„Nejlepší rada je nikoho
neposlouchat!“ Robert Vano
S Robertem Vanem jsem si dala schůzku v kavárně, která je součástí Leica Gallery Praha, kde měl umístěnou část výstavy The Platinum. Ta se po velkolepém úspěchu ve výstavní síni Mánes (2008)
vydala za hranice naší republiky potěšit oko návštěvníků například v Moskvě,
Berlíně nebo Paříži. Robert Vano je rodák ze slovenských Nových Zámků. Ve svých devatenácti
letech odcestoval do USA a úspěšně se prosadil na dráze fotografa. Jako
fotograf se toužil odlišit. To se mu bezesporu podařilo a jeho tvorba oslovuje
lidi po celém světě.
Když se ohlédnete za svými začátky, byl to jistě určitý vývoj, hodně
věcí jste mohl změnit a přehodnotit. Co se u vás nezměnilo?
Co se vyvíjelo, tak to byl hlavně
jazyk. Naučil jsem se francouzsky, maďarsky, anglicky, italsky. Ale fotky, ty
se nezměnily. Netisknu je v tiskárně, ale dělám v platině. Nezměnilo se ani to,
co je na těch fotkách. Začínal jsem fotit s klukama a ty fotím pořád. Také jsem
dělal módu a u té jsem zůstal. Lidé říkají, že v mých fotkách je recese. Že
modelky na mých fotkách vypadají jako ve filmu Smrt v Benátkách od Viscontiho.
U mě se to nemění, protože kdybych se měnil, to bych se z toho zbláznil.
Jaký je váš názor na změny v módních trendech?
Móda, ta se mění stále a vrací se.
Návrháři když nevědí, co udělat, tak udělají dvacátá, třicátá, sedmdesátá léta
a pak začnou znovu. Recese, artdeco, dvacátá léta, třicátá léta a stále dokola.
A když člověk pořád dělá to stejné, tak má šanci, že ten svět se vrátí zase
alespoň třikrát do života. Ale kdybych já šel, tak bychom se nikdy nedohonili.
To jsem se naučil od jedné paní malířky. Byli jsme mladí a chodili na výlety. A
já jsem chtěl každý den jet na jiný ostrov v Řecku, kde je tři sta ostrovů, a
pořád jsem něco hledal. A ona mi říkala: „Když budeš běhat za nosem, tak nikoho
nenajdeš. Všichni mladí někam běží. Ty musíš zůstat na jednom místě a nechat
věci točit kolem sebe.“ A tak to mám i s focením. Dělám ty čtyři věci, které
jsem dělal vždy. Kytky, zátiší, kluky a holky.
Co si myslíte, že se nejvíce odráží v módních trendech?
Někde jsem četl, že v minulém
století byly jen dvě takové výrazné doby, a to byla 20. a 60. léta. Mezi tím
nic nebylo. Byly války a deprese. To byly doby, kdy se něco dělo. Ve dvacátých
letech návrháři odstřihli sukně, odstřihli vlasy, oblékli ženy do kalhot,
posadili na koně a to byla revoluce. To, že se sukně trošku zkrátí nebo
prodlouží, to není revoluce. Revoluce je, že tisíce let nosily ženy šaty po
zem, vymetaly s nimi ulice a najednou přišla taková revoluce, že to bylo vidět
až do Istanbulu. To musel být šok! Zrovna nyní se říká, že možná bude lepší
doba, protože návrháři udělali na tento rok kratší sukně.
Jako začínající fotograf, hledal jste se v nějakém stylu, bylo vám něco
inspirací?
Já myslím, že jsem se nehledal. Já
jsem hledal, aby to vypadalo na fotce tak, jak jsem to měl v hlavě. Všechno v
životě člověka ovlivňuje a mě asi nejvíc italské filmy, filmy z poválečných padesátých
let, a také jsem se hodně učil od lidí, kteří už dnes možná nežijí. Tuhle se mě
jedna paní zeptala, zda jsem byl inspirovaný Annou Leibovitz, ale ona je přece
mladší než já. Já jsem Annu Leibovitz znal, když fotila rockery. V šedesáti mě
těžko může inspirovat dvacetiletý fotograf. Ti teď chodí pro inspiraci za mnou.
Jak to tedy je u vás s hierarchií cílů?
I v té fotce je jakási prestiž, kde
tím vrcholem je Vogue a výš už nic není. Já jsem ve Vogue začínal, ale pak už jsem
neměl dál kam jít. Někdo začíná třeba v Katce nebo Instyle a jde takovou
cestou, aby se jednou dostal do Vogue. Já jsem měl to štěstí, že jsem nezačínal
jako fotograf, ale jako kadeřník pro fotografy, kteří už ve Vogue pracovali.
Takže když jsem začal fotit, tak jsem už měl kde a v tom to bylo o moc lepší. Už
jsem nemusel jít po Broadway a klepat na dveře, jestli mě někdo chce. A pokud
jsem chtěl být jako někdo, být někým inspirovaný, tak to byli lidé, kterým jsem
dělal ty vlasy. Ti byli pro mě ti nej. Víc už nebylo.
Pracoval jste pro reklamní kampaně různých módních domů. V čem předčila
tato práce vaše očekávání a v čem naopak byla zklamáním?
Samozřejmě že každý má radost, když
tu práci dostane, ale nikdy nevíte, jestli to vyjde. Protože tady v Čechách,
když něco nafotíte, líbí nelíbí, většinou nejsou peníze na to, aby si klienti mohli
dovolit to přefotit. Vezmou to. Kdežto velcí návrháři fotí třeba desetkrát, a když
se jim to nelíbí, tak to prostě nevezmou. U tohoto focení bylo nejlepší, když
to vyšlo. Jako ve filmu. Točíte hlavní roli a pak vás vystřihnou, protože se
jim to nelíbí a nikdo vás pak v tom filmu nikdy neuvidí.
Byl pro vás některý z těch módních domů vyloženě srdeční záležitostí?
V rámci této práce v podstatě
nikoho moc neznáte. Zavolají se modelky odpovídající požadavkům klienta, to
stejné s fotografem. No a když přijdete, nikdo se s nikým nebaví o tom, jak se
má, jak se mu vede. Nikoho nezajímá, jestli modelku bolí hlava, jestli má beďara…
proč je tedy tady, když ji může nahradit další z devíti tisíce modelek? I kdyby
přišla Claudia Schiffer, že jí umřel táta, tak to nikoho nezajímá. Řeknou vám,
ať najdete jinou modelku, jejíž táta žije. Každý říká jen How are you? Fine!
How are you? Fine! Všichni jsou fine. Nikdy nevíte, jací ti lidi jsou, co je
trápí. Každý se snaží skrývat jak se cítí a co ho trápí, všichni jsou fine a
snaží se, aby všichni v domluvenou dobu skončili a šli domů. Nikdo s nikým
nemluví. Mluvíte jen se svým asistentem. Nikoho nezajímá můj názor, co si
myslím. To můžu říkat, pokud fotím u sebe doma. Takže tady není žádná srdcová
záležitost.
Nedávno jste realizoval výstavu svých prací v Galerii Mánes. Co jste
prostřednictvím této výstavy chtěl veřejnosti říci?
Výstava ukazovala to, co jsem dělal
posledních čtyřicet let. Lidé moji práci moc neznají, protože si myslí, že
fotím jen nahé kluky, ale nevědí, že dělám také holky, krajinky a kytky. Třeba
Tereza Maxová, ta se mi moc líbí. Fotili jsme spolu po dobu asi sedmnácti let.
Mockrát. Ve své tvorbě se chci odlišovat. A když pak novináři napíšou, že fotím
nahé kluky, v platině a ještě k tomu v Mánesu, tak to tady ještě nebylo.
Proč právě fotografie na platině?
Chtěl jsem se nějak vyjmout z davu,
a to je těžké. Teď je takový trend fotit namačkané lidi v autobuse. Každý fotí
namačkané lidi v autobuse. Řekl jsem si, že budu fotit na velký film a dělat
fotky v platině, protože to nikdo nedělá. A tak je to u mě se vším. Nechodím si
kupovat chleba, peču si ho sám, protože si myslím, že je to pro mě nejlepší.
Nemám hodně věcí, ale co dělám a mám, je ta kvalita.
Jak vlastně vzniká platinová fotografie?
Platinová fotka byla jedním z
prvních pokusů v roce 1830 a ustála svoji existenci asi 50 let. Tahle produkce
zanikla někdy v roce 1914, protože bylo objeveno, že platina může fungovat jako
katalyzátor ve výbušninách, takže se zvedla její cena, protože se začala
používat během první světové války. Platina nebyla k mání. Tak jako ve druhé
světové válce nebylo k mání hedvábí, protože z něj udělali pro vojáky
parašutistické padáky.
Když má taková fotografie delší životnost, dá se považovat i za
investici, jako je tomu u kreseb?
Ano, říkají to. Říká se, že kdyby
byla atomová válka, tak přežijí švábi a platina. Ale myslím, že ten obrázek by
už nikdo nepoznal. Ta fotka může vydržet i tisíc let, ale to nezáleží jen na té
platině. Záleží to i na tom fotografovi. Pokud bych to udělal špatně, tak taky
nevydrží.
Na kolik peněz přijde vaše platinová fotka?
Malé fotky 20×25 stojí 20 tisíc
prvních pět a pak po každých pěti centimetrech stoupá cena o pět tisíc. A já
jich dělám dvacet z každé fotky.
Vydal jste knihu The Platinum Collection, co všechno v ní nalezneme?
V knize je všechna má tvorba,
kterou publikuji na výstavách. Je tam 200 fotek. Jsou to fotky na pohlazení
duše. Žádná příručka. Ne každý si může dovolit koupit fotku za 20 tisíc, ne
každý tu výstavu může vidět, a tak jsem chtěl umožnit lidem nahlédnout do mé
tvorby a vlastně si ji ponechat i tímto způsobem.
S kým byste si přál fotit a toto přání je stále nesplněnou ideou?
Rád bych vyfotil bývalého pana
prezidenta Václava Havla. Tuto příležitost jsem už měl, a odmítnul jsem ji.
Zůstalo mi to v hlavě. Přišla nabídka z Hradu, měl jsem fotit takový ten
portrét, co visí ve školách a na úřadech. Tenkrát jsem na něj dostal strašně
málo času. Patnáct minut, které jsem na to měl, bylo strašně málo. Dnes bych to
možná dokázal, ale tehdy jsem si to neuměl představit.
Jak si myslíte, že manekýnka či manekýn pozná, že na práci v modelingu
má správný potenciál, kromě toho, že má správné míry?
Uvnitř nepotřebuje nic. Ať umí
anglicky, francouzsky, německy, jezdí na koni, hraje na piáno, medituje, cvičí,
ať má holka 180 cm, a kluk 188 cm a má mezi 14–18 lety. To je všechno super,
ale musí jít tam, kde to je. Tady nemůže být model, tady se vaří pivo. Musí do
Milána, nebo do Paříže. Tam, kde je móda. Jsou určité věci, které jsou tak, jak
mají být. Herečky jdou do Hollywoodu, potápěči k moři. Prostě nestačí jít do
Podolí, když chce být potápěčem. Nepozná to, dokud nepůjde tam, kde to je.
Manekýnka musí být realistická. Když zůstane tady, nikdy se to nedozví.
Vaše oblíbené místo tady v Praze?
Doma! Určitě tam. Zrovna jsem se
přestěhoval a nemůžu se dočkat, až si zařídím byt. Já jsem doma nejradši.
Všechno mám staré, secesní, a malovat budu červenou a šedou.
A jaké je to místo ve světě, kam se rád vracíte?
Nikam se nevracím. Všude, kde jsem
chtěl, tam už jsem byl, ale nevracím se tam. Sám od sebe necestuji. Ale protože
to co dělám, vyžaduje jít tam, kam mě zanese má práce, cestovat musím. Začátkem
roku byla výstava v Moskvě, pak v Berlíně, tam jsem například ještě nebyl, také
bude v Torontu, kam jedu poprvé, a koncem roku 2010 bude moje výstava v Paříži.
Ale kdyby tam nebyla ta moje výstava, tak bych tam nejel. Jdu tam proto, že tam
jdou moje fotky. Já už se znám, že budu na celou cestu nadávat a pak přijedu
domů a budu mít radost, že jsem tam byl. K moři bych nejel, protože neplavu, do
hor bych nejel, protože nelezu. Já bych byl jen doma a vařil. To mám nejvíc
rád.
Děkuji za rozhovor.
Robert Vano *5.5.1948
Text: Michaela Lejsková
Foto:
archiv Roberta Vana
Publisher: Profashion
10/2009
