Narodil se rok a půl po druhé světové válce, pochází z východních Čech. Svou hudební dráhu nastartoval jako člen hudební skupiny Cardinals ve svých dvaadvaceti letech. S jeho jménem je neodmyslitelně spjata slavná skupina Blue Effect. Rovněž nelze opomenout vystupování se zpěvačkou Marcelou Březinovou. V roce 1975 založil jazz-rockové uskupení Bohemia. Listopad 1989 jej zastihl v Občanském fóru. Na počátku devadesátých let hrál v muzikálech Michala Davida Kleopatra, Tři mušketýři a Angelika. Od roku 2009 se stal členem souboru RockOpera. Hudba, kterou skládá, je jeho věčným zdrojem inspirace.
foto: Lenka Hatašová
Narodil jste se rok po druhé světové válce v Pardubicích. Zamiloval jste si město skvělých hokejistů a perníků?
Pardubice jsou skutečně moje rodné město. Rodiče pocházeli z Kutné Hory a mé dva starší bratry maminka povila v Pardubicích, tudíž mě také. Ale hned po narození mne vyexpedovali do severočeského Litvínova, kam šel otec-právník po válce osidlovat pohraničí, A tam jsem prožil svoje útlé dětství. Já jsem měl totiž, ač je to k nevíře, útlé dětství.
Na mládí je krásné, že se k němu můžeme celý život vracet. Jaké bylo to vaše?
Mládí je dost široký pojem. Někdo dokáže být mladý i v šedesáti letech, někomu to vydrží podstatně kratší dobu. Myslím, že mně vydrželo dost dlouho. Ale za to asi může bigbít. V mládí jsem prožil setkání s hudbou, ale také se sportem, hrál jsem fotbal, tenis a jako každý litvínovský kluk jsem prožíval litvínovský hokej, což mi zůstalo dodnes. Na hezké věci se nezapomíná. Ale nedá se zapomenout i na méně hezké věci. Například když umřel Stalin a vzápětí jeho nohshled Gottwald, my děti jsme musely v chladných březnových dnech stát na litvínovském náměstí Míru, které se mělo spíše jmenovat náměstí Války, soudě podle výhrůžek a nenávistných výpadů vůči západnímu světu, jimiž byly prošpikovány smuteční bláboly komunistických pohlavárů. A já jsem dumal nad tím, jestli ten Stalin je v té rakvi a proč zrovna v Litvínově. Až později jsem pochopil, že to bylo divadlo, jež se odehrávalo po celém Československu. Velmi zábavné…
foto: Lenka Hatašová
Kdo vás přivedl k hudbě? Začínal jste se učit hrát na klavír, které další hudební nástroje jste během života vystřídal? A patřil jste mezi studenty, kteří se do školy vždycky těšili?
Moje maminka byla učitelka. V mládí hrála na klavír, a tak i my tři bráchové jsme se učili hrát na piano v hudební škole. Mě to bavilo, ale když k tomu časem přibylo ještě violoncello, moc velkou radost jsem z toho neměl. Kamarádi chodili hrát fotbal, hrával tam s námi i jeden moc šikovný kluk, mladší než my. Tenkrát jsem netušil, že z něj vyroste hokejový i lidský bohatýr. Jmenoval se Ivan Hlinka. A já jsem musel čtyřikrát týdně do hudebky.
foto: Lenka Hatašová
Určitě jste měl štěstí na hudební kantory. Můžete se o nich zmínit?
Na klavír mě učila paní profesorka Junková a ředitelem hudební školy byl skvělý pan profesor s krásným umělecky znějícím jménem Viktor Kristián. Ten založil velký pěvecký sbor s vysokou úrovní, jehož jsem byl členem. A to mě moc bavilo.
Byl jste členem dnes již legendární hudební skupiny Blue Effect. Málokomu se podaří vstoupit do historie během svého života. Jaká to tehdy byla doba? Které období vaší umělecké kariéry bylo pro vás nepřínosnější?
V šedesátých letech jsem byl studentem litvínovského gymnázia a měl jsem moc rád divadlo Semafor a Waldu Matušku. Ale pak mě zcela očarovali Beatles a už jsme zakládali různé bigbítové kapely a pokoušeli se hrát aktivně, byť jen ve skromných amatérských podmínkách. Začal jsem chápat, co je to za slast a prožitek. Sílila ve mně touha věnovat se hudbě aktivně, jak se říká, „na plný kule“. A pak přišel rok 1968. Nastalo jakési uvolnění a přesně 8. června 1968 jsem odjel do Prahy za hudbou. Nikoho jsem v Praze neznal, kromě kamaráda Bobyho Houdy. Věděl jsem, kde je Music f club, pozdější Futurum. Tam jsem se na koncertech kapel postupně seznamoval s pražskými rockery. Občas mě někdo nechal u sebe přespat, ale také jsem spal na lavičkách v parcích. Tehdy to šlo, byl krásný teplý červen a díky tehdejšímu společenskému uvolnění mě žádní četníci nezatýkali. Dostal jsem se do konkurzu v kapele Cardinals a byl jsem přijat. Hrál jsem tam asi dva roky a pak přišla ta řacha (rána). Dostal jsem lano od Radima Hladíka do Blue Effectu. Tehdy se mi splnil sen. Byl jsem plný nápadů a společně jsme začali tvořit svoji svébytnou hudbu.
Bohužel ta idylka společenského a politického uvolnění velmi rychle skončila a nastal komunistický teror sedmdesátých let. Naše hudba byla ale tak silná, že si našla statisíce příznivců a odolávala všem těm bolševickým cenzorům, kteří vždycky cítili v umění velké nebezpečí. My jsme dávali sílu našim fandům a oni zpětně nám. To je ideál. Dnes bohužel diktát komoušů vystřídal diktát peněz a umění je zpět na pokraji společnosti. Vítězí komerce a klišé.
foto: Lenka Hatašová
S kterými hudebníky jste se nejraději přátelil? Zůstali někteří z nich až do dnešních časů?
Hrálo se mnou mnoho skvělých hudebníků. Výborný parťák byl kytarista Standa Klásek Kubeš, basista Guma Kulhánek, saxofonista Honza Kubík, Radim Hladík, Michal Pavlíček a především geniální bubeník Vlado Čech. A k nim patřil i můj dvorní textař, můj guru Pavel Vrba. S posledními dvěma jmenovanými se k mé velké lítosti už stýkat nemohu.
foto: Lenka Hatašová
Jste, jak se píše v naučných slovnících, nevlastním otcem české zpěvačky Heleny Zeťové. Jste potěšen, že vás následuje v uměleckých stopách?
Já jsem kdysi poznal osobu Alenku a ta měla osmiletou dceru Helenku. To, že se z ní jednou stane skvělá zpěvačka, jsem zdaleka netušil. Ani jsem ji do hudby nikterak nenutil. Jen jsem doma pouštěl hodnotnou muziku, žádnou komerci. A tím jsem ji, myslím, ovlivnil. Jinak je to pouze věc jejího talentu. Není moje krev, takže po mně nic nemohla zdědit. Ani nemám rád termín nevlastní otec nebo otčím. My jsme spíš kámoši a já jí fandím.
Neodmyslitelná součást vašeho života je skladatelská činnost. Ke kterým svým dílům se nejraději vracíte?
Řekl bych, že skladatelská činnost je u mne zásadní věc. Baví mne hudbu vymýšlet, proto vlastně i zpívám. Zpívám výhradně vlastní hudbu, nezpívám cizí přejaté písně. I když je to poměrně snadná cesta k úspěchu. Baví mne hledání a objevování. Zkrátka osobní výpověď. V rámci koncertu současně obnovené kapely S. L. S. hrajme celé nové artrockové album Čas vlků a některé moje kompozice z alba Blue Effectu Svět hledačů. Jedná se o Zázrak jedné noci a Zmoudření babím létem.
foto: Lenka Hatašová
Přemýšlíte někdy o tom, co byste s velikou chutí ještě zkomponoval?
Takhle o tom nepřemýšlím, nic neplánuji, nepíšu na objednávku. Co ze mne vyleze, to vyleze. Ale dovedu si představit můj artrockový koncert ve spojení se symfonickým orchestrem.
Známý spisovatel, s nímž jsem měl tu čest se přátelit, doktor Jaroslav Hovorka z Kampy, říkával: „Každý má pro svůj život vyměřeno času dost…“ Jak se na fenomén času díváte vy?
Já bych s tím až tak zase nesouhlasil. Můj přítel Pavel Vrba toho mohl ještě mnoho sdělit, leč čas vypršel… Víc by nám k tomu řekl velikán národa Jan Werich, leč…
foto: Lenka Hatašová
V roce 2013 vás postihly veliké zdravotní potíže, zhubl jste 15 kg. Vyměnil jste Prahu za venkovský dům se stodolou, kam jste se odstěhoval se svou ženou Alenou. Jak se vám žije na venkově?
No, už jsem ve věku, kdy mohou zdravotní problémy přijít. A stalo se. Byl jsem stižen lehkou mozkovou příhodou. Díky včasnému zásahu a péči lékařů ve Vinohradské nemocnici jsem se z toho poměrně rychle vylízal a to bez jakýchkoliv následků. Dnes mohu hrát, skládat, jezdit na kole, hrát tenis, jen musím do sebe cpát asi deset prášků denně. Lékaři mi říkali, že se nemám rozčilovat, že mám žít klidněji. V dnešní době… Prodali jsme byt v Praze a koupili venkovský domek blízko Městce Králové a od té doby jsou z nás venkované. Jsme na čerstvém vzduchu, pomalu domeček upravujeme a moc se nám tam líbí. Náš kavkazan Balú dostal ještě kamarádku kavkazanku Aidu a všichni jsme tam spokojeni. Ale v žádném případě nejde o nějakou izolaci od lidí. Venkov si uchoval takové ty tradiční zvyky, třeba že se všichni zdraví, prohodí pár slov. Zazvoní paní sousedka, v rukou talíř s čerstvě napečenými koláči, chlapi pomáhají s různými pracemi, které bych sám nezvládl, neb jsem nemehlo, kopyto a pazdrát. To se v Praze nevidí. A naši nejlepší přátelé za námi velmi často jezdí.
Když se člověk podruhé narodí, zcela jistě každý nový den chápe jako dar, jako poslání, nebo se mýlím?
Bezpochyby mám radost z každého nového dne, ale výrazy jako dar, poslání mi připadají poněkud patetické. Mám svoji ženu, okruh skutečných přátel a moje milované psy. A ti by nikdy nepochopili, proč jsem je opustil. Je třeba žít v souznění s přírodou, s přáteli a hudbou.
foto: Lenka Hatašová
Jaká největší událost vás v nejbližší době čeká?
Kromě koncertů s kapelou S. L. S. A muzikálů, ve kterých účinkuji, se pomalu, ale zároveň i rychle blíží moje sedmdesáté narozeniny. Chtěl bych je oslavit poněkud výjimečnějším koncertem za účasti hostů, tedy mých hudebních přátel a symfonického orchestru.
Kdybyste měl označit některou píseň jako svou hymnu či krédo, která by to byla?
Myslím, že to krédo je obsaženo na albu Svět hledačů: „Sám bloudívám tou travní pustinou, já sám náležím do cechu věčných hledačů.“
Děkuji za rozhovor.
Text: Vladimír Stibor
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
Vytvořeno ve spolupráci:
Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
Hotel Grandior Prague www.hotel-grandior.cz
LE Hotels www.le-hotels.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
foto: Lenka Hatašová
