Jan Smigmator – swingový zpěvák, moderátor

Málokdo
má to štěstí, aby se narodil do nejvlídnějšího ze všech možných světů, který
můžeme poznat i prožít, ale zároveň pod nejlepším swingovým nebem. Jan
Smigmator, jenž se upsal zpěvu i swingu, své
hudební hvězdy i osobnosti potkal v pravý čas, ať už to byl slavný zpěvák Karel
Hála či světoznámá osobnost Tony Bennett. Nejenom o nich zasvěceně vypráví v Klubu Evergreen s kolegyní Dashou na vlnách Českého rozhlasu.

  

Pocházíte
z hudební rodiny, nebo jste se k muzice dostal shodou všech možných náhod a
okolností? 

Jak se to vezme. Rodiče sice profesionální
hudebníci nejsou, ale muzika u nás byla vždycky na jednom z prvních míst.
Maminka tančila a zpívala téměř 30 let ve folklórním souboru Vysočan, s nímž procestovala takřka
celou Evropu,
a od narození a vlastně možná ještě dříve mně i mému bratrovi Mirkovi hodně
zpívala. Ukolébavky jsme od ní vyžadovali snad do dvanácti třinácti let.
Zatímco mamka byla vždycky spíše přes ten folklór, táta byl a dodnes je
vyznavačem kvalitní muziky od jazzu po rock. Vzhledem k tomu, že se u nás jazz
vždycky hodně poslouchal,
a táta jednou ročně dokonce pořádal na mé rodné Vysočině jazzový festival na
hradě Roštejně, tenhle hudební směr jsem si doslova zamiloval už jako malé
dítě.

 

Kdo byl vaším největším hudebním vzorem u nás? 

Pokud jde o vzory české, tak vůbec tím
prvním, který ve mně vyvolal touhu stát se taky zpěvákem, byl swingující
světoběžník Laďa Kerndl. Když přijel poprvé na jazzový festival na hrad
Roštejn, bylo mi deset let. V prvním okamžiku, kdy Laďa zazpíval první tóny a
publikum si doslova omotal kolem prstu, jsem věděl, že to je to, co chci
jednoho dne taky dělat. Jezdit po světě a zpívat swing. Už tehdy jsem si totiž
uvědomoval, že tahle muzika je mému srdci jednoznačně nejbližší. Víc a víc jsem
se nořil do swingového repertoáru, poznával další a další zpěváky a za svého
vůbec největšího
učitele a vzor
považuji českého krále swingu Karla Hálu.

 

A
kdo vás nejvíce zaujal z cizích interpretů?

Na prvním místě jsem byl okouzlen americkou
živoucí
legendou Tonym
Bennettem. Poslouchám samozřejmě i další, klapky na očích a uších nemám. V mém
velkém hudebním archivu tak najdete nespočet alb Franka Sinatry, Mela Tormého,
Raye Charlese, Bobbyho Darina, Michaela Bublého, Johnnyho Mathise a dalších,
ale prim rozhodně hrají Tony Bennett a Karel Hála.

 

Jakým
jste prošel hudebním vzděláním? A byly to lehké a snadné roky studia, nebo i
plné velkých obtíží?

Řekl bych, že vůbec nejlepší hudební školou
je škola života a tzv. kavárenská konzervatoř, tam se totiž naučíte nejvíc. Teď
to trochu zlehčuju, ale je pravda, že nejvíc zkušeností získá zpěvák nebo
muzikant právě v praxi. Já jsem ale samozřejmě vystudoval konzervatoř, protože
to byla jediná škola, která mě po základní škole lákala. A taky jediná škola,
kde nebyla matematika. Ta mi totiž nikdy moc nešla. Přijímací zkoušky jsem
úspěšně absolvoval jak na Konzervatoř
Jaroslava Ježka, tak na Pražskou
konzervatoř, ale vzhledem k tomu, že jsem byl dítě z venkova, chtěl jsem
studovat v té opravdové starobylé Praze, z okna koukat na Vltavu a Pražský
hrad, a proto jsem nastoupil na Pražskou
konzervatoř Na Rejdišti 1.

 

Vzpomenete si ještě na své učitele? 

Na PK mě učila skvělá paní profesorka –
jazzová zpěvačka Eva Svobodová a muzikálový herec a zpěvák Josef Štágr. Každý
mi dal něco jiného a z obou jsem si vzal to nejlepší. Když teď zpětně vzpomínám
na studijní léta, byla to vlastně procházka růžovým sadem ve srovnání s reálným
životem na vlastních nohou.

 

Již
v dětství mě fascinoval swingový zpěvák Karel Hála svým hlasem a nebývalou
upřímností i podmanivostí projevu. Potkal jste se s ním někdy?

Ano, ano, Karel Hála. Jednoduše řečeno
fenomén českého swingu,
a jak už jsem říkal, můj velký vzor. Jsou lidé, kteří říkají, že se swing nedá
zpívat česky nebo že to je opravdu hodně složité. Karel Hála byl jasným důkazem
toho, že to jde. Z jeho frázování češtiny se dodnes hodně
učím.

 

Několikrát
jsem vás slyšel se zpěvačkou Dashou na vlnách Dvojky Českého rozhlasu vysílat hudební pořad Klub Evergreen a vždycky jsem byl mile překvapen. Můžete
zavzpomínat na rozhlasové začátky? 

Mít vlastní hudební pořad v Českém rozhlase, to byl vždycky můj
velký sen. Když pak jednoho dne přišla nabídka, abych něco pro rozhlas
připravil, bylo vyplnění snu na dosah ruky. Popadl jsem příležitost za pačesy,
během pár dní dal všechny myšlenky týkající se mého vysněného pořadu na papír,
vše předal panu šéfredaktorovi Jaromíru Ostrému a už jen čekal na vyjádření.
Při další schůzce jsem se dozvěděl, že přesně tohle do vysílání potřebují, ale
že si mám k sobě vybrat nějakou zpěvačku, která by se mnou hudební pořad Klub Evergreen moderovala. Téměř
okamžitě mě napadla Dasha.

 

Zpěvačka
Dasha je zcela určitě vynikající rozhlasovou partnerkou… 

Potkávali jsme se na konzervatoři, na divadelních
prknech v muzikálu Golem, na
nejrůznějších akcích
a já věděl, že je to skvělá holka, která má ráda muziku napříč žánry,
a že si tu a tam ráda zazpívá i swing a hodně o něm ví. Pan šéfredaktor byl
nadšen! Dashu jsem pak sice musel do moderování na vlnách Dvojky Českého rozhlasu trochu přemlouvat, ale nakonec souhlasila a
Klub Evergreen spolu vysíláme sobotu
co sobotu už třetím rokem. Dasha je velká profesionálka a profesionálně
přistupuje i k naší spolupráci v Českém
rozhlase. Když spolu píšeme scénáře a vybíráme hudbu, zažijeme navíc i
spoustu legrace a myslím si, že to je slyšet i z vysílání. Pokud mohu mluvit za
sebe, tak jako parťáci v éteru, ale i na scéně, si velmi dobře rozumíme. Díky Klubu Evergreen jsme spolu začali i
hodně vystupovat.

 

Spolupracujete
s mnohými kapelami… 

Jednou nás doprovází můj Swinging Quartet, jindy kapela Pajky Pajk Martina Kumžáka
a velmi často jezdíme po vlastech českých hostovat s nejrůznějšími big bandy.
Společně jsme tak už zpívali s big bandem v Kolíně, Týništi nad Orlicí,
Holešově, Zábřehu na Moravě, čekají nás také koncerty s Polenským big bandem, Big´O´Bandem
Marka Ottla z Liberce, no je toho dost. Takovou třešničkou na dortu budou letos
moje koncerty Swing Gala 2014, které
se uskuteční 21. prosince v Praze v Divadle
Hybernia a 22. prosince v Brně v Sono
Centru. Zde mě doprovodí Big Band
Felixe Slováčka, Dasha bude mým milým hostem a společně s námi také
vystoupí americký trumpetista Jumaane Smith, což je leader kapely Michaela
Bublého. Na tyto koncerty
se už moc těším a všechny srdečně zvu.

foto: Lenka Hatašová

 

Mohl
byste jedním dechem říci: Můj rozhlas – má láska? 

Jednoznačně ano! Jak říkám, je to pro mě splněný
sen a rozhlasu vděčím opravdu za mnohé.

 

Jak
se rodilo vaše debutové album Swing
Is Back?

Album Swing
Is Back vyšlo na začátku roku 2013 a jsem rád, že se tak konečně stalo.
Protože, jak mi řekl Karel Gott, cédéčko je nejlepší vizitkou
zpěváka. Teď už tu vizitku mám a moji fanoušci mě tak mohou poslouchat nejen na
koncertech, ale třeba i
doma u krbu se sklenkou vína. Vzniku alba velmi pomohl
i Český rozhlas, který mi poskytl svá
legendární nahrávací studia A v pražském Karlíně, kde v průběhu roku 2012
všechny nahrávky vznikly. Mám velké štěstí na skvělé muzikanty, takže nahrávání
byla opravdová radost. Jednak mě doprovázelo moje Swinging Trio a ve dvou písních také Big Band Felixe Slováčka, s nímž se občas potkávám i na koncertních
pódiích.

foto: Lenka Hatašová

 

Můžete
se zmínit o výběru písní, jež se dostaly na album? 

Na album jsem vybral své oblíbené písně z
hudebních dílen bratrů Gershwinů, Colea Portera, Dukea
Ellingtona, Michela Legranda, zkrátka písně, které zpívám na svých koncertech a
mám je za ta léta už pěkně pod kůží. Zapomenout ale nesmím na úvodní píseň Swing Is Back, která je mojí autorskou
prvotinou. Hudbu složil jeden z mých nejbližších přátel – lékař a jazzový
klavírista Svatopluk F. Smola. Pokud jde o text, tak ten je dílem mým.

 

Kolik
práce a času jste musel tomuto swingovému projektu věnovat? 

Samotné nahrávání zabralo jen několik dní,
ale dohromady to trvalo skoro rok, než se album Swing Is Back dostalo na světlo světa. Největším zdržením byl
hurikán Sandy, který vtrhl do New
Jersey, kde žije a pracuje mistr zvuku Paul Wickliffe. Tomu jsem totiž svěřil
závěrečný mix a mastering
celého alba. Skoro měsíc byl Paul bez elektřiny a nemohl pracovat, ale díky
tomuto zdržení mi dodal finální nahrávky 12. prosince 2012, v den narozenin
Franka Sinatry, což mi přišlo velmi symbolické. Ovšem u jednoho alba rozhodně
nezůstanu. Swing Is Back je jen
prvním krokem. Teď už začínám připravovat album druhé. Za swingem si stojím,
a proto se objeví i v názvu druhé desky. Jmenovat se bude Time To Swing. Čas na swing, ten já mám totiž vždycky!

 

Zmiňte
se také prosím o setkání s vaším velkým hudebním vzorem Tonym Bennettem. Jaké bylo potkat osobně
tuto světovou ikonu swingu? 

Jak už jsem na začátku našeho rozhovoru
říkal, Tonyho Bennetta považuji za svého největšího učitele a jeden z
největších hudebních vzorů. Když jsem ho jako patnáctiletý kluk viděl poprvé v
televizi, byl to už tehdy starší pán a já vůbec nedoufal, že bych ho někdy mohl
vidět a slyšet zpívat živě. Ale sen jednoho dne ho vidět naživo jsem samozřejmě
měl. Uteklo pár let, já dospěl a Tony Bennett byl stále aktivní a neúnavně se
vydával na další světová turné. Když jsem se v roce 2010 dozvěděl, že bude
koncertovat v Londýně, dal jsem dohromady všechny své úspory, koupil jízdenku
na autobus, vstupenku na koncert a do Londýna se vypravil. Tam a zpět cesta
trvala 34 hodin, v Londýně jsem pobyl celý den a noc, z úsporných důvodů bez
ubytování, ale stálo to za to! Koncert svého hudebního hrdiny Tonyho Bennetta
jsem viděl. Že jeho koncert uvidím ale ještě třikrát a že se s Tonym dokonce
několikrát osobně setkám, by mě tehdy rozhodně ani nenapadlo. K prvnímu
osobnímu setkání došlo v Berlíně, kde jsem mu byl představen a měl možnost s
ním po koncertě prohodit pár slov. Bylo to nepopsatelné.

 

Jak
jste prožíval setkání s Tonym
Bennettem v Praze? 

Když pak letos Tony Bennett ohlásil koncert
v Praze, hned jsem si ho zapsal do diáře a všechny nabídky k vystoupení jsem v tomto
termínu odmítal. Vyplatilo se. Tony Bennett totiž projevil zájem, aby jeho
koncert uvedl někdo z branže a úplně nejlépe zpěvák, který také zpívá swing.
Pořadatelé oslovili mě a já okamžitě souhlasil. Pana Bennetta jsme byli s
Dashou dokonce oficiálně přivítat na letišti a během jeho pražské návštěvy se s
ním mohli hned několikrát setkat. Nejsilnější moment pro mě byl, když jsem stál
v zákulisí a čekal na chvíli, než půjdu koncert uvést. Tony Bennett ke mně
přišel, naklonil se ke mně a jen tak polohlasem mi řekl, že má v šatně naše
společné foto z letiště a že mi na něj hned po koncertě napíše nějaké věnování.
Pak jsme si ještě chvíli povídali o hudbě a na těchto pár vzácných okamžiků
nikdy v životě nezapomenu. Byla to pro mě neskutečná čest.

 

Kam
podle vás směřuje vaše hudební kariéra? 

Doufám, že pořád kupředu a směrem vzhůru.
Byl bych opravdu rád, kdyby se jednoho dne říkalo, že jméno Jan Smigmator je
synonymem swingu. Tahle muzika mi totiž koluje společně s krví v žilách a já
vím, že se jí nikdy nevzdám. To mohu svým posluchačům a
fanouškům slíbit na sto procent. Cesta vzhůru není v dnešní době se swingem tak
rychlá a přímá jako s pop music nebo rockem, ale mám dojem, že když jdu pěkně
krok za krokem a každou fázi kariéry si naplno prožiju, že teprve pak mohu mít
z úspěchů, které přicházejí, opravdovou radost a být na sebe hrdý. Chci zpívat,
s muzikou cestovat po světě, mít plné koncertní sály lidí, kteří jsou na stejné
vlně, dělat jim radost, mít za zády vždycky skvělé muzikanty a s tím,
co dělám, být spokojen.

foto: Lenka Hatašová

 

Lze
o dobré hudbě mluvit v superlativech jen tehdy, když nás přesahuje a vede nás
do míst, kde jsme nikdy předtím nebyli? 

Ano, přesně tak. Hudba je podle mě pouze
dvojí. Dobrá a špatná. A o tom, zda je dobrá, nebo špatná,
rozhodujeme jen my sami. Hudební vkus je velmi subjektivní záležitostí a to,
jak hudba působí na každého z nás ve všech svých žánrových podobách, záleží
zase jen na nás samotných. Hudba je nositelkou emocí, ať už těch pozitivních,
nebo negativních. Dokáže beze slov vyprávět příběhy, spojovat lidi, ale i celé
národy, může být blízkým přítelem, umí pomáhat v nelehkých životních situacích,
dokáže rozesmát, rozplakat. Hudba je zázrak a já jsem nesmírně šťasten, že mohu
být její součástí. Ať už jako interpret, nebo posluchač. Život bez hudby si
vůbec neumím představit.

 

Jsou
někde na světě země, kde jsou lidé ještě více hudebnímu umění nakloněni než u
nás?

Já si myslím, že hudba je mezinárodním
jazykem,
a proto funguje všude.

 

Kam
se nejraději vracíte, abyste si odpočinul a znovu získal novou energii i
inspiraci k tvůrčí práci? 

Jedním z mých vůbec nejoblíbenějších míst
je slovinské přímořské městečko Piran, kam se s přítelkyní moc rádi vracíme už
několik let. Letos jsme navíc procestovali Slovinsko trochu důkladněji. Cestou k
moři jsme se podívali i do Triglavského
národního parku, plavili se na raftu po řece Soča, navštívili slavný
hřebčín v Lipici a k tomu všemu si užívali slovinské víno, grilované ryby…
Tak tam doplňuji energii asi nejradši.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení, doplňky a obuv: Blažek
Praha www.blazek.cz 

Hair styling: Monami Hair Studio www.monikaminarikova.com 

Oficiální stránky Jana Smigmatora: www.smigmator.com 

Fan stránka: www.facebook.com/Smigmator 

Vytvořeno ve spolupráci s Designhotel Elephant www.hotel-elephant.cz

a Grandior Hotel www.hotel-grandior.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz