Životní pouť plná
úctyhodných skutků pana Ludvíka Hesse by vydala nejméně na několik dlouhých
příběhů. Přes půl století pomáhá nezištně české poezii. Vydává padesát let časopis
Divoké víno. Odchoval mnoho desítek
koní. Vymyslel a vybudoval síť babyboxů a tím zachránil sto novorozenců, ale
každým dnem jich může být více. Na vlastním pozemku postavil azylový dům pro
matky s dětmi. Je typem renesančního člověka, zachráncem všeho toho, co nás
nejednou přesahuje.
Vzpomenete si někdy
na své dětství a na svůj rod? Odkud vlastně pocházel?
Na dětství a na mládí vzpomínám pořád, asi je tím přivolávám
zpátky. Na svůj rod, či spíše rody, myslím velmi často. Jak už to tak bývá, je
jich několik. Jsou to francouzští Durasové, žijící v Čechách od dob Jana
Lucemburského. Jejich hlavní sídlo je dosud v Želevčicích u Slaného –
statek patří rodině přes pět set let. Pak jsou to Dundrové, pocházející rovněž
z Francie. Jejich sídlo v Lotouši bohužel velmi nedávno změnilo
majitele. Matyášové pocházejí rovněž ze severu středních Čech, ovšem byli
podstatně chudší. Jablonští jsou z Písku a konečně rodina, jejíž jméno
nosím, tedy Hessové, pocházejí z Uher. Kroniku svého rodu jsem popsal v knížce
Romance o klisničkách a balady o holkách.
Tušil jste již ve
svých patnácti šestnácti letech, čemu se budete celý život věnovat?
Předpokládal jsem, že se budu věnovat novinařině, svůj první
časopis jsem vydával na základní škole, se druhým – Divokým vínem – jsem začal až v sedmnácti, v roce 1964.
Zato jej vydávám už padesátým rokem.
Dá se žít
z hledání krásy celý život?
Neřekl bych, že celý život hledám krásu. Pominu-li ovšem
krásu ženskou.
Ludvík Hess, foto: Michaela Feuereislova
Obrazně by se dalo
říci, že jste se upsal poezii. Hledal jste ji, nebo si vás našla sama?
Poezie si mne našla sama, ale neupsal jsem se jí. Básničku
jsem nenapsal desítky let, píšu výhradně prózu. Poezie je pro mladé kluky.
Letos je to již
rovných padesát let, co vydáváte časopis Divoké
víno. Jsou básníci, kteří se objevili ve vašich prvních číslech, píšící i
nyní?
Mám několik věrných holoubků a jednu holubičku – Zorku
Wildovou. Holoubci jsou Petr Cincibuch, z něhož se dá básnička ovšem leda
vymlátit. U Káji Sýse toho netřeba, ten teče sám jako potůček do údolí. Jirka
Žáček drží od roku 1965, Jarda Holoubek taky tak. Pavel Verner umřel, jinak by
psal dál. Budiž mu země lehká.
Jaké období bylo pro
vaše Divoké víno nejtěžší?
Rok 1972, z něhož jsem dva měsíce strávil v „ruzyňských
lázních“.
Můžete vzpomenout
alespoň několik básníků, kteří na vás udělali největší dojem?
Měl jsem tu čest otisknout zásadní básničky Václava Hraběte
a Ladislavy Landy. Oba zemřeli v roce 1965, Vašek o tři měsíce později,
leč nikoli vlastní rukou, jako to učinil Láďa Landa. Ostatní jsem už jmenoval
výše. Nesmím zapomenout na Vladimíra Stibora! A na Dušana Spáčila, tomu by to
bylo taky líto.
Ludvík Hess, foto: Michaela Feuereislova
Jak se díváte na
současnou českou poezii a prózu?
Kdyby mi ji autoři neposílali mailem nebo v obálkách
jako hotové knížky, neznal bych ji. Jedním výrazem? Unavený, líně se vlekoucí
potok. Kalný.
Je to asi kacířská
otázka. Hledáte si svého pokračovatele?
Myslíte, že přijde někdo iniciativní, komu překáží třicet až
čtyřicet tisícikorunaček ročně, a chtěl by pokračovat…?
Ludvík Hess, foto: Michaela Feuereislova
Nedávno vaše babyboxy
zachránily již stý dětský život, holčičku. Myslel jste si před lety, že budou
tak hojně využívané?
Když jsem 1. června 2005 otvíral první babybox
v hloubětínském GynCentru,
domníval jsem se, že se snad podaří zřídit ještě jeden v Brně. Čekal jsem
nápor jednoho až dvou nechtěných lidských mláďat tak jednou za pět let.
Říká se, že lidský život je nesmírně křehký
– a zároveň zranitelný. Proto dostat šanci prožít život, ať by byl jakýkoliv,
je nesmírný dar. Dar nedocenitelné hodnoty…
Asi máte pravdu,
když to říkáte.
Stalo se vám někdy,
že jste se s nějakým zachráněným potomkem z baby-boxu dostal do kontaktu?
Jsem v kontaktu s řadou dětí z babyboxu,
adoptivní rodiče mi posílají jejich fotografie a zvou mě na bábovku, a tak mám
několik dětí, se kterými se vídám často. Maminka jednoho z nich se mi
dokonce líbí.
Řadu dlouhých let se
věnujete chovu koní. Je možné všechny spočítat?
Narodilo se u mě 146 koní. Počítat jsem je začal až při
psaní knihy Balady o koních a romance o
holkách, a tak se nedá vyloučit, že jsem na některého zapomněl.
Máte mezi nimi nějaké
své koňské favority nebo jsou i tací, kteří navždy přirostli k vašemu
srdci?
Někteří koně jsou k lidem vlídnější, jiní přísnější. A
tak je to v obráceném gardu i se mnou.
Ludvík Hess, foto: Michaela Feuereislova
Na přelomu zimy a
jara se rodívají hříbata, to se asi moc nevyspíte. Býváte dodnes u toho?
Všechny klisny, které se mají hřebit, se snažím uhlídat. Mám
z domu okénko, které vede do stáje, a tím sleduji klisnu chystající se
porodit. Asistovat jí vyjdu obvykle, až když uvidím plodový obal. Čím jsem
starší, tím častěji porod zaspím.
Jak je těžké vše
ekonomicky utáhnout?
Nejsem schopen to utáhnout ekonomicky, fyzicky ani morálně.
Je o vás známo, že
dokonce máte i svoji vesnici Hessov. Co vám dosud schází?
Schází mi ve vesnici Hesov jedno „s“.
Tajemství by mělo
zůstat tajemstvím. Udělejte však prosím výjimku. Kde nacházíte a obnovujete
svou životní energii?
Čím jsem starší, tím víc času prospím. Tak nějak takhle…
Děkuji za rozhovor.
Text: Vladimír Stibor
Foto: Michaela Feuereislová a archiv Ludvíka Hesse
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz