„Pokud vzdáme svůj respekt
vůči důstojnosti, vzdáme i uznání toho, že slušnost a noblesa jsou pro dobrý
život lidí v pospolitosti důležité.“ Michal Horáček
Dovoluji
si soudit, že život Michala Horáčka nemůže být fádní a to už jen proto, že je nesmírně
kreativní, zvídavý a soutěživý člověk, který velmi potřebuje duševní činnost.
Díla Michala Horáčka jsou velmi diskutována, ať už se to týká jeho současné či
dřívější tvorby. A o to právě jde. Klást si otázky, hledat a otevírat klíčová
témata, projevit se. To jsou věci, kterým Michal Horáček ve svém životě dává
prostor v první řadě a vy si jej můžete přiblížit třeba v našem rozhovoru,
anebo v představení „Kudykam“, které míří na prkna Národního divadla v Brně.
Pro náš rozhovor v pražské restauraci V zatisi oblékala Michala Horáčka
firma Bandi Vamos, hodinky jsou značky Frederque Constant od společnosti hodinky-koscom, autorem fotografií je Robert Vano.
Často
se traduje, že dobrý umělec jen vzácně bývá zároveň také dobrý obchodník. Vám
se podnikání a umění už řadu let potkává v profesionálním životě. Vyhovuje
vám taková kombinace, nebo byl někdy po vašem boku nějaký manažer, pravá ruka?
Několikrát jsem na
universitní půdě vedl semináře tvůrčího psaní. První, co jsem studentům doporučoval
je toto: Zásadně se vyhýbejte větám jako „Je všeobecně známo,“ „Říká se, že…“
nebo taky „Často se traduje.“ Takové a podobné generalizace jsou neprůkazné a
nemají žádnou výpovědní hodnotu právě proto, že jsou to generalizace. Jakmile
takové výroky byť jen zlehka prozkoumáte, dojdete ke zjištění, že: někdy ano,
někdy ne, obvykle něco mezi tím. Lepší je zeptat se rovnou sám za sebe a na to,
co se údajně povídá, se neodvolávat.
V mém případě je to
tak, že vzhledem ke svým uměleckým aktivitám vůbec nejsem obchodníkem. Všechny tyto
mé aktivity jsou finančně prodělečné, což vždycky vím už předem. Za své knihy
si od nakladatelství neberu ani honorář, DVD „Strážce plamene“ jsem dotoval, projekt
„Kudykam“ rovněž.
Právě
to jsou situace, které by obchodní strategii řešenou manažerem vyžadovaly, aby
projekty našly lepší finanční bilanci. Neuvažoval jste o tom, svěřit tyto
projekty do rukou obchodně zdatného specialisty? Myslíte, že by to v našich
podmínkách vůbec šlo řešit tak, aby nebyly prodělečné?
Ne, neuvažoval. Obchodník by
se staral o výdělek. Já se starám pouze o to, aby projekt měl všechno, co
potřebuje z uměleckého hlediska, takže bychom si nemohli porozumět.
Partnera, s nímž si nemohu porozumět, nepotřebuji. Samozřejmě, že i
v našich podmínkách by se na rozličných projektech vydělat dalo, ale
z mých nároků by se muselo slevit. V projektu „Kudykam“ je například
jedna filmová dotáčka, konkrétně v písni Havrani, která trvá asi osm
vteřin. Se speciální kamerou, která umožňuje sejmout 1 000 oken za sekundu, ji
dělal člověk, který k tomu přijel rovnou z Milána od reklamy na
Ferrari. Jen tohle stálo 400 000 korun, a to byla ještě přátelská cena. Jistěže
to tam být nemusí – obchodník by to zaplatit nechtěl. Ale z uměleckého
hlediska to tam být musí, takže to tam je.
Jak
zvládáte tuto obchodně-uměleckou kombinaci? Doporučujete případně, aby se
umělci kromě umění také zajímali i o obchodní věci?
Umělci ať se starají o
uměleckou výpověď. Jakmile se začnou starat také o obchod, přestanou být umělci
a v nejlepším případě budou uměleckými řemeslníky. Budou se totiž muset
trefovat do předpokládaného vkusu čtenáře, diváka, posluchače. Skutečný umělec
se něčím takovým nezabývá, má dost práce s tím, aby naslouchal sám sobě.
Já mám jen to nezřízené štěstí, že sám sobě mohu být mecenášem a na obchodní
stránku nemusím příliš hledět.
Neuvažujete
vydat na toto téma nějakou knihu, v níž by se kloubil svět umění
s podnikáním?
Rozhodně ne. Můj případ je
unikátní, takže nikomu nemůže sloužit jako návod. Svět umění, jde-li o umění,
se s podnikáním nikdy nekloubí. Jsou to dva samostatné světy a musí
takovými zůstat. Obchodník nesmí umělci říkat, jak má své umělecké dílo
vytvářet, a umělec se nemá zabývat tím, jak bude obchodník jeho dílo uvádět na
trh. Jedině v takovém případě je nějaká naděje, že to bude fungovat.
V
roce 2009 jste představil jeden z vašich posledních projektů, lyrikál „Kudykam“
na scéně Státní opery v Praze (SOP). Setkaly se z dnešního pohledu vaše
představy o realizaci projektu „Kudykam“ s realitou?
Už dávno jsem si přestal
myslet, že představy se mohou potkávat s realitou. Existují jen přání,
nebo ještě spíše – sny. Mým snem bylo, aby „Kudykam“ sledovala plná Státní
opera, aby se diváci stali spolutvůrci představení tím, že vyslyší „Kudykamovu“
výzvu k cestě „Penzionem Svět“ i k cestě vlastním životem, který se
po takovém zážitku může třeba i měnit, nebo aspoň korigovat. K tomu v sedmdesáti
sedmi představeních došlo vrchovatou měrou a docházelo by i dál, kdyby SOP jako
veřejnoprávní instituce neprocházela tak složitým obdobím neustálých změn
vedení a koncepcí. Na nic si ovšem nestěžuji, každá z těch sedmasedmdesáti
příležitostí potkat se s diváky byla nádherná.
Osobně
jsem měla příležitost, když jsem navštívila představení ve Státní opeře v Praze,
vidět, že jste tam byl osobně také. Chápu dobře i z vaší odpovědi, že jste
na ta představení v rámci možností chodil osobně, kdykoli vám to okolnosti
dovolovaly?
Jako producent jsem takovou
odpovědnost cítil. Ale hlavně jsem tam chodil pro radost. Každé představení „Kudykama“
bylo jiné.
Jakými
změnami procházel „Kudykam“ v průběhu roku?
Každá změna v souboru,
kde mnoho rolí alternují tři nebo dokonce čtyři interpreti, z nichž mnozí nejsou
z Prahy, je organizačně extrémně náročná. Přesto došlo k určitým
úpravám v textu a zejména přibyla nová závěrečná píseň. Ta je sice
prezentovaná jako přídavek, ale ve skutečnosti jí představení vrcholí – přál
bych si, aby právě s touto písní v srdci divák odcházel.
Nyní
plánujete představit „Kudykam“ v Národním divadle v Brně. Zvolil jste
Janáčkovu operu. Jaká máte očekávání od brněnského publika? Máte s tímto publikem
již nějaké zkušenosti?
S brněnským obecenstvem jsem
se seznámil během koncertů „Ohroženého druhu“, který jsem uváděl. Byla to moc
hezká zkušenost. V Národním divadle ovšem může být obecenstvo úplně jiné.
Pro mě to není až tak podstatné – mým úkolem je předložit umělecké dílo, které
osloví jakékoli publikum.
Bude
představení v Brně v nějakých částech procházet inovací či změnami?
Ne. Budeme rádi, když po
půlroční přestávce odehrajeme představení tak, aby ten dlouhý výpadek nebyl
příliš patrný. Každopádně ale nepřijedeme s dietní zájezdovou verzí, nýbrž
v plné polní – v roli „Kudykama“ se například vystřídají všichni,
tedy Csongor Kassai, Karel Dobrý i Vojtěch Dyk. Přivezeme i celou zvukovou
aparaturu, dvacetičlenný živý orchestr i s dirigentem a vůbec všechno až po
vlastní maskéry. Taková scéna jako je Janáčkovo divadlo, součást divadla
Národního, si to rozhodně zaslouží. Je to pro nás čest, že tam můžeme „Kudykama“
uvést.
Uvažujete
o tom, že byste umožnil hrát „Kudykama“ i divadlům v jiných městech? Je to
vůbec realizovatelné, když vezmu v potaz, že představení doprovází živý
orchestr?
Uvažoval bych rád, ale
technicky to nejde. V České republice jsou jen dvě divadla, která splňují
jak jevištní požadavky naší scénografie, tak dostatečný počet sedadel
v hledišti. Státní opera a právě Janáčkovo divadlo v Brně. Obě mají
kolem 1 100 sedadel, zatímco třeba divadla v Ostravě nebo Liberci sotva
400. Tam by musela vstupenka stát přes 2 500 korun, aby se vůbec vrátily náklady…
Samozřejmě že „Kudykam“ by mohl přijet třeba do Sazka Arény, nebo jak se to
jmenuje, protože tam je možná 15 000 míst. Ale „Kudykam“ není estráda, ale
hudebně-dramatické dílo, které patří do divadla. Takže obchodník, který říká:
„Pojďme do velké haly“, je ode mne jako umělce okřikován: „Všechno má své
místo.“
Neuvažujete
tedy o případném partnerovi, sponzorovi, který by představení částečně dotoval?
Myslíte si, že zrovna mně by
někdo poskytl sponzorské peníze? Ani jsem se o ně neucházel, bylo by to
nevkusné.
Dělal
jste v rámci tohoto sponzoringu nějaký průzkum trhu ke zjištění, jaký je
zájem, či jaké jsou v tomto ohledu složitosti?
Nedělal.
Jsem
přesvědčená, že si jak tento, tak i každý jiný umělecký projekt zaslouží
finanční podporu, ať už od sponzora či ze zdrojů z EU, které jsou z velké
části nevyužité. Mrzí mě, že si vás lidé spojují s tím, že vy na to máte,
protože se asi topíte v penězích z Fortuny.
Nemyslím, že jde o důstojnost, ale o otázku ekonomiky v umění. Věřím, že by se mohl
najít takový partner, který by umožnil, aby se „Kudykam“ hrál o to déle a třeba
i v menších městech, kde je zájem a kde lidé kulturu ocení mnohdy více právě
proto, že se k nim až tolik projektů nedostane. Prostředky na umělecká díla
jsou mnohdy zásadní pro to, aby se vůbec k lidem takové dílo dostalo, a vy jste
to jako jeden z mála tvůrců dokázal, šel jste v tomto do rizika s
vlastními zdroji, a to je také ojedinělé.
Jste hodná a myslíte to
dobře. Ale já jsem opravdu v jiné situaci než kdokoli jiný. Má to své výhody
(můžu toho „Kudykama“ uvádět i s finanční ztrátou), a také nevýhody (nemůžu si
říkat o sponzorské peníze, protože to, co dá někdo mně, musí upřít těm
ostatním). Výhody ovšem nevýhody dramaticky převyšují, takže si nebudu
stěžovat. Já si totiž myslím, že o důstojnost jde. Pokud vzdáme svůj respekt
vůči důstojnosti, vzdáme i uznání toho, že slušnost a noblesa jsou pro dobrý
život lidí v pospolitosti důležité.
Z vlastní
zkušenosti mohu říci, po zhlédnutí představení jsem nabyla dojmu, že příběh
promítá mnoho situací v životě jako zrcadlo a vede k zamyšlení.
Považuji toto dílo za užitečné pro společnost. Cítil jste i vy sám, že toto
dílo vám v mnoha životních otázkách přineslo nové otázky či odpovědi?
Případně ve kterých?
Mně to spíše přineslo nové
otázky. A ty mohou být základem nějakého dalšího díla.
Z našeho
soukromého rozhovoru vím, že veškerý svůj čas nyní věnujete dokončení disertační
práce. Jakému studiu se přesně věnujete a proč?
Je to studium obecné
antropologie na Fakultě humanitních studií UK. Věnuji se mu proto, že na
začátku 21. století a v globalizujícím se světě je antropologie stále
důležitější.
Jaký
zájem ze strany veřejnosti vnímáte o tento obor a jaké v něm v rámci
studia cítíte stále rezervy?
Veřejnost bude mít o tento obor
zájem v okamžiku, kdy vzniknou díla, která ji osloví, inspirují. Rezervy
jsou v tom, že v České republice je kulturní antropologie mladým
oborem, své vědce si teprve musí najít a vychovat. Za komunismu se pěstovat
nesměla – protože měla v sobě schopnost něco říci.
Je
možné se s vámi sejít také jako s kantorem a naučit se něčemu z vašich
obsáhlých zkušeností a znalostí jako žák? Přednášíte někde? Pokud ne, uvažujete
o tom?
V současné době
nepřednáším, je však možné, že se v této roli vrátím tak za dva tři roky
na Fakultu sociálních věd UK a znovu tam otevřu seminář tvůrčího psaní.
Jakým
způsobem se vám v životě nejlépe osvědčilo získat si pozornost veřejnosti
pro svoji tvorbu?
K tomu vede jediná
cesta: předkládat něco, co se o pozornost veřejnosti vůbec nestará. Je-li to
dobré, nějaké publikum si k tomu cestu vždycky najde.
Před
dvěma lety jste poprvé za svoji kariéru textaře, scénáristy a producenta měl
živý koncert, a to s albem „Ohrožený druh“, tedy „Ohrožený druh live“. Pro
velký úspěch tento koncert doslova objel republiku. Jaké máte z tohoto
počinu ohlasy, zkušenosti a pocity? Nelitujete, že jste se ke koncertním
vystoupením neuvolil dříve?
Jako textař, scénárista a
producent jsem se na albu i koncertech „Ohrožený druh“ skutečně podílel.
V životě mnoho nelituji, takže ani toho, že jsem s tím nezačal dřív.
Mám radost z toho, že jsem vůbec začal, protože setkání s živým
obecenstvem bylo mimořádně inspirativní.
Jakou
hudbu vyhledáváte k poslechu vy sám a jaká tvorba jiných textařů je vám
blízká?
Hudba, kterou poslouchám,
převážně spadá do kategorie „klasická“. Z textařů mám rád Leonarda Cohena,
Boba Dylana, Randyho Newmana, Paula Simona.
S Petrem
Hapkou tvoříte neodmyslitelnou dvojici. Jak se váš pracovní vztah s Petrem za
celé roky vyvíjel a jaký má dopad na váš soukromý život? Ptám se proto, že
mnoho lidí pracovní a soukromé vztahy odlišuje.
Odpověď na takovou otázku by
vyžadovala celou knihu, takže ji s dovolením nezodpovím, protože by nutně
zůstala v rovině nějakých zjednodušujících floskulí.
Působíte
jako konzervativní člověk, ovšem s vlastnostmi jako jsou nesmírná
kreativita a postřeh pro detail, k tomu navíc oplýváte tvůrčími nápady.
Jaký styl života vlastně preferujete?
Jedním slovem: tvůrčí. Druhým: dobrodružný. Tedy nejistý.
Zajímalo
by mě, zda jste také něčeho sběratel a pokud ano, co to je a proč?
Sbírám obrazy české moderny. Protože to je sbírka něčeho tvůrčího, dobrodužného a nejistého.
Bill
Zehme kdysi vydal knihu o Franku Sintarovi „Umění žít, aneb jak se nosí klobouk“.
Četla jsem tu knihu a v některých situacích jste se mi v ní promítnul
vy, ale opravdu pouze v některých, protože nechci přirovnávat bujarý
Frankův život k tomu vašemu. Spíše v srdečnosti, ve vztahu k lidem
a tradicím, ke stylu. Ačkoliv, můžete o některé části svého života hovořit jako
o bujaré?
No jistě. O kterékoli.
Četl
jste tu knihu také?
Ne.
Doufám,
že vám nevadí, že vás srovnávám. Stává se vám, že jste s někým srovnáván?
Tedy kromě srovnání Roberta Vana, který vás při focení k tomuto rozhovoru
připodobnil k Anthonymu Hopkinsovi.
Nevadí. Nebudu nikomu
předpisovat, zda mě má nebo nemá s někým srovnávat, případně s kým.
Jste
obecně spíše tolerantní člověk? Jakým způsobem volíte cestu k prosazení
svého názoru či nápadu?
Sám sebe hodnotit si
v tomto směru netroufám. Někdy jsem tolerantní, jindy ne. Záleží na
situaci a nejspíš i na mé náladě. Jinak mám to štěstí, že se o prosazení svého
názoru nemusím s nikým handrkovat. Pokud jsem o něčem přesvědčený, tak to
prostě udělám a basta fidli.
Kdy
se u vás poprvé projevila láska k doplňkům, jako je klobouk?
Asi v dětství. Můj
dědeček Leopold Heyrovský nosil ovšem nejen klobouk, ale na botách i
starosvětské psí dečky. Tak daleko ovšem nezacházím.
Když
se bavíme o doplňcích, jste také toho názoru, že hodinky vypovídají o člověku?
Řídíte se tím? Máte oblibu v těchto doplňcích?
Hodinky jsou dnes jediným
přípustným mužským šperkem. Proto si zpravidla vybírám ty kvalitní.
Povíte
mi o svých cestách do zemí třetího světa? S jakými diametrálně odlišnými
zvyky jste se setkal v jejich kultuře, čím vás zaujaly?
Každá z těch cest by
vydala na knihu. Občas z nich napíšu aspoň reportáž. Ale odpovědět na to
v rámci interview není možné, abych složité věci nesnesitelně
nezjednodušil.
Do
jaké míry vás ovlivňuje kontrast těchto dvou kultur?
Jak říkám, je to složité –
nemůžu to rozebírat na pár řádcích.
Věnujete
se pomoci těmto zemím? V jakém směru?
Ano. Koupil jsem třeba
solární panel pro nabíjení osobních počítačů v jedné vesnici u Viktoriina
jezera v Keni, platím středoškolská studia jednomu mladíkovi z osady
South Horr, starám se o školní vzdělání dětí, z nichž jedno se na můj
popud jmenuje Praha.
Jaký
je váš vtah k Praze a jak si naše hlavní město stojí ve vašich očích?
Praha je, spolu s Benátkami,
nejkrásnější město, které jsem dosud viděl.
Cestujete
ještě někam jinam, nebo zůstáváte věrný lokacím, které znáte a máte tam své
známé a přátele, které můžete navštívit?
Cestuji vesměs na nová
místa, ale občas se i vracím. Tam, kde jsou lidé, s nimiž jsme se stali
přáteli.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Asistent fotografa: Tomáš Durňák
Oblečení
a obuv Bandi Vamos www.bandi.cz
Hodinky
Fredereque Constant www.hodinky-koscom.cz
Foceno
v restauraci V Zátiší v Praze www.vzatisi.cz
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz