Miloslav Křížek – ředitel divize prodeje endoskopické techniky firmy FUJIFILM

 

Jaká je podle vás ideální příprava či profesní
průprava pro člověka na řídící pozici?

Z mé
vlastní zkušenosti mohu říct, že pro mě osobně byly pro další rozvoj důležité
dvě firmy. Nejprve japonská
firma OKI, ve které jsem pracoval 5 roků na pozici technického manažera. Byla
to pro mě velká zkušenost, naučil jsem se tam samostatnosti a odpovědnosti za
svá rozhodnutí. Měl jsem např. za úkol vyhledat v Čechách a na Slovensku
firmy, které budou pro zařízení firmy OKI zajišťovat servis. Dvě firmy, které
jsem tehdy doporučil, tuto činnost vykonávají dodnes a to ve firmě OKI již přes
15 let nepracuji. Druhá byla firma NOKIA. Ta se dnes sice potýká
s problémy, ale v době, kdy jsem tam byl zaměstnaný jako manažer pro
střední a východní Evropu, byla na svém vrcholu. Např. systém interních školení
pro zaměstnance umožňoval plynulou návaznost jednotlivých modulů školení a tím
neustálé zvyšování kvalifikace. Stalo se mi, že na jednom marketingovém školení
v Londýně nám školitel, mimochodem přední anglický profesor, sdělil, že minulý týden na toto téma školil Billa Gatese. Firma
NOKIA si v té době najímala ty nejlepší odborníky, kteří nám předávali
nejaktuálnější informace ze svých oborů. Spolu s tím fungovala i rotace na
jednotlivých pozicích v rámci různých oddělení ve firmě. To byla ta
nejlepší škola a zároveň motivace pro další odborný růst.

 

Které profesní zkušenosti považujete ve své kariéře za stěžejní?

Za
nejdůležitější považuji ochotu stále se učit novým věcem. Jsem vzděláním
technik, ale když jsem začal pracovat v současném oboru, uvědomil jsem si,
že bez základních znalostí z medicíny se s lékaři nedomluvím. Začal
jsem si tedy po večerech studovat anatomický atlas a po nějaké době zjistil, že
už lékařům rozumím, když používají odborné termíny, které mi do té doby nic
neříkaly.

 

Ještě než došlo k fúzi, pracoval jste pro
samostatnou společnost FUJINON, nyní FUJIFILM. Jaké zásadní změny jste
zaznamenal?

V roce
2005 jsem se stal ředitelem firmy FUJINON. Tato firma byla dceřinou firmou
firmy FUJIFILM. Měl jsem na starosti prodej endoskopické techniky v České republice
a na Slovensku. V roce 2011 došlo k fúzi obou firem a od té doby mám
na starost divizi, která se zabývá prodejem stejného portfolia, ale nově již
pod značkou FUJIFILM. Přechod k firmě FUJIFILM pro mě znamenal i stěhování
z pronajatých prostor do budovy, která firmě FUJIFILM patří. Došlo
samozřejmě i k obměně mých japonských
nadřízených, kteří ale i nadále sídlí v německém Düsseldorfu, kde se nachází evropská centrála firmy. Zatímco v minulosti
můj nadřízený, viceprezident firmy FUJINON, častěji jezdil do Čech, nyní já
více cestuji do Německa. Další změny spočívaly
v přechodu na systémy a procesy firmy FUJIFILM. Takže změn bylo opravdu
hodně.

 

V jakém směru máte ve své pozici potřebu
rozvoje a kreativity?

Domnívám
se, že člověk se musí rozvíjet neustále. Nesmí ustrnout, ale naopak se stále
snažit přicházet s něčím novým. Jedině tak může uspět a posunout se dále.

 

Jak vypadá váš obvyklý pracovní den?

K mé
práci patří schůzky se zákazníky. Tyto schůzky je potřeba v předstihu
naplánovat a během jednoho dne je často nutné se v rámci České republiky a
Slovenska přemístit i na velké vzdálenosti. Samozřejmostí je pak účast na lékařských kongresech doma i
v zahraničí, kde na stánku naší firmy můžeme zákazníkům představit novinky
v našem oboru. Často také zveme přední zahraniční odborníky, aby některé
z nových metod předvedli formou live demonstrace na některém
z lékařských pracovišť. Jako příklad mohu uvést prof.
Yamamota, předního odborníka na léčbu a terapii
tenkého střeva, kterého jsme před několika lety pozvali k live demonstraci
do Fakultní nemocnice v Hradci Králové a jeho výkon jsme přes satelitní
spojení přenášeli na lékařský kongres do Luhačovic. Lékaři mohli na dálku jeho
práci nejen sledovat, ale rovněž mu klást své dotazy. Pro mě osobně to znamená, že jsem měl již
možnost shlédnout mnoho lékařských vyšetření včetně terapeutických zákroků
prováděných jak našimi,
tak i předními zahraničními lékaři u nás i ve
světě.

 

S kým dalším jste v úzkém pracovním
kontaktu, a které další obory se vás nejblíže dotýkají?

V rámci
endoskopické techniky jsem samozřejmě v kontaktu s lékaři, kteří tato
vyšetření provádějí a to jak v nemocnicích, tak v soukromých
ambulancích. Převážně se to týká oboru gastroenterologie a bronchoskopie. V případě
nemocnic jsou to dále pracovníci z odborů zdravotnické techniky a
managementu nemocnic.

 

Jaké se vám daří hospodařit s časem?

Když se
občas dostanu do časového skluzu, vzpomenu si na školení Time Management, které jsem před mnoha lety absolvoval. Například při přípravě
výběrových řízení, kterých se naše firma účastní, je termín odevzdání pevně dán, a proto je důležité si na začátku stanovit priority a dílčí
termíny pro přípravu jednotlivých částí projektu.

 

Jak jste na
počátku svého profesního života vnímal pojem kariéra?

Ve svém
prvním zaměstnání jsem pracoval na pozici výzkumného pracovníka. To bylo ještě
před rokem 1989 a o nějaké kariéře jsem tehdy určitě neuvažoval. Výsledky své
práce jsem tehdy publikoval na odborných konferencích, ale samozřejmě jen
v rámci států tehdejšího východního bloku. Na jedné konferenci
v Budapešti moje práce zaujala amerického profesora, který tam také
přednášel. Pozval mě na mezinárodní konferenci do Nashvillu. Náklady měla plně hradit americká strana a já dokonce obdržel
letenku. Můj tehdejší šéf si mě pozval a řekl mi, jak si můžu vůbec troufat jet
něco přednášet do USA, když mi není ani 30 roků. Nikam jsem tehdy nejel, ale
můj příspěvek byl vybrán do sborníku konference a ten mi pořadatelé zaslali. To
bylo na jaře 1989. Počátkem 90. let se
otevřely nové možnosti, přešel jsem k japonské firmě OKI a uvědomil si, že
mám před sebou mnohem větší možnosti osobního rozvoje.

 

Jaký
význam má pro vás kariéra dnes? Cítíte rozdílný postoj?

Z dnešního
pohledu mohu konstatovat, že do osobního rozvoje a tím i postupu v kariéře
musí nejvíce přispět každý sám za sebe. Ten, kdo pouze čeká, jak věci dopadnou
a nijak se sám nesnaží přispět svými nápady a výsledky k tomu, aby se něco
mohlo udělat lépe, rychleji a podobně, se daleko nedostane.

 

Máte radu pro své začínající kolegy, jak
dosáhnout nejlepšího úspěchu?

Samozřejmě
platí, že být aktivní se vyplácí. Mohu uvést příklad jednoho ze svých zaměstnanců.
V době, kdy jsme vystavovali na výstavě PRAGOMEDICA v Praze, na náš stánek
kromě lékařů přicházela i řada studentů. Dva z nich se přišli zeptat, zda
by pro nás nemohli pracovat jako brigádníci a nechali na sebe kontakt. Později
jsme potřebovali na konferenci pomoc na stánku firmy a já se studentům ozval.
Velmi ochotně se zapojili a pomáhali nám i v dalších aktivitách. Já tak
měl možnost je sledovat po delší dobu, a když dokončili školu, nabídl jsem jednomu z nich místo ve
firmě.

 

Jakou radu byste dal svému mladšímu já?

Nebát se
i zdánlivě nemožných výzev a nevzdávat se. Pamatuji si, jak jsem ve firmě NOKIA měl na starosti část projektu
v Turecku. Stalo se, že jsem nechal včas dopravit naši technologii do
Istanbulu, aby mohla být instalována dle plánu. V Praze mě však zastihl
telefonát našich techniků, že turečtí celníci bedny se zařízením otevřeli a pak
je ponechali několik dní pod širým nebem svému osudu. Bohužel to bylo v době prudkých dešťů a zařízení se tak zcela
zničilo. Pojišťovna nám sice škodu uhradila, ale od našeho zákazníka hrozilo
velké penále pro nedodržení termínu instalace. Ihned jsem kontaktoval našeho
subdodavatele v Norsku a informoval ho o tom, co se stalo. V termínu,
který se původně zdál jako nereálný, nám po mém naléhání vyrobili nová zařízení a expresně letecky
je dopravili na místo. Tentokrát už naši technici
asistovali i u proclení zásilky a vše se stihlo v původním termínu.

 

Jakou inovaci v tomto oboru považujete za
neúžasnější a proč?

V roce
2006 naše firma, jako první u nás, předvedla v motolské nemocnici
v Praze metodu transnasální gastroskopie. Jedná se o vyšetření žaludku
ultratenkou sondou, při kterém je sonda pacientovi do zažívacího traktu
zavedena nikoliv ústy jako obvykle, ale nosním průduchem. Vyšetření tehdy
předvedla japonská lékařka, která na naše pozvání přijela do Prahy. Dnes tuto
metodu u nás nabízí asi 20 lékařských center. Vyšetření je mnohem šetrnější
k pacientovi, lékař může po celou dobu zákroku s pacientem
komunikovat a díky pouze lokální anestezii nosní sliznice může pacient např. hned po zákroku řídit motorové
vozidlo. Jedním z předních odborníků na tuto metodu u nás je MUDr.
Anna Jungwirthová ze Sanatoria sv.
Anny – EGK s.r.o. v Praze. Ta o metodě spolu se svým manželem dokonce napsala
knihu, která pro velký zájem vyšla i v anglickém vydání.

 

ím byste nejlépe mladé lidi motivoval pro váš
obor, čím je může zaujmout?

S rozvojem
vědy a techniky se rozšiřují možnosti vyšetřovacích metod v medicíně. Na
obsluhu a nastavení dnes stále složitějších lékařských přístrojů jsou zapotřebí kvalifikovaní pracovníci. V současné době je možné tyto znalosti získat na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Absolventi studijního
programu Biomedicínská a klinická
technika získají nejen technické, ale i lékařské znalosti, což je velmi
důležité. Mladí lidé tak mají možnost se dostat do kontaktu s posledními
poznatky vědy a techniky. V roce 2013 uplynulo 30 let od vynálezu videoendoskopu, tedy zařízení, kterým lékař pozoruje obraz vnitřních orgánů lidského těla na monitoru.
Předtím existovaly pouze fibroskopy, kde bylo možné takový obraz pozorovat jen
pomocí okuláru. Ve vědě a technice je to relativně krátká doba, ale můžeme zde
vidět velký rozvoj nových metod díky pokrokům při výzkumu a vývoji nových
zobrazovacích a terapeutických zařízení.

 

Na řídící pozici jste se jistě setkal
s řadou nelehkých úloh. Co vy sám považujete za nelehké úlohy?

Vzpomínám
si, že jsme v 90. letech měli na veletrhu Invex v Brně ukázat první
barevnou LED tiskárnu firmy OKI, která uměla tisknout 6 stran za minutu na
jediný průchod papíru. To tehdy nikdo jiný neuměl. Požádal jsem o včasné
zaslání vzorku tiskárny, ale jak už to tak bývá, dostali jsme ho večer před
ranní premiérou na výstavě, navíc spojenou s tiskovou konferencí. Vzorek
dorazil porouchaný a já ho s techniky přes noc zprovoznil. Tiskárna
vzbudila velkou pozornost a byla tehdy oceněna prestižním Křišťálovým globem. Opět
tedy platí – nikdy se nevzdávat předem.

 

Vaše práce vám umožnila doslova procestovat
celý svět,
což může
znít atraktivně. Ale jaká
je realita?

Je
pravdou, že při mých služebních cestách jsem měl možnost navštívit velkou řadu
zemí. U firmy NOKIA jsem absolvoval až 100 letů ročně. Často se nejednalo o
lety tam a zpět, ale odletěl jsem např. z Prahy do Düsseldorfu, z Düsseldorfu do Helsinek, z Helsinek do Londýna, z Londýna do
Budapešti, z Budapešti do
Istanbulu a teprve pak zpět do Prahy. Tady si teprve uvědomíte, kolik času, kromě
vlastních jednání, musíte strávit na letištích, v taxících a na hotelech. Na to, abyste se
při takové cestě ještě podívali na nějaké pamětihodnosti, většinou moc času nezbývá.

 

Ovšem cestování se vašeho života dotýká i
soukromě, protože jako cestovatel rád fotografujete. Podle čeho si určujete cíle
svých cest?

Učarovaly
mi pouště, o kterých si řada lidí myslí, že jsou to jen pustiny, kde je písek a
nic víc. Realita je však jiná. I uprostřed pouště můžete najít úžasná místa
jako je oáza s artézským pramenem, solné jezero, kde se můžete vykoupat
anebo skalní město s bizarními soutěskami a skalními kresbami a rytinami starými až 10 000 let.
Tím, že se nacházíte v poušti mimo veškerou
civilizaci, a tedy i mimo
dosah mobilních telefonů a internetu, začnete i jinak uvažovat. Musíte se
přizpůsobit místním podmínkám. Při
pobytu na Sahaře jsem například používal šáš (tuarežský šátek). Je to asi 4 m
dlouhý kus látky omotaný kolem celé hlavy, který vás dokonale ochrání před
slunečními paprsky. Pokud začne foukat vítr s pískem, stačí ho jen
přehrnout přes nos a ústa. První,
čeho si na poušti všimnete, je úžasné a ničím nerušené ticho. A noci pod jasnou
hvězdnou oblohou, kterou neruší žádná světla měst, jsou zkrátka
nezapomenutelné.

 

Cestujete na lehko?

Na
výpravy za dobrodružstvím cestuji jen s báglem na zádech, ve kterém mám
ale vše potřebné od spacáku až po fotovýbavu. Velmi důležitý je ale plán cesty
a vědět předem maximum informací z dostupných zdrojů o cílové lokalitě.

 

Kdy se vám stalo fotografování koníčkem a jaké
kouzlo v něm spatřujete?

První
fotoaparát jsem dostal v deseti letech. Byl to takový jednoduchý přístroj,
ale focení mě chytlo a postupně jsem přecházel na dokonalejší značky a těch
jsem postupně vystřídal celou řadu. Filmy a fotografie, tehdy samozřejmě
černobílé, jsem si vyvolával sám doma ve fotokomoře v koupelně. Na
fotografování je úžasné, že umožňuje zachytit okamžik, atmosféru anebo událost,
které se už nemusí nikdy opakovat.

 

Co a proč se na svých fotografiích snažíte zachytit?

Nejčastějším
tématem mých fotografií je krajina. Každá fotografie má přitom svůj příběh,
který se snažím navodit již jejím názvem. Více podrobností pak mám možnost ke
každé fotografii sdělit v katalogu, který k výstavám vydávám.

 

Jak dlouho trvalo, než jste uskutečnil svou první výstavu?

Každou
výstavu je nutné plánovat asi s ročním předstihem. Je to dáno zejména
plánem výstav jednotlivých galerií. Pokud se jedná o nový cyklus fotografií, je nutno počítat i se zpracováním předloh jednotlivých obrázků a
výrobou velkoplošných panelů. V případě cyklu Expedice Sahara, který má 40
fotografií, tyto práce zabraly asi čtvrt roku.

 

Kde všude jste vystavoval?

V posledních
čtyřech letech jsem měl sedm samostatných výstav v Praze, Brně a Liberci. Na příští rok plánuji dvě
výstavy a to v Praze a ve Znojmě.

 

Jaké máte pocity z realizovaných výstav?
Kam vás jejich realizace posunuly?

Nejvíce
mě potěší odezvy návštěvníků mých výstav, ať už osobně, anebo v návštěvní
knize. Stává se, že na výstavě padne nabídka na možnost další výstavy. Každý
rok také vydávám vlastním nákladem kalendář s tematikou cyklů mých
výstav. Čtyři z mých obrázků již také byly vydány jako pohlednice. Podle
zpráv, které mám, se dobře prodávají a to je asi ta nejlepší odměna

 

Vzpomínáte na nějaký zvláštní příběh
z vašich cest, který vás mohl
sblížit s
někým
naprosto cizím, utkvěla vám
taková situace
v paměti?

Z mých
cest mám množství různých zážitků, včetně např. zemětřesení v Turecku v roce 1999. Ale během výpravy na Saharu,
při které jsme dvěma terénními vozy najeli přes 4 000 km, jsme jednou
nocovali v naprosté pustině na hranici Alžíru a Libye. Hranici zde
představuje jen čára na mapě. Rozdělali jsme jako obvykle z dovezeného
dřeva oheň na čaj, když jsme náhle z dálky uslyšeli hluk a viděli se blížit
světla dvou terénních vozů. Byli jsme v tu dobu opravdu mimo veškerou
civilizaci, mimo jakékoliv komunikace, kde někoho potkat, natož v noci, je
velmi neobvyklé. Auta dojela až k nám, vystoupili z nich Tuaregové
s puškami, obstoupili nás a stále na nás mířili. Vše probíhalo v naprostém tichu a my nevěděli, co se bude dít. Je to přepadení, únos, nebo co… Pak se vše
vysvětlilo, byli to pohraničníci (bez uniforem), kteří hlídají imigranty
přicházející z centrální Afriky a mířící dále na sever a do Evropy. Popili s námi čaj a zase zmizeli
ve tmě. Na takové okamžiky se nedá zapomenout…

Foto: Lenka Hatašová

 

Nejste nakonec nejraději doma? Jak vnímáte svoji
vlast ve srovnání s jinými zeměmi?

Teprve
když člověk procestuje kus světa, dovede náležitě ocenit, jaké krásy máme u nás doma. Často se stává, že kolem nich procházíme, aniž si je uvědomujeme. Já sám jsem takto objevil poutní cestu
z Prahy do Hájku. Jedná se o téměř 300 let starou poutní cestu, kterou
původně tvořilo 20 výklenkových kaplí. Do dnešní doby se jich zachovalo jen jedenáct
a jsou postupně opravovány. Kaple této cesty fotím již několik let
v různých ročních obdobích a chystám na toto téma výstavu.

 

Co vás v poslední době potěšilo či dokonce nadchlo?

Moje
dcera Michala letos dokončila magisterské studium historie. Přál bych jí, aby
se tomuto oboru, který ji velmi baví, mohla věnovat i v budoucnu.

 

Čtete rád? K jakým knihám se nejčastěji
vracíte?

Čtu
velmi rád již od mládí. Nejvíce knih jsem přečetl na vojně, kde na to byl čas.
Byla to v průměru jedna kniha za týden a často se jednalo i o rozsáhlé
severské ságy. K mým oblíbeným autorům patří Mika Waltari, Haruki Murakami
anebo Arthur C. Clarke.

 

Co vás inspiruje v životních vizích?

Když
jsem byl mladší, měl jsem ještě jednoho koníčka a to bylo dopisování si
s osobnostmi, které ve svém
životě něco dosáhly. Ve
svém archivu tak mám dopisy od Jiřího Hanzelky, Miroslava Zikmunda, Thora Heyerdahla, Kurta Vonneguta, Arthura C. Clarka, Jacquese
Cousteaua, Geralda Durrella, dalajlamy a mnoha dalších. Někteří z nich už nežijí, ale všichni z nich
ve svém životě měli cíl, za kterým šli, a proto něčeho dosáhli. Takových lidí si
velmi vážím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.com

Make up: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Korektura
textu:
Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz