Jitka Skalická – PR specialistka, konzultantka, autorka, redaktorka a editorka

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
se podle vašeho názoru může zrodit tvůrce opravdu čtivých autorských prací?

Leccos se dá natrénovat, můžete si třeba
vyrazit na kurz tvůrčího psaní, účastnit se různých literárních soutěží, ale to
zásadní musí být v člověku. Pojí se tu schopnost empatie, prožívání a
fantazie se schopností přetavit myšlenky do slov a vět, které budou dávat
smysl. A budou psány čtivým jazykem – to se dá naučit. Myslím, že aby mohl
člověk napsat nějaký zajímavý autorský text, musí mít „své“ prožité. Důležitý
je totiž i nadhled a ten se moc nedá naučit. Člověk kráčeje životem prostě
získává.

 

V čem
je základ autorova průkopnictví? V čem by měl být dravý a v čem
naopak zdrženlivější?

Dobrý autor musí hlavně psát a svou práci umět
ukázat. Dnes je daleko snazší se prezentovat díky internetu. Na druhou stranu
to udělají tisíce jiných lidí, takže tady by měl být dravý – kromě psaní
aktivně hledat cesty, jak svou práci představit těm, se kterými by rád
spolupracoval. Ať už je to vydavatel v případě knihy, nebo reklamní agentura či
média, v případě dalších autorských textů. Chybět by mu ale neměla pokora a
nadhled, s nimiž je třeba přijímat kritiku své práce.

 

Jak
hodnotíte coby stratég aktuální situaci na mediálním trhu, ať už jde o
periodika, či knihy? Jaká je nejlepší taktika, aby byl jejich prodej úspěšný?

Kdo bude znát odpověď na tuto otázku,
vyhrál. (smích) Každopádně realita
z českého trhu zatím ukazuje, že čím bulvárnější titulek, tím lépe,
bohužel. Máme tu jen velmi málo médií, která mají skutečně dobrý, nebulvární autorský
obsah. U knih je klíčový jednak prodejní kanál – nedostanete-li knihu do
knihkupectví, neprodáte, a jednak a marketing – neuděláte-li ho, neprodáte.

 

Co
vám v českých médiích chybí?

Pozitivní zpravodajství. V podstatě
tu neexistuje. Lidé se se zvláštním masochismem pitvají v tom, co kdo
udělal špatně a co zlého se stalo – pokud možno s co nejvíce šokujícím
titulkem. Jako bychom měli nějaký blok číst pozitivní zprávy, vidět to dobré, inspirovat
se. Tím netvrdím, že neexistuje nic špatného, jen toho prostě není tolik, kolik
nám toho média předkládají. Tu sebedestrukci nechápu, já nemám potřebu číst o
tom, jak je všechno špatně. Já hledám pozitiva a východiska z toho stavu „stojí-to-za-houby-nic-s-tím-nejde-udělat“.

 

Jak
byste popsala váš vlastní styl psaní?

Šitý na míru. Záleží na zadání. Vždy si
musíte být vědomi především toho, pro koho text píšete. Kdo bude tím koncovým
příjemcem informace. Co mu tou informací chcete sdělit, co by si z ní měl
odnést. A tomu je třeba podřídit styl – věcný, vysvětlující, popisující,
emotivně laděný, provokující… Jednu informaci můžete popsat desetkrát jinak a
pořád to bude ta stejná informace. Důležité je umět se vcítit do toho, kdo bude
text číst, a psát to prostě pro něj.

 

Pracujete
na volné noze – proč jste si vybrala zrovna tyto podmínky a proč není úplně pro
každého vhodné být na volné noze?

Nikdy jsem si neuměla představit, že budu
muset někde „být“ od tolika do tolika. Snažím se řídit si práci tak, abych ji
mohla kombinovat s rodinou. Pracuji na více projektech, takže si mohu do
jisté míry od jednoho odpočinout a pracovat na dalším, když nepřichází múza. Je
to hodně otázka sebekázně a plánování práce – i když se vám nechce, musíte
najít nějaký model, který bude fungovat. Určitě to není pro každého. Závisí to na
charakteru profese – těžko bude na volné noze prodavačka v obchodě. Pak také
na přístupu k práci jako takovém – kdo má rád „své jisté“, udělat práci a
jít s čistou hlavou domů, pro toho to také není. A nakonec záleží na
sebekázni.

 

Jaký
je váš názor na nedoceňování autorů, tvůrců textů, dodržování etického kodexu
v našich podmínkách a jaké s touto oblastí máte zkušenosti?

Žijeme v on-line světě, kde se vesele
kopíruje a přebírá, neboli krade. V nepřeberném množství informací se
bohužel etický kodex trochu ztrácí. Autoři jsou nedoceněni, tlak na cenu je
velký. Záleží ale také hodně na samotném autorovi – jak si cení svoji práci,
pod jakou hranici nepůjde. A pokud půjde, pak by to mělo být s vědomím, že
mu to v budoucnu přinese nějaký výsledek. Celý svět se navíc přesouvá
k obrazu. Neznamená to, že by text zmizel úplně, ale platí tu
stoprocentně, že jednou vidět je lepší než stokrát číst. Lidé přijímají
informace rychle a s jistou povrchností. Úkolem textařů budou kratší,
výstižnější texty, titulky…

 

Co
je podle vás základem čtivého a poutavého textu a jak jej můžeme laicky
rozpoznat my sami?

To se nedá zevšeobecnit. Dva lidé se
neshodnou na tom, jestli jsou text či kniha dobré, nebo špatné. Pro každého
z nás je čtivost a poutavost v něčem jiném. Málokdy se povede napsat
opravdu super knížku či text, který se líbí naprosto všem.

 

Jaké
mediální kauzy vás nejvíce oslovují nebo vás v minulosti zajímaly a proč?

Nemám ráda mediální kauzy. Až příliš často
se objevují v širších souvislostech. Třeba ve chvíli, kdy se ve
společnosti děje něco zásadního, například se blíží volby či schvalování
nějakého více či méně kontroverzního zákona. Přiznám se, že s bulvarizací,
která pronikla i do – pro mě do té doby – seriózních médií, mám ke všem kauzám
poměrně zdrženlivý postoj. A rozčiluje mne neprofesionalita v médiích, se
kterou se doslova babrají v nepodstatných věcech a detailech, zatímco jim
unikají jiné.

 

Jaké
nejlepší PR jste kdy udělala a jste na to pyšná?

Nejvíc mě
bavilo PR projektů, které v sobě skrývají hlubší smysl, primárně
nekomerčnost. Typicky jsou to třeba výstavy malířů, z loňského roku bych
zmínila výstavu obrazů akademického malíře Jana Tichého nebo projekt VLAK
LUSTIG. Je oříšek najít tu správnou cestu, jak informace nabídnout,
aby to zaujalo média všech typů, televizi, tisk, rozhlas i internet. Tím spíš,
že média lační po těch negativech. Ale právě to hledání cestiček je pro mne
výzva. (úsměv)

Foto: Lenka Hatašová

 

Byla
jste jedna z tvůrkyň projektu ŽENY s.r.o. S jakou vizí jste jej vytvářela?

Vize byla jasná – chceme projekt, který
bude podporovat české ženy. Nápadů jsme protočily mraky. A jestli to na začátku
vypadalo, že to je nemožné, protože všechno už tu bylo či je, tak to je omyl.
Protože vždycky je tu prostor. Jde jen o to dát mu tvar, nápad, podobu a
vdechnout mu život. Jde to. Protože když se chce, všechno jde. Doslova a do
písmene. A my jsme moc chtěly a chceme. (úsměv)

 

Jaká
je nyní vaše pozice v projektu?

Od začátku jsem stála za sekcí Povídej, která v sobě sdružuje
blogy a diskuse. Povídat si, sdílet… to je ženský fenomén. Fyzicky jsem „odešla“
z projektu ve chvíli, kdy bylo vše připravené a startoval. V té době
jsme ještě finišovaly s Evou Vaškovou Čejkovou poslední úpravy na knize Úspěch
měřím štěstím. Ale to už jsem měla zase jiný rodící se projekt – v pátek
poslední úpravy v knize a na webu, v neděli jsem porodila dcerku.

 

Co
si máme představit pod pojmem ambasador v projektu ŽENY
s.r.o.?

Ambasadorka
je žena, která si chce přivydělat. Ambasadorka je žena, která se chce naučit
podnikat. Ambasadorka je žena, která má srdce na správném místě a chce kromě
výdělku i pomáhat. Ambasadorka je patriotka! Ambasadorka touží ukázat ostatním,
co české ženy dovedou. Ambasadorka má ráda krásné věci, rukodělnou kvalitu,
nápady a originalitu, módu i krásu… Je to prostě ženská, jak se patří.

 

Dnes
můžete hovořit o celkem velké komunitě členek, tedy primárně žen. O jaké
poznatky se cítíte být obohacena?

Hlavně o to, že v ženských je
neuvěřitelná energie, drive a chuť a vůle. Že je v nás spousta síly,
kterou když upřeme na správnou věc, nemůžeme neuspět. Že spojením se ta síla
násobí. Jedna starší žena mi říkala: „Vy to teď prostě máte všechno jiné. Kdeže
my jsme si mohly plnit nějaké sny. Tenkrát to prostě nešlo, nedělalo se to tak.
Ženská holt nesla ten svůj kříž.“ A mně bylo za ni a ty mraky jiných žen, které
nesly svůj kříž a nestihly žít vlastní život, smutno. Mám radost, že dnes už i
ty starší ženy vědí, že život za ně nežijí druzí. A že když si ony samy své sny
nesplní, nikdo jiný to za ně neudělá.

 

Jaká
témata jsou aktuální v sekci Povídej?

Co žena, to jiné téma. Co žena, to jiný
pohled na svět. Co žena, to jiný příběh, jiné myšlenky ke sdílení. Každý blog
je inspirace. Najdete tu vše – od mezilidských vztahů přes vzdělávání a kariéru
a slaďování rodinného a pracovního života, přes blogy věnující se zdravé stravě
a zdravému způsobu života. Také tu najdete blogy, které jdou pod kůži – jsou
velmi osobní zpovědí dané ženy. Najdete tu blogy, u kterých se zasmějete, a
blogy, u kterých vám potečou slzy. Probouzejí emoce. Inspirují ostatní. A to mě
baví.

 

Co
obnáší správcování této sekce?

Je to klasická editorská práce. Mohu být
klidně na procházce s kočárkem a se spícím dítkem zkontrolovat stav textů
přijatých do blogů, editovat je a případně rovnou publikovat, pokud není třeba
úprava grafiky. Jsem v kontaktu se ženami, které píší, a pomáhám jim například
s vyjádřením toho, co chtějí sdělit, pokud je to třeba.

 

Jak
hodnotíte moderní způsob komunikace v rámci sociálních sítí?

K pozitivům – pro firmy je to neuvěřitelná
příležitost k tomu, aby našly a poznaly své zákazníky (ty stálé i
potenciální, spokojené i nespokojené) a uměly s nimi pracovat. Pokud něco
chceme vědět, obvykle jdeme na net a hledáme zkušenosti ostatních. I proto
vzniklo Testuj v rámci projektu Ženy s.r.o., ženy tu
sdílí své zkušenosti s výrobky, službami. A teď ta negativa – půl života
strávíme na síti a připojeni na mobil, což je strašné! Jde o to najít ten
správný model, ve kterém vyvážíme on-line a reálný život. A i o to se snažíme
v rámci ŽEN pořádáním reálných, živých akcí.

 

Jak
se vám daří kloubit práci s rodičovstvím?

Daří, i když je to občas honička.
S jedním potomkem se pracuje relativně parádně, se dvěma už je to o
něco málo dramatičtější. Tajemství úspěchu je samozřejmě v organizaci. Time
management je základ! Pak v dostupnosti babiček – jednu fantastickou máme, jen
škoda, že nebydlí blíže, jezdí za námi z Moravy. A v dělbě péče o děti s partnerem.
I tady mám obrovskou podporu. Zkrátka všechno jde, když se chce. Když nestihnu
práci přes den, vrátím se k ní večer. Svou životní roli mám celkem jasnou
– teď jsem hlavně máma.

 

V jakém
směru jste sama sebe přesvědčila, že to jde, že děti nemusí znamenat velké
omezení v práci?

Nepotřebovala jsem žádné přesvědčování. Buď
děti chcete, nebo ne. Pokud je chcete, vždy si najdete cestu a způsob, jak
všechno skloubit dohromady. My ženy máme bohužel tu nevýhodu, že nemůžeme posunout
rodičovství třeba do padesátky, protože teď chci pracovat a dělat kariéru. Jsme
omezeny svými biologickými možnostmi. Pokud ale vím, že chci mít ve svém životě
děti a že si ten život bez nich neumím představit, musím tenhle fakt prostě
přijmout. Obecně pokud člověk v životě přijme fakt, že jsou věci, které
nezmění, ušetří si spoustu nervů a trápení.

 

Jak
vás inspirují také jiné ženy – matky?

Kdysi jsem dělala rozhovor s několika
ženami na mateřské dovolené do firemního magazínu společnosti Jungheinrich. Bylo to
kouzelné setkání žen, z nichž některé se do práce nehrnuly vůbec, jiným
práce chyběla trochu a dalším poměrně hodně. Jedna z žen, která odešla na
dovolenou z manažerského postu, tehdy řekla: „Je to zkrátka o volbě. Když
si to vezmu rozumově, tak kariéra se dá nastartovat klidně ve čtyřiceti a pořád
máte 25 let na to něco pořádného dokázat.“ Souhlasím s ní. Věřím, že
všechno má svůj čas. Práce i rodina.

 

Jaké
omezení vlastně z vašeho pohledu děti pro pracující ženu přinášejí?

Omezení zní strašně. Pokud žena děti vnímá
jako „omezení“, je to průšvih, který se dřív nebo později někde vrátí. To se ve
mně ozvala matka. (smích) Ale vážně –
pokud žena v životě děti chce, pak je bude mít a najde si cestu, jak obojí
sladit. Pokud to tak ale nemá, u „paci paci“ si připadá jak totální idiot,
brečí doma do polštáře a cítí fyzickou bolest z toho, že je „nevyužitá“,
pak udělá nejlíp, když to bude řešit, najde chůvu, půjde do práce. Protože
vůbec to nejlepší pro dítě je spokojená máma.

 

Může
taková situace mít i nějaké přednosti – mít děti a současně pracovat?

Stoprocentně. Každá žena vám potvrdí, že s dětmi
toho zvládne o hodně víc. Takže děti vlastně násobí naše schopnosti. Když stále
– byť samozřejmě daleko méně – pracujete, udržujete mozek nejen v té mateřské
bdělosti. A to je fajn pro vás i pro dítě. Práce je pro mě vlastně relax –
přepnu, funguju, a když práci dokončím, cítím se fajn a strašně ráda se vracím
k dětem. Dělat paci paci, zpívat písničky, číst knížky, jezdit
s kočárkem. Pozoruju, jak mi rostou před očima, jak se mění, jak jsou den
ode dne chytřejší. I jak mi dokážou brnkat na nervy a zároveň jediným svým
úsměvem ve vteřině smazat jakékoliv křivdy. Vidím v nich sebe. A to si
přece nemohu nechat ujít. (úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací
Campanulla www.campanulla.cz

ŽENY s.r.o. www.zenysro.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Foto: Lenka Hatašová