Archiv rubriky: Business

Do jeho kompetencí patří veškerý marketing a PR společnosti Harley-Davidson Motor Company pro střední a východní Evropu. Pod jeho vedení tak spadá marketing v osmi státech – Česku, Slovensku, Maďarsku, Polsku, baltských státech a na Ukrajině. Stará se tedy o veškerou komunikaci jak směrem ven, tedy k zákazníkům, odborné veřejnosti a novinářům, tak směrem dovnitř k dealerům. Motorkami žije i ve svém osobním životě, a to již od studentských let.

 

Vnímáte nějaké marketingové trendy, které se týkají motoristického průmyslu? Co funguje a co naopak ne?

Dá se říci, že moto průmysl kopíruje to, co se děje všude ve světě. Vidíme, že nejvíce trpí deníky, které jsou pro nás téměř mrtvé médium. Někteří lidé předpovídali podobný scénář i magazínům, ale to se nestalo. A upřímně já jsem s tím ani nepočítal, protože něco jiného je číst si zprávy z deníku, něco jiného je číst z internetu a něco jiného je číst z pěkného křídového papíru. Tam jsou informace doplněny o krásné fotky a ten zážitek je pro čtenáře mnohem lepší. Vliv může mít i čas. Čtení magazínů věnuje zpravidla většina lidí více času než běžnému dennímu tisku. Pokud bych to měl ze svého shrnout, tak deníky jsou na tom nyní bohužel špatně, magazíny jsou na tom lépe, ale i tam je pokles. Naopak je vidět jasný strmý nárůst internetu a sociálních médií.

 

Jak tedy oslovuje svou cílovou skupinu Harley-Davidson?

Volíme variantu mezi magazíny, moto magazíny, internetem a sociálními médii. Využíváme Facebook i Instagram. Někdy využíváme i rádia. Naopak třeba televize nevyužíváme vůbec, protože se jedná o hodně drahé médium. Samostatnou kapitolou jsou pak eventy pro naše zákazníky, jako například Harley on Tour.

 

Kdo je typický český zákazník Harley-Davidson?

Je relativně těžké na tuto otázku odpovědět. Zákazníkem je totiž kdokoliv, kdo si chce splnit sen. Musím říct, že jsou to lidé převážně nad 30 let. A většinou se jedná o muže. Dáno to může být i tím, že hodně lidí stále vnímá motorku jako něco nebezpečného a může zde být určitá bariéra. Co se týče statusu či lokace, kde bydlí, tak jsou to lidé z velkých i malých měst. Může to být klidně řezník, zedník nebo třeba lékař, právník, podnikatel.

 

Zmínil jste sociální sítě, které zažívají v posledních letech obrovský boom. Pracujete s nimi aktivně?

Ano, musíme. A Harley má obrovskou výhodu v tom, že se jedná o „love brand“. Nemusíme budovat něco úplně od píky. Naše povědomí o značce je v Česku i ve světě opravdu vysoké, blíží se k 99 procentům. Komunikujeme tak, jak to od nás fanoušci očekávají a zároveň tak, abychom přilákali nové mladší zákazníky.

 

Čím to je, že si Harley-Davidson vybudoval takovou silnou fanouškovskou základnu?

Naše značka má silný příběh. Založili ji čtyři kluci – tři bratři Davidsonové a jejich kamarád Harley. Tehdy vzniklo něco, co by se dalo nazvat určitým poutem. Celé to vzniklo vlastně celkem jednoduše. Mladým klukům se nechtělo chodit na ryby pěšky, a tak si postavili motorové kolo. A to byl začátek Harley-Davidson. Značka měla i několikrát namále. Paradoxně díky první a druhé světové válce se postavila na nohy, protože dodávala motocykly pro americkou armádu. Vojáci si pak přivezli motocykly domů a značka se od té doby těší velkému zájmu. Raritou je i to, že dodnes pracují ve firmě rodinní příslušníci a potomci rodiny Davidson.

 

Takže ten osobní přístup hodnotíte jako hodně důležitý?

Určitě. Nejvíce to vidím na našich eventech a akcích. Když je tam někdo z rodiny Davidson, ať už Karen Davidson, Bill Davidson nebo Willie G. Davidson, tak se ihned stane středem pozornosti. Každý se s nimi chce vyfotit nebo si nechat podepsat tričko. Určitě tedy funguje vysoká sounáležitost. Jsme ikonickou značkou, a když se k tomu připojí i ikonické osobnosti, tak ten zážitek je pro zákazníky o to větší. 

 

Jezdí tyto osobnosti i do České republiky?

Jistě. Vloni jsme měli na Prague Harley Days Karen Davidson. Letos slavíme 115. výročí a Karen se sem chystá znovu. Možná dorazí i její bratr Bill Davidson.

 

Pořádáte často akce pro fanoušky?

Ano, akce pro zákazníky jsou jednou z našich marketingových disciplín. Koupí motorky to nekončí, ale začíná. Naši jezdci často a rádi pořádají různá setkání. Naše společnost jim to umožňuje díky klubům, takzvaným chapterům, které pořádají různé vyjížďky a výlety po Evropě i po celém světě. My jako společnost pro ně pořádáme akce, abychom přilákali co nejvíce zákazníků, ale samozřejmě nejenom je. Je to otevřená akce i pro majitele „ne-harleyů“. Je to o tom, že tam lidé přijdou, popovídají o motorkách a udělají si hezký víkend.

 

Máte přehled o tom, kolik je řádově v Česku harleyářů?

Registrovaných motocyklů je okolo deseti tisíc.

 

Liší se nějak požadavky českých zákazníků od těch zahraničních?

Pokud mohu mluvit za náš region, tak u nás v Čechách jde vidět obrovská motocyklová kultura. Zajímavostí je třeba i to, že nejstarší stále fungující klub není z Ameriky, ale z České republiky. Je to přímo ten pražský, který funguje již od roku 1928. Na motorkách u nás jezdí spoustu lidí. V porovnání třeba s Polskem, které je čtyřnásobně větší než Česká republika, by se čekalo, že tam Harley-Davidson prodá čtyřnásobek motorek. Není to pravda, neprodá se tam ani dvojnásobek. Z toho jde vidět, že lidé u nás milují motocykly, mají rádi naši značku. S tím souvisí i to, že si motocykly různě upravují. Každý náš zákazník se chce odlišit, takže nepotkáte na silnici identický Harley-Davidson. Vždycky je motorka nějak upravená či odlišená.

 

Probíhá komunikace i s ostatními divizemi, například s tou americkou?

Určitě. My jsme vlastně globální brand, ale s lokálním přístupem k zákazníkům. To znamená, že se potkáváme docela často a samozřejmě denně probíhá i e-mailová komunikace. Připravují se globální záležitosti pro Evropu s tím, že každý region si je pak podle potřeby upraví. U nás je kupní síla samozřejmě trochu jiná než v západní Evropě.

 

Vy sám jste aktivním motorkářem. Od kdy na motorce jezdíte?

Na motorce jsem jezdil ještě před tím, než jsem nastoupil do Harley-Davidson. Řidičák na motorku jsem si udělal v době, když jsem byl na vysoké škole. Pak jsem si samozřejmě musel koupit hned motorku. Pár let jsem odjezdil, potom přišla rodina, takže motorka šla trochu stranou.

 

Kdy jste motorkám naplno podlehl?

To vám řeknu úplně přesně. Do Harley-Davidson jsem nastoupil v červenci 2010. V srpnu samého roku jsem si v Americe prošel nejen naše ústředí, ale i muzeum a potkal jsem tam Billa Davidsona. V tu chvíli jsem si říkal, co už můžu mít více ve spojení s touto značkou. Byl jsem rád, že pracuji pro ikonickou značku a hned po měsíci jsem potkal naši ikonu. Tehdy mě to zcela pohltilo.

 

Jezdí někdo z vaší rodiny?

Svezu své děti, když chtějí. A chtějí docela často, takže se jim to asi už hodně líbí. Když se ujišťuji, že je vše v pořádku, tak vždycky vidím úsměv na tváři. To jsem viděl jak u mých dětí, tak u mé manželky.

 

Nemá o vás manželka strach?

Já myslím, že mi věří, když řídím. Už jsem ve věku, kdy se člověk trochu zklidní. Snažím se dávat pozor a myslet za druhé, aby se nestalo, že když pojedu po hlavní silnici, tak mě někdo srazí z vedlejší silnice.

 

Kdybyste si měl vybrat, jestli jezdíte raději sám nebo se spolujezdcem, co by to bylo?

Určitě sám. Člověk si to více užije a víc si dovolí, protože má jinak těžiště. Motorka se tím pádem chová více předvídatelně. Není nic horšího, než když vás začne méně zkušený spolujezdec srovnávat a vyvažovat v zatáčce.

 

Myslíte, že vám vaše aktivní zkušenosti s motorkou pomáhají i při vaší práci?

Stoprocentně. Myslím, že kdybych nepoužíval naše produkty, tak bych mohl jen těžko předávat informace třeba novinářům a těžko bych se mohl bavit se zákazníky. Aktivně se podílím na našich akcích tím, že s nimi komunikuji. Fungujeme jako tým, který jim půjčuje naše testovací motorky. Myslím si, že pokud chcete někoho zapalovat, musíte sám hořet. Bez toho to nejde.

 

Cestujete na motorce?

Ano, jedním z benefitů mé práce je i to, že mohu cestovat na motorce. Pořádáme různé akce pro novináře po celém světě. Teď jsem byl třeba na Tenerife, kde jsme představovali náš nový model Sport Glide. Novináři měli možnost vyzkoušet si naše stroje a doprovázím je u toho přímo já.

 

Jakou zemi byste doporučil motorkářům pro cestování?

Já osobně mám hrozně rád Čechy. Ačkoliv u nás není úplně ideální povrch vozovek, tak mohu doporučit cesty třeba kolem Sázavy nebo kdekoliv, kde se to trochu vlní. Asi můj nejlepší zážitek byl ale v jižní Africe. Ta kombinace oceánu a hor byla perfektní.

 

Motorkář v Africe? Není to spíše rarita?

Vůbec ne. Třeba v okolí Kapského města je to naprosto běžné. Máme tam dokonce i dealera, který má i půjčovnu. Jezdí tam hodně turistů z celého světa, takže je nejlepší si tam půjčit motorku a udělat si hezký výlet na pobřeží.

 

Jakou motorku byste doporučil pro cestovatele? Co by měla splňovat?

Určitě bych doporučil jeden z našich touringů, což je vlastně ultimativní komfort na cestách. Máte tam pohodlí, navigaci i hudbu, což je skvělá věc na našich motorkách. Mají i kufry vhodné na delší cesty. Spolujezdec má pohodlné křeslo, takže s některým z těchto modelů můžete ráno vyrazit a ještě v ten samý den dojet k moři, aniž by vás z toho třeba bolela záda.

 

Jsou nějaké technologické trendy v moto průmyslu? Kam se posouvají současné motocykly?

Kvůli evropské legislativě jsou velmi tvrdé emisní limity. Některé stroje jsme kvůli Euro3 museli vyřadit z naší produkce, ale to se týká téměř všech motocyklových společností. Ten trend je tedy určitě směrem ke snižování emisí, což není vždy ideální pro naše zákazníky. No a pak je to určitě otázka bezpečnosti. Každá motorka musí mít ABS, to znamená, že to jde tím směrem, aby jezdec měl co největší bezpečí a kontrolu nad motorkou.

 

Co třeba motorkářské vybavení? Soustředí se Harley-Davidson i na tento segment?

Ano, oblečení a doplňky jsou důležitou částí našeho businessu. Výhodou je to, že oblečení je funkční nejen pro jezdecké účely, ale i pro ty společenské. Z motorky se tak klidně můžete hned vydat do dobré restaurace a neuděláte žádnou ostudu. Kdo si u nás koupí motorku, tak pak musí mít ideálně hned i bundu, tričko nebo košili. Je to taková povinnost. Díky tomu, že lidé cestují po celém světě, tak když někoho potkáte v tričku Harley-Davidson, hned se s ním dáte do řeči.

 

Máte vy sám nějaké motorky?

Budu upřímný, měl jsem jen jednu motorku a tu jsem prodal. Moje pozice však vyžaduje i to, že se musím o motorky starat, takže mám na starosti každý rok minimálně šest nových modelů. Nevyplatí se mi tedy kupovat vlastní. Navíc bych si musel koupit minimálně tři, protože každá je vhodná na něco jiného. Ale tím, že se starám o nové modely, tak si mohu užívat tohoto benefitu si ji kdykoliv vzít a jet na ní z práce domů.

 

Jezdíte na motosrazy?

Dříve jsem nejezdil, protože jsem v té době měl z toho možná trochu obavy. Měl jsem strach, že tam nebudu vítaný, protože jsem jezdil na konkurenční značce. Dnes už ale vím, že ten strach byl úplně zbytečný. Kdysi jsem se zúčastnil spanilé jízdy Harley-Davidson a dnes již jezdím primárně pracovně. Komunikuji s našimi zákazníky a snažím se zjistit jejich potřeby a naslouchat jejich připomínkám.

 

Je ještě nějaká destinace, kam byste se rád podíval na motorce?

Láká mě hodně jižní Amerika, takže bych se tam určitě rád podíval. Kdyby to bylo s motorkou a ještě navíc s tou naší, tak by to byla nejlepší možná kombinace.  

 

Je i ve Spojených státech tak silná fanouškovská základna jako tady?

Ano, obrovská. Jednou jsem se tam na jedné akci bavil s kolegou novinářem z Maďarska. Popisoval mi svou cestu na nejjižnější cíp Ameriky a říkal, že snad 90 % všech motorek, které potkal, byly od Harley-Davidson. Ta základna je tam tedy opravdu silná.

 

Každoročně jezdíte i na Motosalon. Jaké chystáte novinky, které představíte?

Chystáme ukázat horké novinky, která ještě nebyly živě v Čechách představeny – modely Iron 1200 a Forty-Eight Special. Ukážeme i upravené modely Battle of the Kings, což je soutěž dealerů o přestavbu našich motocyklů. A bude tam i dalších 19 motocyklů, které byly představeny vloni v srpnu. Návštěvník tak uvidí pohromadě opravdu ty nejnovější modely. Bude tam navíc i naše „garáž“, kde ukážeme i naše oblečení a doplňky.

 

Co ženy a motorky? Setkal jste se se ženami-zákaznicemi?

Setkal a musím říct, že jim to na motorkách ohromně sluší. Když ženy jezdí kvůli tomu, že je to baví, a ne kvůli svým partnerům, tak jsem za to strašně rád. I my se snažíme ženy na motorky přilákat a některé jsou určeny primárně jim.

 

Dalo by se říci, že motorkář má vlastní životní styl?

Ano, je to tak. Může být lákavý i fakt,  že pro spoustu lidí je to takový útěk z reality. Můžete mít těžký den v práci nebo doma. Pak si sednete na motorku a za hodinku máte naprosto vyčištěnou hlavu a přijdete jako nový člověk. Opravdu je to o tom, že si člověk udělá chvíli sám pro sebe.

 

Na co se mohou fanoušci těšit?

Rád bych zmínil oslavy 115. výročí Harley-Davidson Motor Company, které se uskuteční v Praze v červenci. Je to celkem unikátní akce, protože dostat ji sem nebylo jen tak. Tyto oslavy výročí totiž proběhnou po celém světě jen dvě. Samozřejmě ta první je v Milwaukee, což je sídlo Harley-Davidson. Druhé místo je právě Praha. Očekáváme příjezd zhruba 100 000 lidí z celého světa. Jsou zde zájemci z Austrálie, Mexika nebo Indie. Takže určitě bych rád všechny na tuto akci od 5. do 8. července pozval.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michal Svoboda

Foto: Tino Kratochvil

Vytvořeno ve spolupráci: BVV www.bvv.cz

Foceno v prostorách Merlot d’Or www.merlot.cz

Produkce: Dita Brančíková a Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Jak se dívka milující zahradničení ocitla na průmyslovce a nakonec úspěšně zakotvila u spotřební elektroniky GoGEN, která je určena především pro mladou generaci? Marketingová manažerka Zdena Kašparová bravurně zvládá boj s neustále se měnící technologiemi: „Musím je pochopit. Občas klopýtám, ale dělám vše proto, abych tomu rychle porozuměla a dokázala to potom vysvětlit dál,“ směje se matka dvou dětí.

Prosím, specifikujte svoji profesi marketingové managerky ?
Moje pracovní náplň tvoří vlastně péče o značku české spotřební elektroniky GoGEN. Týká se mne vše, co se okolo této značky děje. Jako marketingová specialistka sleduji vše od vývoje produktu až po to, jak bude zabalený. Řešíme, pro koho bude určen nebo jak má vypadat, jakou bude mít barvu. Celý tento proces plynule přechází pod křídla komunikace, která vytváří strategickou podporu produktu, který jde na trh. Staráme se jak o multimediální, tak i on-line komunikaci a samozřejmě pracujeme také s tiskovými médii. Je to velmi tvůrčí práce a dává mi dostačující prostor k seberealizaci.

Máte nějakou produktovou srdcovku?
Velice ráda pracuji s audio produkty. Asi nejvíc mě baví kampaně okolo sluchátek, v současné době populárních party reproduktorů na oslavy, svatby a tak dále. Dá se s tím krásně pracovat. Vyhledáváme festivaly a venkovní eventové akce, kde potom tyto výrobky prezentujeme. Je to hravé. Hrajeme si s barvičkami i s typem balení, aby to bylo líbivé.

Je něco, co jste prosadila vy sama?
To musím zapřemýšlet. Na poradách bojujeme, je to velmi rušné a složité. Každý má jiný názor a každý si stojí za tím svým, ale přesto to je vždy týmová práce. Čistě moje invence se produktů až tolik netýká. Prosazuji se však při tvorbě katalogů a různých promo materiálů, kdy jsem v nejužší spolupráci především s grafikem. Tam je kus mne sebe samé.

Jste pyšná na to, že GoGEN je česká značka?
Tak to určitě.

Co vás přivedlo k Vaší současné profesi?
Studijním zaměřením jsem „průmyslovák“, ale stále více a více jsem e přibližovala k designu. Už jako malá holka jsem měla ráda hezké věci a taky jsem si je vyráběla. Troufám si říct, že jsem kreativní člověk. Tak nějak samo mě to dovedlo k designu, dělala jsem návrhy koupelen a po osmi letech jsem sklouzla do marketingu.

Jaký byl dětský sen malé Zdeničky?
Jako malá holka jsem chtěla být zahradnicí, je to takové mé druhé já a dodnes tuto práci miluju. Na vlastní zahrádce se odreaguji, ráda si tvořím a myslím, že by mi se mi líbilo být i designérem zahrad. Doteď mě trošičku mrzí, že mne rodiče nepostrčili – a občas to i lehce mamince vyčtu se slovy, že kdyby dávala větší pozor, tak by viděla ty mé zelené ruce a dala mne do Lednice na zahradnickou školu. (úsměv)

Jak se tedy stalo, že jste se ocitla na průmyslovce?
To záleželo spíš na rodičích. Když je vám patnáct roků, nevíte vůbec nic. Dnešní děti to mají podstatně jednodušší, ale to je dobou. Své děti maximálně poslouchám a je to na nich. Snažím se vidět jejich vlohy, a to kam je směřovat. Dnes se hledají nejen vize budoucího povolání, ale myslí se i na seberealizaci.

Co považujete za nejcennější zkušenosti, které Vám dala vaše profese
Určitě bych řekla, že je to komunikace a týmová práce, ale i to, že si nemohu za každou cenu prosazovat jen to své. Naučila jsem se více poslouchat druhé, protože bez toho se nic pěkného nevytvoří. Naučila jsem se být trochu tvrdší a neuhýbat, což jsem dokázala přenést do rodiny. Rozhodně umím komunikovat se svými dospívajícími dětmi. Mám blízko k moderním technologiím a sociálním sítím a díky rychlému vývoji spotřební elektroniky se jako žena musím stále učit, a to mě baví, je to vlastně fajn.

Řekla jste, že jako žena se musíte stále učit. Myslíte, že to mají muži ve vaší profesi jednodušší?
Obecně mají. V naší branži ani ne, ale ve světě elektroniky určitě. Veškeré technologie – technologie sdílení a bluetooth, aplikace a veškeré softwary, které jsou v produktech, to vše je propojené. Mám-li zákazníkovi vysvětlit, proč je pro něho výrobek dobrý, proč si jej koupit, tak tomu musím nejdříve porozumět. Což se mužům podle mne vede snadněji. Kdybych propagovala nábytek, nebo jako kolegové z mateřské firmy, kteří mají roboty pro kuchyň, tak tam jsem víc doma. Ta elektronika je neustálý boj, každý rok se objeví něco nového. A já klopýtám, ale dělám vše proto, abych tomu rychle porozuměla a dokázala to potom vysvětlit dál.

Kdyby Vás potkala dívčina, která se teď rozhoduje, na jakou školu půjde a řekla líbila by se jí vaše profese. Co byste jí řekla, že je pro ni důležité, co musí v sobě mít?
Určitě smysl pro variabilitu, protože ta práce je hodně proměnná. V marketingu není pracovní náplň den co den stejná. Musí umět přepínat z produktu na produkt, pak třeba najednou přeskočit na prodej, nebo na komunikaci a než se stačí nadechnout, tak se musí rychle vyjádřit k focení či grafice. Je to hodně tvůrčí a živé. Musí mít vztah k líbivým věcem, musí mít cit pro to, co je hezké, oč je zájem, a samozřejmě je nutná komunikace. Musí být ukecaná (smích)a tak dále a tak dále. Nevím, co k tomu ještě dodat a si jen to, že to nemůže dělat každý.

Na čem nejvíce ztroskotávají mladí, kteří se vrhnou do marketingu?
Právě na tom, že mají pocit, že to může dělat každý. Markeťák musí být trochu bordelář, který dokáže zvládat chaos. Většina z nich, ani já, nemíváme na stole pořádek, ale zvládáme skutečně velké množství věcí najednou. Většinu sebe dávám do kreativity, a tak je vlastně pochopitelné, že pak už nemám prostor na to zakládání věcí do šanonů a tak. (smích)

Která práci děláte nerada?
Nerada, nerada? Asi nerada píši tiskové zprávy a dlouhé texty. Více mě baví práce s produktem a následné domlouvání, co se s tím dá udělat a na jaký festival se dostaneme a jaké eventové akce se zúčastníme, co nového vymyslíme, jak se co nejlépe odprezentovat.

Co vás nejvíce baví na vašem týmu?
Že se umíme pěkně pohádat (smích), protože máme každý jiný názor. Je to velice pestré. Když se někdo potřebuje poradit, tak vypustí nějakou myšlenku a ptá se, co na to říká ten druhý, je to tvůrčí. Jsou to fajn kolegové, mám je ráda a mohu odpovědně říci, že se u nás neodehrávají žádné nezdravé spory.

Máte nějaký profesní plán?
Stále to posouvat dál. Nedělat otrocky stále stejné věci dokola, ale snažit se práci dávat něco nového, něco navíc. Za pět let u zančky GoGEN s radostí vnímám, jak se značka posunuje dopředu. Aby byla na výsluní, to je ta drobná každodenní práce a tak to jde dál a dál.

Co je ve vašem oboru důležité pro úspěch? V čem je největší hodnota markeťáka podle vás?
To, že se prodává, že se ten výrobek líbí spotřebitelům. Asi to pořád dokola opakuji, ale i to, že se ostatním kolegům, jako jsou grafici, fotografové a další, dobře spolupracuje, že ocení, že je práce dělaná v pohodě, že nikdo nikoho nestresuje. Záleží však také na týmu, musíte si umět vybrat, s kým budete spolupracovat. Když tým nefunguje, tak je to špatně.

Máte dospívající děti, a jak se říká malé děti malé starosti, velké děti velké starosti. Jak je to u Vás, jak se vám daří vše skloubit?
Já už mám děti velké a nejsem svázaná časem. Syn je na studiích, dcera je na střední škole a já věřím, že ten základ, který jsem jim dala, už teď ponese ovoce. Oni jsou opravdu hodní, nemůžu si stěžovat. Je pravda, že kolegyním s malými dětmi to trochu drhne, protože je to někdy opravdu náročné – práce o víkendu, jindy musíte na několik dnů mimo domov…

Co byste chtěla, aby se v lidské společnosti změnilo?
Já bych byla ráda, kdyby se všichni trošičku zklidnili, aby se tak strašně nehonili, stres musí někdy skončit. Vše se dá dělat více v klidu a v pohodě. Je potřeba zkusit se zastavit a vnímat jiné hodnoty než peníze. Bylo by fajn, kdyby nebyla tak velká nevraživost, nesváděl se tak tvrdý boj o pozice… Je důležité, aby si lidé nezáviděli, aby stát fungoval…

Kde se vidíte ve svém oboru vidíte za čtyři, pět, šest let?
To není tak dlouhodobý horizont, nemyslím, že by se něco hodně změnilo. Prostě budu pořád pracovat dál a dál na pěkných věcech, a když se otočím, chci, aby za mnou bylo něco vidět. Je to klišé, ale nedokážu říct, co bude za pět let.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lenka Žáčková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

BVV www.bvv.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Produkce: Dita Brančíková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

IT firma CNS vznikla v Mělníku na počátku 90. let a Petr Samek spolu s kolegou, dva mladí IT specialisté, byli jejími jedinými majiteli i zaměstnanci. Dnes firma zaměstnává 80 odborníků a vyvinula produkty, které využívají významní zákazníci od nás i ze zahraničí. Založila pobočku v americkém Pittsburghu, kde zaujala především projektem S4D ( Safety for Data) na ochranu počítačových dat.

 

Proč jste si zvolil ČVUT a jaké jste měl jako student plány? Zkoušel jste se již v průběhu studia realizovat nějaké projekty?

Na ČVUT FEL obor elektronické počítače (dnes se názvu IT omladina směje) jsem nastoupil v roce 1984. Doba byla jiná, počítače byly v plenkách a ty osobní se ještě nenarodily. Byli jsme všichni spíš fandové, kteří doufali, že za svůj koníček dostanou někde jednou zaplaceno a budou chodit do práce rádi. V průběhu studia jsme psali jednoduché prográmky a hry a poznávali svět, který se každým rokem měnil a vyvíjel. První zásadnější projekt tak byla práce na výukovém SW pro vojenskou katedru, která byla tenkrát součástí studia, a diplomová práce pro Lékařskou fakultu univerzity Karlovy.

Čím vás škola vybavila a co jste naopak postrádal a musel získat praxí?

V té době nás víc bavila, než že by nás vybavila něčím, co by bylo po jejím skončení možné aplikovat. Obor se vyvíjel a vyvíjí velmi dynamicky, počítače se přestěhovaly ze sálů do hodinek, domácích spotřebičů… Rokem 1989, ve kterém jsem promoval, se vše změnilo tak rychle, že jsem se musel učit spoustu věcí znovu a znovu ihned po ukončení školy.

Pracoval jste jako IT pracovník ve zdravotnictví. Jaké překážky jste musel zdolávat?

Vlastně už diplomová práce byla mým prvním krokem do IT ve zdravotnictví a po škole jsem nastoupil do nemocnice Mělník jako IT pracovník, tenkrát se používal výraz zaměstnanec výpočetního střediska, ale on by mu asi nikdo nerozuměl. (smích) A protože naše firma pracuje z velké části pro zdravotnictví, dělám tuto práci od ukončení školy vlastně pořád. Překážky jsou dané specifičností zdravotnického oboru, kterému je třeba porozumět a znalosti aplikovat. Nemyslím, že by to ale v jiných oblastech měli snazší.

Bylo už tenkrát vaším cílem založit vlastní firmu?

O zakládání firem jsme se spolužáky už snili na vysoké škole, ale to tenkrát vyjma experimentů typu Slušovice nebylo možné. Počátkem devadesátých let byla situace najednou zcela jiná a každý chtěl podnikat. V té době jsme s mým kolegou z „výpočetky“ v nemocnici založili sdružení (1991) a to následně v toku let transformovali do s. r. o. a posléze do akciovky. Stále jsme jedinými akcionáři a stále se snažíme vymýšlet nové věci.

Co znamená zkratka CNS a jaký byl prvotní záměr vaší firmy?

Název vznikl zkratkou slov Computer Netware Service a paralela na centrální nervový systém nám přišla vtipná. (smích) V době založení jsme byli majiteli i jedinými zaměstnanci a dělali jsme leccos. Od skládání počítačů, přes jejich instalaci, opravy, počítačové sítě, tvorbu SW… Postupně jsme přibrali první zaměstnance a nyní nás je přes osmdesát.

Byli jste jako začátečníci v něčem naivní? Museli jste své záměry v průběhu času korigovat? Kdybyste začínali dnes, postupovali byste jinak?

Naivní jsme samozřejmě byli. Bylo nám skoro o třicet let míň, někteří z našich stávajících zaměstnanců ještě nebyli na světě a celá porevoluční doba byla řekněme velmi dynamická. Určitě bych dnes postupoval jinak, ale to se se zkušeností 25letého kluka tenkrát nedalo.

Který byl první váš úspěšný projekt, jenž způsobil, že firma začala prosperovat a rozvíjet se?

Těžko říct. My jsme nikdy neprošli nějakou výrazně revoluční změnou. Vždy jsme stavěli firmu jako stonožku tak, abychom, když o jednu nohu přijdeme, mohli jít pořád dopředu. Několikrát jsme byli ve správnou dobu na správném místě, potkali správné lidi a učinili správná rozhodnutí. A někdy tomu bylo zcela naopak.

Co konkrétně je vaším úkolem jako viceprezidenta firmy a místopředsedy představenstva, a co z toho je nejobtížnější?

Ve firmě mám na starost dohlížet na chod několika oddělení a projektů, a to se snažím dělat nejlépe, jak umím. Práce mě pořád baví, a i když tato oddělení či projekty mají své vedoucí, rád jim podle potřeby pomohu. K tomu je potřeba vymýšlet věci nové, řešit zásadnější problémy, které nastanou, jednat s významnými zákazníky… Nejobtížnější bývá zákazníkům vysvětlit, když se nám něco nepovede.

Jak získáváte nové poznatky, které můžete využívat ve své práci?

Nové informace získávám celý život, každým novým dnem. Všechny zážitky – pozitivní i negativní – přinášejí poznatky, které je potřeba zpracovat a vytěžit. To se nedá naučit nikde, to si člověk musí zažít. Důležité je mít kolem sebe lidi, na které se můžete spolehnout. Za každého z nich jsem nesmírně rád.

Máte nějaké osobní zkušenosti s kybernetickým útokem? Kdy jste si nejvíc uvědomil, že je důležité věnovat se ochraně počítačových údajů?

Naštěstí zatím ne, nebo o tom nevím, což je ta horší varianta. Ve svém okolí mám ale mnoho příkladů ať v profesionální či osobní úrovni. Napadení mailového osobního účtu a účtu na Facebooku jedné naší rodinné kamarádky mi ukázalo, jak velké dopady může taková situace mít na kohokoliv z nás. Žádná firma se nechlubí napadením, ztrátou dat či jiným podobným problémem a je to pochopitelné, na druhou stranu vnímám vyšší ochotu investovat čas i peníze do této problematiky. Je to trochu podobné vývoji v oblasti zálohování dat před mnoha lety. To se říkalo, že zálohuje jen ten, kdo o svá data přijde. A s počítačovou bezpečností je to podobné…

Čím jste oslovili americké klienty?

Trh USA jsme oslovili jedním z našich projektů v oblasti bezpečnosti dat, speciálně upraveným pro americký trh. Nazvali jsme ho S4D (Safety for Data). Firmy, lidé, každý z nás denně posílá různými kanály data (zprávy, maily, fotky, videa, smlouvy, faktury…) a tato data většinou nemáme ani základně zabezpečená proti „odposlechnutí“ na všech úrovních. Náš produkt směřuje do této oblasti.

Co je vaší konkurenční výhodou proti americkým IT firmám?

Kromě zajímavého produktu a dlouholeté zkušenosti v této oblasti také to, že jsme schopni vývojové práce provádět v prostředí ČR, tedy ekonomicky výhodněji než v USA. Odborníci, kterými zde disponujeme, jsou samozřejmě levnější než stejní v USA. Česká republika má navíc velmi dobré jméno jako technologicky dobře fungující ekonomika, naše technologické firmy jsou známé. Výhodou je členství ČR v EU a napojení na celoevropský trh.

Co bylo impulzem, že jste se rozhodli založit si v Pittsburghu zahraniční pobočku firmy?

Úplně prvním impulsem pro finální rozhodnutí byla má návštěva v Pittsburghu v roce 2013, kdy jsme se s několika dalšími podnikateli zúčastnili pracovní cesty předsedy senátu pana Štěcha k výročí podpisu Pittsburghské deklarace. Atmosféra města, které si už svou zásadní krizi ocelářského průmyslu v minulosti úspěšně odbylo a nyní roste v technologické a vzdělaností centrum, je opravdu inspirativní. Zázemí, které nám tam univerzity, firmy a jiné organizace poskytují, je výborné. Zajeďte se podívat…

Kolik je v této pobočce českých a kolik zahraničních odborníků?

Pracují tam dva naši kolegové z Čech a dle potřeb zaměstnávají jednotlivce z řad místních. Se spoustou věcí nám jsou ale schopny pomoci i univerzity a různé vládní i nevládní organizace. Na americký trh jsme vstoupili se sloganem IT done differently. Podobný máme i my v Čechách. Spoustu věcí děláme trochu jinak a zákazníkům se to líbí.

Jaké nejvýznamnější české a zahraniční firmy využívají vaše produkty?

Rádi se chlubíme našimi dlouholetými zákazníky z různých sektorů, které nechci vyjmenovávat, abych někoho neurazil, že jsem na něj zapomněl. Na našich webových stránkách jsou doufám všichni. Je to o té naší stonožce. Využívají jiné produkty a vzájemně se třeba ani neznají, podnikají v jiných oborech, ale naši práci si opakovaně objednávají, proto věřím, že jsou s ní spokojeni.

Pro své zákazníky zajišťujete komplexně veškeré IT služby, ale expandujete díky produktům, které vás zviditelnily. Které produkty to jsou?

V rámci státní správy znají náš dokument management systém spisové služby ELISA, celní deklaranti po celé republice i v zahraničí používaní naši službu VAN operátora EuroDat, Škoda Auto řídí logistiku svozu zaměstnanců do práce naším systémem MDZ, jeden z největších laboratorních řetězců v Evropě a na světě Synlab používá náš middleware SELMA, tisíce doktorů dostávají výsledky z laboratoří díky systému zabezpečeného přenosu dat MediDat…

Čím se snažíte být lepší než konkurenční firmy a jak velká konkurence panuje u nás na trhu IT služeb?

Konkurence na trhu IT služeb je v ČR velká, ale poptávka po službách a produktech je ještě větší. Kritický nedostatek IT odborníků se bude pravděpodobně prohlubovat, mladých lidí, studujících tento obor, by mělo být daleko více. Lepší se snažíme být jak svými produkty, tak přístupem k zákazníkovi, založeném na maximálně osobním přístupu a angažovanosti při řešení problémů.

Zaměřujete se především na bezpečnost a ochranu citlivých dat v jednotlivých firmách. V čem dělají největší chyby, co podceňují?

Největší chybou je ignorování této oblasti, nebo její podceňování. Věří, že jich se to netýká, že se to děje jen velkým firmám… Neděje. Ten problém máme všichni. Tady a teď. Už se zcela vážně mluví o probíhající kybernetické válce. Ta trápí jednotlivé státy, ale v důsledku každého z nás. Myslím, že majitele firem a jejich management probudí až osobní dopad (odcizení dat nebo identity), vydírání, zaheslování firemních serverů a další známé útoky.

Existují nějaká bezpečnostní pravidla, která nejsou obecně moc dodržována, snažíte se nějak rozšířit povědomí o hrozícím nebezpečí?

Existují, ale stručný přehled by sám o sobě vydal na samostatnou publikaci… Podstatné je začít se tím zabývat a neodkládat to na dobu, až se něco stane. Viděl jsem v jednom podniku, jak ničivé následky může mít odcizení citlivých dat. Firmu to naštěstí úplně nezničilo, ale náklady na záchranu byly astronomické.

Je možné počítačové piráty úplně zastavit? Jaký je princip programu, který nabízíte a který má jejich činnost co nejvíce ztížit?

Zastavit piráty samozřejmě nelze. Je nekonečné množství útoků, které budou vymýšlet a realizovat. My všichni je můžeme jen více či méně úspěšně odrážet. Bavíme-li se o produktu S4D, tak jeho použití minimalizuje možnost zcizení dat „na cestě“ od uživatele k uživateli, což není málo. Pozor jen na pojem pirát. Zájem o vaše data má mnoho subjektů, od konkurence, přes „velké bratry“, až po žárlivého partnera. (smích)

Jak jsou na tom podle vás české podniky v ochraně svých dat v porovnání se světem?

Odpovím velmi stručně. Jsou na tom přibližně stejně, tedy špatně.

Na co vy sám jste ve své firmě pyšný a co plánujete do budoucna? Co je vaším největším osobním úspěchem?

Pyšný jsem na to, že stále fungujeme po 26 letech podnikání, že rosteme, daří se nám mít stabilní tým odborníků a že mě má práce stále baví. To považuji i za svůj osobní úspěch.

Bolí vás někdy z počítače hlava? Kompenzujete hodiny strávené u obrazovky nějakým „zdravým“ koníčkem?

Jsem v práci obvykle kolem deseti hodin denně a domů se vracím dost unavený. Rád vyrazím na procházku, nebo do lesa lovit, za kamarády na loď, do kina… Vypnout alespoň na chvíli a alespoň trochu se pohnout. V poslední době mě honí krokoměr, a tak se snažím nevolat interním telefonem, ale zvednout se a to jedno dvě patra vyjít. I to je pohyb… (smích)

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Archiv Petra Samka

Oficiální web: www.cns.cz a www.safety4transfer.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Od roku 2007, kdy trávila čas na mateřské dovolené, se Jana Lžičařová začala rozhlížet po své další seberealizaci. Rozhodla se pro personalistiku. Práci, kterou může dělat z domova a udržet si relativně volnou pracovní dobu. Nyní samostatně podniká, vede svoji firmu PARTNER 4 JOB a souběžně zvládá péči o dvě děti.

Co vás přivedlo k personalistice?

Tento obor mě vždy lákal. Příležitost vyzkoušet si personalistiku se mi naskytla zhruba před devíti lety na mateřské dovolené, kdy jsem hledala možnost zaměstnání částečně z domova s volnou pracovní dobou. Tato příležitost přišla poměrně rychle a začala jsem se tak učit pro mě zcela nový obor.

Jaké vzdělání, praxi a zkušenosti potřebuje personalista mít?

Samozřejmě existuje několik zákonných povinností, které musíte dodržovat. Ovšem pro mě je nejdůležitější znát o svém klientovi a pozici co nejvíce informací, komunikovat ideálně s nadřízenými dané pozice. Důležitá je správná intuice a s ní související umění zařazovat lidi do pozic, které jim nejlépe sedí. Dělá mi velkou radost, když vím, že jsou bývalí kandidáti v zaměstnání spokojeni. A stejně tak i klienti. Ale aby v tom byl personalista úspěšný, vyžaduje to léta praxe, stejně jako v každém jiném oboru.

Když chcete být na volné noze, potřebuje něco víc?

Určitě není klišé, když řeknu, že pokud vás práce naplňuje a baví, je to ten správný recept na nezávislost. O to je pak úspěch sladší. Samozřejmě je zapotřebí i trocha „odvahy“. Přece jen je pro většinu lidí jistější být zaměstnaný a dostávat pravidelný příjem. Pokud pracujete na volné noze, tuto jistotu nemáte.

Jakým směrem se aktuálně zaměřujete, co je vaše specializace?

Nejvíce se zaměřuji na pozice ve středním managementu pro mezinárodní, ale i české společnosti působící v mnoha oborech – obchod, strojírenství, IT, stavebnictví, finance a další.

Jak obvykle postupujete při výběru vhodných kandidátů na požadovanou pozici?

Pokud je to možné, nabídnu klientovi několik potenciálních kandidátů, u kterých jsme přesvědčena, že nejlépe splňují požadavky na danou pozici a do dané společnosti osobnostně zapadají. Mé osobní pohovory s kandidáty jsou velice neformální, rozhovor se přirozeně vyvíjí, a občas se dozvídám i jiné než pracovní záležitosti. Třeba jednou jsme se při rozhovoru dostali až ke sběru trilobitů a díky tomu má dnes můj manžel od jednoho z mých kandidátů unikát starý přes 500 milionů let a kus meteoritu. Pohovory trvají i dvě hodiny, ale snažím se každého kandidáta poznat co nejlépe a zatím se mi to vyplácí. Konečný výběr je samozřejmě na klientovi.

Jaká je podle vás aktuální situace na trhu práce a kam dál se vyvíjí?

Není tajemstvím, že situace na trhu práce je vzhledem k růstu ekonomiky složitější. Neznám společnost, která by tvrdila, že má dostatek kvalifikovaných zaměstnanců. A nejsou žádné náznaky, že by se situace měla v dohledné době změnit.

Ve kterých oborech je po zaměstnancích největší poptávka?

V této chvíli potřebují firmy sehnat kvalitní spolupracovníky téměř ve všech oborech. V minulosti se jednalo především o obor informačních technologií, dnes už není jednoduché obsadit v podstatě kterékoliv pozice.

Které pozice se obtížně obsazují a proč?

Nejkritičtější situace je v technických oborech a to z důvodu specifických požadavků na konkrétní pozice. O tyto lidi je skutečně velký zájem a jak jsem se nedávno dočetla, na jednoho absolvujícího studenta čekají i čtyři potenciální zaměstnavatelé.

Kolik času v průměru zabere nalezení vhodného uchazeče?

To je velice individuální. Vždy záleží na dané pozici. Například u administrativních pozic bývá výběrové řízení podstatně kratší než právě u již zmíněných technických pozic, kde u některých společností bývá výběrové řízení takový nekonečný příběh, zvláště když na danou pozici hledají i více kandidátů. Průměrně je to měsíc až dva.

Na co se musí připravit kandidáti na pozice, pokud chtějí uspět?

U každého klienta probíhá výběrové řízení trochu jinak. Snažím se proto každému uchazeči poradit na co se připravit, co ho čeká. Důležitá je určitě motivace, přirozenost, zdravé sebevědomí, odhodlanost. Já se snažím spolupracovat se společnostmi, kde vím, že se ke svým zaměstnancům chovají skvěle a naopak, snažím se do takové společnosti dosazovat i obdobně smýšlející pracovníky. Takže win-win scenario.

Na čem jejich úsilí nejčastěji ztroskotává?

Je to různé, může to být přílišnou snahou uspět, nebo nesouladem mezi novými kolegy. Stejně jako v životě – někdy to prostě nevyjde.

Bývají součástí výběrových řízení i psychologické testy?

U každé společnosti je to individuální. Někde výběrové řízení probíhá i několik měsíců včetně psychologických testů, jazykových testů a případové studie, ale mám i klienty, kde „stačí“ jeden osobní pohovor a je rozhodnuto. Vždy záleží na klientovi, kterou cestu zvolí.

Daří se vám vyjednat pro uchazeče o pracovní pozice i jiné než obvyklé smluvní podmínky? Je o taková specifika zájem?

To se děje poměrně často. Z mého pohledu je každý člověk originál a díky individuálnímu přístupu s ním takto i zacházíme. A s klienty, kteří takto ke svým potenciálním zaměstnancům přistupují, je skvělé pracovat. U některých společností je ale nabídka dána a není možné dále vyjednávat, což je dle mého názoru velká škoda, protože společnosti tak často přicházejí o kvalitní lidi.

V jakém směru vás vaše práce rozvíjí a posouvá?

Zaměstnání, které dělám, mě velice baví. Každý den komunikuji s jinými lidmi. Hledám různé profese pro různé společnosti. Vždy je pro mě tak trochu výzva pozici úspěšně obsadit.

Co je ve vašem oboru důležité pro úspěch a získání nových klientů?

V oboru, kterému se věnuji, je samozřejmě velká konkurence. Snažím se ke svým klientům přistupovat velmi přátelsky, ale zároveň profesionálně. Hledám pro ně nejvhodnější kandidáty a nezatěžuji je „zbytečnými“ životopisy, jen abych ukázala, že jsem aktivní. Jednám s nimi na rovinu a zatím se mi tento přístup vyplácí. Musí to také mezi mnou a klienty fungovat „chemicky“, což je pro mě velice důležité. Pokud by tomu tak nebylo, nedovedu si takovou spolupráci představit. Získávání klientů je náročné stejně jako ve všech jiných oborech. Na začátku svého podnikání jsem si klientelu musela vybudovat sama, dnes se snažím o získávání nových klientů přes kontakty či doporučení. Vzhledem k tomu, že pracuji sama za sebe, není v tuto chvíli mým cílem mít velký počet zákazníků, ale dělat svoji práci dobře.

Čelíte někdy tlakům velkých agentur?

Již několikrát jsem u svých klientů ve výběrovém řízení porazila velké personální agentury, takže si nemyslím, že je to výlučně o velikosti a jménu agentury. Ale také už se mi stalo, že jsem byla odmítnuta právě proto, že nejsem velká agentura. Nehroutím se z toho a jdu dál.

Máte spolupracovníky? Případně máte v plánu do budoucna budovat tým?

V tuto chvíli jsem spokojena s tím, jak to je, a nemám tedy potřebu spolupracovníků. Uvidím, co přinese budoucnost.

Jak kombinujete jako matka dvou dětí pracovní a osobní život?

Zatím se mi pracovní a rodinný život daří kombinovat celkem dobře. Přes den se věnuji práci, později odpoledne rodině. Pokud pracujete na volné noze, nemáte dovolenou, kde byste nepracovala, čemuž občas děti nerozumí, ale na druhou stranu jsem, jak se říká, pánem svého času.

S jakým přístupem či podporou jste se setkala od svého partnera? Ne každý manžel podporuje svoji ženu v profesních ambicích.

Podnikání byl vlastně nápad mého manžela. Viděl, že jsem v předchozím zaměstnání byla čím dál tím méně spokojena. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale protože mě tento obor velmi baví a chtěla jsem v něm i nadále pokračovat, rozhodla jsem se jít svou vlastní cestou.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

PARTNER 4 JOB www.partner4job.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Hotel St. Joseph Royal Regent je v podstatě novou budovou. Čím může zaujmout oproti hotelům s dlouholetou tradicí a tradiční lázeňskou architekturou 19. a počátku 20. stol.?

Jednoznačně svým moderním pojetím, který je v Karlových Varech překvapivě velmi žádané. I když by se zdálo, že jedou-li hosté do Karlových Varů, budou hledat klasickou karlovarskou architekturu. Je vidět, že je Hotel Royal Regent umí oslovit. Hosty, kteří hledají čisté linie a světlé barvy, musí hotel Royal Regent jednoznačně zaujmout.

 

Do vedení hotelu St. Joseph Royal Regent jste nastupoval v roce 2014, tedy v době, která návštěvnosti hotelu příliš nepřála. Jak si pod vaším vedením získal hotel zpět množství spokojených hostů?

Pečlivou až mravenčí prací s cílem přesvědčit každého jednotlivého hosta, že Royal Regent patří mezi špičkové čtyřhvězdičkové hotely superior. Měli jsme výhodu, že jsme stavěli na dobrých základech. Přesto bylo potřeba udržet si stálé hosty a zároveň oslovit hosty nové, což se v plné míře povedlo. Nejlepší host je ten, který o nás doma hezky hovoří a zároveň s sebou při příští návštěvě ještě přiveze své příbuzné či známé. A pokud ke každému hostu přistupujete, jako by byl ten jediný, pak máte šanci, že přijede znovu. ☺

 

Na co nejvíce vsázíte při výběru zaměstnanců? Které vlastnosti jsou podle vás u personálu lázeňského hotelu s mezinárodní klientelou nejdůležitější?

Jako u každého hotelu – ty lidské. Profesní znalosti jsou nesmírně důležité, ale bez otevřeného srdce, úsměvů a lidské vstřícnosti ke každému návštěvníkovi hotel nikdy nebude mít potřebnou atmosféru. Je důležité, jak hotel vypadá, ale bez skvělých zaměstnanců nepřežije. Zaměstnanci rovná se hotel. V dnešní době je to o to těžší, že najít dobré lidi je stále složitější. Poznal jsem hodně zaměstnanců a dá se říct, že jsou pro mne stálou inspirací. Pokud jim nerozumíte, nebudou se cítit dobře a nebudou dobře pracovat. Chovejte se k nim jako člověk a oni se budou stejně chovat k vám. Většinou se to podaří, ale přiznávám, že někdy to vyjít nemusí.

 

V současnosti cestují do Karlových Varů celé rodiny. Je u vás v hotelu nějak postaráno i o děti?

Je to jeden z našich hlavních směrů – rodiny s dětmi. Dětem jdeme naproti od dětského snídaňového bufetu přes dětský koutek v Lobby. Dětské župany i dětská kosmetika předávána malým návštěvníkům hned při příjezdu je samozřejmostí. A pokud bychom hotel rozšiřovali, je už nyní plánován velký dětský koutek s hlídací službou. Chystáme i solnou jeskyni, která je při léčbě dětských nemocí velmi důležitá.

 

Kde získáváte inspiraci, co v jednotlivých provozech hotelu zlepšit nebo ještě více zdokonalit?

Jak to říct… Pořád se rozhlížím okolo sebe. Něco málo člověk vymyslí, ale hodně věcí již vymyšleno bylo. Pouze se dívat a umět vhodně vše použít pro svůj produkt. Ve výsledku stačí, abyste se uměli vžít do pocitu hosta, a hned víte, co je potřeba zlepšit. To se mi osvědčilo nejlépe.

 

Jak jste došel v dospívání k tomu, že se chcete v dospělosti věnovat hotelovým a gastro službám? Vycházelo toto rozhodnutí z rodinné tradice?

Tam jsem inspiraci nečerpal, ale hotelová škola v Mariánských Lázních byla jasná volba. Věděl jsem, že chci dělat v hotelu a to doslova „cokoli“. Být mezi lidmi, něco vytvářet a možná i v budoucnu řídit hotel.☺ Což se podařilo. Dnes vím, že někde v podvědomí jsem to cítil a šel za svým cílem. Je hezké plnit si své sny. Hodně dřiny a odříkání, ale pak to stojí za to. Musím ale podotknout, že bez rodinného zázemí by se tato cesta zastavila hned na začátku.

Teorie a praxe se od sebe někdy velice liší. Co vás zaskočilo po studiu na škole v „ostrém“ provozu restaurace nebo hotelu?

Nic tak zásadního. Co nás naučili, jsme použili, a co nás nenaučili, tam jsme improvizovali. Hotelnictví je i o improvizaci, umět se přizpůsobit situaci a na základě svých zkušeností umět jednat. Ano, zkušenosti jsou zásadní. Malé dřívější úspěchy, ale hlavně chyby. Na těch se člověk naučí nejvíce a jednou provždy si je zapamatuje.

 

Od vedení restaurací jste se vypracoval až k řízení hotelu. Který jste vedl jako první a jak jste přistupoval k nové pozici?

Nádherný hotel Hotel Pavlov patřící společnosti Bristol Group. Asi i právě proto, že byl můj první. K ředitelské pozici jsem přistupoval strašně vážně. Hodně lidského přístupu a hodně krkolomných chyb. Co bylo kde napsáno o tom, jak řídit hotel, tak pro 33letého mladého ředitele neplatí. Osobní přístup, naučit se všechny pozice a mít o nich absolutní přehled. Tak, aby zaměstnanci věděli, že víte. Pak můžete kdekoli pomoci a nemusíte se bát, když vám někdo vyhrožuje, že odejde. Tři týdny jsem dělal číšníka. Byla to obrovská škola, která mě strašně moc naučila. Ne ta číšničina, to už jsem uměl dříve, ale nebát se, a pokud už není jiné cesty, tak jít pouze rovně. Oklikou nikam nedojdete. Další velká zkušenost byla v jednání s majiteli. I to bylo velmi poučné a v budoucí době se ukázalo, že velmi důležité pro můj další postup.

 

Čím se ředitel prosperujícího hotelu jako vy odreaguje ve volných chvílích?

Musím mít čas – pozice ředitele je od rána do večera. Pracujete od osmi a končíte pozdě večer. Když skončíte dříve, tak píšete e-maily. Ale neměnil bych, je to jako droga. To napětí je vyčerpávající, ale neskutečně nabíjející. To za předpokladu, že hotel funguje. Ale zpátky k vaší otázce – odpočívat musím. Za rok mi bude 50 let, a tak trochu cítím, že se musím někdy zastavit… To ale jen proto, abych mohl potom přeřadit na větší rychlostní stupeň. I presto, že nejsem ryze sportovní typ, tak mě baví tenis, fitness, paradoxně i chození v přírodě atd.

Když navštívíte jinou restauraci nebo hotel, srovnáváte, co by se dalo v daném místě udělat lépe? Jinými slovy, cítíte na sobě tzv. profesionální deformaci?

Jednoznačně. Koukám, nic neříkám, nikdy si nikde nestěžuji, ale pokud je to super, tak chválím. Většinou se ale jedná o přístup zaměstnanců, kteří jsou milí. To, co si přeji u svých zaměstnanců, požaduji i na svých cestách. A o to více si pokaždé uvědomuji, jak je lidský přirozený přístup nesmírně důležitý.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Diana Media

Foto: Diana Media

Oficiální stránky: www.royalregent.cz

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Pracuje jako producentka, dříve stylistka, vizážistka. Stála u zrodu několika velmi úspěšných reklamních kampaní, produkovala videa, krátké filmy, spolupracuje s mezinárodními týmy v oblasti videoklipů či dokumentů. Procestovala celý svět, inspiraci hledá u světových designerů, vědců, umělců. Cílem projektu Flink Life, jehož je zakladatelkou, je ukázat nejnovější trendy a možnosti bydlení, moderní životní styl 21. století. Jednoduchost, účelnost, multifunkčnost, veškeré pohodlí a žádné kompromisy – i toho lze dosáhnout na prostoru 37 m², když víte, jak na to. V malém bytě, plném šikovných vychytávek, nechybí nic, co člověk ke spokojenému životu potřebuje.

Jak váš nápad vznikl?

Koupila jsem si velký byt, měla v něm plno věcí a náklady na placení hypotéky, rekonstrukci apod. začaly přesahovat mé možnosti. Byla jsem zvyklá na starožitný styl, sošky, knížky, různé doplňky. A pak jsem si uvědomila, že tyhle věci nepotřebuju. Že je to tíha, zodpovědnost, která mě svazuje, že místo toho, abych si užívala, cestovala, musím vydělávat na úhradu všemožných poplatků a jsem vlastně „otrokem“ svého bytu. Když jsem si tohle srovnala v hlavě, byla to pro mne očista.

Rozhodla jste se vyřešit to hned, nebo to chvíli trvalo?

Bylo to postupné. Musela jsem k tomu duševně dospět. Potlačit touhu něco mít, vlastnit, dávat na odiv. K čemu je mi obrovská kuchyň, vždyť v ní netrávím celý den. K čemu čtyři pokoje, když si přeju volnost, svobodu, možnost cestovat a užívat si života. Došlo mi, že nejlepší pro mne bude malý, moderní, jednoduchý byt. A když jsem to vyřešila sama v sobě, napadlo mě, že v podobné situaci je i mnoho dalších lidí, že bych svůj nápad mohla „poslat dál“.

Čím jste se při zařizování bytu inspirovala?

Hodně jsem cestovala, nahlédla do cizích kultur, blízký mi byl např. buddhistický postoj k životu: jednoduchost, vztah k přírodě, vnitřní smíření sama se sebou. To člověka obohacuje víc než okázalé bohatství. Začala jsem se zajímat o zařízení do malých bytů. Bylo to složité a časově náročné vyhledávání různých výrobců. Chtěla jsem oslovit ty, kteří mají co říci k modernímu bydlení, ty nejlepší. Podařilo se mi najít šikovného architekta a studio, které dokáže vyrobit multifunkční nábytek speciálně pro malý prostor, což je nejdůležitější.

Co je cílem vašeho projektu?

 Myslím, že mnoho lidí, především těch mladých, půjde podobnou cestou. Budou si chtít zjednodušit život a při zařizování svých bytů budou tápat stejně jako já, prostřednictvím různých videí hledat dobré nápady třeba z Japonska, Paříže, Kanady, budou si chtít pořídit moderní vychytávky světových trendů. Vymyslela jsem projekt Flink Life – slovo flink u nás evokuje svobodu, volnost, „flákání“, life – to je život. Obrátila jsem se na výrobce z celého světa, aby mi poskytli své skvělé nápady do malého bytu, a já je lidem ukážu.

Jak to chcete udělat?

Založila jsem webové stránky s prokliky na jednotlivé výrobce, s týmem profesionálních odborníků pracuji na videu, fotografiích, které umisťuju na YouTube, na Instagram, tak, aby všichni měli možnost podívat se, najít si, co by se jim mohlo hodit. Samozřejmostí jsou i rozhovory do časopisů a různých médií s tématem moderního, účelného a zároveň krásného bydlení. Svůj byt hodlám nabízet tvůrcům k využití pro natáčení filmů nebo uměleckých fotografií. Je velmi fotogenický: jednoduchý, čistý. Díky tomu se projekt o „malém bydlení“ bude šířit dál, myslím, že to téma je čím dál aktuálnější a má budoucnost.

Jaká je vaše profese, vzdělání?

Vystudovala jsem mezinárodní vztahy na vysoké škole, ale už při studiu jsem se začala věnovat stylingu, makeupu při fotografování, dostala jsem se i ke krátkým videím. Zaujalo mě to. Byl to nejprve zajímavý koníček, nakonec ale cesta, po které jsem se vydala. Můj přítel je Australan, pracuje jako developer. V Austrálii je to s byty jiné. Prodávají se už zařízené nejen nábytkem, ale i spotřebiči. Vyberete si ten, který se vám líbí, přinesete si osobní věci a bydlíte. Myslím, že se podobný trend dostane brzy i k nám, třeba se stanu jedním z jeho průkopníků. Mé projekty mě v životě posunují stále dál, nezříkám se žádných nabídek. Teď jsem na mateřské, rozhlížím se, možností je víc. Spolupracuji s mnoha celebritami a své kontakty využívám i pro své nápady.

Je to projekt pro mladé?

Nejen pro ně, ale především pro ně. Je to možnost, jak začít „samostatný život“. Mladí cestují, přijímají nové informace, jsou přístupní novým možnostem a trendům. Ale dnes je i mnoho seniorů, kteří žijí moderním způsobem a dokážou se nadchnout pro nové věci. Je to v hlavě. Ochraňovat hrnečky, uchovávat v hromadách věci, které málokdy nebo spíš vůbec nevezmete do ruky, nebo se oprostit od stereotypů a zkusit žít jinak.

Čím se stal Flink Life pro vás?

Je to takový můj pokus, duševní očista, transformace mého myšlení. Díky Flink Life jsem si zařídila byt, ukazuju lidem, co se jim nabízí, jak mohou žít v 21. století. Jaké jsou trendy v bydlení, ale i v kosmetice, obuvi, módních doplňcích apod. Díky proklikům na webu se mohou podrobněji seznámit s tím, co je zaujalo. Lépe se zorientují v nabídkách, které jsou tu pohromadě a nemusí je složitě hledat. Možná se projekt rozšíří a stane se jednou mým byznysem, uvidíme. Zatím je koníčkem, takovým mým „dítětem“. Pokud budou zájemci chtít třeba pomoct se zařízením bytu, s radostí se toho ujmu.

Co vás tedy živí?

Mou parketou je především propagace. Baví mě a chtěla bych se jí věnovat i nadále. K tomu samozřejmě patří produkce fotografií a videí ze společenských akcí. Jsem workoholik, zajímá mě spousta věcí, život je různorodý a já ho tak chci žít. Hodně věcí jsem odložila kvůli miminku, ale těšila jsem se na ně a užívám si to. Rozmýšlím, jestli se víc „vrhnu“ na fotky, videa či byt, ale ať se rozhodnu pro cokoliv z toho, bude to pod značkou Flink Life. První produkční akcí mé značky byl propagační večer Galavečer pro Slunce.

Pojďme k vašemu bytu, už je úplně hotový?

Nespěchám. Každou chvíli narazím na něco skvělého, co „musím“ představit druhým. Věnovala jsem rok tomu, abych vyhledala to nejzajímavější, co si reálně můžete do ČR objednat – jen o tom vědět. Procestovala jsem svět a našla plno úžasných věcí, o kterých běžně ani netušíme, že existují. Hodně jsem se věnovala vnitřku bytu, teď budu svůj zájem soustředit na terasu. Ta je u malého bytu hodně důležitá, protože celou plochu provzdušňuje, odlehčuje, dodává zeleň i do 6. patra bytového domu. A dají se na ní dělat zázraky – grilovat, odpočívat v síti, setkávat se s přáteli, vytvořit hrací koutek malému dítěti…

Jaké zvláštnosti ve vašem bytě najdeme?

Miluju víceúčelové moderní věci, v malém bytě jsou nezastupitelné. Například drumbeny – sada tří bubnů, které mohou být sedátky, stolečky, ale i hudebními nástroji. Otočné zrcadlo, které má z druhé strany poličky, jídelní stůl, zasunutý do barového pultu, který je zároveň i špajzkou a pracovní plochou, skleněné dveře s leptaným obrazem, který tvoří výzdobu bytu, ale i drobnosti: designové vypínače, zásuvky. Právě jednám s výrobcem designového krytu na topení – místo nevzhledného radiátoru můžete mít skleněný obraz, nasvícený led světlem.

Požadavky mladých na bydlení jsou určitě odlišné od starší generace…

Mladí lidé jsou velmi aktivní, pracovně vytížení a potřebují si doma odpočinout. Důležitá je proto pro ně postel. Každý velkou kvalitní postel ocení, v malém bytě to musí být chytře vymyšlené. Murphyho postel ve zdi je ideální skvělé řešení. Dá se velmi rychle vyklopit, její součástí jsou zdravotní matrace, zrcadlo i osvětlení. Mladí hodně investují do zábavy, řeší ozvučení, osvětlení, domácí kina, potřebují mnoho zásuvek. Tyhle věci mohou být zároveň praktické i výtvarné. I ten nejmenší detail musí být perfektní, o atmosféře bytu rozhoduje každá maličkost. A kde mám třeba žehlicí prkno? V závěsné skříňce, která je zároveň zrcadlem a uvnitř skrývá i další poličky jako úložný prostor. Mám i „výsuvnou kancelář“ s pracovním stolem, počítačem a šanony na písemnosti. A to je vlastně pointa celého Flink Life: když si vše dobře rozmyslíte a poskládáte, můžete pohodlně a bez kompromisů žít s málem.

Máte tu ještě další „vychytávky“?

Mnoho. Velkou televizi na otočném rameni, takže může být u stěny, ale i v prostoru, pokud se chcete dívat od stolu nebo z postele. Skříně, které vedou až ke stropu, mají výklopná ramena, takže i z horních pater si menší člověk pohodlně sundá oblečení a zase ho zasune zpět. Na zdi mi visí hodiny s okýnky na fotografie, které se dají vyměňovat a nahrazují různé stojánky. Chytrá světla, která se regulují ručním ovládačem, osvětlovací rámečky na okrajích televize vytvářejí světelné obrazy a dodávají bytu večer příjemnou atmosféru. Pomocí efektních výsuvných panelů mohu část místnosti bez problému oddělit a vytvořit dva samostatné prostory.

Zmiňovala jste i drobné doplňky…

Z Mnichova jsem přivezla velmi zajímavou karafu na vodu. Uvnitř jsou drahé kameny, které vodu čistí. Dnes každá návštěva chce vodu. Nalijete ji z kohoutku? To nemá styl. Podávat ji z takové karafy, to je obřad. Zaujaly mě i boty, které jsem si dovezla z Paříže, kde jsem se seznámila s jejich autorkou, Kanaďankou Tanyou Heath. Jsou kvalitně zpracované a mají nápadité výměnné podpatky, které z jedněch bot udělají mnoho různých variací: do práce, do společnosti. Totéž designové kabelky: výměnou ucha, vnitřní výplně a ozdob získáte kabelku na několik způsobů, barevně ji přizpůsobíte dalším doplňkům. Díky projektu se seznamuji s mnoha vědci, umělci, a mnohdy naše setkání přeroste i do osobního přátelství. Velkým benefitem projektu Flink Life je, že propojil mnoho lidí, kteří se nadchli pro inovaci v životním lifestylu.

Směřují vaše zahraniční cesty právě k seznamování se světovými trendy?

Nejen to. Mě cestování ohromně baví, jezdívám vždy na delší dobu, abych mohla žít mezi místními obyvateli, poznala jejich kulturu, zvyky, životní styl, mentalitu. Před lety jsem půjčila jedné fotografce šaty, které jsem si dovezla z ciziny a ona mě na oplátku vyfotografovala. Fotky měly velký úspěch, takže jsem se stala fotomodelkou, a posléze mě začala využívat jako vizážistku a stylistku. A to byl začátek mé profesní cesty.

Kterých svých dosavadních úspěchů si nejvíc vážíte?

Jako fotomodelka jsem se stala tváří hotelu Savoy v Karlových Varech, splnil se mi sen být modelkou v Elle. Rok a půl trvala práce na charitativním projektu První republika a moje fotografie Dáma s psíkem byla zařazena do stálé sbírky Národního muzea fotografie. Jako producentka jsem se podílela na virálních videích Lež versus pravda, která mají několik milionů zhlédnutí. Tři měsíce jsem pracovala, abych produkčně zajistila Galavečer pro Slunce, který vznikl na zadání firmy Reviderm,kam jsem angažovala modelky z celého světa. Byla to obrovská událost, program natáčela i Fashion TV. Radost mám i z první reklamy pro firmu Comeflex, našeho partnera, která byla natočena v mém bytě. Všechno, co dělám, dělám s plným nasazením, jak nejlépe dovedu.

Máte vůbec volný čas?

V poslední době ho věnuji malbě. Zatím pro své kamarády a známé, snažím se sladit obrazy s interiéry jejich bytů, je to další směr, kterým se mohu vydat. Jsme dál než generace před námi, tak proč si život neulehčit. A na tom je založen projekt Flink Life. Přicházejí různé příležitosti, zkušenosti a já je „chytám za pačesy“. V současné době je pro mě ale jedničkou můj syn a můj byt. Ráda bych vás tedy pozvala na naše webové stránky www.flinklife.cz, kde si každý může prohlédnout výsledek a najít pro sebe inspiraci.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Jiří Šubrt

Vytvořeno ve spolupráci:

Comeflex Office www.comeflexoffice.cz

Indoor studio Praha www.indoor.cz

Siko  kuchyně www.siko.cz

Sapeli – dveře zárubně www.sapeli.cz

Roon www.dotykove-vypinace.cz

XXXLutz  www.xxxlutz.cz

Reviderm www.reviderm.cz

Vita Juwel www.vodavita.cz

Tanya Heath shoes www.tanyaheath.com

Pearlsmile www.pearlsmile.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz