Helena Třeštíková – režisérka, dokumentaristka

Helena Třeštíková je bez nadsázky
první dámou Českého dokumentárního filmu a ten jako takový objektivní a
neposuzující je. Uvítala nás ve svém bytě, kde jsou přímé
odkazy na neuvěřitelný život. Nekřiklavě zavěšená Palachova busta nad psacím
stolem, ocenění z všemožných festivalů, fotografie tváří ze známých
dokumentů… Listopad je měsícem České republiky a my všichni jako občané
bychom se více než kdy dřív měli snažit být lidští. Měli bychom si brát příklad
z velikánů naší země, kteří v naprosté skromnosti vytváří velký odkaz, na který
jsme a další Češi budou hrdí.

 

Během své kariéry jste prošla mnohé vrstvy společnosti.
Viděla jste syrové lidství, kruté osudy… Jak potom vnímáte lidskou marnivost?

Jsem asi klasicky žensky marnivá, k tomu bych se
přihlásila. Ale není to snad v nějaké nadměrné formě. A z dokumentaristického
hlediska je marnivost docela zajímavá. 
Nejsem kritik a ani moralista, abych kritizovala něčí vlastnosti. Je to
součást doby, která mě zajímá. Protože to, co já dělám, je určitý typ
kronikářství, a to se nevyhýbá ničemu. 

 

Považujete se za kronikáře?

Ano! To mi tak nejvíce sedí. Všude jsem byla kronikář.
Tábory, škola… ale sama od sebe. Vždy mě to k tomu nějak táhlo. 

 

Nenapadlo Vás tedy psát knihy?

Já se neumím moc vyjadřovat slovem. Psala jsem teď práci o
časosběrném filmu, ryze odbornou, o zkušenostech s touto metodou a musel se
zapojit můj muž, protože mně dělá problém orientace v delších textech. 

 

V současné době vyučujete na FAMU na katedře
dokumentární tvorby. Sama jste tam studovala. Jak vnímáte rozdíl mezi
současnými studenty a vámi v jejich věku?

Doba byla jiná, jiní byli i studenti. Tehdy jsme byli
přiškrceni tematicky a i rozhledem. Dnes studenti mohou cestovat, jezdí na
Erasmus a mají více zkušeností. My jsme byli omezení na náš prostor. To nás
poznamenalo, byli jsme víc při zemi.

  

Stejně si myslím, že Vaše práce bude mít z dlouhodobého
hlediska větší váhu než většina „moderních“ prací.

Je hrozně těžké tohle hodnotit. To rozhodne čas. Dnes
studenti dělají spoustu zajímavých věcí. Daleko odvážnější v tématech. Třeba
politika. Teď běží v České televizi cyklus o expremiérech. Každý si vybral
jednoho. To za nás svobodně nešlo a nesvobodně to nemělo smysl. 

 

Když jsme u politiky, sama jste měla takovou epizodní
roli jako osmá ministryně kultury. Proč to začalo a proč skončilo?

Byla to opravdu epizodní role. V době, kdy mě oslovili,
jsem byla velký filmový aktivista. Pořád jsme řešili něco s politiky a snažili
se prosadit to či ono. A najednou mi někdo nabídl něco ovlivňovat přímo. To je
lákavé. Vypadalo to jako angažmá na půl roku, kvůli předpokládané neuznané
důvěře vládě. Pak se ale našli přeběhlíci, vláda získala důvěru a chystala se
nepěkná věc týkající se financování památek. S tím já nechtěla mít nic
společného. A tak jsem rychle odešla a tím jsem si u některých licí udělala
ostudu. A rekord, který ale pak zlomila paní Peake. Tak už jsem jen stříbrná.
Dnes už to beru s nadhledem. 

 

A co současná politická scéna? Teď byly komunální
volby.

Teď to vnímám docela euforicky. Moje dcera Hanka
kandidovala ve hnutí Pro Prahu 7 a získali 43 procent. Takže s přehledem
vyhráli. Bude z ní radní pro kulturu. Pan Čižinský byl jednička na kandidátce a
to je skvělý člověk a stejně tak všichni okolo něj. Takže jsem opravdu
spokojená. 

 

Prošla jste spoustou životních cyklů. Jak Vás to od
mladé studentky změnilo?

Když jsem se hlásila na FAMU, cítila jsem okolo sebe
velkou nedůvěru. Rodiče si mysleli, že dělat film prostě není seriózní
profese.  Spolužáci z výtvarné školy mi
řekli, že jsem se zbláznila, protože jsem nebyla sebevědomá ranařka. Spíš
ostýchavá a tichá. A s těmito referencemi jsem se do toho pouštěla, ale měla
jsem nejasný pocit, že by to mohlo jít. A když jsem se pak na FAMU dostala, bylo
mi jasné, že to je ono. Lidský vývoj je podstata časosběrného filmu. To mě
formovalo. Režisér dokumentu proniká do nejrůznějších zajímavých prostředí.
Kdybych seděla v ateliéru nad grafikou, tak bych se tam nedostala. Život má víc
vrstev. Asi mě to obouchalo.

 

Když se podíváte zpátky, vidíte nějakou výčitku?

No tak někdy byla těžká období. Když jsem měla malé děti,
bylo to na hraně. Měli jsme paní na hlídání. Můj syn Tomáš jednou prohlásil, že
vzpomínka na dětství je prázdná lednička, ale tedy kecal, to se nikdy nestalo.
Kariéru jsem kvůli dětem přibržďovala, ale pořád jsem něco dělala. Limitující
bylo i to, že člověk prožil část života v totalitě. Ale jinak necítím výčitky. 

 

A po profesní stránce?

Je jasné, že si člověk uvědomuje, co se nepovedlo, ale není
tam nic, co by mě nějak pronásledovalo. Blbým tématům jsem se ubránila. Byla
jsem opatrná, nikdy jsem nedělala nic, co by politicky zavánělo a odmítala jsem
vstoupit do strany. Ale určitě jsem udělala filmy, které když zpětně hodnotím,
nebyly dobré. 

 

Bylo snazší dělat s lidmi před revolucí nebo po
revoluci?

Před revolucí nebudila kamera takovou hrůzu. Nejhorší to
bylo v dobách, kdy začala vysílat TV Nova, a lidi zjistili, že je kamera může
ztrapnit a zesměšnit. To bylo těžké, ale mám pocit, že už to pominulo. Kamery
se zmenšují a už nebudí takovou pozornost. Dnes je symbolem profesionálního
natáčení mikrofon na tyči, zvaný „smeták“.

 

Koukáte se na zmíněnou televizi?

Na zprávy. Můj muž se diví a ptá se, jak to můžu snést a
já odpovídám, že je to můj průzkum společnosti. Abych rozuměla lidem. Ty zprávy
jsou reference o tom, co lidi chtějí a potřebují slyšet a vidět.

 

Měla jste někdy strach z návštěv věznic či skvotů?

To ne… Jen když jsme točili o Katce, pohybovali jsme se
ve zdevastovaných budovách a člověka napadne, že by se něco mohlo stát,
spadnout  strop a tak podobně. Ale
kdybych to moc prožívala, nic bych neudělala. Když jsme zažili rvačky, čekala
jsem, kdy dostanem přes hlavu židlí i my. Já stále věřím, že vždycky všechno
dobře dopadne a vše bude v pořádku. 

 

Neměla jste strach, že se něco stane ze strany natáčených? Katka, její přítel…

Tak já jsem měla pocit, že jsme spojenci. Nepřítel byl ten
vnější svět, ze kterého přicházely většinou jen ústrky, nepochopení. My jsme
přicházeli v míru. Je důležité zmínit, že jsme jim také vždy dali honorář (jako
všem ostatním natáčeným protagonistům). Svět na ně pohlížel a reagoval s
opovržením. My se snažili porozumět. Mám pocit, že narkomani nejsou agresoři.
Jsou spíše trosky, které na velké výboje proti lidem nemají sílu. Nikdy jsem
také nechodila sama. Vždy jsem měla dva muže sebou. Kameramana a zvukaře. 

 

Když Vám René vykradl byt, strach jste nedostala?

Ne, on jen kradl. Nebyl násilník. Ztratily se takové běžné
věci. Mě nejvíc štvalo, že tam byl kabát, co se mi šíleně líbil ze Španělska a
starožitné hodiny po tchánovi. Nepřestala jsem s ním točit, protože ten čin byl
natolik neobvyklý, že ho mohl udělat jen zajímavý člověk.

 

V jakých svých projektech pokračujete?

René se točí dál, Manželské etudy se točí a občas s
Katkou, ale to se moc nevyvíjí. 

 

Obecenstvo v České republice zvyklé na tragické příběhy
Reného, Katky nebo Marcely přijalo Váš největší dokument, „Soukromý vesmír“,
poněkud chladně.

Protože se asi čekalo, že to bude výbušnější. Režiséři
hraných filmů mají promyšlené, jak jejich filmy jdou po sobě. Já v tom nemám
záměr, vše vzniklo postupně a vlastně zcela nezáměrně. Je to náhoda daná
producentskými dohodami o délce natáčení jednotlivých časosběrných filmů. 

 

Neustále pracujete. Jak si najdete čas na relaxaci?

To jo, to určitě. Nejlepší pro mě je dát si kafe a číst
noviny. Nebo jet do domečku na Vyžlovku. Je to překročení hranice a tam mám
chvíli pocit, že jsem daleko od hlučícího davu. Utíkám od centra města. 

 

Jednou jste zmínila, že přestanete natáčet ve chvíli
smrti.

Nejradši bych natáčela i po smrti. Já spíš doufám v to, že
se toho ujmou mé děti a budou pokračovat do další generace. 

 

Máte u českých médií takovou mírně nedotknutelnou
pozici. Ale během ministrování se to otočilo.

Ano, to máte pravdu. Překvapilo mě to. Já měla dobrý vztah
s médii, ale jakmile někdo přičichne k politice, i z tolerovaného člověka se
stane nepřítel. Ale pak se to vrátilo zpět.

 

Přišel okamžik, kdy se zdálo, že nikdo nechápe, co
chcete říct?

Ve spoustě případů, když si přečtete reflexe, máte pocit
neporozumění. Kritici, kteří se zabývají především hraným filmem, si většinou
nedovedou představit jak časosběrný dokumentární film vzniká. Mají pocit, že já
jsem odpovědná za téma a průběh. Nebo to, že jsem odpovědná za fetování Katky. Za
to, že nepřestala. To jsou chvíle, kdy máte pocit, že nejste asi dost
srozumitelný a kvůli tomu nedorozumění vznikl až odpor vůči mě. Mnohokrát jsem
zažila označení hyena a podobně.

 

Katka se promítá na základních školách. Vidí ji tak
různé generace a působí to i jako prevence.

Mám z toho radost. Ta linka odmítnutí na FAMU studenty a
obvinění z hyenismu nutí člověka přemýšlet. Dostala jsem různé dopisy školáků
pro Katku a ona jim odpovídala. I o tom, že natáčení dělala proto, aby se ten
film stal prevencí po ostatní. Mainstreaové filmy jsou k pobavení a zapomnění
na starosti. Já se snažím, aby o mých filmech diváci přemýšleli. Kdo si co
vezme ale nevím a neovlivním. 

 

Zabránilo Vám jméno Třeštíková nějaké práci?

Většinou to spíš pomáhá. Ale třeba jsem se to nikdy
nedozvěděla. Třeba se někdy zavřely dveře a já to ani nevím. Těžko říct. Jestli
na něco přijdu, tak vám to napíšu.

  

Když se diváci a redaktoři ptají na stejné otázky,
existuje otázka, na kterou jste vždycky chtěla odpovědět, ale nikdy se nikdo
nezeptal?

No tak vaše otázky jsou docela inovativní, to pozor. Mě
zrovna nic nenapadá. To bych měla přemýšlet nad nějakou originální odpovědí. 

 

Co předchází výběru tématu?

Vždy je nějaká základní idea. Téma: rozvodovost mladých
párů a pokus sledovat první dny, měsíce a roky manželství. Páry z Manželských
etud jsme potkali náhodou na matrice. Katka měl být projekt o protidrogové
terapeutce a jejích dvou klientkách. Ale Katka byla nejzajímavější.

 

Nastane moment, kdy si řeknete, „už dost“, už mám
hotovo a nebudu tenhle projekt dál točit?

To je dáno producentskými dohodami. Nejsem bohužel sama
vlastním financiérem. Ale je otázka, jestli bych v takovém případě ty filmy
vůbec někdy skončila. 

 

Přeje doba finančně dokumentům?

Ne, je to pořád víceméně stejně špatný.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Václav F. Mensa

Fotografie: Tomáš Škoda
Photography

Produkce
a realizace: Jiří Hofbouer

Poděkování: Heleně Třeštíkové za poskytnutí prostor a zázemí během focení.

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem
Menstyle www.menstyle.cz