Archiv rubriky: Business

„Mercedes Benz je velmi prestižní značka, a proto se snažíme celý náš servis přizpůsobit na úroveň, jakou si tato značka zaslouží. “ Tomáš Burda

Tomáš
Burda sice vystudoval polygrafickou školu, srdce ho ale více táhlo k
automobilům, které ho zajímaly již od útlého dětství. Kolikrát rozebral drahé
auto tak, že ho nikdo nedal dohromady, kolikrát si musel vyslechnout, jaký je
uličník, když se pokoušel zjistit, na jaké bázi vlastně jeho modely aut
fungovaly… Dnes se opravami aut, repasováním historických vozů a prodejem aut
živí. A je to ta nejlepší cesta, jakou mohl zvolit!

Jste tři majitelé – jak
došlo k vašemu spojení, kdo s tím nápadem přišel a jak jste si rozdělili pozice
v autosalonu?

K našemu spojení nedošlo náhodou. S myšlenkou
otevřít si vlastní servis jsme si pohrávali již delší dobu, až jsme se nakonec
rozhodli to zkusit. Já s Petrem se známe již od základní školy, a tak když jsme
po studiu začali pracovat, já skončil v pojišťovně a Petr v servisu, řekli jsme
si, že bychom mohli otevřít vlastní servis a osamostatnit se. Zároveň jsme se
dohodli s Michalem, který patřil k nejlepším mechanikům v servisu, kde Petr pracoval. Já s Petrem jsme se
starali o chod servisu a zákazníky a Michal o dílnu.

Co bylo v těch počátcích nejtěžší? 

Nejtěžší bylo sehnat peníze na rozjezd a pak
samozřejmě prostory, vybavení a hlavně zákazníky. Naštěstí jsme díky našim
kontaktům z předchozích zaměstnání pár kontaktů měli a samozřejmě je využili.
Těm lidem jsme dodnes vděčni, že k nám začali jezdit a hlavně, že s námi
zůstali až do dnešních dnů, i když jsme se již dvakrát stěhovali. Najít prostor
pro autoservis se zdálo snad jako druhá nejtěžší věc. Po dlouhém hledání se nám
zdál nejvhodnější objekt v Praze 10 Královicích. Dodnes nechápu, jak jsme tam
mohli začít. (smích) Byla to veliká
stodola daleko z centra Prahy, snad s jediným autobusovým spojením, ve které
vůbec nic nebylo. Pustili jsme se do poměrně náročné rekonstrukce, kdy jsme
museli vše kompletně předělat. Rekonstrukce trvala zhruba dva měsíce a stálo
nás to opravdu hodně sil a peněz.

Jak dlouho je Car Motors MB v provozu?

Letos je to již sedmý rok.

Proč právě autosalon se servisem?

Ne vždy to byl autosalon se servisem. Začínali
jsme pouze jako servis a autosalon jsme začali provozovat až o pár let později,
kdy to vyplynulo se situace. Naši zákazníci po nějaké době začali chtít svá
stará auta vyměnit za nová nebo novější, a tak jsme se rozhodli, že se jim
pokusíme nabídnout i tuto službu s tím, že pokud se nám bude dařit prodávat
auta i novým zákazníkům, stanou se i našimi novými zákazníky na servis. Tato
koncepce se nám vyplatila, získali jsme nové zákazníky, o staré jsme nepřišli a
samozřejmě jsme rozšířili portfolio našich služeb, kdy se snažíme zákazníkovi
pomoci i s prodejem jeho starého vozu tak, že buď jeho starý vůz vykoupíme,
nebo mu s jeho prodejem pomůžeme dle našich možností.

Proč se specializujete právě na značku Mercedes?

Protože Petr s Michalem pracovali právě v servisu
Mercedes. Řekli jsme si, že na našem trhu chybí pořádný neautorizovaný servis zaměřený
na značku Mercedes Benz. Ne každému se chce platit horentní sumy za hodinovou
sazbu v autorizovaných servisech, proto jsme si řekli, že by bylo zajímavé
nabídnout lidem srovnatelné služby za podstatně nižší ceny. Počítali jsme s
tím, že k nám budou jezdit majitelé starších vozů Mercedes Benz, tak tomu i
bylo a je, ale dnes už máme i mnoho spokojených zákazníků s úplně novými vozy i
díky tomu, že nabízíme i prodej nových vozů na objednávku s velmi zajímavými
slevami.

Bylo tomu vždycky tak?

Ano bylo. Již od začátku jsme se zaměřili právě
na značku Mercedes a celý náš koncept servisu jsme této značce podřídili. Jsme
si vědomi toho, že Mercedes Benz je velmi prestižní značka, a proto se snažíme
celý náš servis přizpůsobit na úroveň, jakou si tato značka zaslouží. Určitě
ale neodmítneme opravu i jiné značky než Mercedes Benz. Už jen z toho důvodu,
že mnoho našich spokojených zákazníků a firem nemá v rodině nebo firmě pouze
vůz Mercedes Benz, a proto si u nás přáli servisovat všechny vozy, které mají. Ale dá se říci, že z 90 %
jsou to opravdu vozy Mercedes Benz.

Máte svou profesí blízko k autům?

Já přímo ne, mám polygrafickou školu, ale auta mě
vždy zajímala a byla mým koníčkem, proto jsem se nakonec rozhodl, že se pustím
do tohoto druhu podnikání se svým dlouholetým kamarádem. Petr s Michalem mají
vystudovanou automobilovou školu a tím pádem se svým povoláním neminuli a jsou
na správném místě.

Jaké služby poskytujete? Co u vás může zákazník hledat?

Poskytujeme v podstatě všechny možné služby
spojené s provozem autoservisu, to znamená autoservis vozů mercedes Benz a AMG,
pneuservis včetně uskladnění pneu, mytí vozů – Sonar, provádíme STK a měření
emisí. Také u nás zákazník najde prodej náhradních dílů. V servisu provádíme opravy automatických
převodovek i diagnostiku. Samozřejmostí je pick up servis – odvoz vašeho
vozu na servis a přistavení zpět, odtahová služba, zapůjčení náhradního vozu po
dobu opravy. Dále bych se zmínil o klempířských pracích, opravách karoserií po
kroupách a menších poškození bez nutnosti lakování, ale provádíme i lakýrnické
práce, a to ve vlastní lakovně. Další aktivity zmíním už jen heslovitě – opravy
vozů v síti Repanet, spolupráce se společností Cebia – pískování autoskel,
VINFOTO, smluvní servis a prohlížecí centrum pojišťovny Allianz, smluvní servis pojišťoven Kooperativa, Generali a
ČPP, autopůjčovna, prodej nových a manažerských vozů, zajištění financování při koupi vozu, účasti na
testovacích akcích AMG, Performance Studio AMG.

V čem jste jiní, lepší než konkurence – proč myslíte, že klienti vyhledávají právě
vás, váš autoservis?

Našim klientům se snažíme vyjít maximálně vstříc.
Myslím, že mnoho zákazníků oceňuje náš osobní přístup ke každému z nich. Nyní
si troufám říci, že jsme pro své zákazníky vytvořili i příjemné prostředí v
našich nových prostorách. Další neméně podstatnou věcí je i úspora peněz
vzhledem k naší nižší hodinové sazbě v porovnání s autorizovanými servisy. Naše služby obsahují kompletní servis, který obsáhne
vše, co si jako majitel vozu jen dokážete představit. V podstatě se o váš vůz
postaráme od A do Z. Od koupi vozu po servis, pneuservis, mytí vozu, pojištění,
řešení pojistných událostí včetně odtahové služby, zajištění STK a emisí a
následný prodej vozu. Našim zákazníkům se snažíme ušetřit čas a snažíme se, aby
se svým vozem měli co nejméně starostí. Chceme je přesvědčit hlavně profesionálním
přístupem a kvalitně odvedenou prací. Všichni tři se aktivně podílíme na chodu
servisu, a dokážeme si tak vše ohlídat, aby nedocházelo k
nepříjemným situacím se špatně odvedenou prací. Z toho důvody si myslím, že se
k nám naši zákazníci rádi vracejí a doporučují nás svým známým. Mezi naše
spokojené zákazníky patří i mnoho známých osobností.

Proč jste se přestěhovali do nových prostor?

My už jsme se stěhovali podruhé. Poprvé jsme se
přestěhovali asi po roce a půl z Královic, když jsme dostali nabídku volných
prostor na Hlavním nádraží, kde jsme fungovali 5 let. Umístění tohoto servisu
bylo po Královicích podstatně lepší, i náš servis konečně vypadal jako správný servis,
ale i když byl v podstatě v centru města,
reprezentační prostory to zrovna nebyly. Servis byl umístěn přímo pod
magistrálou v podzemních garážích. Postupem času jsme si ještě pronajali
prostory k prodeji aut – malý showroom na Praze 6, a před rokem a půl jsme
otevřeli novou lakovnu, taktéž na Praze 6. Vše se zdálo být perfektní, ale z
hlediska logistiky a převážení vozů to nebylo moc šťastné řešení. Ale v té době
jsme neměli jinou možnost. Na začátku letošního roku jsme zjistili, že se
uvolnily prostory v Praze 3 na Koněvově ulici, kde dříve fungoval autorizovaný
servis Opel. Tyto prostory splňovaly přesně to, co jsme potřebovali pro naše
fungování, a tak jsme se po pěti letech znovu přestěhovali. Zde máme vše pod
jednou střechou, nemusíme auta převážet sem a tam a hlavně i zázemí pro zákazníky je nesrovnatelně
příjemnější než garáže Hlavního nádraží. Sice nás toto stěhování a následná
rekonstrukce stála opět nemalé prostředky, ale výsledek, myslíme, stojí za to.

Kolik lidí pracuje v Car Motors MB a v jakých profesích? 

Nyní pro nás pracuje dvacet zaměstnanců a další
tři spolupracují externě. Mezi zaměstnanci jsou automechanici,
autoelektrikář – diagnostik, klempíř, přípravář, lakýrník, myč osobních vozů,
prodejce osobních vozů, přejímací technik, technik pojistných událostí,
recepční – asistentka…

Co plánujete do budoucna?

V současné době neplánujeme nic nového, ale to
neznamená, že bychom usnuli na vavřínech. Většina našich služeb se rozrostla až
během posledního roku a vše se postupně rozjíždí. Důležité pro nás je, abychom
nabízené služby dokázali provádět v nejvyšší možné kvalitě bez reklamací tak,
aby byl zákazník vždy spokojený a aby se k nám vždy rád vracel. Pokud se nám
bude přeci jen dařit, tak snad že bychom se v budoucnosti přestěhovali do ještě
větších a reprezentativnějších prostor? (úsměv)
 A snad jen ještě stojí za zmínku, že
jsme v jednání s našimi sousedy v Německu, kde se nově snažíme našim klientům
zprostředkovat testovací víkendy AMG, a je možné, že takovýto víkend u nás i
jeden ze zákazníků vyhraje…

Děkuji za rozhovor.

Text: Helena Váňová

Foto: archiv Car Motors MB

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Podle mě je lepší
být respektovaný než populární.“ Janis Sidovský

Janis Sidovský je
manažer a producent. Patří k odborníkům v oblasti public
relations v showbyznysu, je aktivně činný v oblasti charity a podílí se na aktivitách
české gay komunity. Spolupracoval s mnoha osobnostmi
české populární hudby, stál u zrodu televize Barrandov, kde vymyslel programy,
které trhaly divácké rekordy. V Čechách vytvořil nový způsob propagace
komerčních divadelních produkcí. Byl prvním, kdo po roce 1989 začal v divadle koncepčně používat hollywoodský systém hvězd a získal si tím pověst
jednoho z nejúspěšnějších manažerů hvězd v České republice. Je specialistou na comebacky a podílel se v tomto smyslu na
vzestupu Ivety Bartošové, Heleny Vondráčkové nebo Hany Zagorové. V roce 2000 vytvořil jako autor námětu i scénáře projekt Královny popu, který zaznamenal zcela mimořádný ohlas.
Projekt inspirovaný koncerty Divas Live se stal v českém showbyznysu výjimečnou
událostí a z Janise se stal vyhledávaný odborník na významné koncerty a
glamour show. O tom všem, ale také o lidské závisti, lásce, kamarádství a
oblíbené Americe jsme si povídali jednoho příjemného odpoledne.

Váš zásah v showbyznysu
je opravdu veliký. Od manažera PR přes producenta, filantropa až po
programového ředitele v televizi. Vynechala jsem něco?

Myslím, že ne.

Vaše rodina je
česko-řecká, jaká byla výchova v řecko-českém prostředí?

Otec je Řek, ale odešel od nás, když mi byly tři roky, a
také proto neumím řecky. S jeho rodinou jsem se ale v pozdějším věku začal
stýkat a vídáme se dodnes. Táta byl z generace těch řeckých dětí, které
sem v padesátých letech přivezli na převýchovu, aby z nich udělali
komunisty. To se naštěstí v případě mého otce nestalo. Tady vyrostl, vzal
si moji maminku, pořídili si mě, rozvedli se, ale oba dva, táta i máma žijí dnes v Pardubicích. Na místě, kde jsem se narodil a vyrůstal.

Takže i proto se
jmenujete Janis?

Janis je řecké jméno a Sidovský je počeštělé jméno
Sidopulos. Táta má dnes zpátky řecké příjmení, ale já zůstal Sidovský. A je to
asi jediné v této zemi, protože to je příjmení vymyšlené.

Pocházíte
z Pardubic. Běžnému smrtelníkovi se vybaví perník a teď už i Janis Sidovský,
jak často se vracíte do rodného města?

Hlavně Dominik Hašek! No, maminka spíš jezdí za mnou. Do
Pardubic se dostanu tak dvakrát do roka, ale teď nedávno jsem tam byl a
pozoroval, jak hodně se změnilo. Je to krásné město, opravený renesanční zámek,
půvabné Pernštýnské náměstí. A s tím perníkem souvisí i to, že jsem zde
vystudoval potravinářskou školu. Maminka mi tehdy řekla, že jíst se bude pořád.
Já v té době ale už chtěl tancovat. A tak jsem skončil tam a učil jsem se
péct perník. (smích)

Přineslo vám toto
vzdělání něco, co jste posléze využil v praxi?

Zůstaly mi pouze hezké vzpomínky na studentská léta, ale
v praxi jsem nevyužil asi nic. Možná trošku tu češtinu, ze které jsem
odmaturoval za jedna, ale třeba strojírenství, kde jsem se musel opravdu hodně
snažit, abych měl trojku, jsem dosud nikde nevyužil. A nepředpokládám, že se mi
ještě bude někdy hodit.

Co byste vlastně mohl
dělat s tímto druhem vzdělání?

Tehdy to bylo ještě za totáče a měl jsem perspektivu mlýna
nebo pekárny. Asi v nějaké vedoucí funkci, když jsem měl maturitu.
Nakonec, mlynařinu jsem si také rok vyzkoušel. Nedostal jsem se hned na vysokou
školu, tak jsem šel pracovat do holešovického mlýna.

A co jste tam dělal?

Měl jsem za úkol sledovat, aby takzvaně tekla mouka, což
znamená, aby se plynule posouvala potrubím. Čekal mě trojsměnný provoz – ranní,
odpolední a noční. A bylo to trošku pikantní v tom, že jsem už tehdy, coby
čerstvý mistr republiky, tancoval a například večer vystupoval v Show
Karla Gotta a ráno utíkal do mlýna. Byl to takový dvojí život – ve světlech
ramp a v prachu pytlů s moukou.

Kdy jste zjistil, že
nechcete pracovat „ve mlejně“, ale směřovat svůj život jinam?

To už jsem věděl dávno, ale v té době jsem ještě nebyl
schopen se uživit pouze tancem. Až po tom roce, kdy už jsem tančil
profesionálně a začal s Karlem Gottem a Helenou Vondráčkovou jezdit i do
zahraničí. To se stalo vlastně základem mých dnešních kontaktů. Taneční kariéra
mi pomohla v tom, že jsem potom všechny znal a oni znali mě.

Na profesionální
scénu vstupujete v roce 1992, co tomu předcházelo?

Tento rok proto, že můj partner Pavel Vítek tehdy vydával
album „Vůně tvý kůže“, které bylo velmi úspěšné, jedno z nejúspěšnějších
toho roku. Tenkrát neměl manažera, odešel od bývalých spolupracovníků, kapely,
které se nelíbilo, že se ukazuje se mnou na veřejnosti. My se s tím, že
spolu žijeme, nikde nechlubili, ale v branži to věděl kdekdo. Kluci
v kapele mu zkrátka dali nůž na krk, buď oni, nebo já. Tak odešel.

Radil se s vámi
o tom, co dál?

Pavel to tehdy probíral i s Evou Pilarovou a ta mu
řekla, že kapela bude-nebude, ale vztah mu může vydržet celý život. A tak to
zatím je. Dnes jsme spolu 25 let. A tak jsem zkusil pomáhat mu, znal jsem lidi
z branže, znal jsem novináře. Na vydavatelství byli spokojeni, album se
dobře prodávalo, Pavlovy písničky stoupaly v hitparádách a nikdo vlastně
neřešil, jestli jsme, nebo nejsme spolu.

Co je výhodou, když
jste manažer svého partnera, a co naopak nevýhodou?

Výhodou je, že partnerovi můžete říct cokoli, nemusíte si
brát servítky z obavy, že byste přišli o práci. Na druhou stranu práce
zasahuje do soukromí, a tak jsem rád, že dnes už Pavlovi pomáhám jen
s většími projekty, jako byl třeba narozeninový recitál na Karlštejně, a
tu běžnou práci dělá road manažer Lukáš Beran.

Vaším prvním
muzikálem byla West Side Story v Karlíně…

Ano, tehdy mě oslovil Richard Hes. To byla moje první
marketingová kampaň pro muzikál, která se povedla, a potom přišel Karel
Svoboda, který mi nabídl Draculu. Právě práce na muzikálech mě přivedla
k zastupování hvězd. Spolupracoval jsem v té době, v 90. letech,
s Danem Hůlkou, Leonou Machálkovou, Ivetou Bartošovou a s dalšími.

Jaké jsou vaše silné
stránky v oblasti PR a produkce?

Mám rád showbyznys a baví mne práce s hvězdami. Aby byl
člověk v něčem úspěšný, musí to mít rád. Na začátku jsem dělal plno věcí
za minimum peněz, protože u nás není zvykem za tyto služby dobře platit. Ale
evidentně se mi ten dumping vyplatil. Například pro Helenu Vondráčkovou jsem
dělal úplně zadarmo, ale na druhou stranu jsem jí produkoval turné nebo se
podílel na televizních pořadech, které mi výdělek přinesly. Za silnou stránku
považuji kontakty. Bez nich nemůžete dobře zvládnout žádný byznys, natož showbyznys.
Na tom si vylámalo zuby plno lidí, ale také agentur, které si myslely, že mají
portfolio, dělají třeba ledničky nebo nábytek a že se z nich Zuzana Norisová
posadí na zadek. No, nestane se.

Široká veřejnost vás
zaznamenala jako autora Královen popu, benefičního galakoncertu hvězd
pořádaného od roku 2000 celých deset let…

Ta show desetkrát za sebou vyprodala Státní operu Praha, Grandhotel
Pupp nebo Hudební divadlo Karlín. Těšilo mě to a věřím, že i všechny hvězdy,
které jsem pro účinkování získal.

Není v tomto
oboru potřeba být i empatický?

Samozřejmě se stanete důvěrníkem hvězd, takže je potřeba jim
rozumět. Hvězdy jsou zvláštní lidský druh, mají některé věci jinak a musíte to
prostředí dobře znát, abyste z toho neutekl.

Dokázal byste ale
„prodat“ třeba židli?

Principy marketingu a PR jsou vlastně podobné. I hvězda má
produkt, svoje album, svoje turné, které potřebuje prodat. Hvězdy to nerady
slyší, protože ony přece dělají to ušlechtilé umění. (smích). Ale je to produkt jako každý jiný. Pouze to není židle,
ale písnička. U hvězd se daleko více hraje s emocemi. Ale zase na druhou
stranu s židlí jako produktem se lépe pracuje, protože nemá žádné manýry.
Židle neprotestuje. Takže z určitého pohledu by bylo jednodušší dělat
nábytek. Koneckonců, když jsem pracoval na Barrandově a rozjížděli jsme televizi, bylo to také něco jiného, než zastupovat Ivetu Bartošovou.
Vysvětlovat lidem, že vznikla nová stanice, co tam uvidí, kde ji naladí, to
také bylo jiné.

Máte odhad na lidi?

Myslím si, že mám. Vždycky se můžete splést, ale jsem
v podstatě velice nedůvěřivý, což mě asi chrání před tím, že bych mockrát
naletěl.

Jste vlivný muž, jak
moc si pouštíte lidi k tělu?

Je opravdu jen pár lidí, které si pouštím domů, a několik
málo lidí, s nimiž bych šel na oběd, pokud by to zrovna nebyla práce. Je
pravda, že jsem v tom případě trošku osamělý, nepočítám-li partnera, ale
naučil mě to showbyznys. V branži znám hodně lidí, ale kamarády fakt
spočítám na prstech jedné ruky. A jsou to většinou lidé mimo branži, kteří
nemají ten zástupný důvod scházet se se mnou v naději, že by z toho
třeba mohlo něco být. Vzájemná prospěšnost patří k jakékoliv branži, ale
raději se stýkám s lidmi, ze kterých nic nemám, kromě toho lidského
rozměru, a oni nic ze mě.

Máte nějakého
skutečného přítele, který je „ověřen časem“?

V branži bych mohl jmenovat Vendulu Svobodovou. Byl
jsem s ní v tolika vyhrocených životních situacích, kdy se naše
přátelství potvrdilo a upevnilo. Ať to byl odchod Klárky, smrt Karla Svobody,
nebo i Kapka naděje, kdy jsme na zelené louce vystavěli jeden
z nejúspěšnějších nadačních fondů u nás.  

Vy jste byl
zakládajícím členem tohoto fondu?
Byl. Nadace vznikla po smrti Venduliny dcery Klárky. Tehdy jsem pomáhal
s prvním benefičním koncertem a navrhl i název Kapka naděje. Jako vůbec
první jsme pořádali show ve Státní opeře Praha. Do té doby se tam podobné akce nekonaly,
byla tam pouze opera nebo balet. Vybrali jsme šest milionů korun, což bylo na
tehdejší dobu velké množství peněz, za které se pořídil diagnostický přístroj
pro dětské onkologické oddělení v Praze-Motole. A vzpomínám si úplně živě,
jak Vendula potom přinesla ten přístroj a vypadal jak termoska. Říkali jsme si:
„Ježiš, to je šílený, tohle stojí šest milionů korun?“ Ale ono to zařízení
takhle drahé skutečně je.  

Vy jste Vendulu
podržel nejen s Klárkou, ale i po smrti manžela Karla Svobody…

Nevzpomínám na tu dobu rád, byla to tragédie a navíc opravdu
hnůj, co jsme zažili od novinářů, ale také od některých lidí z branže.
Novináři potřebovali mít prodáno a lidi z branže si buď chtěli přihřát
svoji polívku, nebo mě nebo Vendulu jednoduše neměli rádi a s gustem si
hodili kamenem. Dnes je to už pět let a zpětně to hodnotím tak, že na to, co
nám prováděli, jsme vlastně s Vendulou obstáli.

Tito lidé vás
v životě zklamali, bylo jich hodně?

Zklamali, ale to patří k životu. O to jsem
obezřetnější, ale nikdy nemůžete vyloučit, že se to nestane znovu. Co se týče
profese, snažím se nemít na začátku spolupráce přílišná očekávání. Když jsem
byl mladší, míval jsem je. Dnes jsem raději mile překvapen než zklamán. Jsem
běžec na dlouhé tratě. Jak ve vztahu, tak v práci. Nejsem ten typ, co
střídá zaměstnání. V pracovních vztazích jsem vytrvalejší a postupuji raději malými krůčky.

Jistě ale musíte
udržovat dobré vztahy s určitými lidmi. Koho není dobré si v showbyznysu
nahněvat?

Ta doba, kdy showbyznysem vládli tři čtyři lidé, je pryč.
Dnes už je tolik možností a vliv jednotlivých lidí se zmenšuje. Také hvězdy
trvají daleko kratší dobu. Už se nerodí osobnosti, které by vydržely dvě
dekády. Ale to je situace celosvětová, a proto je rychlý koloběh i
v oblasti managementu. Do branže se dostávají lidé, kteří to nikdy
nedělali, nemají žádné zkušenosti, přinášejí nové metody a showbyznys se proměňuje. Dnes žijeme v době, kterou předvídal Andy
Warhol, když tvrdil, že sláva bude trvat 15 minut.

Ale principy asi zůstávají
stejné…

To ano, když chcete být v televizi, musíte být zadobře
s lidmi, kteří vedou televize, když chcete být v rádiích, musíte mít
nakloněné lidi, co dělají playlisty. Je tady třicet rádií, takže vás nemůže
zničit jedno médium, když vás vyřadí. Neznamená to, že když někdo nevystupuje
na Nově, že nemůže získat popularitu jinak, těch kanálů je dneska mnoho. V 90.
letech měla Nova 42 procent share a ten, kdo tam nevystupoval, se potom velmi
těžko mohl chytit v muzikálech nebo být na předních stranách časopisů. Ta
doba se už ale nevrátí.

Pomohl jste spoustě
hvězd s jejich osobní prezentací. Jak si vybíráte osobnosti, které budete
zastupovat?

Odmítl jsem hodně umělců a v posledních letech i kvůli
tomu, že jsem byl na Barrandově a nemohl jsem dělat hvězdy.

Co je na spolupráci
s hvězdami nejtěžší?

Hvězda na vás musí dát. Jak už jsem zmínil, některé hvězdy
mají své manýry a svoji hlavu. Potom jim ale nemohu pomoci. Když vidím, že má například
hvězda špatný repertoár, ale za nic na světě ho nechce změnit. Nebo jí radíte
nechodit do některých typů pořadů, aby tím získala, a ona na to nedbá. To je
potom těžké. Máte typ lidí, kteří chtějí být hlavně slavní a jdou do všeho, ale
podle mě je lepší být respektovaný než populární. Zvýší vám to kredit, cenu a
je to důstojnější, trvalejší cesta. Takže jsem tuto činnost pomalu přestal vyhledávat.

Je i tohle důvodem,
že jste se rozhodl přednášet na školách PR a hudební management?

Je to zase něco jiného, nového. Teď jsem začal přednášet na
HAMU, budu hostovat i na Vysoké škole ekonomické a příští rok otevírají můj
ateliér na Univerzitě Komenského, kde budu přednášet PR v showbyznysu a
hudební management. A tam bych chtěl svým posluchačům vštípit jednu důležitou
věc, která se říká v Hollywoodu: „Nejedna hvězda zhasla proto, že svítila
na každém nebi.“ A někdo chce být všude a nakonec není nikde. Víte, je plno
lidí, kteří jsou na všech místech, ale stejně se o nich neví nebo si jich lidé neváží. Prezentace je polovina úspěchu, ale
jestliže „to kolem vás“ není sympatické nebo alespoň kontroverzní, nemusíte
vůbec nikoho zajímat.

Kdo z vašich
„koní“ měl tah na branku v tom správném slova smyslu?

Třeba Zuzana Norisová, s níž jsem spolupracoval dva
roky. Ta věděla, co chce, cestu si zvolila správnou. Chtěla být herečkou,
nechtěla být pop hvězda, a tak se jí to splnilo. Ale třeba dobře se
spolupracovalo s Helenou Vondráčkovou nebo Hanou Zagorovou, ale ty už byly
hvězdami i beze mne. Heleně jsem mimo jiné doporučil do repertoáru písničku Já
půjdu dál (I Will Survive) a je to hit, který dnes na koncertech musí zpívat.
To jsou lidé, kteří mají představu a vědí, co chtějí. A potom jsou lidé, kteří
nemají představu, co chtějí, a to je složitá spolupráce, nemáte šanci se trefit
do jejich očekávání. Nejlepší hvězdy jsou ty, a to i ve světě, které drží samy
svou kariéru v opratích. Jako jsou třeba Madonna, Lucie Bílá nebo Sting.

Je někdo, s kým
jste chtěl spolupracovat a nevyšlo to?

Tak třeba mne minula spolupráce se Sámerem Issou, chtěl jsem
ho hned po finále v SuperStar, on tehdy nechtěl, a když potom měl zájem,
tak jsem už zase nemohl já. Ale je talentovaný a myslím si, že když to uchopí
za správný konec, má před sebou slibnou kariéru. Šikovný je třeba i David Deyl.

Za svůj život jste
zařizoval spoustu velkých akcí a koncertů, co je pro vás při organizaci těchto
eventů nejtěžší?

Sehnat peníze. Například Karlštejnské kulturní slavnosti,
které děláme už pátým rokem, se nezaplatí ze vstupného. Vždy jsem zde měl
hereckou elitu, jak pana Brzobohatého, tak Hanu Maciuchovou, Karla Rodena,
Jiřího Langmajera nebo Ondřeje Vetchého. Na nádvoří je omezená kapacita a
nechci dát vstupné za 900 Kč, takže musím sehnat peníze, které vykryjí tu
ztrátu. Pokud jsem organizoval koncerty typu Královen popu, jdou náklady na
jednu akci do milionů. Zajistit financování je to nejtěžší, ale zatím se mi to
díky marketingovým partnerům daří.

Jste známý svojí
charitativní činností, zakládal jste s Vendulou Svobodovou Kapku naděje, spolupracoval
s nadací Naše dítě a Nadací
Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Neuvažoval jste někdy o tom, že byste si
založil něco svého? Kam by v tom případě směřoval váš zájem, do které oblasti?

Vážně se tím tématem zabývám. Zajímají mne například
senioři, kterým se málokdo věnuje, a jak víme, délka života se stále
prodlužuje, což znamená, že za chvíli půjde o hodně početnou skupinu lidí.
Vidím sám, jak se spousta reklamních agentur, upřímně řečeno, tak nějak štítí
starších lidí. Přitom jde o generaci našich rodičů, kam dříve nebo později bude
patřit každý z nás. Znám to z televize. Jak jsme řekli, že se na
pořad dívají lidé starší 50 let, reklamní agentury ohrnovaly nos. Úcta k rodičům a seniorům by přitom měla být jednou ze základních hodnot a můžeme pro jejich
generaci ještě hodně udělat. Tohle je jedna z věcí, která u mě visí ve
vzduchu.

Letos jste opustil TV
Barrandov, které jste věnoval posledních 5 let svého života. Vaše jméno bylo
s Barrandovem neodmyslitelně spjato, na co budete rád vzpomínat?

Nebylo jednoduché spustit novou televizi, začít z nuly
a dostat se na 5,5 procenta podílu na trhu. To říkali i zahraniční kolegové na
festivalech, kam jsme jezdili, že je to mimořádný úspěch. Cením si toho, že
jsme od začátku vysílání v roce 2009 pořád stoupali, a také si cením
diváckých rekordů, kterých jsem se svým týmem dosáhl. Ať už to byly Největší
hity Karla Svobody, soutěž Barrandovský videostop, cyklus Tajemství, zábavný
pořad Vtip za stovku anebo show To byl náš hit, jednalo se o nadprůměrně sledované programy a cesta zábavné televize diváky bavila.
Natočili jsme také Pravdivý příběh Ivety Bartošové, což byl velmi sledovaný
dokument, který potom vysílala i Jojka a vidělo ho přes milion diváků. Na tyto úspěchy budu s radostí vzpomínat.

Proč jste odešel?

Věděl jsem, že se bude měnit vedení a nový majitel si bude
chtít přivést své lidi. Vnímal jsem, že se tam změní parta a bude rozumnější
dát výpověď, než se potom dohadovat o tom, zda tam mám, nebo nemám zůstat.
Odešel jsem sám a po sérii úspěchů.

Čím se zabýváte teď?

Teď jsem ve fázi, kdy si vybírám z několika pracovních
nabídek, a řekl jsem si, že s tím nebudu spěchat. Toto období je pro mě
krásné v tom, že mám nyní čas sledovat, jak je krásný podzim, po letech
žiju normální život bez stresu. V Americe jsem se energeticky nakopl a teď
ještě ta příroda, no je to pěkné.

Nedávno jste se
vrátil z Ameriky, jak se vám líbí tamější podnikatelské klima?

Zní to jako klišé, ale Spojené státy americké jsou zemí
neomezených možností. Je tam dost místa pro všechny, což se projevuje
v náladě obyvatel. Drtivá většina lidí je příjemná, přestože nemají o moc
lehčí život než my. V Česku vidíte víceméně protažené naštvané obličeje,
v New Yorku, Chicagu nebo San Francisku potkáváte úsměvy a vstřícnost.
Proto se mně i Pavlovi v Americe líbí a naše kamarádka Jitka Zelenková
vždycky říká: „Kluci, vy tam jezdíte čím dál častěji a pravidelně se protahuje
doba vašeho návratu.“ Možná se tam jednou opravdu odstěhujeme. (smích)

Mohla by být důvodem
vašeho případného odchodu do zahraničí, do Ameriky, například i politika?

Nevěřím, že by se Česko vrátilo k totalitě. Na druhou
stranu jsem nakoukl do kuchyně politiky a dobrou chuť bych vám nepopřál, protože ingredience, z nichž se politika
vaří, mají hodně prošlé lhůty. Z toho jsme pak všichni otrávení. Myslím,
že je v Česku jen několik politiků, kterým jde o progres země, většina ostatních skáče, jak pískají lidé, co je platí. Ale
občané to nejsou, to mi věřte. Prohnilost české politiky by ale sama o sobě
důvodem k odchodu nebyla, přece jen můžete žít hezký život i bez Romana
Jocha, stačí se nedívat na televizi a nečíst noviny. Pokud bychom žili venku,
pak kvůli úsměvu lidí a čistému ovzduší, které je u nás, zvlášť teď v topné
sezóně, dost špatné.

Vy jste v New
Yorku jako doma, viďte?

Byl jsem tam patnáctkrát. Jednou dokonce i na premiérách
filmu o mě a o Pavlovi. Dokument Michala Herze „S důvěrou a láskou“ běžel v San
Francisku a v New Yorku. Na Manhattanu dokonce na slavné Třicáté čtvrté
ulici, kde stojí Empire State Building. Lidé nás tam samozřejmě vůbec neznali,
ale to, co jsme na ně přenesli, ten vztah, ty fórky, co na plátně zazněly – to
pak celé kino vstalo a tleskalo. Potom jsme se šli navečeřet, v restauraci
byli lidé z toho kina a mávali na nás, že jsme ten Pavel a Janis. Amerika vám dá úspěch silně pozitivně pocítit. Když se vám něco
podaří, jdou s vámi, v Česku přemýšlejí, jak vás shodit ze schodů.

V souvislosti
s tím, že u nás se úspěch nepromíjí, zažil jste někdy situace, kdy jste se
chtěl na všechno vykašlat?

Párkrát byly okamžiky, kdy jsem si říkal, zda má smysl
v takovém prostředí působit. Když například přišla čísla sledovanosti a
moje pořady byly na špičce, věděl jsem, že mi jedna kolegyně v televizi dá
pomyslnou slupku od banánu před dveře kanceláře. Kdybych neměl harmonické
rodinné zázemí, těžko bych to zvládal.

Jste ikonou spousty
gayů. Je pro vás zavazující, že jste společně s partnerem Pavlem Vítkem
bráni jako takový „vzorový pár“?

Proč by to bylo zavazující? Ne, my máme štěstí, že nám to
vychází, a pro mě je to o to větší štěstí, že po vztahu s dívkou byl Pavel
první chlap, s nímž mi to vyšlo.

Proč si myslíte, že
vám váš vztah tak dlouho vydržel?

Kromě toho, že si rozumíme, je to určitě i tím, že jsme se
odstěhovali z Prahy. To, že jsme před 17 lety vyměnili centrum Prahy za
venkov, kde nemáte moc příležitostí jít do světa. Jsme odkázaní více jeden na
druhého, možná proto nemáme ve vztahu nějaké výkyvy. V Praze jsme bydleli
nedaleko klubu Radost, pořád nějaké večírky, pražský noční život, ale ten
venkov vás zklidní a dostane do harmonie s přírodou. Promění vám hodnoty a
vyzkouší, jací doopravdy jste.

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ARIA v Praze www.ariahotel.net

Produkce: Michaela Lejsková

Korektura textu: Květa Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-10-2012.html

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Jdeme stále stejnou cestou – cestou kvality.“ Aleš Aldo Koláček

Postavení
na trhu má cukrovinkářská společnost Manner opravdu obdivuhodné. Není divu,
když její příběh začal na den přesně 1. března 1890. Společnost, která již
krátce po roce 1913 zaměstnávala na 3 000 lidí a brzy se stala akciovou
společností, překonala mnoho překážek, které firmě kladla do cesty ku příkladu hospodářská
krize či dvě světové války. Co ale zůstalo stejné, je priorita přinášet
zákazníkovi tu nejlepší kvalitu. „Čokoláda pro všechny!“ – to bylo heslo Josefa Mannera I., když
cukrovinkářskou dynastii zakládal. Tenkrát byla čokoláda luxusním zbožím. Jedno
kilo čokolády odpovídalo hodnotě dvou denních platů pracovníka. Slogan, který
slyšíme v reklamních sděleních dnes, zní: „Manner si prostě zamilujete!“ Pojďme se o té sladké lásce dozvědět
více od Aleše Aldo Koláčka, který je zkušeným obchodníkem řídícím distribuci do České
a Slovenské republiky, kde dnes již seženete na sto druhů produktů
z továrny Manner. Pochopitelně také nejznámější oplatky Manner Neapolitaner
řezy, tzv. „designovou
klasiku“ známou po
celém světě.

Které byly vaše první
oplatky Manner, které jste kdy ochutnal, a s čím si tuto vzpomínku
spojujete?

Poprvé jsem ochutnal výrobek Manner někdy před téměř dvaceti
roky. Po otevření hranic. Díky blízkosti Vídně to bylo ve Vídni u mé kamarádky,
ke kávě právě Manner Neapolitaner. Pamatuji si, že tehdy mě upoutala hlavně barva
produktů a chuť po oříšcích.

Vybral jste si profesi
ředitele pobočky světoznámé značky, co předcházelo tomuto rozhodnutí, bylo to
těžké rozhodování?

Po pádu komunizmu u nás mi netrvalo dlouho, abych se rozhodl
podnikat. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl navštěvovat „Západ“. Má sestra tam
byla a stále je provdána. Zvláštním – mně dosud neznámým způsobem – se mi
dařilo vyjíždět. Jak se ukázalo, bylo to pro mé pozdější podnikání velmi dobré,
protože jsem získal myslím dobrý přehled o různých výrobcích, sladkosti
nevyjímaje. Takže jediným problémem byl počáteční kapitál, který byl pár
desítek tisíc korun. Přesto jsem se zakrátko stal importérem sladkostí
s obratem více než 80 milionů korun. V této době jsem již zastupoval několik
světových značek: Haribo, Wohlgemuth, Walde a mnoho dalších, od Izraele po
Finsko.

V roce 1996 koupila společnost Manner firmu Walde
Candita, a tak to vlastně celé vzniklo, myslím tím, že jsem se poznal
s Manner. V roce 1998 jsem svou firmu prodal firmě Haribo a dalších
deset let jsem ji vedl, a to v Čechách i na Slovensku. Právě po deseti
letech přišla nabídka od Manner na vybudování vlastní pobočky u nás. Pro mě a
některé spolupracovníky to byla výzva. Věděli jsme, že se můžeme těšit na
špičkové produkty a bezvadnou spolupráci s vídeňskou centrálou. Šli jsme
do toho.

Čím jsou oplatky tak
výjimečné, o tom si ještě popovídáme, ale co samotná společnost, co nám o ní
můžete říci?

Kolegové na centrále ve Vídni jsou nám velice blízcí, i když
jsou trochu konzervativnější. My díky dynamickému vývoji u nás máme tendenci
vše řešit co nejrychleji a někdy nám chybí ta rozvaha jako jim. Přesto jsou naše
vztahy velice přátelské.

Jaká je obchodní filozofie
vaší firmy a jací jsou lidé v Rakousku, se kterými komunikujete?

Filozofie naší společnosti je od roku 1890 stále stejná.
Vyrábět kvalitu. Na tom se nic nemění ani dnes. I když rakouská mentalita je
odlišná od té naší, mohu říci, že jsou nám velmi blízcí.

Jaká kritéria jsou na
vás, coby zástupce společnosti pro Česko a Slovensko, kladena ?

Na to se velmi těžce odpovídá. Jedná se o mnoho předpokladů.Především to bude chuť pracovat, věnovat se maximálně profesi. Určitě také
znalost trhu, kreativita, umění vést reklamní a marketingové aktivity. Určitě je také nutné odborně růst, dobře vést svůj tým.
Zkrátka být tou prodlouženou rukou vedení společnosti, bez ohledu na čas a
osobní zájmy.

Setkal jste se
s tím, že některé obchodní podmínky pro prodej cukrovinek jsou u nás odlišné
od jiných zemích?

Samozřejmě! V ostatních zemích většinou platí, že každý
prodejce se snaží nejen vydělat na marži, ale také na objemu prodeje. U nás je
situace, že velké firmy kopírují své ceny, ne aby cenu nastavovaly podle
nejnižší ceny na trhu, ale právě naopak. Říkají si – proč máme prodávat za 24,90
když konkurent prodává za 29,90? Budeme mít větší profit. Bohužel toto vede
pouze ke snížení objemu prodeje, je to krátkozraké a někdy jsme z toho bezradní.
Dnes se nákupní oddělení snaží nakoupit co nejlevněji, ale prodejní cenu si
řeší jiné oddělení, bez ohledu na nákupní cenu, a to oddělení realizačních cen.
V Česku se stalo téměř pravidlem, že odběratelé používají dvě marže – horní a spodní a u některých výrobků dochází k diskriminaci, např. mezi námi a
tzv. strategickými výrobky.

Podpora českých výrobků
je velice dobrá věc, jen by bohužel tato proklamace měla znít – podpora
kvalitních výrobků! Myslíte, že zákazník chce něco jiného? Pod heslem podpora
českých výrobků se leckdy schovává výrobek, který by nikde jinde nebylo možné
prodávat, jen u nás. Na obhajobu výrobců bych ale také řekl, že jsou dost často
nuceni vyrábět výrobky, které by normálně nevyráběli. Vyrábí je jen proto, aby
byli schopni dodávat třeba do řetězce i ostatní produkty, které vyrábí. Jinak
je opravdu zajímavé, že za dvacet předcházejících roků jsem moc českých výrobků
v zahraničí neviděl. Proč asi? Ostatních rozdílů je také mnoho, ale určitě
neznám v zahraničí žádnou firmu, která má např. účtárnu v Indii či
Polsku. U nás je to běžné a pak si dovedete představit, jak je zdlouhavé a problematické řešit drobnou chybu.

Máte přehled, kolik různých
produktů společnost distribuuje na rakouský trh? A kolik z nich se dostává
na ten náš?

To číslo se stále mění, ale jistě to budou stovky různých
produktů. My v České republice distribuujeme cca 100 výrobků.

Na čem je závislé
vaše rozhodnutí, když chcete na trh přivézt další produkt? Jakým postupům
takové rozhodnutí podléhá?

Při vývoji nového produktu spoluvytváříme od počátku nejen
chuť, tvar, hmotnost, ale také je nutné rozhodnout, zda bude vhodný pro náš
trh. Toto rozhodnutí je třeba udělat právě v začátcích vývoje
s ohledem například na umístění textů na obalech a mnoho dalšího. Pokud
tento výrobek splňuje naše požadavky, začneme plánovat prodej i u nás.

Letos jste otevřeli
historicky první Manner shop v ČR. Podle čeho jste vybíral místo a jak velkou plochu
fakticky prodejna zabírá, kde se vlastně nachází?

Nejedná se o klasickou prodejnu. Dostali jsme šanci od
společnosti Interspar vybudovat v jejich hypermarketu v Europarku
Štěrboholy tzv. shop in shop. Velmi rádi jsme tuto nabídku přijali. Nyní náš
shop zabírá více než 100 m².
Součástí je malá kavárna s výbornou kávou Julius Meinl. Tuto firmu jsme
také k této aktivitě přizvali.

Na co všechno se může
váš zákazník v Manner shopu těšit? Najde tam jistě i něco, co nikde jinde?

Manner shop v Europarku Štěrboholy nabízí nejširší
sortiment v České republice. Je to také jediné místo, kde najdete Manner fans
předměty. Zde si můžete pořídit vše od dětských dupaček, přes kvalitní zimní
bundu až po lyžařskou helmu. Vše pochopitelně v růžové Manner barvě. Pro
naše zákazníky zde připravujeme pravidelné ochutnávky našich produktů, akční
prodeje a premiéry novinek.

Co by mělo především zajímat
zákazníka na vašich produktech? Bude to kvalita?

Určitě. Naše výrobky jsou jistě jedny
z nejkvalitnějších na trhu. Jejich receptury jsou více než 100 let staré.
Jdeme stále stejnou cestou – cestou kvality. Neměníme receptury z důvodu
cen surovin. Poradím zákazníkům, aby se dobře dívali na receptury jiných
výrobců. Často se stává, že změní receptury i několikrát za rok. Stalo se vám někdy,
že jste koupila výrobek a řekla si: „Hm, ten teda chutnal lépe.“ Věřte, že to
není změnou vaší chuti, nýbrž právě změnou receptury. U Manner se vám toto
nestane. Receptura, jak už jsem řekl, je stále stejná. My například používáme
12 % lískových oříšků v náplni našich nejznámějších oplatek. Dovedete si
jistě představit náš konkurenční boj s výrobkem s tzv. velkým jménem, ale
podílem lískových oříšků v náplni 0 %. Zjistíte, že vám musí stačit pouze
příchuť oříšků. Paradoxně si to tento výrobek může dovolit, má totiž obrovskou
výhodu – zákazník si ho koupí ze zvyku. Změnu receptury a také hmotnosti přehlédne
– vždyť je to „náš výrobek“.

Co se týká Manner,
vnímám ve vaší obchodní strategii určitou hravost. Jak v TV reklamě,
osobním přístupu k zákazníkům či volbě různých kampaní. Také váš facebookový
profil je myslím velmi povedený. Na základě čeho tato volba a čeho jí chcete
docílit?

Ano, máte pravdu. Snažíme se o osobní či blízký kontakt se
spotřebitelem. Myslím, že to je naše cesta. Pořádáme mnoho aktivit, různých společenských,
sportovních, koncertů… V letošním roce jsme například pořádali Manner
tour. Objeli jsme celou Českou republiku s naší novou tváří, panem
Továrníkem a hosteskami. Pan Továrník cestoval, komunikoval, soutěžil
s našimi zákazníky, například o cestu kolem světa a mnoho dalšího. Po
celou dobu byly samozřejmostí ochutnávky našich produktů. Facebook? Já sám jsem
byl z počátku k tomuto způsobu komunikace mírně skeptický, ale čas mě
přesvědčil, že je to dobrý způsob, jak dostat informaci k zákazníkovi „zatepla“.

Jaký máte prostor ve
tvorbě vlastních reklamních kampaní a nakolik máte svázané ruce rakouským
vedením společnosti?

Ono nelze hovořit o svázanosti, spíše o společné cestě.
Média nakupujeme přes rakouskou centrálu v jednom bloku. Naši specialisté
ve Vídni dosáhnou na lepší nákupní podmínky, než kdybychom je nakupovali
samostatně. Venkovní reklamní plochy či regionální záležitosti již nakupujeme
sami. Promoční aktivity, sampling či různé akce připravujeme také zde. Jde
samozřejmě buď o naše vlastní zadání, nebo se přiřadíme k mezinárodnímu konceptu
či alespoň využijeme některé prvky z něj. Dám vám malý příklad. Manner je
velký mezinárodní partner skoků a letů na lyžích. V Rakousku je tento
sport velmi hodnocen, nikoli tak v Čechách. Přesto jsme součástí tohoto
projektu, ale příliš se na české scéně neprezentujeme. Spolupracujeme
s panem Jaroslavem Sakalou olympijským vítězem a mistrem světa ve skocích na lyžích. Věnujeme se komunikaci v klasickém
amatérském lyžování. V příštím roce nás můžete potkat – jako každý rok – na
našem zimním tour po lyžařských centrech.

Provází konkrétní
produkty také nějaký konkrétní příběh?

Ale jistě. Najdeme určitě nějakou zajímavost. Je pravidlem,
že naše výrobky jsou typické růžovou barvou, že? No vidíte, a přece se najde
jeden, který toto pravidlo porušuje. Je jím Manner Mignon. Je totiž vyráběn
v bílém obalu. To není záměr či předzvěst nového trendu, to se stalo
v minulosti omylem. Zkrátka byly chybně vyrobeny obaly, a protože nebylo možné
– z důvodu vysoké poptávky – počkat na výrobu nových, byly použity obaly
bílé. No, a máme hezký příběh, co říkáte?

Takže Mignon už budou
navždy bílé?

Zatím ano.

Znáte tvůrce
receptur? Mohou je dělat pouze lidé „zevnitř“, nebo existuje způsob, jak prodat
super recepturu společnosti jako externista?

Myslím, že to možné není. Pro vývoj nových výrobků máme
specialisty. Receptury jsou přísně tajné. Je možné připomínkovat, ale to také
jen zevnitř, myslím. Já i kolegové můžeme ovlivnit jak chuť, tvar, tak i
velikost balení.

Kolik továren má dnes
„pan továrník“ a kde jsou?

Naše společnost v současnosti vlastní tři továrny,
všechny se nacházejí v Rakousku. Z toho je patrno, že veškerá výroba
je zde. Zajímavostí může být, že vlastníme největší pečicí pece na světě. Veškeré
suroviny jsou pod přísným drobnohledem. Od vajíček z volných chovů až po
kakaové boby, ze kterých si vyrábíme vlastní čokoládu. Samozřejmě vlastníme mnoho
kvalitativních certifikátů včetně používání kakaa-UTZ z trvale
udržitelných zdrojů. Naše výroby se mohou pyšnit největšími pecemi na světě
s obrovskou kapacitou výroby.

Manner odkoupil
některé další menší společnosti. O kterých firmách můžeme hovořit a přibudou k nim
v dohlednu nějaké nové? Jedná se vždy jen o rakouské firmy?

Zatím ano, ale takové aktivity příliš neplánujeme. Jedná se
spíše o příležitosti než o cíl. Ano, v minulosti došlo ke spojení se
značkami Napoli, Casali čokobanánky a Rum kokos, Mozartovy koule Victor Schmidt,
Ildefonzo, Heller a také sloučení s firmou Walde Candita. Zatím se jednalo
vždy o rakouské firmy.

Můžeme se v letošním
roce těšit na nějaké další Manner novinky na našem trhu?

V letošním roce jsme uvedli na trh již několik novinek.
Ať už produkty z celozrnné mouky Vollkorn, a to v balení 75 a 300 g. Dále mini mignon
v praktickém balení v kelímku, což je Cubidoo, a v těchto dnech vítáme
trio Manner Picknick Black & White, Caramel a Original. Jedná se o malé 30g
balení s tzv. dvěma prsty. Očekávejte lahodnou chuť a kvalitu Manner.

Pořádáte také exkurze
pro zájemce, kteří by se rádi podívali do výroby? Případně, jak to probíhá a co všechno mohou vidět?

Prohlídky běžně neděláme, přesto leckdy uvítáme vzácné
návštěvy, ať z řad novinářské veřejnosti či např. populární osobnosti.

Jaká je zde pro vás
obchodní realita? Vnímáte, že s něčím vedete neustálý boj a podnikatelům
by se v některém ohledu mělo a dalo vycházet vstříc?

Samozřejmě, podnikatelé a soukromé společnosti jsou dost
opomíjeni. Oni totiž nemají čas, a leckdy ani chuť , třeba vyjít na Václavské náměstí a snažit se vykřičetsi
např. dodatkovou dovolenou či zdarma stravenky. Oni  je mohou dát sobě i svým zaměstnancům, jen
s tím rozdílem, že si na ně musí sami vydělat a žádné dotace ze státního
rozpočtu jim nejdou.

V jakém měřítku
se zajímáte a komunikujete s konkurenčními firmami, sledujete jejich práci a pozici na trhu a k jakému výsledku obvykle dospějete? Zajímají se také
oni o vás?

Samozřejmě sledujeme konkurenci a sázíme se, kdy uvedou na
trh obdobný výrobek či balení, které máme my. Konkurenti nás velice sledují,
jakmile zaznamenají nějaký náš větší úspěch – třeba novou příchuť – velice
rychle uvedou stejnou příchuť u vlastních produktů. Často se zamění přírodní
surovina za aroma a zákazník je přesvědčován o fantastické novince
s úžasnou chutí.

Jak motivujete svůj
pracovní tým a podle čeho především si vybíráte lidi, se kterými
spolupracujete?

Se zaměstnanci se snažíme vycházet velice přátelsky a
naslouchat jim. Naší prioritou určitě není pouze vzdělání, ale hlavně
komunikativnost, odbornost a snaha o dosažení úspěchů ve vlastní práci. Velmi
oceňuji především chuť pracovat.

Většina manažerů se
neřídí stálou pracovní dobou. Platí to i ve vašem případě? Kolik hodin vlastně
pracuje obchodní a marketingový ředitel společnosti Manner?

Moje pracovní doba není stanovena, ale věřte, že to bude
jistě dvanáct hodin, někdy i déle. V dnešní době chytrých telefonů vás
emaily doběhnou vždy a všude. Bohužel nedovedu okamžitě nereagovat. O víkendech
je to lepší, ale přenosný počítač mám zapnutý i o něm. Holt příprava na další
týden nepočká. O dovolené jsem ve spojení s kanceláří také, snažím se
alespoň vyřídit důležitou poštu. Už jsem pověstný tím, že jedu jen tam, kde je
dobré wifi připojení. Stále se mi zkrátka nepodařilo naučit se vše vypnout.
Vždy si říkám, že už bude lépe a že to jen momentálně byla taková situace. Zkuste se zeptat mé manželky, ta by vám řekla, že pracuji non-stop, ale tak hrozné
to není.

Co byste doporučil
svému mladšímu, podnikavému já?

Hezká otázka. Určitě bych doporučil, aby se naučilo
delegovat úkoly. Nebýt vždy tím, kdo je prvním a posledním v práci a snaží se jít vždy příkladem.

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Manneru

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Kontaktní údaje společnosti Manner CZ www.manner.com

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Lepší je malý čin nežli velká nečinnost.“ Miroslav Marek

Nejlepší, nejhezčí, nejrychlejší, největší.
Zdá se, že předpona nej- je pro Miroslava Marka nejpoužívanějším slovem jeho
slovní zásoby. Je to proto, že právě on je strůjcem seznamu rekordů, kterých
kdy kdo u nás dosáhl. Ve světě je to Guinnessova kniha rekordů, u nás se kniha
jmenuje Česká kniha rekordů a vydává ji Agentura Dobrý den z Pelhřimova, jíž je
Miroslav Marek ředitelem. Pelhřimovské náměstí je podle jeho slov magickým
místem. Padlo tam již přes tisíc rekordů! Další byly zaregistrovány na stovkách
míst naší republiky. Lidé překonávající rekordy mají, také podle Miroslavových
slov, vůli, vytrvalost a touhu vyniknout nebo alespoň pobavit své okolí. Jsou
to lidé, pro které platí, že malý čin je lepší než velká nečinnost, a kteří ze
svého slovníku vyškrtli slova „nemohu“ a „mohlo by se“ a nahradili je slůvkem „chci“.

V čem to tkví, že
Pelhřimov je magickým místem přitahujícím rekordy?

Pelhřimovské
náměstí je magickým místem. Nikde jinde nepadlo tolik rekordů – už víc než
tisíc. Soustředění takového množství úsilí a pozitivní energie tolika lidí ze
všech koutů České republiky i ze zahraničí na jedno místo, to už musí být znát!
Však se přijeďte podívat, určitě tu energii pocítíte. Ale zrovna tak by
šlo odpovědět třeba takto: je to prostě tím, že jsme tady my – Agentura Dobrý
den, zprvu jen pár kluků a holek, kteří se bez jakékoliv ctižádosti být někdy v
budoucnu „firmou na rekordy“ sami pokoušeli tu a tam překonat nějaký ten
rekordní počin.

Čím byly zahájeny tyto počiny?

Když se 22. září
1990 za doprovodu více než třicetičlenného realizačního týmu dokoulelo třináct
nadšenců z tehdy ještě klubu Dobrý den tzv. kotrmelcovým ruským kolem
z Křemešníka do Pelhřimova, což bylo 10 688 kotrmelců, a každý ze
zúčastněných přišel za oněch 8 hodin v průměru o 5 kilo váhy, byl zde tímto vytvořen první světový rekord. Nikdo
z přítomných netušil, že za oním, byť extrémně náročným, přesto poněkud
„bláznivým“ rekordem budou následovat další kroky.

Jako například?

Kromě těch
drobných i takové, jako bylo založení České databanky rekordů, otevření Muzea
rekordů a kuriozit v pelhřimovské Dolní bráně, založení Agentury Dobrý den
a už přes dvě desetiletí trvající tradice festivalů s příznačným názvem Pelhřimov
– město rekordů.

Je nějaké jiné město na
světě podobným centrem rekordů?

Pelhřimov je
jedinečný tou koncentrací všeho, co se týká rekordů: je zde muzeum rekordů,
koná se zde festival rekordů, sídlí zde redakce České knihy rekordů…, to
nikde ve světě není. Jezdíváme na různé akce a festivaly rekordů do zahraničí,
ale tam, kde se koná festival, nedělají knihu, a už vůbec tam nemají muzeum. A
obráceně – kde mají muzeum, třeba guinnessovské, nebývá přehlídka rekordů.

V jakém vztahu je váš projekt
s Guinnessovou knihou rekordů?

Česká kniha
rekordů a „guinnessovka“ – to jsou dvě různé, na sobě nezávislé záležitosti.
Oni jsou celosvětově působící, a tak se u nich Češi objevují sporadicky. A také
proto přišla před lety na svět Česká kniha rekordů.

Máte stejný pocit jako já, že vše, co je
nej, nej, nej, je vlastně pro získání pozornosti nejlepším marketingovým
nástrojem? Existuje také nějaké nejlepší PR?

Mám za to, že
nejlepší PR je být Karlem Gottem. Ale takové záležitosti neevidujeme, protože
jsou jen subjektivně posuzovatelné, neměřitelné. My sledujeme rychlost,
hmotnost, vytrvalost, počty, rozměry.

Takže kde není statistika, není ani šance
na ucházení se o rekord? Máte „metr“ na všechny rekordy, nebo se stále ještě
objevují nové, které se učíte porovnávat?

Nové nápady se
rodí stále. My Češi jsme velmi nápadití a navíc: přijít s něčím jako PRVNÍ, to
je přece prestiž! Proto se jako Agentura Dobrý den ničeho takového nestraníme,
naopak – novinkám fandíme.

Stručně řečeno, jaká kritéria musí adept
na získání titulu „nej“ splňovat a jak dlouho se smí svým titulem pyšnit?

Disciplína musí
mít jasná pravidla, aby případný rekord mohl kdokoliv v budoucnu překonat.
Pravidla zájemci o zápis do České knihy rekordů dodáme my. Pokud by se jednalo
o novou disciplínu, stanovíme pravidla po dohodě s pořadateli pokusu společně.

Na jak dlouho se rokordman
stává držitelem titulu „nej“?

Podaří-li se
rekord vytvořit, je dotyčný jedinec či tým, město atd. rekordmanem do té doby,
než dojde k překonání rekordu. Což může být za pár dnů – i takové případy už
nastaly, ale i za mnoho a mnoho let. Mimochodem – světový rekord Jarmily Kratochvílové
v běhu na 800 m
platí už 29 let!

Kdy jste začal archivovat
své záznamy pro knihu a jakým způsobem jste to dělal?

To souvisí se
začátky pelhřimovské Agentury Dobrý den. Zprvu jsme my byli těmi, kteří
vystoupali po štaflích nahoru-dolu, nahoru-dolu až na Sněžku, vyjeli „kotrmelcovým
ruským kolem“ po schodech až na střechu 16patrového hotelu Gomel, postavili
nejvyšší sloupec z mincí…, ale časem se na nás začalo obracet čím dál víc
lidí s dotazy, jak udělat rekord, jaký je ten stávající… Zvláště poté, co
jsme založili to, čemu dnes říkáme Česká databanka rekordů. Po pár letech jsme
prosadili kapitolu českých rekordů v „guinnessovce“, ale to už dnes nelze v
žádné zemi na světě. A tak jsme s mými kolegy a kamarády Lubošem Rafajem a Pepínem Vaňkem začali vydávat Českou knihu
rekordů.

Jak vypadá organizace zápisů do knihy
rekordů? Máte nějaký osvědčený systém, který by při předpokládané složitosti
mohl být v podstatě jednoduchý?

U každého rekordu
je přítomen komisař Agentury Dobrý den. Dohlíží na regulérnost pokusu, na
dodržování pravidel a na závěr konstatuje, zda byl rekord překonán či vytvořen,
nebo nikoliv. Ale každý rekord je jiný, těžko uplatnit jednotný systém, takže
mnohdy si dlouho lámeme hlavu, než pořadateli vydáme definitivní pravidla a
způsob posouzení jejich pokusu o zápis do České knihy rekordů.

Zaznamenal jste, že lidé mají při dosažení
svého prvního rekordu tendenci nacházet své možnosti
i někde jinde, vytvořit další rekord v něčem jiném?

I tací jsou a
není jich málo. Každý, kdo něco umí, má šanci se pyšnit oficiálním certifikátem o vytvoření rekordu, nebo dokonce tím, že se stane součástí expozice Muzea
rekordů a kuriozit. Leckdo umí víc, než jednu věc, jeden obor, a tak máme třeba fotbalového
dribléra, který je i držitelem rekordu ve skákání přes švihadlo.

Kdo má ve vaší knize nejvíce
rekordů? I tento fakt jste zaznamenal do knihy?

Doktor Jan
Skorkovský je držitelem 1 361 rekordů ve fotbalovém driblování. Je to člověk,
který uběhl maratón, přitom si kopal s míčem a ten mu za oněch sedm hodin ani
jednou nespadl z nohy. Stejně vyběhl i na Sněžku nebo přešel Itálii..

Myslela jsem si, že to bude
karikaturista Lubomír Vaněk! Tak kolik ten jich má?

Přes třicet a snaží
se o další. Lubomír se bude potápět a kreslit karikatury lidí pod vodou, a
ještě k tomu na čas.

Jak často je Česká kniha
rekordů kniha vydávána?

Česká kniha
rekordů vychází jednou za tři roky. Počtvrté vyjde nyní na konci října. Pokaždé
je nová, s novými rekordy, dosud nepublikovanými fotografiemi.

Patří Česká kniha
rekordů mezi dobře prodávané knihy, je o ni zájem?

Nemám moc přehled
o tom, kolik se prodá jiných knih. Ale naše kniha je žádaná, předchozí vydání
mělo náklad 6 000 kusů a museli jsme udělat dotisk. Možná je to tím, že každý
si zde může najít to své – dospělí, senioři, děti, sportovci, řemeslníci,
motoristé, kronikáři, výtvarníci, fandové fotbalu i různí sběratelé.

Jste velmi tvůrčí člověk. Považujete některé
své další aktivity za průkopnické?

Průkopnické určitě
ne, ale dlouhodobě se věnuji práci s dětmi, program letního tábora dávám
dohromady každoročně už přes 30 let. Jsem autorem několika desítek her a těší
mě, že se hrajou i jinde. Jednou bych rád vydal knihu her. Tábory jsou pro mě vytržením z
celoročního kolotoče. Je to jiný svět – v lese, s výbornými lidmi, s nimiž se
třeba i celý rok nevidíme, ale jsme tak sehraní, že se stačí na sebe podívat a
všechno klape. Odebíráme se na těch pár dnů společně s dětmi do jiné doby –  námětově čerpáme z méně známých pověstí, máme
jinou mluvu a snažíme se vpravit do nálady dávných časů, kdy na každém z osady záleželo,
jak se povede všem. A tak nás těší, že malí jsou pod ochranou velkých, ti jim
pomáhají. A pak během roku dokonce pořádají srazy.

Které aktivity naopak patří
k těm, u nichž se snažíte obnovit nějakou starou tradici?

Mám v Českém
rozhlase Region kratičký, ale každodenní pořad a je to už snad třítisící
pokračování na téma „bejvávalo“ .

Jaké možnosti vám otevřelo vaše působení
v rozhlase a jak byste nejlépe představil svůj pořad našim čtenářům?

Ten pořad se tak
jmenuje – „Bejvávalo“. A jsou to staré zvyky, obyčeje, pověry, tradiční
činnosti našich předků, jejich práce, protože skoro nic jiného neznali, vzory,
patroni, svatí., staročeské pranostiky, rčení, lidová moudrost, léčitelství,
bylinkaření, kuchyně, zkrátka život v časech, které se už nevrátí. Jde o doby,
kdy nebylo nad selský rozum a slovo chlapa platilo nad zákon. Tu dobu mě baví
poznávat i si ji na vrub toho zatraceného dneška tak trochu idealizovat –
chodím po vetešnictvích, lezu po půdách a hledám knížky a staré noviny.

Jaké aktivity nejčastěji a
nejraději propojujete?

Co lze propojit,
má být propojeno! U nás se schází spousta velezajímavých informací na jednom
místě. A jejich prolínání bývá užitečné. Kdysi jsme propojili vše, co šlo
vytěžit z našeho festivalu Pelhřimov – město rekordů se vznikem první expozice
Muzea rekordů a kuriozit. Na to se začali nabalovat další rekordmani a mistři
svých oborů, JEDNIČKY v řadě oblastí lidského konání. To dalo vzniknout České
knize rekordů, ale také druhé expozici muzea – Zlatým českým ručičkám. Nyní
bychom jejich nabídky rádi přetavili v putovní výstavy rekordů po celé České
republice. Ale obraťme list v onom propojování: svůj zájem o historii také rád
spojuji s našimi dětskými tábory. Zkrátka jednu věc je škoda využít jen
jednostranně či jednorázově.

Potvrdilo se vám
v pracovním životě, že účel světí prostředky?

To pravidlo asi
platí, ale spíš to vidím obráceně. Chce se mi věřit, že když člověk něco pro
jiné dělá nezištně, určitě se to v dobrém vrátí. Nebo už je tak zle, že to není
pravda?

Myslíte, že lidská vynalézavost má nějaké hranice?
V jakém směru vás překvapuje, kam jsou lidé ochotni zajít pro svůj úspěch
a věhlas?

Je to případ od
případu. Lidi jsou ochotni v mnoha případech investovat obrovské množství času,
ale nemyslím si – alespoň u rekordmanů, že jde v první řadě o dosažení věhlasu,
úspěchu. Těmhle lidem jde povětšinou o to jediné: dokázat, že to jde. Pan Tomáš
Korda věnoval vytvoření svých 90 exponátů ze sirek, které jsou vystaveny u nás
v Pelhřimově, neuvěřitelných 63 310 hodin čistého času práce. To je 7 let
a 2 měsíce, pokud by to bylo 24 hodin denně! Slepil kytary, na které lze hrát,
repliky skutečně existujících váz a dalších historických předmětů. Nikde jinde
na světě není nic podobného k vidění. I proto se ona expozice jmenuje Zlaté české ručičky.

Řekl byste, že dosažení různých rekordů má
co do činění s uspokojením vlastního ega? V jakých disciplínách to
vnímáte obzvláště?

Zcela jistě –
myslím v tom nejlepším slova smyslu. Každý z nás má totiž touhu být v něčem „nej“!
Je to lidská přirozenost: vyniknout, upoutat pozornost, být hrdinou, strhnout
ostatní, udělat něco, nad čím okolí uznale pokývá hlavou, pochválí…

Nicméně mnozí –
neznajíce starou pravdu, která říká, že lepší je malý čin nežli velká nečinnost
– se neodvážili. Naše Česká kniha rekordů ale přináší svědectví o těch, kteří
onu pravdu ctí a odvážili se, o těch, kteří svému rekordnímu zápisu věnovali nemalé úsilí. Někdy to byly
hodiny, dny, někdy roky a někdy téměř celý život. Myslím, že vlastní ego bylo nejvíce uspokojeno v těch
případech, když se rekordní snažení týkalo například řemeslníků, výtvarníků,
kterým je zápis do České knihy rekordů onou pomyslnou třešničkou na dortu
jejich činnosti. Mám na mysli třeba pana Halouzku, který celý život vyřezává
obří sochy z jednoho kusu dřeva a zcela jistě jej potěšilo, když byl do České
knihy rekordů zapsán jeho unikátní betlém s 250 postavami v životní velikosti, co
figura, to jeden strom! Zkrátka, kdo něco umí, může svým rekordem o sobě dát vědět.
A na druhé straně: rekordmanství je cesta z bezejmennosti.

Na jaké mety hodláte dosáhnout vy sám ve
svém profesním životě? Dokázal jste si to vždy předem stanovit, nebo spíše
plujete a necháváte svoji kariéru příležitostem?

Spíš než metu mám
takové přání: jednoho dne předat dál naši Agenturu Dobrý den, která vzešla z
nuly a na jejímž začátku jsme stáli před rozhodnutím, zda se vydat po cestě,
kterou ještě nikdo nešel. Předat ji tak, aby fenomén České knihy rekordů a Pelhřimova
jako města rekordů fungoval spolehlivě dál.

Děkuji za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

a Agenturou Dobrý
den www.dobryden.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Vyslovte přání, my vám ho splníme!“ Helena Váňová

Být dobrým „píáristou“ není vůbec snadná věc. Člověk,
který se na tuto cestu vydá, by měl být příjemný, empatický, měl by umět
otevřeně komunikovat s lidmi a nebát se ptát. A právě taková je Helena
Váňová. Její cesta ke kvalitnímu public relations (PR) začala kdysi dávno
v televizi Nova. Helena zde působila šest let jako scenáristka tehdy
nesmírně populárního pořadu Áčko. Práce v televizi ji naučila psát, umět
se vcítit do druhého a získávat informace, třeba i o nepříjemných věcech. Postupem času zabrousila
do produkce, která jí dala schopnost komunikovat s lidmi všech profesí a
věkových kategorií, ale také zorganizovat si správně čas. Tohle všechno nakonec
zúročila jako PR manažerka ve firmě Kloboukfilm, kterou vlastní spolu s manželem Tomášem.

V současné době se věnujete převážně public
relations (PR), máte na starost vztahy s veřejností, je to vaše původní
profese?

Není. K práci v PR mne dovedla životní praxe. Díky
své práci v reportérské branži jsem komunikovala s různými lidmi i známými
osobnostmi a čas od času mě oslovovali s prosbou, abych jim pomohla
s publicitou, zviditelněním. Postupně jsem začala PR věnovat více času, až
se z toho stala má nová pracovní činnost.

V čem spočívá „dobré píárko“?

Dobré píárko musí přinést zviditelnění tomu, pro koho
pracuji. Pokud jde o osobnosti, měly by se více objevovat v médiích, jde-li o
produkt nebo služby, veřejnost se o nich více dozví, čímž stoupá návštěvnost
oněch služeb nebo prodej produktu. To by měl být výsledek dobrého PR. Na rozdíl
od tradiční reklamy hledá takzvaně podprahové cesty zviditelnění, spojuje
klasickou prezentaci firmy nebo osobnosti s netradičními postupy. Je to ovšem
cesta, která se neobejde bez otevřené komunikace s klientem a je založena na
oboustranné důvěře.

Které vlastnosti považujete vy sama k vykonávání
této profese za důležité?
Právě ta důvěryhodnost, empatie a výtečné komunikační schopnosti. To jde
ale ruku v ruce. Umět se ptát, naslouchat, pochopit i nevyřčené a potom získané
informace využít v klientův prospěch.

Schopná PR manažerka by měla umět pracovat i pod
tlakem, zažila jste někdy nějakou situaci, kdy jste byla kvůli své profesi ve
stresu?
Běžně zažívám stresové situace. Kupodivu právě v nich pracuji nejlépe
a napadají mne famózní věci. Když se na to dívám zpětně, připadá mi až
neuvěřitelné, že jsem v daných situacích byla schopna tvořit, a čas od času dokonce
přemítám, zda ten nápad byl skutečně můj. To je míněno žertem… Nedávno jsme
dostali s manželem zakázku jistého internetového velkoobchodu, kdy jsme
museli vymyslet PR kampaň během tří dnů i s hudebním klipem. Na první
pohled šílená situace, nicméně po chvíli jsme začali chrlit jeden nápad za
druhým, až manžel nestačil zapisovat. A hudební klip jsme „otextovali“ cestou
na nákup. Po předvedení klientovi se nám dostalo nejen pochvaly, ale také
omluvy. Prý si nedokázal představit, co vše pro něj vymyslíme, tudíž ani
netušil, kolik práce nám to může dát.

V rámci PR zastupujete jednotlivé známé osobnosti,
ale máte zkušenosti i s firemním PR. Jak byste tyto dva druhy komunikace
s veřejností porovnala?
Většinou je PR pro celebritu snazší, lépe se s médii komunikuje. U firem je
velmi důležité znát a rozumět produktu, který mám zviditelnit. Pokud mu
nerozumím, nastává fáze vzdělávání, jako například u práce pro firmu Soudal,
která je zaměřena spíš technicky, což je pro mne velká neznámá. Tehdy jsem si
musela vzít na dovolenou prospekty a katalogy firmy a místo nicnedělání jsem se
na pláži učila, na kolik procent musí být vyschlé dřevo, aby ho bylo možné
natřít, jak se lepí dlaždičky na zeď, co je to penetrace a podobně. Jedině PR
manažer, který pochopí, čemu se firma věnuje, může pomoci s odbytem produktů
nebo jejich prodejem.

Pracujete nyní na volné noze, ale byla jste někdy během
své PR činnosti zaměstnaná?
Nebyla, a ani si takovou situaci nedokážu představit.

Jakou situaci nebo konkrétní
událost bylo pro vás nejtěžší komunikovat?
Všeobecně pro mne platí, že mi nejvíce
dají zabrat projekty, k nimž nemám žádný vztah. To je stejné jako u kterékoli
jiné profese: když člověku něco nesedne, není to prostě ono. Jenomže ne vždy si
mohu vybírat.

Zažila jste při PR práci i
nějakou komickou situaci?
Svým způsobem komický byl začátek PR spolupráce s pražskou klinikou
stomatologie. Bylo to v době, kdy jsem trpěla fobií z čehokoli, co se tohoto
prostředí týče. Do ECS mě přivedl leták, v němž prezentovali metodu, která
pomůže právě takovým pacientům, jakým jsem byla já. Zašla jsem přímo za
majiteli kliniky a nabídla jim své služby s tím, že jsem rovnou prozradila, jak
jsem na tom, a vysvětlila, že tuto práci budu brát i jako proces odstraňování „stomatofobie“.
Musím přiznat, že počátky naší spolupráce byly opravdu drsné, i když pro zubaře
komické, zvlášť když jsem byla přítomna některým (pro mne) drsnějším zákrokům.

Mezi ty humornější patří také
období spolupráce s pivovarem Bernard v době, kdy jsem nepila pivo, přestože
při zahájení pivních slavností každoročně docházelo k pivnímu přípitku na
pódiu. Standa Bernard mi jednou, poté co se nedalo přehlédnout, že jsem se
poháru sotva dotkla, řekl: „Heleno, při příští slavnosti tě chci vidět to pivo
vypít, jinak s tebou končím!“ A co myslíte? Pivní slavnosti v Humpolci jsem zajišťovala šest let!

Jak byste charakterizovala dnešní novinářskou branži?
Já jsem z novinářské branže vzešla, takže vím, co novináři chtějí,
rozumím jim. Mrzí mě, když se zevšeobecňuje a řekne se, že „novináři se na akce
chodí pouze najíst, vezmou dárek a odejdou“. Sama si pamatuji, jak jsem, ještě v dobách, kdy jsem se živila
coby reportérka, navštěvovala jednu akci za druhou, takže jediná šance, kdy
jsem si mohla něco dát, byla právě na akcích, tiskovkách. Mám ve svém okolí
schopné novináře, s nimiž dělám ráda, a potom samozřejmě existují i ti
méně schopní, přiživující se na těch prvních. Ty toleruji, ale nevyhledávám je.
Stejně tak mi nevadí tzv. laskavý bulvár, ale jsem proti tomu, když bulvár ubližuje.
S takovými novináři už dál nespolupracuji.

Máte nějaké zásady spolupráce s novináři?
Zásada číslo jedna je poctivá, otevřená komunikace. Nezbytně nutné je dělat
vše pro to, abych novináře nezklamala. Zní to asi divně, takže vysvětlím: na
akce zpravidla zvu známé osobnosti, díky nimž pak zástupci médií přijdou.
Jenomže někteří pořadatelé slibují účast celebrit, s nimiž nejsou domluveni, a
novináři pak na akci nemají co fotit, o čem psát. To se prostě nedělá. Bohužel
se někdy stává, že některá z VIP osobností nepřijde, přestože mi účast závazně
potvrdila. Je to nepříjemné a pak se zúročuje právě ono slušné, poctivé chování
k novinářům.

Zklamalo vás někdy chování nějakého novináře?
Třeba na jedné z posledních akcí, velkolepé módní přehlídce Jitky Klett se
jeden novinář opil a choval se neurvale. Nedbal mých žádostí, aby společnost
opustil, až jsem musela požádat o zásah ochranky. Takové neprofesionální chování mě opravdu naštvalo a tomuto
novináři již nebude na námi pořádané akce udělena akreditace.

Mimo PR jste se věnovala i psaní scénářů pro různé
pořady, vzpomenu například Áčko, Trní, Balírna, Receptář, Extra, VIP zprávy… Pro
jaké typy pořadů se vám scénáře píší nejsnadněji?
Já bych tu otázku položila jinak: „Jak a co se mi tvoří nejlépe?“ Pro mě je
nejlepší, když mohu po napsání scénáře reportáž sama režírovat a ve střižně za
pomoci střihače tomu dát formu. Tedy od A do Z vše udělat podle svého. Je
to stejné, jako když odmalička učíte své dítě, a pak ho převezme nějaká
instituce, která může všechno vaše snažení, vaši práci znehodnotit. Něco jiného
jsou ale talk show pořady nebo pořady podobné třeba právě Balírně. Tam jde o
práci celého tvůrčího kolektivu.

Zeptám se tedy, jak snášíte kritiku své práce?
Tak to je jedna z mých špatných vlastností. (smích) Profesní kritiku snáším špatně. Pokud udělám opravdu chybu,
jsem schopna to přiznat, ale jinak mi to vadí. Naštěstí mi scénáře už
neopravují, snad v začátcích, takže v této oblasti se obávat nemusím.

Co vás jako scenáristku dokáže nejvíc naštvat?
Když mám skvělý příběh, skvěle natočený, a když už je vše hotové, dozvíte
se, že z časových důvodů musíte  desetiminutovou reportáž zkrátit na tři.

Áčko byl svého času velmi populární pořad o lidech všech
věkových kategorií, kteří si prošli různými úskalími a strastmi, měli nemoci,
které změnily jejich životy, trpěli závislostí na něčem, na někom. Kde jste
čerpala náměty?
Musíte mít široký okruh přátel a nebát se oslovovat cizí lidi, třeba i na
ulici. Potom je důležitá již výše zmiňovaná empatie a důvěryhodnost, protože
často je velmi těžké dotyčného se zajímavým příběhem přesvědčit, aby šel do
studia a tam svůj, nezřídka docela intimní příběh, před milióny diváků vylíčil.

Jak se vlastně píše takový scénář?
To není pokaždé stejné, záleží na tom, pro jaký pořad onen scénář píšu. Pokud
jde právě o talk show, příběhy hostů musím přenést do scénáře a pak je zpracovat do
dialogů s moderátorem pořadu. K tomu patří i základní charakteristika zpovídaného, aby
moderátor věděl, jak s hostem komunikovat. Celé to vyprávění musí mít
jistý vývoj, gradaci, rozuzlení a pak závěr, aby divák pochopil, proč právě tento příběh přinášíme.

Stalo se vám, že se host při natáčení „zasekl“?
Stalo a není to vůbec příjemné. V Áčku, ale i v Trní se odhalovala
citlivá témata, hosté vlastně odkrývali své soukromí před miliony diváků. To si
někteří hosté uvědomili bohužel až přímo ve studiu. Najednou nechtěli nic říci.
Moderátorce potom nastaly perné chvíle – a mně s ní. Vybavuji si, jak se jednou takhle Bára Štěpánová snažila přimět hosta k
výpovědi různými situacemi z jeho života, on ale zarytě mlčel, nebo špitl, že
už se na to nepamatuje. Nakonec to Bára nevydržela a řekla: „Tady ve scénáři
stojí, že…“ Pán se nenechal zviklat a vše popřel. Byl to pěkný trapas!

V čem by měl být kovaný dobrý scénárista?
Základem je tolikrát zmiňovaná dobrá komunikativnost, empatie, nebát se
zeptat i na choulostivé věci, sám být otevřený, mít rád lidi. Bez toho to
nejde. A také samozřejmě umět psát. Měl by mít spousty kontaktů. Kdykoli jsem
chystala nové téma, obeslala jsem všechny své známé esemeskou nebo později přes
sociální sítě s prosbou o kontakty na lidi s příběhem na dané téma.

Máte nějaký tajný tip, jak lidi rozvykládat?
Jít příkladem. Ukázat, že také nejsem dokonalá, mám své radosti i strasti a
nemám problém o nich hovořit. Řídím se heslem: otevři se, lidé se ti také odhalí.

Neláká vás napsat scénář třeba k filmu nebo
seriálu?
Já už ho dokonce napsala, ale asi neměl spatřit světlo světa, protože mi
tehdy vykradli auto i s notebookem, v němž byl scénář. Měla jsem ho sice na externím disku, ale ten
mi pár dní nato spadl na zem a všechno bylo zničeno. Jednu z hlavních rolí
měla hrát Eva Holubová, která mi tehdy, po jeho přečtení řekla, že se jí příběh
i její role líbí a půjde do toho.

O čem byl ten scénář k filmu?
Byl to příběh ze současnosti o odhalené nevěře staršího zámožného muže
s mladou slečnou. Odehrával se na pozadí showbyznysu, jehož zákulisí tím
značně odkrýval.

To vás muselo mrzet, tolik práce, energie a na nic…
Mrzelo mě to, byla jsem z toho hodně špatná, ale právě v té době jsem
po dlouhých letech našla životní lásku, současného manžela Tomáše, takže jsem
trápení nad ztraceným scénářem hodila za hlavu. Manžel mě tehdy utěšil, že
uděláme film společně. Měl „v šuplíku“ svůj scénář k filmu, na který shání
finance.

O čem bude připravovaný film?

Film „Všechno“ je příběh života na ulici v Praze se vším, co
si pod tím představíte. Příběhem hlavního hrdiny, Slováka, který do Prahy
přijel za prací, se prolínají emoční příběhy dalších lidí, s nimiž se v Praze
setkává a s některými později i žije. Protože počítáme s účastí filmu na
světových festivalech, zahraje si ve „Všechnu“ světově známá zahraniční
celebrita. Jméno zatím neprozradíme, ale bude se jednat o někoho, koho znají
téměř všichni na světě. Tato celebrita ztvární ve filmu sebe samu a její
nadnárodní přesah a pobyt v Praze během natáčení jsou důležitým motivem filmu.

Proč se vaše společnost
jmenuje Kloboukfilm?
Při pohledu na naše logo je zřejmé, že
nejde o jen tak ledajaký klobouk. Ten náš představuje cosi jako kouzelnický
klobouk, tedy klobouk splněných přání. A tak je to i s naší společností,
alespoň co se PR nebo filmování týče. Vyslovte přání, my vám ho splníme!

Čím vším se vaše společnost
zabývá?

PR zastoupením firem i jednotlivců, mediálními tréninky, organizací
prezentačních, společenských a sportovních akcí na klíč, natáčíme dokumenty, klipy, reportáže, prezentační videa,
umíme navrhnout a vytvořit hudební zpívanou reklamu, textové formy prezentace,
firmám, které zastupujeme, děláme textové korekce.

Na co jste za doby svého působení v médiích pyšná, nebo
naopak na co byste raději zapomněla?
Pyšná jsem na každou práci, jejímž prostřednictvím, ať už to byl článek v
časopise nebo reportáž, jsem pomohla. A nejsilnějším zážitkem, co se práce
týče, bylo natáčení reportáže pro Extra na Primě o ženě čekající na
transplantaci srdce. V pražském Ikemu mě profesor Pirk seznámil se dvěma
ženami, které právě podstoupily operaci „umělého srdce“. Tři měsíce jsme čekali
na vhodného dárce. Bylo to jediné období v mém životě, kdy jsem si nevypínala
mobil ani v noci. Popsat okamžik, kdy mi profesorova asistentka zavolala, že se
našel dárce, a se štábem jsem vyrazila přímo na operační sál, jde jen stěží.
Stejně tak silné byly emoce během operace, která –  ač to na nás laiky v průběhu operace tak nepůsobilo
– dopadla dobře a paní již několik let spokojeně žije! Druhá z žen se bohužel
dárce nedočkala.

Tak to věřím, že tohle musí člověka potěšit. A když si
uvědomí, že byl u toho…
Obrovskou radost jsem zažila po napsání příběhu malého chlapce Patrika,
který si prošel spastickou dětskou obrnou. Lékaři drtili rodiče tvrzením, že se
kluk v životě nepostaví na nohy, ani o berlích! Jediná možnost, kterou vypátral
sám Patrik, byla léčba v Egyptě. Jenomže rodiče na takové léčení neměli
finanční prostředky. Díky naší reportáži se potřebný obnos podařilo zajistit a
chlapec, dnes už dospělý, chodí o berlích. Založil si nadaci, která pomáhá
podobně postiženým lidem.

Kdy jste začala psát pro společenské a ženské magazíny?
Bylo to v době, kdy jsem dělala scenáristku Trní. Jednoho dne mi
řekli, že si mám dát tři měsíce volna a peníze za to, co jsme natočili,
dostanu, až se to odvysílá. Žila jsem tehdy se svými třemi dětmi sama, musela
zajistit jejich obživu… Kamarádka mi poradila, ať nabídnu své psaní různým
magazínům. Obeslala jsem několik redakcí a získala práci pro několik časopisů
najednou: Jackie, Napsáno životem, Květy, Skvělá, Perfect woman, Look magazine
a další. K tomu jsem začala fotit, přicházela s novými rubrikami a
náramně mě to bavilo.

Co potřebujete k tomu, abyste napsala dobrý
příběh?
Ke psaní potřebuji ticho. Pak mi už jde vše samo, protože mám to štěstí, že
si příběh během psaní jakoby „odžiji“, popouštím uzdu emocím. U veselých epizod
se směji, smutné propláču.

Jste spoluautorkou knihy „Jak podnikají celebrity“, co
dalšího chystáte na tomto poli?
Chystám knižní trilogii inspirovanou skutečnými příběhy muže, který si
prošel válkou ve Vietnamu a vůbec etapami, které by vydaly na několik životů.
Mám rozpracovanou ještě jednu knihu, jednoduše řečeno „o věcech mezi nebem a
zemí“, ale na tu potřebuji jistý klid, což v tomto hektickém životě nejde.

Máte tři děti a všechny s vámi
pracují ve vašem rodinném podniku, jaké to je zaměstnávat rodinu?
Děti s námi sice spolupracují, ale mají svá zaměstnání.
Nejstarší syn Filip je technik a střihač v televizi, dcera Adélka pracuje
ve VIP zprávách na Primě a nejmladší Eliška dostudovala střední uměleckou školu
a Moderátorskou školu D3 Jany Adámkové, tyto dny by se snad měla objevit jako
reportérka v jedné televizi, ale zatím to nechci zakřiknout. Jak je vidět, děti
se „pomamily“, pracujeme prakticky ve stejném oboru.

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasy: Veronika Soukupová, Honza Hlaváček and friends www.honzahlavacek.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Agentura Kloboukfilm: www.kloboukfilm.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-4.html

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Pravidlo
sales manažera je: začít pozitivně!“ Milan Švára

Řízení
hotelového provozu je nelehký úkol. Obchodnímu oddělení jednoho
z nejprestižnějších hotelových zařízení, hotelu Radisson Blu Alcron v
Praze, směle šéfuje mladý a dynamický sales manažer, Milan Švára. Hotel má
bohatou historii a Milan se netají svým vřelým vztahem jak k prostředí (pozn. redakce: vytvořeném
ve třicátých letech dvacátého století, paradoxně v době hospodářské krize,
známým pražským stavitelem a architektem ing. Aloisem Kroftou), tak i ke
kolektivu, který, jak může redakce magazínu Best of díky téměř roční příjemné
spolupráci dosvědčit, si rovněž zaslouží pozornost a obdiv!

Čím
myslíte, že hotel Alcron přitahuje své hosty nejvíce?

Myslím, že je to jeho zasazením
do centra a především tím, že se nesnaží z Prahy udělat něco jiného, než
Praha je. Hotel má tradici, svůj osobitý styl, úroveň personálu a tím je
pověstný. Alcron není jen hotel, Alcron je pojem.

Nakolik
jste vy sám spjatý s hotelem Radisson Blu Alcron? Čím si vás získal?

Alcron je hotel
s duší. Nejednou mě moje maminka v dětství pokárala, ať se neušklíbám
nad svým talířem a jím, to co mám, jelikož nejsme v Alcronu. Pro mě, jako
člověka, který má na starosti obchod a potažmo prodej hotelu Radisson Blu
Alcron, je nejdůležitější, aby hotel a jeho služby byly na vynikající úrovni a já
tak měl při obchodních schůzkách pocit, že za mnou stojí opravdová kvalita,
která hosty či klienta nezklame. Nerad slibuji něco, čemu nemohu dostát. O
kvalitách našeho hotelu jsem přesvědčený.  

Pozorujete
rozdíl ve vnímání stylového art deco interiéru mezi zahraničními a místními
hosty?

Zahraniční hosté jej
vnímají jako něco pro ně netradičního – nového. Zejména hosté ze zámoří jako je
USA, Austrálie, Kanada nebo pak ze Středního a Dálného východu vnímají art deco
jako něco, co jim přiblíží styl a kulturu Prahy. Místní hosté jsou kolikrát
více rozpačití a dělí se do dvou skupin. První si stylu nijak nevšímá a bere
jej za standardní nebo za takový, jaký se od hotelu našeho typu v Praze
očekává a ta druhá skupina tento styl považuje za zastaralý a nemoderní.

Jak
se vám daří získávat místní klientelu? Jaká nabídka je může oslovit?

Tento zákazník si
pravděpodobně nekoupí pokoj na noc, ale může jej potřebovat zajistit pro někoho
ze svých známých, kteří hledají ubytování v Praze. Pro místní jsou
zajímavé brunche, které se s úspěchem konají nejen v neděli, ale i
v sobotu. Páteční taneční večery se staly v hotelu tradicí, pořádáme
rovněž školu vaření pro děti i dospělé.

Kdo
a co vás v hotelu nejvíce profesionálně ovlivňuje a nakolik jste
„profesionálně deformovaný“ například při návštěvě jiného hotelu či restaurace?

Profesionálně mě
nejvíce ovlivňují každodenní situace, protože práce v hotelu je tak
rozmanitá, že se vždy vyskytne něco nového, co člověka obohatí. Ať už se to
týká kontaktu s hosty, spolupracovníky nebo dodavateli. Myslím, že na tom
v rámci profesionální deformace nejsem až tak špatně. (úsměv) Pakliže jsem někde jako host, snažím se být dobrým hostem a
zároveň partnerem obsluhujícího personálu.

Jak
se stavíte k případnému problému či chybě, které zpozorujete?

Pokud něco nefunguje
tak, jak by mělo „zneužiji“ svých znalostí v rámci interních procesů a
obracím se rovnou na člověka, který má v té dané chvíli pravomoc problém
řešit.

Navštěvujete-li
jiné hotely, jaký osobně máte rád přístup?

V rámci své práce
cestuji takřka po celém světě. Tím, že bydlím v síti Radisson, tak je mi
věnováno na můj vkus zbytečně moc pozornosti. Na recepci se o mně ví, takže tím
to je dané. Je příjemné, když přijdu na pokoj a najdu tam pozornost hotelu. Ale
jinak na sebe pozornost poutám nerad a nevyžaduji žádnou extra péči. Oceňuji
profesionalitu.

Inspirují
a lákají vás v nějakém ohledu pobyty v jiných hotelových zařízeních?

Vždy se dá najít něco,
co bychom v rámci našeho hotelu mohli dělat lépe. Na druhou stranu je
spousta věcí, na které jsem hrdý, jelikož jsme v nich napřed. Co se týká
restaurací, tak od nablýskaného porcelánu a stříbrných vidliček utíkám spíše do
klasických hospod na českou klasiku.

Když
restaurace Alcron získala michelinskou hvězdu, jistě to do hotelu přineslo
mnoho radosti, ale současně i zodpovědnosti. Změnily se nějak interní procesy
hotelu? Vyžaduje taková situace nastavení nějakých nových, zvláštních opatření?

Michelinská hvězda je
jistě obrovský úspěch pro celý tým hotelu a znamená pro nás obrovskou
marketingovou příležitost. Zájem médií zejména o našeho šéfkuchaře Romana
Pauluse myslím předčil všechna očekávání a úspěch se tak odrazil
v obsazenosti naší restaurace, která je již nyní na měsíc dopředu
vyprodána. Museli jsme se větší poptávce přizpůsobit počtem zaměstnanců i
otvírací dobou. Jsou to ale příjemné starosti.

Jak
hodlá hotel Radisson Blu Alcron naložit s popularitou získané michelinské hvězdy,
která bezpochyby přitahuje pozornost gastronomicky zaměřené veřejnosti?

Samozřejmě této
skutečnosti využíváme v několika podobách. Frekvence pořádání lekcí vaření
pro jednotlivce i skupiny vzrostla raketovou rychlostí, díky michelinskému
renomé se nám daří podporovat prodej hotelu také skrze luxusnější prodejní
kanály oslovující klientelu toužící po nevšedních gastronomických zážitcích a
tzv. gastroturistiku.

Jaká
je vaše personální politika? Jakým způsobem motivujete tým lidí
k obdobnému vztahu k hotelu a výkonu, jako je tomu u vás?

To začíná už u výběru.
Vybírám si lidi, kteří jsou mi profesně a osobnostně nejblíže. Takové, kteří
dokážou dát do své práce srdce, čas a ochotu a já jim pak na oplátku dokážu dát
totéž v rámci jakéhosi koučování. Lidé nejsou roboti a jejich vlastnosti
je potřeba rozvíjet, ideálně dát jim k tomu prostor. Pak se před vámi
objeví skvělý tým plný osobností. Hotel má nějaké vize a cíle, s nimiž musí být
všichni ztotožněni. V našem týmu musí být lidé, kteří mají pro tuto práci
srdce.

Jakým
způsobem komunikujete s konkurenčními hotely?

Přátelsky a otevřeně.
Je to v zájmu nás všech, abychom znali prostředí. Potkáváme se na
obchodních cestách, u klientů, kde si doslova podáváme dveře. Když mi nastoupí
někdo nový na sales, tak ho v konkurenčním prostředí ochotně provedou.
Nemluví se o číslech ani o ničem jiném, pouze o produktu. Nechodíme ke
konkurenci tajně, ani oni k nám. Už to je divné a vztahům by to
neprospělo. Je lepší, když zájemce o prohlídku po hotelu provede někdo, kdo tam
pracuje.

Tedy
jste spíše jako jedna velká hotelová rodina?

Hotely společně
komunikují na několika úrovních. V rámci obchodních oddělení se jedná o
informativní schůzky hotelů prostřednictvím různých asociací, kde řešíme, jakým
způsobem zviditelníme Prahu jako turistickou destinaci a na jaké trhy bychom se
měli soustředit. Zároveň hodnotíme minulost a řešíme budoucnost. Podobné
schůzky mají kolegové z finančního oddělení, ředitelé hotelů, recepce atp.
Předávání všeobecných informací v rámci pražské hotelové rodiny funguje
poměrně dobře, jsme malý trh, na kterém se většinou všichni dobře známe.

Porovnáte-li,
v čem je způsob práce v hotelu Alcron odlišný od těch ostatních? Je
něco, v čem jste jiní?

Ano, jsme jiní. Máme
nejlepší hotelový tým v Praze.

Nakolik
dáte na reference z jiných hotelů na lidi, kteří od nich odešli a ucházejí
se o práci u vás?

Nedám na reference
hotelů, ale lidí, které znám. V mém rozhodovacím procesu hraje reference
mnohdy méně než 20% roli. Dám na svůj vlastní pocit, zkušenosti a odhad.

Když
se setkáváte v hotelu s lidmi z různých kulturních oblastí anebo
společenských vrstev, kategorizujete je nějakým způsobem? Je to třeba i
vyžadováno?

Aby hotel dokázal podat
kvalitní službu, je důležité, aby dokázal předvídat přání hosta. Pakliže toto
dokážeme, je host velice příjemně překvapen, jelikož se určité služby nemusí
dožadovat, ale je s ní již ze strany hotelu předem počítáno. Naši
zaměstnanci jsou školeni na kulturní a společenské rozdíly lidí různých
národností. Automaticky tak vědí, že pakliže hostíme japonské hosty, musíme jim
nabídnout oddělené postele (i pro manželské páry) a pokoje s vanou. Arabští
hosté ocení nabídku hallal jídla a pokoje s bidetem. Rodina s dětmi
uvítá již připravenou dětskou postýlku na pokoji, nebo dva pokoje propojené vnitřními
dveřmi. Přání a očekávání hostů jsou velice rozmanitá a jsme-li s nimi důkladně
seznámeni, jsme pak i schopni podat lepší servis nežli naše konkurence a hosté
se k nám vrátí, jelikož zažili příjemnou zkušenost.

Národnostní
rozdíly musí být mnohdy nemalým zpestřením a současně i prověrkou vašich
recepčních, není to tak?

Ano, je to tak. Ale
v tomhle je ta práce myslím velmi krásná. Paní v kostýmku, která
evidentně přijela do Prahy pracovně z Německa,  bude vyžadovat jiný
standard v přístupu od zaměstnanců, než pár z Anglie přijíždějící
evidentně na prodloužený víkend za turistikou. Němci a potažmo možná všichni
Evropané na obchodních/služebních cestách si nechtějí příliš povídat, nechtějí
omáčku. Chtějí se ubytovat, vědět, co pro ně můžeme udělat a zda to dostanou.
Pár z Anglie si pravděpodobně bude chtít popovídat, uvítá osobní zájem o
to, jakou měli cestu, rád si vyslechne doporučení kam jít a co dalšího hotel a
jeho okolí nabízí. Rusové jsou zase úplně jiní. Nejsou nepříjemní, ale je pro
ně přirozené být tvrdý. Zaměstnanci hotelu s tím tedy musí počítat a umět
se přizpůsobit dané situaci a být všeobecně empatičtí. Hotel je pro zaměstnance
jako jedno velké pódium. Musíte hrát svou roli a být šťastný, že nabízíte
hostům servis hotelu, pro který jste se rozhodli pracovat.

Jaká
nepsaná pravidla by měl host automaticky dodržovat? Pro někoho samozřejmost,
pro někoho to může být užitečná informace. (úsměv)

Ano, nad tím se taky
mnohdy pozastavím Co je pro někoho automatické, pro jiného být nemusí. Očekává
se od něj ohleduplnost k ostatním hostům, ohleduplnost k majetku
hotelu a respekt vůči zaměstnancům hotelu. Zaměstnanci hotelu jsou zvyklí
reagovat i na nepříjemné hosty příjemně a profesionálně, pakliže i host se chová
s respektem, zaměstnanci mu to několikanásobně vrátí. Arogance nebo nadřazenost
nikdy nepomáhá.

V případě,
že tomu tak není, upozorníte hosty?

V hotelovém lobby
máme nízké stolečky se sedačkami a už jsem zažil, že si na tento stoleček host
položil nohy. Upozornil jsem jej, že to není zrovna vhodné, jelikož si na ten
stoleček občas lidé dávají jídlo. Říkat, že by se měl host chovat tak, jak se
chová doma, není úplně výstižné. Ale jsou určitá pravidla. Ostatně život je
celý o pravidlech.

Zatáhněte
nás více do hotelového prostředí a řešení netradičních situací. Stávají se
hostům třeba nehody, které jsou rozsáhlejšího charakteru?

Ano, zrovna před měsíce
jsme takovou věc řešili. Host usnul ve vaně, ručník mu ucpal odpad a vytopil
tři pokoje pod sebou.

Jak
takové pohromy řešíte?

Použijeme jeho kreditní
kartu v případě, že host není pojištěný proti blbosti. (smích) 
Hotel samozřejmě pojištěný je, ale pakliže škodu způsobí host, měla
by ji zaplatit jeho pojišťovna. Proto se před
odjezdem na vaši dovolenou řádně pojistěte! (smích)

Co
je první, čemu věnujete po příchodu do kteréhokoli hotelu pozornost?

Je to vůně. Jsem velmi
citlivý na čich, a pokud v hotelu cítím nějaký zápach, tak je můj dojem
okamžitě hodně zkreslený. Nezajímá mě, kolik má TV kanálů, jestli je tam mramor,
bazén… zajímá mě, zda je tam čisto.

Jaká
nejvíce neobvyklá otázka vás napadá, na kterou se hoteloví hosté neptají a
považujete ji za důležitou?

Velmi často si hosté na
nejrůznějších internetových kanálech koupí pobyt, v nějakém hotelu a zajímá je
především cena. Ano, cena je důležitá, ale nejdůležitější otázkou by mělo být „Co ta cena všechno zahrnuje?“
Předejdete tak nepříjemným překvapením, jelikož některé hotelové portály
nabízejí absolutně nejzákladnější cenu, aby byly atraktivnější. Host se pak
diví, že nemá při finálním vyúčtování například zahrnutou snídani, internet
nebo daň.

Jakou
důležitou vlastnost u personálu pracujícího na hotelovém salesu preferujete?

Komunikativní osobnost
se srdcem pro servis lidem. Zároveň dravost a touhu po zaplnění hotelu na 100%
obsazenost za co nejvyšší ceny. (úsměv)

Tykáte
si ve vašem kolektivu?

Ano. Dokonce to od
svých kolegů na salesu požaduji. Nebyl to standard, a dokonce i generálnímu řediteli
jsem navrhnul, aby mi tykal.

Z jaké
podstaty? V čem vidíte přednost tykání?

Zřejmě se jedná o mou
deformaci z pobytu v zahraničí (USA a Austrálie), kde se lide
oslovují převážně křestním jménem, a vykání neexistuje. Mně osobně to pomůže se
k lidem v mém týmu více přiblížit, zbourat malou bariéru, která brání
v otevřenější komunikaci. Spousta lidí si říká, že to deklasuje respekt
vůči nadřízenému. Nemyslím si, že je to pravda a ti, co toto tvrdí, nejsou zřejmě
dobrými leadery a o respekt se právem obávají. Já dokážu svého nadřízeného
respektovat stejně, ať už mu vykám nebo tykám.

Narazil
jste někdy na úskalí tykání, kterému se lidé v profesním životě snaží
spíše vyhýbat?

Jak jsem již uvedl,
vyhýbají se mu ti, kteří z něj mají obavu. Samozřejmě že se zde bavíme o
menších kolektivech, kde to kultura pracoviště umožňuje. Pakliže je kultura
firmy nastavena pouze na vykání, i to se musí respektovat. Pokud někdo
v mém okolí překročil jistou hranici v komunikaci, nemyslím, že k tomu
napomohlo tykání, ale osobní postoj. S tímto člověkem je pak zapotřebí pravidla
znovu nastavit a připomenout mu je.

Jak
u vás řešíte situaci, kdy se vás host otáže: „Nemáte to na jídelním či nápojovém lístku, ale my na to máme chuť…
zařídíte nám to?“

Základní pravidlo je,
neříkat ne. Personál se ujistí o tom, zda to dokáže zařídit, zda dokáže najít
třeba i alternativní řešení, ale neměl by říci ne.

Jakou
radu jste v životě nejvíc ocenil?

Všeobecně se rád
poradím s kolegy. Každý z nás má oblasti, ve kterých je výjimečný a
zkušenější a je potřeba toho využít. Považuji za slabost, pokud člověk není
schopen přijmout názor či radu ostatních. To, co si z případné rady
v konečné fázi vezmu, je již další věc. Jednu z nejdůležitějších rad
mi dali moji rodiče. Říkali: cestuj a poznej svět. Pomohlo mi to se seznámit
s nejrůznějšími kulturami a tyto zkušenosti se mi v mé profesi velmi
hodí.

Kdo
jsou obvykle lidé, se kterými se radíte o svých rozhodnutích?

V rámci svých
profesních záležitostí se radím s celým svým týmem, jelikož máme společné
cíle a každý by se na nich měl podílet. V osobním životě mě zásobuje mnoha
radami moje dcera Nela (4,5 roku), která mě jen cestou do školky doslova zahrne
radami a informacemi na celý den. (úsměv)

Kdo
měl ve vašem životě na vás největší nároky?

Moji rodiče a trenér.
Moje máma byla vždy hodně akční a nenechala mě sedět na zadku. Táta to stejné,
ale on nedělal tolik ústupků. Mámě šlo vždy o osobnostní kvality. Nechávala mi
volnou ruku v tom, co se rozhodnu dělat, ale chtěla, abych v tom byl
nejlepší.

Sport
zdá se patří do vašeho života. Jaké kouzlo jste si v něm našel?

Sport je pro mě způsob,
jak si rád udržuji jak fyzickou, tak psychickou kondici. Já jsem soutěživý a to
také ke sportu patří. Máma mi vždy říkala, že jsem byl velký sobec v tom,
co jsem pro sebe chtěl. Ale nebylo to sobectví, nýbrž cílevědomost. Sporty,
které jsem si oblíbil, jsou plavání, běh, cyklistika, lyžování, tenis, squash…
Tedy spíše individuální sporty. Později jsem objevil i krásu floorbalu, protože
pivo chutná lépe v kolektivu. (úsměv)

Nekomplikoval
vám sklon k individualizmu někdy život?

To si nemyslím. Nikdy
jsem neměl velkou hromadu přátel, ale za to ti, které jsem měl, byli opravdoví
přátelé. Jestliže moji vrstevníci z mladších let měli hromady kamarádů, já
měl vždy 2–3 a jednu holku. (úsměv) Teď
mám těch holek víc, protože mám manželku a dvě úžasné dcery.

Slyšela
jsem, že jste si zaběhl nejen půlmaraton, ale dokonce celý maratonský běh
s výborným časem! Pokud se nemýlím, zvládl jste to za tři a půl hodiny? Je
to hec, výzva, relaxace? Co vás motivuje?

Jeden celý maraton jsem
si vyzkoušel již před dvěma lety a hodně to bolelo. Čas byl hrozný a od té doby
jsem si říkal, že to musí jít i lépe. A také když jsem se začátkem roku
postavil na váhu, řekl jsem si: „Tak dost!“ Stanovil jsem si cíl, kterým byl
Pražský maraton s časem pod čtyři hodiny. Podařilo se! Běh jsem si užil a
na trati jsem strávil 3 hodiny a 30 minut. Bylo to pro mě vše, co jste zmínila:
hec, výzva, zábava a relaxace. Půjdu do toho znova!

V čem máte
pocit, že v životě běžíte běh na dlouhou trať?

Hotelový sales a hotel
jako takový je běh na dlouhou trať. Nikdy není úplně vše hotovo a hotel se svým
24hodinovým provozem „nikdy nespí“. Jsem ale vytrvalec tělem i duší.

Děkuji
za rozhovor.

Text a produkce:
Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz 

Foceno v hotelu
Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz  

„Znalosti a schopnost
předvídat upevňují pilotovu psychiku stejně tak, jako bezvadná spolupráce celé
posádky.“ Michal Beran

Profesní
dráha pilota není rozhodně procházkou atraktivním růžovým sadem. Je naplněná
pevnými pravidly, disciplínou a především zachováváním sebekontroly. O tom všem
ví své profesionální pilot Michal Beran, který má dnes za sebou již sedm tisíc nalétaných
hodin a rovněž se věnuje výcviku posádek dopravních letounů. Náš rozhovor jsme okořenili
o zajímavosti, které se opravdu běžně nepublikují, takže za laskavé svolení k rozhovoru
děkuji letecké společnosti Czech Connect Airlines a.s. (CCA), se sídlem na Letišti Leoše Janáčka v Ostravě a Michalovi, díky nimž se
můžete dozvědět i pár pikantností z paluby letadla. Zdůrazňuji to proto,
že doposud se nepodařilo zrealizovat rozhovor s žádným jiným pilotem jiné letecké
společnosti, jelikož, jak mi bylo řečeno, tito piloti oficiální rozhovory dávat
nesmějí.

V čem
vnímáte rozdíly, když srovnáte vaši praxi u společnosti ČSA a u soukromé
společnosti Czech Connect Airlines, pro kterou létáte dnes?

Z hlediska profesního to
žádný význam nemá. Historicky byla vždy dobrá vizitka, když někdo létal pro
ČSA. Dnes už se to trošku mění, asi především z hlediska motivace.

S Czech Connect Airlines  létáte do zahraničí. Destinace máte stále stejné, nebo je měníte?

Létáme do zahraničí a je to o
to zajímavější, že se destinace mění. Ale ani u jiných leteckých společností to
není tak, že by pilot létal stále na stejné místo, protože na to navazují další
možné komplikace. Přináší to s sebou různá úskalí, například se můžete
dostat do rutiny a podcenit situaci.

Máte
na mysli snížení pozornosti?

Není to ani tolik o
pozornosti, spíše jde o to, že při stereotypu se snáze dá něco přehlédnout.

A
máte takovou zkušenost?

Že jsem něco přehlédl? Je
takové jedno pořekadlo, ve kterém se ptá druhý pilot kapitána: „Kapitáne, jak
jste se naučil nedělat chyby?“ Kapitán odpoví: „Tím, že jsem dělal chyby.“

Jak
dlouho trvá výcvik, než se člověk dostane do letadla jako pilot?

Než se dostanete do letadla
jako druhý pilot, je potřeba mít odlétáno zhruba 240 hodin.

Jaký
je o profesi pilota zájem?

Je to většinou takový
klukovský sen, ale kdo si za ním cílevědomě jde, tak toho docílí. Výcvik je
nákladná záležitost, ale jsou možnosti. Nemyslím si, že by to bylo omezené
penězi.

Jak
složité je v dnešní době získat práci jako pilot?

Každá společnost piloty
potřebuje stejně tak jako jiné profese. Situace stále kolísá a historicky se
mění a opakuje v rámci období, kdy je o piloty menší či větší zájem.

Nelákalo
vás létat pro armádu?

Tam jsem vlastně začínal,
ale protože se projevily zdravotní problémy s páteří, nemohl jsem v létání
na stíhačkách pokračovat. Pět let jsem se dával dohromady, než jsem mohl zase
začít létat.

Předpokládám,
že vstupní požadavky na fyzický a psychický stav jsou velice náročné.

To bezesporu jsou. Je to
dané Ústavem leteckého zdravotnictví, kde člověk musí projít až třídenními
prohlídkami, měřeními a testy.

Jak
je to u pilotů s psychikou? Může být člověk na tuto práci dostatečně psychicky
připravený?

Psychika pilota se vyvíjí od
začátku s počtem nalétaných hodin a získaných zkušeností. Velmi důležitá
je teoretická příprava a pak příprava na konkrétní let. Znalosti a schopnost
předvídat upevňují pilotovu psychiku stejně tak, jako bezvadná spolupráce celé
posádky. Spolupráce celé posádky zase zpětně závisí na připravenosti a
psychické odolnosti každého jednotlivce. V podstatě i na tom, v jaké
náladě a stavu člen posádky přichází do práce, jak je odpočatý apod. Existuje
obor, který se jmenuje CRM (pozn. redakce: Crew Resource Management), který se zabývá využitím lidského potenciálu, a je to obor, který se už
přibližně dvacet let neustále vyvíjí. První záznamy o něm jsou ze sedmdesátých
let, kdy se jím začaly zabývat americké aerolinky, které začaly brát
v potaz schopnost komunikace nejen lidí mezi sebou, ale i schopnost
komunikace pilotů se sofistikovanými palubními systémy a prostředím,
v němž pracují. Začaly se zkoumat takové vlastnosti, jako schopnost
člověka odhalit a vyhodnotit chyby a na základě toho učinit rozhodnutí apod.
Dnes je to tak propracované, že se zkoumají všechny vlastnosti, které mohou jednání
člověka ovlivnit. Ten problém začíná již ve chvíli, když jdete ráno do práce.  

Uvedete mi pro názornost
nějaký příklad řetězové reakce na problém, který může vzniknout ještě dříve,
než opustíme vlastní byt či dům?

Například:
pohádáte se s partnerem, jdete do práce, je vám zatěžko něco říct, dojde
k chybě v komunikaci, neřeknete svému kolegovy vše, nekoncentrujete
se, kolega problém nezaregistruje a předpokládá, že fungujete, což ale může
vygenerovat další problém a to je pak série, ze které se mnohdy ani
nedostanete. U 95 % leteckých nehod, nebo předpokladů k nim, je to o
tom, že selhává lidský faktor.

Jste
vy osobně pilot, který si dokáže udržet chladnou hlavu?

Několikrát nastaly situace,
které moji odolnost prověřily, to určitě ano.

Můžete
mi nějakou takovou situaci popsat?

Situace jsou různé, záleží opravdu
na zkušenostech, připravenosti a soustředění. Pokud o nich víte, nepřekvapí vás
a ani vás nedostanou tolik do chaosu. Ovšem pokud taková situace pilota
překvapí, tak v chaosu rázem je a odrazí se to na jeho jednání.

S obecnou
definicí se patrně nespokojím. Můžete mi povědět nějaký skutečný zážitek
z profese pilota?

Stalo se mi při létání
v Africe, že jsme měli na palubě požár. Taková situace je dost složitá. Se
vším se dá cokoliv udělat, ale požár je velmi komplikovaná situace. Tehdy to dopadlo
dobře. V takovém okamžiku se člověku honí hlavou spousta věcí. Na
odstranění závady je pilot připravený a nepřipouští si neúspěch, ale nejsložitější
je pro něj naložit s psychickým náporem ze strany pasažérů, kteří jsou
vyděšení. Víte, že techniku zvládnete, ale jakmile cítíte, že se ti lidé bojí,
tak to je taková nejosobnější a nejtěsnější situace, která se nedá k ničemu
přirovnat. Je velmi důležité pasažéry včas informovat a uklidnit.

Jak
to vlastně funguje, když potřebujete nouzově přistát při letu z bodu A do
bodu B a letíte třeba nad místy, která přistání příliš neumožňují?

Lety dopravních letadel jsou
naplánované tak, aby vždycky byla možnost přistát. Z hlediska statistiky,
kdy vysadí oba dva motory, což je opravdu velmi málo pravděpodobné, je stále
možnost úspěšně přistát na blízkém letišti nebo na vodě. Letadlo dobře plachtí
i bez motorů. Technika a systém údržby jsou dnes tak dokonalé a příprava letu
tak pečlivá, že v současné době je let letadlem mnohem bezpečnější než
jízda autem.

Opravdu
se musí přistát i v takové situaci, kdy je na palubě opilý člověk?

Opilý člověk je
nevyzpytatelný a nepředvídatelný. Mohlo by dojít k přímému ohrožení
cestujících, a to nejen lidí v letadle, ale i lidí na zemi. Vedou
k tomu bezpečnostní důvody.

To
se pak opilému cestujícímu takové mezipřistání pěkně prodraží…

To se mu tedy prodraží.

Jakou
mají cestující možnost dostat se do kokpitu? Myslím tedy ty střízlivé a
spořádané cestující. (smích)

Když by se chtěl cestující
dostat do kokpitu, tak by to rozhodně neměl zkoušet za letu na palubě. Měl by
oslovit leteckou společnost a ta mu patřičnými postupy umožní do kokpitu se
dostat. Navíc letecké společnosti pořádají i kurzy odvykání strachu
z létání a v rámci takového kurzu se pasažéři do kokpitu dostanou
také.

To
jsem netušila, že existují kurzy na odvykání strachu z létání.

Ano, jsou takové kurzy. A během
nich se také dostanete do trenažéru, ve kterém vidíte, jak se řeší situace,
když se během letu něco mimořádného stane.

Jaká
je úspěšnost těchto kurzů?

Pořádá je můj kamarád, který
byl spolutvůrcem této myšlenky. Před pár týdny jsem se s ním o tom zrovna
bavil a říkal, že kurzy mají velký úspěch. Využívá je i plno manažerů, kteří
musí létat, ale mají strach.

V letadle
se musíte spolehnout také na personál. Například o letuškách se hovoří jako o
servírkách v letadle. Ale tak tomu patrně není, že?

Úkolem stevardky/letušky na
palubě letadla je prioritně zajištění bezpečnosti pasažérů, kterou musí
zajistit jak na palubě, tak třeba při nouzovém opouštění letadla. Toto je priorita
a poslání stevardky. Za normálního provozu samozřejmě neprobíhá žádná nouzová
situace, takže se palubní personál využívá pro to, aby se zpříjemnily podmínky
pro pohodlí cestujících. Takže se roznáší catering a úsměvy. (smích)

Člověk
by řekl, že při létání do tolika destinací jste poznal mnoho zemí a měst. Ale
jak je to ve skutečnosti? Máte na nějaké poznávání vůbec časové možnosti?

V pravidelné dopravě na
nějaké procházky po destinacích není čas. Ale jsou mimořádné lety, nebo
charterové lety, kdy posádka dva, nebo tři dny zůstává v tom daném místě.
To je jedna z možností, kdy posádka může více relaxovat.

 Jak často se střídáte v rámci dálkových
letů?

Není možné, aby jedna
posádka letěla dvanáct hodin tam i zpět. Letí tedy dvě posádky a střídají se.
Na to jsou dané normy, které určují, jak dlouho může být pilot ve službě a podle
kterých se musí řídit. V průměru je to dvanáct hodin. Pokud je to nad
limit, tak je v letadle náhradní člen posádky. Pokud se letí dlouhé lety,
tak tam ten další pilot nebo stevardka jsou připraveni na střídání, anebo se
v destinaci posádky jednoduše vystřídají kompletně.

Stevardka?

Ano, i stevardky jsou
zesílená posádka a mají své normy.

Chcete mi říct, že v případě nouze by si stevardka poradila
s řízením letadla?

V jednom rozhovoru do
televize jsem řekl, že stevardka umí přistát s letadlem. Hodně se o tom
diskutovalo a pak mi kolegové dávali za vinu (s nadsázkou, samozřejmě), že jsem
celému národu řekl, že stevardka umí řídit letadlo. Během výcviku pro palubní
průvodčí jsou tito lidé školeni i na to, aby si poradili v kabině pilota.
V nouzové situaci, kdy ani jeden z pilotů není schopen ovládat
letadlo, je nejdůležitější najít rádio a začít komunikovat s okolím. Tyto
frekvence musí palubní personál znát. Pokud se jim podaří dovolat se na dané
frekvence, tak je velice pravděpodobné, že druhá strana přijímače dokáže vydat
instrukce, jaký ovladač stisknout, aby to zabezpečilo přistání letadla.

Takže
by to mohl dokázat i cestující?

Nejspíše ano, ovšem pokud
najde rádio. Když neznáte kabinu, tak ho asi nenajdete a když se nedovoláte
ven, tak nemáte šanci ovládat letadlo dle svého uvážení.

Nevyplatilo
by se tedy rádio označit tak, aby ho kdokoliv našel?

To je dobrá myšlenka. Ale
takových opatření by se denně mohla dělat spousta. Vycházíme
z pravděpodobnosti, že taková situace nastane. Z hlediska reálného života
bych v historii dopravního letectví nenašel ani jeden případ, při kterém by žádný
z členů posádky opravdu nebyl schopen letadlo řídit. Takže postup je takový, že
se ovládání naučí i stevardka.

Zajímá
mě otázka černé skříňky. Jaký je přesně její úkol?

V případě, že se stane
letecká nehoda, je důležité zjistit její příčiny. K tomu, aby se to
vyhodnotilo, je nutné mít množství informací, které se nahrávají právě tam – do
černé skříňky. Dráha letu, komunikace, rychlost, výška, prostě všechno.

Takže
když si přijde stevardka zaflirtovat s pilotem, tak se to pak uloží
v černé skříňce? (smích)

Určitě ano. (smích) Nahrávají se hlasové i letové
údaje. Proto stevardky s piloty na palubě letadel neflirtují. (smích)

Kde
je skříňka umístěna?

Černá skříňka je umístěna
v zadní části letadla. Podle statistických údajů se potvrdilo, že po
případné havárii letadla zůstává zadní část letadla velmi často nepoškozená. A
tak je zde menší nebezpečí, že by se s ní něco stalo.

Jak
je to s vyhodnocováním povětrnostních podmínek pro let?

U dopravních letadel může
pilot přistát i v téměř nulové viditelnosti, i ve velmi silné mlze.
V opačném případě, při vzletu, je to problém. Omezující jsou podmínky pro
odlet letadla, ale co se týká přistání, je letadlo schopno plně
automatizovaného přistání, které je monitorováno. Tak, aby vše dobře dopadlo.

Do
jaké míry mohou let ohrozit turbulence?

Každé letadlo má určité
limity, a pokud je dodržíme, tak jsme schopni proletět i velmi silnou
turbulencí bez toho, aby se letadlo poškodilo. Velmi silná bouřka, oblačnost,
zásah blesku, nebo vysazení motoru mohou způsobit problém, ale do oblastí s
velkým výskytem bouřek je zakázáno létat.

Co
se týká ohrožení letadla, pak jsou tu také pasažéři, kteří mohou ohrozit let třeba
ozbrojeným útokem. Co soudíte o bezpečnostních kontrolách na letištích?

Nerad bych se k tomu
vyjadřoval.

Ale
jako pilota vás to přece musí také velmi zajímat! Zeptám se tedy jinak.
Odlišují se bezpečnostní kontroly na letištích v různých zemích a
v čem?

Je fakt, že před deseti
lety, když jsem létal přes jeden africký stát, tak tam lidé procházeli přes
rentgeny, které nebyly ani zapnuté a na letišti vládl všeobecný chaos. Jsou to
věci, které jsou pro zveřejnění choulostivé, ale jak říkám, je to stará věc.
Příkladně uvedu Skotsko. Tam nekontrolují namátkově, nýbrž každou posádku a to
velmi pečlivě. Ty kontroly jsou mnohdy velmi nepříjemné, ale zajišťují i naši
bezpečnost. Nikdy nemůžete vědět, co se může lidem honit hlavou a jakých činů
jsou schopni.

Slyšela
jsem, že letecké společnosti prodávají více letenek, než jsou limity letadel.
Je to tak?

Ano, chodí to tak.

Jak
se pasažér dozví, že má takovou letenku? Já osobně jsem si nikdy takového
označení na letence nevšimla.

Skutečnost, že letecké
společnosti prodávají více míst, než kolik jich ve skutečnosti je
v letadle k dispozici, je věc veřejná. Každý se s pravidly,
podle nichž je toto realizováno, může seznámit. Ale přímo upozorněný na to
pasažér není. Nemusí to vědět ani ten, kdo letenky prodává, např. agenturní
prodejce letenek přes internet. Dnes jsou letadla vytížená z 60–90 %, a
tak to v drtivé většině není problém. Něco jiného je to na vytížených
linkách. Zde se počítá s tím, že „nadlimitní cestující“ bude
v případě potřeby tzv. upgradován do vyšší třídy (vyšší třídy mají pevné
počty sedadel a neobsazují se, pokud se neprodají). Pokud ani zde není pro
cestujícího místo, společnost je povinna se o tohoto pasažéra postarat.
Nabídnout mu náhradní let, ubytování, nebo eventuální finanční odškodnění.

A
v případě, že se letadlo na pravidelné lince neobsadí, tak nemusí letět?

Musí letět a dokonce je v záloze
připraveno náhradní letadlo, kdyby se s tím prvním stal nějaký problém,
aby bylo možné ho rychle nahradit.

Co
letecká nekázeň, třeba u pilotů malých soukromých letadel? Platí pro ně stejná
pravidla i postihy?

Ano, platí. A pokud způsobí
problém, jsou předvedeni před stejnou komisi, jako všichni ostatní piloti.
Nejhorší však je, za svoji chybu zaplatit tím nejcennějším, tedy svým životem. Ovšem
v dopravním letectví jsou následky mnohem větší.

Co
ženy pilotky?

Když jsem v roce 2002
odcházel od ČSA, tak tam bylo dvanáct pilotek i na pozici kapitánek.

Nedochází
v tomto oboru k diskriminaci žen?

Je to o tom, co kdo chce
dokázat. Mnoho lidí se vědomě nebo nevědomě diskriminace dopouští. Ovšem na
nebi je dostatek volného prostoru pro všechny. Rádi bychom na tuto skutečnost
poukázali, a proto jsme se s kolegy rozhodli uspořádat letecký festival s
názvem „Ženy na křídlech“, věnovaný ženám v leteckém odvětví.

To
zní fantasticky! Jak bude takový festival vypadat?

První část festivalu, vzdělávací,
budou tvořit semináře, přednášky a workshopy na témata spojená s otázkou
rovných práv a společenské odpovědnosti. Zveme odborníky a studenty
z celého světa, kteří si budou moci vyměnit své zkušenosti a také se
prezentovat veřejnosti. A jeho druhá část, zábavná, se bude týkat hlavně žen
pilotek. Pro představu – do programu leteckého dne bude například zahrnut hromadný seskok žen s padákem včetně jeho zápisu do
Guinessovy knihy rekordů, ukázka zásahu záchranářek, přelet stíhaček a
vrtulníků pilotovaných ženami, akrobacie Red Bull týmu (ČR), statická ukázka nejmodernější
letecké techniky, ukázka historických veteránů. Na tuto akci zveme i dopravní
pilotky pilotující ta největší letadla na světě a také kosmonautky.

Děkuji
za rozhovor.

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Karel Pražák

Foceno v restauraci Fama
Grand v Praze www.famarestaurace.cz

Vytvořeno ve spolupráci s leteskou
společností Czech Connect Airlines http://flycca.net

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

„Zkušenost si můžeme sdělit, nikoliv vyměnit.“ Cyril Svoboda

Cyril Svoboda, vědom si toho, že svět se dramaticky změnil a
diplomacie nemůže jít pouze cestou profesionálních diplomatů, se rozhodl v
tomto směru udělat osvětu. Diplomatické vzdělání se týká mnohem více lidí, než
by se na první zamyšlení mohlo zdát. Koho se týká a proč, zjistíte z našeho
rozhovoru, ve kterém jsme se zaměřili i na zákoutí rétoriky a veřejného
vystupování diplomatů.

Jak tomu bylo s vývojem vztahu k diplomacii u vás?

U nás je to
rodinná tradice. Moji dědečkové byli v politice. Dokonce bratr mého dědečka
byl ministrem v Tusarově vládě mezi válkami. Bratranec byl velvyslanec. O politiku
se u nás doma zajímají všichni. Tři z našich čtyř dětí studují obory
blízké diplomacii – právo, politické vědy, jazyky…

Je tomu dva roky, co jste odešel z aktivní politiky.
Uvažujete o tom, že se do ní zase vrátíte?

S výhradou
úsloví „nikdy neříkej nikdy“ návrat do aktivní politiky neplánuji. Politika
mě ale i tak zajímá a zajímat bude. Jsem a budu i dále člověk politický.

Kdo jsou lidé, které by program výuky na Diplomatické akademii měl
zajímat, oslovit a proč?

Lidé, kteří
chtějí profesně uspět a vědí, že nevystačí jen se základy etikety a protokolu. Naši
absolventi by se měli orientovat ve světě, zvládat základy diplomacie nejen po
formální stránce, ale i obsahově. Schopnost efektivní diplomacie by měla být nezbytným
vybavení lidí v manažerských pozicích. Velká škoda je, že není řazena už
do povinné výuky na základních školách. Smyslem Diplomatické akademie je
připravit budoucí diplomaty, sdílet s nimi osobní zkušenosti, aby se
vyvarovali zbytečných chyb a rozuměli problémům a aby se stávali lepšími.

Jak probíhá standardní výuka?

Standardní
kurz trvá sto dvacet hodin a předchází mu pohovor. Výuka začíná českým jazykem.
Což je zajímavé a velmi poučné. Pak následuje výuka komunikace s médii.
Smyslem tohoto bloku je pochopit chování a očekávání novináře, umět komunikovat
s médii. Kdo pracuje řadu let v médiích, může tuto zkušenost předat.
A to nabízíme.

Jeden nejmenovaný respondent mi řekl, že pokud rozhovor v médiích
nedopadne dobře, je to chyba jeho, nikoliv novináře. Co si o tom myslíte?

S tím
nemohu úplně souhlasit. Jistě, respondent nese svůj díl odpovědnosti. Pokud ale
novinář už přichází s nějakým předsudkem, udělá sice rozhovor, aniž by
lhal, ale ten může být buď mimořádně pozitivní, nebo naopak. Novináře ovlivní
jeho postoj, nikoliv informace, které dostane.

Máte nějakou zkušenost tohoto charakteru?

Jako
příklad si vzpomínám na rozhovor s novinářem, který mou odpověď uvedl: „Po
dlouhém váhání nakonec nejistě odpověděl…“, čímž mj. řekl – respondent je váhavý,
nemá to rozmyšleno. Mohl také napsat: „Zamyslel se a řekl…“, ale popsal to po
svém. Novinář má k ruce mnoho podprahových informací, které může do textu
dát a ten text pak nějak vyzní a respondent může říkat, co chce. Novinář je
ten, kdo často zásadně ovlivní celkový výsledek. A o autorizacích si ve většině
médií také nedělejte iluze. (úsměv)

Abychom se vrátili k výuce, s jakým obsahem studia mohou
vaši studenti počítat?

Naši studenti
studují dnešní svět, jeho hrozby, výzvy, soutěž a charakter. Tím, že je učí
bývalí členové vlády, generálové naší armády, velvyslanci a diplomaté, učitelé z vysokých
škol, studenti získávají velkou přidanou hodnotu – sdělenou zkušenost. U nás
tak slyší to, co se v žádných knihách nedočtou.

Co se očekává od potenciálních studentů?

Zájemci o
studium na Diplomatické akademii jsou studenti nebo absolventi vysokých škol.
Očekává se od nich jistá znalost politické situace, mezinárodních vztahů a předpokládá
se znalost přinejmenším anglického jazyka na úrovni FCE.

Jakým způsobem studenty z jejich znalostí zkoušíte? Máte
nějaké své osvědčené či dokonce ojedinělé metody?

Například kurz
rétoriky je v tomto kouzelný. Studenti mohou a mají sledovat různé
projevy, rozpoznat jejich význam. Bohužel, v naší zemi máme k dispozici
v zásadě negativní příklady řečníků. Proto studujeme velké vzory z dějin
lidstva – projevy, které změnily svět. Talenty se mezi studenty najdou. Nejde
pouze o obsah, nýbrž také o formu sdělení. Studenti dostávají za úkol
vypracovat projev na určité téma, který budou přednášet různým cílovým skupinám
lidí. To je hodně pestré a hodně se při tom naučí. Dobrý řečník je ten, který,
když začne mluvit, tak už se lidé bojí, že brzy skončí, tak silně si totiž přejí,
aby pokračoval.(smích)

Kdo z našich řečníků je dle vašeho soudu nejvíce pozoruhodný,
kdo vás zaujal?

Fakticky
dobrým řečníkem, bez jakéhokoliv politického zabarvení, byl pouze Miloš Zeman,
na jehož projevy ve sněmovně lidé opravdu chodili, protože to stálo za to. A to
z několika důvodů. Jednak měl sloní paměť – pro příklad uvedu jeho projev
v roce 1999, který trval asi 43 minut, ve kterém obhajoval státní
rozpočet, kde byla čísla, fakta, a on tohle všechno řekl z hlavy. Tam si
nemohl vymýšlet! Dále je velmi sečtělý a má bohatou slovní zásobu! Řečník,
který nemá bohatou slovní zásobu, se opakuje…

Nakolik považujete umění být dobrým řečníkem za naučené a nakolik jde
o přirozený talent?

Říká se, že
básníkem se člověk rodí a řečníkem stává. Není pravdou, že talent je zásadní.
Je to o pečlivé přípravě, tréninku a věrohodnosti řečníka. Nemůžete říkat něco
o něčem, o čem nic nevíte. Takže znalosti a trénink, to je zásadní!

Mají takovéto dispozice, nebo jsou k tomuto trénováni úplně
všichni, kdo se dostávají do poslanecké sněmovny?

Poměrný
systém, kterým se volí do sněmovny, je takový, který neklade stejný nárok na
každého jednotlivce, protože se vždy volí celá kandidátka dané strany. Poměrný
volební systém funguje tak, že strana má svého lídra a za ním může klidně být
jen křoví. To neznamená, že ti lidé jsou špatní. Ale znamená to, že se pak
dostávají do sněmovny lidé, kteří nikdy v životě veřejně nevystoupili. Oproti
tomu většinový systém, jak jej známe z voleb do senátu, je založen na tom,
že jeden člověk usiluje o jeden mandát. Většinový volební systém klade nárok na
jednotlivce. A proto bývají čeští senátoři většinou i lepšími řečníky, protože
si svoji pozici obhajují sami a přesvědčují voliče, aby je zvolili.

A co improvizace, jakou hraje roli?

U nás na ni
sází hodně řečníků a to je špatně! Řečník, který si řekne, že když už mluvil
stokrát, tak po sto první to zvládne bez přípravy, se v naprosté většině
případů mýlí. Obecně je známo, že nejdéle trvá příprava nejkratšího projevu.
Čím kratší projev, tím musí být pečlivěji připraven.

Co patří k pravidlům dobrého řečníka?

Pravidel je
hodně. Uvedu některá. Když vás přestanou poslouchat, přestaňte mluvit! Nemá
smysl, aby si lidé odnesli jediný dojem, totiž že to bylo hrozné. Každý projev
má mít myšlenku. Rétorika se musí pečlivě cvičit a projev musí být rozmyšlen,
mít strukturu. Projevem nedostatku vzdělání bývá místo vtipnosti vyprávění vtipů,
nebo používání vulgárních výrazů. Místo toho, aby řečník zaujal obsahem, tak
projev přeexponuje do vulgarity. Dobří řečníci zaujmou i bez těchto berliček. Dále
čtení projevu – nejslavnější projevy byly napsány, ale nikdy nebyly čteny
z papíru. Dnes jsou různá čtecí zařízení k tomu uzpůsobená, mohou
sloužit jako pomůcka. Ale řečník musí umět odpoutat své oči od psaného projevu
a navázat kontakt s posluchači. Pro příklad uvedu situaci, kdy na pohřbu
prezidenta Václava Havla měl pan kardinál Dominik Duka napsaný velmi dobrý
projev, ale současně byl svobodný od textu a udržoval kontakt s okolím.

U koho je čtení projevu výjimkou, která se takto nehodnotí?

Nastávají
situace, kdy to jinak nejde, než číst. To si může a vlastně musí dovolit britská
královna při zasedání parlamentu, nic jiného jí totiž ani nezbývá, protože
nečte svůj projev, ale projev premiéra… Jinak platí: Cokoliv, co chcete dobře
dělat, musíte skutečně žít, obor znát a studovat, soustavně mu věnovat
pozornost… Pak nemusíte číst, co jste si napsali případně, co vám napsal někdo
jiný.

Platí, že pro řečníka je asi největší výhodou, pokud ví přesně,
kdy a v jakém prostředí bude mluvit, kolik má času, v jakém pořadí
vystoupí?

Na to bych
moc nesázel. Prozradím vám některé z triků konkurence. (smích) Řeknou vám, že budete podle programu první v pořadí a
máte na svůj projev deset minut. To vás uklidní. Máte čas a nikdo by neměl
mluvit před vámi. Za chvíli přijdou a řeknou, že je změna programu, najednou
nemáte minut deset, ale maximálně sedm, protože organizátoři se dostali do
presu, ale nemáte být první, ale až druhý. Což znamená riziko, že se po někom
můžete opakovat. Zkrácení časového limitu vás rozhodí, musíte zkrátit svoji řeč
nejméně o celý odstavec a vynechat ho i ve své hlavě! Často se to se dělá
pro znejistění řečníka. Další trik – když začnete mluvit, někdo se začne bavit
a obsluha začne během projevu rozvážet kávu apod. Nebo někdo vylije vodu na
stole, čímž nikoho nezašpiní, ale strhne na sebe pozornost. Pokud budete projev
pouze otrocky číst, nebudete si s takovou situací umět poradit. Ani na
kurzech neučíme rétoriku v pohodě, ale připravujeme studenty i na takové
extrémní situace.

Máte nějaké doporučení pro širokou veřejnost, která se diplomacii
nevěnuje, ale chtěla by  rétoriku trénovat?

Určitě není
od věci nějaký kurz tohoto zaměření využít. Jako úplné minimum doporučuji
poslouchání mluveného slova. Z toho je možné mnohé vycítit, rozpoznat. U
nás v rodině je to běžná věc. Posloucháme krásná díla – Evžena Oněgina od
Puškina, nebo Vančuru, kterého mám mimochodem pro jeho krásný jazyk rád,
Dostojevského Bratry Karamazovy, když byly děti malé, tak to byly Staré pověsti
České, Karel Čapek, ale i Karel May… Poslouchání mluveného slova vám zlepšuje
slovní zásobu, když nám nezbývá čas na čtení.

Dokáže vás ještě někdo svou slovní zásobou překvapit nebo
zaskočit?

Neobvyklé
je používat obraty jako: Maje dostatek času, tak vám zatelefonuji. Jsa pln
energie, tak skáču vysoko. (smích) Tyto
přechodníky už mnoho lidí nepoužívá. Náš syn Vojtěch píše užívajíc přechodníky,
což je krásný, archaický gramatický útvar, který úžasně zkrátí myšlenku.

Jak se vám podařilo dát dohromady tým kantorů, kteří na vaší
akademii přednášejí?

Bylo to
celkem snadné, protože jsme se velmi dobře znali. Patří k nim třeba
Vladimír Pikora, František Štěpánek, Petra Stejskalová, František Rob, Miroslav
Kostelka, Vladimír Špidla, Daniel Váňa a další. Se svým týmem jsem spokojený.

Studenti od vás odcházejí s diplomem, který je opravňuje
k nějakému titulu?

Dostávají
diplom, ale ne titul. Toto vzdělání je přidaná hodnota, stejně jako třeba MBA.

Uvažujete o rozšíření spolupráce s někým konkrétním?

Ano,
uvažuji o spolupráci s Francouzi, kteří se o politiku a diplomacii aktivně
zajímají. Francie je země, kde se elita buduje na vzdělání, nikoliv na
penězích.

Jaké vnímáte u lidí v České republice největší ambice?

Otázkou je,
co společnost oceňuje. Když se podíváte na český bulvár, tak máte pocit, že se
díváte na společenskou dekadenci. Bulvár píše o českých hvězdách a hvězdičkách,
které prý určují, co je IN a standardy chování. Podle mě jsou často OUT a za
příklad si je skutečně neberu. (smích)

Kdo by podle vás měl šířit osvětu a současně byste si byl jist, že
jej bude veřejnost brát vážně?

Takový
člověk, který vytváří dobré mezilidské vztahy.

Jak vnímáte pojem „mít společenskou prestiž“?

Člověk
touží po uznání, po ocenění svých předností. To je dobře, protože každý nějakou
má. Je správné ocenit kvality druhého, i když to může jít ztuha. Neradi
chválíme jiné, když oni nechválí nás. A naopak je smutný projev pokřivené
prestiže, uznávání kvalit a předností, které člověk nemá. Tomu se říká
pochlebování.

O společenské prestiži sotva mohou hovořit lidé odsouzení
k pobytu ve vězení. Vy jste se je ale rozhodl navštěvovat a komunikovat
s nimi. Co vás k tomuto počinu vedlo, koho přesně navštěvujete a jaký
je výsledek?

Každý rok
navštívím některé vězně ve výkonu trestu, za kterými nikdo nechodí. Je to dobré
pro obě strany, pro navštívené, stejně jako pro mě. Člověk si srovná pořadí
hodnot, jak mají být nastaveny a uvědomí si, že každého může postihnout i to,
s čím nikdy nepočítal – třeba trest za zabití na silnici při porušení
dopravních pravidel. Kdo z nás nejel někdy nepřiměřenou rychlostí, nepřehlédl
značku a podobně? Nikdo si nemůže být jistý, že se mu něco takového nemůže
stát. I tito lidé ve výkonu trestu usilují o své uznání, omezeně a komplikovaně,
ale přece.

Jak hodnotíte společenský život lidí v České republice a
v jakém směru vnímáte rezervy?

Nejsem
častým hostem na různých akcích, a tak těžko mohu hodnotit. Vždycky záleží na
atmosféře a na lidech, kteří jsou pozváni a samozřejmě na tom, nakolik je daná
společenská akce formální. Myslím, že ve srovnání s Evropou máme co dohánět ve
formě společenského styku. Například psát na pozvánky způsob oblečení a na
pozvání odpovídat; zkratka RSVP (česky „odpovězte laskavě“) má svůj význam.

Jakou formu komunikace považujete za nejúčinnější, nejúspěšnější a
proč?

Osobní
setkání ničím nelze nahradit. Tak to bylo, je a vždycky bude.

Děkuji za rozhovor.

Text a
produkce: Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a
obuv: BANDI VAMOS- Pánské obleky www.bandi.cz

Foceno v
hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz