I když pochází z herecké rodiny a sám se
také příležitostně herectví věnuje, vášní Ondřeje Brzobohatého je hudba. Když o
hudbě mluví, doslova cítíte lásku i pokoru, se kterou ji vytváří a vnímá. Už
právě ze samotného postoje, který k hudbě zaujímá, se dá dopředu vytušit,
s jakým zanícením se jí věnuje a že výsledné dílo rozhodně nebude mít problém
najít si publikum. Právě ona velká láska k oboru, kterému se člověk
věnuje, dodá totiž ve výsledku to správné koření, aby mohlo vzniknout něco
výjimečného.
foto: Robert Vano
Narodil jste se do herecké rodiny. Nakolik vás
to ovlivnilo při volbě směru, kterým se chcete ubírat?
Asi
ovlivnilo. Nicméně to rozhodně nebylo právě herectví, kterému bych se chtěl
věnovat. Bavila mě od malička ze všeho nejvíc hudba. Navíc mě k ní táta od mala
vedl.
Na umělecké škole jste se ve velmi nízkém věku
začal učit na housle. Co vás vedlo k tomu pro děti ne zrovna lákavému nástroji?
Bavilo vás to?
Myslím,
že existuje jen málo normálních dětí, které by to vyloženě bavilo. Je to totiž
velice náročný nástroj, a nebýt přísné tátovy ruky, dávno bych zběhl k fotbalu
nebo hokeji, zkrátka k něčemu pro mě v těch letech mnohem zábavnějšímu. Nicméně
jsem samo sebou nyní rád, že mám právě z houslí tak silný muzikantský základ.
Dnes to přináší své ovoce.
Své hudební nadání jste však rozvíjel i na
dalších nástrojích. Který je pro vás tím nejzásadnějším?
Rozhodně
klavír. Ten nástroj jsem miloval už jako děcko ze všech těch desek Raye
Charlese, Franka Sinatry nebo Stevieho Wondera. Můžete na něm tvořit harmonii,
což jde u houslí poměrně těžko. Tedy krom dvojzvuku prakticky vůbec.
V čem myslíte, že je ten hlavní důvod, proč
jste se nedržel hereckých kolejí svých rodičů, ale zaměřil se zejména na hudbu?
Zkrátka
mi byla blíž. Nějaký herecký gen se ve mně sice potuloval, ale ty hudební ho
moc nepustily ke slovu. Vzrušovalo mě mnohem víc, že můžu něco vytvořit než jen
reprodukovat, co někdo jiný už napsal.
foto: Robert Vano
Po konzervatoři jste již se studiem
nepokračoval. Považujete to za dobré rozhodnutí? Nelitujete někdy?
Zkusil
jsem pokračovat na hudební akademii, ale hned po přijímacích zkouškách mi bylo
jasné, že se tam se svým přístupem k hudbě vůbec nehodím. Chtěl jsem tedy zkusit
školu v zahraničí, ale díky tomu, že jsem měl tu možnost vídat se se
skladatelem Milanem Kymličkou, který se vrátil po převratu z Kanady, tak na tu
možnost nikdy nedošlo. I když mi Milan předal úžasné znalosti o komponování,
přesto dodnes trochu lituji, že jsem do zahraničí nikdy neodjel. Byla by to
jistě skvělá zkušenost. Ale není všem dnům konec. Uvidíme, kam mě kroky
povedou.
Nakolik vás v kariéře – ať už hudební, či
herecké – ovlivňoval otec?
Já byl
velmi zvídavé dítě a všechno jsem chtěl znát a umět, takže co se týče mého
zájmu o hudbu, nemusel mě táta nijak zvlášť motivovat.
Jaké největší poučení jste si od otce odnesl?
„Jen se
neposrat!“ Životní moudro, které ať už člověk aplikuje v jakékoliv situaci či
kontextu, vždy zaručeně zabere.
Co myslíte, že jste z uměleckého hlediska po
rodičích podědil?
Asi
právě lásku k umění. Jsem posedlý vším, co dokázal člověk díky své fantazii
vytvořit, a stále nacházím nové věci, které mě fascinují. Je toho tolik. Ať už
v hudbě, nebo literatuře, malířství, sochařství. Zkrátka ve všem a
potřeboval bych nejméně pět dalších životů, abych to všechno dokázal pojmout.
Jakým způsobem jste se vyrovnával s tím, že
byste mohl být považován za protekční dítě?
Nikdy
jsem to neřešil. Ostatně s touto odpovědí se silně váže ta na otázku životního
moudra od otce.
foto: Robert Vano
Přesto, že jste se zaměřoval na hudbu, přijal jste možnost moderovat Superstar. Co
vás k tomu rozhodnutí vedlo?
Zkušenost,
zážitek. Vyzkoušet si nepoznané. Na hudbu jsem nikdy nezanevřel.
Co vám tato zkušenost přinesla?
Další
probádanou oblast. Jak říkám, jsem stále zvídavé dítě.
Máte za sebou i další moderátorské, velmi
úspěšné počiny, dnes už se tomu ale nevěnujete. Z jakého důvodu?
Hudba si
žádá velké nasazení, a přestože je moderování zábavná kratochvíle, necítím se v
ní tak jistě a spokojeně jako za pianem.
Co vás naopak přivedlo k herecké kariéře?
Já bych
to kariérou zrovna nenazýval. Víte, já jsem byl k herectví vlastně svým
způsobem spíš přiveden, než že bych k němu dobrovolně přišel. Všechny mé role,
ať už na divadle, či v televizi, vzešly z popudu někoho jiného. Nikdy jsem
se nikomu nevnucoval. Já se totiž za herce nikdy moc nepovažoval, a když se
náhodou občas vidím v televizi, tak mě to v mém tvrzení mnohdy utvrzuje.
Nicméně je to zábavná činnost, a tak když mají zájem ti ostatní, tak se jí
věnuji rád. Ale žít bych bez ní určitě dokázal.
foto: Robert Vano
Srovnáváte se někdy s otcem?
Já jsem
se s otcem nikdy nepotřeboval srovnávat. On mi nikdy nedával najevo nějakou hierarchii,
abych musel mít doživotní mindrák, že nebudu tak dobrý jako on. Byli jsme
hlavně kamarádi. A s těmi se přece srovnávat nepotřebujete.
A srovnávají vás ostatní?
To ať
klidně dělají, mě to nevzrušuje.
Chcete se tedy, pokud budou příležitosti, v
herecké oblasti realizovat i nadále?
Kdybyste
tuto otázku položila herci, tak vám na ni jen těžko odpoví. Jelikož herectví
není zrovna profese o tom, co chcete vy sama, ale hlavně o tom, co chtějí ti
ostatní. A vzhledem k tomu, že to pro mě není alfa omega mých ambicí, odpovím
vám s klidem, že rád.
foto: Robert Vano
Co pro vás znamená hudba?
Všechno.
Pracuje se vám lépe v dobrém rozpoložení, nebo
inspirace přichází v náročnějších situacích?
Inspirace
se takzvaně neptá. Takže pracuji kdykoliv.
Co vás tedy nejvíce inspiruje?
Musím
odpovědět stejně. Všechno. Mám stále otevřené oči, takže mě ovlivňuje, potažmo
inspiruje, vše, co vidím, cítím nebo slyším.
V jakém smyslu vás hudba fascinuje?
Je to
stav duše. Cítím, že je volná. Je to pocit k nezaplacení.
foto: Robert Vano
Jaké své povahové vlastnosti nejvíce uplatníte
při tvorbě hudby?
Asi
zanícenost. Nedokončím nic, dokud si nejsem jistý tím nejmenším detailem. Občas
poněkud otravná vlastnost.
Co je při skládání hudby vůbec nejtěžší?
Nevím. Mně
to přijde snadné.
Vytváříte pouze hudbu, která se vám osobně
líbí, nebo dokážete odstoupit od svého estetického cítění a vytvořit hudbu
přesně na míru projektu?
Jistěže
ne. Abych mohl zaplatit nájem a dát si dobrou večeři v mé oblíbené restauraci,
píšu i hudbu do reklam. Tudíž se nevyhnu účelovému skládání pro širší spektrum
lidí. Ale jinak píšu rád podle svého vkusu. To jsou právě ty stavy volnosti, o
kterých jsem mluvil.
Jakým způsobem překováváte tvůrčí bloky, pokud
u vás tedy nějaké takové nastávají?
Jednoduše.
Nechám toho a jdu dělat něco zcela jiného. I múzám se občas nechce létat.
Co bývá obecně ve vaší branži největší
překážkou?
Netuším.
Zatím jsem před ní nestál.
Cítíte se lépe na pozici samostatného tvůrce,
nebo při vystupování s kapelou?
Obě dvě
jsou mi velmi blízké a nabíjející.
foto: Robert Vano
Podle čeho se ve své kariéře řídíte a
rozhodujete?
Vždy
podle instinktu. Plně mu důvěřuji.
Ve svém věku už jste toho kariérně zvládl
opravdu hodně. Na co jste nejvíce pyšný?
Na to,
že toho chci zvládnout ještě daleko víc.
Co je podle vás charakteristikou úspěchu?
Pokora.
Považujete sám sebe za úspěšného?
Považuji
se za pokorného.
Děkuji za rozhovor
Text:
Petra Kuncová
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno
ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz
Oblečení
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Korektura
textu: Alžběta Strnadová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
foto: Robert Vano