„Řekl bych, že kromě salónních umělců
bohémství k umělcům patří.“ Tomáš Hencl
Sochařina je obor velice tvůrčí a mně se jen
potvrzuje to, co o umělcích všeobecně soudím. Že jsou to tak trochu éteričtí
lidé se sklonem k analytice. Tomáš Hencl se řídí především svými pocity a zaměřuje
se ve své práci hlavně na to, co dle mého soudu zaujme i širší veřejnost – barvy,
materiál a témata jsou proměnlivé a každé jeho dílo jako by vyprávělo nějaký příběh.
Ať už je to rám či socha, se svou podobou dostává také své jméno a s příchodem
zákazníka i svou pozici.
Když se vrátím k vaší první výstavě z roku
1989 v Plzni, uvádíte o ní, že je inspirovaná dada a surrealismem. Co si pod těmito
názvy může laik představit?
Někdy kolem roku 1988 jsem se seznámil s fajn lidmi z tehdejšího
plzeňského uměleckého undergroundu. A účastnil jsem se pár výstav, mimo jiné na
plzeňském Chodském náměstí, vystavoval jsem takové ,Duchampoviny‘ (Marcel
Duchamp byl francouzský malíř, jehož dílo se řadí k dadaismu a surrealismu – pozn.
red.), hrál jsem si se židlemi, s objekty i s barvami. Všechny byly
takové ulítlé, sadomasochistické, ale jsou bohužel z velké části zničené a
ztracené v dějinách. Zpětně jsem objevil, že byly hodně podobné věcem, které
tehdy tvořil Milan Knížák, proto jsem tento výtvarný ráz opustil. Myslím, že
vrcholnou plastiku toho období jsem potom vystavil na výstavě „Totalitní zóna“
– slavné to výstavě pod bývalým Stalinovým pomníkem v Praze.
Jaké jsou dnes pro mladé umělce vůbec
možnosti v rámci sochařského umění?
S tím mládím je to tak, že jsem tzv. „Husákovo
dítě“, a co vím od známých z uměleckých škol, je to většinou v pohodě právě jen
do té doby, dokud jsou na škole, ale pak následuje střet s realitou. Podpora
výtvarných umělců ze strany tohoto státu je v podstatě nulová. Ale to jen
abych odpověděl na otázku, neboť mě se to netýká. Já jsem to vzal okolo škol, cestu
k sochařině jsem si našel přes praxi, přes keramiku a spolupráci s výtvarníky.
Domníváte se, že byste se snáze prosadil třeba
v jiném uměleckém oboru?
Myslím si, že malba a kresba by byla mnohem
jednodušší. Hlavně na realizaci. Výraz a sdělení jsou v podstatě totožné,
akorát ve 2D jsou… Ale já si vybral sochu, rád se peru s hmotou a hraji si se
živly.
Můžete říci o své tvorbě, že je něčím
specifická?
Řekl bych, že je specifická tím, že dělám
hodně figurální věci a ulítal jsem si na „zoomorfizování“, inspiraci nacházím
hodně v mytologii, historii, hudbě a poezii, jichž jsem velký fanoušek.
Je to jednoznačný směr, kterého se chcete
držet, nebo cítíte, že jde jen o momentální tvorbu?
Momentální tvorba začíná trochu vybočovat,
nasál jsem trochu módního designového vzduchu, na což se chystám dlouho, a tudíž
se pouštím trochu do moderny.
Jaké materiály rád používáte a jaké jsou
často používané materiály pro tuto tvorbu obecně?
Vzhledem k tomu, že většinu soch
modeluji, tak primárním materiálem je pro mě sochařská či keramická hlína.
Potom vosk a pak sádra a různé silikony. Ale to už se potom spíš bavíme o
reprodukčních materiálech.
Jak je to vlastně se zdrojem materiálů pro
tvorbu ve smyslu hmoty? Jaká je její přístupnost a hodnota na trhu?
Tak s hlínou je to tak, že materiál se dá
najít v podstatě všude, třeba pod vrstvou ornice na většině polí kolem řek a
niv. Co se týče hrnčířské a sochařské hlíny, tak ta je k dostání téměř ve všech
specializovaných výtvarných potřebách, ale množství, které používám, si
většinou obstarávám u velkoobchodníka. Pokud nerealizuji plastiku v keramice, což
znamená, že projde výpalem a výsledkem je terakotová nebo třeba kameninová
socha, hlínu používám na model třeba několikrát.
Dá se vůbec v tomto oboru uvádět do
rovnováhy čas, práce a hodnota uměleckého díla? Jak vnímáte ze strany zákazníků
ochotu investovat do uměleckých děl?
Čekal jsem otázku na tělo.(smích) Například
mám výborného kamaráda, který je báječný výtvarník, ale na vlastní tvorbu téměř
rezignoval a víceméně ho živí servis pro úspěšnější, na výtvarném trhu
etablované umělce. Což mě hrozně mrzí, je to škoda a není sám. Já v tomto hraji
vabank, vsadil jsem na svoje věci všechny karty, mám kliku na zázemí. Horší je,
když není na materiál, to jsem potom neurotický. Co se týče sběratelů, tak mám
pár dvorních. Ochota lidí je různá, díky pracnosti a přidané umělecké hodnotě
je umění relativně drahé, a potom záleží na každém jednotlivém obdivovateli
nebo sběrateli, jestli se rozhodne takovou věc mít a investovat do ní peníze.
Kdo jsou vaši nejčastější zákazníci?
Mám pár sběratelů, přátel, ale v podstatě
nejvíce zákazníků tvoří cizinci z Evropy, USA, a Asie. Myslím, že to není o
penězích, je to tím, že mají lepší vkus a odvahu investovat do věcí, jež se jim
líbí, kdežto v Čechách, mám pocit, mají lidé potřebu do umění víceméně pouze
investovat.
Domníváte se, že je u nás dostatečné povědomí
a zájem o umělecký průmysl? A myslíte si, že je doceněný?
Nevím, jestli to lze nazvat průmyslem. Ale
nakonec pár výstav současného umění tu je, jako třeba veletrh ART Prague a pak
vzniká pár odvážných nových galerií, jako třeba The Chemistry Gallery, která se
na tenký led obchodu se současným výtvarným uměním pouští.
Jak to chodí v této branži, mají sochaři
také své manažery, kteří se jim starají o obchod a public relations?
To je sice geniální nápad, ale v mém případě pouze
dlouholeté zbožné přání. Bohužel jsem zatím nepotkal nikoho, kdo by nějak
významně zasáhl do mých výstavních a prodejních aktivit.
Mohou mladí umělci přijít k vám na
konzultace, je to možné?
Samozřejmě jsou vítáni. Myslím, že jsem
dospěl do stadia, kdy se můžu o spoustu znalostí klidně podělit, a vzájemná
inspirace je vždy vítaná.
Odkud čerpáte nápady a inspiraci vy sám?
Příroda, poezie, divadlo, tanec.
Jaký je váš názor na umělce studované a na umělce
bez patřičného titulu z VŠUP? Domníváte se, že je vzdělání klíčové?
Mladí umělci, kteří se dostanou na uměleckou
školu, mají úžasný start ve všem, co se týče zázemí, materiálu a vedení. Ale
myslím si, že škola není podmínkou, což se vlastně snažím sám dokázat.
O umělcích se říká, že to jsou bohémové. Co si
myslíte vy jako umělec? Týká se vás to také?
Řekl bych, že kromě salónních umělců
bohémství k umělcům patří. Je to individuální, já si prošel obdobími, kdy mě posouvaly
párty, vernisáže, různé mejdany, hektolitry kafe a cigára, poznámky a návrhy na
hospodských lístcích a podobně, ale to období mám už za sebou.
Jaké cíle jste si stanovil ve své
kariéře?
Nechci nikomu dokazovat, jak velký jsem
umělec, to si myslím, že je záležitost dějin. Svou prací bych chtěl dál
oslovovat lidi v rovině estetické a pocitové.
Navštívil jste někdy Muzeum d’Orsay či Muzeum
Auguste Rodina v Paříži? Zdá se mi, že to asi nebude příliš váš šálek
kávy. Může vůbec umělce, který dělá abstrakci, nějak zaujmout řekněme klasická
tvorba?
Je to celkem ostuda, že zrovna v Rodinově muzeu
jsem nikdy nebyl, August Rodin je de facto vinen tím, že se věnuji sochařině.
Nevím, do jaké míry abstraktního sochaře inspiruje klasika a figurální socha, ale
pro mě je zvládnutá klasická sochařina odrazovým můstkem k abstrakci. Také mi trvalo
poměrně dlouho, než jsem se dostal na pomyslný vrchol, za kterým jsem si
dovolil dělat zkratky a abstrahovat.
Je pro vás důležité kvůli vaší tvorbě
cestovat do zahraničí?
Zjistil jsem, že je to pro mě absolutně
nezbytné. Spoustu výtvarných děl známe z publikací, ale tváří tvář jakémukoli
uměleckému dílu se reprodukce či fotky vůbec nevyrovnají. A pak je samozřejmě
nesmírně inspirující jakákoli nová kulturní společnost, kterou poznám,.
Jaké jsou vaše zkušenosti ze zahraničí, co se
týká vašeho pohledu na jiné autory a případné kritiky vaší práce?
Jsem zcela plný dojmů z návštěvy Indie, kde
mě naprosto uchvátila jejich novodobá malířská škola, která je postavená na
západním stylu, ale má neuvěřitelnou kulturní autenticitu. Prostě většinu
obrazů a soch, které tam vidím, můžu jasně označit: „ano, takhle nádherně se
maluje právě jen v Indii“.
Jak to máte se sochami na zakázku? Je šance
se při tom naplno projevit, nebo vás klienti spíše limitují?
U mě se práce na zakázku týká spíše
velikosti. Většinu svých soch dělám poměrně komorních, ale je to většinou kvůli
úlitbě ceny za realizaci. Třeba většinu bronzů si kromě odlití dělám včetně
voskových modelů sám, což je částečně dané tím, že mě práce s kovem baví, a navíc
včetně patiny je celá věc nesmírně autentická. Takže se setkávám s tím, že
klientovi na zakázku určitou věc zvětším. Moje plastiky jsou vlastně návrhy na
monumenty. (smích)
Jaký sen byste si v blízké době rád zrealizoval?
Bylo by fajn najít místo, kde by se vyjímala
právě nějaká rozměrnější plastika, a za druhé bych rád našel čas a energii
realizovat, když ne všechny, tak alespoň většinu svých nápadů a návrhů. (smích)
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Produkce: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Make up: Pavel Bauer
Foceno v restauraci V Zátiší www.vzatisi.cz
Publisher: www.ibestof.cz