„Co
se týká mého života, tak ten je hlavně o příležitostech, které přicházejí
cyklicky.“ Bořek Slezáček
Jakýma
očima se dívá Bořek Slezáček na svět okolo sebe, jakou pracovní dráhu si zvolil
a jakou by si ještě zvolit chtěl? Je skutečně možné komplexně vnímat člověka
jako takového a hodnotit jej objektivně pouze na základě mediálních
výstupů? Mnohdy stojí za to nahlédnout pod pomyslnou skořápku, nemyslíte?
Ostatně, toto už ponechávám na vás, na čtenářích. Rozhovor a fotografie
s Bořkem Slezáčkem jsme pro vás připravili v pražské restauraci Fama
Grand ve spolupráci s fotografem Petrem Bartošem.
Bořku, osobně jsem vás vždycky vnímala jako moderátora. Teď jsem vás viděla
hrát v divadle a překvapilo mě to. Takže se věnujete herectví?
No jo, problém ve vnímání showbusinessových škatulek je ten, že dneska
vnímáte jako moderátorku paní, která předtím ukazovala pipku. Takže kdo koho
jak vnímá, je vlastně jedno. Když někdo dělá muziku a přitom pracuje
v bance, tak je to v pořádku. Ale když někdo dělá muziku a přitom
ukazuje ksicht v televizi, tak už to pro ty lidi je složitý. Nevím, čím to
je, ale je to tak. Přitom lidi se mění, někdy i den ze dne, ale stejně, jsou-li
zaškatulkovaní, zůstanou v té škatulce.
Drtivé procento veřejnosti vás vnímá jako moderátora.
Drtivá většina veřejnosti mě vnímá jako arogantní hovado, teda pokud mě
vůbec nějak vnímá. Díky bulváru. A holt s tím musím žít. Hlavní je, nebrat
se moc vážně.
Jestli to třeba něčím sám nepřikrmujete, že se o vás v bulváru píše
tímto, řekněme avantgardním způsobem?
Tak jasně, že je to moje vina, ale… Jsem přesvědčený, že nejdůležitější
lidská vlastnost je respekt. Někteří lidé, pracující v bulváru, ho bohužel
moc nemají, jsou za ten nedostatek taktu placení. Blbě. Ale celý ten svět
celebrit v Česku je jen taková hra, trochu zpocená, ale hra. Říkám to
možná dost arogantně, ale tihle lidé skutečně nejsou nijak kreativní
v pravém smyslu slova. Opisují jeden od druhého a jejich systém přemýšlení
je škatulkovací. Takže jak jste jednou debil, tak už jím zůstanete. Leda bych
zachránil nějaké tonoucí dítě.
Setkal jste se už s někým z těch novinářů, kteří o vás napsali
lež, byli si toho vědomi a při osobním setkání se omluvili, uznali to?
Nesetkal jsem se s nikým, kdo by přišel a řekl: omlouvám se. Proč by
taky měli. Někteří jsou fajn, někteří jsou nesmírně arogantní. To je jako
v každé profesi. Akorát tahle profese tedy moc úctyhodná není, no. Ale jak
říkám, každý jsme nějaký a každý máme svou práci. A je taky na každém
z nás, jak se s tím popasuje.
Jak to je s tím vaším moderováním?
K moderování jsem se dostal jako slepý k houslím, shodou
okolností. Nikdy jsem neplánoval stát se moderátorem. Vzbudit se v šedesáti
letech jako moderátor odpolední soutěže je zvláštní představa, ale zase proč
ne, proč to nedělat, když jsou za to peníze? Berte to s nadsázkou. Baví mě
to!
Co vás na moderování baví nejvíce?
Komunikace s lidmi. Vždycky mě strašně bavilo i cestování a poznávání
míst. Pro mě je ohromný i třeba výlet do Kutné Hory. Jedu tam se stejným
nadšením jako do Londýna. Nikdy nevíte, co se všechno semele. A zbožňuju
hotely. Nemusíte uklízet a ještě vám připraví snídani.
Takže vás oslovuje moderovat spíše živě?
Rozhodně ano. Moc rád potkávám lidi. Navíc v televizi si jdou všichni
strašně po krku a v rádiu je to zvláštní. Třikrát mě v jednom
oslovili a třikrát pak vyhodili, protože jsme se nebyli schopni shodnout co a
jak. A tak myslím, že stačilo. (smích) Moderuju poměrně hodně různých akcí a
musím říct, že si to užívám. Doufám ale, že si to užívá i obecenstvo a
pořadatelé. Možná mi nenadávají jen proto, aby mi to nebylo líto. (smích)
Jednou z vašich aktivit je herectví. Co vás k tomu vedlo?
Aktivit mám víc a jsem tomu rád, protože se rád pohybuji mezi různými
lidmi. Myslím si, že když se člověk pohybuje jen na jednom písku, že se trošku
ochuzuje. Herectví bych tomu ale moc neříkal. Spíše zpívám v divadle,
konkrétně v muzikálu „Děti ráje“.
Role Michala v „Dětech ráje“ vám podle mě velice dobře sedí. Působíte
v ní velmi přirozeně.
Děkuju! Ale ve skutečnosti jsem šílený trémista. A jsem abstinent, takže to
nemůžu přepít. Moje tréma se projevu tak, že mě paralyzuje. Přestanu dýchat.
Při premiéře jsem chtěl utéct, ale prodýchal jsem to a tréma mě časem opustila.
Skoro.
Do jaké míry se věnujete hudbě?
Obrazně řečeno, teď sedíme s Filipem Janečkem ve studiu a doděláváme
písničky, které se mi nahromadily v šuplíku. Paradoxně píšu písničky vždy,
když jsem nešťastnej. Ale teď jsem šťastnej. Takže teď netvořím, nýbrž
dotvářím. Zatím si je hraju doma na kytaru, pochlubím se jimi, až přijde jejich
čas. Mám tvůrčí ambice, ale ne velkoambice prorážet v pop music.
Co jste původně studoval, když říkáte, že moderování nebylo cílené a
herectví se k tomu přidalo později, stejně tak i hudba?
Jsem vystudovaný ekonom. Ale nikdy jsem nechtěl pracovat jako moji
spolužáci třeba v bance, ale nikdy jsem z toho písku úplně neutekl.
Vždycky jsem pracoval třeba v reklamě, v médiích. A shodou okolností
tudy jsem se dostal k moderování. Aktuálně mám také poradenskou firmu,
která se specializuje na oblast komunikace.
Na jakou oblast komunikace se přesně zaměřujete?
Radíme ekonomickým a politickým subjektům v oblasti mediální
komunikace. Každý subjekt, ať už ekonomický, politický či jakýkoliv jiný hráč,
něco vytváří. Předmětem jeho zájmu je něco nabídnout a prodat. K tomu může
mít sebelepší produkt, tezi, vizi, ale jakmile o ní neřekne lidem, tak si ji
může nechat. Existují obecné vzorce, jak komunikovat na veřejnosti, jak
s médii, ale každý stát má svá specifika, každá oblast má svá specifika.
Poradenství znamená spojování lidí a vymýšlení, jak to udělat. Každá věc se dá
říct deseti způsoby, ale otázkou je, který je ten nejlepší.
Žijete svůj život podle nějakých svých vizí?
Léta jsem si žádné vize nevyráběl. Kdysi jsem si jednu vyrobil, ale pak se
tady změnil systém a všechno bylo jinak. Takže vše beru tak, jak to je. Dnes je
všechno zase trochu jinak, protože mám zodpovědnost za svoji rodinu a chci být
spolehlivá opora mých blízkých. Co se týká mého života, tak ten je hlavně o
příležitostech, které přicházejí cyklicky. Můžete si všechno vyzkoušet, nebo
nemusíte, některé šance promarníte, ale vždycky si z toho něco vezmete.
To zní docela pokorně. Zamýšlíte se takto často?
Pokora je věc, ke které směřuju. Která u mne, bohužel, rozhodně není
vrozenou vlastností. Ta je, dle mého názoru, otázkou vzdělání a toho, jak
člověk v životě naloží se svým egem. Říkal jsem, že nemám žádné velké
ambice, ale vlastně jednu jo… Rád bych se věnoval psaní. Jenže na to je potřeba
„sicflajš“ a to je problém. Uvidíme, co bude.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Petr Bartoš
Publisher: Menstyle.cz www.menstyle.cz
Partneři produkce:
Restaurant Fama Grand www.famarestaurace.cz
Prospekta móda, Ermenegildo Zegna www.prospektamoda.cz
Doma.cz www.doma.cz