„Stále
někdo očekává, že budu někým, koho ve mně vidí. V této branži tak trochu
nekonečný příběh.“ David Kraus
Hned
v úvodu, ve kterém mají má slova představit dotazovaného a třeba i diskutované
téma, chci říci, že tento rozhovor, který jsme spolu dělali v pražské
restauraci Mlýnec, kde také probíhalo focení, pro které oblékala německá módní
značka LERROS, se zcela vymyká drtivé většině těch, které jsem kdy udělala.
Poprvé v oficiálním rozhovoru zachovávám tykání a otevřeně říkám, že jsem nad
ním seděla s Davidem Krausem-kamarádem, který mě nechal na rozhovor s ním
dlouho čekat. Dnes vím proč. Pro jeho atmosféru, obsah i otevřenost. V tom jsem
Davida pochopila sama pro sebe. V tom, že nikdy nemá váhu to, pro co se někam
ženeme, ale že na věci, které stojí za to, se skutečně vyplatí počkat.
Předchází
tě image drsně vyhlížejícího mladíka. Určitě se s tím sám musíš setkávat i
tváří v tvář.
Jsem v podstatě možná
trošku drzej, ale slušnej. Můj otec byl definován jako fracek, než začal
moderovat „Uvolněte se, prosím“. Je to otázkou image a tím, co kdo zrovna dělá
a jak je prezentovaný médii. Jsem člověk, který má svůj názor a nestojím o pózování
jen proto, aby mě měli lidi rádi. A rozhodně se nemám v úmyslu obhajovat. Myslím
si, že deska bude na lidi působit v podstatě jako deska namyšlenýho frajírka.
Showbusiness je takový, že ti ani nedovolí být hodnej a laskavej. Spousta umělců
takových je a je jim to stejně jako mně jedno. Svým způsobem mě to mrzí, ale co
s tím člověk nadělá?
Jak dlouho jsi desku připravoval?
Tři roky. Měl jsem vizi,
kterou jsem si chtěl splnit. Chtěl jsem znít podobně, jako moji oblíbenci,
které jsem poslouchal jako kluk.
Třeba
jako kdo?
Peter Gabriel, Prince, Tom Jones
a Michael Jackson.
Jakým
procesem procházel vznik desky?
S deskou bylo spojeno
plno těžkostí. Spousta lidí mi nabízela věci, které nebyly tím, co jsem chtěl. Obcházel
jsem studia s určitou myšlenkou. Jenže zvukaři mi nabízeli jakýsi svůj model.
Tak jsem si řekl, že se to naučím a udělám si desku radši sám.
Co
konkrétně ses musel naučit?
Pracovat přesně se zvukem. A
jsem za to rád nejen proto, že si desku můžu udělat sám až do konce, ale protože
to je pro mě dnes a denně užitečný. Po všech těch lidech, kteří mi nabízeli
modely, které mi nejsou vlastní, jsem si vybral člověka, který má neuvěřitelnou
trpělivost a jde mu o výsledek stejně jako mně. Člověka, který naprosto
porozuměl mé vizi a dokázal se s ní sžít. A to je Pavel Fanta, můj
klávesista z kapely.
A
kromě zvuku?
Nic jinýho, jen zvuk. Učil
jsem se to jediným možným způsobem a to byl pokus-omyl. V této branži ti
dnes nikdo neřekne, jak se to dělá, ale že ti to udělá. A udělá to stejně tak,
jak to chce on sám. Což se s mojí představou neshodovalo.
A
téma desky? Kterou pro představu s položením této otázky začínám poprvé
poslouchat. Poprvé, a jak jsem slíbila, sdělím ti tady nemilosrdně své dojmy!
Deska se jmenuje „Cukrárna“.
Téma jsem v podstatě já sám a moje pohledy na různé věci. Není to deska za
poslední tři roky. Jsou tam různé věci, jako třeba písnička, kterou jsem složil
jako dítě a předělal ji do současné podoby. Seřadil jsem písničky tematicky,
aby komplexně deska působila barevně.
Barevně
a sladce?
Sladce zrovna ne. Řekl bych,
že je spíš agresivní.
Není
to škoda? Lidé většinou chtějí poslouchat líbivé věci.
Jistý způsob agresivity je
klasika, kvůli které jsem tuhle desku napsal. Přijdeš do obchodu a řekneš:
„Chtěl bych si zkusit tyhle hodinky.“ A prodavač odpoví: „Budete si je
kupovat?“ Tady nefunguje náš zákazník, náš pán. Snad aby ty hodinky nerozbalil
zbytečně?! Proto já zpívám: „… něco si dej a pořád nekoukej, něco si kup a
nechovej se jako hňup!“ Protože tohle tady slyšíš dnes a denně. Prodavač se
s tebou nebaví, jako by on sám něco prodával, ale tak, že nekoupíš-li si,
nebyla to otázka tvé volby, ale něco nevhodného vůči jeho obchodu. Ale to mě
nebaví. Já chci, aby bojoval o to, že si tam něco koupím.
Proč
zrovna „Cukrárna“, proč tedy ne „Hodinářství“?
Deska se jmenuje „Cukrárna“,
protože se mi to spojilo s konkrétní vzpomínkou, když jsem přišel do jednoho
nákupního centra. Tlačili tam do mě, co si mám koupit, co by mi mohlo chutnat, a
do toho hrála hudba, která mě ještě ladila na to, abych to udělal. Promítá se
mi zde vztah k době, která žije systémem, který je krátkozraký, konzumní, a
podle mě se tohle musí zákonitě sesypat. Ať už virtuální věci a světy, tak i ekonomika
aj. Věřím tomu, že se lidi vrátí sami k sobě. Možná mě poznamenal režim.
Jak
tě mohl poznamenat režim, vždyť ti v době pádu komunistického režimu bylo
deset let?!
Poznamenal mě tak, že jsem
měl tři hračky a věci jsem prožíval ve smyslu toho, že mě to přimělo snít o
věcech, vytvářet si představy, ale nikoliv domněnky. Dnes už si lidi vytvářejí
hlavně domněnky. Čas, který lidi stráví u počítače, není přece čas, který si
budou pamatovat, natož si ho připomínat. Nikdo si nikdy nebude připomínat
hodiny na chatu, které s někým virtuálně prožil u počítače. Lidi si budou vždy
pamatovat společný zážitky.
Zní
to destruktivně. Technika je přece důležitá.
Destruktivní je právě ten
internet a to dodávám, že ho taky plně využívám a potřebuju. Ale jsem pro to,
aby internet sloužil mně, ne já internetu. Poznáš se virtuálně se stovkami lidí
a máš pak sotva pár skutečných přátel. Ve chvíli, kdy lidi dávají přednost tomuhle
tomu před živými zážitky, je to děsivý. Nedávno jsem viděl dva lidi na rande a
oba trávili zhruba dvě třetiny času koukáním do mobilu.
To
mě přivádí k otázce, zda preferuješ živá vystoupení?
Novou desku podpořím
koncerty. Ale stejně jako jsem měl vizi o desce, tak ji mám i o koncertech. O
tom koncertu mám scénickou představu. Když přijedu do nějakého klubu, musím se
přizpůsobit tomu klubu. Ale takhle tu desku neodprezentuju. Chtěl bych udělat
asi deset takových koncertů.
Písničku
„Cukrárna“ jsem si poslechla a přiznám se, že mě v ní zaujalo to,
z čeho jsem před jejím poslechem měla obavy. Někdy si myslím, že jak nakládáš
se svým hlasem, když ho propůjčuješ některým jiným písničkám, tak jeho síla a
poloha spíše ztrácí na své kvalitě a osobitosti. Ovšem v této písničce mě zaujalo
nejen to, jak skvěle máš položený hlas, ale líbí se mi i vokály.
V televizi, kde
vystupuju se svojí kapelou v pořadu Show Jana Krause, zpívám hlavně
převzatý věci a to tak, jak nejlíp umím. Někomu se líbí to, druhému zase ono, a
je dost těžký zavděčit se všem a s tím počítám. Co se týká vokálů, tak ty
jsem natočil na chalupě. Potřeboval jsem sbory, a tak jsem použil lidi, kteří
tam se mnou byli, a to byla moje rodina. Do této a několika dalších písniček jsem
angažoval tátu, Ivanu, překvapivě i Marka, přestože se jako hudebník navenek
neprojevuje. A já se jen divil, jaký má můj brácha smysl pro rytmus. Takže ty
skvělý vokály zpívá v podstatě skoro celá moje rodina.
Jak
jsi to realizoval na chalupě? Máš tam studio?
Moje studio je v mým
batohu. Tak se to dá taky říct, opomenu-li fakt, že mám pronajaté nahrávací
studio. Takže jsem nahrával i na dovolené.
Poslouchám
další písničku a ptám se, v čem spočívala ta agresivita, o které jsi
mluvil, protože já dostala záchvat smíchu. Konkrétně u písničky s názvem „Sex“.
Tak ta se hodně líbí Jaro
Slávikovi. I tady jsem zaangažoval rodinu.
Takže
konečně písnička, kterou si všichni zazpíváme?
Není tam nic sprostýho a
všem je jasný, na co je chuť.
Písničku
„Roman krade“, tu už znám z koncertu a jak jsi mi řekl, na desce vychází
poprvé, ovšem po ní přichází „Medvěd“. Přepnula jsem si snad na jinou desku??
Přiznám se, že písničky jako celek mi asociují jakési panoptikum.
A přesně takhle to je. Jsem
cukrář – prodavač – průvodce!
No
a co písnička o Vietnamu?
To je moje klukovská
písnička. Tehdy jsem žil, v podstatě jako hodně kluků, tím, že jsem si
hrál na válku a přitom žádná nebyla.
Davide,
s takovými tématy se nežertuje!
Je to o tom, že se všichni
koukají na televizi, vidí nějakou válku, ale v podstatě jsou z takové
reality všichni vystrašení. Přirozeně. V téhle písničce překvapivě zpívá i
jedna vietnamská zpěvačka.
Takže
cituji text další písničky: „… chodím s tebou a sám nazpátek stezkou a kde
steskem stromy usychaj.“ To je, Davide, těžkej melancholicko-sladkej kalibr!
Nádhera! To je o tom, jak
bych si to rande představoval, ale nevyšlo to. Jsem tady v té písničce ohromně
romantickej, ale nevyšlo to. Deska je o mých snahách a tady to přesně vidíš!
(smích) Ale další písnička je o depresi, a to není sranda.
Vlastní
zkušenost?
To je taková ta bezmoc, alternativa,
sebedestrukce, které má člověk při depresi.
To
je poslední dobou u umělců docela populární téma, nemyslíš? Alespoň se o tom
tedy více mluví.
Proto hodně umělců pije,
bere drogy, nebo léky. Celá práce, na které ti záleží, a jsi ráda, že ji můžeš
dělat, je daň obrovské marnosti k tomu všemu, co děláš. Marnost je
s tím vždycky spojovaná. Když postavím barák, zůstane po mně barák a je
hmatatelný. Po umělcích tohle nezůstává. Většina toho, co ze sebe vydají, se
stává abstraktním. Je to pro tu danou chvíli a pak to zákonitě někde končí. Je
to jen zábava, která málokdy má nějakou hodnotu. To člověka psychicky poměrně
dost trénuje. Já teda nemám rád pokoru, ale podle mě je to právě pokora, díky které
si umělec udrží zdravý rozum a psychiku. To ani není umění, co já dělám. Je to
zábava. Kdybych obdělával nějaké políčko, tak to je alespoň k něčemu, ale
tohle je strašně pomíjivé. Nesáhnu si na to, nevidím v tom tu práci. Být
umělcem, je jako být nějakou děvkou. Lidi tě znají jako někoho, koho
představuješ, ale ne jako někoho, kdo skutečně jsi.
Teď
si trochu stěžuješ. Stěžuje si snad horník, stěžuje si stavební inženýr? Tady
si odpovím sama, že vlastně ano. Všichni si nakonec postěžují, co ta jejich
práce obnáší.
K této práci jakési
pochybování o sobě samotném patří a to mě dost pravděpodobně nepotká v takové
míře, jako když budu třeba doktorem. Na téhle desce jsem si splnil to, co jsem
chtěl. Vznikala dlouho, ale nepromítá se v ní ničí jiné očekávání, než to
moje! Umělec nemůže být většinou sám sebou. A s tím dost bojuju. Stále
někdo očekává, že budu někým, koho ve mně vidí. V této branži tak trochu
nekonečný příběh.
Ke
konci desky musím podotknout, že popíráš svá vlastní slova, která jsem citovala
zhruba před rokem a půl: „Jsem člověk
žijící dneškem, těším se z každodenních okamžiků a věnuji minimum času
tomu, abych se stále probíral vzpomínkami.“ Takže otázka zní, co tady dělá
písnička s názvem „Patetická“?
Jsem
člověk, který má jak jemný, tak i ty drsný části. V minulosti se nehrabeš
ve chvíli, kdy nejsi silnější než ta minulost. Někoho jsem miloval, ale měli
jsme problémy. Skončilo to.
Proč to otevíráš dnes?
Protože
cítím, že jsem někoho takového zase potkal a že ta minulost už není strašákem. Můj
otec i matka jsou velké osobnosti, jsou diametrálně jiní a zároveň podobní.
Nikdo není otisk svých rodičů, ale u mě se tyto dva extrémy promítají.
V mém životě musí být někdo, kdo mi přináší klid. Pro mě pak je plno věcí
daleko víc v harmonii. Jsem v tomhle ohledu klasický umělec a vodnář.
Musím říct, že jo.
Kdo zná vodnáře, ví, že je
svět potřebuje…
A
taky nemám rád kastování lidí a společenských vrstev. Bavím se rád se všemi
lidmi, protože tam cítím, že mi to hodně dává. Pro mě není gró jen ten umělecký
svět, ale svět, ve kterém se liší názory, zkušenosti a životní styl i úroveň. V dnešní
době si získat člověka, aby věnoval svůj cennej čas tomu, že si nejen koupí,
ale i poslechne nějakou desku, je dost složitý. Vážím si stejně tak svýho času,
jako času posluchačů a proto jsem přesvědčený o tom, že aby umělec udělal něco
přesvědčivýho, musí o tom být přesvědčený i on sám.
Děkuji za rozhovor.
Text:
Michaela Lejsková
Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz
Publisher:
ibestof.cz www.ibestof.cz
Oblečení:
LERROS www.lerros.cz
Vlasová úprava Toni&Guy, Anna Plačková www.toniandguy.cz
Fotografie byly pořízeny v
restaurecy Mlýnec www.mlynec.cz