Archiv rubriky: Business

 

 

„Někteří
mladí podnikatelé a manažeři jsou nesmírně rozmazlení, nic nevydrží, špatně a
hodně spí, každý druhý se cpe prášky, má vlastního psychologa a šest rádců a
musí se chodit odreagovávat na golf. Nevím, proč potom podnikají.“ Ing.
Karel Havlíček, Ph.D. MBA

 

 

 

Neznám
mnoho lidí, kteří deset let neoddiskutovatelně vstávají každý den ráno ve 4:15,
učí se v jednom týdnu po ránu hned několik světových jazyků a do své kanceláře
přicházejí dříve než denní tisk, úkolují tři sekretariáty a rozhodně se
nenechávají zaslepovat pozlátky či upoutávkami na rádoby pohodlný život. A už
vůbec neznám nikoho jiného, kdo by od doby, kdy umí číst, přirozeně stejně tak rychle
mluvil pozpátku, a ve svých patnácti letech dokonce vymyslel vlastní jazyk a slovník.

Ing.
Karel Havlíček má silný instinkt s nutkáním ochraňovat a zachovávat rozhodnutí,
tradice a instituce, se kterými se ztotožňuje. V úvodu k následujícímu rozhovoru
by za běžných okolností stačilo obsáhnout jeho široké aktivity a záslužné
počiny. Obávám se ale, že bych tím naši čtenářskou obec mohla ošidit o podnět
k pokračování v četbě, pakliže oblast podnikání nebo samotný Ing. Karel
Havlíček nejsou středem jejich zájmu. Hned z kraje se musím pozastavit nad tím,
co se u podnikatelů objevuje jen vzácně – absolutně odzbrojujícím, precizně
naplánovaným denním harmonogramem.

 

Kdo
byli lidé, se kterými jste se na počátku vašeho podnikání pustil do byznysu?

Posledních deset let
prožívám velmi intenzivně a měl jsem, a doposud mám, to štěstí pracovat a setkávat
se s nejschopnějšími lidmi z oblasti byznysu a vědy – a to i na
mezinárodní úrovni. Nejsem ale fanatický příznivec té či oné osobnosti, z každého
se snažím odnést si něco pozitivního.

 

Platí
pravidlo, že podnikatel musí dobře znát oblast, ve které podniká – například
průmysl – aby v ní byl úspěšný, nebo stačí mít odborně zaměřený tým lidí?

V průmyslu nemusí být
excelentním znalcem odvětví, ale měl by podle mého názoru mít technické
základy. Je to ale případ od případu, negeneralizoval bych.

 

Doporučujete
firmám, aby podnikaly ve více segmentech, nebo aby usilovaly být nejlepší, či spíše
unikátní v jednom oboru?

Doporučuji každému, aby
dělal to, co ho baví a v čem se cítí být silný. Pokud umisťujete investice
rovnoměrně a jedna zásadně nepřevažuje nad ostatními, je více firem dobrých
z pohledu diverzifikace rizik, ale je to náročnější na lidi a na řízení. A
k tomu obvykle generujete menší přidanou hodnotu na zaměstnance, než je
tomu v jedné firmě, kterou si od rána do večera kontrolujete a spravujete.
Pokud ale nastanou v odvětví, ve kterém podnikáte, problémy, jste mnohem
zranitelnější, máte-li jen jednu firmu. Pravdou je i to, že malé a střední
holdingy nejsou obvykle dobře řízeny a dochází k přelévání peněz a tím i
ke ztrátě důvěry na trzích.

 

Jakému
druhu podnikání jste se věnoval v začátcích vašich podnikatelských aktivit?

Založil jsem svojí vlastní společnost již v
roce 1990 a
podnikal jsem v oblasti obchodu a služeb, v branži elektroniky, multimédií a
internetu, zaměstnával postupně asi 60 lidí. O deset později jsem firmu
připojil ke skupině SINDAT, kde jsem začal řídit obchod.V devadesátých letech
jsme prosperovali zejména v oblasti služeb. Měli jsme leasingovou společnost,
realitní společnost, firmy v oblasti poradenství, developerství. Postupem doby
jsme zaměstnávali přes 200 zaměstnanců a docela se nám dařilo. S příchodem
nadnárodních bank a velkých poradenských společností začala na konci
devadesátých let poptávka po některých službách klesat a špičkoví lidé spíše
odcházeli do nadnárodních poradenských a finančních firem. Svým způsobem první
poptávkový boom po poradenství již opadal, a tak jsme několik společností
zavčasu prodali.

 

Do
čeho jste se rozhodli investovat dále a proč?

To, co jsme získali za
prodané firmy, jsme investovali do průmyslu. Během dalších deseti let jsme
vybudovali nebo nakoupili skoro patnáct výrobních firem. Průmyslové komodity
jsme začali exportovat a to s velkou podporou mateřské společnosti. Docílili
jsme skoro sta trhů, na kterých nyní jsme, a dosáhli na obrat okolo tří miliard
korun.

 

Bylo
pro vás složité dostat se na zahraniční trh?

Stejně jako jsme přišli ve
správný čas s poradenstvím, tak jsme nastoupili i v oblasti průmyslu
na zahraniční trh v době, kdy se středním firmám na rostoucích trzích
otevíraly nebývalé příležitosti. Na přelomu milénia trhy ve světě rostly, měli
jsme i štěstí v komoditách, finalizovaná chemie šla výborně, v té
době se dařilo ale i třeba našim textilkám.

 

Dá
se tedy říci, že nebyl problém proniknout na zahraniční trh obecně?

V podstatě ano, protože
byla celosvětová chuť nakupovat. V té době vzniklo nejen u nás, ale všude
ve světě, obrovské množství středních firem, které se v nebývalé míře
začaly uplatňovat na průmyslových trzích, což byl i náš případ. Do té doby to
byla záležitost velkých korporací. Bylo to dáno vysokým růstem emerging markets
(rozvojových trhů), dostupnou cenou cestování i rozvojem komunikačních
technologií.

 

Co
hodnotíte v tomto dynamickém rozvoji jako klíčové?

Měli jsme štěstí na
komodity, do kterých jsme investovali, a podařilo se nám sestavit výborný tým
obchodníků. Vedl jsem v té době obchod a marketing ve skupině, jezdil do
třiceti zemí světa ročně a lovil nejschopnější obchodníky na trhu. I když jsme později
mnohé firmy prodali, musím konstatovat, že tito lidé tam vesměs doposud a
úspěšně prodávají. To mě docela těší. Moc rád na tu dobu vzpomínám, protože i
já se od nich velmi učil.

 

V jakém
segmentu jste vnímal, že půjde pouze o krátkodobou poptávku na trhu?

Zejména v textilu. Měli
jsme tři textilky a výzkumný ústav textilní. Dnes je už tento průmysl docela
někde jinde a i na tuto tržní situaci jsme reagovali, troufám si říci, že včas.
Textilka nám zůstala jedna, Sintex v České Třebové, která dodnes funguje
příkladně.

 

Jaké
byly další oblasti, ve kterých jste se rozhodli dále rozvíjet podnikatelské
aktivity?

Dobře nás živily stavební
prvky, se kterými jsme hodně vystoupali v letech 2004/2005. Přibližně v roce
2007, před světovou finanční krizí, jsme průmyslové aktivity postupně utlumovali,
pustili se do přípravy nového směru rozvoje a začali investovat do
nanotechnologií. Světová krize nám jen potvrdila správný trend, který jsme
tušili, a to že středně velké průmyslové firmy budou mít v příštích letech
velmi složitou pozici. Trh si rozdělí velké korporace a ze středních firem
zůstanou malé výrobní podniky do stovky lidí, nebo budou pohlceni velkými. Čistě
z toho důvodu, že banky po světové krizi nebudou ochotné financovat
střední průmysl dlouhými, investičními penězi. Budou chtít, aby návratnost investice
byla do čtyř let, ideálně ještě dříve, což je pro střední firmy smrtelné už
proto, že jakýkoliv výkyv na trhu znamená pro firmy potíže. Krize to bohužel
potvrdila.

 

To
je také jeden z důvodů, proč z tohoto trhu ustupujete?

Ano, ale neustupujeme
z něj zcela. Máme ještě pět výrobních závodů, které si necháme. To, co
jsme vydělali v průmyslu, jsme zase investovali do oblastí nanotechnologií
a biotechnologií. Před třemi lety jsme začali vyrábět nanovlákna jakožto nosiče
například pro kmenové buňky, čímž jsme se postupně dostali i do oboru tkáňového
inženýrství a oboru biomedicíny. Za poslední rok jsme vytvořili šest nových
subjektů a pracujeme na sedmém. Těmto subjektům jsme dali jednotnou hlavičku.
Pod Sindatem vznikla malá skupina firem, která se jmenuje SinBio.

 

Čím
se konkrétní subjekty zabývají?

Subjekty pod hlavičkou SinBio
se zabývají výrobou nanovláken, další z nich výrobou gelů, tzv. hydrogelů,
další společnost odebírá kmenové buňky z koní a psů, které se dokultivují
v našich laboratořích a následně se aplikují zpět do poraněných šlach nebo
chrupavek a které jsou tímto způsobem léčeny na bázi tzv. tkáňových terapií. Čtvrtá
společnost je zaměřena na výzkum a aplikace moderních tkáňových terapií na
běžné pacienty, kterým začínáme léčit pohybová ústrojí. Zaměřujeme se na
ortopedii, traumatologii a sportovní medicínu. Na bázi výzkumu pracujeme i
s náročnějšími aplikacemi, jako je léčba cukrovky, diabetu, či Parkinsonovy
nebo Alzheimerovy choroby aj., ale to je zatím ještě otázka dlouhodobějšího
vývoje a studií. Poslední společnost, do které teď vstupujeme a která tvoří
srdce celého malého biotechnologického holdingu, je firma, která bude disponovat
schváleným nejmodernějším výrobním zázemím pro všechny zmíněné aplikace. Aby
toho nebylo málo, vytvořili jsme ještě klastr – pracovní a kooperující
platformu šestnácti subjektů v oblasti nanotechnologií a biomedicíny. Všechny
subjekty holdingu SinBio tvoří komplexní hodnotový řetězec specializovaných
produktů a služeb s vysokou přidanou hodnotou, vázající na sebe méně lidí,
o to více vzdělanějších.

 

Co
vás k tomuto podnikatelskému záměru přivedlo?

Za dvacet let co jsme na
trhu jsme vlastnili přibližně padesát firem. Za tu dobu jsme zjistili, že
princip malého a středního podnikání je v trvalých změnách. Nesmíme ani na
minutu podlehnout tomu, že již vše známe a vše bude fungovat jako doposud. Svět
se zásadně mění a přežije pouze ten, kdo se oprostí od minulosti a trvale
sleduje poslední trendy. Malé firmy se takto mohou a dokonce musí chovat, jinak
nepřežijí. Není nic pomíjivějšího než včerejší úspěch a černá čísla posledního
účetního období. Nesmíte mít vůči hodnotám příliš srdeční vazbu.

 

Kde
vidíte budoucnost středních a malých podniků?

Budoucnost středních a
malých firem není v tom, že budou na sebe vázat hodně zaměstnanců, vyrábět
v oblasti lehkého průmyslu, nebo průmyslu s malou přidanou hodnotou.
Budou tím na sebe vázat relativně vysoké riziko úvěrů a investičních aktivit. Naopak,
budoucnost malých a středních firem v rámci globalizace bude právě spíše
v menších firmách s excelentním, specifickým produktem, podloženým
nějakou službou, vysokým znalostním know how a založeným na prodeji spíše méně
produktů, ale poměrně drahých produktů. Tedy obchod založený na kvalitě,
výborném marketingu a vysoké ceně, nikoliv na kvantitě.

 

Otázkou
je, jaké odvětví vybrat, aby do takového schématu zapadalo. Vy jste si vybrali
nanotechnologie a biotechnologie. V jakých oblastech vnímáte ještě stále dostatečné
rezervy na trhu?

Je to bezesporu genetické
inženýrství, kosmický průmysl, stále informační systémy a svým způsobem i
určité aktivity malých a středních firem v oblasti energetiky. Ale obecně,
kdykoliv jsme začali investovat do nějakého oboru nebo firmy, nás primárně
zajímal zákazník, konkrétně jeho poptávka. Vyrobit umí kdekdo, ale je vám to
houby platné, pokud o produkt není zájem. Naopak, jestliže je latentní poptávka,
vyplatí se překonat všechny překážky, výrobního, technologického, schvalovacího
atd. charakteru. To je třeba oblast tkáňového inženýrství, poptávka mimořádná,
nicméně bariéry vstupu nemalé. Přesto se to vyplatí.

S kým
jste navázali v rámci výzkumu první spolupráci?

Původně jsme začali
kooperovat s Technickou universitou v Liberci, hned poté, co jsme
pochopili, jaký produkt připravujeme a jaký význam pro biomedicínu bude
znamenat, podotýkám, že mluvím o unikátním nanovláknu na bázi jádro-plášť, jsme
začali podnikat i v oblasti přímé aplikace, tedy v tkáňovém
inženýrství. Zjednodušeně jsme dospěli k názoru, že nechceme být jen
„nosiči vody“, a vstoupili jsme na výzkumné i komerční úrovni do biomedicíny. Ukázalo
se, že je to je obor navýsost perspektivní, neobsazený a že česká věda má
v této oblasti vysoké renomé a kredit. Všechny obory, o kterých jsem
mluvil, nemůžete dělat bez přímé spolupráce s klíčovými partnery.

 

Kdo
jsou v oblasti této spolupráce vaši klíčoví partneři?

Akademie věd České republiky,
zejména Ústav experimentální medicíny. Spolupracujeme s lékařskými
fakultami Univerzity Karlovy, Veterinární fakultou v Brně nebo například
s ČVUT.

 

Na
čem může v této oblasti selhat dobrá strategie? Jaká jsou rizika?

Tyto obory jsou nesmírně
citlivé na znalostní know how velmi specifické skupiny lidí. Podnikání lze
rozvíjet pouze ve spolupráci s klíčovými akademickými nebo vědeckovýzkumnými
pracovišti. Lidí znalých tohoto oboru jsou řádově jednotky, maximálně desítky,
nikoliv stovky. A protože dochází k průniku vědy, akademických aktivit,
klasického byznysu a komerce, tak logicky může dojít k tomu, že si tyto
světy spolu neporozumí. Věda má nějaké své představy a komerce má také své
představy a priority. Svým způsobem fungujeme jako překlenovací můstek mezi
projekty a vědci. Druhé riziko je takové, že všechny aktivity, které děláme,
jsou dnes stavěny nejen na tom, že se něco vymyslí a zrealizuje, ale musí se to
také schválit, předtím projít náročnými klinickými testy, což je otázka nemála
peněz i trpělivosti. Teprve poté je možné komercializovat. To trvá třeba
několik let a po tu dobu to musíme financovat, udržovat investory a vědce ve
stavu určitého nadšení. Může nastat i to, a popravdě to průběžně nastává, že se
na cestě ke komercializaci něco pokazí. Dá se říci, že stále míříme na běžící
terče. Na druhou stranu jsou to dynamické firmy, které se dokážou na trhu velmi
rychle zorientovat. Míříme na odvětví správné, ale není definitivní, že
projekty, na které v tuto chvíli míříme, dopadnou tak, jak očekáváme. To
se může změnit.

 

Co
vás na podnikání nejvíce těší?

Podnikání mě baví a
naplňuje, byť si v něm prožívám úspěchy i neúspěchy. Peníze jsou pro mě
druhotné, jejich nedostatkem netrpím, ale nejsou pro mě primární motivací. Baví
mě být v mimořádném zápřahu, pracovat na doraz a řešit problémy. Jestliže
je dlouho klid, považuji to za známku špatného firemního klimatu. Mám-li
extrémně mnoho práce a extrémně těžké úkoly, jsem uspokojen. Doufám, že pouze
vycítím moment, kdy mě práce nebude naplňovat a budu mít odvahu si to přiznat a
odejít.

 

S kým
vy osobně nejraději konzultujete svá rozhodnutí? Využíváte pro tyto případy
profesionální koučink?

Pouze se svými kolegy, žádné
rádce jsem nikdy neměl.

 

 

Měl
jste vlastní zkušenost se syndromem vyhoření? Všímáte si toho ve svém okolí,
případně snažíte se být v tomto ohledu obezřetný?

Za dvacet let neměl a
doufám, že mě tyto syndromy moderní doby nepostihnou. Mladí lidé jsou nesmírně
rozmazlení, nic nevydrží, špatně a hodně spí, každý druhý se cpe prášky, má
vlastního psychologa a šest rádců a musí se chodit odreagovávat na golf. Nevím,
proč potom podnikají.

 

Čeho si na
lidech nejvíce vážíte, a co vás nejvíce štve?

Vážím si pracovitosti, píle a pokory. Vadí mi, jak
se polovzdělanost, buranství a povrchnost zastiňují nekompromisností a
odzbrojující otevřeností.

 

Dokážete při svém
náročném pracovním životě „usínat s čistou hlavou“? Máte na to nějaký svůj
návod?

Ano, chodím brzy spát, již tak po desáté večer, ale
zase brzy vstávám, těsně po čtvrté ranní. Již deset let a funguje to. Nehraji
golf, moc nepiji a nechodím do žádných business klubů. Naopak hraji se synem
fotbal, ping pong a máme loveckého psa. Moc trendové to pravda není, ale baví
nás to.

 

K úspěšnému muži patří bezpochyby
fungující rodinné zázemí. Jak je tomu ve vašem případě? Nebojíte se, že váš
životní styl může rodinu stresovat?

Rodinu mám skvělou a vůbec si nemyslím, že bych je
mými aktivitami stresoval. Prakticky vůbec nepřenáším domů pracovní záležitosti.
Ani problémy, ani úspěchy. Budete-li doma hovořit pouze o úspěších, vzbudíte
nereálná očekávání, naopak, budu-li hovořit o problémech, budou se všichni stresovat.
Navíc toho v pracovní době musím zvládnout takové množství, že kdybych to měl
ještě rozebírat doma, potřeboval bych k tomu dva životy. Doma se pochopitelně
chovám jinak než v práci.

 

Kdybyste měl možnost
výběru, dáte přednost pikniku v přírodě, nebo obědu v restauraci?

Pracovně určitě v restauraci. S rodinou chodíme
nejraději do úplně obyčejných hospod na venkově.

 

Když máte tak vysoké požadavky
sám na sebe, mohlo by se docela snadno stát, že budete mít neuměřené nároky na
své okolí, ať už v práci či na fakultě nebo v soukromí. (Pozn. redakce Ing. Karel Havlíček vybudoval
a vede Fakultu ekonomických studií na největší
soukromé ekonomické univerzitě VŠFS v Praze.) Narážíte na tento
problém? Podotýkám, že to, co vy vnímáte, že je v pořádku, může být pro okolí
nad rámec únosnosti. Dokážete tyto momenty odhadnout?

To musí posoudit jiní, doma tento režim
nepraktikuji, ale například na univerzitě jsem na své kolegy stejně náročný
jako v podnikání. Nikoliv ve smyslu denního dohledu, ale vždy s ohledem na
konečné výsledky fakulty. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale v zásadě
mi nejde o mé osobní vítězství, nepotřebuji být za každou cenu vidět. Co
vyžaduji, jsou konečné výsledky celku a respektuji, že to bude i za cenu, kdy
to bude jinou cestou, než kterou jsem vytýčil. Vyžaduji po svém nejbližším
týmu, aby problémy řešil, nikoliv aby hledal jejich příčiny. Nevadí mi kritika
uvnitř, co ale nestrpím je vytahování interních problémů směrem ven. Říkám tomu
rómský model a chci aby se dodržoval. Uvnitř firmy se klidně poperme, ale vůči
okolí musíme být naprosto jednotní.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Na fotografii: Michaela Lejsková, Ing. Karel Havlíček a Robert Vano.

 

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Lokace: Restaurace V Zátiší, Praha www.vzatisi.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

Ing. Karel
Havlíček, Ph.D., MBA (1969)

Vzdělání a
jazykové vybavení

• 2004: Ph.D., VŠE, Podnikohospodářská fakulta,
  Ekonomika a management, Marketing
• 1998: MBA, PIBS-Manchester Metropolitan University
• 1992: Ing., ČVUT, Fakulta stavební, Pozemní stavby,
  Stavební fyzika
• Jazykové vybavení: ČJ, AJ, NJ, RJ, ŠP, částečně: FR, čínština

Podnikové
aktivity

• od 2007: generální ředitel, člen správní rady SINDAT
• 2001–2007: ředitel obchodu a marketingu SINDAT
• 1991–2001: ředitel ElCom

Akademické
aktivity

• od 2010: děkan Fakulty ekonomických studií, člen
  vědecké rady VŠFS
• 2008–2010: vedoucí Katedry řízení podniku a podnikové
  ekonomiky VŠFS
• od 2001: přednášky VŠFS, PIBS při VŠE, Fachhochschule
  des BFI (A), Chapman University (USA), Open University Business School (UK) a
  další světové univerzity

Zaměstnavatelské
aktivity

• od 2011: člen Podnikatelské rady ministra průmyslu a
  obchodu
• od 2011: delegát Evropského hospodářského a sociálního
  výboru, Poradní komise pro průmyslové změny, Brusel
• od 2010: předseda představenstva Asociace malých a
  středních podniků a živnostníků (AMSP)
• od 2009: člen řídícího orgánu podnikatelské rady pro
  vztahy EU/Čína: China Advisory Council, Brusel
• od 2005: vicepresident UEAPME (Evropská asociace MSP),
  Brusel
• 2004–2005: člen řídícího výboru Strategie
  hospodářského růstu ČR při místopředsedovi vlády ČR

2000–2010: místopředseda představenstva AMSP

 

 

 

„Problematiku
pochopíte teprve tehdy, až když danou věc děláte a s lidmi z této
oblasti se setkáte.“ Ivan Pilný

 

 

 

 

 

Schopnost odlišit se, individualita. To jsou
slova, která lze spojit s kreativním exředitelem české pobočky Microsoftu,
jestliže z mnoha jeho dalších funkcí vyzdvihnu především tuto. Ivan Pilný
je experimentátor, ovšem přesvědčil mě o tom, že jen do takové míry, než se experiment
sejde s účelem, pro který byl vytvořen. Člověk, který dokáže zprvopočátku
absurdním nápadem strhnout skupinu až dav, a přinést tak do firmy ekonomický
úspěch, si skutečně zasluhuje velké uznání. Osobně doufám, že ještě mnoho
dalších ředitelů bude schopno takovýchto počinů a svůj styl motivace propojí
s kreativitou. S Ivanem Pilným jsme se sešli v pražské
restauraci Mlýnec, kde jsme spolu příjemně pohovořili nejen o světě podnikání a
IT oblasti.

 

Když
zavzpomínáme na dobu, kdy jste šéfoval české pobočce Microsoftu, zajímá mě, pro
srovnání, jaké marketingové strategie aplikovali v praxi Američané a jak
se vám s nimi pracovalo u nás? Jaké byly odlišnosti?

Vstupem do
Microsoftu jsem dostal unikátní možnost vybudovat si svůj vlastní tým lidí. Asi
po roce jsem si uvědomil, že pracuji pro americkou společnost a začal jsem si
dělat věci po svém. To znamená, že marketingové strategie, které by tady nikdy
nefungovaly, jsem prostě nedělal a začal jsem dělat své vlastní.

 

Jako
například?

Když
Microsoft dělal kampaň na Microsoft Office, tak jsme nepřejímali strategie,
které dělal Microsoft Corporation, ale udělali jsme si svoje. Vymysleli jsme
kampaň „Čtyři koně z jedné stáje“. Udělali jsme dostavník, do kterého jsme
zapřáhli čtyři koně – jako ony čtyři části MS Office – a mělo to obrovský
úspěch. Windows 95‘ měly plachetnici na Vltavě a podobně. Kampaně jsme razili
v tomto duchu.

 

Blahopřeji
ke kreativitě a odvaze! Museli jste se setkat s fantastickou odezvou.

To ano.
Protože vzhledem k tomu, jak české pobočce rostly neskutečným způsobem
prodeje, byli jsme označováni za Švýcarsko východní Evropy. Po Koreji jsme
dosáhli největší procentuální marže, která činila 78 % po odečtení operačních
výdajů, což bylo velmi respektováno a vítáno.

 

Bezesporu
to byla otázka načasování. Myslíte, že by se tak odvážné akce daly realizovat i
dnes?

Dnes už je Microsoft úplně někde jinde a tím je mnoho věcí složitějších. Přibývá
byrokracie, člověk je vázán na obrovské množství podmínek a je už složitější se
jim postavit. Mně trvalo rok, než jsem pochopil, že se to tak nemá dělat a pak
mě to začalo opravdu bavit. Když děláte nějaký business a opravdu vás to baví,
tak nejlepší pocit, který z toho můžete získat, je mít v rovnováze
jak finance, tak dobrý pocit. Určitě to chce víc.

 

Jak jste
se dostal k počítačům?

Nastoupil
jsem do Výzkumného ústavu matematických strojů, kde jsem začal spolupracovat
s docentem Antonínem Svobodou. Byl jsem začátečnické ucho a on
spolupracovník Norberta Wienera Velmi jsem k němu vzhlížel. To bylo
v době, kdy bylo Československo na špici počítačového vývoje. Což vzalo
rychle zasvé, protože lidé se odsud nikam nedostali a brzy poutíkali do
zahraničí. Doba počátků počítačů byla úžasná tím, že jsme se museli vypořádat
se vším. Museli jsme chodit opravdu až do těch „střev“ počítače. To dnes už
nikdo nedokáže. Vymění se model za model. Dříve nebyla žádná alternativa, takže
se muselo opravovat. Proto jsme v tom byli docela na špici. Pro nás to
byla výzva, zavrtat do počítače, najít náhradní řešení a opravit to, protože
jiná možnost nebyla. Dnes už to nikoho nebaví a je to také poměrně drahé. Takže
se hodně počítačů vyhazuje a nahrazuje modernějšími.

 

Co se pak
s tou vyřazenou technikou děje dál, kde se likviduje?

To vím jen
z doslechu, že se vyřazené počítače vozí někam do Afriky, kde je za pár
šupů nějakým způsobem rozebírají na prvočinitele, protože většina počítačů
obsahuje velmi vzácné kovy, které v přírodě příliš neexistují. A tak se
vyplatí nechat je rozebrat a zbytek někam zahrabat. Lidé, kteří to dělají, de
facto holýma rukama, pak umírají na otravy z těžkých kovů, protože
v počítačích je i hromada svinstva. Takže se vozí do zemí, které to ještě
vůbec dovolí dovážet. Když srovnáte, jak to tady vypadalo před dvaceti lety a
jak je to dnes, tak my na tom smetišti v podstatě žijeme. Nevím, kde
je nějaký limit, kdy tohle přestane fungovat a bude se to skutečně řešit…

 

V podstatě
by to mohla být podnikatelská výzva, zabývat se likvidací takového odpadu,
nemyslíte?

Vždy, když
se objeví nějaká taková blbost, jako jsou například solární elektrárny, na
které se dovážejí z Číny solární panely jejichž životnost je maximálně
deset let, tak mě napadá, že než vybudovat firmu na solární panely (což je
blbost, protože taková firma žije jen z toho, že si pár lidí, včetně
poslanců udělalo z tohoto záměru „dojnou krávu“), bylo by lepší mít firmu,
která staré solární panely likviduje. To by mohlo být docela zajímavé A viděl
bych to nyní jako větší příležitost, než panely instalovat.

 

Je
v tom určitá krátkozrakost, pokud lidé neuvažují o tom, jaký bude mít
tento odpad důsledek pro životní prostředí.

To nevím,
jak uvažují. Bydlím na venkově, 30 km od Prahy, kde lidé bez problému topí PET
lahvemi a kdoví čím. Nebo si nevezmou popelnici, protože dát tisíc korun za
popelnici ročně je pro ně příliš peněz a odpadky vyhazují takřka před vrata. To
vše je v první řadě o výchově, ale zároveň i o tom, do jaké míry se tím
lidé zabývají.

 

Vraťme se ale k podnikatelským
příležitostem. Kde
vidíte potíže v oblasti fungování malého a středního podnikání?

Problematiku
pochopíte teprve tehdy, až když danou věc děláte a s lidmi z této
oblasti se setkáte. Hodně se hovoří o tom, že pro takové podniky je velkou
zátěží byrokracie. Samozřejmě, že podnikání je vždy nějakou byrokracií
zatíženo. Stačí se podívat na to, jak se každý rok mění daňová přiznání. Ale ta
zátěž není tak zlá. Problémem jsou peníze, a to, pochopit, jak funguje cash
flow.

 

S
podporou malého a středního podnikání zacházejí banky velmi opatrně. Myslíte,
že se podnikatelé mohou vůbec těšit na lepší časy?

Například
v Německu podpora malého a středního podnikání funguje, protože tam význam
této podpory pochopili. Banky obecně nechtějí takhle malým podnikům půjčovat
z toho důvodu, že se jim to nevyplatí, je to riskantní. Právě
v Německu vznikla firma, která žádosti posuzuje, dostává od banky jakousi
fixní částku a pak procenta z toho, když podnikatel úvěr splácí. Takhle
vznikají kadeřnické salony a další projekty. Stát to začalo zajímat a začal do
toho dávat peníze.

 

Mohou to
obecně být právě služby, na které by se podpora měla zaměřit?

Když se
kolem sebe rozhlédnete, tak je tady armáda nezaměstnaných lidí. A pak se
podívejte do sektoru služeb. Sehnat malíře, instalatéra a podobně, je mnohdy
problém. A to jsou řemesla, která se nezaměstnaní mohou naučit. Neexistuje
žádný takový účinný a efektivní program, který by tyto lidi motivoval a
přesunul někam jinam. Všichni, včetně politiků, mluví neustále o tom, že malé a
střední podnikání je motorem každé ekonomiky, tedy i té české. Neznám přesnou
statistiku, ale malé a střední podnikání tvoří určitě okolo 40 % HDP. Politiky
to ale zajímá tak maximálně před volbami. Jediná věc, na kterou se podnikatelé
mohou spolehnout, je jejich mozek a ruce. Pak trocha štěstí. Být na správném
místě ve správný čas.

 

Vy sám
nějakým způsobem podporujete podnikání?

Já myslím,
že podnikání se podporuje tím, že podnikáte.

 

Když se
někomu zhroutí podnikání, tak je docela těžké říct: vstaň a jdi, poper se
s tím. V čem myslíte, že to tkví?

Myslím, že u
nás jde o malou chuť riskovat a vzít osud do vlastních rukou. Lidi tyto situace
vrhají do deprese. Přitom třeba ve Spojených státech je to docela normální.
Myslím si, že jediné, co by měl člověk dělat dál, tak neopakovat stejné chyby.
Mám rád lidi, kteří dělají chyby. I já jsem jich udělal spoustu. Důležité je
neopakovat je, protože takové „školné“ se prodraží.

 

Vidíte na
trhu aktuálně nějaké rezervy, ve kterých je prostor pro podnikání?

To je dobrá
otázka. Když se mě lidé ptají, tak většinou říkám, že tyto odpovědi dávám tak
za deset tisíc dolarů. Myslím si, že rezervy budou vždycky. Problém, který tady
vidím, je ten, že zdejší trh je malý. Takže je potřeba uvažovat spíše globálně.
Je potřeba vymýšlet od samého začátku něco, co má naději, že se uplatní po
celém světě. Jedna věc je to najít a druhá věc je v to věřit. Kdosi jednou
řekl, že pravidla gramatiky se dají vtěsnat na korespondenční lístek. Nevím,
jestli je to pravda, ale pravidla podnikání se tam určitě vejdou.

 

Jaká
pravidla to jsou?

Když se do
něčeho pustíte, musíte tomu doopravdy věřit a za svým snem jít. Druhý krok,
který musíte okamžitě udělat je ten, že prověříte, nakolik je váš produkt
reálný. Musíte si zjistit, zda jej někdo potřebuje, jaká je v oboru
konkurence, musíte určit cenu produktu a vědět, kde získáte peníze. Zatřetí je
nutné dostat produkt rychle na trh. Je mnoho věcí, které můžete dělat
s relativně malým kapitálem.

 

Do čeho
s oblibou vy sám investujete, nebo plánujete investovat?

Mým
největším potěšením je aktuálně neinvestovat do ničeho. Znám cenu peněz a
většinou mě živí to, že nakupuji akcie na burze a pak je prodávám. To jsem se
dost dlouho učil a jsou to příležitosti, které se dají využít. Samozřejmě
podnikám, spoluvlastním některé firmy a jednou z mých vizí, kterou bych
rád realizoval v blízké době a která mě strašně baví, je, že chci založit
první fit centrum pro mozek. Mozek, jak dnes dokazuje řada výzkumů, se dá
úžasně trénovat. Je možné trénovat koncentraci, pohyb, kreativitu i paměť.
V této oblasti spolupracujeme s neurology. Je zde několik lidí, kteří
se těmito aplikacemi zabývají. Existuje třeba odvětví, které se jmenuje
neuroekonomika, zabývající se lidským chováním, které je iracionální. Na
stejném principu funguje neuromarketing, který dokáže poměrně přesně nasnímat,
na co člověk reaguje. Ale to mě nezajímá. Mě zajímá ta oblast, kde se dá
trénovat tělo a paměť.

 

Když jsme
se bavili o rezervách na trhu, spojila bych určitou rezervu trhu také
s módou a trendy, které se vracejí a lidé jsou ochotni do nich investovat
své peníze. Jaký je váš názor?

Určitě je
třeba retro, které se vrací, hezká věc, po které lidé jdou. Je to krátkodobé a
najde si to vždy určitou komunitu lidí, ale určitě je to příležitost. A opět je
to otázka načasování.

 

V tomto
směru se dá ledacos předpovídat a i těmito předpověďmi se lidé zabývají.

Jsou lidé,
kteří si dovolí předpovídat, co bude třeba za pět let, zejména
v komunikacích či IT oborech, a když tohle slyším, tak si říkám: Bohové se
smějí!

 

Myslíte,
že to nelze předpovídat?

Určitě jde
předpovídat, ale otázkou je, jaký smysl a cenu ta předpověď má. Podívejte se na
služby SMS nebo na hudební průmysl. To jsou věci, které mohl těžko někdo
předpovědět. Vezměte si, jak rychle šly nahoru virtuální světy a jak rychle
jdou zase pod kytky a nahrazují je sociální sítě, jako je Facebook, a co to
všechno dělá s Googlem. Google už ani není ve vyhledavačích, ale snaží se
ovládnout mediální svět, shromažďovat data, kterých již má nejvíce na světě. To
je business, na kterém Google stojí, ale ohrožují ho sociální sítě. Je otázkou,
co se stane. Ale předvídat to? To vyžaduje vizi, ale i Bill Gates měl mnoho
vizí, které se neuskutečnily, a spousta lidí na tom utratila mnoh peněz.

 

Jaké
například byly ty jeho neuskutečněné vize?

Například že
PC bude centrem obývacího pokoje. Nebo paperles office – kancelář bez
papírů. Hezká vize, ale nikdy se nesplnila a asi se nikdy nesplní.

 

Lidé
předpovídají, že zanikne tisk a vše se stáhne do elektronické podoby.
V této podobě si už nyní můžete kupříkladu přečíst mnoho knih. Fandíte
tomu?

U novin
snad, protože noviny jsou staré a internet je silnou přidanou hodnotou. U knih
se o to nebojím. Jedna strašně důležitá věc, která platí o knihách, je ta, že
když knihu čtete, tak se dostáváte do světa fantazie. Pořád to z papíru
funguje lépe. Z elektroniky se mi nikdy takový pocit získat nepodařilo.
Jde o pocity, kterých se podle mě lidé nevzdají.

 

A co
časopisy? Za jakých okolností mají šanci se udržet na trhu?

Musejí mít
přidanou hodnotu, individuální tvář. Prostor pro přidanou hodnotu je
v časopisech obrovský.

Foto: Zbyněk
Maděryč

 

Jak se
dnes ohlížíte za svým podnikáním?

Lidé mají
zvláštní kritéria úspěchu, ovlivněná hodně penězi. K tomu, aby byl člověk
úspěšný, potřebuje také obrovský kus štěstí. To jsem si uvědomil, a proto si
s lidmi o podnikání povídám, zvláště rád ve společnosti optimisticky
naladěné. Tímto se už pár let zabývám a cítím, že to podnikání dlužím a že to
takto mohu jaksi vracet.

 

Co
považuje za úspěch samotný?

Když mě to
baví.

 

 

 

 

„Štěstí
přeje připraveným a to je velmi pravdivé české přísloví.“ Tomio Okamura

 

 

 

 

Vic
Johnson kdysi řekl: „Hlavním důvodem, proč si lidé nesplní své sny
je, že neučiní  první krok.“ Toto motto se několikrát promítlo
i v životě Tomia Okamury. Úskalími podnikání si projdou všichni
podnikatelé. Ovšem máte-li ještě k tomu handicap, jakým je jak původ ze
dvou odlišných kultur, ve kterých jste sice doma, ale do společnosti příliš
nezapadáte, tak i diskriminace kastovním systémem a soustavné podceňování a
kopání do zadku, určitě vás to někam posune. A to podle toho, jak se
k dané situaci postavíte. Vždyť se také říká: „Čím více vás zezadu kopají,
tím více jste vepředu!“ Jak se se svou životní situací popral Tomio
Okamura a jaké jsou jeho dnešní postoje, o tom jsme si povídali obklopeni
barevným kouzlem podzimní Prahy. Pro focení v okolí a uvnitř areálu Žofín
Garden navrhovala oblečení stylistka Helena Kohoutová, která přináší inspiraci
jak pro volný čas, tak pro business schůzku. Proč právě Slovanský ostrov v
Praze? „Protože ze všech měst na světě je Praha stejně nejhezčí a tady jsem
doma.“ Tomio Okamura

 

Jaké jsou podle vás tři základní pilíře úspěšného podnikatele? 

Za prvé si podnikatel musí utřídit myšlenky. To znamená, mít jasno
v tom, zda to, v čem chce podnikat, je skutečně unikátní. Samozřejmě,
že čím více klesá unikátnost podnikatelského záměru, tím přímou úměrou
vzrůstají náklady na tuto činnost a snižuje se dynamika výdělku. Poté je
potřeba utřídit si priority a oprostit se od emocí. Emoce stojí zbytečné
peníze. 

 

Například? 

Když někdo dělá něco jen proto, že to má rád, tak to nejde. Ano, já mám rád
cestovní ruch, ale to je maximální emoce, která tam může být. Když budu mít rád
tu danou destinaci a za každou cenu ji budu nabízet, tak to svět neocení,
rozhodně ne finančně. Je také zapotřebí mít správně stanovené priority a pak
k nim přistoupit bez kompromisu. I na úkor svého soukromého času. U
podnikatele neexistuje osmihodinová pracovní doba.

 

 

Lze takto zvládat dlouhodobý proces? 

Já to takhle dělám patnáct let. Od pondělí do neděle se věnuji své práci.
Dnes jsem však již ve fázi, kdy si mohu dovolit budovat především byznysový
background, a ne se jen přímo soustřeďovat na každodenní vydělávání peněz. 

 

Kde jsou v businessu vaše mantinely? 

Můj mantinel je jeden a to, že chci být nejlepší, s největším podílem
na trhu. V mých dvou hlavních oborech, což je dovoz asijských turistů a
prodej japonských potravin to tak je a to je v pořádku. Pozice druhého mě
nebaví. Určitě bych nikdy nepodnikal ve zbraních a pornografickém průmyslu, to
obojí je proti mému přesvědčení. Nechci se nijak podílet na zabíjení lidí nebo
na něčem, co nepovažuji za morální. 

 

Není to potom potíž pro harmonický partnerský vztah, když jste tolik
vytížený a máte tak vysoké ambice? 

Asi narážíte na to, že nejsem ženatý. Odpovím vám otázkou. Mám jít do záměru
či projektu v zemi, kde se ze tří manželství dvě do roka rozvádí, a kde i to
poslední má pravděpodobnost padesát na padesát, že se rozvede do pěti let? To
znamená – mám si kupovat dům za miliony, když vím, že ten dům za pět let ze
sedmdesáti procent mít nebudu, ale budu ho muset dalších třicet let platit? Do
toho nejdu, to je moc rizikové. Neznám na světě jinou zemi, kde by byla taková
partnerská nevěra jako v České republice. Říkám na rovinu, nejsem si tady
bohužel jistý, zda mi Češky skutečně dokážou být věrné.  

 

Odkud si myslíte, že se tento problém bere? 

Protože jsme jedna z nejvíce ateistických zemí na světě a navíc,
jestliže mají milenky i prezident a premiér, chybějí nám zde morální vzory.
Neviděl jsem zemi, kde sedmdesát procent lidí před svědky a rodiči podepisuje
manželský slib, fotí se, slaví a utrácí za to nehorázné peníze a pak to do roka
až pěti let absolutně poruší. Budu rád, když mě někdo přesvědčí, že dokáže být
partnerovi celý život věrný.

 

 

Jaký je váš vztah k ženám v podnikání? 

Mám radost, když vidím ženy-podnikatelky a fandím jim. Můj názor je ten, že
příroda to zařídila tak chytře, že ženy jsou silnější a dožívají se delšího
věku. Proto s ženami nebojuji, nemá to smysl a je zapotřebí s nimi
dobře vycházet. Se ženami jsem se vždy snažil dobře vyjít a vyplatilo se mi to
i podnikatelsky. Na ženách je krásné, že mají právě ty emoce.  

 

Emoce jsou ženám v podnikání na škodu, nemyslíte? 

Co se mne týká, tak mám rád, když ženy, které jsou blízko mě, jsou šťastné,
usměvavé a veselé. Proto se nehádám, snažím se být galantní a to si myslím, že
je správné.  

 

Dá se říct, že jste v pravém slova smyslu gentleman? 

To by měl posoudit někdo jiný. Na druhou stranu spousta žen, se kterými
jsem byl na schůzce, která pro ně nedopadla nejlíp, si to určitě nemyslí. Ale
jak říkám, se ženami se nehádám, ženu bych neuhodil a považuji za sraby ty
muže, kteří si na ženě kompenzují stres či komplexy. Ptám se, jestli ti stejní
lidé, kteří se hádají se ženami a ubližují jim, by se dokázali postavit proti
silnějšímu muži. Takže tyto postoje zcela odmítám. To ale možná
s gentlemanstvím nemá nic společného. Je to takový pragmatický názor, že
nad ženami nevyhrajeme. Ať délkou života, nebo v názorové rozepři.  

 

Jak byste poradil jinému muži, aby se postavil ke konfliktní situaci se
ženou? 

Nedávno se mi stalo, že jsem se do takové situace dostal. Vyřešil jsem to
tak, že jsem si jen potichu užíval emoce té ženy, to, že je o něčem
přesvědčená, a bylo to krásné. Zvlášť když je to hezká a usměvavá žena, tak si
myslím, že to je i vrcholně sexy vypadající situace.

 

 

Co si myslíte o ženách řazených do kategorie „emancipované“? 

Nevím, jak to vidí ostatní muži, ale mě motivují ženy, které jsou vysloveně
emancipované. Je to proto, že ke své práci potřebuji konkurenci a soutěž, to mě
motivuje a to také svým způsobem vyhledávám i v soukromém životě. 

 

Co přicházelo do vašeho života s uměním kompromisu? 

Díky schopnosti domluvit se s jinými na kompromisech jsem získal
v daném segmentu mnohem silnější pozici. Pokud je někdo zakomplexovaný
nebo bere věci v osobní rovině, tak nemá příležitost se mnou
spolupracovat, protože mě to v businessu nezajímá. Bez kompromisu můžete
jet na nižší úrovni, když například máte malé kadeřnictví v nějaké čtvrti
a už je vám jedno, kdo stříhá v jiné čtvrti. Ale v jakémkoliv velkém
podnikání nebo ve vrcholné politice nemůžete posílit bez schopnosti domluvit
se. Čím jste větší, tím je nutnější umět se domluvit s ostatními podobně
silnými, aby business fungoval. 

 

Vztahujete svoji odpověď na cestovní ruch? 

Ano, také. Mám za partnery ty největší asijské cestovní kanceláře, jedná se
mezi námi často o pragmatické dohody a nikoho nezajímá, kdo co má, kdo koho
nemá rád, nebo jaké má kdo komplexy. Měřítkem je jen spokojenost klientů a
zisk.

 

Přesto vztah tohoto formátu může s partnery přerůst ve vztahy
osobní. Funguje to?

Osobní vztahy jsou zde také, ale vše je hlavně o penězích a o tom, zda máte
dobrý produkt.  Když máte dobrý produkt, cenu a image, tak budete
vždycky tím hráčem, o kterém budou klienti uvažovat.

 

 

Slyšela jsem, že jestli k něčemu máte rozhodně vztah, tak je to
moderní umění. Jak tento váš vztah k modernímu umění vypadá? 

Když jsem se před lety rozhodoval, do čeho ještě budu investovat své
peníze, tak mě jako každého normálního podnikatele napadlo investovat do umění.
Osvítila mě múza, což byl v mém případě můj mladší bratr. Ten vystudoval
jak architekturu, tak i výtvarné umění, a včas mi vysvětlil, že než abych si za
stejné peníze kupoval průměrné dílo od Salvadora Dalího, tak můžu mít úplně
špičkové české originály. Jeho názor se mi líbil, protože mám rád Čechy a cítím
se být Moravákem, jelikož mám maminku původem z Moravy. Čechy mi daly šanci
a jsem za to vděčný. Říkám to také v zahraničí a nestydím se za to.

 

Jak se projevují složité situace spojené s vaším japonsko-český
původem, když se reprezentujete tak nacionálně vůči české vlasti?  

Už v bibli se vypráví o tom, jak lidé jeden den provolávají Kristovi
slávu a druhý den ti stejní lidé, když jde s křížem na Golgotu, po něm
házejí kameny. Prožíval jsem dětství v dětském domově a velmi dobře si
vzpomínám, jaké to tam bylo, když mne šikanovali. Stejně tak jako na část
dětství v Japonsku, kde si ve škole vedle mě děti nechtěly ani sednout,
ani vedle mě jít na procházce, protože jsem byl míšenec. Tehdy mi bylo hrozně
smutno. Přestože se cítím být po mamince Moravákem, mám tuto zemi rád. A i když
mi v současnosti mnoho lidí fandí a drží mi palce, tak vím, jak jsou
pocity lidí vrtkavé a jak rychle se mohou změnit. Proto jsem se v životě
naučil od lidí nic nechtít a spoléhat se pouze sám na sebe. Vždycky jsem chtěl
ukázat lidem, že nejsem horší jen proto, že jsem vzhledově jiný. Ten nejjednodušší
způsob, jak jim to dokázat, je nejen brát, ale i dávat.  

 

Dáváte to lidem najevo třeba v rámci své činnosti v Asociaci
cestovních kanceláří? 

Pracuji pro Asociaci šest let jako dobrovolník, zcela bez nároku na plat,
neproplácí mi ani náklady na telefon. Tomu se někteří lidé diví, proč takovou
práci vůbec dělám. Já jsem ale šťastný, když jsou lidé rádi, že jsem jim dobře
poradil, že tady jsem, a že mě pochválí. To jsou totiž pocity, které mi dříve,
především v dětství, chyběly. Sympatie a upřímnou podporu lidí si nemůže
koupit ani miliardář, je to ohodnocení mnohem osobnějšího rázu.  

 

V podnikání je určitý poměr tvrdé práce a štěstí. Jak se na to díváte
vy? 

Štěstí přeje připraveným a to je velmi pravdivé české přísloví. Pakliže
jste dobře připravený, pracujete na sobě ať už v rámci vzdělávání nebo
praxe, tak je mnohem větší šance, že to ve štěstí proměníte.  

 

Vypadá to, že jste ve své práci velmi vytrvalý. 

Tatínek mě vždy učil, že mám věřit každodenní trpělivé drobné práci a že to
určitě přinese výsledek. Je to takový tradiční japonský přístup. A podle toho
postupuji celý svůj pracovní život.  

 

Děkuji za rozhovor. 

 

Produkce a text: Michaela Lejsková 

Foto: Václav Švaňhal www.vasva.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce: 

Lokace: Žofín Garden Praha www.zofingarden.cz

Oblečení: Magic Helena www.magic-helena.cz

Hodinky: ROTAX www.rotaxcz.com

Doma.cz www.doma.cz

Top Tep www.toptep.cz

 

PhDr. Martin Kratochvíl je významný jazzový
a jazz-rockový hudebník, průkopník tohoto hudebního žánru, hráč na
elektrofonické klávesové nástroje, hudební skladatel, významný hudební
podnikatel, cestovatel, horolezec, autor několika knih, kameraman a režisér.
Jeho jméno je spojeno nejen se skupinou Jazz Q, ale i s vydavatelským koncernem
Bonton, který spolu s Michaelem Kocábem založili v roce 1989. V současnosti
také často vystupuje v akustickém jazzovém duu s americkým jazzovým spoluhráčem
Tony Ackermanem. Dnes vám Martina Kratochvíla představujeme jako cestovatele,
velkého milovníka Himálaje a tamějších hor.

 

Kdy
se u vás poprvé projevila láska k horám a touha je zdolávat?

Odmalička jsem inklinoval k vysokým horám,
k lyžování a k horolezectví. V roce 1992 se mi poprvé podařilo objevit krásu
Himálaje a od té doby tam jezdím dvakrát, někdy i třikrát za rok a úplně jsem
Himálaji propadl.

 

Takže
je toto cestování pro vás aktivní odpočinek?

Nejen to. Mám rád vztahy, které mezi tamními
lidmi panují. Jsou daleko čistí, loajálnější, kriminalita je minimální. Mám rád
ty krásné vztahy, které tam mezi sebou lidé mají. A tak mě těší prožívat tam
intenzivně život, protože o ten život tam každý den v podstatě jde.

 

Máte
svoji oblíbenou trasu?

Začínali jsme tam s přáteli takovými
standardním čundry, jako jsou trasy okolo Everestu, Annapurny a dalších. A jak
pomalu plynulo těch dvacet let, co už tam jezdím, tak jsem se začal dostávat k
takovým těm vyloženě individuálním destinacím, které jsou naplánované do
oblastí, kam veřejnost většinou vůbec nejezdí, nejsou tam turisté a dokonce
jsme byli ve vesnici, kde nikdy neviděli bílého člověka. Ta oblast se jmenuje
Dolpo. Je v západním Nepálu, až za Annapurnou. Jsou tam asi sedmitisícové hory.
Ne vždy se nám podaří tam dojít, protože se mnohdy ztratíme, tak se zase
vracíme. A to jsme třeba dvacetičlenná výprava a nikdo z nás, ani koně ani
jaci, nikdo tam nikdy nebyl. Tak jsme se ptali lidí, co tam bydlí. Nakonec se
nám podařilo tam dojít, ač za trochu dramatických okolností.

 

 

Jakou
radu byste dal nadšenci, který plánuje návštěvu Himálaje?

Má rada je, ať si jde koupit letenku a
odletí. Tam se určitě chytne a vše si vyjedná na místě. Nemusí mít ani stan a
už vůbec nemusí mít žádného průvodce. Může si udělat výlet, přespat v
chatrčích, které jsou k tomu na trasách stavěné. To je podle mě nejlepší
doporučení pro začátečníky, protože si to člověk rozvrhne podle svých fyzických
možností.

 

Vzpomenete
si na nějaký dramatický zážitek z cesty?

Tak například naposledy jsme čekali na
přistání letadla. Na tom místě nebylo letiště, ale spíš plocha, kde se dá
přistát. To přistání bylo domluvené několik dní dopředu, protože telefonovat
pro nás bylo nemožné. Takže jsme čekali, jestli to dobře dopadne. A když už
jsme byli jen pár kilometrů od toho místa, u řeky, která tam protéká obrovským
kaňonem, tak jsme ji chtěli přebrodit. Místní lidé nám to nedoporučovali. Ale
my jsme to už chtěli mít za sebou, unavení a nedočkaví cíle, že jsme do řeky
opravdu vlezli a brodili jsme se nakonec s batohy nad hlavou v ledové vodě, do
toho se nám setmělo a brodění trvalo několik hodin. To opravdu nikdo nečekal,
protože ta vzdálenost nebyla veliká, jen asi 4–5 km. Takže jsme na místo, kde
mělo letadlo přistát, přišli takhle zbídačení a mokří.

 

Takže
něco jako relaxace?

No, ono se to zdá, že je to relaxace. Já
jsem tam teď zhubnul asi o sedm kilogramů, a někteří i o jedenáct. Fyzicky je
tento výlet velmi náročný. Ale svým způsobem tohle lezení a chození, tento
fyzický výkon relaxací je. Záleží na úhlu pohledu.

Jaká
je kultura lidí žijících v Nepálu?

Žije tam 42 etnických skupin a jejich
kultura se od sebe dost liší. Mnohdy si ani mezi sebou nerozumí. Obecně jsou to
fantastičtí lidé, mnohdy na úrovni doby kamenné. Prožívají život ve velké bídě,
ale jejich mezilidské vztahy fungují velice dobře. V chudých oblastech jsem
našel větší intenzitu prožitku, než v oblastech zvyklých turismu. Tam se cítím
dobře, vřele doporučuji všem milovníkům hor a jich krás i úskalí.

 

Angažujete
s nějak v rámci pomoci lidem, kteří jsou ve slabé sociální situaci?

Provozuji tam charitu, a tak tam držíme pár
lidí při životě, posíláme děti do školy. Rodiny dostávají zásilky léků, potřeb
pro děti a různých jiných věcí, které jim mohou být užitečné. V odlehlých oblastech,
kde turismus vůbec není, tak tam se lidé mají zle a jsou vyloženě závislí na
pomoci z vnějšku. Američané a Japonci jim vozí rýži a jiné jídlo, jejich pomoc
je tam hodně poznat. Každá pomoc lidí dobré vůle je oplácena vřelostí tamních
obyvatel.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

PhDr. Martin Kratochvíl *22. 5. 1946, spoluzakladatel společnosti Bonton Music

Text: Michaela Lejsková

Foto: Markéta Kratochvílová

 

 

 

„V Japonsku žádná přísloví ve
významu ‚důvěřuj, ale prověřuj‘ neznáme.“ Tomio Okamura

 

 

 

 

Vztah Tomia Okamury k podnikání je ojedinělý jeho postoji, ovlivněný
kulturou střední Evropy a Asie. Dalo by se říci, že před Okamurou se otevřel
trh cestovního ruchu, jako když mávnete kouzelným proutkem. Ale celé kouzlo
úspěšného podnikání tkví především v umění chytit příležitost za pačesy,
vycítit rezervu na trhu a být připravený. A jak vypadá vztah Tomia k businessu nyní? O tom se dozvíte v
rozhovoru, který jsme spolu vedli v prostorách Žofín Garden na pražském
Slovanském ostrově.

 

Pane Okamuro, kudy vedla Vaše cesta do Asociace cestovních kanceláří?

Do Asociace jsem se jako
dobrovolník před šesti lety přihlásil sám. Tehdejší šéf Asociace mi navrhl,
abych si vzal na starost nově vytvořenou funkci tiskového mluvčího, protože mě
párkrát viděl v televizi a myslel si, že by mi to sedlo. Tehdy mě
ujišťoval, že stejně nikdo volat nebude, protože za posledních deset let nikdo
z novinářů nevolal a nikdy nebyli ani v televizi. Nenastoupil jsem tudíž
do rozjetého vlaku. Začal jsem pracovat a být aktivní, ale výsledek už nechám
na posouzení ostatním. V této souvislosti však musím hodně poděkovat všem
svým spolupracovníkům a také novinářům a médiím.

 

 

Vaší pozice ve společnosti se týká určitá míra atraktivity. Jak ji
vnímáte přijímanou svým okolím?

Dokud jsme nějakým způsobem hezcí,
zdraví a úspěšní, tak jsme pro veřejnost atraktivní. Ale kdo mi pomůže, když mě
třeba po odchodu z našeho rozhovoru srazí auto a stanu se bezmocným
ležákem? O nesoběstačného mrzáka už zájem nebude, i když uvnitř budu pořád ten
stejný Tomio. A já si uvědomuji, že se to může stát kdykoliv a snažím se být na
tyto situace připravený. Snažím se, abych si našel ve společnosti své místo,
aby se mi lidi nevysmívali jako celé dětství, neodstrkovali mě, ale aby byli
rádi, že na tomto světě jsem. A hodnocení, že teď jsem pro někoho Čech, je sice
hezké, nacionalistické, ale ti stejní lidé mi kdysi říkali opak. Ale když
v posledních letech vidí moji práci, tak mě plácají po rameni.

 

Jak se u vás projevuje vlastní pocit důležitosti?

Pocit vlastní důležitosti jsem
nikdy neřešil, nezdržuji se blbostmi, na tom mám příliš mnoho práce. Již před
patnácti lety, když jsem měl první zaměstnance, tak jsem je požádal, aby o mně nikdy
nemluvili jako o „panu řediteli“, nebo nepřepojovali hovory k „panu
řediteli“ či „panu majiteli“. Požádal jsem je, aby vždy říkali jen mé jméno.
Nechtěl jsem si hrát na něco víc. A tento stav trvá dodnes, pro všechny lidi
jsem vždy jen Tomio nebo pan Okamura, nic víc. Pro mě jsou velmi důležití lidé.
Kdykoliv se na ulici s lidmi rád bavím, nemám problém jet metrem, či
přicházet mezi lidi a říkat si s nimi jménem. K životu je potřeba
přistupovat s určitou pokorou. Jednou jsme nahoře, jednou dole, ale pořád na
jedné lodi.

 

K takovému názoru musí mnohdy člověk dospět.
Nemyslíte?

Jak jsem již říkal, vyrůstal jsem
v dětském domově a navíc jsem do dvaadvaceti let koktal. Našel jsem si po
maturitě v Tokiu práci popeláře a pak v občerstvení v kině, ale
nemohl jsem kvůli koktání pracovat jako prodavač, proto mě rovnou přeřadili na
nabírání popcornu. Na to si moc dobře pamatuji, jakými procesy jsem musel
projít, abych v sobě našel toho člověka, jakým jsem dneska.

 

Kdy se podle vás dostane podnikateli toho pravého podnikatelského
uznání?

Chce-li být člověk uznávaným
podnikatelem, musí nejen brát, ale i dávat. Ostatně v tomto je typický například
Tomáš Baťa. Kdo jiný postavil pro svoje zaměstnance sociální byty a poskytl jim
další výhody? Proto je také v Čechách tak uznávaný, protože nemyslel jen
na sebe. To samé Bill Gates a další. Já sám jsem se v Japonsku naučil, že
co se týká podnikání, nemůže člověk zůstat jenom u peněz. Proto dodnes
pokračuji v práci dobrovolníka v Asociaci českých cestovních
kanceláří a agentur, přestože je to v zásadě hodně práce zadarmo, ale
člověk musí umět nejen brát, ale i dávat.

 

A co obchodní etika?

V Čechách panuje ve srovnání
se západním světem specifické prostředí, vtipně to vystihují dvě taková
přísloví: „Důvěřuj, ale prověřuj,“ a „Co je psáno, to je dáno.“ To jsou stará
česká přísloví, která zde nejspíš mají nějaké důvody. Tato přísloví mě stála
hodně peněz, než jsem je pochopil. V Japonsku žádná přísloví v tomto
významu neznáme. Tam nemají smlouvy zdaleka takový význam, jako čestné slovo,
na které lidé často uzavírají obchody, které fungují. Nedůvěra a následné
smlouvy stojí spoustu zbytečných peněz a času. Ale nejsem snílek, který si
myslí, že to tady bude v nejbližší době jinak.

 

Jak byste definoval pojem „mít obchodní čich“?

Obchodní čich je o zkušenostech.
Dlouhodobě se zabývám investováním do začínajících firem. Kdo chce hledat dobré
nápady a podnikatelské příležitosti, měl by se o problematiku aktivně zajímat,
chodit na různá setkání, naslouchat. Čím více máte znalostí a zkušeností, tím
více si jich můžete vyměnit s lidmi, a tím se vám rozšiřuje obzor.
S tímto roste pravděpodobnost, že natrefíte na dobrý obchod.

 

Uvedete mi nějaký příklad obchodu, na který jste měl v poslední
době dobrý obchodní čich?

Letos jsem investoval do butiku pro
lolity a lolitky, prvního v České republice. Po čtrnácti dnech jsme
udělali další objednávku v hodnotě téměř tři sta tisíc korun, protože to
jde úplně na dračku! Mimochodem, původně je to japonská móda, takže mám
k tomu blízko.

 

Jak v podnikatelském světě funguje váš vztah ke konkurenci?

Byl jsem celý život proti tomu, o
co se tady někteří lidé v podnikání snaží. Uzurpovat si pozici jen pro
sebe tím, že si udělají taková protekcionistická opatření, aby jim co nejméně
jiných konkurovalo. Zářným příkladem jsou například notáři, jejichž počet je
zákonem daný. Pokud nějaký notář nezemře, nebo dobrovolně neskončí ve své
funkci, tak nikdo další nemůže být notářem, protože je jejich počet daný zákonem.
To je nejhorší a odrazující případ lobbingu a prehistorického pozůstatku, který
tady nemá co dělat. Osobně to mám postavené jinak a miluji konkurenci a soutěž,
protože mě to formuje k tomu, abych se posouval profesně a lidsky někam
dál.

 

Vnímáte potíže v oblasti konkurence i v zahraničí?

Podnikám přes půlku světa,
s Asií a podobně. Celý život dělám mezinárodní business. Nejsem snílek a
dobře vím, že ta konkurence je a že já s tím žádným protekcionistickým
opatřením ani pomluvami kohokoliv nic neudělám. Pokud chci být nejlepší,
nezbývá mi nic jiného, než abych si upřímně přiznal okolnosti trhu.

 

Souvisí to s tím, že byste nebyl stavěný na kompromisy?

Pakliže se v jakémkoliv
businessu dostanete na nějakou vrcholnou úroveň, tak kompromisy musíte umět
udělat. Dostanete se na určitou úroveň, kdy už dál sám jít nemůžete a musíte se
spojit s dalšími silnými partnery, abyste zároveň sám posílil. Musíte mít
schopnost se oprostit od osobní roviny, s čímž má „malý člověk“ na úvod
velký problém. Má ho proto, že si věci bere osobně, závidí, nepřeje, pomlouvá a
to jsou věci, které člověka na vrcholné úrovni zdržují.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Václav Švaňhal www.vasva.cz

Publisher: magazín Best of

Oblečení: Magic Helena www.magichelena.cz

Doplňka: ROTAX www.rotaxcz.cz

Lokace: Žofín Garden, Slovanský ostrov Praha www.zofingarden.cz

 

 

 

 

„Učíme zaměstnance, aby pochopili, že ten kdo je platí,
nejsme my, ale klient. My jim ty příjmy jen distribuujeme.“ Radim Jančura

 

 

 

 

Tento muž je majitelem společností Student Agency a Orbix, dále také
vlastníkem společnosti DPL Real. Vtrhnutím na trh autobusové dopravy způsobil v
těchto službách malou/velkou revoluci, která se dnes především pozitivně odráží
v očích zákazníků jak cenou, tak kvalitou služeb. Společnost Student Agency zaměstnává okolo 750 zaměstnanců. Nebylo
překvapením, že byl Radim Jančura zvolen Podnikatelem roku 2005. Radim Jančura je bezesporu člověk s otevřenými názory i srdcem, protože
ví, že jedna věc vede ke druhé a že jeden krok na jeho cestě ho zásobí tím, co bude
potřebovat pro ty další. Tak či tak,
s oběma definicemi je to stále tatáž osoba. (pozn. reakce: rozhovor vznikl v únoru 2010)

Ono to vypadá, že se v dnešní době
podniká hůř než před patnácti roky, což je tak trochu pravda. Ale před patnácti
roky také lidé neviděli všechny možnosti a díry na trhu. My jsme přišli s
takovou kombinací, která funguje alespoň u služeb – že je služba levnější a
přitom není méně kvalitní. Což se většinou dle ceny dělí na méně kvalitní a
více kvalitní. U služeb lze být levný a kvalitní. A to vede k dosažení
obrovského podílu na trhu a také obratu. Tento obrat, když se použije ve
prospěch zákazníků a v neprospěch dodavatelů, vytváří ještě větší nárůsty proti
konkurenci. To by každý podnikatel usnul na vavřínech. To je taková přirozená
vlastnost člověka i v soukromém životě.

 

Jak se stavíte ke konkurenci?

Bez konkurence to nejde. Ale pokud
je slabá konkurence, dá se šetřit na reklamě. V okamžiku, kdy má firma
dominantní postavení, což je už zhruba od čtyřiceti procent trhu, tak to bude
dělat dobře, a tak levně, aby jí na ten trh nikdo nevlezl. Vždycky je důležitá
cena a kvalita a to je má strategie. Vloni jsme vyprodukovali zisk 100 milionů
korun a letos bychom chtěli vyprodukovat přes 200 milionů korun. Ten zisk není
pro ukojení mé potřeby, ale souvisí s vizí investovat do vlakové dopravy.

 

Jaké tři vlastnosti považujete v podnikání za klíčové?

Z hlediska vlastností podnikatele
je to určitě pevná vůle. U Student Agency to byla otázka patnácti let, než se
výsledky začaly ukazovat ve větší míře. Poctivost, se kterou člověk nejdál
dojde. A pak jsou to vize. Vize přicházejí postupně, můžete mít vizi na dva tři
roky, a vaše vize se může měnit a růst.

 

Jak si myslíte, že si stojí v podnikání ženy?

Na ženy se dívám jako na bohyně.
Asi proto, že jsem je vždy chtěl a ony mě nechtěly. Tohle je v podstatě dívčí
firma. Ze šestnácti manažerů jsou tady dva chlapi, z toho jeden, to je náš
finanční ředitel, odchází na mateřskou dovolenou. Manažerská pozice a podnikání
si jsou trochu podobné. Co se týká Student Agency, tak zaměstnává 95 % žen. Jsou
věrnější, loajálnější a pracovitější. Žena je připravená pracovat tvrdě celý
život, kdežto chlap je připraven pracovat rok a pak přemýšlí, jak pracovat méně
za více peněz. S muži nemám tak dobré zkušenosti, jako se ženami.

 

Jak se vám podařilo zajistit vyšší standard a nízkou cenu v rámci
vnitrostátních linek?

Na vnitrostátních linkách to je
jednoduchý princip. My jsme přišli s větším standardem, který měli zaplatit ne
cestující, ale kapacita autobusu. Do našeho autobusu se vejde 63 cestujících,
zato do konkurenčního 50. Ten rozdíl v obsazenosti zaplatí stevardku, kafe a
autobus.

 

Přišel jste na trh s možností rezervace a placení pomocí otevřených
nebo kreditových jízdenek. Jakou
největší výhodu v tom vidíte pro zákazníka a jakou pro firmu?

Pro firmu je v tom výhoda právě v
souvislosti s velikostí autobusu. Nedá se očekávat, že přijde naslepo 63
cestujících a budou chtít jet ve stejný čas. Takto máme z půlky prodané
jízdenky dopředu a ten zbytek jsou ti, co chodí naslepo. Pro zákazníka je tady
možnost získat jízdenku levněji a pohodlněji. My pak máme větší jistotu, že
autobus pojede plný.

 

Někdy se mezi konkurenty a kritiky používalo v souvislosti s vašimi
autobusy a expanzivním způsobem „šíření“ linek sousloví „žlutý mor“. Jak jste
se na toto kousavé označení díval vy?

Na Slovensku říkali „žltá
rakovina“. Smyslem podnikání je získat trh, důležité je, aby firma byla
osvícená. Získat trh může mít velmi krátkodobé trvání. Linku Praha–Brno můžete
celkem snadno začít jezdit také a konkurovat. Zneužívat silného postavení je
velmi nebezpečné. Klient musí vědět, že jezdí za dobrou cenu díky tomu, že se
drží ten trh. Statisticky lidé více jezdí autobusem. Ačkoliv je dálnice D1
mizerná, co se týká nehodovosti, tak pořád je zpoždění menší než u vlaků. O kom
se mluví, ten žije. Může se mluvit kousavě, ale pro mě je to pořád reklama.
Tohle je banánová republika a my jsme našim autobusům říkali banány.

 

Proč je vaší barvou zrovna žlutá?

Byla to spíše náhoda. Když jsem
vybíral první autobusy, tak jsem vybíral mezi krásnou červenou a touhle žlutou.
Španělský výrobce mi poradil, ať je to určitě žlutá, protože to pak budou
autobusy v naší ponuré zemi pěkně svítit.

 

Jak si stojí vaše plány rozšířit dopravu o vlaky? 

S vlaky to není tak úplně
jednoduché. Po kolejích dneska může jezdit kdokoliv. Problém je, že když
zaplatí cestující 100 Kč, tak dalších 200 Kč přijde na dotacích. Bez dotací se
nedá veřejná doprava vůbec provozovat. Ať už MHD, nebo regionální autobusová
doprava či veškerá železniční doprava. Všechna tato doprava se dělá s obrovskými
dotacemi. Smysl těch tendrů je tendrovat dopravce za danou službu podle daného
jízdního řádu. Prostě menší dotace. A to je ten smysl, proč jsme bojovali o
tendry, které by měly být. Protože by ušetřily veřejný rozpočet, nasadily by
konkurenci a vyšší kvalitu. My samozřejmě staré vlaky nemáme, takže bychom
museli koupit pouze nové soupravy.

 

Co předchází této realizaci?

Nejdříve musíme získat regionální
soubor tratí na základě tendrů, které se vyhlásí, abychom dosáhli i na dotace.
My dokážeme být o 15–20 % levnější než ČD, ale nedokážeme být levnější o 66 %,
což jsou ty dvě třetiny nákladů, co tvoří dotace. To prostě nejde. Bez dotací
se jezdit nedá. Dotace, ty nejdou do státního podniku ČD, ale do ČD akciová
společnost, která jako jeden z dopravců tyto dotace pobírá. Problém je, že se
hejtmani rozhodli zadat všechny zakázky v rozporu s evropskou legislativou Českým
drahám. Takže záleží na tom, jak nám v tomto pomůže Brusel a zda donutí
objednavatele, což jsou kraje, aby železnice tendrovaly. Jedinou výjimkou, kde
dotace nejsou, jsou Pendolina, která prodělávají 500 milionů ročně.

 

Jste v tomto boji optimista?

Jednoznačně! Tohle je předem
vyhraný boj. Ale může to trvat i několik let.

 

Získal jste ocenění Podnikatel roku za rok 2005 udělované společností
Ernst & Young. Usilujete o tak skvělé výsledky i v jiné sféře, než je business?

Třeba milenec roku? (smích) No,
třeba jako politik bych byl kokta, který má sice dobré myšlenky, ale nemám tu
správnou rétoriku, abych to dobře prodal. Každý má dělat to, co umí. Takže já
budu vždycky podnikat a do politiky nikdy nevstoupím, to vím jistě. Ale
kritizovat politiky za jejich činy mi nikdo zakázat nemůže.

 

Jste mužem na vysoké pozici a takoví lidé, jak sám říkáte, bývají, nebo
by být měli, druhým lidem příkladem. V čem jste přesvědčený, že vy sám jste
příkladem společnosti?

Takovou vlastností je určitě
skromnost. Říká se, že v naší republice panuje vlastnost jménem Závist. Pokud
jde o mě, tak asi závist asi neexistuje, protože já ji neznám. Nepoznal jsem
nikdy v životě náznak závisti. A tak jsem přesvědčený o tom, že to souvisí s
tím, jak člověk vystupuje.

 

Vaše odpověď mě přivádí k domnění, že takové vlastnosti člověk získává
hlavně výchovou. Podíleli se rodiče na této vlastnosti, která je dnes vaší
předností?

Měl jsem tvrdou výchovu. Většinu
dětství jsem prožil hlavně s mámou, která byla velmi přísná. Rozhodně nejsem
ten takzvaný „mamánek“, jak by mohlo vyplynout. Mám dva táty. Jednoho vlastního
a druhého nevlastního. Moje máma mě vychovávala sama a byla na mě velmi tvrdá.
Za což jí dneska vděčím, ale na druhou stranu, když je člověk vychováván tvrdou
komunistickou výchovou, tak se to odrazí na sebevědomí. To já mám v současnosti
možná z padesáti procent na úrovni dnešního teenagera.

 

Dá se tedy říci, že skromnost je vaší image?

Dá se to tak říci. A mohu taky
říci, že když firma bude vydělávat závratné sumy, tak mě už to nikdy neovlivní,
protože jsem se k těm penězům dostal postupně, a tak jsem se s nimi naučil
zacházet. Nepotřebuji si plnit zvýšené nároky na svůj životní standard. Stačí
mi to, co mám, a nic ostatní pro mě není životně důležité natolik, abych tomu
podléhal.

 

S kým se nejčastěji radíte, když děláte důležitá rozhodnutí?

Doposud jsem všechno rozhodoval já
sám. Teď se ale všechno mění. Mám ve firmě dvě ředitelky a ty mi snížily
pracovní úvazek o dvě hodiny. Ale mám pořád osmihodinové přesčasy (smích).
Firmu se snaží vzít do rukou moji mladí manažeři, kteří mají dnes daleko více
sil než já a já se je snažím kontrolovat, aby nedělali chyby a dodržovali dobrý
standard vůči našim zaměstnancům a především zákazníkům. To je dnes moje hlavní
práce ve firmě.

 

Předáváte své znalosti a zkušenosti na nějakých přednáškách?

Ano, dělám přednášky, ale nesmí to
být o víkendu a nesmí to být daleko.

 

Jakou motivační myšlenku prosazujete u svých zaměstnanců?

Prosazuji a udržuji krédo, že na
prvním místě je klient a pak až zaměstnanec. Ve spoustě firem je to naopak, což
je možná také správné, protože zaměstnanec by měl být na prvním místě, ale u
nás je to zkrátka naopak. Učíme zaměstnance, aby pochopili, že ten kdo je platí,
nejsme my, ale klient. My jim ty příjmy jen distribuujeme.

 

Jak nakládáte se svým volným časem?

Dneska ráno jsem zrovna přemýšlel
nad tím, že si času asi necením. Já mám práci, pak jdu na pivo a pak přichází
spánek a chodí to u mě takhle dokola. Do práce chodím na tolik hodin, na kolik
mě to baví, a tak jsem tam třeba 10–12 hodin denně. Ale o víkendech nepracuji.
Víkendy pro jsou pro mě svaté a ctím nejen neděli, já ctím i sobotu.

 

Jaký máte vztah ke sportu?

Včera jsem slyšel v televizi, že
tělo je naprogramováno tak, aby se dožilo 120 let. Tak si myslím, že nakonec může
žít déle ten člověk, který nesportuje, ale potlačuje stres třeba spánkem nebo
něčím podobně přirozeným. Když se podíváte na starší lidi, tak většinou není
jejich problémem to, že nemohou dýchat, ale že nemohou chodit. Plno sportů
odrovnává klouby a ta řada čekatelů na umělé klouby je tak dlouhá, že se mi nechce
v ní stát. Určitě by člověk měl žít takovým způsobem života, aby neměl
nadměrnou váhu či si sám své tělo dobrovolně nehuntoval.

 

Student Agency umožňuje mladým lidem cestovat za studiem a prací. Je to
rychlé, spolehlivé a praktické. Jaký je váš vztah k cestování?

Tím, že mám ten svůj koloběh, tak
moc necestuji. Zatím jsem nikde moc nebyl, protože od vysoké školy pracuji.
Plánuji si cestování začít užívat. Každopádně jsem zastáncem toho, že by každý
Čech měl vycestovat do zahraničí alespoň na rok a tam žít a pracovat, nebo
třeba studovat. Zakusit mentalitu jiné země nebo více zemí, aby dokázal
rozlišit jaká je mentalita lidí v těch kterých zemích. Nemusí použít ani naši
agenturu, může jet klidně naslepo a vzít zodpovědnost do svých rukou. Pobyt v
zahraničí je pro život víc, než celá vysoká škola v Česku. Česko, co se týče
kultury vztahů mezi lidmi, vztahu ke komunitám a tak dále, na tom není tak dobře,
že bychom se neměli koukat na západ od nás. Ideální by bylo, být rok někde na Západě
a rok někde na Východě, abychom si více vážili toho, co máme tady.

 

Když dovolená, tak kam raději? Hory, moře, město…?

Raději hory, ale je pravdou, že s
partou kamarádů připravujeme projekt na Zanzibaru. Tam připravujeme projekt
luxusního hotelu na jedné z nejkrásnějších pláží v jižní Africe, kam budeme
brát lidi odpočívat. Zanzibar je kouzelná země. Je to sice země velmi chudá,
ale žijí tam úžasní lidé, kteří se k sobě chovají moc hezky. Pěkná země, pěkná
příroda, a pro mě je to takový únik, kam bych chtěl jezdit několikrát do roka.
Je to splnění klukovského snu.

 

Sníte ještě o něčem, co byste si rád splnil?

Už o ničem. Jen ty vlaky a pak už
můžu umřít (smích).

 

Takže máte rád výzvy a jdete raději tou strmou cestou?

Právě naopak. Jsem člověk, co jde
tou snazší cestou a to tam, kde je mizerná konkurence. Po šesti letech s
provozem autobusové dopravy se nám podařila taková malá revoluce ve zvednutí
standardu a udržení nízkých cen. Úplně stejnou revoluci bych rád uskutečnil v
rámci železniční dopravy. Spousta lidí mi říká, že si brzy otevřu i leteckou
společnost. Což je blbost. Každá letecká společnost, která dnes létá, tak je
relativně dobrá a cpát se mezi ně je velmi špatně vložená investice.

 

Tedy nejde o výzvu, ale obchodní čich, který vás táhne do vašich
projektů?

Když se řekne obchodní čich, tak to
může vypadat, že chceme být bohatší a bohatší. A to je blbost. Ten smysl je už
jen v tom, dělat dobré a smysluplné projekty. K čemu jsou jinak peníze? Jinak k
ničemu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigoš www.bigi.sk

Publisher: Profashion 2/2010

 

 

 

 

 

„O
to raději se k nám zákaznice vrací, když vidí, že máme zájem, aby měly doma
přesně to, co je pro jejich pleť vhodné.“ Pavel Vrba

 

 

 

Estée
Lauder se narodila jako Josephine Esther Mentzer v newyorské čtvrti Queens jako
dcera maďarské židovské matky a československého otce. Byla jedinou ženou,
kterou časopis Time v roce 1998 vybral mezi 20 nejvlivnějších obchodních géniů
20. století. Byla držitelkou prezidentské medaile svobody. V roce 1930 se
provdala za Josepha Laudera, se kterým měla syny Ronalda a Leonarda. Kosmetická
společnost Estée Lauder byla založena v roce 1935 a v současné době expanduje
do celého světa.

 

To
je jen ze stručnosti uvedení zakladatelky této věhlasné kosmetiky. Bohužel, s
paní Lauder se nám rozhovor už udělat nepodaří. Ta totiž zemřela ve věku 97 let
ve své rezidenci na Manhattanu na srdeční příhodu. O tom, jakou stopu za svojí
celoživotní prací zanechala a jak se vyvíjí kosmetický trh nejen ve Spojených
státech amerických, ale hlavně v České republice, nám bude vyprávět muž z
řídícího týmu Estée Lauder pro ČR. Je jím marketingový manažer Pavel Vrba,
který jako partner produkce Profashion Žena na cestách přišel osobně předat
slečně Kuchařové krásnou kosmetickou pozornost.

Jakým
směrem se kosmetická značka Estée Lauder aktuálně vyvíjí?

Estée Lauder se soustředí
nejen na dekorativní kosmetiku, ale hlavně na péči, ta je pro krásnou pleť
zásadní. Máme úžasné produkty pro ženy od třiceti let. Fantastické výsledky
vidíme v boji proti vráskám. V tomhle jsme opravdu silní v kramflekách, ať už
jde o krém či sérum.

 

Na
jakou klientelu se zaměřujete?

Tato kosmetika je určená
zejména ženám, právě ty mají zájem o precizní péči o pleť. Naše značka přináší
také určitý status prestiže a vychází vstříc ženám s vysokými nároky.

 

Když
pomineme prodejní místa, kde ještě může veřejnost hodnotit kvalitu dekorativní
kosmetiky?

Jsou to také módní
přehlídky, nejčastěji Beáty Rajské, nebo ty v produkci choreografa Vladimíra
Franka. Posledních několik let spolupracujeme s Pavlem Bauerem, který je nejen
skvělým vizážistou a školitelem, ale také tvůrčím článkem našeho týmu. Make up
je pro nás důležitým prostředkem jak přitáhnout pozornost zákazníka. S make upem jsou spojeny
sezónní kolekce, většinou jarní a podzimní. Přinášejí jakési osvěžení, něco
nového, změnu. To mají zákaznice rády a nám se líbí, že se mají na co těšit, že
módní trendy sledují. Takové aktivity přilákají i nové zákazníky, což je pro
nás důležité. Proto spojujeme prezentaci kolekcí s líčením na prodejnách, kde
se zákaznicím věnují naši profesionálové. Tam si ženy mohou zdarma vyzkoušet
jak dekorativní kosmetiku, tak účinky produktů k péči o pleť.

A
co tradiční produkty? Jsou přece zákaznice, které se nerady vzdávají přípravků,
na něž jsou zvyklé.

Nabídka se řídí poptávkou
zákazníků, pokud jde o produkt, který je velmi oblíbený, nestahujeme jej z
trhu. Zůstává v nabídce nadále a případná změna spočívá v nové technologii nebo
inovaci balení.

 

Značka
Estée Lauder tedy vychází vstříc ženám, které používají kosmetiku pro běžné
dny, i těm, které se líčí na profesionální focení a jiné náročnější události.
Jak se v této kombinaci daří prodej?

Estée Lauder se při výběru
barev snaží mít zastoupenu každou kategorii, ať už jde o oční stíny, lesky,
rtěnky či tvářenky. Barvy jsou rozděleny do jednotlivých škál a klademe důraz
na to, aby v každé byl zastoupen alespoň jeden odstín, ideálně však více. I
když jde o skupinu, která negeneruje velké obraty, je důležité, aby zastoupena
byla. Jednak vypadá lépe, když vidíte barevnou škálu odstínů, pestrý výběr ve
stojanu a pak také máte šanci líčit ženu pro neobvyklé příležitosti.

Jak
se vám osvědčilo dávat k dispozici testery? Mohou stačit k tomu, aby si byla
žena jistá, že jí produkt vyhovuje?

Pokud jde o péči o pleť, tam
je určitě lepší vzít si vzorek a zkoušet výrobek delší dobu. Toto se nám velmi
osvědčilo, dokonce si zakládáme na tom, aby žena nekupovala naslepo, ale raději
produkt předem vyzkoušela. O to raději se k nám zákaznice vrací, když vidí, že
máme zájem, aby měly doma přesně to, co je pro jejich pleť vhodné.

 

V
boji proti vráskám jste se vybavili čím?

Nejúčinnějším pomocníkem
proti vráskám je fialová lahvička séra Perfectionist. Výhodou je kombinace
okamžitých a dlouhodobých účinků, díky kterým budete vypadat mladší ihned po
aplikaci, ale i v budoucnu. Výsledek ještě umocníte použitím hydratačního krému
Time Zone, který vaší pleti ubere i několik let.

 

Jaké
další značky mají díky firmě zastoupení na našem trhu?

Společnost Estée Lauder
distribuuje v Čechách také kosmetiku značek Clinique, DKNY, Tommy Hilfiger,
MAC, La Mer a Bobbi Brown.

 

Jak
si v dnešní době stojí trh s kosmetikou?

Velkou výzvou je současný
přesun zákazníků z kamenných prodejen do internetových. To se projevuje zejména
u vůní, kde si internetové obchody dokážou zajistit širokou nabídku za výhodné
ceny. U ostatních kategorií kosmetiky je již nabídka podstatně horší jak
rozsahem, tak kvalitou výrobků. Většinou jde o starší řady nebo o výrobky
určené pro Asii a podobné regiony. Často tak narazíte na bělicí krémy, podivné
odstíny a výrobky neodpovídající evropským směrnicím.

 

Vy
sami nabízíte prodej po internetu?

Ne, ani to v blízké
budoucnosti neplánujeme. Naše značky sice jsou na internetu nabízeny, ale jde o
neoficiální dovozy různých přebytků ze zahraničních trhů. Zde se projeví právě
ta špatně vložená investice do rádoby levnějšího zboží. My jsme silní v tom, že
dokážeme poradit, zákazníkovi se věnujeme a prodáváme kvalitní produkty s
jistotou výsledného efektu. Neprodáváme na internetu, nicméně zdejší inzerci
jsme otevřeni, protože jde o silný komunikační prostředek.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Pavel Vrba, Marketing
Manager Estée Lauder Companies

www.esteelauder.cz

Text: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 1/2010

 

 

„Výběr materiálů a
barev musí být v souladu s módními trendy, ale důležité je také
příjemné nošení a snadná údržba.“ Jana Topinková

 

 

Firma Axello vznikla v r. 1996. Jsme ryze českou
firmou a všechny modely vznikají ve vlastní výrobě. Specializujeme se na
lehkou dámskou módu se zaměřením na dámské kalhoty v široké
škále velikostí od 36 do 52. Dámské kalhoty až do velikosti 56.
Kolekce dámských kalhot, sukní, šatů, halenek a topů oslovuje ženy, které mají
styl a vyznávají elegantní vzhled.

 

Klademe velký důraz na vynikající kvalitu, dokonale
padnoucí střihy a důmyslně propracované detaily. Nemalou pozornost věnujeme
výběru materiálů na bázi přírodních vláken a elastanu, které jsou příjemné na
dotek s pokožkou a zákaznice se v této dámské módě cítí velmi dobře. Naše
kolekce dámských kalhot zahrnuje širokou škálu tvarů od úzkých, přes
jezdecké kalhoty až po volné a široké včetně modelů kalhot v tříčtvrteční
délce.

Módní a atraktivní vzhled podtrhuje ozdobné štepování, výpustky a
detaily, které mají charakteristický rukopis. Maloobchodní ceny dámských
kalhot se pohybují v rozmezí 1 200 – 1 800 Kč.

Sukně se vzorují podle aktuálních módních trendů v
krátkých i dlouhých délkách. Nabídku doplňují šaty a halenky. Vše je velmi
příjemné na omak, dobře padne a splňuje požadavky na komfort při nošení.

Kolekce jsou sestaveny tak, aby se jednotlivé oděvní
součásti mohly vzájemně kombinovat. V barevnosti převažují přírodní a neutrální
tóny šedé, hnědé, zelené a béžové, základ tvoří černá a bílá. V letní kolekci
je škála barev pestřejší a oděvy rozmanitější.

Nabízíme standardní obchodní podmínky a klademe důraz na
elegantní vzhled prodejny. Naši obchodní partneři velmi oceňují, že
na trh přicházíme vždy s něčím novým a překvapujícím a dokážeme flexibilně
reagovat na požadavky spotřebitelek.

Kam distribuujete své oblečení?
Do obchodů s elegantní dámskou módou. Většinou vybíráme
obchody, které prodávají převážně české výrobky, protože jsme ryze česká firma.
Klademe samozřejmě také důraz na
elegantní vzhled prodejny.

 

Jaké je Vaše pokrytí trhu?

Pokoušíme se pokrýt celou Českou
republiku a nebráníme se navázání kontaktu s novými obchodníky, avšak
v menších městech se snažíme při dobré spolupráci zaručovat exkluzivitu.

Šijete také na míru?

Pokud by nás někdo oslovil s velmi zajímavou nabídkou,
samozřejmě bychom o tom uvažovali, ale standardně na míru nešijeme. Na
druhou stranu jsme schopni velmi rychle reagovat a přizpůsobovat se poptávce
našich obchodních partnerů.

Jaký druh oblečení je „Vaše  parketa“?

Zaměřujeme se pouze na dámské výrobky.

Mužům tedy žádné zboží nenabízíte?

Naše specializace jsou hlavně dámské kalhoty
různých střihů a materiálů. Nevyhýbáme se ale ani ostatním výrobkům lehké
dámské konfekce, jako jsou halenky, šaty, kostýmky podtrhující náš
charakteristický rukopis. Klademe velký důraz na vynikající kvalitu a skvěle padnoucí
střihy.

Máte pocit, že zákaznice vybírají spíše konzervativnější
oblečení, nebo je tady odvaha zkoušet něco nového, zajímavého jak barevně, tak
třeba střihem?

Je to individuální, ženy jsou velmi rozmanité a oblečení
potřebují k různým příležitostem.
V našem oboru nelze zakrnět, stále se snažíme, aby naše výrobky byly
originální, nadčasové s módními prvky a propracovanými detaily. Výběr
materiálů a barev musí být v souladu s módními trendy, ale důležité
je také příjemné nošení a snadná údržba.

Ovlivnila ekonomická krize i Vaše podnikání? Jak jste reagovali
na trh Vy?

Tak jako asi všech, i nás se krize dotkla a tato
situace nás inspirovala k rozšíření výroby a oslovení nových obchodníků
jak u nás, tak i na Slovensku. Velmi rádi budeme oblékat elegantní a
originální ženy v každém městě.

Většinu žen zajímá především to, zda se jaksi do šatů té
které značky „vejdou“. Jaké velikosti šijete?

Kalhoty vyrábíme ve velikostech 34-54. Ostatní modely podle
potřeby a poptávky zákazníka, kterému se snažíme maximálně vyhovět. Jak jsme
již uvedli, jsme schopni rychle reagovat a přizpůsobit se poptávce.

Máte nějakou ambici v rámci rozšíření nabídky a naopak co
do své nabídky neplánujete nikdy zahrnout?

Rádi bychom zdokonalili ucelené kolekce, aby byly
navzájem propojené a kombinovatelné.
Spokojená, sebevědomá a skvěle oblečená žena v našem modelu je pro nás
obrovskou inspirací.

 

 

Jana Topinková  a Petr
Roman

F. a A. Ryšových 248

Ostrava – Svinov

www.axello.eu

Text: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 3/2010

 

 

 

„Muži, mezi kterými
se pohybuji, se o oblečení baví relativně dost. Sledují módní trendy a
úspěšně je zařazují do svého šatníku.“ Jitka Richtrová 

 

 

 

 

 

Jitka
Richtrová vystudovala oděvnictví na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci
(VŠST). Absolvovala odbornou stáž na London College of Fashion a také na ÚBOK
Praha – kurz konstrukce střihu. Několik let pracovala v oděvních firmách – mimo
jiné ve Wilvorst Pánská móda. Dva roky také spolupracovala s OP Prostějov na
projektu MTM pánské obleky na míru. Od roku 1999 působí jako nezávislý oděvní
poradce specializující se na oblast oblékání, firemního image, business looku a
společenského protokolu. Společnost Richter’s byla založena v roce 2001 poté,
co její majitelka Jitka Richtrová dva roky působila jako nezávislá oděvní
poradkyně a získala si stálý okruh zákazníků. Firma si postupně vytvořila síť
ověřených dodavatelů, s jejichž pomocí tak nyní může nabízet prvotřídní služby
šití a šití na míru.

  

Co vás
přivedlo do oděvního průmyslu?

Babička měla velkou krabici s knoflíky a já
si s nimi vydržela hrát neskutečně dlouho. Dělala jsem z nich koláže, korále na
krk a různě jsem je našívala na kousky látek. Pak jsem dostala malou štíhlou
panenku Barbie, na kterou jsem začala šít modely. Myslím, že to byla slavná
zpěvačka, a tak jsem jí toužila ušít spoustu modelů. To bylo to období, kdy mi
krejčovina začínala být blízká. Vedle nás v domě pracovala jedna dámská
švadlena a pamatuji si, že z odstřižků, které vyhazovala, měla moje Barbie
naprosto úžasné modely. A od toho byl už jen krůček, abych si začala šít pro
sebe. Mým snem bylo mít malý módní salon. Dokonce mi kamarádka udělala i logo.

 

Vaší
parketou je oblékání mužů. Setkáváte se u mužů s jasnou představou, nebo vás
berou spíše jako svoji berličku, rádce?

Existují dva druhy zákazníků. Ti, kteří
mají jasnou představu a já jim ji pomáhám zrealizovat a pak ti, kteří tápou a
nechávají mi volné pole působnosti. Radu ovšem dokážou ocenit muži z obou
kategorií.

 

Jaký
mají podle vás v dnešní době muži přehled o módních trendech pánských obleků?

Muži, mezi kterými se pohybuji, se o
oblečení baví relativně dost. Sledují módní trendy a úspěšně je zařazují do
svého šatníku. Je to velmi dobré téma na hovor u obchodního oběda. Muži si
navzájem chválí vázanky i košile.

Nabídka
materiálů je na trhu opravdu veliká. Jakou máte radu, abychom se dokázali
orientovat, která látka se hodí na jaký typ obleku?

Světlé materiály se hodí pro teplé a
slunečné dny, tmavé jsou zase víc vhodné na zimu a pro chladnější dny. Tmavý
oblek se také nosí do společnosti. Čím více je materiál barevný, tím méně je
konzervativní.  

 

V čem
vidíte přednost služby, kterou zákazníci právě u vás mohou využívat, tj., že
docházíte za klientem?

Moji klienti jsou velmi zaměstnaní manažeři
a servis dodávky do kanceláře nebo domů jim především šetří čas. Tento servis
je nadstandardní a pro zákazníka velmi pohodlný.

 

Jako
jeden z mála salonů jste i na úkor nepříliš velkých prostor vybudovala ve své
provozovně poměrně velkou zkušební kabinku, která působí spíše jako pokojíček.
Je v tom nějaké skryté know-how?

Myslím, že je to naprosto jasné. (smích) Zkušební
kabinka je vlastně nejdůležitější prostor mého salonu, je tam několik zrcadel a
dostatečné světlo. Díky tomu si může klient pohodlně oblek vyzkoušet.
Potřebuji, aby byl v našem obleku maximálně spokojený.

 

V čem
dělají muži nejčastěji chybu při výběru svého oblečení?

Nemyslím si, že by muži dělali nějakou
chybu. Není to výběrem, ale spíše se mi zdá, že jsou zbytečně konzervativní,
neradi experimentují s novými módními trendy a jsou velmi netrpěliví. Mnoho
našich mužů tak chodí v dlouhých rukávech a dlouhých kalhotách.

 

Co
nejčastěji muži podceňují v rámci společenského oblékání?

Každý muž by měl mít podle mého názoru v
šatníku jeden tmavý hladký oblek, který bude nosit jen pro speciální
společenské události, jako jsou plesy, oficiální večeře nebo svatby a pohřby.
Běžný oblek nebo nějaké sako a kalhoty, které najdou zrovna v šatníku, které
používají do zaměstnání, není pro tyto příležitosti vhodný. Záře reflektorů je
velmi neúprosná a v obnošeném obleku se budou cítit trapně a neužijí si to. Také
doporučuji kvalitní bavlněnou bílou nebo bleděmodrou košili. Bavlněná košile je
pohodlnější, a to hlavně proto, že se v ní nebudou potit.

 

Co
muži například s kratšíma nohama, větším břichem nebo třeba úzkými rameny?
Nemusí mít obavu, když chtějí vypadat ideálně a mít perfektně padnoucí oblek?

 

Když je správně zvolen vybraný materiál a
střih saka, každý muž může vypadat perfektně. Mimochodem, pro takové muže šiji
moc ráda, protože jsou velmi uznalí.

 

Muži s
nesouměrnou postavou jsou asi nejčastějšími zákazníky salonů, které šijí na
míru, nebo mi můj odhad vymluvíte?

Nemůžu mluvit za ostatní kolegy, ale hodně
mých klientů je konfekčních. Není to jen nekonfekčností, proč muži chodí do
salonu. Myslím, že na prvním místě je přání mít něco jiného než ostatní, pak je
to komfort šitého oblečení, úspora času a svým způsobem i peněz, protože u
některých klientů budujeme šatník i dlouhodobě a nestane se, že doporučím něco,
co nebudou nosit.

 

Jaké
nové módní prvky můžeme sledovat u pánských obleků?

Teď se nosí hodně úzké kalhoty. Letošní rok
se také začnou nosit zase kostky a s trendem „uvolňování se“ se začínají nosit
saka z úpletů. Mimochodem, momentálně začínají být na ústupu obleky, více se
budou nosit separátní saka a kalhoty.

 

Jaký
je váš názor na zkrácené vázanky? Mají budoucnost, nebo se udrží vázanky
končící v úrovni pánského opasku?

Nedávám moc šancí některým výstřelkům.
Myslím si naopak, že kravata je už celkově na ústupu.

 

Na
kolik peněz přijde kompletní ušití obleku? Je cena obleku rozdílná podle toho,
zda jde o smoking či vycházkový oblek?

Cena se liší hlavně podle náročnosti
vypracování ale také podle použitého materiálu. Používáme kvalitní italské a
anglické látky, které jsou vyrobeny z té nejlepší vlny a zpracovávají se tou
nejmodernější technologií. Tomu také odpovídá cena za metr látky. Ceny obleků
se v našem salonu pohybují od 15 do 25 tisíc.

 

Jaký
je průměrný časový horizont, v jakém je oblek šitý na míru vyhotoven? 

Je to relativně zdlouhavý proces, na kterém
se u nás podílí celý tým lidí. Nicméně výroba obleku trvá přibližně jeden
měsíc.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Jitka Richtrová *5. 4. 1969

www.richterstyle.cz

Dělnická 26, 170 00 Praha 7

Tel.: +420 604236190

E-mail: obleky@richterstyle.cz

Foto: archiv salonu Richter Style

Text: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 2/2010