Petr Štěpánek – herec

K elitě našich
předních herců bez pochyb patří Petr Štěpánek, kterého můžeme vídat v řadě
pražských divadel, seriálů i filmů. Slyšet jeho hlas z dabingu či vysílání
rozhlasových her. Praha, coby jeho rodné město, je pro něj srdcovou
záležitostí. Ale ne zdaleka jedinou. Jeho srdce patří především přírodě a láska
k ní je jedním z důvodů, proč se i on vážně zamýšlí nad tím, jak
uvážlivě hospodařit a chránit tak současně prostředí, ve kterém žije.

 

Jak se vám daří
regulovat energii v životě?

V životě je to o umění udržet si rovnováhu a umět se dobíjet.
Kdo to neumí, je strašně ochuzený a většinou si to pak vybírá svoji daň na našem
zdraví. V podstatě by nás mělo nabíjet i to, co nás vybíjí. Naše práce
například, která nás může tzv. vyšťavit, ale pokud je úspěšná, musí nás
současně naplnit a těšit. Takže nám nikdy nemůže energii jen vzít. Návrat
energie pak bývá i třikrát větší.

 

Jakým způsobem se vás
v životě dotklo téma optimalizace energie v domácnosti?

Díky tomu, že se člověk v energetice málokdy dobře
orientuje, přichází naprosto zbytečně o mnoho peněz. Na naší neinformovanosti jiní
úspěšně bohatnou. Já měl to štěstí, že jsem se setkal s jedním velice
zajímavým člověkem, který mně otevřel oči, a zjistil jsem – s hrůzou jsem
zjistil – kolik mohu ušetřit, kolik platím naprosto zbytečně. Odpovědi na
otázky tohoto charakteru dává také společnost Centropol a spolu s odpověďmi přichází možnosti mnohem větší
efektivity.

 

Jaké energetické
zdroje využíváte?

Využívám mnoho různých energetických zdrojů. Například na
chalupě mám tepelné čerpadlo. Já jdu velmi s dobou! (úsměv)

 

Můžete hovořit o tom,
že to znamená najet na úsporný režim?

Je zajímavé, že se každý soukromník snaží šetřit. Vezměte si
například vodu. Všichni šetří a výsledek toho je, že nám ji neustále zdražují. A
úsporný režim doma? Jistě funguje. A přitom to pro mě neznamená žádná omezení. Zhasínat
jsem se naučil. Dokonce než odejdu z domu, myslím i na to, zda jsou
zavřená okna.

 

Jste pověrčivý?

To bych neřekl. Věřím na to, že se vše přelévá. Ať už je
naše energie jakéhokoliv charakteru, přelévá se nám z pracovního do
osobního života a dál a pak zase naopak. Proto je nesmírně důležité všechno vyvažovat.
Držím se hesla: kdo se bojí, nesmí do lesa!

 

Máte návod, jak se
v životě nebát?

Strach je široký pojem. Může mít mnoho podob, ale hlavně může
mít také pozitivní vliv v tom smyslu, že přináší současně pozornost,
zodpovědnost a respekt. Přirovnám to například k mému koníčku, myslivosti.
Když máte v ruce zbraň, která dokáže zabít. Ten strach se mění na
zodpovědnost. Přístup se mění a jeho proměna má pozitivní dopad.

 

Přesto, že jste se
narodil ve velkém městě, vás to táhne ven do lesů, kde také trávíte čas také
jednou ze svých zálib, tedy myslivostí?

To je sice pravda, ale narodil jsem na Vinohradech a už ten
název čtvrti se dotýká přírody. Ostatně v době mého dětství vypadala Praha
docela jinak. Tehdy mnohé čtvrtě okolo Prahy vůbec neexistovaly. Když
s námi šla máma na procházku, šli jsme do polí a to jsme bydleli na
Vinohradech.

 

Jaký je váš vztah
k přírodě, půdě?

To je na velkou knihu. Přírody si vážím a hořce snáším
špatné zacházení s ní. Příroda je schopna obnovy jen do určité míry, takže
není divu, že se bouří a že bychom se jednou mohli divit, až se začne bránit.

 

Jak prožíváte proměnu
Prahy s odstupem let?

Vstřícně. Když si uvědomím, jak je to nádherné město, jak
asi působí na turisty, pro mne je to jedno z nejnádhernějších měst na
světě. A nedám na něj dopustit.

 

Jako herec jste často
pod světelnými proměnami. Na jevišti pod ostrým světlem, v zákulisí tma.
Jaký je váš vztah ke světlu a tmě?

Světlo a tma, to je fantastický fenomén! Ve světle všechno
funguje úplně jinak než ve tmě. Už jste někdy byla úplně po tmě? Smysly
najednou fungují jinak, člověk více zbystří a je sám překvapený, jaké sám
v sobě nachází zdroje jakéhosi světla, schopnosti orientace. Současně jde
o uvědomění si důležitosti obého. Chodit třeba v lese po tmě, to je něco
nádherného. Zvuky mají jinou kvalitu. Jistě je člověk i obezřetnější,
opatrnější.

 

Máte návod na to, jak
zvládat přechody z extrémů, jako je herecký výkon a nasazení na jevišti, a
pak, spadne opona, zase je ticho a vše se dostává do opačné roviny?

Ideální způsob, jak se s tím srovnat, je nechat vše
doznít. Dát tomu svůj čas. Snažit se vyhýbat extrémům, protože
z dlouhodobého hlediska by jinak tuto práci žádný herec nemohl dělat.

 

Na co se spolu
s vámi můžeme těšit v pražských divadlech, ve kterých hostujete?

Spolu se Zlatou Adamovskou teď zkoušíme v divadle Ungelt v režii Viktora Polesného novou
hru V lese černém hlubokém. Je to něco
mezi detektivkou a thrillerem, je to herecky moc zajímavé. Dále mě mohou diváci
vidět v Ungeltu ve Vzpomínky zůstanou, v ABC v rozkošné hře Dobře rozehraná partie. V Rokoku, hraji hru na téma eutanazie,
v Karlíně v Noci na Karlštejně.

 

Jaký je váš vztah
k divadlu a jaký k filmu?

Osobně jsem toho názoru, že divadlo je základem naší profese.
Divadlo vám umožní prožít během dvou hodin jeden život. A film, to je velice
citlivá práce s kamerou, takže každé má svoje.

 

Jak se vám hraje
v malém Ungeltu, když to srovnáte
s velkými scénami?

Protože hraji skoro každý večer v jiném divadle, musím
používat úplně jiné výrazové prostředky. V Ungeltu stačí mrknout a všichni vědí, že se se mnou něco děje. Když
hraji v Karlíně a chci udělat
údiv, musím udělat dva kroky dozadu, aby si toho vůbec někdo všiml. Každý
prostor vyžaduje trochu jinou techniku a to mě na tom také baví.

 

A co rozhlas? Jaký
máte k této formě hraní a sdělení vztah?

Je to velice krásná disciplína. Tam vám nepomůže
fyziognomie, detail, kostým… Nic. Tam máte jen mikrofon.

 

Jak pohlížíte na
změny v dabingu, které přinesla moderní doba?

Když jsem daboval před lety nějaký film, velkou roli,
daboval jsem ji týden po půl dnech. Někdy jsem ten film mohl dokonce vidět celý
dopředu. Nyní je to tak, že přijdu do studia a za hodinu a půl, maximálně
hodinu a tři čtvrtě jdu domů. Tak si představte tu rychlost.

 

Když srovnáte
výsledek, jaké z něj máte pocity?

Pocity mám bohužel smutnější. Většinou na konci práce říkám,
že teď bych si to dal na čisto.  

 

Nastal podzim a spolu
s ním i sluníčko bývá vzácnější. Jak toto období různých nečasů prožíváte?

Miluji každé roční období. Ale když trvá něco příliš dlouho…
Poslední roky mám pocit, že zima už není zima a že se umí šíleně táhnout a dokáže
přeskočit rovnou do léta, a tak přicházíme o krásu jara. Loňský rok je toho
příkladem. Víte, já si pamatuji čtvero ročních období jinak a dnes, mám obavu,
je to právě zmíněný varovný prst přírody, který na nás ukazuje. Jediné, co se
mi na podzimu zachovalo, jsou jeho barvy. Já být malířem, určitě bych maloval
jen podzim. Například kolik odstínů žluté nám dokáže ukázat, to se jindy
nevidí.

 

Umíte si takové
zdlouhavé období nějak kompenzovat?

Umím. Třeba někam vycestuji. Ale nemyslete si, že byste mě
našla ležet na pláži. To možná jeden dva dny. Raději mám sluníčko jako
společníka při poznávacích pobytech.

 

Byl jste vždy takto
dobrodružně naladěný?

Celý život, ale nikdy jsem nemohl jezdit. Což se změnilo až
v roce 1989.

 

Po čem jste po
otevření hranic nejvíc toužil, o čem jste uvažoval?

Uvažoval jsem nejvíc o tom, proč mi není dvacet, abych měl
víc času stihnout všechno, co jsem si do té doby jen přál. Vzal bych bágl a dva
nebo tři roky by mě tu nikdo neviděl.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci se společností Centropol www.centropol.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz