Archiv rubriky: Business

Řídit čtyřhvězdičkový wellness hotel v malém východočeském městě má svá zřejmá specifika. Petr Krtička (* 1976), rodák z Náchoda, o nich ví a hodlá jich využít k dalšímu rozvoji atypické hotelové infrastruktury, jejíž kvality oceňují klienti z tuzemska i zahraničí. U zaměstnanců vyžaduje firemní loajalitu a sounáležitost s hotelovou filozofií, která zní: Nejlepší reklamou je host, který se do hotelu Rajská zahrada pravidelně vrací.

Objevíte ve vaší širší rodině i nějaké restauratérské či hotelové geny, které mají souvislost s vaší aktuální pozicí ředitele hotelu?

Otec vedl restauraci Olešenka v Olešnici u Červeného Kostelce bez mála 15 let, maminka pracovala jako vedoucí potravin s celkovou praxí 25 let. V rámci restituce však otec dostal od nového majitele výpověď z pronajatého objektu a s restauratérstvím skončil. (úsměv) To bude asi všechno, co se týká genetických předpokladů.

Z jakého profesního prostředí jste nastupoval do pozice ředitele hotelu Rajská zahrada?

Přicházel jsem z profesní praxe, kde jsem osm a půl roku pracoval jako manažer prodejen řetězce Lidl. V konečné etapě to byl Lidl Náchod, kde jsem strávil čtyři roky. Celkem však byla moje profesní dráha spojena se skupinou Schwarz něco málo přes deset let, kdy jsem byl na manažerské pozici v oblasti maloobchodního prodeje potravin.

Co vás motivovalo k výměně manažerské židle v potravinářském řetězci za manažerský post spojený s hotelnictvím a gastronomií?

Motivace byla ovlivněna vnějšími faktory. Neodcházel jsem totiž z potravinářského řetězce dobrovolně. A pak se objevila nabídka pozice ředitele hotelu Rajská zahrada v Novém Městě nad Metují. Zúčastnil jsem se výběrového řízení. Sebekriticky jsme si ale říkal, že člověk, který strávil mnoho let v úplně jiné profesní sféře, nemusí být pro majitele hotelu tím pravým kandidátem. Měl jsem pochybnosti, jestli mám znalosti, které mohu nabídnout do hotelového a gastronomického provozu. Sázel jsem však na to, že mohu nabídnout svoje manažerské dovednosti. Zároveň se považuji za člověka, který si rád rozšiřuje obzory a nebojí se učit novým věcem. Ve výběrovém řízení jsem uspěl. Dostal jsem tedy příležitost, za kterou jsem stále velmi vděčný. Byla to pro mne po osobní stránce opravdu velká výzva. Po seznámení se s ekonomickými výsledky hotelu to byla i výzva, která měla vést k nastolení podstatně lepších ekonomických výsledků, než které jsem převzal jako nový ředitel hotelu. Bylo na mně, jaké nastavím nástroje k dosažení tohoto cíle.

Můžete konkretizovat tyto nástroje a cíle?

Úplně na začátku je klišé typu: Ano, chceme být nejlepší hotel, restaurace atd. v lokalitě. To chce ale každý, to je příliš obecný cíl, který samozřejmě není úplně zanedbatelný, ale bez konkretizace nástrojů k dosažení tohoto cíle je každá snaha zbytečná a myslím si, že dříve nebo později by se cesta k pomyslné cílové pásce vytratila. Prioritně bylo nutné správně určit cílovou věkovou skupinu, na kterou se zaměřit. Podařilo se nám ji úspěšně najít a tuto skupinu oslovit, klienti jsou ve věku od 24 do 55–60 let. Daří se nám prodávat pobytové balíčky kombinující zázemí kvalitního ubytování, gastronomii a wellness služby. Hosté oceňují, že jsme klidný hotel se vstřícným přátelským personálem.

Jaká je firemní filozofie hotelu Rajská zahrada?

Stavím filozofii našeho hotelu tak, aby naši klienti při odjezdu říkali: Chceme se k vám zase vrátit, bylo to tu úžasné. A opravdu se vracejí. (úsměv) Náš hotel se nachází na malém městě, a tak nemůžeme a nechceme oslovovat jen klienty, kteří u nás hodlají realizovat klasický pobyt spojený s ubytováním. Službami restaurace se snažíme oslovit i místní obyvatele, Novoměšťáky a občany přilehlých měst a obcí. Permanentně usilujeme i o běžné hosty, kteří se u nás chtějí v pracovní dny kvalitně a rychle naobědvat. Právě jim nabízíme přidanou hodnotu vytěženou z profesionálního servisu. Ale sebekriticky musím přiznat, že v tomto směru nás čeká ještě hodně usilovné práce.

V čem spočívá obsah této přidané hodnoty?

V našem okolí je přibližně patnáct subjektů, které se zabývají poskytováním restauratérských služeb. Čím se tedy odlišit, když na jídelním lístku máte podobná jídla? My se snažíme odlišit tím, že u nás i běžný pokrm vypadá jinak, chutná jinak. Tím samozřejmě nechci říct, že například svíčková u nás nechutná jak svíčková. (úsměv) Vše připravujeme jen z čerstvých a kvalitních surovin, pokud možno dodaných místními dodavateli, na kvalitě přípravy pokrmů si opravdu zakládáme a klademe na ni velký důraz. Samozřejmě nedílnou součástí přidané hodnoty je také prostředí restaurace, které svou architektonickou čistotou a opravdu neskutečným výhledem nejen do hotelové zahrady, ale i na historické centrum, dokáže nejednoho našeho hosta oslovit.

Je možné nahlédnout „pod pokličku“ hotelové ekonomiky, rozdělit a popsat jednotlivé provozy, které ji jako celek vyživují?

V této chvíli z nějakých 60–70 procent táhne hotelovou ekonomiku obrat na ubytování. Co se týká wellness služeb, tam je to nějakých 20 procent. A zbývá 20 procent na restauraci. To není úplně ideální portfolio a není to ani náš cíl, aby to takto zůstalo. Naší snahou je, aby se proporce těchto výkonů přece jen změnily do více rovnovážného stavu. Znamená to paritu 50 na 50, kdy by si polovinu ponechaly ubytovací kapacity a polovinu by zastřešila restaurace společně s wellness a fitness centrem, ale samozřejmě ne za cenu poklesu obratu na ubytovacích kapacitách. (úsměv) Měl jsem možnost se u nás na hotelu potkat s kolegy z velkých pražských hotelů, se kterými jsem se radil a konzultoval problémy, s nimiž se, obrazně řečeno, potýkají oni, a se kterými se potýkáme my. Jasně mi řekli, že velké téma samo osobě je hotelová restaurace, která musí, pokud jsou k tomu předpoklady, fungovat ve směru ven, tedy ke klientům, kteří na hotelu nebydlí a přicházejí do restaurace z ulice. Pokud takto restaurace nefunguje, stává se pouze jídelnou pro hotelové hosty a to je velmi špatný trend, který je z ekonomického hlediska velmi nákladný.

Co je hlavním úkolem manažera – ředitele hotelu?

Mým úkolem je, abych pro svoje plány nadchnul i hotelový personál. Důležité je, aby měli všichni zaměstnanci pocit sounáležitosti a společné odpovědnosti za výkon a pověst hotelu. No a v neposlední řadě samozřejmě odpovědnost za již zmíněné ekonomické výsledky a dělat všechny možné efektivní kroky k tomu, aby tyto výsledky byly co nejlepší.

Problémem v gastronomicko-hotelových službách je ale značná fluktuace pracovních sil? Nekazí vám to personální práci?

Měl jsem s tím poměrně dost starostí, ale myslím, že se mi daří fluktuaci pracovních sil v našem hotelu efektivně brzdit. Pokud bych to vzal procentuálně, tak jsme v míře fluktuace za určité sledované období na nějakých 20 procentech, což si myslím, že je pro toto odvětví velmi příznivá hodnota.

foto: Mirek Brát

Jak velká je osádka hotelu Rajská zahrada?

V tento okamžik máme 23 stálých zaměstnanců. Spolupracujeme i s pěti externisty. Jsou to brigádníci pro sféru wellness a pro výpomoc v kuchyni, hlavně při velkých akcích. S brigádníky je bohužel občas problém, že dokážou svojí aktivitou napáchat víc škody než užitku. Příčinou je jistě i jejich menší provázání s firmou a nedostatečné sdílení celkové firemní filozofie, ale tady jsem se s tím, myslím v Rajské zahradě, až na drobnosti nesetkal.

Máte k dispozici statistiku návštěvnosti hotelu, co se týká hostů z tuzemska v porovnání se zahraničními návštěvníky?

Jsou zde velké rozdíly mezi pracovním týdnem a víkendy. V pracovní dny je vytíženost ubytovací kapacity hotelu zahraničními hosty na nějakých 60–70 procentech. Při víkendových pobytech převládá tuzemský element, kdy česká klientela vytěžuje hotelové kapacity z 80–90 procent.

Existují nějaké rozdíly mezi hosty z tuzemska na straně jedné a klienty ze zahraničí na straně druhé? Mám tím na mysli jejich náročnost, očekávání atd.

Nezáleží ani tak na národnosti jako spíše na sociálním statutu návštěvníka a jeho minulých zkušenostech. Pokud je to klient, který již samotným vystupováním a přístupem k hotelovému prostoru ukazuje, že má již nějaké zkušenosti s hotelovými službami, tak my jeho očekávání bez problému naplníme. Aby ne, když jsme čtyřhvězda. (smích) Pokud je to ale klient, pro kterého je to první víkend ve wellness hotelu v životě, pak mívá občas nereálné představy o službách, které zde může čerpat, pokud možno zdarma. Jsme navíc atypický hotel, který se skládá z trojice budov. Pro některé méně zcestovalé klienty to může být primárně nestandardní řešení. Pokud to však přijmou, objeví kouzlo genia loci našeho hotelu s nádherným výhledem, úžasnou zahradou a v blízkosti historického centra. Pokud se ptáte, jestli existuje nějaký zásadní rozdíl mezi tuzemskou a zahraniční klientelou, řekl bych, že obecně ne. Jsou to spíše individuální a konkrétní rozdíly nezávislé na státní příslušnosti či národnosti klienta.

Jaká je hotelová kuchyně Rajské zahrady? Je to rajská zahrada klasických českých chutí a vůní?

(úsměv) A víte, že ne. Co se týká standardního jídelního lístku à la carte, máme to spíše orientované podle našeho šéfkuchaře, který projel Anglii, Skotsko a Nový Zéland. Načerpal tam spoustu zkušeností ze steakové kuchyně. Nabízíme ale zároveň i variace těstovin a další mezinárodní chuťové zážitky. Co se týká vámi zmiňované regionální kuchyně, tu spíše směřujeme na denní menu. Tam se vaří většinou klasická česká jídla.

Jste hotel na malém městě. Spolupráci a kontaktům s místní samosprávou se asi nevyhnete, protože i radnice, stejně jako vy, má zájem na přílivu co největšího počtu návštěvníků do Nového Města nad Metují?

S městem se mi spolupracuje báječně. Byl jsem pozván i na zasedání městského zastupitelstva s tématem cestovního ruchu. Kromě místní samosprávy chceme spolupracovat i s novoměstským zámkem, protože tento historický objekt spolu s místním renesančním náměstím patří mezi vyhledávané turistické cíle v Kladském pomezí. Chci, aby hotel Rajská zahrada byl východiskem pro poznávání zdejšího krásného okolí včetně lyžařských středisek v Orlických horách, Babiččina údolí v Ratibořicích, Adršpašsko-teplických skal apod.

Jaké nástroje používáte při oslovení potenciálních klientů, hostů vašeho hotelu?

Standardně využíváme hotelové rezervační systémy. Naše reklama se objevuje v tištěných periodikách či na vlnách rozhlasových stanic. Máme i vlastní webové a facebookové stránky. Mým vnitřním pocitem a přesvědčením však stále je, že nejlepší reklamou je spokojený zákazník, byť šíří svoji spokojenost poněkud pomaleji a v menším kruhu osob, než bych si ideálně představoval.

Nové hosty mohou do hotelu jistě přilákat i zajímavé akce…

Každá úspěšná akce, která u nás proběhne, nám může přinést vyšší obrat – a to vždy vítáme. Pokud jsou to takové akce, které se dají opakovat v nějaké pravidelné periodě, tak je to výborné, o to více se dostanete potencionálním hostům do podvědomí. Pořádáme například akci „Muž roku“ připravovanou Davidem Novotným, ve které má náš hotel status partnera. Zároveň plánujeme a zvažujeme – díky naší krásné zahradě, která k tomu přímo vybízí, i díky specifickým prostorům, které náš hotel nabízí – možnost pořádání komorních koncertů, výstav místních umělců, degustační show, kuchařskou školu… Různých možností se opravdu nabízí spousta.

Jaká zlepšení služeb pro vaše klienty do budoucna plánujete?

Fantazie pracuje na plné obrátky, ale je vždy nutné ji ukotvit v realitě. Naším limitem je to, že jsme poměrně malý hotel disponující kapacitou 24 pokojů po dvou lůžkách. Existuje sice možnost kvalitních přistýlek, které se chovají jako plnohodnotné lůžko, ale i tak navýšíme finální kapacitu ubytování na maximálně 64 osob. Svoje limity má i kapacita restaurace či konferenčního sálu. Nemůžeme zvýšit obrazně kvantitu, ale musíme se zaměřovat zejména na kvalitu služeb. Pracujeme na rozšíření naší nabídky služeb, masáží, zážitkových koupelí… Ve spojení s pobytovými balíčky bych byl velmi rád, kdyby nám pan majitel pořídil nějaký minibus – mohli bychom pak do našich pobytových balíčků například včlenit lyžařské výlety, výlety za krásou skal apod.

Které zajímavé hosty jste jako ředitel hotelu měl tu čest v Rajské zahradě přivítat?

V minulosti zde probíhalo, a pevně doufám, že i nadále do budoucna probíhat bude, zahájení festivalu české filmové a televizní komedie Novoměstský hrnec smíchu, takže ta VIP klientela je u nás poměrně rozsáhlá. Měl jsem tu čest se potkat například s hercem Viktorem Preissem či herečkou Jiřinou Bohdalovou, Terezou Brodskou, panem Jančaříkem a jeho rodinou, popřát k životnímu jubileu našemu skvělému režisérovi panu Vorlíčkovi. Vyjmenovat všechna známá jména a tváře, které náš hotel po dobu festivalu, ale i mimo festival, měl možnost a čest přivítat, by vydal na poměrně dlouhý seznam, nechtěl bych, abych nahodilým výčtem na někoho zapomněl.

Vzpomenete si ještě, co vás po nástupu do funkce ředitele hotelu překvapilo v pozitivním i negativním smyslu slova?

Překvapilo mě, že hotel plynul jaksi svým životem. Bylo tu poměrně hodně zásadních, ale i zástupných problémů, které nikdo neřešil, aspoň tak to na mě působilo. Přišel jsem do hotelu z prostředí potravinářského řetězce s německým drilem, a tak se mi zdálo, že těch věcí v hotelu nefunguje strašně moc. První dva, tři měsíce jsem bojoval především s tím, určit si prioritu věcí, kterou se začnu zabývat nejdříve a která se dá odložit. Ano, byl jsem nepříjemně překvapen, jak ten nefunkční celek vůbec může fungovat. A pozitivní překvapení? Že existuje také něco jiného než Lidl. (smích) Určitě celá stavba hotelu, prostředí v kterém je celý hotelový komplex zasazen. Jsou zde použité nejmodernější technologie pro úsporu nákladů, ale i pro minimalizování ekologické zátěže. Technická stránka stavby.

Jakým způsobem relaxujete a při jakých aktivitách nabíráte síly?

Děti se dostaly do klubu kolečkových bruslí. A já se, i ve svých letech, nakonec na in-linech naučil a myslím, že docela zdatně. (úsměv) Ale bez helmy a bez chráničů bych to nedal, nejednou mi pomohly ztlumit následky pádu. Relaxuji na bruslích s dětmi i běžnou manuální prací, za kterou, jak jsem již říkal, jsou výsledky vidět rychleji než ve sféře managementu.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Mirek Brát

Foto: Mirek Brát

Vytvořeno ve spolupráci:

Hotel Rajská zahrada www.hotelrajskazahrada.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková, Mirek Brát

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Dalo by se říci, že profesní cesta vedla Pavla Vacka od vína k vínu, až zakotvil ve společnosti ANNOVINO LEDNICE, která nejen že přináší na trh skvělá vína a inovace v tomto oboru, ale zasloužila se také o to, že si vinné produkty můžeme vychutnat v prostorách Valtického Podzemí. Vystudoval Střední zemědělskou školu, následně nástavbové studium sociálně právní, teorii řízení v obchodě a oběhových procesech. Obchodního ducha nezapře, protože jej spojuje se zájmem o lidi a produkt, který zastupuje.

Čím je specifický obchod s vínem?

Především svou obsáhlostí. Rozhodně není možné, aby se jeden člověk věnoval všem aspektům. Zrovna jako sommelier. I ten se většinou specializuje na určitou vinařskou zemi a u takových vinařských velmocí jako je Francie, se zaměří například na určitou oblast jako Bordeaux nebo Alsasko atd. Spotřeba vína v České republice pořád roste, ale zatím nedosahuje hodnot např. sousedního Rakouska. Ale i když vypijeme méně vína na osobu než třeba v již zmíněném Rakousku, celková spotřeba vína je mnohem vyšší, než je domácí produkce. Proto se velká část vína k nám dováží.

Zastupujete víno z Lednice. Jak byste jej popsal, čím je výjimečné?

Když se řekne Lednice a víno, tak to je v dnešní době mezi znalci i milovníky dobrého vína již velký pojem. Naše společnost VINAŘSTVÍ LEDNICE ANNOVINO stála u zrodu navrácení slavné tradice vinařství do Lednice. Navazujeme tak na odkaz rodu Lichtenštejnů, kteří položili základ dnešního areálu, který je zapsán do seznamu dědictví UNESCO včetně vinohradů. Mimochodem je to největší takto zapsaná kulturní krajina v celé Evropě. O výjimečnost vyhlášených lednických tratí se velkou měrou zasloužil i prof. Vilém Kraus, nestor českého a moravského vinařství, který novodobě zakládal vinohrady na těch nejlepších polohách v Lednici a osobně vybíral nejvhodnější odrůdy do tamních tratí. To vše za spolupráce lednické vinařské vysoké školy. Naše vinařství od začátku úzce spolupracuje s Mendelovou univerzitou v Brně a její lednickou zahradnicko-vinařskou fakultou, zpracováváme naprostou většinu hroznů z univerzitních vinohradů. Ve Valticích máme vlastní vinohrady, především v dnešní lokalitě Jižní svahy, což jsou bývalé knížecí lichtenštejnské vinohrady a v okolí význačné kulturní památky Kolonáda na Reistně.

Na které víno jste nejvíce pyšní?

Zkuste ochutnat naše vyhlášené rulandy šedé, kterým se u nás mimořádně daří, od jakostek až po přívlastková a slámová vína. Snad v každém doušku naleznete nejen typické moravské víno, ale je okořeněné i Lednicko-valtickým areálem s typickou jemnou mineralitou a svěží kyselinkou. Dokonce jsme rok 2016 vyhlásili jako rok Rulandy šedé.

Lednická vína se mimo jiné prodávají v takzvaných Domech vína. Jak vznikly a jak fungují?

Domy vína jsou vlastně naše firemní vinotéky, jsou to specializované prodejny vína s více jak tisícovkou položek převážně moravských vín. Všechna vína jsou nakupována až po pečlivém výběru našich sommelierů. Například Dům vína v Jablonci nad Nisou je největší specializovaný obchod s vínem v Libereckém kraji s vlastním „moravským“ sklípkem přibližně pro 20 osob. I na dalších Domech vína v Liberci a Mladé Boleslavi jsou ochotní sommelieři připravení pomoci s výběrem vína. Sortiment pravidelně obměňujeme a s novými víny se mohou naši zákazníci seznámit při četných degustacích.

Musí být obchodník současně sommelier?

Pokud je obchodník současně i sommelierem, je to nesporná výhoda, ale úplně nezbytné to není; zejména v obchodních společnostech, které prodávají víno dalším distributorům a ne koncovému spotřebiteli. V každém případě se musí perfektně orientovat v obchodě s vínem a nabízenými produkty. Pokud je obchodník současně i zaměstnancem vinařství, měl by v tomto ohledu zastupovat nejen zkušené konzumenty, ale i laickou veřejnost a spolu s marketingem přinášet podněty a potřeby koncových uživatelů do výroby.

Co patří do obchodní etiky ve vašem oboru?

Je to jako v jiných oborech, vyplácí se být čestný a vidět v protistraně někoho, s kým budu udržovat dlouhodobý obchodní vztah prospěšný pro obě strany. Vím, že to vypadá jako tisíckrát opakované klišé, ale v dlouhodobém horizontu se to vyplatí.  Mám s tím bohaté osobní zkušenosti, a i když jsem zastupoval v průběhu let několik vinařských společností, mnohdy jsem od našich obchodních partnerů slyšel: „I když dnes zastupujete jinou společnost, rádi budeme pokračovat s vámi ve spolupráci, protože na čem jsme se dohodli, vždy platilo.“

Dokážete za ty roky odhadnout vývoj obchodního jednání, nebo vás ještě dokáže protistrana překvapit?

Člověk se celý život učí, stále znovu a znovu ho vždy něco nového překvapí. Zní to jako otřepaná fráze, ale je to pravda. A přesně tak je tomu i při obchodním jednání. Je pravdou, že mě častěji překvapí něco nového při jednání s obchodním partnerem, se kterým jednám poprvé, nebo je to jedno z našich prvních setkání, ale musím přiznat, že mne někdy překvapí i dlouhodobý obchodní partner. Ale je to skutečně jen výjimečně.

Platí pravidlo, že když si někdo vína oblíbí, už u nich zůstane, nebo je našinec v tomto směru „rozmarný“?

Velmi stručně řečeno, vína jsou láska a vášeň na celý život. Někdo se v nich najde v poměrně mladém věku, někomu to trvá, a někdo jim přijde na chuť až na sklonku života. Ale co mají všichni společné, je to, že když vínu propadnou (myslím tím tu zdravou závislost), je to už na celý život.

Když máte možnost sledovat konečného spotřebitele, v čem ještě pozorujete rezervy, co se týká výběru vín?

U nás je hluboce zakořeněný takzvaný „německý“ model, to znamená, že drtivá většina vín místních producentů jsou nabízena jako jednodruhová, jinak řečeno jako odrůdová vína jedné odrůdy. V praxi to znamená, že v obchodě vidíme Frankovku, Svatovavřinecké, Pálavu, Veltlínské zelené atd. Naproti tomu „francouzský“ model je modelem, kdy vína jsou v drtivé většině nabízena jako cuvée. To znamená cíleně namíchané směsi dvou i více odrůd. Pro spotřebitele je to příjemnější, protože sklepmistr má více možností sladit celou kupáž a rozdílnost mezi ročníky tak může být mnohem nižší, než je tomu u odrůdových vín. A vinařství se výrazně lépe prezentuje jako značka, jako např. Châteauneuf-du-Pape. Frankovku, Pálavu a další odrůdy mají desítky vinařů v ČR, ale Châteauneuf-du-Pape je jen jedno. Ale dnes se i u domácích producentů ve stále větší míře objevují cuvée. A trochu jinou kapitolou jsou takzvané klarety. To jsou bílá vína vyrobená z modrých hroznů, ze kterých se běžně dělají červená vína.  Zde vidím velký potenciál a dokazují to i prodejní čísla naší společnosti. Každoročně roste obliba klaretů a i cuvée z klaretů.

Jak byste usnadnil volbu zákazníkovi, který není znalý, stojí před regálem v obchodním domě a rád by přinesl domů láhev dobrého vína?

Zaměřil bych se na výběr vín ve specializovaných obchodech, nebo alespoň tam, kde mají o vínech povědomí a osobní zkušenost s nabízenými víny. Zjistí vaše potřeby a preference a dokážou vám doporučit víno. Pokud bych měl vybírat z domácí produkce, hledal bych mezi středními a malými vinaři. Dále bych si měl zúžit základní výběr a to zda bílé, růžové, červené, nebo nějakou specialitu např. klaret, oranžové atd. Pokud budu hledat červená vína, určitě bych se zaměřil na velkopavlovickou podoblast. Nakonec bych se soustředil na osobní preference a chutě. Vína dle odrůdy a obsahu zbytkového cukru.

Nakolik podle vás ovlivňuje spotřebitele etiketa?

Perfektně zvládnutá etiketa je jedna z nejklíčovějších věcí v marketingu. Uvědomme si, že na základě etikety se rozhodují všichni potenciální zákazníci, pokud již výrobek osobně neznají, nebo nejdou s konkrétním doporučením. Pro tyto zákazníky je to jeden z nejdůležitějších atributů výrobku, spolurozhoduje o úspěchu výrobku.

Co nejlépe funguje a z marketingového hlediska ovlivní prodeje?

Co nejlépe funguje? Ale to je velmi jednoduché. Je to celkem obyčejné slovo – reklama. A to jak ta placená, tak i ta neplacená, která se šíří ústním podáním, na sociálních sítích a dalšími prostředky v komunikaci. Není nic lepšího, levnějšího a efektivnějšího než „výroba“ spokojených konzumentů. Naším cílem je vytvořit co možná největší množinu našich spokojených zákazníků a nabídnout jim vína z Vinařství Lednice, nebo jim zajistit zážitek v podobě návštěvy Valtického Podzemí. To získalo již 5x titul „TOP Vinařský cíl v ČR“.

Co přesně znamená titul „TOP Vinařský cíl“ a jaké má toto vítězství význam pro vinařství?

Titul „TOP Vinařský cíl“, který naše vinařství a námi provozované Valtické Podzemí obdrželo za roky 2012, 2013, 2015 a 2014 v kategorii Vinné sklepy, nás nesmírně těší a zároveň zavazuje. Je to totiž prestižní soutěž, v níž hlasuje veřejnost prostřednictvím mailu, a je zajištěno, že každý má pouze jeden hlas. Tato soutěž se tedy nedá nijak ovlivnit. Znamená to, že si nás a naše Valtické Podzemí nejvíce v daném roce oblíbili milovníci vína a vinařské turistiky. Je to ocenění a na druhé straně také výzva jak dál, co všechno nového a zajímavého připravit pro naše návštěvníky. (Mimochodem, Valtické Podzemí je zároveň nejnavštěvovanější vinařskou turistickou destinací na Moravě.) V roce 2016 dochází například k otevření dalších zrekonstruovaných částí Valtického Podzemí, včetně prodejních prostor a podzemního vinařského informačního centra s naučnou stezkou všemi 13 hlavními sklepy Valtického Podzemí.

Která další ocenění můžete zmínit a o která případně usilujete?

Dalším význačným oceněním celého vinařství je soutěž Vinařství roku 2012, kde jsme opět za přispění hlasování veřejnosti získali prestižní cenu VINDEMIA PUBLICA 2012. Ve stejném roce jsme se také stali nejoblíbenějším vinařstvím podle webového portálu agentury CzechTourism – Kudy z nudy. Samozřejmě nejcennějším lidským oceněním jsou spokojení zákazníci a návštěvníci našich provozoven, kromě zmíněného Valtického Podzemí také našich Domů Vína ANNOVINO LEDNICE, které máme v Jablonci nad Nisou, Liberci a v Mladé Boleslavi, a každý milovník dobrého vína, který si nás oblíbil a pravidelně se k nám vrací.

A co soutěže?

Tím, jak jsme vyrostli z malého vinařství, bychom chtěli být stále uznávanější nejen u nás, ale i ve světě, kde se kvalitní moravské víno stává fenoménem. My máme navíc punc produktu Lednického zámku a LVA (Lednicko-valtického areálu), tedy území pod patronací UNESCA. Takže bychom chtěli být stále úspěšnější na zahraničních soutěžích. Kromě Slovenska a Rakouska se nám to podařilo například s naší Müllerkou a Vlašákem v San Franciscu a s naším panenským benjamínkem, slámovým vínem Hibernal, v náročné soutěži v Izraeli, kde jsme získali dokonce velkou zlatou medaili a cenu Best of the Nation, tedy nejlépe hodnocené víno z České republiky

Co patří k vašim obchodním způsobům a zásadám?

Už jsem to naznačil v jedné z předešlých odpovědí. Jde o to být čestný a držet slovo. Já vím, že se to do slovníku 21. století bohužel moc nehodí, ale věřte mi, že se to nakonec vyplatí. A protistrana ve vás potom uvidí člověka, kterému věří, a v mnoha případech vám pomůže, nebo čestné jednání oplatí.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2016.html

Vytvořeno ve spolupráci:

ANNOVINO LEDNICE – Valtické Podzemí www.valtickepodzemi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Už od mládí věděl, že se chce věnovat motorkám a začal s tím hned po sametové revoluci, která mu otevřela možnost cestovat do zahraničí. Dnes je country manažerem BMW Motorrad Česká republika. Svou profesní dráhu ale Petr König začal u aut. „Tyto dva světy jsou úplně odlišné. U aut jde hlavně o produkty. Motorky jsou spíš srdeční záležitost,“ myslí si Petr König.

 

Kdy jste v sobě objevil vášeň pro motorky?

Už po základní škole jsem věděl, že bych se chtěl pohybovat okolo motorek. Proto jsem tomu přizpůsobil své studium. A protože jsem chodil do školy za minulého režimu, měl jsem vlastně jen dvě možnosti, jak se k motorkám dostat. Jednou z nich byla Čezeta, druhou Jawa.

 

Kterou z nich jste si zvolil?

Jawu. Měla vývojové centrum ve Strašnicích, kam jsem se chtěl jednou dostat. A splnilo se mi to už během studia na strojní průmyslovce. Díky Středoškolské odborné činnosti. Na základě zadání od mentora práce a dalších pracovníků vývojového oddělení jsem tam zpracovával návrhy.

 

Co bylo po střední škole?

Podal jsem si přihlášku na strojní fakultu na ČVUT. Ve druhém ročníku jsem ale studium přerušil.

 

Proč?

Bylo po revoluci, takže jsem mohl vycestovat ven. Strávil jsem tak tři roky v Německu. Poté jsem hned nastoupil do zaměstnání. Rozhodl jsem se, že si školu nedodělám, protože na tom zaměstnavatel netrval. Důležitější bylo, že jsem ovládal jazyk. A měl jsem určité zkušenosti.

 

Co jste vlastně v Německu dělal?

Spoustu věcí. Šel jsem se tam hlavně naučit jazyk. A také kvůli euforii z revoluce, kdy chtěli vycestovat všichni. No a já měl tu možnost, tak jsem ji využil.

 

Kolik vám tehdy bylo?

Devatenáct let. Do České republiky jsem se pak vrátil v roce 1993.

 

Říkal jste, že jste hned poté nastoupil do zaměstnání. Týkalo se motocyklů?

Ne. Nastoupil jsem u značky Mercedes-Benz do prodeje aut. Sice to neodpovídalo představě, kterou jsem měl jako malý kluk, ale byla to práce v oboru, ve kterém jsem měl vzdělání. Pracoval jsem vlastně se stroji na kolech s motory. Jen měly víc kol. Nakonec jsem tam zůstal čtyři roky.

 

Co jste dělal potom?

Chvíli jsem pracoval pro Toyotu. Pak jsem na půl roku odjel do Spojených států amerických. Po návratu jsem nastupoval u koncernu Volkswagen. Tam jsem byl až do roku 2009. V tom roce se firma BMW Motorrad rozhodla, že vstoupí na trh přímo pod značkou BMW a ne prostřednictvím importéra. A člověk, který tehdy zodpovídal za značku v České republice, mě oslovil, jestli bych neměl zájem pro ně pracovat.

 

Tam jste nastoupil přímo na vedoucí pozici?

Ano. Nastupoval jsem na post ředitele BMW Motorrad pro Českou a Slovenskou republiku. Tedy nejvyšší pozici pro tyto dvě země.

 

Jaké byly začátky?

1. ledna 2010 jsme začínali s jedním dealerem. V průběhu roku jsme otevřeli další dvě dealerství. Za dva roky jsme pak zčtyřnásobili prodeje i dealerskou síť.

 

Jak jste na tom teď?

Na konci roku 2015 jsme měli šest dealerů. Sedmou prodejnu otevřeme ke konci letošního roku. Samozřejmě adekvátně k tomu narostly i prodejní objemy. Loni jsme se poprvé dostali na první pozici v rámci prodeje všech značek v České republice v kategorii nad pět set kubických centimetrů, tedy ve velkých motorkách.

Můžete popsat váš pracovní den?

Každý je jiný. Dny v sezoně vypadají jinak než mimo ni. Mimo sezonu převažuje plánování a vymýšlení aktivit a záležitostí na další rok. V sezoně je to hodně podřízené našim aktivitám. Nedá se tak říct, že člověk každý den dělá nějaké standardní činnosti.

 

Řeknete mi alespoň, jaké vlastnosti by podle vás měl mít člověk na vaší pozici?

To je zákeřná otázka. Ale pokud má být člověk dobrý manažer, měl by mít vztah k produktům a problematice, kterou řídí. To podle mě platí nejen u motorek. Nicméně v naší branži neplatí, že pokud vezmete dobrého manažera z jiného oboru a přemístíte ho do motobyznysu, tak to bude fungovat. Pokud totiž člověk nemá k motorismu žádný vztah, je to podle mě problematické.

 

Nenapadlo vás, že byste v BMW pracoval u aut?

Ne. Vzhledem k tomu, jak mě baví motorky, je toto vlastně práce snů.

Můžete v rámci BMW ještě profesně růst?

Samozřejmě. Ale ne v České republice. Ovšem ve struktuře BMW může člověk postupovat na pozici regionálního manažera. Nebo na vyšší posty do továrny. Pak se ale už musí stěhovat do zahraničí.

 

Máte zkušenosti z prodeje aut i motocyklů. Můžete je porovnat?

Svět motorek je úplně jiný. U aut je to striktnější byznys. Záleží na produktech. U motorek samozřejmě také, ale je to byznys, který spojuje lidi se stejným koníčkem. Motocykl totiž není pro nikoho nutnost. Je to koníček, zábava, životní styl a filozofie. Prostě srdeční záležitost. Oproti tomu je auto nutnost, protože se s ním denně přepravujeme a vozíme náklad.

 

Který byznys je tedy podle vás příjemnější?

Rozhodně ten motocyklový. Je to byznys s lidskou tváří. Lidé jsou v něm jedna rodina. A je jedno, jestli se bavíme o nás nebo o konkurenci. Protože díky svazu dovozců se vídáme všichni šéfové všech značek v České republice. A máme zcela odlišné vztahy než kolegové v automobilovém byznysu. Jsme přátelé, vídáme se a jezdíme společně na motorkách.

 

Zmínil jste konkurenci. Kdo je váš největší konkurent?

Vlastně všechny značky, které jsou tady etablované. Svou filozofií je nám ale nejblíže Harley-Davidson, což je také prémiová značka.

 

Jak propagujete vaše motorky?

Pomáhá mi s tím kolega z marketingu, který je hodně kreativní. Řeknu mu svou představu a on mi dá návrhy. Marketing se snažíme dělat živě.

 

Třeba jako roadshow?

Přesně tak. V našem podání je to den s motocykly BMW, který děláme u všech našich českých dealerů. Důležité je, aby si lidé mohli na motorky sáhnout, sednout, nebo se na nich svézt. Máme tam i občerstvení a naši pracovníci rádi zodpovědí všechny otázky. No a já jsem samozřejmě nejraději, když se lidé svezou, řeknou si, že ten stroj musí mít, a rovnou si ho koupí.

 

Dá se říct, že je to pro vás nejzajímavější forma reklamy?

Na toto se dívá každý člověk jinak. Já si myslím, že ano. Protože motorka je o emocích, takže si ji člověk musí vyzkoušet. Nestačí, že vidí obrázek v katalogu. Kromě roadshow jsou dobré i výstavy, jako je Motosalon, kde si návštěvníci také jednotlivé stroje vyzkoušejí.

 

A co reklama v televizi?

Tu jsme nikdy nezkoušeli. A i kdybychom chtěli, tak, když to přeženu, bychom museli vzít marketingový rozpočet na celý rok, abychom si zaplatili pár spotů. Motorku sice uvidí hodně lidí, ale pro nás je lepší zasáhnout lidi, o kterých už víme, že o stroje mají zájem. U roadshow nebo na Motosalonu je tato selekce publika jasná.

 

Využíváte i sociální sítě?

Samozřejmě. Facebook je podle mě fenomén dnešní doby. Oproti televizní reklamě se navíc náš obsah dostane právě k obrovskému množství lidí, kteří se o něj zajímají.

 

Víte, kolik má vaše stránka na Facebooku fanoušků?

Česká stránka má zhruba šest tisíc fanoušků.

 

Přejděme teď k vám. Máte doma v garáži nějaké motorky?

Máme tři motorky. Dvě z toho jsou ale syna, který závodí. Jednu tam má na zimu na trénování motokrosu, ta druhá je závodní. Já mám v garáži 450 enduro od BMW. Je to závodní, ostrý a lehký stroj. Na ostatních motorkách od BMW najezdím hodně kilometrů v práci.

 

Vaše přítelkyně je také motorkářka?

Ano, je.

 

Má svou motorku?

Ano, ale bohužel ne BMW. Má šestistovku Hondu.

 

Relaxujete při jízdě na motorce?

Také. Třeba když jdu se synem trénovat, rád se s ním svezu na okruhu. Je to činnost, při které vypustím do hlavy endorfiny a adrenalin. Kromě jízdy na motorce ale relaxuju i při jakémkoliv dynamickém sportu. Třeba při jízdě na kole. Moc rád také lyžuji.

 

Zmínil jste syna. Máte ještě dceru, že?

Přesně tak. Má šestnáct let. Na konci loňského roku ukončila závodní kariéru v moderní gymnastice, kterou dělala od tří let. Ve sportování ale pokračuje.

 

Vyrážíte na motorce třeba s přáteli na dovolenou?

Vzhledem k tomu, že mám spoustu povinností vůči rodině, tak jsem ještě nikdy na delší dobu s přáteli na motorce nejel. Přes sezonu jsem totiž prakticky každý víkend pryč na synových závodech. Nejdéle jsem tak s kamarády vyrazil třeba na týden nebo deset dní na cestu po Evropě.

 

Máte nějaký sen, kam byste se chtěl podívat?

Jednou bych si chtěl určitě projet Route 66.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Čím vás studium práv lákalo a proč vás nakonec tento obor neudržel?

Školu jsem si vybrala s tím, že mě vždy bavila historie a právo. Samotná škola mě sice trochu zklamala svým rigidním přístupem, ale i tak mi dala hodně – velké množství skvělých přátel a i možnost seznámit se se svým manželem. (úsměv)

Kdy a proč se vaše pozornost odklonila právě k vínu a Francii?

Cesta od notářské koncipientky k vínu byla delší. Ale jak s oblibou říkám, je mnohem zábavnější setkávat se se zajímavými lidmi nad sklenkou skvělého vína než s nimi řešit obchodní starosti nebo dědictví.

Jak se váš vztah k Francii rozvíjel s příchodem obchodních možností?

Francie je úchvatná země a má co nabídnout a to nejen v gastronomii, ale i turisticky. Můj obdiv k této zemi se s časem nemění, spíš se mění můj přístup k Francouzům jako lidem. Čím více je poznávám, tím více zjišťuji, že jejich vnímání světa je jiné než mé. Jsou hodně sebestřední a často je pro ně forma důležitější než obsah, což já nesdílím a někdy se s tím i v podnikání těžko srovnávám. Ale potkala jsme tam i mnoho skvělých lidí – paradoxní je, že nejpřirozenější jsou často lidé z nejvyšších majetkových vrstev, u kterých byste to zrovna nečekali.

Váš obchodní partner je sommelier a znalec investičních vín Zlatko Míčka. Jak jste se poznali a jaká je vše spolupráce?

Se Zlatkem se známe již 25 let. Seznámili jsme se ve vodáckém oddíle a mnoho let jsme spolu jezdili závodně na jedné lodi – to můžete jen s člověkem, na kterého se zcela můžete spolehnout. A s podnikáním je to stejné, je to hlavně o vzájemné důvěře.

K tomu vám velmi blahopřeji! Co byste poradila lidem, kteří hledají stejně spolehlivého partnera pro podnikání? A možná i pro život?

Radit asi nemohu – je to o životním přístupu, ale i o štěstí. Získat něčí důvěru nemůže být cíl, je to vždy jen bonus k vašemu obecnému přístupu k životu…

Stala jste se po boku vašeho obchodního partnera, znalce vín, taktéž odbornicí na vína?

Ano, mohu-li to tak říct. Dokonce jsem i vyhrála pár sommelierských soutěží. Víno mě vždy bavilo a myslím, že jsem si chuťové buňky za ta léta dobře vycvičila. Dnes to zúročuji při výběru vín, a to i investičních, pro nás a naše klienty. Dále jsem členkou různých hodnotících porot, což je také zajímavá zkušenost.

Co patří k úloze porotce a v čem je tato disciplína obtížná?

Máte jasně daný okruh vín z určité oblasti, odrůdy apod. a degustujete vína „na slepo“ – láhev je zakrytá a nevíte nic o výrobci. Hodnotíte víno dle jeho vlastností, vzhledu, vůně, chutě a celkového dojmu a udělujete mu body na stobodové stupnici. Obtížné je to, pokud je hodně vzorků, protože se musíte soustředit pořád stejně, abyste některému vínu neublížili a některému naopak nepřidali. Z mého pohledu víno není jen výrobek, ale stojí za ním historie vinic, vinaře a také spousta práce a proto je potřeba k němu přistupovat s úctou, i když vám zrovna nechutná…

Co nejdůležitějšího jste se jako žena naučila v podnikání od mužů?

Nepouštět do podnikání tolik emoce a nebrat si vše osobně. (úsměv)

Co myslíte, že se mohou naučit muži od žen?

Naopak někdy vsadit na intuici a emotivnost – pokud to nepřevládá nad zdravým selským rozumem, je to k často k užitku.

Stála jste u zrodu Audience Grand Cru Classé Bordeaux na Pražském hradě a nyní u již 12. ročníku. S jakými výzvami jste se setkávala na počátku projektu?

Tak odpověď na tuto otázku by byla spíš na samostatnou povídku, ale asi nejtěžší bylo získat si důvěru našich francouzských partnerů z jednotlivých zámků, což se nám podařilo a pokaždé mě potěší, když říkají, že tato degustace je jedna ze tří nejlépe zorganizovaných po celém světě, které během roku absolvují… a že jich není málo.

Jací jsou ve Francii vinaři a v čem se odlišují od našich?

Osobně největší rozdíl vidím v historii a kontinuitě výroby. Ve Francii nikdo neexperimentuje s odrůdami jako u nás, prostě je to dáno historicky a nikdo to nezpochybňuje. Myslím, že i u nás by bylo lepší důvěřovat historické zkušenosti a sázet na osvědčené odrůdy (Ryzlinky, Veltlíny, Müller nebo Pinot) a nesnažit se konkurovat zbytku světa s Merlotem nebo Cabernety. Ve vinařství se chyby v rozhodnutí napravují těžko. Pokud vysadíte vinici, čekáte 3–5 let na první úrodu a dalších 5–10 let na první skvělé hrozny – zejména u červených odrůd. Když poté zjistíte, že vaše rozhodnutí nebylo správné, zahodíte 10–15 let života.

Jak hodnotíte Francouze z obchodního hlediska?

Jsou velmi hrdí na vše, co dělají, kde žijí, jak co dělají, což není v osobní styku vždy příjemné, ale naopak nám, Čechům, by obecně trocha hrdosti neškodila.

A výzvy na českém poli byly na počátcích jaké?

Na samém začátku bylo velkou výzvou přesvědčit české návštěvníky, že během degustace není cílem vypít co nejvíc vína, ale že hodnota celé akce spočívá v porovnání jednotlivých vín a jejich stylů, což se také povedlo. Dnes na tuto akci chodí opravdu poučení hosté a i díky tomu má celá akce opravdu vysokou úroveň.

Jaký posun z produkčního hlediska zaznamenáváte nyní, kdy za sebou máte množství uskutečněných degustací?

Vše je samozřejmě mnohem jednodušší – z francouzských partnerů jsou dnes naši přátelé, hosté se nám každý rok vracejí a přetlak poptávky stále stoupá. Co víc si přát. (úsměv)

Doprovází tuto událost nějaké doprovodné aktivity?

Ano, jistě. Audience má i charitativní rozměr. Každý rok přispíváme na nějakou nadaci – letos to bude již poněkolikáté projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška. Navíc každý rok trávíme víkend po Audienci s našimi francouzskými hosty někde v České republice a snažíme se jim představit krásné kouty naší země, vína a gastronomii. Za ty roky jsme navštívili několikrát Moravu, Kutnou Horu, Karlovy Vary, Plzeň, Český Krumlov. Letos zůstáváme v Praze a jdeme na prohlídku Müllerovy vily a pak nás čeká projížďka historickou tramvají a večeře na francouzské ambasádě.

Jak vzpomínáte na jednotlivé ročníky?

Zůstává mi v hlavě chuť vín a styl jednotlivých ročníků, ale jinak mi většina ročníků Audience trochu splývá, většinou si pamatuji jen specifické organizační problémy spojené s jednotlivými roky, ale celkový dojem je velmi pozitivní a i když pro mě Audience znamená velké pracovní nasazení, každý rok se na ni těším.

Co si mohou hosté od degustace slibovat?

Je to bezesporu jedinečná příležitost ochutnat tolik vín v té nejvyšší kategorii vedle sebe, najít si styl, který vás osloví a v budoucnu vám přinese mnoho potěšení u otevřené lahve.

Rok od roku je obtížnější sehnat vstupenky na akci, která je několik měsíců dopředu vyprodaná. Co s tím máte v plánu udělat v následujících ročnících?

To je bohužel pravda a mám vždy výčitky, že nemohu vstup umožnit každému, kdo o Audienci projeví zájem. Před několika lety jsme akci rozšířili o čtvrteční odpolední degustaci, ale další prostor pro „nafouknutí“ této akce již není, a tak mohu jen všem zájemcům doporučit, aby si vstupenky rezervovali včas, tzn. nejlépe během listopadu na www.audience-bordeaux.cz nebo přímo u mne.

Co byste poradila lidem, kteří se chystají s víny teprve seznámit a chtějí se dostat na úroveň, na které se ve vínech vyznají?

Nenechte se moc ovlivňovat tzv. znalci a módními trendy – víno je subjektivní, stejně jako umění, a v tom je jeho krása – co je dobré pro jednoho, nemusí oslovit někoho jiného.

Čím byste motivovala naopak zkušené vinaře? Kam se dá ve znalostech vín ještě posunout?

Být otevřený a stále k sobě pouštět nové chutě a zkušenosti odjinud. Nemyslím něco kopírovat, ale jen vědět o tom, co se děje jinde.

Vše začíná u pěstování, půdy a lidských rukou. Jak často se dostanete až tam vy osobně a jaký máte vztah k přírodě?

Paradoxně jsem na vinici mnohem častěji ve Francii než doma, i když i za Plzní malou vinici máme. Ale můj vztah k přírodě je velký a snažím se, aby byl i zodpovědný.

Jak vnímáte aktuální situaci v zemědělství a v čem je z vašeho hlediska povzbudivá pro další generace, kde vidíte možnosti dalšího rozvoje spojeného s podnikatelskými aktivitami?

Osobně jsem velmi skeptická k jakékoliv formě dotací. Z mého pohledu dotace ničí přirozený trh a hrozivě rozvíjejí byrokracii, proto bych v současnosti do zemědělství své podnikatelské aktivity nesměřovala.

Co se vy sama učíte od vašich dětí a s jakými postřehy sledujete tuto vyrůstající mladou generaci?

Jako všechny děti jsou bezprostřední a jejich vnímání světa je velmi poučné – ještě nezatížené, to nám dospělým jde těžko. (úsměv)

Dovolím si ještě malé ohlédnutí; co byste poradila svému mladšímu já?

Asi nic. Člověka tvoří vlastní úspěch i vlastní chyby, když se z nich dokáže poučit – takže je potřeba projít vším a vzít si z toho to dobré.

Jaké máte měřítko na úspěch?

Časové – jde vždy jen o okamžik a není třeba se tím více zabývat, štěstí vám úspěch nepřinese.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv společnosti Merlot d’Or a Diany Sixtové

Vytvořeno ve spolupráci s Merlot d’Or www.merlot.cz

a Audience Grand Cru Classé Bordeaux www.audience-bordeaux.cz

Zlatko Míčka vystudoval přístrojovou a provozní techniku jaderných řízení, avšak u tohoto oboru nakonec nezůstal. V roce 1991 založil společnost, která dovážela zařízení a stroje pro restaurační provozy, a právě jedna z továren je nedaleko Beaune – městečka, které je srdcem burgundského vinařství. A tam začala láska k vínům z Burgundska, která se postupně rozšířila i na vína z dalších francouzských regionů. V roce 2002 stál u zrodu společnosti Merlot d’Or, která dováží vína ze všech oblastí Francie. Spolupořádá tradiční degustaci Audienci Grand Cru Classé Bordeaux, která v roce 2016 slaví již 12. ročník. Zlatko Míčka, zasedá v předsednictvu jediného investičního fondu zaměřeného na vína v ČR – Wine Investment Partner.

 

Co váš vztah k vínu ještě upevnilo?

Jeho spojení s gastronomií, výzva hledat nové kombinace a propojení chutí vína s ideální úpravou surovin. Vytvoření dokonalého souladu vjemů a zážitků, které může kvalitní výběr poskytnout.

Obor, který jste studoval, je zcela mimo profesi, které se nyní aktivně věnujete. Jaký byl příběh volby studia, proč právě jaderná zařízení a následná změna profese?

Po revoluci se prostě otevřely nové možnosti a vzhledem k tomu, že rodinná tradice měla s gastronomií vždy něco společného, tak to nebyl zase až tak velký skok, i když přiznávám, že při slovech jaderná fyzika a víno to tak může vypadat…

Čím vás studium tohoto oboru ovlivnilo? A je pro vás přínosem i v dalším životě?

Studium bych nechal stranou. Ale je pravda, že hned po nástupu do praxe jsem byl vyslán na Moravu a tam se k vínu dostanete, ať chcete nebo ne. Takže je vlastně možné, že první impuls přišel právě tam. Někde mezi elektrárnou Dukovany a jihomoravskými sklípky.

V roce 1995 jste stál u založení společnosti Merlot d’Or. Co bylo podnětem k této aktivitě?

To bylo nevyhnutelné. Hlavně z administrativních důvodů. Dovážet víno před vstupem do EU byl opravdu oříšek! Nebylo tedy zbytí. Museli jsme založit novou společnost orientovanou pouze na víno.

Jak jste přistupoval k volbě názvu společnosti?

Nápadů bylo mnoho, ale nakonec vyhrál Merlot, který vyjadřoval hned na první pohled, čím se společnost zabývá. Když dáte do názvu odrůdu vína, není co řešit.

Jakou strategií a proměnami firma prošla a které považujete za zásadní?

Ta cesta byla opravdu dlouhá, na to bychom potřebovali pár stránek a ne řádek… Je pravdou, že ze společnosti, která se orientovala hlavně na běžný maloobchod a konečného zákazníka, jsme se postupně transformovali do role dovozce prestižních značek a dodavatele vín pro náročnou privátní klientelu, včetně investičních nákupů. Zásadní pak byl rok 2002, kdy jsem společnost získal do stoprocentního vlastnictví a kdy jsme začali pracovat na projektu Audience Grand Cru Classé, která z nás udělala specialisty na vína z Bordeaux. Pro mě ale stále zůstává srdeční záležitostí Burgundsko a burgundská vína, jejichž výběr máme opravdu skvělý.

Zasedáte v předsednictvu jediného investičního fondu zaměřeného na vína v ČR – Wine Investment Partners. Co s sebou tato pozice přináší?

Jsem zodpovědný za výběr a nákup investičních vín. Je to vlastně neustálé hledání kvalitních titulů do portfolia, což není mnohdy vůbec jednoduché.

Jak bezpečná obecně je investice do vín, jaká sebou přináší rizika?

Bezpečnost je spojena s konkrétním výběrem vín, takže se odvíjí od kvality portfolia. Je třeba si uvědomit, že těch správných investičních vín je velmi omezené množství a špatně odhadnutý či vybraný nákup je při obchodování s touto komoditou největší riziko.

U kterých vín se dá investiční potenciál předpokládat?

To je složitá otázka a zahrnuje mnoho aspektů. Obecně však platí, že investiční víno musí mít kromě kvality, dobrého obchodního jména a potenciálu ke zrání i určitou cenu, abyste celý profit neutratili za fixní náklady.

Na čem v základu závisí hodnota vína?

Samozřejmě že na kvalitě, ale i na jménu, tradici vinařství, hodnocení ročníku a mnoha dalších aspektech jak ekonomických, tak i obchodních.

Mají podle vás větší potenciál na investiční vína malí vinaři, nebo větší společnosti?

Investiční vína najdeme jak u malých výrobců, tak i u větších. Na velikosti produkce prakticky nezáleží. Jen je třeba vědět, že menší produkce se až na výjimky mohou hůře etablovat na budoucím trhu, protože konkrétní vinař není schopen při malé produkci vytvořit na trhu dostatečnou sílu obchodní značky a jde spíš cestou budování stálé klientské základny, která ocení kromě kvality i jistou unikátnost.

Z jakých zemí pocházejí investiční vína nejčastěji?

Tady jednoznačně kraluje Francie a hlavně oblast Bordeaux. Pár dalších vín najdeme v Itálii a několik jednotlivých titulů i ve Španělsku, USA nebo Chile. Ale to jsou jen zrnka v moři produkce standardních vín těchto zemí.

Velká vína z Bordeaux, dle burzovního indexu Liv-ex, zaznamenávají propad. Pozorujete tento trend v prodejnosti i u nás?

Obecně je známo, že konzervativní trhy, mezi něž ČR rozhodně patří, nemají s prodejem těchto vín žádný problém. Na indexu Liv-ex a dalších podobných serverů se projevuje vliv trhů, které většinou s víny jen spekulují, a tak se podle těchto indexů nedá skutečná situace posuzovat. Spotřebitel totiž nepije víno podle toho, kdy má nejvýhodnější cenu, ale podle toho, kdy ho pít chce, na rozdíl od spekulanta, který víno kupuje, jen když je cena výhodná.

Na straně druhé největší vzestup je teď na italských a kalifornských vínech. Neuvažuje milovník Francie, jako jste vy, o zalistování těchto oblastí?

Až na pár výjimek se v těchto oblastech s investičními víny nepotkáte. Navíc zde není vytvořen systém prodeje těchto vín. Vína si můžete koupit pouze na základě vztahu přímo s konkrétním vinařem, což vylučuje možnost standardní investice. Vzestup, o kterém mluvíme, není podložen historickými daty a nedá se považovat za kvalitní investiční příležitost.

Co je zapotřebí pro uskladnění investičních vín? Existuje nějaká certifikace, nebo stačí libovolný sklep?

Hlavním kritériem je variabilita při následném prodeji. A pokud uvažujeme o zahraničních trzích, je nutné vína uskladnit v režimu daňového skladu, což už samo o sobě výběr limituje. Je tedy nutné využít služeb subjektů, které tento druh uložení vín nabízejí a potom teprve hodnotit kvalitu samotného uskladnění a certifikace.

 

Jaký je podle vás zájem o tuto tematiku v ČR ve srovnání se světem?

Investice do vín se v posledních letech u nás dostaly do popředí zájmu a je pravda, že v dnešní době je tato komodita velmi populární. V porovnání se světem je tady poměrně slušná možnost se do této aktivity zapojit, protože ve světě tuto možnost většinou využívají hlavně firmy, které tak zhodnocují volný kapitál. V ČR jsou zatím tyto možnosti dostupné i pro privátní investory, to se však postupně zřejmě změní a možností bude ubývat.

Audience Grand Cru Classé Bordeaux slaví svůj dvanáctý ročník. Jak se ohlížíte za těmi jedenácti předchozími?

Po prvních ročnících, kdy se postupně měnil model jak samotné degustace, tak i banketu, se vše ustálilo a vše probíhá v podobném duchu. Zdálo by se, že už nic nemůže překvapit. Tak to ale není. Každý ročník je jiný. Každý ročník má svoje světlá a tmavá místa. Každý ročník přináší nová překvapení. Je to jako když jezdíte lyžovat do Alp. Stejné hory, ale každý rok jiný a nový zážitek!

Na této slavnostní události prezentujete vína předchozích ročníků. Můžete porovnat, jak se vína rok od roku různila?

Rozdíly v ročnících jsou někdy obrovské. Od plných a tvrdých, přes elegantní a jemné až po rustikální a ovocné. Těžko tady popisovat a porovnávat jednotlivé ročníky. Navíc je třeba si uvědomit, že i v jednom konkrétním ročníku vyrobí jednotliví vinaři charakterově naprosto odlišná vína. Museli bychom tedy hodnotit konkrétní vína a těch jsme za historii Audience představili přes 600… Tak co s tím?

Co všechno mohou od takové události návštěvníci očekávat?

Samotná degustace je unikátní příležitostí pro milovníky vín z Bordeaux ochutnat v jednom okamžiku na jednom místě na 40 vzorků vín z jednoho ročníku a to od výrobců, kteří patří mezi naprostou špičku v Bordeaux. Následný banket je pak hlavně společenskou událostí a svátkem pro milovníky gastronomie. Vždyť snoubení jídel od renomovaných francouzských kuchařů s vyzrálými víny je vždy úžasný zážitek.

Audience byla v tomto ročníku několik měsíců předem naprosto vyprodaná. Jak si vysvětlujete tak velký zájem?

Je to výjimečná vinařská příležitost. Akce, která nemá ve střední Evropě obdobu. Je naprosto unikátní, aby se na jednom místě potkalo tolik významných châteaux a nabídlo svá vína k degustaci. Navíc možnost povečeřet s konkrétním vinařem, který osobně vybral víno z rodinných rezerv, to je také nezapomenutelný zážitek.

Máte pro příští ročník v plánu projekt naddimenzovat, aby uspokojil rostoucí poptávku?

Je třeba si uvědomit, že bez podpory našich partnerů z Francie, kteří poskytují vína na tuto degustaci, by nebylo možné něco takového uspořádat. Již před pár lety jsme rozšířili degustaci o čtvrteční odpoledne, takže dnes jsou to celkem tři degustace, na které je možno zakoupit vstupenku. A to je strop, přes který se nedostaneme. Často se mě zájemci ptají, proč nekoupíme další vína, aby mohla být další degustace… Je třeba si ale uvědomit, že tato vína jsou finančně natolik náročná, že by vstupenka musela stát řádově trojnásobek současné ceny. Osobně si myslím, že za takových podmínek by již o další místa zájem nebyl.

Jak byste jako pořadatel definoval sortu lidí, kteří na Audienci chodí a zajímají se o téma Bordeaux a o investiční vína?

Na Audienci můžete potkat jak odborníky z řad vinařů, restauratérů a sommelierů, tak i milovníky vína, kteří si chtějí pouze rozšířit svoje znalosti. Samozřejmě je tady i hodně investorů, kteří tato vína koupili v kampani En Primeur a po dvou letech zrání na sudech mají první možnost ochutnat to, do čeho přede dvěma lety investovali svoje prostředky. Je to prostě úžasná příležitost ochutnat průřez ročníkem, který míří na trh, příležitost, která se už nebude opakovat.

Vlastníte několik vinoték. Jaká je filozofie těchto podniků a co nabízejí zákazníkům?

Naše vinotéky nabízejí vína, která dozrávají několik let v optimálních podmínkách našich skladů a teprve potom míří na pulty. Prakticky veškerá vína totiž vybíráme a nakupujeme v okamžiku, kdy jsou teprve v sudech, a je tedy nezbytné počkat, než dosáhnou lahvové zralosti. Vinotéky tedy nabízejí již konečný produkt. Víno, které už nemusíte archivovat, ale láhev můžete rovnou otevřít a vypít. Filozofie je tedy jasná – nabízet vyzrálá vína v ideální zralosti a zároveň poskytnout zákazníkovi, přeje-li si, veškeré informace o nich. Tedy například i doporučení k jakému pokrmu víno nejlépe podávat, zda dekantovat, jaké sklo použít atd.

Vaše největší galerie vín Passage je spojená taktéž s restaurací. Jaké zážitky může host očekávat od tohoto zařízení?

Restaurace Passage se prezentuje jednoduchou úpravou tradičních francouzských receptů, které se snažíme chuťově sladit s konkrétními víny. Neočekávejte tedy okázalou atmosféru, kde hlavní úlohu hraje design pokrmu a inventáře. Naše krédo je hlavně souhra s vínem a rozmanitost nabídky. Na lístku máme přes tisíc vín a mnoho z nich vám nabídneme na skleničku, tedy pouze v degustačním množství. U nás je prostě víno na prvním místě a i z toho důvodu ho nabízíme prakticky za vinotékové ceny. Což je pro milovníky kvalitních vín příjemný bonus.

Jak vás vaše profese vytěžuje z hlediska cestování po světě?

Jelikož kromě dovozní společnosti jsem spolumajitelem také cestovní kanceláře, která se specializuje na cesty za vínem a gastronomií, tak je toho cestování dost. Prakticky není měsíc, kdy by mě nečekala služební cesta do zahraničí. Na jaře jsou to především obchodní jednání, degustace vín z nového ročníku a jejich rezervace, na podzim zase spíše zájezdy. Volnější je vlastně jen léto, kdy naštěstí většina vinařů odpočívá a připravuje se na nadcházející sklizeň.

Jaké poznatky si vozíte z cest kromě znalostí vína?

Pro moji práci je to hlavně poznávání různé regionální gastronomie, kterou využívám jednak při výběru vín, ale také při přípravě degustačních večerů, soutěžích, ale i při psaní článků a knih, na kterých spolupracuji.

Řekl byste, že by člověk měl mít pro tuto profesi nějaké specifické vlastnosti?

Určitě, bez toho to prostě nejde. Je to jako když budete chtít hrát na housle nebo zpívat, a nebudete mít hudební sluch. Sice něco zahrajete, nebo zazpíváte, ale nebude to ono. Žádnou závratnou kariéru neuděláte. S vínem je to stejné, můžete na sobě pracovat a snažit se, ale bez daru shůry budete stejně patřit vždy jen k průměru.

Co vás svět vín naučil a jak ovlivnil váš život, když jste do něj pronikl?

Trpělivosti a úctě, poznání filozofie vína, což je vlastně vše, co se kolem neuvěřitelné historie a života révy a lidí kolem událo a děje. Když do tohoto světa dokážete proniknout, zažijete povznášející pocity, které nelze s ničím jiným srovnat, a potom můžete předávat střípky těchto znalostí dál. Stane se z vás takový misionář v tomto úžasném světě, světě vína.

Co byste poradil svému mladšímu já s dnešními zkušenostmi?

Aby začal dříve než já. Aby využil možnosti, které se mu nabízejí a všechny informace, které jsou dnes snadno dostupné. Je skvělé, co dnes mohou mladí využít, kam se mohou dostat a jaké úžasné zkušenosti jim otevřený trh nabízí. Dnes to jde relativně snadno. Nás pár porevolučních průkopníků muselo tuto cestu složitě hledat. Je třeba ale přiznat, že každé poznání bylo skvělou odměnou a motivací pokračovat dál.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Zlatka Míčky

Producke: Michaela Lejsková

Publisher: profesní magazín Best of www.ibestof.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Audience Grand Cru Classé Bordeaux a Merlot d’Or

 

Od jedné administrativy k administrativě druhé, o moc živější a s nádechem benzínu. Tak by se dalo hovořit o profesním rozvoji Evy Hlavaté, manažerky obchodu a marketingu pro Českou a Slovenskou republiku. Společnost Yamaha Motor Europe N. V. byla založena v roce 1968 jako centrála Yamaha Motor Company v Evropě. V České republice byla společnost založena v roce 2006. K 1. 1. 2014 se Yamaha Motor Europe N. V. v České republice sjednotila s pobočkami v Rakousku, Maďarsku a na Slovensku a vytvořila skupinu, která v těchto čtyřech zemích dohlíží na prodejní a marketingové aktivity. Yamaha Motor Europe N. V., odštěpný závod Česká republika, je výhradním dovozcem produktů Yamaha Motor – motocyklů, skútrů, čtyřkolek, sněžných skútrů, vodních skútrů, lodních motorů a dalších.

 

Jak jste se dostala k práci marketingové manažerky pro společnost Yamaha? 

Všechno v mém životě se odehrává souhrou náhod. Když jsem byla na vysoké škole, byla jsem na brigádě ve společnosti, která se zabývá nákladními auty a kamiony. Dělala jsem tam sice jen klasickou administrativu, ale od té doby mě automobilový průmysl provází. Moje první práce na plný úvazek byla ve společnosti Goodyear Dunlop dovážející pneumatiky a od roku 2010 pracuji ve společnosti Yamaha. Začínala jsem na pozici specialisty pro obchod, kde jsem byla především oporou pro naše dealery. Pak přišla centralizace, přesun našeho vedení do rakouské Vídně, a tak jsem dostala příležitost posunout se na pozici obchodní a marketingové manažerky. Byla to obrovská výzva a já jsem za ni vděčná.

 

Může za to vášeň k motorkám, nebo to bylo spíše vaším nadáním pro management? 

Dovolím si říct, že obojí. V minulosti jsem vztah k motorkám neměla, nikdo v rodině ani blízkém okolí na motorkách nejezdí. Ale postupně jsem tomu kouzlu propadla a po těch pár letech se na motocyklovém trhu už dokážu orientovat, dokážu říct, který model bude úspěšnější než jiný, jak budou spotřebitelé reagovat apod. (Samozřejmě to není vždy stoprocentní.) To je to, co mě na tom baví. A upřímně jsem radši, že dělám na této pozici zrovna v motocyklové branži, už si neumím představit, že bych pracovala třeba pro nějakou kosmetickou firmu.

 

Jezdíte ráda na motorkách? A na čem nejraději? 

Na motorkách jezdím jen jako spolujezdec. Už se pár let přemlouvám, abych si udělala řidičák, ale zatím jsem na to nenašla čas. Takže jezdím pouze na skútru, což je pro mě nejlepší vozidlo po městě, hlavně v Praze, všude jsem včas a nemusím řešit parkování.

 

Co je podle vás k vykonávání této profese to podstatné?

Pro to, aby člověk na mé pozici dělal svoji práci dobře, jsou podle mě důležité dvě věci – vášeň a kreativita. Vášeň, aby to člověka bavilo (ideálně i ve volném čase), aby ho časem to nadšení a pracovní nasazení neopustilo. Kreativita, aby člověk neupadl do pracovního stereotypu a rutiny, protože díky tomu se dá v marketingu velmi rychle „prošvihnout“ doba, a aby vytvářel nové věci a vyburcoval v zákaznících nové potřeby a touhy.

 

Čím se podle vás odlišujete od ostatních v této profesi? 

V této profesi a této branži tím, že jsem žena. Myslím, že mi to hodně pomáhá v entuziasmu, že se umím vžít do role zákazníka. V rámci naší firmy je to super, protože máme alespoň mezi kolegy různý pohled na věc a různé nápady, co bychom mohli uspořádat, nebo co bychom mohli udělat jinak.

 

V tak velké firmě pravděpodobně často pracujete pod tlakem, jak tyto situace zvládáte? 

Zdání klame. Sice jsme velká značka, ale jsme malá firma (5 zaměstnanců pro celou Českou republiku). O to víc má každý z nás práce a vzhledem k tomu, že je naše práce důležitá hlavně v období sezóny a dobrého počasí, tak se bez nějakého toho stresu a tlaku neobejde. Snažím se to zvládat. Jsem vcelku systematický člověk, takže si píšu úkolníček a poznámky, abych na nic nezapomněla a pak mám radost, když se ten seznam postupně zmenšuje. Bohužel ne vždy se mi daří vše zvládat tak rychle, jak bych chtěla, takže pracuji často dlouho do večera. Naštěstí jsem chladná hlava, takže když se něco začíná bortit, tak jsem v klidu, protože vím, že se vše dá vyřešit a vždy se to „nějak udělá“.

 

Motorkářství je především mužskou doménou, tak jaké to je, pracovat mezi samými muži? 

Mně to vyhovuje. Jsem pozitivní člověk, takže na mužích oceňuji, že nejsou náladoví. Také alespoň nemusím řešit, kdo si vzal co na sebe, nebo kdo s kým mluví nebo nemluví. Muži všechno řeší jasně, vyjadřují svoje názory, říkají vše na rovinu a nehrají žádné hry. Je také hezké, že se moji kolegové o jedinou ženu ve firmě starají, takže se mi nestane, že bych musela měnit toner v tiskárně nebo vynášet těžké krabice do druhého patra. Samozřejmě že jsou ale i mužské vlastnosti, které mi vadí…

 

Jste přitom stále sama sebou?

Jak se to vezme. Tato profese mě jistě změnila, ale doufám, že správným směrem, že jsem díky ní dospěla a v určitých směrech jsem se otrkala. Dříve jsem měla například problémy s vystupováním před lidmi a nebylo mi to úplně příjemné, ale vzhledem k tomu, že jsme v motorkové branži taková „velká rodina“, tak už se tomu dřívějšímu „já“ jen směju.

 

Jak moc tato práce zasahuje do soukromého života? 

Hodně, ale jen v tom dobrém. Práce mě baví, takže je přirozeně součástí i mého soukromého života. Mezi motorkami jsem si našla dost kamarádů, takže i když třeba řešíme pracovní věci, je to pro mě zábava.

 

Jak vy sama vnímáte motorkáře? 

Není motorkář jako motorkář. Trochu mě mrzí, že kolem toho existuje taková nafouknutá bublina a klišé, které není pravdou. Bohužel i média napomáhají k plošnému negativnímu vnímání motorkářů. Já je vnímám velmi pozitivně, závidím jim jejich svobodu a baví mě motorkáři, pro které je motorka životní styl, nejen koníček. Ani nevím, jestli existuje jiná skupina lidí, která má pro svůj koníček takovou vášeň.

 

Projevila se vaše práce s motorkáři i na vašem stylu oblékání? 

Takhle to říct nemůžu. Jsem ráda, že nemusím nosit každý den do práce kostýmek a blůzku. Přijde mi, že díky tomu je jednání s lidmi příjemnější a uvolněnější, když muži nejsou škrceni kravatou a ženy v blůze. O to víc si pak užívám, když se jednou za čas můžu při nějaké příležitosti hodit do gala a vytáhnout večerní šaty a podpatky.

foto: Tino Kratochvil

 

Máte při vašem náročném pracovním dni čas na sportovní aktivity?

Někdo řekl: „Jen běžci a milenci vědí proč, ale nejsou s to své vnitřní pocity popsat těm, kdož stojí mimo.“ To je přesně ono! Propadla jsem běhání, je to pro mě relax, zábava, čas… Nedá se to popsat. Běhání je něco, na co si vždycky najdu čas, ať se děje cokoliv. Je to nepopsatelný pocit svobody, volnosti a úplného vypnutí mysli. Kromě běhu chodím ráda do fitness, na TRX, v létě jezdím hodně na kole a v zimě na lyžích. Před pár lety jsem propadla i kouzlu kitesurfingu (kiteboardingu), ale na ten už mám málo času, protože se v Čechách moc provozovat nedá.

 

Jak vypadá váš jídelníček? 

Na jídelníčku musím zapracovat. Vzhledem k náročnosti mé práce se bohužel občas stravuji v rychlých občerstveních nebo na benzínkách. A to mě štve, protože jsem gurmán a ráda si dopřeju kvalitní jídlo a umím ho ocenit. Pokud vařím já, tak se snažím připravovat spíše zdravější jídla.

Pěstujete si zdravý životní styl? 

Vzhledem k době, ve které žijeme, na tom musíme stavět asi všichni. Snažím se pěstovat si zdravý životní styl, ale občas šlápnu vedle. Ještě musím zapracovat hlavně na pravidelnosti a kvalitě mého stravování. Jsem však přesvědčena, že jak se chováme ke svému tělu, tak se naše tělo chová k nám (nebo jednou bude chovat k nám). Doba je čím dál rychlejší a jsou na nás kladeny větší nároky, proto musíme žít tak, aby se naše tělo pod tím tlakem nesesypalo.

 

Co děláte nejraději ve svém volném čase? 

Především jsem ráda mezi lidmi, s přáteli nebo s rodinou. Na druhém místě žebříčku mám určitě sport a na třetím kvalitní knihu nebo film.

 

Děkuji za rozhovor!

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Tino Kratochvil www.tino.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

YAMAHA CZ www.yamaha.cz  

BVV www.bvv.cz

Motosalon Letňany 2015: www.bvv.cz/motosalon

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

Původně vystudovaný technický inženýr původem z Arménie změnil svoji profesi vlivem sociální a ekonomické situace, která panovala v jeho zemi. Gastronomii zůstal věrný, stejně jako ženě, kterou našel v České republice a se kterou založil rodinu. Zamiloval si obor, který je hodně o psychologii a lásce k lidem. Dvacet let působil ve společnosti Mariott a nyní řídí restauraci In Loco v Rybné ulici v Praze, která patří do sítě restaurací Budějovického Budvaru a nabízí českou kuchyni.

Co vás přivedlo do oboru?

Velká hospodářská krize způsobená válkou. Musel jsem uživit rodinu a to mě přinutilo změnit profesi. Původně jsem technický inženýr, ale neměl jsem žádnou možnost se uplatnit. Když začal kolabovat Sovětský svaz, produkce kolabovala s ním. Hospodářské vazby krachly z pozice nepřátelství a lidé s technickým vzděláním se museli stěhovat, nebo zkusit štěstí v jiných profesích, protože pro ně nebylo umístění.

Jak na tu dobu vzpomínáte?

Arménie zažívala velkou hospodářskou krizi. Nebylo čím topit, nebyla elektřina a celá řada dalších věcí. Byla to tvrdá škola života. Lidé se starali, aby měli vůbec co jíst, a pouštěli se spíš do drobného podnikání.

O jakém druhu podnikání jste tehdy uvažoval vy?

O nějakém menším podnikání, chtěl jsem si otevřít obchod, ale bylo to velmi obtížné. Banky nepůjčovaly cizincům a bez kapitálu jsem neměl šanci. Šel jsem tedy pracovat jako číšník, protože jsem přijal takové možnosti, které mi tehdejší doba nabízela.

Jak jste se vyrovnával s tím, že máte zcela jiné vzdělání?

Zkušenosti mě přivedly ke zjištění, že vzdělání v oboru z nikoho dobrého číšníka neudělá. Gastronomie je hodně o psychologii. Musíte na to mít povahu a mít rád lidi. Číšník je dělnická třída, která se musí umět chovat jako aristokracie. Musí umět jazyky, zvládnout diplomacii, mít empatii, musí umět naslouchat a vycítit, jak nejlépe reagovat. Lidé jdou do restaurace za jídlem, ale taky za zážitkem.

Co je podle vás složité či specifické na české kuchyni?

Je opravdu specifická, hodně sytá, a pozornost je třeba věnovat omáčkám, protože hosté hodně porovnávají, kdo jak kterou omáčku umí. Stejně tak je na tom francouzská kuchyně, ale ta zase přináší variace plodů moře a tím je její nabídka hodně pestrá.

Řada hostů se dnes přiklání ke zdravé výživě. Jakou s tím máte zkušenost?

Zejména ženy se snaží jíst zdravě a vyhledávají variace, které jim to umožní. Proto se do jídelníčků vrací na různé způsoby upravená zelenina. Ale u nás v In Loco se na vegetariánské jídlo někdo zeptá tak jednou za týden.

Jaká je podle vás v Praze kapacita pro nové restaurace?

Je velká. Ještě dost restaurací se tu uživí. Co město, to jiné vlivy. Něco jiného je Paříž nebo Brusel, a něco jiného je Praha. V Praze je důležité umět pracovat s cenou a kvalitou. Zákazník chce jídlo, které se kvalitou podobá tomu, co by rád jedl doma. Na to jsme se zaměřili právě u nás, v In Loco. Aby chutnalo a hosté si tak dobré jídlo mohli častěji dovolit.

Existuje i řada restaurací, které jsou velmi drahé a stejně mají plno…

Je to záležitostí záruky chutné kuchyně a garance vynikajících potravin, také tam mají velmi dobrý a absolutně profesionální servis, prvotřídní číšníky. Lidé chodí za důvěrou a originalitou.

Jak pohlížíte na velikosti porcí, které si přejí hosté vidět na talíři?

Je pravdou, že hosté rádi vidí plný talíř a líbí se jim pocit, že platí za hodně jídla. Cizinci jsou v tomto jiní a všímají si spíše originality a servírování. A také toho, že u nás je automaticky v ceně jídla příloha. To není časté.

Jak by měla vypadat ideální návštěva hosta v restauraci?

Ideální je, když hosta v podniku někdo přivítá a usadí. Je to pro restauraci nemalý náklad navíc, ale svědčí to o standardu restaurace. Opět porovnám s cizinci, kteří jsou na to zvyklí. Čeští klienti jsou nedůvěřiví, když je někdo zve do restaurace a stará se o to, kde budou sedět. Chtějí se usadit sami a očekávají, že si jich okamžitě všimne číšník a bude se jim ihned věnovat. No a k tomu je právě také užitečná hosteska, která se postará, aby hosté měli svého číšníka, který bude o jejich usazení informován. Celý tento postup je projevem péče o hosta a mám vždy radost, pokud takovou službu lidé akceptují, v lepším případě vítají. A pak následuje celý servis.

Co všechno se v restauraci účtuje nad rámec objednávky? Myslím tím kuvert apod.

Tuto položku, věci jako máslo a pečivo, které automaticky servírujeme, v restauraci In Loco hostům neúčtujeme. Snažíme se eliminovat negativní pocity, které hosté mohou mít v důsledku poplatků, které jsou navíc, přestože něco navíc dostanou.

Jak funguje psychologicky dávání něčeho zadarmo v gastronomii?

Musíte něco dát, abyste mohli něco získat. Hosté rádi opakovaně přijdou tam, kde mají něco navíc. Neúčtujeme kuvert a po obědě podáváme malý moučník zdarma. Není na škodu hostovi něco dát, protože pokud odejde s pocitem, že něco dostal, roste jeho vztah k podniku.

Vidíte rozdíl v reakci na slevu, nebo v tom, dostat něco navíc?

Je to hodně podobné. Nevidím velký rozdíl.

foto: archiv In Loco Rybná

Co všechno musí ovládat číšník a co následuje po usazení hosta ke stolu, abych navázala na jednu z předchozích otázek?

Číšník musí perfektně znát nabídku a možnosti podniku, aby uměl reagovat na požadavky hosta. Co se týká vlastností, tak ty jsem zmínil na začátku rozhovoru. Rozhodně by měl být nevtíravý, pozorný a budit důvěru, hodně pomůže, když číšníka dělá člověk komunikativní, bez komplexů, který má rád lidi a své povolání, a také má rád gastronomii i jako konzument.

Jak obvykle probíhá závěr návštěvy hostů v restauraci?

Kromě nabídky digestivu a tzv. sladké tečky je zde zejména ze strany cizinců poptávka po informacích o zajímavých místech v okolí. Velmi dobře působí, když jim dokážeme nějaké doporučení dát.

Jaká by měla být obvyklá výše spropitného v českých restauracích?

Je to nepsané pravidlo, které přišlo ze Severní Ameriky. A právě lidé z USA a Kanady se na spropitné ptají. My tvrdíme, že spropitné neurčujeme my, ale host, a to podle své spokojenosti. V Americe, když číšník nedostane spropitné, tak se u hosta informuje, zda je nějaký důvod, proč ho nedostal. Má na to právo? – Absolutně NE! Host není povinný dát spropitné, jestliže si to číšník nezasloužil.

Jaké nejvyšší spropitné jste kdy dostal?

Kdysi před lety jsem obsluhoval Johnnyho Deppa, který byl mimochodem velmi příjemným hostem. Jeho účet byl jedenáct tisíc a dal mi dvacet dva. Ujistil jsem se, jestli počítá správně a on mi s úsměvem potvrdil, že ano. Byl to hodně silný okamžik a uznání mé práce.

Nyní jste v roli šéfa. Jaká je to pro vás pozice?

Hodně obtížná. Hlavně kolikrát je těžké být tvrdý, když sám mám mírnou povahu a raději se s lidmi domluvím. Téměř dvacet let jsem pracovat pro Marriott a tam jsem si vypěstoval trpělivost a umění zvládat konflikty.

Co vás tahle profese naučila o lidech?

Že když potkáte zaměstnance, který chápe a má zájem pracovat poctivě, tak to je zázrak. Takového člověka si musíte udržet, pomoci mu zvýšit kvality a udělat z něj tvář restaurace. Naučila mě, že práce s lidmi je nekončící proces. Nikdy to nefunguje tak, že se domluvíte a stále trvá to, co bylo domluveno. Je potřeba udržovat, motivovat a hlídat celé „ústrojí“ restaurace, aby byla provozu schopná, aby běžela jako hodinky.

foto: Robert Vano

Čím je charakteristická restaurace In Loco?

Jsme smluvně vázáni s Budějovickým Budvarem a nabízíme klasickou českou kuchyni. Náš jídelníček je obohacen o několik pokrmů, které nejsou tak těžké, abychom uspokojili co nejvíce hostů.

Jaký prostor máte pro nabídku vlastních jídel a kolik máte dáno dle smlouvy?

Jednu stranu jídelního lístku máme danou, ta se jmenuje IN LOCO Speciální nabídka. A zbytek je na našem uvážení. Tím, co nabízíme, se blížíme ideálu pivnice na úrovni. Vybavení, údržba, čistota a nabídka přinášejí komfort a pohodlí. Snažíme se o to, abychom přinášeli na tento trh kvalitu a úroveň. Máme snahu posunout klasickou kuchyni, aby byla zajímavější jak chutí, tak servisem. Netvrdím, že jsme nejlepší, ale vím, že v devíti případech z deseti umíme zákazníka uspokojit a denně o to usilujeme.

K jakým příležitostem jsou prostory restaurace vhodné?

Ideálně pro svatby, společenské akce s živou hudbou, kterou také nabízíme k poslechu našim hostům ve stanovených dnech. Na obědy nabízíme polední menu, večer zde můžete mít pohodlí podle přání.

Takže mohu přijít i na hokejový zápas?

Takovou možnost u nás hosté mohou časem také hledat, protože máme v plánu instalovat obrazovky. Já sám mám rád sport a rozumím hostům, kteří takovou možnost vyhledávají v pivnicích a některých restauracích.

Jak trávíte svůj volný čas?

Rád jsem s rodinou a přáteli.

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Restauce In Loco: www.inloco.cz/rybna

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Většinou otázky spíše dává, než dostává, a tak si to tentokrát užil „na druhé straně“. Romanovu profesní cestu nastartovaly jeho koníčky – vlaky a masožravé rostliny. A jak sám říká, kupředu ho pokaždé posunula náhoda. Je majitelem a jednatelem agentury, která svým klientům nabízí full servis z oboru PR služeb. Svou agenturu založil v roce 2008 jako fyzická osoba, v roce 2011 se změnila na společnost s ručením omezeným.

Vystudoval jste zahradnickou školu, proč jste si ji vybral?

Na úplném začátku byla má láska k cizokrajným rostlinám, která mě provází už od dětství. Měl jsem jich asi osmdesát, byly doma na všech oknech. Občas jsem jim pro zajímavost hodil hovězí i vepřové, ale to nechtěly, stačily jim mouchy. (smích) Pocházím z Litoměřic, kde jsem na výstavě „Zahrada Čech“ ve svých deseti letech „zahájil“ svou podnikatelskou činnost. Prodával jsem ve stánku pana Reidla masožravé rostliny a měl jsem docela úspěch. Zahradnickou školu v Mělníku jsem si vybral právě kvůli svému koníčku.

Bavila vás?

Na první praxi jsme dostali za úkol zlikvidovat lán shnilých rajčat. Žádné skleníky, žádné exotické kytky – v tu chvíli mi došlo, že zahradníkem nejspíš nebudu. Školu jsem ale dokončil, přidal jsem ještě tři roky studia na vyšší odborné škole se zaměřením na zahradní architekturu, ale co budu dělat dál, jsem nevěděl.

Kdy jste se poprvé setkal s pojmy, které jsou dnes vaším „denním chlebem“ – tedy event, marketing, PR …?

Byla to náhoda. Měl jsem ještě jednu zálibu – cestování vlakem a následné psaní článků o různých zajímavostech ze svých cest, pozvánek na připravované akce, článků o železnici. Můj bratranec Bohumil Augusta byl předsedou Klubu železničních cestovatelů a přijal mne mezi členy. A právě on mi „dohodil“ zaměstnání u Českých drah, kde sám působil. Na půl úvazku jsem se stal tehdy PR manažerem.

Jak jste byl na takovou práci připraven?

No, nijak zvlášť. Myslel jsem, že když umím hezky psát o vlacích a cestování, bude to něco podobného. Takže hned první úkoly, příprava tiskových zpráv, mě zaskočily. Význam téměř každého slova jsem si musel vyhledávat na internetu. Vydolovat potom z novinářů nějaký mediální výstup byla nepřekonatelná překážka, protože jsem v tu dobu neměl žádné kontakty. Výsledky ale byly třeba – stal jsem se píáristou se „selským rozumem“, bez teoretických základů. Zkušenosti jsem získával za pochodu během praxe, ale myslím, že takový rozměr v naší branži trochu chybí.

Takže vás k vaší dnešní práci dovedla láska k mašinkám?

Je to tak. Měl jsem je rád odmalička. Vzpomínám si, že když mi byly tři roky, jeli jsme s rodiči na dovolenou k Baltu. Neuchvátilo mě tehdy tolik samotné moře, jako nádraží a koleje. Mohl jsem na parních mašinkách oči nechat, nádraží se tehdy pro mne stalo nejkrásnějším cílem našich vycházek. A to mi zůstalo dodnes. A tahle má láska mě dovedla až k marketingu a do PR agentury.

Jak dlouho trvalo, než jste se v Českých drahách ve své práci zorientoval?

Začalo mě to bavit a přes počáteční problémy jsem se zapracoval velmi rychle. V Českých drahách jsem zůstal rok a odtud už jsem zamířil do PR agentury Pluspress, kde jsem začal pracovat jako junior manažer a měl na starosti téměř všechny klienty.

Jak moc musí být člověk odvážný, když si chce založit svou vlastní agenturu? Je to velký risk?

Je to risk, ale já jsem člověk náhody. Moc se nerozmýšlím, konám. Padnu do všeho rovnýma nohama. Jako PR manažer jsem pracoval v agentuře Pluspress tři roky a byl jsem spokojený.  Jenže najednou největší klienti ukončili svoji působnost na českém trhu a agentura téměř skončila. V tu dobu jsem si říkal, že zkušenosti už mám a nechci riskovat, že mě podobný konec čeká i v jiném zaměstnání. Proto jsem se rozhodl pro samostatné podnikání. Za to, že jsem se odvážil, vděčím cvičitelce Hance Kynychové, se kterou jsem se v tu dobu poznal, a domluvili jsme se, že jí budu dělat manažera. Pracoval jsem pro ni pět let, časem jsem získal i další klienty z oblasti fitness. Takže je to tak, že jsem svou agenturu založil vlastně „z nouze“, protože jsem neměl kde pracovat.

Co všechno člověk potřebuje do začátků, když se k takovému kroku odhodlá?

Říká se, že kdo chce pracovat jako PR, potřebuje notebook, telefon a dobré kontakty. To je samozřejmě hodně zjednodušené; dnes je to velice sofistikovaný obor, kde se neobejdete bez znalosti klasického mediálního trhu, marketingových strategií a digitálního světa. Do začátku potřebujete ještě nějaký finanční kapitál, nejlépe tak milion. (smích) Koupil jsem si auto, zaplatil nájem kanceláře na prvních pár měsíců, a samozřejmě jsem potřeboval peníze, abych zajistil pro první klienty požadované služby, které oni platí až po odvedeném plnění. Naštěstí jsem si nikdy nemusel brát úvěr a budit se v noci strachem, že ho nezaplatím.

Vy už jste v oboru několik let pracoval, přesto, zaskočilo vás něco?

Přicházely klasické „facky trhu“ – např. rušení již potvrzených objednávek, nedodržování smluv, různé „levárničky“, které jsem jako zaměstnanec tolik nevnímal, ale jako majitel nepříjemně pociťoval. Mít za zády šikovného právníka se určitě vyplatí. Jsem rád, že jsem se s tím dokázal vyrovnat, a že se mi začalo dařit. Svou agenturu jsem založil jako fyzická osoba, po třech letech, v roce 2011, se z ní stala společnost s.r.o. S naším rozmachem přišlo i několikeré stěhování – po práci z domova následovala kancelář ve vlhkém sklepě, poté nebytový prostor, dnes už máme krásné prostory s recepcí v centru Prahy.

Co jste se jako majitel firmy musel naučit nového?

Toho bylo víc. Jako absolvent zahradnické školy jsem neměl nastudovanou teorii marketingu, PR služeb, strategie, komunikačního plánů, eventů, networkingu. Všechno jsem to musel dohánět. Nadlinka, podlinka, media plán, digital – to jsou pojmy, které dnes a denně používám. Klienti takové služby požadují a já jim je navrhuji a zpracovávám.

Prozradil jste, že vaší první klientkou byla cvičitelka Hanka Kynychová. Co všechno chtěla, abyste pro ni dělal?

Vlastně všechno. Manažera, produkčního, PR manažera, vymýšleli jsme společně nové projekty. Poprvé jsem si vyzkoušel krizovou komunikaci, stál jsem u zrodu charitativního projektu „Dětské domovy v pohybu“, který existuje dodnes pod hlavičkou nadačního fondu H. Kynychové, rozjeli jsme internetovou televizi a řadu dalších menších i celoročních projektů.

foto: Robert Vano

Kolik hodin denně věnujete své práci?

Ráno po příchodu do agentury se věnuji administrativním záležitostem, následují porady, pracovní obědy, schůzky s klienty i networkingové schůzky, vyhledávání nových kontaktů. Práci se věnuji i doma, vyřizuji pracovní maily i telefony. Snažím se nebrat si mobil do ložnice, ale i tak je to nejméně dvanáct hodin denně.

Jak se snažíte svou agenturu zviditelňovat?

Znáte to pořekadlo o „kovářově kobyle“? Ale třeba i tímto rozhovorem. (smích) Naše nabídky jsou v profesních magazínech, v marketingových titulech, ale v tomhle oboru je velká konkurence, je to především o osobních kontaktech. Vím, že moji noví zákazníci většinou přicházejí na doporučení svých známých či kolegů, kteří s námi měli dobrou zkušenost. To je pro nás ta nejlepší reklama.

Co všechno svým klientům nabízíte?

Hlavně PR se selským rozumem a s lidským přístupem. Snažíme se o empatii ke svým klientům, zjišťujeme, co opravdu chtějí, potřebují, co žádají jejich zákazníci. Analyzujeme jejich silné a slabé stránky a zajišťujeme mediální výstupy se zajímavými tématy či novinkami. Vybíráme vhodnou strategii, o tom naše profese je. Nadlinky – tedy placené reklamní kampaně, což jsou inzerce, spoty v rádiu či televizi, billboardy. Nedílnou součástí jsou tzv. „podlinky“ – tedy pověstné „media relations,“ což je utváření dlouhodobých dobrých vztahů s novináři, potažmo s veřejností. Všechno se to skloubí do tzv. třistašedesátky, tedy reklamní kampaně, která zahrnuje vše. V naší agentuře pracujeme zcela pragmaticky, míříme přímo k cíli. U velkých klientů v prémiovém segmentu musíme dbát na každý detail – hostesky ve stylovém dress code, kreativa, produkce, tiskové zprávy… každá maličkost musí být dokonalá v duchu dané značky.

Jste menší agenturou, máte nějaké externí spolupracovníky?

Jsme tři a zabýváme se především novinářským servisem. To ostatní, co k práci potřebujeme, zajišťujeme externě. Jsou to především grafické služby, provoz digitálních sítí, výroba dárkových předmětů apod. Chtěli bychom svůj tým postupně rozšiřovat, abychom nemuseli najímat spolupracovníky zvenčí. K tomu je ale třeba mít široké portfolio zákazníků, kteří o tyto služby budou mít dlouhodobě zájem. Výhodou našeho komorního týmu je ovšem to, že víme o svých klientech vše, co je třeba, a nevznikají žádné komunikační šumy.

Převládají spíše klienti s trvalým zájmem o spolupráci, nebo vás lidé vyhledávají i pro jednotlivé akce?

PR obecně je o dlouhodobé a trvalé spolupráci, vytváříme vztahy s médii, potažmo s veřejností. To nemá smysl dělat na pár měsíců, ale ideálně na rok a více, aby se dostavil úspěch a zpětná vazba. Jsou i spolupráce chvilkové, na jednotlivé konkrétní akce, ale těch je jen menšina.

O co je mezi vašimi klienty největší zájem, s čím máte nejvíce zkušeností?

Klienti žádají především mediální výstupy, to znamená články, rozhovory, soutěže, výstupy v rádiích a televizích, na internetu. Menší část našich zakázek tvoří eventy, kdy tvoříme partnerství prostřednictvím zajetých projektů, které se osvědčily. V posledních letech kladou zadavatelé velký důraz na zajištění synergie mezi „klasickými médii“ a strategií v digitálním prostoru.

foto: Robert Vano

Mátě nějaké zahraniční kontakty?

Spolupracujeme se stylistkou a vizážistkou Alenou Klenot, která působí dlouhodobě v USA a Kanadě. Měla by naši práci rozšířit o mezinárodní spolupráci s klienty ze zahraničí a naopak české klienty propagovat a dávat jim příležitost v Americe.

Věnujete se i charitativním projektům?

Měla by to být normální věc. Pokud máte nějaký byznys plán, mělo by se něco vložit i do neziskového sektoru. Naše agentura spolupracuje s několika známými osobnostmi a ty podporují různé dobročinné projekty. My se je pokoušíme propojit s našimi klienty, kteří mohou pomoci. Sami zajišťujeme PR pro akce těchto neziskových organizací. Jedná se např. o hnutí Brontosaurus, kde se angažuje Světlana Nálepková, sdružení Domov sv. Rodiny, kde se zapojila Kamila Špráchalová, Komunitní centrum Motýlek, projekt pro dětské domovy Mimo domov. Ochotně se připojili i zástupci Modré pyramidy nebo houslista Pavel Šporcl.

foto: Robert Vano

Vzpomenete si na nějaký hodně zajímavý projekt, který se vám podařilo vytvořit?

Většinou zajišťujeme zajeté formáty mediálních výstupů, ale někdy na přání klienta vymýšlíme aktivity, kde musíme projevit kreativitu a vytvořit zcela originální, unikátní projekty. To mě velmi baví a těší, že u takových věcí jsme od samého začátku, od prvních „klopotných“ krůčků; tvoříme, vyvíjíme, sledujeme, jak se to celé poskládalo a jak to dopadlo. V minulosti to byl např. velmi úspěšný „Večer gentlemanů“, který jsme uspořádali pro korporaci Jan Becher s whisky Chivas Regal. V knihovně hotelu Le Palais Art Hotel Prague  u krbu, v oblecích, jsme zorganizovali edukační streetworkingový večer pro zástupce partnerů s posezením, popíjením whisky, přednáškou o její historii i výrobě.

Je pro vás vaše agentura naplněním vašich profesních ambicí, je to pro vás práce „navždy“?

Myslím, že ano, je to pro mne byznys, ve kterém jsem se našel. Mohu být klidně železničářem i zahradníkem, pokud přijdou klienti z těchto oborů. Pokaždé se pohybuji v jiném oboru, je to rozličné, různorodé, je to super a určitě bych neměnil. Na stará kolena bychom s manželkou, která pochází ze Znojma, chtěli koupit malý sklípek a domek na jižní Moravě. Máme tam spoustu přátel, žena hraje v cimbálové muzice, baví nás posezení u vínečka. Takže máme rozplánováno až do důchodu. (smích)

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

RHA s.r.o. www.rha.cz

Le Palais Art Hotel Prague www.lepalaishotel.eu

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

Jak se sám Michal Chour nechal slyšet, bývá obvyklé, že pozice generálního ředitele v hotelu je funkcí přibližně na dva roky a pak následuje změna. Sám se stal výjimkou, protože v čele hotelu Radisson Blu Alcron, jehož restaurace je čtyřnásobně oceněná hvězdou Michelin, již od roku 2006. Pro společnost Radisson SAS pracoval již v letech 1999–2004. Způsob řízení, který zvolil, má spíše přátelský charakter. Jeho schopnost vynikající komunikace a empatie mu vynesla dobrou pověst v oboru. Mezi jeho další aktivity patří členství v Americké obchodní komoře, kde působí od roku 2008. Vystudoval University of Calgary a Mezinárodní institut cestovního ruchu a managementu.

Jak vzpomínáte na své začátky v hotelnictví?

Hezky. Velmi hezky. Možná to nebyla až tak zajímavá práce, jako banketový číšník se nedostáváte tolik do kontaktu s hostem, ale dá vám to jiné věci ­– poznáte prostředí a naučíte se v něm pracovat.

Kde se ty vaše začátky odehrávaly?

V hotelnictví to byl hotel Forum. Ale jinak tomu z pracovního hlediska předcházela práce zedníka a ještě před tím jsem byl zaměstnán jako prodavač v potravinách.

Daly vám tyto zkušenosti něco do pozdější kariéry?

Já myslím, že ano. Klíčová zkušenost asi byla, možná trochu překvapivě, ta práce zedníka, kterého jsem dělal v Německu. Tam jsem si osvojil klasickou německou disciplinovanost. Když má být něco sto centimetrů, tak to nesmí být devadesát devět celých devět… Je to o přesnosti, pokud se má začít pracovat v osm hodin, tak se prostě začne, bez diskuze. Na druhou stranu, pokud se má končit v sedmnáct, tak se v sedmnáct končí. To pro mě bylo klíčové a dodnes z toho čerpám.

Jak se proměnilo vaše pracovní odvětví za dobu, co se věnujete hotelnictví?

To je hrozně složitá otázka, protože ten byznys se od té doby, co v něm jsem, změnil úplně.

V jakém smyslu nejvíce?

Když člověk jezdil v minulosti na dovolenou, tak se podíval do katalogu Čedoku nebo někoho podobného a z těch pár hotelů se prostě rozhodl, kam pojede. Neměl žádné informace o tom, jaké služby v daném hotelu jsou. Maximálně vám někdo z přátel dal tip, ale to bylo vše. V dnešním světě je to daleko dynamičtější a reálnější. Dnes když jedete na dovolenou, tak si najdete webovou stránku a okamžitě zjistíte, kolik to stojí a jak to hodnotí tisíce lidí, kteří tam byli před vámi a podle toho posuzujete, jestli vám stojí za to tam jet. To rozhodnutí tedy není o vyjednávání s cestování kanceláří, ale o kvalitě služeb a produktů, které nabízíme hostům.

Jak tedy o tuto prezentaci hotelu pečujete?

My se de facto spoléháme pouze na to, co děláme pro klienta. To je alfa a omega veškerého úsilí. Naší vizí je, že host přijede, přijde na večeři nebo na koktejl, a bude si říkat, že to, co u nás dostal, nikdy v životě nezažil. A jestli třeba ještě někdy pojede do Prahy, tak tohle je jediný hotel, ve kterém bude bydlet s tou myšlenkou: „Byl pro mě nejlepší na světě. Ten koktejl byl nejvíc kreativní, nikdy jsem nic takového nepil, barman byl perfektní…“

Co za tím tedy podle vás stojí nejvíce?

Všechno se točí okolo zaměstnanců, servisu a služeb, které klientům dodáme. Je v tom ta výhoda, že pokud se rozhodneme jít touto cestou, tak nám to nikdo nemůže vzít. Jestli se rozhodneme, že to bude skvělé, tak to jsme jenom my, kdo se o to může postarat. Vy nemůžete hotel vzít a někam ho přesídlit. A nikdy třeba nebudeme mít bazén, ale já chci, aby host, který sem přijede, odtud odjížděl s pocitem fantastického servisu, fantastických služeb vysoké kvality… To je náš marketing.

Podle jakých měřítek tedy vybíráte zaměstnance?

Paradoxně to není vzdělání a nejsou to nezbytně ani předchozí zkušenosti. Samozřejmě že jsou technické znalosti, které jsou nezastupitelné. Pokud vybíráme technika, tak potřebujeme, aby věděl co je elektřina a jak zapojit kabely. Ale pokud vybíráte člověka, který je ve styku s klienty, tak potřebujete někoho, na kom je hned vidět, že se narodil pro to, aby dělal servis.

Jak to vypadá?

Vybíráme lidi, kteří jsou výjimeční ve své normálnosti, v tom, že jsou pokorní a pracovití. Zní to hrozně jednoduše, ale takoví lidé jsou poměrně nedostatkové zboží. Chceme, aby jádro a hodnoty zaměstnance byly kvalitní. To je pro nás klíčové. Nezřídka se stává, že když vidím někde v obchodě paní, která se na klienty hezky usmívá a zaujme mě její přístup k lidem, tak jí dám do ruky vizitku a nabídnu jí, že kdyby přemýšlela o práci v hotelu, ať se mi ozve. To, že toho člověka naučíme dělat  caffè latte, to naučíme, ale když má pocit, že rád dělá servis, tak v tom to je. To se nedá naučit.

Jak rychle dokážete takové kvality odhadnout?

Kdysi mi někdo řekl, že pokud vybíráte z deseti lidí a vyberete tři, kteří jsou skvělí, tak je to světový rekord. A když vyberete čtyři, tak je to Guinessova kniha. Nikdy nemůžete říct, že se absolutně trefíte, ale když to děláte systematicky a snažíte se to neustále kupit, tak se vám ta majorita zaměstnanců dostává do této pozice a má to i ten sekundární efekt podle rčení: „Vrána k vráně sedá…“ Pokud máte tým složený z křiváků, tak slušný člověk se tam dobře cítit nebude. Pokud máte tým složený ze slušných lidí, které baví jejich práce, tak to má úplně stejný efekt. Když máte tyto predispozice, tak se vám tam pracuje hrozně dobře. A to, co já chci je, že když se zaměstnanci ráno probudí, tak si řeknou: „Super, já jdu do práce.“ Pokud si řeknou, že je to pěkně štve a vůbec se jim tam nechce chodit, tak to nejlepší je, aby si našli někde něco jiného, protože je škoda, aby nebyli šťastní.

Jak zaměstnance školíte?

Máme specifické tréninky, pracovně jsme to nazvali „service excellency“. Je to něco, co by mělo dát zaměstnanci možnost nejen si osvojit návyky, ale spíš se orientovat v tom, co děláme. Jsou to formální, interaktivní tréninky. Druhá rovina toho školení spočívá i v tom, že každý z našich zaměstnanců má možnost se v hotelu vyspat, dojít si na snídani či večeři, aby viděl i druhou perspektivu – perspektivu hosta, protože chceme, abychom dávali skvělý servis a zaměstnanci si to dovedli představit. A ať si to zaměstnanci také užijí, ať vědí, jak to chutná a voní a jak by to mělo vypadat.

A co na úrovni managementu?

Na úrovni managementu investujeme do tréninků hodně. Ale určitá forma školení je i to, že v posledních dvou letech vždy vezmeme manažerský tým a místo toho, abychom dělali team building na horách a na horských kolech, spíme vždy různě po těch nejluxusnějších hotelech a děláme tak vlastně jakousi analýzu konkurence. Hledáme cíleně hotely, které se zdají být lepší než my, abychom se tam mohli něco naučit. A pak přijeli zpět a podívali se na to, jak to můžeme implementovat u nás. Je to tudíž také taková neformální a neklasická forma vzdělávání.

Jaký standard od vás, podle vašeho úsudku, hosté očekávají?

Já bych to spíš nazval tak, jaký standard my chceme cíleně dávat. Hosté mohou mít očekávání různá a my se chceme ukotvit a chceme být specifičtí a výjimeční. Neučíme naše zaměstnance říkat básničky, chceme, aby to vycházelo z nich a aby se u toho cítili hezky. Neříkáme, co musí a nesmí, jaká slova mají používat, vycházíme z toho, že v tom mají svůj vlastní zájem. Chceme poskytovat autentický, upřímný, ale skvělý servis plný srdečnosti. Takže když k nám někdo přijde, chtěl bych, aby se cítil jako doma.

V jakém smyslu?

Chtěl bych, aby se vás u snídaně někdo zeptal, jak se vám tam líbilo, ale ne z povinnosti, ale protože, že ho to upřímně zajímá. Aby měl chuť poradit vám s odpoledním programem, pokud žádný nemáte. A naopak, třeba když z výletu na Pražský hrad přijdete, tak aby se opravdu zajímal o to, jestli například nemáte žízeň, a pokud ano, tak aby vám ihned nabídl vodu. Aby se mu jednalo o klienty a jejich komfort. Aby ten dvou- či třídenní zážitek v Praze byl nezapomenutelný a my abychom k tomu přispěli tak, jak budeme schopni. Upřímný, slušný, autentický servis.

S jakým nejkurióznějším požadavkem jste se setkal?

Abych se přiznal, tak bych neuměl říct něco výjimečného třeba v tom smyslu, že někdo chce nějaký typ vozidla nebo let cvičným Albatrosem. Já to nevnímám jako zvláštnost. Spíš to jsou občas takové krizovky – jako když přijela dáma, manželka vysoce postaveného člověka a měla cukrovku a potřebovala si píchnout inzulin, jenže neměla jehly. Takže jsme je v půl jedenácté večer začali shánět. Nedají se koupit v lékárně, tudíž jsem jel do nemocnice a tam jsem někoho přesvědčil, aby mi je dal. Paní tu neměla ochranku a nemohla nikam jet sama, v tom to bylo komplikované, ale nakonec jsme vše vyřešili.

Proměňuje se byznys, jak už bylo zmíněno, ale proměňují se nějak i hosté?

Ano, jsou čím dál tím náročnější. To, co stačilo ke spokojenosti před nějakými deseti lety, je dnes absolutně nedostačující. A samozřejmě je to i o udržení a neustálém zvyšování kvality, protože host, který si u nás rezervuje pokoj, má očekávání na základě hezké reference a očekává hezký pobyt. Kdybych to měl převést do oblasti gastronomie, tak v roce 2012 jsme získali první Michelinskou hvězdu a dnes už by to, co nás k ní přivedlo, vůbec nestačilo a nestačilo by to ani hostům. Hned druhý den po vyhlášení se očekávání navýšila a my jsme představy hostů museli naplnit.

Radisson Blu Alcron Prague

Hodně lidí sleduje TripAdvisor, jak se k tomu stavíte vy?

To je to nejklíčovější. Vnímáme to jako zrcadlo. Možná se mohu trochu vrátit k poučce – když jsem pracoval na stavbě v Německu, tak bylo vždy prvotní, že dům musí mít pevné základy. Není to o tom, že to rychle dáte dohromady, předáte a pak to začne padat dolů. My, když se snažíme dělat servis, tak ho neděláme jen naoko. Klíč k našemu úspěchu spočívá v tom, že to tak opravdu je. Když sem přijede VIP, tak já nemusím komunikovat, že mi o toho člověka jde, protože vím, že se snažíme dělat skvělý servis všem. Jedná se o systematickou práci.

Co je jejím základem?

Možná jedna z těch věcí, která je pro mě zásadní, je hodnocení zaměstnanců. Pokud pokojská uklidí pokoj skvěle, nebo to odflákne, tak by neměla dostávat stejné peníze. Takže tam to začíná. Musíte člověka adekvátně a férově zaplatit, ale mělo by to být nějakým způsobem progresivní. Když je to skvělá práce, měli by zaměstnanci mít možnost vydělat si víc peněz. Druhá věc je ta, že v tom našem prostředí je to o luxusu, o luxusu času. Když přijedete, chcete poznávat destinaci, chcete si sednout a někoho se na něco zeptat. My musíme zajistit luxus, toho člověka, který vám ho může dát. Nemůže to být o tom, nezlobte se, já už musím utíkat… Je to i o tom, že tam máme lidi, kteří si povídají, a je to jejich pracovní náplň, což je hrozně zajímavé.

Jsou nějaká měřítka na problémové hosty?

Myslím si, že se to nedá jednoduše říct. Že se to nedá navázat na národnosti a ani na to, jestli je to muž či žena, je to spíš otázka okolností a mnohdy i životních situací. Procento problémových hostů bude nicméně asi ve všech hotelech stejné.

Podle čeho si vy sám vybíráte hotel?

Když si dělám rezervaci někde v hotelu, tak se vždy kouknu na TripAdvisor nebo Booking.com, podívám se, které hotely jsou pro mě relevantní. TripAdvisor je pro mě důležitý, ale není nejdůležitější. Tam není kontrola nad tím, kdo ten komentář dělal. Booking.com je lepší, protože jen tam si mohu udělat rezervaci a teprve poté, co jsem absolvoval pobyt, mám možnost psát komentář.

Jaká máte měřítka?

Pro mě je klíčové, že jedu někam do destinace, vyberu si hotel a mám nějaká očekávání. Ale ve chvíli, kdy tam přijedu a to mé očekávání se nesetká s realitou, je to pak samozřejmě pro ten hotel složitější. A to především ve chvíli, kdy ke mně nepřijdou a nezačnou se třeba ptát na to, jak jsem spokojený.

Takže je prostor pro nápravu?

Když dají šanci se tam vykřičet, vyvztekat, nebo pomohou zbavit se toho problému, tak se de facto mnohdy z hosta, který je naštvaný, stává ambasador hotelu. Když host není spokojený, musí dát hotelu šanci ten problém zachytit a vyřešit.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano, archiv hotelu a magazínu Best of

Oficiální stránky hotelu www.alcron.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz