Martina Formanová – spisovatelka

 

 

„Člověk
asi nejvíc touží napsat to, co by si chtěl sám přečíst.“ Martina Formanová

 

 

 


Martina
Formanová je absolventka dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU a také
spisovatelka. Její první kniha „Skladatelka voňavého prádla“ byla přeložena do
několika jazyků. Martina pochází z Brna. Již od poloviny devadesátých let žije
ve Spojených státech amerických. Na farmě v Connecticutu se svým manželem,
režisérem Milošem Formanem, vychovává dvojčata Jima a Andyho. S Martinou
Formanovou přichází na knižní trh inspirace o tom, že psaný projev je nejen
uměním ale i formou terapie. Takto můžete ztvárnit příběhy o tom, co si v životě
idealizujete, můžete vypsat odstavce pokynů Jak na to!, popsat celý lidský
život anebo jeho jediný den, fantazírovat o nadpřirozeném, a také můžete třeba
stejně jako Martina psát o tom, co důvěrně znáte a co skutečně prožíváte.

Martina Formanová

 


Když
dítě intonuje, začnou se rodiče domnívat, že by mohlo mít talent. Podobně by
tomu mohlo být i u psaní. Jak to bylo, Martino, ve vašem případě? Pomohl vám
někdo objevit tvůrčí psaní, nebo to byla vaše iniciativa?

Dřív než zájem o psaní ve
mně byl zájem o čtení. Tak od deseti do patnácti let jsem četla skoro
nepřetržitě a cokoli. Proběhly nějaké úspěchy se slohovými pracemi a na gymnáziu
jsem už občas přispívala do novin.

 

Jaké
jsou podle vás možnosti uplatnění mladých spisovatelů v dnešní době?

Předpokládám, že není lehké
uživit se pouze jako spisovatel. A možná by to vůbec nemělo být samostatné
povolání. Ta představa, že se do psaní pouští někdo jen proto, že je
„spisovatel“, a tudíž psát musí, mě děsí.

 

Může
být nějaký druh literatury módní?

Určitě se mění třeba to,
který žánr je zrovna nejprodávanější. Ale to je téma spíš pro nakladatele.

 

Obejde
se dobrý autor bez odpovídajícího vzdělání? Nesnižují se tak jeho šance na
úspěch?

Vzdělání je důležité z
jiných důvodů, pro psaní je podstatná fantazie. A taky určitá jazyková
vyjadřovací originalita.

 

Robert
Vano říká, že pokud člověk chce zjistit, zda je dobrý v té konkrétní profesi, má
jít tam, kde se zrodila. Modelka do Paříže či Milána, potápěč k moři… Kam se má
jít o svých schopnostech ujistit spisovatel?

Do knihkupectví? Ne, vážně…
Pro spisovatele je prostě zpětnou vazbou čtenář.

 

Je
pro autora podmínkou opravdový prožitek, aby dokázal formulovat příběh do psané
podoby? Jak je tomu u vás?

Skutečný prožitek podmínkou
určitě není. Z literatury známe fůru autorů, kteří fantasticky popsali
události, jež nikdy nezažili, jež se ani neodehrály. Já dávám přednost psaní o
věcech, které důvěrně znám z vlastní zkušenosti, nebo je mám odpozorované ze
svého okolí.

 

Kam
chodíte pro inspiraci?

Stačí rozhlédnout se kolem
sebe. Všechno tu máme – tragédie, komedie. Lidé, kteří bydlí ve vašem domě,
můžou mít úžasné osudy. Nebo si otevřete noviny – i tam jsou desítky, stovky
námětů. Otázkou je, jaký příběh chcete vyprávět vy jako autor a proč.

 

Máte
oblíbený žánr, který sama jako čtenář vyhledáváte?

Posledních pár let čtu asi
nejvíc současné autory, zajímá mě jejich interpretace přítomnosti. Nejvíc mě
láká pohled pod povrch mezilidských vztahů; dozvědět se nejen co hrdinové
dělají a říkají, ale poznat i jejich vnitřní motivace a úvahy.

 

Podobá
se váš oblíbený žánr vaší vlastní tvorbě?

Kéž by!

 

Trhem
s hudebními nosiči otřásla krize a jejich prodejnost rapidně klesla. Jak
myslíte, že si stojí knižní trh?

Myslím, že relativně dobře.
Fakt, že lidé stále čtou, mě, upřímně řečeno, překvapuje. Velmi mile
překvapuje.

 

Máte
odhad, jestli se některé knihy prodávají více než jiné?

Myslíte moje? To záleží na
náladě. Někdy mám dojem, že by se měly všechny prodávat skvěle, jindy mě
udivuje, že mám nějaké svoje čtenáře, že vůbec někoho zajímá, co píšu.

 

Kde
je podle vás pro spisovatele, než dotáhne celou svoji literární práci do konce,
ten kopec nejstrmější?

U každé knížky je to asi
jiné. A taky u každého autora! Někteří ani žádné strmé kopce nezdolávají. Moje
překážky jsou jednoznačně lenost a pochyby.

 

Jak
se spolu sžila místa, která jsou tolik odlišná a současně vám tolik blízká,
Brno, odkud pocházíte a Connecticut, kde aktuálně žijete?

Nějak se sžila, ani nevím
jak. Vlastně vím, vždyť jsem to popsala ve své první knížce, „Skladatelka
voňavého prádla“.

 

Jak
si myslíte, že si stojí novináři ve Spojených státech a například v evropských
zemích, potažmo v České republice?

To opravdu nemůžu posuzovat.
Evropskou žurnalistiku neznám, českou jen velmi povšechně z internetu.

 

Můžou
se čtenáři těšit na nějakou novou knihu od vás?

Právě se dávám do psaní, tak
snad se to někde nezasekne.

 

Uvažovala
jste někdy o vydání například nějaké společenské příručky, knihy rádce,
popřípadě dokumentárního žánru?

Ne. Ale možná taky proto, že
podobné věci příliš nečtu. Člověk asi nejvíc touží napsat to, co by si chtěl
sám přečíst.

 

Co
dělá spisovatele spisovatelem?

…že by honorář?

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Martina Formanová *9. 1.
1966

Text: Michaela Lejsková

Publisher: Profashion 2/2010

Pavel Bauer – vizážista, choreograf

 

 

 

„Inspirace je velmi
důležitá a pramení z děje, který se vytváří kolem nás a formuje nejen člověka,
ale i dobu, ve které žijeme.“ Pavel
Bauer

 

 

 

 

 

Aplikace make upu je nejen základem líčení, je to
absolutní základ celého vizážistického umění. Nemáte-li ho, všechna ostatní zkrášlovací
práce může docela snadno přijít vniveč. Pavel Bauer o tom ví své a právě
pro něj je krédem, že pokud má být make up perfektní, od prvního kroku se nesmí
sáhnout vedle. Pro Pavla je tento proces jakýmsi vizážistickým obřadem, který
posouvá k nevšedním hranicím. Adaptuje se na povahu dané osobnosti a svým
vlastním způsobem vytváří filozofii o tom, jak udělat z této práce
jak pro sebe, tak pro klienta takový malý vizážistický svátek. Pavel Bauer je nejen skvělý vizážista a společností velmi
oblíbená osobnost, je také muž s nezlomnou slabostí pro sladkosti, kterých
je velkým požitkářem.

Pavel Bauer a Diana Kobzanová
Foto: Ondřej Košík


 

Promítá se požitkářství také ve Vaší práci vizážisty?

Dá se říci, že ano. Když dělám základ a vybírám správný
odstín pro pleť, vyžívám se a dávám si záležet, aby byl make up dokonalý.
Užívám si to.

 

Stejně jako šaty dělají člověka, platí totéž i pro make
up?

Do jisté míry ano. Jsem zastáncem přirozenosti a jakýchsi
/drobných nebo nejnutnějších/ zásahů, ale pokud nebylo od přírody naděleno, tak
je tomu potřeba pomoci, aby celkový dojem z vlasů a make upu byl
kompaktní.

 

Máte recept na to, jak rychle vypadat skvěle?

Díky tomu, že máme každý po rodičích jiné dispozice, vždy to
bude trvat jinak dlouho. Ženy mají někdy představu o tom, že jak se ráno
nalíčí, tak to bude vypadat celý den, což je samozřejmě nemožné. Tady je to
jako s hezkými vlasy. Pokud chceme, aby co nejdéle vypadaly skvěle, musíme
věnovat mnohem víc času jejich úpravě. A protože make up musíme nakreslit,
vyplatí se pohrát si pár minut navíc s aplikací, která, pokud má vypadat
pěkně, musí být i dokonalá. Mohu poradit v rámci toho, jak rychle vypadat skvěle,
tónovací krém, který nám sjednotí pokožku, rtěnku, která se stane současně také
tvářenkou, aplikujeme-li ji prsty, k tomu jen řasenku a máte rychlý, pětiminutový
expresní make up. Přes den stačí jen trochu přepudrovat a vypadáte zdravě,
svěže a upraveně.

 

Co si myslíte o dlouhotrvajících make upech? Nemohou
z dlouhodobého hlediska nabourat rovnováhu pleti?

Myslím si že ne. Že jde vždy o produkty, jež svojí strukturou
dělají konečný dojem, který slibují. Znám pár takových produktů a nemám
zkušenost, že by to lidem působilo nějaké stahování či nepříjemné pocity, ba
naopak zákaznice jsou spokojené, že se make up nevpije, nesteče, že pěkně drží.

 

Jak si stojí ve Vašich očích znalost typologie našich
vizážistů? Dáváte na ni?

Barevnou typologii jsem nikdy nezavrhoval. Vizážisti
barevnou typologii příliš neřešili, protože se ji mnoho z nich nikdy
nenaučilo. Poznají teplou od studené, víc se tím nikdo zvlášť nezabývá. Nauka
o barvách je velmi náročná a zajímavá, nese s sebou obrovskou škálu barev
a znalostí o nich. Dnešní trend je takový, že to, co bylo kdysi určitým
pravidlem, je dnes už naopak. Respektive co se nepovolovalo, to se dnes už
naopak povoluje. Tak to ale v módě vesměs je, převládá marketing nad
vkusem, a proto se obměňuje pro zajímavost zákazníkovi, ale nikoliv pro dobrý
vkus. Typologie je neodmyslitelná část, i když vnímáme barvy každý
jinak.

Pavel Bauer
Foto: Ondřej Košík


 

Používáte houbičky, štětec nebo aplikujete make up prsty?

Nemůžu říct, že bych něco z toho zavrhoval. Je fakt, že
houbička spotřebuje hodně make upu, ale na líčení v divadle nebo dosažení
určitého efektu je účinná. Štětce jsou výborná záležitost pro docílení jakéhosi
rozptýlení make upu. Ale stejně neošidím ten pocit prstů, kdy si mohu sáhnout
na pleť a cítím, zda je make upu moc nebo málo, zda je pleť mastná či ještě
potřebuje doladit a kde. Jako se říká v kuchyni, že nejlepší vařečkou jsou
ruce, tady to platí také.

 

Jak si stojí mladá generace vizážistů?

Myslím že velice dobře! Jsem v porotách i na juniorských
soutěžích a musím říci, že tam je  odvaha
mnohem větší. Používají se různé doplňky, kreslí se na tělo, používají se
kamínky a různá vylepšení. Junioři nám ukazují mnoho ze svého tvořivého
talentu. Jsou velmi kreativní a nebojí se, docela dobře zvládají i techniku. U dospělých je to trochu jiné. Spíše se drží daného
trendu či tématu, jsou takoví opatrnější a snaží se, aby to bylo mísitelné, aby
se to líbilo. Už práci tolik neprožívají jako děti, které mají hranice posunuté
a více si hrají.

 

Odkud Vy sám berete nejraději inspiraci a kde ji
doporučujete brát ostatním?

Inspirace je velmi důležitá a pramení z děje, který se
vytváří kolem nás a formuje nejen člověka, ale i dobu, ve které žijeme.
Nezbytné je sledovat naši branži jako takovou, kupovat si časopisy, chodit na
přehlídky. Také do muzeí a galerií, a to proto, že trendy se neustále vracejí a
čerpá se také z toho, co již vytvořeno bylo.

 

Jak vnímáte kulturu líčení mezinárodně?

V každé zemi existuje určitá historie a folklór, které
se vždy budou odrážet i ve stylu líčení. Ale musím říci, že jak bylo lidem
usnadněno cestovat a informovat se globálněji, trendy se hodně prolínají. Spíše
vnímám rozvoj a pokrok. Ale to taky není všude. Jsou místa, která spíše
využívají regionální, kulturní odkaz a příliš se nenechávají ovlivňovat
světovými trendy a moderní kulturou.

 

Jaké jsou Vaše zkušenosti se zahraniční produkcí?

Měl jsem možnost pracovně působit v Paříži, Rakousku,
Americe, Německu, Španělsku. Ať to bylo focení či přehlídky, příprava reklamy.

 

V čem se liší produkce připravované
v zahraničních zemích ve srovnání s produkcemi u nás?

Princip práce je stejný, ale je pravdou, že rozpočet je
větší, a to se doráží na zázemí vizážistů, make up busu, technologiích a
samozřejmě honoráři. Když jsem letěl dělat přehlídku do Paříže, těšil jsem se,
co mě nového čeká, ale je to hodně podobné jako u nás. Jen je lepší
osvětlení, samostatné kóje pro vizážisty, více prostoru a celkově lepší podmínky,
což se samozřejmě dá udělat i u nás, ale v rámci šetření peněz
k tomu nikdy nedojde. Tady máme jednu lampičku a mačkáme se u jednoho
stolu, ale všichni vědí, jak to má vypadat. (smích)

 Pavel Bauer a Tereza Maxová

Foto: archiv Pavla Bauera

 

Vnímáte i odlišný přístup lidí?

Ze zahraničí mám zajímavý postřeh. Měl jsem možnost líčit
také na veřejnosti v obchodních domech, konkrétně v Americe jsem se
setkal s takovou tou civilní klientelou. Například s dámami
v luxusním oblečení, které přijdou, posadí se a nechají se odlíčit a
následně odzkouší vhodné produkty, což se tam běžně děje. Ženy se vůbec
nestydí, je to naopak velmi běžná záležitost a otočí se jich tam za den mnoho.
Samozřejmě považují za slušnost si také něco koupit, protože tento servis je
zdarma. Běhá se okolo nich a je to velmi příjemné. Tady mají ženy ještě jakýsi
ostych.

 

Nedávno jsem se setkala s tím, že jste poznal práci
jiného kolegy vizážisty a přesně jste řekl, podle čeho. Jaký je vlastně ten Váš
rukopis?

To by měl říct určitě někdo jiný, ale je fakt, že nedávno mi
jeden kolega říkal, že ten můj make up vždycky pozná, protože mám všechno tak
pečlivě doladěné, čisté, vypracované a vystínované, a to považuje za můj
rukopis. S tím mohu souhlasit, protože taková práce je mým stylem. Dávám
si záležet, aby líčení bylo čisté, přirozené. Ale těžko říct, protože dělám
hodně druhů make upu a to musí určitě zmást i kolegy.

 

Vnímáte na kurzech, že Vás Vaši žáci mají tendenci
kopírovat, nebo si spíše hledají vlastní cestu?

Vždy se snažím dát studentům také něco ze sebe a to se
odráží ve výsledku. Dokonce jsem nedávno slyšel svého kolegu, kterého jsem
kdysi učil, a on mluvil skoro stejně jako já. Měl jsem úplně pocit, že slyším
sám sebe. (smích) Pro někoho jsem natolik sdělná osobnost, že mě zkopíruje se
vším všudy, což nepovažuji za ideální, ale na druhou stranu se pak nebojím
s těmi lidmi jít pracovat, protože vím, že mají dobrý základ.

 

Máte radu pro starší ženy, které se rády líčí?

V každém případě doporučuji jemné tóny. Jakákoliv
výrazná barva může působit na zralé ženě poněkud naivně. Vyvaroval bych se
perleťových odstínů, spíše bych se přikláněl k matu. Perleť zdůrazní
nedokonalosti a to je nežádoucí.

 

V čem je specifický make up dělaný pro film?

Kamerové zkoušky a testy mají svůj důvod, protože právě
záběr kamery ukáže každičký detail make upu. Líčení pro film je náročné
v tom, že musí být dotažené do posledního detailu, líčí se spíše méně a
opravdu každá maličkost jde vidět.

Pavel Bauer
Foto: archiv Pavla Bauera


 

Jak se Vám pracovalo s Ivanou Chýlkovou v rámci
produkce Profashion, kterou fotil Robert Vano?

Vždycky je důležité vědět všechny podrobnosti o focení
a focené osobnosti. Vzhledem k tomu, že jsem Ivanu Chýlkovou již
několikrát líčil, věděl jsem, jak se mám připravit. Proto jsem vzal i několik příčesků
a pohrál si s různými styly. Ivana je osobnost, nádherná ženská, která ví,
co chce, a celé focení bylo hlavně o ní.

 

Mohou se s Vámi či s Vaší prací setkávat
televizní diváci v některém z TV pořadů?

Ano, mohli mou práci sledovat v pořadech jako jsou  Top Star, Super Star, X Factor, Bailando, Star
Dance, Robin Hood Cesta ke slávě, soutěže Miss a Missis, TýTý, Anno, Fashion
week a spousta dalších se připravuje nově.

 

Jak si stojí trendy a novinky? Máme pořád kam sáhnout?

Myslím si, že už se jen kombinuje, opakuje, než vymýšlí nové
věci. Nechci říci, že je zcela vyčerpáno, ale poměrně dost vyčerpáno. Proto už
i návrháři kombinují nekombinovatelé.

 

Co nám přinesou trendy na letošní léto?

Vládne takový ten antiglamour styl. Nepříliš dokonalé,
nepříliš vyzdobené, lesklé a krásné. Naopak nastoupilo cestu mixování
kvalitního s takovým tím undergroundem, nezávislým, streetovým stylem.
Obočí ne tolik výrazné a dobře rostlé, jako se nosilo loni, ale spíše
tlumenější. Barvy převládají medové, na jaře růžová. Hlavně je vše posazené na
kvalitní pleti, která by měla vypadat svěže. Žádné kontury na rty, ale jen
rozetření rtěnky prstem.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Pavela Bauera

Publisher: Profashion 4/2010



Pavel Jevula – módní návrhář

 

 

 

„Odvážnější
jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi, který si přijde nechat něco ušít, spíš
oživuji šatník nápaditými a zajímavými střihy či prvky.“ Pavel Jevula

 

 

 

 


Pavel
Jevula oslovuje svými módními kolekcemi nejednu generaci zákazníků. Tvůrčí
povaha a usilovná píle jej vynesly mezi špičku našich návrhářů. Pavel je
držitelem ocenění Top Styl Designer. Své autorské kolekce představil ve Studiu
Liběny Rochové v Praze, v galerii Mánes na Prague fashion week, v Umělecko-průmyslovém
muzeu v Brně a na českém velvyslanectví ve Vídni. V autorských kolekcích se
zabývá sociálními tématy: AnDěl (pomoc bližnímu), ESC (byrokracie), Paměť 05 (holocaust),
TJ Orel (sport x business). V současné době navrhuje sezónní kolekce dámské
módy pro značku Rialto. Tyto modely shlédli návštěvníci na mezinárodních
veletrzích CPD Düsseldorf, MMC Leipzig, Styl a Kabo Brno, Móda Praha a na
přehlídce pořádané rakouskou Hospodářskou komorou ve Vídni. Spolupracoval také
s komerčními značkami Blažek Praha, Jablonex Group, Dominique mode. Jako módní
poradce se podílel na pořadech České televize Móda – extravagance – manýry,
Zkus mít vkus a na pořadu Fashion station na televizi Z1.

foto: Zbyněka Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč 


 




Pavle,
kdy jste se začal věnovat módní tvorbě?

Móda mě zajímala už odmala. Obě mé babičky
šily v módních salonech, a tak jsem se docela často pohyboval mezi nitěmi a
jehlami. Později jsem se začal věnovat i studiu tohoto oboru. Takže je to moje
původní profese.

 

Kdy
se začala prosazovat nekonvenční tvorba před konvenční?

Když jsem sledoval módní přehlídky, zjistil
jsem, že móda se vytváří nejen pro běžné nošení, ale může být i zajímavá a
kreativní po výtvarné stránce. Najednou před mýma očima probíhaly nápady, které
měly i nějakou myšlenku. Běžná konfekce ustoupila do pozadí a nadchlo mě tvořit
hravějším způsobem. Každopádně prvotní byla snaha se odlišit. Vyrůstal jsem za
režimu, kdy v obchodech příliš pestrá nabídka nebyla, což ještě umocnilo moji
touhu po tomto typu tvorby.

 

První
nápady byly jaké?

Aplikoval jsem je sám na sobě. Nechtěl jsem
nosit tesilky, a tak jsem si ušil něco originálnějšího. V pubertě jsem zacházel
hodně daleko. Byly to velké úlety. Například modrý baret, nikdo ho tady nenosil
a já jsem v něm vyšel na ulici. Po vzoru Jiřího Korna jsem si ušil puntíkatou
košili. První reakce byly rozpačité, všichni byli zaskočení, říkali mi, že to
je hrozné. Ale další týden už v tom sami chodili.

 

Jak
daleko jste ochoten v kreativitě zajít dnes?

Dnes je to jiné. Oblékám převážně druhé
lidi, takže se trochu krotím. Odvážnější jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi,
který si přijde nechat něco ušít, spíš oživuji šatník nápaditými a zajímavými
střihy či prvky.


společná
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Jsou
dnešní zákazníci odvážnější?

Rozhodně se chtějí odlišit. Jinak by
nechodili ke mně, ale šli si koupit konfekci. Oblékám hlavně ženy, mužský
zákazník je pro mě zpestřením, nejsou to pořád jen svatební nebo večerní šaty.
Muži navíc nejsou na módu až tak zatíženi, neřeší ji tolik jako ženy, takže
jsou možná i příjemnějšími zákazníky.

  

Uvažujete
o otevření obchodu?

Obávám se, že vzhledem k finanční a časové
náročnosti bych pak neměl prostor na kreativní tvorbu a přehlídky. Neumím si
představit, že mi do práce zasahují povinnosti obchodního rázu v takové míře,
jakou obnáší provoz obchodu. Časem bych musel vytěsnit to, co je teď pro mě
prvořadé. Nic mě k tomu netlačí, proto nad tím zatím neuvažuji.

 

Soustředíte
se na nějakou konkrétní kategorii lidí?

Nejraději oblékám lidi, které dobře znám.
Vím, jaký mají pocit z mé práce a jaký já mám pocit z nich. Umím se mnohem lépe
vžít do jejich představ. Lépe se mi pracuje se zákazníkem, kterého znám delší
dobu a vím o něm víc než jen to, že chce šaty třeba na ples.

tanec
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Kde
nakupujete látky?

Výroba látek v České republice už bohužel v
podstatě neexistuje, a tak se musím obracet do světa. Látky si objednávám z
Francie, Itálie a Španělska.

 

Jezdíte
tam osobně?

Dřív ano, ale dnes je to pro mě
neekonomické. Světoví výrobci mají své zástupce u nás. Cokoliv potřebuji,
přijedou mi nabídnout až domů. Ačkoliv působí senzačně, jezdit po světových
veletrzích a vybírat si látky, z praktického hlediska už to nemá v dnešní době
potřebný efekt.

 

Mohli
vaše módní přehlídky vidět i diváci v zahraničí?

Ano, předváděl jsem v Lipsku a ve Vídni.
Ale v podstatě to nemá smysl, pokud v daném místě neprovozuji byznys. Můžu si
pronajmout prostor v New Yorku a udělat tam přehlídku, vypadá to skvěle v
portfoliu, ale jinak to pro mě nemá absolutně žádný efekt. Tady navážu kontakt
s lidmi, mohu je oslovit a zvát je znovu na přehlídky. Nechci se kochat tím,
kde všude jsem předváděl. Chci se setkávat s lidmi a budovat dlouhodobé vztahy.

Pavel Jevula
Foto: Zbyněk Maděryč 

Odkud
pochází ty krásné doplňky, které můžeme vidět na přehlídkách spolu s modely?

Pochází z bývalé Jablonecké bižuterie.
Šperky byly vytvořeny na míru přímo k mé kolekci a dělal je Jiří Šebesta.

 

Živí vás
současně ještě něco jiného?

Navrhuji modely pro konfekční značku dámské
módy s názvem Rialto. V těchto kolekcích se musím držet více při zemi a
přizpůsobit se požadavkům trhu. Je to ale pro mě další zpestření mé práce.

 

Jak
často obnovujete kolekci?

Co se týká firmy Rialto, děláme nové
kolekce dvakrát ročně vždy podle dané sezony. Svoji autorskou kolekci vytvářím
spíše podle speciálních příležitostí. Nedávno to byly modely z papíru na Mozartově
maškarním plese, teď chystám na Febiofest šaty z filmových pásů. To jsou už
takové speciální, spíše výtvarné věci, nedají se běžně nosit. Vytvářet modely z jiného materiálu než z
látek, je pro mě vždycky velká výzva. Mám to rád, obohacuje mě to.

 

Máte
pomocníka? Kdo kromě vás ještě tvoří modely?

Je to moje autorská tvorba od A až do Z.
Když jde o nějakou hodně velkou kolekci, občas mi někdo pomůže, pak se ale
ztrácí tvůrčí proces. V průběhu zpracování můžu vymyslet různé doplňky či
změny, a to bych nemohl realizovat bez přímého kontaktu s modelem.

 

Když
tak zabřednete do tvoření a šití, nestává se z vás introvert?

Jsem blíženec, a proto mi vyhovuje jak
společnost, tak samota. To je pro mě naprosto optimální kombinace. Jít ode zdi
ke zdi, být jednou nahoře a jednou dole. Nemám s tím problém.

 

Období
před přehlídkou je přirozeně obrovský stres, který pak náhle opadne. Jak
zvládáte takové extrémní přechody?

Dřív jsem z toho byl ve stresu, ale to už
taky pominulo. Střídání náporu a klidu mi vyhovuje. Spíš mě nebaví monotónní
rytmus.

foto: Zbyněka Maděryč
Foto: Zbyněk Maděryč 

 

Jaké
jsou vaše vztahy s lidmi z módního průmyslu? Lze mít v tomto okruhu přátele,
nebo je to spíše konkurenční boj?

Naštěstí můžu říct, že přátele v této
branži mám. Není to snadné, ale mezi kolegy, které znám, není až taková
rivalita. Navíc nemám obchod, proto nikomu příliš nekonkuruji. Samozřejmě mě
občas napadne, že tuhle akci jsem mohl dělat já, ale pak si řeknu, že teď to
dělal on a já třeba příště. Každému to přeji, protože věřím, že negativní
energie nic dobrého přinést nemůže a když budu naštvaný a závistivý, tak se ke
mně dobré příležitosti nedostanou. Když kolegové něčeho dosáhnou, spíš je
obdivuji. Já jsem nikdy nešel za tím, abych měl obchod a mířil někam vysoko.
Věřím, že kdybych o to usiloval, dokážu to. Jsem vytrvalý, ale tohle není moje
priorita. S kolegy pořádáme i společné přehlídky a ukazujeme své kolekce na
jednom molu. Je to jednodušší a sympatické jak pro nás, tak pro diváka.

 

Jak
je to s choreografií přehlídek?

Pokud jsou modely výrazné a hodně
kreativní, není choreografie nijak komplikovaná. Cílem takových přehlídek je,
aby se diváci soustředili na modely. Jestliže se předvádí džíny a trička,
diváka by pohled na ně dlouho nebavil, proto je pro přehlídky konfekce, potřeba
udělat choreografii zajímavou.

póza
Foto: Zbyněk Maděryč

 

Hubené
modelky byly a jsou stále propíraným tématem. Jaký je váš názor? Hubené či
kypřejší manekýny?

Když chodí po molu modelky s plnými tvary,
sledují diváci hlavně je a hodnotí každou zaoblinu těla. Tak to být nemá. Cílem
je, aby zaujal model. Tady je potřeba mít vyloženě tzv. ramínko na šaty, které
je ladné a krásné a šaty vyniknou. Když jsme dělali přehlídku s běžnými ženami,
vznikaly diskuze o tom, kdo vlastně předváděl, že to přece nejsou žádné
modelky. A řešily se jejich tvary, nikoliv šaty. Lidé jsou médii zmanipulovaní
natolik, že skutečně sledují každý špíček modelky. Ze všech retušovaných fotek
už je veřejnost zhýčkaná a má posunuté podvědomé vnímání krásy někam úplně
jinam. Nikdo si nemůže dovolit nafotit model na běžné, normální ženě, protože
diskutovaná by byla ona, ne model.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Publisher: Profashion 3/2010

 

Petr Malásek – hudební skladatel, pianista

 

 

 

„Improvizace
je základem mého bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně
pestrý.“ Petr Malásek

 

 

 

 

 

Představujeme
vám hudebníka a skladatele Petra Maláska, jehož prsty dokážou rozeznít zvuk
kláves stejně tak citlivě, jako srdce posluchače. Jeho hudební vystoupení jsou
toho důkazem. Ani posluchač znalý koncertu si nemůže být jistý, co se bude na
pódiu odehrávat. Na
vystoupeních hraje hlavní roli improvizace, a právě ta se stává živou vodou pro
účinkující i publikum. Hudba v podání Petra Maláska je jako v rukou
proměnitele. Z romantické hudby dokáže přejít do dramatické s obdivuhodnou
rovnováhou. Jsem přesvědčená, že tímto způsobem může zacházet s tóny jen ten
hudebník, který hudbu skutečně miluje.

Petr Malásek


Celý
život jste obklopen především hudbou. Čím ještě se rád obklopujete?

Spíše než věcmi se rád
obklopuji lidmi. S přibývajícím věkem se okruh kamarádů jaksi vykrystalizoval,
vzájemné vztahy se délkou přátelství dost upevnily. Tím, že celoročně jezdíme
po zájezdech, koncertech, jsme spolu prakticky pořád. To hodně prověří
charaktery.

 

Jaká
je frekvence vašich vystoupení?

Hrajeme téměř denně, někdy i
dvakrát. Když současně skládám například hudbu k filmu, je to veliká prověrka
sil a mnohdy pracuji i na úkor spánku. Je to dost náročné.

 

Když
jste v takovém pracovním nasazení, kde berete inspiraci pro nové skladby?

Inspirací je sám život a
často termín, který na mě tlačí. Když víte, že máte mít za týden osmdesát
hudebníků ve studiu a na papíře není dosud ani čárka, to je nejlepší inspirace.

 

Zdá
se, že máte rád adrenalin.

Překvapivě se do takových
extrémů pouštím rád, protože najednou i sám žasnu, co ve mně všechno dřímá. Ale
takový ten vžitý model inspirace a múzy, to u mne nefunguje. Většinou je
všechno opravdu vydřené a musíte to „vysedět“. Nic nepřichází shůry. Možná se
to někomu děje, ale mně se to ještě nestalo.

Petr Malásek

Skládáte-li
právě hudbu pro film, jaké dostanete podklady? Máte scénář a pak musíte
zapracovat na představivosti? Nebo vidíte hotový film a pak tvoříte hudbu? V
tom případě však nejspíš nemáte tolik časového prostoru.

Vidím ho v tzv. offlinové
verzi. To znamená, že film je už sestříhaný, což je strašně důležité. Po
přečtení scénáře je většinou ta představa úplně jiná. Podle toho se velmi
špatně hledá nápad. Zběžně si scénář přečtu, abych věděl, o čem zhruba příběh
je, a mohl si přemýšlet o nějakém klíči, jak film uchopit.

 

Máte
nějakou pravou ruku nebo konzultanta, který s vámi pracuje na filmové hudbě?

Je to hlavně režisér, který
je nejpovolanější do věci mluvit a se kterým to probírám. Takže každý film i
divadelní představení jsou vždy o dlouhých diskusích. Hodně často se děje, že
hudba složená pro jednu část, se najednou hodí pro část jinou, takže všechno
předělávám. Není to vůbec na škodu, protože tak vznikají zajímavé souvislosti,
bohužel však většinou za velkého časového tlaku. Jediné, co je na filmu dané, je
totiž datum jeho premiéry. A protože hudební skladatel je vždy v řetězci
filmových profesí ten poslední – hudba se skládá na téměř hotový, sestříhaný film
– velice často bojuji s časem.

 

Někde
jsem slyšela, že pro umělce je čtyřicet procent úspěchu mít naposlouchanou
hudbu. Jaký je váš názor?

Byly doby, kdy jsem si život
bez hudební kulisy nedokázal představit. Kdekoliv jsem byl, všude hrála hudba.
S přibývajícím věkem mám raději ticho. Vypínám rádio, přemýšlím si. Toto má ale
každý jinak, neexistuje jednotný recept. Mít naposlouchanou hudbu, v tom to
myslím není. Je to spíš o posedlosti. Hudbu je potřeba milovat. Ale dnes je
různé kvalitní hudby tolik, že udržet si určitý přehled je dost těžké. Navíc
publikování hudby je dnes velmi rozšířené, lidé dávají svou tvorbu na různé
servery, Facebook, YouTube, MySpace, tam někde je budoucnost. Svět se tím
zmenšil a zrychlil, ale mně to v zásadě nevadí. Žijeme v takové době.

 

Myslíte
si, že v tomto hudebním dění je pořád kam jít?

Řekl bych, že určitě! Jsem
fascinovaný hudebníky té nejmladší generace. Vždyť jen v České republice je
spousta fantastických talentů. Jiná věc je, že v této době a v této konkurenci je
pro ně hrozně těžké se prosadit.

 

Jak
s tím může hudebník naložit?

Podle mého je budoucnost v
živém hraní, v koncertech. Hudební nahrávky mají cenu pouhé informace, která je
volně dostupná na internetu, a o to více lidé raději navštěvují živá
vystoupení. Pociťuji to i osobně. Virtuality je dnes tolik, že lidé po
koncertech mnohem více prahnou.

 

Jak
si podle vás stojíme s podniky nabízejícími živá vystoupení?

Výborně! Dokonce někdo
spočítal, že jen v Praze je denně 20 000 volných divadelních a koncertních
sedadel, a to už je číslo, za které by se nemusela stydět ani nepoměrně větší
metropole.

 

Věnujete
se spíše melancholické hudbě?

Romantický klavír mám v
rodině a myslím si, že k tomuto typu hudby mám i trochu sklony… Ale scénická
hudba, které se věnuji, je žánrově velmi obsáhlá a tam by mi pouze romantika
nestačila.

 

Našel
jste si cestu k hudebnímu povolání sám, nebo si tady prosadil svou váš otec,
Jiří Malásek?

Tím, že člověk vyrůstá v
hudební rodině, nevnímá tuto práci jako něco výlučného. U nás byl klavír stejně
samozřejmou součástí domácnosti, jako když třeba maminka vaří. S mými prvními
klavírními pokusy rodiče usoudili, že zřejmě nějaký talent mít budu, a tak jsem
v šesti letech nastoupil do lidové školy umění. Pak jsem se rozhodoval, zda jít
na konzervatoř, protože stejně jako hudba mě docela bavila i matematika.
Tatínek mi ale řekl, že jako muzikant budu mít lepší vojnu. (smích) Na
konzervatoři jsem si ještě přibral studium skladby, kterou jsem následně
vystudoval i na Akademii múzických umění. V té době jsem se také stal
externistou v Tanečním orchestru Československého rozhlasu a to pro mne byla obrovská
muzikantská škola.Petr Malásek

Jaký
jste si vybral hudební styl?

Právě v TOČRu jsem přičichl
k jazzu, který mne naprosto uhranul. Hltal jsem své oblíbené pianisty – Keitha
Jarretta, Chicka Coreu, Herbieho Hancocka. Dnes se okruh mých oblíbenců ještě
daleko více rozrostl.

 

Co
vy a improvizace?

Improvizace je základem mého
bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně pestrý. Nejen v
hudbě považuji improvizaci za úplný základ.

 

Koho
doprovázíte na jevišti nejčastěji?

Osud mi nemohl lépe vybrat
dámy, které doprovázím na jevišti. S paní Hanou Hegerovou vystupuji již dvacet
let. Už jsme téměř jako rodina. Dále spolupracuji s Lucií Bílou a Martou
Kubišovou.

 

Mohou
se fanoušci těšit na vystoupení Hany Hegerové, nebo má v plánu je omezit?

Určitě mohou, frekvence
koncertů je tak čtyřikrát až pětkrát do měsíce. Koncerty jsou pro Paní – jak
Haně Hegerové říkáme, jako živá voda. Člověk žasne, jakým způsobem si Hana
Hegerová dokáže podmanit publikum.

 

Vnímáte
něco podobného také u jiné zpěvačky?

Doprovázím také Lucii Bílou
a u ní vnímám podobnou vlastnost. Každý její koncert je jedinečný, je v něm
hodně improvizace. Lucka je spontánní typ, který hudbou naprosto žije. Právě u
lidí, jako jsou Lucie Bílá, Hana Hegerová či Marta Kubišová, vše vzniká až na
pódiu. Všechny tři jsou vlastně v principu fantastické jazzové zpěvačky. Já mám
vlastně takový celý život, improvizujeme i v rodině. Neplánovaně cestujeme,
neplánovaně se rozhodujeme k různým aktivitám. Možná proto jsme spolu tak
dlouho, protože vztah pak nemá šanci spadnout do nějakého stereotypu.

 

Co
vás a vaši ženu svedlo dohromady?

Moje milovaná žena je nejen
herečka, ale také choreografka. Potkali jsme se v rámci spolupráce na muzikálu
Cabaret v Divadle Na zábradlí, v němž byla Dana v angažmá, a v němž navíc
dostala na starost choreografii. Už je to patnáct let, co jsme spolu. Tím, že jsme
oba velmi pracovně vytížení, skoro nikam nechodíme a žijeme si poměrně
poklidným životem. Jednou jsme byli dokonce zvoleni nejnudnějším párem roku.
(smích)

Petr Malásek

Jaké
naděje vkládáte do svého syna, co se hudby týká?

V tomhle jsem hodně
neambiciózní rodič. Hlavně si přeji, aby měl šťastný život, ať už bude dělat
cokoliv. Dnes je mu dvanáct let a má hodně zájmů. Já sám jsem dřinu vrcholového
muzikanta absolvoval, proto bych toho své dítě raději ušetřil. Otevíráme mu
svět nejvíc, jak to jde, umožňujeme mu věnovat se aktivně zájmům, cestovat.
Snažíme se, aby pochopil, že jen cílená a systematická práce ho dovede k
úspěchu, až si najde to, v čem bude šťastný a čemu se bude chtít profesně
věnovat.

 

Dáváte
přednost aktivní dovolené nebo spíše té relaxační?

V tomto směru také
improvizujeme. Vybíráme letenky na poslední chvíli, když víme, jak si můžeme
zorganizovat volno. Máme svá oblíbená místa, kam se rádi vracíme. Většinou
kolem Vánoc či silvestra jezdíme „nasát“ atmosféru New Yorku. Máme rádi tamní
divadla, atmosféru klubů, tam nás to baví, načerpáváme energii.

 

Na
co z vaší nové tvorby se můžeme těšit v blízké době?

S paní Hegerovou chystáme
novou desku. Od první chvíle – právě těch dvacet let – tuto desku připravujeme
a mluvíme o ní. Teď jsme se již zavřeli do studia a pilně na ní pracujeme. Tak
to snad vyjde… Držte nám palce!

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 Petr Malásek: * 10. června 1964

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lukáš Fronk

Publisher: Profashion 3/2010

Gabriela Kočí – zpěvačka

 

 

 

 

„Dávám na svůj první dojem a na impuls
a podle nich se řídím.“ Gabriela Kočí

 

 

 

 

 

Gabriela Kočí patří mezi nejvýraznější tváře brněnské hudební scény,
její jméno ji ostatně k jazzovému způsobu života předurčuje. Vždyť její otec a
dnes i spoluhráč Günter Kočí je považován za jednu z nejvýznamnějších osobností
poválečného jazzu v Brně. Gabriela kráčí slibně v jeho stopách a systematicky
pracuje na dobrém zvuku jména Kočí. Svoji pěveckou dráhu odstartovala na
začátku 90. let a hned od počátku se u ní projevilo velmi silné jazzové cítění,
pramenící jistě i ze soustředěného poslechu oblíbené hudby svého otce. Právě
jazz je dominantou jejího repertoáru. Kromě něj můžete v její hudbě najít i
stopy jiných žánrů, především soulu a popu, ale ve všech zmiňovaných stylech se
pohybuje s šarmem a nadhledem. Někdy vás zavede do melancholicko lyrických
balad, jindy do dravých rytmů latinskoamerické hudby. Vždy ale s přesvědčivým
výrazem a nesmírnou emotivností.

Gabriela Kočí
 Foto: Pavol Bigoš

 

Největší roli v rozhodovacím procesu v otázkách hudby hrál
patrně váš otec Günter Kočí, asi nejvýraznější osobnost jazzové hudební scény v
Brně. Je to tak?

Vzhledem k tomu, že táta je
jazzový hudebník, tak od mého narození u nás stále hrála hudba. Velmi brzy jsem
si začala zpívat a tatínek začal vnímat, že intonuji a začal mě v hudbě podporovat.
Ve svých pěti letech jsem začala hrát na piáno, později jsem k tomu
přibrala příčnou flétnu. A tak se v podstatě celé mé dětství ubíralo
hudebním směrem.

 

Takže se začalo rýsovat hudební vzdělání?

V to jsem doufala, ale navzdory
zdařilým zkouškám jsem nebyla přijata z fyziognomických důvodů. Prý že
jsem drobná a mám malé ruce. Tehdy brali z Jihomoravského kraje pouze
jedno dítě a já to nebyla. Začala jsem studovat hotelovou školu, ale hudbě jsem
se nepřestala věnovat.

Gabriela Kočí

 Foto: Pavol Bigoš

 

Profesionální dráhu zpěvačky jste tedy odstartovala kdy?

V podstatě mě směroval můj
otec, který vystupoval s Laďou Kerndlem na zámořských lodích a přál si,
abych šla v jeho šlépějích. V době totalitního systému to byla velmi
příjemná práce, protože se člověk podíval do světa a zároveň dělal práci, která
ho baví. To bylo velmi lákavé a tak se také stalo. Jakmile jsem dokončila
školu, začala jsem nahrávat, zpívat a vystupovat. Asi po dvou letech mi Laďa
Kerndl nabídl, abych vystupovala s jeho kapelou právě na těch lodích, a
tak jsem jela.

 

Jak dlouho jste takhle vystupovala?

Do svých 26 let, kdy jsem porodila
první dítě a rok nato druhé, u kterého se projevila dětská mozková obrana. Mojí
prioritou se stala péče o děti, která je prioritou stále. Podařilo se mi
skloubit výchovu dětí se zpěvem. Časem jsem si postavila svoji vlastní kapelu, ve
které je také můj táta a někteří členové Orchestru Gustava Broma. Mám radost, že
spolu takhle můžeme fungovat.

 

S Orchestrem Gustava Broma také vystupujete?

Jednou měl Orchestr Gustava Broma
koncert v Brně a měla tam zpívat paní Blehárová, která náhle onemocněla.
Pan manažer se obrátil na mě, zda bych mohla zpívat místo ní. Po vystoupení za
mnou přišel kapelník s nabídkou stálého angažmá. To mě potěšilo a nabídku
jsem přijala. V orchestru působím dodnes.

 

Kde vystupujete s tímto orchestrem nejčastěji?

Nejčastěji vystupujeme v rámci
plesové sezony. Hrajeme každý víkend. Vzhledem k tomu, že kapelník je
Slovák, tak také na Slovensku.

 

Kde vás tedy veřejnost může slyšet zpívat?

Hodně silná je právě ta tříměsíční
plesová sezona. V průběhu roku jsou vystoupení, ale není jich tolik, abych
každý víkend musela jezdit. Jedná se často o privátní akce, na které se
veřejnost většinou bez pozvánek nedostane. Buď jsou to firemní akce, nebo
soukromé večírky, pak samozřejmě zmíněné plesy, nebo akce na BVV. Ale veřejnost
mohu pozvat do kavárny Savoy v Brně, kde vystupuji.

Gabriela Kočí

Foto: Pavol Bigoš

 

Když se účastníte tolika společenských akcí, jak byste zhodnotila všeobecný
přístup k oblékání?

Mohu říci, že na Slovensku si dámy
dávají velmi záležet na tom, co si oblečou. Jsou ochotny investovat do svých
šatů skutečně velké peníze a hodně času. Záleží jim na tom, jak vypadají a je
vidět, že pro ně je ples skutečně událost. Dokonce na Slovensku nekončí plesy
dříve než ve tři hodiny ráno. Většinou o půl čtvrté, někdy i ve čtyři.
Neexistuje, aby byl ples do dvou. Lidé si to užívají, tančí. Tady v České
republice to není až takové. Přípravám na ples se zdaleka nevěnuje taková důležitost,
jako na Slovensku. Možná to souvisí s jejich větší temperamentností.

 

Jak si vybíráte oblečení pro svá hudební vystoupení vy sama?

Patřím k těm ženám, kterým
když se něco líbí, tak si to okamžitě koupí. Dávám na svůj první dojem a na impuls
a podle nich se řídím. A tak tomu bylo i v případě zkoušení šatů firmy
Verino, která mě oblékala na fotografování pro časopis Profashion. Šaty mě
nadchly, a tak jsem si je okamžitě koupila. A nejen to. Už vím, kam půjdu pro
šaty příště.

Gabriela Kočí

Foto: Pavol Bigoš

 

Kdo je váš hudební idol, oblíbenec?

Odmalička mi otec říkal, že musím
hodně poslouchat hudbu. Že to je čtyřicet procent úspěchu. Začínala jsem
poslouchat Ellu Fitzgerald, Barbru Streisand a dnes je mojí favoritkou Diana
Krall. Ale nebráním se ani mnohým dalším a ani poslechu populární hudby.
Poslechnu si ledacos a od zpěváků jiných žánrů se snažím odkoukat prvky, které
bych mohla zařadit do jazzu.

 

Jak vnímáte konkurenci jazzových zpěvaček?

Konkurence na jižní Moravě není.
Alespoň o ní nevím. Ale v Praze samozřejmě konkurence je, co já vím, tak tři
nebo čtyři jazzové zpěvačky.

 

Pozorujete kladný vztah k hudbě také u svých dětí?

Určitě, jen děti měly spojené to,
že když doma zpívám a učím se nové skladby, že od nich pak odcházím někam
vystupovat. Že je nechávám doma s babičkou. Tak se jim zase až tak moc
nelíbilo, že si doma zpívám, protože jejich obavy, že někam odejdu, tím narůstaly.
Dneska už je to zase trošku jinak. Starší dcera není hudebně zaměřená. Ta má
ráda zvířata a jezdí závodně na koních. Hudba ji neoslovila. Intonuje, slyší,
ale preferuje zvířata. Syn, ten zdědil hodně talentu. Poslouchá hudbu celé dny
a poslouchá různé žánry – od AC/DC až po dechovku, a i rád zpívá. Ovšem jeho
handicap, že je na invalidním vozíčku, mu nedovoluje, aby na nějaký hudební
nástroj hrál. V tomto ho bohužel limitují jeho motorické schopnosti. Otec mé dcery je Angličan, kterého
jsem si tehdy vzala. Bohužel toto manželství trvalo jen krátce. Druhé dítě má
otce tady v Brně, ale bohužel po deseti letech jsme náš vztah ukončili.
V současné době žiji s dětmi sama.

 

Ještě stále vystupujete s Laďou Kerndlem?

Ano, příležitostně vystupujeme společně
a baví nás to. Obvykle přicházím jako jeho host. V Jihomoravském kraji
není mnoho zpěváků, kteří se věnují tomuto žánru, takže se setkáváme na různých
akcích.

 

Můžeme se těšit na nějaké vaše hudební novinky?

Zpívala jsem nejenom swing a jazz,
ale také celosvětový repertoár a muzikálové melodie. To se mi strašně líbilo, a
tak jsem zatoužila se k nim opět trochu vrátit. A to už jsme znovu zpět u Ladi
Kerndla, který má v kapele šikovné kluky. Tito pánové jsou duší bigbíťáci,
a protože nemají příležitost si takhle zahrát, domluvili jsme se, že v rámci
časových možností budeme taková vystoupení dělat. Už jsme udělali dvě a těšíme se
na další.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Produkce a text: Michaela Lejsková

Foto: Pavol Bigošwww.bigi.sk

 

Doplňky: Klenoty Hanák

Make up a vlasy: Toni and Guy, Brno

Oblečení: VERINO

Poděkování: Besední dům Brno

Pulisher: Profashion 1/2010

David Kraus – zpěvák

 

 

 

 

„Jsem člověk žijící dneškem, těším se
z každodenních okamžiků a věnuji minimum času tomu, abych se stále
probíral vzpomínkami.“ David Kraus

 

 

 

 

Tento mladý
muž je často veřejností vnímán jako kontroverzní osobnost, vzdorovitý až
arogantní a šokující svou vizáží. Pojďte s námi nahlédnout pod pomyslnou
skořápku tohoto umělce Davida Krause.

David Kraus
je synem herečky a výtvarnice Jany Krausové a moderátora a herce Jana Krause,
starší bratr Adama, který se vydal na dráhu herectví a režie. Důkazem
toho, že má rodina Krausů umělecké geny, je dnes již nežijící Davidova babička
Božena, maminka Jana Krause, která měla na Davidův život obrovský vliv. „Babička Boženka se mnou soukromě zpívala
až do jejích úctyhodných 94 let. Vlévala mi do žil optimismus! Brala mě na
všechny konkurzy, doprovázela na zájezdy v době, kdy jsem vystupoval např.
s Bambini Di Praga, a jako jedna z mála lidí dokázala zvládnout moji
komplikovanou, individualistickou povahu. Babička pro mě byla pevným rodinným
pojítkem, vždy laskavým člověkem s velkým a vřelým srdcem!“
, s nostalgií v hlase
vypráví o své babičce David.

David Kraus, foto: Pavol Bigoš

Foto: Pavol Bigoš

 

„Můj vztah k hudbě se silně projevil
pod rukou profesora Pavla Jurkoviče již v sedmi letech, kdy jsem se začal učit
hrát na violoncello. Ve třinácti letech jsem cítil sílu potenciálu, která mě
motivovala k tvorbě vlastních skladeb. Není tajemstvím, že motivací
k tvorbě byly a jsou v mém životě především ženy,“
zmiňuje se
David. V dalších letech se hlásil na UMPRUM, ale nebyl přijat. Bylo to pro
něj zklamáním, protože chtěl svůj talent k výtvarnému umění, poděděný po
své matce Janě, rozvíjet právě tam. Úspěšně se dostal na konzervatoř Jaroslava
Ježka v Praze pod vedení prof. Vlasty Mlejnkové. „Konzervatoř jsem nedokončil. Jen několik měsíců před ukončením studia
jsem se rozhodl odejít a razit si svoji cestu. V tom má prsty moje
vzdorovitost a to, že preferuji principy a okolnosti, za kterých jsem ochoten
jít dál. Přístup některých pedagogů byl důvodem, proč jsem ve studiu
nepokračoval. Moje vzdorovitost mi neusnadňuje život, ale jsem takový, jaký
jsem.“

David Kraus

Foto: Pavol
Bigoš

 

Nato začal
David vystupovat jako zpěvák v kapele Laura a její tygři, kde působil 2 roky.
Pak  začal skládat své vlastní písničky a
navázal pětiletou spolupráci se společností Sony Music. V rámci interview
pro časopis ELLE si jeho hudba získala nadšení šéfredaktorky a s tímto vydáním
zároveň také publikoval asi 80 tisíc CD s vlastní tvorbou. O Davidově
tvorbě se tehdy psalo, cituji média: „Album, jehož základním pilířem je
kontroverzní a až sadisticky upřímná textová „milostná výpověď“, vyšlo pod
hlavičkou Columbia v dubnu 2002. Je stylově
nedefinovatelné, aranžersky až neuvěřitelně zvládnuté, zvukově čarující,
textově „šokézní”, ale především originální! Tyto a podobné přívlastky vás
napadnou již při prvním poslechu autorských skladeb talentovaného zpěváka,
skladatele a textaře Davida Krause.“

David Kraus, foto: Pavol Bigoš

Foto: Pavol Bigoš

 

David Kraus
ke každé otázce týkající se toho, co prožil, udělal a kde se realizoval dodává: „Jsem člověk žijící dneškem, těším se
z každodenních okamžiků a věnuji minimum času tomu, abych se stále
probíral vzpomínkami. Jsou součástí mého života a já jdu dál. 
Nemusím mít
zrovna velké sny o velkých věcech a zrovna tak nepotřebuji komfort. Existenční
trampoty beru v pohodě, a to, co jiní vidí jako trampoty, já beru jako
výzvu. Co potřebuji je být tady a teď spokojený sám se sebou. Prioritou je vždy
moje rodina, jejíž součást jsou dnes také nevlastní (to slovo teda fakt
nemusím, protože je miluju jako vlastní) bratři Jáchym a Marek. Když je budu
mít blízko sebe, můžu žít kdekoliv a dělat cokoliv. A tak budu šťastný!“

 David Kraus

Foto: Pavol Bigoš

 

Davidova
povaha se odráží i v jeho tvorbě. Proto je veřejností často vnímán jako
člověk bouřlivý až pobuřující, vybočující z řady, ale přitom s hlubokým a
neskrytým citovým projevem. „Je pravdou, že mi lidé říkají, že působím
arogantně, a někdy se mě i bojí oslovit. Moje nejistoty a slabé okamžiky, se
kterými jako každý žiji, jsou jedny z mých niterných stránek, které tímto
chráním. Obyčejně se jinak stávají obětí intrik. V prostředí, ve kterém se
pohybuji, se ale nevyplácí dávat příliš všanc své slabosti. Razím si vlastní
cestu a na té si vážím lidí, kteří si umí zachovat svoji přirozenou tvář,
nenalhávají nic okolí a ani sami sobě. Mám přímou nechuť k přetvářce. Vyhýbám
se lidem s rádoby srdcovým projevem a padáním okolo krku. Být sám sebou je
vždycky víc, v to věřím, jako věřím sám v sebe.“


David Kraus, foto: Pavol Bigoš


Foto: Pavol Bigoš


 

 

V současné
době Davida můžeme vidět v televizním vysílání pořadu svého otce Jana
Krause Uvolněte se, prosím. „Uvolněte se je již pětiletým projektem a
18. 9. diváci zhlédli jeho dvoustý díl. Překvapením i pro mě bylo, že si otec
nepozval žádné hosty. Až během natáčení jsme zjistili, že hosty jsme my –  rodina. V tom jsem svému otci blízký.
Držet rodinu pohromadě doma i v práci. Když to klape, tak i na vrub toho, že
veřejnost může mít různé reakce. Podstatné je, že děláme všichni svoji práci
naplno a naše vztahy jsou dobré a pevné. Já to beru spíš jako být příkladem
společnosti v tomto směru. Lidská závist a nepřejícnost, předsudky, to
jsou také reakce, se kterými se setkávám, a velmi nerad. Závist se rovná lidská
malost a to je totéž jako srážka s blbcem. Tuto vlastnost bohužel
v naší republice vnímám silněji, než v kterékoliv jiné zemi,“
komentuje David.

David Kraus

Foto: Pavol
Bigoš

 

David má rád
i divadelní prkna. V současné době ztvárňuje roli Doriana Graye
(Obraz Doriana Graye, divadlo Ta Fantastika). Tato role pro něj byla vstupem do
světa muzikálu. Zároveň také působí ve slovenském hip hopovém muzikálu Příběh
ulice, který se hraje v divadle Hybernia. Je o něm známo, že se na každé
představení zodpovědně připravuje, kontroluje své rekvizity a svůj výkon podává
naplno. Slabší už je to s koordinováním věcí v jeho osobním životě, a
tak Davida pověst muže se ztráty a nálezy často předchází. Jak je to u něj
s nalezením životní partnerky? „Při
volbě partnerky jsem člověk vybíravý a „tu pravou“ dokážu hledat třeba celý
život!“

 

 

David Kraus *13.2.1980

Modelka: Kristýna Sošková

Foto: Pavol
Bigoš www.bigi.sk

Make-up:
Salon Le Monde www.salonlemonde.cz ,
Alexandra Dejdarová

Vlasy: KA
Studio Andrey Bartoňkové, Martin Stejskal

Oblečení:
Idolo Fashion, zn. Hugo Boss a Giorgio Armany www.idolofashion.cz

Produkce:
Petr Korytar, Michaela Lejsková

Letecké
stroje zapůjčila firma Blue Sky, Brno–Tuřany

Publisher:
Profashion 10/2009

Produkce a
text: Michaela Lejsková

Hana Robinson – zpěvačka, pianistka, moderátorka

 

 

 

Život ve Spojených státech
mě naučil, že tvrdá práce a úsilí se vždycky někde positivně projeví. A
v to pevně věřím.“ Hana Robinson

 

 

 

 

 

S Hankou jsme se sešly v krásných
prostorách Žofín Garden v Praze, abychom si při odpoledním pikniku, který
si zde stejně jako odpolední brunch můžete dopřát, povídaly nejen o hudbě,
která je Hančinou profesí. Každodenním společníkem této talentované zpěvačky,
skladatelky a pianistky dnes není jen hudba, ale také pro mnohé neznámá diagnóza multiple
sclerosis. Tato nemoc je bezpochyby málo diskutovaným tématem a
pro jeho závažnost ho s Hančiným laskavým svolením otevírám. Už proto,
jak naivně si roztroušenou sklerózu lidé často pletou se zapomínáním.




Hana Robinson
Foto: Pavel Černoch


Jste jediná Češka, která vystudovala hudební školu Berklee
College of Music v Bostonu. S jakou vizí jste na školu šla a čím byste
motivovala jiné studenty, aby udělali totéž?

Vizí
bylo určitě mnoho, jak to tak v mládí bývá. Postupně se jejich okruh
zužoval a teprve když jsem Berklee končila, cítila jsem, ze se hudbou živit
opravdu chci. Berklee je jedinečná instituce, kde se setkáte se spoustou
báječných muzikantů ze všech koutů světa. Čtyřicet procent studentů je ze
zahraničí a každý do třídy přinese něco jiného a zajímavého. To je inspirující. Vaše tvorba je spojována
s umělci, jako jsou Michal Horáček, Richard Krajčo nebo Naďa Válová.
Rozšíříte svoji spolupráci s jinými umělci, nebo zvažujete spíše sólovou
dráhu? Nebráním se rozšiřování,
naopak jej vyhledávám. S Michalem Horáčkem to byl jakýsi první náhled do
českého hudebního průmyslu. S Richardem a jeho kapelou to bylo zase velmi
milé setkání, které mě utvrdilo v tom, ze existují i celebrity
s nohama na zemi. A s Naďou Válovou jsme velmi dobré přítelkyně,
hudba je pro nás obě srdeční záležitostí.

Hana Robinson
Foto: Pavel Černoch

 

Hudební svět není Vaší
jedinou zálibou. Fakta o výstupu na Cotopaxi 5897 m, Elbrus 5642 m, Tajamulco
4223 vypovídají o tom, že jste také vášnivý sportovec. Jaké jsou další vrcholy,
které hodláte v životě zdolat?

V podzimních měsících
se chystám na Kilimanjaro. Před rokem mi byla diagnostikována roztroušená
skleróza. Nejprve jsem myslela, ze všechno končí, ale zdaleka to tak nemusí
být. Na Kilimanjaro se chystám s dalšími mladými lidmi, kteří trpí touto
nevyléčitelnou nemocí.

 

Jak se dá toto onemocnění
včas odhalit?

Většinou je podceňované i
samotnými lékaři, a to hlavně díky nenápadným příznakům, jako jsou únava,
brnění končetin, časté záněty močových cest, mžitky před očima nebo nejistá
chůze. Jen odborný neurolog, ke
kterému Vás pošle Váš praktický lékař, může po provedení magnetické rezonance a
lumbálních punkcí stanovit diagnózu.

Hana Robinson
Foto: Pavel Černoch

 

Jak reaguje okolí, když o
této skutečnosti hovoříte?

Jedna paní redaktorka při
rozhovoru neskrývala překvapení, jak o svém životě bez zábran dokážu mluvit a
že to může dokonce vypadat jako nějaký marketingový tah. Chápala jsem její
úvahu, ale upřímně mě mrzela. Protože když o nemoci otevřeně mluvím, spíše o
práci přicházím. Ani můj manžel tuto skutečnost neunesl. Lidé mají obavy, jestli
ještě můžu odvést za klavírem dobrou práci. Poprvé jsem o nemoci mluvila
v pořadu Před půlnocí a od té doby cítím, že je potřeba o tom mluvit a
dělat osvětu. I s tím, že dávám všanc svoji kariéru.

 

Co může zdravý jedinec
udělat pro osoby s diagnózou multiple sclerosis, aby byl skutečně
nápomocen?

Za tuhle otázku děkuji. Za
poslední rok jsem se seznámila s řadou báječných lidí, kteří opravdu
upřímně chtěli pomáhat, a věřím, že takových lidi je více, jen zkrátka neví,
kam a na koho se obrátit. To všechno se mohou dozvědět právě na stránkách Unie
Roska.

 

Jste velká optimistka. Jaký
jiný přístup se Vám v životě nejvíce osvědčil, když jste něčeho chtěla
dosáhnout?

Život ve Spojených státech
mě naučil, že tvrdá práce a úsilí se vždycky někde positivně projeví. A
v to pevně věřím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Foto: Pavel Černoch

Text a
produkce: Michaela Lejsková

Foceno v prostorách Žofín Garden Praha www.zofingarden.cz

Doplňky:
Klobouky Dantes Brno www.dantes.cz   

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Hana Robinson
Foto: Pavel Černoch

Zuzana Slavíková – herečka

 

 

 

 

„Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou
výkonů herců a hry samé.“ Zuzana Slavíková

 

 

 

 

 

Nejedna malá holčička
si přeje být herečkou. Toto přání Zuzana Slavíková jako malá vůbec neměla. A
přesto dnes perfektně ovládá umění, jak dostat diváka do hry! Obsazuje hlavní role divadelních
představení jak v Praze, tak v Brně. Centrem dění paní Slavíkové je
dnes především divadlo, dabing a rodina.

Zuzana Slavíková


Foto: Zbyněk Maděryč



 

Jak vypadají zkoušky
v Mahenově divadle pro „přespolní“?

Úplně normálně, akorát musíte ráno dřív vstát. Zezačátku
jsem pokaždé dojížděla, ke konci mi to vyšlo tak pěkně dohromady i s divadlem
v Praze, že jsem mohla v Brně zůstat. Ale byly i náročné dny, třeba
když jsem měla ráno  zkoušku v Brně, pak
jsem jela do Prahy na představení a hned po něm se zase vracela na noc do Brna.
Ale tak koneckonců jezdí spousta lidí a nemusí jít o herce. Většinou to není
tak hrozné, protože teď v poslední době toho sice bylo víc, ale jinak jsem
jezdila do Brna asi čtyřikrát do měsíce.

 

Už se na vás přijeli
příbuzní podívat?

Rodina? Ne, kdepak, proč by měli? (smích) I když
vlastně  maminka byla. Můj muž má hodně
práce a beztak mě zná jako své boty. Ne, moment! Jsem hrozná, vždyť muž mě
viděl na druhé premiéře. A děti do divadla moc netahám, aby si moc nezvykaly.

 

Nestojíte o to, aby
se držely rodinné tradice?

Ne, můj otec (herec Oldřich Slavík – pozn. red.) měl kdysi
stejný názor. Moc se mu to nevyšlo. Já jsem jako malá nechtěla být
herečka, všechno vyplynulo tak nějak samo. Prostředí divadla je ale pro malé
dítě lákavé. Mé dceři se líbí, že jsou v divadle kostýmy, že se herečka namaluje,
že je z ní princezna. Ale pravda, co vlastně divadlo je, jí uniká. Když
budou děti chtít, tak se k herectví stejně asi dostanou, ale není potřeba
to zbytečně podporovat.

 

Vybíráte si mimo své
stálé angažmá role podle toho, jak se vám líbí nebo nelíbí?

Záleží i na tom, o jakou hru jde, kdo budou mí
spolupracovníci… Může se stát, že hra sama je zajímavá, ale zjistíte, že s
lidmi, se kterými byste musela spolupracovat, byste si nerozuměla. Ale důležité
jsou také časové důvody.

 

Co je vám nejmilejší hrát?

Jak u čeho. Když je hra historická, můžete si ještě o
postavě zjistit něco mimo a udělat si vlastní názor. Když je naopak hra moderní
nebo s neznámými charaktery, potřebujete navést.

 

Jak to vypadá, když
se připravujete na roli, máte nějaké vlastní rituály?

Všechno nasávám postupně na zkouškách v divadle. Samozřejmě
před tím si text přeříkám, ale doma si leda po večerech si zopakuji monolog.
Většinou je u nás rachot a na učení nemám klid. Navíc text role je spojený i
s určitými pohyby.

 

A dovedla byste tedy
váš part odříkat, i kdybyste jen seděla u stolu?

přemýšlí Asi ano,
určitě. Ale moje paměť je taková, že do týdne po závěrečném představení se mi
z hlavy všechno vykouří.

 

To nezní, jako že
byste byla nějak zvlášť spjatá se svou rolí.

To se bavíme jen o samotném textu. Ale je pravda, že role
pro mne končí oponou na konci večera. Divadlo domů netahám, zbláznila bych se.

 

Nebavíte se doma o
práci?

Trochu ano, ale spíš že mě někdo vytočil, nebo že byli
naopak bezva lidé na představení. Ale tím to hasne, doma je doma a práce je
práce. Doma jsou jiné starosti, děti, škola…

 

Liší se nějak
zkoušení na seriálovou roli oproti rolím divadelním?

Televizní role se nezkouší, ale rovnou se točí. Přijdete a
zkoušíte jen hned před záběrem, je to úplně jiný systém.

 

A co vás baví víc?

Jsem divadelní herečka, divadlo je pro mne základ. Ale práce
v televizi, v dabingu nebo v rozhlase je pro mne radost.

 

Nevadí vám, že za
nadabovaným hlasem nejste vidět?

Ne, ani mi to nevadí v rozhlase. Rozhlas mám vůbec moc
ráda.

 

Mluví se do mikrofonu
jinak než na pódiu?

Určitě. Interpretační pravda musí být na konci stejná, ale
prostředky jsou jiné. V rádiu nemůžete třeba řvát jako na jevišti, kde vás
naopak musí lidé slyšet i ve třetím pořadí.

Zuzana Slavíková, foto: Zbyněk Maděryč

Foto: Zbyněk Maděryč

 

Může se stát, že vaše
snaha v divadle prostě nevyjde?

Můžete se snažit jak chcete, ale pak to divák nemusí
pochopit nebo se mu vaše provedení nemusí líbit.

 

Poznáte to?

Diváci jsou pokaždé jiní, odezvu z hlediště vidíte.

 

A je to tím, že chodí
obecenstvo vždy v jiném složení, nebo děláte něco jinak vy?

Nevím. Od toho je to divadlo – teď a tady, něco jako živý
organismus. Nikdy nevíte dopředu, jak představení dopadne. Ale je pravda, že
když začnou lidé reagovat od začátku, celé představení se nakopne a hraje se
hned radostněji, aniž by si to člověk uvědomil. A naopak, když není
z hlediště žádná odezva, hned si říkáte, co je špatně, jsou unavení?
V tom je ale krása divadla!

 

Vnímáte rozdíl i
v tom, jak se vám která role hraje?

Jsou role, které máte raději, i role, které vyloženě ráda
nemáte. Nikdy to nedovedu říct dopředu. Může se stát, že chystáme skvělou hru,
ale něco se během zkoušení stane, nebo si k ní uděláte špatný vztah. Platí
to i naopak, když si nakonec zamilujete hru, která vypadala všelijak. Ale lidem
se líbí, vám také, uvědomíte si, že jste se pletla. Je to nevyzpytatelné.

 

Míváte trému?

Vždycky. Je jedno, jestli jde o malou nebo velkou roli. Nic
se proti tomu dělat nedá, jen se s tím smířit, žádné rozdýchávání se nebo
představování si někoho na záchodě mi nepomáhá.

 

Umíte improvizovat?

Nerada, nerada…

 

Bývají dny, kdy se
vám do práce nechce?

No jistě, zvláště v zimě. Ale vstávání není to
nejhorší. Spíš když jsem odpoledne doma a mám pak vyrazit na večerní
představení, venku je hnusně. Nejvíc pak obdivuji samotné diváky. Místo aby
seděli pěkně v teple doma, jdou do nečasu ven, aby se na nás mohli koukat,
ženy s sebou tahají lodičky na přezutí. To je nádhera.

 

Jste nějak
v kontaktu s fanoušky? Třeba přes váš profil na Facebooku?

Já mám nějaký Facebook?

 

Nevíte to?

Ne, já se s počítačem vůbec nekamarádím. Zvládnu tak
mail, ale jinak počítač vnímám jako žrouta času, dokonce i když se používá
k práci. A co ten Facebook?

 

Shromažďují se na něm
vaši obdivovatelé, máte v profilu datum narození, fotky z nejrůznějších
rolí…

Nepovídejte, to je vtipné! Já bych si sama takovou reklamu
nikdy nedělala, přijde mi to laciné, ale tohle je dobré. Proto si třeba nikdy
nebudu psát o práci.

 

To se ale snadno
vykládá, když k vám vždycky tak nějak sama připlave.

To mi manžel říkal taky: „Ty vlastně nic dělat nechceš, a
přesto ti všechno vyjde.“ Ale já nemám ani svého agenta.

 

A je pravda, že nikdy
netoužíte po nějaké konkrétní roli?

Ano. Ale to je právě moje štěstí, dostávám krásné role, o
něž se přitom nemusím drát.

 

Jak vnímáte
konkurenci mezi brněnskými divadly?

Mezi herci myslím nikdy rivalita nebyla. Brno je
v dobrém slova smyslu malé město, divadel je tady pár a každé jinak
zaměřené. Nechápu, proč by si měla překážet.

 

Máte nějakou
představu o tom, jak se třeba dnes k divadlům a herecké produkci staví
brněnští studenti Janáčkovy akademie múzických umění?

Ach, studenti JAMU! Za to, co teď tady řeknu, mě budou
všichni nenávidět. Ale od revoluce je u nás nenávist vůči velkým kamenným
divadlům uměle živená, jediná správná jsou malá alternativní divadla.

 

Opravdu?

Podle mne ano, říkám to takhle otevřeně, ukamenujte mne. Je
to podle mne velká chyba.

 

O co jde?

Já jsem ze staré školy. Kantoři nás hnali jak do kamenných,
tak do alternativních divadel. Viděli jsme všechna představení a znali jsme
všechny herce. Jenže jsem před několika lety zažila brněnské studenty herectví,
jak v maskérně říkali: „Jé, tu babu znám.“ Byla to kolegyně, která je
v tom divadle třicet let! Je to ostudné, trapné, profackovala bych je. Ale
asi to není jen jejich vina, něco je někde špatně.

 

A co by to mohlo být?

Mockrát se ukázalo, že z velkého divadla je jednodušší
přejít do menšího, hrát na malý prostor nebo ubrat můžete vždycky. Ale kdo je
zvyklý na malý prostor, ten velkou scénu prostě neutáhne. Ve škole nám říkali:
„Zprznit se můžeš vždycky, ale napřed se nauč pořádně řemeslo.“ Obávám se, že
dneska je největší avantgarda udělat představení úplně normálně.

 

Jak vypadá normální
představení?

Lidi brečí nebo se smějí bez spousty efektů, jen silou
výkonů herců a hry samé. Dnes jsou už i velká divadla celkem experimentální a
já si nejsem jistá, že je to správně. Do velkého divadla jdou lidé proto, že
tam chtějí vidět velké divadlo. A do malého divadla jdou, když chtějí vidět
moderní drsné věci, které se nehodí mezi zlaté portály. Vzájemné shazování se
je jen znakem naší malosti a omezenosti a za tím si stojím, tečka.

 

Takže myslíte, že
nějaká drsnější konkurence mezi divadly je zbytečná?

Nemohu zase říct „vezměte se všichni za ruce a mějte se
rádi“, ale podle mne má v sobě každý žánr něco zvláštního a přitažlivého.
Je zbytečné se hádat, co z toho je nejlepší. Člověk si musí být vědom
toho, co umí, a nesmí shazovat ostatní. Je to tak jednoduché! Studenti sice
nadávají, ale podívat se do toho divadla nejdou a ochuzují se tak. Ti
nejmoudřejší lidé kolem nás nikdy nekritizují, protože jsou skromní.

                                               

Vždycky jste si tohle
myslela?

Jasně že ne, jako každý docházím ke spoustě věcem až
s přibývajícím věkem. Když jsem vyšla ze školy, byla jsem také velmi
kategorická a starší kolegové jen pokyvovali hlavou, že mě to jednou přejde. A
už je to tady! Tedy ne úplně, ale snažím se na spoustu věcí dívat
s nadhledem.

 

Udržujete se nějak
hlas a vzhled?

No, moc na sebe nedbám. Cvičit bych měla, ale já o tom hodně
mluvím a skutek utek. Syn mi říká: „Matko, starej se trochu o sebe, lidé tě
občas poznají, tak nemůžeš chodit pořád v teplákách.“ Já na to ale kašlu.

 

Poznávají vás lidé na
ulici?

Asi občas ano. Ale abych kvůli tomu o hodinu dřív vstávala.
Do civilu se nelíčím skoro vůbec a navíc nenávidím převlékání. V tomhle je
moje zaměstnání prostě nanic. Jen si to představte. Ráno vstanete, převlečete
se z pyžama do civilu. Jdete na zkoušku a převlečete se do zkušebního. Pak
zpátky do civilu, nedejbože jdete točit. Tam se převlečete do kostýmu a když se
točí různé obrazy, tak klidně vícekrát. Pak zase v civilu odjedete do
divadla, kde na sebe navlečete další kostým a po konci představení opět civil.
Dojedete domů a skončíte v pyžamu. Vždyť to je úchylné!

 

Dvoje převlékání
byste si ušetřila, kdybyste nespala v pyžamu.

Já už to řeším tak, že v těch teplákách a triku, které
nosím doma, nasednu do auta a jedu rovnou do divadla.

 

Pro spoustu holčiček
zní takové převlékání jako splněný sen.

No ale je to strašné. Ještě si k tomu přidejte, že bych
se měla stejným způsobem líčit. Mně se samozřejmě líbí, když se o sebe ženy
starají. Jen na to sama nemám energii a raději si ráno přispím.

 

Často zmiňujete, kdo
má jaké znamení horoskopu. Přikládáte tomu v osobním životě nějaký význam?

Tak asi jako každá ženská. (smích) Věřím, že nějaká síla
mezi námi je. Jednou mi jeden léčitel pomohl s krční páteří, když všechno
ostatní selhalo. Ale horoskopy nečtu a na šťastné a nešťastné dny nevěřím.
Dlouho jsem si chtěla nechat udělat astrologický horoskop na děti, abych si
třeba mohla říct, na co si jednou s nimi dát pozor. Ale žádného astrologa
neznám a teď už jsou děti velké a beztak jsme to všechno prošvihli. Ale o
budoucnosti bych nic vědět nechtěla, jsem fatalista a co se má stát, to se stane.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Autor článku: Lucie Vaškeová

Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz

Make up: Alexandra Dejdarová

Produkce: Michaela Lejsková

Poděkování: Národní divadlo Brno, divadlo Reduta

Zdroj: Profashion 4/2010

Martina Kociánová – moderátorka, zpěvačka

 

 

 

„Mluvit a zpívat
dohromady je vždy trochu ožehavé, ale jak říkám – převažuje to, že mě to těší.“ Martina Kociánová

 

 

 

 

Cestovat s
Martinou Kociánovou můžete docela snadno a to především za


hudebními zážitky. Jako správná pěvecká diva zapózovala v plesových šatech


a dekorována krásnými šperky z firmy Klenoty Aurum, v prostředí více než


vybízejícímu k takové kráse, jímž je okolí restaurace Žofín Garden na


Slovanském ostrově v Praze. S Martinou tedy nejen o moderování, ale


především o jejím nejnovějším projektu v oblasti klasické hudby, kterému


propůjčila svůj hlas.

Martina Kociánová
Foto: Robert Vano




 

Martino, jaký je
váš vztah k cestování jako takovému?

Cestuji ráda, jen
se nerada balím. Pokud jedu na koncert, tak s sebou musím mít spoustu věcí,
nejen obligátní šaty, boty a noty. V našich podmínkách není možné vzít si s sebou
někoho, kdo se o vše postará. Takže balit se na koncerty do ciziny je vážně náročné.
K tomu patří i obavy, zda spolu s vámi přicestují i kufry. Když letím na
dovolenou s mým mužem, tak jsem sbalená raz dva. To mě pak baví nejen cestování,
ale i cesta.

 

Jedna z vašich
posledních cest vedla do New Yorku, kde jste vystupovala s novým projektem.
Povíte nám o něm více?

Jedná se o koncert,
který jsme připravily společně s flétnistkou Žofií Vokálkovou a s americkou cembalistkou
Kathleen Scheide. Projekt se jmenuje Dux femina facti (Za vším hledej ženu),
protože hrajeme pouze skladby ženských skladatelek – od gotiky až po současnost.

 

O jaké
skladatelky se přesně jedná?

Jsou to jména, která
skoro nikdo nezná: Hildegard von Bingen, Settimia Caccini, Maria Theresia von
Paradis, Marianna von Martines, Pauline Viardot a další. Najít jejich skladby někdy
hraničilo s archeologií. Přiznám se, že i pro mě byly některé autorky objevem,
protože jsem o nich do té doby neslyšela.

 

Dozvěděla jste
se něco i o osudech těchto žen?

Zajímají mě příběhy
nejen v literatuře, ale i v hudbě, a tak jsem se pídila. Celý koncert
prokládám vyprávěním o těchto skladatelkách. Ty ženské měly někdy neuvěřitelné
osudy! Maria Theresia von Paradis byla od dvou let slepá a údajně ji měl slepoty
na nějaký čas zbavit hypnotizér Franz Mesmer. Marianna von Martines hrála čtyřručně
na piano s Mozartem. Do Pauline Viardot se zamiloval ruský klasik Turgeněv do
té míry, že se nastěhoval k Viardotům domů a staral se o jejich čtyři děti.
Jedna byla abatyše, jiná zřejmě milenkou francouzského krále. A tak bych mohla
pokračovat. Nebyly to jen umělkyně, skladatelky, byly to živé bytosti a jejich životy
nepostrádaly humor, poklesky ani tragédie.

 

S jakými
reakcemi jste se setkala ze strany publika? Jak je tento váš nový projekt přijímán?

Reakce byly nečekaně
příznivé. Nečekaně proto, že tento repertoár někdy není úplně snadný a prvoplánově
líbivý. Ale je to projekt. Dnes je nabídka natolik široká, že pokud nepřijdete
s něčím novým, tak nikoho nezajímáte. No a co, že zpíváte dobře Mozarta, pořád
někdo dobře zpívá Mozarta. Tohle je ale program, který se nejenom povedl, ale
navíc mě i baví.

Martina Kociánová
Foto: Robert Vano


 

Rozumím tomu dobře,
že při svých vystoupeních jste vlastně stále i moderátorkou? Jak to zvládáte?

Není to snadné. Musím
se hodně koncentrovat a mluvením se zároveň z koncentrace stále vytrhávat.
Pokud navíc moderuji v angličtině, tak to platí dvojnásob. Mluvit a zpívat
dohromady je vždy trochu ožehavé, ale jak říkám – převažuje to, že mě to těší.

 

Mohou se
posluchači těšit na album těchto skladeb?

Rádi bychom, či spíše
rády, ale je to otázka financí. Osobně jsem si doposud většinu cédéček vydávala
a hlavně financovala sama, a tak vím, co to obnáší. Skladatelky by si určitě své
CD zasloužily i proto, že o žádném jiném podobném nevím. Hledala jsem na
internetu inspiraci, ale devadesát procent skladeb jsem vůbec nenašla.

 

To by mohlo být
výzvou, že jednou budete vy inspirací někomu dalšímu, kdo bude mít chuť tyhle
sklady zpívat?

Když nemáte v žádném
interpretovi předlohu, tak je to na jednu stranu nepohodlné, ale na druhou opojné,
protože co si s tou skladbou uděláte, tak taková prostě bude. A když ji jednou
natočíte, tak možná jednou někdo bude kopírovat vás. Ješitné, ale příjemné.

 

Osobně jste v mých
očích vnímána více jako zpěvačka. Jak to vypadá ve vašem životě s moderováním?

To je od vás vážně
milé! Stává se mi i po těch letech, že se mě lidé ptají: Jé, vy zpíváte? Což je
někdy únavné, protože se zpěvu věnuji asi dvacet let. Většina lidí mě vnímá
jako moderátorku. Jednou jste prostě v televizi jako moderátorka a tečka. Obojí
je má profese, ale hudba je přece jen má srdeční záležitost.

 

 

Zdá se mi, že
jste raději v osobním kontaktu. Nebo vítáte prostředí studia?

Nemohu říci, že by
to tak bylo. Nejraději mám sice přímé přenosy, ale studiová práce je intimní. Člověk
se mnohdy víc uvolní, než když vnímá oči diváků. Z toho důvodu jsem měla moc ráda
rádio. Svůj pořad jsem tam dělala pouhé tři roky, ale dodnes jsou na něj  nejsilnější reakce. 

 

Jaká úskalí vnímáte
v roli moderátorky?

Z hlediska profese
je to asi okamžik, kdy vás něco či někdo zaskočí nepřipravené. Z hlediska lidského
je stejně nebezpečné to, že se úspěchu dlouho nedočkáte, jako to, když se ho dočkáte
moc rychle. A to se právě v této profesi může stát raz dva. Panuje obecné povědomí,
že moderovat může kdokoliv, kdo nemá zjevnou vadu řeči. Úroveň řemesla to poněkud
poznamenává, ale tak to prostě je.

 

Martina Kociánová
Foto: Robert Vano


 

Můžete uvést příklad
nějaké akce, která vás v poslední době hodně bavila?

Byl to televizní casting
na dvě hlavní role v muzikálu Robin Hood. Přímé přenosy s fajn lidmi. Je dobré,
když si uprostřed práce najednou uvědomíte, že vás to těší. Navíc se mi líbilo
i zadání, nebyla to zbytečná show. Na jejím konci dostalo sedm soutěžících hlavní
a vedlejší role v muzikálu Robin Hood. Kdyby nic jiného, tak máme takříkajíc „na
svědomí“ sedm zaměstnaných.

 

Baví vás dělat
talk show?

Určitě ano. Tak před
patnácti lety jsem si myslela, že teď jsem přesně zralá na vlastní talk show. Ovšem
dnes mám před tímto žánrem mnohem větší respekt a říkám si, že bych stále ještě
měla sbírat zkušenosti. Asi je to pokora, která přichází s věkem.

 

Na jaké situace
si v rámci moderování zvyknout nelze?

Zpravodajství se svým
způsobem může stát rutinou. Dokud se ovšem neocitnete v situaci, kdy vám z režie
suše a bez varování oznámí, že vás přepojí na tiskovku prezidenta Obamy, ať si
to poslechnete a něco k tomu řeknete, stačí prý tak pět minut. A druhý den je
to zase start raketoplánu, ať prý okomentujete srovnání jeho současných technických
parametrů s těmi minulými. To pak vzpomínáte i na to, co jste četli v časopisu
Sluníčko. Byla to sice malá televize, ale v tu chvíli je vám jedno, jestli se dívá
tisíc lidí, nebo milion – je to boj a situace, na které si tak úplně zvyknout
nelze. Ačkoliv, když je máte denně, tak si zvyknete na vše.

 

Kde vás mohou v
dohledné době slyšet milovníci klasické hudby?

S blížícími se Vánocemi
to budou hlavně vánoční koncerty a Rybova mše. Letos budu také poprvé hostem na
koncertech Richarda Pachmana, kde budu zpívat hudbu, kterou složil. A samozřejmě
také zpívám svá představení v divadlech, kde hostuji, ale s postupující finanční
krizí je hostování i koncertů stále méně. Musíte mít tři základní předpoklady –
být dobrý, připravený a zpívat zadarmo.

 

Máte v rodině někoho,
kdo vás vedl ke zpěvu?

Rodiče mě nutili hrát
na housle. Trochu je podezřívám z toho, že to bylo proto, že jsme jedny doma měli,
ale vydržela jsem to osm let. Stejně jsem si ale pořád přála hrát na klavír,
ale na ten jsme neměli peníze. Zpěv, ten jsem si vymyslela sama a rodiče mi
nebránili a pečlivě platili školné. Dodnes jsem jim za to vděčná.

 

Vzpomínáte si,
kteří autoři vás ve vašich začátcích brali nejvíce za srdce a proč?

Měla jsem ráda
romantiky, Mozarta a mrazilo mě z Verdiho. O Mozartovi se říká, že je lehký pro
začátečníky a těžký pro profíky. Je to přesné. Když jsem zpívala jeho první árii,
tak jsem si pořád pochlebovala: „Ó, jak mi to jde skvěle.“

 

Máte zájem rozšiřovat
své pole působnosti také do oblasti vzdělávání nové generace, která by měla zájem
zpívat věci, které umíte vy?

Občas dělám tzv. výchovné
koncerty pro děti. Moc mě baví, ale je to strašně pracné. Ne ty koncerty samotné,
ale jejich organizace. Vymyslet náplň, sehnat peníze, oslovit školy, najít sál…
a pak si můžete zazpívat. Pedagogické ambice jsem v sobě zatím neobjevila, asi
proto, že se stále sama učím.

Martina Kociánová
Foto: Robert Vano


 

Kde to máte v
Praze nejraději? Našla jste místo, které má pro vás zvláštní kouzlo?

Už léta jsem v
Praze doma, ale stále si ji užívám i jako turista. Mým sakrálním místem je Vyšehrad,
ale se synem chodíme na náplavku krmit kačenky, chodíme na Petřín a hlavně jezdíme
tramvají, protože to je největší odměna. Teď momentálně jsem
ale nejraději doma.

 

Jak strávíte vánoční
svátky?

Mám jediný požadavek:
v klidu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Foto: Robert Vano

Make up: Gabriela
Klapková

Vlasy: Veronika Soukupová – Kadeřnictví Honza Hlaváček and friends

Produkce a text:
Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři produkce:
Klenoty Aurum www.klenotyaurum.cz
Módní návrhářka Jarka Sedláčková www.sedlackova.ji.cz

Žofín Garden www.zofingarden.cz

Martina Kociánová
Foto: Robert Vano


Michal Horáček – textař, producent

 

 

 

 

 

Pořád se rozhlížím po mimořádných
osobnostech.“ Michal Horáček

 

 

 

 


Michal Horáček se drží kréda, že jen žít na plno dává
smysl, a podíl risku v tom, na co nebo na koho zrovna vsadí, je vždy 100%,
které je ochoten dát v šanc. A už se mu mnohokrát osvědčilo, že ho intuice
nezklamala a vsadil na „dobré koně“. Aktuálně vsadil Michal Horáček na svoje
životní dílo, zdaleka největší projekt, který kdy udělal, lyrikál Kudykam.
Vysněnou ideu zformuloval, podrobil kritickému zkoumání a vydal se na cestu,
jejímž cílem je naplnit jeviště Státní opery Praha takovými diváky, kteří touží
a dokáží vidět v umění tzv. střípeček, který je součást hledání smyslu
života.

Michal Horáček v šatně Státní opery Praha
Foto: Miloslav Svanovsky, na fotce Michal Horáček a Michaela Lejsková




 

  Vaše největší dílo Kudykam se nápadně podobá
největšímu dílu Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Toto
Komenského dílo ukazuje přemýšlení člověka o poslání v životě a hledání
práce. Postava se v tomto díle vydává do labyrintu světa, jako průvodce se
mu vnucuje Všezvěd Všudybyl a nasazuje mu ohlávku, také růžové brýle, jimiž
vidí idealizované obrázky, a jen koutkem oka vidí pravdu. Navštíví zámek Štěstěny,
tam zjišťuje, že si lidé snaží štěstí naklonit, předejít, pak zase do hradu Moudrost,
ani tam ale není pravda, protože se lidé nechávají oklamat. V ráji Srdce
zase utíká od toho světa pryč do svého srdce, k víře, kde vidí jistotu,
zamýšlí se nad náboženstvím. Tento děj je založený na protikladech. Nejdříve
přetvářka, potom pravda. Je nějaká spojitost Kudykama s dílem Komenského?
Byla tam inspirace?
 

Inspirace tam nebyla. Nikdy jsem to nečetl. Motiv
mistra a žáka je ovšem jeden z nejstarších, vcelku nedávno ho rozpracoval
třeba Umberto Eco ve Jménu růže.

Postava Kudykam je specifická v tom, že není
průvodcem z vnějšku. Je součástí mysli každého z nás. V naší hře
provází mladíka jménem Martin, jehož jsem už před dvaceti lety udělal
protagonistou písně V penzionu Svět. Mudruje kdesi v pátém
suterénu a za dveřmi svého pokojíku slyší ten hukot světa….V tom pokojíku má
své jisté nic zlého ho tam nepotká. Ale ani nic extra dobrého. A já jsem si
celé roky říkal, co kdyby vyšel ven a vydal se na cestu? Kudykam je
inspirativní okřídlená bytost, která mu říká: „Zvládneš to!

 

Myslíte si, že tento projekt dopadne tak, jako to
bylo s deskou Ohrožený druh? Tu jste vydal pro radost a výsledek byl
fenomenální úspěch. 
 

Nejdůležitější je radost z tvorby. A
z víry, že umělecké dílo může pozměnit život diváka, čtenáře, posluchače…
Ale to se nedá nikdy zaručit.  Takže je v tom riziko. Prohra by byla jistě
nepříjemná… Mým cílem přitom není, aby se to líbilo. Pojem líbilo se
v mých očích pojí s estrádou. Já po lidech chci, aby potěžkali mé otázky a
nějak si na ně odpovídali. A to není pasivní zábava, ale aktivní činnost, která
může i bolet. A vstupenky nejsou, ve srovnání s muzikály,
levné. Ani nemohou být, protože i náklady jsou vysoké – už jen na živě hrající
dvacetičlenný orchestr řízený dirigentem. V českých muzikálech vám
zpravidla pustí muziku nahranou v počítači… Nadto v Opeře není žádná
zvuková aparatura, takže ji tam musíme dovézt a instalovat. Specifičnost
prostoru žádá i specifické technické řešení, firma Pink Panther si dokonce
najala specialistu z Ameriky, který napřed všechno proměřil a pak sepsal
obsáhlý manuál. A tak bych mohl pokračovat. Věřím, že diváci si odnesou silný
zážitek, a pokud se v tom nezmýlím, bude to pro mne ta největší výhra. Zda
to bude i úspěch ekonomický, to si ovšem netroufám ani odhadnout.

 

Podobně jako tomu bylo u alba Ohrožený druh, obsadil
jste do Kudykama osobnosti, umělce, ale pro veřejnost nepříliš známé tváře. Takže
úspěch projektu evidentně nestavíte na mediálně známých osobnostech?
 

V Kudykamovi se objeví třeba Lucie Bílá. Mám ji
rád a těší mě, že i ona bude vystupovat, ale nestavím na tom projekt. Ani na
účasti Karla Gotta, Dana Bárty, Jany Kirschner, Báry Basikové, Igora Timka,
Anety Langerové a dalších známých osobností. Budou jen hostovat na poměrně
omezeném prostoru. Veškerá tíha bude na Karlu Dobrém, Janu Sklenářovi, Petře
Hřebíčkové, Csoingoru Kassaiovi, Gustavu Řezníčkovi – umělců znamenitých, ale
širší veřejnosti často takřka neznámých. Věřím, že díky jejich výkonům, které
už na zkouškách byly skvělé, si diváci řeknou: Zažili jsme něco zvláštního.
Něco, co v nás doznívá ještě dlouho. Možná se se svými pocity svěří i
kamarádům… To je něco mnohem účinnějšího a podstatnějšího, než komerční
reklama. Na tu se dají úspěšně prodávat spíš prášky na praní.

Michal Horáček
Foto: Miloslav Svanovsky




 

V čem je skrytá jedinečnost díla Kudy kam? 

To si netroufám soudit. Snad v tom, že libreto
je celé ve verších, které jsou psané tak, aby se daly zhudebnit a zpívat. A
v jedné věci, kterou jsem si jistý: v Petru Hapkovi. On je jedinečným
skladatelem.

 

Jak dlouho trval výběr interpretů? 

Vlastně léta. Pořád se rozhlížím po mimořádných
osobnostech. Na slavných jevištích i malých klubech. Ale naplno ten proces
začal v říjnu 2008, kdy jsme pozvali už vybrané lidi. Každý
z tvůrčího teamu někoho doporučil. Pozvali jsme je do klubu Boccaccio
nedaleko Prašné brány. Tam si už tihle favoriti vybrali některou z písní,
kterou jsme udělali s Petrem Hapkou, a tu pak předvedli. Z nich
nejméně polovina postoupila dál, vlastně až do samotného Kudykama.

 

Věra Nerušilová je obsazena v roli jasnovidky.
Dle Vašich slov je jasnovidkou věru zvláštního ražení. Co si pod tímto
definováním má divák představit?
 

Má nejhlubší alt ve střední Evropě. Pro specifické
polohy se proto dá její hlas báječně používat. Nadto sama je živlem…

Michal Horáček, foto: Miloslav Svanovsky
Foto: Miloslav Svanovsky 




 

Spolupracuje s Vámi nějak na projektu Vaše
rodina?
 

Na tomhle projektu vůbec ne. Teď jsem ve fázi, kdy je
třeba činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. Nechci tu svou přenášet na
někoho jiného. To bych se pak mohl na někoho jiného i vymlouvat, a to rozhodně
nechci.

 

Vaše první album V penzionu Svět má humor a
nadsázku mísící se s melancholií. V jedné písni se zpívá o buřtech,
v další, např. Rozeznávám, je plno hlubokého citu. Ten kontrast
emocí jde výrazně cítit. Těch alb, na jejichž tvorbě jste s podílel je
celkem osm. A album od alba jsou skladby melancholičtější. Už tam není tolik
humoru a nadsázky. Už netoužíte tolik vtipkovat?
 

To je proto, že člověk se nějak vyvíjí. Od těch
drzých písní jsem ustoupil k intimnější, vnitřnější poezii. To je asi dané
věkem. I když… Kudykam  je drzejší a komičtější v mnoha svých
stránkách, než cokoliv, co jsem předtím udělal. Takže si třeba i vy přijdete na
své. A kdyby snad ne, nemějte mi to za zlé – dělám prostě co můžu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Miloslav Svanovský

Doplňky: Diamond International Corporation

Publisher: Profashion.cz 11/2009

Michal Horáček v šatně Státní opery Praha
Foto: Miloslav Svanovsky, na fotce Michal Horáček a Michaela Lejsková