Alexander Hemala – televizní moderátor a hlasatel

Náš nejznámější televizní hlasatel Alexander Hemala neztrácí ani špetku svého šarmu, přestože televizní obrazovku
vyměnil za divadelní jeviště. Jeho hlas se také stal poznávacím znamením a
ikonou jedné rádiové stanice, kde upozorňuje posluchače na zajímavé televizní tipy. Vystudoval žurnalistiku na Karlově
univerzitě a v televizi pracoval na různých postech neuvěřitelných čtyřicet
let. Přesto, že ho do ní zavedla spíše nuda v původní profesi.

 

Byla práce v televizi vaším
celoživotním snem, nebo jste přemýšlel i o jiných profesích?

Vystudoval
jsem obchodní akademii a poté nastoupil do podniku zahraničního obchodu, který
tenkrát ještě sídlil ve Veletržním paláci,
než vyhořel a stal se Národní galerií.
Prožil jsem zde dva poměrně krušné roky. Vzpomínám, že když jsem poprvé otevřel
dveře do této společnosti, řekl jsem si: „Sašo, tady zůstat nemůžeš“. (smích) Představa, že budu osm hodin
denně sedět na jedné židli a vídat ty stejné tváře kolegů třeba až do důchodu, pro
mě byla tristní. Od prvního dne jsem tedy začal hledat únikové cesty a jednou
z nich byl i inzerát tehdy Československé
televize na externí televizní hlasatele. Za zkoušku nic nedáš, řekl jsem si
a přihlásil se. Byl jsem vybrán do pozice programového televizního hlasatele a
můj život se začal ubírat lepším směrem.

 

Neříkejte, že jste nějaké ambice na
práci v televizi neměl. Nebo to opravdu byla jen úniková cesta, která vás
zapsala do srdcí milionů televizních diváků?

Opravdu jsem
takové ambice neměl. Přesto někde v genech to asi vepsáno bylo. Můj táta
působil léta letoucí jako herec v Městských
divadlech pražských. Spolu s mým mladším bratrem jsme v divadlech
prožili mnoho legrace, když jsme se chodívali dívat na představení, ve kterých
táta účinkoval. Tisíckrát jsem například viděl Charleyovu tetu. Divadlo mě jistě nějakým způsobem inspirovalo a
ovlivnilo.

 

Herectví vás ovšem nezlákalo. Až nyní
se mu více věnujete. Proč?

Hercem jsem
určitě být nechtěl, to jsem věděl. Táta se mě sice snažil zlákat, ale
nepodařilo se. Až nyní na
stará kolena mám dostatek času a chuti se na jeviště postavit. Stud musel jít
stranou. Účinkuji v báječném divadle Studio
DVA ve hře Soukromý skandál a moc
mě to baví.

 

Jste na jevišti trémista? 

Zpočátku jsem
si určitě nebyl nijak jistý, ale postupem času jsem si na jeviště zvykl.

 

Alexandr Hemala, foto: Lenka Hatašová

 

Vraťme se ale k vaší původní
profesi. Získal jste práci v televizi opravdu takto „jednoduše“, bez jakékoli
přípravy či předchozích zkušeností?

Na začátku
musel být pořádný ranec štěstí a z mé strany i drzosti. Byl jsem vybrán
společně se třemi dívkami, se kterými jsme poté intenzivně navštěvovali hlasová
cvičení u výborné paní profesorky Aničky Rottové na DAMU. Museli jsme se naučit
zřetelně vyslovovat a správně dýchat, práci s mikrofonem a podobně.

 

Vzpomenete na svou první hlasatelskou službu?

Poprvé jsem
sloužil v roce 1973 na Mikuláše, což bylo nedávno čtyřicet let, a mně to
přijde, jako by to bylo včera. Ještě mám v živé paměti pana režiséra
Laňku, který mě poté, co jsem při svém prvním vstupu nevypustil ani hlásku,
stáhl z obrazu, vběhl do studia s tím, že tu nejsme kvůli mně, že
musíme odvysílat večerníček a zprávy, tak ať to rychle přečtu, že čas běží.

 

Kam dál jste tedy své kroky směřoval?

Když jsem v
televizi začínal, působil jsem současně jako asistent produkce a režie. Začaly
mě oslovovat produkce na uvádění různých besed a společenských akcí. Také jsem
se díky práci v televizi dostal ke spolupráci s Pragokoncertem, což byla tenkrát jediná hudební společnost, která
k nám přivážela zahraniční umělce. Jezdil jsem tak se zahraničními
kapelami, kde jsem doprovodným slovem provázel jejich vystoupení. Takto jsem se
třeba seznámil s Allou Pugačevovou, která se později stala v Rusku
téměř ikonou. Také se skvělou polskou zpěvačkou Marylou Rodowiczovou nebo s
německými kapelami Kreis či Puhdys. Byl to zkrátka naprosto jiný svět než
v kanceláři. Život se mi stal mnohem pestřejším a zajímavějším.

 

Dalo se v hlásání televizních pořadů
najít i trochu toho adrenalinu?

Hlásání samo
o sobě se časem stalo rutinou. Přesto jsme sem tam nějaký adrenalin zažili,
protože dříve neexistovala žádná čtecí ani nahrávací zařízení, všechno se
odehrávalo živě. Dnes se vstupy předtáčí, a tak je možné udělat chybu, která se
bez problémů opraví. Stávalo se, že jsme něco
řekli špatně, a to jste měli vidět, jak na to lidé okamžitě reagovali. Jednou
se mi dokonce stalo, že jsem uvedl jiný pořad. A to byl adrenalin.

 

Mnozí si dnes nedovedou představit
život bez rychlého přísunu informací z internetu. Jak jste informace o
televizních pořadech tenkrát získávali?

Každá
produkce, pokud chtěla film či seriál vysílat, musela napsat krátkou dějovou
linii. My jsme si povídání poté přizpůsobili tak, aby se nám příjemně vyslovovalo.
Přehledy jsme si ovšem museli psát zcela sami. Velký rozdíl byl také v tom, že
dnes se před jednotlivými díly seriálů předtáčí shrnutí děje z předchozích dílů.
Dříve se to takto nedělalo, takže bylo na nás hlasatelích diváka do děje
přivést slovy. Někdy to bylo povídání až na dvě stránky. Tenkrát opodstatnění
hlasatelů opravdu bylo. Pro mnoho diváků jsme
znamenali jakýsi lidský rozměr. Především starší lidé byli vděční za „živé“ slovo
a za to, že jim popřejeme hezký večer.

 

V roce 2005 byla pozice programového
hlasatele zrušena. Nahradila vás grafika a další vymoženosti dnešní doby. Jak
jste to vnímal?

K divákovi se
informace dostávají dnes jinou cestou, o nic není ochuzen. Měl jsem tu čest, že
jsem se za všechny své kolegy hlasatele mohl rozloučit a divákům poděkovat
během poslední hlasatelské služby na silvestra 2005 za přízeň, kterou nám po
celá ta dlouhá léta věnovali. Ale i dnes se spolu s kolegyněmi setkáváme s
názorem, že nějak ti hlasatelé na obrazovce chybí. Pro mnoho lidí hlasatelé k České
televizi tak nějak patří.

 

Domníváte se, že by se někdy pozice
televizního hlasatele mohla na obrazovky vrátit?

Jedna stanice
to nedávno zkoušela, ale nechytilo se to. Věřím ale, že se hlasatelská profese v
nějaké formě vrátí. Je mnoho diváků, kteří se dívají na televizi sami, a my
jsme byli jakýmisi jejich společníky po celý večer. Uvidíme.

 

Stýkáte se stále se svými kolegy?

Není to tak,
že bychom měli nějaký hlasatelský kroužek. Máme ale s Marií Tomsovou a Saskií Burešovou pořad Hlasatelé na cestách a čas od času spolu takto vystupujeme. Je milé
se sejít a oživit vzpomínky.

 

Co bylo největším oříškem vaší
profese?

Zajímavé to
bylo v tom, že práce nebyla jednotvárná. Je ale pravda, že jsme mnohdy sloužili
ve svátky a víkendy, a to vždy nebylo příjemné. Na druhou stranu jsme ale také
měli často volno během všedních dnů, a mohli si tak spoustu věcí zařídit. Když
jsem do práce šel až na večerní vysílání, vypravil jsem děti do školy a mohl si
jít ještě na chvíli lehnout. A jak jsem si tak přetahoval deku přes hlavu,
říkal jsem si: „Tohle je mé malé vítězství nad socialismem.“ (smích) Kdo si dobře pamatuje, tenkrát
všichni museli přece ráno do práce, jinak to nešlo.

Alexandr Hemala, foto: Lenka Hatašová

 

Na Karlově univerzitě jste vystudoval
žurnalistiku. Tato profese vás nikdy neoslovila? 

Žurnalistiku
jsem studoval již v době, kdy jsem v televizi pracoval. Chtěl jsem si doplnit
vzdělání. V době minulého režimu byla žurnalistika úplně jiná, než by měla být,
tedy politicky ovlivněná. Nikdy mě ale přímo nelákalo psát. Občas jsem si přece
jen k tomuto povolání utekl. Dělal jsem například televizní medailonky
osobností, anebo jsem v jednom časopise vedl společenskou rubriku. Již léta mám
v jednom soukromém rádiu takové malé televizní okénko.

 

Radíte divákům, na co se večer mohou v
televizi těšit. Jak programy vybíráte? Záleží čistě na vašem diváckém vkusu?

Je to opravdu
víceméně na mně. K některým pořadům se snažím diváky přilákat, ale přiznám se,
že od některých naopak odlákat. Doba je jiná, je opravdu přemíra pořadů.

 

Jaký jste vy sám divák?

Moje žena
říká, že jsem televizní maniak. Ale jak jsem říkal, doba je jiná. Dříve byly
dva pořady, a přesto se mi někdy zdá, že si člověk vybral lépe, v každém
případě rychleji než dnes. (smích) Sleduji
hodně sportovních přenosů a nejrůznější dokumentární filmy, které jsou v dnešní
době úchvatně zpracované. Stane se ale také, že projedu všech sto kanálů,
odložím ovladač a otevřu si oblíbenou knihu.

 

Jak myslíte, že se za léta vašeho
působení na obrazovce změnil televizní divák?

Lidé se spíše
zaměřují na pořady, při kterých se chtějí odreagovat. Mají spoustu svých
starostí a používat mozek i u večerní televize – chápu – je někdy příliš
vysilující. Já osobně mám rád příběhy, které nepostrádají pointu. To mi dnes
trochu chybí. Jak se život zrychluje, tak se zrychluje i filmový střih. Vzpomeňme
na western Tenkrát na západě, jaké předlouhé
záběry nám nabízel. Jeden by u toho usnul. To už dnes neuvidíte. Přesto je to
ale skvělý film a chytne vás od prvního momentu. Tenkrát to fungovalo.

 

Máte někdy pocit, že máte nad diváky jakousi
„moc“? Můžete přece ovlivňovat jejich divácký vkus…

Domnívám se,
že divák se za ta léta dobře v pořadech zorientoval. Spíše mě vždy potěší, když
se mi ve vysílání podaří zachytit něco kvalitního, co je zmíněno jen tak
okrajově, a diváky na to upozornit.

Alexandr Hemala, foto: Lenka Hatašová

 

Existoval program, který jste neuváděl
rád?

Výchovné
pořady v rámci dopoledního vysílání pro děti a mládež. Bez toho bych se jistě
obešel. (smích)

 

Je naopak něco, co vám v dnešních
programových nabídkách chybí?

Trochu
postrádám živé koncerty nebo alespoň jejich záznamy. Celkově mi chybí v
televizi více umění.

 

Po celá ta léta jste zůstal věrný
veřejnoprávní televizi. Nikdy vás nelákalo zkusit to na komerční stanici?

Půl roku jsem
uváděl zpravodajskou relaci s Martinou Kociánovou na komerční stanici. Byla to
velmi zajímavá zkušenost, mnoho jsem se toho naučil.

Alexandr Hemala, foto: Lenka Hatašová

 

Měl jste někdy ambice na vlastní televizní
pořad?

Ne, to jsem
neměl. Možná proto, že jsem v televizi celý život pracoval, a tudíž vím, kolik
je kolem takové záležitosti stresu a že trvá dlouho, než se něco vůbec dostane
do diváckého zájmu. Rád jsem ale hostem nějakého takového pořadu.

 

Vedle práce v televizi jste také
uváděl koncerty, besedy a nyní dokonce hrajete i divadlo. K naší kulturní scéně
tak máte jistě blízko. Jak ji v dnešní době hodnotíte?

Nedávno jsem
se dočetl, že Praha má největší počet divadel na obyvatele, a to tedy smekám
před našimi diváky. Je vidět, že lidé o kulturu mají zájem i v době, kdy
vstupné není úplně levné. Celý život jsem uváděl různé besedy a je pravda, že
toho ubylo. Každá televizní stanice dnes má několik svých talkshow a jiných
zábavných pořadů, které divák může sledovat z pohodlí svého domova.

 

Když mluvíme o zábavě, jaký pořad si
budete pamatovat ještě hodně dlouho? 

Vánoční koncert
Marie Rottrové. Možná je to tím, že se s lidmi, kteří při té příležitosti
vystoupili, osobně znám a vlastně s nimi stárnu. Pro mě to byl opravdu krásný
divácký zážitek.

 

Spolu s vaší paní také pomáháte dětem z
dětských domovů se postavit do života. Co vás k tomu přivedlo?

Každý, kdo
pocházíme z ucelených rodin, máme díky tomu lehčí vstup do života než děti z
dětských domovů. Ty nemají nikoho. Nemají například po kom zdědit bydlení nebo
kde si na něj třeba půjčit, v neposlední řadě se ani s kým poradit. Moje žena
je členkou nadačního fondu Klub přátel
dětí dětských domovů, který pomáhá dětem, právě když opouštějí dětské
domovy. Pomáháme shánět peníze na jejich startovací byty. Je opravdu moc těžké
se postavit do života, když za vámi nikdo nestojí. A my, kteří jsme to štěstí
měli, bychom měli pomáhat dál.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz