Ema Krahulíková – muzikálová producentka

Ema
Krahulíková je
úspěšná a neúnavná
muzikálová producentka,
jejíž jméno stojí pod mnohými díly tohoto uměleckého žánru. Na
začátku letošního dubna se podílela i na uvedení muzikálu Antoinetta – královna Francie v pražském divadle Hybernia. A vmísíte-li
se i v těchto dnech na náměstí Republiky do davu zahraničních návštěvníků, všimnete si, že téměř všichni s úctou pohlédnou k průčelí této divadelní scény.

 

Kdy
vás poprvé okouzlilo divadlo a kdy muzikál? 

Divadlo mám ráda od malička. Vzhledem
k tomu, že pocházím z opravdu chudých
poměrů, byla pro mne návštěva divadla velký zážitek a vidět herce na jevišti
byl prožitek na několik dní. Měla jsem možnost jako jedna z prvních
pracovat v produkci Karla Svobody na muzikálu Monte Cristo. Když jsem spatřila Karla Svobodu poprvé, nemohla jsem
ani promluvit. A zažít na vlastní kůži vůni divadelního světa bylo něčím, co mě
poznamenalo na celý život.

 

Co podle
vás odstartovalo boom muzikálových představení v českých zemích? Touha po něčem
novém, vyprahlost či obdiv k tomuto hudebně-dramatickému umění za hranicemi
naší vlasti? 

Podle mne se jedná o dlouho
neprobuzený obdiv k tomuto hudebně-dramatickému umění. Každý divák miluje
jiné téma, melodie, texty, a proto existuje na naší scéně tolik rozličných
představení, aby si každý mohl vybrat podle svého přání.

 

Podle
jakých aspektů vybíráte nová představení?

Mám nesmírně ráda historii, líbí se mi
staré historické příběhy a to mne hodně ovlivňuje při výběru muzikálu. Můj manžel tvrdí, že bych se měla dát
vyšetřit, protože všechny mé muzikály kromě Mary
Poppins končí smrtí.

 

Málokdo
z diváků si dovede představit náročnost vaší práce. Co na volbě a uvádění
nových muzikálů představuje největší dřinu – a zároveň i největší radost, dá-li
se to tak říci?

Uvést nový muzikál je opravdu těžké. Musíte vybrat titul, najít realizační
tým, sehnat sponzory, domluvit se s herci. Velmi důležité je zajistit
reklamu a hlavně prodat vstupenky, takže pracujete sedm dní v týdnu a
deset hodin denně. První radostné okamžiky přicházejí při zkoušení a tvoření muzikálu. Je krásné vidět, jak celek
postupně vzniká, jak režisér vede herce, jak se rodí scéna, jak dopadne první
zkouška kostýmů. Potom náhle přijde premiéra a vy máte radost, jak to na tom
jevišti všechno do sebe pěkně zapadá a hraje.

 

Na
jakém místě stojí inspirace a entuziasmus ve vaší profesi? 

V mé profesi je entuziasmus,
dovolím si tvrdit, samozřejmostí a číslem jedna. Bez něj byste těžko
šel tvořit dílo, kde hraje 42 lidí, kde je 242 kostýmů.

 

Musíte
mít jako
muzikálová producentka právnickou agendu v malíčku, nebo spolupracujete s
profesionálními advokáty a právníky?

Pracuji s profesionály. Myslím si, že každý má dělat to, co
opravdu umí. Jinak by to ani nešlo.

 

Vaše
společnost Musical
Production
dosáhla v loňském roce finančního úspěchu spolu s panem Václavem Pešírem. Je
pravděpodobné, že se zlaté časy muzikálů do české kotliny v dohledné době opět vrátí?

Muzikál je krásná záležitost, věřím, že budou hojně navštěvovány, a to právě proto, že každý nabízí
jiné téma.
Věřím, že zlaté časy opět nastanou.

 

Do
Prahy přivážíte kultovní muzikál Ples
upírů známého oscarového režiséra Romana Polanského. Bude to ve vaší
profesní kariéře tzv. třešnička na dortu? 

Ráda bych tuto třešničku ochutnala,
nicméně stále ještě ladíme licenci. Nic se nemá prozrazovat předem, tajemství
je o to lákavější.

 

Jakými
cestami se bude muzikálový trend ubírat v následujících letech?

To neumím posoudit, vím pouze, že se
divákům převážně líbí původní muzikály, ale také se hodně těší na muzikály
zahraniční, takže si myslím, že konečné rozhodnutí o tom, na která muzikálová představení budou chodit více, zůstane zcela na
nich.

 

Zdá
se vám někdy o tématech a o příbězích, jež čekají teprve na své muzikálové
objevení? 

To se mi opravdu nezdá, nemám na to,
abych pravdu řekla, ani čas. Bohužel jsem utahaná jako kotě, takže večer padnu, sotva popřeji manželovi dobrou noc a spím jako
pařez.

 

Můžete
mi alespoň říci, kdo u nás podle vás v posledních letech píše nejlepší
muzikálové scénáře? 

Ani tady neumím odpovědět, protože
právě muzikál mne naučil na otázku „Co je nejlepší?“ neodpovídat. Ale myslím si zcela upřímně, že
bravurní texty pana Borovce jen tak někdo nepřekoná. Je v tom prostě výborný.

 

Jak
relaxujete a kde nabíráte nové
síly? 

Relaxování docela zanedbávám, ale jsem
velmi šťastná, když se mi podaří během víkendu vidět šest svých vnoučat. Žijí
svým jiným světem, v němž je místo na mnoho nejrůznějších drobných radostí, k
nimž se můžeme jen obtížně vracet. To mě vždy hodně potěší a nabije.

 

Kolikáté
místo by v pomyslném žebříčku muzikálových zemí obsadila Česká republika?

Viděla jsem nespočet muzikálů v mnoha zemích světa, ty naše bych zařadila na krásné druhé místo. A když
uvážíme, kolik je dnes muzikálových velmocí, je to pro naši zemi kulturní
vyznamenání i nevyřčená pochvala, o níž se ví i daleko za našimi hranicemi.

 

Jaké
přání byste si chtěla ještě v letošním roce splnit?

V letošním roce bych měla přání
pro celou naši širokou muzikálovou společnost, abychom hlavně vydrželi, pospolu
tvořili a aby se k nám ke všem vraceli spokojení diváci. Odcházejí-li od nás s dobrou náladou,
určitě to sdělí svým dalším přátelům i známým. Jsou pro nás tou nejlepší
reklamou, zárukou i pro další budoucí léta. 

 

Dalo
by se říci s lehkou nadsázkou, že muzikál je „vlk v rouše beránčím“ mezi
operou, operetou a klasickým divadlem?

Dle mého názoru zcela jistě ano. Obnáší to někdy
„chůzi po tenkém ledě“, nesmírné množství práce, koneckonců i štěstí.

foto: Lenka Hatašová

 

Dáváte
spíše možnost při obsazování hlavních rolí umělcům již mediálně známým, nebo se
zaměřujete i na neokoukané – a jak se nejednou říká s trochou ironie – nadějné mladé tváře?

Při obsazování rolí vždy spolu s režisérem
dbáme na to, aby postava odpovídala charakteru, který je uveden v díle.
Nebojím se obsazovat mladé lidí, kteří teprve na svoji slávu čekají. Mám radost, že jim mohu
dát a nabídnout šanci a oni mohou ukázat, co v nich je nejlepšího. Mládí vždy
prahne po poznání i seberealizaci. Možná o to více, neboť netuší, co je všechno
ještě čeká. Ale odvaze se meze ani mantinely nekladou.

 

Při
řešení výtvarné stránky scény dominuje okázalost i bohatost kostýmů a dekorací, či je někdy přínosnější jiné hledisko?

Snažíme se vycházet z toho, jaký titul zrovna
chceme uvést. Antoinetta byla jasně
dána bohatostí kostýmů, protože ona taková byla, odráží v sobě i stav tehdejší
společnosti, nálad lidí a
obsahuje ve své podstatě jejich myšlení. Dalo by se říci, že mi do těchto věcí hodně mluví
dramaturg. Posléze se však shodneme na stejné vizi.

 

Kdo
ze současných výtvarných umělců je vám nejbližší? 

Nerada bych na někoho zapomněla, ale ráda bych
poznamenala, že výtvarníci, kteří pro
nás pracují, musí nejenom být nebývale zruční, vynalézaví, ale jejich tvorba
musí obsahovat jistý „přesah“, který sice není na první pohled vidět, ale v průběhu
realizování muzikálové scény vždy vypluje na povrch. 

 

Mnohé
čtenáře by jistě zajímalo, jak vypadá váš běžný pracovní den…

Můj pracovní den je v podstatě stále stejný.
Vstávám v šest hodin ráno, vyvenčím své dva psíky westíky, nasnídám se a
jedu do divadla. První věcí, kterou pravidelně udělám, je kontrola prodeje na
příští týden. Potom mívám zhruba čtyři
schůzky před obědem, odpoledne si nechávám na řešení problémů kolem firmy.
Večer jdu na představení a potom jedu domů.

 

Když
se přenesete přes všechna úskalí, jež se kolem tu a tam rozhodně vyskytnou, je
to s muzikály jako s dětmi? Nakonec vám všechny přirostou k srdci? A je
pravdou, že ten, s nímž bylo nejvíce dřiny a zlobení, se stává nejbližším? 

Ano, zcela jistě je to tak. Určitě to znáte z vlastní zkušenosti,
protože nejnovější muzikál či knížka ještě vonící tiskařskou černí v nás
vzbuzuje starosti i neklid, jestli jsme ji přivedli do toho nejvhodnějšího
světa. Poté, co se narodí, už žijí svým vlastním životem a jen málokdy můžeme zasáhnout
do jejich osudů.

 

Jak
je pro tvůrčí
činnost podstatné
dobré rodinné zázemí? 

Rodinné zázemí, o němž se zpravidla příliš
nemluví, je velmi důležité, nejpodstatnější ze všeho. Mám opravdu veliké
štěstí, že můj manžel má pro moji práci úžasné pochopení. Velmi ho obdivuji už
právě proto, že mu každý den předkládám a oznamuji svá rozhodnutí, jež
vyplývají z toho, jak se mi zrovna daří. Jakmile usilovně hledám sponzory
a chodím dva měsíce po schůzkách a výsledek je nulový, trpce oznamuji, že nový
muzikál asi nebude a že nic nemá cenu. Za chvíli na to se něco neočekávaného
stane, vše se v dobré obrátí,
náhle se rozjíždí jako již tolikrát nový muzikál. Manžela vůbec nic z toho
nerozhodí. Dokonce jej podezřívám,
že s tím vším tak trochu dopředu počítal.

  

Když
se nějaké dveře před vámi nečekaně zavřou, zcela jistě se otevřou jiné. Kolikrát v životě se vám to již stalo?

Mám-li se přiznat, a ani to nedokážu přesně
spočítat, stalo se mi to už mnohokrát. Vlastně jako komukoliv z nás. Možná by
mi ani prsty na obou rukách nestačily. V tom spatřuji životní krásu i
optimismus. Neplatí to jen o těch pomyslných dveřích. Mezi zavřenými okny se
také objeví a najde nějaké to okno, které nikdo před vámi nedokáže uzavřít
okenicí a z něhož je vidět do dálky.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno
ve spolupráci:

Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

GrandioR
Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE
Hotels Group

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz