Jan Pixa – producent

 

 

Mgr. Jan Pixa je
doslova mužem mnoha řemesel i profesí. Největším uměním je ovšem skloubit vše dohromady,
aby dobré nápady nezapadly, aby dar talentu i pracovitost pomáhaly na život
nahlížet z té příjemnější lidské stránky.

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

V internetových encyklopediích
se píše, že jste scenárista, moderátor i podnikatel. Čím se cítíte nejvíce?

Jak kdy. Podle toho, co právě musím dělat. Když musím něco
psát, mám pocit, že jsem scenárista. Když moderuji, snažím se být moderátor, a
když podnikám, tak podnikatel. Ale ony se ty profese stejně tak nějak vzájemně
prolínají a zasahují jedna do druhé, že se nedá mluvit o nějaké čistotě
profesí. Když moderujete, líp se vám pak píše, a když píšete, líp se vám
moderuje. A nakonec to musíte podnikatelsky prodat.

 

Jste syn slavného
otce. Mohl byste říci, zda vám váš tatínek uměleckou cestu schvaloval, nebo vás
nechal, ať si se svým osudem poradíte sám?

Nechal. A dnes, s odstupem času, jsem mu za tohle velmi
moudré počínání nesmírně vděčný. Vřele to doporučuji všem rodičům, i když
chápu, že to je poměrně těžké.

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Vystudoval jste Gymnázium Jana Nerudy ve známé
Hellichově ulici na Malé Straně a byl jste členem zdejšího divadelního kroužku,
kam chodilo mnoho dnešních proslavených herců. Kdo vám z nich nejvíce utkvěl v paměti?
A čím?
 

Martin Štěpánek – pamatuji si, že jsme společně ještě
s několika spolužáky vyměnili dveře od ředitelny s dveřmi od záchodu,
pak Klára Jerneková, protože byla k nám mladším velmi laskavá a vstřícná.
Pak Jaromír Hanzlík jako kamarád, se kterým jsem potom ještě někdy
v sedmdesátých letech pracoval na dětských pořadech, a jako vzor samozřejmě
Jan Tříska. I když byl starší, do kroužku dál chodil a pomáhal. A Jaroslav
Someš. A především hlavní postava a zakladatel celého slavného kroužku, náš třídní
profesor Láďa Novotný.

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Byl jste i opravářem
televizorů a pak už nastal jen krůček k Československé televizi, kde jste poté na konci šedesátých let minulého
století působil jako asistent kamery, scény i režie…

Měl jsem příležitost pracovat na pořadech Mates, Vysílá studio A a při natáčení televizních písniček, dnes se tomu
říká klipy, s kameramany Motejlem, Lebedou, s režiséry Vaštou, Hladkým,
Manolovou. Poznal jsem tu i většinu tehdejších pěveckých hvězd. Byla to
zajímavá a poučná škola života, na kterou vzpomínám i dnes, kdy spolupracujeme
se současnými hvězdami.

 

Vzpomínáte si na
období, kdy jste působil jako producent Supraphonu?
Měl jste tehdy volné pole působnosti?

Kupodivu měl, ale právě proto moje producentství tady brzy
skončilo. Bylo to někdy v roce 1970. Mohl jsem si vybírat zpěváky i hudbu
a texty. S hudbou celkem politicky nenarazíte, ale s texty byl
v té době problém. Já si je psal většinou sám a v jedné písni,
jmenovala se Malá loď, jsem napsal: „…už
plout nás nebaví, plachty jsou děravý, kdo teď vezme loď do vleku, snad jen
pánbůh ví… ta má snaha marná byla, loď se s námi potopila.“ Tu píseň
nazpívala Marie Vršecká, vyšlo to na deskách, ale pak to někdo nahoře pochopil
jako politickou alegorii, nebo spíš parodii na normalizační proces, a už jsme
jeli. Desky z obchodů a já a Vršecká ze Supraphonu i z televize.

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Vystudoval jste FAMU,
scenáristiku, dramaturgii u pana profesora Osvalda. Můžete dnes s odstupem
času říci, co bývalo tehdy na dramaturgii nejvzrušivější?
 

Srovnávání uměleckých směrů a postupů u nás a ve světě. Když
jsem byl na FAMU, tak ještě nestála normalizace na tak pevných základech,
profesory ještě nestačili vyházet, a tak se učilo a přednášelo
v přetrvávajícím duchu pražského jara. A hlavně nám promítali filmy, které
se jinde nedaly vidět – zahraniční i naše trezorové.

 

V letech 1977 až
1996 jste byl tzv. na volné noze. Stalo se toto období i vaší nejdůležitější
tvůrčí etapou?
 

Doufám, že ne. Důležitější bylo období 1967 až 1971 a studia
na FAMU. A to nejdůležitější období by snad ještě, proboha, mohlo přijít.

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Už sedmnáct let
podnikáte s manželkou ve výrobě obalů. Jak jste se k této
problematice dostal?

Díky švagrovi Zbyňku Palichovi, který po roce 1989 založil
se společníkem firmu Omega, která
dodávala vybavení pro pekárny – mimo jiné i automatické baličky. A pro ty
baličky byly potřeba obaly. Ty u nás nikdo nevyráběl, a tak jsme si
s manželkou řekli, že bychom to mohli zkusit. Bez jakýchkoli zkušeností a
peněz jsme se do toho pustili. Kdybychom ty zkušenosti a peníze měli, asi
bychom to neudělali. Ve spolupráci s jednou významnou německou firmou jsme
založili firmu Aliva a začali vyrábět
obaly na pečivo a toustové chleby. Zanedlouho jsme dodávali pro celou republiku
všem velkým pekárnám, zaměstnávali jsme pětadvacet lidí a na naši původní
profesi vůbec nebyl čas. Trvalo to osmnáct let. Pak se nám po ní přece jenom
začalo stýskat, tak jsme výrobu předali našemu dlouhodobému partnerovi OTK Kolín a začali jsme znovu tvořit.
Tady bych se ještě rád zmínil o manželce. Většina kolegů se diví, že můžu celý
život pracovat s manželkou. Každý mi říká: „To nechápu. My bychom se
s manželkou za pár dnů zabili.“ Na to odpovídám, že pracovat s manželkou
jde velmi dobře, ale je tam jedna podmínka – jeden z té dvojice musí mít
rozum. Manželka je pro mě taková brutálně pozitivní laskavá cenzura. Jak to
funguje? Já něco napíšu, ona řekne, že je to blbý, tak to přepisuju tak dlouho,
dokud neřekne, že takhle by to snad šlo. Případně to přepíše sama. A stejné pracovní
postupy uplatňujeme i v podnikání. Já něco geniálního vymyslím, ona řekne,
že to zase tak geniální není, a tak to necháme být.

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Je těžší byznys ve
výrobní sféře, nebo v umělecké oblasti?

Ono to vyjde nastejno. V pekárnách i u kumštu jsou
bezvadný lidi, odborníci, machři, ale vždycky se někde objeví nějakej hloupej prevít.
Kolikrát stačí jeden a dokáže otrávit život spoustě slušných lidí okolo. Nevím,
jak je to možné, že ta slušná drtivá většina si to nechá líbit, a nevím, jak je
možné, že na tuhle historicky notoricky známou věc jsme si ještě nedokázali za
celá ta tisíciletí vymyslet účinnou zbraň. Škoda. Jinak by tu byl na zemi ráj.
Ale je fakt, že z toho nás Bůh už dávno vyhnal. A potom – naší národní
chronickou nemocí je jednak závist, a jednak kopírování a kradení nápadů.
Například když si někdo v ulici otevře květinářství a prosperuje, může se
spolehnout, že se za chvíli začnou v okolí objevovat květinářství další. Když
jich je plná ulice, tak se diví, že neprosperují, ale postupně krachují.
V umělecké oblasti je to podobné. Jak s něčím přijdete a je to jen
trochu úspěšné, hned se po vás začnou někteří hlupáčci opičit. A stejně tak
náměty. Dejte někam námět a za chvíli se s ním setkáte, ale pod jiným
jménem. Bohužel na náměty u nás neexistuje žádná spolehlivá ochrana. A proti
závisti taky ne.

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Ale vraťme se
k divadlu. Jste producentem i autorem pohádkového muzikálu Kapka medu pro Verunku, který se hraje
Divadle Hybernia. Chtěl bych
se zeptat, o čem je, i když možná odpovíte jako moderátoru Janu Rosákovi:
„Napřed se setmí…“
 

Správně. Zřejmě jste to viděl. Setmí se, začne předehra, pak
přední projekce a vypravěč – pan Stanislav Zindulka – říká: „V pohádkovém
moři na pohádkovém ostrově byla tři království – Popelkov, Zlatovláskov a
Honzovsko. Něco vám ty názvy připomínají? Pochopitelně. Vždyť ta království
znáte z pohádek…“ A pak už se odvíjí příběh o tom, jak to bylo, nebo
mohlo být, dál s těmito postavami, když už měly dospívající děti. Jestli
uměly vládnout, jestli se správně chovaly k přírodě a jestli náhodou někde
neudělaly chyby, jejichž následky pociťujeme dodnes.

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Připravujete i další
muzikál. Sněhová královna bude mít
premiéru 20. září opět v Divadle
Hybernia
. Přináší vám více radostí, nebo vás na této nové práci překvapilo
něco nečekaného?

Kromě obtížného shánění peněz na realizaci muzikálu – bez
nějaké sponzorské pomoci dnes výpravný muzikál neuděláte – jsou to jen radosti.
Radost z práce s takovými mistry, jako jsou autoři hudby Zdeněk a Dan
Bartákovi, dále pak celá rodina Felixe Slováčka, režisér Lumír Olšovský, choreografka
Adéla Srncová nebo scénograf Martin Černý.

 

Lze se zmínit o
hereckém obsazení Sněhové královny? Nebo
jména zůstávají tajemstvím?
 

Tajemstvím není Dáda Patrasová v titulní roli a Ivana
Korolová jako Gerda. Ostatní jména tajemstvím jsou a doufám, že velmi
překvapivým.

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Napadlo vás někdy, že
byste o svém přebohatém životě napsal autobiografickou knihu? 
Možná již rukopis
máte napsaný a leží už na dně pověstného šuplíku spisovatelského stolu…

Víte, že nenapadlo? A to ani potom, co jsem viděl
v regálech knihkupectví paměti a moudré životní rady několika
pětadvacetiletých začínajících umělců.

 

Skončeme trochu
filozoficky: Co je ještě před vámi?

Filozoficky: Nevím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jan Pixa, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Helena Plívová – ředitelka projektu ŽENY s.r.o.

Mít tah na branku je
zásadní vlastnost žen v řídících pozicích. Přidejte k tomu přirozenou
a velmi dobrou organizační schopnost, empatii a cit pro komunikaci. Máte před
očima Helenu Plívovou, ženu podobnou těm, pro které jsou překážky výzvou, můžete
se na ně spolehnout a mají vždycky v rukávu pár docela povedených
kreativních nápadů. Není tomu náhodou, že zrovna Helena řídí projekt ŽENY s.r.o. Právě takové dámy svět
potřebuje. Hybnou sílu trhu, osobních vztahů a duševního rozvoje.

Helena Plívová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Řídící pozice přináší
velký objem práce. Jakým způsobem si sama členíte rozsah svých činností?

Rozsah určují cíle, mí klienti a „zákazníci“, jejich zájem a
dané priority. Naštěstí mám v tomto ohledu dvě výhody. První je, že mě
skutečně baví dělat věci alespoň trošku jinak a ne každý úkol stejně, stále
však s jediným cílem – dělat věci tak, abych s nimi byla spokojená
nejen já, ale především naši klienti, klientky, zákazníci a zákaznice. A druhou
výhodou je, že jsem se díky projektu ŽENY
s.r.o.
dostala poprvé v životě do situace, kdy dělám prakticky stoprocentně
a sama za sebe věci intuitivně a také mnohem jednodušeji.

 

Co je potřeba pro to,
aby člověk dospěl k nejlepšímu tvůrčímu myšlení?

Tvůrčí myšlení je u mě o pochopení a ztotožnění se. O dennodenní
potřebě a drilu sypat nápady z rukávu. Ale nepovažuji se rozhodně za
žádného skutečného umělce. Mě k nejlepším nápadům přivedou pevně dané
termíny a dokonalá znalost všech detailů záměru či zadání. A pak je třeba
odvahy. Odvahy přinášet myšlenky. Odvahy přemýšlet jinak. Toužit inspirovat a neustále
překvapovat.

 

Jaké kreativní výkony
považujete za svoji kariéru za stěžení, nejvíc vás ovlivnily?

Nejvíce jsem pyšná na náš web www.zenysro.cz
a náš claim Milujeme posedlosti žen. V mojí kariéře je to de facto poprvé,
co jsem sama pro sebe – pro náš vlastní projekt – vytvořila zadání i řešení.

Helena Plívová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Dělala jste si
průběžné průzkumy? Jaké názory jste považovala při přípravách za důležité?

Průzkumy
dělám dennodenně a vlastně již dvacet let své praxe. (smích) Jsou to denní průzkumy podstaty přemýšlení lidí, analýzy
toho, jak vnímají sebe a svou realitu. Jak chápou nové informace a jak je
přijímají. Jak se podle nich řídí sami, ale i jakým směrem jsou vedeni trendy.
Ale s každým novým úkolem musí přijít i hlubší sonda do daného tématu,
nezbytný je aktuálnější a detailnější přehled o dění v daném segmentu. To
vše mi pak pomáhá směřovat myšlenky a krystalizovat z nich ty, které jsou
nové, novátorské, jiné.

Stejně tak to bylo a je v projektu ŽENY s.r.o. Základem byla samozřejmě
několikaměsíční detailní analýza lokálních i zahraničních zdrojů, monitoring
aktivit rozličných projektů a přístupů zaměřených na ženy, nových technologií a
komunikačních kanálů. Pro ženy je v oblasti informací, inspirace a
motivace přehršel projektů. Ale buď jsou reálně pozitivně strnulé, anebo
nereálně aspiračně demotivující. (úsměv)
Raději to řeknu jinak: realita je taková, jakou si ji dokážeme udělat. A pokud
zjistíte, že máte na to být lepší než ostatní, ukažte to. Činy a svým vlastním
příkladem. Přiznejte, jak a jakou cestou jste to dokázaly. Přiznejte i to, že
dokonalost je právě v nedokonalosti. Přijměme sebe, to, co je nám vlastní,
a s tím pracujme. Pracujme poctivě a vlastně neustále.

Celý projekt
stojí na tom, co je ženám vlastní. Hovoří jejich jazykem, srdcem i myšlením.
Inspiruje je v naší společné realitě. Ale s obrovskou nakažlivou energií,
kterou mohou předávat jen spokojené šťastné ženy dalším ženám.

 

Když chcete poznat
kreativitu jiného člověka, jak na to jdete?

Dávám mu sice volnější zadání, ale s určitými limity.
Není umění vytvářet originální dílo podle sebe. Umění je v mém chápání a
profesi vytvářet tu samou věc stokrát jinak. Stokrát jinak zkusit ztvárnit to
jedno jediné.

 

Vaše pozice obnáší
především týmovou práci. Co se vám v řízení lidí nejlépe osvědčilo?

Nechovat se tak, jak by se to nelíbilo ani mně. Co nejvíce
říkat věci na rovinu. Mluvit o věcech fakticky, ale i s porozuměním. Chválit
za to, v čem jsou dobří. Říci si na rovinu, co je třeba zlepšit.

Helena Plívová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Komunikovat na rovinu
nejsou vždy lidé schopni. Bylo to pro vás vždy přirozené, nebo jste se to
musela naučit? Případně jak na to?

Rozhodně jsem
se to musela naučit. Popravdě – učím se to pořád. Měla jsem přespříliš empatie
a pochopení a přirozeně jsem se vyhýbala negativním hodnocením nebo informacím,
kterými bych mohla někoho „zarmoutit“ či nesplnit jeho očekávání. Musela jsem
pochopit, že fakta jsou opravdu lepší než omáčky a nevyřčené skutečné pocity či
informace. Nejprve hlavně pro mě, ale postupně jsem zjistila, že i pro druhé. A
jak na to? Vnitřně si neustále připomínám, že vztahy jsou o důvěře a pravdě.
Učím se říkat věci, tak jak je vnímám, ale co nejvíce fakticky, snažím se vždy
přijmout i to, že ostatní je nevnímají stejně. Jenomže jde o „moje na rovinu“,
tak proč kličkovat? Pokud je to, co říkám, poctivé, pravdivé a přímé, je to o
mé snaze komunikovat fér. Pak věřím, že toto jsou schopni vycítit i členové
mého týmu.

 

Co je podle vás
nejlepší motivací zaměstnance?

Ocenění dobré práce vždy, když byla dobrá práce odvedena, a
bonusy za dobrou práci pokaždé, když to situace umožňuje.

 

Co by měl ovládat
ideální koordinátor?

Musí sám chtít vědět. Vědět o všem. Musí umět organizovat. Musí
ho bavit zodpovědnost, ne si jí sám sobě přitěžovat. Musí rád komunikovat,
plánovat a musí mít zájem o výsledek.

 

Akce jakého rozsahu
máte sama za sebou, pro naši představu?

Za svou praxi
jsem koordinovala mnoho projektů od strategií, plánování a exekuci nadnárodních
kampaní přes natáčení reklamních spotů, zajišťování několikadenních imageových
focení, až po produkci eventů, guerillových kampaní a tiskovou produkci. Mojí
srdeční záležitostí jsou české značky a měla jsem tu čest podílet se na
znovuoživení takových značek, jako je Dermacol
nebo Želetava. Nejvíce mě baví
zážitkové eventy a s hrdostí a láskou vzpomínám na akce realizované
v obchodních centrech OC Nový
Smíchov
a Palác Flóra, kde jsem
koordinovala fashion a lifestylové akce pro desítky tisíc lidí. Svůj osobní sen
v podobě vlastního plesu jsem si splnila realizací prvního Plesu reklamy na Žofíně.

 

Jak je srovnáváte?

Nesrovnávám. Každá akce je pro mě důležitá. Žiju pro ni a
poctivě dělám maximum.

 

Máte nějakou
osvojenou metodu jak koordinované akce vyhodnotit?

Jediným měřítkem je pro mě výsledek. A ten je buď dobrý,
nebo špatný. A se špatným se nesmiřuji a smiřovat nebudu. A pokud nějaká akce
špatně dopadla, vyhodnocuji příčiny, abych se ponaučila pro příště. No a
samozřejmě se snažím neopakovat stejné chyby.

Helena Plívová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Máte své zkušenosti
také jako moderátorka. Jak se na moderování nejlépe připravit a kde myslíte, že
moderátoři nejvíce podceňují nebo naopak přeceňují svoji roli?

Moderování? U mě je to spíše prezentování. A v tom
případě musím mít vlastní důkladnou přípravu. Vlastní texty, vlastní slidy,
vlastní tok myšlenek. Teprve pak si mohu dovolit mluvit spatra, protože je
jedno, co přesně jsem napsala na slidech, ale podstatu vždy dokážu říci i
jinými slovy, bez hledání taháku.

 

Jaká gesta jsou při
moderování nejúčinnější pro zesílení dojmu?

Nezaměřuji se na gesta. Neučím se body language. Věřím na
pohledy do očí a blízkost k posluchačům.

 

Máte návod na udržení
pozornosti?

Humor. A pauza na kávu.

 

Když se účastníte
eventů, na kterých jste hostem, co jsou věci, kterých si hlavně všímáte, anebo které
vás cíleně zajímají?

Kochám se propracovanými detaily. Nejvíce si užiju nenucenou
a jakoby neorganizovanou zábavu. A miluju sdílené nadšení. Díky své profesi
sleduji i detaily, které možná ostatní nevnímají. Kdybych měla mluvit
konkrétně, tak si hodně všímám hostesek, zda jsou tam do počtu či zda tam
skutečně pracují, zda je personál ochotný, jestli nepískal mikrofon a zda se
moderátor nepřeříkával při vyslovení jmen partnerů akce. (smích)

 

Jako marketér a
kreativec máte raději spolupráci s rozličně zaměřenými klienty, nebo je
nějaké téma, které je o něco víc vaše parketa?

V tuto chvíli žiju a dýchám naším vlastním projektem,
který je určený ženám. Podnikavým ženám, které chtějí být ženami, a v tom,
co jsou a umí, se chtějí realizovat. A vychází to ze mě, z mé podstaty. Nic
lepšího jsem si nemohla přát!

 

Co rozhodně je vaše
parketa, je řídit projekt ŽENY s.r.o. V
jakém bodě jste se pro něj nadchla a rozhodla?

Nadchla jsem se pro něj ve chvíli, kdy jsem se sama odvážila
plnit si své vlastní sny, stavět projekt na poctivých vlastních názorech a
převzít za to absolutní zodpovědnost. A to se stalo po dvaceti letech praxe
v marketingu a marketingové komunikaci, kdy se snažíte plnit sny a
zodpovědně realizovat projekty hlavně svých klientů a jejich cílových
zákazníků.

Helena Plívová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jakou strategii jste
zvolila pro tvorbu tohoto projektu?

Probudit v každé ženě zájem o sebe o samu. A o nás
všechny dohromady. Pokusit se je inspirovat, motivovat a přinášet jim nové
možnosti, otevírat nové dveře. Jít do toho s nimi.

 

Čeho chcete
v projektu dosáhnout?

Co se týče projektových cílů, věřím, že do roka nebude
podnikavé aktivní ženy, která by o našem projektu nevěděla. A ze všech těch žen
se bude chtít každá druhá realizovat ve své posedlosti – a to ať již v přímém
spojení s námi, nebo i bez nás.

A jinak? Aby se naše ženy mohly realizovat a nacházely
možnosti a podporu nejen ve velkých městech, ale i v odlehlých regionech.

 

Jakým způsobem je
tento projekt životaschopný, tedy byznysuschopný?

Našly jsme
díru na trhu s obrovským potenciálem. K nadšeným ohlasům od žen, které se
do projektu zapojují, se nyní přidávají partneři a klienti, kteří také pochopili,
že projekt postavený na sdílení důvěryhodných doporučení, informací založených
na reálné zkušenosti a nezlomné sounáležitosti žen má mnoho forem využití. Což
pro ně v konečném důsledku znamená také potenciální a efektivní oslovení
klíčového segmentu.

 

Na jaká úskalí
narážíte?

Nedůvěra mužů. Nedůvěra žen v sebe samotné. Občas se
potkám i s tím, že si někdo myslí, že můžeme být rádoby sdružením
feministek. Ale kdo nás pozná či se opravdu podívá na to, co děláme, ten, věřím,
pochopí, že muže potřebujeme a milujeme. (úsměv)

 

Co by si podle vás
měly ženy o sobě samotných uvědomovat?

Že je nám
dána větší míra emotivnosti a že to může být výhoda. Že se nemusíme srovnávat
s muži, abychom si něco dokazovaly. Že můžeme být samy pro sebe na prvním
místě a neznamená to, že jsme sobecké a bezohledné. Že nemůžeme a nemusíme být
ve všem stoprocentní. Že když dáváme, měly bychom také dostávat. Že
v ženách a v jejich spojení je obrovská síla.

Helena Plívová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jakou vnímáte
souvislost mezi vnitřní rovnováhou a vytvářením vnější image?

Určitě je to
přímá úměra. Čím je člověk spokojenější, tím harmoničtěji působí. U mě to také
tak funguje. Nicméně to rozhodně není jediný parametr, který ovlivňuje vnější
image. A pak si myslím, že existuje velký rozdíl mezi tím, jak svou image
vnímáme my samy a jak nás vnímají ostatní. Je dobré získávat zpětnou vazbu od
okolí a pracovat s ní. Já jsem si třeba dlouhou dobu myslela, že působím
pozitivně, otevřeně a vcelku přátelsky pro své kolegy. Doslova šokujícím
nesmyslem pro mě bylo, že jsem zjistila, že se některé mé podřízené skoro
klepaly, když měly vejít ke mně do kanceláře… Vždyť jsem nikdy nekřičela, nikoho
nepranýřovala, nesnažila jsem se „jít po někom“ a už vůbec ne nikomu „mýt
hlavu“ za jeho chyby… A ejhle! To bylo rozčarování. (smích)

 

Co vás zajímá na
lidech, se kterými obchodujete, a jakým způsobem o nich získáváte potřebné
informace?

Zajímají mě
nejen jejich cíle, ale také hodnoty, které vyznávají, v co věří a co je
pro ně důležité. Jak komunikují, jaké jsou jejich priority, ale zajímám se i o
ně samotné, o jejich život, koníčky, náladu… Pokud je to možné, poptávám se na
reference a samozřejmě si zmonitoruji vlastními dostupnými cestami dosavadní
aktivity. Ale nikoho nelustruji a dopředu nesoudím. Dám na vlastní názor a
poctivě mě zajímá všechno to, co může přispět k rozvoji našeho vztahu a
přispět k dobrému obchodu. Hodně se zajímám nejen o očekávání naší budoucí
spolupráce, ale i o background dílčích projektů. Pomáhá mi to více pochopit a
dále nasměřovat naši spolupráci.

 

Vraťme se ale
k projektu ŽENY s.r.o. Roste vám
před očima. V jakém směru i za tu krátkou dobu vaše představy předčil?

V obrovském
spontánním zájmu českých žen. To, že si nás většinou našly právě už díky
osobním doporučením. Tedy díky šeptandě, na kterou jsme vsadily. Ne díky nějaké
masírce v médiích, nějakým prodejním trhákům či díky milionům, které se
často investují do komunikace, aby vás či váš produkt vůbec někdo zaregistroval. Ani milionové rozpočty, ani reklamní
masírka. Z očí do očí, z úst do úst, každá každé. Kdekoli se
prezentujeme či se objevíme, a to i v malých městech či vzdálených
regionech, zaznívá „á, už jsem o vás slyšela“. A to je prostě po šesti měsících
naší existence boží!

Helena Plívová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Kolik lidí tento
projekt soustavně zaměstnává na plný úvazek, případně externě?

Celý náš team čítá nyní včetně všech externistů i
subdodavatelů cca 40 osob.

 

Máte nějaký fungující
systém společné komunikace při takovém množství spolupracujících lidí?

Pravidelné týdenní statusy a jasně stanovené zodpovědnosti členů
teamu. Ovšem nic tak dobře nefunguje jako jednoduché pravidlo – mít dobré a
zkušené lidi na správných místech.

 

S jakým
přístupem lze dosáhnout nejlepšího výkonu?

Důraz na výsledek s jasným stanovením priorit a
rozdělení dílčích úkonů. Objasnění okolností a podstaty projektu a postupu.
Sdílené nadšení a zápal pro projekt.

 

Jaký myslíte, že je
nejlepší způsob, jak přesvědčit lidi?

Férový přístup s pádnými argumenty. Hodně pomůže i
vrozený dar nejen umět mluvit, ale především dokázat promlouvat k lidem.

 

Jakého člověka jste
sama v sobě objevila za dvacet let praxe?

Neobjevila jsem nic zázračného. Moje multifunkčnost se jen
zdokonaluje a jsem ráda, že vlastně stále objevuji něco nového, v čem se
můžu dál rozvíjet, co mě baví, nakopne a že mám obrovskou chuť pokračovat.

 

Jakých vlastností si
nejvíce ceníte na druhých lidech?

Pracovitosti,
pravdivosti, nadhledu, humoru a loajality.

Helena Plívová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Máte návod na to, jak
zvládnout emočně vypjaté situace?

Neřešit a
nereagovat hned. Spolknout první rychlou myšlenku, která se dere ven. Občas mi
to dá pořádně zabrat, ale osvědčilo se mi vyspat se a řešit věci druhý den. Prostě
odložit svou reakci a začít to řešit s odstupem a s chladnou hlavou. Někdy
udělám to, že se z toho vypíšu. Sednu si k e-mailu, celé si to
s klávesnicí vyříkám, ale neodešlu. Druhý den to ani nečtu, smažu to a
začnu raději od začátku. (úsměv)

 

S odstupem času,
co pro vás znamená pojem „kariéra“?

A co to je kariéra? Dosažený pracovní post? Pokud ano, tak
to pro mě znamená možnost vlastního rozhodnutí, nicméně s pocitem obrovské
zodpovědnosti za všechno a všechny ostatní.

 

Považujete se za
úspěšnou?

Ano,
považuji. Dělám práci, která mě naplňuje, která mě baví. Mám mnoho klientů,
kteří dokážou mou práci ocenit. Mám skvělý tým, který dokáže zabrat a vypořádat
se prakticky s čímkoli. Za manžela mám chlapa do ráje i nepohody, se
kterým plánujeme oslavu desetiletého výročí svatby, a máme krásnou zdravou
dceru. Není nic, co bych považovala za větší úspěch. (úsměv)

 

Jsou stále některé
věci, o kterých se potřebujete ujišťovat? Platí takové to rčení, že čím je člověk
schopnější, úspěšnější, tím více o sobě pochybuje?

Jednoznačně.
Pochyby mě udržují v pozoru. Nejhorší je myslet si, že jsem vševím. Ale
kdybych se začala topit v pochybách, nebyla bych schopná přijímat
zodpovědnost a vést lidi. Takže si s těmi pochybami spíš snažím rozčeřit
vodu, ale hned zase začít plavat.

Helena Plívová, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Svoji kariéru jste
budovala s malým dítětem. Jak na tu dobu, kdy přišlo dítě do vašeho života,
vzpomínáte? Co se zásadně změnilo?

Všechno se
změnilo. Všechno bylo jinak a hlavně jsem se cítila jako nejnemožnější manažerka
na světě. (smích) Dítě jsem měla ve
dvaatřiceti, tedy coby dospělá žena jsem sama sobě byla pánem, vše šlo podle
mě, vše jsem si dokázala zorganizovat – soukromí i svou práci. Závislá jsem
byla jen sama na sobě. Rodinu jsem vždycky chtěla, sama jsem ze tří dětí, ale nikdy
jsem o rodině neuvažovala tak, že mít dítě znamená přijít o půdu pod nohama, o
aktivní život a práci, o něco, co máte rádi a čeho se musíte vzdát. A to se
stalo. Nejdříve rizikové těhotenství a pak vlna mateřství mě solidně vykolejila.
Sladký růžový uzlík způsobil totální obrat. Zmizely zamilované rituály i práce.
Změnily se mi hodnoty, přibylo nečekaně obrovské štěstí, ale taky strach a do
té doby neobjevená síla, výdrž a schopnost „obětovat se“.

Když se mi hormony
uklidnily, s dcerou i manželem jsme se sehráli a multifunkční schopnosti i
naplňující práce se vrátily. Ale byl to opravdu mazec. Pamatuji si, že když
jsem se po téměř roce potkala se svými bývalými klientkami na kávě, neuměla
jsem vlastně ani mluvit. Nebyla jsem schopná reagovat na běžné věci,
nedocházely mi souvislosti. Témata hovoru mi byla cizí a neznámá.

 

Jakou nejlepší radu
byste si tehdy dala, abyste vše zvládla třeba ještě lépe?

Být v klidu a
hlavně nepanikařit. A nikam nespěchat. Přijmout lépe změny a brát pozitivně
svou novou roli. A dokázat přijmout pomoc, nebo spíše si o ni bez výčitek umět
říci.

 

Jak nakládáte
s vlastním volným časem?

Vlastního
volného času moc nemám. Dříve jsem ráda a hodně cvičila, mojí drogou byl
spinning a aerobic. Myslím, že je na čase se k němu vrátit. (úsměv) Protože jinak vážně ani moc toho
pravého času pro sebe nemám. Každou chvíli se snažím nějak využít. Ale díky
tomu, že bydlím za Prahou, každý den trávím poměrně dost času v autě.
Nepouštím si rádio ani cédéčka. Miluju ten klid a pozorování dění kolem.
Jenomže i to trvá jen chvilku, hned pak vytáhnu diář a při stání na červenou si
dělám přípravy na jednání či píšu další nápady.

 

Když chcete uvažovat
o svém vlastním rozvoji, jakou cestu volíte, co vás osobně oslovuje?

Nejraději se
potkávám s novými lidmi, s jejich názory a zkušenostmi. A pak jsem se
rozhodla vystudovat marketingovou komunikaci. Už na základce jsem byla šprtka a
učení mě prostě baví. Návrat do školních lavic byl sice trošku boj, ale i to mě
nesmírně obohacuje. Jinak díky rozličnosti a zaměření mé práce nemám rozhodně
nouzi o přísun stále nových aktuálních informací a podnětů a z toho všeho
ve mně hodně zůstává.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilnadr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

a projektem ŽENY s.r.o. www.zenysro.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Mgr. Pavla Vopeláková – tajemnice Národního velitele Armády spásy ČR

Existují lidé, kteří svou práci neberou jako každodenní rutinu, ale jako
své životní poslání. Snaží se dělat tento svět lepším, a to tím, že pomáhají
lidem, ke kterým byl osud nepříznivý. Tajemnice národního velitele Armády spásy ČR Mgr. Pavla Vopeláková je
jednou z těch lidí, kteří nesedí v koutě, ale v případě potřeby svou pomocnou
ruku podají.

Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Instituce Armády spásy je velice známá. Přesto jen ve zkratce, jaké jsou
její hlavní činnosti?

„Armáda spásy,
jako mezinárodní hnutí, je součástí všeobecné křesťanské církve. Její poselství
je založeno na Bibli. Její služba je motivována láskou k Bohu. Jejím
posláním je kázat evangelium, dobrou zprávu o Ježíši Kristu, a v jeho
jménu naplňovat lidské potřeby bez jakékoli diskriminace.“ V realitě to znamená, že pomáháme lidem bez domova, máme kluby pro
děti a mládež, poskytujeme registrované sociální služby, ale také volnočasové
aktivity a samozřejmě duchovní programy a pastorační poradenství pro všechny,
kteří potřebují nebo mají zájem.

 

Jak jste se k tomuto místu dostala?

Bylo mi 16 let,
když maminka přijala práci v azylovém domě v Ostravě, to bylo v roce
1992. Byla jsem hrozně zvědavá, tak jsem již další den vyrazila za ní a ta
atmosféra a práce mě natolik nadchly, že jsem se vracela tak často, jak jen to
bylo možné.

 Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Pro AS pracujete již řadu let, s čím jste se v začátcích musela
potýkat?

Nemohu říct, že
bych se s něčím přímo potýkala. Spíše jsem měla pocit, že jsem jako ryba
ve vodě. Mohla jsem dělat něco, v čem jsem viděla smysl. Celkově lidé,
zaměstnanci, vedení Armády
spásy
, různé návštěvy ze zahraničí, samotní klienti –
vše bylo pro mě nové a hrozně ráda jsem pomáhala s čímkoliv, co bylo
potřeba. 

 

Jak dlouho trvalo, než jste se vypracovala tam, kde nyní jste?

Od roku 1992
jsem začala do Armády
spásy
docházet a pomáhat s čímkoliv, co bylo
potřeba – počítat dovezené šampóny ve skladu, rozdávat ručníky, umývat nádobí a
tak dále. Po maturitě a nástavbě jsem pracovala s dětmi a mládeží, pak
jako pečovatelka, překladatelka, asistentka ředitele. V roce 2002 jsem
přijala místo ředitelky azylového domu pro ženy a matky s dětmi a o dva
roky později jsem byla požádána, abych odešla na ústředí Armády spásy a stala se tajemnicí národního velitele.

Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké požadavky musí splňovat žena ve funkci tajemnice?

Armáda spásy je jedna z organizací, kde na jakékoliv
pozici může být muž nebo žena, a to jak v zaměstnaneckém, tak i církevním
životě. Už sám zakladatel Armády
spásy
William Booth říkal, že jeho nejlepší vojáci jsou ženy. Jsem „třetím“
tajemníkem národního velitele, přede mnou byli na této pozici dva muži, ale
zcela jistě jsem již nejdéle sloužícím tajemníkem. Pracuji na té pozici už
devět let. Jaké požadavky musím splňovat – dobrá orientace v problematice
organizace, to znamená znalost interních mezinárodních struktur, dále dobrá
orientace v legislativě neziskového sektoru, dotačním systému, dobrá
znalost anglického jazyka, flexibilita, schopnost pracovat samostatně, ale také
v týmu, vnímat věci komplexně.

 

Jaká je hlavní náplň práce tajemnice?

Ve zkratce se to dá shrnout do několika
oblastí – právní agenda, majetková agenda, komunikace se zástupci vlády a
ministerstev, dotační řízení na státní úrovni, projekty z EU, oblast PR a
vše další spojené s povinnostmi národního velitele, což znamená tlumočení
jednání, administrativa, příprava podkladů na jednání a cokoliv dalšího, co je
potřeba řešit.

Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak vnímáte svou práci?

Svou práci vnímám jako službu, ve které mohu
uplatnit svá obdarování, schopnosti, pro naplňování poslání organizace. Věřím,
že i tímto způsobem si mě Pán Bůh využívá, abych byla součástí tohoto úžasného
hnutí a pomáhala naplňovat motto „Srdce Bohu, ruce lidem“.

 

Tato práce je velice náročná. Neměla jste někdy pocit, že byste vynikla
v jiném oboru lépe?

Myslím, že každá práce, kterou člověk dělá
svědomitě, je náročná. Pokud má práce ale navíc smysl, tak těší i přesto, že tu
a tam je potřeba překonávat překážky, ale stojí to za to. Nevím, zdali bych
vynikla v jiných oborech – lákala mě medicína, vystudovala jsem
psychologii, takže bych tak jako tak pravděpodobně byla v nějaké
pomáhající profesi…

 

Do jaké míry využíváte toho, že máte vystudovanou psychologii,
v současné praxi?

Spíše hodně pozoruji lidi při jednáních, dám
na intuici, neposlouchám jenom, ale vnímám i neverbální komunikaci a své
jednání se pak snažím přizpůsobit vzniklé situaci. Nemám problém vyjít téměř
s kýmkoliv, snažím se najít tu správnou „komunikační“ rovinu.

 

Jak se například vyrovnáváte se smutnými osudy některých lidí?

Se smutnými osudy jsme konfrontováni všichni a
každodenně. Nejde ani o to, jak se s tím vyrovnat, ale jak na to reagovat.

 

Máte nějakou vojenskou hodnost?

Mám hodnost envoje.

Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co si můžeme pod funkcí envoj představit?

Asi nejlépe to vysvětlit jako hodnost
vedoucího pracovníka, který je interně vnímán jako „důstojník“, ale
neabsolvoval důstojnickou školu a není jmenovaný důstojníkem. Zjednodušeně
někdo, kdo má pravomoc zastupovat nejvyššího zástupce dle předem daných
kompetencí. Hodně se to používalo v diplomatických službách, kdy envoj byl
jakýmsi „předvojem, ambasadorem“, vše předjednal, domluvil a pak už jen daná
osoba přijela a vše stvrdila svým podpisem. Myslím, že to hodně vystihuje i mou
pozici. Vše připravím, vypracuji podklady, dám doporučení, napíšu pro a proti,
ale je to národní velitel, kdo rozhodne a vše potvrdí svým podpisem.

 

Máte ambice získat vyšší vojenskou hodnost?

Tady nejde o ambice, ale o Boží povolání do
služby. Stejně jako když člověk cítí povolání stát se duchovním – jedná se o
celoživotní závazek. Takže o ambici zde nemohu mluvit. Budu-li vědět, že mě Pán
Bůh povolává k tomu stát se důstojníkem, těžko budu hledat výmluvy proč
ne.

 

Nosíte vojenskou uniformu?

Ano, nosím uniformu, ale ne stále. Většinou si
ji beru kdykoliv, kdy oficiálně zastupuji Armádu spásy, a na další důležitá
jednání a potom na shromáždění a církevní aktivity Armády spásy. Na každodenní práci používám „pracovní“
uniformu – kalhoty, košili s výložkami nebo třeba triko s logem.

 

Proč je vaše organizace vojensky orientovaná?

Zde musíme jít až k samému počátku působení Armády spásy – tedy do východního
Londýna v roce 1865. Tehdy se zrodilo hnutí, které začalo poměrně rychle
růst. Bylo potřeba dát hnutí jasnou strukturu. V té době každý znal
strukturu vojenskou, a proto si ji tehdejší zakladatel propůjčil – sám sebe
jmenoval generálem a všechny, kteří mu v poslání pomáhali, nazval vojáky.

 

Kdo jsou její členové a kdo stojí v čele?

V čele celosvětové Armády spásy je generál, dále je celý
svět rozdělený do pěti zón, převážně dle kontinentů, a každá zóna má svého
plukovníka. Zóny, pro nás Evropa, se dále dělí na území, v čele stojí
územní velitel, pro nás je to Území Nizozemí a ČR. V čele Armády spásy v ČR stojí národní
velitel, kterým je major Michael Stannett. Členem Armády spásy se může stát kdokoliv, kdo uvěřil
v Ježíše Krista a kdo vnímá Armádu
spásy
jako svou církev. Je potřeba mít na paměti členy Armády spásy jako církve a potom
civilní zaměstnance Armády
spásy
, kteří pracují převážně v sociálních zařízeních a komunitních
centrech.

Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Kolik členů je součástí instituce?

Ke konci loňského roku měla církev Armády spásy 317 členů a 485
zaměstnanců v pracovním poměru. Přibližně 10 % členů je rovněž
zaměstnanci, to znamená, že mnozí další zaměstnanci jsou z různých dalších
církví nebo bez církevní příslušnosti.

 

AS se letos v září po dvaceti letech stala registrovanou českou
církví. Jaké změny to pro vás jako tajemnici znamenalo?

Ty změny teprve nastanou. Pro mě osobně to
znamenalo dovršení cca dvouletého procesu, jehož součástí byla příprava
podkladů, stanov, podpisových archů, vyjednávání a podobně. Nyní i nadále
fungujeme stejným způsobem – jen jsme získali ten oficiální „papír“. Postupně
začneme pracovat na převádění všech práv a závazků z občanského sdružení
na evidovanou církevní právnickou osobu, která převezme roli poskytovatele
sociálních služeb.  

 

Snažíte se lidi, kterým poskytujete pomoc, také obrátit na svou víru?

Motto „Srdce Bohu, ruce lidem“ je pro Armádu spásy velice výstižné. Do
našich zařízení má přístup kdokoliv – věřící, nevěřící, člověk bez vyznání či
zcela jiného vyznání. Denně poskytneme téměř 1300 noclehů lidem bez domova,
další stovky využívají denních služeb. To, že jsme věřící, neskrýváme. Když
jsme poznali, že Bůh může nabídnout těmto lidem daleko více než my, tak bychom
byli blázni, kdybychom se o tuto skutečnost nepodělili – ale odráží se to na
našich skutcích, na našem přístupu a všichni mají možnost zcela dobrovolně
přijmout pozvání a přijít na naše bohoslužby, biblické hodiny nebo si jen popovídat
s pastorem či kaplanem. Takže to rozhodně není snaha „cílená“, ale je to
nabídka a záleží na daném člověku.

Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Na jaké klienty se nejvíce zaměřujete?

Jsme organizace, která poskytuje nejvíce
služeb lidem bez domova. Paradoxně za poslední roky se nejvíce rozrůstá skupina
žen bez domova a můžeme říci, že již dnes je každý pátý bezdomovec žena. Naše
služby začínají uspokojením těch nejzákladnějších potřeb – být v teple,
najíst se, umýt se, vyspat se – a končí až komplexním řešením situace
v rámci azylového domu, tréninkovými byty či dalšími specializovanými
projekty, jako jsou služby následné péče pro lidi se závislostí na alkoholu
nebo domovy se zvláštním režimem pro seniory bez domova nebo lidi v invalidním
důchodu.

 

Co považujete za klíčové faktory, které způsobily alarmující zvýšení počtu
lidí bez domova?

Základní jsou ekonomické – chybějící finančně
dostupné bydlení, nezaměstnanost, nízké příjmy, zvyšující se náklady,
zadluženost a tak dále, což vše souvisí s úpadkem klasických hodnot
společnosti. Rodiny nedrží spolu, vztahy se rozpadají, je mnoho neúplných
rodin, tím pádem je potřeba většího množství domácností, a když se člověk
ocitne v krizi, nemá se na koho obrátit.

Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jakým lidem podle vás nelze pomoci?

Každému je možné poskytnout pomoc – někdy
jednorázově, někdy v rámci strukturovaných programů. Těžko se pomáhá těm,
kteří zájem nemají. Některé z nich potkává veřejnost na ulicích,
v parcích a tak podobně. Nicméně ani u těchto lidí, věřím, to není jejich
svobodná volba, ale spíše rezignace. Mnozí naši terénní pracovníci se snaží
navázat vztah s těmito lidmi, důvěru a postupně s nimi začít
pracovat, aby se přece jen mohli dostat z ulice do lepšího prostředí.

 

Terénní pracovníci mají někdy na starosti rizikové vyloučené lokality.
Jak dbáte o jejich bezpečí?

Do terénu vychází většinou pracovníci ve dvou,
mají mobilní telefon, jsou označeni, jdou po předem vytipované trase. Terénní
pracovníci přinášejí „pomoc“ a ne „restrikcí“. Za celou dobu jsme se nesetkali
s nebezpečím či útokem na naše zaměstnance.

Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak často se dostanete do osobního kontaktu s lidmi, kterým
pomáháte?

Minimálně jednou týdně jsem na nějakém
zařízení nebo v centru, kde se setkávám s našimi klienty. Samozřejmě
už to není má každodenní náplň, ale věřím, že nepřímo se s nimi setkávám
v každé zprávě o projektu, v každé žádosti o finance, v každém
nařízení, které ústředí vydává… Zní to možná trochu divně, ale když se na
konci všeho papírování podívám na nově zrekonstruované sociální zařízení nebo
nově postavený azylový dům, tak jsem ráda, že jsem svým dílem mohla také
pomoci.

 

Jste mezinárodní organizace. Jak často se služebně vydáváte do
zahraničí?

Není to až tak často – cca jednou až dvakrát za
rok, jinak dle potřeby. Nejvíce do Nizozemí, protože organizačně spadáme pod
Území Nizozemí a České republiky.

Pavla Vopeláková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

V kolika zemích AS působí a v kolika jste osobně byla?

Armáda spásy v tuto chvíli působí ve 126
zemích světa a jistě brzo přibudou další. Osobně jsem navštívila Armádu spásy v USA, Kanadě a potom evropských
zemích jako Polsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Nizozemí, Francie, nejvíce
času jsem strávila ve Velké Británii, kde jsem téměř dva roky pracovala, a
ještě letos se chystáme na první klíčová jednání na Slovensko.

 

Liší se její činnosti v ČR a v zahraničí?

Určitě, ale myšlenka zůstává stejná.
Vezmeme-li v potaz, že AS působí v afrických zemích, kde má
nemocnice, porodnice, dětské domovy, školy, zaměřuje se na rozvoj komunity
včetně budování studen a tak dál, tak práce v „západních“ zemích má přece jen
jiný charakter.

 

Zažila jste během svého působení v AS něco, co výrazně ovlivnilo
váš život?

Je to spíše o tom, že po celá ta léta se
každodenně setkávám s realitou lidí, kteří se ocitli v těžké situaci.
O to více si potom vážím maličkostí běžného života a jsem vděčná za svou
rodinu, za své přátelé, za své kolegy, jsem ráda, že i já svým dílem mohu přispět
k tomu, aby nám tu bylo o něco lépe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Darina Blatská

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci
s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Michal Gajdošech – model

Mnoho mužů si práci
modela skutečně nevybere, a jak nám potvrdil i Michal Gajdošech,
cesta přímá ani vytyčený cíl to většinou není. Rozhodnutí ale není třeba
litovat. Michalovi se otevřely možnosti světových soutěží a zkušeností,
které ve svém životě jistě ještě promění, stejně jako studium na vysoké škole, kterému se zodpovědně věnuje.

Michal Gajdošech, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Čím obvykle podle vás
muže práce modela oslovuje nejvíce?

Muže? Podle mě práce modela muže oslovuje minimálně až
vůbec. Mě by ani ve snu nenapadlo dělat modeling, kdyby mě k tomu někdo
jiný nedotlačil. Ale určitě se najde pár výjimek.

 

Dá se předpokládat,
že takovou prací se mohou muži živit daleko déle než ženy. Vidíte tak i sám
sebe v budoucnu?

Z vlastní zkušenosti vím, že si ženy vydělají
v modelingu víc. Je pravda, že mají větší konkurenci, ale současně také
mnohem více pracovních nabídek

 

Jaké byly vaše první
zkušenosti před objektivem?

V modelingu se pohybuji čtyři roky, ale před objektivem
jsem poprvé stál mnohem dříve. Asi před osmi lety. Bylo mi šestnáct let. Moje
tehdejší přítelkyně velmi chtěla, abych se stal modelem, stejně jako ona byla
modelkou. Tehdy jsme nafotili první fotky. Nebyl to úplně můj šálek kávy. Později
jsem s tím začal jako student, abych si přivydělal ke studiu.

Michal Gajdošech, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Pro porovnání – jak
rozdílné je předvádění modelů na mole a před objektivem?

Předvádění na mole trvá do pěti minut, ale focení může trvat
i celý den. Jsou to dvě rozdílné věci. Já preferuji přehlídky. Vidíte
usměvavé tváře lidí, které to baví, a to mi dělá radost.

 

Jak se odráží každá
další přijatá zakázka na vašich zkušenostech a jak tuto práci hodnotíte?

Všeobecně je český a slovenský trh malý, a proto je i méně
zakázek. Proto je tu i těžký růst s tím související. Pokud chcete
dělat tuto práci na full time, musíte vycestovat ven a věnovat se jen
tomu. Jak řekl Robert Vano: „Models do not go to school, do not have a
girlfriend. Models go on runway!“

Michal Gajdošech, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jakým způsobem si
vybíráte zakázky, než je přijmete? Na co kladete důraz?

Je tam mnoho faktorů. Záleží na tom s kým, pro koho, za
kolik, na jak dlouho, kam…

 

Je lepší mít
zastoupení agenturou, nebo se lépe cítíte, když si vše zajišťujete sám?

Jak jsem se již zmínil, trh je malý a pro mě osobně je
lepší si věci zařizovat sám. Samozřejmě i za pomoci agentur. Kdyby mně
jedna agentura zaručila tolik práce, jako si zajistím já sám, tak bych byl
u nich.

Michal Gajdošech, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Máte pocit, že jsou
vůči ženám muži v modelingu nějak zvýhodněni či znevýhodněni?

Je to menší množství nabídek. V tom to mají modelky
pestřejší. Ale zase mají o moc víc konkurence.

 

 

Máte možnost hodnotit
i styl, vkus. Co si myslíte o aktuální kolekci módních tvůrců?

Jak se říká, kolik lidí, tolik chutí. Každý má jiný vkus. Já
si vystačím s džínami a tričkem. Nechci tím kritizovat odvážnější či
extravagantní módu. Možná do větších experimentů ještě dozraji.

Michal Gajdošech, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké nové zkušenosti
jste si přivezl ze světové soutěže?

Bylo to úžasné setkání s velkým množstvím lidí různých
národností z celého světa. V Indonésii jsem byl poprvé a jejich
kultura je úplně odlišná od té naší. Lidé se tam mnohem víc těší
z maličkostí. Každý den jsme měli bohatý program. Například návštěvy
památek, nemocnice, charita, večer se sultánem a nekonečné focení
a natáčení.

Michal Gajdošech, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké nejlepší důvody
jste měl proto, abyste se účastnil?

Určitě to byla jedinečná možnost se zviditelnit, posunout
dál, cestovat a získat nové konexe. Nemluvě o zkušenostech, které jsem
si odtamtud odnesl.

 

Umístil jste se velmi
dobře, k tomu gratuluji. Jak s tímto úspěchem máte v úmyslu
naložit vy sám?

Sedmé místo bych označil za místo, ze kterého se dá hodně
vytěžit. Snažil jsem se kontaktovat slovenská média, ale ta tahle informace
nezajímala vůbec.

Michal Gajdošech, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co je pro vás
v práci motivací?

Nad touto otázkou jsem už mockrát přemýšlel a nyní už
na ni umím i odpovědět. Pro mě je největší motivací přidaná hodnota,
kterou tato práce přináší.

 

Kromě práce stále
ještě studujete. Jaký jste si vybral obor?

Studuji na Vysoké
škole ekonomické
v Praze. Obor ekonomie a management. Zaměřuji se na
finance.

 

Jaké vzdělání by si
měl udržovat každý manekýn a o jakých oblastech se vyplatí mít povědomí?

Mnoho lidí pracuje mimo obor, který studovali. Vysoká škola
je však důležitá. Naučí vás systematičnosti, získávání informací, samostatnosti
a je to takové to poslední stadium výchovy.

Michal Gajdošech, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Pravidla pro oblékání
jsou mnohdy dost striktní. Přesto, i v základních věcech dělají muži mnoho
chyb. Jak jste se naučil v této oblasti orientovat vy sám?

Mám pocit, že jsem se to sám ještě nenaučil. (smích) Třeba sledovat trendy, módu.
Tím, že jsem model, je to velmi jednoduché. Všechno ke mně přijde takřka samo.

 

Co byste doporučil
každému mladému muži, který si tento obor vybere?

Něco bych doporučil všeobecně, bez ohledu na výběr oboru.
Když začnete, dělejte to na 150 procent, a ne na 50 procent. Nic vám do rukou samo
nespadne. Nelze očekávat, že nafotíte první fotky a budete topmodel.

Michal Gajdošech, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak nejraději
nakládáte se svým volným časem?

Mnoho toho času není. Pokud ho mám, jdu si zacvičit nebo
zahrát hokej a tím se dobře odreaguji. Nezapomínám ani na své přátele, bez
kterých by to nešlo.

 

Na čem stavíte svůj
život a jaké vize patří k těm, které si přejete realizovat ve svém životě?

Zakládám si na tom, že vše dělám naplno, nikoliv napůl.
Jestliže chci něčeho dosáhnout, tak si za tím jdu. Vím, že modeling není to,
čemu se budu věnovat celý život, a proto se soustředím na školu a na
praxi s ní spojenou. Chci se dostat do mezinárodních organizací
a v tomto momentu pro to dělám vše.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Vytvořeno ve spolupráci s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Petr Soukup – textař

Petr Soukup není
jen hudebním textařem, ale i básníkem, který nemusí být členem žádné
spisovatelské organizace. Je manažerem skupiny
Abraxas, malířem. Právě vycházející básnická sbírka 2/3
chlapa
vypovídá o jeho
vztahu k životu, v němž převažuje radost i hravost nade vším
ostatním.

Petr Soukup, foto: Andrea Sovová

foto: Andrea Sovová

 

Tvrdí se, že jablko
nepadá daleko od stromu. Platí to i ve vašem případě?

Neplatí.
Neznám nikoho z naší rodiny, kdo by psal básně, hudbu nebo se zabýval
grafikou. Ovšem po svém pradědečkovi a dědečkovi z matčiny strany jsem prý
komediant. Vlastně ani neznám lepšího vypravěče, než je můj děda. Nikdy se
neopakuje a do několika vteřin lezete po čtyřech smíchy. Spíše nálada je u nás
v rodině přenosná. Proto nemám rád tvorbu z negace za každou cenu. My se
rádi smějeme. Jsem přesvědčen, že můj bratr, který je spíše technického
zaměření, by byl naprosto skvělý herec komediálních rolí. Ovšem těch
s nadhledem. Jako byl Leslie Nielsen. Ale stydí se. (smích)

 

Kdy jste poprvé
zjistil, že se upíšete umělecké dráze?


ve školce jsem realizoval nějaké absurdní komedie. Ale já slovo „umění“ nemám
moc rád. Za umělce se bohužel označuje hodně lidí, kteří nectí tvorbu jiných. Já
nikdy nechtěl být umělec a doufám, že jím také nejsem.

 

Petr Soukup, foto: Marie Bartošová

foto: Marie Bartošová

 

Vzpomínáte si na
svůj první literární úspěch?

Když
jsem vydal sbírku básní s názvem Darebák, dal jsem ji našemu učiteli českého jazyka
a ten mi řekl, že nechápe, proč studuji na technické škole. Já to taky
nechápal, ale naštěstí už je to pryč. Tu sbírku mam opravdu moc rád. Myslím, že
díky ní mě okolí v mé tvorbě začalo brát trochu vážně a dostal jsem větší
naději. Nemyslím od rodiny, ta mi pomáhala
vždy, ale spíše od toho okolí, které předstírá úsměv.

2/3 chlapa

 

Můžete se zmínit o
svých básnických sbírkách?

Po
Darebákovi se ne-realizovala
sbírka s názvem Na
volné noze… Terryho Foxe
, ovšem s produkcí se nedalo v klidu vyjít.
Udělalo se šest kusů, a tak jsem je dal rodině k Vánocům. Grafiku mi
dělali například Dan Bárta, Olda Krejčoves, Mirek Imrich, Slávek Janda a další.
Lidi, jejichž hudbu mám rád. Byl to zvláštní pokus, který pořádně nevyšel. Moje
naivita s amatérskou produkcí. 2/3
chlapa
,
moje aktuální věc, na té pro mě není nic špatně. Je všude k dostání, dobře
se prodává a hlavně se u ní lidi smějou! Proto jsem ji vydal. Našel jsem
konečně správného nakladatele a hlavně ilustrace jsou velmi povedené. Nikdy by
mě nenapadlo, že jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků je tak dobrý
ilustrátor a přesně pochopí význam těch rýmů. Aleš Čuma má obrovský vnitřní
svět, který umí dát najevo.

Petr Soukup, foto: Andrea Sovová

foto: Andrea Sovová

 

Na kterou z nich
vzpomínáte nejraději? Nebo mezi nimi neděláte rozdíly?

Každá
má svůj příběh. Pořád si je čtu. Není to mou sebestředností, ale já mám
problémy s pamětí a často mě překvapí, co jsem napsal, a chechtám se u
toho, protože si to nepamatuju.

 

V září 2013
vyšla vaše kniha poezie
2/3 chlapa. S jakým ohlasem se setkala?

S lepším,
než jsem čekal. Dopředu jsem to pokládal jen za povinnost, ale ono to mělo i
význam. Hlavní je, že se líbí mojí přítelkyni. To myslím úplně vážně. Má vkus.
Dám na ni.

 

Jak dlouho jste
svou poslední básnickou sbírku psal? A je v ní chlapská poezie?

První
a poslední báseň dělí asi sedm let. Když se prodají všechny výtisky, pokryje to
náklady. To je za sedm let práce slušný zisk. (smích) Je v ní
chlapská poezie a jsem pyšný na to, že v ní není ta chlapácká. Nesmrdí pivem
ani úzkostí. Dělá z handicapů přednosti.

Petr Soukup, foto: Marie Bartošová

foto: Marie Bartošová

 

Čím se tedy živíte,
jestli se mohu zeptat?

Hudební
branže. Mám takové vnitřní poslání, a sice spojovat kulturu. Skladatel vážné
hudby, který opovrhuje punkem, nebo punker, který zesměšňuje klasickou hudbu,
tak ti mi nesmí přes práh. Bojuju proti tzv. kulturnímu rasismu. Je fakt, že si
často dovoluju věci, kterými možná zaskočím, ale vždy se urazí jen duševně
staří a nevyspělí jedinci. Jsem rád, že nejsem sám a že má ta práce význam.

 

Jste autorem textů
pro hudební interprety. Je těžší psát pro jednotlivé zpěváky, nebo pro skupiny?

Pro
zpěváky. Skupiny většinou vědí, co chtějí.

 

Je podstatný rozdíl
mezi poezií a textem vhodným k zhudebnění?

Poezie
je větší svoboda.

Petr Soukup, foto: Andrea Sovová

foto: Andrea Sovová

 

Pro koho nejraději
skládáte?

Pro
kapelu, kterou poslouchám od svých deseti let a které už pár let dělám
manažera. Abraxas. A vůbec všechny
hudební projekty, které dělám se Slávkem Jandou. Mě baví lidi, kterým už není
20, ale mají pořád takovou duši a nadšení. Nikdy bych neřekl, že se z mého
nejoblíbenějšího skladatele stane nejlepší kamarád. To je jedna z mála
opravdových škol v mém životě.

 

 Máte ve svém archivu spočítáno, kolik jste
napsal hudebních textů?

Ano,
díky OSA vím, že je to kolem padesáti. Napsal jsem jich mnohem víc, ale
ohlašuji jen ty, u kterých vím, že se budou hrát.

Petr Soukup

 

Láká vás
v hudební rovině napsat třeba libreto?

Bylo
by to zbytečné. Nebo alespoň zatím neznám lidi, kteří by do toho humoru šli se
mnou. Jsem odchován Vlastou Burianem, Šimkem s Grossmannem, Létajícím cirkusem Monty Pythonů, Lesliem
Nielsenem, Českou
sodou
.
Na to už tu nějak nemáme koule. A ta uměle vytvořená vulgarita v některých
projektech zase nebaví mě.

 

Která hudba vás
baví?

Žánry
všechny. Se stejným nadšením si poslechnu jak dechovku, například Chaloupky pod horama – to je nádherná
věc, tak kapelu Krucipüsk, nebo Leoše
Janáčka. Ale nejbližší jsou mi J.A.R., pak taky WWW, Plastic People, Tata Bojs, Roman Dragoun… a
ze zahraničních určitě The
Blow Monkeys
,
Sade a Michael Jackson.

 

Máte rád i výtvarné
umění. Zkoušel jste mimo malování obrazů i jiné techniky?

To
mě teprve čeká a strašně moc se na to těším! Parkety u nás doma už nebudou
špinavé jen od barvy, ale i od hlíny. Doufám, že mi přítelkyně uvěří, že to je
hlína.

Petr Soukup

 

Jaké malířské
způsoby nejvíce preferujete?

Ty
nejsvobodnější. Někdo dělá jógu, někdo chodí na fotbal nebo do hospody. Pro mě
je tvorba meditace. Pustím si hudbu a už se bavím těmi tahy na plátně. Nejsem
malíř. Hraju si. Doporučuju všem.

 

Poezie i malířství,
má-li mít vypovídající hodnotu, musí nás něčím přesahovat, udivovat,
vyburcovat. Jaká je vaše představa?

Přiznám
se, že rád provokuju, abych probudil šedou náladu. Ale nesnáším parazitování.

 

Nejednou jsem
slyšel, že staří čínští malíři s oblibou říkávali, že stačí jediný tah
štětcem. Váš pohled na svět je asi úplně jiný…

Ne,
úplně stejný. Miluju jednoduchost, stručnost.

Petr Soukup

 

Nabízí se srovnání:
Co je nejtěžší ze všeho, co děláte – napsat báseň, složit písňový text, nebo
namalovat plátno?

Text,
protože to je řemeslo a je to pro někoho druhého a já musím myslet za něj.
Básně, obrazy… to je radost ze života.

 

Jaké umělecké výzvy
vás v roce 2014 čekají?

Dožít
se roku 2015. A
asi si udělám sólovou desku. Tolik lidí tu má tolik úžasných nápadů, ale nápad
má význam ve chvíli, kdy se realizuje. Mě nebaví večerní hospody.

 

Můžete pro čtenáře Best
of
prozradit, kde nacházíte své zdroje
inspirace?

Z každodenní
lásky, na kterou mám obrovské štěstí. A z věty, kterou mi řekl Roman
Dragoun. Když jsem se ho zeptal, co to tedy podle něho je ten Bůh, řekl: „To je
síla, která řídí celý vesmír!“ Tahle věta mi změnila pohled na svět a celý
život. Nejsem vyznavač žádného náboženství, ale dodnes vidím, jak jsem jel z Písku
do Prahy, zapadalo slunce a já jsem brečel jako malej kluk. Kolik krás jsem
v tu chvíli pochopil! Roman Dragoun a jeho textař Milan Princ jsou pro mě
jedni z mála lidí, kteří vidí do šíře a ne jen na zeď metr před sebou.

Petr Soukup

 

 

Svazuje umění
člověka autorskou zodpovědností, nebo jej občas i osvobozuje?

Malíř
František Dragoun, Romanův otec, říkal: „Ve chvíli, kdy maluješ, uvědom si, že
tvoříš nové světy.“ Pro mě to platí u veškeré tvorby, ale moje světy jsou
svobodné. Svobodu chápu jako možnost mít radost, aniž by člověk jakkoli
parazitoval nebo narušoval svobodu někoho jiného.

 

Máte autorské
vzory?

Spíš
lidské. Nebo abych to řekl přesněji lidi, za které jsem v naší společnosti
opravdu rád a neskutečně si jich vážím. Karel Schwarzenberg, Zdeněk Mahler a
v poslední době například spisovatelka Eva Hudečková. Jsem pyšný na to, že
žiju v jejich době. Užívám si to! A díky Bohu za Havla!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text:
Vladimír Stibor

Foto:
Marie Bartošová a Andrea Sovová

Oficiální
stránky Petra Soukupa: www.petrsoukup.cz

Medailon:
http://www.youtube.com/watch?v=n1bycn7XYzM

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

Ukázky
z básní

 

 

PETR BEZRUČ
Jak vášně tvé se kupily
Já hledal pomoc posil
Kdybych neblb u pily
Na rukou bych tě nosil

 

ANDERSEN

Miloval jsem mořskou vílu

Jenom do té chvíle

Než začali vyrábět

Potápěčské brýle

 

VYSOKOŠKOLAČKA

Jsem
já kráva, blbá, hrozná

Teď
umírám doma strachy

Co
když mě můj táta pozná


si stáhne Rychlý prachy

 

SNOWBENCI

Myslíš, že jsem machr pouze

To neznáš mou pravou něhu

Roztaješ v mé první touze

Já i ty jsme kousky sněhu

 Petr Soukup

Michaela Horká – zpěvačka a herečka

O Míše Horké je možné říci, že si
hudební nadání přinesla spolu s okouzlujícím vystupováním jako genetickou
výbavu, rodinné dědictví. Sama své předpoklady rozvíjí nejen v muzikálech,
kde ji můžete vidět a slyšet. Aktuálně je to
Mata Hari a výhledově muzikál IAGO Janka Ledeckého. Dáma, která přesně
ví, co jí talent dovolí. A že je toho opravdu hodně.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

  

Řekla
byste, že jste si cestu ke zpěvu musela někdy nějak proklestit?

Určitě,
ale je pravda, že ne za nějakých dramatických okolností. Vždy jsem měla velký
vztah k hudbě a k divadlu a rodiče, ač jsou taktéž z této branže, mě nijak
zásadně neodrazovali od této profese. Nebo spíš ani neměli moc šanci, nedala
jsem jim ji. (smích) Jinak potom už v branži člověk samozřejmě neustále
bojuje o to své malé „místo na slunci“.

 

Pocházíte z divadelní a hudební
rodiny, což vás jistě ovlivnilo. Vždy jste cítila, že věnovat se zpěvu je vaše
budoucnost?

Ano. Absolutně.
Bude to znít určitě velmi kýčovitě, ale pravda je, že můj vztah k hudbě obecně
je obrovský a upřímný. Vím, že kdybych tuto profesi třeba neměla šanci dělat, tak
zkrátka vždy budu hudbu milovat, protože mi dělá život hezčím. A tento pocit
vás navíc opravdu velmi osvobozuje. Tedy hudba je pro mě směrodatná, a tím, že
se jí mám šanci věnovat, dvojnásobně.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Můžete říct,
že jste vždy věděla, do čeho jdete?

Člověk
nikdy nemůže na sto procent vědět, do čeho jde. Důležité pro mě je umět
naslouchat svým pocitům a jakési své cestě. Tak si vždy zhodnotím, do čeho jít
a do čeho ne. Nebo co vám za co stojí. Můžete se mýlit, ale alespoň děláte vědomé
rozhodnutí.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak je to
s vaší soutěživostí?

Myslím,
že nic moc. (úsměv) Zdravá soutěživost ve mně asi musí být, jelikož bez
toho možná tuto profesi ani nelze dělat, ale rozhodně nejsem ten typ, co jde do
všeho za každou cenu. To ne. Když už má pro mě něco hranici, za kterou zkrátka
jít nechci, raději se stáhnu. Tedy soutěživá jsem jen do jisté „zdravé“ míry. Ne
„přes mrtvoly“. To by ten pohled do zrcadla asi nebyl moc příjemný.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Věnujete se i divadlu. Jak
vzpomínáte na angažmá v brněnském
Městském
divadle
, které snad jediné kromě Plzně hraje klasický muzikál?

Na Městské divadlo Brno
vzpomínám samozřejmě ráda a vlastně jen vzpomínat nemusím, jelikož tam stále nějaké
inscenace hraji, ačkoli za poslední dobu jen velmi málo. Brno je opravdu velkou
klasickou divadelní scénou a tato zkušenost je jistě přínosná. Ale já se
nebráním ničemu a hlavní je pro mě určitá tvůrčí a životní volnost, svoboda. Proto
mi velice vyhovuje hrát v různých divadlech a pohybovat se v různých kolektivech.
Tak se cítím nejvíc svá.

 

Co je pro
vás opravdu klasika, kterou si ráda dopřejete?

Ranní
káva do postele. (smích) Ale pravděpodobně jste měla na mysli divadlo. Tedy
Shakespeare. 

 Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Pražská
divadla jsou trochu jiná. V čem podle vás?

Praha
vždy podléhá většímu mediálnímu tlaku, s tím člověk musí počítat. A taky z toho
důvodu například vaše úspěšnost na konkurzech do muzikálových produkcí nemusí
být vůbec závislá jen na tom, co umíte. Ač i zázraky a výjimky se samozřejmě dějí.
Ale obecně má Praha daleko větší konkurenci, je pestřejší v rámci nabídky i
poptávky logicky. Ale to mám ráda. „Velký svět“, myslím největší v této „malé“
republice. Ač divadlo je vždy prostě buď dobré, nebo méně dobré. A to platí
úplně všude.

 

Co vám vždy
z představení nejvíce utkví?

Asi určitá
pravda, upřímnost. Ať ji zacítím skrze slzy, humor… Ráda se upřímně bavím, směju,
pláču. Ale na to má každý z nás jiný „spouštěč“. (úsměv) Obecně ráda
vidím jakékoliv dobře odvedené představení.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Vyžaduje
divadelní role jinou přípravu než televizní?

Určitě.
Ta příprava je samozřejmě daleko obsáhlejší, už proto, že divadlo je zkrátka
velmi komplexní záležitost. Samozřejmě v některých případech herec i pro roli
do filmu či seriálu musí opravdu hodně udělat, i když myslím, že tady u nás to
není až tak běžné. Mám na mysli, že byste třeba kvůli roli přibrala třicet kilo
či pracovala na řečové vadě či dialektu. Na divadle je přece jen ta koncentrace
na vaši proměnu do postavy větší, hlubší. Komplexnější.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Čím vás
oslovil muzikál
IAGO Janka
Ledeckého, do kterého jste angažovaná?

Janek je
pro mě záruka něčeho, co mám ráda. Jazyk, jakým píše svá muzikálová díla, je mi
blízký, a pokud se mi podaří ztvárnit Desdemonu tak, jak by měla vypadat a jak
si ji on představoval, tak strašně ráda řeknu, že tomu, jak píše, i opravdu
rozumím. (úsměv) A navíc Shakespeare samozřejmě. Ač klasický příběh,
jde mi mráz po zádech z té aktuálnosti jeho pohledu na lidi a svět. Navíc
trochu rebelským a odvážným pohledem Janka, to mám ráda! Moc se těším!

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Váš životní
partner je také váš herecký partner. Jak se vám kloubí spolupráce?

V rámci
jednoho představení jsme se téměř před čtyřmi roky potkali a zatím se celkem
vídáme. (smích.) Poté
jsme spolu hráli v dalším projektu, ryze činoherním. A teď to vypadá na opravdu
pěkné setkání, které bude jednak partnerské i v rámci jeviště, ale navíc i
muzikálové. Těšíme se. Není pro nás běžné spolu hrát.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Podle scénáře
dojde v ději k dramatu. Jak jste stavěná na dramatické role?

No, vypadá
to, že asi dobře. (smích) Dle postav, které aktuálně hraji. Mám opět nějaké
„umírací“ období. Jako na Matu Hari v divadle Broadway na mě míří z pušky dvanáct
mužů – v reálu se trefili jen tři, ovšem Matu zranili smrtelně. A Desdemona? Myslím,
že všichni víme, že chudinka taktéž neskončí dobře. Jednou zastřelená, jednou
uškrcená… Třeba přijde zase i ryze komická postava, uvidíme. Užívám si každou
roli.

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

S kým
dalším je pro vás zajímavé spolupracovat?

S
kýmkoli, kdo dělá dobře svoji práci!

 

Jak pracujete s trémou?

Trémou
jsem nikdy nijak výrazně netrpěla. Jediné větší pnutí je ta zodpovědnost. Ale
pokud je představení dobře nazkoušené, nemám velký důvod, aby se mi klepala
kolena. Většinou už se těším na diváky.


Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Může vám v rámci nervozity nějak pomáhat zpětná vazba publika?

To je velice zavádějící. Není příliš dobré brát diváka úplně vážně, myslím v reakcích. Můžete si postavu zavést úplně jinam. Ač samozřejmě vždy je příjemné cítit, že je divák s vámi, a ne proti vám. (úsměv)

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Do jaké
míry se vám v životě plní vaše sny – umíte si správně přát?

To je
krásná otázka. Moc se snažím přát si správně a pracuju na tom. Umět snít je pro
mě důležité. Už jen to, že si člověk správně zformuluje, co by vlastně chtěl,
je krok k tomu, že se to může splnit. Vrací vás to do světa, kde je vše možné,
a ač realita mnohdy vypadá úplně jinak, máme vždy zase možnost zapřát si, něco
pro to své přání udělat a dát všemu novou šanci, novou energii. A to je něco,
co nám nikdo nemůže vzít. Několik snů už se mi splnilo a věřím, že jich ještě
mnoho splněných bude!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Michaela Lejsková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Vlaďka Řepková Bahenská – modelka a zakladatelka občanského sdružení

Že
se mediální obraz často nemusí shodovat s realitou, je evidentní na příkladu
Vlaďky Řepkové. Pokud si s ní máte možnost promluvit osobně, zjistíte, že
se jedná o docela jiného člověka, než je nám médii mnohdy prezentováno. I když
se Vlaďka ani modelkou stát nechtěla a sama se za ni nepovažuje, její
zkušenosti v tomto oboru jsou bohaté a zajímavé. Nyní se však plně
zaměřuje na své občanské sdružení Vlaďka DĚTEM, do kterého dává duši, srdce i
energii. Když se zápalem mluví o své práci ve sdružení, uvědomíte si, o jak
výjimečného člověka se jedná.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

V jaké
fázi svého života jste se rozhodla začít se věnovat modelingu?

V podstatě to ani
nebylo mé rozhodnutí. Celkově se to přihodilo tak rychle, že jsem sama ani
nevěděla, jakým směrem se to vlastně dál vyvine. Po dívčí soutěži Miss poupě,
které jsem se zúčastnila ve čtrnácti letech, se mě chopila místní agentura
v Litvínově pod vedením paní Jany Antonínové, která mě využívala řadu let
jako hostesku, protože na modelku jsem neměla dispozice.

 

Jaká
tedy byla cesta od hostesingu k modelingu?

Na jedné akci, kde jsem
vítala hosty u vchodu před přehlídkou, se najednou objevil návrhář Pepa Klír,
který potřeboval dívku menší postavy, která odchodí jeho model. No a vybral si
mě. (smích) Tehdy jsem šla to velké
molo ještě s Pavlínou Babůrkovou a mnoha dalšími úspěšnými dámami. A tam
to začalo. Od té doby mě Jana Antonínová stavěla na molo pokaždé. Ale modeling
v České republice je pouze převzatý výraz ze světa, český modeling se nedá
se zahraničním vůbec srovnávat.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
jste své modelingové začátky prožívala?

Jelikož jsem byla
vhozena do vody, naučila jsem se velmi brzy plavat. Jen jsem se nikdy
nepovažovala za modelku. Nebyla to v mých očích práce modelky, ale
přivýdělek pro studující dívku bez dalšího očekávání. Nebyla jsem nikdy ta,
která by šla takzvaně „přes mrtvoly“. Nehlásila jsem se do žádných soutěží
krásy, nechodila na castingy, neděla jsem nic, za co bych se dnes musela
stydět. Vždy jsem měla hranice.

 

Jakou
radu byste dala svému mladšímu já?

Dobrá otázka. Jako
mladá jsem byla velmi hloupá, naivní a důvěřivá. Takže má rada zní: mít na
každou větší zakázku právníka, který by udělal to nejdůležitější – smlouvy.
Mockrát se mi stalo, že se něco nafotilo na podání ruky a fotky někomu
vydělávají ještě dnes, aniž bych z toho něco měla já. Takže ta rada by
byla – všechno s rozumem. (smích)

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Existuje
něco, co na modelingu nemáte ráda?

Že mě lidé vnímají jako
modelku. Necítím se tak. Cítím se někdy i trapně. Modelky jsou jiné osobnosti,
ty, které pracují pro celosvětový módní trh. U nás v republice je modelka
vlastně každá – dnes i dámy, které se živily erotickým trhem, jsou modelky.
Proto se nerada řadím do skupiny „jakože modelek“. V této branži se dívka
setká s mnoha negativními zkušenostmi. Dnes jako matka vím, že se budu
hodně snažit o to, aby moje dcera šla jiným směrem.

 


se v našich podmínkách modelingem dobře uživit?

Ne. Pokud jste jako
modelka využívána pouze pro český trh, tak ne. Od osmnácti let jsem měla vždy
práci, která mi zajistila pevný a stabilní příjem. Nabídky na focení a
přehlídky jsou nepravidelné, ale složenky přicházejí každý měsíc. (smích)

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
probíhá focení? Jak dlouho trvá vaše příprava a následně samotný proces a co všechno
se při tom odehrává?

To je různé. Již
několik let fotím se stejným týmem lidí. Je to lepší, protože se známe a víme
všichni, co od sebe můžeme očekávat. Dnes, když mám dvě děti, tak nemám moc
času na celodenní focení, které jsem samozřejmě dříve absolvovala také. Dnes
fotím dvě tři hodiny včetně make-upu a vracím se zpět k rodině, tedy
v případě, když nejedu fotit mimo republiku. Příprava? Je časově vykrácena
úpravou vlasů (smích). Make-up si
z velké části dělám sama, takže to je taková desetiminutová záležitost a
styling je připravený stylistou den předem. Jelikož jsem celkově specifická,
tak velké kreace se mnou nejdou. Samotné focení je o pohybu těla a výrazu, což
se mi asi daří. (smích)

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
se cítíte před objektivem či kamerou?

Objektiv je pro mě
přirozený stejně jako molo. Je to parketa, kde se jakýmsi zvláštním způsobem
přepínám v někoho jiného a jsem si jistá, tedy bez pocitu strachu či
studu. Kamera je jiná. Pokud jde o rozhovor na kameru, nevnímám ji, protože
odpovídám redaktorce na otázky, ale nedej bože, když mám kameru na filmový
záběr. To ne, tam jsem nervózní, mám strach, zapomenu i vlastní jméno. Přestože
mám za sebou několik filmových štěků, nikdy jsem se toho pocitu nezbavila. Pro
to se musí člověk zřejmě narodit.

 

Jak
byste popsala vztah modelka – fotograf?

Dnes po svých, i
nepěkných, zkušenostech s fotografy vím, že dobrého fotografa je třeba si
hýčkat. V mém životě jsou dva muži, kterým věřím jako lidem i jako
fotografům. Je to vždy lepší, když se modelka s fotografem potkají i na té
lidské linii, je to jednodušší a oběma profesím se lépe pracuje.

 

Na
módních přehlídkách dostáváte vybrané modely, jak byste ale popsala svůj
vlastní styl?

Na přehlídce jsem
ramínko, které vychodí vše, co je mu přidělené, to k mé profesi patří. Můj
vlastní styl je diametrálně jiný než na mole. Protože řadu let nosím krátký
sestřih, musím mu přizpůsobit vše. Sama se nejlépe cítím v černé barvě a v
klasickém stylu nenápadné ženy, neumím nosit barvy, necítím se v nich dobře.
Jako se necítím v obnažených, výstředních, provokativních modelech.
Připadám si v nich lacině. V mém případě – méně je více.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
vidíte sama sebe z kariérního hlediska v současné době?

Primárně se vidím jako
matka a manželka. Pak je ta další část a tou je občanské sdružení Vlaďka DĚTEM,
jehož jsem zakladatelkou. To je to jediné, čemu bych chtěla věnovat další etapu
svého života. Nárazové přehlídky a focení beru pouze jako zpestření.

 

Jak
jste se zpočátku cítila, když jste viděla samu sebe na fotkách a
v televizi?

Nijak. Jsem ten typ, co
se z toho nepomátne. Řekla bych to více hovorově, ale nesluší se to. (smích) Nikdy jsem to nevnímala tak, že
bych měla být něčím víc, než jsou druzí. Jsem stejný člověk jako vy, jako
ostatní.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Lidé
bývají k tomuto povolání skeptičtí, s jakými reakcemi jste se setkala
vy?

Začnu tím hezčím. Občas
se mi stane, že potkám někoho, kdo je mnou nadšený a fandí mi. Dodnes nedokážu
pochopit, jak média dokážou z nikoho udělat někoho. Necítím se být nějak
výjimečná, ale přesto se mi to stává. Moc si toho vážím, ale zároveň to neumím
uchopit. Pak jsou také případy, kdy člověk narazí takzvaně „na blba“, no a
srážka s blbem, to není o ničem – takže ztráta energie i slov. Jelikož
žijeme v Čechách, kde mezi hlavní charakterové vlastnosti patří závist a
zloba, tak člověk na negativa narazí v jakékoli profesi.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
vnímáte konkurenci v českém modelingu?

Nevnímám. V tom českém
malém rybníčku jsem natolik odlišný typ, že své klienty mám stále, takže i
práci.

 

K práci
modelky patří i péče o tělo. Jak na sobě v tomto směru pracujete?

Nemám pro vás odpověď.
Nemám ani čas se starat. Jednou za dva měsíce si dojedu na kosmetiku, dvakrát
za měsíc za mnou přijede kamarádka kadeřnice na kávu a zastřihne mi vlasy.
Nehty si jako manikérka dělám sama. Jestli čekáte, že mám nějakou pohybovou
činnost, tak nemám. Teď před nedávnem jsem akorát začala znovu trénovat
latinsko-americké tance, už jsou za mnou tři tréninky. Dieta a pohyb jsou moje
děti.

 

Je
nějaké focení, které vám speciálně utkvělo v paměti?

Focení kalendáře
s mým manželem. Bylo velmi emotivní a zároveň kreativní a celkově jiné. Ovšem
focení jako takové mi v mysli vždy zůstává, protože ty fotky často vidím a
pokaždé si vzpomenu.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Vnímáte
v dnešní době předvádění modelů jako práci, nebo jako zábavu?

Jako odreagování, i
když zároveň jako práci, protože to beru zodpovědně. Ale i jako zábavu, protože
jednou za čas potkám kamarádky, které opravdu ráda vidím. Celkově bych to
nazvala příjemným dnem.

 

Jak
se podle vás modeling proměnil od dob, kdy jste začínala?

Řekla bych, že je vše
stejné. Jen se o tom více mluví a píše. Začínala jsem na plesech, v klubech
a tak různě za tři sta korun. Dnes je to stejné, jen se vyhýbám klubům, tam už
v mém věku asi nemám co hledat, a pracuji za několik tisíc. S přibývajícím
věkem jsem začala chodit i velké molo a to si dodnes umím užít.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
vše vám tato profese dala a vzala?

Dala mi možnosti,
zkušenosti, přátele, parodoxně mě rozvedla, zároveň znovu vdala. To vše je
spojené v tom, co mi dala. Co mi vzala? Soukromí, to ostatní jsem uměla
uchopit a zbavit se toho.

 

Jak
se díváte na trend plus size modelek?

Velmi pozitivně, sama
jsem začínala téměř se šedesáti kily – byla jsem ženská. Dnes jsou modelky
hubené a často jsou to anorektičky či bulimičky, což není v pořádku.
Myslím si, že právě některé plnější tvary působí v celkovém dojmu sexy a
žensky.

 

Profese
modelek je limitovaná věkem, jak se s tímto faktem vyrovnáváte?

(smích)
Tahle otázka snad ani není pro mě. Jsem spokojená sama se sebou, mám se ráda
taková, jaká jsem, a přirozeně stárnu. Mám ve svém životě asi jiné priority,
než být celý život mladá a krásná. Nebudu, a to je v pořádku, člověk je
s přibývajícím věkem krásný jinak.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 


se říci, že jste se díky své profesi zařadila mezi české celebrity…

To je další smutný
příběh. Celebrita…

 

Čím
vás toto prostředí překvapilo?

Co mě překvapilo je, že
nic není tak, jak se zdá z časopisů a z obrazovek, všechno je hra. Většina
věcí je přizpůsobená čtenářům. Senzace, spekulace, problémy, rozvody, pomluvy,
lži… Taková malá zoo. Celebrity na sebe volají novináře samy a pak na večírku
vyprávějí, jak je všichni sledují. (smích)
Nevím, jsem z toho kolotoče venku a vůbec mi to nechybí.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
myslíte, že média vnímala a prezentovala vás?

Já jsem pro média byla
jen to ramínko, kterému to slušelo. Pak jsem si po kojení nechala zmenšit prsa,
ale pro média jsem sexbomba, která si nechala udělat pětky… Poté jsem se
rozvedla, protože jsem to tak cítila, ale bylo to prezentováno tak, že jsem
opustila chudého hokejistu a rozvedla si bohatého fotbalistu. To čtenáři chtějí
číst, tohle jsem pro čtenáře já, ale neřeším to, protože jsem to přestala
sledovat. Jsem máma, která se stará o své děti. Byla jsem šest let patronkou
nadace Rakovina věc veřejná a dnes jsem zakladatelkou svého občanského sdružení
Vlaďka DĚTEM, snažím se pomáhat hemato-onkologickým pacientům, ale to není pro
čtenáře moc zajímavé, nějaká rakovina a prevence, proč? Je to celkově takové hořce
úsměvné.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
fungovala spolupráce s nadací Rakovina věc veřejná?

Moje tvář byla
s touto nadací spojena krásných šest let. Nadaci Rakovina věc veřejná jsem
dostala svou tváří do podvědomí veřejnosti a po těch letech jsem, vzhledem
k tomu, jak jsem to cítila jako matka, zakotvila na dětském
hemato-onkologickém oddělení. Na základě toho jsme pak s manželem a kamarádkou
Lilian Sarah Fischerovou založili občanské sdružení Vlaďka DĚTEM, kde jsem na
základě stanov na výzkum protinádorových léčiv navázala a zaměřila se na dětské
hemato-onkologické pacienty a jejich rodiče.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
tedy bylo hlavním stimulem pro založení občanského sdružení?

Za založením našeho
sdružení byl jeden zásadní důvod – nadace Rakovina věc veřejná má ve svých stanovách
pouze výzkum nových protinádorových léčiv a laboratoř. Daří se jim a já jsem ze
srdce ráda, že jsou to naši čeští lékaři, kteří přihlašují své patenty. Proto
jsem navázala a založila sdružení, které má ve stanovách pomoc rodičům a jejich
nemocným dětem a zároveň pomoc českým hemato-onkologickým oddělením s
humanizací oddělení jako takových. Můj veškerý čas zabírá zajišťování financí a
partnerů. K tomu se snažím co nejčastěji realizovat návštěvy dětí již na
čtyřech hemato-onkologických odděleních v republice a to je též časově
náročné… Ale ta děcka jsou pro mě takový motor, že to za to stojí… Není nic
krásnějšího, než když otevřete dveře a děti vás vítají a s úsměvem vás obejmou.
Stejné je to pak s rodiči, sestřičkami i lékaři. To je ta odměna, která
zahřeje.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Práce
pro sdružení musí být psychicky náročná. Jak se s tím vyrovnáváte?

Ani sama nevím. Celou
mě to pohltilo a tuto problematiku a děti už neumím ignorovat. Začátky byly
kruté, pokaždé jsem plakala a třeba týden jsem se nedokázala vrátit zpět do
svého života. V posledních měsících těhotenství, s druhým dítětem,
jsem nemohla za dětmi jezdit vůbec, ale po porodu jsem se stabilizovala a dnes
jezdím každý měsíc, případně každý druhý měsíc, podle času a možností. Lékaři,
sestřičky, rodiče a děti jsou tak skvělí! Dodávají člověku energii, motivaci a
chuť za ně bojovat. Teprve až tam člověk dozraje a pochopí, co je život a co
jsou opravdové starosti, a všechno přehodnotí. Občas bych tam zavřela naši
vládu, aby si politici uvědomili, do jaké situace se mohou dostat rodiny, když
jim onemocní dítě. Jsou to smutné příběhy a já před těmito lidmi smekám.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaký
mají lidé v Čechách vztah k nadacím?

Ještě stále je mnoho
úspěšných lidí, kteří se do benefičních projektů rádi zapojí a svou účastí nadacím
či sdružením pomohou. Lidé přijdou a podpoří dobrou věc. Myslím si, že nás je
ještě pořád hodně, nás, kteří se snažíme pomoci tam, kde je to zapotřebí. A to
je dobře.

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
vám osobně práce ve sdružení přináší?

Dobrý pocit. Využila
jsem té umělé bubliny „celebrita“ a vydala jsem se cestou, na níž mě lidé
vnímají jako značku „Vlaďka Erbová“. Ta mi pomáhá k tomu, aby lidé věděli,
že mohou pomoci také. Otevírá mi dveře u partnerů, kam chodím osobně žádat o
peníze či jinou pomoc. Dala mi možnost být lepším člověkem, když jsem si
uvědomila, že pokud můžeme, tak bychom měli pomoci všichni, protože nikdo
z nás neví, co nás čeká. Rakovina, leukémie…

 

Máte
ve spojitosti se sdružením nějaké přání?

Aby náš systém byl
v pořádku, pak by nemusely být ani nadace, ani sdružení.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 


Text:
Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Vlaďka Řepková, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Jitka Skalická – PR specialistka, konzultantka, autorka, redaktorka a editorka

Zpovídat
autory, to je vždy zajímavý úhel pohledu. Jistě nezvyklejší situace než kdy
jindy. Jitka Skalická má na svém kontě mimo jiné také inspirativní knihu Evy
Vaškové Čejkové Úspěch měřím štěstím
. Je výkonnou členkou týmu projektu ŽENY
s.r.o.
, kde se stará
o sekci Povídej
. Jitka stála
u samého zrodu projektu a spolu s prací se jí daří kombinovat péči o dvě
malé děti. No nejsou ty naše ženy skutečně schopné a pracovité?

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
se podle vašeho názoru může zrodit tvůrce opravdu čtivých autorských prací?

Leccos se dá natrénovat, můžete si třeba
vyrazit na kurz tvůrčího psaní, účastnit se různých literárních soutěží, ale to
zásadní musí být v člověku. Pojí se tu schopnost empatie, prožívání a
fantazie se schopností přetavit myšlenky do slov a vět, které budou dávat
smysl. A budou psány čtivým jazykem – to se dá naučit. Myslím, že aby mohl
člověk napsat nějaký zajímavý autorský text, musí mít „své“ prožité. Důležitý
je totiž i nadhled a ten se moc nedá naučit. Člověk kráčeje životem prostě
získává.

 

V čem
je základ autorova průkopnictví? V čem by měl být dravý a v čem
naopak zdrženlivější?

Dobrý autor musí hlavně psát a svou práci umět
ukázat. Dnes je daleko snazší se prezentovat díky internetu. Na druhou stranu
to udělají tisíce jiných lidí, takže tady by měl být dravý – kromě psaní
aktivně hledat cesty, jak svou práci představit těm, se kterými by rád
spolupracoval. Ať už je to vydavatel v případě knihy, nebo reklamní agentura či
média, v případě dalších autorských textů. Chybět by mu ale neměla pokora a
nadhled, s nimiž je třeba přijímat kritiku své práce.

 

Jak
hodnotíte coby stratég aktuální situaci na mediálním trhu, ať už jde o
periodika, či knihy? Jaká je nejlepší taktika, aby byl jejich prodej úspěšný?

Kdo bude znát odpověď na tuto otázku,
vyhrál. (smích) Každopádně realita
z českého trhu zatím ukazuje, že čím bulvárnější titulek, tím lépe,
bohužel. Máme tu jen velmi málo médií, která mají skutečně dobrý, nebulvární autorský
obsah. U knih je klíčový jednak prodejní kanál – nedostanete-li knihu do
knihkupectví, neprodáte, a jednak a marketing – neuděláte-li ho, neprodáte.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
vám v českých médiích chybí?

Pozitivní zpravodajství. V podstatě
tu neexistuje. Lidé se se zvláštním masochismem pitvají v tom, co kdo
udělal špatně a co zlého se stalo – pokud možno s co nejvíce šokujícím
titulkem. Jako bychom měli nějaký blok číst pozitivní zprávy, vidět to dobré, inspirovat
se. Tím netvrdím, že neexistuje nic špatného, jen toho prostě není tolik, kolik
nám toho média předkládají. Tu sebedestrukci nechápu, já nemám potřebu číst o
tom, jak je všechno špatně. Já hledám pozitiva a východiska z toho stavu „stojí-to-za-houby-nic-s-tím-nejde-udělat“.

 

Jak
byste popsala váš vlastní styl psaní?

Šitý na míru. Záleží na zadání. Vždy si
musíte být vědomi především toho, pro koho text píšete. Kdo bude tím koncovým
příjemcem informace. Co mu tou informací chcete sdělit, co by si z ní měl
odnést. A tomu je třeba podřídit styl – věcný, vysvětlující, popisující,
emotivně laděný, provokující… Jednu informaci můžete popsat desetkrát jinak a
pořád to bude ta stejná informace. Důležité je umět se vcítit do toho, kdo bude
text číst, a psát to prostě pro něj.

 

Pracujete
na volné noze – proč jste si vybrala zrovna tyto podmínky a proč není úplně pro
každého vhodné být na volné noze?

Nikdy jsem si neuměla představit, že budu
muset někde „být“ od tolika do tolika. Snažím se řídit si práci tak, abych ji
mohla kombinovat s rodinou. Pracuji na více projektech, takže si mohu do
jisté míry od jednoho odpočinout a pracovat na dalším, když nepřichází múza. Je
to hodně otázka sebekázně a plánování práce – i když se vám nechce, musíte
najít nějaký model, který bude fungovat. Určitě to není pro každého. Závisí to na
charakteru profese – těžko bude na volné noze prodavačka v obchodě. Pak také
na přístupu k práci jako takovém – kdo má rád „své jisté“, udělat práci a
jít s čistou hlavou domů, pro toho to také není. A nakonec záleží na
sebekázni.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaký
je váš názor na nedoceňování autorů, tvůrců textů, dodržování etického kodexu
v našich podmínkách a jaké s touto oblastí máte zkušenosti?

Žijeme v on-line světě, kde se vesele
kopíruje a přebírá, neboli krade. V nepřeberném množství informací se
bohužel etický kodex trochu ztrácí. Autoři jsou nedoceněni, tlak na cenu je
velký. Záleží ale také hodně na samotném autorovi – jak si cení svoji práci,
pod jakou hranici nepůjde. A pokud půjde, pak by to mělo být s vědomím, že
mu to v budoucnu přinese nějaký výsledek. Celý svět se navíc přesouvá
k obrazu. Neznamená to, že by text zmizel úplně, ale platí tu
stoprocentně, že jednou vidět je lepší než stokrát číst. Lidé přijímají
informace rychle a s jistou povrchností. Úkolem textařů budou kratší,
výstižnější texty, titulky…

 

Co
je podle vás základem čtivého a poutavého textu a jak jej můžeme laicky
rozpoznat my sami?

To se nedá zevšeobecnit. Dva lidé se
neshodnou na tom, jestli jsou text či kniha dobré, nebo špatné. Pro každého
z nás je čtivost a poutavost v něčem jiném. Málokdy se povede napsat
opravdu super knížku či text, který se líbí naprosto všem.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké
mediální kauzy vás nejvíce oslovují nebo vás v minulosti zajímaly a proč?

Nemám ráda mediální kauzy. Až příliš často
se objevují v širších souvislostech. Třeba ve chvíli, kdy se ve
společnosti děje něco zásadního, například se blíží volby či schvalování
nějakého více či méně kontroverzního zákona. Přiznám se, že s bulvarizací,
která pronikla i do – pro mě do té doby – seriózních médií, mám ke všem kauzám
poměrně zdrženlivý postoj. A rozčiluje mne neprofesionalita v médiích, se
kterou se doslova babrají v nepodstatných věcech a detailech, zatímco jim
unikají jiné.

 

Jaké
nejlepší PR jste kdy udělala a jste na to pyšná?

Nejvíc mě
bavilo PR projektů, které v sobě skrývají hlubší smysl, primárně
nekomerčnost. Typicky jsou to třeba výstavy malířů, z loňského roku bych
zmínila výstavu obrazů akademického malíře Jana Tichého nebo projekt VLAK
LUSTIG
. Je oříšek najít tu správnou cestu, jak informace nabídnout,
aby to zaujalo média všech typů, televizi, tisk, rozhlas i internet. Tím spíš,
že média lační po těch negativech. Ale právě to hledání cestiček je pro mne
výzva. (úsměv)

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Byla
jste jedna z tvůrkyň projektu ŽENY s.r.o.
S jakou vizí jste jej vytvářela?

Vize byla jasná – chceme projekt, který
bude podporovat české ženy. Nápadů jsme protočily mraky. A jestli to na začátku
vypadalo, že to je nemožné, protože všechno už tu bylo či je, tak to je omyl.
Protože vždycky je tu prostor. Jde jen o to dát mu tvar, nápad, podobu a
vdechnout mu život. Jde to. Protože když se chce, všechno jde. Doslova a do
písmene. A my jsme moc chtěly a chceme. (úsměv)

 

Jaká
je nyní vaše pozice v projektu?

Od začátku jsem stála za sekcí Povídej, která v sobě sdružuje
blogy a diskuse. Povídat si, sdílet… to je ženský fenomén. Fyzicky jsem „odešla“
z projektu ve chvíli, kdy bylo vše připravené a startoval. V té době
jsme ještě finišovaly s Evou Vaškovou Čejkovou poslední úpravy na knize Úspěch
měřím štěstím
. Ale to už jsem měla zase jiný rodící se projekt – v pátek
poslední úpravy v knize a na webu, v neděli jsem porodila dcerku.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Co
si máme představit pod pojmem ambasador v projektu ŽENY
s.r.o.
?

Ambasadorka
je žena, která si chce přivydělat. Ambasadorka je žena, která se chce naučit
podnikat. Ambasadorka je žena, která má srdce na správném místě a chce kromě
výdělku i pomáhat. Ambasadorka je patriotka! Ambasadorka touží ukázat ostatním,
co české ženy dovedou. Ambasadorka má ráda krásné věci, rukodělnou kvalitu,
nápady a originalitu, módu i krásu… Je to prostě ženská, jak se patří.

 

Dnes
můžete hovořit o celkem velké komunitě členek, tedy primárně žen. O jaké
poznatky se cítíte být obohacena?

Hlavně o to, že v ženských je
neuvěřitelná energie, drive a chuť a vůle. Že je v nás spousta síly,
kterou když upřeme na správnou věc, nemůžeme neuspět. Že spojením se ta síla
násobí. Jedna starší žena mi říkala: „Vy to teď prostě máte všechno jiné. Kdeže
my jsme si mohly plnit nějaké sny. Tenkrát to prostě nešlo, nedělalo se to tak.
Ženská holt nesla ten svůj kříž.“ A mně bylo za ni a ty mraky jiných žen, které
nesly svůj kříž a nestihly žít vlastní život, smutno. Mám radost, že dnes už i
ty starší ženy vědí, že život za ně nežijí druzí. A že když si ony samy své sny
nesplní, nikdo jiný to za ně neudělá.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaká
témata jsou aktuální v sekci Povídej
?

Co žena, to jiné téma. Co žena, to jiný
pohled na svět. Co žena, to jiný příběh, jiné myšlenky ke sdílení. Každý blog
je inspirace. Najdete tu vše – od mezilidských vztahů přes vzdělávání a kariéru
a slaďování rodinného a pracovního života, přes blogy věnující se zdravé stravě
a zdravému způsobu života. Také tu najdete blogy, které jdou pod kůži – jsou
velmi osobní zpovědí dané ženy. Najdete tu blogy, u kterých se zasmějete, a
blogy, u kterých vám potečou slzy. Probouzejí emoce. Inspirují ostatní. A to mě
baví.

 

Co
obnáší správcování této sekce?

Je to klasická editorská práce. Mohu být
klidně na procházce s kočárkem a se spícím dítkem zkontrolovat stav textů
přijatých do blogů, editovat je a případně rovnou publikovat, pokud není třeba
úprava grafiky. Jsem v kontaktu se ženami, které píší, a pomáhám jim například
s vyjádřením toho, co chtějí sdělit, pokud je to třeba.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
hodnotíte moderní způsob komunikace v rámci sociálních sítí?

K pozitivům – pro firmy je to neuvěřitelná
příležitost k tomu, aby našly a poznaly své zákazníky (ty stálé i
potenciální, spokojené i nespokojené) a uměly s nimi pracovat. Pokud něco
chceme vědět, obvykle jdeme na net a hledáme zkušenosti ostatních. I proto
vzniklo Testuj v rámci projektu Ženy s.r.o., ženy tu
sdílí své zkušenosti s výrobky, službami. A teď ta negativa – půl života
strávíme na síti a připojeni na mobil, což je strašné! Jde o to najít ten
správný model, ve kterém vyvážíme on-line a reálný život. A i o to se snažíme
v rámci ŽEN pořádáním reálných, živých akcí.

 

Jak
se vám daří kloubit práci s rodičovstvím?

Daří, i když je to občas honička.
S jedním potomkem se pracuje relativně parádně, se dvěma už je to o
něco málo dramatičtější. Tajemství úspěchu je samozřejmě v organizaci. Time
management je základ! Pak v dostupnosti babiček – jednu fantastickou máme, jen
škoda, že nebydlí blíže, jezdí za námi z Moravy. A v dělbě péče o děti s partnerem.
I tady mám obrovskou podporu. Zkrátka všechno jde, když se chce. Když nestihnu
práci přes den, vrátím se k ní večer. Svou životní roli mám celkem jasnou
– teď jsem hlavně máma.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

V jakém
směru jste sama sebe přesvědčila, že to jde, že děti nemusí znamenat velké
omezení v práci?

Nepotřebovala jsem žádné přesvědčování. Buď
děti chcete, nebo ne. Pokud je chcete, vždy si najdete cestu a způsob, jak
všechno skloubit dohromady. My ženy máme bohužel tu nevýhodu, že nemůžeme posunout
rodičovství třeba do padesátky, protože teď chci pracovat a dělat kariéru. Jsme
omezeny svými biologickými možnostmi. Pokud ale vím, že chci mít ve svém životě
děti a že si ten život bez nich neumím představit, musím tenhle fakt prostě
přijmout. Obecně pokud člověk v životě přijme fakt, že jsou věci, které
nezmění, ušetří si spoustu nervů a trápení.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
vás inspirují také jiné ženy – matky?

Kdysi jsem dělala rozhovor s několika
ženami na mateřské dovolené do firemního magazínu společnosti Jungheinrich. Bylo to
kouzelné setkání žen, z nichž některé se do práce nehrnuly vůbec, jiným
práce chyběla trochu a dalším poměrně hodně. Jedna z žen, která odešla na
dovolenou z manažerského postu, tehdy řekla: „Je to zkrátka o volbě. Když
si to vezmu rozumově, tak kariéra se dá nastartovat klidně ve čtyřiceti a pořád
máte 25 let na to něco pořádného dokázat.“ Souhlasím s ní. Věřím, že
všechno má svůj čas. Práce i rodina.

 

Jaké
omezení vlastně z vašeho pohledu děti pro pracující ženu přinášejí?

Omezení zní strašně. Pokud žena děti vnímá
jako „omezení“, je to průšvih, který se dřív nebo později někde vrátí. To se ve
mně ozvala matka. (smích) Ale vážně –
pokud žena v životě děti chce, pak je bude mít a najde si cestu, jak obojí
sladit. Pokud to tak ale nemá, u „paci paci“ si připadá jak totální idiot,
brečí doma do polštáře a cítí fyzickou bolest z toho, že je „nevyužitá“,
pak udělá nejlíp, když to bude řešit, najde chůvu, půjde do práce. Protože
vůbec to nejlepší pro dítě je spokojená máma.

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Může
taková situace mít i nějaké přednosti – mít děti a současně pracovat?

Stoprocentně. Každá žena vám potvrdí, že s dětmi
toho zvládne o hodně víc. Takže děti vlastně násobí naše schopnosti. Když stále
– byť samozřejmě daleko méně – pracujete, udržujete mozek nejen v té mateřské
bdělosti. A to je fajn pro vás i pro dítě. Práce je pro mě vlastně relax –
přepnu, funguju, a když práci dokončím, cítím se fajn a strašně ráda se vracím
k dětem. Dělat paci paci, zpívat písničky, číst knížky, jezdit
s kočárkem. Pozoruju, jak mi rostou před očima, jak se mění, jak jsou den
ode dne chytřejší. I jak mi dokážou brnkat na nervy a zároveň jediným svým
úsměvem ve vteřině smazat jakékoliv křivdy. Vidím v nich sebe. A to si
přece nemohu nechat ujít. (úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací
Campanulla www.campanulla.cz

ŽENY s.r.o. www.zenysro.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jitka Skalická, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

Jaroslav Volf – kanoista

Můžeme
s jistotou hovořit o velmi disciplinovaném sportovci, jehož tvrdá a
cílevědomá touha po vítězství byla odměněna celou řadou významných ocenění.
V jeho sbírce najdeme šest zlatých a tři stříbrné medaile
z mistrovství světa, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili z letních
olympijských her. Letos svoji profesní kariéru vrcholového sportovce ukončil a
přijal pozici vedoucího trenéra
v Armádním
sportovním oddílu vodního slalomu DUKLA v Brandýse nad Labem
 

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Doma už
máte pěknou sbírku ocenění. Kde mají své místo?
 

Za dlouhou
dobu naší závodní kariéry jsem těch ocenění posbíral docela dost, to je pravda.
Uložena jsou v krabicích ve skříni. (smích)

 

V roce 1996
jste začal svoji medailovou kariéru. Máte povinnost někam medaile brát, nebo je
to jen na domluvě?
 

Povinnost ne.
Většinou to je na požádání do různých rozhovorů pro televizi, nebo na focení do
časopisů.

 

Jsou
s medailemi spojené nějaké pověry?
 

Třeba že se medaile
nemá dávat na krk někomu jinému? To budou asi jen povídačky, na které nikdo
nevěří. Mnohdy je takové zapůjčení skvělý nápad. Jako třeba ten, kdy jsme na
jednom z profesních setkání vašeho magazínu spolu s ostatními
medailisty zapůjčili čtrnáct medailí moderátoru Petru Vichnarovi, abychom mu
připomněli čtrnáctery olympijské hry, které moderoval. Letos oslavil šedesátku
a byl to pro něj určitě nezapomenutelný dárek.

 

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Kdyby se
stalo, že se medaile ztratí, je šance získat její duplikát, nebo medaili náhradní?
 

To asi ne.
Ztrácet ji, abych to vyzkoušel, radši nebudu. 

 

Jsou nějaké
dané parametry, které musí sportovec splňovat, nebo naopak indispozice, které provozování
tohoto sportu vylučují?
 

Žádné dané
parametry sportovců nejsou. Sportovci v našem sportu mohou být velcí,
malí, tlustí i tencí. (úsměv)

 

Lodě před
závody procházejí kontrolami. Na co jsou zaměřené?
 

Kontroluje se
jejich váha, délka a šířka. Jestli je loď hodně nosná, má spíš kulaté nebo
ploché dno, to už je jedno a je na každém závodníkovi, na jakém typu lodě se mu
dobře jezdí. Před každým závodem se také z důvodu bezpečnosti kontrolují
přilby a vesty.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

S jakým
sportem má kanoistika technickou podobnost?
 

Aby člověk
v tomto sportu mohl uspět, musí v sobě v určitém poměru spojit
technickou, fyzickou, psychickou a taktickou připravenost. Tento sport rozhodně
patří k technicky náročnějším. Nezanedbatelná je ale i fyzická kondice. Pokud
bych měl slalom na divoké vodě přirovnat k jinému sportu, zátěží by byl
podobný asi běhu na 800 metrů, technickými požadavky možná krasobruslení.

 

Jakým negativním
zdravotním následkům se kanoisté vystavují?
 

Vykloubení
ramene, bolesti loktů a kolen. Každý sport, který se dělá vrcholově, přináší
nějaké zdravotní problémy nebo zranění… Na druhou stranu – člověk, který
sportuje, je na tom zdravotně mnohem lépe, než člověk nesportující.

 

Jak dlouho
vydržíte v lodi, ve které není téměř možné se hýbat?
 

Nejhorší to je
v zimě, když z lodě při tréninku nevylézáme a člověk je více oblečen.
To v lodi vydržím hodinu a pak se učím znovu chodit. Protože v lodi
klečíme, odkrví se nám nohy a pak nejdou narovnat. Většinou si po takovém
tréninku připadám jako stařeček s obrnou. Lepší to je v teple, když
po každé jízdě z lodě na chvilku vysedneme.

 

Musíte
pravidelně podstupovat nějaká povinná lékařská vyšetření?
 

Každoročně
podstupujeme vyšetření EKG a zátěžové testy, zdravotní prohlídky. V tomto
směru jsme kontrolováni dostatečně. Také se k tomu připojují antidopingové
kontroly. Na Antidopingový výbor ČR musíme na období tří měsíců předem hlásit,
kde každý den budeme k zastižení pro případnou kontrolu.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké
inovace v kanoistice zaznamenáváte?
 

Ve své patnáctileté
sportovní kariéře jsem několik změn zažil. Co se týká materiálu,
s Ondřejem Štěpánkem jsme začínali na lodi dlouhé 458 cm, od roku 2005 se jezdí
na lodích dlouhých 410 cm. V letošním roce se snížila váha deblkánoe
z 15 na 13 kg. Dvě změny jsme prožili také v oblasti závodění.
Nejdříve se do výsledku závodu započítávala lepší jízda ze dvou, po OH
v Sydney se začaly obě jízdy sčítat a od roku 2009 se jezdí pouze na jednu
finálovou jízdu.

 

V čem
se takové zkrácení lodí promítlo do jejich jízdních vlastností?
 

Zkrácením
délky se lodě staly mnohem obratnější. Na závodech se staví obtížnější tratě,
což je zajímavější pro diváky. Je to podobné asi jako carvingové lyže
v lyžování.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Fot: ČTK/Koller Jan

 

Sám si loď
zřejmě nevylepšujete? (úsměv)
 

Sám si na to
opravdu netroufám. (smích) Ale ve
spolupráci s výrobcem lze některé úpravy provést.

 

Jak moc
musíte do sportu investovat vy sám?
 

Do svého
vybavení naštěstí investovat nemusím. Velkou část materiálu hradí náš oddíl DUKLA,
a když člověk pronikne do světové špičky, další vybavení většinou dostane od
výrobců, pro které to je dobrá reklama. Kanoistika není úplně levný sport.
Deblkánoe, na které závodíme, stojí 80 000 a pádlo kolem 6 000 korun.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Také jste
čerstvě usedl do manažerské pozice, je to tak?
 

Po letošní
sezoně, kdy jsme s Ondřejem Štěpánkem ukončili závodní kariéru, působím
v DUKLE Brandýs jako vedoucí trenér. Takže budu muset zasednout i na židli
k počítači, ne jen do lodi. Čeká mě více kancelářské práce, pravda.

 

Bude to jistě
o něco pohodlnější, hlavně kvůli teplotním rozdílům…
 

Ty teplotní
rozdíly jsou někdy docela drsné. Nemám rád studenou vodu. Ale je pravda, co
říká trenér, že jim je na břehu větší zima, protože se nehýbou. My se i
v zimě na vodě zahřejeme. Vypadá to divně, ale je to tak.

 

Jak se
takové otužování promítá ve vašem životě v tom pozitivním smyslu slova?
 

Nevím, jestli jsem
odolnější, ale asi nemám z těch změn takové šoky, jako mnozí mohou mít.

 

Co vám
tento sport přinesl po duševní stránce?
 

Řekl bych, že
dokážu přijmout prohru, ale nemám ji rád. (úsměv)
A mám chuť být nejlepší i v jiných oblastech života. Myslím si, že
nejsem úplný perfekcionalista, ale nesnáším, když někdo svou práci odflákne.
Vážím si toho, co všechno jsem kolem sportu zažil a jaké lidi poznal. Je to kus
života. Měl bych říkat byl, protože
v mých čtyřiatřiceti letech je akorát tak čas se vrcholovým sportem
rozloučit. Alespoň z pozice sportovce ano. Nyní budu mít své příležitosti
jako trenér.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Nepřekvapuje
vás, že se do tohoto sportu pouštějí ženy?
 

Kanoistika na
divoké vodě je tak trochu sportem pro otrlé. Pro ženy je ještě náročnější v
tom, že závodí na stejné trati jako muži. Ale beru jako přirozenou věc, že
holky u vody vždycky byly.

 

Mohou spolu
v lodi závodit muži i ženy?
 

Jezdí se i
závody, spíše takové „sranda“ závody, kde startuji smíšené posádky. Je to
vyloženě o zábavě. Dříve se v kategorii C2mix závodilo i na mistrovství
světa. Možná přijde doba, kdy se tato kategorie zase vrátí.

 

Na co byste
se ve své nové pozici rád soustředil?
 

Především se
snažím zasadit o to, aby naši nástupci měli pro sportování důstojnější zázemí,
než jaké jsme měli my. Potom samozřejmě musíme sportovcům vytvořit takové
podmínky, aby chtěli za DUKLU závodit a také aby pronikli na přední příčky
v hlavních závodech sezony, jako jsou ME, MS nebo OH.

 

Jak lze k tomuto
sportu motivovat mladé lidi?
 

Já bych to
vzal trochu z druhé strany. Nebudu mluvit o DUKLE Brandýs, kde působí
profesionální sportovci, ale o oddíle, kde jsem s kanoistikou začínal
a kde nyní pomáhám s tréninkem dětí. Motivoval bych je tím, že u vody je
super parta, že to je v létě ten nejkrásnější sport, jaký mohou dělat. Pak už
je jen na dětech, jak moc budou samy chtít uspět.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Je velká
konkurence kajakářů?
 

Ze všech kategorií, ve kterých se ve slalomu
závodí, je konkurence mezi kajakáři největší. Je to dáno tím, že většinou
všechny děti začínají na kajaku, takže startovní listina kajakářů je
nejobsazenější. Na světových soutěžích to došlo již tak daleko, že dva bývalí
mistři světa na kajaku Francouz Fabien Lefèvre a Ital Stefano Cipressi,
pravděpodobně kvůli obrovské konkurenci v kajaku, začali závodit také na singlkánoích.

 

Která země
je v kanoistice nejrozvinutější?
 

Řekl bych, že
to bude Francie. Je to velká země, která má dostatek krásných alpských řek a
kanoistika je tam téměř národním sportem. Podpora státu je obrovská a také, co
se výsledků týká, patří Francie mezi nejúspěšnější země.

 

Překvapují
vás některé země v kanoistice?
 

Malajsie,
Venezuela, Turecko. Jsou to země, kde s vodním slalomem začínají, jejich
závodníci zatím nemají šanci projít z kvalifikace do semifinále, ale
v Praze na MS 2013 startovalo hned několik jejich lodí.

 

Jaký je váš
vztah k přírodě?
 

Velmi kladný,
ale tento sport se stále víc přesouvá do měst. Kvůli infrastruktuře. Například na
Lipně už závody typu SP, ME, MS uspořádat nejdou.

Jaroslav Volf, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Můžete
trénovat i mimo řeku?
 

Co se týká
jízdy v lodi, veslaři i rychlostní kanoisté mohou využívat jízdu na
trenažérech. Nám ty vlny a změny směru jízdy moc nasimulovat nejdou. Na divoké
vodě je to spíše o postřehu a reakci na to, když vám loď zrovna nejede podle
plánu. V různých situacích musíme umět zvolit optimální variantu nájezdů do
branek, správnou kombinaci záběrů. I těm nejlepším závodníkům se někdy stane,
že s nimi voda provede něco, co nečekali.

 

V čem
se ten faktor nepředvídatelnosti odráží?
 

Ve výsledcích.
Ty jsou někdy překvapivé. Stává se, že největší esa našeho sportu občas
nepostoupí ze semifinále. Závody ve vodním slalomu jsou někdy trochu loterie. (úsměv)

 

Děkuji za
rozhovor.
 

 

Text: Michaela
Lejsková

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.com

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

Martin Heřmanský – ředitel zastoupení Harley-Davidson Motor Company

Martin Heřmanský je charismatický mladý
muž. Vztah k legendární značce Harley-Davidson
měl už od dětství. A tak jako pro většinu lidí z branže, i pro něj byla tato
značka symbolem svobody, nezávislosti a Ameriky. Proto když přišla nabídka
zúčastnit se výběrového řízení na regionální pozici u H-D, neváhal. A
v náročném konkurzu uspěl. Dnes je ředitelem „Harleye“ pro střední a
východní Evropu. Co všechno tato pozice obnáší, jak se liší zákazníci
v jednotlivých zemích nebo jaký drží společnost dress code, o tom všem
jsme si povídali jednoho odpoledne v hotelu Neruda.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak jste se vůbec dostal k motocyklům a
potažmo k značce Harley-Davidson?

Značku Harley-Davidson jsem začal vnímat již jako náctiletý kluk díky
kultovním americkým filmům. První osobní zážitek s harleyem jsem měl
v roce 1990, kdy jsem pracoval jako student na hotelovém baru
v anglickém Brightonu. Jednoho dne přijela skupina patnácti lidí na motocyklech
H-D a ubytovala se u nás na víkend. Já pak asi půl hodiny obdivně obcházel
každý stroj na hotelovém parkovišti, ale strach mi nedovolil si sednout.
V tu chvíli mě samozřejmě ani nenapadlo, že bych někdy mohl být součástí
něčeho tak velikého. Po návratu z Anglie jsem dál chodil na vysokou školu,
pak pracoval v automobilovém průmyslu a veškerý svůj volný čas jsem
věnoval volejbalu, který jsem závodně hrál. Motocykly šly naprosto mimo mě. Je
ale pravda, že harley kdesi hluboko v mé hlavě zůstal a tiše si žil svým
životem.

 

A kdy to vypuklo? Kdy jste se stal
skutečným ředitelem regionálního zastoupení H-D pro střední a východní Evropu?

Domnívám se, že
každému z nás se alespoň jednou za život poštěstí být ve správný čas na
správném místě, a přesně toto se stalo mně. Bylo mi nabídnuto se zúčastnit
výběrového řízení na regionální roli u nejmenované americké firmy. Popravdě
řečeno se mi moc nechtělo, ale poté, co padlo jméno Harley-Davidson, jsem už
neváhal ani vteřinu. Šel jsem do toho a podařilo se mi ve velmi náročném
mezinárodním konkurzu uspět.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Tato práce je bezesporu náročná na čas, vy
sám máte dvě malé děti, daří se vám skloubit čas věnovaný práci a čas věnovaný
rodině?

Je pravda, že má práce vyžaduje poměrně
dost cestování, takže jsou období, kdy mě doma moc nevidí. Když jsem
v České republice, snažím se dětem a rodině věnovat maximální množství
volného času i za cenu toho, že jsem v podstatě vzdal veškeré koníčky,
hlavně pak sport. Čas strávený s dětmi a možnost být u toho, jak vyrůstají,
mi to tisíckrát vynahrazuje.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Dá se ve vašem případě použít rčení, že
„moje práce je mi zároveň koníčkem“?

Tak to zcela jistě ano. Je až
neuvěřitelné, jak snadno a jak moc je tato značka schopna naprosto přirozeně
člověka oslovit a následně totálně pohltit. Možná to bude znít jako klišé, ale
do práce se těším každé ráno, i když vím, že mě čeká těžký den. To se mi nikdy
předtím nestalo.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den s
„Harleyem“?

Každý den je v zásadě
trochu odlišný, záleží na tom, v jaké části světa se zrovna nacházím.
Například včera jsem byl v Praze a po příjezdu do kanceláře mě čekala
rychlá kontrola e-mailů, jejich vyřízení a porada s týmem. Po ní konferenční
hovor s Robem Lindleym, šéfem H-D pro Evropu, Střední východ a Afriku, na
téma současného vývoje motocyklového trhu v regionu střední a východní
Evropy, prodejních výhledů do konce roku a hospodářského výsledku naší pobočky.
Odpoledne jsem s kolegou Bobem diskutoval plán komerčních školení našich
dealerů a také geografický rozvoj dealerské sítě v Polsku. Večer, před
odletem na meeting do centrály v Oxfordu, jsem s naším marketingovým
managerem Michalem procházel průběžné výsledky naší podzimní marketingové
kampaně H-D Riders Wanted. Prostě žádná nuda.

 

Jezdíte na motorce do práce a máte svůj harley?
Jaký model?

Já se snažím
jezdit na motocyklu, co nejvíce to jde, je to pro mě obrovský relax a útěk od
každodenních starostí. Do práce na motocyklu samozřejmě jezdím často, šetřím
tak spoustu času a nervů. Jezdím totiž přes centrum a na motocyklu je snazší se
vyhnout dopravním zácpám. Až donedávna jsem měl jeden z nejoblíbenějších
modelů naší touringové řady – Road
King Classic
. Nyní jej měním za
zcela nový model pro rok 2014. Ještě nemám úplně jasno, zdali to bude Street Glide nebo Electra Glide Ultra
Limited
. Jeden je pohodlný koráb
na polykání kilometrů, druhý model je spíše stylový stroj pro trochu agilnější
jízdu. Který z nich to bude, se rozhodnu v nejbližší době. Oba modely byly
součástí nedávného největšího produktového launche v dějinách značky pod
názvem Projekt
Rushmore
a technologicky se
jedná o dokonalé motocykly, které nastavily laťku v segmentu Touring hodně vysoko.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Značka H-D působí obecně na lidi svobodným
a bezprostředním dojmem. Projevuje se to i ve firemní kultuře regionálního
zastoupení H-D?

Setkávám se s
názory, že hlavní pracovní náplní zaměstnanců H-D je ježdění na motocyklech.
Tak to samozřejmě není. Harley-Davidson je akciová společnost kótovaná na NYSE a
každoročně se za své aktivity a výsledky zodpovídá akcionářům. Jedná se tedy o
tvrdý byznys, ve kterém přežije jen ten nejlepší, a toho se pouhým ježděním
logicky nedá dosáhnout. Na druhou stranu, korporátní kultura Harley-Davidson je skutečně unikátní fenomén, který se buduje již 110 let. Na světě neexistuje
mnoho firem jako H-D, kde se tak výjimečným způsobem kloubí aspekty
korporátního prostředí globální společnosti s hodnotami vyznávajícími
svobodu jednotlivce. Právě tyto hodnoty se následně přenášejí do pracovního
nasazení, chování a jednání našich zaměstnanců.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

V čem se třeba odlišujete od běžných
kanceláří nadnárodních firem?

V čem
konkrétně se odlišujeme od běžných nadnárodních firem, je těžké generalizovat,
nicméně jedna věc mě napadá okamžitě – dress code. I zde hraje svoboda zcela
zásadní roli, je prakticky na každém zaměstnanci, jak a v čem chodí do
práce nebo na pracovní schůzky. Nikdo nám nepředpisuje upnutá saka a límečky ke
krku, tudíž logicky nejčastěji chodíme v džínách a značkovém oblečení H-D,
jako jsou trika, košile, mikiny. Milujeme naše legendární kožené bundy. Dalším
specifikem firemní kultury H-D je způsob řízení. Oproti velkým nadnárodním
firmám je firemní hierarchie horizontální, nikoli vertikální. Pro nikoho
z nás tedy není problém zvednout telefon a zcela přirozeně zavolat
komukoliv z nejvyššího vedení firmy jak v Evropě, tak v USA. To
si skutečně ve většině jiných firem stejného významu a velikosti nedokážu
představit.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jsou všichni na zastoupení H-D pro střední
a východní Evropu motorkáři? Kolik zaměstnává lidí?

Všichni
mí kolegové na motocyklu samozřejmě jezdí, ve firmě nás je sedm.

 

Vaše motto výročních oslav bylo: „Už 110
let kašleme na krize.“ Opravdu se u vás nedávná ekonomická krize neprojevila?

Motto „Už 110
let kašleme na krize“ vymyslel Jarda Vavřina, jeden z majitelů pražského
dealerství a organizátor pražských oslav. Nevztahuje se ale pouze k nedávné
ekonomické krizi, nýbrž reflektuje na celou historii 110 let značky. Firma si
za uplynulé více než století prošla několika krizemi. Jedna z největších
se dostavila v roce 1969, kdy byl Harley-Davidson na 12
let prodán firmě AMF. Tato ani žádná jiná krize nás nedokázala dostat na
kolena, naopak jsme z nich vždy vyšli posíleni. Zásadní roli v tom
hrál další fenomén, který žádná jiná značka na světě nemá – naši zákazníci. To
oni svou loajalitou a vášní ke značce, jejíž logo si mnoho z nich
tetuje na vlastní tělo, v těžkých časech Harley-Davidson drželi a
posunuli jej vždy o kus výš a dál. Nedávná ekonomická krize se samozřejmě na
prodejích značky v ČR projevila, ale v porovnání s ostatními hráči na
trhu pouze nepatrně. Naši zákazníci jsou prostě nejlepší na světě a jejich síla
zafungovala i u nás.

 

Kolik motocyklů letos prodáte v regionu v
porovnání s rokem 2012?

Od roku 2009, kdy naše pobočka pro střední
a východní Evropu vznikla, prodeje a tržní podíl Harley-Davidson jak v ČR,
tak v celém tomto regionu každoročně rostou a letošní rok nebude výjimkou.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Který z trhů spadajících pod vaše
zastoupení má největší perspektivu?

My nedělíme
region podle tržních perspektiv. Každý trh, na kterém působíme, má svá
specifika, ke každému z nich přistupujeme zcela individuálně, ovšem se stejným
nasazením a zájmem. Zákazník totiž musí získat stejný zážitek se značkou, ať je
v Praze, nebo v Tallinnu. Česká republika má ve spojení s Harley-Davidson v Evropě výjimečnou pozici díky své jedinečné historii. První
dealer zde byl otevřen již v roce 1924 a na přelomu 20. a 30. let byl tak
úspěšný, že ČSR byla druhým největším trhem značky na světě po USA. Subjektivně
mohu dodat, že i v dnešní době patří čeští dealeři k těm
nejkvalitnějším v regionu, svým zákazníkům rozumí a značkou dlouhá léta
žijí. Z hlediska prodejního objemu je naším největším trhem logicky
Polsko, kde značka za posledních pět let zaznamenala výrazný nástup.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Jak se liší zákazníci na jednotlivých
trzích? Jsou jiní třeba v Polsku, pobaltských zemích a u nás?

Jako všude
jinde v životě, ani u H-D nenajdete dva zákazníky, kteří by byli zcela
identičtí. Pohybujeme se mezi homogenními skupinami heterogenních osobností. Někdo
rád pije pivo, někdo zubrovku, někdo spí rád pod širákem a někdo zase výlučně
v pětihvězdičkovém hotelu. Všechny zákazníky však spojují dvě věci – již
zmiňovaná vášeň ke značce H-D a osobnostní rys zvaný individualita. Právě naše
motocykly jsou pro ně jednou z možností, jak svůj individuální postoj ke
světu dát najevo. Všimněte si, že málokdy narazíte na dva stejné modely H-D. 90
% našich zákazníků si je upravuje podle svých představ. Customizovaný stroj nám
o svém majiteli hodně napoví.

 

V současnosti máte v Česku pět dealerů.
Myslíte, že by se jich uživilo ještě více?

Pro zákaznicky
orientovanou značku, jakou je Harley-Davidson, je velmi důležitý termín dostupnost.
Naší ambicí je zajistit pro naše zákazníky správné produkty za správné ceny a
na správných místech. Budování dealerské sítě v tom hraje klíčovou roli.
Chceme být dostupní, ale nikdy na úkor investic našich obchodních partnerů, a
to ani těch nových, ani těch stávajících. Jdeme cestou spíše menší, ale
kvalitní a profesionální dealerské sítě, kde je každý zákazník vítán a
stoprocentně obsloužen, nežli cestou kvantity – tzn. mnoho dealerství, která
mezi sebou bojují o přežití. Výsledkem je vždy oslabení pozice značky, jak to
můžeme vidět na mnoha případech u prodejců aut nebo i u některých motocyklových
značek.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Plánujete rozšíření dealerské sítě? Jak je
to v ostatních zemích?

Naše konkrétní
plány do budoucna nejsem oprávněn sdělovat, bezezbytku platí ovšem to, co jsem
odpověděl na předchozí otázku. Obecně – pokud vyhodnotíme, že některý trh má
potenciál k absorpci dalšího dealera, což povede k posílení naší tržní
pozice a lepšímu uspokojení zákaznických potřeb, budeme pochopitelně připraveni
naší síť v regionu rozšířit.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Několik posledních let bylo z hlediska
marketingu hlavně ve znamení sportsteru jako nejdostupnější řady pro vstup do
světa H-D. Budete v tom pokračovat, nebo chystáte změnu strategie?

Marketingové
zaměření na sportster mělo své opodstatnění. Kolem značky Harley-Davidson totiž koluje několik mýtů. Jedním z nich je cena, o níž si řada
lidí myslí, že začíná na půl milionu korun a výše. A jsme opět u té
dostupnosti. Na konkrétních případech sportsteru jsme trpělivě mýtus nedostupné
ceny bořili a musím říci, že výsledky našich aktivit mě osobně mile překvapily.
Některé naše nápady byly dokonce převzaty ostatními zastoupeními H-D
v Evropě jako příklady dobré praxe. Co se týká změny marketingové
strategie, nemohu odpovědět, neboť naše konkrétní plány do budoucna nejsem
oprávněn sdělovat. Dá se ovšem tušit, že díky letošnímu představení zcela
nových touringových modelů v rámci Projektu Rushmore
budeme marketingově velmi aktivní i na tomto poli. Zákazníci se mají na co
těšit.

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová

 

Nedávno jste představili novinky pro rok
2014. Už jste se na nich projel? A která vás nejvíc oslovila?

Letos jsem se
stihl projet na většině novinek a musím říci, že naše product development centrum
v Milwaukee udělalo obrovský kus práce. Rádi říkáme, že vyrábíme motocykly
navržené motorkáři pro motorkáře, a u Projektu Rushmore to
platí dvojnásob. Vývoj trval čtyři roky a za tu dobu jsme mluvili
s desítkami tisíc našich zákazníků na všech možných místech světa a
sbírali zpětnou vazbu o jejich přáních a očekáváních týkajících se našich
touringů. Výsledek stojí za to. Road
King Classic
, Street Glide nebo Electra Glide Ultra
Limited
jsou v současnosti
nejlepšími motocykly na dlouhé cestování. Už se těším na jaro.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Martin Heřmanský, foto: Lenka Hatašová

foto: Lenka Hatašová