Maison-Laffitte je překrásné místo na předměstí Paříže,
které se liší od ostatních třeba tím, že kůň zde má v dopravě přednost doslova
před vším, co se mu mihne před kopyty. Pozvání na příjemnou večeři u lahve
dobrého burgundského jsem přijala od profesionálního obchodníka a trenéra závodních
koní Oliviera Lipskinda, jehož smysl pro dobrý obchod a cit pro výjimečné
závodní koně jsou si blízké.

Je nějaký rozdíl mezi závodními a sportovními koni?

Mezi
sportovními a závodními koni žádný rozdíl není. Kategorie koní podle použití by
byly tématem na samostatný článek: koně sportovní (závodní), koně pro zábavu,
koně chovné, koně pracovní atd.

Jaké jsou přednosti sportovních koní?

Přednostmi
sportovních koní jsou jejich výsledky v soutěžích a jejich úsilí být
nejlepší v disciplíně, pro kterou jsou trénováni. Já osobně se ve výcviku
koní specializuji na drezuru, parkurové skákání a všestrannost. Existuje i
skoková drezura jako nedílná součást skokového tréninku, ale drezura jako
taková je i samostatnou disciplínou. V rámci disciplíny všestrannost
(military) chodí koně jak drezuru, tak parkur a ještě skokovou dráhu složenou
z pevných přírodních skoků cca 6 km dlouhou.

Foto: oficiální zdroj

Co se v soutěži v parkurovém skákání od sportovního
koně očekává?

Od
koně pro parkurové skákání se očekává stylově čistý skok bez shozených bariér.

Jaké jsou rasy koní v Evropě a konkrétně ve Francii?

V Evropě
existuje několik kategorií koní, které jsou zaznamenány v plemenných
knihách. Jedná se o knihy, ve kterých je zaznamenán původ téměř všech koní od
dob bitevních nájezdů. (Ne u všech plemen, většina evropských se ztratila ve
válce – pozn. redakce) Během válek sloužili koně k přepravě a tudíž i
k bojům. Postupem času se ale i ve Francii koně stali součástí sportu,
jako tomu bylo již dříve v Anglii. Z Anglie pocházejí třeba i koňské
závody, jejichž původní název byl „Od zvonu ke zvonu“. Těmito závody si farmáři
vyplňovali volná nedělní odpoledne. Princip závodu spočíval v tom, kdo jako
první a v co nejrychlejším čase dorazí ke vchodu do kostela. Podmínkou
bylo zdolání veškerých překážek – potoků, břehů, polí, různých zdí a všeho, co koním
přišlo do cesty.

Od koho lze sportovní koně koupit? A jaká při jejich
nákupu existují rizika?

Obecně
můžeme koně koupit od kohokoli – od chovatele, od vlastníka i od obchodníka
s koňmi. Je ovšem nezbytné, mít na koně tzv. „dobré oko“. Cena kupovaného
koně se odvíjí především od jeho dosažených výsledků. Pakliže kůň žádné nemá,
tak od jeho původu, tj. od výsledků jeho rodičů, od jeho exteriéru, charakteru,
pohybového nadání a samozřejmě také od zdravotního stavu, který musí být
podložen veterinární zprávou. Ve Francii existuje tzv. Napoleonův zákon, který
se jmenuje „rédhibitoire“, ve kterém je zapsáno přibližně deset nemocí koní, jako
jsou dýchací problémy, kulhání, onemocnění očí a další, které hrají velkou roli
v jejich ceně. Podle tohoto zákona má kupec právo vrátit koně (dle druhu
nemoci) v určité lhůtě, která je stanovena zákonem. Pokud ovšem koně nekoupil
s vědomím, že kůň má nějaké vady – zdravotní, exteriérové, charakterové
atd.

Jaká jsou vlastně kritéria pro stanovení ceny koně?

Jednou
z nejdůležitějších předností koně je jeho věk a lehkost. Je nutné umět
předvídat schopnosti a dovednosti koně, postoj, morfologii. Zpočátku to ovšem jsou
pouze domněnky, které se potvrdí až během času. Koně začínají skákat přes
překážky ve věku čtyř let a přibližně od sedmi let se jejich schopností
potvrdí. Cena koně, který skáče překážky o výšce 1–1,10 metru, se pohybuje
kolem 10 000 eur, a takového, který skáče překážky o výšce mezi 1,10– 1,30
metru kolem 30 až 50 000 eur.

 Jaká je ve Francii
tradice prodeje sportovních koní v aukcích?

Tento
druh prodeje je nový, existuje pouze patnáct let. Ve Francii se v aukci
prodávají pouze mladí koně, jejichž věk se pohybuje mezi šesti měsíci a třemi
lety, už z důvodu jednoduchosti jejich prezentace. Prodej v aukci probíhá
velice rychle a na rozmýšlení se tam není téměř žádný čas, což bohužel zvyšuje
možnost ztráty šance na to, udělat dobrý obchod.

Dotýká se v současné době této branže ekonomická
krize?

Řekl
bych, že trh s koňmi je velice specifická oblast, které se ekonomická
krize netýká přímo, tedy nepočítáme-li koně průměrné ceny. Pro 
představu, cena ustájení
jednoho komerčního koně se pohybuje kolem 450 eur za měsíc.

Co k této zajímavé profesi přivedlo právě vás?

Můj
otec vlastnil dostihové koně a já jsem na nich docela brzy začal jezdit. Koně
jsem odjakživa obdivoval a měl moc rád. Obchodníkem s koňmi jsem se stal rovněž
poměrně brzy a to z důvodu, že jsem chtěl vlastnit závodní koně stejně
jako můj otec, ale k péči o ně jsem neměl dostatek finančních prostředků. Je
to práce, kde člověk musí hodně snít. Já osobně na této práci miluji objevování
nových talentů. Každý kůň je něčím výjimečný, s každým koněm se současně
prodává naděje na něco nového, co tu ještě nebylo.

Děkuji za rozhovor.

Oloivier Lipskind, Maison-Laffitte, Francie  

Text:
Jana Lejsková

Foto:
archiv Jany Lejskové

Vytvořeno ve spolupráci s
Michalem Drábkem  www.happy-horse.cz

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

„Existuje asi 10–15 % lidí,
kteří trpí extrémní vážností a odmítají se smát. Vážnost je podle mě v podstatě
stres, protože být vážný a neprojevovat pozitivní emoce není přirozené.“ Petr Fridrich

Léčba
smíchem? Ano, je tomu skutečně tak. Tato terapie je velmi účinnou metodou proti
mnoha psychickým i fyzických onemocněním. Smíchem si můžeme zlepšit naši
emocionální odolnost, ovlivnit vrásky, které se rýsují na našem obličeji a kterým
se neubráníme. Jóga smíchu je v podstatě sportovní disciplínou. Pod vedením
Petra Fridricha se zaručeně zasmějete a nemusíte mít obavy, že k tomu smíchu
musí být konkrétní důvod. Jde totiž o cvičení, které vede a ke kterému je
fundovaně vyškolen. Rozhovor s ním byl, jak jinak, velice veselý!

Jaké
byly vaše první zkušenosti v oblasti práce se smíchem a kde jste se
s ní poprvé setkal?

Začalo to asi před sedmi lety mým
působením u jednoho telekomunikačního operátora, který měl tehdy ve svém logu
úsměv. Jedním z mých prvních úkolů bylo, abych nějakým zábavným způsobem
pomohl komunikaci elektronického nástroje, který všem sloužil pro záznamy
týkající se výkonu a osobního rozvoje. Vytvořil jsem tedy virtuální Oddělení
dobré nálady, stvořil jeho dva virtuální zaměstnance a začal vymýšlet aktivity,
které by takové oddělení mohlo provádět. Jeho úkolem bylo podporovat a rozvíjet
radost, pozitivní „energii“ a tvořivost v organizaci, a velké množství
z toho mělo nějaký vztah k radosti, úsměvu a smíchu. Tehdy jsem si
říkal, že na tom něco je a že i když to celé vzniklo jako legrace pro onu
komunikaci, že znám mnoho firem, kterým by se takové oddělení „hodilo“. To byl
ten úplně první impuls, kdy jsem si řekl, že se tím začnu trochu zabývat a před
dvěma lety jsem se k té myšlence vrátil.

Svoji
praxi jste začal rozvíjet na základě nasbíraných zkušeností a odezvy?

Většinou jsou to osobní důvody,
proč se člověk něčím zabývá. Pro mě takovým impulsem, abych se znovu začal zabývat
smíchem tentokrát jako nástrojem terapie a osobního rozvoje, bylo, že jsem sám
procházel před lety určitou fází vyhoření a s tím spojenou depresí.
V takovém stavu obvykle člověk nemá jiné emoce než smutek, prostě se
zapomene smát. No a tehdy jsem začal dělat různá mimická a smíchová cvičení a
společně s dalšími aktivitami mi to postupně pomáhalo. I když jsem
vystudoval a většinu svého profesního života věnoval rozvoji jiných lidí, věnoval
jsem se i jiným věcem (například jsem byl knihkupcem, antikvářem, prodejcem
minerálů, číšníkem, kavárníkem, ale třeba také filmovým koproducentem či
manažerem ve výzkumné agentuře). Každá tato zkušenost byla užitečná, nicméně
vždycky mě to nějak vracelo k rozvoji lidí a organizací, což je moje
hlavní činnost. A „smíchologie“, i když je především mým koníčkem, do toho
zapadá.

Jak
vypadají takové jednoduché techniky?

Dá se říct, že vlastně všechny
ty techniky jsou jednoduché, protože k nim kromě rozhodnutí se smát nic
nepotřebujeme. Pokud je člověk sám, může se nejdříve třeba jen na sebe usmívat
do zrcadla, nebo na sebe dělat nějaké legrační grimasy, pak se třeba může jen
tak smát vsedě, stačí jen potichu. Ale důležité je zapojit bránici a nejenom
hlasivky a také všechny pro smích důležité obličejové svaly, tedy nejenom ústa,
ale i lícní svaly, svaly kolem očí a na čele. Člověk by se takhle měl smát
alespoň deset minut a občas udělat hluboký nádech nosem a výdech ústy. Takové
„cvičení“ má pak opravdu efekt na naše zdraví, na stav naší mysli a energie.
Nejlepší je ale smát se ve skupině, protože emoce jsou ve skupině „nakažlivé“ a
smát se je nejen jednodušší, ale obvykle je to také intenzivnější. Lidé se
prostě ve skupině smějí více, než když jsou sami. Nejlepší je provádět jógu
smíchu ráno po probuzení, protože vás pro zbytek dne „vyladí“ do příjemného
stavu těla i mysli.

Kdo
vás to naučil?

Už někdy kolem roku 2001 tady
vyšla knížka od Dr. Karla Nešpora – Léčivá
moc smíchu, která má od té doby už čtvrté vydání. V ní jsem se setkal
s využitím smíchu pro léčení a různými smíchocviky poprvé. V roce
2009 jsem navštívil vůbec první seminář v České republice pro ty, kteří se
chtěli stát instruktory jógy smíchu, který vedl dánský smícholog Ejvind Jacobsen se svojí ženou Žanetou. No a na
začátku roku 2010 jsem se vydal na kurz pro učitele jógy smíchu, který vedl
samotný zakladatel jógy smíchu Dr. Madan Kataria. Od té doby se tomu
věnuji více a více.

Jste
tedy oficiálním učitelem smíchu?

Donedávna jsem byl asi jediným
učitelem jógy smíchu v České republice, alespoň podle oficiální databáze
Dr. Katarii. Od května 2011 už jsme učitelé dva, máme tady teď ještě jednu
„čerstvou“ učitelku smíchu. Nicméně jako prvního popularizátora vnímám Dr. Nešpora,
který u nás uvedl jógu smíchu do povědomí.

 Kde
provozujete svoji praxi?

Aktivní praxi smíchologa jsem
začal úplně oficiálně poprvé v centru HUB, což je místo pro setkávání
zajímavých lidí, které sídlí v Praze na místě, které této aktivitě odpovídá,
tedy na Smíchově. (smích) Tam jsem
založil klub smíchu a v nedalekém parku Kinských na úpatí Petřína (taktéž
na Smíchově) jsme se začali pravidelně smát. Dnes se smějeme především
v Divadle Kampa, které se stalo jakýmsi mým domovským centrem a kde se děje
spousta dalších úžasných aktivit. Smějeme se ale i na dalších místech.

Jaké
aktivity děláte jako smícholog například pro veřejnost?

Nedávno jsme s mým
kamarádem Albertem Nerenbergem, kanadským smíchologem, novinářem a režisérem,
uspořádali na festivalu Academia Film Olomouc „Mistrovství ve smíchu České
republiky“. Což bylo úplně první mistrovství v Evropě, a po Kanadě,
Japonsku a Americe to byla čtvrtá země, kde proběhlo. Kromě toho jsme tam také
pouštěli Albertův dokumentární film o smíchu. Nedávno byl vítěz této soutěže,
Martin Provazník, hostem v televizním pořadu Show Jana Krause. Minulý rok i
letos jsem se smál také na několika festivalech, asi největší ohlas měl
ukázkový workshop na festivalu Mezi ploty, kde se zapojilo asi 80 lidí. Dalším
festivalem bude Čajomír Fest na Kampě poslední víkend v srpnu, kde si stejně
jako minulý rok smíchu také dost užijeme a chtěli bychom tam představit
speciální čajový obřad spojený se smíchem. Jinak v Divadle Kampa dělám
pravidelná smíchologická setkání a workshopy či certifikované kurzy pro ty,
kteří se chtějí stát instruktory jógy smíchu. Připravuji také řadu dalších
aktivit, protože smíchologii lze aplikovat do mnoha různých oblastí a chtěl
bych se vydat se smíchologií také do dalších měst.

Kde
vzniká poptávka po službách smíchologa?

Jóga smíchu má velké množství
využití. Nejrozšířenější je asi jako nástroj osobního rozvoje a volnočasová
aktivita a lidé se na jógu v takovém případě chodí uvolnit, jako by šli
třeba do fitness.

Pro
koho je takový sport užitečný? Je to vyhraněné?

Užitečný je v podstatě pro
kohokoliv. Dnes je ve společnosti hodně stresu a napětí, velká ztráta pozitivní
energie. Jako prevenci proti stresu a syndromu vyhoření bych ji doporučil úplně
každému, nejvíce pak lidem, kteří pracují v povoláních, kde pracují
s jinými lidmi. To jsou například učitelé, vychovatelé, terapeuti, lékaři,
lektoři, sociální pracovníci, pedagogové a pečovatelé. Užitečné je to ale třeba
i pro herce, nebo pro moderátory.

Je
pravdou, že se tato metoda používá také jako léčebná metoda v nemocničních
zařízeních?

Je to tak. Používá se
v různých kontextech například v terapeutické oblasti, podobně jako třeba
zdravotní klauni, kteří ale využívají humor, aby se lidé smáli, zatímco my se
smějeme jen tak. Je to možná trochu jednodušší cesta, ale v tomto kontextu
je důležitý především výsledek, tedy to, aby se lidé cítili dobře. A to se daří
v obou případech. Jako pomocná léčebná a terapeutická metoda se jóga
smíchu využívá například v případě lidí, kteří prošli nebo procházejí
léčbou nějakého závažného onemocnění a těžko se se svým stavem vyrovnávají.
Nemoc má obvykle zásadní dopad na jejich fyzické zdraví, myšlení i chování, ale
také na jejich sociální okolí. Je to prostě radikální zásah do jejich života a
takovou změnu přijmout, nebývá jednoduché. Jedná se například o lidi
s onkologickými, artritickými či diabetickými onemocněními, s AIDS, o lidi
po úrazech či onemocnění mozku, nebo po větších komplexních úrazech a podobně.

Využívá
se jóga smíchu třeba i v jiných situacích a souvislostech?

Další oblast jejího využití je
v sociální oblasti, například v dětských domovech, diagnostických
ústavech, centrech pro handicapované, či v centrech pro léčbu závislostí. Jógu
smíchu lze využít třeba i v nízkoprahových centrech nebo centrech
integrace. Využívá se i v místech, jako jsou centra pro uprchlíky
v rámci aktivit rozvojové pomoci. Speciální oblastí je třeba vězeňství,
kde se například v Indii používá jóga smíchu poměrně často a především
v mužských věznicích velmi pomáhá snižovat riziko konfliktů. Řada mých
kolegů v zahraničí také pracuje, nebo dochází do center pro seniory, ale působí
také v hospicích, kde se lidé připravují na odchod z tohoto světa.
Samostatnou oblastí je využití ve vzdělávání, kdy se jóga smíchu využívá
v rámci základního školství, kde je součástí tělesné výchovy. Další samostatnou
oblast představuje využití jógy smíchu v pracovním prostředí, kde pomáhá především
odbourávat stres a rozvíjet dobré vztahy.

Jak
lze smích využít při léčbě drogově závislých?

Pojmenoval bych to tak, že zde
nahrazujeme jeden návyk jiným návykem. Lidé si budují lepší emoční stabilitu,
samozřejmě včetně zlepšování svého fyzického zdraví. Drogou často člověk
kompenzuje nedostatek něčeho jiného. Nejsem odborníkem na závislosti, ale podle
mě jóga smíchu může závislým pomoci jako doprovodná terapie k získání
většího nadhledu, vnitřní rovnováhy a energie potřebné ke změně.

Takže
se může stát, že drogově závislý člověk začne být závislý na smíchu?

V pozitivním slova smyslu
ano. Tím chci říci, že nejde o náhražku závislosti, jako spíše o náhražku
návyku. Což se zdá být stejná věc, ale my v józe smíchu učíme, že návyk se
dá změnit. Lidé si nepřipouštějí, že by mohli na sobě mnohé věci změnit. Pokud
lidi naučíme se (znovu) smát, tak je to změna. Když se podíváte na drogově
závislé lidi, tak ti se obyčejně moc nesmějí. Berou drogy proto, aby si
navodili pocity dobré nálady, možná se jim to na začátku i daří, ale pak se to začne
měnit. Jóga smíchu může lidem pomoci, aby se naučili si navodit stav, kdy se
cítí dobře, pouze s použitím „drog“ obsažených ve vlastním těle, tedy endorfiny.
Jediným vedlejším účinkem pak bude, že nás po smíchu bude trochu bolet bránice.

Jóga
smíchu přivádí pocity radosti pouze uměle. Skutečně mají tyto uměle navozené pocity
stejný dopad jako přirozené pocity radosti?

Naše tělo v podstatě nerozlišuje
mezi tím, zda jde o předstíraný, nebo přirozený smích. I když smích tak trochu
předstíráme, náš mozek dostává ze smějícího se těla stejné, nebo velmi podobné
impulsy, jako kdyby se jednalo o přirozený smích. Aktivují se centra radosti a
spustí se biochemické reakce, především se začnou uvolňovat endorfiny,
rozproudí se krev a naše tělo se okysličí a prokrví. To vše nám dodá energii a
příjemný stav mysli. Jakmile se toto stane, v kombinaci
s nakažlivostí emocí ve skupině se spustí přirozený smích, který už jenom
dalšími aktivitami „přiživujeme“.

Co
ale s lidmi trpícími maniodepresivní psychózou? Tam přece může dojít i
k opačnému extrému, než je pocit radosti?

Nejsem psychiatr ani psycholog,
ale v takových případech je určitě potřeba být opatrný, protože mluvíme o psychiatrickém
onemocnění. Pokud přicházejí lidé, kteří se takto léčí, je to už věc pracovníků
s lékařským vzděláním, kteří musí zvážit, zdali je jóga smíchu pro takového
klienta opravdu vhodná. Existují totiž také kontraindikace jógy smíchu, ke
kterým patří právě některá psychická onemocnění jako třeba schizofrenie, různé
psychózy, ale také třeba epilepsie, nekontrolovaný vysoký tlak, srdeční
onemocnění, kýla, inkontinence, nebo rizikové či pokročilé stadium těhotenství.
Je rovněž nutné být opatrný po jakýchkoliv operacích, zvláště pak po operacích
žaludku či jiných vnitřních orgánů, aby např. nedošlo k narušení nezhojené
rány, tedy aby se člověk smíchy doslova „nepotrhal“. Ve všech těchto případech
je lepší se nejdříve poradit se svým lékařem a případně jógu smíchu dělat
v jemnější podobě pod dohledem lékaře či terapeuta.

Jaké
množství lidí je podle vás optimální pro cvičení ve skupině?

Člověk se může smát sám, ve
dvojici nebo v malé skupině, řekněme do 20–25 osob. Pak jsou velké
skupiny, kde instruktor smíchu ještě může být relativně v kontaktu s celou
takovou skupinou, a to obvykle bývá tak do 120 lidí. U ještě větších skupin už
je vhodné mít i nějakou techniku a případně „rozesmívací“ asistenty. Smát se dá
ale i ve velkých skupinách, pokud vím, největší akce tohoto typu proběhla v Dánsku
nebo v Indii, kde se smálo najednou přes deset tisíc lidí. Každopádně tyto
větší akce mají spíše popularizační účel.

Jaký
maximální počet lidí ve skupině jste zažil vy sám?

To bylo odhadem něco mezi 70–120
lidmi na festivalech, nebo na akcích HUB Praha. Ta energie byla pokaždé naprosto
fantastická. Je to, jakoby lidé objevili knoflík, který v nich znovu
aktivuje takovou tu bezprostřední dětskou radost, hravost a spontánnost. Objevují
v sobě reakce, které už třeba dávno zapomněli, a ve skupině se to ještě
posiluje. Jóga smíchu se ve světě používá třeba i jako akcelerátor na různých
oslavách a párty, zrovna v létě bych se měl třeba smát na jedné svatební
párty. Stejně tak se využívá i ve firemním prostředí, například na různých
konferencích, nebo jako součást teambuildingu.

Jaké
jsou výsledky pravidelného cvičení jógy smíchu?

Těch efektů je celá řada.
Zvyšuje se množství hormonů, které vyvolávají štěstí a radost a potlačují
bolest, především endorfiny, nebo serotonin, a naopak se snižuje množství
stresových hormonů, jako jsou kortizol a adrenalin. Díky zvýšené tvorbě
imunoglobulinů, které tvoří první obrannou linii naší imunity, se posiluje náš
imunitní systém. Smích je také aerobní cvičení, které prokrvuje různé části
našeho těla, masíruje naše vnitřní orgány a podporuje oběh trávícího a
lymfatického systému. Smích má rovněž dobrý vliv na naše srdce, protože zvyšuje
srdeční frekvenci podobně jako při jiných sportech. A pak je tady vliv na naše
psychické a emoční zdraví, protože smích pomáhá odstranit emoční bloky a napomáhá
překonávat stres, úzkost a strach tím, že vede k uvolnění. Když budete
pravidelně deset minut denně smích „cvičit“, tak se po dvou měsících dostaví také
pozitivní výsledek v tom smyslu, že se stanete emocionálně odolnější.
Člověk si vytvoří odstup od situací, které se ho dříve emocionálně dotýkaly. Lépe
se mu dýchá a cítí také mnohem víc energie.

Má
jóga smíchu nějaké vedlejší nežádoucí účinky?

Asi jako při některých jiných
sportech především na začátku. Pokud člověk není zvyklý se takto intenzivně
smát, je to spojeno s následnou bolestí svalů, především pak
v oblasti břicha a bránice, případně svalů v obličeji. Někdy se také po
intenzivním smíchu projevuje u účastníků mírná bolest hlavy spojená
s nadměrným příjmem kyslíku v průběhu cvičení. Podobné projevy se ale
vyskytují i u jiných sportů a vnímám je spíše pozitivně, protože neděláme nic,
co by tělu neprospívalo a po pravidelném cvičení tyto nežádoucí projevy obvykle
zmizí. Většinou říkám lidem, kteří jsou na józe smíchu poprvé, aby spíše ubrali
energii a smáli se spíše jemně, aby vydrželi déle a svaly je tolik nebolely.

Když
si představím, jak doma trénuji, jak cvičím a deset minut se intenzivně směji, je
pro mě taková představa trochu komická. Asi je dobré na takové cvičení připravit
i blízké doma.

To je dobré východisko, smát se
tomu, že se směji. Tento názor obvykle mizí ve chvíli, když lidé vidí, jak se
smějí i lidé v okolí. To funguje ve skupině. Doma je dobré na to své
blízké připravit, aby pro cvičení měli porozumění, a vysvětlit jim, že to je
prostě cvičení, stejně jako kdyby člověk dělal dřepy nebo zvedal činky. Rozdíl
je v tom, že je u toho trochu větší zábava, efekt je ale podobný. V lepším
případě, můžou cvičit i členové rodiny. Například dětem se to moc líbí, a
protože jsou mnohem více bezprostřední, smějí se velmi rychle zcela přirozeně. To
je vlastně to, o co tak trochu v józe smíchu usilujeme – tuhle schopnost
v sobě znovu objevit.

Asi
stejně jako u sportu je potřeba být disciplinovaný, abychom se dočkali kýženého
výsledku, o tom není pochyb. Ale to asi nebude tak jednoduché?

Pro tělo je snazší vyvolat
smích, než vyvolat slzy. Je to stejné jako u jiných sportů – udělat z toho
návyk. Disciplinovanost se brzy projeví pozitivně. Výhodou ale je, že účinky
jógy smíchu člověk ucítí hned napoprvé, takže „odměna“ je při tomto „sportu“
okamžitá, což zvyšuje motivaci pokračovat.

Jaké
máte zkušenosti s lidmi, kteří se smát odmítají, nebo mají zábrany?

Existuje asi 10–15 % lidí,
kteří trpí extrémní vážností a odmítají se smát. Vážnost je podle mě v podstatě
stres, protože být vážný a neprojevovat pozitivní emoce není přirozené. Nemá
ale smysl někoho nutit. Pokud se takoví lidé rozhodnou s tím něco dělat,
tak se to změní, protože náš vnitřní stav můžeme ovlivnit. Jóga smíchu je vždy vnímána
jako možnost, je to o tom sám/a sobě dovolit se smát. Předpokládám, že pokud
někdo přijde na jógu smíchu, tak to chce alespoň zkusit. Lidé se často
domnívají, že mají-li se smát, musí mít nějaký důvod, nebo že musí mít smysl
pro humor. Tak to ale není. Třeba dětská schopnost vyprávět vtipy je často
naprosto zoufalá. Děti se často začnou smát ještě před tím, než vůbec řeknou
pointu vtipu. Nesmějí se proto, že mají smysl pro humor, ale proto, že je
v jejich povaze být veselé a mít radost. To ale dokážou i dospělí.

Mohou
mít smích a radost i nějaké společenské souvislosti?

Má to samozřejmě i společenský
přesah, protože lidé, kteří prožili totalitní režimy, v sobě mají
zakódováno, že usmívat se a být v pohodě je něco, co by se na veřejnosti
nemělo ukazovat, protože kdo je šťastný, je tak trochu podezřelý. Omezování
radosti a pozitivních emocí je jeden z nástrojů „kontroly“ společnosti,
říkám tomu indoktrinace vážností. Respektive jde spíše o vymezení: kdy a kde je
smát se povoleno a kde ne. Proto vidím jako velmi užitečné trendy
v různých zemích, které začínají měřit a rozvíjet úroveň štěstí ve
společnosti. V tomto kontextu se zaměřují na prvky, které na úrovni
společnosti vytvářejí pocit štěstí. Patří sem třeba úroveň fyzického zdraví,
osobní pohoda, vyváženost mezi prací a osobním životem, úroveň sociálních
vztahů a vitality společnosti, úroveň vzdělání či kultury, kvalita životního
prostředí, kvalita „vládnutí“ či svobody apod. Pokud se na tyto faktory zaměří
naše pozornost i v naší společnosti, povede se nám všem určitě lépe.

Ovšem
existují lidé, kteří nikdy na jógu smíchu nepřijdou, ale ve společnosti tyto
jedince vnímáme. Jaký máte na tyto jejich stavy názor?

Pokud je jejich psychika soustavně
udržována pesimismem, tak se to v člověku natolik zakóduje, že stav smutku
někdy nebývá jednoduché zvrátit. Ono totiž, i když je to smutek nebo deprese,
je to vlastně jistota, kterou mám, a pokud to mám změnit, je to krok do
nejistoty, takže může být výhodnější setrvat v depresi. Smutek ale může
souviset například se ztrátou blízké osoby nebo zaměstnání, případně s jinou
problematickou životní situací. Smích pak mohou tito lidé brát jako znevážení
situace, v jaké se nacházejí. To je krátkodobě pochopitelné. Ale nemělo by
jít dlouhodobě o téměř sebedestruktivní pesimismus. Ten často přináší i
zdravotní potíže, které přinesou ještě větší zhoršení psychického stavu a je to
pak taková spirála, kterou bývá daleko pracnější změnit.

Pak
je otázka, do jaké míry se člověk dokáže smát a do jaké míry ho cílíte rozesmát
vy?

Ačkoliv se smějeme, aniž bych
vyprávěl třeba vtipy, tak se samozřejmě snažím, aby situace a cvičení, které
připravím, byly trochu zábavné a humorné a pro účastníky často i nějak
překvapivé, nebo dokonce absurdní. To samozřejmě smíchu, kromě působení skupiny,
pomáhá. Lidé se totiž ocitají v tak trochu bláznivých situacích a dělají
věci, které by normálně nedělali. To, že děláme právě tyto nečekané, hravé a
trochu bláznivé věci, které „normálně“ neděláme, nás uvolňuje a osvobozuje.
V tomto jsou velkou inspirací děti, které, pokud vyrůstají v běžném
prostředí, se přirozeně smějí velmi často, zatímco my dospělí se smějeme
výrazně méně a musíme si zpočátku pomáhat tím, že smích navozujeme uměle.

Uměle
vytvořený smích může také uměle vytvořit atmosféru; jak se říká „s úsměvem jde
všechno líp“.

Naše tělo ovlivňuje naši mysl a
naopak. Pokud se usmíváme a dostáváme tělo do příjemného stavu, lépe zvládáme i
obtížné situace a je nám lépe i v naší mysli. Lidé se někdy cítí nejistí,
a smích je kromě výrazu radosti také jednou z obranných reakcí v situacích,
kdy se necítíme dobře. Je to strategie, jak se vyrovnat s nějakou nejistotou,
abychom si navodili nějaký příjemnější stav. Současně je to také evoluční
strategie. Když se podíváte na malé děti, tak ty se smějí také proto, aby byly
pro své rodiče přitažlivé, aby získaly pozornost, péči a lásku. Mimochodem, dle
různých výzkumů a s nimi spojených fotografií se usmívají i ještě nenarozené
děti.

Může
smích také souviset s citovým vydíráním?

Tak to by asi bylo nutné uvést
konkrétní situaci. V kontextu smíchu v partnerských vztazích bych
podotkl, že obecně se ženy smějí více než muži. Studie na toto téma dokládají,
že pro ženy je smích způsobem jakéhosi vysílání signálů, snahou zvýšit svoji
atraktivitu a přitáhnout pozornost. Je to ovšem také nástroj pro vytvoření prostředí,
kde jsou pozitivní emoce, kde se cítíme dobře. Dá se říci, že úsměv a smích
patří mezi základní nástroje žen v mnoha různých situacích a myslím, že to je
něco, čím by se mohli muži od žen určitě více inspirovat.

Jsou
pro vás jistě zajímavé postřehy v okamžicích, kdy vidíte, jakým způsobem
se lidé smějí. Věnujete pozornost i tomuto faktu? Co vypovídá o lidech jejich
způsob smíchu?

Stejně jako jakákoliv verbální
a neverbální komunikace, tak i smích vysílá nějaké signály. Samozřejmě, že
smích jako výraz emočního stavu něco vypovídá a že i smích může mít různá
„zabarvení“, která o tom kterém člověku v kontextu dalších informací něco
vypovídají. Nicméně to pro mě není tak důležité, protože mně jde především o
to, aby lidé skrze vlastní smích nalezli nebo rozvíjeli vztah k sobě samým.

A
co sex a smích?

Tak u toho je důležité, čemu se
smějete, protože by si to partner třeba mohl špatně „vyložit“. (smích) Otázce ale rozumím. Smích
spojený s dýcháním je v podstatě také tantrická technika, která může
pracovat s důležitými centry energie v našem těle, takže to lze
určitě kombinovat a může to být přirozenou součástí vyvrcholení. Pokud partner
ví, že si to nemá brát osobně, tak je tento projev uvolnění velmi pozitivní a
posiluje už tak silný pocit slasti.

A
co nějaká interpretační teorie?

Existují třeba výzkumy z 19.
století, kdy se francouzský vědec Duchenne de Boulogne zabýval mimickými výrazy
a s využitím jemných impulsů elektrického proudu zkoumal kromě jiného i
úsměvy. Tehdy se vyvinula teorie, že tzv. vrcholný, nebo také Duchenneův úsměv
je ten, kdy zapojujeme všechny svaly v obličeji, které patří k výrazu
radosti. Zapojují se tedy nejen ústa, ale i lícní svaly, svaly kolem očí na
čele nebo kolem nosu. Lidé mohou mít například nekontrolované výbuchy smíchu,
bez jakéhokoliv důvodu, což může kupříkladu souviset s psychickým
onemocněním. Ale na druhou stranu, když uvidíte nějakého učitele smíchu, jak
sedí o samotě a směje se, tak to neznamená, že mu něco je, ale že buď „trénuje“,
nebo medituje smíchem.

Smích
jako meditace?

Ano, i k tomu slouží jóga
smíchu. Je to druh aktivní meditace, která vychází z toho, že pokud se
intenzivně smějeme, tak nemáme možnost přemýšlet o budoucnosti či minulosti, na
chvíli „vypneme“ a uvolníme se. Prostě jsme zcela v přítomnosti, teď a
tady, smějící se. Jinak pro mnoho lidí má takový zážitek někdy i spirituální
charakter, protože prožívají stav absolutní přítomnosti a propojení s něčím,
co nás přesahuje. Někdy jsou tyto zážitky spojené se silnou katarzí, kterou
doprovázejí transcendentní prožitky a kde se vedle smíchu projevuje i pláč
vycházející z pocitu absolutního štěstí. Smích a pláč jsou v podstatě
jedna strana mince, protože obojí uvolňuje naše emoce.

Děkuji
za rozhovor.

Text. Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz  

Foceno v restauraci Mlýnec v Praze www.mlynec.cz
  

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz