pokud je šance,
pak volné variace na obrazy prerafaelitů – ale to je poměrně náročná produkce,
vždy se jedná o akci na celý víkend. Nefotím sport a zvířata. To nejsou moje
témata.

Pokud jde o techniku, vyvinul jsem si určitý postup ve
Photoshopu pro zpracování černobílých i barevných snímků. Je to poměrně náročná
posloupnost postupů, na jejichž konci má být příjemný, rovnoměrně prokreslený
snímek s bohatými škálami šedi u černobílých fotografií, anebo s dobře
vyváženými barvami. Nikdy nepoužívám fotografie přímo z aparátu, ale použití
Photoshopu by nemělo být vůbec patrné. Nemám rád drastické zásahy. Příčinou
veškeré té složitosti v postprocessingu je snaha, aby ten Photoshop
vlastně nebyl vůbec na snímku vidět.

Absolvoval jste
nějaké školení či workshop a doporučujete totéž i jiným milovníkům dobré
fotografie?

Ano, rozhodně. Chodil jsem na soukromé lekce
k Jaroslavu Prokopovi, vedoucímu ateliéru tvůrčí fotografie ve Zlíně. Mezi
jeho studenty patřila například Tereza Vlčková. Pak jsem byl na několika kurzech
u Roberta Vana. Zase jiná zkušenost, jiné téma. Učit se dvě hodiny od špiček ve
svém oboru vydá za dvě stě hodin pokusů a omylů na vlastní pěst.

Co je potřeba o
fotografii vědět, když se na ni jako laik dívám? Co naučily fotografie a pohled
na ně vás, čím tento koníček obohatil váš život?

Co je třeba vědět? Pokud chcete z pohledu na obraz –
fotografii, malbu, nebo kresbu – mít něco víc, je dobré vědět něco o autorovi,
jeho době a jeho tématu.

Fotografie mě naučila smyslu pro detail. Dobrá fotografie
nemá žádné „hluché“ místo. Dokonalý výsledek se skládá z dokonalých
detailů. Jedna chyba – a všechno je špatně.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky Pavla Kohouta www.novaustava.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem BYZMAG www.byzmag.cz

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-5-2013.html

The Augustine hotel
Prague www.theaugustine.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Mohlo by se zdát, že dobrý nápad si snadno
najde uplatnění, ale není tomu tak. Dobrým nápadem to sice začíná, ale cesta k
jeho realizaci bývá často skutečně trnitá. Toho si je dobře vědom i Roman
Šiser, který s projektem Česká inovace
vyhledává inovativní myšlenky a jejich autorům pomáhá, aby nápad nezůstal jen
nápadem.

Foto: Robert Vano

Kde vznikl nápad na projekt Česká inovace?

Nápad
vznikl na akci, která se jmenovala Innovation
Day, a to asi před čtyřmi lety na Vysoké
škole ekonomické. Právě na této akci se mluvilo o důležitosti inovací,
kreativity a podpory schopností pravé mozkové hemisféry. Tam jsme se potkali
jednak s panem Davidem Vrbou, ředitelem 3M Česko, paní profesorkou Jákl z Vysoké školy ekonomické a dalšími lidmi, jako je pan Kencl
z ČVUT, a říkali jsme si, pojďme pro to tedy něco udělat, abychom
nezůstali v inovacích na konci, na chvostu.

Čeho jste se tedy rozhodli docílit?

Rozhodli
jsme se ukázat, že tady jsou kvalitní lidé a kvalitní projekty, že se tady
inovace dají najít, a že je možné tímto způsobem inspirovat další lidi. Chtěli
jsme a chceme, aby bylo vidět, že Češi nejsou jen levná pracovní síla, ale i
chytrá hlava, která umí něco vymyslet a pak následně za dobrou cenu
zkonstruovat. Takže poté jsme se rozhodli založit obecně prospěšnou společnost Česká inovace a inovace najít a představit
veřejnosti v rámci soutěže, kterou vyhlašujeme letos potřetí.

Kdy se tato soutěž koná?

Od září
se mohou projekty hlásit a v únoru a březnu je vyhodnocujeme a vyhlašujeme
ty nejlepší adepty v každé kategorii. Vítěze pak oceňujeme,
zviditelňujeme, podporujeme a ukazujeme jako příklad pro další inovátory a
projekty.

Dá se popsat nějaká konkrétní inovace, která
vás osobně zaujala?

Těch
inovací je tam spousta. Teď nedávno jsme s kolegyní jeli z natáčení
mechatronické sprchy, což je taková sprcha, která na vás pustí jen tu teplou
vodu a u které není třeba čekat, než odteče studená. Tak to je věc, o které
jsem si říkal, že ji potřebuji doma. Jedná se o projekt od studentů ČVUT, kteří
se do toho pustili, zkonstruovali to, naprogramovali a teď jsou v jednání s
partnerem, který jim to pomůže dotáhnout, vyrobit a začít prodávat.

Je tam více inovací pro běžný život?

Když
chodím po ulicích nebo s někým mluvím, napadá mě spousta projektů. Ony
jsou to většinou praktické věci, které řeší nějaký problém. A jsem rád, když se
pak v praxi uplatní.

Jaký tým tedy přesně stojí za projektem České inovace?

Je to
v první řadě tým nadšenců, kteří se potkali na akci společného zájmu a
kteří si uvědomují důležitost inovací. Takže fungujeme způsobem, ve kterém
každý pomůže v rámci svých aktivit a schopností, čím může. Jsme vlastně
relativně malý tým, ale máme spoustu přidružených partnerů, kteří nám pomáhají
jak s realizací festivalu, tak s vývojem strategií, anebo
s různými akcemi. To je tým partnerů, kteří do toho dávají víc než jen
peníze. Jsou v tom i osobně zaangažovaní a dělají pro to hodně.

Foto: Robert Vano

Co všechno je nutné zřídit a zorganizovat, aby
takový projekt mohl vzniknout?

To si
ani nedokážete představit. Člověk si možná říká, že je to jen taková soutěž,
nic náročného. Ale je toho opravdu hodně – od shánění partnerů, sponzorů,
organizace akcí až po vývoj metodiky, kterou jsme se snažili opravdu promyslet.
Je důležité, aby hodnocení přihlášek bylo smysluplné. A také je podstatná
zpětná vazba, závěr, který pak pošleme inovátorům. Pak je samozřejmě třeba to
celé naprogramovat, aby přihlášky byly on-line a hodnocení probíhalo hladce. No
a opomenout nelze ani komunikaci, takže vývoj vizuální identity, nějaké
propagační materiály, nastavení sociálních sítí a vybudování určité komunity.
Dále pak zdokumentování příběhů, natočení videí s inovátory a ještě bych
mohl mluvit dále. Takže to je všechno, co nás zaměstnává. Plus je k tomu
spousta dalších akcí s našimi partnery, kdy se navzájem podporujeme,
zviditelňujeme a připíváme i k vytváření zajímavého obsahu, který pak
formuje inovační prostředí.

Co je při realizaci tedy tou největší
překážkou?

Těch
oříšků by se našlo hodně. Fungujeme teď třetím rokem, což je v podstatě
stále start, a problém, se kterým se musí každý starter vypořádat, jsou finance
a cash flow. Je důležité sehnat opravdu dobré a kvalitní partnery.

Projekt funguje, takže se vám to nakonec
povedlo…

K mému
údivu tahle stránka funguje docela dobře. Lidé se do našeho nápadu rádi
zapojili, něčím přispěli a podpořili nás. Každý prostě v rámci svých
možností, ať už cateringem, nebo konzultacemi, příspěvky a tak dále.

Jakým způsobem jste informaci o projektu
rozšířili mezi veřejnost i v odborných kruzích?

Hodně se
snažíme šířit mezi lidi nadšení a zájem zejména dobrou reputací. To si lidé
mezi sebou řeknou. No a pak děláme různé akce, které pak zase lidi inspirují a
nadchnou, a oni o tom poté zase mluví. Dají o tom vědět svým kolegům a známým,
a případně i dalším partnerům, kteří by se do české inovace mohli přidat. Za ty
tři roky jsme vytvořili jakýsi ekosystém našich partnerů plus dalších fanoušků
a přidružených institucí, jako jsou obchodní komory, inovační centra, případně
i některé vysoké školy, které o nás už vědí a dál doporučují jak projekty, tak
další partnery. To je náš hlavní způsob marketingu, kvalitou obsahu a nadšením
inspirovat, aby o inovacích a o nás lidé mluvili dál.

Foto: Robert Vano

S jakým zájmem a v jakém směru jste
se zpočátku setkávali?

Musím
říct, že lidi většinou inovace nadchnou a všichni si uvědomují jejich roli a
pozitivní energii, kterou skrývají. Takže ten zájem nás překvapil pozitivně.
V podstatě jsme začali jako malá skupinka nějakých osmi až deseti lidí,
kteří Českou inovaci založili, ale
hned se začali přidávat lidé, kteří také chtěli přidat ruku k dílu –
z různých firem a oborů a institucí.

A je tomu tak i v současnosti?

Myslím
si, že téma inovací v době, kdy jsme začínali, nebylo až tak populární a
bylo takové trochu odtažité. Ale dnes nastává až jakási inflace inovací. Je
spousta akcí a spousta institucí a firem se tomu chce věnovat nebo to nějak
využít. Takže pro mě až takový překvapivě velký boom. To má ale za následek, že
je tady spousta malých akcí, ale žádná větší organizovaná aktivita, která by ty
lidi a firmy nějak sdružovala a reprezentovala a inovace nějak systematicky
podporovala.

Tou se tedy snažíte stát vy?

Ano,
snažíme se rozdrobené inovační aktivity dát pod jednu střechu. Takové to
otevřené inovační hřiště, abychom dostali Českou republiku zpět do první ligy,
co se týče inovací a konkurenceschopnosti tak, jak tomu bylo před sto lety.
Myslíme si, že základ tady je, jen je potřeba ty lidi nainspirovat a vytvořit
jim prostředí. Dát jim možnost si na tom hřišti zahrát. Zatrénují si nebo
prostě změří síly, něco se naučí. Tím to inovační hřiště udělá z naší
republiky zajímavou zemi pro investice i pro získávání nových nápadů.

Podle čeho jsou voleny jednotlivé kategorie, do
kterých se mohou soutěžící přihlásit?

My máme
takové krédo, že inovovat může každý a je to příležitost pro každého. Pro
osobnost, jednotlivce, pro firmu i společnost jako takovou. Proto máme vlastně
pět kategorií, které pokrývají všechny skupiny od studentů až po veřejnou
správu, protože příležitosti jsou všude kolem nás, všude je co zlepšovat. Snažíme
se podpořit inovace v tom pravém smyslu, nejen nápady nebo vědecké objevy.

V čem je to tedy jiné?

Rozdíl
mezi nápadem a inovací je ten, že nápad je jen myšlenka a inovace je
realizovaná myšlenka, která vytváří hodnotu. Vytvoří nějaká nová pracovní
místa, něco ušetří nebo se vyrobí něco, co bude lidem sloužit a usnadní jim to
život. Snažíme se podporovat i tu komercializační a realizační stránku, aby
lidé neviděli jen nápady, těch je spousta, ale i realizaci, která je často
mnohem těžší než jen dostat nápad.

Foto: Robert Vano

Mohou se tedy hlásit i lidé z oblasti, na
kterou jste se dosud nezaměřovali?

Určitě.
Právě ty hledáme a chceme se zaměřit na hledání něčeho nového a neotřelého. Je
tady spousta nápadů, ale těch kvalitních inovací není moc. A takové ty opravdu
transformační, ty se hledají velice těžko. I to je naším cílem, pracovat s
talentem a člověka správně propojit s někým, kdo mu pomůže a rozvede jeho nadání,
protože inovace je buď výsledkem práce génia, nebo týmu, který maká a posune
inovaci dál, než člověk původně zamýšlel.

A podle čeho jsou vybíráni porotci, kteří
projekty hodnotí?

My máme
v podstatě dvě poroty. První je expertní, kde je nyní kolem stovky
porotců. Jsou to odborníci přes různá odvětví. Snažíme se, aby každou přihlášku
v rámci tohoto expertního hodnocení prošli tři porotci, a tím pádem
hodnocení obsahovalo stránku odbornou i byznysovou. Ve druhém kole je to
odborná porota, jejímž předsedou je pan profesor Mařík z ČVUT. Tato porota
pak vybírá vítěze jednotlivých kategorií.

Kolik projektů se vám průměrně hlásí?

V minulém
ročníku nás zájem překvapil. Měli jsme až 110 projektů, což bylo víc, než jsme
čekali, a museli jsme dokonce přidat pár porotců, abychom mohli zachovat
kvalitu hodnocení. Nárůst je nicméně rok od roku docela velký, takže nás to
těší.

A jaký je naopak zájem ze strany veřejnosti?

Ze
strany veřejnosti to vidíme na našich akcích. Hodně záleží na tématu. Festival
pak organizujeme vždy jednou ročně a v minulém ročníku byl vyprodaný.
Museli jsme zavřít registraci, protože kapacita byla překročena.

Je třeba problém s prezentací inovací pro
veřejnost?

Už třeba
jen názvy jsou pro veřejnost často nesrozumitelné. Například již v začátku
zmíněná mechatronická sprcha je pod názvem smart shower, tedy chytrá sprcha,
mnohem srozumitelnější.

Jak vnímají soutěž sami inovátoři?

Ať už
mluvíme s našimi vítězi, či s těmi, kteří třeba nevyhráli, říkají, že už jen
to, že dostali zpětnou vazbu, jim strašně pomohlo. Vítězům to pak dodá jakousi
sebedůvěru, vidí, že projekt má smysl a má smysl v něm pokračovat.
Motivace a energie je v podnikání totiž také strašně důležitá. Ocenění vítěz České inovace pak také otevírá mnohé dveře.

Foto: Robert Vano

Který z vítězů byl zatím nejúspěšnější?

Ono se
to těžko hodnotí, ale třeba vítěz prvního ročníku s projektem Zkušebny.cz, což jsou prostory pro muzikanty,
které si mohou pronajmout, zkoušet a nikoho nerušit, má velký úspěch. Zabýváme
se ale i projekty, které už úspěšné jsou. Na jejich příkladu chceme inspirovat
ostatní. Protože ta samotná cesta k úspěchu je mnohdy trnitá, ale zajímavá.

A naopak projekt, který byl největším
překvapením?

U
projektů, které vyhrály, se to většinou dalo tušit, ale jeden z vítězů mě
opravdu překvapil. Jedná se o projekt Technické
školky. Jde o to, že se přímo v mateřských školách podporuje výuka
technických předmětů. Na druhou stranu je to velice dobře, protože technické
předměty bývají často podceněné a studenti nejsou moc motivováni se na ně
hlásit.

Jakým směrem chcete projekt České inovace dále posouvat?

Snažíme
se rozjet mnohem více aktivit. Realizovat třeba panelové diskuse, které se
budou zabývat budoucností České republiky a tím, jaké jsou trendy, které ji
ovlivňují. Dále se celkově zaobírat rozvojem inovační kultury, kreativity,
finančních a obchodních dovedností, ale taky spoluprací různých subjektů, třeba
korporací se start-upy nebo vysokých škol s podniky. Zaměřit se chceme i na
podporu ambicí, aby se lidé nebáli expandovat do zahraničí. No a pak otevíráme
novou kategorii, která je zaměřená na společenskou prospěšnost, což vnímáme
jako velice důležitou věc. A v neposlední řadě se chceme více věnovat i
roli designu pro inovace. Protože inovace by krom jiného měly mít i šmrnc.

Jak vypadá ideální stav České inovace za nějakých deset let?

Ideální
stav je, když nás, ČIN, nebude potřeba, protože prostředí bude přát inovacím a
Česká republika bude viděna jako inovativní země.

Děkuji za rozhovor.

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Česká
inovace: www.ceskainovace.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz