„Jednou
jsem nepřišel na hodinu marxismu-leninismu a i když jsem se řádně omluvil, řekla
mi paní prorektorka, že absenci omlouvá
jedině ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to na JAMU
zabalil.“ Karel Kordas
Karel
Kordas zasvětil celý svůj život dětem. Částečně ho inspiroval Bolek Polívka, a
proto svá dětská představení uvádí jako „hudební klauniády“. Je jiný a je rád. Za
ta léta, co je v branži, se ovšem hodně věcí změnilo. Jak sám říká, děti
vyspěly, jsou dravější, věková hranice se posunuje. Děti, které dříve chodily
na jeho představení, dnes už spíše chodí po diskotékách. Při vzpomínkách na některé
malé brepty na pódiu se musí smát. Děti na sebe i své rodiče často prozradí
takové věci, že se i Karel Kordas občas zapotí ve snaze z toho
„vybruslit“.
Zeptám se hned
na úvod, dostalo vás někdy nějaké dítě svou otázkou nebo nečekanou reakcí?
Situace,
kdy děti řeknou něco, co by asi mělo zůstat jen v kruhu rodinném, se
samozřejmě stávají. Já vzpomínám na malého klučinu, který na pódiu během
chvilky vcelku detailně převyprávěl ostatním dětem a zaraženým paním učitelkám
domácí hádku maminky a tatínka. A vše zakončil tím, že překvapenému publiku
oznámil „že teda tatínek nemluví s maminkou, ale babička zase nemluví s tatínkem“.
Byla to legrace, u které vám cukají koutky, ale musíte zachovat klid a všechno
zvládnout.
Ale
začněme popořádku, můžete mi popsat, kdo vlastně jsou KUK a CUK a jak tyto
postavičky vznikly?
Moje manželka byla herečka.
Spolu s ní jsem začal jezdit po městech ve velkém souboru s programem
„Brno vás baví“. Po čase jsme si ale se ženou řekli, že by nebylo špatné začít hrát
po děti. Vždy jsem obdivoval Bolka a jeho klauniády, tak se mi v hlavě
zrodil nápad, že utvoříme klaunskou dvojici. Něco, co tady nikdo nikdy nedělal.
A vymysleli jsme KUKA a CUKA. Já byl KUK, který přijde na pódium a udělá na
děti „kuk“ a manželka byla CUK – pokaždé sebou cukla a udělala „cuk“. Začínali
jsme v roce 1980.
Existovalo
v té době pro děti něco podobného? Nebo někdo, kdo by se tím zabýval
profesionálně, tak jako vy s manželkou?
V té době existovalo
Mimtrio, které tvořili Michal Nesvadba, Světlana Nálepková a Václav Upír Krejčí.
Společně s nimi, Markem Ebenem a někdy také Dádou Patrasovou, která tehdy
začínala, jsme jezdili do Prahy do tehdejšího Paláce kultury a oddechu a dělali
tam komponovaný program pro děti. Byli jsme z Brna jediní, které si tam asi
tak šestkrát do roka zvali. Každý tam měl svůj program. Velmi rád vzpomínám na
Marka Ebena, který hrával pro děti písničky na kytaru a do toho zpíval. Byl úžasnej.
Bylo to v době, kdy mu vážně onemocněla jeho manželka Markéta a on to
velice statečně nesl. S Markem Ebenem si pamatuji i jednu vtipnou historku.
Já si tehdy koupil od Rusáků volhu kombi v krémové barvě a přestříkal si ji na
červenou. Přijeli jsme zrovna do Prahy, vjeli do garáží a tam jsem se potkal
s Markem Ebenem, který řekl: „Pane kolego, není ta barva příliš angažovaná?“
A já na to: „Pane kolego, jiná v Brně nebyla“. Oba jsme se tomu zasmáli.
Je to velmi slušný člověk. Také jsme vystupovali v televizním „Studiu Kamarád“,
které tehdy bylo hodně populární.
Před
léty vás postihla smutná událost. Vaše žena, váš parťák, zemřela na rakovinu, vy
jste ale rozhodl pokračovat dále…
Bylo to pro mě velmi smutné
období. Přemýšlel jsem, co dál. Chtěl jsem v tom, co jsme spolu se ženou
celý život dělali, pokračovat. Nejdříve jsem přemýšlel o tom, že bych si
k sobě někoho našel. Ale nebylo by to ono. Má žena byla jedinečná. Tak
jsem vymyslel jezevčíka CUKA.
Studoval
jste na JAMU. Jaký obor?
Studoval
jsem na JAMU obor režie, ale nakonec jsem studium nedokončil. Celé mě to tam
štvalo, ale poslední kapkou byla příhoda, kdy jsem nepřišel na hodinu
marxismu-leninismu, nicméně paní prorektorce jsem se řádně omluvil, že jsem měl
představení, které nebylo možné zrušit. A ona na to, že absenci omlouvá jedině
ze dvou důvodů – pro vážnou nemoc nebo smrt. Tak jsem to zabalil.
Kde
čerpáte náměty a inspiraci? A proč právě klauniády?
To je různé… Jedu třeba
v autě, něco mě napadne, napíšu si to na papírek a pak se k tomu doma
vrátím. Nebo jsem na procházce se psem, něco uvidím a napadne mě, jak by se to
dalo udělat pro děti. U nás, jak už jsem říkal, hudební klauniády pro děti
nikdo nedělá. Proto jsem si vybral tento typ programu. Využívám všechny možné
věci, třeba hadice, saxofon, speciální trumpety, obyčejnou konvičku na
zalévání, na kterou hraju. Děti to baví, jsou překvapené, co všechno se dá
dělat s obyčejnými předměty.
Kdo
pro vás skládá hudbu a kdo píše texty? Nebo si všechno připravujete sám? Máte
více spolupracovníků?
Před lety jsem se seznámil
s Jiřím Žáčkem, který mi do dneška píše texty. Na jeho texty zase píše
hudbu kamarád, muzikant Mirek Hanák, člověk, který zcestoval celý svět. Spoustu
textů si také píšu sám.
V současné
době jsou mezi malými posluchači se svými vystoupeními oblíbeni Michal Nesvadba
nebo třeba Dáda Patrasová. V čem jste jiný?
Rozdělil bych to asi takhle.
Dáda má ty nejmenší děti, Michal Nesvadba je mim a o mně se říká, že jsem multiinstrumentalista.
Na nás chodí děti z mateřských školek a z prvního stupně základních škol.
Naše heslo je: „Ať jsi holka, nebo kluk, pobaví tě KUK a CUK“. To nám vymyslel
Jiří Žáček. Šnůry dělám od pondělí do čtvrtka, vyhýbám se pátkům, kdy je
zasekaná dálnice.
Není
v této „dětské branži“ rivalita, právě třeba u výše jmenovaných dětských
bavičů?
Víte, o to já se nestarám,
jde to mimo mě. Všechno si dělám sám, rád si to sám oddřu, ale zase vím, kdo je
za to zodpovědný. Jen já. Nepodbízím se nízkými cenami, chci si uchovat svoji
profesní hrdost.
Vzpomenete si ještě, co jste
hrával kdysi, třeba na vaše úplně první představení pro děti?
Spíše to otočím, vzpomínám
si, jak jsme byli napnutí a čekali na reakce od dětských diváků. Předtím jsme totiž
hrávali jen pro dospělé publikum a to je samozřejmě úplně jiné. Ale všechno dobře
dopadlo, děti byly spontánní, reagovaly a nás to s manželkou moc bavilo.
Máte
podporu města? Vychází vám vstříc?
Nemám a přiznám se vám, že
mě nikdy ani nenapadlo, abych někam šel a přešlapoval někde u dveří. Nechce se
mi nikde doprošovat.
V současné
době je poměrně hodně malých dětí díky nám, „Husákovým dětem“. Já sama mám
ročního chlapečka. Nicméně podle demografických ukazatelů to s námi (s celou
Evropou) jde z kopce a do budoucna se bude rodit dětí stále méně. Jste na
tento fakt připraven?
Budu se muset přizpůsobit
situaci. Ale zatím si nestěžuji. Jsem připraven na všechny možnosti. Vždycky
jsem se uživil a věřím, že se uživím i v budoucnu. Kdysi dávno, když Bolek
Polívka otvíral své divadlo, potkali jsme se v hotelu U Jakuba a on mi
tehdy nabídl, abych pro něj dělal své projekty pro děti, tzv. „Dětské dny“.
Nesmírně si toho vážím a jsem rád, že naše spolupráce přetrvává do dnešních
dnů.
Můžete
porovnat dnešní děti s dětmi z doby, kdy jste začínali? Jsou stejné, nebo
v něčem jiné?
Je to jiné. Vždy, když si
domlouvám nějaké vystoupení, tak se paní učitelek ptám, zda „jsou děti už
lupiči, nebo ještě jdou“. Protože dříve byli „páťáci“ ještě ti, co běžně chodili
na naše představení. Dnes už jsou tyto děti často úplně jinde a zajímají je už
úplně jiné věci. Jsou dříve dospělé. Hranice se posunula. Děti jsou také daleko
vyspělejší v reakcích na má vystoupení. Jsou odvázanější. Více komunikují.
Mám jednu zásadu a tou je „nikdy na děti nešišlat“. Vyplácí se mi to a má to i
dobrý vliv na učitele. Začnu nějakou pěknou muzikou a potom vlítneme na
jeviště. A zbytek je už na publiku.
Jaký
je váš sen? Máte splnitelné sny?
Mým snem by byla klauniáda v pařížské
Olympii. To je asi, bohužel, jeden z těch nesplnitelných. Ale splnitelných
je mnoho. Rád jezdím do Bratislavy a jsem potěšen, že mi tam děti, i když
mluvím česky, rozumí. Samozřejmě, že se snažím program občas zpestřit nějakým tím
slovenským slovíčkem, ale jinak je to celé v češtině. A víte, co mě těší
nejvíce? Když je legrace a jsem na pódiu v přátelském kontaktu jak
s dětmi, tak s jejich rodiči. Když vidím, že je to baví a že reagují,
po představení za mnou přijdou a poděkují. To pak cítím, že to co dělám, má
smysl!
Děkuji
za rozhovor.
Karel Kordas, divadlo pro
děti KUK & CUK http://kukacuk.cz/
Text: Dita Brančíková
Produkce: Michaela Lejsková
Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz
Publisher: www.ibestof.cz