„Úspěch sám nepřijde, ten si musíte zasloužit.“ Ing. Martin Šonka
Pro
pilota Martina Šonku je létání především srdeční záležitostí. Pokusila jsem se zjistit,
zda vůbec existuje hranice, za kterou i on vnímá tento sport jako nebezpečný, stejně
jako jej z pohledu ze země vnímáme my, neletci. Ale zdá se, že Martin je nohama
na zemi možná víc než kdokoliv z nás. My dole se bojíme, ovšem Martin tam
nahoře ví velmi dobře, co dělá! Příjemné setkání v rámci celé produkce
proběhlo v pražském hotelu Radisson Blu Alcron, kde se o Martina staral
skvělý tým z firem Bandi Vamos, AVON Cosmetics a kadeřnictví Honza
Hlaváček and friends. Autorovi fotografií, Robertu Vanovi, se s touto
profesionální partou fotilo jedna radost!
Kdy
jste se začal zajímat o létání?
Můj táta se o něj
velice zajímá, ačkoliv sám nikdy nelétal. Má doma hodně letecké literatury,
díky které se rozvíjela moje zvědavost, ještě když jsem byl malý kluk. Začal
jsem stavět modely. Nejdříve ty nelétací, pak ty létací, zkrátka všechno okolo
létání mě fascinovalo stále více. V sedmnácti jsem poprvé zažil, jaké to
je, letět, když jsem si zaplatil vyhlídkový let v táborském aeroklubu. Po
přistání jsem měl jasno.
V čem
vy sám vidíte půvab létání?
Vidím ten půvab obecně, ať už jde o jakýkoliv druh
létání. Zažíváte neskutečný pocit svobody a volnosti. Pro mě není nic hezčího,
než se z výšky dívat na zem, létat mezi mraky. Akrobacie poskytuje ještě mnohem
více vjemů, které si ale vybírají svoji daň. Tělo při ní dostává mnohem víc zabrat.
Jaký
rozsah v rámci leteckého výcviku umožňuje armáda? Myslím tím, do jaké míry
cítíte, že je výcvik v armádě užitečný pro leteckou akrobacii?
I v armádě létáme
akrobacii a také každý vzdušný souboj na malou vzdálenost je jistý druh
akrobacie. Není to sice tak razantní akrobacie jako ta soutěžní, ale každý
takový let je skvělou průpravou orientace v prostoru a také odolnosti vůči
násobkům přetížení. Hlavně přes zimu, kdy se závody v letecké akrobacii
nelétají a nedá se ani tolik trénovat, je to pro mne velká výhoda a trénink
organismu.
Jak
moc dostává při létání zabrat vaše fyzická kondice?
Tělo pilota dostává
hodně zabrat. Odstředivá síla během manévrů způsobuje tzv. „přetížení“, které
běžně dosahuje okolo 10 G. Jako kdyby vaše tělo vážilo desetkrát tolik. Dost
zabrat dostávají i záda a rovněž manipulace při tomto tlaku vyžaduje velkou fyzickou
sílu. Velice důležitá je i orientace v prostoru. Naštěstí díky mé
dvanáctileté gymnastické průpravě mi nedělá problém vnímat, kde je nahoře a kde
dole, což je velká výhoda. (úsměv)
Co
přesně znamená, pro laiky mezi námi, přetížení 12 G?
Při ostrém zatočení
s letadlem vzniká odstředivá síla, kterou v letadle, pokud se jedná o
tzv. kladné přetížení, vnímáte jako obrovský nárůst hmotnosti každého kousku
vašeho těla. Hlava, která váží okolo osmi kilo, váží při přetížení 12 G skoro
metrák. Při záporném přetížení se pak stejná síla, ale v opačném směru,
snaží vyrvat vás z kabiny a pilot tzv. „visí v popruzích“.
To
musí být veliká zátěž pro vnitřní orgány. Nehrozí vám zranění?
Představuje to zátěž
pro celé tělo. A aby takové přetížení tělo vůbec zvládlo, je zapotřebí se hodně
věnovat fyzické přípravě. Nebezpečí hrozí například při nějakém nárazu. Potom
je jedno, jestli jde o náraz v autě nebo v letadle. Přetížení může při
nárazu dosáhnout až několika desítek G a to už vnitřní orgány vydržet nemusí.
Obrovské přetížení nastává také při katapultáži například z vojenské
stíhačky, kdy hrozí zranění v podobě kompresní zlomeniny obratlů apod.
Katapultování
se také musí trénovat?
Nikdo to reálně zažít
nechce a ani se to netrénuje. Přetížení při katapultáži je okolo 20 G. Existují
na to simulátory, ale není tam takové přetížení, jako v reálném letadle.
S jakými
váhovými rozdíly musíte při přetížení počítat?
Při přetížení má vše mnohonásobně
větší hmotnost, tedy i krev. Srdce ji při takové zátěži nevypumpuje tak, jako
za normálních okolností a v mozku je pak méně krve. Nejdříve se to projeví
na zraku. Pilot může ztratit barevné a periferní vidění.
Co
psychická zátěž? Jak ji pociťujete?
Vyrovnávám se s ní
docela dobře.
Jak
dlouho trvá, než se člověk po takovém manévru dostane zpět do normálního stavu?
To je skoro hned. Za
celý let je ale takových manévrů několik desítek a po přistání se cítím, jako
bych složil deset metráků uhlí. (smích)
Jak
moc nebezpečné jsou manévry, které předvádíte v akrobatickém letadle?
Nebezpečné moc nejsou.
Tím chci říct, že dělám to, co roky trénuju, znám a ovládám, nepouštím se do
žádných riskantních experimentů, které bych si předtím nevyzkoušel. Určitě je
důležité dodržovat pravidla a mít určitý respekt.
Ale
při pohledu ze země by se jeden i bál…
Ostatní dole se asi
bojí, ale hlavně se nesmím bát já. Snažím se létat tak, abych si nemusel dát
pár facek za to, že bych něco přehnal.
Souvisí
to se sebekontrolou a s kontrolou touhy po adrenalinu, který ve sportu
vyhledáváte?
Co se týká adrenalinu,
tak ten mám ve sportu rád, ať už v létání, nebo při jiném druhu sportu,
ale stejně tak rád si zahraju třeba tenis.
Když
se řekne risk, co se vám pod tím slovem vybaví, když ne vaše profese?
Rozhodně nic z mé
činnosti nepovažuji za risk. Myslím si, že třeba takové manželství je risk
mnohem větší. (smích)
Od
risku není daleko ke štěstí. V jakém poměru cítíte ve vaší kariéře
měřitelnost štěstí?
Určitě jsem měl štěstí.
Musíte potkat ty správné lidi, někdy musíte být ve správný čas na správném
místě. To pak samozřejmě někdy může změnit váš život. Ale tak jako v kterémkoli
jiném oboru – bez tvrdé práce, obětování veškeré energie a času to nejde.
Úspěch sám nepřijde, ten si musíte zasloužit.
Které
figury v akrobacii jsou vaše oblíbené a které méně?
Oblíbené jsou všechny,
protože strašně rád létám. Ale extra oblíbené jsou ty při tzv. freestylu, tedy rotace
kolem všech tří os. Neoblíbené jsou ty, které mi zrovna nejdou, když trénuju na
závody. Takové se pak snažím natrénovat tak, aby byly z těch
nejoblíbenějších.
Jaká
pravidla platí pro choreografii akrobatického letu?
Při letecké akrobacii
se létají různé druhy sestav, třeba jako při krasobruslení. Tzv. povinnou
sestavu zná každý pilot už na začátku sezóny, volnou (freestyle) si každý
sestavuje sám a tzv. tajnou sestavu pak dostane přímo během závodu, několik
hodin před soutěžním letem. Všechny tyto sestavy jsou pak hodnoceny rozhodčími.
Sestavu pro freestyle si každý pilot sestavuje sám. Existují pro ni určitá
základní pravidla, ale podstata je v tom, že pilot musí během 4 minut
ukázat naprosté maximum toho, co dokáže letadlo a samozřejmě on sám.
Docela
by mě zajímalo, jak je akrobatické létání nákladné. Na kolik přijde jeden tréninkový
let?
Cena akrobatického
speciálu se v nákladech na hodinu pohybuje okolo 20 až 25 tisíc Kč. Aby byl člověk
schopen konkurovat světové špičce, musí za sezónu nalétat 50 až 100 hodin
plného tréninku. Za den je možné udělat maximálně 3 až 4 lety po zhruba 15 až
20 minutách. Více letů nemá z důvodů únavy pilota smysl.
Tak to je
tedy hodně nákladný sport. Bez sponzorů se nejspíše neobejdete…
To tedy rozhodně ne. Pokud ovšem nejste Onassis.
Když
jsme u statistik, kolik pilotů se účastní akrobatických závodů a jak dlouho
závody trvají?
Závody trvají čtrnáct
dní a během nich se vystřídá asi šedesát pilotů z celého světa.
V jakých
typech vojenských a akrobatických letadel běžně létáte?
V armádě létám na L-159 ALCA. Z těch
akrobatických je to v současné době Extra 300 SR, předtím to byly Suchoj
SU-31, Edge 540, Zlín Z-50.
Čím jsou
vojenské a akrobatické stroje typické?
Typické jsou svojí extrémní manévrovatelností a
také tím, že létat s nimi mě dělá šťastným. (smích)
Kontroluje
se během závodů zatížení letadla?
Každé letadlo má svoji maximální hmotnost, která
může být rozdílná pro vzlet a pro přistání. U některých letadel je také
stanovena minimální a maximální hmotnost pilota. V případě rychlostních
závodů Red Bull Air Race je pravidly dána váha pilota 82 kg. Kdo je lehčí,
dostane do sedačky přídavné závaží, kdo váží víc, je to jeho handicap. Což byl
i můj případ. Každé kilo je znát. Například 10 kg hmotnosti navíc, je
v zatáčce při 10 G už celých 100 kg, které musí křídla nést navíc a které
ho brzdí.
Jak se vám
daří kombinovat vojenské a akrobatické létání?
Jak se dá. Od pondělí do pátku jsem v práci,
na letišti v Čáslavi, a „kotrmelce“ dělám o víkendech. Veškerá dovolená
padne na mé závody, takže si klasickou dovolenou u moře moc nedopřávám.
Jaké
vzdělání musíte mít pro svoji profesi a jak je možné je dále rozvíjet?
Podmínkou je vojenská vysoká škola, kterou musí absolvovat
každý vojenský pilot. Samozřejmě, že každý pilot musí dělat teoretické zkoušky.
Sportovní pilot se toho tolik učit nemusí. Čím vyšší pilotní licence, tím náročnější
zkoušky. Ať už teoretické, nebo praktické. Existuje také možnost odjet studovat
leteckou školu do zahraničí. V tomto jsou hodně oblíbené Spojené státy
americké, kde je levný benzín.
V
říjnu 2009 jste získal superlicenci pilota nejprestižnější světové série
leteckých akrobatů současnosti, Red Bull Air
Race (RBAR). Můžete
tuto soutěž přiblížit našim čtenářům?
Na
rozdíl od letecké akrobacie je tato soutěž vyloženě rychlostní. Trať je
v každé destinaci jiná. Létá se mezi 20 metrů vysokými pylony z jemné
tkaniny, jejichž části jsou mezi sebou sepnuty zipem. Jsou plněny vzduchem a v
případě kontaktu s letadlem se roztrhnou. Tyto lety se musí létat maximálně dvacet
metrů nad zemí, minimálně pak deset metrů. Pokud bychom letěli pod nebo nad
danou výšku, znamená to diskvalifikaci. Cílem je proletět mezi pylony za co
nejkratší možnou dobu s předepsanými akrobatickými prvky. Na rozdíl od
akrobacie, která se posuzuje obdobně jako krasobruslení či sportovní gymnastika,
se zde měří výsledný čas.
Kromě vás je součástí
Red Bull Air Race i trenér reprezentace ČR v letecké akrobacii Ing. Stanislav
Bajzík, který v této soutěži
zaujímá pozici hlavního rozhodčího. Může se teoreticky stát, že přimhouří oko,
když letíte vy?
Mám
úplně opačnou zkušenost a to takovou, že na mě byl pokaždé daleko přísnější než
na ostatní. Zřejmě proto, že jako můj trenér má vůči mně oko kritičtější a umí
mi to naložit. Ale je to tak dobře, tlačí mě to dopředu a nutí mě to pořád na
sobě pracovat.
Jak vnímáte své úspěchy
a slávu, které jste bezpochyby docílil?
Z úspěchů
mám samozřejmě velkou radost, ale o slávě, si myslím, nemůže být řeč. Létání
není fotbal nebo hokej a zájem médií bude v porovnání s těmito sporty
vždy nižší. Mám ale velkou radost, že se mediální zájem o létání poslední dobou
zvyšuje a že jsem k tomu mohl přispět.
Jak vnímáte
mezi piloty soutěživost a konkurenci?
Protože tohle není kontaktní sport, jako jsou třeba
box nebo fotbal, ale je to čistě o tom, kdo jak lítá, tak mezi sebou žádnou
zášť nemáme. Naopak funguje respekt a obdiv k výkonu toho druhého. Soupeři
mě neznervózňují, spíše motivují.
Potkáváte se s Petrem
Jirmusem? Pokud ano, jaký máte vztah a jak probíhají vaše rozhovory? (Pozn. redakce: Petr Jirmus je český
akrobatický pilot, který se stal
dvakrát absolutním mistrem světa a dvakrát absolutním mistrem Evropy. Byl také
čtyřikrát mistrem ČSSR.)
S Petrem
Jirmusem jsme v kontaktu. Velmi si ho vážím a naše dialogy jsou pro mě
velkým přínosem. Petr byl na začátku osmdesátých let obrovská hvězda, pilot,
který dokázal to, co žádný jiný na světě, když obhájil titul mistra světa.
Setkáváme se především na závodech, kde působí jako rozhodčí.
Právě o Petrovi
Jirmusovi je známo, že odmítá práci trenéra. Proč myslíte, že tomu u něj tak je?
V dnešní
době není jednoduché živit se jako trenér. Chápu ho, že se vydal jinou cestou.
Stano Bajzík, který je v současné době trenérem reprezentace
v letecké akrobacii, také nepobírá za trénování žádný plat a dělá to
vlastně zadarmo. Ostatně i všichni členové reprezentace mají svá povolání a
akrobacii se věnují ve svém volném čase.
Nakolik je vůbec možné věnovat
se plně letecké akrobacii? Jsou v tomto směru rozdíly v podmínkách u
nás a v zahraničí?
My létáme víceméně o víkendech, ve svém volném
čase. Nikdo si u nás nemůže dovolit dělat jen akrobacii. V zahraničí je to
trochu jinak, tedy budeme-li mluvit o Francii nebo Rusku, kde jsou akrobati profesionálové
a jsou plně podporováni státem.
Jaké podmínky
nabízí tomuto krásnému sportu Česká republika?
Základní podmínky určitě ano, ale nedají se srovnat
se špičkovými podmínkami, jaké jsou třeba ve Francii. Tam je akrobatický tým
plně profesionální a je podporován státem, což u nás nefunguje. Létání u nás má
ale velikou tradici a historii, máme poměrně velké množství letišť, ale chybí
zde letadla pro základní výcvik akrobacie. Dříve se u nás vyráběla špičková
letadla pro akrobacii, ale bohužel jejich výroba a další vývoj byly zastaveny. Letadla
se dnes musí nakupovat v zahraničí. Aby se mohla nakupovat nová technika a
bylo možné ji vůbec provozovat, jsou zapotřebí silní sponzoři, kteří bez
dostatečné medializace našeho sportu nepřijdou. S celým reprezentačním
týmem pracujeme na tom, aby se situace zlepšila.
Děkuji za
rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Mili Dvořáková AVON Cosmetics www.avoncosmetics.cz
Vlasy: Veronika Soukupová – Honza Hlaváček and
friends www.honzahlavacek.cz
Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron
v Praze www.alcron.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
Backstage z focení s Martinem Šonkou si můžete prohlédnout zde:
http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2011.html
