Herec Martin Zounar
se do povědomí diváků nejvíce zapsal jako kladný hrdina. Nyní však dostal
možnost vyzkoušet si i výjimečně negativní postavu a dokázal, že ani s tím
nemá žádný problém. Právě na tom se skvěle ukazuje jeho herecké nadání, protože
pokud máte možnost se s ním setkat, zjistíte, že je to velice příjemný a
pozitivní člověk. K herectví přistupuje s úctou, a když o něm mluví,
celý se rozzáří a v jeho očích můžete doslova vidět nadšení.
Kdy jste si poprvé
uvědomil, že se chcete ubírat směrem k herectví a moderování?
Já si myslím, že herectví je začátek a moderování k tomu
vždycky nějak přijde. Nicméně původně jsem chtěl být veterinář. Maminka je
lékařka, a tak jsem tíhl k jakémusi samaritánství. Navíc jsem měl spoustu
zvířat a to mi zůstalo do dneška.
Působil na vás tedy nějak váš otec (pozn. redakce: herec Miroslav Zounar)?
Táta mě do ničeho nenutil a ani já sám jsem nevnímal, že bych měl jít v nějakých šlépějích. Přišlo to tak nějak samo a ve 14 letech jsem dělal první zkoušky na konzervatoř. Ty jsem neudělal. Ne tedy, že bych neudělal talentovky a další věci, které pro herectví byly asi směrodatnější než to, jestli mám jedničku z matematiky, ale zkrátka to nevyšlo a já jsem musel počkat ještě rok a pak jsem se na konzervatoř dostal.
A nezbrzdilo vás to
nějak?
Nakonec to vlastně bylo štěstí, protože jsem se sešel
s báječným ročníkem. Jsem ročník Majda Bočanová, Tereza Brodská, Míša
Jílková, Nela Boudová a další, takže poměrně silná parta. Navíc jsem měl dva
roky pana profesora Vinkláře. I když už je v Pánu, tak na něj velmi často
myslím a dá se říci, že on byl ta největší síla, která mě k tomu herectví
nakopla. Já jsem od přírody poměrně pudový člověk, nad ničím zdlouhavě nebádám,
zkrátka to, co mi zavoní, tak za tím jdu. Někdy to možná není úplně ideální
volba, ale jsem člověk, který to tak prostě má. Miluji věci, co voní, co jsou
živočišné a mají emoce.
Otec vám tedy do
profese nijak nemluvil?
My jsme se s tátou v rámci herectví potkali až při
práci a v té době jsem ještě netušil, že tak brzy odejde, protože bychom
spolu určitě měli krásná představení. Ale v té době to prostě nějak nešlo
a nějak jsme se herecky neshodovali. Samozřejmě vnímal můj vývoj a byl rád, že
jsem v Národním divadle a že
mohu vyrůstat vedle naprosto legendárních herců, jako byl pan Kemr nebo Boris
Rösner a další. Nicméně já jsem měl vždy rvavější přístup než táta. Nebyl mi
úplně inspirací, ale byl jednoznačně člověkem, který mě naučil slušnému chování
v divadle, a díky němu dokážu uznávat řád věcí. A řekl mi, a to dodržuji
dodnes, že musíte znát řemeslo.
Co tedy znamená znát
řemeslo?
Divadlo má zákony, které fungují, ať se jedná o vstup do
vrátnice či chování k šatnářkám, garderobiérkám a tak dále. Divadlo
je zkrátka velký útvar a je potřeba se v něm umět pohybovat a být slušný. Člověk
je sice na jevišti, ale stále je jen součástí a ten výstup na jevišti mu všichni
lidé kolem umožňují. Jsem rád, že mě táta naučil, že v divadle jsou
všichni tým.
Hodnotí vás i tento
tým?
Málokdo vám upřímně řekne, jaké bylo představení, ale
uvaděčka vám to poví stoprocentně. Ona ta představení vidí devadesátkrát. Jsou
to upřímní lidé, kteří divadlo milují. Jsou tam třeba čtyřicet let a vidí herce
růst. Je moc důležité si to uvědomit. Myslím, že když k celé této
atmosféře mladí lidé zavoní, tak je to musí strašně bavit.
Co vám dala pro
pozdější kariéru konzervatoř, kterou jste zmínil?
Většinou se říká, že na konzervatoř člověk jde, protože
neumí češtinu a matiku. Je to pravda, já jsem v tom byl velmi slabý. Ale
musím říct, že za těch šest let studia v rámci předmětů, které jsme tam
měli, jako dějiny divadla či rozbor dramatu, získal člověk velký rozhled. Občas
lituji, že jsem na některých přednáškách nedával víc pozor. Učili nás vše od
dějin divadla po psychologii. A když člověk zůstane v těch věcech sám a
dostane domů scénář, nejde o to ho jen přečíst, ale je třeba vytvořit si o něm
nějakou představu a vidět nějaký celek. A je důležité si uvědomit, že každý
režisér vidí každou věc jinak.
Myslíte, že je tedy
konzervatoř postačující vzdělání?
Konzervatoř vám dá základ do mnoha oborů. Myslím, že je to
velice dostatečné vzdělání v rámci herectví, a myslím si, že vás naučí i
určitému způsobu studia, které je k této profesi nezbytné. Musíte se stále
učit texty a k tomu je nutné jim dobře porozumět.
Jste příznivcem
moderního režisérského pojetí?
Já nejsem příznivcem toho
dělat věci přes hlavu. Myslím, že česká klasika má být taková, jaká je, a nemá
se hrát ani v džínách, ani v igelitu. Ale to neznamená, že pojetí
nemůže být originální. Je důležité udržet charakter postav. Vekslák do klasiky
prostě nepatří.
Už v 16 letech
jste nastoupil do Národního divadla,
v jakém smyslu vás toto angažmá ovlivnilo?
Myslím, že mě absolutně a jednoznačně naučilo úctě a pokoře.
To ovšem neznamená, že by člověk neměl být bojovný a prostě jen dávat, ale měl
by cítit pokoru k tomu, že tam je, že to něco znamená. Už jen to, že ho
přijali a že tam může hrát. Národní
divadlo pro mě bylo nejkrásnější období a úžasná věc, kterou mohl mladý
člověk zažít.
Jaký to tedy byl
pocit stát vedle hereckých bardů?
Nádherný. To prostředí je samozřejmě kruté v tom, že
lidé vám nedají nic zadarmo, vyžadují, aby věci fungovaly, a vám se to
samozřejmě občas nedaří. Ale to, co má člověk hrát, by uhrát měl – je na to
vybrán. Mám úžasné zážitky z tohoto klasického, dobrého divadla
s nádhernou mluvou, jasnými pohyby, geniální muzikou – jsem moc rád a
vděčný, že jsem to mohl zažít.
Jak to probíhalo
v zákulisí?
Já si třeba vzpomínám, jak Slávek Sejk s Vladimírem
Rážem přemýšleli ještě tři vteřiny před tím, než měli svou větu, jestli jim
dovezli na chalupu uhlí, a nabádali nás, že bychom měli hrát rychle, protože je
hokej. A já jsem do toho měl takovou trému, že jsem nemohl říct ani slovo.
Pamatuji si také, že vždy, když jsme vycházeli s panem Rážem na scénu,
říkal: „Tak chlapečku, jestli máš nějaký talent, tak to zkus.“
Asi nejvíce jste do
povědomí ovšem vstoupil se seriálem Chlapci
a chlapi…
To je omyl, já jsem předtím natočil seriál Bylo nás šest s titulní písničkou
Dalibora Jandy Oheň, voda, vítr ví.
Hrál jsem tam s Majdou Bočanovou, Honzou Šťastným, Ivanou Chýlkovou a dalšími.
Tam jsme se přes noc dostali do povědomí a teprve poté přišli Chlapci a chlapi.
Chlapci a chlapi jsou ovšem bezesporu nejznámější a nejvíce
reprízovaní. Co pro vás tento seriál znamenal?
Každopádně to pro mě byla veliká zkušenost, roční práce, rok
z domova a rok pod taktovkou vynikajícího režiséra Sokolovského. Ač je
prezentován v různých souvislostech a spojován s různými názory, tak
já ho opravdu vnímám jako jednoho z nejlepších režisérů, které jsme měli.
Stejně tak jako Jirka Adamec, který je hodně svérázný, ale jsou to oba lidé,
kteří dokážou herce vést. Nicméně když se vrátím k Sokolovskému, tak ten
razil heslo: „Lepší menší efekt, než velký defekt.“ On řemeslo neuvěřitelně
zvládal, byl perfektně připravený.
Jak vzpomínáte na
dobu, kdy se seriál začal vysílat?
Já jsem v době, kdy se seriál začal vysílat, byl už tři
měsíce na vojně, takže se mi to skloubilo. Celou tu seriálovou popularitu jsem
zažíval v kasárnách. Nicméně byl jsem v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, což byla fešácká vojna,
kdy jsme jezdili na zájezdy a vystupovali pro vojáky a poměrně hodně jsme
čadili, což tehdy znamenalo, že jsme poměrně často bez opustky utíkali. To byla
krásná vojna.
A jak tedy vidíte seriál
zpětně?
Až nyní, s odstupem třiceti let, člověk zjišťuje, že
v tom seriálu nejde jen o to „sloužím socialistické vlasti“. Jsou tam
vážné příběhy, které by se odehrávaly i dnes, kdyby ta vojna byla, a já se
musím přiznat, že takový půlrok vojny bych každému klukovi přál. Myslím, že by
jim to prospělo. Já jsem taky zažil na vlastní kůži šikanu, když mě na umývárně
zmlátili hadicí, protože jsem nechtěl vyprávět, jak se točilo s Vejmělkovou,
ale i to je škola života. Tak to prostě je.
Seriály jsou i dnes
vaší doménou, jak se to odráží na vaší popularitě?
Myslím, že zásadně, protože seriál je věc, která má
sledovanost minimálně jeden a půl milionu diváků. Lidé si vás trochu
s rolí ztotožňují a je to běh na dlouhou trať, protože sledují, jak se
vaše postava vyvíjí. Já jsem vesměs hrál poměrně kladné hrdiny a jsem rád, že
mi nyní Lenka Hornová, producentka Ordinace,
dala jinou polohu. Je obdivuhodné, že měla tu odvahu do toho se mnou jít.
Proč zrovna odvahu?
Tady nejde o herectví, ale o to, že kombinace Zounara na
veskrze zápornou roli je opravdu nezvyklá. A ačkoli jí všichni říkali, že se
zbláznila a že takový kladný „český Honza“ se na tu roli nehodí, tak si to
prosadila a i reakce diváků jsou většinou pozitivní. Je zvláštní jak lidé ty „záporňáky“
svým způsobem milují. Baví je dívat se na to, co zase ten Švarc vyvede. A
protože mě, alespoň doufám, lidé nevnímají negativně, tak vidí, jaký jsem, a
vůči tomu mohou pozorovat hereckou práci. Ta postava se musí tvořit.
Jak jste se tedy na
tuto postavu chystal?
Když jsem se na tu roli připravoval, tak jsem asi měsíc
přemýšlel o tom, jaký člověk to bude a jaké výrazivo bude používat, protože to
opravdu nejsem já. Ke každé postavě si musíte sami vytvořit určitou historii,
to vám dramaturgové nedají. Jde o to, proč se tak chová, protože sám od sebe
člověk není zmetek. Myslím, že se ta postava povedla, že to funguje, a jsem za
to rád.
Kromě herectví vás
lidé mají spojeného s gastronomií a televizními pořady tohoto typu. Jak
jste se dostal k této oblasti?
Musím říct, že přes maminku, protože strašně dobře vaří. Táta
byl ještě k tomu nadšený rybář a navíc jsme měli poměrně hodně návštěv,
takže se stále něco kuchtilo a já jsem vždy vnímal a strašně miloval tu
atmosféru a to mi zůstalo. Udělal jsem skoro pět set dílů Prima vařečky plus další kuchařské pořady, a tak jsem se seznámil
se skvělými lidmi, kteří to skutečně umí. Sním o tom, že bych si zařídil malou
restauraci, jen o třech stolech. Vyzkoušel jsem si i restauraci velkou, která
sice dodnes funguje, ale pro mě to tehdy bylo velmi náročné a skoro mě to stálo
život. Dnes už vím, že na restauraci si člověk nemůže půjčovat. Ale fakt je
ten, že by u mě většině lidí určitě chutnalo, protože vařit jsem se naučil
velmi dobře. Když nic jiného, tak jsem se tomu deset let opravdu intenzivně
věnoval.
Jakým směrem se tedy
podle vás ubírá česká gastronomie?
Musím říct, že česká kuchyně je jedna z vůbec
nejlepších na světě. Nemůžeme vše soudit podle pořadů, ve kterých se navštěvují
restaurace, protože ty jsou vytipované, aby to bylo divácky zajímavé. Se
svíčkovou člověk nezvítězí na japonském festivalu, to nejde, jsou tu i další
věci, které naši zemi dokážou prezentovat a dávat jí tvář. Česká jídla jsou
jasná a výrazná. Třeba knedlík je skutečný pojem.
Podřizujete své vaření
nějak aktuálním trendům?
To ne, podřizuji to své chuti.
Nějaký čas jste se
realizoval i v podnikatelské sféře. Co vám toto období dalo?
Do herectví nic, do života peklo a velmi nerad na to
vzpomínám. Pro život to znamenalo uvědomění si svých vlastních nedostatků a
toho, že na určité věci nemám. Mám sice vynikající nápady, které fungují, ale
nefunguji v nich já.
Co vůbec považujete
za největší zlom ve své kariéře?
Podle mě to byl moment, kdy jsem se přestal herectvím trápit
a začal se bavit. Zjistil jsem, že když to budu dělat dobře, tak mě to bude
těšit, a když by to nešlo, zkrátka budu muset dělat něco jiného. Je to strašně
osvobozující pocit. Jsou mnohem důležitější věci na světě, kterých si jako
povolání a poslání vážím. Ale v herectví něco předáváte, je krásné, když
se vám podaří dát smích, pláč, dobrý pocit, něco, co lidi zaujme…
Je tedy podle vás
herectví společensky prospěšné?
Myslím, že je to geniální věc v tom smyslu, že lidé
jsou schopni vnímat živého tvora. Ne na plátně, ale živého člověka, který jim
předkládá příběh. Je to kniha, kterou nemusíte číst, ale stačí poslouchat a
vnímat. Dokážete na dvě hodiny vtáhnout člověka do textu, který napsal geniální
autor. Je to jedna velká kniha, u které nemusí člověk obracet stránky. Může si
jen sednout, koukat, poslouchat a být.
Podle čeho
rozlišujete své schopnosti, podle čeho si na co troufáte?
Troufám si na všechno. To je právě ta největší výzva, že
můžete cokoli. Můžete chodit po hlavě, jezdit na kole, viset za nohu, když to
dáte. Zkrátka cokoli, když to dáte.
Kde čerpáte
inspiraci?
Jak člověk chodí po ulici, vnímá život, který běží kolem
něho, a všechno ho inspiruje. Mohu třeba říci, že taxikář ze seriálu Vyprávěj opravdu existuje.
Zvládáte i přes
vysoké tempo hrát s nadšením a radostí?
Mohu vám říci, že se mi kolikrát nechce. Ale stačí, aby
člověk vyšel na jeviště, a pohltí vás to. Ale i když jsem unavený, tak
samozřejmě jako každý druhý mám hypotéku a malé dítě a jsem nezaměstnaný.
V podstatě mě nikdo nezaměstnává. A buďto budu fungovat, pracovat a budu
ve formě, nebo nebudu mít nic. Takže i to je takový motor, který vás žene.
Co je pro vás v tuto chvíli nejdůležitější?
Dcera. Je pro mě smysl života. Když už někomu dáte život, tak ten váš jde velmi do ústraní, protože lidé by se měli snažit, aby ten nový člověk žil život pěkně. Aby vyrůstal a aby vás měl – tátu a mámu. To je pro mě v tuto chvíli nejpřednější věc na světě.
Jak byste popsal svůj mediální obraz?
Když si vezmete jméno Martin Zounar, tak o mě vždy psali ve spojení například restaurace – problém, potíže se slinivkou a podobně. Vždycky to byl bulvár a víte, to není můj mediální obraz. To jsou snůšky polopravd a názorů lidí, kteří mě neznají. Nicméně někdo mě má rád a váží si mě a někdo mě nenávidí. Tak to prostě je. Ale časem to přestanete vnímat, protože tím se nemůžete řídit.
Jaký je váš aktuální
životní styl?
V tuto chvíli se ubírám poměrně sportovním směrem.
Myslím, že to je dobře, protože člověk zkrátka stárne. Díky tomu se cítím
strašně dobře a myslím, že mi to zůstane. O to lépe si pak navíc omluvíte
určité prohřešky. A samozřejmě je v mém životě divadlo, které miluji.
Děkuji za rozhovor.
Text: Petra Kuncová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Augustine www.theaugustine.com
Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz