Vladimír Stibor – básník

S poezií Vladimíra Stibora jsem se setkala jako
studentka literatury na univerzitě. Dodnes si pamatuji, jak mne básně odváděly
k útěkům směrem ven, do přírody, na stará místa, opuštěná místa, kde člověk
může sám tiše sedět a přemýšlet. Kam přichází cosi neuchopitelného, nechci psát
slovo víra, ale ano, něco, co nás přesahuje. A pak i krása a poetika zdánlivě
všedních věcí, stokrát prošlapaných cest. Nedávno se mnou pro Magazín
Best of uskutečnil rozhovor a otázkami mířil přesně, i proto jsem se chtěla
zase chvíli ptát já – být blíž jeho světu­…

 

Z vašich básní mám takový pocit, jako byste se
vlastně stranil takzvaného velkého světa, jako byste hledal azyl mimo hlavní
proudy. Je to tak, nebo se mýlím?

Možná je to
tím, že jsem vždycky raději kráčel a hledal cestu sám, byť takové putování je
náročnější než jít s karavanou, než si koupit zájezd u cestovní kanceláře.

 

Vaše poezie je často velmi intimní a střídmá,
jen v některých chvílích sáhnete po rýmu… Sama mám někdy pocit, že v dnešní
době u básníků převládá spíše volný verš a snaha experimentovat než si hrát s
rýmy. Odzvonilo rýmům. 

Myslím si,
že psát básně a dát jim pevný tvar, například podobu sonetu, je velmi obtížné a
málokdo to dnes umí. A ti, co to bravurně zvládnou, se tím zase nechlubí. Ale
napsat a sdělit něco krásného volným rýmem je někdy ještě o stupínek těžší.

 

Kam se vyvíjí současná poezie? 

Každá doba
si klade své vnitřní otázky, u poezie tomu není jinak. Občas sám sebe
přistihnu, že současné poezii moc nerozumím, byť jsem nejednou býval
v pokušení proniknout do tohoto světa. Přece není smyslem poezie
intelektuálština šmrncnutá vulgárností či záznam volného textu, pozbývající i
ty nejmenší vypovídající hodnoty.

 

Cítil jste se vy být součástí některého z
tvůrčích proudů?

Měl jsem to
štěstí v neštěstí, že jsem nikdy nenaskočil do vlaku, v němž se vezou
ti šikovnější, kteří mají notnou dávku odvahy i drzosti, ostré lokty, schopnost
předvídavosti, kam vše bude směřovat. Nemohu však říci, že bych toho litoval.

 

Jak je to s tím okřídleným souslovím „někam
patřit“? Básníci a umělci mají tendence se sdružovat do spolků, obcí,
organizovat se… Jak se díváte na tyto snahy vy? Nebo je pro vás poezie a tvorba
čistě solitérní záležitostí? 

Pro mne bylo
vždy nesmírnou ctí někam patřit, třebaže to bývaly vazby nesmírně volné.
Většinou se jednalo o přátelství s literárními osobnostmi. Bylo mi velikou
ctí se znát na konci minulého století s básníkem Vlastimilem Maršíčkem,
s Mirkem Kováříkem.

Měla by
určitě existovat spisovatelská organizace, jež by svým členům nabízela pocit
bezpečí i záštitu pro jejich tvorbu. Myslel jsem, že by to mohla splňovat Obec spisovatelů, ale zažil jsem veliké rozčarování. Asi za to může dnešní rozkolísaná
současnost. Vlastní tvůrčí činnost je de facto většinou jen solitérní, asi tomu
nikdy nebylo jinak.

 

Dokážete vy sám s odstupem vnímat vývoj, k
němuž ve vaší umělecké tvorbě došlo? Kam směřuje Vladimír Stibor, básník a
tvůrce, v současné době? 

Pokouším se
jít, jak se říká s nadsázkou, neustále dál. Ale vystoupíte-li na jednu
horu, záhy zjistíte, že ty další v okolí nebo až na hranici horizontu jsou
mnohem krásnější a vyšší. A za každou takovou leží kus neznámé země.

 

Možná ten větší zlom přichází s rokem 2013 a
sbírkou ­Jeřabinové
hory? 

Básně
z Jeřabinových
hor jsem nosil v sobě dva dlouhé roky. Musel
jsem se v nich nesnadno vyrovnávat s mnohými životními nástrahami,
které jsem do té doby znal jen z doslechu. Třeba jsem si nedokázal
představit, že budu ležet osm hodin na operačním sále pod rukama
nejšikovnějších lékařů, vydaný napospas jejich umu a nadšení.

 

V souvislosti s aktuálním děním ve společnosti
mne napadá další velmi diskutované téma, a to angažovanost umělce. Do jaké míry
by se básník vlastně měl angažovat a vyjadřovat k sociálním či politickým
tématům? Kde je ta hranice? 

Básník či
jakýkoliv jiný tvůrce by neměl strkat hlavu do písku. Nelze jen psát o lásce,
nepochopení, počasí a přírodě. Jestliže spisovatel nenese svou kůži na trh,
vyhýbá-li se tématům, jež hýbou současným světem, a nepíše-li o tom, co obnažuje
jeho nitro až na dřeň, co se vlastně potom pokouší sdělit?

 

Byla i taková období ve vaší tvorbě, kdy jste
cítil potřebu upozornit na některé skutečně tíživé společenské problémy?

Nepochybně.
Nikdy nezapomenu na květnové noci v roce 1999 během své dovolené
v Itálii, kdy bombardovací letadla aliance NATO mířila přes bibionské
pláže za svými vojenskými cíli v sousední Jugoslávii. Zdálo se mi hrozné, že
může jeden český demokratický politik prohlásit bombardování nevinných lidí za
preventivní humanitární poslání. Mnozí lidé z toho dodnes mají husí kůži.

 

Jak si představit múzy, které vás inspirují k
tvorbě? Nebo je to příliš idylická představa básníka, který je obklopen múzami? 

Múzy jsou mi
na hony vzdálené, takřka se ztrácejí kdesi v dálce a ještě v mlze… Ale berou-li
na sebe podobu lidí, které nelze minout, pak se nad nimi vznáší jakási
podmanivá a vzrušivá aura. Nelze být v lepší společnosti.

 

Ke kterým autorům či básníkům se v průběhu
života vracíte? 

Nesmírně
jsem miloval staré čínské básníky, jež do češtiny přebásnil Bohumil Mathesius.
Nadchl mě François Villon i francouzští prokletí básníci. Dodnes se vracím
k Vladimíru Holanovi, doslova mě pohltil Jan Zahradníček.

 

Jak je to v současné době s prosazováním a
vydáváním poezie? Čtou ještě lidé poezii?

Ročně, pokud
statistiky nelžou, nebo jen málo, se vydává v české kotlině přes šest set
básnických sbírek, ale těch, které obstojí, je jen pár. Ve velkých městech se
poezie zcela jistě kupuje i čte, ale kousek dál za Prahou už je to o poznání
horší. Dokonce ani knihovny, sbírající tituly a nejrůznější ocenění, nemají
zájem o literární časopisy s poukazem na to, že se nedostává financí…

 

Má kniha jako taková ještě budoucnost?
Neuvažoval jste o některých alternativách publikování prostřednictvím internetu
nebo nějakou netradičnější formou? 

Kniha
v knižní podobě jistě přežije, byť jí budou šlapat na paty elektronické
publikace. Obyčejná knížka nese v sobě i vůni nostalgie, existuje, i když
vypnou proud, a můžete si ji vzít s sebou i do postele, kdykoliv se vám
zlíbí. Virtuální média mě dosud ještě tolik nespoutala, i když představa, že si
vás najednou mohou číst v Patagonii nebo kdesi v Koubalově Lhotě, je
lákavá.

 

Vy sám se také snažíte vydávat almanachy poezie.
Jakým způsobem vybíráte autory, jejichž poezie bude publikována? Jsou to autoři
vám blízcí? 

Ještě před
několika lety jsem netušil, že budu mít příležitost se edičně i autorsky podílet
na vzniku poetických almanachů. K dnešnímu dni už je jich šest. U několika
antologií jsem oslovil autory jmenovitě, to byly publikace drobnějšího rozsahu.
U celostátních sborníků se básníci hlásili sami. Tu a tam byla nějaká zmínka v
médiích o vznikající společné knižní vizi. Zanedlouho se to mezi básníky samo
rozneslo. Co se týká poezie, snažím se vybírat dobré básně. Sám jsem nedávno
dostal „drsnou školu“, takže musím být o poznání přísnější i sám na sebe.

 

Těžko si představit, že se někdo náhle rozhodne
– budu básníkem, stanu se básníkem, propíši se až k básním… V jakém okamžiku vašeho
života jste si uvědomil, že vlastně básníkem jste, že máte vnitřní potřebu
tvorby? 

Strašně jsem
toužil být básníkem už jako dospívající kluk. Neuměl jsem zpívat ani hrát na
kytaru, tak jsem si bláhově myslel, že občas nějakou krásnou dívčinu okouzlím
svými poetickými pokusy. Trvalo to několik roků, než jsem se vysmál sám sobě a
svému namyšlenému mínění o vlastní šikovnosti. Pak jsem pokorně uznal, že
poezie je především tím, co nás přesahuje, na co možná nikdy ani nedosáhneme.
Je-li nám ale milostivě nakloněna, pomáhá nám vyhrávat ztracené zápasy,
okořeňuje naše dny divoce rostoucí ambrosií, byť vydat se pro ni představuje
nejedno nebezpečí.

 

Patnáct básnických sbírek – máte nějaký vlastní
básnický či básnivý cíl nebo sen? 

Jeden můj
dobrý přítel básník, kterého znám již přes třicet let, mi kdysi napsal, že by
bral Nobelovku za poezii. Prý by s penězi za ni vystačil až do důchodu a
ještě by si pro radost několik drobných knížek vydal vlastním nákladem. Pro své
přátele ovšem.

Básnické ani
jiné sny se nemají z pověrčivosti či z nějakých jiných důvodů
zveřejňovat. Bylo by pro mne obrovskou ctí, kdyby se mi jednou povedla napsat sbírka
básní, která by se užívala jako léčivé tabletky či bylinky. Jako lék proti
bezmoci, jako lék proti rakovině těla i mysli.

 

Co je vlastně takovým největším oceněním pro
básníka, největším zadostiučiněním? 

Mít volnou
vstupenku do amfiteátru, kde lze alespoň někdy překonat svůj vlastní strach i
zbabělost a cítit, že můžeme obstát i proti přesile. Nevím, zda jsem to řekl
srozumitelně.

 

Tvůrci bývají ke svým dílům s odstupem času v
řadě případů velmi kritičtí. Kterou ze svých sbírek považujete za
nejpodstatnější, byť je to možná špatně zvolené slovo, nebo za nejnaléhavější? 

První
básnická sbírka Zpráva
o zranitelnosti lidí mi shodou náhod vyšla až v roce mých čtyřicátých
narozenin, což je asi dost pozdě. Dodnes se rád vracím ke knížce O dlani jménem Nemesis, neboť se v ní nacházelo několik básní nejenom o dobré odměně,
avšak i o spravedlivé odplatě. Ke každé knížce jsem si vytvořil pevné pouto,
draly se na svět dlouho a nejednou i svízelně.

Vladimír Stibor 

 

Jaký význam pro vás má Cena
Egona Erwina
Kische? Dá se vůbec v oblasti umění „objektivně“ rozhodovat o tom, jaké
dílo má větší, či menší hodnotu? Jak to vlastně zjistit? Čímž samozřejmě nechci
snižovat vaše ocenění, ale zajímá mne, jaký máte k nejrůznějším cenám přístup…

Musím říci,
že si o literárních cenách nemyslím příliš mnoho dobrého. Alespoň díky tomu, co
se děje v zákulisí. O to více mě mrzí, že všichni autoři nemají stejnou
šanci, protože na startu by měli jako běžci poklekat na stejné lajně. Jen pro
ten opojný pocit spravedlnosti.

S dílem
zuřivého reportéra, jak se kdysi říkalo Egonu Erwinu Kischovi, mě seznámil
táta, jenž jako novinář skončil na dlažbě, když nepodepsal, že souhlasí se
vstupem bratrských armád na naše území v srpnu 1968.

Tato
mezinárodní cena pro Českou a zároveň Slovenskou republiku se udílí za
publicistiku a literaturu faktu. Náhoda mi přála v tom, že jsem směl edičně
i autorsky připravit několik sborníků o své rodné krajině a kniha Krajem lidí a kamenů III dostala v minulém roce zmiňované ocenění. Do této zajímavé
publikace přispělo více než dvacet tvůrců i několik renomovaných spisovatelů,
takže i jim patří veliký dík.

 

Kam směřuje Vladimír Stibor jako lidská bytost
právě teď?

Bojuji se
svými padesáti pěti podzimy. Bylo by to na dlouhé vyprávění. Možná o tom bude
vyprávět další sbírka, kdo ví. Já děkuji za rozhovor, niterný a inspirativní.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Blanka
Fišerová

Foto: archiv
Vladimíra Stibora

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz