„Být klarinetista mi přijde málo,“ říká
jeden z našich největších mladých hudebních talentů. O obrovském nadání Felixe
Slováčka mladšího není pochyb. Do vínku ho dostal opravdu mnoho. Po tátovi
hudební, po mamince to herecké. Z pódia jej můžeme slýchat v mnoha hudebních
uskupeních, jako jsou Pražský saxofonový
kvartet, Eduard Nápravník Trio,
či coby skvělého zpěváka s big bandem jeho otce Felixe. Svým hereckým
talentem nás okouzluje v muzikálech Kapka
medu pro Verunku a Sněhová královna,
které uvádí divadlo Hybernia, nebo na
prknech legendárního divadla Semafor,
převážně v komediálních rolích. Rád totiž lidi baví. V neposlední řadě je také
festivalovým producentem a dramaturgem. Skromný Felix Slováček jr., obdařený
neskutečným nadáním a charismatem, je v našich poměrech doslova ohroženým
druhem.
Foto: Robert Vano
Hrajete v několika hudebních
uskupeních, dirigujete, věnujete se herectví, jste také dramaturgem festivalu.
Co vás v současnosti nejvíce
zaměstnává?
Jsem tělem i
duší muzikant. Hudba je pro mě vším. V poslední době jsem ale zabrousil i do
role herecké, což mě nesmírně baví a i maminka je za to ráda.
Co vás na herectví oslovuje?
Baví mě bavit
lidi, což dělám i jako muzikant. Cítím určité naplnění, když se smějí.
Takže jste převážně komediální typ?
Dá se to tak
říct. V podstatě hraju v samých komediích. V divadle Semafor představuji Polednici v geniálně
napsaném představení Kytice. Dále účinkuji v Kdyby tisíc klarinetů a Rytířích
z Blaníku a krasavici Lídě. Krásná představení s velkou dávkou legrace.
Jak probíhal konkurz do divadla, ve
kterém vaše maminka Dagmar Patrasová strávila spoustu let?
Byla to spíše
náhoda. Přišel jsem se do Semaforu
podívat na jedno představení, a protože si pana Suchého nesmírně vážím, chtěl
jsem ho pozdravit a vzdát mu hold. A slovo dalo slovo. Zrovna připravovali Kdyby tisíc klarinetů a potřebovali
herce, kteří hrají na klarinet a umí se pohybovat na jevišti. Navíc mě paní
Molavcová viděla v jiné hře a oslovilo ji to.
Hrajete také postavu Honzy v muzikálu Kapka medu pro Verunku. Jak se vám hraje
tato pohádková role?
Je to role
šitá na moje tělo. Honza se s ničím moc nepáře, jde rovnou na věc. Hraje se mi
to opravdu moc dobře
Většina lidí vás ale zná především
jako skvělého klarinetistu a saxofonistu. Kterému nástroji dáváte přednost?
Obojí mám moc
rád. Klarinet jsem vystudoval na Pražské
konzervatoři a saxofon vnímám jako své hobby. Hraju v Pražském saxofonovém kvartetu.
Na to, že je saxofon jen vaše hobby, na
něj hrajete zatraceně dobře. Jakému typu saxofonu dáváte přednost?
Mám rád
všechny typy saxofonů, od sopránového po baryton. Přesto dávám přednost tomu
sopránovému, asi po tátovi. Baví mě ten zvuk.
Na kolik nástrojů umíte hrát?
Studoval jsem
piano, bicí a klarinet. Postupem času mi ale zůstala vášeň převážně pro dechy.
Na piano už moc necvičím, což by bylo potřeba. Bicí mě také moc bavily, ale
táta více méně rozhodl, že budu na konzervatoři studovat klarinet. A málem bych
zapomněl na kytaru, tu jen tak okrajově, chci se hlavně věnovat dirigování.
Existovala ve vašem životě vůbec
možnost, že byste se živil něčím jiným než hudbou?
Bylo za mě
tak trochu rozhodnuto. (smích) Přesto
jsem měl období, kdy jsem se toužil stát kuchařem. Naštěstí mě to ale přešlo.
Dodnes vařím rád, především středomořskou kuchyni. Hodně jsem se také naučil od
mámy, která je výborná kuchařka.
S tátou Felixem Slováčkem hodně spolupracujete.
Jaká je rodinná konstelace na pódiu?
S tátovým big
bandem zpívám pravidelně a moc mě to baví. Miluju swing a zvuk big bandu.
Spolupráce je skvělá.
Zmínil jste swing. Jaké další žánry
vás oslovují?
Swing a jazz
mám velice rád. S orchestrem hrajeme především klasickou hudbu, starší, ale i dvacáté
či jednadvacáté století. Na konzervatoři jsem byl frontmanem rockové kapely,
kde jsem hrál na kytaru. Takové klasické rockové trio. Mám rád zkrátka všechnu
hudbu.
Kolik hodin denně cvičíte?
Řekněme, že
cvičím tři hodiny denně. Ale není to pravidlem. (smích) Mám hodně práce a na cvičení nezbývá vždy čas. Na zkoušky
ovšem chodím a vždy se snažím být dobře připravený.
Je dobré slyšet, že šikovný muzikant
má v naší zemi hodně práce. Ne všichni jsou ale schopni se takto prosadit. Jak
hodnotíte naši hudební scénu?
Nevím přesně,
co je naše hudební scéna. Jsou to ceny Anděl
nebo slavíci? Mám rád kapely jako Pražský
výběr či Lucie. Myslím, že fakt,
že se mnoho muzikantů hudbou neuživí, je problém konzervatoří, kterých je u nás
opravdu mnoho. Jen v Praze jsou tři a to je opravdu vysoké číslo. Tyto školy
každý rok chrlí spoustu talentů, kteří se hudbou opravdu nemají šanci uživit. Z
mé třídy se například hudbě naplno nevěnuje ani třetina. Je těžké se prosadit a
získat místo třeba v orchestru je téměř nemožné. Konkurzů na takový post se zúčastní
až dvě stě, ne-li více muzikantů.
Vy sám jste ale to štěstí měl. Dva
roky jste působil v Karlovarském
symfonickém orchestru. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Hrál jsem
první klarinet. Byla to úžasná zkušenost, neskutečně jsem si rozšířil
repertoár. Už bych to ale nechtěl dělat. Je to hodně práce, spousta cvičení a
zodpovědnosti. Navíc hrát s orchestrem je časově velmi náročné. Nic jiného se
nedá při takové práci stíhat. A já mám mnohem větší záběr. Je toho tolik, co mě
baví, a chci se věnovat více věcem. Rád hraji sólově, je to pro mě větší
zábava.
Mnozí naši umělci se stavějí odmítavě
k různým hudebním oceněním jako zmiňovaný slavík. Jaký je váš názor na tyto
hudební trofeje? Jsou pro vás důležité?
Ani ne. Zdá
se mi, že takové ceny získávají stále stejné kapely a zpěváci. Všem jim tyto
ceny přeji a všechny kapely, které každoročně v těchto soutěžích bodují, mám rád.
Já se ale věnuji menšinovým žánrům, takže takové věci jdou mimo mě. Pokud bych
ale získal anděla za píseň roku nebo Grammy
za dobrou desku, budu samozřejmě rád. Přesto nejsem soutěživý typ.
To mě překvapuje. Myslela jsem, že být
úspěšný vyžaduje jistou dávku soutěživosti. Co tedy myslíte, že stojí za vaším
úspěchem?
Neustále na
sobě pracuji. U nás jsou mraky talentovaných muzikantů, kterým ale nikdo
nepomůže, nikdo je nemá zájem nikam postrčit. Jen na nich vydělávají peníze,
mám na mysli například talentové soutěže. Velkou roli hraje také bulvár. U nás
chybí producent, který by opravdu pomáhal talentovaným lidem. Ani nemluvě o
jazzových muzikantech. Vše je holt o penězích, vizáži a štěstí. Věřím ale tomu,
že každý dostane, co zaslouží. Lidem, kteří na sobě tvrdě pracují a mají v sobě
pokoru, se to jednou vrátí. Raději jít pomalu, ale jistě. A to je můj případ.
Nikdy jste tedy netoužil po velké a
rychlé slávě?
Ale určitě
ano, když jsem byl mladší. Dokonce jsem kvůli své rockové kapele Nails neodcestoval do USA na střední
školu, kde jsem chtěl studovat. Viděl jsem se jako rocková hvězda. Bylo to úžasné,
když celé Rock Café zpívalo mou
píseň. Nakonec jsme se ale stejně rozpadli.
Přesto jste později do zahraničí
odcestoval, a to do Osla, kde jste absolvoval stáž. Jakou zkušenost jste si odtud
přivezl? Dá se srovnat studium na hudební škole v Norsku a u nás?
Zkušenost to
byla úžasná. Dokonce bych si uměl představit v Norsku trvale žít. Je to krásná
země s milými lidmi. Studium je naprosto srovnatelné, u nás máme také výborné
zázemí a skvělé učitele. V Norsku přesto vládl jakýsi uvolněnější přístup.
Výhoda byla také v tom, že tamní škola byla vybavená skvělými zkušebnami a
cvičebnami. Tím u nás bohužel školy nedisponují. Když jsem chodil na
konzervatoř, měl jsem velkou výhodu, protože jsem bydlel doma a tam jsem mohl i
cvičit. Pro ty, kteří bydleli různě na kolejích nebo se spolubydlícími, bylo
cvičení těžší – museli se střídat v páru cvičeben, které konzervatoř měla k
dispozici, a to navíc jen v určitých časech.
Založil jste několik kapel a také se
věnujete skládání. Hledáte inspiraci v zahraniční hudbě?
Ano, hodně
poslouchám a inspiruji se. Je to důležité. Mám rád umělce, jako jsou Michael
Jackson, Stevie Wonder, Peter Gabriel, Quincy Jones, Alice in Chains, Nirvana,
Paul Anka, Toto, Tony Bennett, Frank
Sinatra, Natalie Cole, Earth,Wind &
Fire. Z klasické hudby mě velmi oslovuje Ludwig van Beethoven, Leonard Bernstein, Anton Bruckner, Gustav
Mahler, P. I. Čajkovskij či Johannes Brahms. Co se týká klarinetistů, tak Martin Fröst, Eddie Daniels, Paquito D’Rivera a z dirigentů
Leonard Bernstein, Carlo Maria Giulini, Daniel
Barenboim, Václav Neumann, Karel Ančerl, Rafael Kubelík a mnoho dalších.
Na pódiu jste jako doma. Jak bojujete
s tím, když se sejde publikum, které je vlažné a nebaví se? Jak se to vůbec
stane?
To je opravdu
nepříjemné. Občas se to zkrátka takto sejde. Možná je to tím, že si lidé chtějí
spíše odpočinout a nechtějí se ani tak bavit. To ale k naší profesi patří.
Například pražské publikum je náročné, máme tu spoustu zábavy a lidé jsou, řekl
bych, zmlsaní. Vzpomínám na úplně první představení Polednice, ve kterém jsem hrál. Lidé se málo smáli, přestože to pan
Suchý napsal naprosto úžasně. A hned druhé představení bylo o pět set procent
lepší, co se týče diváků. Do každého svého vystoupení, ať jako muzikant, nebo
herec, se snažím dát své naprosté maximum.
Pro muzikanta je jistě nejdůležitější
kvalitní zvuk. Jste na své zvukaře přísný?
Občas se
stane, že zvuk není dobrý. Obvykle se snažím zjistit dopředu, kdo bude
vystoupení zvučit. Je to pro mě opravdu důležité. Pokud jsou to lidé, které
znám, bývám v klidu. Stalo se mi ale, že jsem se při vystoupení vůbec neslyšel,
a to je nepříjemné. Publikum si toho třeba ani nevšimne, ale mně je z toho
nanic.
Máte profesionální přístup, ostatně na
naše setkání jste přišel na minutu přesně. To se moc nevidí. Vyžadujete takový
přístup i po ostatních, se kterými spolupracujete?
Mám rád
profesionály, sám se za něj považuji. Jsem dochvilný a ano, je dobré, když
takové je i mé okolí. Byl jsem vychováván od maminčina táty tak, že raději o
hodinu dříve než o hodinu později. Také jsem rád vždy připravený, zkoušky mě
neobtěžují, naopak. Když se člověk dobře připraví, pak je vše v klidu.
Zmínili jsme spolupráci s vaším tátou
Felixem Slováčkem. A co vaše máma? Dává vám herecké rady?
Ano, hodně mi
pomáhá. Připravujeme totiž nový muzikál Sněhová
královna s mámou v hlavní roli a rodinou Pixových, se kterými
jsem spolupracoval na Kapce medu pro
Verunku. Já tam mám hrát hned čtyři postavy – moudrého pana Vránu, Prince,
Zahradníka a Loupežníka. Hudbu složil Zdeněk Barták, režíruje to Lumír
Olšovský, který si zahraje hodného rádce sněhové královny, postavu ON. Moc se
na to těším.
Jste také dramaturgem a producentem Mezinárodního hudebního festivalu Eduarda
Nápravníka. Co vás vedlo k tomu založit festival?
Festival založil můj kamarád a vynikající klavírista Slávek Grochovský. Cílem
festivalu je seznámit širokou hudební veřejnost s hudbou neprávem opomíjeného
významného českého skladatele a dirigenta, který je pro ruskou a českou hudební
kulturu zcela zásadní. O Nápravníkovi je známo, že byl výborným dirigentem světové
úrovně, ale o jeho tvorbě toho víme pramálo. Proto jsme si zvolili jako cíl
uspořádání festivalu, kde by zazněla hudba tohoto velikána ruské a české hudební kultury.
E. F. Nápravník právem zaujímá významné místo v
historii ruské hudební kultury.
Máte neskutečně široký záběr. Kde vidíte
svou budoucnost? Budete se stále věnovat mnoha činnostem, nebo vsadíte na jednu
kartu?
Nemám chuť se
nijak profilovat. Chci dělat to, co mě baví. Nechci být ani ve škatulce sólový
zpěvák či klasický klarinetista. Mám spoustu zájmů a stále se chci posunovat
někam dál. Být klarinetista mi přijde málo.
Děkuji za rozhovor.
Text: Hana Robinson
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
a Perry Novotný www.fotoperry.cz, Dušan Dostál, Jana Pertáková, Necrania
Vytvořeno ve
spolupráci s hotelem Alwyn www.hotelalwyn.cz
a muzikálem Kapka medu
pro Verunku www.kapeska.cz
Oficiální stránky: www.felixslovacek.com
www.napravnikfestival.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
