„Když se kouknu
kolem sebe, každá herečka je svá, jako každá žena v jakémkoli jiném povolání.“ Kateřina Janečková
O tom, že má herečka Kateřina Janečková tvůrčí potenciál, není pochyb. Důkazem
toho je i její nový projekt, televizní pořad Hledáček, na kterém pracuje
společně se svým přítelem Radimem Jírou. Jako herečka si vydobyla svoji pozici
už jako malé děvčátko, které se bez vědomí rodičů přihlásilo na casting a předvedlo
ukázku z nastudované dvojrole Berušky a Ferdy Mravence. Dnes už je z Báči, jak
jí říkají její nejbližší, herečka, která se směle pohybuje nejen na divadelních
prknech, ale také před televizními kamerami.
Katko,
v jakých představeních vás můžeme aktuálně vidět v divadlech?
V divadle Bez
zábradlí ve hrách „Jakub a jeho pán“ a „2x Woody Allen“. V zájezdovém
představení „Láska a párečky“ a v divadle Na rozhraní v „Čertovské pohádce“.
Od září také v Městských divadlech pražských ve hře „Sto roků samoty“.
Jaké
role jsou vám blízké a baví vás?
Baví mě hledat cestu ke
každé roli, ale důležité je pro mě také to, s jakým týmem lidí se hra připravuje.
Od toho se pak odvíjí i oblíbenost dané role.
Do
některých rolí vás obsazuje také váš otec, Jaromír Janeček, který překládá
francouzské hry. Naskytly se vám také nějaké příležitosti ve Francii?
Ano, pod tátovou režií
jsem měla příležitost zahrát si pěkné role. Z nynějších je to třeba Margot ve
hře „Láska a párečky“, kde alternuji se Simonou Postlerovou. A co se týká Francie
– odmala jsme tam jezdili, takže se francouzsky domluvím, ale ještě nikdy jsem
se tam o práci neucházela, i když mě to často napadlo. Před rokem jsem tam jela
na pantomimický workshop k Eleně Serra a je pravda, že se mě na konci zeptala,
jestli mě nenapadlo tam zůstat, že by se mnou ráda pracovala dál. Přiznám se, že
mi nasadila brouka do hlavy, protože mě ta práce tam zaujala, ale zatím jsem její
nabídku nevyužila. Na jednu stranu bych jela hned, vždycky to byl můj sen, ale
na druhou stranu jsem u nás spokojená a nechci opouštět přítele. Pokusila jsem
se proto najít něco podobného u nás, dala jsem si přihlášku na HAMU a přijali
mě. Co bude dál, to se uvidí.
Jaká
z her, které z francouzského originálu přeložil a režíroval zde
v Praze váš otec, vás nejvíce oslovila a proč?
Z těch tří her
byla každá trochu jiného žánru a oslovily mě všechny. „Šampionky“ mě třeba
zaujaly tím, že jsme si zasportovaly. Hra je totiž o třech běžkyních maratonu,
a většinu představení jsme tudíž byly v pohybu. Já hrála Larigotte, tu
nejmladší, naivní. Naopak ve hře „Láska a párečky“, což je konverzační komedie,
ve které mám roli třicátnice Margot, si můžu zahrát civilně.
Myslíte
si, že český divák spíše přijímá a chápe hry od našich autorů, anebo od těch
zahraničních?
Nejsem dramaturg, takže
to nedokážu posoudit. Myslím, že nezáleží na původu autora, ale na hře samotné.
Vnímám ale, že hodně diváků dává přednost komediím.
Měla
jste, nebo máte, ambice prosadit se v nějakém zahraničním, nebo
koprodukovaném filmu?
Určitě bych si
v nějakém zahrála ráda, kdyby přišla nabídka. Ale do žádných zahraničních
castingových agentur jsem se zatím nezapisovala.
Setkala
jste se s tím, že pokud jste hrála televizní role, mělo to vliv na
možnosti dalších televizních příležitostí? Pokud ano, jaký?
Jestli se ptáte na to,
zda jdu „z role do role“, tak to se mi stalo jedinkrát. Režisér seriálu „Náves“
mi nabídl roli v pohádce „Restaurace U prince“. Jinak nevím, zda mě zvali na
castingy proto, že mě někde viděli. Po seriálu „Ošklivka Katka“ mi přišly
nějaké nabídky, ale ne přímo herecké. Naopak mě prý na některé konkurzy
nechtěli zvát. Mimo té pohádky jsem ale vždy musela projít konkurzem, žádná
nabídka rovnou mi ještě nepřišla.
Domníváte
se, že herci neprospívá, když hraje seriálové role? Že to pak je s obsazováním
do filmu složitější?
Myslela jsem si to před
lety, když u nás začal boom nekonečných seriálů, ale dnes už si to nemyslím. I
když někteří tvůrci filmů si to myslet asi můžou, to nevím. Dnes už se
v podstatě skoro nic jiného, než nekonečné seriály a filmy do kin, netočí.
A herci tak nemají moc na výběr, pokud se chtějí uživit. Platy v divadlech jsou
totiž podprůměrné. Z filmu do seriálu je to ale určitě jednodušší než obráceně.
A pak je to také individuální. Jak sama vidíte, někteří herci jsou všude a jiní,
ač neméně dobří, nepřeskakují z televize do televize a z filmu do
filmu. Řekla bych, že je to také hodně o kontaktech.
Máte
právě nyní nějaký zálusk či vyhlídky na filmovou roli?
Rýsují se mi dvě menší
role, ale dokud nemám v ruce natáčecí plán, nechci nic předbíhat. Jsem ale
ráda, že jsem po letech byla pozvána na dva konkurzy na film. Alespoň mi to
potvrdilo, že mě „Ošklivka“ nezaškatulkovala u všech.
S přítelem
Radimem Jírou se věnujete novému, společnému projektu. Prozradíte nám o něm
více?
Je to pořad „Hledáček“.
O rekordmanech a rekordech v Čechách a trochu o geocachingu. Zatím jsme ve
fázi, kdy máme natočený pilotní díl a začínáme shánět sponzory. Televize nás
totiž neplatí, nabízí nám pouze reklamní čas a odvysílání pořadu. Bližší
informace najdete na www.hledacektv.eu .
Jakou
máte o obsahu „Hledáčku“ představu?
Medailonek o daném
rekordu a rekordmanovi, info okénko o navigačních technologiích a geocachingu, anketa,
soutěž, krátké scénky. Jsme na začátku, uvidíme, co všechno se do pořadu vejde.
Dá
se říci, že je vám blízké i režírování? A uvažujete o tom, že byste se
v této profesi v budoucnu realizovala?
Člověk uvažuje o spoustě
věcí. Záleží na tom, kdy se rozhodne do té dané věci „pustit“. A to teď
necítím, i když nemůžu říct, že bych o režii neuvažovala. Mám v hlavě
jeden projekt propojující činohru s pohybovým divadlem, ale raději bych
v něm hrála, než jej režírovala. Začala jsem kvůli tomu chodit na
akrobacii na šálách, tak abych to mohla uplatnit. Rozhodně ale budu muset najít
režiséra, který bude sdílet moji představu.
Jaké
byste řekla, že jsou hlavní předpoklady pro práci herečky?
To je spíš otázka pro režiséry. Samotnou by mě
to zajímalo. Určitě je důležité se nebát postavit se na jeviště před lidi. Vždycky
jsem si myslela, že je to o talentu, o štěstí a o příležitostech, ale nevím.
Vnímáte
vy sama, jako herečka, některé vlastnosti pro tuto profesi jako vysloveně
klíčové?
Ne. Když se kouknu
kolem sebe, každá herečka je svá, jako každá žena v jakémkoli jiném povolání. Některé
jsou „loktařky“, další to zapotřebí nemají.
V čem
podle vašeho názoru často herečky svoji profesi podceňují?
To je možná otázka pro
zkušené paní herečky. Já si všímám spousty věcí, ale takovéto otázky si
nekladu.
Co
vy a společenské akce? Jakým akcím a jaké společnosti dáváte přednost?
Nemůžu říct, že něco
upřednostňuji, nebo nesnáším. Záleží na okolnostech každého dne, jestli mám,
nebo nemám chuť někam jít. Člověk má v dnešní době, svým způsobem, spoustu
možností. Když se sejde společnost fajn lidí, je jedno, co to je za akci. Nejlepší
akce stejně bývají ty neplánované.
Jak
vypadá váš volný čas? Jak a kde ho nejraději trávíte?
Pro mě je
v podstatě celý život volný čas, jen na mně záleží, jak si ho naplním. A
zatím je pro mě i moje práce způsob trávení volného času, protože mě baví. A naopak,
když někdy není dost práce, cítím se daleko upracovaněji. Ráda trávím čas
s Radimem, podle toho, co si vymyslíme. A také při akrobacii na šálách, kulturou,
lenošením, ve společnosti, cestováním… a tak různě.
Jak
si stojíte jako herečka vs. žena v domácnosti? Dáváte přednost kariéře,
nebo přijde na řadu i rodina?
Pojem kariéra a rodina
je dost širokospektrální. Mně by stačilo ke štěstí uživit se a mít rodinu. Beru
věci, tak jak přicházejí, kariéru neumím ovlivnit a na dítě se moc těším. A až
to přijde, možná vám na tuto otázku odpovím. Kdo ví, do jaké míry se mnou
mateřské hormony zatočí.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Karel Pražák
Oblečení: Prospekta
móda, Pařížská 18 www.prospektamoda.cz
Zelené šaty – MALO
Puntíkatý top a bílé
jeansy – Dolce and Gabbana
Šaty se vzorem – Etro
Vlasy: kadeřnictví Toni and Guy
Foceno v restauraci
Fama Gand v Praze www.famarestaurant.cz
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz