„Není dobré být vždy na
módní vlně. Fotograf má odevzdat něco ze sebe.“ Vladimír Birgus
Na
jeho fotografie narazíte u nás i v zahraničí. Realizuje se ve vlastní
tvorbě, předává zkušenosti svým studentům a svým způsobem pomáhá ke zviditelnění
i svým kolegům. Působí také jako kurátor výstav. Tvorba Vladimíra Birguse odráží
realitu. Nic není přikrášlené, jeho dokumentární snímky v sobě mají celý
příběh, i když je zachycen pouze v okamžiku zmačknutí spouště.
Fotíte
nearanžované snímky, jedinečnost momentu. Jak ale poznáte, že situace, kterou
vidíte, se bude skvěle vyjímat i na fotografii?
Je to otázka určité koncepce. Pokud se
pohybujete na místě, kde je hodně lidí, například jdete po ulici nebo jste ve
veřejném interiéru, musíte vědět, co hledáte. Stanovíte si momenty nebo téma. A potom je zde otázka čekání na správnou
konstelaci oněch daných momentů. Mám rád fotografie, které nejsou úplně
čitelné, kde zůstává i prostor pro diváka a on si může téma interpretovat i trochu podle sebe.
Nosíte
fotoaparát neustále s sebou?
Neustále ne, ale většinou ano. Asi před čtyřmi
lety jsem začal fotografovat na digitální přístroj. Do té doby jsem měl pocit,
že analogová fotografie je nejkvalitnější a ta digitální se jí může rovnat jen tehdy,
pokud nosíte velkou kameru. Ovšem dnes můžete udělat kvalitní fotografie i z
malého kompaktního přístroje, pokud fotografujete za slušného světla. Takže i
já s sebou nosím malý fotoaparát. Pokud jdu ale fotografovat něco důležitého, beru
si s sebou pořádný přístroj. A občas použiji i klasický film.
Je tedy přístroj na
klasický film v něčem stále lepší, když se k němu vracíte?
Dnes už v podstatě ne. Je to spíše otázka
zvyku, určité nostalgie. Ještě nedávno byly většinou zvětšeniny z filmu
trochu ostřejší, ale to už neplatí. Laboratoře dnes dokážou tento určitý hendikep
digitálu opravit. Technika neuvěřitelně pokročila.
Když
se dívám na vaše barevné fotografie, barevnost je zde velmi výrazná, trochu mi
připomíná obrazy Davida Hockneyho. Přistupujete k fotografování spíše jako
k reportáži, nebo kladete důraz na umělecké ztvárnění?
Už dlouho v podstatě nedělám reportáž nebo
klasický dokument sociálního typu. Snažím se o osobní subjektivní vidění. Pokud je na
fotografii barva, musí mít svoji roli. Takovou, která snímek obohatí oproti
černobílému. Proto střídám barevnou a černobílou fotografii.
Vybaví
se vám nějaký moment, který jste zažil, a litujete, že jste ho nevyfotil?
Ano, to se stává prakticky denně. Člověk si přeje,
aby třeba mrknutím víček něco zachytil. I z tohoto důvodu si s sebou
snažím brát malý fotoaparát.
Vašimi
objekty jsou často lidé. Musíte mít jejich svolení, abyste si je vyfotil?
U nás toto tak přísné není, ale jinde ve světě v mnoha
případech při publikování snímků potřebujete povolení fotografované osoby. U
nás se moc nesetkávám s tím, že by někdo protestoval. Za komunizmu občas
problémy byly, ale také byla jiná situace. Když jsem fotografoval nějaké komunistické
slavnosti, lidé sami chodili za policisty, že někdo fotografuje nepřístojné
situace. Ale nestalo se mi, že bych někoho vyfotografoval a on si ex post
stěžoval. Je to také dané tím, že nevyhledávám situace, které by lidi
zesměšňovaly.
Ozval
se vám někdy člověk, kterého jste vyfotil a on se pak viděl například na
výstavě? Jaké jsou reakce těchto lidí?
Ano, to se stalo. Někteří viděli fotografii
sebe nebo své maminky a chtěli ji získat.
Mohou sami sebe i koupit?
(Smích) Samozřejmě, že mohou, ale
nesmí se to přehánět. Na příliš velké množství fotografií nejsem přizpůsobený.
Fotografie
může mít spousty podob. Co bylo tím impulzem, který rozhodl, že se budete
věnovat dokumentárnímu zpracování?
Začínal jsem s reportážní fotografií. Už na
základní škole jsem vytvářel inscenovanou fotografii, bylo to v éře, kdy byl v
oblibě Jan Saudek. To mě bavilo. Poté jsem zkoušel akty i krajiny. Na gymnáziu jsem
začal fotografovat realitu. Více mě fascinovalo, jak takto mohu zachytit svět
kolem nás.
Válečný
fotograf Robert Capa kdysi řekl: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste
dostatečně blízko.“ Jaké bariéry musí fotograf překonávat, aby vznikla kvalitní
fotka?
Dnes je válečná fotografie jiná, než
v době, kdy toto pronesl Robert Capa. Vyvíjí se přístup, technika,
zpracování. Podívejte se, jaké výtvarně silné a mnohovrstevnaté válečné
fotografie dělá například James Nachtwey, Paolo Pellegrin nebo Antonín
Kratochvíl. Jsou úplně jiné. Při vší úctě k Robertu Capovi si myslím, že toto
heslo už dávno neplatí.
Musel jste při své tvorbě
překonávat nějaké překážky?
V 80. letech jsem se hodně věnoval fotografiím
komunistických svátků a tehdy bylo estébákům divné, že s Danou Kyndrovou,
Jaroslavem Kučerou či Karlem Cudlínem fotografujeme něco úplně jiného než
fotoreportéři z Rudého práva. Občas jsem tedy skončil na nějakém výslechu, také
se mi stalo, že jsem byl zavřený i přes noc, jako tomu bylo v Bulharsku.
Větší problémy jsem ale neměl. Nevyhledávám totiž až tak nebezpečné situace, o
kterých by mohl mluvit například Antonín Kratochvíl.
I
vy jste přešel na digitální techniku. V čem vidíte nevýhodu této nové
technologie?
Digitální fotografie definitivně zvrátila určitou
auru opravdovosti fotografií. Pravda, i dříve se inscenovalo, ale dnes už
opravdu nikdo nevěří tomu, že co je na fotografii, je pravda. V počítači
můžete snímky upravovat, přidávat a ubírat lidi, zkrátka měnit jejich podobu.
A
vy pracujete i s počítačovými programy na úpravy fotografií?
Upravuji kontrast nebo technické nedostatky.
Ale například nikdy nekopíruji do fotografie jiné lidi. Používám jen počítačovou
postprodukci ke zlepšení technických nedostatků.
Do
jaké míry se podílíte na vzniku fotografie? Zmáčknete jen spoušť nebo jste i u
tisku?
Musím být zodpovědný za vše. Důležitou fází je
výběr. V dnešní digitální éře totiž vznikne mnoho fotografií navíc. Sleduji celý
proces. Sice si snímky sám netisknu, ale spolupracuji s laboratoří, a tak
vím, jak budou vypadat. Snažím se být i na výstavách a podílet se na tom, jak
budou fotografie instalovány.
Jaké
máte nároky na fotoaparát? Co musí technicky splňovat?
Nemusím mít nejlepší fotoaparáty. Nechci ale,
aby mě technika příliš omezovala. Chci mít takový přístroj, který mi umožní
nemyslet na technické podmínky. Například se nechci starat o dostatek světla,
nebo jestli mám patřičný objektiv. Používám techniku jako pomocníka, ale rozhodně
nejsem expert.
Jak
vy sám určujete hodnotu své fotografie?
Zastupuje mě jedna americká galerie a ta ceny
stanovila na základě vlastních zkušeností. Mně se zdály až příliš vysoké, ale musíte
počítat i s tím, že galerie si vezme 50 procent prodejní ceny. Má totiž náklady
s nájmem, tiskem katalogu, reklamou a jinými záležitostmi.
Je
nějaká vaše fotografie, kterou byste za žádnou cenu nikdy neprodal?
Staré původní zvětšeniny, které někdy mám jenom
v jednom exempláři. Ale z dnešní produkce už v podstatě, alespoň pro mě, není nic unikátní.
Dělají se edice, kdy se musí stanovit počet zvětšenin nebo tisků. A vy musíte
mít přehled, kolik kusů bylo prodáno. Já ale nikdy nedám celou edici z ruky, takže
vždy mi minimálně ten první exemplář zůstane.
Vlastníte
vy sám vzácný snímek od jiného fotografa?
Jako mnoho kurátorů, i já sbírám fotografie. Hlavně
si je s kolegy a se studenty vyměňuji. Když se mi nějaká fotografie líbí,
vyměním ji za svoji a dnes mám pěknou sbírku právě díky té formě výměny.
Pokud
prodáváte svoji fotografii, co je součástí podmínek obchodu? Co si zákazník
kupuje?
Existují obecně platná
pravidla. Fotograf by měl především ručit za to, že snímky jsou v určité edici
a nesmí vyrobit další fotografie nad stanovený počet. Toto se promítá i do
ceny. Když uděláte jednu nebo dvě fotografie, cena bude logicky vyšší než v
edici 15 snímků. Důležitým faktorem je i známost autora.
Například fotografie od Josefa Koudelky bude stát více než od neznámého studenta
FAMU. Podstatný je i zájem sběratelů, například akty nebo výrazně inscenované
fotografie mají větší úspěch než dokumentární fotografie. A důležitý je i
region. Například v Americe má sběratelství dlouhou tradici, u nás taková není.
Ale například nejbohatší Čech Petr Kellner sbírá fotografie, má firmu PPF Art,
Galerii Josefa Sudka nebo Galerii Václava Špály. Bohatých sběratelů fotografií
je u nás víc, ale většina z nich si přeje zůstat v anonymitě.
U nás se tedy, co se umění
týká, více sbírá malířství?
Určitě. Více se sbírá
česká moderna. Kupka, Filla, Čapek, Zrzavý. Jsou to už ověření umělci a nikdo
zde neriskuje.
V současné
době je nejdražším prodaným snímkem fotka Andrease Gurského Rýn II za zhruba 4,3
milionu dolarů. Můžete vy sám za sebe zhodnotit, jestli tento snímek má opravdu
takovou cenu?
Lidé se pořád podivují, že
za fotografie Gurského, které často existují jenom ve třech kusech, dá někdo miliony
dolarů. A pak se ale nediví, že za Twomblyho obraz, který vypadá jako dětská
čmáranice, dá někdo několikanásobně víc. Gursky je světoznámý umělec. Dělá skvělé
fotografie, které fascinují vizuální silou i dokonalou technikou, proto nevidím
problém, když někdo zaplatí za jeho dílo takové peníze, podobně jako třeba za
fotografie Cindy Shermanové.
Významné
české galerijní instituce nemají velké sbírky fotografického umění. Jak je to
možné?
Toto je speciální problém
Národní galerie v Praze a neblahého působení Milana Knížáka. Odmítal založit fotografickou
sbírku, ale snažil se dosáhnout toho, že Národní galerie pohltí Uměleckoprůmyslové
muzeum s největší sbírkou české fotografie. Osobně považuji za nedostatek,
že Národní galerie dodnes nemá fotografickou sbírku, protože to je téměř
světové unikum. Prakticky každá mezinárodně významná galerijní či muzejní
instituce se sbírkou moderního a současného umění dnes
fotografie sbírá. Stačí se podívat na Metropolitní muzeum nebo Muzeum moderního
umění v New Yorku, Pompidouovo centrum v Paříži, Museum Ludwig
v Kolíně nad Rýnem nebo i Slovenskou národní galerii v Bratislavě. U
nás máme ale jiná muzea, která se mohou pyšnit svým fotografickým fondem. Například
Muzeum umění v Olomouci si vybudovalo za minimální prostředky a za
relativně krátkou dobu třetí největší sbírku po Uměleckoprůmyslovém muzeu a
Moravské galerii.
Která
jména by podle vás měla do národního fondu fotografie patřit?
Především Josef Sudek.
Málokterý fotograf je tak známý jako Sudek. Potom samozřejmě Drtikol, Funke, Rössler, Wiškovský,
Tmej, Svoboda, Saudek, Koudelka, Kratochvíl, Kolář, Štreit, Hanzlová, Pinkava i
další. A Josef Koudelka.
Pokud
hodnotíte snímky jiných fotografů, máte stejná kritéria hodnocení kvality jako
u sebe?
Je samozřejmě jednodušší
hodnotit někoho jiného. (smích) K
vlastním snímkům máte osobní vztah. Fotografii se věnuji od střední školy, učím
na školách a celý život se zabývám objevování talentů a pomáhám jim se
zviditelnit, proto nad jednotlivými autory hodně přemýšlím, abych skutečně
podpořil ty zajímavé a talentované, kteří mají co nabídnout.
Jste i kurátorem výstav.
Do jaké míry spolupracujete i s autory vystavených děl?
Nejraději pracuji na výstavách
mrtvých autorů. Nikdo vám neříká, co máte vystavit, nestěžuje si, že soused má
více prostoru. Pokud dělám současníky, musím vytvořit selekci a nechat
vyniknout téma. Někdy je těžké vysvětlit přátelům, proč mají na výstavě méně fotografií,
ale nemůžu z výstavy nechat udělat salon, kde by zanikla myšlenka. Mladí
autoři jsou ale vděční, ti si většinou nestěžují. (smích)
Co
podle vás nejvíce škodí současnému fotografickému umění?
To je poměrně složitá
otázka. Asi bych to rozdělil. U nás tomuto umění škodí, že fotografie není
adekvátně brána jako součást umění. Není zde rozšířený trh. Ve světě obecně
nejspíše škodí zánik tištěných médií. Čím dál méně vychází knihy nebo časopisy,
kde je prostor fotografii. Přitom ještě
v
velké týdeníky a měsíčníky věnovaly kvalitní fotografii mnoho stran. Dnes tam
dominují záběry celebrit.
V dnešní
době jsou fotoaparáty zabudované skoro všude a fotí skoro každý. Nebojíte se,
že jednou může profese profesionálního fotografa ztratit smysl?
Pokud se podíváte na
záběry z historie, málokdo na nich má fotoaparát. Je pravda, že dnes může fotografovat
každý, nemyslím si ale, že práce fotografa ztratí smysl. Naopak, například již zmiňovaný
Josef Koudelka neměl nikdy v historii takové postavení jako dnes.
Vedete
i Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Čeho chtějí vaši studenti dosáhnout
v tomto oboru? Jaké mají cíle?
V České republice je asi
šest fotografických škol, což je na 10 milionů lidí hodně. Studenti dnes mají velké
možnosti, všichni sledují trendy. Pořád se je ale snažím přesvědčit, že není
vždy dobré být na módní vlně. Radím jim, aby odevzdali i něco ze sebe, ze svého
pohledu na vnitřní i vnější svět. Nemám rád obsahově vyprázdněné snímky banalit,
což je specifický trend u nás, který nemá na současné světové scéně mnoho
paralel, protože tam byl aktuální v 60. a 70. letech, ale u nás je silně
adorován některými kurátory a kritiky.
Představovala
bych si, že fotografování jako technickou záležitost se lze snáze naučit než
třeba malování. Stalo se vám někdy, že jste měl studenta, který tento obor
opravdu nezvládl?
Vše je otázka talentu. Můžete
spoustu faktorů kultivovat, ale talent musí být přítomen. Dříve studenti museli
pracovat v komoře a spoustu věcí si dělali sami. I když se jim díky technice
ulevilo, bez talentu stejně neuspějí.
Kdybych
od vás chtěla rychlý kurz focení, co byste mi poradil do začátku?
Především si musíte ujasnit,
co chcete říci danou fotografií. Na začátku je dobré mít někoho, kdo vám poradí,
ukáže vám, kde děláte chyby, a předá zkušenosti. Platí to i v pokročilém
případě, kdy budete pořádat výstavu. Začátečník například vždy neodhadne, co
k sobě pasuje.
Do
jaké míry ovlivňuje kvalitu snímku fotoaparát. Pokud nebudu vyloženě špatná
fotografka, může mi pomoci velmi drahý přístroj?
Ani vynikající přístroj
vám nepomůže, pokud nemáte pro fotografování cit. Výsledná fotografie může být
řemeslně dobrá, ale to je vše. Pokud máte talent, uděláte i malým fotoaparátem
výbornou fotografii. Technika je důležitá, ale není důležité být na ní závislý.
Jak
se mění způsob výuky s trendy ve fotografii? Musíte někdy, ač nerad, na
něco přistoupit, abyste nabídl studentům kvalitní vzdělání?
Samozřejmě, každý pedagog
má látku, kterou má raději více a jiné zase méně. Osobně nemám moc vztah k 19.
století, ale pokud přednáším historii, patří to do výuky.
Stalo
se vám, že jste někdy zkritizoval něčí styl focení, ale pak jste svůj názor
přehodnotil?
Ano, například se mi to
stalo u Dity Pepe. Když začínala na Institutu tvůrčí fotografie, měla strašně
křečovité a teatrální fotografie. Myslel jsem si, že je kýčařka. Postupně
přešla do svých známých autoportrétů. Najednou to začalo být zajímavé, mělo to
koncept a publiku to bylo srozumitelnější. Nakonec jsem měl radost, že jsem ji
mohl připravit první monografii. Dnes ji považuji za jednu z nejlepších
českých fotografek. Člověk se může zmýlit, ale i ona se hodně změnila.
Jak
vy sám přistupujete ke kritice svých fotografií?
Samozřejmě, že na své věci
je člověk citlivější. Musí se s kritikou vyrovnat, když je konstruktivní. Pokud
ale kritik nepřinese argumenty, nemá smysl se tím zabývat. Nejprve vás to mrzí,
ale pak nad tím mávnete rukou. Mladého autora to ale může ranit a on pak nemá
chuť do další práce.
I to jste zažil?
Ano, naši studenti třeba i
na rok nebo dva po takové kritice přestali fotografovat. Proto jsem opatrný,
abych někoho sekernicky nepohřbil.
Co
si myslíte o digitálních úpravách fotografií? Dnes už můžeme
v elektronické podobě na snímcích vidět třeba i mrkající lidi…
Dnes jsou hodně oblíbená tzv.
mezimédia, která jsou mezi filmem, videem a fotografií. Jedná se o záležitost módy. Pokud
jsou takové efekty adekvátně použity, může se zrodit kvalitní dílo. Když ale
něco takového sklouzne do povrchnosti, připadá mi to zbytečné.
Děkuji za rozhovor.
Text: Erika Čelikovská
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz
Produkce: Michaela
Lejsková
Korektura textu: Květa
Strnadová
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz