Archiv rubriky: Business

„Věřím v sílu a energii diamantů,“ říká žena, která se jako jediná u nás věnuje byznysu s těmito nádhernými drahokamy. Vystudovala vysoce prestižní Gemologický institut při Diamantové burze v izraelském Ramat Ganu, byla první cizinkou, které to po velmi složitých jednáních bylo umožněno. Ve svém Diamond Clubu diamanty prodává, certifikuje, vkládá do šperků. Zúčastnila se šperkařských školení v nejzvučnějších klenotnických domech, jako žena dokáže lépe než muži klenotníci pracovat s nejjemnějšími detaily. Baví ji vytvářet osobní šperky, které se stávají součástí svého nositele.

Jaké vlastnosti by měl mít obchodník s diamanty, aby uspěl na trhu?

Především trpělivost a odvahu. Trpělivost ve vztahu k zákazníkům, kteří mají díky různým filmům či románům zkreslené představy. A odvahu? Pořád se o něco bojíte, stále musíte být ve střehu. Moji obchodní partneři tvrdí, že odvahu mám. Ale hlavně mám opravdu vášeň pro drahé kameny.

Mířila jste k podobnému zaměření už od dětství?

Bavilo mě sbírat minerály, zúčastňovala jsem se biologických olympiád. Jezdila jsem po Čechách a hledala místa, kde by se daly najít zajímavé krystaly. Táta měl pro mé zájmy pochopení, jezdíval se mnou a pomáhal mi „ťukat kladívkem“ do skal. Nikdy mě ale nenapadlo, že se tím budu zabývat jako svým zaměstnáním. Měla jsem jiné plány. Zajímá mě výtvarné umění, chtěla jsem vystudovat design na UMPRUM. Nevzali mě, a tak jsem musela zamířit jinam.

Pak už přišly diamanty?

Díky mým dobrým znalostem angličtiny, které jsem získala na ročním studijním pobytu v Americe, jsem byla přijata jako sekretářka do firmy Klenoty Aurum, kde jsem dálkově vystudovala personalistiku a sociální vědy a brzy se dostala na pozici marketingové ředitelky. Chtěla jsem porozumět tomu, s čím naše firma vlastně pracuje. Vedení firmy mi umožnilo dostat se na diamantovou burzu do Izraele. Tenkrát to bylo dost obtížné, stala jsem se první zahraniční studentkou, burza byla hodně uzavřená. Musela jsem mít různá doporučení, projít velmi náročnými psychotesty, bezpečnostním ověřováním.

Jak náročné bylo studium?

Hodně náročné. Probíhalo v angličtině, zkoušeli mě důkladně a zvlášť. Ověřovali na mně, jak přistupovat k zahraničním studentům. Po budově, kde se volně obchoduje s diamanty, jsem se směla pohybovat jen s doprovodem. Místo očekávaného studia teorie a knih jsem od neděle do pátku, vždy od 8 do 16 hodin, seděla a měřila, vážila, pozorovala drahokamy. Bylo důležité vše zautomatizovat, aby ani ve stresu člověk nezačal zmatkovat. V našem oboru je každá chybička velmi drahá. Na závěr intenzivního půlročního studia jsem musela ocertifikovat deset kamenů bez jediné chybičky.

Máte tam dodnes kontakty?

Velkou výhodou mého studia v Izraeli bylo i navázání obchodních kontaktů, které využívám dodnes. Nejen s některými spolužáky, ale v kontaktu jsem i s hlavním gemologem institutu, kdykoliv mám problém nebo potřebuju poradit, mohu s ním konzultovat.

Po návratu z Izraele jste začala obchodovat?

Měla jsem razítko mezinárodně certifikovaného gemologa, diplom, kontakty – a velkolepé plány, které se velmi rychle ukázaly jako naivní. Musela jsem začít úplně od píky a velmi skromně. Prodávala jsem diamanty známým, díky svým dodavatelským vazbám jsem mohla nabízet a rychle dodávat. Byla jsem ještě na mateřské, nikdo mě netlačil, rozjezd byl pomalý a plynulý. Vydělané peníze jsem mohla investovat zpátky do firmy, věnovala jsem se dítěti a ve volném čase byznysu.

Jak dlouho už „jedete naplno“?

V roce 2009 jsem si otevřela kancelář a v roce 2013 maloobchod. Protože zákazníci si přejí nejen samotné diamanty, ale i šperky, přidala jsem i šperkařský servis. Jestli si pamatuju na svého prvního zákazníka? Velmi dobře, dodnes s ním spolupracuji. Byla jsem mu vděčná, že mi projevil důvěru. Dodal mi sebevědomí a vnuknul myšlenku, že se tím opravdu mohu uživit.

Také diamanty vykupujete?

S tím pomalu přestávám. Lidé totiž často myslí, jakou mají doma vzácnost, a já jsem pak poslem špatných zpráv. Na trh se dostávají syntetické diamanty, od přírodních velmi složitě rozpoznatelné a je obtížné pak vysvětlovat, že se jedná o nekvalitní diamant se značně nižší cenou, než majitelé doufali. Musím jim ukazovat, co není v pořádku, co kámen nesplňuje, certifikace je psychicky velmi náročná. Já sama oficiálně nakupuju diamanty prostřednictvím členů diamantové burzy v Izraeli a Antverpách prostřednictvím bezpečnostní služby. Nejméně třikrát do roka jezdím do Izraele osobně.

Jaký je váš vztah ke šperkům?

Chvíli mi trvalo, než jsem si k nim našla cestu. Měla jsem pocit, že prodávám „lidskou marnost“. Postupně mi došlo, jakou mají nezastupitelnou roli v civilizovaném životě. Čím jiným než šperky lze vyjádřit svou lásku – partnerskou, mateřskou. Nejsou nezbytně nutnou součástí života, proto symbolizují něco „navíc“. Velmi mě baví šperky vytvářet, navrhovat, kreslit. Vím, co je technicky možné a s panem klenotníkem, který u mě pracuje, tvoříme sehraný tým. Je to povznášející, kreativní práce, která mi přináší uspokojení.

Co zákazníkům nabízíte, čím se vaše firma Diamond Club odlišuje od ostatních?

Jsem si stoprocentně jista, že vysokou kvalitou. U nás lze získat ty nejkvalitnější bílé bezbarvé diamanty, naše šperky jsou ručně vyráběné a ručně fasované. Možná jsme ztratili některé zákazníky, kteří slyší na nízkou cenu, ale já chci a umím prodávat kvalitu a odmítám dělat kompromisy. Jsme nadstandardní i v servisu, který poskytujeme, a preferujeme osobní přístup. Náš zákazník si může zvolit velikost, kvalitu kamene, může se stát součástí procesu výroby, a to je nezvyklé a vyhledávané. Prodej by se neměl uspěchat, ale naopak užít si ho. Všechno si v klidu promyslet, rozvážit, nechat si vysvětlit, jsme ochotni se zájemcům kdykoliv věnovat. Prodáváme klasické věci, s jedním kvalitním kamenem, transparentní je kvalita i cena, víte přesně, co ve šperku máte. Je to hlavní část našeho sortimentu.

Vy jste v naší zemi jediná gemoložka?

Vím, že u nás mám ještě dva kolegy-pány, žena jsem asi jediná. Musíme mít odvahu pracovat s tak vysokými hodnotami, nepodceňovat bezpečnost, proto jsou v oboru většinou muži. Jsme tři, kdo může vydat k diamantům oficiální certifikát. Prvních sedm let jsem musela každoročně obhajovat své znalosti přísnou zkouškou v Izraeli, teď už, díky důvěře, to není tak často. Díky zkušenostem jsem si stoprocentně jistá, nemýlím se.

Co byste doporučila zákazníkům, kteří si chtějí diamanty koupit?

Hlavně ať je nenakupují po internetu. Ať se nebojí zeptat, všechno si zjistit. Parametry hodnoty diamantu jsou tzv. 4C – anglicky velikost, barva, kvalita, lesk. Je třeba prohlédnout si diamant pod lupou, na dobrém světle. Musí zářit, být čistě bílý, bez prasklin. Při velkém soustředění má i laik šanci poznat, že něco není v pořádku.

Zajímají se lidé i o nákup diamantů jako investice?

Čím dál víc. Tady bych radila sledovat kurs koruny vůči dolaru, protože diamanty se obchodují v dolarech. Pokud koruna posiluje, je ideální doba pro nákup a naopak. My Češi už jsme takoví, že to děláme přesně obráceně. Pokud cena diamantů stoupá, hrneme se do nákupů, pokud klesá, rychle se jich zbavujeme. A to je chyba. Trh bude brzy ovlivněn i tím, že se na trh díky moderním technologiím dostanou i syntetické diamanty, jejichž cena je mnohem nižší. Z dlouhodobého hlediska bude jejich hodnota klesat a v řádu desetiletí to způsobí obrovský nárůst cen přírodních diamantů. Kupní síla „obyčejných lidí“ k diamantům dosahuje, je čím dál více těch, kteří si je mohou dovolit a uvažují o tom.

Existují v oblasti diamantů nějaké módní trendy?

V zahraničí „frčí“ růžové a modré diamanty. Jsou to naprosto jedinečné unikátní přírodní diamanty, které na všech aukcích trhají rekordy. Každý, kdo má nějaké společenské postavení, je chce mít. Jsou to ale rarity. Nejcennější, nejkvalitnější a léty prověřené jsou diamanty bílé. Nejrychleji štěpí světelné paprsky, mají dokonalý oheň a fenomenální optické vlastnosti. A to nás, ženy, strážkyně rodinného krbu, tak fascinuje.

S diamanty jsou spojeny různé pověry, panovníci je shromažďovali a shromažďují jako znamení své moci – co si o nich myslíte vy, čím jsou jedinečné?

Je to fenomén. Celý život mám před diamanty obrovský respekt, neexistuje na světě nic podobného. Diamant vzniká v absolutní tmě, štěpí světlo na všechny barvy spektra, má unikátní vlastnosti, které nemá žádný jiný přírodní materiál. Je to jediný materiál, který by prý vydržel atomový výbuch… Dobře reaguje s lidskou pokožkou, má pozitivní vliv na naše podvědomí. Obdivuju jeho krásu a skláním se před všemi, kteří mu pomáhají na světlo – vytěží ho z hlubin 500 m, vyčistí, usadí do šperku, který prozáří náš život.

V čem jste s přibývajícími léty zkušeností nejvíc pokročila kupředu?

Rozhodně v kvalitě zpracování šperků. Vím přesně, jak má být proveden technicky, aby vše fungovalo. Zlato je dokonalý vodič tepla, s člověkem splyne a stane se jeho součástí. Důležitá je pro mě i kvalita vsazovaného kamene, která může ovlivnit životnost šperku. V tom nedělám kompromisy, chci, aby byl šperk i za mnoho let stejně kvalitní, aby se dobře nosil a svým majitelům přinášel radost. Možná tím jdu trochu „proti proudu“, ale je to pro mě zásadní, nejdůležitější.

Vaše firma je velmi aktivní i v charitativních činnostech…

Držím se toho, že desetina výdělku patří na charitu. Dělám to z vnitřního přesvědčení a nemám s tím problém. Spolupracuji s nadací VIA, podporovala jsem nadaci Terezy Maxové. Myslím, že bychom měli pomáhat všichni – v dobách dobrých trochu víc, v těch horších alespoň trochu…

Kde váš Diamond Club mohou zákazníci najít?

V Praze jsme začátkem roku, z důvodu zvýšení bezpečnosti a komfortu našich klientů, přestěhovali butik do showroomu v prvním patře v Dlouhé 16, Praha 1, poblíž Staroměstského náměstí. Můžete za námi zavítat i do Brna do butiku Diamond Club v nákupním a společenském centru Galerie Vaňkovka.

Mohu se na závěr zeptat na zvláštní podobu vašeho příjmení?

Jméno Lori jsem získala po svém prvním manželovi, který je původem z Izraele. Je to jméno i mé dcery a také jméno, s nímž jsem svou firmu zakládala. Je dobře rozeznatelné, zapamatovatelné a můj druhý manžel s ním nemá problém. Proto jsem si je ponechala.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Restaurace BEEF BAR byla otevřena 1. června 2016. Díky spokojenosti hostů, kteří na sociálních sítích nešetří slovy chvály, si za velmi krátkou dobu našla své pevné místo v gastronomických průvodcích Prahy. „Maso jako umění“ hlásá slogan BEEF BARU a v podobném duchu představuje Petr Lávička všechny delikatesy, které je možné si zde objednat. Řekne-li se dnes v Praze steaky z hovězího masa či pastrami, hned se také dodává: BEEF BAR Na Perštýně.

Jak dlouho jste plánoval otevření restaurace?

Maso je mou láskou a BEEF BAR je určitým splněním mého snu. Když jsme v roce 1996 začali podnikat spolu s mým společníkem Martinem Kamišem a vznikla firma na dovoz přísad pro potravinářský průmysl, farmacii a krmivářství, plynule na to po dvou letech navázal dovoz masa. Dodávali jsme ho do restaurací a různým velkoodběratelům a zhruba před čtyřmi lety jsme se rozhodli sami otevřít restauraci s prodejem masa a vína, které dovážíme, v níž bychom mohli široké veřejnosti nabídnout hovězí maso v jeho přírodní chuti – bez přísad, čisté, jen s použitím pepře a soli a připravované na otevřeném grilu, přesně tak, jak se připravuje v Jižní Americe. To byl náš cíl a ten se splnil. Restaurací je u nás mnoho, různě kvalitních, my jsme se chtěli odlišit. Zatím není žádná možnost zakoupit si kvalitní uruguayské maso v obchodě, třeba jenom jeden steak. Chtěli jsme proto i lidem, kteří si chtějí steak připravit sami, nabídnout možnost, kde si mohou koupit jakýkoli druh masa k tomu dobré argentinské nebo uruguayské víno. Myslím, že se nám to povedlo.

Ještě předtím jste si zájem zákazníků ověřili…

Před deseti lety se nám naskytla možnost pronajmout si od premonstrátů ve Strahovských zahradách Degustační altán. Byl určen pro naše obchodní partnery, chtěli jsme jim nabídnout ochutnávku našich mas a vín v kulturním prostředí. Dnes tam tyto ochutnávky pořádáme i pro různé firmy, které tyto akce pořádají pro své klienty, a díky tomu začala vznikat široká zákaznická klientela, která otevření BEEF BARU a možnost nákupů vřele přivítala. Snad i díky tomu se naše restaurace rychle dostala do povědomí našich hostů a já jsem velmi rád, že na posezení u nás je třeba rezervovat si místa dopředu, protože velmi často bývá plno.

Za jedny z nejkvalitnějších steaků jsou považovány steaky argentinské, vy přicházíte s uruguayskými. Proč?

Argentina je vyhlášená odedávna a my jsme také zpočátku díky německým obchodním partnerům nakupovali maso argentinské. Po dvou letech nás kontaktovalo velvyslanectví Uruguayské republiky, našli si nás. Nabídli nám spolupráci, v roce 1999 jsem podnikl „misi“ do Uruguaye, kterou tehdy zprostředkovala jeho excelence Pedro Vidal Sallabery, velvyslanec Uruguayské republiky, kde jsem měl zajištěných zhruba 40 schůzek s producenty masa. S jedním z nich jsem se domluvil a spolupracujeme dodnes. Kvalita masa byla v tu dobu velmi podobná, jenže kvůli státnímu krachu se stala Argentina rizikovou oblastí. Dnes už je uruguayské maso kvalitnější než argentinské, velmi křehké a šťavnaté a navíc si ho dovážíme přímo od výrobce.

Může i laik rozpoznat jihoamerické steaky od těch evropských?

Naprosto bezpečně, rozdíl je markantní. Dokud jsem to nezkusil, nevěřil jsem tomu. Kdo ochutná, ten pozná. Důvodem jsou klimatické podmínky, dobytek je po celou dobu na venkovních pastvinách, nedokrmuje se a díky tomu dochází k pravidelnému osvalení, tuk obrůstá kolem svalových vláken, což má obrovský vliv na chuť a křehkost masa. Je velmi intenzivní, a když chceme, aby vynikla, snažíme se připravovat maso přesně tak, jak to dělají v Jižní Americe – používáme pouze sůl a pepř, aby velmi silná chuť masa zůstala zachována, a připravujeme je na grilu a nad otevřeným ohněm. Byla by škoda utlumit chuť jakoukoli další přísadou či omáčkou. A navíc je díky našim možnostem jihoamerické maso levnější než české vyzrálé, i když kvůli podmínkám EU musíme zaplatit za každý kilogram takto dovezeného masa 80–120 Kč dovozního cla a poplatků. Co se kvality týká, často říkám, že je to stejný rozdíl, jako když porovnáte škodovku a mercedes. Oboje vás doveze z místa A do místa B, ale ten komfort je hodně odlišný… (smích)

Nabízíte i nějaké speciální přílohy?

Máme tu vlastní hranolky, nebo třeba bramboru se zakysanou smetanou, ale já dávám přednost zelenině. Steak s grilovanou kukuřicí nebo restovanou zeleninou, bez chleba, bez brambor, to je jídlo, jaké je běžné v Jižní Americe. Specialitou je i zmrzlina dulce de leche, kterou si sami vyrábíme – je to vlastně mléčný karamel, u nás málo známá pochoutka.

Důležitý je jistě nejen výběr masa, ale i jeho příprava…

Je to tak. Příprava steaku je složitá, záleží na jeho síle i na tom, z jaké části zvířete pochází. Nositelem chuti je tuk, takže trochu prorostlé maso zůstává vždy šťavnaté a křehké. Chce to cvik. Říkávám, že člověk musí zkazit prvních 20 kg, pak už se to naučí… (smích) Důležité je, aby maso mělo před přípravou pokojovou teplotu, nesmí přímo z lednice na gril. Jsou to drobné nuance, které je třeba se naučit, ale naši kuchaři jsou zkušení a umějí to velice dobře. Maso připravujeme s láskou, a to je vždy znát.

Které další delikatesy u vás najdeme?

Je jich víc, všechny z hovězího masa, ale to, co také chceme nabídnout ve vysoké kvalitě, je pastrami, sendvič z hovězího hrudí, náročný a složitý na přípravu. Nemohli jsme se tedy spokojit s běžným sortimentem. U nás je to pokrm zatím nepříliš známý, ale třeba v New Yorku se podává již přes sto let, recepty se v rodinách dědí z generace na generaci. Před třemi lety jsem ho byl ochutnat v Londýně. Kdybychom otevřeli naši restauraci o dva roky dříve, jak jsme původně plánovali, byli bychom s pastrami v Praze první. Takhle nás někteří předběhli, ale jejich výroba už většinou skončila. Výhodou našeho zpoždění bylo, že jsem měl dva roky na to, abych v domácích podmínkách „vychytal“ recepturu, vyrobil jsem doma určitě 150 kg pastrami… Ladili jsme technologii, vybírali to správné maso. Kromě toho u nás ochutnáte skvělé tataráky, klobásky chorizo, netradiční burgery, trhaná masa a další lahůdky. To vše výhradně z hovězího masa, které si sami dovážíme.

Jak dlouho příprava pastrami trvá?

Správná směs koření se neprozrazuje, ale nejprve se maso do jedné směsi naloží a ponechá se v ní až 30 dní. Poté se omyje, obalí se do další směsi a 4–6 hodin se zauzuje studeným kouřem. A naprosto klíčový je potom teplotní řetězec a stanovené časy vaření, což trvá dalších 14–18 hodin. Tepelným opracováním vznikají ztráty až 40 %. Je to velmi složité, ale musím se pochlubit, že když se dnes v Praze řekne pastrami, na sociálních sítích a ve vyhledávačích vás pošlou do našeho BEEF BARU. První k nám za pastrami našli cestu cizinci, ale pozitivní recenze nám pomohly – dnes už zpracováváme tímto způsobem hodně přes 100 kg masa měsíčně.

Vy o tom vyprávíte s takovým zaujetím…

Odjakživa mě bavilo vařit, je to můj koníček. Jsem vyučený prodavač potravinářského zboží. Díky tomu, že jsme už více než dvacet let dovozci masa a jedním z našich partnerů je Masný průmysl, měl jsem štěstí, že jsem se mohl potkat s jedním z nejlepších odborníků na maso panem profesorem Pipkem, a získávat od něj informace. V restauraci, u skleničky vína, to je nejlepší studium… (smích) Na jedné straně jsem se za pochodu musel seznamovat s gastroprovozem, na druhou stranu se umím na vše dívat pohledem zákazníka. Chci, aby to bylo tak, jak si hosté přejí.

Čím jim vycházíte vstříc?

Třeba tím, že jim můžeme nabídnout steak z kteréhokoli druhu masa, které si dovážíme, tak i jeho velikost, přesně takovou, jakou si host přeje, což nebývá příliš obvyklé. Nebo i tím, že v bistru, které je součástí naší restaurace, si mohou koupit a odnést domů všechno, co zde máme – maso, vína i veškerý doplňkový sortiment, např. sýry, olivy… Zákazníci rádi nahlížejí kuchařům „pod ruce“, v poslední době se začínají prosazovat otevřené kuchyně, máme ji tu také.

Všimla jsem si krásných dárkových balíčků, které nabízíte.

Moje dcera, která pracuje v marketingu, potřebovala před několika lety netradiční dárek pro své klienty. Vymysleli jsme spolu dárkové kazety, kde je maso, recept na jeho přípravu, veškeré ingredience a láhev vína, které se k masu hodí. Jsme schopni podle přání vytvořit jakýkoliv druh kazety, které si u nás objednává řada firem, ale i mnoho lidí pro své přátele jako dárek k různým slavnostním příležitostem. Zájem se stále zvyšuje, takový dárek, který si člověk sám uvaří, se hned tak nezapomene.

Jistě jste myslel na to, aby se vína, která se u vás podávají, hodila k vašim pokrmům. Jaká jsou ve vaší nabídce a o která je největší zájem?

Nabízíme argentinská a uruguayská vína, dovážíme je celkem ze čtyř sklepů. Vybíral jsem je s pomocí kolegyně, která byla v minulosti jejich dovozcem. K našemu masu se skvěle hodí, je důležité, aby mezi pokrmem a nápojem fungovalo to správné propojení. Díky klimatickým podmínkám – celý rok tam svítí slunce, víno se pěstuje v oblasti pouště, která je zavlažovaná – je víno plné, těžké, velmi kvalitní. Sluneční paprsky mu dodávají nádhernou barvu a voda z andských ledovců zase spoustu minerálních látek. Nejžádanějšími odrůdami jsou argentinský Malbec a uruguayský Tannat, kde poměr kvality a ceny vychází opravdu nejlépe a k našemu masu krásně ladí. Stejně tak i pivo z pivovaru Matuška – hodně chmelené, plné, silné těžké pivo.

Na čem jste při výstavbě restaurace trval, a v čem jste si nechal poradit od architekta?

Rekonstrukce byla hodně složitá, dům je kulturní památkou, část je až z doby románské, z 12. století. Odjakživa tu byly obchody, jako dítě tu pamatuju železářství. Naším jediným požadavkem byla otevřená kuchyň a otevřený gril. Velký problém byl komín, takže jsme nakonec přivezli gril ze Španělska se speciálním dřevěným uhlím, které vyvine teplotu až 450 C° a má minimum kouřových zplodin. Tomu se muselo přizpůsobit vnitřní uspořádání, žádnou velkou fantazii jsme si nemohli dovolit. Interiér se tvořil až v průběhu rekonstrukce, podle toho, co ještě šlo a co už naopak možné nebylo. Celá stavba se i kvůli tomu o dva roky opozdila, ale je to atraktivní místo uprostřed Prahy a to čekání se vyplatilo.

Kolik hodin denně věnujete své práci? Máte čas na odpočinek, na své koníčky?

To je každý den jiné, třeba včera jsem vstával v sedm a končil práci o půlnoci. Ale dokážu si zorganizovat i čas na odpočinek a své koníčky, občas se dostanu na lyže, na kolo, mám rád stará auta… Jinak by to ani nešlo, musím si umět udělat radost. Ale pravda je, že musím být 24 hodin na telefonu, kdyby náhodou… V Jižní Americe jsem byl několikrát, ale vždycky jen na různých jednáních a schůzkách. Věřím, že si v budoucnu najdu čas i na to, abych ji mohl procestovat. Je tam tolik památek, které stojí za návštěvu.

Nikdy jste neměl obavu, že by to nemuselo vyjít?

Mám skvělý tým, kterému věřím, bez něj by to nešlo. Radost mám i z toho, jak se činnost naší firmy krásně doplňuje a vzájemně podporuje. Vždycky existuje riziko, že podnikání nevyjde, ale pokud děláte něco kvalitního, jsou už dnes zákazníci schopni to ocenit i zaplatit. Věřil jsem, že si nás lidé najdou – a nemýlil jsem se. Dnes už „nefrčí“ velké porce, i když „guláš se šesti“ je čas od času také fajn. (smích) Hosté hledají zdravou a kvalitní stravu a tu my nabízíme.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: archiv Petra Lávičky a www.jankolman.com

Oficiální stránky BEEF BAR: www.beefbar.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Zakladatel PLAYzone.cz, jednoho z největších herních portálů v České republice. V současnosti stojí za takovými projekty jako Mistrovství ČR v počítačových hrách, nebo nově i Vodafone Mistrovství ČR v mobilních hrách. Lukáš Pleskot patří rozhodně mezi přední osobnosti herního průmyslu a v současnosti navazuje partnerství s největšími firmami v oboru. Zahraje si však nějaké hry i doma? A jaký má názor na nový trend youtuberů?

Vedete nejnavštěvovanější herní portál v ČR. Jaké byly vaše začátky?

Celé to začalo jako koníček. Začal jsem hrát počítačové hry, konkrétně Counter Strike. Měl jsem svůj vlastní tým s kamarády a časem jsem pro to chtěl dělat trošku víc. Začal jsem proto organizovat soutěže, turnaje a provozovat herní servery. Nejdříve to bylo v uzavřené skupině mých kamarádů, ale postupně se přidávali další hráči, až z toho vznikl takhle velký portál.

 

Již jste naznačil, že jste byl od mládí vášnivý hráč. Od kolika to přibližně bylo let?

Řadím se ještě mezi ty, kteří pamatují začátky počítačů, takže to bylo od mých dejme tomu čtrnácti let. Tehdy jsem měl svůj první počítač.

 

Jaké jste v té době hrál hry? Měl jste nějakou nejoblíbenější?

Nikdy nezapomenu třeba na Dune II nebo Command and Conquer. Velkou roli ale hrál právě Counter Strike. Kromě těchto her patřila k mým oblíbeným i hra Diablo, kterou určitě mnoho lidí zná.

 

Jak byste popsal podmínky, když jste jako dítě hrával? Vezměme v úvahu třeba i kvalitu počítačů apod.

Podmínky jsou samozřejmě diametrálně odlišné. Ačkoliv ale bylo v té době v porovnání se současností všechno horší a pomalejší, tak počítače zvládaly požadavky i náročnost tehdejších her. S vývojem náročnosti her se tedy vyvíjí i kvalita hardwaru. Dnes je vše samozřejmě někde úplně jinde, ať už z pohledu počítačů, tak i vybavení. Technologie se rozvíjí, pořád se hledají nové nástroje a způsoby, jak hry zlepšit. Celý tento elektronický sport, jak toto odvětví nazýváme, se posouvá do oblasti klasického sportu. Má to stále více společných rysů. Až na ten pohyb jsou ostatní věci více méně totožné jako třeba ve fotbale.

 

Tehdy asi hrálo méně lidí. Byli to pravděpodobně hlavně speciální hráči, dnes však může hrát prakticky každý. Čím si myslíte, že je tento vývoj daný?

Strašně se rozvinula dostupnost internetu a vůbec dostupnost počítačů. Dříve byla koupě počítače záležitost třeba 60 000 Kč, dnes si koupíte slušný herní počítač za 25 000 Kč. Celý vývoj je však ovlivněn hlavně rozvojem internetu. Současné hry se hrají především online, takže nehrajete proti počítači, ale proti reálným lidem, kteří mohou sedět kdekoliv. I díky tomu roste herní popularita a vůbec celková základna hráčů.

 

Co vás přivedlo právě ke hře Counter Strike?

V tuhle chvíli už přesně ani nevím, ale určitě mě k tomu přivedl někdo z okolí. Prostě mě to začalo bavit. Popularity této hry si ale všímáme i dnes, například při vytváření obsahu našich akcí. Obrovskou výhodou je srozumitelnost hry. Jedná se o akční hru, kde proti sobě stojí dva týmy, jejichž cílem je zlikvidovat jeden druhého. Jsou zde policisté a teroristi a každý zná svou roli. I člověk, který hru nikdy neviděl, se během pěti minut zorientuje, což u spousty jiných her takhle není. O některých hrách musíte mít hluboké znalosti, abyste chápali, o co v nich jde.

 

Mnoho hráčů říká, že jim hraní her pomohlo v učení jazyků. Je to i váš případ?

Ano, rozvíjení jazykových dovedností je určitě pozitivní věc na hraní. Při online hraní spolu hráči vytváří týmy a musí spolu komunikovat. Online svět smazává hranice zemí a hrát můžete s kýmkoliv na světě. K tomu potřebujete především angličtinu.

 

Jaké byly začátky PLAYzone? Bylo snazší shánět sponzory, když jste se mohl opřít o zavedenou značku?

Jak rostl objem uživatelů spolu s fanouškovskou základnou našeho portálu, tak rostl i zájem partnerů a sponzorů, kteří přinášeli peníze. Dříve vypadala spolupráce s partnery dost často jen tak, že věnovali nějaké výhry do soutěží a měli zájem jen dotovat různé turnaje. Dnes se dá partnerství přirovnat opět třeba ke sportu. Partneři platí za visibilitu, kterou jim vytváříme u cílové skupiny v komunitě. K tomu samozřejmě přidávají opět nějaké výhry apod. Celkově se to ale posunulo dál. Spolupráce je založena na standardních tržních principech. Firmy platí za propagaci v gamingu stejně tak, jako by si chtěli zaplatit propagaci v jakémkoliv jiném segmentu.

 

 

Podle čeho vůbec vybíráte hry, ve kterých se soutěží?

Necháváme se inspirovat západem a snažíme se reflektovat určitý celosvětový trend. Součástí Mistrovství České republiky v PC hrách jsou tři hry – Counter Strike, League of Legends a Hearthstone, což jsou celosvětově nejhranější soutěžní hry. Letos jsme koncept rozšířili o mobilní část – Vodafone Mistrovství České republiky v mobilních hrách.

 

I zde je o to zájem?

Určitě. Ten hlavní rozdíl oproti počítačovým hrám je v tom, že na mobilech hra trvá kratší dobu. Pro srovnání, zápas na Mistrovství ČR v počítačových hrách může trvat až tři hodiny. Takové to „casual“ hraní, když máme chvilku volného času, se ale stává stále víc populární.

 

Jak bude mistrovství v mobilních hrách vypadat v praxi?

Hráči budou mít telefony nebo tablety. Do seriálu jsme zařadili dvě hry. Vain Glory, která se hraje 3v3, takže v týmech 3 proti 3. Clash Royale je 1v1, takže 2 lidi sedí proti sobě a hrají.

 

Je potřeba nějaká registrace?

Ano, hráči se musí registrovat a hrát nějaké dlouhodobé soutěže. Probíhá online kvalifikace 3 měsíce před mistrovstvím. Finále pak hrají jen ti nejlepší. U mistrovství v PC hrách trvá kvalifikace celý rok. Na finále se opět dostanou pouze TOP hráči.

 

Hrajete nějaké hry i v současnosti?

Čas od času zkusím nějakou novou hru, ale spíše jen ze zájmu. Snažím se mít přehled o tom, co jde na trh, nebo co bude trendy. Občas mě chytne nějaká „casual“ hra z mobilní divize, která trvá právě do těch zmiňovaných pěti minut. Říkám tomu tzv. „záchodovky“. Aktuálně zrovna jednu takovou hraji. Když mám čas, tak si zahraji i pár her přes den. Dvě hodiny pracuji, pět minut si zahraji a pak zase jdu zpět k práci.

 

Pokud dobře vím, tak máte děti. Současným trendem jsou rozhodně youtubeři. Sledují některé z nich? Nebo naopak jste propagátorem spíše toho, aby děti trávily čas venku?

Mám dvě dcery. Jedné je 12 a druhé 8. A mohu říci, že je „youtuber mánie“ ani počítačové hry nezasáhly. Raději tráví čas venku nebo sportují, což považuji za ideální. Samozřejmě mi nevadí, když si čas od času vezmou tablet a něco si zahrají, ale všeho s mírou. Když si čas nějak efektivně rozdělí, tak v tom nevidím problém. Chvíli mohou být venku, chvíli musí věnovat přípravě do školy a chvíli si mohou dělat, co chtějí. Myslím si ale, že holky nejsou tak náchylné k tomu, aby propadly počítačům a hrám. U kluků je to jiné, to si pamatuji i ze svého dětství. Moje holky vlastně ani nemají počítač, jenom tablet.

 

A mobilní telefony mají?

Mobily mají. Ty jsme jim pořídili přibližně v sedmi letech – v průběhu první třídy. Je to ale i dáno jistým společenským tlakem. Koupili jsme jim úplně obyčejný telefon. Nemělo smysl jim pořizovat nějaké výkonné mobily, protože jim to stejně pořád padalo. Až dnes má starší dcera nějaký solidnější telefon, na který si už zvykla. Ta mladší si ale vždycky po čtrnácti dnech vzpomene, že má telefon a vůbec to neřeší. Jsem tedy docela rád, že aniž bychom to museli nějak násilně filtrovat, tak ony samy k tomu nezískaly extra vztah.

 

Když porovnáte současnou generaci a generaci před 20 lety, v čem vidíte zásadní rozdíl? Třeba při srovnání způsobu trávení volného času?

Zásadní rozdíl je asi v tom, že my jsme ho opravdu trávili více venku a face-to-face s kamarády. Dnes když se lidi sejdou, tak mají většinou v ruce telefon a komunikují s množstvím dalších lidí online místo toho, aby si povídali spolu. To je běžný současný trend.

 

Jak vnímáte fenomén youtuberů? Zasáhlo vám to nějakým způsobem do vaší práce?

Určitě, rozšířily se nám tím možnosti našich aktivit. S youtubery spolupracujeme a vytváříme obsah na akcích, kterých se účastní. Je to jistě fenomén, který musíme sledovat a respektovat. Na druhou stranu mě osobně se to nějak nedotklo. Jsem už generace, která tomu nerozumí.

 

Se kterými youtubery spolupracujete nejvíce a jak tato spolupráce vypadá?

Nepřímo de facto se všemi, protože často na jejich akcích zajišťujeme techniku a herní nástroje, které pak používají při svých aktivitách. Přímo pak pracujeme především se streamery, což je ještě trošku jiná skupina lidí, kteří především umí komentovat hry. Stejným způsobem, jako třeba sportovní komentátoři.

 

Jak si myslíte, že se bude doba dále vyvíjet?

Určitě se vše hodně profesionalizuje a posouvá dopředu. Vše odstartovalo tím, že lidé komentovali hry, tzv. let´s playing. Dívali se, jak někdo hraje a přidávali k tomu komentář, anebo hráli sami a komentovali to. Dnes se hodně posouvají do tzv. vlogů a mapují určitým způsobem svůj život. Buď si uměle vymýšlejí scénky, nebo komentují své životní situace. Youtubeři se opravdu profesionalizují a tím, jak roste jejich popularita a jejich možnosti, si mohou pořídit lepší techniku. Celá produkce se tak dostává na vyšší úroveň, což je určitě správná cesta.

 

Jaké máte plány do budoucna jako firma PLAYzone? Přemýšlíte o nějakém dalším aspektu podnikání?

Ne, právě naopak. V momentě, kdy se objeví nějaký boom, tak neuhýbáme z kurzu. Neustále se specializujeme na vytváření herního obsahu, v čemž jsme myslím nejlepší a chceme v tom pokračovat. Naším cílem je, aby si nás další organizátoři a pořadatelé festivalů najímali na to, abychom jim vytvářeli herní obsah. Pracujeme s komunitami, máme na ně dosah a chceme v rámci nich umožnit našim partnerům prezentovat se nějak jinak než prostřednictvím standardních médií.

 

A co rozšíření působení do zahraničí?

Takové ambice zatím nemáme. Spíš budeme usilovat o to, aby naše aktivity měly přesah z hlediska účasti zahraničních týmů v našich soutěžích a tím došlo k zatraktivnění toho, co děláme pro domácí publikum. Výkonnost hráčů a týmů na západě je na vyšší úrovni a české publikum baví sledovat ty nejlepší.

 

Jak vnímáte konkurenci? Je vůbec na trhu nějaká?

Konkurence zde nějaká je. Určitě ji vítáme, protože nás žene dopředu. Rozhodně se jí ale nebojíme a myslíme si, že jsme v tom, co děláme, nejlepší.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

Direct people www.directpeople.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Když se Romana Ljubasová rozhodovala o své profesi, měla jasno již v jedenácti letech. Chtěla být užitečná. Proto šla studovat obor zdravotní sestra. O nové zkušenost ji obohatila profesní praxe v Rakousku, kde začínala jako au pair a postupně se začala orientovat na právo. Celých 16 let se věnovala právu na náhradu škody se specializací na škodu na zdraví a životě. V roce 2011 se pustila do podnikání. Inca Collagen je pro ni nejen obchodní artikl, ale hlavně po právu plnohodnotný produkt, který svým klientům hrdě nabízí a do roka od uvedení na trh jí otevřely dveře také lékárny.

 

O jakých profesních směrech jste uvažovala už na škole?

Říkali mi, že budu právnička nebo herečka. Líbilo se mi obojí. Více mě však lákalo právo. Rodiče mě, i když jsem měla samé jedničky, směrovali k ukončení studia maturitou, ale gymnázium mi doslova rozmluvili.

Jak se za svými studii ohlížíte ve smyslu teorie vs. praxe?

Vystudovala jsem obor „zdravotní sestřička.“ Půl roku jsem pracovala na dětské chirurgii v Brně a brzy jsem zjistila, že čtení pohádek a krmení dětí na lůžku se v nemocnici nenosí. Takzvaně jsem zaváděla nové „móresy“. Život mě velmi rychle nasměroval za hranice České republiky, ve významné rakouské rodině jsem jako au pair pilovala němčinu a pečovala o maličké děti. O necelý rok později už jsem jako devatenáctiletá vedla vnitřní správu a pohledávky cca čtyřiceti obchodníků. Rakouská firma obchodující spojovacím materiálem mi dala poprvé poznat, že není důležité dosažené vzdělání, ale schopnost rychle se učit nové věci. Od té doby se mě nikdy nikdo na dosažené vzdělání nezeptal, až vy. Školní vzdělávání v našem školském systému má smysl, pokud je to nezbytný předpoklad pro uskutečnění snů. Musíte být „studovaný,“ jestliže chcete být špičkový neurochirurg nebo jaderný fyzik. Pokud jste ale podnikatel s vlastní vizí? Pak to, co já sama dobře neovládám, ovládají lidé v mém týmu.

Jaké máte postřehy z práce, které jste se dlouhodobě věnovala?

Osudy těžce zraněných osob a jejich rodin umožnily využít můj potenciál na 110 %, a tak taky vypadá má praxe. V této činnosti jsem objevila doslova díru na právním trhu. Téměř nikdo z vystudovaných právních jedniček nemá chuť se zabývat protézami, stomiemi, katetry, reprodukcí, bezbariérovým bydlením a osobním neštěstím. Pro mě je vždy obrovskou výzvou vypustit klienta zpět do života, samozřejmě s dostatečným odškodněním, a přeprat systém nepovedených tabulek. Vlastně se snažím o evropské limity pro české občany. Výsledek mé práce je něco, co nelze měřit jen penězi. Dostávám často fotografie narozených dětí v rodinách, kterým jsem pomohla postavit se znovu na nohy, někdy jen obrazně, někdy doslova. Největším úspěchem je dohoda na mimosoudním vyrovnání částkou 10 milionů korun po předchozím „tabulkovém“ odškodnění. Má práce musí mít vždy vyšší smysl.

Odkdy jste podnikatelkou?

Úplně sama podnikám od konce roku 2011. Po rozvodu jsem si potřebovala ověřit, kdo byl ve skutečnosti hnací silou společného byznysu. Zvládla jsem to doslova od nuly a INCA agency je dnes stabilní a rozvíjející se společnost.

Co podle vás vede ženy k tomu, aby se v podnikání seberealizovaly a co byste ženám, které o tom uvažují, radila pro začátek?

Možná jsem obstála právě proto, že jsem žena. Ženy jsou schopné všeho. Co je firma a podnikání proti mateřství. Řídím se celý život zdravým rozumem. Stejně přistupuji k mateřství i k podnikání. Projekt připravujete 9 měsíců, první tři roky pracujete s projektem 24 hodin denně a potom dalších mnoho let usilujete o to, aby byl světu přínosem. Ženy jsou tedy pro mě skvělé podnikatelky a má rada je jednoduchá. Použijte v podnikání běžnou ekonomiku domácnosti. Dejte projektu pozornost, kterou byste věnovali dítěti. Pokud máte více dětí, jste zvyklé dělit pozornost a to je další výhoda pro vaše podnikání. A úspěch se musí dostavit. Čas, láska i peníze se musí rozdělit s citem a ten my ženy máme.

Proč jste zvolila zrovna kolagen? Co vás přivedlo na tuto úvahu?

Inca Collagen je můj druhý podnikatelský projekt a celkem třetí dítě. (smích) „Mám patnáctiletého syna.“ Když se má kariéra ustálila, vrátila jsem se snad již počtvrté do Thajska. Tam jsem upřela pozornost na jednoduchý a zdravý životní styl. I má mysl prošla od thajského boxu až k józe. Mango, kokos, olej, slunce, moře a příroda nasměrovaly moji pozornost ke kolagenu. Vozila jsem všechny ty zdravé věcičky přátelům a oni je chtěli znovu a znovu. Tak dnes vyrábím kolagen pod vlastní značkou.

Co obnášely vaše začátky v podnikání?

Začátek byl sen o tom, JAK BY TO ASI VYPADALO? Mám totiž velmi dynamickou fantazii. Za pár dní jsem si vysnila nadnárodní společnost. Inspirací mi byl Ford, Nivea, Redbull a Disney, taky Steve Jobs a Mark Zuckerberg. Pak jsem začala uvažovat kolik, kde a čeho potřebuji. Chtěla jsem mít produkt nej, nej, nej. Hodně mi pomohly i firmy, pro které jsem dříve odvedla bezchybnou práci. A dokonce jsou na mě hrdí a fandí mi. Prostě, co sejete, to sklízíte.

S produktem Inca Collagen jste na trhu nedlouho, ale podařilo se vám na něm již dosáhnout slušné pozice. Tedy prodej přes lékárny, relevantní reference. Co za tím stojí?

Za vším stojí tvrdá dřina a skvělý produkt. Užíváme si obrovskou loajalitu a zpětnou vazbu spokojených uživatelů. Reference si předávají navzájem. Naše publikum je velmi široké, krásné ženy, sportovci, senioři i zralí muži. Lidé nás hledali v lékárnách, a tak jsme už i tam běžně k dostání. Produkt je k dostání i v obchodní síti Hervis, Vivantis a v dalších provozovnách kosmetiky, fitness a wellness centrech, golfových shopech, u fyzioterapeutů, masérů a výživových poradců. Pomalu se přidávají i odborní lékaři, a to ortopedi, dermatologové, podiatři atd.

Čím je Inca Collagen výjimečný, úžasný?

Je živý, silný, čistý a opravdu funguje.

Pro koho je a není určen?

Je určen pro všechny nad 25 let. V tomto věku totiž začíná pokles tvorby kolagenu v lidském těle. Mírnější rétorikou jej doporučuji lidem nad 35 let.

Podle čeho jste volila název firmy a produktu?

Pro zjednodušení jsem kdysi zkrátila „International Consulting Agency“ na INCA. Název produktu byl proto jasnou volbou.

Uvažujete o tom, že by se dala rozšířit produktová řada či služby firmy?

Služby určitě, právě nyní intenzivně pracuji na rozšíření klientského servisu. Produktová řada se aktuálně rozšiřovat nebude. Mám opravdu skvělý produkt na 1 000 příznaků nedostatku kolagenu v těle. Uvažuji ovšem i o vlastním charitativním projektu, vlastně již takový existuje, jen nemá žádný řád. Pomáhám zatím spontánně. V budoucnu bych chtěla pomoc plánovat co nejúčinněji.

Kde vidíte svoji firmu za rok či za pět let?

Za pět let vidím světovou komunitu spokojených uživatelů, kteří budou přesně vědět, proč náš produkt užívají. Prostě protože funguje. Každému budeme plnit jiné očekáváním jediným produktem. To je moje nové poslání, to mě dělá živou a šťastnou.

Jak hodnotíte postupy v rámci legislativy a kde jsou podle vás ještě značné rezervy?

Legislativa je vlastně jednoduchá, jednosložkový produkt plní přísná nařízení a předpisy, a to nejen v EU, daně považuji za samozřejmost. Firmu je třeba vést transparentně. Zisk umím investovat a znovu zhodnocovat. Zde je mi velkou inspirací autor mnoha publikací Robert Kiyosaki. Legislativu je třeba plnit a sledovat změny a na to jsem připravená.

Podle jakých kritérií jste sestavovala svůj tým a jakým způsobem ho řídíte?

Můj tým je odrazem toho, jaká jsem já. Je na mě spolehnutí. Lidé mě následují, protože ví, co jsem dělala a jak jsem to dělala, a znají moje PROČ. V tu chvíli je vlastně jedno, jestli jde o kolagen nebo o pomeranče. Moje PROČ je pro mé kolegy důvodem mě následovat a doplňovat. Ekonomiku svých rozhodnutí obhájím nejlépe skutečností, že společnost vedu pouze se svým vlastním kapitálem. Na všechny kroky, které plánuji, mám raději vždy dvojnásobnou rezervu. Pak se podniká bezpečněji a je to jedna radost. Možná vás překvapím, ale nejsem materiálně založená. Svoje sny si plním uváženě a můj mercedes není nový.

Jaký způsob propagace se vám osvědčil?

Můj způsob propagace? Já nevím, asi všechno dohromady. Lidová slovesnost je zdarma. Může vás vystřelit i zničit. Doslova ctím kouzlo lidové slovesnosti. Ale kamarádím se i s CzechTrade a podnikatelskými kluby jako je třeba HELAS ladies club. Hradíme si samozřejmě i internetové nástroje a rozdáváme i dárečky, jezdíme na veletrhy, prostě všechno dohromady. Vidět a být viděn.

Váš produkt se pyšní vysokým obsahem činného kolagenu. Kolik takových znáte?

Obsah našeho produktu tvoří 100 % bio aktivního mořského kolagenu v denní dávce 3 000 mg. Ty nejznámější produkty na českém trhu obsahují obvykle 8 nebo 16 mg kolagenu, jiné zase obsahují kolagen v dostatečném množství, ale tepelně zásadním způsobem upravený, nejsou tedy bio aktivní. Hledím si toho co jsme my, konkurenci sleduji jen zdravě. Konkurence mi vlastně značně pomáhá s osvětou o kolagenu všeobecně. Já potom přidám vysvětlení – proč je ten náš tak skvělý.

Podle čeho z vaší zkušenosti volí zákazníci produkty s kolagenem, které si zakoupí, a kde dělají zásadní chybu?

Lidé, kteří volí kolagen, očekávají zlepšení nějakého jevu s nedostatkem kolagenu přímo spojeného.

 

Jak byste radila, aby lidé přistupovali k výběru výživových doplňků obecně?

Mám pocit, že se lidé o sebe starají více než dříve. A to je moc dobře. Doporučuji vždy a u všeho uvážit poměr cena – výkon – kvalita. Je jedno, zda se rozhodujete pro nákup auta nebo kolagenu.

Kdo je vaším častějším zákazníkem, muži či ženy?

Pokud jde o zdraví, tak převažují muži sportovci. Pokud jde o krásu, jsou našimi zákazníky z 99 % ženy. Muži krásu neřeší, snad jen vlasy.

Z původního profesního prostředí jste přišla do docela nového. Jak hodnotíte tuto změnu ve svém životě?

Pro mě se nic nezměnilo, pomáhám lidem. To jsem dělala, dělám a budu se o to snažit celý život.

Co patří k vašim zásadám?

Nemám zásady v pravém slova smyslu, mám životní vzory. Pan Werich, pan Masaryk, a budete se divit, i Malá Čarodějnice z Večerníčku, to jsou mé zdroje zásad a nekonečné inspirace. Vždy budu dělat, co mě baví, budu se snažit být dobrým člověkem, i když se zrovna nikdo nedívá.

Jaký svůj povahový rys hodnotíte jako velmi vhodný pro dráhu podnikatelky?

Dost často nerespektuji „zajeté koleje.“ Jsem inovátor a snílek.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michael Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Lenka Ngombele

Oficiální web Inca Collagen: www.incacollagen.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Direct People www.directpeople.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Kdysi býval hokejistou a tanečníkem, dnes je jedním z nejlepších českých amatérů v badmintonu a vede dvě prodejny české běžecké speciálky Sanasport. Nahlédnout do zákoutí profese, prodejní úspěšnosti na trhu a dalších postřehů můžete v našem rozhovoru.

Jak se člověk dostane od studia ekonomiky do sportovního obchodu?

Překvapivě snadno. (úsměv) Nechtěl jsem začínat pracovní kariéru v korporátní sféře, hledal jsem spíš něco menšího, kde budu mít blízko ke sportu a komunikaci s lidmi. A to se povedlo.

Takže jsi rád sportoval od dětství?

Přesně tak. Dva roky jsem hrál hokej, deset let jsem závodně tancoval. Dnes hraju hlavně badminton.

Proč jsi skončil s hokejem a tancováním?

Hrát hokej znamená brzo vstávat a tehdy to nebylo nic pro mě. U tancování se vstáváním na večerní vystoupení problém nebyl, (smích) ale partnerky u tance většinou nevydrží moc dlouho, tak jsem to zabalil. Badminton mě ale baví pořád, účastním se největší amatérské ligy a vůbec nejsem špatnej. (smích)

Většina lidí tě dnes zná hlavně jako „sanasporťáka“. Co tě na současné práci nejvíc baví?

Hlavně že to není stereotypní práce, kde bych dělal pořád to samé. Každý den mě čeká něco nového a výzvy já překonávám rád. Baví mě pomáhat lidem řešit jejich sportovní potřeby a problémy, navíc máme výborné týmy v Brně i v Olomouci, takže je práce skoro jako má druhá rodina.

Začínal jsi jako řadový prodejce, po dvou letech už máš na starost obě české prodejny Sanasportu jako manažer. Co taková práce obnáší navíc?

Je toho dost, samozřejmě víc zodpovědnosti, mám hodně starostí s plánováním a logistikou, už se nedostanu tolik do klasického prodeje. Na druhou stranu konečně dělám management a ekonomiku, tedy to, co jsem studoval, a fakt mě to baví.

Sanasport prodává i věci do haly, ale je známý hlavně jako běžecká speciálka. Co ty a běh?

Ze začátku byl pro mě běh a především ten vytrvalostní skutečně za trest, já jsem spíš sprinter. Teď už je to takový menší trest. (smích) A doufám, že tenhle článek nebudou číst moji nadřízení. (smích) Ale teď vážně – běh je skvělý doplněk pro kondici, takže si tréninky při hraní badmintonu nemůžu vynachválit. Běhání je nejpřirozenější lidský pohyb a fyzickému zdraví výrazně přispívá.

Jací jsou podle tebe čeští běžci?

Hodně nároční. Když budu brát ty, co k nám chodí nakupovat, pak jsou vždy perfektně připravení. Hodně běhají, mají velké teoretické znalosti, přesto si přijdou pro radu. Je radost se s takovými lidmi bavit.

V mnoha oborech koukají lidé při nákupu hlavně na cenu, jak to je u vás?

Cena je pochopitelně důležitá, ale není nejdůležitějším faktorem. Dřív to bylo trochu jiné, ale dnes lidi víc řeší poměr cena/výkon, rádi si nechají doporučit kvalitní věci a nebojí se za ně připlatit.

Když budu chtít začít běhat, co k tomu potřebuji?

Odhodlání, radost a jedny kvalitní boty. Bez funkčního oblečení se na začátku běhat dá, ale bez správné obuvi se člověk neobejde. Hodně lidí asi zauvažuje nad koupí bot někde v supermarketu, ale ničí si tím jen zdraví.

Jak takový nákup běžecké obuvi vypadá? Přijdu do prodejny a řeknu: „Dobrý den!“ Co se děje dál?

Taky hezky pozdravíme. (smích) Pak budeme hodně mluvit. Zjišťujeme co nejvíc věcí, třeba jak často člověk běhá, po jakém povrchu, jaký má typ došlapu apod. Potom vybereme několik vhodných bot různých značek, zkoušíme, zákazník se může proběhnout na páse. Času u nás stráví většina lidí určitě víc než v klasické obuvi.

Pro zjištění došlapu děláte tzv. diagnostiku došlapu. Může si člověk vybrat vhodné boty i bez ní?

Třeba při výběru trailových bot do terénu není tolik nutná, protože poloha nohy se vůči terénu hodně mění. Ale jak jde o neustále stejný pohyb, tedy typicky při běhu na pevném povrchu jako silnice, tam se diagnostika hodí. My ji děláme zadarmo bez toho, aby si člověk musel něco koupit, takže minimálně zjistí něco o sobě.

Jaké značky vlastně prodáváte? A kterým se v Sanasportu nejvíc daří?

Téměř všechny, co ve sportovním světě něco znamenají: Adidas, Asics, Craft, Inov-8, Mizuno, Reebok a spoustu dalších. Co se týče prodejů, jednoznačný vítěz není, poptávka je po všech. Nejznámější značkou je u nás Asics, se kterým jsme začínali.

A co ty jako prodejce? Jakou máš úspěšnost, když někoho obsluhuješ?

Díky povinnostem vedoucího už neprodávám tolik jako dřív, ale kdykoli se můžu lidem věnovat, jsou vždy spokojení bez ohledu na to, jestli nakoupí nebo nenakoupí. Sám mám radost, i když jim jen dobře poradím a udělám pro ně maximum. Žádnou statistiku si nevedu, i když bych možná měl – určitě bych byl někde nahoře. (smích)

Kdybys na závěr mohl dát běžcům jednu jedinou radu, jaká by to byla?

Dělejte vše v klidu, ať si něco neuděláte. Běhání je hodně o hlavě, důležité je hýbat se, není potřeba se přepínat, nebo si něco dokazovat. Hlavní je mít z pohybu radost.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: archiv

Vytvořeno ve spolupráci: BVV www.bvv.cz

Sanasport www.sanasport.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

Účesy panenkám tvořila snad každá malá holčička. Veronika Suchá nebyla výjimkou. Svou dětskou vášeň později přetvořila do úspěšného podnikání. Dnes vede profesionální kadeřnický salon ProfiBeauty a rozjíždí charitativní projekt pro těžce nemocné.

 

Čím jste chtěla být v mládí?

Jakožto typický Blíženec se mé sny o budoucím povolání několikrát měnily. Chtěla jsem být zubařkou, právničkou a nakonec se ze mě stala obchodnice s vlasy. O práci v oblasti krásy jsem začala uvažovat ve 20 letech. To jsem si naplánovala první návštěvu studia, které se prodlužováním vlasů zabývalo. Stálo to ale velké peníze. Tehdy mi došlo, že je něco špatně. Zhušťování a prodlužování vlasů bylo považováno za jakýsi luxus, který nebyl dostupný všem. A to jsem chtěla změnit.

 

Jak jste ve své profesi začínala?

Začátky se pojily s první investicí, která naštěstí vyšla. Nakopla mě a začala jsem se tím zabývat naplno. Takže jsem ukončila studium na vysoké škole a stala jsem se podnikatelkou na plný úvazek. Práce s vlasy mě nadchla, stala jsem se na ní závislá. Pracovala jsem šestnáct hodin denně, což hraničilo s workoholismem. Studovala jsem vše, co se dalo. Inspiraci jsem hledala hlavně v zahraničí, a to trvá dodnes. Začátky byly velmi těžké, ale prodeje stoupaly a kvalita provedení se zvyšovala. Z pouhého přeprodeje hotových produktů jsme po necelém roce fungování zřídili zpracování a výrobu celé produkce přímo v centru Prahy.

 

Jak jste se dostala k práci s vlasy?

Měla jsem komplex z řídkých, krátkých a poničených vlasů. A z toho se stala má vášeň. Vlasy pro mě znamenají krásu, a to nejen tu povrchní. A pro mnoho žen jsou krásné vlasy součástí sebevědomí. Těší mě, když vidím klientky nosit naše vlasy. A vím, že se z nich opět stávají silné ženy, které jen tak někdo neporazí. Ženy, které opět našly ztracené sebevědomí. Nakonec se ale ze salonu stal boční projekt.

 

A jaký je ten hlavní?

Zajistit kvalitní vlasový materiál a zajímavé produkty profesionálům. Plně je zaškolíme, aby zvládali svou práci perfektně a aby jejich klienti byli na tisíc procent spokojení s aplikací vlasových náhrad. Navíc jim dodáme nejkvalitnější zboží, které mohou na trhu sehnat. Certifikáty za naše kurzy prodlužování vlasů vlastní desítky významných salonů v ČR

Co vše tedy v současnosti nabízíte?

Hlavně prodej vlasů. Nabízíme středoevropské a východoevropské vlasy, ze kterých vyrábíme další produkty, jako jsou clip-in vlasy, nalepovací vlasové pásky, vlasy na keratin nebo micro ring. Středoevropské vlasové pásky navíc děláme jako jediní na světě.

 

Nabízíte je i do zahraničí?

Ano, začínáme s tím a očekáváme velké výsledky a úspěch. Ve světě se totiž nabízejí hlavně asijské vlasy, které jsou nedostačující. Cuchají se, jsou neforemné, tvrdé a vždy jde poznat, že jsou nastavené. Což je proti naší představě. Vlasy mají vypadat jako vlastní, aby to nikdo nepoznal.

 

Kromě toho začínáte i s charitativním projektem…

Přesně tak. Vyrábíme paruky a komplexní vlasové náhrady pro klienty, které trpí zákeřnou nemocí ovlivňující růst nebo padání vlasů. Založily jsme nadační fond Daruj vlasy a rozhodly jsme se případným žadatelům trpícím ztrátou vlasů, například podstupující chemoterapii, alopecií, darovat paruky zdarma.

 

Jak vás takový projekt napadl?

Myšlenka se zrodila již před čtyřmi lety, ale tehdy jsem neměla peníze na to, abych ji zrealizovala. Hlavním impulsem bylo, když jsem zjistila, že existují firmy, které přijímají dary a neposkytují adekvátní výsledky. Například vlasy kratší než třicet centimetrů vůbec nepřijímají. I když právě ty jsou k výrobě paruk nejvhodnější. Jsou také časté případy, kdy dary tajně zpeněží v komerčním salonu na prodlužování vlasů bez souhlasu dárce a výsledná pomoc zcela neodpovídá hodnotě získaných vlasů. Vlasy jsou relativně drahou komoditou, mají určitou tržní hodnotu a tu bohužel zpět pro potřebné nevidíme.

 

Máte představu o financování tohoto projektu?

Nebude to jednoduché, začátky již dotujeme z vlastních zdrojů. Také bude záležet, jestli najdeme dárce vlasů. Ale věříme, že jich bude dostatek k tomu, abychom vlasy vyměnili za peníze, které poputují do nadačního fondu. Doufáme, že první rok obdarujeme minimálně čtyřicet žadatelů. Což by byl výsledek několikanásobně vyšší, než všechny ostatní organizace v Česku a na Slovensku dohromady za celou dobu jejich fungování. Myslíme, že se nám to povede, projekt běží 2 týdny a máme již 3 uspokojené žadatele a další paruky se vyrábí.

 

Nejen do nadačního fondu, ale i pro své podnikání potřebujete lidské vlasy. Jak je sháníte?

Je to čím dál tím složitější, protože náš obor celosvětově roste. Trendem totiž je mít dlouhé a husté vlasy jako celebrity. Jakékoliv vlasy nad čtyřicet centimetrů mají opravdu vysokou hodnotu a je opravdu těžké je sehnat. Výkup vlasů proto máme po celé Evropě. Prakticky jsme lidem umožnili volbu, zpeněžit své vlastní vlasy v jedné z našich výkupen nebo darovat své vlasy transparentně na dobrou věc prostřednictvím nadačního fondu.

 

Jaká jsou kritéria pro výkup vlasů?

Vždy musí být nepoškozené, aby vydržely co nejdéle. Co se barvy týče, nejvíce se cení nebarvené vlasy, ale vykupujeme i ty barvené nebo šedivé. Vykupujeme rovné, vlnité i kudrnaté vlasy.

 

Kolik za vlasy lidé dostanou?

Záleží na kvalitě. Ale například dárkyně s padesáticentimetrovými blond vlasy dostane za svůj culík i deset tisíc korun.

 

Co právě letí ve světě vlasového stylingu?

Nedá se to zobecnit. Nosí se takřka vše. Hodně jsou teď v kurzu ombre odstíny, balayage a stříbrná nebo šedá barva. Podle toho jsme také navrhli novou kolekci produktů clip-in. Tu spustíme v říjnu. Jsou to sety, které si můžeme poskládat podle sebe, kombinovat odstíny, hustotu vlasů a další. Jedny clip in vlasy můžou mít hustotu až tři sta gramů.

 

Když se ohlédneme na trendy v minulosti, je nějaký, o kterém nechápete, že mohl být v módě?

Snad jen trvalá, které neuvěřitelně ničí vlasy. Ale ta už je z módy dlouho a snad se do ní nikdy nevrátí.

 

Chtěla byste, aby se do módy něco vrátilo?

Nerada se ohlížím do minulosti, takže ne.

 

Liší se v požadavcích čeští zákazníci od zahraničních?

Ano, jsou více konzervativní. Češi se bojí delších vlasů, protože se to nehodí k našemu věku. Mají strach z extra hustoty, protože to zatíží vlastní vlasy. Ale to je mýtus. A to ani nemluvím o odstínech. Ty klienti požadují hlavně nebarveného vzhledu, což je přesný opak, než je vidět v zahraničí. Ale máme i klientky, většinou jsou to mladé slečny inspirující se zahraničními blogerkami, které naši novou kolekci určitě ocení.

 

Jak se díváte na další trendy jako je samoopalování nástřikem?

Vzhledem k tomu, že navštěvování solárií je škodlivé, je samoopalování nástřikem stále žádanější. Sluneční záření s jistou ochranou je samo osobě zátěž pro naší pleť, rychleji stárne a solárium to prokazatelně ještě zhoršuje. Dovážíme pro Českou republiku světově uznávané výrobky italské značky That’So, které jsou špičkové, takže dokážeme zamaskovat například i náročnější pigmentové skvrny. Samoopalovací nástřik této značky je složen ze zcela přírodních ingrediencí, je přirozený, krásně voní, nemá žluto-zelené nádechy a vydrží dlouho. Máme nyní novinku jako jediní v Česku, která nezanechává žádné skvrny na oblečení okamžitě po nástřiku.

 

Chodí k vám i muži?

Jsou pravidelnými návštěvníky jak u nástřiků, tak u vlasů. Vyrábíme na zakázku příčesky, které lepíme přímo na hlavu klienta. Jedná se o neinvazivní transplantaci vlasů. Z padesátníka s pleší tak uděláme šarmantního čtyřicátníka.

 

Kde čerpáte inspiraci?

Všude, kde to má smysl. Ale hodně jedeme vlastní styl. Věříme v dlouhodobý a postupný růst a hlavní je pro nás spokojenost zákazníka. Ta spočívá hlavně v kvalitě prodaných produktů. Ty umíme a budeme nabízet dál.

 

Co plánujete do budoucna?

Příští rok bychom rádi oficiálně expandovali do zahraničí. Nyní připravujeme anglickou verzi stránek, kterou snad spustíme na přelomu roku. V České republice nás v tuto chvíli hodně nadchla nadace, které chceme věnovat dostatek času. Věřím, že tím nemocným dodáme náboj v náročném období, kterým procházejí. A nám bude neskutečnou odměnou vidět úsměv na tváři žadatelů.

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Je velice hektický. Mám dvě malé děti, které změnily celý můj svět. Musím se jim hodně věnovat a práce je závislá na střídání se s manželem, který firmu řídí, chůvě, školce a hodných babičkách. No a taky na neprospaných nocích. Práci tak věnuji čas, který nemohu trávit s dětmi. A i když ji miluji, je hodně náročná. Běžný den ale úplně popsat nedokážu, protože ve firmě dělám, co je potřeba. Navrhuji kolekce, objednávám a komunikuji s výrobou, vedu kurzy nebo se starám o VIP klienty. Postupně úkoly deleguji na schopné členy týmu. Snažím se  rozvíjet firmu tak, abychom uspokojili naše klienty.

 

Co ráda děláte ve volném čase?

Veškeré volno věnuji dětem a rodině.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-6-2016.html

Profi Beauty www.profibeauty.cz

Nadační fond Daruj vlasy: www.darujvlasy.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

V místě bývalé tiskárny z dob Rakouska-Uherska vznikl v Novém Městě nad Metují v roce 2013 čtyřhvězdičkový hotel Rajská zahrada s výjimečnou polohou na skále vysoko nad meandry řeky Metuje. Majitel hotelu Ing. Petr Lukáš ze společnosti CLITIA a.s. nezastírá, že architektura hotelu je novodobou paralelou staveb architekta Dušana Jurkoviče, které najdeme v Novém Městě nad Metují i širším regionu. Kořeny Rajské zahrady jsou tak ukotveny v kulturním dědictví 20. století, služby hotelu však odrážejí moderní trendy současnosti.

Jaká je geneze vašich podnikatelských aktivit?

Začínal jsem se společností ELEKTRO-COMP. Je to již 18–19 let, co podnikám. Zabývali jsme se původně malými elektroinstalacemi v rodinných domech. Postupem času jsme přešli i na průmyslové objekty. V dnešní době je naší hlavní náplní výstavba energetických sítí pro skupinu ČEZ.

Zároveň jste hlavním akcionářem společnosti CLITIA a.s. a majitelem čtyřhvězdičkového hotelu Rajská zahrada.

Společnost CLITIA a.s., která je jako právnická osoba majitelem objektů Rajské zahrady, se zabývá aktivitami týkajících se starých nemovitostí, chcete-li brownfieldů. Snažíme se takové objekty získat a kompletně je zrekonstruovat. V rámci této činnosti pro společnost CLITIA a.s. jsem vyhledával další objekty, které bychom mohli převzít a rekonstruovat. Naskytla se možnost získat objekt v Novém Městě nad Metují. Přijel jsem se do Nového Města nad Metují podívat a absolvoval jsem prohlídku nemovitosti. Přední trakt vypadal na první pohled komerčně velmi slibně. Když jsme došli dozadu, objevili jsme torzo altánu, na kterém se měl údajně podílet sám architekt Jurkovič. Když jsem se potom podíval do Rezeckého údolí, kterým protéká řeka Metuje, tak jsem si hned uvědomil unikátnost celého místa. Jste de facto v centru města, ale kolem je naprostý klid. Na náměstí to máte 100 –200 metrů. Všechno to ve mně evokovalo možnost využít toto místo v souladu s jeho výjimečností. Co dál? Vznikl projekt wellness hotelu.

Autorkou návrhu architektonického řešení je Ing. arch. Helena Dařbujánová. Jak jste ji získali pro spolupráci?

Paní architektku Dařbujánovou jsem znal takříkajíc od vidění, protože pracovala na interiérech náchodského hotelu Hron, se kterým měla společnost CLITIA a.s. rovněž co do činění. Tam jsem se s ní seznámil. Oslovil jsem ji tedy, zda by s námi nechtěla spolupracovat na vizi nového novoměstského wellness hotelu. A byla to ona, která propojila zřetelnou linkou interiérovou a exteriérovou tvář Rajské zahrady s odkazem na tvorbu architekta Dušana Jurkoviče.

Spolupráce architekta s investorem může být harmonická, ale také nemusí…

(úsměv) To víte, že nějaké třecí plochy tam samozřejmě vznikly, jako vzniknou všude. Já jsem k tomu ale pak přistoupil tak, že buď jsme si to mohli dělat celé sami, nebo jsme si vybrali někoho, kdo tomu rozumí. Nakonec jsme vždycky našli kompromis, i když pochopitelně byly napjaté chvíle. Týkalo se to i finančních otázek, protože když je něco designové, tak je to i o jiných penězích než standardní kvalita. Ale celkové dílo se podle mého velmi zdařilo a jsem rád, že jsme paní architektku Dařbujánovou s touto vizí oslovili.

Za Rajskou zahradu jste dostali i cenu časopisu Stavitel za architektonický detail v rámci celostátní soutěže Stavba roku 2014.

Ano, je to tak. Se stavbou Rajské zahrady jsme postoupili mezi finalisty celostátní soutěže Stavba roku 2014. A finálem bylo pak předání cen v Praze. Měli jsme z toho radost.

Stavba hotelu Rajská zahrada si vyžádala provedení stavebních úprav ve skalní stěně, jež nebyla zcela stabilní. To muselo být složité a pro rozpočet investora i krajně nepříjemné.

Že jsou v Novém Městě nad Metují obecně problémy s geologickým podložím a jeho stabilitou, to jsme věděli. Ale samozřejmě jak se stavba začala realizovat, objevovaly se tyto problémy již v konkretizované podobě. Stavba se začínala prodražovat. Stáli jsme před zásadním rozhodnutím, zda to prostě ignorovat s tím, že to 5–10 let vydrží. Dobře, ale co potom? Postavit takové dílo na skále a potom se dívat za 5, 10 let (nebo možná nikdy), že popraská? Rozhodli jsme se nakonec, že tu investici uděláme kompletní, aby bylo na několik generací všechno v pořádku.

Po dlouholetém podnikání v jiném oboru se z vás najednou stal majitel hotelu – hoteliér. Jaká byla vaše očekávání a jaká se potom ukázala být realita?

Rozhodně je ten pohled dnes úplně jiný než v době, kdy jsme hotel Rajská zahrada otevírali. Je to úplně jiný obor, než kterému jsem se věnoval do té doby. Spolupracujete s jinými lidmi. Je to celkově značně odlišné.

Jaká byla tedy vaše primární představa?

Měl jsem původně pohled běžného hosta restaurace či hotelu. Připadá vám to jednoduché. Jako běžný host přijdete do restaurace či hotelu, díváte se kolem, a řeknete si, že to není nic složitého. Jenže například takový 24hodinový provoz hotelu je úplně něco jiného, než když se tam ubytujete a ráno odjíždíte. Zaměstnanci v mém původním oboru pracovali na jednu, dvě směny, ale v hotelnictví to musí fungovat nepřetržitě.

Hotel a restaurace mají také jiný typ výrobků a zákazníků než společnost podnikající v oboru elektroinstalací. Když to vezmeme s nadsázkou, tak ve sféře elektroinstalací je produkt, řekněme jistič, izolátor, konstantní. S lidmi a s lidským faktorem to bude nejspíš jiné.

Samozřejmě. Každý klient má jinou mentalitu. Už při samotném příjezdu do hotelu si s sebou náš klient přiváží něco z vnějšku a to ovlivňuje jeho očekávání, prožívání, chování.

Nepřipadáte mi jako ten typ majitele hotelu, který by čtvrtletně někde v kanceláři pouze prohlížel ekonomické výsledky a počítal zisk?

Snažím se kontrolovat hotel jako majitel z pozice zákazníka. Jako bych já byl zákazník a očekával za svoje peníze kvalitní službu. Pokud je to možné, snažím se být v hotelu každý den, byť je to třeba na chvíli, kdy sem přijedu na oběd. Baví mě to. Mojí filozofií není jen něco koupit, zhodnotit a formálně to z pozice majitele provozovat. Tak tomu určitě není. I když se zabývám nemovitostmi, můj sen nikdy nebyl koupit někde deset hektarů pozemků, ty rozparcelovat a prodat. Chtěl bych, aby za mnou bylo něco vidět.

Kdy to byla s Rajskou zahradou perná práce?

Když se dokončoval hotel a poptávali personál. Zadali jsme inzeráty, že přijmeme kuchaře, číšníky atd. Zájemce přišel a hotel ještě nebyl stavebně dokončený. A teď někoho přesvědčte, že to bude krásné, když jsou všude kolem holé stěny, podlahy bez koberců?! Většina lidí neumí číst stavební plány a nemá adekvátní představivost. Začátek byl personálně složitý. Z toho vyplynulo, že ani ten rozjezd nebyl takový, jak jsme si představovali.

Ale samotné slavnostní otevření hotelu mělo velký úspěch u veřejnosti ze široka daleka.

To jsme ani nečekali, že slavnostní otevření bude mít takový úspěch a na novostavbu areálu se přijde podívat 2 500 lidí. Byli jsme z toho velmi překvapeni a udělalo nám to obrovskou radost.

Jaké jsou vztahy Rajské zahrady s Novým Městem nad Metují?

Symbióza Rajské zahrady s běžným životem Nového Města nad Metují je velmi důležitá a v rozvoji a dobrém fungování hotelu i nezastupitelná. Proto je tady i veřejnosti přístupný vyhlídkový bod. Nechtěli jsme z hotelu udělat čtyřhvězdičkovou pevnost izolovanou od městských ulic. Každý návštěvník je vítán. Ať už přijde jen za krásnou venkovní vyhlídkou, nebo se zastaví na oběd či šálek kávy. Totéž platí i pro naše fitness centrum.

Rajská zahrada ale není jen hotel, ale širší areál s pestrou infrastrukturou.

Je to vlastně i fungující obchodní pasáž. Jsou tady ordinace lékařů, byty, obchody. Rajská zahrada tak nepřináší pro Nové Město nad Metují jen kvalitní hotelové a restaurační služby, ale i infrastrukturu malé obchodní pasáže.

Stavba byla realizována i pomocí prostředků z fondů Evropské unie. Jak moc bylo složité na evropské peníze dosáhnout?

Nebylo to vůbec jednoduché. To se mohlo zdát jen z počátku. Administrativa s tím spojená je opravdu obrovská a složitá. A nejde jen o to, získat peníze. Projekt je třeba obhájit v kontextu jeho víceleté udržitelnosti. To přináší další kontroly, audity apod.

O vztazích mezi investorem a architektem jsme již hovořili. Co takhle vztahy mezi investorem a dodavatelem stavby?

Co se týká dodavatele stavby – společnosti STYLBAU s.r.o. – tak komunikace s ním byla výborná. Pokud bychom něco dalšího v Rajské zahradě budovali, tak bude tato společnost náš preferovaný dodavatel.

Jedno britské přísloví říká, že když člověk postaví dům, vždycky zjistí, že měl některé věci znát dřív, než začal stavět. Platí tento anglosaský povzdech i v české Rajské zahradě?

Snažili jsme se, aby celý objekt byl co nejvíce ekologický. Něco vám ale neřekne ani dodavatel a později se dozvíte, že jste to měli vědět. Tak například z ekologického hlediska velmi funkční trojskla by měla mít všechny vrstvy v identickém provedení, protože jinak dochází například v létě k tepelnému pnutí a vrstvy skla mají rozdílnou dilataci.

Při otevření Rajské zahrady zaznělo, že vaše společnost chce podobný projekt realizovat i v nedalekém okresním Náchodě.

Měli jsme v Náchodě plány, které se týkaly areálu bývalých Lázní Běloves. Chtěli jsme tam něco od vlastníků areálu koupit a následně společně s městem Náchodem revitalizovat, ale z našeho záměru po složitém ročním jednání s majiteli areálu později sešlo.

To byla minulost. Ale co současnost?

V současné době jsme před podpisem smlouvy na obdobný projekt jinde, ale nechtěl bych to zatím zmiňovat, dokud se záměr neposune přece jen více k praktické realizaci.

Jaké jsou vztahy Rajské zahrady s místní samosprávou?

S vedením Nového Města nad Metují se nám spolupracuje velmi dobře a místní samospráva se nám snaží, v rámci jejích možností, vyjít maximálně vstříc.

Jako majitel hotelu jistě potkáváte řadu lidí s visačkou V.I.P. na klopě.

Významnými akcemi, které prostupují naším hotelem, je například filmový festival Novoměstský hrnec smíchu či soutěž Muž roku. V létě se sem opět chystá soustředění akce Muž roku, takže o celebrity opravdu nemáme nouzi.

Kdo z nich vám utkvěl v paměti?

Napadá mě například pan fotograf Jakub Ludvík, který má ostatně v našem hotelu stále umístěnou malou výstavu fotografií. Potom je to například pan režisér Zelenka.

Jste majitelem hotelu. Stal jste se i jeho hostem?

(úsměv) To víte, že jsem musel ubytování osobně vyzkoušet, především pak po společenských akcích, kdy už cesta domů vzhledem k sortimentu nabízených nápojů nepřipadala v úvahu.

A když jste například na cestách, všímáte si, jak fungují jiné hotely?

Člověk už je hodně profesně postižený, takže hned sleduji, jak funguje recepce, jak mají udělané a vymyšlené to či ono. Když někde vidím nějakou inovativní věc, tak to vyfotím a hned to posílám panu řediteli, jestli by to nešlo udělat i u nás.

Na jakou inovaci se chcete v rámci služeb Rajské zahrady zaměřit do budoucna?

Bylo dobré propojit například Nové Město nad Metují, Českou Skalici a Náchod nějakou formou dopravního spojení, například mikrobusem. Je tady co vidět, co poznávat, co navštívit. Potenciál turistiky tady není ještě zdaleka tak využitý, jak by mohl být. My chceme tento potenciál našim hostům co nejvíce přiblížit.

Jste pracovně jistě hodně vytížený? Jak odpočíváte a jak si plánujete volný čas?

Hrozně špatně si plánuji volný čas. Přítelkyně a rodina, když plánují dovolenou, tak mi pouze sdělí, kdy se jede. To je jediná možnost, protože pokud by se mě nejdřív zeptali, kdy mám čas, tak bychom se nikdy nikam nedostali.

Hotel Rajská zahrada je na skále nad řekou Metují. Uvažujete například o využití říčního meandru pro potřeby Rajské zahrady?

(úsměv) Všem říkám, že si tam jednou na stará kolena postavím molo a budu tam půjčovat lodičky.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Mirek Brát

Foto Mirek Brát, archiv hotelu Rajská zahrada

Oficiální stránky hotelu Rajská zahrada www.hotelrajskazahrada.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz