Pavel Šporcl – houslista

Pavel Šporcl, fenomenální český houslový virtuos, se snad již
narodil s houslemi v rukou. Nejen jeho nástroj, který si nechal na zakázku
vyrobit, je modrý, ale v jeho žilách koluje určitě umělecká krev téže barvy.
Svou hudbou přináší dokonce modré z nebe mezi nás, obyčejné smrtelníky.

 

Máte díky své pracovní vytíženosti čas vzpomenout si na své
dětství? Jaké vlastně bylo?
Nádherné a veselé. Mám skvělé rodiče, kteří se o mě s bratrem báječně
starali. Dali nám opravdu hodně lásky a zázemí. Maminka coby učitelka nás vedla
k hudbě, tatínek, herec, její vliv ideálně doplňoval. Mé dětství bylo naplněné
nejen hraním si, ale také kulturou, návštěvami divadla a koncertů. Po školních
povinnostech jsem se věnoval každodennímu cvičením na housle. Vyhrával jsem
soutěže, které mně ukázaly, že to, co dělám, dělám dobře. I já se dnes snažím
dělat maximum pro to, aby moje děti měly krásné dětství.

 

Talent se dostává od Boha, kolik let ale musí začínající hráč na
housle cvičit, než si osvojí jejich kouzlo?
Housle jsou možná nejtěžší nástroj vůbec, a to především v začátcích, kdy
je obtížné zahrát hezky pouhou prázdnou strunu, natož nějaký jiný tón. Pokud se
podaří vyloudit z nástroje hezký zvuk, je to nádhera. Měl jsem štěstí na
svého prvního učitele Ladislava Havla v Českých Budějovicích. Díky němu
jsem si k houslím našel krásný vztah už od malička. Na hodiny houslí jsem
se dokonce těšil. Vždy jsem bral hraní na housle jako hru a to mi zůstalo
dodnes. Je to nejdelší láska mého života.

 

Hrajete na modré housle postavené Janem Špidlerem již v roce 2005.
V čem jsou výjimečné?
Na první pohled samozřejmě v tom, že jsou modré. Mají však i několik
inovací. Také jejich tvar je nepatrně upravený. Byly postaveny na mou objednávku.
Chtěl jsem hrát na moderní nástroj, dát nevšední příležitost dnešnímu
houslařství a jeho trendům. Přál jsem si ukázat, že ani housle nemusí být vždy
stejné oranžové barvy. Mám na jejich model a modrou barvu dokonce i copyright.
Od první chvíle, kdy jsem je dostal, na ně hraji a zatím jsem je nepustil a ani
na chvíli nevyměnil za jiné. Na nové housle se totiž musí hrát, aby se jejich
zvuk otevřel a rozvibroval. Za těch devět let udělal můj nástroj neuvěřitelný
posun, který jsem si na začátku ani já sám nedokázal představit. Housle hrají
stále lépe a lépe a v ničem si nezadají ani se slavnými stradivárkami.

 

V květnu jste zasedal v hudební porotě 56. ročníku Kocianovy
houslové soutěže. Jaké jste si odnášel zážitky a poznatky pro
svou další kariérní cestu?

Kocianka je mojí srdeční záležitostí.
Když jsem byl dítě, mnohokrát jsem v rámci této soutěže získal cenu a
nakonec jsem se stal i jejím absolutním vítězem. Moc rád na tyto chvíle
vzpomínám. Toho času byly pro moji kariéru jistě zlomové. Letos jsem se do Ústí
nad Orlicí vrátil poprvé jako porotce. Velmi se mi tato zkušenost líbila. Těší
mě, že se od mého dětství úroveň soutěžících zase posunula.

 

V médiích se připomíná, že váš nejúspěšnější projekt Gipsy Way s cikánskou cimbálovou kapelou je
šťastným spojením právě houslí a cimbálu. Je to i tím, že otevírá nové hudební
a nečekané obzory?
To spojení bílého, klasicky vzdělaného hudebníka s cikánskými muzikanty je
samozřejmě svým způsobem pikantní. Já si odjakživa přál hrát podobnou hudbu a
cikánské houslisty jsem hodně poslouchal. Fakt, že mám nyní krásnou příležitost
tuto hudbu provádět, je tedy splněním mého snu. Mám z toho velikou radost,
protože koncerty baví nejen nás, ale i posluchače. Vždyť jsem jich s tímto
projektem odehrál téměř 250, a to v nejrůznějších zemích světa včetně Číny.
S cikánskou cimbálovou kapelou jsem odjel i dvě veliká turné po České
republice. Natočený televizní záznam z mezinárodního festivalu Smetanova Litomyšl se několikrát
reprízoval a vždy měl obrovskou sledovanost. Těším se, až v září vyjde nová
nahrávka, tentokrát s názvem Gipsy
Fire, kterou jsem natočil před pár měsíci.

 

Interpretujete přes čtyřicet koncertů světové hudby. Musíte mít
fenomenální paměť…

Děkuji. S ohledem na svou – pro mnohé provokativní – image se
snažím přesvědčit, na housle umím a s tím souvisí i schopnost hudební
paměti a neustálé rozšiřování repertoáru. Ale je to čím dál tím těžší, protože
i ve zcela běžném životě si musíme ukládat do paměti stále více informací.
Paměť, se kterou pracuji, se totiž netýká jen houslových koncertů, ale též
mnoha jiných skladeb klasické hudby. Dále všech mých vlastních projektů, mezi
něž patří zmíněné Gipsy Way
s cikánskou cimbálovou kapelou, popový projekt Sporcelain, Pocta Paganinimu
pro sólové housle či program Moje
houslové legendy. Ale nejsme stroje, jsme jen lidé, jsme omylní a ve všech
směrech a oblastech našeho času máme jen nějak vymezené možnosti a schopnosti.  

foto: Lenka Hatašová

 

Můžete prozradit, kolik hodin musíte denně hrát, abyste byl
neustále perfektně připraven? Nebo používáte ještě jiná kouzla hráčské kuchyně?
Hrát musím každý den, neboť jsou housle velice náchylné na úpadek technické
vybavenosti hráče. Snažím se cvičit tři až čtyři hodiny denně. Mám velikou
výhodu v tom, že mě cvičení na housle opravdu baví. Potřebuji cítit ten
uspokojující pocit, že dělám maximum pro to, abych se neustále zlepšoval.

 

Letos v listopadu a prosinci vás čeká náročné turné devíti
koncertů Pavel Šporcl
– Gipsy Fire – Generali Tour 2014. Začínáte v Olomouci, končíte v Teplicích.
Přivezete s sebou i hosta na akordeon Vojtěcha Szabó. Těšíte se?
Samozřejmě. Mluvíme o každoročním turné, které tradičně navazuje na mé poslední
CD. To loňské se jmenovalo Moje houslové
legendy. Vzdával jsem jím poctu úžasným českým houslistům minulosti.
Bohužel se na ně zapomíná, přestože byli světově uznávanými hvězdami a jedněmi
z nejdůležitějších kulturních osobností naší minulosti. Jména jako
Kubelík, Kocian nebo Ondříček by měl znát každý Čech a já se o to snažím.
V září tohoto roku vyjde moje nová nahrávka Gipsy Fire, kterou jsem natočil s cikánskou cimbálovou kapelou
Gipsy Way a hostem, fenomenálním
akordeonistou, Vojtěchem Szabó. Ve stejném obsazení pojedeme letošní turné.
Zavítáme do všech velkých krajských měst, jen v některých z nich
volíme jiná místa konání. Například v Praze se z Dvořákovy síně Rudolfina
po třech letech vrátíme do Velkého sálu
legendární Lucerny. Tu jsme
s cikánskou cimbálovou kapelou již dvakrát vyprodali, a to v roce
2009 a 2011. Doufám, že se i náš zbrusu nový program Gipsy Fire bude těšit podobnému zájmu.

 

Jsou stradivárky nedostupným snem?
Kdybych po tom opravdu toužil, určitě bych na stradivárky mohl hrát. Ale jak už
jsem zmínil, já jedny úžasné housle mám. Snažím se fungovat moderně, ukazovat
lidem, že i housle mohou vyrábět současní houslaři a smyčce dnešní skvělí
smyčcaři. Navíc jsem hrdý Čech a i v důsledku toho hraji na mistrovský
nástroj i smyčec z českých dílen: na housle Jana Baptisty Špidlena a na
smyčce Petra Auředníka.

 

Nemohu se nezeptat: Jaká největší umělecká a životní výzva ještě
před vámi leží a o čem sníte?
Mám ještě tolik práce… Hru na housle chci stále zdokonalovat. Myslím, že i
jejím prostřednictvím dozrávám i v jiných oblastech života. Přeji si
nadále po celém světě přivádět nové posluchače ke klasické hudbě a její
skutečné kráse. Nepotřebuji výzvy typu „chci hrát tam a tam“, protože toto
naplnění postupně přichází přirozeně samo…

 

Kam si nejraději jezdíváte odpočinout, kde je vám skutečně dobře?
V našem mlýně v Posázaví je mi opravdu hezky. Také rád jezdím lyžovat do
Alp. Děti chtějí v létě samozřejmě k moři. Nejlépe je mi ale tam, kde
mám své nejbližší, housle, skleničku vína a nějakou knihu. Tam je můj domov.

 

Co všechno se dá odemknout houslovým klíčem?
Spousta krásných míst. Ale určitě mnohá srdce…

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Oficiální stránky Pavla Šporcla: www.pavelsporcl.cz

Vytvořeno ve
spolupráci:

Oblečení a
obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Designehotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior
Hotel Prague www.hotel-grandir.cz

LE Hotels
Group

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz