„Odvážnější
jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi, který si přijde nechat něco ušít, spíš
oživuji šatník nápaditými a zajímavými střihy či prvky.“ Pavel Jevula
Pavel
Jevula oslovuje svými módními kolekcemi nejednu generaci zákazníků. Tvůrčí
povaha a usilovná píle jej vynesly mezi špičku našich návrhářů. Pavel je
držitelem ocenění Top Styl Designer. Své autorské kolekce představil ve Studiu
Liběny Rochové v Praze, v galerii Mánes na Prague fashion week, v Umělecko-průmyslovém
muzeu v Brně a na českém velvyslanectví ve Vídni. V autorských kolekcích se
zabývá sociálními tématy: AnDěl (pomoc bližnímu), ESC (byrokracie), Paměť 05 (holocaust),
TJ Orel (sport x business). V současné době navrhuje sezónní kolekce dámské
módy pro značku Rialto. Tyto modely shlédli návštěvníci na mezinárodních
veletrzích CPD Düsseldorf, MMC Leipzig, Styl a Kabo Brno, Móda Praha a na
přehlídce pořádané rakouskou Hospodářskou komorou ve Vídni. Spolupracoval také
s komerčními značkami Blažek Praha, Jablonex Group, Dominique mode. Jako módní
poradce se podílel na pořadech České televize Móda – extravagance – manýry,
Zkus mít vkus a na pořadu Fashion station na televizi Z1.
Pavle,
kdy jste se začal věnovat módní tvorbě?
Móda mě zajímala už odmala. Obě mé babičky
šily v módních salonech, a tak jsem se docela často pohyboval mezi nitěmi a
jehlami. Později jsem se začal věnovat i studiu tohoto oboru. Takže je to moje
původní profese.
Kdy
se začala prosazovat nekonvenční tvorba před konvenční?
Když jsem sledoval módní přehlídky, zjistil
jsem, že móda se vytváří nejen pro běžné nošení, ale může být i zajímavá a
kreativní po výtvarné stránce. Najednou před mýma očima probíhaly nápady, které
měly i nějakou myšlenku. Běžná konfekce ustoupila do pozadí a nadchlo mě tvořit
hravějším způsobem. Každopádně prvotní byla snaha se odlišit. Vyrůstal jsem za
režimu, kdy v obchodech příliš pestrá nabídka nebyla, což ještě umocnilo moji
touhu po tomto typu tvorby.
První
nápady byly jaké?
Aplikoval jsem je sám na sobě. Nechtěl jsem
nosit tesilky, a tak jsem si ušil něco originálnějšího. V pubertě jsem zacházel
hodně daleko. Byly to velké úlety. Například modrý baret, nikdo ho tady nenosil
a já jsem v něm vyšel na ulici. Po vzoru Jiřího Korna jsem si ušil puntíkatou
košili. První reakce byly rozpačité, všichni byli zaskočení, říkali mi, že to
je hrozné. Ale další týden už v tom sami chodili.
Jak
daleko jste ochoten v kreativitě zajít dnes?
Dnes je to jiné. Oblékám převážně druhé
lidi, takže se trochu krotím. Odvážnější jsem na přehlídkách, ale zákazníkovi,
který si přijde nechat něco ušít, spíš oživuji šatník nápaditými a zajímavými
střihy či prvky.
Jsou
dnešní zákazníci odvážnější?
Rozhodně se chtějí odlišit. Jinak by
nechodili ke mně, ale šli si koupit konfekci. Oblékám hlavně ženy, mužský
zákazník je pro mě zpestřením, nejsou to pořád jen svatební nebo večerní šaty.
Muži navíc nejsou na módu až tak zatíženi, neřeší ji tolik jako ženy, takže
jsou možná i příjemnějšími zákazníky.
Uvažujete
o otevření obchodu?
Obávám se, že vzhledem k finanční a časové
náročnosti bych pak neměl prostor na kreativní tvorbu a přehlídky. Neumím si
představit, že mi do práce zasahují povinnosti obchodního rázu v takové míře,
jakou obnáší provoz obchodu. Časem bych musel vytěsnit to, co je teď pro mě
prvořadé. Nic mě k tomu netlačí, proto nad tím zatím neuvažuji.
Soustředíte
se na nějakou konkrétní kategorii lidí?
Nejraději oblékám lidi, které dobře znám.
Vím, jaký mají pocit z mé práce a jaký já mám pocit z nich. Umím se mnohem lépe
vžít do jejich představ. Lépe se mi pracuje se zákazníkem, kterého znám delší
dobu a vím o něm víc než jen to, že chce šaty třeba na ples.
Kde
nakupujete látky?
Výroba látek v České republice už bohužel v
podstatě neexistuje, a tak se musím obracet do světa. Látky si objednávám z
Francie, Itálie a Španělska.
Jezdíte
tam osobně?
Dřív ano, ale dnes je to pro mě
neekonomické. Světoví výrobci mají své zástupce u nás. Cokoliv potřebuji,
přijedou mi nabídnout až domů. Ačkoliv působí senzačně, jezdit po světových
veletrzích a vybírat si látky, z praktického hlediska už to nemá v dnešní době
potřebný efekt.
Mohli
vaše módní přehlídky vidět i diváci v zahraničí?
Ano, předváděl jsem v Lipsku a ve Vídni.
Ale v podstatě to nemá smysl, pokud v daném místě neprovozuji byznys. Můžu si
pronajmout prostor v New Yorku a udělat tam přehlídku, vypadá to skvěle v
portfoliu, ale jinak to pro mě nemá absolutně žádný efekt. Tady navážu kontakt
s lidmi, mohu je oslovit a zvát je znovu na přehlídky. Nechci se kochat tím,
kde všude jsem předváděl. Chci se setkávat s lidmi a budovat dlouhodobé vztahy.
Odkud
pochází ty krásné doplňky, které můžeme vidět na přehlídkách spolu s modely?
Pochází z bývalé Jablonecké bižuterie.
Šperky byly vytvořeny na míru přímo k mé kolekci a dělal je Jiří Šebesta.
Živí vás
současně ještě něco jiného?
Navrhuji modely pro konfekční značku dámské
módy s názvem Rialto. V těchto kolekcích se musím držet více při zemi a
přizpůsobit se požadavkům trhu. Je to ale pro mě další zpestření mé práce.
Jak
často obnovujete kolekci?
Co se týká firmy Rialto, děláme nové
kolekce dvakrát ročně vždy podle dané sezony. Svoji autorskou kolekci vytvářím
spíše podle speciálních příležitostí. Nedávno to byly modely z papíru na Mozartově
maškarním plese, teď chystám na Febiofest šaty z filmových pásů. To jsou už
takové speciální, spíše výtvarné věci, nedají se běžně nosit. Vytvářet modely z jiného materiálu než z
látek, je pro mě vždycky velká výzva. Mám to rád, obohacuje mě to.
Máte
pomocníka? Kdo kromě vás ještě tvoří modely?
Je to moje autorská tvorba od A až do Z.
Když jde o nějakou hodně velkou kolekci, občas mi někdo pomůže, pak se ale
ztrácí tvůrčí proces. V průběhu zpracování můžu vymyslet různé doplňky či
změny, a to bych nemohl realizovat bez přímého kontaktu s modelem.
Když
tak zabřednete do tvoření a šití, nestává se z vás introvert?
Jsem blíženec, a proto mi vyhovuje jak
společnost, tak samota. To je pro mě naprosto optimální kombinace. Jít ode zdi
ke zdi, být jednou nahoře a jednou dole. Nemám s tím problém.
Období
před přehlídkou je přirozeně obrovský stres, který pak náhle opadne. Jak
zvládáte takové extrémní přechody?
Dřív jsem z toho byl ve stresu, ale to už
taky pominulo. Střídání náporu a klidu mi vyhovuje. Spíš mě nebaví monotónní
rytmus.
Jaké
jsou vaše vztahy s lidmi z módního průmyslu? Lze mít v tomto okruhu přátele,
nebo je to spíše konkurenční boj?
Naštěstí můžu říct, že přátele v této
branži mám. Není to snadné, ale mezi kolegy, které znám, není až taková
rivalita. Navíc nemám obchod, proto nikomu příliš nekonkuruji. Samozřejmě mě
občas napadne, že tuhle akci jsem mohl dělat já, ale pak si řeknu, že teď to
dělal on a já třeba příště. Každému to přeji, protože věřím, že negativní
energie nic dobrého přinést nemůže a když budu naštvaný a závistivý, tak se ke
mně dobré příležitosti nedostanou. Když kolegové něčeho dosáhnou, spíš je
obdivuji. Já jsem nikdy nešel za tím, abych měl obchod a mířil někam vysoko.
Věřím, že kdybych o to usiloval, dokážu to. Jsem vytrvalý, ale tohle není moje
priorita. S kolegy pořádáme i společné přehlídky a ukazujeme své kolekce na
jednom molu. Je to jednodušší a sympatické jak pro nás, tak pro diváka.
Jak
je to s choreografií přehlídek?
Pokud jsou modely výrazné a hodně
kreativní, není choreografie nijak komplikovaná. Cílem takových přehlídek je,
aby se diváci soustředili na modely. Jestliže se předvádí džíny a trička,
diváka by pohled na ně dlouho nebavil, proto je pro přehlídky konfekce, potřeba
udělat choreografii zajímavou.
Hubené
modelky byly a jsou stále propíraným tématem. Jaký je váš názor? Hubené či
kypřejší manekýny?
Když chodí po molu modelky s plnými tvary,
sledují diváci hlavně je a hodnotí každou zaoblinu těla. Tak to být nemá. Cílem
je, aby zaujal model. Tady je potřeba mít vyloženě tzv. ramínko na šaty, které
je ladné a krásné a šaty vyniknou. Když jsme dělali přehlídku s běžnými ženami,
vznikaly diskuze o tom, kdo vlastně předváděl, že to přece nejsou žádné
modelky. A řešily se jejich tvary, nikoliv šaty. Lidé jsou médii zmanipulovaní
natolik, že skutečně sledují každý špíček modelky. Ze všech retušovaných fotek
už je veřejnost zhýčkaná a má posunuté podvědomé vnímání krásy někam úplně
jinam. Nikdo si nemůže dovolit nafotit model na běžné, normální ženě, protože
diskutovaná by byla ona, ne model.
Děkuji za rozhovor.
Text a produkce: Michaela Lejsková
Foto: Zbyněk Maděryč www.maderyc.cz
Publisher: Profashion 3/2010