„Pokaždé, když zpívám danou píseň, vždycky v ní nacházím něco nového.“ Renata Drössler
Když jsem ji viděla poprvé, zpívala za doprovodu
pianisty Petra Ožany v Salmovské literární kavárně. Její
celovečerní hudební projev jsem hodnotila slovy „…jako bych
prožila jeden lidský život“. Příležitostí vidět zpěvačku
a herečku na pódiích či prknech divadla je nemálo. Její
umělecký výkon zasahuje již nejednu generaci a také docela malé
děti, pro které má připravenou Paní Láry show, zábavně „dokumentární“ a lehce vzdělávací one women show pro děti
XXI. stolení. Renata zpívá, hraje a žije pro lidi, které ráda
poznává. Miluje bližního svého jako sebe samu, řekla bych. Zdá
se vám to sousloví povědomé? Možná se vám vybaví, až si s ní
budete možná jednou, možná zase znova tisknout ruku.
Čím
je pro vás seberealizace formou hraní a zpěvu?
Umění,
kterému se od dětství věnuji, je pro mě lék na všechno. Ale
také má celoživotní láska, mé poslání, moje cesta i můj cíl.
Doporučila
byste svému mladšímu já, aby své vzdělání o něco doplnilo,
k čemuž vás mohly přivést pozdější zkušenosti?
Ano,
přiznávám, že má touha je umět jazyky aktivně. To je můj
věčný stín, plížící se za mnou. Takže věřím, že příště,
až se budu v mládí rozhodovat, co se ještě naučit, bude to
právě další jazyk.
Kdy
jste poprvé začala uvažovat o angažmá v divadle Semafor a
proč zrovna tam?
Bylo
to ještě na DAMU, kdy jsem se s Jiřím Suchým dokonce
setkala.
Jen
osud mne tam vedl trochu jinými cestami, takže jsem se do Semaforu
dostala oklikou až po několika letech.
A
proč zrovna tam?
Byl
to divadelní žánr, který konvenoval s mým naturelem, a
vlastně i na škole mi tuto scénu všichni profesoři doporučovali.
Divadlo kombinované se zpěvem, to je přesně to, co mi sedí a
sedělo vždycky.
Jak
probíhal váš pohovor a přijetí Jiřím Suchým?
Myslím,
že Jiřího Suchého zaujala především moje „zdravá drzost“.
Řekla jsem mu, že se vracím po ročním angažmá v Polsku,
skvěle tančím, skvěle zpívám a měřím 180 cm. Pokud chce,
může mě mít. Sešli jsme se v divadle, zazpívala jsem, pak
mi pan Suchý umožnil zazpívat si na semaforském koncertu
s panem Ferdinandem Havlíkem a hned druhý den mi oznámil, že
dopsal do Kytice roli Františky, přímo pro mne na míru.
V jakém směru
vás spolupráce s Jiřím Suchým ovlivňuje?
Jelikož jsem přišla na
malé jeviště Semaforu z Polska, z velkého muzikálového
divadla, musela jsem se naučit používat jiné divadelní
prostředky, adekvátní velkosti tohoto divadla.To pro mě bylo něco
zcela nového. Samozřejmě to, co dělám, druh hudby, který dělám,
je určitě do jisté míry poznamenaný Semaforem.
V čem především
srovnáváte práci v různých divadlech?
Pro mne je nejdůležitější
kritérium dobrého vztahu s ansámblem a pak samozřejmě i
s režisérem.
Děláte si sama nějaký
průzkum či sledujete v reakcích, co se lidem líbí, na co a
proč chtějí chodit?
Speciální průzkum není
ani třeba dělat, stačí jen sledovat reakce při vystoupení, to
je pak hned vše jasné. Na své publikum jsem samozřejmě napojená,
stejně jako ono bývá napojené na mne, prostě si rozumíme.
Skladba programu ani nemusí krystalizovat, z pochopitelných
důvodů ho obměňuji. Mám daleko víc písniček,
než by se do dvouhodinového vystoupení vešlo, a moji fanoušci,
kteří chodí na recitály pravidelně, chtějí prostě postupně
slyšet všechno.
Měla jste vždy cíl
prosadit se více jako zpěvačka?
Ano, už od dětství to
byl můj sen, má velká touha. Kamarádům jsem ve své první
koncertní síni – obýváku – zpívala už jako malá do
žárovky. Byla jsem ale vždy i takový malý exhibicionista, takže
možná i proto nakonec zvítězila DAMU. Dnes již vím, že mé
kroky vedly správným směrem – má láska šanson je totiž
přesně na pomezí herectví a zpěvu.
Jak u vás probíhalo
hledání hlasových poloh? Už jste si jistá, kam se pouštět, kam
ne a jaká je vaše parketa?
Jelikož zpívám
dostatečně dlouho, tak si troufám říci, že má parketa je právě
ten šanson a komediální divadelní píseň. Začínala jsem sice
jazzem, kombinace s herectvím mne ale postupně přivedla
k tomuto žánru.
Jak byste úplnému
laikovi představila hudební žánr šanson?
Je to divadlo ve zkratce
vyjádřené melodií. Svým studentům na konzervatoři říkám:
„Je to mluvené slovo, malé drama podepřené tóny. Snažte se
předat myšlenku a svůj postoj k textu, hudba je jen jakousi
třešničkou na dortu.“
Zpíváte v mnoha
světových jazycích. Popište mi, proč ve kterém a kdy přišel
jeho čas.
Polština je
samozřejmostí, jelikož jsem Polka. Když jsem připravovala
s režisérem Józefem Czerneckim one woman show Marlene
Dietrich, tak došlo na angličtinu a němčinu, následovaly další
a další. Líbila se mi píseň v daném jazyce, tak jsem se ji
naučila. Krásná práce byla na recitálu židovských písní
v jidiš a hebrejštině. A vlastně když jsme jeli s mou
skupinou vystupovat do Indie, kde jsme reprezentovali české
předsednictví v Evropské unii, naučila jsem se písně ze
všech zemí Evropské unie.
Foto: Robert Vano
Co vás přimělo
k vydání prvního alba a jak se sešly reakce s vaším
očekáváním?
Oslovil mě tehdy hudební
režisér ostravského rozhlasu Jiří Pospíšil, zda bych u nich
nechtěla natočit CD, což mne samozřejmě velmi potěšilo. Vím,
že posluchači šansonu si mých desek ve svých sbírkách velmi
cení, ohlasy na svá alba mám dodnes. I proto jsem se rozhodla
v tomto pro mne zlomovém roce vydat výběrové 2CD v
exkluzivním balení s názvem Znovuzrozená.
Čím je album
specifické, o čem vypovídá?
Jde o limitovanou edici,
která je díky unikátnímu bookletu zároveň katalogem
ke stejnojmennému fotografickému projektu Lenky Hatašové.
V průběhu uplynulého roku jsme společně ve slovinské
krajině nafotografovaly sérii třiceti mých uměleckých aktů,
které do začátku prosince vystavujeme v galerii Domu U
Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí. Výstava
je prodejní, výtěžek bychom rády věnovaly na konkrétní
charitativní účel.
Jste nazývána „českou
Marlene Dietrich“. V čem se s touto dámou vůbec
neztotožňujete?
Nebyla bych schopná
obětovat vrcholu úplně všechno, jako to udělala ona. Teplo
domova a moji nejbližší, které miluji, jsou pro mne tím
nejcennějším.
Jdete-li ve šlépějích
slavných šansoniérek, co cítíte a co chcete posluchači tímto
sdělit?
Jsem velice otevřený
člověk milující život a lidi. Každý můj koncert je taková
malá zpověď, totální obnažení mé duše. Jsem si jistá, že u
šansonu to ani jinak nejde. To, co při zpívání prožívám, se
dá slovy jen těžko popsat. Ve škole nás učili: „fixujte své
pocity“. Pokaždé, když zpívám danou píseň, vždycky v ní
nacházím něco nového. Po čase mne takto zpracovaná píseň už
nestojí tolik vlastní energie, protože čerpám právě z toho,
co jsem si během opakované interpretace uložila do své paměti
emocí. To se ale netýká prožitku publika. K posluchačům o
to víc dorazí mnou vyslaná emoce v plné síle.
Vaše písně nejsou
zdaleka jen ty převzaté. Kdo pro vás skládá nové písně a píše
texty?
Mám několik svých
dvorních textařů, jako jsou Pavel Cmíral či Marta Balejová.
Miluji básně Jiřího Žáčka, několik jsme jich i zhudebnili.
Autorem hudby je většinou můj klavírista Petr Ožana, mistr ve
svém oboru. Několik písniček jsem složila a napsala i já
osobně.
Foto: Robert Vano
Mluvíte do nových
textů, nebo se většinou obejdou bez vašeho zásahu?
Moji textaři mne znají
natolik dobře, že přesně vědí, jak klást v písních pro
mne slova, aby mi dobře seděla. Bez diskusí se tvorba textu
samozřejmě neobejde, ale na výsledku se vždy bez problémů
dohodneme. I proto svůj tým téměř neobměňuji.
Kdo vás nejčastěji
hudebně doprovází?
Klavíristu Petra Ožanu
jsem už zmínila, doprovází mne osm let. Rýsuje se nová
spolupráce s jeho žákem Michalem Workem, který je shodou
okolností i můj příbuzný. To jsou mí průvodci při komorních
vystoupeních, při větších koncertech mne doprovází má
polyrytmická skupina P.R.S.
Funguje mezi hudebníkem
a zpěvákem nějaká, pro posluchače nepostřehnutelná forma
komunikace? Způsob, jak na něco upozornit, sdělit si informaci?
Jistěže ano. Na jevišti
je to jako v manželství. Stačí pohled a vše je jasné. Není
třeba mluvit velkými písmeny.
Jakou formu sdělení
svých niterních pocitů jste v životě ještě našla?
Kromě zpěvu a překladů
polských textů do češtiny či herectví mne hodně zajímá
bytový design, ráda zařizuji
a různě vylepšuji svůj domov.
To o mně vypovídá hodně.
Kromě toho, že jste
herečkou a zpěvačkou, jste také matkou. Patříte k těm
umělkyním, které mají spíše liberální způsob výchovy?
Neumím vychovávat děti
křikem a násilím. Je mi to cizí. Jsem liberální, ale důsledná.
Své dcery vedu k pravdě a lásce, a to i k lásce
k sobě samým. Z vlastní zkušenosti vím, že sebeúcta
je jeden z nejdůležitějších elementů v našich
životech vůbec. Pokud nemám úctu k sobě, nemohu očekávat
úctu ani od jiných.
Co byste jednou jako
matka ráda předala, s čím byste ráda žila?
Princip života je
jednoduchý. Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno. 0 životě
v pravdě a lásce nejen vůči okolí, ale i vůči sobě jsem
se už zmínila – pokud by to mělo být jediné, co si díky mně
mé dcery ponesou do života, je to ten nejlepší základ.
Jak vypadá váš
společenský život? Kam si ráda sama zajdete, co si nenecháte
ujít?
Ráda navštěvuji
starožitnictví, galerie a místa, kde se cítím dobře a uvolněně.
Jelikož je Natálii teprve 10 let, je můj společenský život
trochu omezen. Ale jak se říká: pošťák, když má volno, taky
nejde na procházku.
Považujete se v něčem
za běžce na dlouhou trať?
Ano. Celkově jsem běžcem
na dlouhé tratě. Možná je to dané i tím, že jsem Panna
s ascendentem v Panně. Než dospěji k nějakému
rozhodnutí, může to v mém případě trvat třeba i čtvrt
století.
S čím nebo s kým
jste naopak byla v životě rychle hotová?
Snažím se neživit
dlouho negativní emoce a brát věci tak, jak jsou. Slovo „kdyby“
nepatří do mého slovníku. Slovo „kdyby“ nikdy nic nevyřešilo
a nevyřeší. To je zbytečné odvolávání se k neexistující
realitě, k možnosti, která nikdy nenastala. Jediné, co je
opravdu skutečné a prokazatelné, je konkrétní přítomný
okamžik.
Děkuji za rozhovor.
Text a pordukce: Michaela
Lejsková
Renata Drössler www.renatadrossler.com
Foto: Robert Vano
www.robertvano.cz
Make up: Michaela Lejsková
Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Kontrola textu: Květa
Strnadová
Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz
