Blanka Fišerová – básnířka

 

 

Blanka Fišerová je
mladá básnířka s velikou budoucností před sebou. Od poezie tíhne
k divadlu, neboť mezi světem poetiky a dramatu vedou mosty, po nichž jen
nejodvážnější z nás mohou dojít až do míst, o nichž mnozí mlhavě tuší, že
existují.

Kdy jste poprvé
začala psát a zjistila, že vám literární múza dala nadání do vínku?

S psaním krátkých povídek jsem začala velmi brzy, už na
základní škole. Byly to ale takové velmi fantaskní příběhy. Poté jsem psala do
školních časopisů a chtěla se stát novinářkou, mediální studia a žurnalistiku
jsem nakonec i absolvovala, ale po čase jsem zjistila, že tímto směrem jít
nechci. Intenzivněji jsem začala psát zhruba ve dvaceti letech, kdy mne nadchlo
divadlo, takže první tvorba byla spojena s amatérským divadlem.

 

Dalo by se říci, že
si vás poezie sama našla, nebo jste se ji, ať již byl důvod jakýkoliv, vydala
hledat?

Odmalička jsem četla, vyhledávala literaturu, tak je to vlastně dodnes. Číst a
vnímat prózu i poezii mi přišlo naprosto přirozené, začalo to knihami, které
jsem objevovala u nás doma v knihovně. Poezie mě fascinovala možnostmi,
které jiné literární útvary nenabízejí – metaforami, rýmy, symboly, hraním si
se slovy…

 

Nelze se nezeptat,
kdo ze spisovatelů či básníků vás nejvíce ovlivnil či alespoň inspiroval?

Dodnes mne fascinují například Bohuslav Reynek, Jan Skácel, Emily
Dickinsonová, Sylvia Plathová… Těch jmen je mnoho. Existuje velké množství
inspirativních básníků i básnířek, literárních autorů, jen je třeba víc hledat.
Občas, když jdu do knihovny, půjčuji si knížky nových, pro mne neznámých,
autorů z celého světa. Nejvíce inspirace ale nacházím kolem sebe, v příbězích
lidí, s nimiž se setkávám v běžném životě. Nebo jsou to útržky hovorů
zaslechnutých ve vlaku. Pak se mi fantazie rozbíhá neočekávanými směry.

 

Můžete se letmo
zmínit o letech svých studií?

Vystudovala jsem českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě, ale už v době
studií jsem se nadchla divadlem. Pokračovala jsem Masarykovou univerzitou a
mediálními studii, to byl takový dávný sen – stát se novinářkou. Ale nakonec
zvítězilo divadlo, které jsem společně s filmem studovala v Olomouci, ale
nedokončila, protože jsem už začala souběžně s nejrůznějšími profesionálními
divadly spolupracovat. Rok jsem zkoušela i doktorandské studium dramaturgie a
autorské tvorby na JAMU, ale nevyhovoval mi přístup, který je tam uplatňován. 

 

V roce 2010 jste
debutovala básnickou sbírkou V bílém.
Jak ji hodnotíte s odstupem několika let?

S odstupem několika let ji vnímám jako takový první pokus. Je roztříštěná,
myšlenkově nesourodá, taková tápající. Ale jsem ráda, že jsem ji vlastními
silami a za pomoci přátel výtvarníků i grafiků vydala. V současné době už píši jinak,
věcněji, radikálněji. Témata nehledám v sobě, dívám se více kolem sebe,
nechávám se inspirovat lidmi a událostmi, které považuji za podstatnější než
své vlastní prožitky. Sbírám si pomalu básně k dalšímu vydání. 

 

Získala jste ocenění
za básničku Poslední židovka v Literárních novinách. Otevřel vám tento
úspěch cestu dál? A máte velký vztah k židovství?

Pocházím z Třebíče, kde je velmi krásné židovské město, můj otec je
historik a zabývá se jím. Stál dokonce u zrodu zápisu do seznamu památek
UNESCO. V židovském městě jsem trávila dost času, je to pro mne inspirující
místo – včetně starého židovského hřbitova. Ocenění Poslední židovky si vážím, ale zatím mne nikdo z redakce
nekontaktoval, byť s výhrou byla spojena i možnost publikovat básně právě v Literárních novinách.

 

Vaše poezie se
objevila i na rozhlasové stanici Vltava.
Jakou vaši poezii vysílala?

To bylo díky Miroslavu Kováříkovi a jeho pořadu Zelené peří. Byla to tenkrát velmi raná tvorba, tu jsem do sbírky
ani nezahrnovala.

 

Dvakrát jste již byla
nominována na Cenu Alfréda Radoka. Před
několika dny byla uvedena s úspěchem premiéra vaší hry Pohřbívání ve Slováckém divadle. Jak dlouho trvala její příprava?

Samotné zkoušení probíhalo dva měsíce. Účastnila jsem se první čtené zkoušky,
protože herci dostali text hry k přečtení až tehdy. A pak jsem průběžně jezdila
do divadla a sledovala zrod inscenace, diskutovala s režisérem Igorem Stránským
o různých možnostech výkladu některých klíčových scén. Psala jsem také průběžně
písňové texty o současné kulturní, sociální i politické situaci – k tomu mne
přivedla dramaturgyně Iva Šulajová společně s režisérem Stránským. Chtěli mít v
inscenaci postavy dvou velmi mladých písničkářů, kteří se nebojí zpívat pravdu.
Písňové texty jsou v kontrastu s textem hry. Premiérou ale tvorba nekončí,
takže se chystám i na některé z repríz. Herci jsou velmi tvůrčí a
přicházejí stále s novými nápady, což mne velmi těší. Stejně jako velmi
pozitivní ohlas diváků i kritiky. 

 

Prožila jste profesně
i několik let u činohry Slezského divadla
Opava. Jak jste se k této odpovědné profesi dostala?

Ze Slezského divadla jsem zhruba
před třemi lety odešla. Působila jsem v něm šest let, čtyři roky jako
dramaturgyně a dva roky jako šéfka činohry. Získala jsem důvěru vedení divadla
a chtěla jsem pokračovat ve zvyšování úrovně repertoáru i hostujících režijních
a dalších tvůrčích osobností, které s divadlem spolupracovaly. Odešla jsem,
když jsem zjistila, že komerční požadavky a absurdní představy zástupců města stále
více převyšují nároky na uměleckou kvalitu.

 

Prosazování koncepce
divadla může mít i své záludnosti. Dáváte přednost mladým a hledajícím se dramatikům,
nebo spíše sázíte na osvědčené autory?

Když jsem v divadle působila, nebála jsem se prosazovat i méně známé autory či
úplné zahraniční novinky. Stále věřím v to, že divák není hloupý, řada divadel
ale sahá po lehkých řešeních nebo z diváků hlupáky dělá tím, že jim nabízí
stejnou zábavu jako televize či jiná média. Uvedli jsme například hru španělské
dramatičky Palomy Pedrero Anna 11. března,
která velmi aktuálně reagovala na atentáty v madridském metru. Inscenace v
režii Jany Janěkové získala třeba cenu diváků na pražském festivalu Divadlo a velmi vysoké hodnocení
kritiky. Ocenění diváků bylo jasným důkazem toho, že by se divadla neměla bát
prosazovat i novinky a náročnější repertoár a diváka jen neukolébávat
osvědčenými a často neinvenčně inscenovanými klasikami. Je to těžší cesta, ale
myslím si, že daleko přínosnější.

 

Tvrdí se, že poezie
je královskou literární disciplínou. Je těžší psát básně než se věnovat próze
či dramatickým útvarům?

To si vůbec netroufám posuzovat. Záleží především na talentu a tvůrčích
schopnostech. Ale v současné době je pro autora podstatně těžší prosadit uvedení
nové hry v divadle než například publikovat vlastní verše. Moje hra Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat
všude je psána jako velmi černá komedie z divadelního prostředí. S napětím
jsem seděla v hledišti na předpremiéře i premiéře a očekávala reakce diváků. Myslím
si, že právě žánr komedie je velmi těžký. Navíc nejde o čistou komedii. Jde o
snahu reflektovat velmi absurdní situaci, v níž se ekonom jako ředitel divadla
zbaví herců, protože chce ušetřit, a na jejich místa dosadí úředníky i zbylé
zaměstnance divadla. Protože podle jeho představ umělcem může být každý. V
rámci hry se ale zabývám i podstatnějšími tématy a okolnostmi, které vedou k
likvidaci umění jako takového.

 

Můžete na základě
svého uměleckého zaměření říci, co nejvíce schází současné kultuře?

Myslím si, že chybí podpora takové kultury, která nepřináší jen zábavu. Pokud
se v současné době hledají místa, kde by se dalo ušetřit, na prvním místě je
okamžitě kultura. Často dochází k paradoxní situaci, že kulturní instituce se
řídí nekompetentními požadavky zřizovatelů nebo nároky grantů a přizpůsobují
umělecké směřování nejdříve tabulkám a například vypsaným či nadiktovaným
požadavkům. A problém vidím také v tom, že lidé nejsou ochotni výjimečné
umělecké projekty podpořit, zaplatit adekvátně za vstupenku či za hudební
nosič. Všichni si totiž myslí, že umělci budou tvořit už jen z toho prostého
důvodu, že mají tu nutnou potřebu tvorby.

 

Určitě budete i letos
pracovně velmi vytížená. Co všechno vás čeká?

V letošním roce bych chtěla dokončit svůj první román, který má naprosto
jinou poetiku než moje divadelní hry. A také tvořím koncepci nové básnické
sbírky. Postupně, krok za krokem, píši další básně. Tvořím také náplň
hudebně-poetického projektu Poezie v
barvách, chtěla bych uvést další scénické čtení pod hlavičkou Čteme v barvách. Překvapilo mne, že
další akce, kterou jsem začala sama pořádat, Guerilla Poetring – ukrývání básní v ulicích měst – už má tolik
zájemců a fanoušků. Plánuji také propojení svých aktivit s festivalem Colours of Ostrava. Mám blízko i k
hudbě, pro inscenaci Pohřbívání jsem
napsala písňové texty a tento směr mne láká. Mám řadu písňových textů v
šuplíku.

 

O uměleckých snech či
vizích se nemá nikdy mluvit předem, mohla byste však pro čtenáře magazínu Best of učinit výjimku?

Mým velkým snem je napsat filmový scénář. Několik námětů už mám. A další z
takových velkých snů je zachránit jeden rozpadající se dům v Ostravě a postupně
tam vybudovat vlastní kulturní, tvůrčí centrum, takovou malou oázu. Zní to
možná příliš idealisticky, ale já věřím, že když se člověk pro něco rozhodne a
je schopen pro to udělat vše, pak se dějí zázraky. Takže to je takový můj „višňový
sad“. Doufám, že s pozitivním koncem. 

 

Skončeme naše
povídání nelehkou otázkou, na niž si mnozí lidé nedovedou odpovědět, i když možná tuší, co
by se za ní mohlo skrývat. Čím je pro básnířku poezie?

Životem. Bez poezie, bez psaní a tvorby si svůj život neumím
představit.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Vladimír Stibor

Odkaz na webové stránky: www.poetriablanca.cz

Fotografie: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Ukázka z poezie Blanky Fišerové

 

Převracím stěny –
zá a pádně.
Transfúze paměti –
ná a pádně.
Kdo koho napadl,
blednoucí podpisy,
krycí jména,
zlámané židle.
Mnoho –
obě a tí.
Titíž sou a druzí,
jen budovy zkrásněly.
Sám a metová,
klíče předány,
víly tajně vyjí u vil,
oběšení,
vyvolení,
převracím stěny,
tak tady to bylo,
tady vraždili.

 

(Báseň je z roku 2013
z budoucí druhé sbírky Zlodějky lžiček)