Martin Chobot – kytarista

Martin Chobot je nejenom nadějný kytarista a člen
doprovodné kapely zpěvačky Ewy Farne, ale rovněž sám skládá muziku i písňové
texty, v nichž zpracovává mnohé životní náměty i zajímavé postřehy. Objevuje se
v tvůrčí dvojici eFeM se zpěvákem a skladatelem Filipem Sázavským. Připravuje desku, v
poslední době si zamiloval golf a dlouhé cesty do exotických zemí.

 

Jak jste se dostal ke kytaře? Objevil jste ji ve
svých genech?

Ke kytaře jsem se dostal přes housle, na které
jsem hrál od pěti let. Přímo kytaru v genech nemám, pouze můj děda hraje na
klarinet, jinak pocházím spíš z výtvarně zaměřené rodiny.

 

Vedl vás někdo k hudbě, nebo jste musel vše
objevovat sám?

Vždy mě někdo vedl, už od začátku mé hry na
housle jsem měl učitele pana Jana Nováka z Dejvic a později, když jsem začal
hrát na kytaru, to mi bylo asi tak dvanáct, mě učil Pavol Pekný, se kterým jsme
se věnovali spíš klasické hře. Ve čtrnácti letech jsem už dělal přijímačky na
KJJ na obor rocková kytara.

 

Kdo z kytarových umělců na vás
nejvíce zapůsobil?

Při studiu na konzervatoři jsem si prošel
obdobím, kdy jsem obdivoval kytarové mágy, jako jsou Steve Vai, Joe Satriani,
John Petrucci a podobně. Snažil jsem se hrát jejich sóla a cvičit jejich
techniku, ale později jsem od takové hry upustil a začal se věnovat tvorbě
písniček… A v tom pro mě ve světovém měřítku budou vždy největším vzorem John
Lennon a Paul McCartney.

 

Jak bylo obtížné absolvovat Konzervatoř
Jaroslava Ježka a co vám toto studium
přineslo? 

Těžko se odpovídá, jak to bylo obtížné, nikdy mi
moc nezáleželo na známkách, takže kdybyste se podíval na mé vysvědčení, určitě
by vám připadalo, že to asi bylo náročné. Ale nemyslím si, že nijak zvláště. Ta
škola mi ukázala směr, dala mi potřebné znalosti, ale trvalo mi několik let po
ukončení studia, než jsem se hudebně našel.

 

Nyní studujete arts management. Jak jste dospěl k
této volbě? 

Už nestuduji arts management, ve druhém ročníku
jsem přerušil a následně studium ukončil. Přišlo mi, že by se mi takový obor mohl hodit,
avšak je zaměřený převážně na galerie a muzea, což není zrovna můj cíl.

 

Působil jste v hudebních kapelách Preweet
a My Own Story. Bylo to pro vaši další kariéru zásadní?

Myslím si, že každá kapela má význam v kariéře
muzikanta, ale klíčová je určitě ta úplně první. A tou byla právě kapela Preweet, kterou jsme založili ve třinácti letech s kamarády, s nimiž se vídám
dodnes.

 

Zpěvačka Ewa Farna je fenoménem české písničkové
scény, její hlas je oblíbený i v Polsku. Kdy jste se o ní poprvé dozvěděl a čím
vás okouzlila? 

O Ewě jsem věděl od začátku její kariéry,
zaregistroval jsem ji asi jako většina lidí hned s jejím prvním singlem Měls mě vůbec rád. Asi o čtyři roky později jsem se dočetl, že odešla její doprovodná
kapela, tak jsem se přihlásil na konkurz, na kterém jsme se poprvé setkali
osobně.

Každý ze zúčastněných měl zahrát dvě písničky od
Ewy, myslím, že Lalalaj a Ticho, a jednu dle vlastního výběru. Na konci konkurzu jsme si všichni
sedli do kroužku, bylo nás asi dvanáct, a Ewa se některých z nás ptala, jestli
známe nějaký vtip, že když budeme trávit tolik času společně v dodávce, tak
jestli se nebude nudit. Já naštěstí žádný neříkal – bůhví jak by to dopadlo. (smích)

 

Jaký nejnovější hudební projekt s Ewou připravujete? 

Ewě vychází na podzim deska s názvem Leporelo, na které jsem se částečně autorsky podílel právě s kolegou Filipem
Sázavským. Česká deska bude stejná jako polská deska Winna, která vyšla před rokem. Stejné písničky, jen s českými texty,
většinou jsou i náměty stejné. Pouze písnička Leporelo, která je
pilotním singlem desky, je textově i aranžérsky zcela odlišná než její polská
obdoba Znak.

 

Máte už nachystaný pracovní program na příští rok?
A kde vás budou moci fanoušci vidět?  

Ewa má koncerty plánované dlouho dopředu, takže
nějaké termíny na příští rok určitě jsou, a co se týká mých projektů, tak nám s
eFeM vychází deska na podzim. Doufáme, že v příštím roce budeme mít nějaké
nové příležitosti k živému hraní.

 

Je náročné a těžké působit v její doprovodné
skupině? 

Je to určitě náročné hlavně kvůli nesmírně
dlouhým cestám na koncerty. Když je sezóna, hrajeme třikrát až čtyřikrát týdně
a převážně v Polsku. To znamená, že trávíme nekonečné hodiny v dodávce.
Často se stává, že hned po koncertě vyrážíme na cestu, abychom stihli další
koncert, který je druhý den úplně na druhé straně Polska. Ale i přesto je to
skvělá práce.

 

Jaké je polské publikum? A stane se při přejezdech občas něco
zajímavého?

Hrajeme
převážně na městských slavnostech, na které je vstup zdarma, takže přijde
většinou opravdu hodně lidí a bývají vstřícnější a víc se baví než české
publikum. Dalo by se říct, že se při každém přejezdu stane něco zajímavého,
někdy víc, někdy méně, ale máme takové nepsané pravidlo s kapelou, že co se
stane v dodávce, v dodávce taky zůstane.

  

Kolik času denně musí kytarista trénovat, aby
nevyšel ze cviku?  

Při
studiu na konzervatoři jsem cvičil dost, pravidelně čtyři hodiny denně, ale
nyní, abych byl upřímný, tak každý den necvičím, snažím
se spíš vymýšlet písničky než cvičit techniku.

 

Vaší doménou je elektrická kytara. Hrajete ještě
na další hudební nástroje?

Na konzervatoři jsme měli povinné piano, tak bych
možná ještě něco zahrál. A jinak, jak už jsem zmínil, jsem hrál na housle, na
které jsem v podstatě nesáhl od té doby, co hraji na kytaru, ale rád bych se k
nim jen tak rekreačně jednou vrátil.

 

Skládáte si také vlastní hudbu a texty? 

Hudbu i texty skládáme s Filipem Sázavským,
snažíme se působit jako autorská dvojice. Nemáme určené, ani to nevyplývá z
dosavadní spolupráce, kdo co dělá víc. Občas přinese část textu Filip, jindy
já, ale finální podobu doděláváme vždy společně a tak je to i s hudbou. Jsme
domluveni, že veškerou společnou autorskou činnost máme vždy půl na půl.

 

Odkud převážně čerpáte náměty? 

Může to znít ohraně, ale převážně ze života. Málokterá
naše písnička je kompletně smyšlená, alespoň část se vždy pojí s tím, co jsme
skutečně zažili. I když píšeme pro někoho jiného – s čímž máme zatím minimum
zkušeností – snažíme se vždy text spojit s něčím konkrétním.

foto: Lenka Hatašová

 

Jako každý hudebník v sobě určitě nosíte
také svůj umělecký sen. I když se vize ani představy nemají prozrazovat, můžete
pro čtenáře magazínu Best of učinit výjimku?  

Můj hudební sen je v tuto chvíli, aby se naše
deska eFeM s názvem Zmatená
generace setkala s úspěchem, aby lidé měli rádi naše
písničky a texty a abychom díky ní mohli hrát samostatné koncerty. Prostě je to snem každého muzikanta, který něco vytváří.

 

S Filipem Sázavským jste vytvořili duo. Můžete
přiblížit, jaká náhoda vás svedla dohromady? 

S Filipem se známe od dětství a už tehdy jsme si
říkali, že bychom chtěli mít kapelu, ale uskutečnili jsme to v podstatě až teď,
respektive před pár lety. Nějaký čas však trvalo, než jsme nashromáždili dostatek
potřebného materiálu k vydání CD. Netlačil nás tolik čas, měli jsme volnější
tempo, přesto přibližně rok trvala příprava celé desky, než jsme mohli jít do
studia. O hudební produkci desky se staral Jan Steinsdörfer, který vybral studio
Lukáše Martinka a na druhou část natáčení studio Michala Šenbauera. Měli jsme
natočeno během asi šesti dnů. Nejvíce práce zabrala postprodukce, proto budeme
vydávat desku až nyní, skoro po roce od natočení.

 

Máte mimo hudbu čas ještě na jiné zájmy?  

Baví mě stříhání videí, tomu se poslední dobou
věnuji nejvíc. Jsou to především videa k našim písničkám, takže se pořád vše
točí okolo hudby. Jinak k mým zájmům patří například golf. Většina lidí si
myslí, že to není ani sport, ale to se pletou. Je to velmi náročný sport,
hlavně psychicky.

 

Jak se kytarista dostane ke golfu?

Ke golfu mě přivedl můj kamarád a spoluhráč z
kapely basista Tomáš Lacina. Říkal jsem si, že by to mohlo být fajn, aspoň
nějaký sport, čerstvý vzduch, a nakonec mě to opravdu chytlo.

 

Je někde v Česku nebo v nejbližší cizině
oblíbené místo, kam se rád vracíte a kde si dobíjíte baterky?

Určitě je to doma v Praze, rád se z náročných
cest po koncertech vracím domů, kde se nachází ideální místo na dobití baterek.
Mluvím o takovém tom běžném dobíjení. Pak samozřejmě přichází na řadu dovolená,
která nemusí být každý rok, ale je na delší dobu a co možná nejdál. Letos jsem
byl s přítelkyní na Bali na pět týdnů. A to byl ideální restart.

 

S jakým kytaristou byste si na
koncertě rád zahrál? 

Splnil by se mi sen, kdybych si mohl zahrát s
Davidem Kollerem. Není to primárně kytarista, ale obdivuji ho jako muzikanta
obecně a kapela Lucie patří jednoznačně k mým nejoblíbenějším.

 

Nakonec se neskromně zeptám: Chtěl
byste někdy v budoucnu vyprodat strahovský stadion?

Takové ambice vůbec nemám. Měl jsem možnost hrát
velké koncerty a rovněž opravdu malé. Jako kytaristovi mi velké koncerty
vyhovují, davy lidí, show a všechno kolem, ale jako frontmanovi, což je role,
se kterou se nově seznamuji, mi více vyhovují menší prostory. Možná je to jen
tím, že nemám v tomhle ohledu tolik zkušeností, avšak zatím tomu tak je. Měli
jsme s eFeM možnost zahrát si v Balbínově poetické hospůdce před kapelou Neřež a to byl pro mě výjimečný koncert.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky eFeM: www.efem.cz

Vytvořeno ve spolupráce s hotelem Grandior www.grandior-hotel.cz

Designhotelem Elephant Prague www.elephant-hotel.cz

LE Hotel Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová