„Být umělkyní pro mě znamená být kreativní v každém slova smyslu.“ Willow Baderová
K červnové premiéře připravuje Miroslav
Hanuš inscenaci podle knihy Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Fulghumova vášeň pro tanec mu mimo
jiné přinesla vztah s výtvarnicí a galeristkou Willow Baderovou, která je
o 42 let mladší. Willow nejenže s Robertem žije a pravidelně tančí, ale
přispěla také ilustracemi (pozn.redakce: malovanými speciální technikou enkaustiky) ke
jmenované Fulghumově knize, která vyšla v českém překladu v pražském
nakladatelství Argo. Při příležitosti premiéry Fulghumova díla připravují
Městská divadla pražská výstavu jejích obrazů. Seznamte se tedy s malířkou
prostřednictvím stylizovaného rozhovoru, který uvádí na svých stránkách
ww.willowbader.com.
Jsem malířka, ne
spisovatelka. A napsat něco o sobě se mi zdálo být v podstatě
nesplnitelnou výzvou. A tak jsem navštívila svého kamaráda žurnalistu Alexe
Evanse, aby se mnou udělal interview a z něj sestavil mou biografii.
Začněme
logicky u vašeho jména – Willow (pozn.redakce: v překladu „vrba“). Můžete je vysvětlit?
Je to mé skutečné jméno – milý dárek, který
mi matka věnovala v den mého narození. A já si jej vždycky s láskou
opatrovala. Je tak jedinečné, že mnozí lidé vlastně ani neznají nebo zkrátka
nepoužívají k oslovení mé příjmení. Takže své obrazy podepisuji právě
tímto jménem.
Vyprávějte
mi o svém narození.
Narodila jsem se 16. února 1979 za
přítomnosti porodní asistentky, ve srubu, který postavil můj táta. U lesa na
okraji indiánské rezervace na jihovýchodě státu Washington. Jsem jedináček. Ne,
moji rodiče nebyli hippies, jen dávali přednost prostému způsobu života. Bez
elektřiny, bez technických vymožeností.
V tomhle
prostředí jste tedy vyrůstala?
Dokud jsme se nepřestěhovali na venkov, do
oblasti Whatcom County v západní části státu Washington. To mi bylo pět. A
začala jsem chodit do waldorfské školy do nedalekého Bellinghamu, což mě velmi
bavilo. Právě na této škole se mi dostalo podpory v mém úsilí stát se
umělkyní, což bylo to jediné, čím jsem odjakživa chtěla být.
A
pak?
Prošla jsem kombinací veřejných a soukromých
středních škol. Hlavně jsem toužila chodit na nějakou seriózní uměleckou školu,
jakmile to bude možné, a pak se věnovat vlastní kariéře.
A
kde jste nakonec zakotvila?
Na pensylvánské Akademii krásných umění ve
Filadelfii, což je nejstarší umělecká škola ve Spojených státech a jedna z
nejtradičnějších, pokud jde o přístup k výuce umělců. Byl z toho velmi
intenzivní čtyřletý program zaměřený na kreslení a malování.
To
byl velký skok ze západního Washingtonu.
Filadelfie a umělecká škola, to byl pro mě
šok, ale lákala mě ta výzva. Dostala jsem to, co jsem si přála – takže ničeho
nelituji.
Podle
vaší následující kariéry také předpokládám, že se vám podařilo, co jste si
přála – získala jste mnohá ocenění a také cestovní stipendium. Stále ještě
cestujete?
Kdykoli je to možné – chci být
světoobčankou. Dosud jsem byla v Itálii, Španělsku, Řecku, Česku, Kanadě,
na Kubě, Jamajce, v Mexiku, na Bali a Havaji. A v plánu mám Japonsko
a Argentinu.
Když
už mluvíme o Argentině – tančíte tango a také náměty vašich obrazů se točí
kolem tance.
Je to pro mě další výzva! A hodně velká,
protože pro někoho, kdo nikdy nechodil do tanečních, je tango zpočátku velmi
stresující záležitost. Ale miluju jeho romantičnost, spletitost, historii a
krásu. Je v něm něco hlubokého. Stalo se nerozlučnou součástí mého života a
umění.
Malujete
většinou technikou enkaustiky. Můžete tuto techniku několika slovy přiblížit?
Tahle malba je jako tango – je to vřelé, plnokrevné
a smyslné, velmi staré médium. A já si tu techniku přivlastnila coby samouk,
naučila jsem se ji používat a zkoušet a skrze ni rozvíjet vlastní techniku,
nástroje a styl.
Po
Filadelfii jste se vrátila do státu Washington. Proč?
Zjistila jsem, že vlastně nejsem městská
holka. Stýskalo se mi po přírodě, horách, oceánu a čerstvém vzduchu. A zase to
pro mě byla výzva – prosadit se jako umělkyně mimo velká umělecká centra jako
New York nebo Los Angeles.
Kromě
malování tvoříte ještě v jiných oblastech. Vyrábíte si vlastní šaty a
šperky, také jste se zabývala hrnčířstvím.
Být umělkyní pro mě znamená být kreativní
v každém slova smyslu. Můj manžel často říká, že umělec by se na svět měl
vždycky dívat otevřenýma očima a s vynalézavou myslí – a nikdy nevynechat
příležitost vyjádřit vlastní představivost. A já s tím souhlasím.
Jste
tedy vdaná?
Ano, jsem šťastně vdaná za spisovatele
Roberta Fulghuma.
Opravdu?
Myslel jsem, že už je mrtvý!
Ne ne, jen tak občas vypadá, to když si na
chvíli zdřímne…
Děkujeme za rozhovor.
Vytvořeno ve spolupráci s Městskými divadly pražskými
foto: Argo