Orlojů v Česku je
jako šafránu. Daly by se spočítat na jedné ruce a ještě dva prsty by musely
zůstat pokrčeny. Nejstarší je Staroměstský
orloj, jenž je součástí jižní stěny Staroměstské
radnice v Praze. Byl postaven v roce 1410. Až v následujícím
století byl sestrojen Olomoucký orloj. Třetí, který se nachází
v Kryštofově Údolí, vzniká v současné době přestavbou bývalé
trafostanice. Se stavbou začal po celé řadě drobných i větších problémů
nadšenec i milovník lidového umění Martin Chaloupka, teprve třetí český
orlojář, 14. září 2007. Věřme, že nový orloj bude stejně tak zajímavý a časem
také všeobecně vyhledávaný i slavný jako ten pražský…
Odkud pocházíte,
mistře orlojáři?
Narodil jsem se ve Fryštátě (nyní Karviná). Krásné dětství
jsem prožil v malém městečku Humpolci a svou pubertu jsem si užíval
v městě Bílina.
Jaké bylo vaše
dětství? Tvrdí se, že první roky se odrazí v celém životě.
Moje dětství v Humpolci, idylickém městečku, bylo
krásné, protože moje matka byla ředitelkou kina, takže mě silně ovlivnily filmy.
Viděl jsem vše, co se promítalo, a také mým častým vysedáváním v promítací
kabině vznikal můj zájem o techniku.
Můžete se zmínit o
letech svého studia?
Po absolvování stavební průmyslovky jsem nastoupil do
divadla v Teplicích a vyučil jsem se scénickým osvětlovačem ve škole uměleckých
řemesel v Praze v Černé ulici. Další moje kroky vedly do divadla
v Ústí nad Labem a později do Liberce, kde jsem nastoupil do divadla a po
dvou letech do České televize jako
asistent kamery. Později jsem přešel na funkci kameramana. Moje působení
v České televizi trvalo 30 let.
Kdy jste poprvé
v sobě objevil touhu věnovat se betlémům a orlojům?
Je zajímavé, že když jsem jako dítě poprvé uviděl pražský
orloj, nebyl jsem nadšený z jeho krásy, ale z toho, že jsem si
uvědomoval, že je technicky velice náročný, a přemýšlel jsem, jak zajímavý
stroj to musí být, a o podobných věcech.
Jste tvůrcem třetího
orloje v České republice. Kolik to obnášelo nápadů i úsilí?
V momentě, když jsem si uvědomil, že uprostřed krásné
vesnice stojí zanedbaná, nepoužívaná trafostanice, rozhodl jsem se navázat na
muzeum betlémů, které jsem vybudoval, a tím posílit turistický produkt naší
vesnice. O nápady nebyla nouze, ale velké úsilí mě stálo získat finanční pomoc.
Já jsem mohl profinancovat ze svého to, co mi manželka povolila, a to zhruba
800 tisíc. Přemluvil jsem řezbáře Václava Plechatého, a rozhodující pro mě bylo,
že Jiří Otmar, kamarád veteránista, řekl: „Ano, pomůžu ti.“ Díky panu Otmarovi,
který je strojař, jsem mohl své nápady převést do strojařiny. Protože kompletní
stavba orloje vycházela na milion a čtyři sta tisíc, pomáhali mi přátelé a také
patroni jednotlivých figur, např. Jiřina Bohdalová, Marek Eben, Marcela
Augustová, Jiří Lábus, Martin Dejdar i další.
S jakými
problémy jste se musel nejčastěji při vzniku orloje potýkat?
Zásadní problém byl při žádosti o koupi trafostanice od
našeho obecního úřadu. Prý tady takovou věc nechtějí. Pak se samozřejmě mnoho
lidí ve vesnici po získání povolení k prodeji netvářilo radostně, a
dokonce před zahájením stavby přišla dvě anonymní udání. Takže to byly asi moje
největší starosti. Tyto problémy vznikaly zřejmě z obavy
z turistického ruchu.
Plánujete, že byste
postavil ještě další?
Jednal jsem s primátorem Mladé Boleslavi, který mě
oslovil a požádal mě, jestli bych mu nepomohl takto využít vodárenskou věž ve
středu města. Mě to zaujalo. Pohybový reliéf na mém vesnickém orloji je
znázorněním života na vsi a u mladoboleslavského orloje bych rád zpracoval tematiku
s námětem Laurina a Klementa, například klempíře vyklepávajícího blatník. Bohužel
realizace tohoto orloje není jistá.
Čím vším musí orlojář
být, chce-li se pustit do tak technicky složitého díla?
Předně musí být blázen!
Studoval jste Staroměstský orloj Mistra Hanuše?
Samozřejmě jsem si pražský orloj
důkladně prohlédl díky panu Zámečníkovi, tehdejšímu orlojáři, ale mechanika
pražského orloje je mimo hodinové stroje jednoduchá oproti mechanice mého
orloje, takže jsem ani nevyužil žádný nápad.
Jste známý také jako
betlémář. Nemohu se nezeptat – kolik betlémů vzniklo pod vašima rukama?
Já osobně betlémy nevytvářím. Ale zrestauroval jsem zhruba
25 betlémů, z nichž některé jsou i
je včetně mechanik. Důsledně dodržuji dramaturgii svého muzea betlémů – ve
výstavě jsou jen betlémy v obci vyrobené nebo betlémy zde používané. Bohužel
z betlémů zde vyrobených zůstaly trosky a velké množství figur a dřevěných
budov bylo po roce 1948 dost nekompromisně zlikvidováno. Jako příklad uvedu
největší betlém, který měl původně
Navštívil jste někdy
osobně Betlém a zaslíbenou zemi?
Osobně jsem Svatou zemi nenavštívil.
Je pravda, že se betlémy
stavějí všude po světě, nebo nejvíce v české kotlině?
Já osobně si myslím, že v Česku vznikaly hlavně v německém
pohraničí a v Sasku byla tradice stavění betlémů nejsilnější.
Traduje se dle
pověstí, že králové, kteří se přišli poklonit Ježíškovi, nebyli tři, ale čtyři.
Ten poslední se opozdil o třiatřicet let, aby Krista zastihl až na kříži…
Podle mých informací je u mudrců diskutabilní jak jejich počet,
tak i jejich jména.
Odráží se
v betlémech srdce krajiny, v níž se rodí a vznikají?
Samozřejmě existují betlémy takzvaně orientální, které jsou
poměrně věrohodnou kopií Svatého města a Betléma, ale jsou také betlémy v takzvaném
tyrolském stylu. Jsou i betlémy, kde betlemář na dálinu namaloval kopec, pod
kterým byl třeba i několik měsíců v zákopech. Také jsou betlémy, kde
vidíte krajinu z okolí, kde betlém vznikal.
Jaký betlém v Česku
považujete za nejkrásnější a proč?
Samozřejmě pro mě je nejzajímavější
řezbovaný mechanický betlém pana Prokopa v Třebechovicích pod Orebem.
Vznikají i betlémy
malované jako vystřihovánky. Je to návrat k tradicím, nebo to lze spíše
chápat jako módní trend?
Vystřihovací betlémy v české kotlině dobře fungují přes
sto let, příkladem jsou tzv. cikorkové betlémy. Myslím si, že tyto betlémy mají
svoji důležitou funkci pro výchovu našich dětí.
Jste i milovníkem
lidové kultury. Co vás na ní nejvíce fascinuje?
Protože žiju v nádherné vesnici Kryštofovo Údolí,
samozřejmě je mi velmi sympatická lidová architektura našich stavení.
Co vše se vám povedlo
zachránit?
Jak jsem se již ze začátku zmínil, byly to naše nádherné
betlémy. Adaptoval jsem na vlastní náklady márnici u lidově barokního
kostelíka, spolupracoval jsem na opravě sochy sv. Václava, na navrácení sochy
Jana Nepomuckého na lidově barokní mostek, na restaurování kapličky Panny Marie
a podařilo se mi sehnat a nakoupit velké množství archivního materiálu, jehož
většina je vystavena v novém muzeu.
Není dnes lidová
kultura zatlačována do pozadí neustálým technickým rozvojem a elektronickými lákadly
dnešní doby?
To si nemyslím, protože pokud existují lidé, kteří ctí
historii a tradice včetně kulturního dědictví, nemůže toto být popřeno ani
technickým rozvojem.
Napsal jste o své
životní pouti knížku?
Doposud ne, ačkoliv o mých aktivitách bylo popsáno mnoho
stránek jinými lidmi.
Neměly by se orloje,
betlémy i vše, co se týká lidových zvyků a kultury všeobecně, objevit
v učebnicích a ve školních osnovách?
Tak jako o dávné historii rozhodne budoucnost i o tomto.
Měl jste někdy
v životě období, kdy stačilo málo a věnoval byste se něčemu jinému?
I přes všechny překážky, které mi byly kladeny, jsem měl
vždy jasný cíl, za kterým jsem si šel.
Jaká tvůrčí výzva
před vámi ještě leží?
Protože novinářům říkám, že Brusel je hlavní město Evropské
unie a Kryštofovo Údolí je hlavní vesnice Evropské unie, Brusel má čůrajícího
chlapečka a můj sen je mít čůrajícího voříška. Jestli se najde několik
sponzorů, které by můj nápad oslovil a realizace potěšila, voříšek bude.
Co vám v životě
přineslo největší štěstí?
Rodina, radost lidí, kterým se moje vylomeniny líbí.
Máte ve své práci
nové následovníky?
Částečně je to rodina, jinak je tato situace v současné
době komplikovaná.
S kým byste
nejraději u sklenky vína propovídal celou noc?
U sklenky vína bych byl ochoten celou noc propovídat
s akademickým malířem Josefem Jírou, který realizoval můj bláznivý nápad,
kterým byl 16 metrů široký venkovní betlém s figurami v nadživotní
velikosti. Těchto nocí bylo několik při bouřlivých diskuzích o realizaci.
Děkuji za rozhovor.
Text: Vladimír Stibor
Foto: archiv Martina Chaloupky
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz